BSG: Bohemiorum - 12. díl - Ázád Hind (6.2.2016)

Tak se omlouvám za doublepost - v rovině uvažuju o kompletním restartu dílu "Evropská válka". Nicméně čas a práce mi nedovolí reboot dokončit k vánocům nebo k silvestru. Spíš s tím počítám až někdy v lednu nebo v únoru.

ok.

Přináším reboot devítky.

Evropská válka - Reboot dílu 9


Po dlouhých bojích byly zbytky Králické pevnostní linie prolomeny a nepřítel se začal valit ve velkém trhlinou v pásmu. Jakékoliv prodlužovací operace už byly pro tuhle chvíli nemyslitelné a spíš se jednotlivá velitelství snažila stáhnout co nejvíc vojáků zpět, aby nepadli do obklíčení a následně do zajetí. Trvalo jen pár minut, než se čerstvá zpráva dostala k admirálu Andersovi a reagoval na ni okamžitým příletem do Prahy. Ale na vykonání jakékoliv operace už bylo pozdě. Dle dostupných informací se nepřítel už vlomil do města Jablonné nad Orlicí, které bylo centrem frontových stíhačů a frontových bombardérů.


Jablonné nad Orlicí – Letiště „Sever-Střed“
Na místě byly tanky z Druhé divize středních tanků První tankové armády. Dalo se jich s bídou napočítat už jenom jedenáct, protože zbytek divize, která čítala dvacet tisíc lidí a dvě stovky tanků, byl v obklíčení. Těch jedenáct bylo to poslední, co se z Králického kotle stihlo dostat a ty nyní dostaly příkaz bránit letiště tak dlouho, dokud nevzlétne poslední letoun a jednotky ženistů nezničí sklady paliva a neodvezou všechny součástky k proudovým motorům a motory samotné, zbytek byl fuk, ale nesmělo padnout do rukou nepřítele eso v rukávu.
Mezitím posádky tanků postřelovaly tankovými kulomety široké okolí a nejeden voják také padl za oběť minometné četě, která měla poslední dva 81mm minomety a už jenom pár lidí na obsluhu, která byla čím tím dál víc náročnější pod houstnoucí palbou.

„Křoviska k bodu šedesát až šedesátosm, zachytil jsem tam podezřelý pohyb!,“ hlásil pozorovatel veliteli tankového uskupení a ten vydal příkaz k přesunu dvou tanků k udaným pozicím a následně mu došlo, jaká to byla chyba. Německé 88mm protitankové dělo prostřelilo věž jedné z dvou Té-dvacepětek, z posádky tanku přežili jenom řidič a střelec trupového kulometu. Řidič se snažil co nejrychleji sjet dolů, aby se vyhnul další střelbě, ale osmdesátosmička ho stihla zasáhnout do pásu a ten se následně roztrhl i s předním hnacím kolem.
„Kurva, hned ven!“ zavelel řidič a už zděšeně vybíhali ven, kde je stihli postřílet vojáci Třetí říše. Situace se neustále horšila, protože se na místě už objevily mechanizované jednotky od jednoduchých transportérů až po lehké tanky typu Pz.II s 20mm kanonem. Situace donutila posádku stále ještě evakuovaného letiště přejít na ruční minomety ráže 50mm a střílet s nimi přímo a ne balistickou křivkou, což dělalo boj složitějším, ale i na tuto situaci byli připraveni a konečně měli šanci zúročit zkušenosti nabrané na střelnicích.

Mezitím admirál přemýšlel nad touto opravdu nemilou situací a přemýšlel, jak ji napravit.
„Myslíš, že spodní motory budou schopné vydržet alespoň půl hodiny se vznášet?,“ zeptal se svého cylonského přítele.
„To nepůjde už jenom z principu. Motory Galacticy nejsou stavěné na udržení se v atmosféře. Loď je příliš těžká a není stavěna na gravitační podmínky Země, ty by nám nedovolily ani zpomalení během pádu dolů.“
„Mluvím o situaci, kdy tam nemusíme spadnout, ale obletět planetu několikrát tak, abychom se mohli dostat přímo k Berlínu za nižší rychlosti.“
„Pořád tu ale je otázka, jak dlouho to budeme schopní vydržet, protože to nevím ani já. Ledaže…“
„Ledaže…?,“ požadoval admirál dokončení věty.
„Je to šílený nápad, ale mohl by vyjít.“
„Tak sem s ním už.“
„Postavit loď na stojáka.“
„No… řekněme, že by to šlo. Nejdřív ale potřebujeme upevnit všechno, co by mohlo spadnout. Máte na to dvě hodiny!“
„Rozumím,“ se vydal do CIC informovat ostatní.

Mezitím admirál poslal zprávu dolů, ve které se tázal na stav situace a ubezpečil generály, že už chystají odplatu. Odpověď byla ve stylu popohnání, protože už moc času nezbývalo.

Jablonné nad Orlicí – letiště
Dokončení evakuace letiště bylo konečnou tečkou a všechny jednotky se začaly stahovat do města, kde už také byly povolány zálohy a vydány zbraně. Už se čekalo jenom na nepřítele. Radary ale zachytily letku bombardérů a byli proti nim vysláni lehcí frontoví stíhači z jednoho z letišť v Hradci Králové. Jak se ale dalo očekávat, letku bombardérů doprovázela velká skupina stíhačů, takže se nad Jablonnou rozpoutala zatím největší letecká bitva na území střední Evropy ve stavu třiceti frontových stíhačů proti šedesáti bombardérům a pětadvaceti stíhačkám. Prvotní střet dopadl hodně špatně, jelikož při vysoké rychlosti se srazily dvě Avie, jejichž piloti naprosto nevybrali zatáčku. Zbytek se stáhl okamžitě nahoru a byly zavolány další nouzové posily, včetně těžkých stíhačů z Prahy. Momentální situace jim nedávala na výběr a snažili se zničit nebo alespoň co nejvíc poškodit bombardéry, které směřovaly k Jablonné. Vpravdě nejsilnější zbraní bombardérů bylo jejich množství, a tomu odpovídala i jejich obrana. Kulky létaly všude a neobešlo se to bez kurvování velitele záchytky, jenž to dostal rovnou do křídla.

Vír boje
Střelba stále neutuchá, zem je nasáklá krví a vzduch pachutí spečeného masa a rozpáleného železa. Další dávka. Bombardér s hakenkrajcem se rozlomil vědví po zásahu z velkorážního kanonu. Těžké frontové stíhačky byly konečně tady. Exploze. Další bombardéry jdou k zemi. Nouzově vypouštějí pumy, které devastují krajinu české kotliny. Masívní detonace. Další to dostal rovnou do bombového nákladu a smetl se sebou ještě pět dalších, ovšem i s československou stíhačkou. Další lehká Avie se mihne kolem zbytku němců. Dvojitý nálet pokosil zbytek. Vzdušná bitva vyhrána, ale válka pořád ne. Na zemi probíhá zuřivý boj, který se snaží stíhačky mírnit střelbou do pancéřových vozidel. Ovšem němci nezapomínají. Flaky dávají dostatečnou odpověď na to, aby se postupně začali zúčastnivší piloti stahovat ke svým domovským letištím.

CIC
„Vstup do horní hranice atmosféry, ETA 25 sekund,“ referuje Architekt admirálu Andersovi. Třes obrazovek na můstku mu dává za pravdu.
„Vstupujeme, držte se!“ lodí projede sonický třesk a nyní letí rychlostí skoro třiceti machů v atmosféře, nechávajíc za sebou velice výrazný bílý ohon, který je vidět na stovky kilometrů daleko. Admirál Anders je viditelně vystrašený, a má proč. Kontrolky všude varovně blikaly z důvodu překročení maximální stanovené atmosférické rychlosti. Čtyřicet machů. Zvuk v atmosféře zpíval stejně jako meluzína v komíně. Trup nesnesitelně kvílí. Admirál má velké problémy se v křeslu udržet, i připnutými popruhy.
„Výška padesát kilometrů, ale furt letíme nad hranicí,“ doslova řval první robot bez paměťového omezení. Slovo dalo slovo. Loď zapíná aerodynamické brzdy, které původně sloužily jako úchyty v loděnicích. Rychlost klesá. Čtyřicet dva machů. Zvuk začíná být nepříjemně slyšet i na zemi.
„Čtyřicet kilometrů, druhý oblet Země, další pásmo třicet kilometrů ETA padesát pět vteřin,“ nesou se hlášení obří lodí. Trup je značně rozžhavený. Na druhé straně planety svítí jako hvězda a probouzí desítky milionů civilistů, kteří nechápou, o co jde.
„Rychlost?“
„Skoro dvacet.“
„Zapněte přední trysky.“

Vnitřek battlestaru sebou doslova škubl, imaginární tachometr by ukazoval rychlost pod deset machů. Admirál je rád, že nemá orgány na maděru. Na tohle by neměl ani kolotoč do pekla. A ani Peklo samotné.

Jablonné nad Orlicí
Útok už je skoro odvrácen. Stíhači udělali svůj kus práce a svého dílu dostála i milice posílená druhou Legií, která už jenom likvidovala jednotlivá ohniska odporu.
„Musíme dostat elektrárnu zpět pod svojí kontrolu,“ nastiňoval plán neznámý major, jenž chtěl dostat místní cenný zdroj elektřiny zpět do rukou Československa. Nejenom kvůli energii, ale také hrozilo, že ji odpálí a vytopí tak údolí. To nemohl dopustit.

Bitva o elektrárnu Těchonín
Ve zvlněném okolí se usadily poslední zbytky německé útočné armády i s posledními kousky své pancéřované vozby. Jako první zaútočily československé tanky na pozice vozby a díky přesné dalekonosné palbě vyřadily nepřátelské tanky ještě dřív, než by se staly pro pěchotu hrozbou.

Vír boje
Tanky najíždějí do nepřátelských pozic a rozsévají hrůzu a zmatek. Němci už nemají čím zničit tanky a tak prchají. Neustálé kulometné dávky likvidují jakékoliv pokusy o rozkazování. Němci se houfně vzdávají za pokřikování „Kamerad, kamerad!“. Jednomu řidiči se podařilo urvat páku od řízení a jeho tank tak nekontrolovatelně pokácel pás stromů. Posádka, notně obouchaná, musela převzít ruční kontrolu nad věží. Převodovka byla nárazem vyřazená, a tak nemohli ničím otáčet, ba dokonce se ani pohnout. Němci si všímají, že tank je pravděpodobně vyřazený a houfně se na něj sbíhají. Někdo nese kanystr. Polévají tank. Horký vzduch z motoru zapaluje hořlavou látku. Celý tank je v plamenech. Exploze. Tank byl zničen napadrť a věž odlétla o celých čtyřicet metrů. Malé vítězství ve velké bitvě. Další jednotky se na místo dostaly až příliš pozdě. Pár vojáků bylo rozzuřeno na nejvyšší míru a prořezávali němcům hrdla bajonetem. Zbývá poslední výspa, neprodyšně uzavřená i se svým velitelem. Pokouší se spáchat sebevraždu. Nedaří se. Jednotky je zajmou a přivolaní lékaři stihnou majorovi Güntherovi vypumpovat žaludek těsně předtím, než začal jed účinkovat. Zároveň přišly zprávy o zlikvidování poslední kapsy v elektrárně. Byla zabezpečena. Bitva skončila. Vojáci jsou šťastní za konec, ale ve tvářích se jim zračí zlost za napadení českých zemí.

Berlín
Galactica absolutně nezvládla předpokládaní manévr a s plnou parádou natvrdo rozryla předměstí Berlína a díky teplotě pláště se pak na místě začala tvořit ohnivá tornáda, jenž spalovala široké okolí a hnala plameny doprostřed srdce „věčné“ říše. Obyvatelé v panice houfně opouštěli město…

„Praho, máme problém…“

Probudil jsem se na prvního apríla...

No to je podle tebe leden nebo únor?
Vždyť je jaro
Ještě že nevolali Huston

zajímavé.
předpokládám, že se jí němci pokusí obsadit.

Nechci nic řikat ale Cylon bude asi lepší než voják s Karem 98.
Takže když to zkusí selžou, aspoň podle mě.
Jinak pěknej díl.

pal Tak ono se může zpozdit všechno.

To all Nechte se překvapit.

Ano to je pravda.
Minulý týden sněžilo což bylo skoro jak leden/unor.

Plánuješ vydat někdy v nejbližší době další díl, či je to u ledu?

Zdravím,

po delší době jsem opět sem nakoukl. Se psaním to momentálně mám tak, že tak často nemám chuť psát, že pravidelně mažu své nápady. Vůbec se také chci vyhnout tomu, aby mé další díly byly napsané takovým... jaksi dětinským stylem. Chci všechno pořádně dopředu promyslet a přemýšlet nad možnými důsledky. Jenomže to je něco za něco. Větší kvalita psaní vyžaduje pro mě víc času a hlavně mít můzu a chuť do psaní. Včera jsem napsal stránku a půl, ale víc jsem ze sebe nevymáčkl a zavřel to. Není otázkou jestli bude, ale spíše kdy to bude. Může to být za týden, nebo klidně za rok. Není mrtvá, jen je napůl v hrobě díky mé nečinnosti, kdy čas investuju do spousty věcí, jenom ne do psaní, a to se podepisuje na stavu příběhu, kdy už ani nevím, co bylo a musím si to zpětně pročítávat.

Takže ještě jednou, není mrtvá.

Tak se dneškem jsem se rozhodl přidat další díl. Přeji pěkné počtení.

Evropská válka – Srdce říše

Berlín – Pankow
Ohnivá bouře a území nikoho. Tak nějak by se dal popsat Berlín. Zatímco se Galactica snažila likvidovat odpor pomocí zbraní bodové obrany, tak naopak Němci přisunuli těžké dělostřelectvo na Seelowskou výšinu, odkud měli výhled na monstrózní loď, kterou ještě nikdo za jejich generace neviděl. Dělostřelba sice neměla takové účinky, jaké by si Němci představovali, ale přesto způsobovala menší problémy na straně cylonů uvnitř battlestaru. Architektovi po podařeném spojení začal vypadávat vysílač a stihla doletět už jenom zpráva, „Praho, máme problém…“. Admirál Anders se totiž udeřil do hlavy po tvrdém dopadu a pozbyl vědomí až po minutě. Architekt ho odpoutal a uložil na lůžko v kajutě, která se nacházela sotva pár desítek metrů od CIC.
Poslední myšlenka ho dohnala k tomu, aby udělal něco, čemu sám odporoval. Postupně začal myšlenkově přebírat cylony na všech úrovních a vydal rozkaz k aktivaci těžkých kanónů umístěných na hřbetu lodě. Jenom co útržek myšlenky dorazil, osádka baterie Echo pochopila, oč jde a začala pomocí optického zaměřovače mířit na nechvalně proslulé výšiny. Mohutné zahřmění děl úctyhodné ráže 52 centimetrů bylo slyšet na desítky kilometrů daleko a kromě zničení nepřátelských postavení se sebou smetl i značnou část lesa a vysklil okna ve vzdálenosti několika kilometrů. S hlášením o zničeném cíli odpadla Architektovi další starost a nyní se mohl spolu s dalšími dvanácti cylony zaměřit na opravu FTL motoru, jenž díky dopadu utrpěl značné škody na hlavním prstenci, který má na starost vcucnutí lodě do nadsvětelné rychlosti.

Zittau/Žitava
Skupina armád Sever, která byla složena ze zbytků vozby a pěších jednotek, útočila na německou Žitavu, kde byla umístěna kasárna. Jako první do města vstoupil oddíl tanků z divize TGM, který u policejní stanice narazil na odpor, který nebylo možno obejít, zadní část ulice byla zablokována lehkým tankem T-15, kterému spadly pásy při driftu a nebylo jak ho odtáhnout. Pěší oddíly mezitím zajistily další ulice a přibližně čtyřicet procent města už bylo pod kontrolou Československa. Policejní stanice padla do dvou hodin díky statečnému útoku kapitána Hennera a útok tak mohl pokračovat dále až ke kasárnám. Po hodinové konsolidaci sil pak jednotky Čechoslováků vzaly ztečí kasárna, kde se říšští vojáci odmítali vzdát. Útočná vozba působila jako podpůrná síla a zlikvidovala kulometná hnízda, včetně legendární osmaosmdesátky ukryté na nádvoří vojenské budovy.
„Třetí patro zajištěno, postupujeme do čtvrtého!,“ oznámil neznámý vojín, ale byl posléze popohnán: „Na čtvrtém se okamžitě probijte k levému schodišti, nutně potřebujeme helfnout!“
„Rozumíme!“
„Modravo, okamžitě přijeďte k zadní části a střelte do čtvrtého patra, z vašeho pohledu je to část úplně nalevo, máme tu granátníky!,“ úpěl kapitán Henner, kryjící se za převrácený stůl, který bránil proniknutí střepin z granátů.
T-25 přezdívaný Modrava, najel na vhodnou pozici a začal střílet kulometem do okna mezi třetím a čtvrtým podlažím: „Jsme na pozici, máme vystřelit?“
„Na můj rozkaz!,“ … „teď!“
Explozivní granát z T-25 proletěl oknem a explodoval. Těsně před kapitánem se zhroutilo podlaží a přes prach a všemožný dým nebylo nic vidět.
„Jste v pořádku?“
„Neřekl jsem, abyste nám tu skoro zavalili přístup, ale díky!,“ notně rozčarovaný se vrhl vstříc schodišti, kde ležela roztrhaná těla, odhodil granát a za krytí dvaceti lidí vletěl na podlaží, kde pobil zraněné vojáky.

BS Galatica
Architekt zpět zapojil FTL jádro a v elektronické mysli si vyhledal spojení s velínem.
Jádro je zpět online, jak je na tom stabilita trupu?
Celkem akorát na tak tvrdé přistání, odešlo nám spousta spodních baterií, skok by to ale mohlo vydržet.
Admirál by nedovolil zničení tak velké oblasti skokovou vlnou… jak je na tom anténa?
Dálková a dlouhovlnná je nenahraditelně zničená, krátkovlnné jsou poškozené, museli bychom vylézt nahoru a vztyčit náhradní.
Máme tu vůbec TECC kabely?
Záznamy o TECC jsou ve skladišti číslo šedesát, potíž je ale v tom, že nevíme, kolik jich máme. Už jsem tam vyslal devadesátku, než tam dojde, bude to trvat zhruba dvě minuty.
Propočítal jsem vzdálenost, kabelů bude potřeba kolem osmdesáti metrů k zapojení do nejbližšího com-linku. Oznam mi až tam bude.
Ač se to nezdálo, uběhlo teprve pět vteřin. Architekt zapojil bezpečnostní skříň a odpoutal pozornost od FTL pohonu k něčemu jinému. Mezi přívodními potrubí bylo jedno naprosto zmražené a popraskané, což bylo něco, co zde nemělo vůbec, ale vůbec co dělat. Po prvotním dotknutí pocítil mrazivou bolest a mnul si pravou ruku. Až teprve teď pochopil, co znamenalo odstranění inhibitoru bolesti. Nebyla to bolest jako taková, ale potrubí zjevně v sobě mělo radiaci, která likvidovala křemíkové spoje.
Ragnar Anchorage

O tři minuty později
Pane, kabelů tu je pouze na natažení poloviny.
Vydolujte kabely z poškozené dlouhovlnné a doneste je na místo. Přiběhnu k vám.
Prázdné chodby majestátné lodě duněly dusotem běžícího Architekta a jeho radiokomanda, které se k němu připojilo na hlavní spojce. V rukou třímali těžké zbraně a nechybělo ani dělo menší ráže, které nesli dva Cyloni.

Žitava – dvě hodiny po obsazení města vojsky Československé armády
„Tahle kóta je vyloženě přes hubu, nedá se tady ani pořádně bránit,“ řekl neznámý vojín, reagujíc tak na to, že byla neustále bombardována ze všech stran, i ze vzduchu. Frontové stíhačky měly za úkol co nejvíc minimalizovat ztráty a tak útočily pouze na osamocené cíle a o bombardování opevněných pozic se starala pětice těžkých bombardérů, kroužících nad městem ve výšce 18 kilometrů.

Nepřátelské linie - Zvláštní komando Labe
Na linii operovali vojáci ZKL s jediným cílem, položit radiokrabičku pro naváděné raketové pumy umístěné na těžkých bombardérech. Netrvalo ani chvilku a už se proplížili k zákopu s několika protitankovými kanony a protiletadlovou baterií čítající dva kanony ráže 8,8 cm a několik kanónů ráže 2 cm umístěných na tančících. Dva členové komanda neváhali a umístili krabičku k zásobníkům munice a zahrabali ji štěrkem.
„Kolik ještě máme krabiček?“
„Tohle byla poslední,“ dořekl voják s nižší hodností a zavřel prázdný kufr.
„Dobře, baterii mezi kótami 256 a 289 budeme muset dobýt sami,“ zašeptal major.
„Dobře, jestli nic nezměnili, tak máme šanci ji dobýt bez zničení kanonů.“
„Druhý oddíl dostal za úkol po dokončení pokládání vyrazit směrem k této baterii, počkáme tu na ně,“podotkl major.

O dvacet minut později
Tiše vyrazili za úplňku zatemněným lesem, který neměl daleko k temným lesům v Transylvánii. K nepřátelskému postavení, jenž leželo několik kilometrů od frontové linie, to zbývalo pěkných pár set metrů do kopce. Během pochůzky se museli vyhnout jedné motostřelecké četě, která korzovala cestou. Vojáci Wehrmachtu se bavili pošťuchováním dvou civilů, které sebrali kvůli hanění jejich vůdcovského idolu.
„Tvrdneme tady už dobrou půlhodinu, ti zmetci prostě nevypadnou, to vám říkám,“ tiše klel jeden z členů komanda a smích linoucí se ze silnice jeho slova jenom podtrhoval.
„Asi bude lepší, když je přepadneme ve chvíli, kdy sem spadnou andělé,“ uvažoval nějakou dobu major a poté poslal přes rádio zprávu na frontové velitelství, které bylo rozbito v jedné zachovalé budově.
„Pane, přijali jsme zprávu od majora Jaroše, návnady už jsou umístěné a nyní čekají na shoz bomb, mimo jiné se zmínil o pokusu dobýt baterii mezi kótami 256 a 289,“ přiskočil spojař s mnohem detailněji sepsanou zprávou a šťábní velitel zapíchl tužku do mapy a stvořil několik kruhů.
„Budou mít trochu problém, když to nevezmou na první pokus,“ ozvalo se dvojité poklepání tužkou a ruka šťábného tvořila další kreace.
„Dle fotoprůzkumu jsou další baterie umístěné zde, hlavně protiletecké, pokud ji dobijí hned, tak můžou zničit i ty letecké nahoře a mohli bychom bez problému získat vzdušnou nadvládu,“ zakončil a zamyšleně se díval na čmáranice.
„Budiž, ať se do toho pustí, major Jaroš o cílech ví,“ vydechl konečné rozhodnutí a ještě houkl: „A nezapomeňte oznámit bombardovací letce, že mají od téhle chvíle kooperovat se ZKL.“

O 15 minut později a osmnáct kilometrů vysoko
„Tady major Jaroš ze Zvláštního komanda Labe, dle posledních rozkazů máme s vámi kooperovat, naváděcí krabičky už jsou umístěné. Pokud vás můžu poprosit, odhoďte pumy tak, aby spadly ne najednou, ale postupně. První musí dopadnout na zem za… přesně patnáct minut od této chvíle,“ dovolal Jaroš a sledoval pomalu ubíhající ručičky na hodinkách.
„Tady kapitán Fajtl, momentálně časujeme odhoz, provedeme to dle vás,“ Fajtl přepnul frekvenci: „Všem letounům, dle naváděcího radaru je zde přesně čtyřicet cílů, prvních osm si beru já, zleva od přemostění, kapitáne Jandle, vy si berete cíle úplně zprava od mýtiny až po vnitřní perimetr němců, Galuška od vnitřního perimetru ke mlýnu, Krumle, ty si vezmi jednotlivé body na průsecích a zbytek dostal cíle na briefingu, první shodíme pumu my, odhazujte s třísekundovým zpožděním.“
O osm minut později opustily první bomby pumovnice a mířily dolů takovou rychlostí, aby stihly být na místě přesně ve 23:55, jak si přál Jaroš.
Obrovské rádiově naváděné raketové pumy kvílely vzduchem jako poslové té nejhorší zkázy a s dopadem první pumy se ozvalo hrozivé zahřmění a otřesy byly cítit na desítky kilometrů daleko, tento moment využila ZKL k přepadení motostřelecké čety a provizorní tlumiče přispěly k tomu, že nic nebylo slyšet. Mezitím dopadaly další bomby a nyní už pocítili tlakové vlny ze dvou nejbližších stanovišť, které byly zničeny téměř devíti sty kilogramy semtexu. Poslední baterie byla dobita a palposty na kopcích zničeny střelbou z obsazené baterie.

Pražský rozhlas
Jugoslávský král Petr II. a Rumunský král Michal I. za podpory Francouzské republiky, Sovětského svazu a Spojeného království souhlasili s aktivací dodatku Malé dohody o obraně a celistvosti zemí paktu Malé dohody a vyhlásili válku Maďarskému království a Německé říši. Spojená Jugoslávsko-Rumunská armáda dne prvního října roku devatenáct set třicet devět v deset hodin středoevropského času překročila severní hranice Maďarského království a rakouské hranice Německé říše. Francouzská republika za letecké podpory Spojeného království o hodinu později překročila hranici Sárské výspy, Sovětský svaz se zavázal k letecké podpoře jednotek napadené Československé republiky. Republiko Československá, drž se! Pomáhají nám Předci, drží nad námi ochranná křídla a spolu s jejich pomocí zničíme proradného nepřítele!

„Jako motivace je to dobré, ale co naplat, když se už dobrého půl dne nemůžeme spojit s admirálem Andersem,“ rozhodil ruce Beneš a zpomaleným pohybem přepnul kanál: „Co si takhle dát trochu té klasiky, má milá?“
Admirálka Kara Thraceová se nemohla nepousmát a zaposlouchala se. Spolu se špetkou kvalitního moravského vína to v ní rozpouštělo problémy posledních dní a smazávalo únavu: „Ach ano, Mozarta mám ráda. Myslím si, že se asi projevily naše nejhorší obavy a že to Galactica nezvládla a spadla na zem.“
„Po tom, co jste nám předvedli, co s ní umíte, bylo pro mě nepravděpodobné, že by spadla.“
„Rozumějte tomu tak, že tak velké válečné lodě nejsou stavěny na let v atmosféře, jenom menší typy si tohle můžou dovolit.“
„Tak jak jste je tedy dostali nahoru?“
„Nijak, lodě takových rozměrů se od nulté generace bitevníků třídy Atlantia staví pouze na orbitě planety, nebo v lodních docích.“
„Když už jsme u těch generací, do jaké spadá Galactica?,“ tázal se dále Beneš. Nikdy ho totiž nepřestaly udivovat vyprávění admirálky staré minimálně několik desítek tisíc let, spolu s jejím příjemným vzhledem a hlasem na něj působilo jako vyprávění otce synovi.
„Generace pět, jedna z nejmodernějších lodí své třídy. Postavili jsme ji po zkušenostech s první Cylonskou válkou, kde se přišlo na nedostatky battlestarů třetí generace, energetické obvody měly poddimenzované, nedostatek těžkých kanonů a hlavně bodová obrana stála za nic, pokoušeli jsme se to napravit další generací, ale doky na měsíci Rhandra se staly minulostí po těžkém Cylonském útoku. Vlastně si doteď říkám, k čemu jim to bylo, v té bitvě přišli o šest basestarů a dalším osm jich bylo poničeno natolik, že je později odepsali také. Pyrrhovo vítězství,“ trochu zalhala, nemohla přeci říct, že loď opravila a vylepšila ona.
Beneš zvedl drnčící telefon a za přikyvování odpovídal jednohlasně: „ano, rozumím…“
„Děje se něco?“
„Admirál Anders se mě ptá, jestli tu jste, abych vám mohl dát telefon,“ a předal jí zvukový aparát.
„Kde ses zašil, že jsi neodpovídal?“
„Spadli jsme u Berlína, probral jsem se sotva před půlhodinkou a nařídil jsem odsud skočit na orbitu.“
„Hádám, že Berlín je už minulostí, co?“
„Nějak tak, skok vysál atmosféru z okolí patnácti kilometrů a tlaková vlna poslala k zemi všechny budovy, kterých se dotkl požár, nemluvě o pořádných hurikánech a mimoto tady kolem nás teď lítá šedivý oblak, co naplat, aspoň nás nebudou moc očumovat a budu potřebovat pomoc tvých plecháčů při čištění lodi, nalodilo se na palubu přes hangár několik čet a já nemůžu spolehlivě zajistit celou loď o délce jednoho a půl kilometru jenom se pěti stovkama cylonů.“
„Dobře, můžeš poslat dolů Colonial One? Pokud vím, tak jsem na nic nesahala a před vletem do atmosféry jste ji odstavili na opačné straně planety, jo a jedna věc, Jugoslávie a Rumunsko zaútočili na Maďarsko a na Německo před…éhm třema hodinama, Francie udělala to samé, zaútočila na Sársko, docela tvrdě se tam zakousli a ani jedna strana nechce hnout z pozic.“
„To jsou poměrně dobré zprávy, jak jsme na tom my?“
„Půlka horního Slezska je zajištěná, problém ovšem spočívá v tom, že na nás doráží armády, které se vrátily z polské fronty, některé úseky se drží jenom tak tak a budeme čekat asi dva týdny, než nám spojená armáda pomůže a vybrakovat všechny chlapy z továren nemůžeme, potřebujeme zajistit alespoň základní munici a stravu pro vojsko, občas jim sověti shazují jídlo a střelivo.“
„Dobře, je potřeba někde něco smazat z povrchu zemského?“
„Zaměř se na Rakousko, tady to je naruby a nemáme zde horské divize, Jugoslávci budou jenom rádi. Máme u nich našeho atašé, ten s tebou dojedná detaily, linka je,“ prohlížela si papíry: „468752, to je ono.“
„Dobře, dík, Colonial pošlu za půl hodiny,“ a ukončil spojení.
Beneš jenom zvedl obočí: „Takže se konečně ozval, co se stalo s Berlínem?“
„Z půlky neexistuje.“
„Teď nevím, jestli to je dobře, nebo špatně…“

BS Galactica
Cyloni procházejí celou loď, admirál už dal preventivně zajistit všechny dveře číselným kódem a roboti je postupně otevírají a čistí, potřeboval však živé zajatce, aby z nich mohl vypáčit, kde jsou ostatní a kolik jich je. Toho se podařilo docílit u Locku 67 na zadní hangárové spojce, kde jich bylo zajato hned pět, a byli přivedeni do cely na přídi. Všichni zajatci byli vesměs mladí kluci, nemohlo jim být víc jak dvacet. Silné paže prvoválečných Cylonů jim znemožnily jakkoliv se pohybovat a po vypuštění měli modřiny od stisků. Admirál Anders k nim přišel a zkusil na ně použít němčinu, kterou se učil sotva pět měsíců, ale postačilo to.
„Kdo z vás je obrlajtnant nebo alespoň nějaká nižší šarže?,“ zavrčel a vystrašené oči vojáků se otočily vůči postavě, která zjevně měla nějakou autoritu.
„Ach, asi to budete vy, herr. Povězte mi, kolik vás při vstupu na tuto loď bylo?“
„Proč bych vám měl něco povídat?,“nedal na sobě znát svůj strach zajatec.
„Protože jinak okusíte sílu vesmíru, a řeknu vám, že to není žádná slast, být uvařen ve vlastním těle.“
Zajatec těžce polknul: „To by ale znamenalo porušení ženevských konvencí!“
„Na ženevské konvence vám sere pes, tohle je Vesmír, je nemilosrdný, je krutý. Jediné zákony, které zde platí, jsou zákony časoprostoru. Chci vědět, kolik vás bylo, ptám se naposledy,“ tvář admirála Anderse nabrala ještě víc zlověstný pohled a imaginárně očima metal blesky po zde přítomných osobách. Čím déle přemýšleli, tím víc docházela Andersovi trpělivost a už se chystal k odchodu, když ho zadržel: „Počkejte, bylo nás kolem stovky, přesný počet nevím.“
„Dobrá, a vy hlídejte. Když se pokusí o útěk, tak je zkoste,“ hodil pohledem na Cylony, načež následovalo stručné: „Rozumíme.“

O dva týdny později
Jugoslávsko-Rumunská armáda před týdnem dosáhla styčného bodu s Československou armádou v Šoproni, Kaposváru, Kecskemétu a Debrecínu. Více jak devadesát procent území Maďarského království bylo pod kontrolou jednotek Malé dohody a zbýval už jenom těžký odpor v Budapešti a jeho předměstí, který pod náporem více jak čtyř set tisíců vojáků a frontových bombardérů uhasínal. Každá píď země, kterou Maďaři bránili, byla zaplacena krví, a čím blíže hlavnímu městu jednotky byly, tím cena byla větší. Spolu s vojáky umíralo velké množství civilistů. Nakonec Budapešť padla s kapitulací regenta Miklose Horthyho a s ní ustal, až na malé potyčky, odpor.
Pád Maďarského království ještě víc podvrtal morálku Němců, Italové totiž ani přes tvrdá doporučení od Hitlera nechtěli jít do války hned s několika státy a ke všemu ještě s nejistým výsledkem. Rozhodli se zůstat neutrálními a celé situaci jenom přihlíželi. Německá armáda byla připravena na bleskový boj s vojensky zaostalým Polskem, ale dlouhodobé vyčerpávající boje a porážky je nakonec donutili se stáhnout do Říše, kde už nebylo moc co bránit. Poloprázdný Berlín doutnal a srdci nacismu, Norimberku, odtikávaly poslední hodiny předtím, než Francouzská armáda zahájí zteč na město.

O tři hodiny později – Norimberk
Československé frontové stíhačky ladně prolétávají bojištěm a zesměšňují protivníka svými výkony. Spíše než bitvou se to dalo nazvat leteckou přehlídkou, nad Norimberkem bojovala letectva hned pěti zemí, ale jenom jedna měla jasnou dominanci.
Francouzští piloti jenom mhouřili očima nad rychlostí stíhaček a mají problémy se zorientovat, protože každou chvíli kolem nich s kvílivým zvukem prolétávaly P-2C a ještě s horším stupněm zvuku TPS-9, jejich padesátimilimetrové kanóny duněly nebem a téměř každá střela se sebou vzala jednoho stíhače. To vše tam kvílelo jako doprovod bombardérů, které ničily pozice protitankové obrany, a kropili zákopy explozivními raketami. Francouzské tanky B1-bis tak neohroženě překračovaly pozice a ve spolupráci s pěchotou postoupily k poslednímu valu, jenž tvořil vstup do města. Odpor zde byl už prořídlý, proudové bombardéry udělaly své a nyní se vracely. Jakmile první jednotky vstoupily do města, tak komando ZKL vyslalo poslední zprávu.
„Zahajte operaci Pád Říše!“

No paráda, a co bude po válce?

Ups další díl.
Nějak mě to uniklo.
To je tou nepravidelností.
Jinak dobrý

coldvel píše:

No paráda, a co bude po válce?

To se nechej překvapit.

Takové menší (opravdu krátké) zpestření silvestrovské noci, po které jistě bude mít nemnoho z vás bolehlav.

Říše spojených národů

Český rozhlas
Přerušujeme hudební pořad z důvodu naléhavé zprávy. Před pěti hodinami došlo k převratu v Německé říši a Adolf Hitler při něm byl zabit. Nový prezident Německé říše Karl Dönitz souhlasil s nabídkou Malé dohody o bezpodmínečné kapitulaci všech složek německé armády. Válka skončila!

O dva měsíce později, Berlín
I přes události před téměř půlrokem žilo správní město okupovaných zemí svým životem. Část města sice byla v ruinách, ale vláda Centroslávie spolu s Velkou Jugoslávií se snažily trosky za přispění technologií z Galacticy odstraňovat a na jejich místě bylo budováno nové město, které mělo reprezentovat architekturu vzdálených světů, už z pohledu zeshora bylo vidět velké třídy a parky, včetně jám pro podzemní továrny, jež budou svojí produkcí sloužit novému státu.
Třída prince Adalberta patřila k těm prvním dokončeným částem a nyní zde zářily vánoční ozdoby a samozřejmě také vlály vlajky Centroslávie na zdích centrálního řídícího střediska, ve kterém Cyloni dokončovali poslední práce na kabeláži spojující dvousetmetrové antény s DRADIS systémem. S posledním spojem se rozžhavily křemíkové spoje.
„DRADIS je online, 3D monitory aktivní,“ dořekl jeden z vědců a na panelech začala postupně naskakovat čísla a poté obraz na jednom z hlavních panelů, avšak poté začaly nepravidelně poblikávat.
„Fluktuace energie, něco je špatně s bufferem,“ zamumla si spíše pro sebe jeden z vědců a pokynul jeho spolupracovníkům, aby šli do reaktorové místnosti.
„Odhaduju, že za tím budou špatně svařené kabely.“
„Ne, problém je s reaktorem, výkyvy energie jsou více jak šedesát procent do všech stran, to je špatně, protokol ká-devatenáct a odstavit reaktor!“
Tekoucí modrá hmota vyplnila prostor mezi tyčemi a díky své teplovodivosti snižovala teplotu uvnitř pokusného reaktoru, který se blížil hranici teplotního maxima.
O několik hodin později
„Už víte, co za tím bylo?,“optal se Anders jednoho z techniků při konzoli dálkového sledování.
„Naše technika co se týče čištění urania a thoria je poměrně nedokonalá, čistota směsi je jenom kolem devadesáti procent, těch zbylých deset je balast v podobě dalších prvků, které způsobily nestabilitu uvnitř chamberu.“
„Za jak dlouho to opravíte?“
„No, asi takhle. Reaktor je na vyhození, to by bylo už levnější postavit nový, než se pokoušet to opravit s nejistým výsledkem, nemluvě o té hmotě, sice je skvělá na hašení průšvihů, ale pak sama zůstane průšvihem.“

Věznice Eisenwald
Důstojník zde už dobrou půlhodinu mučil příslušníka wehrmachtu, i přes všechno stále neodpovídal na otázky. S každou zápornou odpovědí narůstalo množství krvavých ran na jeho těle, jenom aby nakonec vyprskl krev do tváře vyslýchajícího.
„Jak chcete, sáhneme po poslední možnosti,“ a přivedli jeho syna do místnosti a posadili ho do křesla. Zničehonic důstojník zabodl nožem do paže dítěte a místností se ozval nelidský křik.
„Přestaňte s tím! Řeknu vám to…,“ dopověděl zlomeným hlasem, ve tvářích měl slzy nad utrpením svého pokolení. Sotva odvedli jeho syna pryč, tak důstojník spustil.
„Dobrá, znáte protokol, nejdříve slib!“
„Slibuji…“
„Dál?“
„…věrnost vlajce a Říši, která reprezentuje…“
„Stále to není všechno.“
„…jednotu národů pod vládou Předků.“
„Výborně, je vidět, že si stále aspoň něco pamatujete, teď však zpět k té vaší jednotce, kde se schovávají?“
„…“
„Předtím než něco řeknete, tak nesmím zapomenout vám říci, že každá lež vás bude stát mnoho krve.“
„Kolín, Heimhellstrasse 45, dům číslo patnáct.“
„Vidíte, Jodle, nakonec vás to nestálo ani těch blbých pět minut, kdybyste netrucoval, tak to už máte dávno za sebou a deportovali bychom vás do neutrální zóny spolu s vaší rodinou, stejně jako každého příslušníka SS a vyšších kruhů wehrmachtu.“
„Trhněte si s tou vaší říší, vy mi nařizovat nebudete,“ dodal tiše generálmajor Jodl.
„Tady bylo nějak špatně slyšet,“ dořekl důstojník, zatímco odevzdával podepsaný papír do rukou vojína.
„Abyste si trhli s vaší říší!“
„Ale ale, snad nám tu na stará kolena nebudete křičet. Máme mnohem smělejší plány, než mělo Německo.“
„Hah, to bych tak chtěl vidět, vy podsvinče,“ křičel z posledních sil a bylo vidět, že už mu jich mnoho nezbývalo.
„Být váma bych se šetřil, do neutrální zóny je to odsud více jak tři stovky kilometrů, povolení k pohybu v Centroslávii budete mít pouze na tři dny, jestli vás chytí, tak jste mrtvý,“ dodal s potutelným úsměvem.
„Poslali jsme informace datalinkem na centrálu ZKL,“ informoval vojín důstojníka a srovnal podpatky.
„Vyprovoďte tady generálmajora, skončili jsme tu.“
„Rozumím,“ přikývl a zvedl Jodla, kterého doprovodil k recepci, kde dostal povolení opravňující pobyt v Říši spojených národů nebo jinak Centroslávii.

Kolín – Heimhellstrasse
„Takže rozumíte, boj na blízko, přenastavte si automaty na dávky, úderná hvězdicová taktika. Do práce,“ sotva major Jaroš ze sebe vydal příkazy, tak se ocitli pod silnou palbou z obou domů, během vteřin zemřelo pět členů komanda a zbytek byl silně dezorientovaný.
„Pane, střílí na nás z druhého patra domu naproti, žádám o povolení použít raketomet!“
„Máte ho mít!,“ zařval major a svojí střelbou kryl raketometčíka. Výbuch otřásl domem a vyřadil dva střelce z oken, zbytek se spakoval.
„Rozdělit se na polovinu, každá do jiného domu, prioritní cíl je zlikvidovat ty esesáky, likvidovat vše, co se hýbe!“
Sotva vyrazili dveře protějšího domu, tak započali s palbou do lidí schovaných ve výklencích, čistili místnost za místností.
„KURVA GRANÁT, ZPÁTKY!!!,“ zarezonovalo místností a všichni se šli okamžitě schovat, během tří vteřin ohlušilo komando výbuch granátu, zbytek začal malátně vstávat, naběhla tam SS a začala bezhlavě střílet po ZKL, to pro změnu zareagovalo vhozením flashbangu, jenž uzemnilo pět esesmanů k zemi.
„Černého smrtihlava zajmout, zbytek postřílet,“ pokynul a ozvaly se čtyři dávky, každá do jedné hlavy.
„Herr kraut, kolik vás je?!“
„Chcípni!“
„Ne dneska,“ a dupnul mu na tvář tak, že mu zlikvidoval nos.
„Tak kolik vás je krucinál?!“
„Pch, že se česká kurva ptá.“
Výstřel. Kulka neušetřila ani posledního z pětice.
„Ten toho moc nenakecal, postupujeme dál, dávejte si pozor na pasti!“
„Přízemí a první patro vyčištěné, jdeme do druhého,“ vzápětí se ozval nesrovnatelně silnější výbuch, který srovnal půlku druhého patra se zemí.
„Co to bylo? Jste v pořádku?“
„Pane, mají tu miny, kapitáni Němeček a Rosický jsou mrtví!“
„Tady major Ledecký majoru Jarošovi, dejte si pozor, můžou tam mít miny,“ další výbuch otřásl domem.
„Kruci, zastavte postup, IHNED!“
„Vojín Trubka je mrtvý, jsou tu další miny, ale neodpovídají protipěchotním, jsou to protitankové tellerminy!,“ okomentoval obsah pastí další vojín.
„Tak to je horší svinstvo než jsem čekal,“ vydechl a vzápětí dodal: „návrat, srovnáme tenhle barák se zemí.“
Zdemolování domu proběhlo minometným vozidlem, které zaručilo, že nikdo nepřežije výbuch třicetikilového granátu v okolí deseti metrů. Z prvního domu se ozýval zvuk podobný trhání látky.

„Mašinkvéry, ti to budou mít těžké,“ okomentoval to Ledecký, zatímco se minometné vozidlo přesouvalo blíže k budově, vzápětí se ozval trojitý výbuch a z okna druhého patra vyletěla mrtvola, která s plesknutím dopadla na kapotu vozidla, znatelně se z ní kouřilo.
„Ten je pečenej vařenej…,“ tiše kníkl jeden z vojínů a Ledecký se neubránil úsměvu, ovšem zpozorování letící tellerminy mu ho zamrazilo. Ve vteřině strhl dolů vojína ze střeleckého panelu minometu, sotva dopadl dolů, tak exploze protitankové miny úplně zničila motor a překlopila vozidlo na bok.
„Dohajzlu s těma krautama,“ mnul si hlavu poté, co mu na ní upadlo neupevněné lano: „ven!“

Vozidlo bylo v jednom ohni, ne nadarmo byly SS elitními jednotkami Německé říše, boj se ZKL byl vyrovnaný.
„Poslední dvě místnosti,“ zakřičel Jaroš, zatímco překračoval mrtvoly smrtihlavů.
„Můžete něco odpálit do prostředku v druhém patře?“
„Kéžby to šlo,“ zaúpěl Ledecký při pohledu na hořící vozidlo: „to jste neslyšeli, že na nás hodili minu?“
„Minu? Tak to potěš koště,“ promnul si oči: „máme ještě nějaké granáty?“
„Jenom já, navíc ke všemu zápalný.“
„Pořád, lepší než nic,“ prohodil očima a vydal rozkaz k probití dveří. Krátká dávka s nimi udělala jednoduchý proces a dovnitř vletěl zápalný granát z bílého fosforu, hořel sice jenom krátce, ale zato nadělal slušnou paseku mezi živou sílou, která o chvíli později zemřela pod palbou.
Další kousek skládanky zapadl do dílce, operace skončila.

zajímavý díl a především název Centroslávie

Super

endysek
Centroslávie mohla být svého času stejným pojmem jako pro nás Jugoslávie.

coldvel
Díky.

Ahoj, tak aby jste na víkend nestrádali, přidávám další díl.

Ázád Hind

12. srpna 1947
Tento den už uběhl už devátý rok ve společnosti muže, který se představil jako náš Předek, zpočátku jsem mu moc nevěřil a chtěl Benešovi vymluvit spolupráci se zjevným bláznem. Přesto se ale událo několik věcí, které mi změnily můj náhled na něj, první z nich byli… železní muži, se silou takovou, že by roztrhali celou legii. Neuvěřitelné věci střídaly ještě neuvěřitelnější, ještě ten den, kdy se objevili, se rozhodli svojí moc prezentovat svojí vesmírnou lodí, proboha, to byl kolos, který jsem ještě neviděl… můj odhad byl, že ho stavěli minimálně desítky let, jaké to bylo překvapení, když mi před rokem řekl, že postavit loď takové velikosti je otázkou pěti roků a kvalitních loděnic. Každopádně to nic nemění na tom, že jsem jednou objevil v jeho pracovně deník, byl sice psán odlišnou verzí českého jazyka, přesto ale nebyl problém ho přečíst, obsahoval jména mě neznámých lidí, jejich fotky, popis a v neposlední řadě také rok narození a úmrtí, zaujalo mě to zejména u generála Píky, kde bylo datum smrti dvacátého prvního června roku 1949, nicméně jsem toho víc nestihl přečíst, uslyšel jsem Samovy kroky, takže jsem deník velice rychle uklidil na místo a sedl si, naštěstí nic nepoznal…

Deník generála Syrového


Praha - 1947
„Neruším tě, Edvarde?“ tázala se admirálka Thraceová zjevně meditujícího Beneše, už delší dobu se navzájem oslovovali křestním jménem, proto ji nepřekvapilo, že odpověděl jako starý dobrý kamarád, koneckonců, když u něj přespávala.
„Kdepak Karo, od chvíle, co jsem odešel na odpočinek, už moc práce není.“
„Překvapilo mě, že medituješ, nevšimla jsem si, že bys kdy seděl na turka,“ odpověděla s úsměvem.
„Copak tě vlastně přivádí do mých končin?“
„Obava o Anderse. Od doby, co vyhrál ty volby před dvěma roky, je poněkud vzletný.“
„Už drahný čas ho koutkem oka sleduji také, nicméně na druhou stranu je schopný vše vyřešit s pevnou rukou, což já nebyl. Mládí vpřed.“
Kara se nad posledními slovy pousmála: „Ono to zas tak horké nebude, ale všimnul sis, co obsahuje směrnice čtyřicet lomeno bé?“
„Zastihl jsem tam zmínku o převzetí kontroly nad dobytými oblastmi, už delší dobu se Organizaci Mírových Národů nelíbí, že pořád nebylo obnoveno Německo a Rakousko, o Maďarech ani nemluvě.“
„To je to, po válce se dobyté území rozdělilo na polovinu, takže značný pás ovládá Vnější Jugoslávie, která se toho území vzdát nechce.“
„Ani se jim moc nedivím, Jugoslávci získali průmyslové oblasti, spolu s mým podpisem Bělehradské smlouvy pak docela provázali spolupráci s námi, chvílemi to vypadalo… jak to říci, slyšel jsem vtip Renovatio Imperii. Nějak takhle to bude.“
„To je jenom část problémů, směrnice, kterou jsem zmínila, odstraňuje poslední páky ke vzniku svobodných států, připravuje se jejich totální začlenění do Centroslávie, neutrální zóna se změní na Bavorskou republiku, normálně bych ti výsledky tajných jednání neměla sdělovat, ale věřím ti.“
„Kde je vlastně kámen problému?“
„Autonomní oblasti přestanou existovat, bude pouze jeden stát. A když si vezmeš, že v oblasti Hesenska a Brandenburska jsou neustálé problémy i přes jejich práva…“
„Pak by to znamenalo, že by armáda měla legitimitu zakročit v těchto oblastech,“dokončil za ni Beneš.
„Nějak tak, jaký je tvůj názor?“
„Armáda by měla zakročit, ale s veškerou mírností, nechci, aby se opakovaly druhé Brémy.“
„Jo, ty Brémy byly trochu fiasko, co se týče zákroků.“
„Těm bezmála čtyřem tisícům mrtvých říkáš tak trochu fiasko? Měl jsem na krku nůž a nevěděl, co dělat dřív, nebýt vás, tak jsem někde převálcovaný OMN.“
„I kdyby, tak v Brémách skončily SS jako takové. Každopádně jsme pokročili s plánem V.“
„Plán pro blízký vesmír?“
„Trefa. Kosmodrom u Břežan byl konečně dokončen a nic tak už nebrání výstavbě orbitální základny a odtud pak na Měsíc.“
„Tak to mohu popřát jenom hodně štěstí.“
„Díky,“ koukla se na hodinky: „Asi už budu muset jít, čeká mě pár záležitostí.“
„Tak ahoj, a díky za čas!“

S posledními slovy opět v místnosti zavládlo prázdno a Beneš se nepřítomně podíval přes velké panoramatické okno svého domu. Po chvíli zabloudily jeho oči na atmosférický křižník Triglav, dostavěný ani ne před čtyřmi roky, který patroloval nad hlavním městem.

Tak to abychom měli. Praha caput regni, hlava království. Nebude mu to trvat dlouho a dosáhne něčeho, o co české země usilovaly stovky let. Kontrola nad Evropou. Tohle ale vůbec nic nemění na tom, že si musím dát něco k jídlu.

S posledním proudem své myšlenky se odebral do kuchyně. Brutální technický pokrok byl znát i zde.

Viva la předkům.
Zatímco měl hlavu uvnitř chladničky, ozval se znenadání telefon a úlekem se trefil hlavou horního patra a ozvalo se zadunění, které nemělo daleko do zvuku gongu.

„Beneš, kdo tam?“ mnul si hlavu.
„Tady generál Čepelka, mohl bych vás dneska k večeru navštívit?“
„Jenom pokud je to opravdu důležité, jinak ne.“
„Jde o Indický Rádž. Bose před pár hodinami poslal zašifrovanou zprávu, že povstání je připravené, potřebují však zastřešit pár aktivit pod vaší hlavičkou, víc si toho po telefonu netroufnu říct.“
S mohutným povzdechem se nakonec svolil: „Dobře, na… sedmou?“
„To by šlo,“ a na druhé straně se ozvalo zaklapnutí telefonu.
Že jsem se do toho vůbec pouštěl.

O několik hodin později
Jenom co ručička hodin doběhla k sedmé, ozvalo se zvonění zvonku, Benešovu překvapení nestála za dveřmi jedna, nýbrž více osob, z toho jedna vyloženě plechová.
„Nemělo to být náhodou soukromé?“ rýpl si Beneš.
„Náhodou mělo být, ale řekl jsem si, že bude lepší, když vezmu Lucifera a ještě generála Ledeckého.“
„Těší mě,“ potřásl si Lucifer rukou s Benešem, ten si pořád nemohl zvyknout na kovová párátka místo normálních rukou.
„Ledecký,“ pozvedl čapkou: „můžu dál?“
„Samosebou, že ano. Kabát si odložte na věšák.“
Zatímco zbytek začal obdivovat zařízení bytu, Lucifer začal vybalovat monitor a připojil k němu datové zařízení.
„Tak, co potřebují zastřešit?“
„Tohleto,“ poukázal na monitor Lucifer.
„Co to má být?“
„Rámajána.“
„Tanky, které budou sloužit v řadách Nezávislé Indie, Němci tomu říkají Indienpanzer.“
„Pokud vím, tak naše technologie nesmí být v cizích rukou.“
„Tohle je sice naše technologie, ale zastaralá, přesto pořád velice efektivní. Britové pořád trvají na své konstrukci neobratných pěchotních tanků, tohle se vyšplhá i tam, kam bychom se i my normálně nedostali, v Indii tohle bude víc než potřeba,“ konečně si vzal slovo Ledecký.
„A přepravit to tam hodláte jak?“
„S pomocí nového atmosférického křižníku Trója, kromě dvacítky takových tanků si se sebou vezme i nějaké vybavení pro Indické Legie. Samozřejmě, že nemůžeme poslat takovou loď bez pádného argumentu, OMN, však víš…“
Beneš tiše přikývl a odebral se opět k oknu, kde se mu naskytl stejný pohled jako v poledne, jenom s tím rozdílem, že už byla tma a na osvětleném pozadí nespícího města svítila bodová světla křižníku, který nad ním pokojně kroužil.
„Takže chcete použít mě, jako pádný argument? Proboha jak?“ rozhodil rukama a opřel se rukama o pracovní linku.
„Stále máš statut diplomata, čehož lze využít, loď by tím pádem získala diplomatický status a mohla odletět s tebou na palubě bez větších cavyků. Cesta by trvala pouze třináct hodin, Trója má lépe situované motory a aerodynamičtější trup, než její předchůdci,“ dohovořil Lucifer.
„Stejně je vše potřebné uzavřené, takže to bude pouze návštěva jako taková,“ namítal Beneš.
„Jiným způsobem tu loď neprotlačíme. Pokud chceme nezávislou Indii podpořit a získat tak materiální zdroje a místa, kam nám nebude moc lidí koukat, tak pro to musíme i něco udělat… Bose přislíbil maximální oddanost, takže jsem velice zvědavý, jak to zvládnou,“přispěl svojí troškou do mlýna i Čepelka.
„Kdy se mám nalodit?“
„Co nejdřív, je jenom otázkou času, kdy proti tomu zakročí Británie,“dořekl Lucifer: „ Za zhruba dvě hodiny jede noční přímý rychlovlak do Berlína, myslím, že byste toho měl využít.“
„Já ale nemám nic připraveného!“
„Bez problémů, z nařízení Anderse mám za úkol vám pomoci s čímkoliv, na nádraží dojedete metrem za pět minut.“
„Fajn, takže mi připrav do kufru vše potřebné,“otočil prstem na generály: „je to všechno?“
„Ano, tady máte papírek s adresou, kdyžtak vás Lucifer doprovodí.“
Beneš se jal vyprovodit dva generály a poté se otočil k Luciferovi, koutkem oka sledující, co vlastně dělá. Došlo mu, že mu neřekl, v jaké skříni oblečení najít a tak se hrabal v železných zásobách, které rozhodně neměly spatřit světlo světa.
„Je to třetí nalevo od tebe.“
„Děkuji, jinak bych to hledal věčnost!“
„Pch.“

O několik desítek minut později
„Vše je nachystáno, můžeme jít,“ obrátil se Lucifer směrem k bývalému státníkovi.
„Jo, jo, jenom si utáhnu kravatu.“

Pražské metro
„Prašná brána, přestup na trasu A,“ ozvalo se útrobami vozů a Beneš se nejistě díval po okolí, které sledovalo hlavně jeho plechového společníka. V této době už bylo obvyklé, že lidé potkávali pracovní roboty, kteří mimo jiné postavili i metro, ale doprovod bývalého prezidenta byl odlišný od kovových pracantů, měl jemnější linie a hlavně byl o něco starší, původní posádka battlestaru a jeden z mála, kterým odstranili omezovač inteligence, nicméně příkaz Nezradíš! byl stále nadřazen všem rozkazům. Působilo to komicky, neboť měl dva metry třicet a celou dobu musel jet s hlavou sklopenou dolů, takže vypadal na smutnou hromádku šroubů.
„Hlavní nádraží.“
Konečně.
„Prosím o přímou jízdenku pro dva do Berlína, první třída“
„To bude 32 korun.“
„Ještě jsem vám zapomněl ukázat… tohle,“ vytáhl průkazku členství ve vládě.
„Pak to bude 30.“
Vydala mu jízdenku a popošel k Luciferovi.
„SR+ 77 Bohemiorum, odjezd za dvacet minut v 22:04, severní nástupiště číslo jedna.“
„Mhm, radši bych šel,“ oba nastoupili do motorové jednotky a uvelebili se v označeném kupé.

O několik hodin později - Berlín
„Probuďte se,“ šťouchalo kovové párátko do obličeje Beneše.
„Neblbni Luci, vždyť jsou dvě ráno… aha, Berlín,“ probíral se z malátnosti, nevyspal se ani na tři hodiny a už ho budili.
„Doufám, že to není moc daleko.“
Mezitím se nádražím procházely dvě osoby s uniformami okupačních vojsk, zamaskované v digitální kamufláži. Byly celkem nápadné a tak nebylo divu, že oko vysokého Lucifera o ně zavadilo v půlce nádraží.
„Naproti nám jdou dvě osoby ze VSOZu, možná to budou oni.“
Jenom co došli, stáli k sobě čelem a sekunda trapného ticha stíhala druhou, dokud neprolomil mlčení jeden z kapitánů.
„Vojenská správa okupovaných zemí,“ potřásl si ruku s Benešem.
„Jsem tady ze zjevného důvodu, víte, který to je.“
„Ach ano, pojďme, venku na nás čeká automobil.“
Zatímco projížděli Novým Berlínem, tak kapitán mluvil o nutnosti odložit věc na zítřek, protože nikdo vyšší než major není v úřadu přítomný, ti rozumnější totiž spali.
„Ubytujeme vás v hotelu na účet armády, schůzka a následný odlet jsou naplánovány na zítřek, zatím se mějte,“ vyprovodili Beneše k hotelu.

Následující den
„Takže bude nutné provést úpravy v déčku, ten dvacátý tam nenarveme ani při všech bozích, chybí patnáct milimetrů,“ komentovali poslední úpravy.
„Kdybychom odmontovali filtr větráků, tak by to šlo.“
„Jo, tak to zkus, je to z trojoceli, to jenom tak nevyvrtáš,“ hádali se technici.
„Tak prr, pokud vím, víko filtru je odnímatelné, stačilo by to vytáhnout a vešlo by se to tam tak jako tak…,“ přisadil se vedoucí techniků.

Několik minut do startu Tróji
„Vítejte na palubě, pane Beneši,“ vítal ho kapitán zbrusu nového atmosférického křižníku a zavedl ho ke kajutám pro soukromé osoby. Že by to byl nějaký luxus, to se nedalo říci, ale přesto na tom byl pokoj pořád lépe, než kajuty řadové posádky.
„Poslední procedury hotové, můžeme se odpoutat.“
„Vzhůru do toho.“
Křižník o třicet metrů delší než lodě jeho třídy, s nejmodernější výzbrojí, aerodynamickým trupem a v neposlední řadě také vybaven motory schopné dosáhnout hranic vesmíru, se vznesl do vzduchu a okolí se zaskvělo pod odráženými slunečními paprsky. Loď se dala do pohybu vpřed a zanedlouho byla mimo hranice Brandenburska.
„Výška čtrnáct kilometrů, tlak stabilní, rychlost stabilní, motory nevykazují žádné výkyvy, energetický řad zatím jede na 85% své účinnosti.“
„Dobře, postupem času navyšujte průtok energie, v případě průšvihu mě okamžitě zavolejte.“
„Rozkaz.“

13. srpna 1947
Milý deníčku, momentálně se nacházím na palubě Tróji, ještě že už mám tu předstartovní konzultaci za sebou, byla neuvěřitelně nudná, vlastně, komu by se chtělo poslouchat rétorické cvičení o stavu olejů v hydraulice? Nebo dokonce řešit poslední milimetry prostoru… Každopádně si to nezapisuju kvůli něčemu takovému, potkal jsem plukovníka Železného, velitele lodi. V něčem mi hodně něco připomíná a já si zaboha nemůžu vzpomenout. Vím, že měl něco společného v jednom experimentu, po jeho nevydařeném pokusu pak Sam od něj upustil. Ani se nedivím, zkouška živého pancíře na vojákovi se nevyvedla dle představ, co si představovali? To brnění ho sežralo zaživa. A mě to žralo celý další měsíc, než jsem se těch útrpných myšlenek zbavil…
-
Dělám si ještě poznámku pod čarou, vybavení je tu celkem kvalitní a ten výhled z okna! Že já blbec jsem si nevzal foťák!


Britský Rádž - Bombaj
Přílet velké lodi původem z Centroslávie se neobešel bez zvídavých pohledů, mnozí lidé totiž věděli o takových lodích jenom z doslechu, prý kolovaly legendy o tom, že je postavili bohové. Nicméně ti rozumnější uvažovali nad tím, že technologie už pokročila dále.
„Bude problém tu najít rozumný plácek na přistání.“
„Bose připsal, že máme přistát na nepoužívaném placu, někde kousek od přístavu.“
„Zachytávám světlo od jednoho místa, vidíte to?“
„Jo, je celkem pravidelné, projeď to.“
„Palubní počítač vyhodnotil, že plošina je dostatečně pevná a velká, dá se tam přistát.“
„Udělej to. A vy se také připravte, pane Beneši.“
Loď šla na přistání do míst, kde už čekala nevelká skupinka lidí, když v tom najednou...

Budu jenom rád, když zanecháte nějaký komentář. S minulým dílem jsem také pozměnil hlasování, aby to nebylo tak jednotvárné, kupodivu za ten měsíc tam nepřistál ani jeden jediný hlas.

PS: Upravil jsem název na BSG: Bohemiorum, dle mého to lépe vystihuje, co se děje.

pěkny díl

Vypadá to velice zajímavě.

coldvel Díky ti! Nicméně by mi fakt pomohlo, kdyby se někdo rozepsal a vytkl jednotlivé nedostatky, klidně v PM. Věřím, že se jich tam najde dost, nejsem zas tak kvalitní pisatel ve srovnání s Daedalem, Patasem nebo Pacim, takže cokoliv navíc napsaného může posunout úroveň o něco dál.

endysek
Díky.

zachtelo se cestovani po planetce.
faj dil pobavil jsem se.

v tom případě bych na tvém místě přepsal první díly. Ukončils to a pak takové zajímavé pokračování, bylo by to lepší předělat aby to dávalo smysl už od začátku.
Teďka na čtení místních povídek zrovna neni čas, teďka výučák a pak maturita, no jo už to neni základka.

Coldvel
Předělávat se to nebude, s původní časovou osou mám své plány.