SGA:''Coby, kdyby...'' - 6. díl: Za zrcadlem III. - druhá polovina kapitoly

njn *pokrčí rameny* Ale asi sem ten díl nedám celý, páč je fakt dlouhý ._.

Toto je spoiler!!!:

měla jsem to poslední dobou hodně těžké...

Nuže, zatím je to jen půlka dílu, druhou dopíšu... nevím kdy Každopádně část Elizabeth-John-Jennifer-Torren-Eve-Patrick je v téhle kapitole ukončená (když nepočítám párkrát cameo ke konci kapitoly) tj. další půlka kapitoly se zaměří na jinou skupinu v jiné realitě

KAPITOLA VI.
Za zrcadlem III. (1. polovina)

NEZNÁMO KDE, SNAD GALAXIE PEGASUS
Carson se zhmotnil s rukou nataženou přesně tak, jak ji nechal před dimenzionálním skokem. „Ne…“ povzdechl si a svěsil ruku.
Jennifer ho chytila za paži, aby ho utěšila. „Třeba se už dostala domů. Na Atlantidu.“ řekla.
Carson se podíval na červené světélko na svém strojku. „Budu v to doufat.“ špitl s lehce smutným podtónem.
„Eee, bando? Nerad ruším čajový dýchánek, ale máme tu společnost.“ vyrušil je hlas Johna Shepparda. Teprve teď bylo jasné, kde vlastně jsou. Interiér natolik připomínal interiér Atlantidy, že by se dal na Atlantidu klidně z fleku pasovat. Důležitější však bylo, kdo jim to vlastně dělal tu zmíněnou společnost. Kolem nich stála banda asi dvaceti až třiceti Antických stráží a mířila po nich mastery. Tedy alespoň podle oblečení to vypadalo na Antiky.
Z hloučku mužských strážců se ozval ženský hlas. „Kdo jste a jak jste se dostali na Atlantidu?“ Osoba, které hlas patřil, vystoupila z davu. Husté kudrnaté vlasy se jí nadzvedávaly při každém kroku.
John přimhouřil oči. „Helio.“
„Odkud znáte mé jméno?“ štěkla žena a lehce přimhouřila oči.
„Někde jsem o vás četl… Nebo… Já nevím. Možná jsem vám přečetl myšlenky.“ uchichtl se John.
„Přestaňte měnit téma a řekněte, kdo jste a co tu děláte!?“ ohnala se Antička Helia.
„To je trochu složitý.“ John si odmlčel. „Jaký je rok?“
„Co prosím?“
„Chcete vědět, co tu děláme. Řekněte mi datum a já vám povím, co tu děláme.“
„Chcete snad říct, že vymyslíte.“
„Ne, řeknu vám to, jen potřebuju nějaký mezník v historii.“
Helia chvíli mlčela a pak si povzdechla. „Hvězdné datum omega-delta-alfa-omikron.“ odpověděla nakonec.
John se otočil na Elizabeth pro radu.
„2019.“ přeložila Elizabeth. „Rok 2019 našeho letopočtu.“
2019. Dva roky nazpět. John chvíli tápal, vyhodil pár nedůležitých informací. Nakonec se mu povedlo sestavit smysluplné sdělení. „Dobrá, řeknu vám, co tu děláme. Můžete tomu věřit nebo ne.“
„Poslouchám.“ přikývla Helia. Antické stráže nepřestávaly mířit zbraněmi na Johna a ostatní.
John zatápal pohledem po několika strážích, polknul a pak tedy začal. „Nejsme z tohoto vesmíru. Pocházíme z reality, kde Antikové prohráli válku s Wraithy.“ odmlčel si. „Jsme vašimi potomky.“ John neuhnul pohledem od pronikavě modrých Heliiných očí. Snad aby neviděl, když by po nich začali střílet.
Helia natočila hlavu na stranu na znamení, že jí Sheppardovo tvrzení zaujalo. I když vlastně nevěděla, co si o tom má myslet. „Pokračujte.“
John tedy pokračoval. „Předpokládám, že v tomto vesmíru existují Oriové.“
Helia přikývla.
„Na Atlantidu útočili Oriové. Pomocí Antického zařízení, zvaném Artušův plášť, se nám schovat nejen Atlantidu, ale i celou planetu i s měsíci. Shodou několika nešťastných náhod maskování zkolabovalo a rozhodilo nás do různých realit. Jediné plus na tom je to, že výbuch pravděpodobně zničil celou Orijskou flotilu.“

PLANETA PATRICKEM POJMENOVANÁ ZAPADÁKOV
Nebylo jasné, co se Helii a Radě na Sheppardově tvrzení nelíbilo, každopádně byl on i ostatní omráčen a přesunut na cizí planetu.
„Jau…“ postěžoval si John, když se s bolestí hlavy posadil. „Za co to bylo?“
O kousek dál se z omráčení probral Torren. Jeho zlatavé oči zajiskřily v světle zapadajícího slunce. Párkrát zamrkal a vybral si z vlasů trávu. Po kolenou se doplazil až k Eve a jemně ji probudil. „Kde… Kde to jsme?“ špitla a zamžourala na Torrena.
„Planeta jménem Zapadákov.“ dostala se jí odpověď od Patricka, který se zřejmě probral jako první. „Mimochodem, všimli jste si tamté vesnice?“ zeptal se a ukázal prstem za sebe.
„Vesnice?“ Na tohle slovo se Carson vymrštil od země jako vrbový prut. Udělal pár zbrklých kroků a zavrávoral o ležící Jennifer. Jeho pád zbrzdila Elizabeth. Pomohla Carsonovi zpátky na nohy a Jennifer také. Sama přitom zakopla o kořen a spadla na zadek.
John se zasmál. „Tohle by chtělo kameru.“
Elizabeth se zvedla a očistila si kalhoty. „Srandičky, srandičky.“
„Ale no tak, já to tak nemyslel.“ řekl John a dal Elizabeth pusu na tvář. Ta do něj šťouchla a John spadl do jakýchsi žahavých rostlin podobných kopřivě.
„Kdo se směje teď?“ uchichtla si Elizabeth s vítězným výrazem v obličeji.
Požahaný John se podíval na svou dceru jak s Torrenem strkají ty kopřivy Patrickovi do ucha a ten se jen směje. To žahání snad ani necítí. A Jennifer si mezitím sedla do trávy a začala si z kvetoucích částí „kopřiv“ plést věneček. Carson byl z těch všech zatím v pořádku… Snad. Možná proto, že se od těch rostlin držel dál. Takové byly Johnovy závěry. „Hej bando… Haló… Lidi! Slyšíte mně?“ snažil se upoutat pozornost, zvedl se, mával rukama a celkově tam tancoval nějaký posvátný indiánský taneček. Když nepochodil, zamířil za Carsonem. „Nevíš, proč se všichni chovají jak idioti?“ zeptal se Carsona.
Ten jen pokrčil rameny. „Netuším.“
Slunce již zapadlo a s posledním slunečním paprskem se všechny květy těch divných kopřiv, jeden po druhém, zavřely. Jako by to měly už předem domluvené, že všichni budou mít večerku hned po západu slunce. Jennifer pustila skoro dokončený věneček na zem a promnula si oči. „Co se stalo? A kde to jsme?“ Zmateně se podívala na Elizabeth, ale ta jen pohodila rukama a měla stejný výraz jako všichni ostatní kromě Johna a Carsona.
„Johne?“ houkla Elizabeth.
„Myslím, že vím. Vysvětlím ti to při cestě do vesnice.“
„Do jaké vesnice?“

Byla už úplná tma, když se celá parta ocitla před „branami“ vesnice. Z nedaleké hospody se ozýval hrdelní smích. Všude jinde bylo zhasnuto a nikde ani živáčka, proto zamířili právě do hospody.
Při vstupu se jim dopřálo zvláštního přivítání ve formě toho, že se všichni v hospodě nahrnuli k Elizabeth, Jennifer a Eve.
Když se hukot ani po minutě neuklidnil, John zakročil. Vypálil několik výstřelů do dřevěného trámu na stropu. Ihned zavládl klid. Všechny zraky sledovaly Johna, který teprve teď svěsil ruku svírající P-90ku. „Co se to tu sakra děje?!“ zahulákal na dav, ve kterém to zašumělo. Pak se procpal davem a v závěsu s ostatními Atlanťany zamířil ke stolu stojícímu v rohu, který jeho obyvatelé raději hned rychle opustili. Barman jim donesl jakési načervenalé „pivo“ a řekl rozklepaným hlasem, že peníze nechce. Jak se rychle objevil, tak také rychle zmizel.
U stolu se objevila pochybná existence zavánějící alkoholem. „Jak se menuješ, vosobo?“ zeptal se a škytnul. Byl pořádně opilý.
John chvíli zaváhal, ale nakonec odpověděl. „Sheppard. John Sheppard.“
„Tak hele, Prde.“
„Shepparde.“
„Shepparde. Tyhle ženský jsou tvoe?“
„Víceméně.“
„Tak joo bo nee?“
„Jsou moje.“
„Víš, ale my se tu vo ženský dělíme, víš? Takže žádný moe bo tvoe.“
John si pod stolem připravil prst na spoušť své zbraně. „Hleď si svýho a zavolej mi barmana.“ sykl. Ožrala chvíli váhal a pak se odkolébal k pultu.
Barman tu byl hned.
„Mohl byste nám laskavě vysvětlit, co se to tu, krucinál, děje?!?“ vyjel na něj hned John.
Barman udělal pár kroků nazpět. „Vy nejste odsud, že ne? Přišli jste Kruhem Mocných.“
„Kruhem Mocných?“ zopakoval po barmanovi zmateně John a svraštil obočí.
Elizabeth Johnovi dupla na nohu a přebrala za něj slovo. „Ano, přišli.“
Barman se usmál. „Tak to mi prosím dovolte-„ Podíval se Elizabeth do očí. „Promiňte, nikdy v životě jsem žádnou ženu neviděl. A teď tu jsou hned tři.“
Na to Elizabeth jen povytáhla obočí nahoru a John se k ní přisunul blíže. „Mluvte k věci.“
Barman se nadechl. „Roste tu jedna rostlina. Když kvete, vylučuje zvláštní vonnou sloučeninu, která oblbuje lidi. Ženy a děti. Malí kluci z toho vyrostou, ale ženy si obranu nevytvoří ani ve své dospělosti. Slyšel jsem Mocné povídat si o nějaké protilátce, nějaké chemické sloučenině.“
„Testosteron.“ zamumlal skoro neslyšně Carson.
Barman mu věnoval nechápavý pohled, zřejmě Carsonovi nerozuměl, ale raději nic neříkal. Jen se nadechl ke slovu a poté zhluboka vydechl a uhnul pohledem.
„Umírají?“ doplnila ho Elizabeth.
Barman jen tiše přikývnul. „Účinkuje to rychle.“ pípnul.
„Počkejte, když tu nemáte ženy, jak se…“ nadhodil dotaz John.
„Několik žen stále přežívá v jeskyních v horách, daleko od těch rostlin. Ty tu ale vždy nebyly. Přinesli je sem až Mocní.“ objasnil barman.
John dostal šeptem od své dcery naléhavou zprávu pocházející od Patricka. Rychle se podíval na osobu, které se tato zpráva týkala. „Jennifer?“
Jennifer ležela hlavou opřená o stůl a nevnímala.
„Jennifer!“
Carson jí rychle přiložil dva prsty pravé ruky ke krku. „Panebože.“ pověděl s neurčitým výrazem na tváři.
„Co?“ houkli ostatní a obávali se toho nejhoršího.
„Má slabý puls.“ vydechnul Carson. Litoval toho, že sebou nemá vybavení, aby mohl Jennifer prohlédnout lépe.
„Johne…“ povzdechla si Elizabeth. „Bolí mně hlava, myslím, že…“ a omdlela. Byla na tom o něco málo lépe než Jennifer.
„No to si děláte srandu… DOKTORE!?!“ zakřičel John na Carsona.
Carson sebou cuknul a kvapně se podíval na časovač na strojku. „Do skoku zbývá…“

SNAD UŽ TO SPRÁVNÉ MÍSTO, KDESI V GALAXII, ROK 2021
„… pár vteřin.“ dořekl Carson až po transdimenzionálním skoku. Rozhlédl se. Byli všichni a nejen to. Konečně viděl známé tváře. Byl doma. Byl na Atlantidě. Doufal, že se mu to jen nezdá. Rychle vzal bezvládnou Jennifer do náruče a běžel s ní na ošetřovnu. John udělal to samé s Elizabeth.

ATLANTIDA, OŠETŘOVNA
„Proboha, co se stalo?!“ vykřikla zmateně jedna ze zdravotních sester, když na ošetřovnu vtrhnuli John s Carsonem.
„Nevíme.“ ohnal se Carson, položil Jennifer na lůžko a snažil se jí stabilizovat.
Elizabeth se mezitím chopili ostatní lékaři.

konečně zpět

hmmm po tak dlouhé době už nevím ,,vo co go".
v mobilu s 4'' displejem se me to znova cele číst nechce.
živí antici jsou zajímaví
rostlinky též

pal píše:

hmmm po tak dlouhé době už nevím ,,vo co go".

A co si to přečíst znovu? A nejsi sám, já při přepisování taky pomalu nevěděla kdo je kdo a co se vlastně děje

pekny diel, kedy das dalsi ??

Nuuu... o n ten díl není celý Je toho jen polovina, ale fakt netuším, kdy bude další... snad do Vánoc určitě, ale na řeku Styx raději nepřísahám

Mno tak vidím že čteš jen první řádek na dalším je uvedeno proč ne.

Já ten tvůj vzkaz celý četla ale copak nemáš pc?

Připravte se na to, že kapitola VII. bude hodně psycho... Máte rádi zvířátka?
Každopádně tady je druhá polovina posledního "Za zrcadlem"

KAPITOLA VI.
Za zrcadlem III. (2. polovina)

WRAITHSKÁ PASTVINA, O NĚKOLIK DIMENZIONÁLNÍCH SKOKŮ DÁLE
Hustý les. Malá skupina lidí prchajících z posledních sil. Pomalu jich ubývá vlivem unášecího paprsku. Bzukot Wraithské šipky. Zbývá poslední osoba. Utíká dál lesem před lovícím Wraithem. Podezřelé ticho. Osoba zpomalí a otočí se. To ale neměla dělat. Přímo za ní stojí vrčící Wraith. Zažene jí až ke stromu.
Pak se ozval výstřel a Wraitha trefily do ramene a do hrudi dva energetické výboje a složily ho k zemi. Osoba se s trhnutím otočila a uviděla svého zachránce. Položil jí prst na rty, aby byla zticha.
"Ronone." zašeptala.
"Potichu, doktorko Rushová." a střelil dalšího Wraitha, který se k nim plížil. Rononův zrak se upřel na obsah černé tašky, která se houpala Allison přes rameno. "Hejkal?"
Allison přikývla.
"Já tu taky něco mám." řekl Ronon a sundal si ze zad velký pytel. Po zkouknutí jeho obsahu se Allison rozzářily oči. Tolik ZPM pohromadě ještě neviděla.
"Kde jste to vzal?" špitla.
"Jen "malá" krádež u Replikátorů. Den po prvním skoku." odpověděl Ronon.

Když se k nim začal přibližovat větší počet Wraithů, bylo načase se přesunout.
Přibližně po kilometru svižné chůze, doprovázené střílením Wraithů, čekalo Allison a Ronona překvapení. Naproti nim šla Teyla s Rodneym. Ronon po nich málem vystřelil.
"Díky bohu." oddechnul si Rodney, když uviděl známé tváře.
Teyla přišla blíže k Allison. "Takže to vyšlo." usmála se.
"Co vyšlo?" optala se zmateně Allison.
"První skok mně přesunul o dva měsíce nazpátek, když byl na Atlantidě ten Wraith. Měla jsem jen pár minut na to, abych ho zastavila a zároveň se vyhnula sobě samé."
"Chcete mi říct, že kdyby jste ho nezastavila..."
"... Byla by jste vy i doktor Beckett mrtvá."
Allison zakoulela očima a odfrkla si. Tohle s ní celkem zamávalo. "Tak to vám mám co dlužit."
"Teylo." ohlásil se Ronon a zastřelil další čtyři Wraithy. "Měli bychom zmizet."
"Souhlasím." přikývla Teyla a společně se vydali hledat hvězdnou bránu.

... "Tak jednoduché to zas nebude." prohlásila Allison a poukázala na kupu Wraithů u brány.
"To je hračka." řekl Ronon bez jakékoliv známky nějakých emocí a nabil si zbraň.
"Jsme neozbrojení." opáčila se Allison.
Ronon vytáhnul ze všech svých skrýší na těle nože. "Teď už jste."
Allison se na něj podívala výrazem přejeté kočky a pak sjela pohledem k noži, který jí Ronon podával. Polkla. Chodila sice dříve na kurzy šermu, ale nůž? Opatrně si nůž od Ronona vzala a prohlédla si ho. Třeba to bude podobné. Pro jistotu si ještě do druhé ruky vzala tlustý klacek. "Jo... Teď už jo."
Ronona překvapilo, že si od něj bere nůž i Teyla. "Teylo, ty nemáš zbraň?" povytáhnul obočí.
Teyla se poplácala po stehnech v místech, kde obvykle zbraně nosila. "Měla bych Torrenovi zakázat půjčovat si moje zbraně." odpověděla sarkasticky a zasmála se. Prstem okusila ostří nože. Bylo dokonale ostré, Ronon o své velmi dobře pečoval.
Rodney nevěděl, jestli se má smát, že má zbraň, nebo brečet, že s ní neumí. Rozhodl se brečet.
Teyla protočila panenky. "Už je to tu zas."
"Tím ostrým koncem se bodá." poznamenala tiše Allison.
Ronon se neznatelně pousmál. Tolik kuráže u tak malé a křehké ženy nečekal. Vždyť byla o více jak polovinu menší, než byl on! (Všichni byli menší, než Ronon.) Trochu teď Carsonovi záviděl. Zavrtěl hlavou. "Musíme je obklíčit. Naším hlavním cílem je tamten." a ukázal na jediného Wraitha bez masky, který se tak psychopaticky usmíval na všechny okolo. "Ostatní jen střílí, nekrmí se."
"Takže zabijeme mravenčí královnu a ostatní mravenci jí půjdou na pohřeb." řekla Allison a opřela se o svou větev.
Rodney přestal "brečet", protože mu přišlo trapné, když se mnohem mladší osoba, a ještě k tomu holka, chová takhle a on tu bulí. Zároveň přemýšlel, kde se to v ní bere. Jestli se snaží sbalit Ronona, což je blbost, a nebo prostě pochopila, o co tu jde. Rodney se teď tvářil, jako by výraz "pochopit něco" neměl ve slovníku. Ani si nevšiml, že ostatní již zahájili útok. Sevřel pevně Rononovu kudlu, pomodlil se snad ke všem existujícím svatým, a pádil za ostatními.

Ronon si mezitím mezi Wraithy prostřílel uličku a Teyla s noži a Allison s větví, druhý nůž radši dala Teyle, se držely u sebe a snažily se odrazit útoky ostatních Wraithů. Rodney se za nimi bázlivě krčil.
"No tak, Rodney! Nebuď bobo a bojuj!" okřikla ho Allison.
Rodney tedy raději začal předstírat, že bojuje.
Rononovi se konečně podařilo usmrtit toho psychopatického Wraitha bez masky. Ostatní Wraithi na chvíli přestali střílet, ale poté znovu začali bojovat o holý život.
Rodney se už mezitím "probojoval" až k DHD. Sklizeň skončila, tudíž už byla červí díra na Wraithský úl dávno zavřená. Těch pár zbylých Wraitských vojáků Wraithům zřejmě nijak nescháelo. Rodney začal zadávat adresu na místo, které všichni čtyři uznali jako momentálně nejbezpečnější. nebyl čas se podívat, jestli mají zelenou nebo červenou.* Rodney zadával adresu na Atlantidu. Brána vydávala typický bzučivý zvuk a po jejím okraji problikávaly různé symboly. Jakmile jeden symbol začal modře svítit, pokračoval cyklus na novo. Po zadání všech symbolů brána zařvala jako líný lev a otevřela červí díru. Rodney vyslal kód.
Jakmile padnul poslední Wraith, všichni čtyři naráz skočili do hvězdné brány...

GALAXIE PEGASUS, LANTEA, ATLANTIDA
Ozvalo se pípnutí strojků na dimenzionální skoky. Ronon si z vlasů vyndal ten svůj. "Jsme doma."
"Hm?" ozvalo se od všech tří. Podívali se na své strojky. Ronon měl pravdu. Svítily zeleně.
"Ke skoku muselo dojít těsně po zhmotnění. Měli jsme štěstí." třpytily se oči Rodneymu. Být to o miliseknundu dříve, tak nás to... roztrhá." Pomalu se otočil. Měli společnost.

Teprve teď si všichni čtyři všimli, že se kolem nich nahromadili vojáci a mířili na ně zbraněmi.
Ehm..." odkašlala si Allison. Pak vytáhla ze své tašky ZPM z Hejkala. Když nepomohlo ani to, zvolila jinou taktiku. "Doktorka Allison Rushová, astrofyzika. Narozena 17. října 1973, Glasgow, Skotsko. Bezpečnostní kód 259-omega-19-97. Co se to tu sakra děje?"

"Měli jsme tu menší potíže s dvojníky podvodníky." odpověděl jí John, který akorát sešel schody dolů z operačního.
"Dvojníky?" zeptala se Teyla.
"Ano, zjistili jsme, že se o naší nehodě dozvěděli i Asurané. Proto máme bezpečnostní pohotovost."
"My tu zase máme bezpečnostní záchranu." ozvala se Allison a otočila se na Ronona. Ten nejdříve dělal, že o ničem neví, a tak se mu ten pytel ze zad snažila sundat sama. To se jí moc nedařilo, jelikož byla vedle Ronona hotový trpaslík.
Ronon se na ní nejdříve podíval jako na nějakou mouchu, kterou se chystá zaplácnout, ale nakonec si usmyslel, že by si ten pytel ze zad mohl přeci jen sundat. Po jeho otevření Teyla s Rodneym vykulili oči. O těch všech ZPM až do teď nevěděli.
"No," zaklnul se John. "z toho bude mít... ehm... Elizabeth radost, až... ehm... to je jedno." Johnovi se nechtělo mluvit o současném zdravotním stavu Elizabeth. Natož pak Jennifer. "Stavte se na ošetřovně, Beckett vás prohlédne." a odešel zpátky nahoru na operační.

"McKayi?" ozval se Ronon a vzal do ruky svůj strojek."
"No?"
"Už to můžu rozmlátit?"

ATLANTIDA, OŠETŘOVNA
"Carsone? Carsone!" prohledávala Allison okolí ošetřovny. Nakonec ho našla v zadní části lékařského oddělení. S úsměvem na rtech šla za ním. Úsměv jí však povadl, když uviděla na lůžkách ležet Jennifer Kellerovou a Elizabeth Weirovou. "Co se...?"
Carson jen němě pokynul na pozdrav. "Nemoc z jedné planety. Už jsou stabilizované, ale stále z toho nejsou tak úplně venku."
"Tak proto John..."
"Jo."
"Jennifer! Panebože!" vletěl na ošetřovnu Rodney tak rozrušeně, až napůl spící Eve sletěla ze židle. Nemoc neměla, ale Carson si jí tu raději nechal na pozorování spolu s Patrickem a Torrenem."
"Rodney, uklidni se!" chytil Carson Rodneyho za ramena a zabrzdil ho. "Podívej se mi do očí a poslouchej: NIC-JIM-NENÍ."
"Tak proč tu leží, hm?"
Carson si beznadějně oddychnul. "Odpočívají. Teď se běž se Zelenkou připravit, za hodinu má přiletět na Daedalu ta nová doktorka do tvého oddělení." otočil Rodneyho a postrčil ho směrem ke dveřím.
"Ale..."
"Jdi." a strčil Rodneyho ještě jednou a trochu silněji.

"Vážně budou v pořádku?" zeptala se Allison Carsona, když Rodney konečně odešel.
"Budou... snad."

LANTEA, OBĚŽNÁ DRÁHA
Mezitím na oběžné dráze kolem planety poletoval malý asgardský robot a smutně kňoural. Doufal, že si na něj někdo vzpomene.

*na strojcích

vynikající díl

jé tys vydala dalsi dil.

[Aiwendill]

Ten robot na konci ma dorazil...

Skvělá povídka. Budou další díly?

[kasparova655365]

Mr. Sheppard: Nedávno jsem si se Shaylou psala, díly má napsaný na papíře, jen jí chybí je přepsat na počítač až bude mít čas