JJTS - 14. kapitola - Budoucnost

Dostal som sa k tvojej poviedke až teraz a .............................................. JEDNÝM DYCHOM, proste paráda. A tiež chválou neplytvám - skôr naopak.
Teším sa na ďalšie epizódy

Wratih musel být šťastný .

[Aiwendill]

zdá sa, že okrem môjho LA je toto momentálne jediná "aktívna" poviedka.

Darrenka: diel sa páčil a mám pre teba jednu radu: PÍŠ VEĽA, PÍŠ VIAC A PÍŠ DLHŠIE!!!

Díky, díky a ano jsem si jistá, že Lunar musel být radostí bez sebe. Občas mám trošku šílené nápady, ale to se neříká. A Aiwe budu se snažit delší a víc.
Mimo to dokončila jsem druhou bonusovku, takže hned co projde korekturou se můžete těšit na soutěž, stejně jako před tím.

Prozatím takové malé info o soutěži
Druhá bonusovka s názvem "Zoufalství" a aby jste měli čas rozmyslet se nad odpovědí, zadávám otázku už teď.
"Nejčastěji nazývám doktorku Lilian Greyovou bohyní ..........."
(doplňte chybějící slovo)
Soutěž začíná ve čtvrtek (5.6.2014) a odpověď stejně jako posledně do soukromých zpráv, těším se co vymyslíte.
Vaše Darrenka

Ok, je pátek a já jsem tu s další částí povídky, tahle je trochu speciální. Je to totiž první bonusovka, o kterou jste soutěžili. Přeji hezké počtení

Kapitola 8 a 1/2 - Původ

Přesuneme se v čase o hodně zpátky. Minuli jsme mnoho věcí, které se teprve stanou a budou důležité pro všechny, pro úplně všechny.

„To nesmíte, prosím, neberte mi ji. Prosím.“ Žena klečela na zemi a v náručí ukrývala malé dítě, sotva pár dní staré. Byla unavená od té doby, co se její holčička narodila. Pronásledovali ji a ona si ani neodpočinula.

Bylo jí špatně, nohy vypovídaly službu, motala se jí hlava a propadala zoufalství. Přesto byla odhodlaná svoji maličkou jim nedat za žádnou cenu. Ale teď ji dostihli, a ona nevěděla, co má dělat. Osud pro její děťátko byl předem napsán.

Podle proroctví, kterému se už statisíce let věřilo, právě v této době se mělo narodit dítě. Proroctví neříkalo, zdali to bude dívka či chlapec, avšak osud tomuto nebohému dítěti dal něco, podle čeho ho všichni poznají. Pramen tyrkysových vlasů lemujících obličej. Každá matka se v této době bála, aby se jí nenarodilo dítě s tyrkysovým proužkem vlásků.

Ale jedna žena věděla, že právě ona čeká toto dítě. Podle proroctví se dítě mělo stát nástrojem bolesti a utrpení, ale zároveň nadějí pro budoucnost. Jenže toto si každý vykládal po svém, a čemu lidé nerozumí, toho se už od dávných dob bojí. Tak to bylo i s tímto dítětem. Jeho osud byl připraven dříve, než se narodilo. Mělo zemřít a nikdy nepoznat život a chuť matčiny lásky, nic.

Marně prosila matka otce jejich dcerušky, aby jí pomohl. Nakonec nenáviděla osobu, kterou zprvu milovala: Muže se zvláštními schopnostmi, jež pečlivě skrýval. Dlouhou dobu spolu žili šťastně a ještě víc radosti jim přibylo s čekáním na narození dítěte. Jenže pak muž, kterého tolik milovala, odešel. Zabili ho, protože se zastal jiných. Zanechalo to jen bolest.

Strážci se na sebe podívali. Taky se jim nechtělo brát tak malému dítěti život, ale rozkaz byl rozkazem. Matka malé holčičky se na poslední chvíli vytrhla a z posledních sil běžela k lesu. Přeběhla přes potok, klopýtala a netušila, kam běží, chtěla jen, aby její dcerka žila.

„Pomozte mi, prosím, nenechte je zabít ji,“ prosila. Doufala, že by jí ti, kteří byli stejní jako její manžel, mohli pomoci. Už nemohla, padla na kolena uprostřed lesa a z posledních sil se dostala k vysokému dubu. Opřela se oň zády a potichu broukala děťátku písničku. Nedokázala se dostat dál, litovala, že je tak slabá a nezachrání tohle maličké.

„Tvoje prosba bude vyslyšena.“ Nad ní stála žena, která slabě zářila. Pokynula a natáhla ruce pro dítě. Bylo jí opatrně položeno do náručí i se zvláštním přívěskem, jako poslední dar od maminky. Ta se podívala po krásné ženě a řekla: „Děkuji, jen ji prosím zachraň.“

Hned po tom, co zmizela ona krásná žena, dorazily stráže. Marně hledaly dítě a matka už jim neřekne kde je. Potichu navěky spala pod dubem, s úsměvem na rtech.

Někde jinde v úplně jiný čas

Na silnici jezdila auta a kolem svítily pouliční lampy. K malému domku přicházela zvláštní osoba, nezapadala do ostatního světa ani oblečením a ani ničím jiným. Potichu položila malý uzlíček před dveře a zaťukala, hned poté se rozplynula.

Dveře se otevřely a ven dopadlo světlo. Ve dveřích stála žena s bouřkově modrýma očima a ve tmě hledala osobu, která klepala. Už chtěla zavřít, když dole u svých nohou uslyšela tichý pláč.

U nohou jí leželo dítě s tyrkysovým pramínkem vlasů. Netušila, jak se tam dostalo, ale bylo tu vítané. Oni sami s manželem mít děťátko nemohli a tohle jako by byl dar z nebes. Sehnula se a vzala maličkou holčičku do náručí.

„Ahojky maličká,“ šveholila žena a chovala děťátko.

Korektura: Andoriel. Jak jinak, že? Díky ti moc.
Upřímně byla jsem trošku zklamaná, že zájem o druhou bonusovku zrovna nebyl. O to víc jsem vděčná těm co se ozvali a napsali mi správnou odpověď.
Jinak dneškem soutěž ukončuji.

Zaujímavé

[Aiwendill]

Darren Nix: pekná časť, veľmi pekná. Osobne sa mi zdala lepšie napísaná ako predchádzajúca, ale to je len môj subjektívny dojem. Len tak ďalej...

Cte se to hezky, to jo, ale nic co by mne davalo smysl. Myslim k pribehu.
PS: Uz me sere ze neco napisu odeslu a furt tu na intru pada net ( takze se to neodesle), at uz to tu sakra brzo zabalime.

No jo no smysl to dávat nemusí jeden dlvod mě napadá ale ten psát nebudu, ale v tomto stebou souhlsím, jinak už to musíš na tom intru přežít jen chvilku.

Jak pak to tu vypadá?

Všem se omlouvám, za extra a ještě jednou extra dlouhou odmlku. Upřímně jsem se celé prázdniny nezastavila, z dovolené na tábor a tak. No myslím, že to dost lidí zná. Upřímně, jsem se dostala domů už před třemi dny, ale nějak jsem to musela rozdýchat. Takže, abych se tu nevykecávala ( hihi stejně to dělám), přidávám sem další dílek a teď už bych zase měla přidávat normálně. Občas závidím lidem co se o prázdiny v klidu zastaví a mohou jen tak lenošit.
No nic ještě jednou se omlouvám a přeji hezké čtení.

Kapitola 9 – Pravé poznání

Poté, co úspěšně proběhla domluva mezi wraithy a Atlantis, se tým vydal do Cisy, laboratoře po Anticích, kam chtěl tedy hlavně McKay a trochu i Beckett. Greyovou snad není potřeba ani zmiňovat, ta byla samozřejmostí u takovýchto akcí. Spolu s McKeyem, Greyovou a Beckettem vyrazili i podplukovník Sheppard a Ronon, který sice nebyl nadšen z takovéhoto typu práce, ale lepší než nic.

Greyová se spolu s Rononem vydala pro paměťové krystaly, aby zjistili co nejvíce, a pak se hodlali jít podívat do hangáru a zbrojnice, zdali tu po Anticích něco nezbylo. Beckett, Rodney a John zamířili na opačnou stranu Cisy k biologickým a technickým laboratořím. Rodney byl štěstím bez sebe a spokojeně se vrtal v nějakých záznamech. Beckett se rozhodl projít databázi o nemocech a podobných věcech. John se usadil na jednom ze stolů, podložil si bradu rukama a přemýšlel, jak se zabaví, aby neumřel nudou.

Beckett přemýšlel čím by měl začít, a pak ho napadla rostlina, o které byla zmínka i v databázi Atlantidy. Měla by dokázat neskutečně uspíšit hojení lidského těla a to bez velkých vedlejších účinků. Tohle za prozkoumání stálo a někde začít musí. Začal psát do databáze jméno rostliny, jenže se nějak uklepl, už chtěl zanadávat, když si všiml, co na něj vyskočilo na obrazovce. Chvíli měl pocit, že se zbláznil, ale z toho ho vytrhl Sheppard.

„Hej, to jsou ty lodě, co na nás zaútočily. Jak jsi to našel?“ ptal se John Becketta a jal se zkoumat článek blíže.

„Já, víš, no, trochu jsem se upsal,“ odvětil nepříliš nadšeně doktor Beckett. John nemohl uvěřit tomu, co četl. Bylo tu všechno o rase, která je napadla, a oni o tom neměli ani ponětí. To už se ke čtení přidal i Rodney a taky nemohl uvěřit tomu, co našli.

O dvě a půl hodiny později v zasedačce

„Našli jsme o té rase všechno, tedy vše co věděli Antikové a že věděli dost. Zároveň jsme našli i pár zajímavých odkazů na další věci, zatím jsme se k nim nedostali, ale brzo určitě budeme vědět víc,“ hlásil pyšně Rodney a natřásal se jako páv. John na něj vrhl pohled: tak už to vyklop a přestaň zdržovat.
„Takže zkráceně, rasa, která nás napadla, jsou Dcemones. Tak je nazývali Antikové, po našem by to bylo něco jako démoni. Poprvé na ně narazili asi před osmnácti miliony let. Je to velice vyspělá rasa, která byla už v té době na úrovni Antiků, jsou trochu podobní wraithům jen tak, zkrátka, opačně. Na lodi bývá jeden až tři muži, kteří vládnou všem nižším vojákům. Vojáci i vyšší vůdkyně jsou pak všechno ženy. Podle toho, co jsme se dočetli, mají schopnost se měnit na zvíře podobné vlku. Podle všeho všem velí „šestice hlavních vůdců“ a to jsou démon smrti, bolesti, beznaděje, zoufalství, nenávisti a smutku. Každý, jestli jsme to pochopili dobře, může na lidi uvrhnout stejnou věc, jako se jmenuje.“ Rodney se na chvíli odmlčel a tak se slova rychle chytila doktorka Lilian.

„Navíc se zdá, že démony nezabije jen tak něco. V databázi se mluví o něčem, co Antikové nazývají Sanctae Seiken. Popisují to jako nesmírně mocnou zbraň, která byla i nad jejich chápaní, a podle všeho ji sestrojila rasa zvaná Sanctis, což se dá přeložit jako Svatí nebo taky Andělé. Každopádně Sanctae Seiken, podle všeho by měl být meč se zlatou čepelí, který však funguje jen ve správných rukou. Pokuď jsem správně pochopila výklad v databázi, tak je to taky jediná věc, která může zabít šestero velitelů.“ Nikdo se netvářil dvakrát nadšeně, většina lidí byla nezpochybnitelně bledší než obvykle.

„A teď se dostaneme k bodu, proč je tu celou dobu Darren.“ oznámila doktorka Greyová a otočila se na poněkud bledou Dary.

„Ještě než se k tomu úplně dostanu, potřebujeme znát kousíček historie. Asi před patnácti miliony let skončila válka, kterou mezi sebou vedli Sanctis a Dcemones. A to tak, že démoni, snad nevadí, když jim tak budu říkat, vyhráli a doslova do posledního vybili všechny Svaté. A tady je ten problém. Podle databáze Antiků měli Svatí moc otočit krmný proces proti wraithům. Narazila jsem na to náhodou, ale hodně to mění. A pokuď se nepletu, pak je Darren jednou z Sanctis.“ Tohle bylo i na Darren moc, sesypala se ze židle a tak tak, že ji stačil John chytit. Beckett mohl jen konstatovat, že omdlela, a nechal ji odnést na ošetřovnu, ani se jí moc nedivil. Kdyby mu někdo řekl to co jí, asi by sebou taky šlehl o zem.

O něco později rozhovor McKaye a Greyové

„McKayi uvědomuješ si, jakou cenu může mít to děvče? Hlavně, pokud mám pravdu, pak bychom mohli získat výhodu, co se týče té zbraně. Jestliže jsem to pochopila správně, jsou u ní jisté omezení, kdo ji smí používat a kdo ne, respektive komu funguje a komu ne. Pokuď je jednou z nich, pak by v jejích rukou zbraň fungovat měla stoprocentně, ne?“ rozvíjela své teorie doktorka Greyová.

„Ano, ale co ona? Je přeci člověk jako my, i když z jiné rasy, nemůžeme ji do ničeho nutit a už vůbec ne do toho aby někoho zabila,“ stál si tvrdě za svým Rodney.

I když bude zbraň v Darreniných rukou fungovat, rozhodne se ji někdy použít a pozvednout ji proti nepřátelům, kteří proti Atlantis teď stojí? Dokáže se tak mladé děvče stát někým takovým? Vyrovná se s tím, kdo je? Nebo se ke své nově objevené časti, otočí zády a bude dělat, že neexistuje? Chtěla vůbec vědět kdo vlastně je? Nevěděla. Teď když se dozvěděla pravdu, říkala si, že by ji nejradši nechtěla znát. Přála si, aby se mohla vrátit do svého světa a být tou Darren, jakou byla než sem přišla. Mít zpátky svůj život. V tuhle chvíli chtěla všechno vzdát a nechat to být tak, jak to je. Měla toho dost, začaly jí téct slzy. Za celou dobu, co byla tady, si to nepřiznala, ale stýskalo se jí a chtěla všechno, co měla, zpátky. Nevěděla, co má dělat, utíkat před osudem, to by nejraději udělala. Utekla a neohlížela se už nikdy zpátky.

Jenže pak si vzpomněla, co si vždycky slibovala. Slibovala si, že najde své pravé rodiče a do doby než je najde se jen tak nevzdá. Bylo to divné, ale osud jí možná vyplnil přání, jestli se tady může něco dozvědět o tom kdo je, pak by neměla utíkat, ale zkusit se tomu postavit čelem. A to taky udělá, rozhodla se, i když tušila, že toho bude možná později hodně litovat. Ale ona už nechtěla být malé nevědomé dítě, a jestli tohle je to co musí podstoupit, aby pochopila kdo je, pak to udělá. Sice stále měla pochyby, ale našla si cíl. Tak to dělala vždy. Nechala pochyby za sebou a šla si rovně za svým cílem.

Hopla, tak doufám, že jste si užili čtení.
Korektura: Andoriel - Kdo jiný, že? Samozřejmě ti, i tímto velice děkuji za tvoji trpělivou pomoc.
A kdo ví, co nás může čekat příště?

vynikající díl už se nemůžu dočkat dalšího

Táák, je tu pátek a další díl povídky. Doufám, že vám třeba zlepším den, já se dnes měla skvěle. Tákže přeji super čtení a hurá do toho

Kapitola 10 - Major Evan Lorne

Stála na můstku lodi a zoufalstvím se hroutila k zemi. Chtělo se jí křičet a brečet a mlátit kolem sebe bez rozmyslu. Znenáviděla je. Všechny do posledního je vyhladí. Každého jediného! Zoufale se dívala na trosky bývalé lodi. Lodi, jež patřila k nim a jež nesla mnoho jejích přátel. Jestli doteď váhala, teď si byla jistá.

Zadívala se na oblohu. Wraithské lodě bojovaly se značnou výdrží. Odporovaly náporům rudých střel stejně dobře, jako štíty na lidských lodích. Ani jedna strana tu druhou nešetřila, jen co byla pravda. Zvedla meč, i ona se musí snažit. Odrazila několik zvířat podobným vlkům a mířila k vysokému mladému muži s dlouhými černými vlasy. Probojovat si k němu cestu nebylo zdaleka tak těžké, jak by se zdálo. Napřáhla se a udeřila. Vše okolo jako by se zastavilo. Čas čekal jen, jak dopadne jejich bitva. Meče řinčely, nebylo však nikoho, kdo by je krom dvou bojujících postav mohl slyšet. Muž a žena bojovali. Bylo vidět, že oba museli vsadit hodně, nezdržovali se, neměli soucit. Řinčení se zrychlovalo spolu s tím, jak na sebe naráželi rychleji a rychleji. Přetlačovali se zaklesnuti do sebe meči. Každá rána, která by teď padla na správné místo, by byla smrtelná. Ale ani jeden z bojujících se však nenechal zasáhnout. Odrazila další útok. Napřáhla a vyčkala na správný okamžik. Meč tělem muže proplul jako máslem. Hladce a dokonale oddělená hlava padla na zem kousek od těla. Meč se jí zrcadlil před obličejem a dělil ho na dvě půlky. Každá jako by byla jiná. Jedna milá, smutná a v očích strach a zoufalství. Zato druhá část jejího obličeje se zrcadlila odhodláním, jistotou a po strachu na ní nebylo ani památky. Čas se opět rozběhl, výstřel, který se předtím zastavil, teď padl a zabil další z démoních vojáků.

Byla na lodi a zoufale se pokoušela někoho najít. Koho hledá? Sama to netušila, jen běžela dál a dál chodbami, které jí nic neříkaly, až našla ty dveře. Byla si jistá, že je za nimi. Věděla to na sto procent. Pozvedla meč, několikrát švihla a ve dveřích se objevil menší otvor, podobný nepravidelným dveřím. Pohoršeně se podívala na dveře. Z čeho je ksakru vyrábějí? Shýbala se k němu, jeho zelené oči se na ní upřely. Ze zlaté čepele padaly na zem kapky fialkové tekutiny a zvonily při dopadu.

Stála na kopci a sledovala vojáky, jak bojují proti vlkům. Čekala, až dorazí jejich velitel, aby mu mohla setnout hlavu. V ruce sevřela jílec meče ještě pevněji. Už ho vidí, jde pevným, rychlým a jistým krokem přes bojiště přímo k ní. Rudé vlasy za ním vytvářely dojem ohně. Pozvedl meč a sklonil hlavu. Opět se zastavil čas a zařinčely meče. Tentokrát jen jednou, na víc se nezmohl a padl mrtvý. Pohrdavě se na něj podívala a odešla.

Ležela a dívala se na hvězdy, její tělo postupně chladlo. Aby ne, přitom kolik zranění už utržila. Byla však spokojená. Dovedla to do konce, zabila všechny. Její myšlenky se upřely k Atlantis. Ušklíbla se, ta už dávno neexistovala. Jak dávno vlastně? Sama ani neví jak dlouho. Alespoň mohla bojovat s tím nejvyšším v sázce. Neměla se kam už vrátit. Litovala toho, toho jak pozdě se ze začátku rozhodla, a že ho nechala zemřít. Kdyby byl na živu, jistě by to takhle neskončilo. Spokojeně zavřela oči a její ruka pustila meč.
„Změň to!“ Tahle slova jako by se vzala odnikud a přesto burácela celým jejím vědomím neskutečně silně.

Probudila se na posteli, a ustrašeně se dívala před sebe. Co to mělo znamenat? Co to bylo?

„Darren, jsi tam, však?“ ptal se Evan Lorne Dary přes zavřené dveře jejího pokoje. Odpovědí mu však bylo ticho. Stále jen seděla na posteli a snažila se utřídit si myšlenky. Protočil oči. Je jak malé dítě. Však víte, ty si taky myslí, že když vám neodpoví, tak si budete myslet, že tam nejsou.

„Darren, já vím, že tam jsi,“ zaklepal znovu na dveře Lorne. Opět žádná odpověď. Teprve teď si uvědomila, že na ní někdo přes dveře volá. Lorne, podle hlasu je to on. Marně se snažila přijít na to, co po ní může major chtít. Pořádně se spolu ani neznají, no ano, párkrát ho potkala při zasedání, několikrát jen tak na chodbě a asi dvakrát v laboratořích, když si šel vyzvednout nějaké matriály nebo naopak něco přinesl. Ach ano, zapomněla připočítat jejich náhodná shledání v jídelně, ale těch nebylo zrovna mnoho. Když to tak shrne, vlastně s ním nepromluvila víc než několik vět.

„Darren, prosím, potřebuji tě. Doktorka Jaščenko onemocněla a já potřebuji něco určit, a jestli to nebude co nejdřív tak mě Sheppard stáhne z kůže.“ Opravdu jí o to chtěl požádat z očí do očí, protože přeci jen ona tu není na tuhle práci. Ale nezdálo se, že by hodlala otevřít, tak to řekl na rovinu, přeci jen Evan Lorne nerad chodil okolo horké kaše. K Lornovu podivu to zabralo.

„To může udělat i někdo jiný. Já na to nemám ani potřebnou kvalifikaci a ani nejsem biolog. Řekni si někomu, kdo to zvládne, máte tu spoustu specialistů." Ano, proč by se měla obtěžovat něco dělat, když to po ní stejně znovu zkontrolují, nebo její práci vyhodí do koše rovnou. Může si říct komukoli jinému. Biologický tým čítá zhruba patnáct lidí, tedy alespoň o tolika ví.

„Každý má nějakou důležitou práci a dva týmy jsou venku a prozkoumávají ostatní planety. Všichni se zaobírají rostlinami na jídlo a osev, či na co že. A to nepočítám, že několik botaniků jsem ani nenašel. Nemám chuť prolézat skleník a pěstírnu a další půlku Atlantis, jestli neběhají někde po chodbě a nezalívají ty polomrtvý kytky.“ Tohle byla čirá pravda, za každým za kým šel, ho odbil s tím, že má práci a ať ho neruší.

Upřímně řečeno tahle kytka byla totiž zajímavá jen z jednoho hlediska a to, že se nápadně podobala tabáku listy i svou vůní. A na planetě kde ji našli, jí byli celé plantáže. Takže kdyby byla opravdu neškodná a vhodná pro zpracování, Atlanťané by si zase jednou zpříjemnili život. O tom však biologové nechtěli ani slyšet, to podle nich nebylo ani zdaleka důležité.

Dveře od pokoje se otevřely a v nich se objevila Darren. Nevypadala, že by byla v nejlepší náladě, a rozhodně nevypadla na to, že by měla náladu poslouchat majora Lorna.

„Tak co potřebujete, majore?“ Její hlas zněl tázavě a bylo v něm ještě něco, něco co Evan Lorne postřehl jen trochu, možná to byl strach. Než se Darren nadála, stála u dveří s kytkou v ruce, a než stačila něco říct, odváděl ji major někam směrem k laboratořím.

„Co je to?“ zeptala se a shlédla na kytku, kterou držela v rukou. Kdyby si nedala pozor, asi by ji překvapením upustila.
„Nicotiana tabacum” vyhrkla a dívala se na květinu. Nebyl to úplně dokonalý tabák, měl menší odlišnosti, avšak voněl a vypadal pro oko laika stejně jako ten pozemský.

„No právě, a my potřebujeme zjistit, jestli se to dá použít a není to jedovatý či toxický nebo co já vím co, prostě chceme vědět, jestli se to dá kouřit.“
Darren se málem rozesmála. No jistě, tak proto ho s touhle prací všichni biologové poslali někam. Už došli až k laboratořím.

„Zvládneš zjistit, co potřebujeme? Já ještě musím ven, ale snad bychom se měli vrátit v čas. Pro výsledky se stavím zítra ráno, s Lenou jsem to domluvil.“ oznámil a odcházel. Darren jen koukala, jak kdyby jí řekl kdoví co. Nakonec se však usmála na kytku a odešla do laboratoří.

Kytku nafotila a prohlédla pod mikroskopem. Dokonce i půda, ve které rostla, měla téměř totožné složení jako ta na Zemi. Odebrala několik vzorků a nechala počítače a snímače udělat analýzu obsahu. Rostlina byla absolutně stejného složení jako pozemský tabák, až na jednu věc, která však nebude ne závadu, má o maličko větší obsah nikotinu než ten pozemský. Buněčné složení je také dobré. Avšak nechtěla nic přehlédnout a tak ještě vzorky ponořila do několika kyselin a zásad a jiných roztoků, zda reagují tak jak mají a nedělají nic zvláštního. Opět neobjevila nic divného.

Vyndala z jednoho přístroje, který umožňoval rychlé sušení rostlin, již usušené listy. Zapálila je a nechala přístroje udělat analýzu kouře, zdali se něco neprojeví až při pálení rostliny. Dokonce voněla úplně stejně jako pozemské cigarety.

„Fuj, voní opravdu hrozně,“ zašklebila se Darren. Tahle rostlina byla prostě opravdový čistý tabák, ale stejně by raději viděla místo kde roste a okolní rostliny, opatrnosti není nikdy dost. To jí naučila doktorka Jaščenko. Udělala složku, sepsala veškeré poznámky a připsala požadavek na to, aby bylo prohlédnuto okolí, kde rostliny rostou.

Kolem půlnoci, kdy se dostala do postele, ještě přemýšlena nad tím snem, který se jí zdál, ale nakonec padla do postele a usnula. Tentokrát se jí nezdálo nic. Ráno zjistila, že zaspala. Prolétla koupelnu a našla oblečení. Doslova přeběhla cestu k laboratořím, kde na ni už čekal major Lorne.

„Omlouvám se, čekáte dlouho?“ zeptala se Darren majora a ten si teprve teď uvědomil, že mu celou dobu vyká. Zdálo se mu divné si s ní vykat, většina lidí na Atlantis si tykala, ať už doktoři, vědci anebo vojáci. Kdo vlastně Darren je? Po chvíli spekulací ji uzavřel do pomyslné krabičky ‚vědec‘ a následoval ji do laboratoře. Obdivoval ji, jak se dokáže tak ladně proplétat mezi hadičkami, baňami a baňkami, odměrkami a válci, kytkami a jejich lupeny a šlahouny, aniž by něco shodila.

Sám si radši dával velký pozor na to, kam se točí a kam šlape. Nechtěl zase poslouchat, že zašlápl nějaký extra, extra a extra důležitý exemplář rostliny, která mohla vyléčit kdoví co. Posledně ho za to obvykle mírná doktorka Jaščenko málem zabila. Díky bohu že většina vědců nemá zbraně.

Darren mu podala složku a pousmála se. Podíval se, co držel v rukou, otevřel a začal listovat. Úhledně a přehledně upořádané matriály a poznámky, fotografie a grafy znázorňující obsah rostliny.

„Je to opravdu neškodný čistý tabák, ovšem bylo by dobré, aby bylo ještě zkontrolováno místo, kde rostliny rostou a prohlédnuta i ostatní vegetace.“
Kdyby major nebyl dobře vycvičený voják, nejspíše by skákal radostí do stropu. Pak si uvědomil Darrenin požadavek a sám pro sebe se pousmál. Zrovna zítra měl jeho tým doprovázet několik vědců na onu planetu. Když chce Darren vidět okolní vegetaci, tak proč ne.

„Dobře, požádám o to, abych tě směl vzít zítra s sebou jako biologa odpovědného za výzkum této rostliny. Dám ti vědět tak za dvě hodiny.“ Darren na něj koukala jako by nic nepochopila. Lorne se musel znovu usmát nad jejím výrazem. Nerad si to přiznával, potkali se jen párkrát, ale ta dívka si ho něčím získala.

„Nic proti tomu nemám, jsem rád, že jsi opatrná, alespoň vidím, že je na tebe spoleh. Ovšem, chceš-li vidět okolní vegetaci, budeš si tam muset dojít. Nejsem vědec, abych ti sbíral vzorky. Půjdeš s naším týmem a několika dalšími vědci na tu planetu a nasbíráš si sama, co uznáš za vhodné.“

Darren viditelně zbledla a zoufale začala kroutit hlavou. V životě nic takového neudělá. Lorne si však z takovéhle reakce nic nedělal a jen na ni houkl, že jí dá vědět za dvě hodiny.

Vlastně to šlo lépe, než čekal. Pan Woosley schválil jejich misi i počet vědců a dokonce povolil jít i Darren. Avšak hned Lornovi oznámil, že se k nim přidá ještě John Sheppard a Rodney McKay Major se nad tou zprávou ušklíbl. McKay, ten bude sice jen překážet, ale co?

Došel k pokoji mladé vědkyně, jak si jí sám pro sebe tituloval, a zaklepal. Za chvilku se otevřely dveře a v nich stála dobře naladěná Darren.

„Majore Lorne, už jste tady.“ Kruci, nejradši by se kopl, už posledně jí chtěl říct o tom tykání, připadal si takhle strašně starý.

„Prosím tě, tykej mi. To tvé dokonalé vykání mi začíná nahánět hrůzu,“ odpověděl místo pozdravu. Darren se mírně ošila a vypadalo to, že se má spíš k tomu mu říct, že se to nehodí.

„Pokuď vím, se zbytkem mého týmu si tykáš, tak si tykej i se mnou. Jo, a abych nezapomněl, proč jsem sem přišel. Mise ti byla schválena. Zítra ráno tě vyzvednu v sedm. Stejně máme pokoje hned naproti sobě. Takže tě doprovodím a ukážu ti, jak na sebe dostat výstroj. Jo a ještě, doktorka Jaščenko ti sděluje, že si nemáš zapomenout sbalit všechno vybavení,“ Usmál se Lorne svým dokonalým úsměvem a podával jí úhledně složený papírek.

„Tohle ti posílá Lena, snad ti to pomůže sbalit vše. Stačí, když vybavení necháš na konci laboratoře, tam ho boudou mít i ostatní vědci. Počkat, máš vůbec batoh a ostatní osobní vybavení?“ zeptal se jí Lorne a tvářil se hluboce zamyšleně. Nerad by jí něco zapomněl říct. Darren zakroutila hlavou a zatvářila se omluvně.

„Dobře vyzvednu ti ho a hodím ti ho sem někdy okolo sedmé. Mám ještě práci, tak se měj.“ Major Lorne zvesela odcházel. Pak se ještě náhle otočil a zavolal: „A určitě na nic nezapomeň.“ S tím zmizel za rohem a Darren zůstala stát v chodbě sama.

Korektura: Andoriel - Díky ti.
A já doufám, že jste si čtení užili a příště "(Ne)Známá entita".

No díly super, opravdu. Jen nepřátelé co se mění ve vlky, to je pro mě moc šílený, jako nějací upíři, nebo podobná havěť.

vynikající díl

[andoriel]

Je to skvělé čtení

Díky, vážím si všech pochval.
coldvel: Jo taky mě to samotnou překvapilo, co jsem to vymyslela, ale ten nápad mi nějak nedal pokoj. I když původní nápad, na právě "ty vlky" vznikl, když jsem četla Čachtickou paní, protože právě ona mi je tak trochu připomínala.

Já to ještě nečetl jen kousek, ale já chci sci-fi a todle je fantasy, Pán prstenů či zaklínač je to fajn, a tak ale prostě pušky, vesmírní lodě, pořádně super kanony a tak to mam rači.

Zdravím všechny formy života!
No, jak je zvykem, snad už celkem ustáleným, je pátek = nová kapitola povídky. Dnes, to ovšem nebude jen kapitola, ale i malá bonusovka.
Přeji hezké počtení.

Kapitola 11 - (Ne)Známá entita

Nejraději by právě vraždila zlostí, do čeho se to nechala uvrtat? Jak proboha mohla souhlasit? Nakonec vzdychla a vydala se sbalit věci. Dorazila do laboratoře a několikrát si přečetla lísteček od majora.

Když vše posháněla, raději to znovu zkontrolovala. Nechtěla být za idiota, až by zítra zjistila, že něco extra důležitého nemá. Zrovna se pokoušela zabalit vzorkovací papírky, které snadno určily pH půdy a vody, případně jiných věcí, když se uslyšela kroky. Zastavily se někde v blízkosti dveří. Prudce se otočila a nic. V místnosti kde byla a ani ve vedlejších nikdo nebyl. Zavrtěla hlavou, aby z ní vyhnala hloupé myšlenky.

Konečně dobalila věci, musela tu být notnou chvíli. Spokojeně prohlížela brašny a kufr, ve kterých měla sbalené potřebné přístroje a nádobky a několik dalších potřeb. Nebylo toho zrovna málo, vlastně se zamyslela, jestli to nepřehnala. Nakonec rozhodně pokývala hlavou. Lepší bude, když bude mít něco navíc, než když bude kupu věcí postrádat. Najednou to uslyšela znovu, kroky a pak hlas.

Nedokázala se otočit, byla jako paralyzovaná. Její pohled o kousek uhnul a ona v jednom přístroji uviděla odraz bytosti za sebou. Krve by se v ní nedořezal. Kdyby jen nedořezal! Žádnou teď snad neměla.

Místnost s bránou

„McKayi, pojď se na něco podívat.“ volal Rodneyho český vědec. Tohoto zavoláni si však všimli i podplukovník a major Lorne. McKay se nakvašeně otočil a pohlédl na senzory, snímající vnitřek Atlantis.

„A kruci!“ to bylo jediné, co ze sebe vydal. Nechápavě hleděl na červeně zobrazenou tečku na senzoru a ke vší smůle hned vedle ní blikala modrá.

„Co se děje?“ zeptal se Sheppard, který zatím nechtěl dělat z komára velblouda. Rodney občas přeháněl a všechno dramatizoval. Ten si myslel, že umře už při rýmě a teplotě.

„Máme tu nezvaného hosta a podle senzorů to není člověk ani wraith, toho už by senzory rozpoznaly, McKay je naprogramoval minulý týden. Je v biologických laboratořích, sekce tři a je tam s tím někdo z našich,“ ujal se slova Zelenka.

Major nezdravě zbledl. Velice rychle si dal dohromady dvě a dvě a tušil kdo v laboratořích je. Než však stačil zareagovat a říct svůj názor, ozval se Sheppard a udílel instrukce. Během okamžiku se k nim přidal zbytek týmu Shepparda i Lorna a mířili k laboratořím.

„Pane, asi vím kdo tam je,“ ozval se Evan cestou k místu, kde se nacházela ona entita. John se k němu otočil, ale jen tak, aby zvládl sledovat Lorna i cestu.

„Pokuď se obávám správně, pak je tam Darren Nix. Ta dívka z …,“ víc nestačil říct a Sheppard zaklel, to mu tak chybělo. Ta holka se tam bude jenom plést.


Laboratoře

Potichu se modlila, že až znovu otevře oči, už za ní ta děsivá věc nebude. Mýlila se, byla tam a hleděla na ni, prohlížela si ji, stejně jako Darren ji.

Měla podobně tvarované tělo jako člověk, jen bylo o něco vyšší a její pleť byla dokonalé bílá, čerstvě napadaný sníh se s ní nemohl rovnat. O něco delší nohy, mírně vyzáblá postava. Rudé oči se zorničkou podobnou kočce, avšak nebyla černá, ale zlatá. Z bledých a téměř barvu postrádajících rtů koukaly dlouhé tesáky. Pouze však z horní čelisti, jestli ona věc měla prodloužené i spodní tesáky to Darren netušila. Černé husté dlouhé vlasy, dopadaly téměř až na zem. Darren ale spíše než vlasy připomínaly srst, zvířecí srst. Celý zjev bytosti působil divoce jako zvíře: ostražité oči a zvláštně špičaté uši. Nehty, jestli se to tak dalo nazvat, se spíše podobaly drápům dravce.

Přes rty oné bytosti se prodralo jediné slovo: „Sanctis!“ I ono jediné slovo stačilo Darren k děsivému uvědomění, co je to za bytost za ní. Otočila se a zoufale se dívala na Dcemones. Ano, právě se dívala do tváře někomu, kdo ji určitě nepřišel pozdravit.

„Jsi chápavá.“ Skřehotavý hlas zněl místností. „Došlo ti to rychle, bylo celkem snadné tě najít mezi všemi lidmi.“ Samolibý úsměv se rozléval Dcemones po tváři.

„Kd…kde ses tu vzala?“ Darrenina otázka jako by tu bytost nejprve zaskočila, pak ale spíš rozzuřila.

„Ti vaší milí přítelíčkové antikové mě tu drželi na pokusy. Když nedávno vypadlo ZPM, vypadla i moje stáze a já se mohla klidně procházet po Atlantis.“ Úsměv se ještě více rozšířil, když se oči Darren zalily poznáním. Dcemones čekala jen na příležitost, až dívku přestanou hlídat a nikdo s ní nebude. Zmizí a všichni si budou myslet, že utekla, kdo ví kam.

Bytost k ní natahovala ruku, dotkla se jí, svírala její zápěstí. Najednou dotyk zmizel, Darren si uvědomila, že slyšela výstřel. Ve dveřích stál Lorne a hned za ním Sheppard. Naštvaná dcemones se odrazila, vyrazila jedno z oken v laboratoři a zmizela venkem.

První k ní doběhl Lorne a začal s Darren třást. Nevypadala, že by vůbec vnímala, jako by všechno plynulo kolem ní nějak jinak. Dokonce jako by lidé nevypadali jako lidé, ale spíš jako ohně. Ohně energie a pocitů. Uvědomění, že ví něco takového, jí silně otřáslo.

Viděla Lorna, jeho oheň měl zlatou barvu se zelenými podtóny. Zapátrala, zelená je strach. Lorne se bojí, čeho se on může bát? Pak pohlédla na rudý sloup, s ještě rudějšími odlesky, Greyová byla naštvaná, a to velmi. Pak pohlédla na čistě modrý sloup zářivé barvy. Byl silnější než všechny ostatní a něčím ji přitahoval. Lišil se od ostatních něčím významným, ale nějak netušila čím. Kdo je ona energie, kterou k nikomu nemůže přiřadit?

Najednou jí Lorne zatřásl tak silně, že její vnímání energie se rozbilo jako zrcadlo, jen v posledních střípcích zahlédla i jiné odlesky barev. Podívala se na místo, kde původně dlela modrá energie a na jejím místě postával podplukovník Sheppard. Zatřásla hlavou, aby si jí trochu pročistila, a pokusila se odpovědět Lornovi.

„Nic mi není,“ vypáčila ze sebe, avšak podle Lornova výrazu netrefila odpověď. No jistě, proč by se někdo jako on zabýval tím, jestli je v pořádku.

„No tak pusťte mě k ní,“ tlačil se mezi vojáky doktor Beckett, kterého někdo duchapřítomně zavolal, když viděl v jakém stavu je Darren. Když Beckett konstatoval, že to byl jen šok, všem se ulevilo, ale to nemohla tušit. Darren se dívala na všechny okolo, avšak nezdálo se, že by jí někdo podezříval, že za to může ona. Vlastně si jí už nikdo kromě doktora nevšímal.

No a tady je slibovaná bonusovka. Snad se vám bude líbit a když budete pozorně číst, kdo ví co se nedozvíte. Jak s oblibou říkám: Méně je někdy více.

Válka

Desítky, stovky mrtvých. Půda nestačila pít jejich krev. Sanctis i Antikové, tady bylo jedno, kdo byl kdo. Zničené racesy a prostřílené jumpery. Hluboké díry v zemi po střelách, rozrytá zem a zlámané stromy. Zkáza, že si jí nikdo po dlouhá tisíciletí nedokázal představit.

Tohle je válka!

Vzlykot se nesl větrem. Ozývaly se poslední výkřiky, temní vlci si své kořisti odtáhli do křoví, děr i zničených jumperů. Mnozí raději volili smrt z vlastních rukou, když uzřeli, že by je mohl takový osud potkat. Po mnohých zbyly jen rýhy v zemi, naplněné krví.

Tohle je válka!

Zoufalé výkřiky drásající zdravý rozum k nepříčetnosti. Krajina ohně, krve a tisíců mrtvých. Někde se ještě bojovalo jinde už dcemones hodovali. Nikdo by nesnesl takový pohled. Dcemones nemají duši, necítí bolest, nevidí utrpení a nemají slitování. Zničená zem, ve vzduchu kovová chuť krve.

Tohle je válka!

Těla zničená, ohořelá a k uzoufání rozdrásaná. Tohle bylo peklo, peklo na zemi, které rozpoutali démoni. Bestie, rudé žhnoucí oči, kapky krve stékající po bradě. Smrt. Hysterický smích se rozezněl bojištěm, prohráli a všichni zemřou.

Krvavá apokalypsa, odehrávající se před dávnými věky. Avšak historie se měla opakovat!

Korektura: Andoriel - Díky ti.
Doufám, že se líbilo.

[andoriel]

Démonek se mi pořád moc líbí
A vůbec je to čím dál lepší

vynikající díl a bonusuvka taky

Hezkej díl, jinak jen mě štve že ty démoni jsou v podstatě nesmrtelní, nic není nesmrtelní vše zabiješ.

deadalos píše:

Hezkej díl, jinak jen mě štve že ty démoni jsou v podstatě nesmrtelní, nic není nesmrtelní vše zabiješ.

Všechno nejde zabít nebo zničit. Bakterie nikdy nevyhubíš, plankton, jak bys chtěl třeba zničit slunce, černou díru, myslim reálně.
Díl jsem zatím nečetl, ale určitě to brzy napravím.

Všechno jde zabít, vše co žije a je to věčí než buňka samozřejmě.
Něco jako ty démoni by zabít šli.

Deadale, je to její Sci-fi, její povídka, když nejdou zabít, tak prostě nejdou.