SG: Povídky od M. - Rychlá záchrana...

super odlehčení

Jako vždy díky za názor!

Přidávám další část...konečně se něco začne dít. Vím, neustále jen pendlují z planety na Atlantis a zase zpět , ale to nevadí, alespoň nemusí do tělocvičny .

Omlouvám se, korekci jsem opět prováděla já...
Příjemné počtení
Jako vždy děkuji Leje .

2. kapitola: Kdo je kdo?
Noc přešla v den. Slunce se vyhouplo nad obzor a jeho paprsky začaly přidávat na intenzitě. Raní mlha se zvedala a z údolí šplhala po pláních směrem k vrchu. Nakonec se zcela rozptýlila. Lesem se nesla vůně mechu a přicházejícího horkého dne. Obloha byla bezmračná a tak překrásně modrá. Oslňující nádhera téhle planety byla nepopsatelná. Ptáci zpívali a po loukách a pastvinách se nesla těžká vůně bylin. Mohl to být ráj, místo, kde by chtěli žít všichni. Žádné starosti, jen přátelství, láska...

Kapitán Petersonová se převalila na záda. Sledovala vrch svého stanu. Nakonec se převlékla a vykutálela se ze stanu. Prvně ji oslnilo světlo. Na její oči to bylo moc velké sousto. Její další cesta byla nazpátek do stanu, kde si nasadila sluneční brýle. Pak teprve mohla vyrazit k řece, kde si opláchla obličej a pořádně si vyčistila zuby.

Major Lorne se vzbudil v okamžiku, kdy na něm přistála něčí ruka. Prudce se posadil a tím vzbudil i druhého muže.
„Děje se něco, majore?“ zaznělo zprava.
„Ne, všechno v pořádku,“ odpověděl rozespale Evan.
„Kolik je hodin?“ Lorne začal hledat hodinky.
„Máte po ránu strašně moc otázek, doktore...je devět. Měli bychom vstávat.“ Jak řekl tak udělal. Do půl hodiny se oba rozespalí muži vyhrabali z teplých spacáčků a vyšli do chladného, ale slunečného rána.

Po ranním jídle se každý vydal za čím ho srdce táhlo. Rodney McKay si přenesl veškeré přístroje k podivnému zařízení. Začal ho zkoumat tam, kde minule přestal. Byl do něho tak zahleděný, že přestal vnímat okolí. Přesto vnímal narůstající teplotu. Brzy si sundal bundu a mikinu. Zůstal pouze v tričku.

Major Lorne trávil dopoledne připravování dřeva na oběd a večeři. Chodil po lese a sbíral potřebné klacíky. Když měl moc dřeva, tak chvíli odpočíval. Hlídal McKaye, jestli nevyvádí hlouposti a nakonec si odněkud vytáhl knihu a začetl se do ní. Stejně jako doktor, tak i major postupně svlékl všechny vrstvy, a když zjistil, že se nikde nenachází Zuzana, tak si sundal i tričko. Teplota mohla dosahovat přes třicet stupňů. Přece se neuvaří. Pak znovu zalehl do trávy a věnoval se původní činnosti.

Kapitán Petersonová se vydala na prohlídku okolí. Slíbila někomu z botanikům, že jim přinese vylisované rostlinky z téhle planety. Některé zdokumentovala podrobnou kresbou. Na loukách si prohlížela místní motýli. Právě na těchto místech bylo neskutečné vedro. Těžká květinová vůně omamovala. Brzo skončila Zuzka pouze v tričku bez rukávů. Kalhoty měla už dávno srolované nad kolena, boty povolené, přesto jí bylo neskutečně horko. Po cestách si pobrukovala písničky a později to skončilo zpěvem.

„Evane, takhle hlídáš doktora, aby nám ho nikdo neunesl?“ začala hned kapitán po příchodu. Lorne sebou vyděšeně cukl a pohlédl na ni.
„No,“ začal „vždyť kdo by chtěl?“ odpověděl a snažil se schovat knihu.
„Já to slyšel!“ zaznělo od přístrojů, oba to ignorovali.
„Co čteš?“ položila další otázku Zuzka a začala připravovat oběd.
„Hm...ale to by tě nebavilo.“
„Evane!“
„Zeměplochu,“ vysoukal ze sebe. Zuzka se upřímně rozesmála.
„Pak bych si ráda přečetla,“ usmála se něj a zamíchala polívkou. Lorne se nasoukal do trička a pomohl s přípravou oběda. Po dokončení jídla musela Petersonová polévku odnést k podivnému zařízení, Rodney odmítal jíst s nimi.

Odpoledne jim proběhlo v podstatě stejně. Každý se věnoval svým věcem. Zuzka sem tam pomohla Rodneymu s výzkumem. Lorne dočetl knihu, připravil oheň na večer a nakonec ještě udělal večeři. Kolem osmé se začalo ochlazovat a kapitán s doktorem nechali výzkumu. Sešli se opět u ohně. Kde vedli nesmyslnou konverzaci až do pozdních hodin.

A pak po dlouhé noci přišlo nové ráno. Stejně dusné a krásné, jako to předchozí. Mlha zmizela stejně rychle, tak jako se objevila. Trojce pozemšťanů tentokrát vstávala velmi pozdě. První se probudil doktor McKay, který mile rád provedl budíček všem v okruhu pěti kilometrů. Všichni rozespalí se zalepenýma očima začali stejně, tak jako předešlé ráno. Snídaně, návštěva potůčku...a tak dále.

„Rodney?“
„Hmm?“ zareagoval na své jméno vědec. Zuzka protočila očima a pořádně do něj šťouchla.
„Co je?“ vyjekl podrážděně.
„Podívej se sem. Toho jsme si nevšimli.“
„Máš pravdu...Majore, mohl byste sem donést foťák?“ Lorne pohlédl jak na Rodneyho, tak na kapitána. Oba vyli příliš zahledění do toho přístroje, takže mu nezbylo nic jiného, než jim donést požadovanou věc.

„Co to může být?“ zeptala se kapitán.
„Kdyby to na tom bylo napsaný, tak to vím, ale takhle.“
„Hm, díky teda.“ Zuzka převzala od majora foťák a začala pořizovat fotky nového objevu. Všechno muselo mít svoji dokumentaci.
„Vyfotila jsi to?“ zeptal se z ničeho nic Rodney.
„Před pěti minutami.“ Dál ji už nevnímal. Znovu se ponořil do svého tabletu, kde prováděl různé simulace a výpočty.

Dusno se stalo nesnesitelným, stejně jako vědec. McKay si stěžoval na počasí, na to že nemůže přijít na to, jak pracuje to zařízení. Lorne a Zuzana spolu hráli nějaké hry a ignorovali ho. Nemělo cenu to komentovat, nikam by to nevedlo. Jejich hru překazil Rodney a to Zuzka vyhrávala.
„Přestaňte se chovat jako děti! Petersonová, potřebuji tě tu!“ Kapitán a major na sebe pohlédli. Oba pochopili, co si ten druhý myslí. Evan povzbudil svoji podřízenou úsměvem a propustil ji k doktorovi.

Nálada na mýtině klesla k bodu mrazu, přestože slunce pálilo. Zuzana neustále pobíhala kolem podivného antického zařízení a snažila se pomoci Rodneymu. Její snažení nikam nevedlo, jen snad tomu, že se cítila unaveně a vyčerpaně.
„Rodney, pojď si odpočinout, je tu horko,“ snažila se přesvědčit snad po desáté vědce.
„Ještě chvíli,“ zaznělo jako vždy z jeho úst. Kapitán si povzdechla a opřela se o kraj zařízení.

Rodney sledoval nevěřícně svůj tablet, kde mu nějaký program oznamoval narůstající energii v zařízení. S překvapením pohlédl na Zuzku, chtěl ji o tom informovat, ale jakmile si ji všiml, tak zbledl.
„Vypadni od tama!“ vypravil se sebe vědec.
Petersonová ně něj koukla pohledem: „Co se děje?“ Bylo pozdě.

Mýtinu zaplavila bílá záře, nikdo z přítomných neviděl, co se děje, ale když vše přestalo, tak tablet ohlašoval normální stav přístroje. Kapitán Petersonová ležela na zemi v bezvědomí. Oba zmatení muži na sebe pohlédli.
„Doktore, zabalte si to nejnutnější a zbytek zabalte do stanů. Vyrážíme na Atlantis,“ vypravil ze sebe po chvíli Evan. Rodney běžel splnit rozkaz. Samotný major kontroloval Zuzaniny životní funkce, pak ji vzal do náručí a oba odspěchali k bráně. Potřebovala na ošetřovnu a ani jeden nevěděl, co se stalo.


Zuzana zamrkala a posadila se na ošetřovně. Kolem ní neustála pobíhali doktoři, nikdo si jí zatím nevšímal. Kapitán si strhla z očí sluneční brýle, položila je na stůl a zahleděla se do ostrého nemocničního světla. Zmateně se rozhlížela okolo. Vypadala, jako by nevěděla, jak se sem dostala. Nakonec se rozhodla, když si jí nikdo nevšímal, tak by se mohla jít zeptat. Opatrně vstala a vydala se k doktorské kanceláři. S nevinným úsměvem do ní vstoupila.

„Carsone?“ vykřikla překvapeně kapitán. Oslovený se na ni zamračil.
„Máte být v posteli, Zuzano!“ Kapitán se chytla rámu dveří.
„A vy,“ ukázala na doktora, „máte být zase mrtvý!“ To bylo poslední, co zvládla. Zuzana skončila v ten den podruhé v bezvědomí.

Doktor McKay si to po jídle namířil rovnou na ošetřovnu. Měl v úmyslu se podívat na Zuzanu a zeptat se jí, jak se jí daří. U dveří do nemocničního křídla potkal majora Lorna. Oba na sebe kývli a vykročili společně rovnou za doktorem Beckettem.

„Jak se jí daří?“ zeptal se jako první Lorne. Překvapený doktor nadskočil leknutím. S úsměvem se otočil na oba příchozí.
„No, probudila se, ale myslím, že je nějak zmatená.“
„Jak zmatená?“ vypálil rychle svou otázku Rodney. Tohle se mu vůbec nelíbilo.
„No, tak zaprvé tvrdí, že mám být mrtvý!“ zatvářil se velmi dotčeně Carson. Rodney a Evan se usmáli, opravdu to znělo vtipně.
„Jen se smějte, zajímalo by mě, co řekne na vás dva!“ vyprskl podrážděně Carson. Nakonec je pustil za Zuzkou a sám šel za nimi. Teď se zase zasměje on.

Zuzana seděla na posteli a sledovala protější stěnu. Vypadala zvláštně, tak trochu jinak, podle Rodneyhu názoru. Jen nemohl přijít na to proč. Zakroutil nad tím hlavou.
„Nazdar, Petersonová!“ zavolal na ni zvesela. Oslovená sebou po chvíli škubla a otočila se na Rodneyho s překvapením v očích.
„Petersonová?“ vykřikla.
„Hm, to je tvoje příjmení, Zuzko,“ vložil se do rozvoru Lorne. Teprve teď si ho žena všimla.
„Hm, díky, plukovníku, ale nechápu, proč mi tykáte!“
„Plukovníku? Co to meleš, Zuzano!“ vyjel na ni Evan.
„Co? Jsi plukovník,“ vrátila mu to a začala ho ignorovat. Pohlédla na Rodneyho.
„Miláčku,“ McKay při tomto oslovení mírně a zřetelně zbledl, „mohl by ses obtěžovat a vysvětlil bys mi, proč mi říkáš Petersonová? Proč je Beckett na živu a co se tu u všech čertů děje?!“

wow...tak by mě celkem zajímalo co dělá ta mašinka....ňákej tip bych měl, ale...
jinak parádní povídka, není co dodat ani vytknout

tak celý díl jsem si říkal jenom: Je to dobrý, je to dobrý, ale na konci

„Miláčku,“ McKay při tomto oslovení mírně a zřetelně zbledl, „mohl by ses obtěžovat a vysvětlil bys mi, proč mi říkáš Petersonová? Proč je Beckett na živu a co se tu u všech čertů děje?!“

to mě neskutečně dostalo

Dobré povidky, cetla jsem jenom nekolik poslednich, ale jsou dobre a tesim se na pokracovani
Snad bude brzy

Tak všem opět děkuji, za názory. Ani nevíte, jak mi to vždycky zvedne náladu

Tak a máme tu další díl. Hned jak jsem ho dopsala, tak ho sem dávám. Nechci psát, o čem je. Věřím, že si ho přečtete a navíc, asi bych prozradila celý děj.
Doufám, že po téhle části vám potvrdím vaše dohady o tom, k čemu podivný přístroj sloužil, i když je to z toho velmi těžké poznat.
Ještě malá technická poznámka. Tři hvězdičky oddělují různé části. Vždy se jedná o jiné místo.
Tak a teď z toho pravděpodobně máte guláš

Jako vždy, opravu jsem prováděla já a Leja...té samozřejmě děkuji za některé nápady. Díky

Pěkné počtení

3. kapitola: Zuzano, to snad nemyslíš vážně!
Zuzana pootevřela oči. První, co viděla byl nějaký pokoj. Vypadal jako její, ale byli zde nějaké drobné změny. Pak si teprve uvědomila, že ji někdo drží kolem pasu. Cítila něčí dech na krku. Uvažovala, kdo to může být. Poslední, co si pamatovala bylo, že byla na planetě s Lornem a McKayem. To se musela opravdu moc opít, že zapomněla několik dní. Cítila, jak se k ní neznámí ještě více přitiskl. Litovala toho, že neví, kdo to je. Rukou vjela pod polštář, vždy tam měla berettu. Se zbraní v ruce šlo všechno mnohem lépe. Jaké bylo překvapení, když ji tam nenašla.

Nadechla se a prudce se otočila. Pohlédla do tváře toho, kdo vedle ní spal. Vyvalila oči a rychlostí blesku ucukla dozadu. Zamotala se do peřin a spadla na zem. Toho druhého to probudilo. Nechápavě na ni pohlédl. Zuzana se nějakým záhadným způsobem dostala k protější stěně. Stále nechápavě koukala na toho, s kým sdílela jenu postel. Teprve teď si uvědomila, že má na sebe velmi krátkou košilku na ramínka.

Město se houpalo na moři, nepostřehnutelně, ale houpalo se. Temná hladina v sobě odrážela záři hvězd, měsíce a světel. Měsíc proklouzl jedním z antických oken a nahlédl do místnosti. Osvítil dvě postavy. Jenda stála u stěny, byla to žena a vypadala vyděšeně. Druhá postava, muž, stál uprostřed místnosti a snažil se vyděšenou uklidnit.

„No tak, uklidni se, prosím,“ mluvil klidně a pomalu se přibližovat.
Žena na proti němu vykřikla: „Uklidnit se? Uklidnit se? Proboha! McKayi, vzpamatuj se,“ zdálo se, že tyhle slova muže zastavili. Naštvaným výrazem na ni pohlédl.
„Ok, zajímalo by mě, proč mi říkáš McKayi! Nic jsem neudělal.“
„Že ne?...bože, musela jsem být vážně namol!“ prohlásila žena.
„To bys musela být, už v době, když ses za mě vdávala,“ odfrkl si Rodney.
„Dobře, tohle je vážně divný.“
„Co?“
„Asi mi to nebudeš věřit, ale já si tě nevzala a nemám to v plánu.“
„Zuzano, přestaň se chovat jak malá,“ vyjel na ni vědec.
„Já se má přestat chovat jak malá?“ vyjekla. Chtěla ještě něco poznamenat, ale z rohu místnosti k jejím uším dolehl pláč.
„No to se ti vážně povedlo!“ vykřikl vědec, „vzbudila si malou, teď neusne!“

Zuzana zbledla a několikrát zamrkala.
„Sen, prosím ať je to sen...“ neustále si omílala v hlavě, avšak její přání se nezměnilo. Nakonec sebrala zbytek svého klidu a pohlédla na McKaye.
„Doktore,“ prohlásila v klidu, „tím malá myslíte...dítě?“ Rodney na ni naštvaně pohlédl.
„O bože! Jsi vždycky tak mimo?...Samozřejmě myslím dítě a mimochodem, je to NAŠE dítě!“ obdařil ji zářivým úsměvem. Kapitán na sucho polkla.
„Měl bych ji jít asi uklidnit,“ prohlásil Rodney.

Takže, shrňme si celou její situaci. Nacházela se v pokoji s nesnesitelným McKayem, který zarytě tvrdil, že je její manžel, že mají spolu dítě a tvářil se, že je to tak v pořádku. Pak tu bylo ještě pár věcí, jako je to, že měl na sobě pouze trenýrky a choval se úplně jinak.

Doktor McKay uklidňoval svoji dceru. Chodil s ní v pravidelních kruzích po pokoji, mluvil na ni a houpal s ní. Vypadal klidně a vyrovnaně. Možná i trošku starší, než byl. Dítě v náručí mu slušelo. Zuzana ho celou dobu pozorovala a usmívala se. Tohle byl jiný McKay, než ten, kterého znala. Teda vlastně byl to on. Kéž by věděla, co se tu dělo.

Rodney odložil své dítě do postýlky a přikryl ho. Děvčátko se ze spánku usmálo. Strčilo si prstík do pusinky a spokojeně pochrupovalo. V druhé volné ruce svýralo hračku. Teprve teď se Rodney otočil zase na Zuzku. Chvíli si ho prohlížela, pak se usmála. Vědec nechápal její počínání.
„Nikdy jsem nevěděla, že máte tak dobrou figuru!“ pochválila ho šeptem. Doktorovo obočí vylítlo až někam nad hlavu.
„Vážně,“ prohlásil ironicky, „a já myslel, že to víš už více jak rok.“ Nakonec se usmál, přešel ke kapitánovi a objal ji. Ta se mu však z náruče vymanila a hodila po něm tričko se slovy, že pokud si ho neobleče, tak s ním mluvit nebude. Ubohému vědci nic jiného nezbylo.

„Ok, zlato, tak co se stalo?“ začal se konečně zajímat McKay.
Jeho pohled říkal: Já vím i to, co ty nevíš a vím, že víš, že já vím. Jak tipické!
Zuzana si utřídila myšlenky a pak začala: „Nebudeš mi to věřit, ale já nejsem tvá žena, nikdy jsem s tebou neměla dítě a poslední, co si pamatuji je, že jsem byla na nějaké planetě.“ Rodney polkl.
„Ehm, myslím, že půjdeme za Jennifer...“

***
Rodney McKay seděl na snídani a rýpal vidličkou do svého jídla. Připadal si naprosto hrozně. Poslední den se mu nevyvedl podle jeho plánů. Správně měl být na nějaké planetě a zkoumat podivné Antické zařízení. Místo toho seděl na Atlantis a poslouchal narážky z okolí, které se snažil ignorovat.

„Máš tu volno?“ zeptal se kdosi. Rodney zvedl pohled od rozbombardovaných vajíček a pohlédl do tváře Johna Shepparda. Chvíli se rozmýšlel, ale pak kývl, že ano.
„Jak se má tvoje přítelkyně?“ rýpl si podplukovník.
„Víš co? Dej mis tím pokoj, ano?“ vyjel na něj vědec, „nechodím s ní, nic s ní nemám a pokud možno se od ní držím, co nejdál...“ Sheppard se jen usmál. Tohle ho bavilo.
„Ale no tak, Rodney,“ zazubil se na něj jeho společník.
„Co?“
„Mohl jsi mi to říct!“ Vědec protočil panenkami.
„Nevím, co. Tohle není Petersonová!“
„Je, testy to potvrdili,“ vysmíval se mu John.
„Vážně a jak vysvětlíš to, že tvrdí nesmyli?!“ „Přeskočilo jí, občas se to stává!“ použil svůj klukovský úsměv John.
„Tak jak to, že ještě nepřeskočilo tobě?“ Na tuhle otázku se John zatvářil poněkud kysele. Rodney se dál věnoval své vaječné drti. Chvíli seděli a nemluvili.
Neuběhla ani minuta a doktor vyskočil na nohy: „...o můj bože, jak jsem nato mohl zapomenout.“ Jeho vidlička s třeskem dopadla na talíř, v době, když už byl na cestě z jídelny. Sheppard se za ním rozeběhl.

Rodney McKay nervózně přecházel před ošetřovnou a čekal na Carsona, než vyjde ven. Nakonec se dočkal. Dveře se otevřeli a doktor Beckett se v nich objevil.
„Tak co?“ poskakoval nedočkavě vědec. Carson se nad jeho chování zasmál.
„Měl jsi pravdu,“ řekl doktor, „není to kapitán Petersonová.“
„Jak?“ nechápal John.
„Podplukovníku, kapitán Petersonová byla od jisté doby velmi světloplachá. Doktor McKay si toho všimnul a na základě téhle domněnky jsem udělal i další prohlídku.“
„Aha,“ poznamenal pouze voják. Takže to znamenalo konec srandy. Rodney se usmíval jako by právě dostal ten nejkrásnější dárek v dějinách dárků.

***
Chodby města byly skromně osvětleny. V tuhle noční hodinu tu bylo ticho a klid. Všichni spali. Jen tři pochodovali po chodbách. Opava! Dva šli a jeden se nesl. Rodney McKay kráčel vedle Zuzany Petersonové a v ruce svíral malý uzlíček, dítě. Šli potichu ani jeden nepromluvil. Zatím nebylo potřeba. Každý byl ponořen do svých myšlenek. Byly odlišné, to ano. Řekněme si, že malá holčička ve snech přemýšlela o tom, jaké první slovo řekne. Možná motor, ale to by nebylo efektivní. Lepší by bylo ZPM, i když je to jen zkratka. Neměla to lehké. Dospělá žena byla zmatená, stejně jako muž jdoucí jí po boku. Společně takto došli na ošetřovnu, která byla oproti chodbám více osvětlena.

„Ahojte,“ pozdravila je s úsměvem na tváři nějaká mladá doktorka. Zuzana ji nepoznávala, byla z toho zmatená, avšak podle reakce neznámé ji měla znát.
„Jakpak se má můj nejmenší pacient?“ pokračovala žena dál v konverzaci.
„Myslím, že dobře,“ tvářil se stejně přívětivě Rodney, „ale nejsme tu kvůli Jenny.“ Doktorka se zatvářila zklamaně, měla to dítě ráda. Nakonec si vyslechla všechno, co se stalo.

„No, takže Zuzko, vy tvrdíte, že nejste vdaná za Rodneyho a že tohle není tvoje dítě?“ zeptala se opatrně žena doktorka.
„Ano, možná ne...já nevím. Poslední, co si pamatuji, je nějaká planeta s Antickým přístrojem,“ zatvářila se zoufala Petersonová.
„A abych byla přesnější, tak ani nevím, kdo jste vy!“ dodala kapitán. „
Jennifer Kellerová.“ Zuzka naznačila, že ji těší.

„Tak a teď bych ráda mluvila s Carsonem,“ promnula si ruce kapitán.
„To nepůjde.“
„Proč?“
„Je mrtvý.“ Po téhle informaci se Zuzana zarazila. Ztěžka oddechovala a nebyla schopná nic říct. Ranilo ji to více, než si dokázala představit.
„To není možné,“ blekotala, „vždyť jsem sním před nedávnem mluvila a vypadal normálně...“
„Zuzko, je to víc jak rok.“
„Není,“ zakřičela Zuzana, „před třemi dny jsem s ním mluvila a...byl naprosto v pořádku.“ Po tomhle ztěžka dosedla na židli a složila si hlavu do dlaní. Bylo toho na ni zkrátka moc.
„Co se tu sakra děje?!“ zavzlykala.
„A ztlumte to zatracený světlo!“

Rodney sledoval Zuzanu jak v transu. To, co říkala bolelo. Jak to mohla tvrdit po roce jejich manželství, vždyť byla včera naprosto v pořádku. Nakonec podal svou dceru Jennifer a klekl si ke kapitánovi.
„Zuzko,“ zdělal jí ruce z obličeje a donutil ji, aby na něj pohlédla, „nevím, co se tu děje, ale slibuji, že na to přijdu.“ Usmál se. Zuzka už se nedokázala dál ovládat a rozplakala se. Samozřejmě, že to slíbí. Vždyť ona to i čekala. Její Rodney, pokud to není tenhle, by to udělal. Tolik si přála, aby všechno bylo normální. Rodney McKay ji pevně objal a políbil na čelo. Věřil, že tohle chce čas, ale ze všeho nejdřív udělají testy. Chtěl vědět, co se stalo s jeho ženou.

no supr....je to hodně zajímavý a napínavý jak to vyřešej..i když kdyby mu pohrozila citronem tak to má nato tata, ne?
ne supr povídka, těšim se na pokračování

absolutně úžasné zatim asi nejlepší povídka, co jsem od tebe četl Nějaká, u které se i zasměju, a to tak, že dosti

Svojím výrokom

Řekněme si, že malá holčička ve snech přemýšlela o tom, jaké první slovo řekne. Možná motor, ale to by nebylo efektivní. Lepší by bylo ZPM, i když je to jen zkratka. Neměla to lehké.

Si ma to dieťa prosto získalo

jo dobry...fajn dil...tesim se na pokracovani

Děkuji, děkuji všem za krásné komentáře, které mě (jako všechny) zvedají náladu a donutí mě vždy rychle napsat další část

Jinak, je to další část. Pokračování v bláznivém příběhu Rodneyho a Zuzky. Doufám, že se vám tato část bude líbit a omluvíte případné chyby ...
Pěkné počtení
Ještě bych chtěla jako vždy poděkovat Leje, za její nápady a vylepšení . DÍK

4. kapitola: Každý jiný část 1.
„Tak co?“ vyhrkl Rodney na Jennifer. Ta jen mlčela. Nakonec ho vyzvala, aby se posadil. Poslechl.
„Udělala jsem tu prohlídku, o kterou jsi žádal,“ začala zlehka doktorka. Zrovna něco takového nerada oznamovala.
„A?“ připravoval se na nejhorší McKay.
„Rodney, nevím jak ti to mám říct...ale není to tvá žena.“ Doktorova tvář po téhle zprávě zbledla.
„Jak? Vždyť vypadá jako ona! Je to Zuzana, musí,“ přestal se ovládat. právě se mu zhroutil svět. Jennifer se posadila vedle něj.
„Zuzka, naše Zuzka, byla jiná...nepřerušuj mě. Podívej. Tvá žena měla jizvy od pobodání, ale tady ta je nemá. Všechno je špatně. Skoro všechny jizvy jsou jinde a od něčeho jiného...a navíc přehnaně reaguje na světlo.“
„Co se to stalo? Večer ještě uspávala Jenny a teďka...proboha, vždyť já tu ženu vůbec neznám!“ Doktorka se soucitně usmála.
„Podívej, je to Zuzana, ale jiná. Musí tu zůstat, dokud nepřijdeme na to, co se stalo. Vypadá jako tvá žena, jen bude muset nosit sluneční brýle.“ Usmáli se na sebe, ale vědci se neulevilo, ba naopak.
„Rodney,“ začala znovu Kellerová, „ber to tak, že tahle Zuzka nikdy neměla možnost stát se tvojí ženou, nemohla zažít to, co jste zažili. Myslím, že si to uvědomuje, bude potřebovat oporu. Je to pro ni všechno nové.“ Rodney kývnul a postavil se.
„Doufám, že je na to připravená,“ prohlásil. Doktorka se rozesmála.
„Myslím, že je.“

***
„Cože? To nemyslíte vážně! Uložila jsem večer své dítě do postýlky a šla jsem si lehnout za svým mužem!“ vyšilovala žena, která byla pravděpodobně Zuzanou Petersonovou.
„Ne, byli jsme na planetě a ty jsi se o něco opřela na neznámém přístroji!“
„Ne! Ne! Ne! To nemůže být pravda! Já...já chci domů. Chci za svým mužem, dítětem...“
Tentokrát se ji snažil uklidnit i John: „Kapitáne, je mi líto co se stalo, ale dokud nezjistíme, co se stalo, tak tu musíte zůstat.“
Zuzana se zatvářila více zoufale: „Já už dávno nejsem kapitán. Odešla jsem ze služby, protože jsem byla těhotná...a taky nejsem víc jak rok Petersonová.“ Všichni v místnosti pohlédli na Rodneyho.
„Co na mě koukáte? Já to nebyl!“
„Někdo určitě jo!“ zasmál se Ronon.
„Vtipný, vážně!“
„Ok, uklidněte se,“ vstoupila do toho Zuzana. Oba rozhádaní ji poslechli.
„Možná bych vám měla říct, co se stalo u nás,“ všichni přikývli, „a vy mi pak řeknete, co se dělo tu.“ Obdařila přítomné úsměvem.

Atlantis se houpala na moři. Temná hladina odrážela moře hvězd a osvícené město. To pro dnešní noc bylo plné života. Stala se tu záměna - a nikdo nevěděl, jak z toho ven. Nejhorší na tom bylo, že za to mohla osoba, která tu teď nebyla.

Zuzana McKayová se posadila na židli. Následovali ji další, jako byl Lorne, Weirová, Beckett, Sheppard, McKay a další. Zuzana se stala najedou středem zajmu. Všichni na ni nedočkavě hleděli. Usmála se nad tím.
„Nevím kde začít,“ oznámila všem.
„Kdy jsi přišla na Atlantis?“ otázala se Elizabeth. Oslovená se nadechla, přemýšlela.
Nakonec odpověděla: „Před dvěma lety. Byla to pro mě změna. Vlastně jsem nevěděla, proč mě sem přiřadili. Myslela jsem, že prvně musím sloužit v SGC, ale nebyla to pravda.“
„Kdo tenkrát velel?“ zajímal se John.
„Doktorka Weirová a stále nám velí. Můj nadřízený byl plukovník Lorne. Nějak jsme si nesedli a hned od prvního okamžiku jsme se ignorovali. Za to major Sheppard byl velmi milý.“ Po těchto slovech obdařila Johna úsměvem. Podplukovníkovi zmrzl úsměv na rtech, ale nakonec si řekl, že se mu to jen zdálo. Místnost se opět ponořila do mlčení. Všichni přemýšleli nad tím, na co se zeptají.

„Možná by vás mohlo zajímat, jak jsem se dala s Rodneym dohromady,“ začala z ničeho nic McKayová. Tentokrát se usmál John a nebyl jediný, tohle totiž byla záhada pro všechny.
„Moje první setkání s doktorem McKayem nedopadlo dobře. Potkala jsem ho na chodbě...tedy srazila jsem se s ním.“ Podle pobavených úsměvů Zuzana pochopila, že tady to bylo naprosto stejně.
„Jo, tenkrát jsem ho slyšel na tebe ještě dlouho nadávat,“ zasnil se Ronon.
„Přesně, nenáviděl mě,“ přitakala Zuzka.
„Začali jsme se navzájem nenávidět, popichovali jsme se. Bylo to pro oba těžké. Našli jsme konečně někoho, kdo tomu druhému rozuměl, ale ani jeden si to nechtěl přiznat.“ Po těhle slovech se všechny tváře obrátili na Rodneyho. Nereagoval, nevěděl jak. Byla to totiž pravda a on si to odmítal přiznat ještě teď.
„Naše první společná mise byla na nějakou planetu, kde měl McKay zkoumat nějaké zařízení.“ Tímto ji zase ostatní začali poslouchat.
„Tenkrát si to Rodney vyvztekal u Elizabeth a tak jediný, kdo byl volný, jsem byla já. Stálo mě to hodně přemlouvání, abych tam nešla, ale nevyhověli mi. Nic jiného mi nezbylo, než se tam vydat...Byly jsem tam dva, možná tři dny, už si nepamatuji, ale při jedné slavnosti ve vesnici se ten přístroj rozzářil. Museli jsme rychle sbalit a vydat se do dolů...“ Rodney při těchto slovech vzpomínal. Byly to krásné dny, i když nedopadly zrovna šťastně. „...když první dobývali do úkrytů, tak Wraithové už nad námi přelétali. Stihla jsem tak, tak vběhnout. Poslední střela zasáhla kus vchodu, který se zřítil.“ Tady se opět Zuzka odmlčela. Vždyť to se tu taky určitě stalo, proč by jim to měla převyprávět?
Tentokrát pokračoval Rodney: „Byla jsi zraněná, ale nepřiznala jsi to, stejně jako jsi neřekla, že jsi vystrašná.“
Na to Zuzana kývla: „Nebyl důvod tě děsit ještě více, naší hlavní prioritou bylo, co nejdříve najít východ.“
„Ale našli jsme ho!“
„Byl to můj nápad!“
„Ne, to teda nebyl...“
„McKayi, teď kecáš!“ Hlavy přihlížejících se otáčeli od jednoho k druhém. Všichni přítomní se dobře bavili.
„Ale já tě vytáhl, když jsi spadla!“ pokračoval Rodney a Zuzka ve své hádce. Momentálně se pohybovali ve svém vlastním světě. Všichni okolo se naučili je nepřerušovat, mohlo se totiž taky stát, že se oba obrátili proti narušiteli.
„To sice ano, ale pořád to byl můj nápad.“
„Houby,“ prskl vědec a začal se tvářit dotčeně. Tahle Zuzana věděla jak na něj.

„Jak to pokračovalo dál?“ vyzvídala dychtivě Teyla.
„Jak? No, vrátili jsme se na Atlantis a dál jsme s Rodney dělali, že se neznáme.“
„To není všechno,“ odtušil Lorne. Přece jenom do toho složitého „vztahu“ viděl více, než ostatní.
„Ne, není. Scházeli jsme se tajně. Potřebovali jsme někoho, s kým by jsme si promluvili. Byli jsme si blíže a blíže. Jedna z nejkrásnějších dob mého života.“ Všechny zkoumavé pohledy propalovaly McKaye.
„Ó bože! Ale jistě, samozřejmě, scházím se s Petersonovou na jižním molu!“ vykřikl ironicky vědec.
„Je to více jak rok zpět. Tenkrát jsem s Rodney chodila, samozřejmě, že tajně.“
„Jak jinak,“ ušklíbl se Rodney.
„Uklidni se, zlato, byl to tvůj nápad!“ Po téhle větě se po místnosti ozývalo pokašlávání a tichý smích. Rodney McKay se začal dusit svojí kávou.

***
Nad Atlantis obloha bledla. Hvězdy mizely. Nastával jeden z krásných dnů. Doktor McKay seděl v jídelně s Zuzanou Petersonovou. V tuhle dobu zde sedával se svoji ženou, ale některé věci se přes noc změnili.
„Ty piješ kávu?“ začal Rodney rozhovor.
Zuzka kývla: „S mým Rodneym soutěžíme.“
„Jak soutěžíte?“
„No...kdo vypije více hrnků, ale před nedávnem na to přišla Weirová a zatrhla nám to.“
„Ani se jí nedivím.“
„Já teda jo. Vždyť Rodney neustále vyhrává!“ Doktor McKay se rozesmál.
„Oba dva jste blázni.“
„Smím...smím si na chvíli půjčit Jenny?“ položila nesměle otázku Zuzka. V jejích očích se leskla touha. Tolik chtěla na chvíli držet dítě, které mohla mít, ale nemá. Muž naproti ní jen kývl a podal jí přes stůl malou holčičku. Ta modrými očkama sledovala ženu, která vypadala jako její máma.
„Ahoj maličká,“ zahoupala s ní kapitán, „ňuňuňu, my jsme ale krášná holšiška.“ Zeď zvedla konečně kapitán pohled od děťátka a zastavila se svýma očima na McKayovi. Ten mohl v jejích očích vidět radost a štěstí.

***
Mohlo být po půlnoci. Celou řídící místností se rozléhal šílený smích, který neměl konce. Nakonec se podařilo všem uklidnit. John ještě chvíli bušil do McKaye, kterému zaskočilo. Hodnou chvíli si ještě přítomní utírali slzy smíchu. Zuzana v klidu seděla na své židli a s lehkým úsměvem pozorovala dění okolo sebe. Nohy si vyhodila na stůl a upíjela ze svého hrnku. Zanechávalo ji tu poněkud chladnou.

„Jak to bylo dál?“ vykašlal ze sebe Lorne.
„Jeden doktor to zjistil. Myslím, že se jmenoval Braun, už si nevzpomínám. K naší smůle žárlil a vyhrožoval nám. Nechali jsme to plavat. Stejně by se to všichni jednou dozvěděli...Jeho výhružky mu vydrželi více jak týden. Jednoho dne si počkal na Rodneyho. Chtěl ho zabít, avšak přišla jsem včas. Na poslední chvíli jsem si stoupla před McKaye. Místo něho jsem byla obětí já...o dva dny později mě Rodney požádal o ruku.“
„To mohlo být sranda!“ zachechtal se Ronon.
„Ani nebyla. V životě jsem Rodneyho neviděla takhle vyrovnaného a vážného. Jako by během chvilky dospěl.“ Z druhé strany místnosti se ozvalo něco, co nebezpečně znělo jako když syčí konvice.

já si nemůžu pomoct, ale u tohohle se vždycky rád zasměju Prostě úžasný

ovace ovace ovace.....prostě božííí...

Earman, Dark Angel: Díky, díky...

Tak jako vždy přidávám další část. Dost jsem se zpozdila, já vím, ale teď se přes týden málo kdy dostanu k psaní .
Předpokládám, že do konce nám zbývají dvě, tři až čtyři části, více ne . Takže, snad vám nadcházející části udělají radost .
Tak a teď k této části. Vůbec nechápu, proč jsem ji takto pojmenovala , ale slibuji, že další budou dávat větší smysl.
Znovu chci poděkovat Leje, za pomoc a částečnou opravu, stejně jako mamce.
Teď už snad to nejposlednější:
Krásné počtení

5. kapitola: Každý jiný část 2.
„Pověz mi, Rodney, jak jste se dali se Zuzkou dohromady,“ požádala doktora kapitán. Neustále svírala v rukou malou holčičku a houpala s ní.
„My dva?“ Rodney se začal smát, „srazil jsem se s ní na chodbě. Nějak jsme se nemuseli a nakonec nás okolnosti dohnali k bližšímu vztahu.“
Kapitán se usmála: „Nech mě hádat. Byli jste zasypáni v dole?“
„Byli a půl roku poté jsem Zuzku požádal o ruku.“ Zuzana se znovu usmála a zhoupla s Jennifer.

„Jak je to u vás?“ zajímalo doktora.
„Začátek máme stejný v obou realitách. Opravdu jsem se srazila s Rodneym na chodbě a taky jsme skočili v dole. Odsud se naše reality poněkud liší. Jsme s McKayem dobří přátelé. Mluvíme spolu, občas mi něco opraví, já mu pomůžu s tréninkem. Nic víc.“ Doktor ji při jejím proslovu sledoval. Zamlčela mu spoustu věcí a on je chtěl vědět.
„Neříkáš mi pravdu.“
„Co na tom teď záleží?“
„Nevěřím, že jste jen přátelé...nikdo takhle nemluví o svém kamarádovi.“
Zuzaniny tváře zalil ruměnec: „Je to nějaký čas zpět. Oba jsme byli zajatí na nějaké planetě. Tenkrát jsem přišla o zrak. Po téhle misi byla naše dohoda s Rodneym, že je spousta věcí, které si oba musíme urovnat. Já si je urovnala špatným směrem.“
„Špatný směr myslíš?“
„Necítím k němu nenávist...nechci o tom mluvit.“ Rodney kývl, rozuměl, až moc dobře.

Zuzka houpala s malou. Ta na ni neustále koukala a nakonec otevřela pusinku.
„Rodney, myslím, že asi něco chce.“ McKay se usmála a sedl si vedle Zuzky, aby mohl vidět na svou dceru.
„Moťolll,“ prohlásilo děvčátko.
„Jenny, zlato, zopakuj to!“ vykřikl nadšeně vědec. Vzal svoji dceru a vyzdvihl ji do vzduchu.
„Moťlll,“ snažila se to zopakovat. Zuzka to sledovala, bylo krásné vidět Rodneyho takhle šťastného, ale tohle jí nenáleželo. Ona nikdy neměla slyšet první slova Rodneyho dcery. Správě tu měla být její matka. Tolik toužila po návratu. Čím déle tu zůstávala, tím více věděla o co přišla.

***
Tma na Atlantis řídla. Zasedací místnost se vyprazdňovala. Služby byly posunuty. Ponocující se odebrali do svých pokojů. Jediný, kdo zůstat v místnosti byla McKayová a doktor McKay. Zase to zbylo na něho. Nadechl se, hodlal ze sebe udělat gentlemana.
„Zuzko, doprovodím tě do pokoje.“ Kývla, ale pak se zarazila.
„Do mého pokoje?“
„Samozřejmě.“
„Myslela jsem, že do našeho.“ Rodney zbledl, ale než se na cokoliv zmohl, tak Zuzana zamířila do chodeb. Zase měla náskok. Některé věci se v žádné realitě nikdy nezmění.

Zuzana McKayová stála v pokoji Zuzany Petersonové a rozhlížela. U stolu stál McKay a pozoroval ji.
„Možná bych měl jít,“ prohodil opatrně Rodney, u téhle ženské jeden nikdy nevěděl.
„Ne, ještě nechoď.“ Zuzana se přesunula ke skříni a zděšeně si odfrkla. Vytáhla nějaký kousek oblečení a pohlédla na Rodneyho, ten se zakuckal.
„Jak můžu nosit něco takového!“ Zamávala s tím ve vzduchu.
„Musím být padlá na hlavu!“ Rodney rudý až za ušima konečně našel ztracená slova.
„Myslím, že to nosí kvůli pohodlí.“
„Ale vždyť je to strašný!“
„No, nemusí, ještě jsem to nikdy na Petersonové neviděl.“ Zuzana se zarazila a pohlédla ten kus oblečení v rukou.
„Ani se nedivím, taky bych to nenosila.“
„Nikdy jsem nebyl v situaci, kdy bych viděl její spodní prádlo!“ vyjel na ni McKay. Zuzka vypadala, že ho nevnímá. Sledovala to, co měla v ruce.
„Co teprve musím mít na sobě!“ vykřikla zděšeně.
„Odcházím!“ vykřikl rychle Rodney a během chvilky zmizel ve dveřích. Snažil se co nejrychleji zmizet z dosahu té ženské.

***
Nové ráno přineslo na Atlantis menší povznesení. Doktorka Weirová vyváděla, Sheppard si z Rodneyho utahoval. Vlastně to bylo, jako u Petersonové, jenže tady to bylo vážnější. Zuzka momentálně chodila po kanceláři doktorky Weirové a dělala obličeje na malou holčičku. Doktor McKay ji sledoval a snažil se nevybouchnout smíchy, stejně jako zbytek.

„...posloucháte mě?!“ doříkávala právě doktorka. Zuzana se zastavila na místě.
„Kuk...kuči kuči! Promiňte, doktorko, nevnímala jsem vás.“ Usmála se nevině na doktorku hned, jak se odpoutala do dítěte. Elizabeth se nadechla a na chvilku zavřela oči.
„Doktore McKay, seberte jí to dítě, jinak si s ní dneska nepromluvím.“
„Ne, já vás vnímám,“ bránila se Zuzka.
„To vidím.“ Nakonec kapitán vrátila dítě jeho otci.

„Co navrhujete?“ zeptala se Elizabeth snad už po desáté. Všichni zarytě mlčeli. Nikdo neměl odvahu promluvit. Malá Jenny si pro sebe něco brblala. Možná, že měla plán, ale nerozuměli jí. Vlastně ani nemohli, její plán se skládal z pěkně vydatného jídla. Byla po tatínkovi, jen co je pravda.

„Můžu vám dát adresu planety, na které se nachází to zařízení,“ prohlásila do ticha Zuzana.
„Myslím, že to by jsme si měli nechat napotom,“ naznačil Lorne.
„Evane, je to moje chyba. Doktor McKay to zařízení studoval. Myslím, že bych mohla pomoci.“
„Myslíš, že ti věřím?“
„Majore! Měl byste se uklidnit, vy tu nevelíte,“ vykřikla Zuzana. Měla tohohle Lorna zrovna tak plné zuby, jako téhle pitomé reality.
„Dávejte si pozor na jazyk McKayová! Nejsem major a už vůbec Evan, pro vás! Jasné?“
Na tohle se Zuzka jen ušklíbla: „A já nejsem McKayová, smiřte se s tím... Dávám vám jedinou šanci, jak z tohohle podělaného kdoví čeho ven! Jasné?“ Pokud ještě někdo měl nějaké pochybnosti, že je manželé McKayovi vodí za nos, tak je právě ztratil. Tohle nebyla jejich Zuzana, ta by se nikdy neodvážila takhle mluvit s podplukovníkem Lornem, nikdy.

***
Mohlo být kolem deváté hodiny ranní. Zuzana McKayová spala spánkem spravedlivých, ale ostatní ne. Doktorka Weirová seděla u sebe v kanceláři a čekala, až se někdo z přítomných vyjádří k situaci. Jako vždy nikdo neměl co říct.

„Potřebujeme tohle nějak vyřešit a tím, že tu sedíme se to samo nevyřeší. Potřebujeme nápady,“ řekla už trošku podrážděněji Elizabeth. Nikdo neodpovídal. Nakonec s přece jenom někdo objevil. Jaké bylo překvapení, že to byl Lorne.
„Navrhuji styl Petersonová! Vběhneme tam a budeme tak dlouho do toho kopat, dokud nám to nevrátí našeho kapitána nazpět!“ Celá kancelář se zaplavila smíchem. Lorne měl pravdu, takhle by to nějak udělala Zuzka, jejich Zuzka...

***
Doktorka Weirová seděla a přemýšlela, jak z toho ven. Chtěla vyhovět oběma stranám, ale to vypadalo v tenhle okamžik jako nemožné. Nakonec se rozhodla.
„Kapitáne Petersonová,“ oslovená na ni pohlédla, „chtěla bych vás poprosit o adresu planety, na které se nachází to zařízení.“ Lorne si odfrkl. Elizabeth to ignorovala.
„Výzkum bude provádět doktor McKay s majorem Sheppardem. S sebou si, pánové, vezmete pár mariňáků.“ Místnost byla tichá.
„A co bude semnou?“ ozvala se Zuzana.
„S vámi? Máte přeci dceru a budete pod dohledem tady podplukovníka. Více pro vás udělat nemůžu.“ Tímto to skončilo. Takže Zuzka nebude pomáhat s výzkumem. Bude tu trčet a starat se o dítě, které ke všemu nebylo její. Přesto mlčela, doktorka Weirová měla pravdu, více pro ni udělat nemohla.

***
„To by stačilo,“ upozornila přítomné Elizabeth, „tahle situace mi nepřijde ani trošičku vtipná.“
„Elizabeth, máš nějaký jiný nápad něž tam jít a pokračovat ve výzkumu?“ zavrčel Rodney. V tuhle chvíli si musela doktorka přiznat, že McKay má pravdu. Jinak to nezjistí.
„Dobře tedy, vezmete si sebou Petersonovou a Lorna. Máte na to čtyři dny. Více vám dát nemůžu.“ Tímto zakončila celou situaci. Už o tom nechtěla ani slyšet. Teprve za čtyři dny to začne řešit pořádně. Do té doby, ať si pohrají...

Dalsi dobra cast..tesim se na pokracovani

oěpt nelze jinak než ovace ovace ovace...

Také se přidávám k ovacím. Další super díl.

Ahojte , tak jsem opět tu i s omluvami. Poslední dobou jsem nestíhala, tak vám dávám povídku až teď.
Je to předposlední část. Doufám, že se u ní zasmějete, stejně jako se vám zatají dech. Přeji pěkné počtení.
Chtěla bych ještě poděkovat všem za jejich příspěvky. Díky .
A ještě díky Leje .

6. kapitola: Jen jedna
Rodney s Evanem tahali zápalky o to, kdo t nich půjde vzbudit McKayovou a oznámí jí, že jdou na nějakou planetu. Samozřejmě Rodney prohrál, ale stále v něm hlodal červíček pochybností, že to Lorne udělal tak, aby tam nemusel. Teď mu to ale bylo jedno. Byl naštvaný. Zrovna teď neměl náladu jít za Petersonovou, oprava McKayovou. Sakra, ta ženská ho tak dokonale vytáčela!

Naštvaný vědec zaklepal na Zuzaniny dveře. Tak nerad sem šel. Ne, že by se bál, ale teď mu ta „nová“ alternativní Zuzka vadila. Štvalo ho to. Konečně měl důkaz, že mu to někde s Petersonovou začalo klapat, měli rodinu...

Rodney zaklepal znovu. Nerad čekal. Netrvalo dlouho a dotyčná mu otevřela. Rodney měl přichystanou nějakou tu poznámečku, ale v polovině nádechu se zarazil. Vyvalil oči a doslova zíral na Zuzku. V životě ji neviděl takhle oblečenou a učesanou. Zuzana na něj koukala. Čekala, co z něj vypadne, nakonec pohlédla na sebe. Nepřipadal si nějak špatně oblečená. Takhle chodila ve své realitě. Krátké, velmi krátké kraťasy a tričko na ramínka. Vlasy měla natočené. Nakonec ji to přestalo bavit.
„Ok, Rodney, co je?“
„Ehm...no...jo, jasně! Už to mám!“ trvalo chvíli vědci, než našel ztracená slova, „za hodinu se sejdeme u brány. Sbalte se na čtyři dny.“ Zuzana se zarazila, ale nakonec to nechala bez povšimnutí. Vzala si potřebné věci a za hodinu se vydala k bráně.

***
„Budou to maximálně čtyři dny. Postarej se o Jenny,“ nabádal Zuzanu Rodney, když se s ní loučil.
„Dobře, ale kdybys potřeboval s něčím pomoci, tak se ozvi. Na tom přístroji jsem už nějakou dobu s tebou pracovala.“ Vědec kývl, že rozumí. Nakonec ještě dal pusu své dceři na čelíčko a políbil svou ženu. Tedy - políbil Petersonovou. Ta se jen zarazila a překvapeně zamrkala.
„Promiň, stále si na to nemůžu zvyknout,“ přiznal se Rodney, poté, co si všiml jejího překvapení.
„Hodně štěstí,“ popřála mu ještě kapitán, než zmizel v modré hladině. Pak se usmála na svou dceru a vydala se do jídelny. Malá Jenny dostala opět hlad.
„Děvče, ty budeš tlustá,“ řekla jí kapitán a zasmála se. Za ní šel otráveně podplukovník Lorne.

***
„Jak je to ještě daleko?“ zakňourala McKayová. Doktor McKay a major Lorne na sebe pohlédli. Už nedokázali potlačit úsměv, který se jim objevil na tváři. Tahle Zuzana nebyla zřejmě tak trénovaná, jako jejich.
„Kousek,“ zahihňal se Rodney.
„Kousek? Oh, pánové, zpomalte, už vám nestačím!“ dobíhala je opět zadýchaná Zuzka.
„Promiň, ale takovou chůzi jsi nás naučila ty,“ svaloval vinu na někoho jiného Lorne.
„To je možné, ale já jsem zhruba rok na mateřské!“ Evan se po téhle informaci zazubil a poplácal Rodneyho po zádech. Vědec po něm hodil zděšený pohled. Setkal se s majorovým zdviženým palcem a americkým úsměvem.
„Jen si dělejte srandičky, majore, však někde to můžete být právě vy, kdo má za manželku Petersonovou.“ Zase nepochodil, teď se setkal s majorovou lhostejností.

***
Zuzka se snažila nakrmit Jenny, ale ta zřejmě měla hravou náladu. Půlka její kaše skončila na Petersonové, stolu a naštvaném Lorneovi.
„Je mi to líto maj...podplukovníku,“ omlouvala se a další její proslov patřil dítěti: „To nesmíš, Jenny! Jestli budeš zlobit, tak už nedostaneš ani kousek!“ Malá během chvilky zjistila, že tohle opravdu nemůže a vzdala to. Lorne si otíral obličej kapesníkem a nedůvěřivým pohledem sledoval dítě. Malá holčička mu pohled vracela.
„Ale no tak! To oba nemyslíte vážně! Kdyby byla Jenny větší, tak se tu pobijete!“ Zuzka se minula účinkem.
„Majore! Okamžitě toho nechtě, vždyť je to dítě a nemůže za to!“ Podplukovník se zarazil a nakonec toho nechal. Oslovení kapitána ignoroval. S povzdechem si vzal svůj hrnek kávy a napil se. V té samé chvíli všechno vyprskl.
„Já to dítě zabiju! Je to plný kaše!“
Kapitán ho zpražila pohledem: „Klidněte hormony, pane. Vyřiďte si to s ní za takových dvacet let!“
„Vtipné, McKayová, velmi.“
„Stejně jako ta vaše káva s kaší.“

***
„Takže tenhle přístroj může za to, co se stalo?“ Lorne s McKayem přikývli.
„K čemu slouží?“
„Kdybychom to věděli, tak tu, McKayová, nejste, věřte mi.“
„Proč si ke mě takový, Rodney. To bolí, víš to?“ Vědec protočil panenkami a začal provozovat výzkum. Všechno bylo jako předtím. Rodney se dostával do časového presu, ze kterého nevěděl jak ven. Nadával, občas kopl do zařízení, jedl zásoby...

Major Lorne se nudil. Kdyby tu byl s jejich Zuzkou, tak hrají nějakou šílenou hru, šikanují ubohého vědce a mnoho další úžasné zábavy, která by je zbavila té neskutečné nudy. S touhle Zuzanou nebyla žádná zábava! Major stále nedokázal pochopit, proč si ji McKay vzal. Chápal by, kdyby si vzal jejich Zuzanu, ale tuhle? Nikdy! Nakonec se rozhodl si projít věci, které tu minule nechali.

Přístroj tichounce zářil a pískal si. Rodney McKay nevěděl jak dál. Byl bezradný. Ano, tenhle egoistický vědec přiznával, že neví, co má udělat. Hodila by se mu Zuzana, ne tahle napodobenina, jeho Zuzka. Tak ji chtěl nazpět, že ji dokonce začal označovat za „svoji“ Zuzku. V duchu si Rodney nadával za to, že to dopustil, za to, že místo, aby pracoval, tak přemýšlí nad ženou, kterou možná nikdy neuvidí.

Zuzana McKayová neměla na nic náladu. Přemýšlela nad tím, co se asi děj u ní doma. Jestli pak už Jenny mluví, chodí a kdo ví, co ještě. Stýskalo se jí po dceři, tak jako nikdy předtím. V tuhle chvíli ji připadaly čtyři dny, které tu má strávit, jako nesmyslné. Život nebyl fér, to ale nikdo netvrdil.

***
„Podplukovníku, to za mnou půjdete až do sprchy? Budete se mnou spát v jednom pokoji?“ vyjela na Lorna Zuzka. Zaražený muž nebyl schopen slova.
„Byla bych ráda, kdybyste pochopil, že nejsem McKayová, žena, kterou nenávidíte, ale Petersonová. Nemůžu za to, co se stalo v téhle pošahané realitě! Nehodlám z města utéct, musím se postarat o dítě! Pochopte to konečně! Já nejsem nepřítel...snažím se a opravdu chci s vámi vycházet, ale vy mě nenecháte, nemá to cenu...“ Lorne nenacházel slova, jen mlčel. Teprve teď si uvědomoval svoje chování, styděl se. Kapitán si povzdechla a zakroutila hlavou. Otevřela dveře do svého pokoje.
„Uvidíme se za čtyři dny,“ stačila ještě vykřiknout, než se dveře opět zavřely. Tímto spolu skončili.

Další čtyři dny strávila Zuzka čekáním, hraním si s malou Jenny. Prakticky věnovala všechen čas dítěti, které nebylo její. Dala mu veškerou lásku, kterou mohla, přesto každým dnem více a více toužila po domově. Chtěla vidět toho „starého“ Lorneho a zatrénovat si s ním v tělocvičně, pak by společně začali otravovat Rodneyho. Touha po domově a Jenny jí vyplnila veškeré myšlení.

O čtyři dny později bylo nad Atlantis zataženo. Nepršelo, jen bylo hnusně. Město bezvládně leželo na hladině oceánu a ignorovalo své okolí. Cokoliv se dělo ve vodě, na pevnině, ve městě a ve vzduchu bylo nepodstatné. V tuhle chvíli to nikoho nezajímalo. Rodney se vrátil ze svého výzkumu. Všichni se konečně sešli v zasedací místnosti a poslouchali, na co přišel. Bohužel pro někoho to znamenalo konec naděje...

***
Elizabeth Weirová přešla po místnosti. Její kroky se tichounce ozývaly. Nakonec se doktorka zastavila u okna. Pečlivě poslouchala doktora McKaye, který se právě vrátil z čtyřdenní mise.
„Zjistili jsem, že ten stroj přestavuje průchod mezi realitami. Tedy, něco jako kvantové zrcadlo. Tedy, není to úplně ono, ale jediný přístroj, ke které mu bych to mohl přirovnat...“
„K věci, Rodney,“ poprosila ho nedočkavě doktorka.
„Ano, ano, už se k tomu dostávám...když ten přístroj na naší straně Petersonová aktivovala, tak na druhé straně, musel být taky funkční. Tím pádem se obě prohodily.“ McKay se na všechny zářivě usmál, jako by to bylo nad slunce jasné.
„Aha, takže to víme, že se Petersonová a McKayová prohodily, ale...?“ nechal otevřenou otázku John.
„Jak víš, že je nějaké ,ale´?“
Podplukovník se klukovsky usmál: „Vždycky je nějaké ,ale´.“
„Mch...“ vědec se zamračil, „no, každopádně, pokud se pokusíme o navrácení věcí, tak o jednu z nich přijdeme.“ Po téhle poznámce nastalo v místnosti ticho jako v kostele.

„Takže, Rodney, ty mi tu tvrdíš, že jedna Zuzana se domů nevrátí?“ pokusila se zachovat klid doktorka. Oslovený pouze přikývl. Všichni přítomní ho sledovali. Dokonce o podplukovník Sheppard vypadal zaraženě, stejně jako ostatní. Bylo zvláštní, jak protivná kapitánka přirostla zdejším lidem k srdci. Bylo velmi pravděpodobné, že na něco podobného přišli i na druhé straně. Začalo to být horší a horší.

Pěkný...
Dobře se mi to četlo i příběh byl celkem zajímavý, jen bych si měl přečíst starší kapitoly, abych se v tom líp orientoval...

no dobry no
Jsem zvedava co z toho vznikne a jak se to vyresi

přesně jak řekla Mackenzie, jsem zvědavý jak to vyřeší

wou...tak to jsem zvědavej jak to vyřešej....jinak parádní věcička

*Jack*: Mno, ono to není podmínkou, ale přece jenom, by to bylo lepší Ale díky za ohodnocení
Mackenzie, Dark Angel, Earman: Díky, díky...jsem ráda, že se to líbí

A tak tu máme konečně poslední část. Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho, ale nějak jsem nestíhala. Doufám, že se vám celé rozuzlení bude líbit. Co můžete čekat? Na konci můžete najít tragický konec a nebo happy end . Nechte se překvapit .
Tak přeji příjemné počteníčko .

7. kapitola: Cesta ke smrti
Po Atlantis se roznesla novinka o návratu Rodneyho jako vlna. Kapitán s malou Jenny se okamžitě vydala do řídící místnosti. Šla po chodbách a houpala s malou. Dítě jako obvykle něco pro sebe žvatlalo. Obyvatelé města jim uhýbali z cesty, vše bylo tak, jako posledních několik dní.

Řídící místnost byla plná lidí. Skupina, která se právě vrátila, tak podávala hlášení, ale podle výrazu ve tvářích všech okolo, to nebylo nic veselého. Zuzana z toho měla špatný pocit. Přistoupila k Rodneymu.
„Stalo se něco?“ zeptala se. Vědec však neodpověděl, objal ji.
„Rodney, co se stalo?“ Oslovený stále mlčel. Tohle nevěstilo nic dobrého.

„Zuzko,“ začal zlehka McKay, „zjistili jsme, že jedna z vás při výměně zemře.“ Po tomhle zůstala kapitán stát. Dělalo se jí mdlo. Zbledla a nebyla schopná se pohnout. Zhluboka dýchala. V očích všech, i Lorneho, viděla tolik strachu, ale ne o ni. Nedokázala se na ně více dívat. Vždyť všichni jejich Zuzanu měli rádi. Dala Jenny do rukou jejího otce a rozběhla se pryč. Už to nedokázala déle snášet. Vyčítavé pohledy ji pronásledovaly ještě dlouho.


Měsíc svítil. Jeho tlumené světlo svítilo do pokojů. Hvězdy se moc nesnažily. Mraky putovaly oblohou a neohlížely se na nic. Temnota obklopovala všechno, co měla v dosahu. Temné stíny se ploužily chodbami. V tuhle dobu se málo kdo pohyboval po chodbách. Ne, že by to bylo nebezpečné, bylo to nepříjemné. Člověk měl pocit, že neustále je pozorován. Avšak kým? Městem?

Dveře ubikace tiše zasyčely. Jeden stín se vkradl dovnitř. Našlapoval potichu. Jeho kroky se téměř nerozléhaly, jeho dech byl sotva slyšitelný. Stín zamířil k oknu, k ženě, která nehybně seděla. Nehýbala se, sotva dýchala. Myšlenkami musela být někde jinde, někde mimo tuto realitu.

„Zuzko, co se děje?“ Oslovená seděla koukala z okna a nedokázala nic říct.
„Prosím, mluv se mnou.“ V tuto chvíli se jí první slza rozkutálela po tváři.
„Chtěla bych zpět. Nepatřím sem.“
„Já vím a udělám všechno pro to, abych tě dostal domů i za cenu toho, že svoji Zuzku nikdy neuvidím.“ Kapitán na něj pohlédla.
„Proč?“ bylo jediné, co dokázala říct.
„Protože tam jsou lidé, co mají o tebe strach a chtějí tě vidět. Nezáleží na tom, co chci já. Já jsem zažil krásná léta, která bych nikdy za nic nevyměnil. Poznal jsem skvělou ženu, která mi dala dceru. Jsem prakticky šťastný člověk.“ Zuzana plakala a nedokázala přestat, stejně jako muž naproti ní.
„Rodney, pokud je tu možnost, o které mluvíš a měla by se vrátit jen jedna, pak ať je to tvá Zuzka. Jen mi slib, že najdeš způsob, jak poslat do mé reality vzkaz, že se nevrátím.“ Hleděli si do očí. Po tvářích jim tekly slzy. Rodney McKay objal ženu naproti sobě.
„Já...nedokážu to udělat.“
„Rodney,“ pohládla mu do očí a pohladila ho po tváři, „jak mám žít s myšlenkou, že já žiji, zatím co někde je muž, který kvůli mé nepozornosti přišel o ženu? Že je někde dítě, které nemá matku. Pověz mi jak?“ McKeyovi sjela po tváři další z mnoha slz.
„Ty máš to, co já ne a dobrovolně se toho vzdáváš. Nedělej to, Rodney, nevzdávej se.“
„Nemůžeš to udělat. Někde ve tvé realitě je Rodney, který tě miluje.“ Zuzana zakroutila hlavou. Tohle poznání ji bolelo, nevěřila, že jsou jeho slova pravdivá.
„Není a nikdy nebude...Pokud mě znáš, tak víš, že bych to udělala kdykoliv a věřím, že mí přátelé mi to prominou.“ Rodney ještě chvíli sledoval tvář ženy naproti sobě. Měl pocit, jako by byla zpět jeho žena. Odhodlal se a políbil Petersonovou. Nebránila se, pokud to mělo být to poslední, co v životě zažije. Poslední, co jí utkví v paměti...na věčnost. Rozhodla se, ona se domů nevrátí...

***
Elizabeth stále přemýšlela, jak z toho ven. Musela tu být nějaká možnost, jak obě dostat nazpět. Jenže jak to vypadalo, tak nebyla. „Nějaké návrhy?“ zeptala se konečně Liz. Její hlas zněl vyrovnaně, ale ve skutečnosti znamenal, že se doktorka vzdala.
„Vím, že je hloupé nad tím přemýšlet, ale...“ začal John. V polovině věty mu selhal hlas. Nedokázala pochopit, jak ho něco takového napadlo. Zmlkl, avšak jeho místo zaujal další.
„McKayová má v druhé realitě rodinu a tak...“ tentokrát to byl Lorne. Všichni přítomní věděli, kam tahle diskuze směřovala, ale nikdo to nechtěl říct nahlas. Elizabeth jen poslouchala. Nějak se jí nechtělo něco říkat. Na ní pak bude, aby tuhle konverzaci zakončila rozhodnutím.

Z přemýšlení všechny vytrhl Rodney.
„Myslím, že už jsme dávno rozhodli.“ Všechny pohledy se otočili k vědci. Nikdo nepromluvil, nechali ho pokračovat.
„McKayové to říkat nebudeme, jenom by protestovala,“ Rodney se odmlčel. Přítomní jen zalapaly po dechu, ale stále nic neříkali. Vědec ještě neskončil.
„Vinu za tohle, co se tu děje, neseme my. Myslím, že ten, kdo se má vrátit, nemá být naše Zuzana,“ tak a bylo to venku. Rodney nikdy nevěřil, že tohle poví, stejně jako všichni okolo nevěřili vlastním uším. Vlastně slyšeli jen to, co chtěli už dávno navrhnout. Jak řekl McKay, už bylo rozhodnuto. Petersonová se domů nevrátí.

***
Zuzana Petersonová stála u tuho podivného zařízení, které tohle všechno spustilo. Bylo to zvláštní. Měla pocit, jako by šla na popravu. Ohlédla se za sebe. Stáli tam, nezmizeli. Malá Jenny se na ni smála a mávala jí. Vypadala tak bezstarostně. Nevěděla, co se dělo a ani nemohla. Dospělí nebyli už tak klidní. Lorne se tvářil zvláštně, u něho nikdo nikdy nevěděl a Rodney? Ten měl v očích smutek. Naposledy se na všechny usmála a pak položila ruce na vršek přístroje.

Chladilo to, cítila pod prsty mírné vibrace. Jako by podivná energie prostupovala skrz prsty do ní. Oklepala se. A najednou se všechno seběhlo během chvilky. Zuzana viděla jen zářivé světlo, a pak se objevila na té mýtině, kde zmizela. Před ní stál Lorne a Rodney. Nebylo tam žádné dítě. Byla ve své realitě. Stála a sledovala svého Rodneyho. Rty se jí klepaly, stejně jako ruce a nohy. Takže to nevyšlo a ona zabila něčí ženu. V duchu viděla tvář nevinné holčičky, která neví, že ji matka už nikdy nebude uspávat. Viděla Rodneyho obličej plný bolesti se ztráty milované.
„Bože! Co jsem to udělala!“ Poklesla v kolenou a rozplakala se.

Slunce ozářilo mýtinu nad vesnicí. U podivného zařízení klečela žena, vedle ní byl nějaký muž a objímal ji. Druhý muž, pravděpodobně vědec, stál nad nimi a pozoroval přístroj. Nedopadlo to tak, jak chtěl. Připadal si naprosto strašně. Tady už nic nezmůžou, za jejich chybu budou pykat jiní. To bylo nespravedlivé, ale co v živo tě je?

Rodney McKay pohlédl na svůj tablet. Měl sto chutí s ním hodit o nejbližší kámen, ale neudělal to. Místo toho se bláznivě rozesmál.
„Fungovalo to! Ono to fungovalo!“ vykřikl. Skákal po louce, pobíhal a různě rozhazoval rukama. Lorne a Petersonová na něj pohlédli. Muselo mu přeskočit. Zuzana roztřeseně vstala.
„Ty idiote! Právě jsme někoho zabili! Vysvětli mě, co tu fungovalo!“ Jako vysvětlení dostala do ruky tablet. Nedůvěřivě na něj pohlédla. Malým písmem tam svítil text, který znala, který pomáhala sama sestavit:

Rodney, Evane...pokud jste obdrželi tuhle zprávu, tak to fungovalo. Zuzana McKayová se vrátila do své reality a já jsem pravděpodobně mrtvá. Nebyla jiná možnost. Mohla se nazpět vrátit jen jedna a já si vybrala. Je mi líto, že vás už nikdy neuvidím...Zuzana

Takže to fungovalo, ale ne tak, jak to předpokládali. Jsou věci, které zdá se nepředpokládali, ale komu to vadí? Zuzce to nevadilo. Bylo jí to jedno. Všechno bylo tak jak mělo. Tohle už není její starost, žádné výčitky svědomí, nic! Hodila tablet po Lorneovi a nadšeně skočila Rodneymu do náruče.
„Chyběl jsi mi!“ vypískla. Překvapený vědec měl co dělat, aby nespadl.


Bylo krásně, na Atlantis svítilo slunce. Byl nádherný den. Tyrkysově modrá obloha, jako na moři. Žádný mráček se neodvážil na ni vkročit. Hladina oceánu byla tichá a čistá. Ryby si na chvíli dali pauzu a někde odpočívali. Okna do jídelny pouštěli takovou dávku světla, až to skoro oslepovalo. V horké jídelně seděli dva lidé. Oba v rukou drželi hrnek s kávou a před nimi bylo několik prázdných konvicí. Doktorka Weirová vstoupila do téhle místnosti s úmyslem zabavit pro sebe jednu z termosek. Brzo však zjistila, že tam žádné nejsou. Došla k jediným dvěma návštěvníkům. Prvně jim chtěla vynadat, ale podle zkušeností věděla, že je to marné.
„Hrajete, kdo víc vypije?“ Zuzana se na ni usmála.
„Jo, doktorko...ale bohužel McKay vyhrává o dva.“

Bylo nádherné být zase doma!

Konec

Doufám, že s vám povídka líbila a brzy se můžete těšit na nějakou další.

Prostě nádhera... a hůrá na starší díly...

no parádní konec...prostě bomba