Stargate Defence - Poslední část 6 dílu vydána. (19.1.)

[kasparova655365]

Tak já většinou dělám korekci, když mám čas a to jen málokdy. Nejvíce mám čas o prázdninách...
Ale deadale, možná bych u tebe udělala výjimku, že bych tě k tomu přinutila jak Leafa Možná bych byla ochotná to nějak po tobě přelouskat a i opravit, ale to tak až za rok, a až po maturitě

Zdravím vás, milí čtenáři, dnes jsem tu s první částí 6tého dílu. Za korekci děkuji Jakopovi. Užijte si díl a budu rád za každý komentář.

Díl 6. Orkeoni - 1. část

Datum: Třicátý Březen 2011. 19:25
Místo: Země, Colorado Springs, Cheyenne Mountain.

„Dobrý podvečer generále,“ pozdravil seržant Walter.
„Ale Waltře, říkej mi Hanku,“ odvětil přátelským tónem Hank, který si míchal lžičkou kafe, které měl položené na velkém stole, kde se konaly briefingy.
„Měl jste dnes hodně práce?“ optal se Walter, který přešel ke kávovaru, kde si začal připravovat kafe.
„Musel jsem vyřídit pár telefonátů, prohlédnout si dvacet hlášení z misí a tajné materiály pro úkol Odyssey, o kterém ví jen málo lidí,“ prozradil s klidným hlasem Hank, který pomalu zvedl šálek kávy a dal si malý doušek.
„Mohu se dozvědět více o té misi?“ vyzvídal Walter.
„No, nemůžu zacházet do úplných detailů, ale bude se jednat o Luciánskou Alianci,“ odpověděl Hank.
„Pane, nevíte, jak to vypadá na Atlantidě?“ optal se Walter.
„To opravdu nevím, poslední hlášení bylo poškozené, takže nic nevíme,“ strachoval se Landry.
„Snad jsou v pořádku,“ modlil se Walter.
„Waltře?“ porazil ticho Landry.
„Ano?“ pozvedl svou hlavu Walter a zadíval se na Landryho, který si zrovna dopřával další doušek kávy.
„Nepřišla nějaká zpráva od Tolánů?“ optal se Landry.
„Žádnou jsme nedostali,“ informoval Walter, který si dal další doušek kávy.
„A co Jaffové, neozvali se?“ ptal se dále Landry.
„Ani ti,“ kroutil hlavou Walter.
„No, snad se nám brzy někdo ozve, připadá mi, že na nás všichni zapomněli,“ prohodil Landry, když odcházel do své kanceláře, kde si na stůl položil prázdný hrnek. Poté se odebral k výtahům, které jej vyvezli na povrch, kde měl zaparkované své auto.
Měl ho jen krátce, dostal ho od svého synovce, který nedávno umřel. Pomocí dálkového ovládání jej otevřel, jakmile stál přímo u dveří, opatrně chytl za kliku, kterou chvíli nehnutě držel a vzpomínal na něj. Otevřel dveře, a poté nasedl do upraveného černého Mustanga. Byla to jediná věc, která mu zbyla po jeho milovaném příbuzném. Jakmile vyjel ze střeženého areálu hory, zamířil si to směrem k domovu. Nebral ohledy na nějaké zákony, postupně sešlapával plyn, až byl úplně na podlaze, jel po rovné silnici rychlostí 210km/h, třepaly se mu ruky, hlavou mu létalo tisíce myšlenek, když v tom narazil na jednu, která ho donutila sešlápnout brzy, čímž prudce zabrzdil.
Na dohled nebylo žádné auto, šlo slyšet jen zvěř, která byla v okolním lesíku. Když se konečně uklidnil, opět se rozjel ke svému domovu, tentokráte už jel podle předpisů a dojel domů bez jakýchkoliv problémů.
Během hodiny zastavil před bránou, která vedla do areálu jeho pozemku. Sáhl hluboko do pravé kapsy, odkud vytáhl jistý vysílač, který poté zapnul. Během pár vteřin se brána před ním začala otvírat, jakmile byla brána úplně otevřená, tak se rozjel dovnitř a po projetí, opět aktivoval vysílač, aby za sebou zavřel. Jel dále po příjezdové cestě, dokud se nedostal ke garáži, kde zaparkoval.
Po vypnutí motoru zůstal sedět ve tmě. Rozsvítil si levou rukou světýlko nad zpětným zrcátkem a pravou stále pevně svíral volant. Jeho mysl byla zaměstnaná rekonstrukcí události, při které umřel bývalý majitel Mustanga. Měl docela podrobné informace z několika spisů a svědectví, proto nebyl pro něj problém si to přestavit do nejmenších detailů.

O dva týdny dříve.

„Susan!“ vykřikl Bill, který se prodral hloučkem davu k dívce, kterou miloval, jenže neměl odvahu ji to říct.
„Ahoj Bille,“ pozdravila jej a tak sladce se na něj usmála, že v ten moment zapomněl i jak se jmenuje. Když viděla, že Bill není schopen se ani nadechnout, tak ho jemně strčila do ramene a s úsměvem podotkla:
„Zavři aspoň pusu, když se tak na mě díváš.“
Bill strašně zčervenal a koktavě ji odpověděl:
„Já si nemůžu pomoct, víš… Strašně se mi líbíš.“
Susan jen kývla a s hlubokým úsměvem, při kterém se jí udělaly dolíčky, řekla:
„Miluji tě, Bille.“

Bill zůstal opařeně stát, protože ani v nejmenším nedoufal, že ho někdy bude mít tak moc ráda. Když ji chtěl odpovědět, že on ji miluje už strašně dlouho a že ji bude milovat nadosmrti, uviděl za ní muže, který zjevně nebyl v pořádku, spíš vypadal, jako kdyby mu přeskočilo, v jeho očích šla vidět zlost a agrese, jeho oči byly upřené na jeden jediný bod - na Susan.
V okamžiku vytáhl zpoza opasku zbraň a začal ji odjišťovat. Bill ani vteřinu neváhal a skočil na muže, který zbraň již odjistil a snažil se mu jí vytrhnout z ruky. Útočník ale naneštěstí zmáčkl spoušť a kulka ho zasáhla někam do dutiny břišní. Po výstřelu zařval a spadl na kolena, posléze se zhroutil na břicho a celé tělo se mu začalo třást. Susan se k němu okamžitě rozběhla a převalila jej na záda. Uviděla hodně krve vytékající s jeho těla. Jeho poslední slova, která řekl, zněla:
„Miluji tě, Susan.“

Muž se ihned po výstřelu rozběhl pryč, ale v útěku mu zabránili tři muži, kteří ho srazili na zem, zbraň mu vzali a zajistili. Susan mu dala polibek, který byl poslední v jeho životě a také nejlepší. Naposledy pohlédl na Susan, na kterou se usmál a poté jeho život vyhasl, umřel.

Susan stékaly proudy slz po tvářích a kolem ní a mrtvého Billa, kterého stále pevně držela, stálo několik desítek lidí, kteří nebrali ohledy na nic a beze studu fotografovali a natáčeli mrtvého mladého člověka, který zachránil před smrtí svou milovanou. Když se od Billova těla Susan odlepila a podívala se na lidi za ní, všimla si, že většinu lidí to netrápí, ale mají z toho, jak se zdálo dokonce i potěšení. To ji vytočilo na nejvyšší míru, kdyby tam nepřišel major Marks a neodehnal ty lidi on, udělala by to ona a to nejbližšími věcmi, které by po nich házela.

„Ty jsi asi Susan, viď?“ optal se Marks, který přiklekl k ní. Ona se na něj podívala, jemně přikývla a se slzami v očích se na něj vrhla, objala jej a začala strašně plakat. Marks prohodil: „Jen se vyplač, Susan, jen se vyplač,“ poté se podíval na svého dobrého kamaráda, který před ním ležel s úsměvem ve tváři ve velké kaluži krve. Povzdechl si a začali mu také stékat slzy.

Současnost.

Hank si povzdechl a konečně sundal ruku z volantu, který tak dlouho pevně svíral. Vytáhl klíčky ze zapalování, zhasl a vylezl ven z auta a odešel do svého domu, ve kterém přebýval už rok sám.
Občas na návštěvu zajel Bill, který někdy dovedl i Susan, ale teď? Teď si byl jist, že ho nikdo nenavštíví. Cítil se strašně osamělý a zničený. Přešel do své ložnice, kde se neobtěžoval ani se svlékáním a praštil sebou do postele a pořádnou chvíli strávil plakáním. Nakonec ho ale přemohl milosrdný spánek.

Landryho probudilo nepříjemné pípání, které vydával budík. Natáhl pravou ruku, vzal budík do ruky a švihl s ním o zeď. Nechtěl, aby ho něco rušilo, aspoň teď ne.
Uběhla hodina od vyzvánění budíku, který teď ležel rozbitý na zemi u zdi. Na nočním stolku ležel mobil, natáhl se pro něj a zapnul jej. Jakmile se displej rozzářil, tak ho rozbolely oči. Odvrátil zrak a chvíli ještě mrkal, než se vrátil pohledem zpět na mobil, kde uviděl datum třicátého prvního března, jedenáct dopoledne. Když si přečetl ten datum, chvíli přemýšlel, proč se mu zdá důležité, potom ho to trklo a bleskem vyrazil do koupelny, kde se svlékl a vešel do sprchy, kde pustil hodně ledovou vodu, aby se úplně probral.
Poté udělal nejnutnější hygienické potřeby, a vyrazil do šatny a vzal černý oblek, který si během následujících chvil oblékl. Spěchal a to opravdu hodně, vzal kravatu, ale nešla mu zavázat, třepaly se mu ruce s toho stresu.
Sedl do auta a než otevřel garážová vrata, naposledy se podíval na mobil, který ukazoval čas jedenáct padesát. Řekl si pro sebe:
„To nestihnu!“
Chvíli přemýšlel, ale potom dostal nápad, jak se tam dostat ještě před dvanáctou.
Vzal vysílačku, na které nastavil jedinečnou frekvenci, kterou používají jen pozemské křižníky třídy 304. Spojil s jedinou lodí, která právě hlídkovala nad planetou – Odyssea.
„Tady Hank Landry, slyší mě někdo?“
„Slyšíme vás, pane, co potřebujete?“ odpověděl na volání Emerson.
„Potřebuji transportovat do nějaké tmavé uličky poblíž místního hřbitova, je to velmi důležitá věc, plukovníku!“ vysvětlil Landry, který během pár vteřin zmizel v záblesku asgardského paprsku, který ho přenesl do uličky poblíž hřbitova. Rychle se podíval na displej mobilu, který mu ukazoval čas jedenáct padesát pět. Následně se rozběhl k hřbitovu, kde se už scházeli lidé.

Okamžitě poznal jednu osobu, nebyl to nikdo jiný než Susan, které zjevně stékaly vodopády slz. Zpomalil krok a vydal se k ní normální chůzí. Ona si Hanka také všimla.
„Ahoj Susan,“ dostal ze sebe Hank, který byl na první pohled zničený.
„Ach, pane Landry, stále tomu nemůžu uvěřit,“ smutně odpověděla Susan, která následně objala Hanka, který ji pohladil po vlasech, „dal za mě svůj vlastní život,“ pokračovala Susan, která se ještě více rozplakala.
„Byl to skvělý kluk. Byla jsi pro něj vzduch, který dýchal, byla jsi pro něj ten největší poklad v celém vesmíru, jen škoda, že ti to nedokázal říct,“ konstatoval Hank, který k sobě Susan ještě více přitiskl, když viděl, že plaká pořád víc a víc.
Během několika následujících okamžiků přešli k místu, kde měl naposledy spočinout mladý Bill Landry. Hank přešel k jedné z židlí, které tam byly, poprosil jednoho chlapce, pravděpodobně kamaráda od Billa, jestli by nemohl uvolnit místo. Neváhal ani vteřinu, vstal. Hank pak pokynul rukou Susan, která si následně sedla na místo, které ji uvolnil. Těsně před začátkem dorazil i major Marks, který na všechny kývl a potom se omluvil:
„Promiňte, dostal jsem se do zácpy.“

„Dnes jsme se tu sešli, abychom uctili památku Billa Landryho, mladého, pracovitého, kamarádského, ale hlavně oddaného kluka, který tragicky zahynul, když chránil Susan před zdrogovaným mužem. Susan pro něj byla vzduch, který dýchal, byla pro něj to největší bohatství v celém vesmíru. Je to veliká škoda, že z tohohle světa odchází tak mladý a úžasný člověk, jakým byl Bill,“ začal Hank Landry, nadechl se, utřel si slzy a pokračoval:
„Bill byl pro mě jako syn, kterého jsem nikdy neměl. Měl jsem ho strašně rád, spolu se Susan ke mně chodili na návštěvy. Pamatuju si na ten den, kdy jsme seděli na verandě, popíjeli chlazené pivo a on mě objal, a řekl mi, že mě má rád. Nikdy na ten okamžik nezapomenu. Spolu se Susan mi pomáhali v domě i na zahradě. Byl to výjimečný kluk, a ty Susan jsi výjimečná dívka, je škoda, že jste si nevyjasnili své city k sobě dříve,“ zase se odmlčel, utřel si další várku slz a dodal:
„Sbohem, synu.“

„K poctě zbraň!“ dostal ze sebe jeden z vojáků, kteří stáli kolem jeho rakve.
„Zamířit!“ pokračoval ten samý muž.
„Pal!“ *výstřel*
„Pal!“ *výstřel*
„Pal!“ *výstřel*
„K poctě zbraň!“ dokončil ten samý muž, který následně přešel k Landrymu a Susan a podal jim Americkou vlajku, složenou do čtverce.

Poté se jeho rakev začala spouštět do vykopané díry, kde následně skončil skvělý člověk, jímž byl Bill. Následně všichni přítomní přišli a vhodil dovnitř každý jednu růži. Susan už opět plakala a objímala Hanka, který byl na tom podobně. Rakev byla poté pohřbena pod vrstvou hlíny. Všichni už odcházeli, až na Hanka, Susan a Markse, kteří ještě dlouho koukali na bělostný kříž, na kterém bylo jeho jméno, datum narození a datum smrti. Všichni tři oplakávali mrtvého Billa.

Jedno takové upozornění.. Jakmile vydám celý 6. díl, který je rozsekaný na 3 části, tak možná měsíc, možná více nevydám díl..

Hank si povzdechl a konečně sundal ruku s volantu

vidím do očí byjící chybu.
Jinak chudák Landry.
No je to zajímaví díl jen to moc nechápu s tim Billem neznámí muž nejspíše voják jelikož měl vojenský pohřeb ale to mu mohl zařídit Landry ale pochybuju že by se jinak znal s Marksem.

Chybička opravena.

Co takhle od dětství?

No jo to mě nenapadlo holt nejsem přiliš inteligentní jedinec

díl vlastně o ničem, ale jinak dobrý a pak mam otázku, jestli už si někdy viděl/a americkou vlajku složenou do čtverce?

mynymony:

Toto je spoiler!!!:

Teď je možná o ničem, ale z téhle části něco, nebo někdo bude hrát velkou roli v budoucnu. A vlastně i další části budou důležité, ale až v dalších dílech.

Na vlastní oči? Tak to fakt ne. A opravdu nejsem ona.

Jo a mimochodem těším se na něco až prozradíš něco více o té misi pro odysseu.

Jejda co to bude? Bill nebude mrtvej co?

deadalos: No, budeš si muset počkat na další díly.
coldvel: Nebudu ti to vyvracet, ani potvrzovat.

Proč jsem si myslel že to řekneš ?

vynikající díl

Skládá se do trojúhelníku nešlo o to jestli si to viděl

posedlík: Jsem rád, že se díl líbil.
mynymony: Trojúhelník a Čtverec.. To je SKORO to samé. Já jsem byl právě přesvědčen, že skládali do čtverce. Ale tak, tohle je detail.

No toto, málem jsem na vás zapomněl. Ale vzpomněl jsem si a díl je tady. Za korekci opět děkuji Jakopovi, který se mnou má tu trpělivost a nepošle mě někam.
A teď bez dalších okolků, tu máte díl. Enjoy.

Díl 6. Orkeoni - 2. část

Datum: Třetí Duben 2011, 15:40
Místo: Sluneční soustava, relativně blízko Země, Medvěděv.

„Velitelka lodi na můstku!“ upozornil letový operátor, Kirill Dobrodějiv. Všichni na můstku povstali a zasalutovali ženě, která přicházela oblečená v zelené kombinéze. Krátké blonďaté vlasy svázané do copu kontrastovaly s krásně zelenýma očima. Měla skvěle vysportovanou postavu a prsa taky nebyla k zahození. Pro několik osob z posádky byla andělem, ale zároveň i ďáblem.
„Pohov!“ prohodila Diana Ivanovová, která přešla ke svému křeslu, do kterého se následně posadila.
„Za patnáct minut vystoupíme z hyperprostoru, madam,“ oznámil Kirill.
„Bojový stav,“ odvětila nezaujatě. Okamžitě se po celé lodi změnilo osvětlení z klasického na modré, které ohlašovalo bojový stav. Všichni členové posádky se rozběhli na své pozice a vyčkávali na další rozkazy. O patnáct minut později ruská loď vyletěla z hyperprostoru u čtvrté planety tamější sluneční soustavy, ve které bylo deset planet, z toho byly jen dvě, na kterých byl nějaký život. Jedna byla pouštní planeta a druhá zase byla pokrytá hustou pokrývkou sněhu a velkými horami.
„Hlášení,“ optala se Diana.
„Na senzorech není žádná jiná loď, než naše, madam,“ odpověděl zbraňový operátor, Albert Adamov.
„Zrušte bojový poplach, štíty na poloviční výkon, zbraně nechte nabité, senzory na maximální výkon a skenujte planety. Jestli se naši zvědové nepletli, najdeme velké ložiska důležitých rud, které využijeme na výstavbu dalších lodí,“ přikázala Diana, která se zadívala čelním průzorem na jednu ze dvou obyvatelných planet – na pouštní.

O několik hodin později.
„Madam, našli jsme na pouštní planetě obrovské zásoby trinia, naqadahu a dalších rud,“ ohlásil nálezy Albert.
„Do…“ v tom Dianu přerušil Kirill:
„Zaznamenáváme otevření hyperprostorového okna, jsou to tři plavidla, se kterými se potkal jak Hood, tak Odyssea, nabíjejí zbraně, madam!“
„Bojový poplach, jakmile budou na dostřel, palte. Nabijte sila jedna až šest raketami typu Mark XI. Úhybné manévry, podle toho, co jsem četla, mají velmi silné zbraně, nechci, aby nás trefili, jasné?!“ zvýšila hlas Diana.
Všechny její rozkazy byly během pár vteřin vykonány a z hlavních baterií Medvěděva vyrazily čtyři tyrkysové paprsky, které narazily na fialový štít první ze tří lodí. Lodě také začaly pálit ze svých hlavních děl, mohutné fialové paprsky křižovaly vesmírnou prázdnotu, drtivá většina paprsků se netrefila a pokračovaly dále, kde slábly a slábly, až nakonec úplně zmizely.

Z pozemské lodi, která nesla název Medvěděv, vyletělo šest raket typu Mark XI, dvě hlavice na jedno plavidlo. Nepřátelské lodě okamžitě zareagovaly a spustili palbu ze svých bodových zbraní. Krátké dávky fialových energetických pulzů vyřadilo pět z šesti hlavic, jedna ale hustou palbou proletěla a narazila na štít prvního plavidla, po výbuchu hlavice loď okamžitě zmizela. Vypařila se a nezbyl po ní ani jeden šroub. Štíty lodě, jenž byla v blízkosti té první, klesly na pouhých třicet procent.

Výbuch byl tak mohutný, že oslepil všechny zbývající lodě, stříleli teď naslepo. Z plavidel začaly vylétat krátké dávky fialových energetických projektilů, které občas ustaly, a vyrazil z lodí fialový paprsek. První z těchto paprsků se trefil někam do přední části štítu, který schytával už delší dobu nápor fialových pulzů. Dva emitory štítu to nevydržely a shořely na uhel.
„Štíty na dvaceti dvou procentech, madam!“ vykřikl Albert, který vyjeveně čuměl na to, o kolik procent dokázal jeden zásah shodit štíty. Bylo to skoro o padesát procent! Další zásah by znamenal jisté zkolabování štítů nebo dokonce zničení lodě.
„Nabijte všechny nepoškozené sila a odpalte ty bastardy z mého výhledu!“ rozkázala Diana.

Z Medvěděva vyletělo na dvanáct raket typu Mark X. Ty zamířily na nepřátelské lodě. Polovina hlavic byla zničena v půli cesty, dalších čtyři byly zničeny skoro u lodí a pouze dvě se dostaly až k cíli, narazily do štítů nejbližšího plavidla, kterému následně zkolaboval štít a loď v následné explozi zmizela.
Zůstávala poslední loď, která v poslední naději vypustila fialový paprsek. Ten zasáhl štít Medvěděva, který problikl a zmizel. Paprsek byl sice mnohonásobně slabší, ale pokračoval ve své cestě, až narazil do zadní části trupu za pravým hangárem lodi, kde se objevila majestátná exploze.
Exploze téměř zničila celý hangár, který u lodě držel jen silou vůle. Podpora života ještě fungovala, ale bohužel jenom na pár místech a tak drtivá většina posádky zahynula na udušení. Motory byly totálně odrovnané. Loď teď velkou rychlostí, kterou nabrala kvůli explozi, mířila na druhou obyvatelnou planetu, jejíž povrch tvořily hory a velká vrstva sněhu.
Medvěděv po asi patnácti minutách začal sestupovat do atmosféry v úhlu pro loď ne zrovna ideálním. Přední část trupu dostávala opravdový záběr, ale také to z části brzdilo sestup lodě.

Poslední energii využil Albert po probuzení z bezvědomí při pohledu přes čelní průzoru na blížící se povrch planety k okamžitému transportu žijících členů posádky do levého hangáru, kde ještě fungovala podpora života. Následně nastal náraz a skoro polovina lodě zůstala pohřbená pod běloučkým sněhem, který neustále přibýval.

Po dvou dnech, kdy přeživší posádka ležela v bezvědomí v levém hangáru Medvěděva, se někteří začali probouzet. Jako první se probudil Kirill. Ten ihned přispěchal k velitelce lodi ležící u jedné ze stíhaček s nebezpečně se kymácejícím pravý křídlem. Protože se zdálo, že každou chvíli na ní spadne, tak jí chytl za ruce a odtáhl dál od místa nebezpečí. Jak Kirill předpokládal, během následující minuty na místo, kde ležela Diana, spadlo pravé křídlo.

Náraz křídla na podlahu hangáru vzbudil tři čtvrtiny spící posádky. Vzbudila se také Diana, která se zaraženě rozhlédla kolem, ale když uviděla patnáct osob z její posádky, tak se uklidnila.
„Nebyli jsme na můstku?“ optala se s obrovským bolehlavem Diana.
„Ano byli, madam, ale já všechny živé členy transportoval do levého hangáru,“ odpověděl Albert, který měl vyhozené rameno.
„A proč?“ nechápala Diana.
„Loď se blížila k povrchu planety, motory byly nefunkční, pravý hangár držel u lodi jen silou vůle, jen tady v levém hangáru běžela podpora života, předek lodě už asi neexistuje, madam,“ objasňoval Albert, když mu šel Kirill nahodit rameno zpět na místo.
Diana jen kývla a následně se vydala k jednomu jumperu, který měla každá loď. Při otevírání dveří, uslyšela výkřik Alberta, jemuž Kirill nahodil rameno zpět do původní polohy. Chvíli si obhlížela situaci v jumperu, potom vyšla ven a zavolala na Alberta, protože měl antický gen. Ten následně nastartoval jumper, a začal kontrolovat systémy lodě. Po chvíli oznámil, že až na pár škrábanců je jumper zcela v pořádku.
„Zkuste se dostat do lodi a doneste užitečné věci, na které narazíte. Nejdůležitější jsou zásoby a generátory, běžte!“ vykřikla Diana.
Během pár hodin se začala posádka vracet, někteří nesli jídlo, někteří generátory energie, někteří uniformy, balenou vodu a další užitečné věci.
„Madam?“ ozval se Kirill.
„Ano?“ řekla Diana a otočila se na něj.
„Cesta k můstku je absolutně zničená, tam se nedostaneme,“ pronesl Kirill držící ve své náruči naqadahový generátor.
„A co strojovna?“ optala se Diana.
„Nemáme energii, takže jsme se tam nemohli dostat a našli jsme jen tento generátor. Ostatní jsou pravděpodobně ve zničených částech lodi,“ odpověděl Kirill.
„To nejsou příjemné zprávy,“ konstatovala Diana, následně pokračovala, „Albert, Kirill a všichni ostatní technici pojďte za mnou.“
Z podlahy se zvedli pouze dva členové posádky. Přešli až ke dveřím strojovny, kde položili generátor na zem a začali ho propojovat s energetickou sítí, aby aspoň mohli otevřít dveře dovnitř. To se jim po půl hodině podařilo, strojovna vypadala celkem v pořádku. Proto technik okamžitě vzal generátor a připojil ho do energetické sítě, po pár vteřinách začal proudit po celé lodi nový vzduch, podpora života se zapnula. Okamžitě spustil diagnostiku lodě. Trvala zhruba hodinu a půl, potom začal hlásit škodě:
„Pravý hangár, motory, subprostorový vysílač, můstek, a dalších čtyřicet devět sekcí jsou totálně zničené, do těchto částí jsem zakázal přívod energie, čímž nám generátor déle vydrží. Na zbraně a štíty se ani neptejte, na to můžete okamžitě zapomenout, ty ani na lodi nejsou,“ přednesl technik, který ještě dodal:
„Senzory nám fungují, ale jen na velmi krátkou vzdálenost. Podle senzorů je sedmdesát procent lodě pod vrstvou sněhu.“
„A levý hangár?“ optala se Diana.
„Ten je ještě nad sněhem, ale hangárové dveře brzy zapadnou, měly bychom je otevřít a odházet trochu sněhu, abychom se vůbec dostali ven, protože podle diagnostiky je to naše jediná cesta z lodě. Přechodové komory jsou zničené nebo nejsou na lodi vůbec,“ dopověděl technik.
„Otevřete hangárové dveře,“ přikázala Diana.
„Dobrá,“ pronesl technik, který zadal příkaz na otevření hangárových dveří, „máme problém,“ dodal technik, když se dveře neotevřely.
„Jaký?“ ptala se už trochu podrážděná Diana.
„Nejdou otevřít,“ vyjádřil zřejmý fakt technik a snažil se zase otevřít dveře hangáru, „prostě to nejde. Nevím, co s tím je, mám jenom omezené možnosti, když tolik věcí nefunguje!“ vykřikl technik a praštil rukou do konzole.
„Nevadí,“ řekla Diana a poplácala ho po zádech, „zbrojnice je taky zničená?“ optala se, než odešla.
„Ne není, jen budete potřebovat generátor na otevření dveří,“ odvětil technik, který vypojil generátor. Jakmile to udělal, všechna světla zhasla.

Datum: Pátý Duben 2011, 1:00
Místo: Země, SGC, konferenční místnost.

„Tak jsme tu všichni?“ optal se Landry, který se snažil nemyslet na nedávné události.
„Ano, pane,“ odpověděl Paul Emerson a pohlédl na Womacka, Markse, Davise a na Kvasira.
„Dobrá,“ pronesl Landry, který vytáhl několik spisů a podal je všem, kteří seděli v místnosti. Následně pod stůl sáhl ještě jednou, odkud vytáhl stříbrný kufřík, ve kterém se nacházelo ZPM.
Během následující hodiny si ujasnili všechny části mise, jakmile všichni odešli a Hank v místnosti zůstal sám, hluboce si povzdechl a chtěl odejít do své kanceláře, ale to neudělal, protože se před ním zhmotnil generál Sergej Ivanov.
„Umíte klepat?“ otázal se Landry.
„Promiňte, generále, ale mám na vás naléhavou prosbu,“ začal Sergej, který si v ruce mačkal svou čepici.
„Poslouchám,“ odvětil Landry a ukázal na jednu ze židlí, kde si následně Sergej sedl.
„Před třemi dny jsme vyslali naši loď na jednu tajnou operaci… A od doby, kdy se posádka naposledy ozvala, už uběhlo několik dní. A tak jsem vás chtěl požádat, jestli byste nemohl vyslat jednu z vašich lodí, aby zjistili, co se stalo,“ přednesl Sergej.
„Počkejte minutku,“ pronesl Landry a sáhl si na svou vysílačku v uchu a promluvil:
„Plukovníku?“
„Ano, generále?“ odpověděl Emerson.
„Máme tu naléhavou věc. Prosím, transportujte se sem, pokud možno okamžitě,“ řekl Landry a počkal, až se tu zjeví plukovník. Během pár sekund se tu také zjevil.
„Generálové,“ pozdravil Emerson, jakmile je uviděl.
„Plukovníku,“ současně řekli oba generálové.
„Co pro vás mohu udělat?“ optal se Emerson, když se posadil na jednu z židlí, aby měl lepší pohodlí.
„Zorganizovat záchranou nebo spíš, pátrací operaci. Medvěděv byl vyslán na tajnou misi a už se tři dny neozval,“ vyzvídal Sergej.
„Na jakou tajnou misi?“ vyzvídal Emerson.
„To vám nemohu říct,“ odvětil Sergej.
„No tak je to jasné, nikam neletíme. Nepůjdu do něčeho, o čem nevím naprosto nic, nechci ohrozit svou posádku,“ řekl Emerson a už, už chtěl volat na Odysseu o transport, když ho zarazil Sergej:
„No tak dobrá. Naši informátoři nám dali polohy planet s obrovským množstvím naqadahu, trinia, zlata a dalších rud. Vyslali jsme loď, aby skenovala planety na udaných koordinátech,“ odpověděl Sergej.
„Dobrá, dejte nám ty koordináty a my vyrazíme na cestu,“ pronesl Emerson, který se po souhlasu Landryho nechal transportovat na svou loď. O pár minut později Marks hlásil přijetí dat.
„Nastavte kurz, všichni ať jsou připraveni na boj, když to bude nutné, zapojíme ZPM,“ rozkázal Emerson a zahleděl se kamsi do dáli vesmíru.
„Jsme připraveni, cesta bude trvat zhruba dvě hodiny, pane, “ podal hlášení Womack podíval na svého velícího důstojníka. Ten jen přikývl a přikázal:
„Vstupte do hyperprostoru.“

Vcelku zajimave.

Zajímaví a pěkný díl. Jo jen malý detial když selže podpora života dejcháš dál jen se nevitváří noví vzduch to jedině že by všechn vzduch byl visán.

vynikající díl

skveli a velmi zaujmavy diel


kedy das dalsi ?

Lepsi se to super dil, pochybuju ze ruska armada sveri veleni zene.

pal: Děkuji.
deadalos: Děkuji. A abych ti to trochu objasnil.. Medvěděv má obrovskou díru za pravým hangárem a pak ještě několik děr, kudy vzduch uniká. Patnáct minut letěli vesmírným vakuem, podle mě, by se ten vzduch určitě dokázal vysát. Až na některé místa, samozřejmě.
posedlík Jsem opravdu rád, že se ti díl líbil.
Narutho88: Také děkuji.
- No, příští pondělí.
coldvel: Jsem rád, že se díl líbil. No, někdo mohl zatahat v politice za pár nitek a čáry máry fuk, je tam žena.

No ale málo kdo je přímo u těch stěň a loď se okamžítě uzavírá teda v případě že má zkušenou posádku.

Po tak velkém nárazu si myslím, že i když někdo neupadl do bezvědomí, tak nestihl dojít někam, odkud by nějak loď uzavřel. Ale to je čistě na náhodě, mohl někdo zůstat vzhůru, ale nemusel. Ale já to napsal tak, aby nezůstal.
- Jinak.. Nevím zda jste si toho pod 1částí 6tého dílu všimli. Ale v pondělí 20.1. vám sem hodím 3 a zároveň poslední část 6tého dílu. Ale zároveň nastane "doba temna", jelikož se stáhnu do ústraní a dám si něco na způsob pauzy.
Psát budu, to ano, ale asi ne ve velkém množstvím.. A všechno co napíšu bude spíše do druhé povídky, které chystám, a která se nazývá Atrins Calendar. Možná se vám bude líbit, možná ne, to ukáže až čas. Mohu vám poradit, že vše, co se týče této druhé povídky řeším z kasparova655365. Takže svoje dotazy směřujte na ní.
Přeji hezký zbytek večera.

No typuju že tvá nová povídka dle názvu bude mít něco společného s antiky možná eště asgardy.
Jo a to jsi děláte prdel Kasaprova brzo končí nebo snad už skončila dočasně Daedalos 304 Nemsis je jednou za měsíc i ty proooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooč.
co mam jako číst ?

Co treba knihu, ale take se mne nelibi ze to tu pomalu umira.