STARGATE UNIVERSE S04E09
Noc a svítání
“Nemůžu vůbec nic najít
a ani takhle dál žít
budu se muset chtít zabít
s tímhle tím co na ksichtu mám.”
Lisa Parková neví, jak se zde ocitla. Kráčí polní cestou, napravo přes louku temný smrkový les, po levé straně travnatá mez s ovocnými stromy; starými a pokroucenými, už asi nerodícími. Odněkud před ní, tam kam kráčí, se nesou slova téhle písně. Ta slova musela zpívat nějaká stará žena, starým, chraplavým, nenávistným hlasem. Jako by skutečně chtěla tento svět opustit. Ačkoliv slovům písně Lisa verbálně nerozumí, dost dobře chápe jejich význam. Odněkud ze zatáčky cesty se zvedá z keřů, zakrývajících rozhled, namodralý dým hořícího dřeva. Lisa se na okamžik zastavila. Pak přidala do kroku. Zmocnila se jí nejistota.
“Nemůžu s tímhle dál žít
a ani nikam už jít
nesmím se nechat najít
s tímhle tím co vám povídám.
Kam kráčíte? Osobo? Kampak jdete? A nechoďte tam, zůstaňte tady. Slyšíte?”
Lisa Parková přišla až k zákrutě polní cesty, tam, kam už kvůli vzrostlým keřům a skupince stromů neviděla a odkud vycházel onen namodralý dým, vonící spáleným dřevem. A tam, mezi keři, uviděla polorozpadlou dřevěnou chatrč, ze tří stran otevřenou, jen mírně chráněnou nějakými starými hadry, ušpiněnými. U chatrče hromada dřeva a suchých větví, pošlapaný trávník. Na dvorku vykopaná jáma se sežehnutými okraji. Plná popela. Trčí z ní ohořelé zuhelnatělé kusy dřevěných kůlů.
“Slyšíte, osobo? Zastavte se! Stejně za to můžete vy, lidé! Podívejte se na to, jak vypadám! Copak se takhle dá žít?”
Lisa se zastavila naproti chatrči. Zrakem pátrá, odkud a z kterého hrdla ten hlas vychází. Mezi vlajícími hadry se něco dalšího pohybuje. Je to vysoká štíhlá postava staré ženy, navlečená do špinavých šedivě okrových hader. Snad to ani nebylo nikdy žádné oblečení, jen náhodná souvislost mezi různými útržky materiálu. Mezi vlajícími závěsy a dýmem, vycházejícím z ohniště uprostřed toho hrozného stavení nebyla ta stařena ani pořádně vidět. Až teď, když vyšla před svůj rozpadlý a hroutící se palác.
“Dobrý den.” pozdravila slušně Lisa.
“Nemůžu vůbec nic najít
a ani takhle dál žít
budu se muset chtít zabít
s tímhle tím co na ksichtu mám.” zazpívala babice, přičemž v rozporu s písní ji do obličeje moc vidět není. Halí jej chundel špinavých spečených vlasů, kus hadru a neustále poletující oblaka dýmu z ohniště. Lisa tu spatřila kravský zadek, tam někde mezi stěnami chatrče. Za hromadou dřeva hrabe v prašné hlíně několik slepic.
“Co si myslíte, dámo? Že se tu budete jen tak promenádovat a pak zmizíte a já tu zůstanu? Zase tu budu muset trčet? Kdo ví jak dlouho? No to snad už není pravda!!!” spustila zase ta stařena na Lisu. I když těžko říct, zda-li to bylo myšleno na ni, neboť v tom stavu, v jakém ta babice byla, není vůbec možné určit, na kterou stranu vlastně hovoří.
Lisa raději pokračuje v cestě, stařeny si již nevšímá, ani jejího pobořeného obydlí. Ještě notný kus cesty však slyší zpěv.
“Nemůžu vůbec nic najít
a ani takhle dál žít
budu se muset chtít zabít
s tímhle tím co na ksichtu mám.”
Doma ji vítá Chloe. Bydlí spolu. Co je na tom divného, vždyť tolik lidí spolu bydlí. Kluci s holkama, holky s klukama, psi s kočkama, holky s holkama, všichni spolu... Lisa byla celá uřícená, zapocená. Ta cesta pěšky jí ale dala. Není zvyklá moc chodit, holt holka z města. Zatímco si sundala krátké plátěné kalhoty a tmavé triko, Chloe, oblečená v lehkém modrém župánku, jí nachystala koupel. Napustila vanu pěkně akorát teplou vodičkou, dodala mydélko a soličku na regeneraci organismíčku. Lisa vešla do koupelny jen v podprsence a kalhotkách. I toto její spodní prádlo bylo upocené a zdálo se býti také pošpiněné od vyměšených tekutin. Když se nohou opřela o okraj vany, bylo na kalhotkách vidět stopy po moči. V té černé barvě bavlny se rýsoval svými světlými mapovatými okraji lehce okrový flek. Čpělo to.
Lisa si sundala kalhotky a odhodila je někam za sebe, tam, kde mají děvčata koš na špinavé prádlo. Chloe zkušeným hmatem rozepjala její podprsenku a ta putovala za svými společnicemi, umouněnými kalhotkami. Z čerstvě napuštěné vody ve vaně stoupá vlahá a lákající výtečná pára. Lisa si sepjala vlasy gumičkou a ladně vklouzla do polovice plné vany. Sedla si a mezi chomáčky bílé pěny lze tušit její pubické ochlupení. Přitáhla nohy k bříšku a stékající voda odhalila strniště na jejích jinak pravidelně holených lýtkách.
Chloe podala Lise duhovou hubku. Namočila ji sama do pěnivé teplé vody a když si ji Lisa neráčila vzít, jala se jí lehce přejíždět touto hubkou záda. Lisa se slastí prohnula vpřed a vydechla. Chloe jí myje záda a krk, pak, když znovu hubku řádně namydlila, počala drhnout své milence hruď. Hubkou přejíždí Lisiny prsa a drhne jí lehce bradavky.
Pak zajela hubkou ještě níž, až k černému klínu. Lisa vydechla tentokrát zcela nahlas. Chloe nechala hubku ve vodě a nad vanou se napřímila. Snadno rozvázala uzel na pásku županu a ten se jí ještě snadněji svezl dolů k nohám. Objevila se tak na scéně v celé své nahé kráse. Jen vteřinu tak stála před vanou, pak její okraj překročila jednou nohou, přičemž odhalila žádoucímu pohledu Lisiných očí svoje nejtajnější zákoutí. Ružové závojíčky, střežící vstup do jejího nitra. Zatímco již jednou nohou byla ve vaně, přehoupla přes okraj vany i druhou svou spodní končetinu a posadila se do prostorné vany čelem k Lise. Pohled na rajskou štěrbinku zase zmizel. Ale jen na okamžik. Když si pak Chloe natáhla nohy podél boků Lisy, mohla se Lisa kochat pohledem na její překrásný klín nepřetržitě.
“Můžu si tě oholit?” zeptala se s čertíky v očích Chloe a hmátla na okraj vany po holítku. Lisa se potutelně usmála (jen koutky úst) a pravila:
“A co za to? Když si mě oholíš... co za to?”
“Ty víš, ne? To dobře víš, Lisi...” pronesla medově Chloe a prsty levé ruky sáhla na Lisiny genitálie. Chvíli zde rukou pobyla a pak jen tam a zpět přejela dvěma prsty. Lisa přimhouřila oči a zmáčkla Chloe ruku na předloktí.
“Taaaak! Dělej!” Lisa se nadzvedla na rukou nad vodu, zapřena oběma nohama. Chloe namočila žiletku do pěny a lehce s důrazem přejela Lisin venušin pahorek. Kadeř chloupků zůstaly dílem na holítku, dílem odpadly do pěnivé vody.
Doktor Rush u monitoru svého notebooku ani nedýchá. Vše vidí v přímém přenosu. Zatímco pravou rukou, spočívající na myši, zavírá další okna otevřeného webového prohlížeče, levou sklouzává dolů ke svému rozkroku. Rozepjal zip svých špinavých riflí a nahmátl svého juniora pod bavlněným povrchem trenek. Ten se okamžitě ozval.
“Everette, přitlač!” vydechl. Plukovník svými zkušenými prsty hněte doktorovy ramena a hladí jej po vláscích.
“Doktore, máte překrásnou pleť!”
Doktor Rush to již nevydržel. Prudce vstal od počítače, objal plukovníka kolem pasu a shodil jej na blízkou válendu. Strhl z něj černý rolák a prsty pravé ruky pročísl mužské ochlupení na Youngově hrudi. Plukovník si jednou rukou rozepíná kalhoty a druhou drží doktora za zadek. Youngův penis se již zdá být neovladatelným. Rush jej hněte svýma upracovanýma rukama a poté, co pohyby plukovníkových hýždí po válendě zapříčinily posunutí jeho khaki slipů až do půl stehen, bere jej jemně a zkušeně do úst.
“Jste ďábel, můj doktore! Kuřte mě! Bude vám kouřeno!”
Destiny vystoupila z FTL. Doktor Adam Brody, mající službu na můstku, to však nebere v potaz. Jeho nynější zaměstnání je zcela jiného charakteru. Poručice Jamesová pod jeho poloodhaleným tělem jen úpí. Brody je neoblomný a jde si tvrdě za svým cílem. Jeho penis prudce vráží do těla “kozatky” a nebere si vůbec žádné servítky. Prsa Jamesové se točí v neuvěřitelném víru v tom rytmu, který udává Brody svými přírazy. Prsty si hněte klitoris a sténá tak nahlas, že to přilákalo seržanta Greera, který ji šel na můstek vystřídat. Když ji konečně obšťastnil orgasmus, Brody vstal a nastříkal jí dávku svého semene, hustého, smetanového, dlouze zadržovaného, přímo mezi její gigantická prsa. Pramínek spermatu ztěžka stékal po levé straně její pravé kozy někam dolů k pupíku. Doktor se ještě jednou shýbl ke své milence a velkou část toho pokladu, který právě vyronil, slízl svým nenasytným jazykem.
Chtěl to své štěstí polknout, ale spatřil přicházejícího seržanta. Přistoupil s plnými ústy k němu a začal jej vášnivě líbat. Své sperma si v ústech smísil s Greerovými slinami a poté, co si tuto tekutinu plnou lásky několikrát předali, polkl ji, s rukou na Ronaldově prdelce.
Doktor Rush polkl, napil se z polní láhve a pravil: “Výtečné, plukovníku!” Poté s tou největší rozkoší unaven lehl na bok k Youngovým nohám. Plukovník sedí v křesílku s roztaženýma nohama a pln blaha kouká někam do stropu. Dveře od místnosti se rozevřely a v nich stojí TJ jen v noční košilce. Štíhlé tělo vyzařuje svou výtečností a nevýslovnou žádostivostí. Ve světle, padajícím otevřenými dveřmi do prostory z chodby se jasně pod košilkou rýsuje její hebké ženské tělo, všechny záhyby, obliny, zákoutí i příslib jejího nitra. Paprsky světla procházejí kolem její hlavy a tvoří tak společně s jejími blond vlasy zlatavou svatozář. Až nyní ji plukovník zpozoroval. Těžce vydechl, koukl k podlaze na doktora Rushe. Ten ale spí a oddychuje. TJ vykročila lehce směrem k plukovníkovi a její bosá chodidla našlapovala po studené keramicko vláknité dlažbě tohoto vesmírného korábu. Z jejích ramen sklouzlo nejprve levé a pak i pravé ramínko a během dalšího jednoho pouhého kroku se košilka svezla ke kotníkům této zkušené a chtivé nymfy. Jednu i druhou nohu s dalšími kroky vysvobodila ze zajetí spadené košilky a přiblížila se na dotek k plukovníkovi. Ewerett se dívá přímo na Tamařin ladný, jemně zakulacený klín (ztrácející se kdesi v dáli nekonečna mezinoží) a její dívčí boky, nesoucí ale nesporné stopy vojenského výcviku. Levou rukou se dotýká jejího boku a hladí ji odzdola nahoru a dozadu. Pak přesunul svou dlaň dopředu na stehno a palcem pohladil rašící jemné zlatavé chmýří nad její pulinkou. Zvedl svůj zrak k Tamařině hlavě a chtěl ji pobídnout k činům. Spatřil však jen její přísný výraz v tváři a v téže vteřině pocítil ostré a palčivé bodnutí injekční jehly do svého krku. V očích se mu na okamžik zatmělo, chtěl něco říct, ústa i s jazykem mu ztuhla v jeden ošklivý škleb, spatřil jen rudé kruhy a hvězdy a přepadl přes opěradlo křesla na podlahu, kde zůstal ležet vedle doktora Rushe, nad kterým se ona žena, skutečně to byla TJ, oblečena ve svou uniformu, sehnula a aplikovala mu druhou injekci, do stejných míst krční tepny.
O 33 hodin dříve.
Hvězdná brána se zavřela a před ní stojí doktorka Parková a poručice Johansenová. Stanuly na štěrkovité planině. Písek, promísen s jemnými i hrubšími kameny má lehce našedlou až okrovou barvu. Pláň se táhne od nevidím do nevidím a zase nazpět. Nikde nejsou vidět ani náznakem nějaké hory či jiný kopcovitý terén. Nikde nelze spatřit ani náznak nějakého rostlinstva. Ovzduší je však natolik lahodné, že je to až podivné.
Oběma ženám kráčí vstříc poručík Scott. “Je to nedaleko. Jen snad dvě stě metrů.” praví.
“Nic nevidím.” zaclání si oči dlaní TJ.
“Perfektně to splývá s terénem. Greer by do toho skoro vrazil hlavou, kdyby nenesl napřažený samopal.” vysvětluje poručík.
Přišli k tomu. Je to větší hromada kamenů. Až když ji Parková s Tamarou obešly, pochopily, že to je nějaká kamenná chýše, která díky materiálu své stavby dokonale ze všech stran splývá s okolním terénem. Na straně odvrácené od hvězdné brány lze vstoupit do objektu nízkým širším otvorem. Za portálkem vede do nitra chatrče několik schodů, ústících v chodbě, tesané do rostlé skály. Podle tohoto uspořádání se štěrk na povrchu této planiny nachází na skále ve vrstvě sotva dvou stop.
Chodba se počíná prudce svažovat a náhle se za zatáčkou rozšiřuje v prostornou oválnou jeskyni zcela jistě umělého původu. Zajímavé jistě je, že povrch skály, v němž je tento objekt vykután, nenese ani v nejmenším jakýchkoliv známek mechanického či manuálního opracování. Ba ani jakékoliv eroze.
Uprostřed jeskyně vystupuje z podlahy oválná vyvýšenina, u níž stojí Eli a seržant Greer.
“Tak co, Eli, už víš co to je??” ptá se poručík Scott.
“Mapa. Myslím si, že je to mapa nějakých hvězdných systémů.” odpovídá Eli, zahleděn na tu oválnou plochu.
“Je dobrej.” přikyvuje Ronald a prstem ukázal na Eliho.
“Dík.” zašklebil se dotyčný.
“Odkud se tu bere tolik světla??” položila zásadní dotaz doktorka Parková.
“Hm... můžeš to zkusit nějak vysvětlit.” rozhodil bezradně ruce nad neexistujícím zdrojem světla Eli.
“A to je ono?” kývla bradou k podlaze směrem na opačný konec místnosti TJ.
“Jo.” řekl Scott. TJ přešla těch několik kroků a stanula nad hromádkou zachovalých kostí, pokrytých cáry kdysi jistě pestrobarevných látek a zbytky tkání.
“Co si o tom myslíš?” vyptává se poručík Scott.
TJ přiklekla k ostatkům. Nožem odhalila kus zetlelé zpuchřelé látky nad čímsi, co bylo dozajista lebkou. A na jejím temeni držel ještě na vazivu jakýsi mohutný spečený vlasový složitý drdol, svázaný na několika místech původně barevnými stuhami. Lisa Parková a Eli stojí po bocích poručíka Scotta, seržant Greer zůstal obezřetně vzadu.
“Řekla bych, že to jsou kosti nějakého lidoopa.” po chvíli ohledávání ostatků pronesla TJ.
“Lidoopa? Tady?” nevěří Scott.
“Neodpovídá ale tomu chrup. Ten je .... promiňte, ten je ale naprosto lidský. Natolik se v anatomii vyznám, abych poznala chrup člověka.”
Nastala chvíle ticha. Tamara prohlíží však ony ostatky dál. “Tady to by svědčilo o abnormálně vyvinutém nosu.”
“Orlí nos?” pozvedl obočí Eli.
“Ne. Mnohem delší. Ta kost je u konce zlomená, ale ten nos musel mít na délku aspoň deset centimetrů. A snad víc.” vysvětluje TJ a pokračuje: “Ty pánevní kosti jsou zase mnohem vyvinutější než u člověka. Tady to muselo mít s prominutím prdel jak vrata od stadionu. A bylo to ženského pohlaví. Určitě.”
“Jak jsi to poznala?” ptá se zbytečně hloupě Eli.
“Tady podle těch zaschlých tkání, Eli. Co myslíš, že jsou tady ty dvě visící chlopně?”
“Hm.... šourek?”
“Hm... ne.”
“Eli. Ta mapa nebo co to je.” mění téma rozhovoru poručík Scott.
“Jo. No je to mapa.” přistoupil k oválnému útvaru Eli. “Je to vlastně celé asi nějaký počítač, tahle vrchní plocha je displej.”
“Displej? Vždyť je to kámen!” nevěří doktorka Parková.
“Jo, taky jsem nevěděl, co to je, než jsem se o to opřel rukou.” vysvětluje Eli. “Je to jakýsi kamenný displej. A dá se tím listovat.” Eli se lehce dotkl dlaní hladké kamenné plochy a ta se okamžitě změnila ve stejně matnou obrazovku, znázorňující množství kružnic, oválů a elips a zářících bodů, navzájem protkaných přímkami, křivkami a úsečkami. Pak opět lehkým pohybem přejel dlaní, bříšky prstů se jí sotva dotýkajíc, plochu a obraz se nepatrně změnil. Opět množství geometrických útvarů a různých bodů, jen jinak uspořádaných.
“Je to dotykový displej. Můžete v tom listovat, přibližovat, oddalovat, číst si to.... mě ale zaujalo toto. Přišli jsme na to s Ronaldem těsně před tím, než jste přišli.”
“Eli na to přišel, já se jen díval.” ozval se seržant.
“Pravda, Ronald tu jen stál.”
“Tak co jste našli?” je zvědavý poručík Scott.
“Tady to.” ukazuje na plochu Eli. Na onom podivuhodném displeji je vidět spletenec oválů a elipsovitých útvarů, na každém z nich jeden zářící bod.
“To je podle mě mapa planetárního systému. Tady ten bod je hvězda. Těchto osm bodů jsou planety.” krouží prstem po ploše.
“A tady to mezi tou, jak říkáš, čtvrtou a pátou planetou, pokud to jsou planety, to je pás asteroidů?” dotazuje se doktorka Parková.
“Měl by být. Alespoň mě to tak učili ve škole.” říká Eli.
“Co tě učili?” je zvědavý Scott.
“To už mě nechtěl říct.” ozval se opět Greer.
“No že mezi Marsem a Jupiterem se nachází pás drobných i větších planetek.” nedal se znejistit Eli.
“Tak jo, ale co to má společného tady s tím??” znejistila naopak Lisa.
“Všechno. To tady na té mapě je totiž pás asteroidů mezi Marsem a Jupiterem. Toto je Mars. toto Jupiter.” vítězoslavně zvýšil hlas Eli.
“Takže toto je...” ukazuje Scott na třetí bod od hvězdy.
“...Země.” doplnila Parková. Eli zvětšuje obraz tohoto bodu a před zraky členů týmu roste obraz jejich domova, jejich planety Země.
Plukovník Young se na Destiny právě nachází na můstku ve velitelském křesle. Z planety mu právě volá poručík Scott o Eliho objevu. “Poručíku, je si tím Eli jistý??”
“Je. Doktorka Parková s ním souhlasí.”
“Můžeme ty mapy nějak využít?”
“Eli tvrdí, že se v tom přístroji může nacházet mapa cesty domů. Stačilo by ji objevit a nastavit kurz Destiny...”
“Návratu bychom se nemohli dožít, ani ve stázi. A krom toho, máme poslání, poručíku.”
“Já vím... ale to jednou můžeme splnit a pak aspoň Destiny nasměrovat domů. Jednou by tam mohla doletět a být k užitku našim potomkům. Se znalostmi o vesmíru, co jsou v její databázi...”
“Já vím, poručíku. Ať Eli zkusí, co je v jeho silách. Young konec.”
O 42 hodin později.
Plukovník Ewerett Young otevřel nejprve druhé oko, pak první oko, pak to druhé zase zavřel a rozevřel třetí oko. Pak zamrkal, zastřihal ušima a oblízl se. V krku mu visí těžký hlen. Odkašlal si a polkl. Snad to byl opravdu jen hlen.
Chtěl se převalit na bok, ale nejde to. Leží na lůžku v ošetřovně na palubě Destiny a je k němu připoután lanem a plastovým páskem.
“Museli jsme vás přivázat, plukovníku. Tuze jste nám tu vyváděl!” ozval se káravý hlas poručice Johansenové, stojící za jeho hlavou.
“Co se to se mnou stalo??” ptá se slabým hlasem plukovník.
“No... jak bych to řekla... hm... přestal jste se nám sexuálně ovládat...”
“Co?”
“Pořád jste nám tu volal, že si chcete podat Camillu Wrayovou... pak jste zaútočil na doktorku Parkovou a nechtěl jste ji pustit...”
“Cože?”
“Držel jste ji, s prominutím, plnou hrstí za rozkrok...” zapýřila se TJ.
“Vysvětlete mi to, TJ.”
“No měli jsme tu malou nehodu, pár lidí se dole na planetě infikovalo nějakým virem, napadajícím hypothalamus a u mužů navíc způsoboval výrazné zvýšení hladiny vylučovaných sekretů.”
“Já si pamatuji strašné věci... To jsem opravdu prováděl?” oddychuje Young.
“Ne tak doslova. Nejspíš jste u toho měl i nějaké přeludy a halucinace...” šklebí se TJ.
“Já si taky něco pamatuju, plukovníku.” ozval se z opačného konce hlasem doktora Rushe doktor Rush.
“Rushi?!?”
“Držím hubu, plukovníku.” odvětil Rush.
“A vy, TJ?”
“Já s nikým nešukala, co si vzpomínám teda. Nejdřív to přepadlo poručíka Scotta... skoro celou dobu ojížděl zábradlí na vyhlídkové palubě, protože Chloe jej nepřipustila. Docela otřesný pohled. Lisa Parková se zavřela s Chloe u ní v kajutě a vycházely odtamtud pak divné zvuky. No, o vás a doktoru Rushovi raději mluvit nechci. Jsem vrcholně ráda, že jsem vás nalezla až po činu.”
“Na té planetě byl ještě seržant Greer a Eli.”
“Seržant Greer se musel někde v ústraní spustit s poručičí Jamesovou... nebo s Brodym. Ty dva, Brodyho a Jamesovou jsme pak nalezli také spolu, a to ještě u nich byl Ronald.”
“Víte, že se mi chce zvracet?” prohodil Young a opět polkl. Jeho kyselý obličej prozradil přítomnost žaludečních šťáv v ústech.
“Pardon, už to nebudu teda rozvádět.” omlouvá se Tamara.
“Děkuji. To jsem rád. Dobře, ale co vy a Eli? Nebo snad....”
“Ne, to ne!! Probohy!!! To mě ani nenapadlo!!!”
“Probohy?”
“BSG??”
“A jo, admirál Adama! Znám, znám! Na začátku osmdesátých jsem to žral!”
“A Starbuck, když byla ještě chlap.... a jéje, to byl fešák!”
“Víš, že se mně ti staří raideři líbili víc??? Ti noví jsou už takové techno... No ale k věci.“
„Nakonec jsem s Elim zjistila, co to může být...“
„Eli nebyl zasažen?“
„Ne. Naštěstí. Jinak bych to nezvládla.“
„Tak co to bylo?“
„Totiž na té planetě jsme se jen my dva, já a Eli dotýkali těch kosterních ostatků. Museli jsme tak nějak získat nějakou přirozenou imunitu... Jinak si to nedovedu vysvětlit... Když jsme vás dostali pod kontrolu sedativy, přinesli jsme několik kostí na palubu a problém pořešili.“
„Aha. Ale, TJ, s tím vaším postupem, to je jak ve středověku, o tom si pak promluvíme... Ale teď chcu spát...“
„Tak dobře, nebudu vás rušit.... ale! Plukovníku, co děláte s tou rukou pod pokrývkou???!!“
O 47 hodin později.
Destiny je stále v dosahu oné „s“exoplanety s galaktickými mapami. Eli, doktorka Parková a doktor Brody (už vychladl) pracují stále na planetě na zpracování map hvězdných systémů. Nemůžou ale s tím vůbec hnout. Eli je přesvědčený, že tu může být mapa, která by je odtud, z tohoto zapadlého a temného koutu vesmíru přivedla k Zemi, ale k objevení tohoto by potřeboval mnohem a mnohem více času, než mu bylo osudem dopřáno. A převzít na palubu Destiny celé zařízení není možné. Je pevně spojeno s rostlou skalou.
A pak byla celá tato skupina odvolána bezpodmínečně zpět na palubu. Destiny je pod palbou. Před několika málo okamžiky se nedaleko Destiny rozevřela početná FTL okna a z nich vystoupilo několik dobře známých plavidel v čele se Speí!
Doktor Rush na můstku Destiny obdržel okamžitě ze Speí varování. Flotila je pronásledována velkým množstvím nepřátelských lodí a je neustále pod útokem. Bylo lze rozeznat čtyři typy plavidel oněch útočníků.
Rush se chce ptáti na podrobnosti, ale to již zmínění útočníci přilétají. Mají desateronásobnou převahu.
Výzkumný Eliho tým je okamžitě odvolán z planety na palubu. Destiny zahajuje jako první palbu na nejbližší nepřátele a dává své staré tělo do mírného pohybu. Chce tak krýt poškozený a na několika místech proděravělý trup Speí.
Navigační počítače obou antických lodí a za nepatrnou chvíli i zbytku flotily obdržely souřadnice pro vytyčení kurzu FTL. Doktor Rush si toto u všech lodí ověřil. Nový kurz zároveň blokuje vypočtení jakékoliv jiné nové dráhy letu. Na vyřešení problému není čas. A není ani čas zjišťovat, odkud se ty souřadnice vzaly. Po krátké rychlé poradě s plukovníkem Youngem, plukovníkem Telefordem a doktorem Cooperem byly žhaveny FTL motory. Ne všem lodím z flotily se podařilo tuto kritickou dobu přečkat.
„Skok!“
O 2 hodiny později.
Destiny, Speí a flotila pluje planetárním systémem poblíž jedné z planet. Jsou jí stále blíž a blíž. Systémy lodí zachytávají rozličné frekvence vysílání a komunikací z orbity planety. Posádka Destiny stojí těsně u zábradlí (už ho po akci poručíka Scotta umyli) na vyhlídkové palubě a ani nedutá. Chybí tu jen doktor Rush. Zůstal na můstku, že prý už je špatný na kolena či co, tak kam by prý pořád chodil, že. To, co se za scenérii jeho očím naskýtá, mu však vyloudilo zlomyslný úšklebek na tváři.
Téměř na dosah ruky visí, osvětlena zářivým zlatým sluncem, modravá planeta Země.
08.11.2013 11:24:01
Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
