SG-Nová epocha (Nový díl 7.7.2013)

Nádhera!!!!!!!!!!!!

2LiefzDel: To nebola kritika. Zatiaľ sa mi to páči.

Já to ani jako kritiku nebral.
Přinejhorším jako konstruktivní. Jinak další díl bude asi až v červnu. Zrovna začaly maturity (první část mám za sebou).

Tak držím palce aj na ďalšiu časť.

Kapitola 2
Nové začátky na nových místech část 3
15. 9. 2030 – Prázdný prostor, Na půl cesty mezi Idou a Hydrou
„Pane, úspěšně jsme vystoupili z červí díry,“ zahlásil důstojník ve velké, oválné místnosti.
„Co ostatní?“
„Zatím n…, oprava. Zachytávám mnohočetné kontakty. Zdá se, že máme všechny.“
„Poloha?“
„Vypočítávám.“
„Pane, Erebus ze Sedmé letky hlásí problémy.“
„Je to vážné?“
„Ne příliš. Při přepravě Cestovatelského křižníku se porouchalo několik magnetických svorek. Nějaké přepětí. Opraví to za deset minut.“
„Skvěle. Vypadá to, že se nikdo nerozložil ani nebouchl. Už máte tu polohu?“
„Ano, pane. Zdá se, že jsme o jedno procento mimo kurz. Později budeme muset překontrolovat výpočty. Nyní navrhuji, abychom udělali ještě jeden nebo dva skoky, než se přiblížíme k Hydře.“
„Souhlasím. Pošlete zbytku koordináty a uvědomte hosty o změně plánu. Než to na Erebu opraví, nechte raději provést diagnostiku na všech lodích.“
„Rozkaz.“
Jack se uvelebil na svém křesle a pozoroval celou velkolepou skupinu.
O dvanáct minut později všichni opět zmizeli vstříc galaxii Pillards , takzvané Hydře.

15. 9. 2030 – Okraj Galaxie Hydra
„Připravit pulzní skener,“ zavelel Admirál, načež se z ohromného města vysunul podivný, gigantický přístroj.
„Nabít. Připravit. Spusťte to.“
Z několika ramen se seběhla čistá energie doprostřed přístroje, kde se spojila a přeměnila na neviditelnou, rychleji než světlo putující vlnu směřující k neprozkoumané galaxii.
„Transfér dat bude ukončen za 3, 2, 1,… Máme to.“
„Tak odhoďte přístroj a padáme na domluvené souřadnice, než se nám tu objeví hosti.“
Z lodi se rychle odpojil nejlepší skener, jaký kdy byl vyroben a loď-město sama zmizela v hyperprostoru, zanechávajíce za sebou malý dárek uvnitř přístroje, stále vydávajícího zřetelnou energetickou stopu.
Ani ne o hodinu později se objevili tři známé lodě, letící prozkoumat neznámý objekt. V zápětí byly vypařeny masivní explozí.

15. 9. 2030 – Okraj Galaxie Hydra
„Jak to tam vypadá?“
„Ještě jsme nezpracovali všechna data. Zatím máme minimálně 3 obyvatelné planety s velkou koncentrací energetických a tepelných signatur. Myslím, ale že máme perfektního kandidáta na základnu. Je to systém částečně stíněný radiací dvojhvězdy třídy A, čili dvou o něco větších hvězd než je slunce. Jsou tam dva plynní obři, jeden s několika měsíci, bohatý asteroidový pás, dokonce přítomnost vody a základních uhlovodíků…“
„Úžasné. Můžeme udělat víc proteinové pasty. Nemůžu se dočkat,“ řekl s jasným sarkasmem Jack. Pak si povzdechl, “no nic. Jdeme tam. Pošlete všem rozkaz k přesunu standardním hyperpohonem.“
„Rozkaz, pane.“
Jack se pohodlně usadil do křesla a chystal se plánovat útok na některou z obývaných planet. Po vstupu do Hyperprostoru se však Eternity začala třást.
„Co se to sakra děje. Zapomněl tu někdo vyměnit tlumiče nebo co?“
„Nevím, pane. Hyperprostor se tu chová podivně. Nebezpečí nehrozí. Pohromadě se nějak udržíme, ale rozhodně nás tu někdo nechce. Snaží se nás to vyhodit.“
„Udržíme se, nebo budeme muset vystoupit?“
„Nějak to zvládneme.“
„Dobře, pokračujte,“ Jack se mírně uklidnil.
„Někdo tu musí používat rušičky,“ znělo mu v hlavě, „ale ne proti nám. To mění dost věcí.“
„Kdy tam budeme?“ Řekl nakonec mírně rozklepaně.
„Pro jistotu jsme zpomalili. Stejně tak zbytek flotily… Asi půl hodiny.“
„Dvě minuty předem chci mít všechny vzhůru. Včetně těch ve stázi. Jak bylo zmíněné na brífingu, chci mít všechny připravené přitáhnout několik asteroidů a začít budovat. Všechno musí jít hladce. Základní infrastruktura ať stojí nejpozději do 12 hodin. Zajistěte zásoby vody a jídla z asteroidů. Zkontrolujte všechny filtrační systémy. Do čtyřiadvacetihodin podnikneme první útok proti některé z vytipovaných planet. A hlavně chci mít v provozu tu superbránu minimálně jedním směrem a to k nám. Doufám, že vědátoři tentokrát nepřeháněli a skutečně se jim ji podaří i se svým výkonem zamaskovat,“ jeho poslední komentář mu vynesl několik ublížených pohledů z okolí, které okázale ignoroval.
„Rozkaz,“ ozvalo se z místnosti.

16. 9. 2030 – Hydra, soustava Labyrinth, Opěrný bod Alpha (později přezdívaný Očistec)
Před několika hodinami technici dokončili základní práce na první základně v nové galaxii. Ta vznikla spojením spacích, zásobovacích a jiných přepravních kontejnerů, Eternity a čtyř asteroidů spojených krytými tunely skrze prázdný vesmír. Tyto asteroidy poskytovaly základní prvky a zajišťovaly tak částečnou soběstačnost celé výpravy. Přes to všechno Eternity, trůnící na špičce celé struktury, přetáhla štít a zajistila atmosféru, přičemž generátory uvnitř asteroidů zajistily posílení jejich gravitačního pole na pozemskou hodnotu. Uvnitř nich se začaly hloubit tunely, které je nakonec po částečném vytěžení přemění na obytné a jiné zóny. Celá základna byla stíněna nejen nejnovějšími noxskými maskovacími zařízeními, ale i stíne plynného obra a jeho měsíce. Chvíli po příletu Konfederačních sil byly vypuštěny segmenty superbrány, skrze niž nyní proudilo další a další vybavení. Dvě hvězdy třídy A už poskytly dostatek antihmoty na několik let při běžném provozu. Všechna byla uchovávána ve speciálních kontejnerech buď přímo uvnitř Eternity, nebo v narychlo postaveném depu o něco dále.
Kolem základny hlídkovaly Superdestroyery a kolem létaly letky stíhaček. Více než polovina přepravních kontejnerů však zůstávala připojených za loděmi.
Uvnitř Eternity se několik mužů sklánělo nad hologramem zalesněné planety. Dva kontinenty a několik větších ostrovů mezi nimi. To bylo jediné, co přerušovalo modrou hladinu oceánu. V této zeleni, stejně jako na orbitě, ale jasně zářilo několik tisíc rudých teček. Těch na mimo planetu ovšem bylo mnohem víc. Něco přes čtyři tucty velkých bodů mezi zelení se nemohl rovnat oceánu rudého světla na orbitě.
„Nakonec jsme získali informace o pěti rozvinutých a obyvatelných planetách v této galaxii. Nemůžeme s jistotou říct, že jsou to všechny. Je zde možnost, že některé planety mohly být zamaskovány. Vzhledem k technickému pokroku Pillards to ovšem nepředpokládáme. Tato planeta byla vybrána kvůli její strategické poloze a přírodním zdrojům. Není nejméně chráněná…“
Po této poznámce si Jack odfrknul, čímž si vysloužil pohoršený pohled od muže z rozvědky.
„…naše výpočty ale indikují, že bychom se správnou strategií mohli prorazit. Je zde ovšem velké množství neznámých. Kolem planety indikujeme na padesát tisíc lodí třídy křižník a výše.“
Několik nových generálů se po sobě zděšeně podívalo.
„Podle dostupných informací se domnívám, že útok lze provést s minimálními ztrátami. Pokud bude vyřazen tento,…“ukázal na největší rudou tečku,“… cíl, věříme, že zbytek loďstva zachvátí panika. Právě zde by se měla nacházet jejich vládkyně. Bez jejího vedení bude mít velitel zásahu několik vteřin, kdy bude moci prakticky beztrestně ničit jejich síly a vysadit pozemní jednotky. Z tohoto důvodu by lodě měli letět do bitvy již rozdělené, aby mohli snáze vybírat cíle a teprve poté se znovu spojit, nejlépe za tímto měsícem. Pokud poletí již z Hyperprostoru rychlostí alespoň poloviční rychlosti světla, měly by tam být do deseti vteřin po zásahu. Tento bleskurychlý úder by je měl zastihnout nepřipravené. Výsadkové kontejnery by měly být shozeny hned po výstupu z hyperpohonu a okamžitě začít brzdit. Pokud bude vše provedeno správně, motory těchto kontejnerů by měly být schopny je přibrzdit dostatečně pro vstup do atmosféry.“
„Ne. Na ty motory kontejnerů spoléhat nemůžeme. Nebyly na to vůbec stavěné. Jsou to prakticky přistávací trysky. Navrhuji je radši umístit za bombardéry schopné hyperprostorového letu,“ ozval se jeden z technických konzultantů.“
„Ah, ano. To by mohlo jít.“
„Pokračujte,“ řekl Jack
„Po průletu a znovu-spojení lodí navrhuji vypustit všechny dostupné stíhače, sondy a bombardéry k zajištění nadvlády nad vzdušným prostorem.“
„Disponují nějakou anti-orbitální obranou na zemi?“
„Nemyslíme si…“
Jack si jen povzdychl.
„Vyčleňte pětinu stíhačů a bombardérů aby zneškodnili případnou obranu na planetě. To je rozkaz.“
„Ano, pane,“ přikývl jeden z generálů.
„Základny…“ řekl a na hologramu se zobrazili modré tečky, „by měli být tady. Dvě na každém kontinentu. To by nám mělo připravit půdu pro zneškodnění nepřátelských pozemních ležení.“
„Takže celý váš plán spočívá na momentu překvapení a štěstí, že zabijeme jejich vůdce?“ Zeptal se Jack
„Ne, ne tak docela,…“ koktal mírně zaraženě muž,“… je to velmi pečlivě …“
„Myslím, že jsme slyšeli dost. Můžete odejít,“ přerušil jej Jack.
„Co si o tom myslíš?“ otočil se na Olivieru.
„Nerad se spoléhám na štěstí.“
„Já taky. Vidíš jinou možnost?“
„Ne, lhal bych, kdybych řekl, že ano.“
„Mám z toho špatný pocit.“
„Nejste sám. Proto bych rád velel celému útoku.“
„Všechno nebo nic? Nikdy jste se mi nezdál jako hazardér.“
„Taky nejsem. Pokud se to ale půjde k čertu…“
„Taky jsem si říkal. Pořád ale potřebuju velitele na projekt Nemesis,“ řekl Jack zpola žertem a zasmál se. Oliviera jenom mírně pozvedl koutky.
„Beru vás za slovo, pane.“
„Když to bude nutné, pošli tam všechny atomovky.“
„Doufám, že to nutné nebude.“
„Už jste si vsadil?“
„Ano mám týden dva dny a sedm hodin. Za pět set.“
„No pokud to nějakým způsobem vyjde, mám tu jednu třicetiletou lahev whiskey. Zvu vás.“
„Snad.“
„Ano. Snad. Můžeme jen doufat. Za dvě hodiny buďte připraven vyrazit.“
Oba Jack a o něco starší Oliviera si potřásli rukama a Oliviera následně opustil zasedací místnost. Jack se posadil do křesla. I když věděl, že všechny lodě byly upraveny a mnohem schopnější bojovat proti hmyzímu nepříteli, na takovou přesilu si přeci jenom nevěřil.
Narychlo vyrobené vybavení, netestované technologie, necvičení vojáci. To všechno pro uspokojení davu. Šílící masy lidí dole na Zemi. Bez sebe strachem, hledající jakýkoliv druh ochrany. A s tím samozřejmě přicházely i hyeny. Jack doufal, že se celá armáda nerozpadne hned při prvním pokusu o dobytí planety. Invaze by tak mohla skončit ještě dříve, než pořádně začala.
„Zatracení nováčci.“

O několik hodin dříve, Místo neznámé
„Právě se nás někdo pokusil oskenovat. Stejně jako zbytek galaxie,“ řekl znepokojeně muž v prosvětlené místnosti, poté co si přečetl zprávu z hologramu nad jeho rukou.
„Myslím, že je bezpečné předpokládat, že se konečně zapojili i poslední hráči,“ řekla krásná žena pohodlně uvelebené na pohovce.
„Co uděláme Aeneo?“
„Co můžeme dělat? Forté čekají na jedinou známku naší slabosti. Nemůžeme jim pomoci. Ještě ne. Jak jim to říkají? Ano, Pillards. Pillards musí zvládnout sami. Pronikli snad našim maskováním?“
„Ne ani na jedné planetě.“
„Pak není čeho se obávat. Forté budou nejspíše taky jenom čekat na výsledek. Pokud nezvládli prorazit naším, nezvládli rozhodně prorazit maskováním Fortů.“
„Hraješ tady nebezpečnou hru. Dávej pozor.“
„Nebezpečnou hru hrajeme už miliony let. Upřímně i já už sem unavená. Jednou to musí skončit.“
„Jsem si jistý, že Dagan to vidí stejně.“
Ženě se v očích zablesklo a viditelně ji zacukalo v tvářích.“
„Toho bastarda mi nepřipomínej.“
„A ty se trochu ovládej. Jenom při zmínce o něm aby se člověk bál o svůj život.“
„Omlouvám se starý příteli. Historie by měla zůstat zapomenuta. A pokud předkové dají, někdo z nás by mohl skutečně zažít mír.“
„Nebo všichni zemřeme.“
„I to je v určitém smyslu mír. Všechno lepší než tahle nekonečná smrt.“
„Cyniku.“
„Bručoune.“
Obě postavy se na sebe zadívaly a přes místnost si připily.
„Na nové začátky.“

super jen na díly čekáme nějak dlouho

Ale na ty tvoje taky. Jinak pěkný díl a pokračuj v tomto režimu

ted to bude možná rychleji. Maturitu mam uz totiz za sebou.

Tak potom: gratulujem k maturite.
A dá sa povedať, že aj k tejto časti. Síce sme na začiatku boja, ale napriek tomu som rád, že je vonku. Sme o krok bližšie k tej nasledujúcej.

Přemýšlel sem že boj neudělám ještě jednu nebo dvě části, ale jak vidím, Puk by to nevydržel (ty si asi pěkně krvežíznivý člověk co )

To je nepodložené ohováranie.
Kľudne to vydržím, ak sa tým skvalitní, alebo vylepší poviedka.
Celý dej je na Tebe, takže aj ten boj dáš keď si budeš myslieť, že prišiel jeho čas.

Kapitola 3
Krvavá splátka část 1

Kolem motoru výsadkového člunu proletěla koule energie. Zatřásl se. Třásl se vlastně pořád.
„Kurva, kurva, kurva… Který idiot. Který idiot ten výsadek tak podělal,“ řval jeden pilot na druhého.
„Držte se,“ řekl celkem zbytečně druhý.
Výbuch.
„Mayday, mayday, padáme. Opakuji, padáme. Dostali sme to, základno. Křídlo je v…“
„Připravit na nouzové přistání.“
Mladí vojáci ve svých nových bílých brněních se rozklepali strachy ještě víc. Snažili se držet v bezpečnostních sedadlech, i když jejich transport klesal spirálovitě a stále rychleji k zemi. Kdosi se poblil přímo do helmy. Ze zavazadlového prostoru se najednou uvolnila bedna a vyletěla proti jednomu z vojáků. Zlomila mu vaz.
„Nahoďte štíty. Zapněte si ty štíty sakra,“ řval seržant ve žlutém.
Další náraz urval celou pilotní kabinu. Přes vojáky se přelila vlna žáru, než se zavřela přepážka. Dva ne dost rychlé to upeklo přímo v brnění. U ostatních zazářila zelená světla osobních štítů.
Náraz. Bolest v noze. Muž, který celé to divadlo zatím se strachem sledoval, byl mrštěný oproti bezpečnostním systémům i podlaze. Noha se nějak vzpříčila a nevydržela. Možná mu ruplo jedno nebo dvě žebra. Uklidňující chlad. Nanity ho opravovali. Snažil se neomdlít od počátečního šoku. Loď byla roztržená. Někteří vojáci už se nehýbali.
„Ven, ven, padejte z lodě. Vybouchne to.“
Nepřítomné zmáčknutí tlačítka. Pokus o chůzi. Pád.
„Pohyb, pohyb. Dělejte. Jste sakra vojáci. Vypadnět…“
Sekundární výbuch a letící kus trubky ten hlas utišil. Nouzové přetlakování naskočilo. Kost zaskočila zpět. Muž se zvedl na kolena. Vpravo vyděl přišpendleného ke zdi seržanta v žluté, na levé sedačce seděl bez pohnutí jejich kapitán v zelené. Přesunul se do vrávoravého podřepu. Vyrazil k trhlině v trupu. Na kraji spadl a vypadl ven. Na kolenou se začal dávit.
Ani nepřestal a zas se zvedal. Zapomněl helmu. Až teď si na to omámeně vzpomněl. Potácel se. Chvíli se chtěl vrátit. Upadnul. Kutálel se ze srázu přímo do výmolu. Výbuch. Vzdálené výstřely. Jak a kde ztratil tu helmu. Měl ji přece na sobě. Omámeně ležel na zádech.
Zašustění trávy. Nepřítel!

18. 10. 2030 – Hydra, Očistec, Kasárna
Mladík se s trhnutím vzbudil a rychle rozhlédl. Nášivka na jeho tričku říkala Chavier Iglesias a znak na jeho rameni ho určoval jako seržanta. Tvář měl poměrně obyčejnou. Jediný výrazný rys byla jeho jizva, která jej téměř připravila o levé oko a táhla se od místa těsně pod ním až po ucho, kde byla mírně znát na lalůčku.
Se získanou praxí se vymotal ze svého měkkého zámotku a odrazil se. V nulové gravitaci přeplul celou místnost plnou oddechujících vojáků a zachytil se těsně vedle přechodové komory. Mírně upravil svou polohu a zmáčknul tlačítko. Komora se s mírným zahučením a zasyčením otevřela. Někdo s lehkým spaním zamručel. Chavier vtáhl svoje tělo do chodby a zručně přistál na podlaze, když se jej zmocnila gravitace. V hlavě mu proběhla vzpomínka na to, jak si první den a rozespalý na tomhle místně podvrtl kotník. Ještě teď mu při té vzpomínce zaškubalo ve tváři. Komora tu byla, jelikož spánková komora měla poněkud jiný poměr plynů než zbytek základny. Vojáci tak potřebovali spát méně. Obyčejně stačilo sotva pět hodin i těm největším spáčům.
Chavierovi služba začínala až za několik hodin. Ani to nebyla služba. Po týdenní dovolené s jednotkou měl jít znovu do Ďáblova pralesa. Při té představě se mírně otřásl. Rozechvěle nastoupil do transportéru a zmáčknul nejnižší poschodí.
Jenom z myšlenky na návrat na tu planetu se mu dělalo zle. Byl veterán, velitel jednotky, byl tu už déle než měsíc! A stějně se třásl jako zelenáč co byl při prvním dnu útoku.
Světlo ho pohltilo.
Tehdy, před víc než měsícem to šlo všechno doháje. Krvavý víkend tomu říkali. Půlka chlapů padla, než skončil první den. Na hoře to někdo podělal a všichni to odskákali. Prý budou zmatení. Nezmůžou se na odpor. Kecy! Když rozcupovaly tři čtvrtiny lodí nahoře, a z toho asi další čtvrtina ani nestihla vysadit vojska, to nebylo zmatené. Když zaplavili a téměř smetli Gammu, ještě než se vojáci stihli vylodit, to nebylo zmatené. Beta padla úplně. Nebýt letek Charlie a Echo, které se rozhodli bombardovat v nebezpečné blízkosti, nebyla by tam ani Gamma. Ani on. Když se tam zbytek jeho polomrtvé jednotky doplahočil, mohli přes hradby prakticky pohodlně přelézt přímo po hromadách mrtvol. Tehdy byl vojín. O pět minut později se dozvěděl, že je seržant. A brouci přes tu černou spálenou zem pořád chodili. Uvnitř si z jedné z kaluží krve vzal zbraň. Poté už mu vše splývalo. Obrana stanice, vykopaný tunel a Herbipsové, hod granátem kterým jednoho z nich zranil. Noc hrůzy a prolomení severní zdi. Ráno, kdy se brodil krvavým bahnem. Sténání umírajících. Z celého výsadku to přes dva dny hrůzy přežili čtyři. A to jich tam byla stovka. Z celé jejich roty zbylo asi padesát mužů. Za kapitána to vzal jeden poručík. Jediný důstojník co přežil. Když odpoledne konečně přiletěli posily, našli je tam v blátě čekající na smrt. Skoro žádný z nich neměl sílu se pohnout. Téměř všichni zranění. Leželi v blátě mezi mrtvými, bez pohnutí. Jenom čekali, až je někdo pošle za ostatními. V Očistci tehdy zůstalo asi jen sto tisíc šťastlivců. Poté, co přiletěli posily, měla základna Gamma po 36 hodinách bojů ubohých sto dvacet tisíc mužů. Shozené části, jež ji tvořili, měli přitom poskytnout útočiště dvěma a půl milionu pěšáků a vybavení. Téměř měsíc tak byla prakticky městem duchů. Třicet krát třicet kilometrů opevnění. Devět set kilometrů čtverečních zelo prázdnotou. Voják mohl mít prostoru, kolik chtěl. A platili za to krví a životy.
Chavier byl rozhodnutý, že i tento měsíc přežije. Proto taky šel za Obchodníkem. Pokud věděl, neměl ten muž jiné jméno. Nebo jej alespoň nikdo neznal. Pro všechny to byl Obchodník. Na nejnižším patře to páchlo. Levný alkohol, cigarety, zvratky. Vojáci tu chodili „utápět žal“. Důstojníci tu nechodili nikdy. Alespoň ne veřejně. Přehlédl tradiční sortu. Pár potetovaných vojáků hrál kulečník tak špatně, že to vysvětlovali jen dvě prázdné lahve na stole. Dvě vojandy jenom v triku a kalhotách si dávaly páku, jedna u toho pokuřovala. Vzadu se pral mariňák a ženská s dvěma jinými muži. U stolu seděl kdosi nový. Postarší muž. Oproti zbytku osazenstva důchodce. Měl dlouhé, asi měsíční fousy a zakrýval ze svého těla, co jen mohl.
„Špicl?“ Pomyslel si Chavier. Nezdálo se mu to ale příliš pravděpodobné. Hlavně potom co spatřil mužův kymácivý styl sezení a poloprázdnou sklenici s rudou tekutinou.
„Ten chlápek pije zabijáka,“ konstatoval sám pro sebe. To a skutečnost, že už byl za polovinou, smyla veškerý strach. I kdyby to špicl byl, zítra si nevzpomene ani na jméno vlastní mámy. Nanity nebo ne.
Pak přišel šok. Muž vypil zbytek sklenice najednou, otočil se, upřel na něj nelidské pravé oko, postavil se a odešel.
Chavier nevěděl, jestli má být víc překvapený znetvořením nebo skutečností, že muž stále chodí. Otočil se za ním a v duchu se vsázel, jestli to zvládne až do transportéru nebo ne. Zvládl. Tak tak.
„Těžká váha. Supertěžká,“ pomysle si uznale. Ještě neviděl nikoho, kdo by zabijáka dopil. Natož ještě odkráčel. Od pohledu byl barman překvapený úplně stejně. Když uviděl Chaviera, překvapení vystřídal přátelský úsměv a gestem jej vyzval, aby si přisedl. Chavier jen zavrtěl hlavou. Obyčejně tu docela pravidelně chodil na sklenku nebo dvě. Tedy alespoň za poslední týden. Dnes ale potřeboval všechny zbylé kredity.
Jeho kamarád Zajcev mu tvrdil, že po měsíci bude průměrná životnost vojáků asi jeden a půl dne. To bylo dva dny předtím než Chavier dostal dovolenou a den předtím než Zajcevovi jeden hmyzák propíchl plíci žaludek, játra a slezinu. Jeho tělo kvůli misi museli nechat tam, kde bylo. Chavier se možná právě proto rozhodl, že navštíví Obchodníka.
Zahnul do temné uličky.
„Jak originální,“ řekl si v duchu uštěpačně.
Říkalo se, že Obchodník má všechno a dokáže zařídit cokoliv. Ať už nové vybavení, chvíli nerušeného soukromí, prodlouženou dovolenou, převelení… Říkalo se taky, že pokud máte opravdu hodně peněz, zařídí i povýšení nebo dokonce čestné propuštění.
O těch posledních Chavier pochyboval. Stejně by si je ale nemohl dovolit. Žold nebyl nijak extra a jeho rodina na tom byla ještě hůř. Měl jen nemocnou matku a starší sestru se třemi malými dětmi a opileckým manželem.
Zahnul za roh a stanul tváří v tvář vychrtlému dlouhánovi v saku, co seděl za stolem v evidentně slepé uličce.
„Ehm… Obchodník?“
Muž v saku s povzdechem vstal a prohledal jej, jestli nemá zbraně. Poté naskenoval jeho psí známky a pročetl si jeho záznamy. Znovu usedl a několikrát ve zvláštním sledu zaklepal na stěnu. Hned poté se část železného bloku pohnula směrem dovnitř a následně zajela do boku.
Chavier vešel do menší jeskyně. Kromě něj tam bylo několik dalších vojáků, kteří si prohlíželi zboží na stěnách a ve výklencích. Bylo tam všechno. Od zbraní, přes speciální a vzácné druhy munice, brnění -dokonce zahlédl i jedno pro plukovníky a výš – ať už v úplných setech nebo po částech, přes jednotlivé součástky, extra díly pro mechy, tanky a stíhačky přes několik knih, zdobených nožů, evidentně pašovaného vína po jednotlivě a pečlivě vystavěné experimentální kusy vybavení. Z jejich cen se mu zatočila hlava. Prošel kolem kyberprotéz a šel přímo po brnění. Prohlížel si několik nádherných plukovnických, které zářili novotou, ale věděl, že si je nebude moct dovolit ani za deset let. Přešel proto k brněním z druhé ruky. Na některých byly ještě patrné stopy krve a místo ve vitrínách ležely naházené na hromadě.
Věděl, že někteří by si jednoduše koupili Cog-čip a nechali by si jej implantovat buď do mozku, nebo do helmy a tak zvýšili rychlost svých reakcí. Zajcev mu jednou povídal, že si někteří nechají do helmy dát i procesor ze stíhaček. Druhou částí příběhu bylo upozornění, že se kvůli tomu jeden Zajcevův známý zbláznil a myslel si, že je stíhačka, kvůli čemuž ho museli poslat zpátky do Mléčné dráhy spolu se zásobovacími loděmi. Té první části i věřil, druhé ne. Zajcev měl už v sobě přes půl lahve vodky.
Z hromady vytáhl základní kapitánský set. Kalhoty a hrudní část. Seržantská helma mu zatím stačila. Přešel k plešatému muži za pultem.
„Ehm… pane Obchodníku. Kolik?“ Zeptal se.
Obchodník se rozesmál.
„Tady žádný pán,“ pak si jej změřil od hlavy až k patě.
„Čtyřicet tisíc. Dohromady.“
„Tolik nemám. Nanejvýš třicet. Nemůžete mi to dát na splátky?“
Obchodník se zachechtal.
„Promiň, chlapče. Nejsem charita. A kdybych dával na splátky tak přijdu o všechno. Jediný co teď ti vojáci umí je chcípat. Ne. Vyber si jedno. Dám ti to za dvacet. Když přihodíš ještě těch deset tak ti z dobrý vůle můžu přihodit buď extra pistoli a řekněme sto mých protihmyzích střel co se uvnitř těch bastardů ták nádherně rozprsknou, že je jedno kde je trefíš, nebo nějaký lepší Cog-čip, láhev pořádného chlastu, nebo hodinku s támhle Lolou nebo dvě o samotě pokud si už zadanej. A nerudni mi tady hned. Kriste ty si ale ucho. No nic. Co to bude?“
Chavier přemýšlel. Vlastně připadali v úvahu pouze dvě možnosti. Lepší ochrana s hrudním brněním a pistole s náboji nebo naopak pro rychlost Cog-čip a kalhoty.
Chavier s jeho menší postavou se nakonec rozhodl. Nikdy příliš nedal na sílu a odolnost. U něj vítězila rychlost.
„Dejte mi ty kalhoty a Cog-čip. Doufám, že alespoň za něco stojí.“
„Chceš ho přímo do mozku?“
„Ne jen mi ho dejte. Do helmy ho umím dát sám.“
„Pán je expert,“ řekl posměšně Obchodník.
„Ne specializace technik,“ odsekl.
„Dobrá, dobrá. Nečerti se mladej. Dej mi ty kalhoty. Na žluto co? Za chvíli se vrátím i s čipem.“
Obchodník se opravdu po chvíli vrátil i s kalhotami přebarvenými na žlutou seržantskou barvu.
„Tu jsou kalhoty a tu máš čip.“
Chavier čip oskenoval. A uznale zabručel. Natáhl ruku a Obchodník mu ji chytil. Provedl transakci a Obchodník si ji znuděně ověřil. Pak jej pustil.
„Kde bydlíš?“
„Blok D, jedenácté podlaží. Proč?“
„Sbohem.“ Obchodník zmáčknul několik tlačítek a Chavier se ocitl v přechodové komoře, kterou přednedávnem opustil. Na pití mu už nezbylo a do odletu ještě zbývalo dost času. Zašel si tedy do svého kufru uložit novou část zbroje a vůbec neměl ponětí, co udělá s tou starou. Nakonec si řekl, že to střelí nějakému vyděšenému vědátorovi nebo dělníkovi. Aby zkrátil čas, vytáhl helmu a začal ji rozdělávat, aby vyměnil Cog-čip za nový.

Kapitola 3
Krvavá splátka část 2

25. 10. 2030 – Hydra, Ďáblova díra, základna Gamma, Hlavní brána
„Všichni poslouchejte,“ řekl mírně nejistě mladý poručík.
Chavier si to v jisté části mysli uvědomoval, zbytek ale usilovně využíval k plánování postupu při úkolu. Mladík byl zelenáč. Vlastně mu ho přiřadili teprve, co se vrátil z opušťáku. Cílem byl skoro jako vždy v posledním týdnu jednoduchý průzkum. Nováčci se neposílali tam, kde bylo horko, pokud to nebylo nutné. Jeho úkol, alespoň neoficiální a čtený mezi řádky, bylo poručíka i zbylé zelenáče hlídat a pokud možno je dostat zpátky z co nejvíce misí. Tentokrát to byl severozápad. Naštěstí se ale neměli přiblížit na víc než deset kliků k té děsivé hoře. I tak si však dělal starosti a mimovolně se k ní ohlédl. Byl to jeden z největších úlů Pillards na planetě. Právě odtud přicházela smrt a zkáza v chitinovém brnění za Krvavého víkendu.
„To je všechno,“ dokončil mladík.
Iglesias se rychle vzpamatoval,“ slyšeli jste důstojníka. Všichni pěší do transportérů, mechy po dvojici před námi i za námi.“
Vojáci automaticky splnili jeho příkazy a vlezly do velkých neforemných upravených jumperů. Ty měly letět těsně nad zemí a mezi vegetací aby zabránili svému detekování. Navíc museli letět velmi pomalu, jednak kvůli stromům a za druhé kvůli čtyřem mechům, kteří je měli doprovázet a poskytovat jim palebnou podporu. Zem byla mezi nimi a třicet kliků vzdáleným místem shozu tak neprůchodná, že by tudy nic s koly neprojelo a vegetace dost hustá aby vyloučila rychlejší pozemské letecké transporty. I tak museli být piloti jumperů velmi zkušení a mimořádně obezřetní. Pořád to ale bylo rychlejší než jít celou cestu pěšky.
Chavier se usadil uprostřed svých mužů v druhém jumperu. Poručík si sedl do prvního. Mimoděk si pohrával se zbraní a druhou ruku měl na noze nových kalhot. Zatím si nemohl stěžovat. Hlavně po takovýchto pochodech ho ani nebolely nohy. Jen jednou sice musel utíkat, ale i tehdy se osvědčily. Očima kontroloval nováčky. Většina byla ještě pořád nervózní. Na pár výjimek snad všichni. Jednomu vojínovi se naproti tomu oči až nepříjemně leskly. Seržant si původně myslel, že je na drogách nebo blázen. Před dvěma dny ale zjistil, že mladíkova rodina odcestovala na Eden na dovolenou ani ne tři dny předtím, než byl zničený. Anebo to bylo, aby se postarali o příbuzného? Vlastně nejspíš to druhé, už před útokem na Eden do Idy skoro nikdo nejezdil. Každopádně se mu nějak podařilo procpat do výcviku a teď se přímo chvěl potlačovanou nenávistí k hmyzákům. Možná bude problém, ale spíš sám pro sebe, zhodnotil si to nakonec Chavier.
Jumper sebou mírně škubl a na pravé straně bylo slyšet zaskřípění tlusté větve o pancíř. Pak se nejspíš zlomila. Iglesias v rohu helmy zkontroloval čas. Už uběhlo tři čtvrtě hodiny a on si toho ani nevšiml. Musel si zdřímnout. Každopádně už byli skoro na místě. Nebo by alespoň měli být.
„Jak ještě dlouho?“ Zeptal se vepředu kopilota.
„Skoro tam jsme. Tak dvě minuty, možná dvě a půl. Záleží na cestě.“
„Pánové připravte se, za chvíli přistáváme!“
Kolem něj se rozezněli zvuky představující upravování zbraní a polohy různých částí brnění. Jeden nebo dva vojáci si spěšně nasazovali helmy. Vedle něj někdo zrovna nabíjel. Sám se postavil, opřel zbraň o sedačku a jednou rukou stáhl z přihrádky svůj baťoh. Nasadil si jej, zvedl opět zbraň a vyšel k vratům. Za něj se jen trochu zmateně postavili zbylí vojáci. Vzápětí jumper dosedl měkce na zem. Sám vyšel první a přikázal rozbít tábor. Tady se chvíli zdrží.
Najednou měl neodbytný pocit, že je někdo pozoruje. Otočil se, ale nikoho neviděl. Mávl tedy pouze na svůj jumper a dal mu tak signál k odletu. Pilot mu na oplátku mírně zasalutoval a zmizel. O chvíli později odletěl i druhý.

O kousek dál v džungli
Dvě siluety pozorovali přílet jumperů a rozbíjení tábora.
„To není zrovna dobré místo na piknik.“
„Taky to cítíš?“
„Promiň, ale můj nos není rozhodně tak dobrý jako tvůj. Já to naopak vidím.“
„Ty odpornosti jsou nedaleko. A jak to prosím tě můžeš vidět přes ty stromy.“
„Nevidím přímo je, ale támhle jsou stopy. I ti vojáci si jich měli všimnout.“
„Myslíš, že je zvládnou? Je jich tam přece jenom o hodně víc. Navíc skoro celé stádo herbipsů.“
„Budou muset. Nejsou naše starost. My máme jinou misi. Až se vrátíme, můžeme zjistit, jestli někdo přežil.“
„Myslím, že to nezvládnou. Cítím, že se dali do pohybu. Jdou přímo k nim.“
„Každopádně nemáme čas. Jdeme. Náš cíl je důležitější.“
Ozvalo se jen tlumené zavrčení a jeden muž z tábora se ohlédl. Nic už ovšem nespatřil.

Zpět v kempu
„Seržante, vezměte si svou jednotku a dva mechy a jděte prozkoumat oblast od severovýchodu. Já a moje jednotka to projdeme od severozápadu. Sejdeme se dvacet kliků severně a společně se pak vrátíme do tábora. Nechte tady ale dva lidi ať to hlídají, já tu nechám taky dva.“
Chavierovi se nelíbilo nechávat tábor pod dohledem jen čtyř mužů, ale nemohl neuposlechnout přímý rozkaz. Navíc měli jen dvě družstva, čili pouze polovinu čety. Byli to průzkumníci a tak velitelství poslalo polovinu čety po jiných povinnostech. Hlavně hlídkovat.
„Slyšeli jste. Pohyb,“ zavelel svým vojákům. Asi dvacítka mužů a žen si neochotně stoupla. Už měli alespoň dost rozumu na to, aby si nestěžovali. Přesněji od doby kdy nechal celý tým odklízet mrtvé Pillards. Ne ty s několika průstřely, ale speciálně ty, které zabily granáty a podobně. Přesně takové, na které si museli vzít lopatku a kbelík. Po dvou dnech jim trest za odmlouvání zrušil. Z dotyčných najednou byli vzorní vojáci.
Značnou míru respektu si také vysloužil účastí v první vlně útoku. Z těch původních deseti milionů přeci jen zbylo něco pod čtvrt milionu. Posily přicházeli, Gamma se plnila, ale stejně byli pořád jen asi na padesáti procentech původního stavu. Nad sebou málem cítil budování obranných a transportních satelitů, které hlídali zbytky pomuchlané flotily. Některé z lodí se ještě i po měsíci stále opravovaly. Zbyla jich po posledním náletu čtvrtina. Alespoň z těch původních. Přeci jen dopadli o něco lépe než pěchota. I tak musela armáda přistoupit na pomoc od „nezávislých zdrojů“. Byla to skupinka kapitánů, většinou obchodních lodí, i když by někteří nedali moc za to, že je mezi nimi i pár bývalých pirátů, kteří vyzbrojili své lodě a přiletěli do Hydry. Někteří byli vlastenci, ale nevzali je do Akademie. Velkou většinu však přilákal žold a hlavně slíbené výhradní těžební práva u několika sektorů asteroidů a planet. Výsledkem bylo, že se na orbitě proháněla místo uniformních vojenských plavidel spousta různorodých, menších nebo větších lodí. Většina se armádě ani zdaleka nemohla rovnat. Snad až na Malou Betty. O té kolovaly hotové pověsti i mezi vojáky. Vlastně všechny lodě dostaly možnost dočasně se přebudovat a používat libovolné zbraně a štíty. Kapitán Betty, ale byl trochu blázen. To by nebylo tak zajímavé, nebýt toho, že se mu nějak dostali do rukou štíty, co byli ještě donedávna používané na 489-kách a také několik AAR generátorů, které nesplňovaly parametry bezpečnosti, a byli vyřazené. A vzhledem k tomu, že byla Malá Betty několikrát větší než standardní 499, mohl si tam kapitán dovolit dát štítů mnohem víc. Pod pultem prý sehnal taky několik asgardských paprskometů. A jelikož byl právě blázen, moc je ani nepoužíval. Říkalo se, že se rozletěl přímo proti mateřské lodi Pillards, vrazil do ní, zničil ji a sám to ustál.
Chavier vyšel i s jednotkou ven z provizorního kempu, kde už nějaký voják stihl rozdělat oheň. Vydal se severovýchodní cestou. Později zamíří severozápadně, protože alespoň tak pochopil poručíkovi rozkazy. Šel vepředu a mačetou chvíli prosekával cestu. Pak si povzdechl.
„Hej Robe, tahle to nepůjde. Švihni tou mechanickou prdelí a pojď nám dělat cestu,“ přikázal vojáku v mechovi který se loudal vzadu. Ten okamžitě uposlechl, prodral se dopředu a začal razit cestu.
Něco zasvištělo. Ozval se zvuk proráženého železa. Mech se začal naklánět dozadu.
„Pryč, všichni pryč,“ zařval Chavier a sám uskočil nebezpečí z cesty. Voják za ním neměl takové štěstí.
Zakopl a spadnul. Mech mu dopadl přímo na nohu. Štít s tím už nic nezmohl a jen slabě zablikal, načež se k duté ráně padající ocelové hromady připojil o něco slabší zvuk praštění lámané kosti.
Z mechu trčely nezaměnitelné ostny Herbipse.
„Útočí na nás. Všichni do obraného postavení!“ Zavelel.
Nezkušení vojáci se místo toho ale většinou dali na útěk nebo začali bezhlavě pálit.
„Zastavte palbu sakra. Miřte, než to zmáčknete…“ vyřvával na panikařící vojáky seržant.
Většina se nakonec přece jen nějak zformovala a podle smrtelného řevu zpoza vegetace se zdálo, že jeden mech dokonce slavil úspěch proti bestii, co zabila jeho kamaráda.
Z listí se ale začala ozývat hmyzí těla prodírající se vegetací.
„Připravit. Zamířit. Čekejte. ČEKEJTE. PAL!“ Zvolal právě ve chvíli, kdy se daly jasně rozeznat siluety nepřátel.
Vzduch pročísla sprška kulek a od stromů začaly odletovat třísky. První nepřátelská vlna zakolísala a padla. Stejně tak druhá. Pak začali vojáci přebíjet. Třetí vlna přelezla první dvě, čtvrtá první tři. Pátá už se k nim dostala nebezpečně blízko.
„Ústup. První kryje druhou. Padesát metrů,“ vydal rozkaz, který znamenal, že se vojáci rozdělí na dvě skupiny, a zatímco jedna ustoupí padesát metrů, druhá ji bude krýt a potom naopak.
Načež se nováčci rozběhli všichni.
„Stát. Týmy pět a šest ustupují, sedmička a osmička je kryjí.“ Zařval na prchající vojáky.
Většina vojáků sedmého a osmého týmu prudce zabrzdila, zapotácela se, ale přesto splnila rozkaz. Začali soustředěně pálit a umožňovat ústup. I zbytek se nakonec zastavil a přišel kamarádům na pomoc. Po zhruba padesáti metrech se zastavila pětka a šestka a přidali se k palbě, zatímco sedmička a osmička běželi k nim a vojáci z těchto týmů v běhu přebíjeli. Jeden byl tak duchapřítomný, že naslepo za sebe hodil granát. Ozval se výbuch, který trochu zmátl pronásledovatele a pokácel dva blízké mladé stromy. Vojáci se začali radovat, pak ale spadl mech, na něhož se vrhl další Herbips. Voják i stroj zázrakem vydrželi pohromadě. A mech začal svého trýznitele porcovat svým kulometem. Zvíře zemřelo, ale i tak byla váha jeho těla příliš a mech se už nedokázal zvednout. Voják se raději vysoukal ven nouzovým východem a nastavil sebedestrukci.
Začal se plazit pryč z čím dál těsnějšího kruhu nepřátel.
Nad ním se rozprskla hlava jednoho Pillards.
„Dělej, vstávej,“ zařval Chavier když mu pomáhal na nohy.
Muž se postavil a rozběhl pryč. Chavier se chtěl vydat za ním. Pak ale ucítil bolest v levém rameni. Padal. Z ramene mu trčela zahnutá špička hmyzí končetiny. Dopadl. Druhé ohnisko bolesti se objevilo v noze. Tak tak se přetočil a rozstřílel dávkou svého trýznitele.
„Padejte pryč!“
Ozval se výbuch a celého jej přikryl.
„Seržo!“

Výborný díl jako vždycky, nechápu jakto, že jsem první kdo reaguje, když už to tu visí 3 dny... Příběh i zpracování se mi moc líbí, tuhle povídku čtu přednostně před ostatními, už se těším na další díl - jen tak dál

Nestíham byť všade.
A áno, poviedka je dobrá.

Další díl pls...

Jak si přejete

Kapitola 3
Krvavá splátka část 3
26. 10. 2030 – Hydra, Ďáblova díra, někde v okolí základny Gamma
Chavier ležel v kaluži bahna asi sto nebo dvě stovky metrů od místa, kde vybuchnul mech jeho jednotky. V bahně jej nebylo ani vidět. Jediné místa na jeho těle, které jím nebyla potřená, byly jeho bulvy a zuby. Pomalu dýchal. Nevěděl, jak dlouho už tady leží. Mohlo to být hodinu nebo deset. I tak to ale znamenalo, že podle centrálního času už byl nový den a on si byl jistý, že tenhle je poslední, který spatří. V rameni a noze mu pulzovalo. Když se před chvílí odvážil otevřít oči a podívat se, zjistil, že se mu rána už stihla zanítit. Nevěděl, co tady poslední dobou zapáchá, jestli bahno nebo jeho vlastní hnis. Podle doby prvního výskytu typoval to druhé. Nanity se snažily, ale nebyla to zrovna extra kvalita. Jediné co teď zvládaly, bylo zabraňovat krvácení a možná oddálit infekci krve. Možná ani to ne. Cítil horečku. Nemohl pořádně dýchat. Výbuch mu zlomil několik žeber na pravé straně.
Zakašlal. Vlhce. V ústech mu zůstala kovová pachuť.
„Skvěle, propíchlá plíce.“
Nouzový lokátor aktivoval hned, jak se probral. Posily už tu měly být. Nejspíš se porouchal taky. Nebo nikdy nefungoval. Musel se dostat pryč. Levá ruka jej neposlouchala. V pravé svíral nůž. Už chvíli neslyšel žádného nepřítele. S námahou se postavil na zdravou nohu. Nůž si přitom ušpinil v bahně. Pokusil se udělat krok. Málem upadl. Opřel se pravačkou o strom. Zavěsil se na spodní větev a zlomil ji. Konec si strčil pod paži a použil ji jako berli. Belhavě ušel pár kroků. Zašustění. Něco bylo blízko. Přitiskl se ke kmeni obrovského, ztrouchnivělého stromu a doufal, že jej bahno trochu zamaskuje. Přivřel i oči. Helmu ztratil už při výbuchu a tak musel skrýt bílé bělma. Kolem něj prošlo nelidské tělo. Vyrazil vpřed. Otevřel oči a bodnul stvůru do pružného pravého boku. Nůž se zaklínil. Nestačil zastavit a došlápl na zraněnou nohu. Bolest jej poslala vstříc zemi. Utěšoval se, že alespoň jednoho z těch bastardů zabil. Uslyšel zasvištění a bolest v levé noze se znásobila stokrát. Druhý svist a ochromila jej bolest v druhé noze těsně pod kolenem. Viděl rozmazaně. Všechno pokrývala rudá mlha. Poslepu pravačkou vytrhl zaseklý nůž a bez přemýšlení bodl dozadu. A znovu a znovu. Při třetí ráně nůž prošel skrze krustu do měkčí části. Nevěděl kde. Už neměl sílu bodnout znova. Doufal, že zabil. Tváří dopadl do mechu a bláta. Najednou se setmělo.

O pár minut dřív, o pár kilometrů dál
Postava v brnění stála v neznámé komnatě. Strohý dizajn, nepravidelné stěny, nerovná podlaha. Vše připomínalo stavby termitů a podobného hmyzu. A na podlaze u jeho nohou se rozlévala krev z několika mrtvých těl. Až na jedno všechny připomínali brouky. To zbylé bylo více podobné lidem i přes několik hmyzích znaků.
„Potrvrzuji splnění primárního příkazu. Opakuji. Primární cíl byl eliminován. Sekundární cíle byly splněny taktéž.“
„Výborně vrať se na základnu.“
„Ještě ne, vypadá to, že někdo z té průzkumné jednotky ještě dýchá. Vyzvednu ho cestou. Stejně nemám co lepšího na práci.“
„Dávej pozor. V tom lese tě nemůžeme přenést.“
„HUA,“ řekla postava v brnění znuděně a nezúčastněně. Stiskla tlačítko na náramku a zmizela.
Po chvíli neviditelná procházela kolem místnosti, ze které už pomalu začala vytékat kapalina. Hmyzí krev. Za dveřmi byla hromada mrtvých broučích těl. Ne z celého hnízda. Prostě jen ti, kteří postavě zkřížili cestu.
Stále nahoru. Po chvíli se objevil východ a postava se odmaskovala.
„Jdeš taky?“
„Samozřejmě. Kořisti už tu mnoho nezbyde,“ následovala nevyřčená odpověď, načež se z houští vynořil obrovský temný stín.
„Nemá cenu se loudat. Poběžíme. Možná i vyzvedneme balíček po cestě,“ řekla postava a přešla do běhu. Stín ji následoval houštím a jen málokdy vůbec vydal nějaký zvuk.

Zpět v přítomnosti
„Je mrtvý?“ tahle otázka pronesená s ledovým klidem jakoby v Chavierově hlavě jej částečně probrala z jeho snu.
Zamrkal.
„Ještě ne, ale má na mále. Ah. Růženka se probírá. Skvěle. Chodit asi nemůžeš co?“
Chavier zjistil, že jej někdo otočil a podíval se na své nohy. Nebo co z nich zbylo.
„A nečekám, že ten vtípek teď oceníš. A už se sakra prober vojáku.“
„A…no, pa-ne.“
„Co teď s tebou? Chceš žít? Budeš bojovat? Nebo s tebou ztrácím čas?“
„Bojo…“ hlas mu odumřel a znovu se začal propadat do snu.
„To sem chtěl slyšet. Teď už není cesty zpátky. Pamatuj. Ty ses rozhodl.“
Malé píchnutí. Mozek mu najednou zaplavily obrazy. Srdce se rozbušilo a jeho vědomí vystřelilo zpět na povrch jako korkový špunt.
„Tak a teď mi budeš krýt záda a ne že mineš.“
„Krýt záda?“ Zamumlal Chavier, zmateně zamrkal. Neviděl žádné nebezpečí.
„Před č…“
„Před tímhle,“ řekl hlas a nad jeho hlavou se objevila ruka s detonátorem. Neznámý stiskl tlačítko a někde v dálce se objevila koule světla. Po chvíli dorazil i hluk, vítr a špína hnaná tlakovou vlnou.
„Tu máš.“
V ruce mu přistála zbraň. Chytil ji zatímco jej neznámý chytil jednou rukou a zvedl do sedu. Začal jej táhnout pozpátku. A to čím dál rychleji. Prvních několik kroků po sobě zanechalo krvavou dráhu. Potom nic. Krvácení přestalo.
Několik vteřin se nic nedělo. Chavier mířil před sebe s podivně těžkou a tvarovanou pistolí. Pak se ozval výstřel. Druhý. Třetí. Všechny tlumené a podobné energetickým zbraním. Chavier uviděl první mrtvé tělo. Jenom kousek, asi nohu. Pak druhé, rána byla čistá, přímo do oka. Pak se intenzita střelby zvýšila. Před ním se objevil první živý pronásledovatel. Pravačkou zamířil a vystřelil. Do jeho paže narazila obrovská síla a málem mu zlomila ruku. Hmyzák se zhroutil s prostřelenou hlavou.
„Hmm.“ Ozval se hlas následovaný další střelbou.
Kolem Chaviera jakoby ubíhaly těla. Každý s bezchybnou ranou do jednoho ze slabých míst Pillards. Přesně jak je to učili.
Pak následoval silný hluk.
Herbips.
Hlasitý výstřel. Pak druhý následovaný tupým nárazem. Pokaždé to s ním trochu cuklo. Chavier zahlédl mrtvého obrněnce klátícího se k zemi.
„Tohle musí být sen,“ opakoval si v hlavě.
Namířil na dalšího pronásledovatele. Další náraz. I tentokrát neminul a hmyzák se zhroutil k zemi.
Nalevo uviděl mrtvolu jednoho z hmyzáků bez hlavy. Navíc s rýhami přímo skrz hruď. Tři značky po drápech. Hlava nejspíš ukousnutá.
„Rozhodně. Ještě pořád jsem v Očistci.“
Namířil a zastřelil hmyzáka přibližujícího se zleva. Vedle něj dopadlo další roztrhané tělo.
Tři hlasité výstřely a otřes po druhém mrtvém herbipsovi.
„Sakra. Teď to bude trochu drsnější. Pozor na krev,“ řekla neviděná postava.
Chavier ucítil vítr. Kolem něj se začalo zvedat kamení. A neustále do toho zněla slabá střelba. Zastavili. Kolem nich se utvořil kruh nepřátel.
Chavier se začal loučit se světem, ale stejně ještě vypálil zbytek zásobníku. Neminul i přes zranění ani jedenkrát. Ruka byla po nárazech mdlá. Opět se mu chtělo spát. Drobné kamínky už byly ve výši jeho očí. Pak vyrazily. Jeho oči se konečně zavřely. Padal. Ucítil na sobě něco teplého.

O pár týdnů dřív, základna Gamma, kantýna (Vzpomínka)
„Slyšels o těch supervojácích?“
„Zajceve dej mi s těmi pohádkami už pokoj,“ otráveně řekl Chavier a usrkl hnusné kávy.
„Ne je to potvrzený. Můj známý z osmatřicátý jednoho viděl.“
„Kecy. Nejspíš to byl nějaký chlápek od speciálních. Vždyť víš. Zabijáci v černém. I když teď už to prý není taková sláva.“
„Tak to teda nevím. Ještě sem nikoho od speciálů neviděl roztrhat tucet hmyzáků pouhou myšlenkou.“
„Ty myslíš tu pohádku o Warlockovi? A navíc nebyl ten tvůj kontakt ten samý chlápek, co tvrdil, že Pillards byli původně vytvoření vládou? Nepovedený experiment?“
„Ne to byl ten z devětapadesátý. Ten už to má za sebou.“
„Každopádně pochybuju, že bychom měli mezi sebou někoho, u koho už se projevili schopnosti Antiků do takové míry.“
„Pokud vím tak se o tom zmiňovali i kluci z jiných rot. Ale někdy to pravda byla ženská, jindy chlápek se dvěma děly co se obyčejně montují na mechy, takže je to nejspíš celá jednotka.“
„Anebo kec. Ještě mi tu budeš vykládat, že generál Oliviera stále žije a velí nějakým supertajným operacím.“
„Že přežil syndrom, jak se tomu říkalo? Jo syndrom zatoulané kulky. Ne myslím, že tohle je opravdu moc přitažené za vlasy.“
„Alespoň, že tak. Nevíš, co bude jako další mise?“
„Na to kašli. Radši mrkej na pravobok.“
„Hmm. Ujde. Jako obvykle?“
„Jo o dvacku. Dnes máš první šanci. Dám ti dvacet minut.“
„Ok. Dvacet minut.“

Zpět v přítomnosti, místo neznámé
„Dvacet minut do přistání. Opakuji dvacet minut do přistání.“
Chavier se na lůžku probral.
„Generále. Mise úspěšně splněná. Hlavní i vedlejší cíle.“
„Dobrá práce. A hele co kočka dotáhla domů,“ muž s evidentně vysokou hodností se podíval na Chaviera, „ nazdárek nováčku. Vítej mezi Nemesis.“
Muž se opět otočil ke druhé postavě.
„Příště ať to nevypadá tak okatě. Ten kruh mrtvol se blbě utajuje. Každopádně jste misi splnil. Teď nováčka proveďte kolem a nahlaste ho k tréninku.“
„Ano pane.“
Muž odešel.
„Vděčíš mi za život a teď mi ještě ubíráš volno. Už jen kvůli tobě doufám, že budeš dobrej, jinak tě pošlu domů v krabičce od sirek. Teď se sakra zvedni a pojď za mnou.“
„Nebyl to generál Oliviera?“
„Jo. Bude to tvůj velící. Vítej tam, kde chodí mrtví, kteří odmítli zemřít. Vítej ve Valhale. Vítej mezi Nemesis. A dělej, než tě tady Max omylem sežere.“

Hmm... Dobrá časť , síce "trošku" temná, ale to je vojna vždy.
Máš zaujímavý dej, tak čakám aj na pokračovania.
a

Mazec...s každým dílem jsem natěšenější na další. Palec vzhůru

nemam slov

Já jo: Další díl

29.6.2012: Zpoždění

Kapitola 4
Další krok část 1
28. 10. 2030 – Hydra, tajná základna Valhala
„Doktoři říkali, že ses už probral. Zvykáš si na bioniku?“
„Ahm… Celkem to ujde…“ Chavier se podíval na odznak značící plukovníka, „pane.“
„Zrovna si byl povýšený. Alespoň dočasně. Není potřeba formalit,“ řekl Leaf s širokým úsměvem.
„Děkuju. Kde to vlastně jsem?“
„Tajná základna. Říkáme jí Valhala. Je to základna pro zvláštní jednotky mezi zvláštními jednotkami. Základna pro Nemesis. Mám dojem, že jsem ti to už říkal.“
„Ano. Děkuju.“
„Pojď za mnou. Ukážu ti ubytování pro nováčky,“ řekl Leaf se stejně širokým úsměvem.
„Můžu znát…“
„Leaf. Možná mě ale znáš pod přezdívkou Warlock. Ta je novější. Preferuju ale Leafa.“
„Dobře a příjmení?“
„Nemám. To první je taky přezdívka.“
Chavier tajemného muže následoval. Běhal mu z něj mráz po zádech. Ten jeho široký úsměv se mu nezdál.
Leaf jej provedl jídelnou pro nováčky, která byla očividně společná se základním personálem. Zdálo se mu, že se za ním všichni otáčejí. Podíval se nazpět a zjistil, že nebyl daleko od pravdy.
Další zastávka byla malá kajuta se dvěma dvoupatrovými palandami. Tuhle místnost Leaf označil za ubytovnu pro nováčky a kromě postelí měla jen jednu truhlu na osobu pro osobní vlastnictví. Chavier si nedokázal představit víc Spartánské podmínky. Po tom co vyzkoušel tvrdost matrace už ano. Následovala místnost s několika servery, stoly a židlemi označená jako Knihovna a nakonec se dostali před tělocvičnu.
„Na konec bych ti měl vysvětlit několik věcí. Kromě tebe je tady ještě dvacet dalších nováčků. Než budeš zařazený zpět do aktivní služby, musíš prodělat výcvik. Buď to zvládneš, nebo pravděpodobněji odpadneš. Pokud se tak stane, budeš převelený k SFE. Pokud se tak stane, bude to do dvou dnů. Pak začnou práce na tvém obleku. Přesněji řečeno. Bude to unikátní výzbroj včetně zbraní, které budou nejvíc vyhovovat tvému stylu. Ten bude zjištěný, včetně tvé kompetence podle tvého výkonu ve virtuální realitě s časovou dilatací. Tobě se bude zdát, že první část bude trvat měsíc. Pro mě to budou dva dny. Pak, pokud to zvládneš, přejdeš i s ostatními na individuální trénink trvající tak dlouho jak bude potřeba. Až to zvládneš… Opakuju. Pokud se dostaneš přes simulaci, už není cesty zpět. Tak potom dostaneš vlastní vybavení a budeš provádět zahřívací mise, dokud se s tou výbavou nesžiješ. Rozumíš?“ Řekl Leaf s nejširším úsměvem ze všech.
„Ano.“
„Dobře, tím je prohlídka skončena a už si nemusím hrát na hodného,“ Leafův úsměv bleskurychle zmizel.
„Teď sakra padej a začni makat. Mám lepší věci na práci.“
Chavier se otočil.
„Ano.“
„Jo a mimochodem. To o té formalitě. Rozmyslel jsem si to. Nelíbíš se mi.“
„Ano, pane.“ Procedil Chavier přes zaťaté zuby.
Leaf se jen otočil a na tváři se mu mihl úšklebek.

1. 12. 2030 – Hydra, tajná základna Valhala, Tělocvična B
„Simulace zahájena, prostředí: Džungle.“
Kolem Chaviera se objevily umělé stromy a další překážky. Přichystal si zbraň. Pillards přicházeli. Schoval se za jeden z kmenů a trpělivě vyčkával. Vpravo uslyšel zlomenou větev. Vytáhl nůž. Otočil se a bodl. Čistým zásahem poslal hmyzáka k zemi. Pistolí namířil a zastřelil ještě dva. Pak se klopýtavě přesunul k jinému stromu. Hmyzáci jej začali obkličovat. Vyklonil se, namířil a třemi výstřely poslal k zemi další dva protivníky. Skokem se přesunul za jeden z padlých kmenů, ještě než se třetí stihl připlížit a bodnout ho do zad. Na mechanické nohy a ruku si už zvyknul. Infekce v levačce byla prostě příliš velká a tkáň i přes snahu doktorů začala odumírat a gangréna se rozšířila od ramene dolů do ruky. Jenom díky nanitům, které neustále opravovali jeho trup a chránili tak životně důležité orgány, nepřišel o život. I tak byla levačka nahrazená a skoro přišel i o prsní sval.
Zamířili a ustřelil nepříteli před sebou hlavu. Bez dívání zamířil nahoru a trefil spodek lebky dalšího hmyzáka. Levačkou jeho tělo přetáhl přes kmen a použil jej jako částečné krytí.

Monitorovací místnost
„Tak co si myslíte,“ zeptal se generál Oliviera postavy za stolem.
Leaf jen upil ze sklenice a zvedl hlavu k monitorům. Ty zobrazovaly každý jednu tělocvičnu. V každé jedné z těch třech zápasil jiný člověk s holografickým nepřítelem.
„Já bych sázel na Béčko.“
„Ten chlapík z Áčka, ten od SFE, vykazuje ale mnohem vyšší skóre.“
„Jo, ale je to blbec co se nechá při první příležitosti zabít. Skvělý při cvičení. To neberu. Ale má skoro nulové zkušenosti z boje. Béčko je… No řekl bych, že Béčko přežije. Možná.“ Leaf znovu upil ze sklenice. Na třetí lok ji pak vyprázdnil.
„Generál se zajímal o vaše zdraví. Přesněji řečeno pití.“
„Buď pití, nebo kulka.“
„Doufám, že tohle jste nemyslel vážně.“
„Hmm. Co kdybychom to udělali zajímavější. Nech těm třem zaseknout zbraně.“
„Pravda. To by mohlo být zajímavé.“
Generál zadal příkaz na konzoli.
Na každém ze tří monitorů se objevila zmatená tvář. Žena z tělocvičny C se nevzpamatovala včas a zády jí pronikla holografická čepel. Prostředí vytvářené hologramy se rozplynulo a zazněl bzučák.
Chavier i druhý muž od speciálních jednotek zastrčili zbraně a přehodili si nůž do hlavní ruky. Asi deset dalších minut pokračovali v porcování nepřátel.
„Co tak teď zkusit simulovaný EMP puls. Vyřazení řekněme dvacet sekund,“ Leaf se podle usmál.
„Není to už příliš?“
„Oba mají alespoň jednu ruku zdravou.“
„Ten z Béčka bude v nevýhodě. Ten od speciálů ztratil jen jednu nohu a ruku.“
„Nevadí.“

Tělocvičny
Za chvíli oba muži ztratili jakoukoliv schopnost ovládat své robotické končetiny a jejich nože se rozpadly. Oba dva spadli na zem. Muž od SFE se stačil zvednout a pokusil se odskákat ke stromu. Zakopl ale o holografický kořen. Jeho brnění vyslalo při kontaktu se světlem signál a zabránilo mu v pohybu stejně jako by mu zabránil skutečný kořen. Upadl. Převalil se na záda a pokusil se odplazit od přibližujícího se hmyzáka.
Jeho test skončil simulovaným probodnutím hlavy.
Chavierovi se nůž rozpadnul v rukou. Najednou přestal ovládat své končetiny a veškeré pomocné systémy i ty v jeho mozku se vypnuly. Bez jakékoliv možnosti opory padnul na zem. Viděl jak se jeden z hmyzáků blíží. Odplazil se kousek k mrtvole pomocí jediné funkční ruky. Chytil teď už nepotřebný kus kovu, který už přes měsíc byl jeho levačkou, zvedl jej a použil jako kladivo. Kose podobná končetina mrtvoly Pillards praskla, když funkční části brnění vypočítaly sílu nárazu. Chytil ulomenou špičku, převrátil se na záda a bodnul hmyzáka do boku.
„Test kompletní.“

Monitorovací místnost
„To… No rozhodně to bylo unikátní,“ připustil generál.
„Ano. Ten mladý se nevzdává. Doporučuju jej přeřadit do aktivní služby, pane.“
„Hmm… Ten od speciálů má opravdu vyšší skóre během celého výcviku… I když je neobvyklé, aby sám velký Warlock říkal někomu „pane“.“
„Pokud vím, tak můj oficiální volací znak je Leaf. Vím, že mě zrovna nemusíte, ale myslím, že tenhle má potenciál.“
„Dobrá. Na vaši zodpovědnost.“
Leaf zasalutoval a pomalu odešel směrem k tělocvičně B. Cestou minul jednoho z údržbářů. Zahnul za roh.
Vzduch prořízl ostrý předmět. Leaf jen znuděně soustředil část svojí mysli a letící nůž zůstal viset nehybně ve vzduchu těsně nad jeho krkem. Zastavený zlomek vteřiny před tím, než by přeťal jeho míchu.
„Stilleto, zase zlobíš?“
„Tentokrát sem tě skoro měla,“ ozvalo se od stropu a vzápětí se z něj spustila ženská postava, která ladně dopadla na podlahu.
„Ani náhodou. Touha mě zabít z tebe sálala tak, že málem propálila podlahu. Jdeš se spolu mnou podívat na nováčka?“ Řekl Leaf aniž by se obtěžoval zastavit, zpomalit nebo jen otočit.
„Můžu zabít jeho?“
„Ach… Jak takového psychopata vůbec pustili do armády,“ povzdechl si Leaf.
„Znala sem odpovědi na otázky z psycha,“ řekla žena bez nejmenších rozpaků a pomalu vyšla ze stínu. Obličej patřil dříve nejspíš pěkné, špinavé blondýnce. Tvář teď ale hyzdila jizva po ráně, která ji připravila o vlastní levé oko. Místo něj teď zářilo nové, umělé. Navíc kousek pod rameny se barva rukou drasticky měnila a ukazovala spojení umělých paží a těch původních, o které přišla ve stejné bitvě, co ji připravila o oko. Její brnění krylo pouze nohy a kromě něj měla jen speciální boty, rukavice, kterým sama odstranila prsty a obyčejné, khaki tílko na kterém se pohupovaly psí známky známé ještě z dřívějších dob. Ty její měly pouze z nutnosti vložené kameru a jiné zaznamenávací zařízení. Kromě toho měla všude po těle malé nože. A dokonce i dva pásy do X s jejich úctyhodnou zásobou. Vlasy do copu si přehodila na druhé rameno a vydala se za Leafem. Asi po dvaceti metrech ji obyčejná chůze přestala bavit a začala házet nože Leafovi do zad. Když se dvacátý z nich zastavil opět pár centimetrů od Leafova těla, konečně mu došla trpělivost.
„Mohla bys s tím sakra přestat?“
„Nudím se.“
„Jak kdyby to byl důvod. Už jsme skoro tam.“
„S tebou není žádná legrace.“
„Naše představa zábavy se krapet liší.“
„Včera mi to tak nepřišlo.“
„Včera mi to nemyslelo.“
„A předevčírem. A minulý týden. A ten týden předtím.“
„Najdi si už konečně nějakou jinou hračku. A nastup.“
Dveře do transportéru se zavřely. Po chvíli se otevřely v jiné části základny.
Leaf přiložil svou ruku na dveře od tělocvičny B. Ty mu automaticky udělali frekvenční sken a po ověření autorizace jej pustili dál.
Ještě než se zmohl na slovo, zpoza jeho hlavy vyletěl nůž přímo k Chavierovi. Ten uhnul a tak tak si zachránil život. Čepel jej pouze škrábla na pravé tváři. Odrazila se od stěny tělocvičny a obloukem se vrátila zpět k blondýně. Ta ji levačkou ležérně chytila a olízla z ní krev.
„Dobře,“ naklonila se a zašeptala Leafovi svůdně do ucha, „beru tě za slovo.“

jen tak dál

Díl super jako vždy, jen to sem sázej

Díky.
S tím sázením dílů to ale bude horší. Cosi sem se zasek příběh druhé série je v polovině a přesně v kritickém místě, kde sem se zasekl i v první sérii. Musím si to nějak promyslet a pak to dorazit. Prosím o trpělivost.