Get your popcorn ready! This is a new story:
Sami dva jsme na to byli
1. kapitola
Cesta se zdála nekonečná, osm hodin jízdy bez přestání si začalo vybírat svou daň. Řidič pohlédl na svojí malou spolujezdkyni, spala poklidně na okně. Najednou zahlédl v husté tmě noci, světla benzínové pumpy. Sjel ze silnice a zamířil přímo ke stojanu s naftou. Zastavil dodávku a vystoupil. Natankoval plnou nádrž a vrátil se do auta pro peněženku. Tato zastávka však neunikla pozornosti jeho malé spojenkyně, která se rozespale probudila. „Johne?…“ Zamumlala rozespale a malátně se posadila. „Jen jsme zastavily natankovat. Dáš si něco?“ Protřela si oči a pak zamumlala. „Tuňákový sendvič a kolu.“ John přikývl a odešel zaplatit naftu. Jako první zamířil k automatu s kávou. Vhodil padesát centů a navolil capuchino. Ozvalo se charakteristické zachrastění a pak zvuk tekoucí vroucí vody. Vyndal kávu z automatu a napil se. Zašklebil se odporem. „Káva z automatu je tady stejně nechutná, jako byla ve Washingtonu.“ Pomyslel si. Došel až k velké chladničce, otevřel prosklené dveře a vyndal dva, vakuově balené tuňákové sendviče a dvě koly. Vše to odnesl na pokladnu a nahlásil číslo pumpy. „Dělá to devadesát osm dolarů.“ Vytáhl, dvě, padesáti dolarové bankovky a podal je prodavači. Ten mu nazpět vrátil dva dolary a s: „Příjemnou cestu.“ se rozloučil. John došel k autu a s notnou dávkou námahy otevřel dveře a posadil se. „Viko, tady máš ten sendvič a kolu.“ Oznámil jí. Ta nadšeně vypískla. „Díky brácha.“ A začala sendvič rozbalovat. „Ne že tady nadrobíš, víš, že musíme pak panu Gilbertovi auto vrátit.“ „Nevov.“ Zamumlala s plnou pusou. John se tomu jen zasmál a otevřel si svojí plechovku koly a vydatně si lokl. Poté jí odložil do stojánku mezi sedačkami a rovněž se pustil do sendviče. Pár minut bylo slyšet jen přežvykování a občasné zamlaskání. John jedl rychleji než jeho malá sestřička, už měl snědeno, zatímco, Vika, nebyla ani v polovině. Klíčkem nastartoval, zapnul světla a vyjel spět na silnici. Pochvíli Vika dojedla sendvič a vzala si svojí kolu, ta jí však nešla otevřít. „Bráško?“ „Hmm?“ Broukl John. „Otevřeš mi kolu prosím?“ John jenom vzdychl. „Tak podrž na chvíli volant.“ Vika natáhla své mladé, pružné, štíhlé tělo a chytla volant. John otevřel plechovku, jednou rukou znovu chytil volant a druhou rukou, podával Vice, která se mezitím vrátila na svoje místo, její kolu. „Díky.“ Poděkovala a napila se. John jen něco zabručel. Najednou se ozvalo ohromné říhnutí a Vika si dala rychle ruce přes pusu. John se na ní překvapeně podíval a Vika hodila omluvný pohled. V mžiku na to oba vyprskly smíchy. „Teda, málem mi to vysklilo přední sklo.“ Zažertoval John. „Promiň.“ Řekla a omluvně se usmála. Dalších několik kilometrů se nedělo nic zvláštního, Vika dopila kolu bez další podobné „nehody“ a John začal pociťovat, že nekvalitní kafe z automatu již přistává účinkovat. „Kdy už tam budeme?“ Zakňourala otráveně Vika. „Už tam skoro jsme.“ Ujistil jí John. A opravdu projeli několika zatáčkami a uviděli v dáli záři města Spokane, města, které se brzy stane jejich novým domovem. Dnes však budou spát v motelu, bylo již moc pozdě. John zajel na příjezdovou cestu motelu, jen o dvě ulice dále od místa, kde stojí jejich nový dům. Zaparkoval na vyhrazeném místě a vylezl z auta. Sebou vzal jen malou sportovní tašku, kde měli jen nejnutnější věci. Na recepci motelu si vzali klíčky od malého pokoje v přízemí. U dveří položil John tašku na zem, vytáhl klíče a odemkl pokoj. Dříve než stačil sebrat tašku ze země, protlačila se okolo něj Vika a vběhla do pokoje. John jen vzdych zvedl tašku a vydal se za ní. Našel jí sedět na jedné ze dvou postelí, které byly na pokoji. „Tahle je moje.“ Oznámila mu. John se rezignovaně svalil na zbývající postel. „Ať je po tvém.“ Otevřel tašku a začal vyndávat a třídit věci. Jako první oddělil hygienické potřeby, osušky, ručníky a ložní prádlo. Které ihned podal Vice, ať se jde rovnou osprchovat. Sotva se za ní zavřely dveře od koupelny, složil vyčerpaně hlavu do dlaní. Nesnášel vybalování, nesnášel balení, luxování, vytírání, vaření, žehlení, ale přesně to bylo podstatnou součástí každého jeho dne.
John Walter byl dvacetiletý příslušník letectva spojených států. Na přelomu roku 2016/2017 konkrétně 27 prosince, došlo k sérii teroristických útoků obdobně jako 11. 9. 2001. Letadlo bylo uneseno krátce po startu a po pár minutách letu zasáhlo Trump World Tower. Christopher a Liliana Waltrovi, rodiče Victorie a Jonathana Waltrových zahynuly při tomto útoku. Další letadlo bylo uneseno půl hodiny po prvním útoku. Jeho cílem byl Washington D. C., konkrétně Pentagon. Díky včasné reakci letectva, bylo letadlo dostiženo a sestřeleno dvojicí stíhačů F-35 Lighting II.Na plubě bylo v té době 453 cestujících, včetně posádky. Po smrti obou rodičů se stal Jonathan opatrovníkem své malé dvanáctileté sestry a také živitelem rodiny. John přijal místo na Fairchildově letecké základně, kde měl možnost nalétat více hodin, tudíž i zvýšit svůj příjem. Fairchildova letecká základnase nacházela 16km od města Spokane, která má 232 000 obyvatel. Nastěhovat se mají do pronajatého domu v Maxwellovské ulici. Schůzku s majitelem měli naplánovanou na osmou ranní.
„Johne!“ Třásla s ním Vika. „Johne, vstávej! Zaspali jsme!“ John něco zabručel a podíval se na hodinky. Bylo 7:35 „Sakra!“ Pomyslel si. Oba odběhli do koupelny, každý k jednomu umyvadlu a provedli ranní hygienu. Když se obouvali, bylo 7:49. Kvapem zamkli pokoj a vydali se na recepci. John blesku rychle zaplatil a odevzdal klíč. Naskočili do auta a jeli do Maxwellovy ulice. U jejich nového domu čekalo černé Camaro s polu s majitelem, Robertem Gilbertem. Zaparkoval na příjezdové cestě a s Vikou vystoupili z auta. Robert k nim přišel. „Ah, rád vás poznávám, Johne! Smím vám tak říkat ne?“ Pozdravil ho s úsměvem a napřáhl k němu ruku. John jí přijal a potřásli si. „Jistě, jsem na to zvyklý.“ Odvětil John s úsměvem. „Dobře tedy, říkej mi Robe.“ Představil se. „A tady je váš nový domov.“ Pronesl a udělal rozmáchlé gesto směrem k domu a předal Johnovi klíče. „Rád bych vám pomohl vybalovat, nicméně musím odjet do práce. A co se týká dodávky, stavím se pro ni večer a nechám vám k dispozici svoje auto.“ Řekl a ukázal na Camaro. John zavrtěl hlavou. „Ne to nemůžu-“ Rob však nesmlouvavým gestem dal najevo, že o tom nehodlá polemizovat. „Ale můžeš, navíc mám stejnak v garáži ještě jedno.“ S tím se otočil na podpatku a zamířil k autu. Když nasedal, ještě se otočil k Johnovi. „V Neděli vás s ženou očekáváme na oběd. Bude pečené koleno.“ John kývl. „Rádi přijdeme.“ Rob nasedl do auta a odjel. John se otočil na Viku. „Tak jdeme se podívat na nový domov?“ Vika nadšeně souhlasila. John odemkl a vstoupili dovnitř. Dům byl sice malý, ale za to poměrně vzdušný a prosklený. Nacházely se zde dva pokoje, koupelna, toaleta, kuchyně a na velikost celého domu, poměrně velký obývací pokoj, který zároveň sloužil jako jídelna. Když si to John celé prohlížel, došlo mu, jak moc levně jim to Rob pronajal. Vika si okamžitě zabrala pokoj s manželskou postelí. Tentokrát si to však Jonathan nenechal líbit. „Tak to teda ne, sestřičko, ty půjdeš hezky do dětského pokoje vedle. Tohle bude můj pokoj.“ Původně chtěla něco namítnout, ale když slyšela jeho nesmlouvavý hlas. Tak se zvedla a odešla, přičemž na něj ještě mezi dveřmi vyplázla jazyk. Stěhování jim zabralo přes dvě hodiny. Hlavně to bylo proto, že John většinu toho odnášel sám. Vika nosila jen lehčí věci, ale snažila se. John pak došel zkontrolovat, zdali je to všechno a pak zabouchl zadní dveře u dodávky. „Ahoj.“ Ozval se dívčí hlas a John málem nadskočil. „Ah, promiň, nechtěla jsem tě vylekat.“ Omluvila se mu rychle, když viděla jeho reakci. „Ne, v pořádku, jen jsem tě předtím neviděl.“ Usmál se na ni. „John Walter.“ „Emma Smithová.“ Odpověděla s úsměvem. „Východní přízvuk. Jsi z New Yorku?“ Zakroutil hlavou. „Washington D.C.“ „A ta holčička je-“ „-moje sestra.“ Doplnil jí John. „A rodiče-“ „Zemřeli při teroristickém útoku na Trump World Tower. Takže se teď se setrou protloukáme, jak se dá.“ „To mě mrzí.“ Následovala trapná chvilka ticha. „A co ty?“ „Mám podobný příběh…“ Dál to již asi nechtěla rozebírat, ale Johnovo pozvednuté obočí jí bylo jasným signálem, že ho to zajímá. „Žiju tu sama se svým bráškou, rodiče umřeli, podobně jako ty tvoje, při tom útoku.“ „Promiň, nechtěl jsem-“ „Ale… nebavme se už o tom, minulost je minulost. Nechceš někdy někam zajít?“ John si jí nenápadně měřil od hlavy až k patě. Medově-zlaté vlasy, hnědo- zelené oči, sexy zadeček. Najednou si všiml jejího tázavého pohledu a došlo mu, že se ho na něco ptala. „Jo, jasně třeba, dneska večer? Ale budeš mi muset něco doporučit, vůbec to tu neznám.“ Zasmál se John. „Něco vymyslím.“ Pronesla záhadně. „Zatím ahoj.“ Rozloučila se a zamířila ke svému domu naproti. John jí chvíli pozoroval a pak se vydal opačným směrem. „Kdo to byl?“ Zeptala se Viky, když vešel do obýváku. „Naše nová sousedka. Nevadilo by ti být dneska večer sama doma?“
1. kapitola
Cesta se zdála nekonečná, osm hodin jízdy bez přestání si začalo vybírat svou daň. Řidič pohlédl na svojí malou spolujezdkyni, spala poklidně na okně. Najednou zahlédl v husté tmě noci, světla benzínové pumpy. Sjel ze silnice a zamířil přímo ke stojanu s naftou. Zastavil dodávku a vystoupil. Natankoval plnou nádrž a vrátil se do auta pro peněženku. Tato zastávka však neunikla pozornosti jeho malé spojenkyně, která se rozespale probudila. „Johne?…“ Zamumlala rozespale a malátně se posadila. „Jen jsme zastavily natankovat. Dáš si něco?“ Protřela si oči a pak zamumlala. „Tuňákový sendvič a kolu.“ John přikývl a odešel zaplatit naftu. Jako první zamířil k automatu s kávou. Vhodil padesát centů a navolil capuchino. Ozvalo se charakteristické zachrastění a pak zvuk tekoucí vroucí vody. Vyndal kávu z automatu a napil se. Zašklebil se odporem. „Káva z automatu je tady stejně nechutná, jako byla ve Washingtonu.“ Pomyslel si. Došel až k velké chladničce, otevřel prosklené dveře a vyndal dva, vakuově balené tuňákové sendviče a dvě koly. Vše to odnesl na pokladnu a nahlásil číslo pumpy. „Dělá to devadesát osm dolarů.“ Vytáhl, dvě, padesáti dolarové bankovky a podal je prodavači. Ten mu nazpět vrátil dva dolary a s: „Příjemnou cestu.“ se rozloučil. John došel k autu a s notnou dávkou námahy otevřel dveře a posadil se. „Viko, tady máš ten sendvič a kolu.“ Oznámil jí. Ta nadšeně vypískla. „Díky brácha.“ A začala sendvič rozbalovat. „Ne že tady nadrobíš, víš, že musíme pak panu Gilbertovi auto vrátit.“ „Nevov.“ Zamumlala s plnou pusou. John se tomu jen zasmál a otevřel si svojí plechovku koly a vydatně si lokl. Poté jí odložil do stojánku mezi sedačkami a rovněž se pustil do sendviče. Pár minut bylo slyšet jen přežvykování a občasné zamlaskání. John jedl rychleji než jeho malá sestřička, už měl snědeno, zatímco, Vika, nebyla ani v polovině. Klíčkem nastartoval, zapnul světla a vyjel spět na silnici. Pochvíli Vika dojedla sendvič a vzala si svojí kolu, ta jí však nešla otevřít. „Bráško?“ „Hmm?“ Broukl John. „Otevřeš mi kolu prosím?“ John jenom vzdychl. „Tak podrž na chvíli volant.“ Vika natáhla své mladé, pružné, štíhlé tělo a chytla volant. John otevřel plechovku, jednou rukou znovu chytil volant a druhou rukou, podával Vice, která se mezitím vrátila na svoje místo, její kolu. „Díky.“ Poděkovala a napila se. John jen něco zabručel. Najednou se ozvalo ohromné říhnutí a Vika si dala rychle ruce přes pusu. John se na ní překvapeně podíval a Vika hodila omluvný pohled. V mžiku na to oba vyprskly smíchy. „Teda, málem mi to vysklilo přední sklo.“ Zažertoval John. „Promiň.“ Řekla a omluvně se usmála. Dalších několik kilometrů se nedělo nic zvláštního, Vika dopila kolu bez další podobné „nehody“ a John začal pociťovat, že nekvalitní kafe z automatu již přistává účinkovat. „Kdy už tam budeme?“ Zakňourala otráveně Vika. „Už tam skoro jsme.“ Ujistil jí John. A opravdu projeli několika zatáčkami a uviděli v dáli záři města Spokane, města, které se brzy stane jejich novým domovem. Dnes však budou spát v motelu, bylo již moc pozdě. John zajel na příjezdovou cestu motelu, jen o dvě ulice dále od místa, kde stojí jejich nový dům. Zaparkoval na vyhrazeném místě a vylezl z auta. Sebou vzal jen malou sportovní tašku, kde měli jen nejnutnější věci. Na recepci motelu si vzali klíčky od malého pokoje v přízemí. U dveří položil John tašku na zem, vytáhl klíče a odemkl pokoj. Dříve než stačil sebrat tašku ze země, protlačila se okolo něj Vika a vběhla do pokoje. John jen vzdych zvedl tašku a vydal se za ní. Našel jí sedět na jedné ze dvou postelí, které byly na pokoji. „Tahle je moje.“ Oznámila mu. John se rezignovaně svalil na zbývající postel. „Ať je po tvém.“ Otevřel tašku a začal vyndávat a třídit věci. Jako první oddělil hygienické potřeby, osušky, ručníky a ložní prádlo. Které ihned podal Vice, ať se jde rovnou osprchovat. Sotva se za ní zavřely dveře od koupelny, složil vyčerpaně hlavu do dlaní. Nesnášel vybalování, nesnášel balení, luxování, vytírání, vaření, žehlení, ale přesně to bylo podstatnou součástí každého jeho dne.
John Walter byl dvacetiletý příslušník letectva spojených států. Na přelomu roku 2016/2017 konkrétně 27 prosince, došlo k sérii teroristických útoků obdobně jako 11. 9. 2001. Letadlo bylo uneseno krátce po startu a po pár minutách letu zasáhlo Trump World Tower. Christopher a Liliana Waltrovi, rodiče Victorie a Jonathana Waltrových zahynuly při tomto útoku. Další letadlo bylo uneseno půl hodiny po prvním útoku. Jeho cílem byl Washington D. C., konkrétně Pentagon. Díky včasné reakci letectva, bylo letadlo dostiženo a sestřeleno dvojicí stíhačů F-35 Lighting II.Na plubě bylo v té době 453 cestujících, včetně posádky. Po smrti obou rodičů se stal Jonathan opatrovníkem své malé dvanáctileté sestry a také živitelem rodiny. John přijal místo na Fairchildově letecké základně, kde měl možnost nalétat více hodin, tudíž i zvýšit svůj příjem. Fairchildova letecká základnase nacházela 16km od města Spokane, která má 232 000 obyvatel. Nastěhovat se mají do pronajatého domu v Maxwellovské ulici. Schůzku s majitelem měli naplánovanou na osmou ranní.
„Johne!“ Třásla s ním Vika. „Johne, vstávej! Zaspali jsme!“ John něco zabručel a podíval se na hodinky. Bylo 7:35 „Sakra!“ Pomyslel si. Oba odběhli do koupelny, každý k jednomu umyvadlu a provedli ranní hygienu. Když se obouvali, bylo 7:49. Kvapem zamkli pokoj a vydali se na recepci. John blesku rychle zaplatil a odevzdal klíč. Naskočili do auta a jeli do Maxwellovy ulice. U jejich nového domu čekalo černé Camaro s polu s majitelem, Robertem Gilbertem. Zaparkoval na příjezdové cestě a s Vikou vystoupili z auta. Robert k nim přišel. „Ah, rád vás poznávám, Johne! Smím vám tak říkat ne?“ Pozdravil ho s úsměvem a napřáhl k němu ruku. John jí přijal a potřásli si. „Jistě, jsem na to zvyklý.“ Odvětil John s úsměvem. „Dobře tedy, říkej mi Robe.“ Představil se. „A tady je váš nový domov.“ Pronesl a udělal rozmáchlé gesto směrem k domu a předal Johnovi klíče. „Rád bych vám pomohl vybalovat, nicméně musím odjet do práce. A co se týká dodávky, stavím se pro ni večer a nechám vám k dispozici svoje auto.“ Řekl a ukázal na Camaro. John zavrtěl hlavou. „Ne to nemůžu-“ Rob však nesmlouvavým gestem dal najevo, že o tom nehodlá polemizovat. „Ale můžeš, navíc mám stejnak v garáži ještě jedno.“ S tím se otočil na podpatku a zamířil k autu. Když nasedal, ještě se otočil k Johnovi. „V Neděli vás s ženou očekáváme na oběd. Bude pečené koleno.“ John kývl. „Rádi přijdeme.“ Rob nasedl do auta a odjel. John se otočil na Viku. „Tak jdeme se podívat na nový domov?“ Vika nadšeně souhlasila. John odemkl a vstoupili dovnitř. Dům byl sice malý, ale za to poměrně vzdušný a prosklený. Nacházely se zde dva pokoje, koupelna, toaleta, kuchyně a na velikost celého domu, poměrně velký obývací pokoj, který zároveň sloužil jako jídelna. Když si to John celé prohlížel, došlo mu, jak moc levně jim to Rob pronajal. Vika si okamžitě zabrala pokoj s manželskou postelí. Tentokrát si to však Jonathan nenechal líbit. „Tak to teda ne, sestřičko, ty půjdeš hezky do dětského pokoje vedle. Tohle bude můj pokoj.“ Původně chtěla něco namítnout, ale když slyšela jeho nesmlouvavý hlas. Tak se zvedla a odešla, přičemž na něj ještě mezi dveřmi vyplázla jazyk. Stěhování jim zabralo přes dvě hodiny. Hlavně to bylo proto, že John většinu toho odnášel sám. Vika nosila jen lehčí věci, ale snažila se. John pak došel zkontrolovat, zdali je to všechno a pak zabouchl zadní dveře u dodávky. „Ahoj.“ Ozval se dívčí hlas a John málem nadskočil. „Ah, promiň, nechtěla jsem tě vylekat.“ Omluvila se mu rychle, když viděla jeho reakci. „Ne, v pořádku, jen jsem tě předtím neviděl.“ Usmál se na ni. „John Walter.“ „Emma Smithová.“ Odpověděla s úsměvem. „Východní přízvuk. Jsi z New Yorku?“ Zakroutil hlavou. „Washington D.C.“ „A ta holčička je-“ „-moje sestra.“ Doplnil jí John. „A rodiče-“ „Zemřeli při teroristickém útoku na Trump World Tower. Takže se teď se setrou protloukáme, jak se dá.“ „To mě mrzí.“ Následovala trapná chvilka ticha. „A co ty?“ „Mám podobný příběh…“ Dál to již asi nechtěla rozebírat, ale Johnovo pozvednuté obočí jí bylo jasným signálem, že ho to zajímá. „Žiju tu sama se svým bráškou, rodiče umřeli, podobně jako ty tvoje, při tom útoku.“ „Promiň, nechtěl jsem-“ „Ale… nebavme se už o tom, minulost je minulost. Nechceš někdy někam zajít?“ John si jí nenápadně měřil od hlavy až k patě. Medově-zlaté vlasy, hnědo- zelené oči, sexy zadeček. Najednou si všiml jejího tázavého pohledu a došlo mu, že se ho na něco ptala. „Jo, jasně třeba, dneska večer? Ale budeš mi muset něco doporučit, vůbec to tu neznám.“ Zasmál se John. „Něco vymyslím.“ Pronesla záhadně. „Zatím ahoj.“ Rozloučila se a zamířila ke svému domu naproti. John jí chvíli pozoroval a pak se vydal opačným směrem. „Kdo to byl?“ Zeptala se Viky, když vešel do obýváku. „Naše nová sousedka. Nevadilo by ti být dneska večer sama doma?“
A tady je Camaro:
Upřímně, nevím u které z těch dvou fotek jsem slintal víc.