Stargate Future (SGF) - 12. Díl - Děsivé ticho

[Dragon]

zdi padat nemusejí, jde o nastavení štítu

přesně ja křekl Dragon, pokud si zkoukneš SGA 4x01 či 4x02 Adrift, tak je tam krásně vidět, jak štít prochází městem a nic neboří...

Tam se štít stahoval z venčí dovnitře. Tady je to obráceně a ještě jde o jiný typ štítu. Nemusím ani dodávat, že byl ještě poupraven Wraity.

[Dragon]

jiný typ štítu, jiné vlastnosti.......

a co třeba díl lost city tam Jack upravoval atmosféru na PT (jak získali to ZPM) aby to mohl udělat musel vytvořit nějaký štít a to jeho šíření tma jde i vidět...
myslím, že takovéto chování štítů bylo víckrát... ale dejme tomu, že by musel bourat, tak mi řekni jak v pilotu SGA mohl skrze štít proletět Jumper, a podobně.... prostě je to o nastavení

Tak předpokládám, že Antikové byli dostatečně vyspělí na to, aby dokázali, aby jejich lodě(jumpery) dokázaly proletět jejich štítem. Já nevím proč by to tak mohlo být, jelikož žádným energetickým štítům a jejich vlastnostem nerozumím(Existují vůbec energetické štíty? Ty co známe z SG ne).

[Dragon]

takový šít opravdu neexistuje, ale nutno podotknout že zatím neexistuje...

teoreticky je to pole částic... takže teoreticky by měl fungovat obousměrně... pokud ale vezmu štít z SG, tak je to opravdu o nastavení. Prostě si všichni musíme počkat jak to rozsekne autor

Já si ten štít představuji jako bariéru(když se chtěl Rodney napít, nic neprošlo, když do něj střelili, nic neprošlo). Takže si nedokážu představit, že kdyby ten štít při svém "růstu" na něco narazil, tak že by tím prošel. Takhle si to představuju já, pokud je to jinak, tak se to dozvím v dalším díle nebo i dříve od někoho, kdo mně to vyvrátí.

[Dragon]

stejný štít, jen o několik dílů později...

můžeš se udusit i když máš pod vodou jen halvu, můžeš přes něj pít, jíst a dokonce si přes něj nechat masírovat nohy...

Tak nad tím jak ho Geniové dusili v kýblu s vodou jsem také přemýšlel. S tím jedením a masírováním: On si to nejspíš dokázal nějak sundat, zatímco Rodney se nedokázal dostatečně sousředit a štít mu "odpadl" až tehdy, kdy ho na sobě opravdu nechtěl mít

Tím štítem ale vzduch procházet musí, jelikož jeho nositel musí přežít Což ale nevysvětluje, proč se pod vodou nemohl nadechnout, jelikož vzduch by mohl projít štítem třeba v oblasti nohou a dotyčný by se ho poté mohl nadechnout.

[Dragon]

ano s tím dýcháním máš pravdu, ale u toho masírování měl ten štít na sobě (pokud si pamatuji) prostě seriálová chyba... ale kdy byla ta chyba?
jinak s tebou souhlasím

Ale jo antické lodě uměli procházet antickými štíty u auror a městolodí. A ta jak sem řikal se menuje Alyson Portrová díl 5x7 šepot,jak by mohla být v shepardově týmu.A ta by se tam fakt hodila.Narozdíl od toho koktavce kterej by nedokázal otevřít zamčené dveře kdyby po nich stříleli rozhodně ne dřív než by je omráčili v případě wreitů.

Dočkáme se ještě dalšího dílu nebo je tomu všemu na vždy konec?

Já doufam že dalšího dílu.

Bohužel... nějak mi to nevyšlo:-(

Doufám, že díl ještě dnes dokončím a pošlu ho ke korekci.

Mno, ty celkově vydáváš tak nepravidelně.

No právě skvělá povídka a čeká se na to tak dlouho

Konec čekání! Je tu nový díl...

Je o něco kratší, než ty předchozí.

Opět jsem experimentoval a zkusil psát trochu jiným stylem...

Korekce: Brendy

Děsivé ticho


V minulých dílech:
IOA se rozhodla zbavit pana Woolseyho velení Atlantidy. Na jeho místo nastoupil generál Taylor. Sheppard nebyl schopný vybrat si svůj tým, proto mu byl přidělen. Novými členy SGA-1 se stal plukovník Viktor Klima, doktor Stark a Katy Cordová. Byl nalezen Antický osobní štít. Zelenkovi se podařilo ho spustit, ovšem osobní štít se začal nečekaně rozšiřovat a pohlcovat vše, co mu přišlo do cesty. Později bylo zjištěno, že tento štít uměle upravili Wraithi. Z tohoto důvodu je všechen nepotřebný personál evakuován na stanoviště Alfa. Doktora Starka napadne vytvořit kolem wraithsky upraveného antického osobního štítu antigravitační silové pole. To znemožní jeho rozšiřování. Naneštěstí to čerpá hodně energie. Nikdo z přítomných nemá žádný nápad, jak to vyřešit. Z tohoto důvodu vytočí bránu na Zem, kde požádají o pomoc doktora Rodneyho McKaye. Toho napadne, že by to silové pole mohli jednoduše transportovat na orbitu. Jenže Atlantida nemá tolik energie. Proto to Pegasu pomocí pohonu červí díry přiletí Odyssea. Mezitím je Atlantida kompletně evakuována. Zůstanou jen doktorové Stark, Zelenka a generál Taylor. Nakonec se na druhý pokus skutečně podaří silové pole transportovat. Nikdo ale neví, kam se podělo. Transport navíc nepochopitelně vytvořil slabou tlakovou vlnu, která zranila Zelenku a Taylora.

A nyní pokračování:

Pomalu se blížila půlnoc. Rodney stále seděl v řídící místnosti a dokola si prohlížel zaznamenané údaje o posledních událostech.
„Kam se to sakra podělo? Přece to nemohlo jen tak zmizet!“ stěžoval si potichu.
Poté k němu přistoupil jeden z přítomných mužů a pravil:
„Doktore, měl byste si odpočinout.“
Rodneymu se tento návrh nelíbil, proto jen podrážděně odsekl:
„Já nejsem unavený!“
Muž se na něj nevěřícně podíval. Věděl však moc dobře, že pokud se Rodney do něčeho dá, tak toho jen tak nenechá. Z tohoto důvodu se ho už ani nesnažil přesvědčovat. Jen si stoupnul o kousek dál a tiše ho pozoroval. To pochopitelně přišlo Rodneymu divné, ale snažil se nevšímat si toho.

Seděl tam další hodinu, když najednou všechny obrazovky a ovládací panely zhasly. To Rodneyho pochopitelně překvapilo. Pokusil se je zase spustit. Neúspěšně.
„Co se sakra děje?“ zeptal se.
Nikdo mu zatím neodpověděl. Proto odvrátil svůj zrak od obrazovek a rozhlédl se po celé řídící místnosti. Nikoho nezpozoroval! Nikdo tam totiž nebyl! Rodney tedy vzal vysílačku a začal volat:
„Odysseo, Apollo, proč nefunguje žádný z počítačů? Přepínám.“ Z vysílačky byl slyšet pouze šum. Nevzdal to a nadále se snažil navázat s loděmi spojení:
„Apollo, Odysseo, slyšíte? Jste tam? Přepínám,“ opět mu nikdo neodpovídal.

Rodneyho výraz a zapocené tričko teď dostatečně vypovídaly o jeho strachu. Volání do vysílačky už vzdal. Rozhodl se, že se po městě trochu porozhlédne.
„Zvládl jsi i horší situace!“ povzbuzoval sám sebe.
To by za normálních okolností bylo zajisté účinné. Jakmile to však dořekl, tak v celém městě zhasla všechna světla. Nebylo vůbec vidět. Začal se třást. Bylo to vskutku děsivé. Naštěstí si vzpomněl, že na Atlantidě je spousta úkrytů. V jednom z nich by mohl najít baterku. Začal tedy procházet chodby a ohmatávat jejich zdi. Nebyl to jednoduchý úkol. Vždyť Antikové vše důkladně schovávali.

Trvalo mu asi dvě hodiny, než konečně jeden z nich našel. Nacházel se šest chodeb od řídící místnosti (Rodney se totiž snažil zapamatovat si celou cestu). Začal ho pečlivě prohledávat. Našel v ní pouze lékárničku a zbraň.

Hledal proto dál. Zdálo se mu to jak věčnost. Navíc už asi sedmdesát hodin nespal! Dokonce mu dělalo problém udržet rovnováhu. Po další hodině byl donucen hledání vzdát. Sundal si mikinu, aby ji použil jako polštář, lehl si na zem jedné z dlouhých chodeb a konečně usnul tvrdým a nerušeným spánkem. Doufal, že po probuzení bude slunce v plné své kráse svítit na modré obloze.

Bohužel se mýlil! Po probuzení vypadalo vše jako dřív. Opět dohlédl sotva metr před sebe.
„To jsem spal tak krátce?“ ptal se sám sebe.
Chvíli se zamyslel a pak si sám odpověděl:
„Ne to je blbost. Cítím se vyspalý!“
Rodney v této otázce mohl jen hádat. Musel teď řešit další, mnohem závažnější problém. Měl hlad a žízeň. Marně se snažil vzpomenout, kde se teď nachází. Ať se snažil sebevíc, tak to nedokázal.

V zoufalství se dal znovu do hledání dalšího úkrytu, ve kterém by snad mohl nalézt baterku a pomocí ní se zorientovat. Tento postup ale neměl naději na úspěch.
„Přece tu neumřeš,“ hovořil sám se sebou.
„Ty jsi přece ten inteligentní vědec, co vždycky všechno vyřeší. Máš několik ocenění od SGC. S prázdnou Atlantidou si musíš hravě poradit,“ pokračoval ve svém povzbuzování.
To mu moc užitku nepřineslo. Stále přemýšlel o tom, proč na Atlantidě nikdo není. Co by teď dal za kohokoliv. I kdyby mu nepomohl, tak by si alespoň mohl s někým povídat.

Při těchto myšlenkách před sebou zničehonic uviděl obrys postavy. Zprvu si myslel, že jen blouzní, ale pak mu to nedalo a začal volat:
„Haló! Je tam někdo?“
Nikdo neodpovídal. Rodney proto pomalu vykročil jeho směrem. Najednou se obrys postavy rozeběhl. Rodney pochopil, že se mu to nezdá. Začal volat:
„Hej! Hej! Stůjte!“
Postava ho však neuposlechla, jen pokračovala v běhu. Vysílený Rodney vůbec neviděl na cestu. Řídil se podle své intuice. Celkem se mu dařilo. Když už byl od postavy vzdálen sotva dva metry, tak náhle zakopl o povalující se předmět a nepříjemně se sklátil k zemi.
„Ne, počkej!“ volal na stále běžící postavu.
Ta ho překvapila, protože se zastavila. Rodney využil situace, rychle se zvedl a běžel k ní. Postava se však opět dala do běhu.
„Kdo jste?“ ptal se za běhu. Podle očekávání se ale nedočkal odpovědi.

Běželi už asi pět minut. Rodney by za normálních okolností takhle dlouho nevydržel, ale motivace potkat někoho, kdo mu vysvětlí, co se tu děje, byla vskutku velká. Potom, co minuli jednu z dalších chodeb, tak postava najednou zmizela.
„Do hajzlu! To byla moje poslední šance,“ postěžoval si nahlas.
Následně se vyčerpáním svalil k zemi. Tentokrát neusnul. Jen přemýšlel, jestli měl halucinace, nebo to bylo skutečné. Pomalu se začal smiřovat s tou první možností.

Po třiceti minutách se odhodlal znovu vstát. I když byla tma, tak se nemohl zbavit dojmu, že tuto místnost již někde viděl. Připadala mu povědomá. Zanedlouho již vše pochopil. Pomocí té postavy se mu totiž povedlo najít jídelnu! Odtud už bezpečně trefil do skladu s jídlem.

Začal ho celý prohledávat. Obvykle byl plný a napěchovaný jídlem. Tentokrát tam překvapivě nebylo skoro nic. Rodney byl tedy rád za obyčejný kus chleba s vodou. U jídla přemýšlel, co teď bude dělat. Počká tady, ve skladu jídla na pomoc? Nebo se bude dál snažit najít skrýš, ve které by našel baterku? Vybral si první možnost.

Hned potom, co dosyta naplnil svůj žaludek, se najednou ve skladu rozsvítilo světlo! Pomyslil si:
„Konečně někdo přišel,“ a vzal vysílačku, do které volal:
„Tady doktor Rodney McKay, ozvěte se prosím.“ Nikdo mu ale neodpovídal. Zkusil to tedy znovu:
„Tady McKay, slyšíte mě?“ opět bez odezvy.

Rozhodl se tedy zajít na jeden z balkónů, aby se trochu porozhlédl po okolí. K jeho překvapení žádné další části města nesvítili.
„Co se to tu děje?“ divil se.
Na odpověď nemusel čekat dlouho. Začal totiž slyšet podivný zvuk, který pořád sílil a po chvíli ho i poznal:
„Šipky, jsou tu wraithské šipky!“ po těchto slovech strnul. Nebyl schopen udělat ani krok. Pak ovšem jednu z nich zpozoroval. Dal se na útěk. Chtěl najít ovládací panel, aby mohl zhasnout světla. Naštěstí si také pamatoval, kde přesně se nachází. Když už k němu dobíhal, tak najednou sykl bolestí a omdlel.

Probral se ve velké, chladné místnosti. Okamžitě se ho ujaly dvě silné postavy. Wraithi! Byli to Wraithi a vlekli ho neznámo kam. Rozhlédl se okolo sebe a zjistil, že se nachází ve Wraithské stavbě, pravděpodobně ve vesmírné lodi! Nezmohl se na žádná slova. Jen se nechal vláčet neznámo kam.

Po pár minutách mu již bylo všechno jasné. Dovedli ho ke královně! Ta k němu přistoupila a panovačným hlasem se ho zeptala:
„Kdo jsi?“
Rodney se snažil odpovědět, ale nějaká neznámá síla mu to neumožnila. Jen na prázdno otevíral pusu.
„Kdo jsi?“ zeptala se ještě jednou, tentokrát mnohem hlasitěji.
Rodney tentokrát sebral všechny své síly a představil se:
„Rodney, Rodney McKay.“
Královna se však ptala dál:
„Co si dělal ve městě?“
Rodneymu se opět nepodařilo ze svých úst vydat odpověď. Královna již dále nezvyšovala hlas. Jen k němu přistoupila, dala mu svoji ruku na hruď a začala se krmit. Rodney jen zavřel oči a připravoval se na svůj konec. Většina lidí říká, že tento druh smrti bolí nejvíce. Jeho ale nic nebolelo. Odvážil se tedy otevřít oči…

A co neviděl! Již nebyl v žádné Wraithské stavbě. Ležel na posteli a nad sebou spatřil několik mužů v bílých pláštích. Byli to doktoři. Nedokázal ale určit nic bližšího, protože pořád viděl hodně rozmazaně. Jeden z nich tichým a příjemným hlasem zeptal:
„Rodney? Už nás vnímáš?“
Rodney podle hlasu poznal doktora Becketta. Následně se pokusil posadit. V tom mu musel jeden z doktorů pomoci. Kyslíkovou masku si už dokázal sundat sám.
„Co se stalo? Jak jsem se sem dostal?“ zeptal se zmateně.
„Měl jsi halucinace,“ odvětil Carson Beckett.
„Jak to?“
„To ještě nevíme. Pravděpodobně za to mohl podobný druh radiace, s kterým jsme se již několikrát setkali.“
„Ten, co vyvolává halucinace?“
„Asi.“
Rodney se naštvaně zeptal:
„Asi?“
„Všichni na tom pracují,“ snažil se Beckett uklidnit naštvaného Rodneyho. Pak pokračoval:
„Teď si prosím lehni.“
„Proč?“
„Protože chci zjistit, jestli nemáš poškozený mozek.“
Rodney na to šibalsky odvětil:
„Poměr obvodu kružnice k jejímu průměru se rovná: 3,14159265358979323846 a tak dále, a tak dále…“
Doktor, který stál vedle Rodneyho postele se tvářil jakoby čekal na nějaký pokyn. Beckett si jen povzdechl a následně kývl. Doktor vzal injekční stříkačku a píchl ji Rodneymu přímo do ramene. Ten okamžitě přestal mluvit, sykl bolestí a okamžitě usnul.

Uvítám každý komentář (jsem hodně zvědavý:-)

Hezkej díl docela zajímaví halucinace.

nevím no díl o ničem žádná akce nepohnuli jsme se v příběhu. Taková vycpávka příběhu. Jinak dobrý samozřejmě že takové díly má skoro každý příběh/seriál/kniha atd. Jen mě vadilo to čekání takže zkus sepsat něco co nás posune dál tak do týdne prosím

Tak, po delší době jsem zpět. Ne však s novým dílem. Chtěl bych Vám všem oznámit, že z důvodu nedostatku času přerušuji vydávání (to víte, malé děti rády střídají své hračky... a já si našel novou - programování webových stránek).

Ale v nejbližší době bych chtěl dopsat třináctý díl, který by ukončoval první sérii (snad bude brzo).

Je to už dlouho ale bude pokráčko? je to dobrá povídka

Ty jseš taky vtipálek.
Vzhledem k tomu že poslední aktivita zde před tebou byla no hodně dávno tak asi ne.

já se normálně ptam a nevtipkuju

Wow, nikdy by mě nenapadlo, že si to někdo po těch letech přečte...

bohužel jsem naprosto zaneprázdněn studiem... možná někdy v budoucnu..