SG: Povídky od M. - Rychlá záchrana...

bylo to prostě nádherné a ted se jen těšit na nové díly

Díky všem za ohodnocení, vždycky mě potěší vaše názory . Dále se můžete těšit na novou povídku, kterou musím ještě opravit. Nebude nikterak dlouhá, pouze jednorázovka. Bude to tzv. vyplňovačka před dalším příběhem se Zuzanou a Rodneym

Mooony: Tak konečne som si prečítala poviedku V temnotě. Opäť si ma prekvapila nápadom. Ja neviem, kam na tie nápady chodíš, ale každá tvoja poviedka je super. Mohol tam byť možno trošku viac John ale to som celá ja
Zuzka bola skvelá postava. Páčilo sa mi ako sa obetovala pre dobro ostatných a tiež aj to, že to nakoniec skončilo happy endom aj pre ňu. Zaujímavý nápad s tými očami - ja ťa proste obdivujem. Ako pozerám už máš dokončenú aj ďalšiu poviedku, tak dúfam, že sa aj k nej čoskoro dostanem. Veľmi sa mi to páčilo

Teď ste mi připoměli, jestli někoho zajímá můj názor , že se mi nezdálo to jak Rondey soucítil s těmi v alt. realitě... I když co já vím jak by se mohl cítit a on vlastně tak trochu soucítil sám se sebou... stejně bych ale řekl, že by byl více zaměřen na sebe... chápete... No... to byl spíš takový postřech, že bych si ho tak nepředstavoval...
Stejně to ale bylo kolosální a tohle je jen kosmetická výtka...

Btw Zizi máš mrtě dobrej avatar... fakt mě pobavil...

Zizi: Děkuji, moc díky. Jsem ráda, že se ti mé povídky líbí. Přiznávám se (bez mučení) že nápady ke mě občas přijdou sami a to vždy v dost nevhodnou dobu.

*Jack*: Tvůj názor samozřejmě zajímá mě! Díky za výtku, příště se zkusím s Rodneym více ztotožnit. Vážně díky, tohle mě nějak nenapadlo .

Tak a je to tu, mám pro vás novou povídku.
Jmenuje se: Deset ran.
Postavy které se tu vyskytují jsou ze seriálu. Nenajdete tu novou postavu. Odkud jsem zápletku vzala hodně z vás pozná. Celá povídka není veselá, řekla bych, že je depresivní. Myslím, že více říkat nemusím a tak můžete se vrhnout do čtení .

btw: Pokud najdete chyby, tak je prosím omluvte. Díky . A ještě žádám omluvu, opravdu nevím, jestli byl John starší než jeho brácha, tak pokud v tom mám chybku...tak mi to prosím odpuste.

Deset ran

Prolog

„McKayi, vypni to!“ zakřičel John. Jindy arogantní vědec se zatvářil zoufale.
„Já...já to nedokážu, Johne. Je mi to líto,“ zašeptal Rodney. To bylo poprvé, co něco takového přiznal. V podplukovníkově obličeji se objevil strach.
„Vždyť to dokážeš, musíš! Rodney!“ Jeho hlas skoro žebral.
„Ne, Johne, je konec. Víš to stejně dobře jak já.“ Vzdal se, Rodney McKay se vzdal. V jeho očích se objevil strach. Pohlédl na svého přítele a smutně se usmál. Bylo mu jasné, že tu někdo musí zůstat a zastavit další hrozbu.

To bylo poslední, co si John Sheppard pamatoval. Poslední okamžik, kdy mu viděl do očí a mohl říct, že doufal...opravdu doufal, že je to lež. Za tolik let si vytvořili mezi sebou bezeslovnou komunikaci. Jako by mu tenkrát četl myšlenky. Tolik by si přál vrátit čas, ale nedokáže to, nikdo to nedokáže.

****

John si povzdechl a znovu pohlédl na pamětní desku, která patřila jednomu z největších géniů. Smutně se usmál a položil květinu těsně pod hranu desky. Bylo to zvláštní, ale i přes to všechno, jak se Rodney snažil všechny od sebe odehnat, tak neuspěl. Leželo to tolik růží, květin...Lidé nezapomínají na hrdiny. Sheppard hodil poslední pohled na desku.
Zavřel oči: „Chybíš nám.“ Pak odešel. Zanechal za sebou ztichlou jižní plošinu s malou, na jedné straně lehce nadzvedlou pamětní deskou, která má přežít staletí.

Slunce zapadalo. Jeho rudá záře zbarvila bílé růže do nachova. V modré hladině plavaly okvětní lístky květin, řasy a malé rybky. Přehozená a připevněná vlajka u památníku se zvlnila. Foukal mírný vítr. Antická slitina pod paprsky slunce zrudla. Pár květů se odkutálelo stranou a odkrylo na půl zakrytý nápis.
„Na věčnou památku doktoru Rodneymu M. McKayovi, který neváhal položit život za záchranu tisíce životů.“ Takhle skončil jeden z největších géniů, přátel, bláznů a hlavně lidí...


O několik dní dříve...
Atlantis klidně plavala na modré hladině. Bílé vlnky se objevovaly a zase mizely pod hladinou, sem tam se nějaká rozutekla do dály. Slunce vyšlo vysoko nad obzor a příjemně hřálo. Nastalo tak zvaný podzim. Bylo chladněji a moře ztmavlo. Od pevniny sem vál vítr, který sebou nesl barevné listí. Dny se krátily a noci prodlužovaly. Někteří obyvatelé vstali za tmy a stejně tak chodili spát. Každý den se tu prozkoumávali nové místnosti, kterých tu bylo tolik. Vědci nestíhali a to tu byli už dva roky. Pro každého se tu našla nějaká práce, překlad, výzkum, průzkum planet...

„Rodney,“ zavolal kdosi. Vědec se otočil na menšího Čecha.
„Hm, co je, Radku?“ I za ty dva roky mu dalo zabrat jeho jméno.
„Našli jsme zajímavý přístroj,“ oznámil doktor Zelenka a přešlápl z nohy na nohu.
„V čem je problém? Zjistěte k čemu je!“
„Problém je v tom, Rodney, že se ho podařilo někomu spustit. Nevíme, kdo to udělal, ale každopádně to bude problém.“ Doktor McKay si povzdechl. Žil mezi idioty! Nikdo se nepřizná ke své chybě a ještě k takové strašné!

„Zjistili jste k čemu sloužil?“ vyštěkl vědec na Čecha. Radek na sucho polkl.
„Ne,“ zarazil se po pohledu, který po něm Rodney střelil.
„Ale...“
„Ale co?“ zakřičel už podrážděný McKay.
„Antikové po hned jeho zkonstruování od celého projektu odstoupili, nevíme proč. Jsou o tom smazány skoro všechny záznamy.“ Rodney si povzdechl. Tohle by mohl být problém. Nakonec se ovládnul a vydal se za doktorem Zelenkou. Měl podivný pocit, že to není něco v pořádku.

Zbytek toho dne se všichni snažili přijít na to, co tenhle stroj způsobuje. Nic se však nenašli. Veškeré záznamy byly vymazány. Všude k tomuto přístroji bylo napsané, že se nesmí za žádnou cenu spustit. Na to však bylo pozdě. Bylo pozdě na vrácení zpět, vše se rozeběhlo svým směrem. Vznikl jeden příběh, který nikdy neměl být zapomenut a při kterém lidí umírají.


Rodney McKay ráno vstal. Protáhl se a zazíval. Zapraskalo mu v zádech. Unaveně se odšoural do koupelny. Opláchl si obličej vodou a ...zarazil se. Jako by v místnosti kvákala žába. Zatřásl hlavou a žába znovu zakvákala. Naštvaně se otočil.

Na okraji vany seděla středně velká ropucha a hleděla na vědce.
„Kšá, potvoro!“
„Kvák,“ dostalo se mu odpovědi. Na tu zrůdu nesáhne, ani ho nenapadne. Ignoroval ji. Další zakvákání přerušilo zakručení jeho žaludku. Byl čas na snídani a tak se vědec vydal zaplnit si žaludek. Otevřel dveře na chodbu a v polovině kroku se zarazil.
„Kvááááák,“ zaznělo z chodby sborově.
„Co to do háje je?“ Odpovědí mu bylo jen další zakvákaní. Vědec se naštvaně rozešel do jídelny. Z cesty mu uskakovaly všechny přítomné ropuchy a žáby všeho druhu. Jediné, co doktor netušil, bylo, že je ho jeho osobní žabka pronásleduje.

„Rodney,“ vybouchla Elizabeth, „vysvětli mně, co tu u všech svatých dělají ty žáby!“ McKay protočil panenkami.
„Kdybych to věděl, tak tu už nejsou! Jedna mě dokonce pronásleduje!“
Přítomný Sheppard se zasmál: „Že by nápadnice?“ Na to dostal odpovědí pouze vědcův kyselý obličej.

Doktorka Weirová přecházela po laboratoři. Byla nervózní. Několik očí ji sledovalo. Pouze dva páry byly lidské.
„Půjdu zjistit, co se děje,“ prohlásil po chvíli Rodney. Připadal si zodpovědný za to, co se právě dělo. Svým způsobem byl. Teď už bylo pozdě hledat viníka. Tak jako předešlý den.

Ke konci dne se nic nezměnilo. Žab na chodbách bylo pořád stejně. Jedna neustále pronásledovala doktora McKaye. Vědci na nic nepřišli a Atlantis, starodávné město, se ponořilo do další neklidné noci, při které si podivný přístroj hvízdal. Chystal další překvapení pro nový den.


A přišel nový den. Slunce potichu vyšlo, avšak jen na chvíli. Nad Atlantis se přihnaly mraky, tak temné, jako by byla noc. Spousta obyvatel se vzbudila do tmy. Stíny se ploužily chodbami. Na obloze poletovali noční ptáci, kteří si mysleli, že znovu přišla noc. Žáby se skoro nehýbaly z místa na místo. A pokud ano, tak si tichounce poskakovaly po chodbách starobylého města a tlumeně kvákaly.

Doktorka Weirová otevřela oči. Prvně si myslela, že se jí to jen zdálo, avšak tlumené kvákání a zvonění budíku rozhodně nevypadalo jako sen. Vstala a pohlédla z okna. Tma, všude, kam jen oko dohlédlo, byla temnota. Hodiny na budíku ukazovaly osm ráno. Elizabeth se otřásla. Měla takový nepříjemný pocit, ale okamžitě ho zahnala. Ticho a tma v ní vzbuzovalo poněkud stísněný pocit, ale práce volala. Byla velitel a od ní se očekávalo, že ostatní uklidní.
V tomhle případě si vždy pokládala otázku: „Kdo uklidní mě?“ Odpověď na ni nikdy nenašla.

Situace se kolem poledne nezlepšila. Vypadalo to, že se mračna nechystají zmizet. Vítr nefoukal a tak se nikdo nedivil, že setrvávají na svém místě. Elizabeth už dostala hlášení od psycholožky. Mnoho lidí podlehlo depresi a skoro všichni si k ní chodili pro radu. John Sheppard pobíhal po městě a uklidňoval lidi okolo. Jediný, kdo se neozval doktorce, byl McKay. Liz věděla, že někde sedí a snaží se ten problém vyřešit. Rodney už byl takový, i přes neustálé remcání a stěžování si.

Okolo desáté večer přišel Rodney do kanceláře Weirové, i se svým se svým ochráncem. Neposlal hlášení nebo mail, jak měl ve zvyku. Došel osobně, muselo to být špatné. A taky že bylo. Nikdo nevěděl, k čemu přístroj sloužil, slouží a jak se vypíná. Jediný, čím i byli všichni jistí bylo to, že za to, co se děje, může neznámé zařízení.


Přišel další den a nikdo to nepostřehl. Oproti noci nenastala žádná změna. Tma zůstávala, stejně jako kvákání. Přesto tu bylo něco, co ohlašovalo změnu. Podivný bzukot přehlušil žáby. Brzy všichni zjistili, jaká je situace. Po chodbě poletovaly mouchy. Bylo jich nekonečně mnoho. Avšak milé žabky plnily svůj úkol, konečně si nacpaly svá malá bříška k prasknutí.

Podplukovníka Johna Shepparda vzbudilo lechtání na nose. Ohnal se po narušiteli, ale jakoby se to minulo účinkem. Za chvíli ho opět svědil nos. Otevřel jedno oko a zaostřil. V tu ránu vyskočil zděšením. Na nose mu seděla velká a tlustá masařka. Příjemné probuzení do krásného, temného a hlučného rána.

Kolem polední se stav much ztenčil, ale zase ze zvětšil počet přeplněních žabek. Ubozí tvorečkové se sotva mohly pohnout, natož skákat. John musel šourat nohama po podlaze, aby je nerozmáčkl. Přece jenom neměl chuť zašlápnou a roznést po celé základně jediného nezvaného hosta.

Stav a psychika lidí se k večeru opravdu zhoršila. Všichni byli podráždění, roztěkaní a značně nervózní. Polovina lidí byla hladová. Představa, že sní více much, než samotného jídla byla děsivá. Vědecká část oznámila, že stále neví, k čemu přístroj slouží, natož, jak se vypíná. Přesto Rodney tvrdil, že z toho vytáhl, co je zítra čeká. V ohlášené McKayovské předpovědi bylo krupobití. Nikdo nevěřil, hlavně nikdo nechtěl věřit.


Major Evan Lorne se převalil na posteli. Od půlnoci nemohl pořádně spát. Něco ho neustále budilo. Vypadalo to na nějaké bušení. Naštvaně si přehodil polštář přes hlavu. Ano, tohle bylo lepší, všechny zvuky se ztlumily. Unavený voják se během chvilky ocitl v říši snů, nalhávaných slibů, tužeb a přání.

V deset hodin dopoledne vstal Evan z postele, aby zjistil, že to neustálé bušení je krupobití. Přesně jak bylo předpověděno. Rozčilený voják kopl do nejbližší možné věci. Ne jen že si natloukl palec, ale taky vzbudil dosud spící roj much a armádu žab. Nejméně dalších deset minut se držel za palec a s křikem poskakoval na jedné noze po svém pokoji. O hodinu později se upravený a uklidněný vydal na snídani, která mohla zaručit spoust šťavnatých much.

Odpoledne nepřineslo žádnou změnu. Deprese obyvatel města byla horší. Beznaděj se plížila po nekonečných chodbách. Tma neustoupila, stejně jako mouchy a žáby. Krupobití nezměnilo svou intenzitu, stále bylo monotónní a lezlo na nervy. Antická okna se držela, avšak nikdo nevěděl na jak dlouho.

Lorne ten večer musel uklidňovat několik lidí. Psychika celé základny byla pryč. Lidé se klepali, blouznili, omdlévali a nedokázali normálně uvažovat. O doktoru McKayovi nebyli žádné zprávy. Prý se na celý den zavřel v laboratoři a tu také neopustil. Nikdo netušil, co další den přinese, ale nic dobrého to být nemohlo. Na to by si vsadili všichni do posledního.


Rodney McKay otevřel oči. Nic se nezměnilo. Na okna dopadaly kroupy ve stejném rytmu. Z chodeb se ozývalo tlumené kvákání a bzučení. Vědec cítil, jak mu něco skočilo na hrudník. Tak jako každé ráno věnoval první pohled „své“ žábě. Příšerná představa, ale nejvtipnější na téhle situaci bylo, že tenhle živočich udržoval doktora v mezích příčetnosti.

Konečně se Rodney zvedl. Pomalým krokem se došoural do koupelny. Rozsvítil. Nad prudkým světlem přivřel víčka. Nakonec se ovládl a donutil oči, aby se otevřely. Během chvilky si zvykl na ostré světlo. Došel ke kohoutku a omámeně ho pustil. Opláchl si obličej a...zarazil se. Ta voda podivně páchla. Zpustil ruce z obličeje a sklouzl pohledem do zrcadla. Jeho vyděšené oči hleděly na svůj obraz. Chtělo se mu zvracet. Jeho ruce, obličej a část oblečení byla od krve. Roztřesenýma rukama se utíral do bílého ručníku. A tehdy ho to napadlo, neváhal. Rozeběhl se k přístroji. Možná to byla jediná možnost na záchranu.

Okolo poledne se k doktorce Weirové donesla zpráva o první sebevraždě. Lidé byli na dně. Nikdo už nedokázal uvažovat normálně. Všichni bláznili. Neustálé bzučení, kvákání, bušení krup a tma doháněla všechny k šílenství, ale zkažená voda znamenala konec. Jediný pitný zdroj představovaly PET-láhve s vodou, neboli tak zvanou „mrtvou vodou“. Přesně v tu nejhorší chvíli se John vydal za Rodneym. Byl rozhodnut ten přístroj rozstřílet.

Šel potichu, nikdo ho přes ten hluk nemohl slyšet. Přesto Rodney věděl o jeho příchodu. Prvně zmatený voják nechápal, ale pak pochopil. Za všechno mohla ta žába.
„Nikdy jsme neměli přijít do téhle zatracené laboratoře,“ zaznělo sklíčeně místo pozdravu.
„Rodney, uklidni se!“ zakřičel John. Jako všem, tak i jemu ruply nervy.
„Ne, neuklidním se. Nechápeš to. Každý den se něco děje. Žáby, kobylky, mouchy, tma, krev! Sakra! To jsou egyptský rány! Antici si zahrávali s něčím, na co pak nestačili!“ Voják sledoval vědce před sebou.
„Tím chceš říct, že...?“ McKay dosedl k přístroji.
„Že jsme v pytli? Jo, to přesně tvrdím!“ Mezi muži se rozhostilo mlčení.

„Jaká...“ John nebyl schopen slova.
„Jaká rána má následovat?“ Podplukovník kývl.
„Je to zpřeházené, jinak, než je to napsané v Bibli. Bylo hodně těžký to zjistit...“ mluvil jako by pro sebe McKay, avšak John ho přerušil.
„K věci!“
„Smrt všech prvorozených synů...Jsem na řadě, Johne...“

Hodiny odtikávaly čas. Půlnoc se nemilosrdně blížila. Rodney McKay pobíhal okolo zařízení a výjimečně mlčel. Počet sebevražd stoupl, mezi mnohými, kteří si sáhli na život byl i Evan Lorne, nepodařilo se ho zachránit. Tohle nebylo správné. Smrt byla blízko, všichni ji cítili.

„Johne,“ zaznělo poněkud přiškrceně.
„Ano?“ řekl oslovený šeptem.
„Přišel jsem na to, jak to zastavit.“ Podplukovník v tu ránu stál na nohou.
„Jak?“ Teprve teď si John všiml vědcova vyděšeného pohledu. Strach v jeho očích byl sám o sobě děsivý.
„Rodney?“ McKay na sucho polknul.
„Ten, kdo se pokusí ten přístroj vypnou, tak zemře. Jeho duše bude navždy zatracena.“ Na podplukovníkově obličeji se rozlil úsměv.
„Tím prvním si nejsem jist, ale to druhé rozhodně nebude pravda,“ zasmál se, však pouze jen a jen ze zoufalství. Půlnoc se blížila. Podivné zařízení začalo více a více svítit. Tma houstla, anděl smrti pomalu přicházel.

„McKayi, no tak řekni, jak to mám vypnout!“ zakřičel John. Jindy arogantní vědec se zatvářil zoufale.
„Já...já ti to nemůžu říct, Johne,“ zašeptal Rodney. To bylo poprvé, co něco takového přiznal. V podplukovníkově obličeji se objevil strach.
„Tak to vypni! To dokážeš, musíš! Rodney!“ Jeho hlas skoro žebral.
„Johne, je konec. Víš to stejně dobře jak já.“ Vzdal se, Rodney McKay se vzdal. V jeho očích se objevil ten samý strach jako před chvílí. Pohlédl na svého přítele a smutně se usmál. Bylo mu jasné, že tu někdo musí zůstat a zastavit další hrozbu.
„Já nevěřím té povídačce, že někdo zemře, pokud se pokusí to vypnout. Řekni mi, co mám udělat a já to udělám.“ Rodney zakroutil hlavou.

„Rodney!“ zakřičel John.
„Bylo mi ctí s tebou sloužit, Johne.“
„Rodney, vypadni od toho stroje!“ Vědec se pouze uchechtl. Bylo načase, aby napravil to, co napáchal. Byl zodpovědný za všechny vědce na základně. Nechtělo se mu umřít, ale záviselo na něm tolik životů, Johnův život! Slyšel jak na něj jeho přítel křičí a koutkem oka zahlédl, jak se k němu blíží. Digitální hodinky měly za chvíli ukázat čas, od kterého má začít masové vyvražďování. Nadechl se.
„Stejně bychom oba zemřeli,“ zašeptal. Poslední pohled věnoval Johnu Sheppardovi, svému nejlepšímu příteli, a pak udělal krok vpřed. Vešel přímo do chřtánu hladové bestie. Místnost ozářilo ostré světlo. Ozývalo se pípání hodinek, půlnoc přišla.


John se zarazil v polovině pohybu. O chvíli později poklesl v kolenou. Tlumená rána oznamovala, že dopadl na zem. Nevnímal bolest, tedy ne tu fyzickou. Přístroj přestával hučet, nevydával žádné zvuky. Ztichl úplně. Temnota ustoupila a na oblohu vyšel měsíc. Mouchy padly mrtvé k zemi. Žáby jako by se zadusily a voda se změnila na svou původní barvu. Takže Rodney měl pravdu, všechno se vrátilo do normálu. Dnes už nikdo nezemře, jeden se obětoval za všechny.

Podplukovník si připadal, jako by se pohyboval na vatě. Nedokázal normálně přemýšlet. Připadal si, jako by mu vygumovali mozek. Neuvědomoval si nic. Pohlédl na své ruce a zarazil se. Chvěly se, nekontrolovatelně. Snažil se je přinutit, aby přestaly ve své činnosti, ale neposlouchaly. Teprve teď si uvědomil, že mu po tvářích stékají slzy. Semkl víčka a vyčkával. Čekal na tu chvíli, kdy mu konečně dojde, co se stalo a až ta chvíle přijde, bude to stát za to.

Nečekal dlouho. K mozku mu přišla informace o tom, co se stalo. Přestal se ovládat. Křičel, řval. Dokonce i plakal, celkově se nervově zhroutil. Tohle byla poslední kapka. Už nemohl dál. V hlavě hledal všechna slova, které kdy Rodneymu řekl, ale nevzpomínal si. Viděl znovu a znovu jeho vyděšený pohled. Jeho oči plné strachu a poznání. Rukama si vjel do vlasů. S víčky pevně zavřenými se pohupoval dopředu a dozadu. Tolik si chtěl vytrhat vlasy. Byl tu sám, mohl si tohle dovolit, už nebyl důvod k přetvářce. Už nikdy nebude.


Věci se pomalu vracely do normálu. Místnost s přístrojem byla zapečetěna. Na jižním molu byla vystavěna památeční deska. Byla zhotovena pro muže, který neváhal nasadit svůj život pro lidi, které miloval, pro rodinu a přátele...

***

Epilog

„Kde to jsem?“ jeho hlas se rozléhal. Železné stěny ho odrážely a vracely několikrát zesílený.
„Kde to jsem?“ zeptal se znovu muž. Žádná odpověď nepřicházela. Doktor McKay se několikrát otočil. Dostával závratě. Hlava se mu točila. Netušil kde je a poslední, co si pamatoval byl jen oslnivý záblesk. Pak přicházela jen tma a zapomnění.

Rozeběhl se nekonečnou chodbou. Jeho kroky se rozléhaly stejně jako ozvěna. Zrychleně dýchal.
„Je tu někdo?“ zakřičel. Nic, ticho, tak jako vždy. Nakonec se vysílením zastavil. S očima pevně zavřenýma zhluboka dýchal. Tolik si přál se probudit. Říct si, že to byl jen špatný sen, ale když otevřel oči, tak uviděl znovu jen prázdnotu, tmu, dým a šedé stěny. V tuhle chvíli se mu kolena podlomila a on dopadl na zem. Takže to byl konec, přesně jak bylo napsáno. Jeho duše byla odsouzena na věčnost společně s dalšími, kteří vstoupili do přístroje. Další z bláznů a hrdinů, který doufal, opravdu doufal, že všechny ochrání.
Možná ho za pár set let přijde někdo vystřídat, ale do té doby: „Vítejte, doktore McKay!“

hustyyyyy

ne dobre to bylo a nerekla bych, ze to bylo depresivni,ale spis...smutne ....jenom tak nedivas se nahodou na McLeodovy dcery?...ja jenom, ze to tam nedavno bylo... ...ale jinak supr...kdy bude dalsi dil?

BTW: touhle povidkou jsi me privedla na jeden napad do moji...s tou Rodneyho smrti...ale jenom zpusob...takovy hrdinsky - umrit, aby zachranil jine... o kopirovani se bat nemusis...slibuju

Mackenzie: Díky, jsem ráda, že se ti to líbilo...Ne nedívám se na ně . To vůbec nevím, že už to někde bylo. Mě to tak jednou napadlo no a nápad je pytli, protože to už někdo někde použil . Nevadí. U tohoto další díl nebude. Je to ukončené (ok, já vím, příště tam musím napsat: Konec ). Ale naplánované mám další díl se Zuzkou a Rodneym a pak další a další .
Btw: Děkuji za nominaci. Udělalo mě to radost
Btw2: V pohodě, o kopírování se nebojím. Pokud tě něco napadlo, tak klidně to použij. Já jsem se taky dívala na kdo ví co a najednou vžum a měla jsem nápad .

Tak tohle bylo hodně smutné, to mě po dnešku dorazilo

Paráda...
Nebudu se s reakcí nijak moc vypisovat, protože sem si vymazal původní příspěvek o asi šesti řádcích...
Takžééé... skvělý námět a propracování psychologie charakterů... přesně tak, jako tady, bych si představoval Rodneyho smrt...
A na závěr: Těším se na další díl ságy Rodneyho a Zuzany...

Musím říct Moony, že se zlepšuješ s každou další povídkou. Prostě jsi se skvěle rozepsala. Už jen začátek tvé povídky mi způsobil zadrhnutí v hrdle a zbytek to celé ještě jen podtrhl. Sice to bylo krátké, ale vůbec ne na závadu. Naopak - úderné a výstižné. Dobrý námět a good pointa. Myslím, že to mělo právě ty atributy, co mám podařená povídka mít.

Dark Angel: Já vím a je mě líto, že tě to dorazilo. Mě samotné se to zrovna dobře nepsalo.

*Jack*: Děkuji moc, jinak naprosto chápu, že se ti to nechce vypisovat...ehm, ne jednou se mě to stalo . Ještě jednou díky za ohodnocení . Jen ta Rodeyho smrt se mi nelíbila, ne že byla hrdinská, ale rozhodně si takový konec nezasloužil .
A na závěr: (takoví malý trailer: )

Toto je spoiler!!!:

Jeden nápad, dva lidé. Jeden vtip, který se zvrhnul. Začalo jít o životy, kdo za to zaplatí?

Neděs se .

Mrs. Sheppard: Děkuji, tvého hodnocení si vážím. A vždycky mám radost, když nějaké napíšeš. Ještě jednou díky.

v pohodě, to prostě akorát, že to byl divnej den. Jinak to bylo úžasné.

Teeeeda, wow....musím uznat, že od své prvotiny jsi ušla velký kus cesty. Zejména pravopisných chyb rapidně ubylo a hned se to líp četlo. Příběh skvělý. Charaktery dokonalé. Atmosféra úžasně vykreslená. Skoro jsem si připadala, že tam jsem taky. Fuj, ale nechtěla bych tam teda být
Ten závěr mi opravdu skoro vehnal slzy do očí. Chudák Rodney, ale takhle nějak bych si jeho smrt představovala.
A teď zápory. Pár slohových nesrovnalostí. Ještě mi to přišlo v některých pasážích uspěchané a někde by nezaškodilo víc si pohrát se slovíčky. Ale tak ono to tak bývá, že jako na potvoru člověka napadne jeden výraz a za boha nemůže vymyslet synonymum. Zrovna včera jsem se smála, když jsem si pročítala svoje povídky. V první se na sebe všichni pořád smějou nebo usmívají a v druhé na sebe pořád kývají Takže, co tím chci říct? Nepovažovala bych to zas za tak hroznou chybu, ale zase znám lidi z jiného serveru, kteří jsou ohledně toho puntičkáři a srážejí za to hodnocení.
A co mě nejvíc porazilo - chudák Lorne. . Ale přestože mě to taky skoro rozbrečelo (což je dobře, asi to byl účel), skvěle se to tam hodilo. Vždycky víc zapůsobí neštěstí někoho známého než někoho nejmenovaného. No, ale já bych mu postavila památník těsně vedle Rodneyho. S velkým "RIP Evan"
A celkově. Nádhera. Jsi čím dál lepší.
Jen škoda, že se to nemůže nominovat.

Eleira: Děkuji, moc díky Tvého ohodnocení si velmi cením. Co se týká děje, nikdy bych si nepřála tam být (ani za zlatý prasátko )!
S těmi slohovými nerovnostmi...já na tom pracuju . Stále proti nim bojuji, ale oni na sebe všichni tak rádi mrkají a smějí se .
S tím Lornem jsem si říkala...ať o Eleira nečte, nebo mě zastřelí . Hodně dlouho jsem váhala, je to přece jenom voják, ale nakonec jsem se rozhodla pro tuhle variantu. Jinak to nešlo, přece jenom, ta situace by spoustu lidí dohnala do blázince.
Vážně moc děkuji a jsem polichocena, že by jsi tohle nominovala .
Btw: jak jsem psala dříve, chystám povídku a na hlavní postavu byl nominován major Lorne

Samozřejmě, Rod je pro mě taky postava u které si nepřeju, aby zemřela...
Ale když už tak hrdinsky jako v SGA: 1x15 Before a sleep a nebo jako tady...

Jinak ještě obecněji k tomuhle, jak to říct, ponurému námětu? Možná jo... tak, že né každá povídka může mít šťastný nebo oddechový příběh, jsem rád když se někdo nebojí experimentovat a napíše třeba i povídku takového ražení... Kdyby byli jenom dobrý konce, co by to bylo, že? Všechno jako filmy se Segalem to by byla nuda... Sám se s tím po SG-24ce chystám taky začít...

*Jack*: Díky, cením si tvého názoru a vážím si ho . Já se nebojím ponurého, to vůbec ne, naopak moje povídky mají většinou na sobě něco ponurého. Ale když už má zeřít má nejoblíbenější postava, tak jedině hrdinsky.


Všem se moc omlouvám, ale se svojí povídkou jsem uvázla na mrtvém bodě. Určitě to znáte, ale pokusím se ji sem dostat, co nejdříve. Pokud vám to pomůže tak jsem dám malý spoiler:

Toto je spoiler!!!:

Jeden nápad, dva lidé. Jeden vtip, který se zvrtnul. Začalo jít o životy, kdo za to zaplatí?

Takže všem co si přečetli spoiler:

Toto je spoiler!!!:

Chachacha, absolutně nemáte páru, o co jde a teď si jen budete namáhat hlavu, co to má znamenat Ale to bych nebyla já, kdybych tohle neudělala .

Musím se přiznat, že tvoje povídky většinou nečtu, protože už z HP fandomu mám averzi vůči originálním postavám, hlavně těch ženských... Ale jelikož tady žádná nová postava nebyla, čtení mi nic nebránilo

Nejdřív ale musím říct, že jsi se od povídky, kterou jsem od tebe četla naposled (neptej se která, nemám ponětí ) hodně zlepšila.

A k povídce. Líbila se Dobrý nápad, emoce se mi zdály moc pekně popsané a vtáhla jsi mě hned do děje. Hned od začátku mi bylo líto Johna Líbilo se mi taky, jak jsi popsala přátelství mezi Johnem a Rodneym.

Colleen: Moc díky, jsem ráda, že si ti povídka líbila

Všichni pozooooor!!!!!
Takžeeee změnáááá S Mackenzie (viewtopic.php?p=188012#188012) jsme (tady pozor ) za víkend (už nemusíte dávat takový pozor ) napsali společnou povídku! Uveřejníme ji ve středu v 20:00. Můžete se těšit na vaši pravidelnou dávku emocí, které vám přineseme až k vašemu monitoru! A pozor, jedná se o velké spojení...máte se na co těšit!

(Vím, říkala jsem, že bude další povídka s Rodneym a Zuzkou a dokonce jsem na ni dávala spoiler, ale nic se nedá dělat. Bude později.)

Takže jak jsme s Mac slíbily, tak i činíme.
K povídce: Setkáme se s Zuzanou a Rodneym, ale zároveň i s Mackanzie. Povídka u Mac navazuje, avšak u mě to patří hned po prvním díle, kdy byl Rodney a Zuzana zavaleni dole.
Jak už psala Mac, tak každý začátek a konec je jiný, jen prostředek je stejný.
Doufáme, že se vám bude líbit a že se k ní vyjádříte .

Staré návraty

Mořské město se houpalo na hladině. Slunce svítilo a podle předpovědí to tak mělo zůstat. Teplo, moře a slunce proniklo všem hluboko do kostí. Nikdo si nelámal hlavu s tím, jak bude zítra, hlavní byla přítomnost a ta teď slibovala klidný, příjemní den. Tedy jak pro koho...

„Přísahám, že mu tu radost dneska neudělám!“ rozneslo se prázdnou chodbou. Zuzana Petersonová si naštvaně připínala na vestu P-90 a upravovala si popruhy batohu. Nemohla uvěřit tomu, že to Lorne znovu udělal. Jako vždy se vykroutil z mise, ve které měl doprovázet vědce a hodil to na nejbližší nevinnou osobu. Jak geniální, sprosté, nechutné...a hlavně ďábelské. Jenže kapitán to nepovažovala za geniální, ale brala to jako osobní urážku. Už jen představa pár dní strávených hlídáním „dětí“ ji deptala a to ještě nevěděla o všem.

Major Lorne s Sheppardem stáli v kontrolní místnosti a pochechtávali se. Oba tušili, že se brzy přiřítí hurikán v podobně kapitána Petersonové a bude vyvádět. Pokud do té doby bude Lorne žít, tak po té, co zjistí o McKayovi už pravděpodobně nebude. Tak to bylo pokaždé a nikdy se to nezměnilo.

Oba okounějící nemuseli dlouho čekat. Zuzana se vřítila do místnosti a s poskakováním si snažila zavázat jednu kanadu. Dokonalý příklad jednoho z velitelů. Ani si to nijak neuvědomovala, ale předvedla dokonalý akrobatický kousek. Po zavázání boty se v klidu postavila, upravila si hnědé dlouhé vlasy do pohodlnějšího účesu, vlastně se upravila celkově. Teprve teď překontrolovala místnost pohledem.
„Hm, tak tu máme dva botaniky, jednoho vědce, nějakého vojenského nováčka na zacvičení a McKaye. Slušné, velmi...“ její myšlenky se zastavili teprve po nějaké době. Uvědomila si, že jde ven s McKayem! Nejradši by začala křičet, nadávat a...ale už se ztrapnila dost. Tu radost nikomu neudělá. S klidným nádechem a se zavřenýma očima vydala rozkaz k otevření brány.

Ušli teprve dvě stě metrů od brány a už se zastavovali. Botanici se začali rozplývat nad nějakou odporně seschlou rostlinou. Odmítali se kamkoliv pohnout, dokud ten unikát neprozkoumají. Vědci se okamžitě ujali své debaty, kterou nedokončili. Snažili se zjistit, jestli už teď nezachytí podivné záření vycházející z nedaleké základny, ke které mířili. Nový voják běhal od jedné skupinky ke druhé a snažil se zjistit co nejvíce informací. S nově nabytými zkušenostmi se vydal za Petersonovou a o průběhu ji nadšeně informoval. A pokud jde o kapitána, tak ta si pohodlně sedla do stínu a házela kamínky někam do dáli.

Planeta vypadala klidně, pohostinně a hlavně opuštěně. Podle předběžných průzkumů byla po několik set let opuštěná. Rozbombardovaná vesnice, kterou Atlanťané procházeli, značila útok Wraithů, jenž nikdo nemohl přežít. V takovéhle chvíli se všichni stávali bezstarostnější. Nic nikomu nemohlo hrozit. Přesto se tu nacházeli dva lidi, kteří bedlivě sledovali své okolí. Jedním z nich byla kapitán Petersonová a druhým, věřte nevěřte, doktor Rodney McKay. Ačkoliv byl vědec, tak si dobře uvědomoval, že na první pohled klidná planeta se může za pár minut proměnit v krvelačnou bestii.

Momentálně se v krvelačnou bestii proměnila zelenooká a hnědovlasá žena.
„Ne! Nezastavujeme...“ opakovala snad po sté kapitán a táhla za sebou jednoho z botaniků.
„Ale to je velmi vzácná rostlina!“ stěžoval si.
„Je to plevel! Roste to všude, kam se jen podíváte...“
„Ale mohla by mít...“ zakňoural doktor. Zuzana byla však nekompromisní. Zatavila se a otočila nevinného k sobě.
„Ne nemohla. Musíme se co nejdříve dostat do toho komplexu, pak si můžete běhat po okolí a studovat kytičky...Jdeme a nikde, opakuji, nikde nezastavujeme!“ těmito slovy to uzavřela. Měla zvášní pocit, že je sledována, dokonce i něco zaslechla. Nikdo si toho zřejmě nevšiml, až na McKaye, který to na sobě nedával znát. Měli by se, co nejdříve dostat z otevřeného prostranství, pak se uvidí.

Kupodivu se dále nic nedělo. Kromě nudy, která zasáhla vojenskou část. Zuzana by klidně hrála karty, ale v případě, pokud by tu bylo ještě několik dalších vojáků, takhle musela hlídat vchod a vědce. Botanici si vesele štěbetali a vědci?
„Ty pracky pryč!“ vykřikl zrovna McKay. Zuzana se nadechla. Zvýšené hlasy znamenali, že musí co nejdříve zasáhnout, jinak se asi povraždí.
„Nic jsem neudělal,“ bránil se chabě nějaký mladý doktor, jehož jméno kapitán neznala.
„Vážně?“ hlavní vědec začínal rudnout.
„Možná jsem na něco zmáčkl...“ zakuňkal svou obhajobu. Petersonová se k nim pomalu přiblížila. Nechtěla, aby Rodney někoho roztrhal.
„Ok, pánové, to stačí,“ zakročila právě v čas, „vy, doktore...“
„Thompson,“ skočil jí do řeči.
„Hm, ok, když myslíte. Dejte si na chvíli šlofíka,“ mrkla na něj.
„Ale...“
„Prostě vypadněte!“ Vědec jen polknul a zmizel.
„Co se stalo?“ zeptala se Zuzana. Její pohled doslova propaloval Rodneyho.
„Ten cvok na něco mačkal a mi ještě nevíme k čemu to slouží!“ McKay rozhodil rukama, jak bylo jeho zvykem.
„Ok, uklidněte se. Myslím, že jste ho potrestal až, až.“ Rodneyho pohled říkal něco jiného, ale nenamáhal se s odporem, už dávno zjistil, že to nemá cenu. Petersonová se vítězně usmála a chystala se vydat k zásobám, dostala hlad.
„To snad...“ zastavilo ji ještě než stihla udělat jeden krok.
„Co zas?“ řekla a oči se snažily vyhledat nebe.
„Zaznamenávám nárůst energie...“
„Děláš si ze mě srandu,“ vylítlo jí z úst dřív něž se stihla zarazit. Rychle se otočila a koukala vyděšenému McKayovy přes rameno. Dala si dvě a dvě dohromady podle toho, co viděla.
„Ok, všichni ven!“ zavelela.
Nakonec zůstali v místnosti jen ona a McKay.
„Doktore, musíme pryč!“ Jeho vyděšený pohled ji zarazil.
„Je pozdě,“ vydechl. Kapitánovi oči se zahleděli na tablet. V době kdy se místností šířil zlatavý záblesk, tak kapitán strhla McKaye k zemi takovou rychlostí, jakou by u ní nikdo nečekal a zalehla ho za účelem ochrany. V případě výbuchu by to nikdy nemohlo zabrat, ale bylo to jediné, co mohla udělat.

***
„Neplánovaná aktivace zvenčí!“ohlásila Amélie.
„Zapněte štít!“křikl Lorne, který měl službu, od brány.
„Nejde to, pane!“odpověděla.
„Jak to?“
„Nemám tušení, majore.“ Najednou se bránou přikutáleli dva lidé. Lorne a zbytek bezpečnostního týmu na ně namířili. Žena se po nějaké chvíli odhodlala a otevřela oči. Zdálo se, že to samé udělal i muž. Chvíli na sebe koukali, nakonec se iniciativy ujal muž, k údivu všech to byl doktor McKay:
„Ok, nechcete slézt, Petersonová?“ Petersonová se ušklíbla:
„Člověk se vám snaží zachránit život a vy?“
„Blablabla.“
„Přesně tak,“ vyškrábala se na nohy. „A do kelu!“
„Co je?“ zeptal se Rodney a taky se postavil. „Ksakru,“ ujelo mu. Zjistil, že hledí do P-90 majora Lorna a že se nějakým záhadným způsobem objevili na Atlantis. Oba dva na sebe vyděšeně pohlédli a nasucho polkli.
„Ok, tak zdá se, že se projdeme do vězení. Co vy na to?“ prohodil ne příliš radostně Lorne. Nic jiného jim nezbývalo, než ho následovat.

„Neplánovaná aktivace zvenčí.“ozvala se o pár minut později znova Amélie. „Kód majora Wintersona.“ SG-16 proběhla bránou.
„Jste tady brzo.“poznamenal Woolsey seshora. „Ale to vůbec nevadí. Měli jsme před chvíli menší příhodu.“
„Jakou?“zamračila se Mac, sundala si zbraň a podala ji jednomu mariňákovi.
„Měli jsme nezvané hosty. Jsou už ve vězení. Tvrdí, že jsou z odsud. Mají uniformy stejné jako my a ví toho hodně o Atlantis.“
„Hm. Lidé?“
„Ano.“přikývl Woolsey.
„Jdu se tam podívat.“povzdechla si Mac.

„Ahoj, co se stalo. Kdo to je?“zeptala se, když dorazila k vězení.
„Přikutáleli se bránou. Ta žena tvrdí, že je od letectva a na Atlantis prý slouží něco okolo půl roku a ten muž…je to McKay.“odpověděl jí John.
„Rodney? Vždyť jsem ho viděla před chvilkou.“
„Je to druhý Rodney.“
„Panebože. Proč Rodney? Proč ne třeba Jennifer?“hlesla Mac. „Mimochodem, kde je Sára?“
„Spinká.“
„Aha. Myslíš, že to nemůže být trik Eagerů?“
„Jsou to lidé. Eagery bys poznala.“namítl.
„Pravda.“přikývla. „No nic, tak já jdu zjistit, co jsou zač.“ Vešla dovnitř vězení. Oba vězni se postavili.
„Chci tu ženu.“poručila Mac a ukázala na kapitána Petersonovou. Jeden ze strážných vypnul silové pole, otevřel mříže a pokynul kapitánu. Ta vyšla.
„Odveďte ji do izolační místnosti.“

„Posaďte se.“pokynula ji Mac a ukázala na židli. Petersonová se neochotně posadila. „Tak jo. Vzhledem k tomu, že jsem velice netrpělivý člověk, tak to vezmeme rychle. Zkuste mi na všechny otázky odpovědět najednou a pravdivě. Pokud to nepůjde po dobrém, vezmeme to po zlém. Dotazy?“
„Kdo jste a jak po zlém?“ Přece jenom Zuzka sama nevěděla, kdo je ta blondýnka. Mohl to být nějaký Wraitský vtípek.
„Plukovník Mackenzie Blacková, vojenský velitel téhle základny. Tákže…?“ Druhou část otázky nezodpověděla.
„Jsem kapitán Zuzana Petersonová.“ Tolik k představování.
„Výborně, kapitáne. Jak jste se sem dostali?“
„Nemám nejmenší tušení,“odpověděla Zuzana popravdě. Přesto odpověděla poněkud ironicky a přitom se poškrábala na hlavě.
„Ale no tak. Chcete mi říct, že jste se tady dostali omylem? O téhle planetě nikdo neví. Teda pořád v to doufám.“
„Vážně, nelžu vám,“ ospravedlňovala se Zuzana. Její lítost byla poněkud přehnaná. „Byli jsme na nějaké planetě, samé rostliny, tráva, však víte. Skupinka vědců se zase v něčem hrabala,“ Mac se jenom pousmála. Tohle až moc dobře znala, „ a najednou se objevilo bílé světlo a …překvapení, byli jsme tady.“ Kapitán skončila, více k tomu neměla. Zdálo se, že to plukovníkovi nestačí. Stále ji sledovala.
„Vážně víc nevím,“ rozhodila ruce Petersonová. Tentokrát už zněla zoufale.Mac si jenom povzdechla. Tahle ženská ji začala neuvěřitelně štvát. Mluvila lehce ironickým hlasem s nepřesvědčivým tónem.
„Takže, přístroj, planeta?“
„Jo, představte si to a pokud se budete vyptávat na Atlantis, tak nemohu sloužit.“ Po tomhle si Mac povzdechla, neměla na to buňky.
„Víte co? Tohle nemá cenu. Zkusím to s tím druhým McKayem.“ Pokynula strážím a ti vzali kapitána zpátky do vězení. Rozhovor skončil.

Rodney seděl na zemi a koukal před sebe. Byl naštvaný, na sebe, na vědce, na všechny. Nechtěl ani vědět, co teď Zuzka asi prožívá. Sám znal spousty nehezkých výslechů a dokonce se i nějakých zúčastnil, nedobrovolně, samozřejmě. Doufal, že nic nepoví a dokonce by jí nemuseli ani ublížit. Byl příliš zabrán přemýšlením, a tak si nevšiml postavy, která stála u mříží.
„Hej, McKay,“ upozornil na sebe někdo šeptem. Rodney potřásl hlavou asi se mu to zdálo. Ten hlas znal, ale ten člověk dávno zemřel.
„Netrucuj!“ Tohle bylo na vědce příliš. Zdvihl hlavu a zamračil se na neznámého. Jenže jeho zamračení dlouho nevydřelo. Během okamžiku stál na nohách:
„Co tu do pekla děláš? Máš být mrtvej!“ Rodneyho pohled padl na omáčenou stráž, tohle nebylo dobré.
Muž před celou se usmál: „Taky tě rád vidím! Jak si se měl? Máš přítelkyni?“
„To není vtipný!“ vyjel na něj Rodney. Muž se usmál a poškrábal se těsně pod černým okem.
„Ne není, ale věř tomu, že jsem tě přišel zachránit,“ znovu se usmál.
„Forde! Jak si se sem dostal?“ Vědcova tvář rozhodně nevypadala přátelsky, ale jak by jste se tvářili vy, kdyby jste potkali někoho, kdo měl být mrtvý a ke všemu byl na “drogách“?
„Jak jsem se dostal? Dobrá otázka,“ Aiden přešel tak, aby na něj vědec lépe viděl, „byl jsme zrovna na té planetě, když jste se tam objevili. Následoval jsem vás. Dokonce si i myslím, že ta kočka, co je tu s tebou, si mě všimla, tedy věděla o mně...No, každopádně jsem tu.“ Rodney ustoupil od mříží a tím dal jasně najevo, že mu nevěří.
„Dobře, vidím, že se nespokojíš s polopravdou,“ zase odhalil své bílé zuby, „když jsem tenkrát utekl z té mateřské lodi, tak jsem se potuloval. Procházel jsem bránou, zabíjel Wraithy, sbíral enzym do zásoby. Jenže mi čím dál více docházela munice. Potřeboval jsem něco, co by mi dalo převahu nad Wraithy a našel jsem to,“ vypadal jako malé dítě. Radost v jeho očích brzo pohasla. McKay si založil ruce na prsou, jeho obličej byl neutrální.
„Jsi neoblomný,“ zažertoval Ford, vypadal, jako by byl opilý, „ pravdou je, že poslední dobou nemám takové štěstí na Wraithy, enzymu ubývá a to zařízení, které jsem ukradl, ta převaha nad ostaními, občas nefunguje. Prochodil jsem spoustu planet, hledal jsem vás a pak jste doslova přišli ke mně.“
„Dobře, řekněme, že ti věřím, ale jak to, že jsme tě neviděli?“ Aidenův smích byl strašný: „Myslel jsem si, že jsi génius! Dokážu se díky tomuto,“ názorně ukázal malý přístroj na svém levém zápěstí, „stát neviditelným.“ Muž ve vězení se uchechtl:
„Poslední dobou ti to vypadává.“
„Jo a co? Tak to občas vypadne, ale ty to zpravíš!“ Fordovo chování značilo, že enzym dochází.
„Ehm, no jasný!“ Rodney začal rozhazovat rukama jak pomatený, „jasně, hned ti to opravím! Vím, co to je a jak se to používá, vlastně mám všechno své vybavení u sebe! Jen mi to podej skrz to silové pole!!!“ Během svého výbuchu přecházel po cele a splašeně rozhazoval rukama. Když se konečně zastavil, tak si uvědomil, že tohle by přesně udělala i Zuzana. Přepadl ho ještě větší vztek.
„Bez problému,“ prohodil Ford. McKayovi oči se zavřeli.
„Ty idiote,“ prohlásil, „nikam s tebou nepůjdu a nic ti neopravím, dokud nezjistím, co je s Petersonovou.“ Sám se divil, že to řekl, ale byla to pravda. Nemohl ji tu nechat a dokonce ani nevěděl, jak se vrátit. K čemu by mu ten útěk byl.
„Jak chceš,“ zasyčel naštvaně Ford a zmizel mu takřka pře očima. Někdo přicházel.
Rodney si rychle domyslel, že Aiden Ford, bývalí poručík, zmizel někde ve městě. Tohle bude muset říct Zuzaně a dokonce si přál, aby ten kdo přicházel byla ona. Nemýlil se. Stráž tvořena čtyřmi muži ji přivedla. Prvně si nevšimli omráčených druhů a tak začali otvírat vězení. V polovině se zarazili a ohlédli se. Dva se okamžitě vrhli ke stráži.
„Plukovníku Blacková,“ hlásil jeden.
„Tady Blacková, stalo se něco?“ zaznělo z vysílačky.
„Ve vězení máme dva omráčené, měla byste sem přijít.“
„Už jdu,“ ozvalo se rychle v odpovědi. Zbylí dva mezitím šoupnuli Petersonou tam kam patřila, do cely.

Znovu opadlo silové pole a Zuzana vešla do cely.
„Vy nemáte modřiny?“ podivil se Rodney. Byla to velmi pěkná a smysluplná věta, kterou ji přivítal.
Petersonová na něj pohoršeně koukla: „To bych je jako měla mít?“
„Vždyť vás vyslýchali!“
Zuzana jen protočila panenkami: „Tak vám teda děkuji...počkej, až si vás vezmou, doporučím jim to, když tolik prahnete po mlácení.“
„To jsem neřekl,“ bránil se vědec.
„Ale řekl!“
„No to ne!“ McKay udělal krok k ženě, tím se vzdálenost tří metrů mezi nimi zkrátila na dva a půl.
„Doktore McKay, ještě nejsem hluchá ani blbá!“
„Tím druhým si nejsem tak jist,“ uchechtl se.
„To jste přehnal!“ Vzdálenost byla alarmující, už jen dva metry!
„Nevím kdo to přehání,“ nevinný pohled by ho asi nezachránil, byla to Mac, která zakročila.
„To by stačilo!“ řekl ženský hlas, který zněl příjemně. Oba dva rázně umlčel. Rodney pohlédl na ženu a znalecky si ji prohlédl. Pokud Ford označil Petersonovou za kočku, tak ho zajímalo, jak by označil ji. Před ním stála pěkná, modrooká, štíhlá blondýnka. Usmál se na ni, avšak ona mu úsměv nevrátila.
„Čím vděčíme za vaši návštěvu?“ začala ji Zuzana přehnaně divadelně vítat. „jsem to ale! Posaďte se, jako doma! Nestyďte se!“ Žena nevypadla, že by měla na podobné vtípky náladu. Stále se s kapitánem měřila pohledem.
„Rodney, asi ji neznáš, ale dovol, abych ti představila plukovníka Blackovou. Ženu mnoha tváří! Skvělou kuchařku...“
„Ticho!“ vyštěkla Mac, „řekněte mi, jak jste dokázali tohle!“ Její ruka ukázala na omráčené vojáky.
„Nebudete mi to věřit, ale nevím,“ připustila už klidným hlasem kapitán.
„Vážně, kapitáne? Ale myslíte si snad, že věřím na duchy?! Je tu někdo s vámi?“
„Ne, proboha! Vidíte tu snad někoho krom nás?“
„Mám toho dost!“ prohlásila plukovník a zahleděla na Petersonovou. Zmatená žena v cele nechápala její počínání. Sledovala ji, ale po chvíli ji začala bolet hlava. Chytila se za spánky.
„Krucinál, ať děláte, co děláte, tak toho nechce!“ zaprosila, ale blondýnka ji pravděpodobně neslyšela.

Mackenzie byla vytočená, pravděpodobně jako Zuzana. Rozhodla se, že ji proskenuje, pomocí telepatie, alespoň to nebude muset z ní páčit. Zahleděla se na ni a soustředila se. Během chvilky mohla číst její myšlenky, obavy, všechno. V její paměti se objevila na planetě, kde byla dnes. Byla přesně taková, jak si ji sama pamatovala. Viděla jak Zuzana nekompromisně tlačí před sebou jednoho botanika. Vypadalo to vtipně, když žena táhla za sebou o hlavu většího muže. Slyšela nadávat McKaye na vědce, který mačkal tlačítka. Stála vedle něho a viděla na tabletu, jak narůstá energie. Cítila pocity Petersonové a slyšela myšlenky, které se jí honili hlavou. Viděla záblesk, přesně ten, jaký zažila. Dokonce i přistihla jak Zuzana sráží k zemi Rodneyho a snaží se ho ochránit. A pak otevřela oči na Atlantis. Přestala. Takže v se tu objevili náhodou a nemohli za to. Tohle mohl být problém, avšak nevysvětlovalo to omráčené stráže.
„Jak jste to udělali?“ zeptala se již vlídnějším hlasem plukovník, „a odpověď typu: železnou tyčí, slyšet nechci!“ Zuzana mlčela, nevěděla, co se tu stalo a navíc ještě byla v šoku z toho, co jí udělala Mac.
„My jsme to nebyli,“ zakuňkal Rodney.
„A kdo teda?“
„Aiden Ford.“
„Cože? Nějaký příbuzný Harrisona Forda?“ podivila se Mac. Zuzka byla stejně zmatená jako ona.
„Neznáte ho. Když jsme přišli na Atlantis, tak byl jeden z mála vojáků, kteří to riziko podstoupili. Brzy se stal členem týmu Shepparda, avšak při obraně Atlantis se stal závislí na Wraithském enzymu. Opustil Atlantis a jeho místo zastoupil Ronon.“ Mackenzie kývla, věřila mu a celou historku si ověřila. Rodney ji takřka propaloval pohledem, čekal že něco řekne, ale ona mlčela. Zuzana nechápavě strčila do McKaye: „Wraithský enzym?“ Vědec kývl. „Fuj.“ Její obličej se zkřivil nechutí.
Mac nakonec kývla na stráže: „Propusťte je.“
Najednou se městem ozval alarm.
„Co zas?“zavrčela Mac. „Co se stalo?“zeptala se vysílačkou.
„Madam, potřebujeme vás v kontrolní místnosti.“odpověděl vyděšeně Chuck.
„Už jdu.“vyhrkla a rozběhla se do kontrolní místnosti. Ostatní ji následovali.

V kontrolní místnosti bylo velké pozdvižení. Lidé zrovna uklízeli spadané papíry a dole se ozývaly zvuky boje. Mac se naklonila přes zábradlí. Dole se zrovna pral Ronon s nějakým mladým černochem, kterého neznala.
„Hej!“křikla. Mladík zvedl hlavu a když viděl, že zvolání patřilo jemu, uhodil Ronona do tváře, co nejsilněji mohl. Ronon se skutálel po třech schodech dolů, kde zůstal ležet. Mac překvapeně zamrkala. Nikomu, kromě ní a ona na to byla patřičně hrdá, se Ronona ještě nikdy, co pamatovala, nepodařilo porazit. „Kdo jste? A jak jste se sem sakra dostal?!“
„Vás ještě neznám.“usmál se Ford.
„Já vás taky ne, takže jsme na tom stejně.“ušklíbla se a sešla k němu dolů.
„Jsem poručík Aiden Ford.“
„Ten, co omráčil stráže? Konečně vás poznávám. Jsem hlavní vojenský velitel téhle základny.“
„Co se stalo se Sheppardem?“
„Změnilo se velení. Co chcete?“
„Těžko říct.“pokrčil rameny.
„Tak já vám pomůžu…Co kdybyste se se mnou šel projít.“navrhla a přišla zase o kousek blíž.
„Zásadně nikam nechodím s nikým, u koho nevím, jak se jmenuje.“pousmál se. Věděla, že si s ní hraje a čeká, jestli něco udělá. Rozhodla se, že na chvilku přistoupí na jeho hru.
„Fajn. Jsem plk. Mackenzie Blacková.“
„Zajímavé.“přikývl a zaútočil. Mac se jeho útoku nohou vyhla a dala mu ránu pěstí. Rychle se otočil a ránu jí vrátil. Byla tak prudká, až skončila na zemi. Rychle se zvedla a rychle vykopla jednu nohu a vzápětí druhou. Ford odletěl dozadu. Otřepal se, vstal a něco zmáčkl na přístroji na zápěstí. Místnost naplnil vysoký táhlý zvuk, při kterém všechny začaly bolet uši. Najednou se ozvalo praskání. Ford se jenom podíval ke stropu, pousmál se a zmizel. Mac se jenom stačila podívat nahoru a zjistit, že je to v háji. Strop se zřítil a ona s výkřikem skončila pod ním.

Během chvíle dorazil Winterson s Sheppardem. Oba zůstali stát ve dveřích jak přimražení. Některé počítače byly nezvratně zničeny. Trosky se válely po okolí a celkově to působilo zvláštním dojmem. Nikdo z přítomných se nedokázal pohnout. Ten, kdo to udělal, bude za to pykat o to se postarají. Právě byla zničena část jejich snu, práce a domova. Na tomhle se shodli. Sheppard rychle prolétl očima místnost s bránou. Dole pod schody ležel Ronon a v troskách…
„MAC!“křikl a seběhl po schodech. Většina jenom zalapala po dechu. „Zavolejte Kellerovou!“křikl ještě a začal odhrabávat trosky. Za chvilku se k němu připojil George, oba McKayové i Petersonová. „Je tam zaklíněná.“hlesl, když odhrabali dostatek suti.
„Ten strop se může kdykoliv znova zřítit.“upozornil zdejší Rodney a podíval se nahoru, kde mohl vidět hangár jumperů.
„Hej, Mac, prober se.“popleskal ji po tvářích John. „No tak…Tak je to dobře.“pousmál se úlevou, když se pohla.
„Co…?“nechápala.
„Hlavně se nehýbej, dobře? Za chvilku tě odsud dostanem.“řekl.
„To je…?“vyvalila oči, když se podívala nahoru, kde čekala strop.
„Jo.“přikývl Winterson.
„Parchant.“hekla. „AU!“sykla, když se snažila pohnout.
„Řekl jsem ti, ať se nehýbeš!“zavrčel Sheppard.
„Vím. Bylo to hodně rychlé.“
„Co?“
„Ten pád. Nestačila jsem ten štít udržet. Jakmile to na mě dopadlo, myslela jsem, že mi hlavou projel přinejmenším oštěp.“
„No, ale zbrzdilo to ty trosky. To se taky počítá.“pousmál se George.
„Jo.“přikývla.
„Co se stalo?“zeptala se udýchaná Jennifer, když si všimla trosek.
„Zřítil se strop.“informoval ji stručně Sheppard.
„Pohneš nohama?“zeptala se doktorka.
„Vzhledem k tomu, že mi na nich leží asi metrák něčeho těžkého, tak ani ne.“odpověděla jí Mac.
„Uzvednete to?“zeptala se Kellerová.
„Myslím, že jo.“přikývl Winterson a podíval se na trám. Společně se Sheppardem a McKayem(jedním i druhým) chytli každý jednu část.
„Na 3, dobře? 1,2,3.“ Trám nadzvedli a Mac se s pomocí Jennifer a Zuzany vysoukala ven, kde zůstala ležet. Doktorka ji ihned proskenovala kapesním skenerem.
„No, zdá se, že je všechno v pořádku.“zkonstatovala s úlevou po chvilce.
„Fajn, tak mi pomoz vstát.“hekla a posadila se.
„Víš, asi bys neměla…“začala.
„Běhá nám tu nějaký šílený černoch, který porazil i Ronona! Myslíš, že bych neměla?“
„Vzdávám to.“povzdechla si doktorka.
„Děkuju.“pousmála se Mac vítězně.
„Ale tu ránu na hlavě ti ošetřím.“prohlásila. Jenom pokrčila rameny a sedla si na schody. Kellerová jí ránu vyčistila a připleskla jí tam sterilní polštářek s tím, že si ho tam má držet tak dlouho, dokud to nepřestane krvácet. Potom dala Johnovi do ruky náplast, aby jí tu ránu zalepit, jakmile to krvácet přestane a že ona se jde postarat o Ronona, který už byl na ošetřovně.
„Je toho více, o co se pokusil?“ ozvala se Mac a držela si krvácející ránu na čele.
„Chtěl utéci pryč bránou,“ zaznělo sborově od obou McKayů.
„Chci o něm vědět všechno! O co se pokusí, proč tady je a co můžeme dělat!“
„Prakticky nic, Ford vlastní zařízení, které ho činní neviditelným. Tím výbuchem vyřadil senzory. Jsme bezmocní.“ Zase zavládlo v místnosti ticho.
„Pokud se pokusil utéct bránou, tak ji odpojme,“ navrhla Zuzana.
„A víte vůbec jak je to těžký?“
„Promiňte, doktore McKayi, ale ne nevím.“
„Venku máme skoro všechny týmy,“ připojil se do debaty John.
„Vrátit se nemůžou,“ promluvila znovu plukovník Blacková.
„Jo, to máte pravdu, mohl by v nesprávnou chvíli zapnout štít. Možná byste měli své týmy informovat o situaci a pak bránu odpojit do té doby, než ho chytíme,“ ujala se velení kapitán.
„Promiňte my?“ zeptala se Mac.
„Myslíte si, že tu budu jen tak stát a koukat na to, jak devastuje Atlantis? Je to taky můj domov!“
„Ne v tomhle čase, dejte si pohov!“ tentokrát se ozval McKay.
„To je jedno v kterém čase. Ford patří do mého ,času´, tak si dejte pohov vy!“
„To by stačilo, oba McKayové se budou zabývat problémem brány a ostatní udělají týmy. Budeme hledat toho parchanta, co nám ničí město...“ zaznělo rozhodně z úst a zamračeného obličeje plukovníka. Chystala se k odchodu, ale zastavila se, zbledla.
„Bože můj, Sára!“ vydechla a vyběhla do chodeb. Zuzana nečekala a vydala se za ní.

Uběhla nějaká chvíle. Všechny týmy, které se nacházeli venku dostali informaci o situaci na Atlantis. Rodney McKay se hádal s Rodneym McKayem z jiné reality. Všechno bylo tak, jak mělo.
„Když ten krystal vyndáš...“ říkal právě jeden.
„Tak se nic nestane. Prostě uhni a já to vyndám.“
„Mohl bys vyndat nesprávný.“
„Tak ho pak zase zapojím.“
„Blablabla, to je jedno.“ Náhodný pozorovatel se dávno ztratil v tom, který je který.
„Chceš ho vypojit, co?“ uchechtl se jeden McKay na druhého.
„Ccc, samozřejmě, že ne!“
„Vážně ne?“ Oslovený se stále tvářil naštvaně, ale nakonec jeho rysy změkly.
„Tak jo...“
„Zároveň!“ Dohodli se na kompromisu. Oba uchopili malý antický krystal a vytáhli ho. Usmáli se. Ten pak společně odevzdali jedné seržantce na hlídání. Pohlédli na sebe a potřásli si rukama. Vypadalo to, že skončili, přesto jim mozky jely na plné obrátky.
„Ok, pokud se pokusil zmizet bránou, tak se určitě pokusí vzít roha jinak,“ zafilozofoval Rodney.
„Pravda...“ na chvíli se konečně odmlčeli, „Jumpery!“
„Sakra!“ Oba byli géniové a tak je netřeba povídat, že stačilo, aby jeden řekl jen slovo a druhý ho pochopil. Konečně někdo, kdo věděl co dělat. Tak nebylo se čemu divit, když se oba rozeběhli do hangárů pro Jumpery.


Mac probíhala chodbami, jak nejrychleji to šlo, až jí kapitán Petersonová málem nestačila.
„Kdo je to?“zajímalo Zuzanu.
„Kdo?“
„Sára.“ Mac se zastavila a zadýchaně se na ni zadívala.
„Sarah je moje dcera. Moje a Johnova. Pak vám to někdy povyprávím, ale teď musím zjistit, jestli je v pořádku.“ Znova se rozběhla.
„Jak by Ford mohl vědět, že je tady malé dítě?“
„Já nevím, ale prostě musím vědět, že je v pořádku.“ Za pár minut doběhli k pokoji Mac. V chodbě, která k němu vedla, ležel Ray. Mackenzie se k němu rozběhla.
„No tak, chlupáči vstávej.“podrbala ho za ušima. Unaveně otevřel oči.
„Váš pes?“zeptala se Petersonová.
„Jo.“přikývla a pomohla mu vstát. Chviličku jenom vrávoravě přešlapoval a potom si položil hlavu do jejích dlaní. „Kde jsi šel co?“zašeptala Mac a rozhlídla se po chodbě. Na konci ležel Sářin bílý plyšový koníček. „Sarah!“zakřičela. „Sáro!“ Otevřela svůj pokoj. Byl prázdný. Pomalu začala panikařit. Nikdy se nebála víc. „Johne! Johne, potřebuju, abys přišel.“křikla do vysílačky. Během pár minut přiběhl i s Georgem.
„Co se stalo?“vyhrkl Sheppard. Mac svírala v ruce koníčka.
„Já ji necítím. Necítím ani jeho, ani ji.“hlesla a po tváři jí začaly stékat slzy.
„Pojď ke mně.“objal ji John. „Bude v pořádku, Ford jí neublíží.“ A hladil ji po vlasech.
„Jak to víš?“ Odtáhla se od něho.
„Vím.“maličko se pousmál a utřel jí slzy. „Znám ho. Děti měl vždycky rád.“
„Vařené nebo pečené?“ušklíbla se. Sheppard zapl vysílačku. „Chucku, zapněte prosím interkom.“
„Ano, pane… Můžete.“
„Tady Sheppard. Vím, že mně slyšíš, Forde. Musím ti říct, že jsi udělal pěknou blbost. Nejenže ten strop nikoho nezabil, ale to dítě je dcera ženy, se kterou jsi bojoval a moje. Zavařil sis, kámo. Ubliž jí a já ti garantuju, že budeš umírat velice, velice pomalu a nikdo z téhle základny tomu nebude bránit. Víš dobře, že odsud není úniku. Bránou tě nepustíme a jiná možnost tady není.“

Ford to celé poslouchal schovaný v jedné z větracích chodeb a hladil Sarah, aby zůstala potichu. Pořád potichoučku pofňukávala.
„No tak, maličká, neplač. Strejda ti nic neudělá.“snažil se jí uklidnit.
„Mami.“špitla Sára.
„Máma ti teď nepomůže. Neboj, nic ti neudělám….Mohla by jsi konečně sklapnout!“vyjel na ni. Evidentně začal ztrácet nervy a pomalu, ale jistě se dostavoval absťák. Sára začala plakat. „Jdeme!“ vzal ji do náručí a vylezl ze šachty.

Rodney a Rodney utíkali chodbou k hangáru Jumperů.
„Co uděláme pak?“
„Nevím, budeme improvizovat. Každopádně ho musíme zastavit, nepotřebujeme, aby si vzal rukojmí,“ odpovídal jeden vědec druhému. Oba těžce oddechovali. Už neběželi tak rychle jako na začátku. Zatočili a objevili se před vchodem do hangáru.
„Co teď?“ zašeptal Rodney.
„Nevím, ale proč šeptáš?“
„Nevím...budeme muset odpojit...“
„Každý Jumper zvlášť,“ zasténal jeden z McKayů. Se smutným pohledem neohroženě vběhli do dveří, ve kterých se zastavili. Naskytl se jim pohled na poručíka Forda, jenž zápasil s ovládáním Jumperu. Zatím si jich nevšiml, to byla jejich jediná výhoda. Schovali se na nejbližší sloup.
„A co teď, pane chytrý?“
„Mě se ptáš? Ty jsi génius!“
„A ty snad ne?“
„Ok, ok, měli bychom se dohodnout...“ Druhý Rodney se ušklíbl.
„Na čem prosím tě?“
„Budeme blufovat,“ zkusit přesvědčit jeden McKay druhého.
„Jo a myslíš, že ti to jen zbaští? Nikdy jsi blufovat neuměl.“ Oslovený se usmál a mrkl na svého druha.
„Sice jsem nikdy blufovat neuměl, ale necelý půlrok jsem se v tom zlepšil. Mít na Atlantis někoho, jako je Petersonová, tak se to naučíš, to mi věř,“ svůj projev zakončil vítězoslavným úsměvem. Konečně měl v něčem navrch. Promnul si ruce a vyšel zpoza sloupu.
„Hej, Forde!“ oslovený sebou trhnul a nechal ovládání Jumperu.
„Co je, McKay?“ zakřičel a vyšel ven, v rukou svíral malý uzlíček.
„Vím, o co se snažíš, ale Jumpery nepoletí.“
„Jo takhle, myslíš, že to věřím?“ zeptal se Aiden. Uzlíček v jeho rukách začal plakat.
„To je dítě?“ zeptal se zděšený McKay. Druhý, schovaný za sloupem, si uvědomil, kdo to je. Polkl a vyskočil zpoza sloupu.
„Nech ji na pokoji! Jestli Sáře ublížíš, tak...“ Ford nad hrozbou protočil očima.
„Tak co? Bohajeho, McKay, vůbec si se nezměnil. Teď mě budete následovat a odletíme na pevninu.“ Oba McKayové zakroutili hlavou.
„Nikam nejdeme, ty hezky položíš Sáru na zem a vzdáš se. Jumperem nikdy neodletíš! Nemůžeš, stihli jsme je vypojit. Ještě než jsi přišel, tak jsme dělali nutné opravy a tak nejsou v provozu. Byl jsi tak dlouho mimo, že tohle nemůžeš vědět! Prostě vzdej se!“
„Vzdát se vám? Ale to snad ne.“ Adien se nebezpečně usmál. V očích mu hrál podivný plamen.
„Když mi nepomůžete, tak...“ Promnul si ruce. Oba McKayové polkli.
„Nemůžeš odletět a odlož tu holčičku, za nic nemůže, už teď jsi v průšvihu.“
„Hraješ si na city, McKay? Tak jsem v průšvihu a co?...A proč se s vámi tu vůbec vybavuji. Nemůžu odletět?“ Rodney mu skálopevně přitakal. „Pak tedy nemám jinou možnost,“ řekl a začal procházet okolo obou mužů, „nepronásledujte mě, nebo jí ublížím.“ To byla poslední slova, která řekl. Pak jim zmizel z očí. Oba vědci poslechli, nechtěli ohrozit někoho jiného.

„Mackenzie! Ford nám utekl. Běží pryč z hangáru jumperů!“křikl zdejší McKay do vysílačky.
„Kam běžel?“ozvala se Mac.
„Já nevím. Prostě pryč.“
„Jak ho chytnu, zabiju ho!“zavrčela Mac a nabila svoji zbraň. „Wintersone, vemte si pár lidí a jděte směr severní molo. Lorne, vy západ. Johne, ty vezmi východ a já s Petersonovou jdeme na jih. Pohyb! Až ho najdete, dělejte, co uznáte za vhodné.“ Všichni se vydali svým směrem.
„Myslela jsem, že v armádě nesmí mít dva vojáci u stejné jednotky vztah.“ozvala se Zuzana.
„No, vzhledem k tomu, že se to Woolsey dozvěděl, když jsme mu zachraňovali život…. pomohl nám.“
„To chápu, ale to, že by vydýchal i dítě.“podivila se Zuzana.
„Nic jiného mu nezbývalo.“pousmála se Mac. „Byla jsem ve čtvrtém měsíci, když nás napadli Eagerové. Jsou mnohem silnější a náš štít by nevydržel moc dlouho. Museli jsme přeletět na tuhle planetu. Jenže ZPM se vybilo natolik, že jsme nemohli kontaktovat Zemi. Uvízli jsme tady…ani nevím, na jak dlouho…bylo to něco okolo jednoho roku.“
„To znamená, že se Sarah narodila tady?“
„Jo. Zase pro změnu, když útočili Wraithové. V jumperu, se svým psem, Lornem a Woolseym. Nebyla to moje vysněná představa.“
„To věřím. Muselo to být…zvláštní, velmi zvláštní.“
„Pf…byl to hnus.“odfrkla si. Najednou je někdo žduchl na zem a proběhl kolem nich.
„Vždyť to je on!“křikla Zuzka a vyškrábala se na nohy. Obě se za ním rozběhly.
„Máme ho!“křikla Mac do vysílačky. „Běží směr jižní molo.“
„Rozumím.“ Ford byl nepochybně rychlejší, protože obě děvčata ho za chvilku ztratila z očí. Doběhly na křižovatku chodeb.
„Kam teď?“zeptala se Zuzana.
„Molo…ten parchant je na mole!“vykřikla Mac, když se podívala z okna. Obě se rozběhli chodbou vpravo a potom seběhli po točitých schodech dolů. Rychle proběhli chodbou a zastavili se u dveří. Chtěli je otevřít, ale nešlo to.
„Uhněte!“křikla Mac a vytáhla zbraň.
„Si děláte srandu, vždyť to zničíte!“ vykřikla Zuzana, přesto poslechla a couvla.
„Mluvíte jako McKay,“ poznamenala Mac.
„To odvoláte!“ zaznělo dotčeně. Mac se jen ušklíbla a rozstřílela panel. Dveře se otevřely. Obě vyběhly na molo. Foukal studený vítr a vlny se tříštily o město.
„Forde!“zakřičela Mac. Otočil se.
„Stůjte! Ještě krok a pustím ji!“pohrozil a dal Sáru nad oceán.
„Ne! Nedělejte to!“vyjekla Mac a v hlase jí zase zazněl podtón strachu. Pomalu k němu šla. Zuzana radši stála. Nechtěla riskovat život dítěte.
„Řekl jsem, ať stojíte!“zopakoval Ford.
„Stojím. Už stojím.“přikývla Mac a opravdu se zastavila. Mohla být od něho asi deset metrů. „To bude dobrý, kočičko. Maminka už je tady. Co takhle si zahrát na ptáčka, co ty na to? Zahrajeme si na ptáčka?“mluvila na Sarah, která ustrašeně plakala.
„Jo.“špitla.
„Dobře. Budeme si hrát na ptáčka.“pousmála se a mávla rukou. Sára vyletěla Fordovi z rukou a Mac ji ladným obloukem opatrně a jemně položila ke dveřím.
„Co jsi sakra zač?“zeptal se šokovaně Ford.
„Jsem poslední Antik,“usmála se už klidně.
„Všichni jsou buď mrtví, nebo povznesení.“namítl.
„Je to složitější. Poslouchejte, nechci vám ublížit. Pojďte se mnou a můžeme si promluvit. Vím, že Sheppardovi na vás záleží.“
„Promluvit si? Ale já si nechci promluvit! Chci se odsud jenom dostat!“
„To vám bohužel nedovolím.“
„Jak myslíte.“ušklíbl se a vyrazil proti ní. Uhla a Zuzka, která stála za ním, ho praštila.Ford se rychle otočil a vrátil jí to. Spadla na zem, kde zůstala ležet. To už se zezadu přihnala Mac a kopla ho. V kontrolní místnosti si všimla jeho stylu boje. Byl to typický armádní styl protknutý stylem Wraithským. Oba styly znala dost dobře na to, aby dokázala předvídat jeho kroky. Vyhnula se jeho útoku nohou a vykryla i druhý pokus a kopla ho do hlavy. Spadl na zem a už se nepohnul. Mac se chtěla jít podívat, jak je na tom Zuzana, a tak prošla kolem Forda a vydala se k ní. Aiden se najednou rychle zvedl, vytáhl nůž, přiskočil k Mac zezadu a přiložil jí na krk.
„Pohni se a zemřeš.“zasyčel.
„Dobře.“hlesla. Petersonová se začala probírat.
„Jsi moje pojistka, víš? S tebou se dostanu bránou pryč. Sheppard nedovolí, abych ti ublížil. Tak nedělej žádné hlouposti, ano?“ Mac přikývla. „Tak pohyb!“ Prošli kolem Zuzany, která ve zlomku vteřiny zjistila, co se děje. Počkala, až projdou kolem ní. Potom se postavila a zaklepala Fordovi na rameno. Ohlédl se a první, co mohl vidět byla Zuzanina pěst, praštila ho. Otočilo ho to a v tom momentě byla Mac volná. Využila jeho „rozházenosti“ a pořádně ho nakopla. Obě naráz vytáhly zbraň a vystřelily. Ford padl mrtvý k zemi s dvěma dírami v čele.
„Pořezal vás...kvůli mě, omlouvám se,“upozornila a zároveň se omluvila Zuzana.
„Nic to není.“zkonstatovala, když se podívala na ránu táhnoucí se přes klíční kost a šla k Sáře. Vzala ji do náručí. Sára se k ní přitulila. „Už je to dobrý, broučku.“ Dala jí pusu a oblíkla jí svoji bundu. Na molo přiběhl Sheppard, následovaný Lornem a Georgem.
„Jste v pořádku?“zafuněl.
„Jo.“přikývla. Sheppardův pohled sklouzl na mrtvého Forda. „Promiň, ale měla jsem si vybrat, jestli já nebo on…Myslím,že volba byla jasná.“
„Já vím.“přikývl a objal ji.
„Je mi to líto.“
„Pro nás byl už dávno mrtvý. Pojďte dovnitř . Je tu zima.“

Po smrti Forda se stalo novou prioritou vědců návrat McKaye a Zuzany. Nikdo netvrdil, že to bude rychlé a v pořádku. Popravdě oba McKayové nevěděli, co mají dříve udělat. Podle O´Connera zmáčkl jen pár tlačítek, bohužel si však nepamatoval které. To samé Rodney nevěděl, které zmáčknul jeho vědec. Vypadalo to, že budou muset začít od úplného začátku.
„Podívej, to už jsme zkoušeli,“ povzdechl si jeden Rodney.
„Ty jsi to zkoušel a...nefunguje to!“
„Očividně.“ Oba si zároveň promnuli oči. Jeden se napil kávy a druhý si rozbalil čokoládovou tyčinku.
„Tohle je nemožné...asi tu budeš muset zůstat.“ Druhý McKay vyvalil oči na smějícího se druhého Rodneyho.
„Na to zapomeň, s tebou tu nezůstanu!“
„Tak si radši vybereš Petersonovou?“
„Ccc, z bláta do louže!“
Někdo by se divil, že tihle dva spolu můžou pracovat, ale kolem poledne měli řešení. Neuvěřitelné na tom bylo to, že se můžou vrátit v čase a na místo ze kterého zmizeli. Na tuhle práci byli opravdu oba hrdí.


„Můžu si přisednout, madam?“zeptala se Zuzka další den u snídaně.
„Jistě.“pousmála se Mac.
„Jak je Sáře?“
„Ještě spinká.“
„Můžu mít dotaz?“
„Záleží ohledně čeho.“
„Jak jste se dali se Sheppardem do kupy?“
„Líbil se mi od prvního momentu, co jsem ho viděla.“usmála se Mac. „Původně jsem neměla v plánu si s ním něco začít, ale když mě pozval rande…Jinak jsem volala na Zemi.“
„Proč?“zeptala se nechápavě.
„Chtěla jsem vědět, co je s váma v naší realitě.“
„A co jste zjistila?“
„Věřte mi, že vím, jak se budete teď cítit. V naší realitě jste mrtvá. Důlní neštěstí….Je mi to líto.“
„To je…“ Na víc se Petersonová nezmohla. Pouze zavřela oči, vlastně to čekala. Ne vždy ji mohl zachránit bratr.
„Ale tady jste živá, tak o co jde? Hele, já jsem v každé realitě mrtvá.“
„To je smutné.“odpověděla automaticky. Stále byla u toho, co se tehdy stalo.
„Ani ne.“pokrčila rameny. Chvíli obě mlčely.
„Vždycky jsem chtěla děti. Dvě. Kluka a holku.“ ozvala se najednou zasněně Zuzka.
„Dočkáte se. Jenom moc nespěchejte. Mám ještě jednu dceru, Abigail. Je jí 21. Měla jsem ji v patnácti.“
„No teda.“vyvalila oči Zuzana. Mac se jenom pousmála.
„Přijde mi to zvláštní, máte dceru a tolik riskujete. Nevím, jestli bych to dokázala. Dokonce zastávám názor, že bych si své spolupracovníky měla držet dál od těla,“ přiznala se kapitán.
„Taky jsem si to myslela a podívejte se. Mám přítele a s ním i dítě.“ Na to se Zuzka smutně usmála.
„Taky jsem měla přítele, který byl můj spolupracovník...“
„A,“ zajímalo Mac.
„Nikdy více jsem toho nelitovala. Bojím se od té doby si začít něco s někým, koho vidím každý den.“
„To je mi líto...ale za zkoušku nic nedáte.“ Plukovník mrkla na svou podřízenou. Obě se rozesmály.
„No, třeba někdy v budoucnu...možná brzy v budoucnu...“ Zuzka se odmlčela. Vypadala, jako by přemýšlela nad tím, co řekla.
„Víte, když jsem přišla na Atlantis, nevěřila jsem vlastním očím. Bylo to nejkrásnější místo, které se během pár dní změnilo v něco, kde jsem neustále narážela na McKaye.“ Mac se zasmála. „Myslela jsem, že toho chlapa zabiju.“ Sama se usmála. „Jenže vše se změnilo, když jsme byli zasypáni v jednom dole na nějaké planetě... Nikdy jsem netušila, že se na toho malého, otravného a arogantního doktora můžu spolehnout. Vtipné na tom je, že se v lidech dost mýlím.“ Tím dala najevo, že změnila názor na Mac a že se předtím mýlila. Plukovník kývla, pochopila.

Blížila se pátá odpoledne. Oba McKayové, Petersonová, Mac a John se vydali k tomu podivnému zařízení. Tahle cesta je stála nervy. Zuzana jako obvykle nasadila své vražedné tempo a kupodivu to Mac nevadilo. Obě si povídali, nevnímaly okolí, však kdyby něco, tak mají sebou Johna a Rodneyho s Rodneym. Díky dámám se brzy objevili u antického komplexu. Vědci jim během chvilky oznámili, že je vše připravené.
„Omlouvám se za problémy, které jste tu kvůli nám měli a taky díky,“ začala Zuzka, ale dál se už nedostala. Ne, že by nevěděla, co říct. Slova nemohli vyjádřit to, co měla na srdci. Rodney McKay, který přišel do téhle reality se Zuzanou, si se všemi potřásl rukou. Samotná kapitán si potřásla rukou s místním Rodneym. Johnovi předpisově zasalutovala a nakonec se postavila před Mac. Usmála se na ni, plukovník ji úsměv oplatila. Nakonec se Zuzka rozhodla a Mac objala.
„Hodně štěstí,“ dodali s Rodneym, ještě než zmizeli v bílém světle.

***
Rodney a Zuzana zůstali stát jak přimražení.
„Už zase?“ hlesl vědec, když sledoval vnitřek P-90 majora Lorna.
„Hej, majore, to jsme my,“ ozvala se Petersonová. Lorne si je chvíli prohlížel.
„Ok, co takhle: kde jste byli?“
„Nevíme, ale myslím si, že jste byli uvězněni v tom přístroji,“ vychrlila ze sebe kapitán bez mrknutí oka. Rodney na ni překvapeně koukal.
„Nevěřím vám,“ zase začal Lorne.
„Dobře, majore, byli jsme v jiné realitě a chytali jsme nějakého Adiena Forda.“
„Příště si vymyslete něco originálního. Betu to, že vás věznil ten stroj...Měli bychom už jít, na Atlantis vás čekají.“ Byl čas na odchod, nikdo nic nenamítal.
„Majore,“ Lorne se otočil na hnědovlásku, „jak dlouho jsme byli pryč?“
„Hodinu.“ Takže tady to končilo. Zuzana se usmála na Rodneyho a vzala svůj batoh, který tu zůstal, když byla pryč.
„Kapitáne?“ zavolal na ni McKay. Zastavila se ve dveřích, otočila se na volajícího. Měl v obličeji zvláštní výraz.
„Ano?“
„Proč...“ Petersonová ho přerušila, věděla, co chtěl říct.
„A není to jedno?“ Usmála se na něj, přesně tak, jako když byli zasypáni v dole. Přešla k vědci a vzala ho kolem ramen. Tím ho vybídla k chůzi. Když se rozešel, tak nechala svoji ruku klesnout.
„Co myslíte, že se tam asi děje?“
„Nevím, ale věřím, že se baví mnohem lépe než my,“ zafilozofoval Rodney. Pohlédli na sebe. Zuzce cukali koutky, stejně jako McKayovy. Dlouho se neudrželi a rozesmáli se.

Nebudu zastírat, že jsem se tohoto spojení povídek bál, ale musím uznat, že to bylo velmi kvalitní a pěkně se to četlo

moc pěkný..předčilo to má očekávání

Velmi povedené drobné obavy byly, ale vy jste je dokázaly dokonale rozptýlit.

Vskutku dobré... i když na jeden ráz docela dlouhé (četl jsem to asi tři čtvrtě hodiny - ne v kuse), ale já mám zrovna co říkat, že...
Jinak námět i děj dílu jak z nějakého lepšího dílu Atlantis i když ty technické věci byly odsunuty tak nějak na okraj... ale to je fuk, protože by to bylo zaprvé ještě delší a zadruhé nepodstatné...

Líbilo se mi zpracování postav, vzájemné konfrontace... situace a hlavně i Aiden Ford, který tu sice působil trochu chaoticky a přes tu velkou výhodu neviditelnosti si nebyl schopen najít zbraň či odletět s Jumperem, který řídit dokáže a McKayové to nestihli nijak zablokovat...
To jsou ale jen obvyklé kosmetické vady...

Tak tahle povídka mě naprosto dorazila. A teď to nemyslím v negativním slova smyslu, i když jsem s ní docela bojovala, protože Aiden Ford jako záporák mi neseděl, vzhledem k tomu, že byl vždycky mou oblíbenou postavou. Ale příběh byl pěkný a napínavý.
Možná to bylo způsobené tím, že jsem nečetla předchozí díly, ale někdy jsem se v tom docela ztrácela. A i co se týče dialogů, tak mi někdy přišly chaotické. A taky ty hrubky, pozor na ně
Ale celkově vzato povedená povídka.