SG Ancients: Relativity temporis 32. kapitola - Drunken children

[Strýček Forďa]

S čím?

oba díly vynikající ale konec toho posledního nebyl vůbec pěknej

[Strýček Forďa]

"For the Empire!" To odůvodňuje celí konec.
Jak tak na to koukám, tak čtenářům přirůstají postavy k srdci víc než autorovi.
Ale to je možná jen tím, že jsem krychlička, prostá emocí.

[Strýček Forďa]

Dnešní kapitola bude trošku delší, tak uvidíme, zda se bude líbit

Stargate Ancients: Relativity temporis

21. Kapitola

295 PA

Vojenská akademie Parlénských branných sil.

Jak již bývalo na akademiích zvykem, kadeti byli roztřídění do jednotlivých kolejí, podle svých vrozených předpokladů a talentů. Předtím, než byl kadet přijat na akademii, musel projít sérií zkoušek, které ukázaly, pro kterou z kolejí má největší předpoklady.
Kolejí bylo pět: Vědci (vědečtí důstojníci, senzorová obsluha, medici…), Stratégové (Strategičtí poradci, budoucí admirálové), Technici (šéfinženýři, EPS-specialisté, údržbáři lodí, FTL-technici), Taktici. (taktičtí důstojníci, zbrojmistři, torpédometná obsluha…),MAPF-Military Assault Parlen Forces (výsadkáři, Přepadové oddíly, Palubní bezpečnostní teamy, Vyloďovací pěchota.)
Každá kolej měla výcvik zaměřený na oblast jejího zájmu.
Občas se stávalo, že došlo k tzv. divergenci, kdy jeden kadet projevil nadání ve více oblastech. Takovýmto kadetům, byla okamžitě udělena hodnost podporučíka a bylo jim dáno na vybranou do které z kolejí, ve kterých projevili vlohy, chtějí patřit. Nicméně ke kolejím patřili pouze sporadicky. Spolu s ostatními poddůstojníky tvořili jednu „třídu“ a výcvikem procházeli společně.
Jejich výcvikový program byl značně odlišný od ostatních kadetů. Procházeli intenzivním všestranným výcvikem pro maximální znalostní flexibilitu. Jejich doba vyučování byla taktéž jiná než u ostatních kadetů. Jejich denní počet vyučovacích hodin, byl téměř dvojnásobný.
Navíc k tak už nabitému dennímu programu dostali na starost dohled nad ostatními kadety a držení nočních patrol. Patrola měla hlídku celou noc. Den před a den po hlídce měli volno. Hlídka se skládala ze dvou členů libovolné koleje. Rozvrh hlídek byl nastaven tak, že každý měl hlídku jednou za dva týdny. Rozpis dvojic byl předem stanoven a byl neměnný po celou dobu pobytu na akademii.
Na akademii byli posíláni studenti ve věku 15-16 let, po pěti letech výcviku nastupovali rovnou do PDF, kde byli zaškolováni přímo na lodi. Mohli se tak učit přímo v boji.

Kdyby se za roky svého života v Aristokratické rodině, nenaučil skrývat a potlačovat emoce, asi by teď skákal radostí. Konečně, se po letech, vyplnil jeho dětský sen. Dostal se na Vojenskou akademii Parlénských branných sil. Nemohl uvěřit tomu, že se tam opravdu dostal.
Otci udělal synův úspěch radost, ale neočekával od něj nic menšího. Jakékoliv náznaky hrdosti, skryl za svou obvyklou masku chladu. Jediné uznání, které se synovi od něj dostalo, byly jen dvě neochotná slova: „Dobrá práce…“
Romulus Cooper byl tvrdým otcem. Svého syna vychovával pevnou rukou. Vychovával ho, aby byl stejně silný, tvrdý a neústupný, jako on. Nikdy mu nedal pocítit lásku, či otcovskou náklonost. Nikdy ho nepochválil, ať byl Jamesův úspěch sebevětší. Nikdy tu pro něj nebyl, když si potřeboval promluvit. Za jakékoliv selhání byl tvrdě potrestán. Ne protože nebylo dosažená kýženého výsledku, ale potrestal ho, protože selhal, protože byl slabý, příliš slabý, aby zvítězil.
Nedostatek lásky z otcovy strany, mu vynahrazovala jeho matka, Lily. Vysoká štíhlá černovláska s chladnýma modrýma očima, dokonalou světlounkou sametovou pokožkou, nádherně tvarovanými lícními kostmi a studeným úsměvem na tváři. Krásná, chladná, odtažitá, ale přesto milující matka, vychovávala svého syna úplně jinak než její drahý manžel. Syna vedla k zodpovědnosti nad svým jednáním, učila ho myslet dopředu. Rozebírala s ním jeho pocity a učila ho je ovládat. Dozvěděl se od ní jak nekonfrontačně a diplomaticky jednat s lidmi. Jak vést vyjednávání, jak vždy dosáhnout svého. Naučila ho studovat své emoce, ale i emoce jiných, jak rozpoznávat záblesky v očích. Jak si vykládat mimiku druhého člověka. Jak rozpoznat lháře…
Oproti otci to byla milující osoba, avšak na Parlénské poměry, byla ale taktéž chladná a bez emocí. Svého muže si vzala z povinnosti, její rodiče to tak určili, aby se posílily vzájemné vztahy obou rodů. Obdivovala svého muže, respektovala ho, ale nemilovala. Jedinou osobu, kterou milovala více než svůj život, byl jejich syn. Sice mu to nedávala moc často najevo, ale byl pro ni vším.
Náhodný pozorovatel by nikdy neřekl, že mladý Cooper prožívá tak silný emocionální rozkol, vše skrýval za obvyklou maskou Aristokracie a chladu. Se zdánlivým nezájmem pozoroval, skrze panoramatické okno pozorovatelny, linky Hyperprostoru, jak obtékají kolem elegantně tvarovaného trupu torpédo-metného křižníku třídy John-Paul-Jones (čti: „Džon-Pól-Džouns“). Vyjma pěti, kilometr dlouhých torpédo-metných křižníků, letělo taktéž dvanáct, průzkumně-bitevních plavidel, v obranné formaci, jako doprovod.
Ticho panující na pozorovatelně, bylo najednou narušeno zasyčením otevírajících dveří a dovnitř vstoupila další osoba. Podle kroků poznal, že je to žena. Ten rytmus, ta rezonance, při chůzi byla nezaměnitelná, poznal by jí, kdykoli. Výše zmíněná osoba přišla až k němu a opřela se o zábradlí vedle něj. „Mami?“ Zeptal se, spíše konstatoval. „Říkala jsem si, že tě najdu tady.“ Poznamenala a usmála se na něj, poprvé po dlouhé době. „Říkal jsem, že si vezmu třeba Promas. (stejná třída jako doprovodná plavidla a Specter) Nemusela jsi sem brát Freedom s doprovodem…“ „Můj syn konečně dospěl a nastupuje na akademii, takže si zaslouží veškerý komfort. A navíc, stejně musím na záskok k Teřře na jedno obchodní jednání.“ Vysvětlila mu vlídně. Nedůvěřivě na ni pohlédl a usmál. Bylo to, jakoby si musely jeho rty rozpomínat, jak vytvořit úsměv, nicméně byl tam. S tím jednáním ji nevěřil ani slovo. O to víc ho zasáhlo, že maminka vytáhla flotilu jen kvůli němu. Lily, nevěřila svým očím, asi měla vidiny?! Nebo se James opravdu usmál?
James si ihned všiml matičního nevěřícímu výrazu, jen pokrčil rameny. Výjimečně se rozhodl, že kontrola emocí půjde na chvíli stranou. Matka jeho gesto pochopila a úsměv na její tváři se roztáhl ještě víc. „O prázdninách pro tebe zase přiletím, dokonce i s malým překvapením.“ Pronesla tajemně. „S jakým? Nějaká nová loď?“ Zasvítili Jamesovi oči. „Uvidíš!“ Rozesmála se Lily. „Nech se překvapit.“ James už dlouho neviděl svojí matku se takhle smát, měla podivně veselou náladu. Možná to bylo tím, že si uvědomovala, že teď svého syna půl roku neuvidí. Pak na týden přijede domů a pak další půl rok o něm nebude ani památky. A proto se patrně snažila užít si každé zbývající chvilky, kterou s ním mohla strávit.

Vojenská akademie Parlénských branných sil. – Velín

„Pane? Zaznamenávám neznámé hyperprostorové okno.“ Velitel se podivil. „Že by nějaká zbloudilá průzkumná loď?“ Technik si chvíli hrál se senzory. „Nikoliv pane. Máme obraz.“ Na holoobrazovce se objevila velká nejmíň kilometr dlouhá loď. „Výsostný, torpédo-metný křižník?!“ Málem se zajíkl velitel. Křižník provedl detailní sken soustavy, když se ujistil, že nehrozí žádné nebezpečí, vyslal subprostorový signál. Na to se z hyperprostoru vynořila trojice dalších křižníků spolu s doprovodem v obrané formaci. A mezi nimi poslední, pátý křižník, Freedom, upravený pro diplomatické účely.
Všem ve velínu spadla čelist. Z ohromení je vytrhl až pokus o komunikaci. „Tady výsostná diplomatická loď Freedom, žádáme o vstup do atmosféry.“ Velitel se s trhnutím probral. „Hovoří velín, máte povolení. Použijte přistávací plochu dvě.“ Odpověděl natolik automaticky, že mu ani nedošlo, že na přistávací plochu se nevejde jediný křižník, natož pět s doprovodem.
Celá formace sestoupila do atmosféry a klesla do výškové hladiny několik stovek metrů. Snížila rychlost na minimum a přímo nad základnou se zastavila. Nejzajímavější na tom bylo, že lodě nevydávaly téměř žádný hluk. Na přistávací ploše dvě, se seběhl velký dav lidí. Technici, kadeti, vojáci, uklízeči, důstojníci, kuchaři. Všichni se přišli podívat na tu nádheru. Z hangáru prostřední lodě vylétla čestná letka, doprovázejíc diplomatický člun. Ten byl trojnásobné velikosti, co stíhači a z velké části (z téměř poloviny) byl prosklený. Člun přistál padesát metrů daleko, zády k davu a stíhačky dosedly okolo něj ve „Véčkové“ formaci.
Všichni napjatě očekávali sklopení rampy. Najednou se sklopila zadní rampa a zároveň i dvojice bočních vrat, kudy začali ven proudit vojáci v bílých uniformách a vykládat zavazadla na gravitační podložky. Po rampě sestoupil sebevědomě, v modré kadetské uniformě, James poboku své matky v ženské zářivě bílé uniformě.
Z davu vystoupila dvojice důstojníků a zamířila k nim. Když zjistili, kdo je jeho matka zač. Předpisově srazili podpatky a se slovy: „M’dam“ jí zasalutovali. Kývnutím hlavy pozdrav opětovala. „Kadet James Cooper, se hlásí do služby, pane!“ Nahlásil důstojníkovi James a zasalutoval. „Kadete Coopere, tímto jste převelen pod logistickou správu Admirála Portera. Vaše věci budou dopraveny na prozatímní uložení, než budou přeneseny na vaši kolej. Do 18:00 máte osobní volno, než se budete hlásit spolu s ostatními kadety na rozřazení. Rozchod.“ S tím se oba otočili a zamířili pryč.
Lily se zaleskly v očích slzy, otočila Jamese k sobě a začala mu porovnávat blůzu uniformy. „Tak jsi to dokázal… Za pár let ti budu muset salutovat…“ Usmála se šťastně. „Neboj mami… já to tu zvládnu…“ Konejšil jí. „Já vím…“ Ujistila ho. „Pojď sem.“ Vyzvala ho. Ani na chvíli nezaváhal a objal jí. Obětí opětovala tak silně, že ho málem rozmačkala. Překvapilo ji, že se k tomu odhodlal, navíc, před zraky desítek lidí. Nikdy nedával tenhle typ emocí najevo.
Pochvíli ho pustila. Lehce ho pohladila po tváři. „Dávej na sebe pozor, ano?“ „Neboj, budu.“ Ujistil jí. S tím se otočila a vrátila se do člunu. Raketoplán se spolu se svým stíhačkovým doprovodem odlepil od země a zamířil spět ke Freedomu. Hned poté co se zavřely hangárová vrata, začala flotila pomalinku zrychlovat a zamířila na orbitu. Tam následně skočila do hyperprostoru.

18:00

Všichni kadeti se přemístili do hlavní haly. Hala by obrovská podélná místnost, která byla téměř celá prosklená. Bylo v ní šest dlouhých kovových stolů s lavicemi a na úplném konci neméně dlouhý stůl, kde seděli všichni: Admirálové, důstojníci, instruktoři…
Všechny stoly byly už z většiny obsazeny kadety vyšších ročníků, ale sem tam, bylo pár volných míst. Míst, která měli oni zaplnit. Když vcházeli do haly, cítil na sobě James desítky pohledů. Drby o tom, že sem přiletěl s celou flotilou, se rozšířili rychle. Dělal, že si toho nevšímá a všechnu svou nejistotu schoval za masku absolutního nezájmu a arogance.
Spořádaně došli ve dvojstupu až ke stolu v čele, tam se zastavily. Admirál Porter povstal a šum naplňující halu náhle utichl. „Vítejte,“ rozpřáhl ruce v přátelském gestu, "v dalším školním roce, naší akademie. Než se však všichni s chutí pustíme do jídla. Musíme vyřešit jednu věc… Jako každý rok, zde máme nové kadety, kteří se právě teď dozvědí, jak si vedli ve vstupních testech a která kolej se stane jejich novou rodinou. Proto poprosím, komandéra Wortena,“ a ukázal na muže v středních letech, oděného v šedé uniformě, „aby předstoupil a seznámil vás s výsledky testů.“
Komandér povstal z poza stolu, obešel ho a postavil se před dvojstup nových kadetů. Vytáhl tablet a začal vyvolávat jména. „Klitar Kolins!“ Pihatý vystrašený zrzek nejistě předstoupil. „Prokázal jste velké znalosti v oblasti exofyziky; Vědec! Vykřikl. Pravý prostřední stůl vybouchl v jásotu a od ostatních stolů se ozval uznalý potlesk. Klitar s úlevou na tváři zamířil ke své nové koleji. „Poranwahska Abonah!“ „Asi nějaká ze Zety…“ Prohodil k Jamesovi jeho soused. Ten jen pokýval hlavou na znamení souhlasu.
Malá kostnatá dívka vystoupila z řady a zamířila ke komandérovi. „Testy ukázaly, že máte výborné startegické předpoklady; Stratég!“ Stůl úplně vlevo zajásal.
„Jonathan Comrad Walter!“ Jamesův soused se prodral davem a sebevědomě se postavil před komandéra s úšklebkem na tváři. Krátké hnědě střižené vlasy, lehce opálená kůže, neomalené vystupování. Hned několik důvodů, proč ho už od pohledu James neměl rád. „Ale, ale, ale… Vypadá to, že jste projevil znalosti v boji; MAPF!“ Jeden z nejpočetnějších stolů, plný ostřílených a ostře řezaných lidí začal hlasitě skandovat. U následujících deseti kadetů to probíhalo stejně a James tomu už ani nevěnoval pozornost. I komandéra to přestávalo bavit, už se omezil jen na předvolání jména a jeho koleje. „Technik, Taktik, Vědec, Taktik, MAPF, MAPF, Technik…“ Jamesovi se to už slévalo. Nakonec zbyli už jen dva, on a jedna krásná vysoká blondýnka, ten klid a Racionalita co zní, vyzařovala, ho překvapil. Už dlouho nepotkal nikoho, kdo by se dokázal tolik ovládat, jako on sám.
Nakonec vyvolali i její jméno. „Claire Amelia Walterová!“ Hmm… takže sestra toho blba, zajímavé… „Divergence!“ Dívka na sobě nedala nic znát a zamířila k nejvíce prázdnému stolu v místnosti. Ten se nacházel uprostřed vlevo a byl téměř prázdný. Moc divergentních studentů neexistovalo. Jeden ze starších studentů ji potřásl rukou a poblahopřál, jen se chladně usmála a posadila se, napjatě sledujíc Jamese. Ten tam zůstal sám, cítil se nesvůj, ale vše skrýval za dokonalou maskou chladu a lhostejnosti.
„James Octavianus Cooper!“ James klidně předstoupil před komandéra. Všechny oči v sále ho pozorovaly. „Divergence!“ Vykřikl nakonec. Ani nemohu popsat, jak se Jamesovi ulevilo, samozřejmě na povrch na sobě nedal nic znát. Divergentní kolej vybouchla v ohromném jásotu a podařilo se jim přehlučet všechny předešlé radovánky ostatních kolejí. Už se smiřovali s tím, že letos jim přibude jen jeden nový člen, ale nakonec se tak nestalo. Dokonce i Claire stála a tleskala. Přešel až k jeho nové koleji a usadil se vedle Claire. Dovolil si na chvilku povolit masku svojí lhostejnosti a usmál se na ni. Ta kupodivu na chvíli porušila své zásady a usmála se nazpátek. Nicméně hned potom znovu nasadili masku nezájmu a otočili se směrem k Admirálu, který znovu povstal.
„Tak máme zase jednou zařazování za sebou. Nyní, může hostina započíst.“
Před každým vyjelo ze stolu malé holografické rozhraní a kadeti si navolili, na co měli chuť. Navolené jídlo se objevilo prakticky instantně. Všichni se s chutí pustili do jídla. Claire s Jamesem zhnuseně pozorovali své spolužáky, jak se cpou. A to jejich kolej jedla, v porovnání s ostatními stoly, vybraným způsobem.
James se to nakonec rozhodl ignorovat a sám si vzal příbor a začal si rozvážně odkrajovat kousek hovězího steaku. Následně ho namočil v dipu a vložil do úst. Claire řídíc se jeho příkladem, se taktéž dala do jídla. Oproti nim, scházela ostatním spolužákům, při jídle, jistá elegance, kterou se nemohli neučit, pokud nevyrůstali v aristokratické rodině.
Po jídle všichni položili talíře zpět na desku, kde byly ihned dematerializovány. Zvedli se od stolu a následujíce starší studenty zamířili ven z haly. Procházeli několika chodbami, křižovatkami a schodišti a James si pečlivě zapamatovával cestu. Nakonec došli až ke kovovým dveřím se snímačem. Jeden chlapec ze staršího ročníku mávl rukou nad snímačem, ten rozpoznal jeho DNA a pustil je dovnitř.
Prošli do rozlehlé místnosti, která působila jako takový obývák pro více lidí. Byly tady stoly s židlemi na vypracovávání domácích úkolů, ale také pohodlná křesla u několika designových prosklených krbů, které dodávali místnosti útulnou atmosféru. Na druhé konci místnosti byly dveře vedoucích do ložnic. Nebo to si James, alespoň myslel. Když prošli těmito dveřmi, tak se dostali do podlouhlé haly. Kde po obou stranách byly dveře s cedulkami. Každý ročník měl svojí ložnici a ještě dívky a chlapci měli každý svojí. Nicméně u prvního ročníku nastala malá změna, neboť byli sami dva, tak dostali ložnici společnou, kvůli šetření místem. Tento nepříjemný fakt zjistila Claire s Jamesem až podle cedulek. James se mírně ušklíbl a Claire mu věnovala křivý úsměch koutkem úst. Ani jeden z toho nebyl nadšený. Jejich věci už byly, v ložnicích, vyneseny, takže nebylo pochyb o tom, že opravdu mají společnou ložnici. S Ložnicí byla taktéž spojena koupelna. To byla první místnost, kam Claire po vybalení zamířila. Když vyšla ze sprchy jen v noční košili, která sahala těsně pod zadeček, neubránila se Jamesovému provokativnímu hodnotícímu pohledu. Vzpurně se na něj zatvářila, že se nemá za co stydět a pak se v koupelně vyměnili. Když James vyšel podobně jako Claire z koupelny jen v pyžamových šortkách a krátkém tričku. Věnovala mu z postele naschvál úplně stejný hodnotící pohled, jako předtím on. Nedal na sobě nic znát a zalezl si do své postele a v hlavě mu to vřelo.
Zatracená mrcha… Umí tuhle hru hrát stejně dobře jako já… S tou bude ještě těžké pořízení. Claire se honilo v hlavě něco podobného. Jen počkej, nemysli si, že tuhle hru na vytáčenou umíš jen ty… Však já ti ukážu, jak se tahle hra hraje, jen počkej…
Oba pak se vzájemnými myšlenkami, jak vyzrát na toho druhého, usnuly.

Nu není to špatné, ale připomíná mi to trochu i film divergence , který jsem neviděl celý

[Strýček Forďa]

Ah ano... on člověk jednou použije běžné slovo divergence a všem se vybaví film... Ne vážně to s tím nemá nic společného... ne úmyslně. Ale vždyť je to jedno... stejně všichni z předchozího dílu víme, že za pět let všichni umřou... Buď je rozstřílí nepřátelská flotila, nebo je Walter povraždí... tak což...

vynikající díl byla tu jistá podobnost s Harrym Pottrem

[Strýček Forďa]

Ano! konečně si toho někdo všiml! Já mu dám divergence... Chlapec asi nevyrůstal na knížkách o chlapci, který přežil... Ale těma kolejema atd. ta podobnost asi bude končit... Jen jsem potřeboval kadety nějak roztřídit aby se nepopraly.

[Aiwendill]

Bože môj, kam sa to už zvrháva?!

[Strýček Forďa]

Cože? Kde? Kdo? Kdy? Nějak nevím, kde...

Divergence mě napadla taky ale nechtěl jsem se opičit

[Strýček Forďa]

Jdete všichni do háje! Fakt! Četli jste alespoň knihu ?

všechny tři mám doma a četl jsem je více než jednou krom posledního dílu, kdo mě zná a čet poslední díl ví proč

[Aiwendill]

Forlin: praveze sme to citali...

[Strýček Forďa]

Dobře věřím vám... Jsem rád ze nejste stejní jako všichni ti nevzdělaní co potkávám u nás...
Jen tak mimochodem co, že se to zvrhává?

[Aiwendill]

Skus sa zamyslieť, admine.

[Strýček Forďa]

Tsss... moderátore... Tohle je moje téma a moje pravidla.

[Strýček Forďa]

Tak tu máme poslední díl, první série.

Stargate Ancients: Relativity temporis

22.Kapitola

300PA

Parlénská orbitální hlídka – 23:00 – čas do vystřídání: 6 hodin

Dvojice Tarc-Fighterů prolétávala v těsné formaci v předem vytyčeném perimetru. Z důvodu vyhlášení stavu pohotovosti, byla mobilizována Parlénská orbitální obrana. Naposledy byly orbitální hlídky postaveny před více jak deseti lety a tudíž nebylo na základnách dostatek pilotů, díky tomu musely přejít letky na trojité směny, piloti tak trávili v kokpitu více jak 8 hodin denně. Úkolem letky bylo střežit bezpečnostní perimetr nižší orbity a zajistit, aby žádná loď nepronikla skrz, vyjma vyhrazených koridorů, kde procházeli důkladným skenem na zbraně, hlavice a jiné zakázané technologie. Na vysoké orbitě se totiž nacházela Hyperprostorová stanice, odkud proudili kolony obchodních lodí. Přeprava hyperprostorem byla totiž pro civilní lodě příliš pomalá, neboť inter-galaktický hyperpohon nebo dokonce snad nová technologie FTL, byla vyhrazena pouze pro armádu a jiné, impériem pověřené složky. Obchodní lodě se museli spokojit s inter-stelárními hypermotory. Ty však byly zoufale pomalé, proto nejpřijatelnější volbou byly zpoplatněné Hyperprostorové stanice, které je dokázaly dopravit mezi galaxiemi v rámci sekund.
„Tady Blaik, identifikace Omega-14-terra-Alfa, sektor 41 čistý.“ Ohlásil vedoucí dvojčlenné letky. Z druhé strany se však ozvalo pouze praskání a chrčení. „Základno, tady Blaik, opakuji, tady Blaik, identifikace Omega-14-terra-Alfa, sektor 41 čistý.“ Znovu se ozvalo jen statické praskání. „Komunikace zase nejde…“ Postěžoval se do vysílačky. „Že tě to ještě dokáže překvapit.“ Zasmála se jeho číslo dvě. „Já to nechápu, Bercee. (čti: „Bersi“) máme nejmodernější technologii, jakou je možné vyvinout, a přesto nejsme schopni zajistit hladký chod komunikace, přes Ionizovou vrstvu…“ „Musíme být trpěliví, až dostaví ty zesilovače, tak by to mělo být v cajku.“ „Mmmh…. Naaaah…“ Ozvalo se nespokojené zamručení z Berceeniny strany komunikace. „Copak?“ Zasmál se pobaveně. „Mám přesezenej zadek a nejhorší na tom, že na něm budu muset sedět ještě dalších šest hodin…“ „Riziko povolání…“ „To mi povídej…“
Najednou se ozvalo varovné zapípání na senzorovém rozhraní. „Moment…“ Zarazila se. „Zachytávám loď, civilní, mimo stanovené koridory, míří do atmosféry.“ Blaik protočil oči. „Další chytrák co si chtěl odpustit čekání na skenerech. Letíme tam, jakmile se tam objevíme, nadělá si do kalhot, vsaď se.“
Oba Tarc-Fightery lehce upravily směr a zamířily k narušiteli. „Přepravní loď pro cestující, třída Marlon.“ Informovala Bercee, když se dostali na vizuální dosah.
„Neznámému plavidlu, narušili jste bezpečností perimetr planety, změňte kurs na zaslané souřadnice a zastavte okamžitě klesání.“ Pokusil se Blaik o komunikaci. Neúspěšně.
„Neznámému plavidlu, toto je poslední výzva, okamžitě zastavte klesání, pokud klesnete pod letovou hladinu 400km, budeme nuceni použít smrtících prostředků.“ Zkusil to znovu, nic. „Možná mají poruchu komunikace. „Vypálím světlici“ Rozhodla se Bercee a vypálila dvojici bílých světlic, které proletěli před přídí lodě.
„Proveď sken na osádku lodě.“ Rozkázal Blaik a sám začal skenovat loď na přítomnost zbraní. „Dva tisíce pasažérů, padesát členů osádky.“
„Radiologický poplach!“ Vykřikl najednou Blaik. „Ta loď má Vampýry!“ „Cože?“ Vyhrkla číslo dvě. „Má na palubě celý arzenál.“ Přepnul komunikaci na středisko a pokusil se navázat spojení. „Tady Blaik, sektor-41 máme tu civilní loď s Anihilačními hlavicemi, žádáme instrukce!“ „_Statické praskání_“
„Komunikace, stále nejde.“ „Co budeme dělat?“ „Nesmíme jim dovolit se přiblížit k planetě. Vyletíme na ně zezadu“ „Sakra Blaiku, je to civilní loď!“ „Civilní loď s Vampýry!“ „Jsou tam dva tisíce lidí!“ „Odjisti zbraně, zařaď se vedle mne.“ I přes neustálé protestování poslechla, zařadila se vedle Blaika, zpomalila a dostala se za záď přepravní lodi. „Blaiku notak!“ „Zaměř zbraně, pal na můj povel.“ „Jsou tam lidi!“ „Teď!“ Rozkázal Blaik a zmáčkl spoušť. Dvojice hlavní začala chrlit tisíce kumulativních projektilů, za cíl si vybraly motory civilní lodě. „Do háje.“ Zanadávala si Bercee spíše sama pro sebe a zmáčkla spoušť. Oba Tarc-fightery pálily plnou salvu, do ruda rozžhavených projektilů, na motory přepravní korvety. Kumulativní náboje během sekundy odpálily motory a roztrhaly trup na kusy. O další sekundu později, loď explodovala, když skupina projektilů zasáhla reaktor.
„Sakra…“ Pronesla tiše Bercee. „Neměli jsme na vybranou…“ „Sakra, byla to civilní loď.“ „Civilní loď s Vampýry.“ „Musíme informovat velení, zůstaň na hlídce, klesnu na komunikační hladinu.“ Rozkázal Bercee. Odpovědí mu bylo ticho. Bezmocně si povzdechl. „Sestřelili jsme ji na moji zodpovědnost. Zahrnu do hlášení, tvoje námitky, a že jsi byla nucena jednat na můj přímý rozkaz…“ Bercee stále mlčela, tak se Blaik dál nepokoušel o rozhovor a stočil Stíhač k planetě a začal klesat.

Soustava B-22 Dálkový křižník Avenger

„Naběhly záložní baterie, máme podsvětelnou…“ John pohlédl na Shane. „Nastavte kurs ke slunci a připravte strategickou hlavici.“ Rozkázal zlomeným hlasem. „Strojovna můstku.“ John přešel ke kapitánskému křeslu a zapnul lodní komunikaci. „Můstek.“ „Ten poslední zásah uškvařil vstřikovače plazmy, nemáme FTL…“ „Za jak dlouho ho zprovozníte?“ „Pár hodin, minimálně…“ Odhadl šéfinženýr. „To už nepřátelská flotila dávno unikne.“ Informovala ho Shane. „Jsem si toho vědom, odpalte hlavice.“ Shane pochopila. „Hlavice připraveny. Čekáme na váš rozkaz.“ „Palte!“ Rozkázal pevným hlasem. Salva strategických hlavic zamířila rovnou do hvězdy, do které po chvíli s tichým „plump“, vletěli. Výsledek se dostavil vzápětí. Anihilační hlavice narušili rovnováhu hvězdy a ta se destabilizovala. Po chvíli explodovala v oslnivém záblesku.
John skrze okno můstku pozoroval ohnivou rázovou vlnu, kroutící se a svíjicí se jako ohňový hadi, která se k nim nezadržitelně blížila bezmála rychlostí světla. „Už jdu za tebou Claire…“ Pomyslel si John, když rázová vlna dosáhla až k nim. Když byl Avenger zasažen, doslova se v mžiku vypařil…
O pár minut později potkal stejný osud i nepřátelskou flotilu, snažící se uniknout impulzem z poruchy.
Historici jednou označí tuto bitvu za vítězství, kdyby však žil jediný pamětník této bitvy, neoznačil by jí za vítězství, vyhráli, ano, ale za jakou cenu… Pro ospravedlnění takové genocidy existuje jen jedno:
„For The Empire!“

Suché doky Phoneix Corporation – Parlén

Kapitán Smith Conavah, vzorový důstojník soukromé armády Phoneixu, byl mužem ve středních letech. Jeho už lehce prořídlou černou kštici, už protkávali lehké pramínky stříbra. Stál opřený o zábradlí na servisní pozorovatelně a pozoroval svou novou loď, která procházela už závěrečnými úpravami. Transportéry se zásobami a municí najížděly přes obří rampu do útrob lodě a stejnou cestou se vracely zpět.
Vstupní dveře se s lehkým zasyčením otevřely a dovnitř vkulhala postava o holi. Došla až k zábradlí a s úlevou se opřela vedle Smitha. „Admirále Filanusi!“ Vykřikl nadšeně. „Taky tě rád vidím, chlapče.“ „Bože kolik je to už let?“ „Přes tři sta let, můj hochu, ale to jsem byl ještě mladý a ty pomalu batole.“ Zasmál se bodře Fil. Za posledních tři sta let se hodně změnil. Nechal si narůst lehké strniště, které měl sem tam protkané stříbrným fousem, a kdysi bujnou vlnitou kštici, teď nosil nakrátko sestřihlou. Na obličeji mu starostmi přibylo mnoho vrásek a oči ztratily ony dříve typické pobavené ohníčky. Celkově se vytratil jeho mladistvý lesk a aura. Už dávno nebyl tím nerozvážným mladíkem, teď válkou unavený admirál. Jeho augmentovaná kyčel si stále nesedla, a tak kulhal o berli.
„Jak se má Aria?“ „Dobře, dnes ráno odletěla navštívit naší dceru Olivii, měl jsem letět též, ale tohle jsem si nemohl nechat ujít.“ „To chápu.“ Zasmál se tomu Conavah. „Kdy odlétáte?“ „Zítra, jen co naloží zásoby.“ „Tříletá mise za poznáním pravdy o nejmocnější civilizaci všech dob, té, vedle které vypadáme jak nechápaví trollové. Přál bych si letět s vámi.“ Přiznal popravdě Fil. „Aria by neměla radost…“ „Ne to asi ne.“ Zasmál se Fil. „Ona je… poslední dobou na ní přišlo…“ Snažil se Fil vymáčknout. „Od smrti její otce se hodně změnila, prakticky se semnou nebaví, Veli mi říkala, že už ji neviděla několik let. Stáhla se sama do sebe a jediné osoby, se kterými jakž takž komunikuje, jsou naše děti. Mám oni strach.“ „Neboj, to se časem srovná, dej jí čas.“ Poplácal ho Smith po zádech. „Snad máš pravdu…“

Kód: Vybrat vše

Mise: Veritatem (Pravda)
Účel: Z koumání nejmocnější rasy ve vesmíru
Doba trvání: tři roky
Počet lodí: 3
Členové expedice: 300
Typ lodí: Taktické průzkumné lodě, vybavené pro maximální soběstačnost. (vychází z upravené verze, lehkých dálkových křižníků.)
Typ pohonu: FTL, Impulz, manévrovací trysky
Zdroj energie: Antihmotový reaktor, Impulzní a fúzní reaktory
Zbraně: Fázová antiprotonová děla (10X), torpédomety pro fotonická torpéda (8X)
Obrana: Polarizace pláště
Posádka: 100


Protektorát Zeta- tajná vojenská základna TRI-Corpu

„Specter, teď!“ Vykřikl do vysílačky. V mžiku ho obalilo bílé světlo a zmizel těsně předtím, než na místo, kde před chvílí stál, dopadly nepřátelské střely. Zhmotnil se na můstku, ihned ze sebe svlékl většinu vybavení a posadil se do křesla. „Specter, otevři pumovnice jedna až čtyři, nabij všechny vampýry.“ Rozkázal. „Sila připravena.“ Ohlásila AI. „Pal!“ Dvanáct raket opustilo pumovnice a zamířilo k planetě. V místě dopadu vykvetly nádherné nukleární exploze, pohlcené následnou implozí. Planeta byla během pár vteřin rozcupována na kusy. Než Specter skočila do hyperprostoru, zahládl koutkem oka trojici korvet, snažících se uniknout z planety.

KONEC PRVNÍ SÉRIE

vynikající díl

Nu aspoň žes nechal vybombardovat celou planetu

[Strýček Forďa]

Díky Posedlíku

Ondro: Mno, tak nějak píšu, píšu, píšu a najednou planeta vybuchla

Nezbláznil ses?

[Strýček Forďa]

Proč myslíš? Každý se jednou zblázní...

[Strýček Forďa]

Série katastrofických porážek otřásá impériem!
*/Záběry z hořících měst, mrakodrapy se hroutí, lidé křičí a zděšeně se snaží uprchnout do bezpečí. Do toho celého znějí poplachové sirény. Oblohu prořízne salva fialových pulzů a srovná se zemí jeden z mrakodrapů./*
Nepřítel se valí do nitra impéria jako požár a královniny flotily se je snaží marně zastavit…
*/Záběry na Výsostné lodě, explodující pod návalem fialových pulzů./*

Při tragické porážce při bitvě o Rula Mora, byly Parlénské síly rozprášeny. Ztráty byly astronomické, přes dva tisíce lodí zničeno! Královna však stále popírá, že by se jednalo o závažný problém, který je potřeba urgentně řešit. Nepřátelské síly prorazily vnější perimetr a valí se na obydlené soustavy impéria, podle zpravodajských služeb míří hlavní nepřátelská vlna na Parlén!

Obvolejte nejbližší, sbalte si kufry a odcestujte někam na periférie, Parlén už není bezpečný!

[Strýček Forďa]

Je tu další kapitola z nové série. Bohužel budete muset přimhouřit oka, nad chybami a překlepy, neboť ta to, kapitola je už bohužel bez korektury, z důvodu níže popsaných.

Stargate Ancients: Relativity temporis

23. Kapitola

300 PA

O několik měsíců dříve.

„Máte ten seznam?“ Otázal se Admirál Filanus. „Ano pane“, odpověděl jeho pobočník a podal mu tablet. „Bylo velmi těžké je vystopovat, nicméně si myslím, že lepší kandidáty pro expedici nenajdete.“ Fil přikývl. „Všichni disponují genetickou odchylkou, jakou jste požadoval. Dovolil jsem si, je roztřídit do tří kategorií. První, jsou ti, kteří sice mají požadovanou genetickou odchylku, nicméně nedisponují žádnými schopnostmi. Druhá kategorie, jsou ti, u kterých se rozvinula jedna či dvě abnormální schopnosti. A jako poslední, třetí kategorie. Sem spadají ti, jejž mají výraznou genetickou odchylku a disponují širokou škálou schopností od telekineze, přes telepatii až po například pyrokinezy. Existuje také jistá pravděpodobnost, asi 33%, že se jedinci kategorie tři, podaří vyvinout natolik, že to odstartuje sérii genetických změn a dojde k přeskupení DNA. Takový jedinec, by pak měl mít DNA totožnou s Vedrány, takže kategorie čtyři.“ Ukončil Pobočník.
„Hmm… Scott Cooper, není to-“ „Druhorozený syn královniny sestry, ano.“ Potvrdil mu jeho pomocník. „Emilia Rogue, Mark Winters, Henry Striker…“ „Ano, ti jsou kategorie tři.“ „Kate Black.“ „Dcera restrijské královny Elleny. V současnosti se pohybuje na výsostném území Restrijského impéria. „Bude těžké ji získat, jaké má schopnosti?“ „Limitovaná telekineze,schopnost vytvářet šít a telepatie. Prakticky neomezená Tech-telepatie. Dokáže se telepaticky napojit na jakýkoliv počítač v mžiku probourat jeho zabezpečení a získat informace, které potřebuje, dokáže tuto schopnost sdílet s jiným člověkem, pokud se použije správné psychické techniky.“ „Hmm… Ta je rozhodně zajímavá… Koho tam máme dál?“
„Scott Cooper.“ „Ano ten mě zajímá.“ „Omezená telekineze a telepatie, velké predispozice v pyrokinezy. A teď to nejzajímavější, má schopnost sám sebe vyléčit, má-li na to dostatek sil, samozřejmě. Při fyzickém kontaktu dokáže léčit i ostatní.“ Admirál se na chvíli zamyslel. „To by se mohlo hodit, kde se právě teď nachází?“ „Mno, to bude právě problém… Je na Furlingské frontě…“ „Musíme ho odtamtud dostat, než ho zabijou.“ „Naše jednotky jsou v této oblasti pod značným tlakem. Nemůžeme si dovolit odvolat byť jen jedinou loď.“ „Tak tam přesuňte zálohy ze základny rychlé reakce pro jednotky rychlé reakce, sektor 4-1 Zeta na Pikon IV.“ „Kolik je tam současně lodí?“
„Něco okolo, čtyř set…“ „Tak je pošlete na frontu…“ „Ano, pane.“ „Kdy mu končí turnus?“ Zeptal se admirál. „Za týden…“ „Dobře tedy Nechte ho hlídat, navštívíme ho po skončení turnusu.“ „Ano, pane.“ „To je zatím vše, dejte si odchod.“ Ukončil rozhovor Admirál. „Pane…“ Zasalutoval pobočník, otočil se na podpatku a odešel. Admirál se unaveně posadil spět do křesla. S členy expedice to bude složitější, než se zdá.

O týden později

Na základně bylo rušno, střídaly se totiž turnusy. Stovky ostřílených vojáků nastupovali do transportérů a odlétali domů, zatímco veletucty nezkušených bažantů se valili z transportérů na základnu. Scott si přehodil ruksak přes rameno a připojil k další skupince vojáků, mířící k transportérům. Hodil ruksak jednomu z posádky a naskočil. Ten ho strčil do nákladového prostoru a ten posléze zabezpečil. Scott se posadil do polstrovaného sedadla a připoutal se. Transportér po se chvíli odlepil od země a zamířil na orbitu.
Rodinné Sídlo Cooperů bylo liduprázdné, všichni jeho obyvatelé a hosté seděli v prostorné jídelně za stolem, popíjeli víno či jiné nápoje a nezávazně mezi sebou komunikovali. Jedna židle však zůstávala prázdná.
Najednou se rozevřely dveře a dovnitř vešel pevným krokem Scott. Všichni najednou ztichli a a pozorovali ho. Scott dělal, že si toho nevšímá, mlčky obešel stůl a posadil na svoje místo. „Zdravím…“ Utrousil, když si sedal. Matka byla jeho chováním mírně vyvedená z míry. „Ahoj Scotte, malinko si se opozdil, ale to nevadí, jíst jsme ještě nezačali.“ Scott jen kývl. „Scotte co je s tebou?“ Zeptala se ho Lily, jeho chování bylo divné. „Copak nejsi rád, že jsi konečně doma?“ Scott se na ni chladně podíval, z toho pohledu ji zamrazilo.
„Ptáš se, co je se mnou? Nic! Absolutně nic! Domov? Já ani nevěděl, jestli ještě nějaký mám… Jestli se mám, KAM, vrátit… Strčili jste mě k armádě, abych konečně dospěl… Ano dospěl jsem a spoustu věcí pochopil. Hlavně to, že o mě moje vlastní rodina nestojí! Dva roky jsem trčel na vnějším perimetru, bojovali jsme tam o holí život, den co den! Na orbitě, v atmosféře, na zemi, každý den bez přestání. Když jsme jednoho zabili, přišlo deset dalších. Nemohl jsem si tam najít přátele, jeden den s ním bavíš večer u piva a druhý den už je mrtvý. Nikdy jsem nedostal od vás odpověď na moje dopisy. Když už se náhodou kurýrní loď s dopisy dostala až na frontu, čekal jsem tam jako první a docházel jako poslední, zklamaný. Nikdo mi neřekl, že se Ema vdala…“ A pohlédl na svoji setru a jejího manžela. „Scotte…“ Zkusila to jeho matka plačtivým hlasem. „Nikdo mi neřekl, že babička je nemocná… Nikdo mi neřekl, že James umřel!“ A kývl na prázdnou židli, kde jeho bratr sedával. „Ptáš se, jestli jsem rád, že jsem doma? NEJSEM! JÁ UŽ TOTIŽ NEMÁM DOMOV!“
S tím se zvedl a zamířil ke dveřím. V tom vstal ze židle jeho otec. Mrazivý vztek přímo čišel z jeho očí. „Scotte, jestli odejdeš, už se radši nikdy nevracej!“
Scott ho ignoroval a s hlasitým prásknutím dveří odešel.
Všichni zaraženě hleděli na dveře, ve kterých před chvílí Scott zmizel. Lily, plakala a Romulus na ně hleděl s mrazivým vztekem.

„Admirále, Cooper je zase v pohybu.“ „Co, to?“ Podivil se admirál. „Agent-hlídač, kterého jsme na něho nasadili, říkal, že se pohádal s rodinou a rozešli se ve zlém, teď někde hledá útočiště.“
„Máte ještě něco dalšího?“ „Vlastně ano, pane… Před pár minutami poslal zprávu své přítelkyni, žijící na Parlénu.“ „Víme, kdo to je?“ „Emilia Rogue.“ Admirál se pousmál. „To nám všechno ulehčuje… Takže víme, kde ho najdeme…“ „No to právě ne… Odepsala mu, že se na Parlén vrací až zítra.“ „Takže nevíme, kde bude?“ „Mno, to právě víme…“ „Ale vždyť jste říkal-“ Podivil se admirál. „Napsal jí, že přespí v knihovně…“ Vysvětlil. „Skvělá práce, Rico.“ Pochválil ho Filanus. „Připrav loď, připrav Auto, pojedu se za ním podívat…“
„Vás bych tu nečekal, Admirále…“ Konstatoval Scott, aniž by zvedl oči od knihy. „Přišel jste si půjčit nějakou knihu?“ Zajímalo ho. „Popravdě, jsem přišel za tebou…“ Přiznal Admirál. Scott se přestal houpat na židli, odložil knihu a pohlédl na admirála. „Proč?“ „Mám pro tebe nabídku, pro tebe i tvoji přítelkyni…“ „O co jde?“ Admirál se tajemně usmál. „Super tajná, polovojenská operace; spíše expedice…“ „Vzbudil jste můj zájem… Pokračujte…“ Pokynul mu. Admirál, ale zavrtěl hlavou. „Operace je přísně tajná, víc ti neřeknu, dokud se nerozhodneš přidat. Ale můžu tě ujistit, že nebudeš litovat.“ „Dobrá tedy, jdu do toho, o co tedy jde?“ „Tady, promluvíme si o tom na základně.“ Pak stikl komunikátor. „Rico, transport.“ Obě dvě postavy se naráz rozplynuly v bílém záblesku. Nezůstalo po nich ani památky, jen odstrčená židle a nedočtená kniha…

O Dva dny později.

Scott vystoupil z transportéru uvnitř prostorného hangáru. Po jeho obvodu byly zaparkované desítky, možná stovky výsadkových strojů, ne nepodobných V-44 Osprey. Akorát s tím rozdílem, že místo vrtulí, proudově-impulzní repulzory. Byly vyřádkované podél stěn s přesnými rozestupy. Některé vypadaly, že by byly schopné okamžitě vyrazit do akce. Zatímco ostatní byly v různé fázy poškození a oprav. Jeden měl v boku díru o velikosti osobního auta, jiný měl odmontovaný jeden či více repulzorů, dalšímu místo předního levého a pravého zadního, zůstaly jen ohořelý pahýly. Válka na Orijské frontě byla neúprosná.
Popadl tašku s osobními věcmi a následoval skupinku vojáků, která přiletěla s ním. Scott se v Restrijské výstroji cítil nesvůj, byla tak nezviklá. Nedokázal by to popsat, cítil se v ní uvolněně a sklíčeně zároveň, byla povědomá a zároveň tak cizí. Došel až ke vztyčnému důstojníkovi. „Nahlaste Jméno a hodnost vojáku.“ Rozkázal. Scott se postavil do pozoru a zasalutoval. „Praporčík, Scott Markus, pane!“ „Dobře tedy, pohov.“ Scott odkročil levou nohou na šíři ramen a zkřížil ruce za zády na opasku. „Vidím vás tu. Budete kopilot Poručíka Kate Blackové, váš stroj je támhle.“ Řekl a ukázal na stroj, který nebyl zrovna v dobrém stavu. „Pozor!“ Scott se znovu postavil do pozoru. „Rozchod!“ Scott vykročil levou nohou, sebral tašku a vyrazil k určenému stroji.
Nebyl ve vůbec dobrém stavu, hlavní trup, kde sedí výsadek, byl děravý více než cedník, Zadní stabilizační plochy držely připojeny k primárnímu trupu jen silou vůle, jeden repulzor byl úplně ustřelený a další dva poškozené a očouzené tak, že bylo z hola nemožné, aby na ně „Osprey“ doletěl, nicméně se musel stát malí zázrak a doletěl na ně až na základnu. Poslední repulzor nevypadal až tak špatně, nicméně byl rozstřílený na řešeto. Okolo se motalo několik vojáků ve vybledlých zelených kombinézách, pravděpodobně servis team.
První z nich, lehce tělnatý chlapík s několikadenním strništěm, nakrátko střiženými vlasy a malýma prasečíma očkama s lišáckým výrazem ve tváři, si všiml přicházejícího Scotta. „Heleme ho…“ Prohodil ke druhému, vyhublému technikovi s kombinézou zavázanou kolem pasu a omšelou kšiltovkou s kšiltem zvedlým nahoru. „Oho, nový bažant do mlýnku…“ Zasmáli se oba nad jeho novou uniformou, bez jediné šmouhy.
Scott došel až k nim a odhodil si vak na stranu. „Zdravím, jsem praporčík Scott Markus.“ „Pane…“ ušklíbl se první. „Technik Leram a tohle je Twix.“ Představil sebe a svého hubeného kolegu. „Staráme se o mašiny…“ Vysvětlil. „Kde je poručík Blacková?“
„Tady jsem…“ Ozvalo se a z poza „Ospreye“ vystoupila drobná tmavovláska s krásně oříškovýma očima a karmínově rudými rty. Její postava byla sice drobná, ale kouzelně tvarovaná a v žádném případě kostnatá. Měla na sobě tu samou uniformu co Scott, akorát notně potrhanou a ušpiněnou. Totéž platilo i o jejím obličeji, který byl notně umatlaný od směsice šmíru a sazí.
„A vy jste, kdo?“ „Praporčík, Scott Markus, váš nový kopilot.“ Představil se. „Aha, takže další z rádoby agentů, které sem matka neustále posílá, aby na mě dávali pozor…“ Povzdechla si. „Ujišťuji vás, že s vaší matkou nemám nic společného a byl jsem sem převelen úplnou náhodou, a nejsem, zas až takový bažant na jakého vypadám…“ Odpověděl jí s úsměvem.
„Dobře pojďte za mnou.“ Pobídla ho. „Co se vůbec stalo s vaším posledním kopilotem?“ Zavedla ho až ke kokpitu stroje. „Tohle z něj tady zbylo.“ Řekla a ukázala skrze díru v boku kokpitu na zakrvácené přední sklo, desku s přístroji a sedadlo. „Pěkné…“ Ušklíbl se. „Pokud tu chceš sedět, musíš si to uklidit.“ Upozornila ho. Pak se vrátila k práci na zadním repulzoru.
Scott si povzdechl, vzal silový řezák a odřízl celý poškozený bok kokpitu. Následně vymlátil poprskané přední sklo a odmontoval poškozené části přístrojové desky. Pak vzal kýbl s teplou vodou a hadrem začal drhnout krev ze sedačky a desky.
Čistění mu zabralo notnou půl hodinku. Potom ze stojanů s náhradními díly vzal potřebné komponenty pro přístrojovou desku a znovu ji zkompletoval. Řezákem potom odřízl vyhovující kus, pro bok kokpitu, z jednoho vyřazeného stroje a za pomoci automatického ramene jej přivařil na místo.
„Jsi s tím hotový docela rychle…“ Podivila se Kate. „Nedělám to poprvé…“ Prohlásil tajemně. „V tom případě mi můžeš jít pomoc se zadními repulzory. „Jistě, madam…“
Několik dalších hodin strávili dáváním „Ospreye“ dopořádku…
Po základně se rozezněl poplach a začali blikat červená světla. „Je to tady!“ Vykřikla Kate. „Jdeme zase do akce.“ Oba si doply kombinézy až ke krku, navlékly vesty, rukavice a nasadily helmy; nakonec oba naskočili do kokpitu a připoutali se. Scott se natáhl nad hlavu a nastartoval všechny čtyři repulzory. „Kontrola systémů…“ Oznámila Kate, zatímco připravovala startovací sekvenci. „Repulzor-1?“ „V pořádku.“ Potvrdil Scott. „Dvojka?“ Otevřel škrticí klapky pro Repulzor-2 a pak potvrdil. „V pořádku. „Trojka?“ „V normě…“ „Čtyřka?“ „V optimální hladině, všechny ostatní systémy online, jsme připraveni.“ Kate přikývla a zapnula vysílačku.
„Tango-24 připravena ke startu.“ Nahlásila velínu.
„Rozumím, četa E je na cestě k vám, vaším úkolem, bude je dopravit do sektoru 13 a vrátit se na základnu. Očekáváme silnou protileteckou palbu, tak se držte nízko nad zemí…“ „Tango-24, rozumí.“
Četa E, čítajíc třicet dva mužů začala nastupovat do Ospreye a usazovat se do magnetického jištění. Jediný velitel prošel uličkou mezi svými muži a zamířil ke kokpitu.
„Tango-24, žádá o povolení ke startu.“ „Povolení uděleno, řízení letu schvaluje start.“ Stroj se zařadil na svoji přidělenou dráhu, pod úhlem 45“ se odlepil od země a zamířil zároveň kupředu.
Velitel mezitím došel až do kokpitu. Scott se na něj otočil. „Vysadíme vás v sektoru 13. Musíte vyskočit. Protiletecká palba bude velmi silná a nedovolí nám přistát. TŘI MINUTY!“ Velitel kývl a začal skrze okno kokpitu pozorovat ostatní Ospreye, jak sestupují do atmosféry. Jakmile klesly pod nízkou oblačnost, aby mohly vypustit výsadek, nastalo peklo. Velení předpokládalo silnou protileteckou palbu, ale tohle byly jatka. Statisíce palebných postavení zahájilo palbu na sestupující stroje. Napravo od dvacet-čtyřky se ozval mohutný výbuch a sousední Osprey se zřítil v plamenech k zemi. Po chvíli další, tentokrát na levé straně a pak další a další. Padaly dolů jako mouchy. „TŘICET VTEŘIN!“ Zakřičel Scott na velitele, ten se ihned otočil a vrátil se k mužstvu, což byl téměř nadlidský úkol, protože Osprey se smýkal ze strany na stranu, jak se Kate snažila vyhnout smrtící protiletecké palbě.
„Takže chlapy, připravit na seskok!“ Rozkázal velitel a sám se přikotvil. „PATNÁCT VTEŘIN!“ Zakřičel dozadu Scott. Podlaha se odklopila a vojáci tak mohli spatřit písčitou pláž, táhnoucí se skoro do nekonečna a na ní tisíce vojáků, bojujících a umírajících na nechráněném prostranství.
V ten okamžik dostala dvacet čtyřka zásah. Ozval se ohlušující výbuch, Dvojice zásahů vytrhla kusy trupu na levé zádi a pravé přídi. Na místě, kde před pár vteřinami byl trup a k němu připoutáni vojáci, teď zela díra. Repulzory dva a tři začali hořet, ostatně jako zbytek trupu a Osprey se začal po spirále řítit k zemi. „SKÁKEJTE! OKAMŽITĚ VYSKOČTE!“ Řval na zbylé vojáky Scott, zatímco se, spolu s Kate, snažil udržet stroj ve vzduchu. Vojáci začali chaoticky vyskakovat a padat k zemi.
V kokpitu řvali snad všechny alarmy, každá obrazovka svítila červeně, od strukturální integrity, přes funkčnost repulzorů až po výškoměr. „Tango-24, Mayday! Mayday! Jdeme dolů!“ Osprey se nezadržitelně řítil v plamenech k zemi. Scott rval za řídicí páku, seč mohl, ale nebylo to nic platné…
O pár vteřin později se Osprey rozbil o zem…