Stargate: Love to Hate 6. kapitola - Nečekané Rozuzlení

[Strýček Forďa]

Nie, tvoje věřící babička jež povstala z mrtvích jako Lenin v mauzoleu a stane se novým fürerem a vytvoří z antického impéria nový Reich a bude znásilňovat židy po miliardách!

Pčokat cože, takže nějaká babička která je lenin a ještě k tomu fuerer kterej bude znásilňovat židy, co jsi to sakra fetoval ?

[Aiwendill]

A este k tomu je to stripterka... toto asi bude dobry matros...

[Strýček Forďa]

No nějakej pořádnej matroš by to chtělo, nejlépe kokain, ale nevím jak u vás na Slovensku, ale tady u nás chtějí 6k za gram což je zhruba 200e...

[Aiwendill]

Koks je pre male deti. Ja snupem fisstech... (kto cital zaklinaca, vie co to je...)

[Strýček Forďa]

Hele ty wordová automatická opravno textu. Ty na ni hodně spoléháš, jen co je pravda.
Jinak povídka vypadá dobře. Další díl je očekáván s otevřenou náručí.

[Strýček Forďa]

Jsem rád, že se líbí. Ale budu muset sakra zabrat, abych vás ještě tento týden ukojil další kapitolou. Musím napsat další kapitolu pro SGART, se kterou už mám 5 dní skluz. Plus mám ještě rozdělanou novou povídku: Hate is a Way... Ale ta asi světlo fóra spatří až za delší dobu, neboť nestíhám...

Chtěl jsem to a teď to mám. Snažil jsem se napsat SGART co nejkomplexnější a teď mě jeho složitost ubíjí...

Jen tak pro představu: Napsat jednu kapitolu,rozsahu 2000 slov, Love to Hate nebo rozdělané Hate is a Way, mi trvá zhruba 1-2 večery... 1 kapitola SGART mi trvá 3-4 dny... Takže doufám, že se vám SGART aspoň líbí, nebo ho pošlu do háje jako ty Aiwe oba Ascanisi... Ušetřilo by mi to spoustu starostí...

Ne, ale teď vážně lidi. Líbí se vám Stargate Ancients: Relativity Temporis? Protože pokud ne, tak nemá smysl v něm pokračovat, chtěl jsem vytvořit něco nového, něco co tu na fóru ještě nebylo. Povídek na téma: Země po konci seriálu máme mraky. Neříkám, že jsou špatné, rád si je přečtu. Třeba povídek vyloženě o anticích tu moc není a nechápu proč. Víme o nich tak málo, tolik se toho dá vymyslet. Zkrátka jsem chtěl napsat něco, co nikdo předtím. Zasadil jsem děj do nejstarší známe antické doby a doufal jsem, že děj bude zajímaví.
Můj osobní názor je, že SGART je vrcholem mé fantazie. (Naneštěstí nemůžete zcela posoudit, neboť děj je již pevně napsán, ale zatím jen v mé hlavě )
Stálo mě to a stále stojí hodně času a úsilí, takže bych rád slyšel upřímnou odpověď... Díky

Musím napsat další kapitolu pro SGART, se kterou už mám 5 dní skluz. Plus mám ještě rozdělanou novou povídku: Hate is a Way... Ale ta asi světlo fóra spatří až za delší dobu, neboť nestíhám...

jojo pořád čekám na sgarty a ono nic.
nové věci piš max do šuplíku. Jak se říká dodělej jedno než začneš další.Vše má svůj čas. Někteří zde rozepsali x povídek a postupně je dali k ledu bo je všechny nestíhali či tak něco.

chtěl jsem vytvořit něco nového, něco co tu na fóru ještě nebylo

jo vcelku ambiciozní, ale když se budeš snažit určitě na něco příjdeš.

Na Sgart se mi nelíbí jedna jedinná věc, je před 65 miliony let, což jak jsem již psal nemohli mít Antikové hyperpohony, měly jen FTL (ty co sou na Destiny). Antikové do nich dali své v té době nejlepší technologie aby mohly s ní cestovat. A možná i Cestovali. Kdybys to posunul už tehdy u pár milionu let do před, tak o dva o tři tak by to nic neudělalo. Jinak se mi obě povídky líbí.

[Strýček Forďa]

Zapomínáš na jeden důležitý faktor Parlény... Antické, Restrijské lodě nejsou vůbec vyspělé. používají jednoduché pulzní kanóny a primitivní štíty. Většina jejich vyspělé technologie pramení z Parlénského archivu. Ani Vindex není v této době žádná sláva, myslím, že třída O'neill nebo dokonce Biliskner by si ho dala k večeři. Jediný proč je v této době zdá tak silný je ten, že nemá soupeře na úrovni... Kdo by se sním asi mohl měřit? Lehce panéřované Restrijské bombardéry, antické "bitevní" lodě? Pravda je, že disponují Hypermotorem, ale pokud jsi si všiml není zas až tak moc silný s Parlénským se nemohl měřit. Většinu vědomostí čerpají ze starého Parlénského Archivu...

Asi moc nezkazím, když prozradím, že Většina těchto technologií jako Torpédomety, hypermotor bude zapomenut po poslední galaktické válce Ranného Antického impéria, kdy Parléni... no... odejdou... Archiv ve válce vezme za své a Antická a Restrijská říše bude okupována... Zase... Po skončení temného období bude vytvořeny sázecí lodě a pak destiny a vývoj se zase rozejede na novo...

Tato povídka se mi moc líbí a jsem zvědav co bude dál

[Strýček Forďa]

Milí mutanti, přemýšlel jsem co mám napsat na uvedení této kapitoly, ale nic mě nenapadlo, takže jsem sepsal toto, tudíž mě vlastně napadlo sem napsat, že mě nic nenapadlo a tím jsem vlastně zapsal uvedení této kapitoly... Sakra teď jsem se v tom zamotal!

No nic užijte si kapitolu

Stargate: Love to Hate

2. Kapitola

Doktorka Kellerová zrovna prováděla inventuru léků a zdravotnického vybavení, když se zaktivoval městský komunikační systém.
„Lékařská pohotovost! Všichni zdravotníci do laboratoře dva. Všichni zdravotníci do laboratoře dva!“ Ozval se, mírně zkreslený, hlas poručíka Cadmenové. Odhodila seznam položek a rozeběhla se pro lékařské náčiní, ani ne za dvě minuty již byla v laboratoři.
Uprostřed kruhové místnosti byl velký, stázové komoře, podobný objekt. Tedy, alespoň předtím stázovou komoru připomínal. Nyní byly jeho přepážky rozřezané, pravděpodobně silným plazmovým hořákem a jejich kusy se povalovaly na podlaze. Toho si však Jennifer nevšímala. Co ale uchvátilo její pozornost, byl podplukovník Sheppard, který spolu s několika vojáky držel dvojici, anticky oděných postav, které se zmítaly v silných křečích a pravděpodobně i bolestech. Oba dva byly vážně zranění. Jejich bělostné antické uniformy byly na mnoha místech propálené a potrhané. Jejich kůže na tom nebyla o mnoho lépe. Ihned se k nim rozeběhla a začala je ošetřovat. Mezitím co se snažila prvnímu Antikovi vpíchnout sedativum, obrátila se na Rodneyho. „Sakra Rodney co se tu Stalo?!“ Rodney byl uzlíček nervů. „Já… Já nevím! Říkal jsem mu, že je to špatný nápad… ale on neposlech! Začal do toho řezat tím… tím hořákem… a ta komora se zbláznila a vyzkratovala! Začaly… Začaly tam sršet jiskry a tak jsme je co nejrychleji vytáhly… ale…“ Avšak zvuk dusící se Antičky ho přerušil. „Upadá do šoku! Dejte jí Dvacet miligramů cortizolu!“ Po vpíchnutí léku se dýchací cesty uvolnily a ona mohla dýchat volněji, nicméně křeče neustávaly. Nechápala to. „Dalším dvacet miligramů cortizolu!“ V tom si všimla divného odlesku v jejích očích. „Okamžitě jí dejte dalších dvacet miligramů cortizolu!“ Sestřička se zděsila. „Ale vždyť už má v sobě dvě!“ „Udělejte, co říkám! Připojte jí k EKG!“ Mezitím se začala zase věnovat prvnímu pacientovi. Jeho stav se po dávce sedativa ještě zhoršila. „Sakra!“ Byl celý pobledlý, křeče sice neustaly, ale omezily se na lehké škubání, jakoby již tělo nemělo sílu. Nicméně srdce bylo jako o závod. To znamenalo jediné. „Doháje!“ Vyhrnula mu zbytky uniformy a začala si prohmatávat jeho hrudník a břicho. Stalo se to, čeho se obávala. Vnitřní krvácení… „Okamžitě mu dejte Adrenalin a podejte mi EXE!“ Sestřička mu vpíchla Adrenalin a podala Jennifer stříkačku s průhlednou tekutinou. Nezaváhala a zarazila mu ji hluboko do břicha. Téměř okamžitě se dostavila očekávaná reakce. Všechny svaly v břišní oblasti se křečovitě zatnuly a v této pozici zůstaly. To sice pacientovi jen přidalo na bolesti, ale zachránilo mu to život. Svalová křeč totiž stáhla všechny rány na minimální velikost a zamezila dalšímu krvácení. Teda prozatím. Mezitím třetí sestřička připojila antičku na EKG. „Má nepravidelnou mozkovou Aktivitu!“ Kellerová se za ní hned otočila a prohlédla si graf mozkových vln. „Musí mít poranění hlavy, prohlédněte jí!“ Obě jí opatrně nadzvedly hlavu a začaly si ji prohlížet. „Tady a ukázala prstem na krvácející ránu kousek za uchem. „Ta rána je poměrně hluboká, otéká jí mozek!“ Otočila se na Shepparda. „Zavolejte zemi, Ať nám sem pošlou doktory, tohle sama nezvládnu. Tak sakra, kde jsou ty nosítka!“ V ten Okamžik přiběhla dvojice vojáků každý tlačíc antigravitační podložku…
„Jennifer, měla by sis odpočinout, poslaly sem ty nejlepší doktory, postarají se o ně…“ Pronesl Sheppard, když si doktoři ze země převzaly oba zraněné a právě teď je operovaly na sále; Jennifer nervózně přecházela před vchodem na Sál. Jennifer se lehce usmála. „Nemohla bych usnout, pořád myslím na ty dva… Jestli to přežijí…“ „Udělala jsi maximum, teď si běž lehnout, vezmi si prášek na spaní, jestli chceš, ale běž spát. To je rozkaz.“ „Provedu, pane.“ Lehce se pousmála a odešla.
„Ten chlapec měl ošklivé vnitřní krvácení, ale podařilo se nám ho zastavit, taktéž měl pár spálenin, ale jinak byl v pořádku. Jediná zvláštnost, byla podivná aktivita v předním laloku… Dívka zato měla lehce oteklý mozek, konkrétně v oblasti předního a malého laloku…“ Vyjmenovával postarší doktor o osm hodin později. „A budou mít nějaké trvalé následky?“ „No, možná budou mít problémy s krátkodobou pamětí. Dalo by se to nazvat Amnézie, nevím, jestli to vůbec nastane, nebo jestli to bude trvalé… Teď mě prosím omluvte, vracím se na zemi, kdyby nestaly nějaké komplikace, volejte…“ S tím odešel.
O tři dny později se probral první Antik. Slova se ujala Anna. „Vítejte zpět, nemusíte se nás bát, jste mezi přáteli na Atlantidě…“ Chlapec jako by chvíli přemýšlel jak své myšlenky co nejlépe vyjádřit v tomto jazyce. Očividně to byl jazyk postavený na základě Antičtiny obohacený a jakési jiné tvrdé nářečí a naopak jedno velmi jemné a pragmatické. (Pozn. Angličtina má základ v Latině, staré germánštině a později byla ovlivněna francouzštinou…) „Jaké se píše milénium?“ „2016, což o deset tisíc let více, než, když jste se uzavřel ve stázové komoře.“ Vysvětlila Anna. „V Jaké komoře?“ Podivil se Antik. „V té co jsme vás našli spolu s tou dívkou… To je v pořádku, měl jste úraz hlavy. Paměť se vám časem vrátí. Pamatujete si své jméno?“ „Reese (čti „Rýs“). Agent Reese.“V ten okamžik se probrala i dívka. Měla téměř rovné hnědé vlasy, padající až na ramena a hnědé oči.
Oba dva na sebe pohlédli a jako by se dívali do zrcadla, vytrhli každý nejbližšímu vojákovi, z pouzdra, pistoli a začali na sebe mířit… Reese se mírně pousmál. „Phobeus… Jak milé překvapení!“ Phobeus vykouzlila na tváři široký úsměv, ale její oči ztvrdly „Reesi…“ „A je to tady zase…“ Povzdechl si Rodney. „Mám snad Déjà vu nebo jsme tu již něco podobného měli?“ Nechal se slyšet John.
Phobeus najednou škubla hlavou a všichni, vyjma Reese, odletěli ke stěnám. V ten samí okamžik však do místnosti vběhla další skupinka vojáků, kteří je odzbrojili, a tak zabránili velkému Déjà vu v chodbách na Atlantidě. Několik týdnů byli oba dva přivázáni k lůžku a pravidelně za nimi docházel psycholog, který se jim snažil pomoc vzpomenout si. Po čase se jim podařilo dosáhnout pokroku, že už se nesnažili jeden druhého zabít, nicméně se stále nenáviděli. Bylo jim dovoleno se volně pohybovat po městě, přičemž museli mít ozbrojený doprovod. Jako první věc si syntetizovali klasické béžové antické stejnokroje, neboť pozemské uniformy jim nevyhovovaly.
Oba dva se po čase začali trochu rozpomínat. Reese zrovna procházel kontrolní místností, když za ním přišla Phobeus. „Ahoj.“ Reese se otočil a odměřeně odpověděl. „Ahoj…“ Phobeus se usmála. „Mám hlad, nepůjdeme na oběd?“ „Ne… díky poobědvám raději sám…“ A s tím se otočil o odchodu. Phobeus se to očividně velmi dotklo. Doběhla ho a otočila k sobě. „Co se děje?! Proč mě Přehlížíš? Chápala jsem to, když jsme měli Amnézii, dříve jsme se nenáviděli, ale teď se rozpomínám! Sakra Proč se ke mně chováš tak chladně?!“ Po tvářích jí začaly stékat slzy. Zvedla levou ruku a ukázala mu stříbrný prsten na prsteníčku. „Vidíš ho? Chtěl sis mě vzít. Copak to pro tebe nic neznamená?!“ Reese suše odvětil „Ty se ptáš?! Dobře trochu ti osvěžím paměť…“ otočil se na patě a zamířil do holografické místnosti. „Atlantis, otevři taktickou simulaci bitvy o Mernas IV.“
Celá tato scéna upoutala pozornost všech lidí v operačním, a tak Se John a Anna vydali hned za nimi.
„Ah, plukovníku, jsem rád, že jste přišel, můžete se dozvědět něco málo o naší historii.“ John s Annou se na sebe podívali a čekali, co bude dál. „Naše ozbrojené síly, se dělily na dvě části. Na regulérní vojska a Rozvědku. Rozvědka měla své vlastní lodě a spadala přímo pod Admirálské velení. Zato Armádě velela nejvyšší rada, což se později ukázalo jako fatální chyba. Pochopte, že jako Rozvědka jsme měli nejmodernější techniku a válečné lodě, ale bylo nás málo, tudíž jsme většinou během války s Wraithy prováděli špionáž a divergentní operace.“ Vyvolal si holografickou mapu galaxie a pokračoval. „Díky neschopnosti nejvyšší rady jsme prohrávaly válku, a díky tomu začaly vznikat nepokoje. Nakonec to vyústilo v občanskou válku mezi dvěma tábory. Nejvyšší rada a její věrní kapitáni na jedné straně, říkalo se jim Gardisti. A Admiralita s rozvědkou na straně druhé, nám se říkalo Admiralisti. Bylo nás podstatně méně, zato jsme na počty disponovali více bitevními loděmi než Gardisté. Naším největším trumfem, byly 7 km dlouhé bitevní lodě třídy Indetha. Půl milionu dronů, 80 těžkých pulzních děl na každé straně, dva laserové kanóny na přídi a tisíce obraných věží po celém trupu. Tří vrstvé štíty a metrové pancéřování. Mezigalaktický hyperpohon, stejný jako na Atlantidě nebo Ascanu; byly napájeny 3 energetickými moduly.
Já jsem sloužil na Bitevní lodi Tilia. Byli jsme vysláni spolu s dvěma těžkými křižníky třídy Astertalion, vy to myslím nazýváte Aurora, do soustavy Pikon. Vybouchl tam super vulkán a my byli vysláni za záchranou misi. Sice to byla planeta Gardistů, ale byly zde miliony civilistů. Když jsme byli plně naloženi civilisty. A připravovali jsme se k odletu. Z hyperprostoru se vynořila gardistická flotila a zahájila palbu. Byly to tři bitevní lodě třídy Parsín, sice o 1,5 km menší něž Tilia, ale přesto velmi silné, a tři těžké křižníky. Ihned vypálily všechny drony co měli toť 1,75 milionu dronů. V ten okamžik nám došlo, že nepůjde o klasické pohraniční šarvátky a provokace, přiletěli nás zabít. Ihned jsme z Tilii vypustili všechny naše drony a zahájili palbu z kanónů na jejich drony. Mezitím jsem nařídil půlobrat a pravým bokem jsme částečně kryli naše křižníky a Levým jsme stáli proti nepříteli. Dronů bylo moc, a tak jsme soustředili palbu na drony mířící na křižníky. My jsme se svým pancéřováním, měli alespoň malou šanci na přežití, ale oni ne… Podařilo se nám sestřelit většinu dronů mířící na náš doprovod, ale sami jsme se již neubránili. První důstojník jen začal odpočítávat čas do zásahu a jen zavolal: „Všichni připravit na náraz!“ A v tom jsme to dostali, více jak ¼ milionu dronů nás zasáhlo, dopad byl zničující. Věděli přesně kam mířit, hned zasáhly naše generátory štítů a energetické moduly. Loď byla na cucky, pohromadě držela jen silou vůle. Na Tilie nás sloužilo 7000, přežilo nás 150… Další ranou bylo, když i přes naši snahu drony rozmetaly i náš doprovod… Na každém křižníku bylo 3000 členů posádky. Nikdo nepřežil. Byly jsme posádka nováčků, byla to naše první mise, všem nám bylo okolo 17 možná 20-ti. Zabili více jak 10 tisíc našich lidí a co je nejhorší, všechny jsme byli naloženy civilisty z planety. Na Tilie jich bylo 10 000 na křižníkách po 5 000. Nikdo nepřežil. Dohromady jste ten den zabily přes 22 000 vojáků i civilistů. Zabily jste je na záchranné a zdravotní misi! Ale výš co mě nejvíce ranilo? Když jsem zjistil, že Té Eskadře, co nás zmasakrovala, jsi velela ty! Na akademii jsme se špičkovali, pak jsme se sblížili a já tě požádal o ruku, válka nás rozdělila, ale i přesto, že jsi byla na druhé straně, jsem tě stále miloval, ale jak jsi mohla dopustit takový masakr?!“
Phobeus nic neříkala, jen jí po tváři stékaly proudy slz…

Dopr**** to snad nemyslíš vážně s tím co jsi napsal, něco mi to připomíná. Ale taková sebevražda, to mě připomělo tvoji druhou povídku.

[Strýček Forďa]

Doufám, že si všichni všimli té podobnosti s jedním dílem SGA... Jednou mě to takhle napadlo, trochu jsem si to rozepsal a pak jsem si všiml té podobnosti... A tak jsem si řekl proč ne, ještě to zdůrazním! A tak jsem změnil Jméno z Atlas na Phobeus a nechal John říct tu hlášku: "Déjà vu. (To už jsem viděl, zažil.)...
Tohle jsi myslel ne?

Zajímavý, ale co bych chtěl vědět je to, proč ses rozhodl pro další občanskou válku? a další věc co se netýká povídky a to ta, že si docela často měníš podpisovku

[Strýček Forďa]

No občanská válka byla zatím jen jedna (teda co vy zatím víte ) a to před 65 miliony let ve SGART a pak následují války mezistátní... Ale i když se to tak vezme tak to jsou většinou ve směs antikové, takže ve své podstatě jo pár občanských válek tam bylo...

Jinak tahle občanská válka povětšinou nebude do povídky zasahovat, možná pár flashbacků pro oživení, ale jinak moc ne...

Jinak malé upozornění LTH a SGART se budou trochu navzájem spoilerovat a doplňovat, ale ne moc...


(čti hlasem komentátora WWE)

Ladies and gentlemans! V Love to Hate bude odhalena jedna velmi mocná rasa a tóóó FURLINGOVÉ!!!!

Já mám svůj podpis jasný: "Zabte je všechny. bůh už si je přebere, ale jeden nejmenovaný človíček si stěžoval, že je to neetické, a že to poukazuje na jednu sektu, která páchala vraždy a rasové diskriminace... blablabla... Takže od teď hledám náhradu...

[Strýček Forďa]

Zdravím, dlouho jsem nic nenapsal, protože jsem řešil převod fóra, nicméně, jsem věrný až dokonce, takže si dneska dáme další, o něco delší, díl

Stargate: Love to Hate

3. Kapitola

Galaxie Pegas – Lantea

…Následujících několik týdnů se Phobeus Reesovi vyhýbala nebo spíš Reese se vyhýbal Phobeus? Už to mám, vyhýbali se navzájem…
Když se jednou večer vracela Phobeus do své kajuty, těsně přede dveřmi ležel složený lístek a její stráž se najednou vypařila. Sebrala ho ze země a rozložila. Byl tam úhledným skoseným psaným antickým písmem napsán vzkaz:
„Dostav se dnes ve 20:00 na západní molo. Vše je domluvené, přijď sama…“
Reese
Prohlédla si své oblečení. Bílo-béžové útlé šaty s rukávy, končící těsně nad koleny, částečně tak navazujíc na bílo-béžové úzké kalhoty, jež končily na bílých, jemných kožených botách.
Opravdu jí to slušelo.
Sice to není uniforma, ale na převlékání nemám čas. Pomyslela si, když se podívala, na antickou obdobu chytrých hodinek; bylo za deset minut osm. Vběhla do jednoho z transportérů a navolila západní molo; v mžiku jí obalilo bílé světlo.
Objevila se na nejvyšším podlaží mola, vlastně to byla velká plošina, na které obvykle přistával Daedalus, pokud byly zaplněny přistávací porty. Musel být zde, kdyby se ona chtěla s ním sejít, šla by na totéž místo. Ušla několik desítek metrů k okraji mola, než uviděla rýsující se postavu, proti zapadajícímu slunci. Reese seděl na samém kraji mola, nohy volně spuštěné přes hranu. Pod nimi se rozprostíral jen širý oceán. Došla až k němu a posadila se vedle něj, pokrčila nohy a přitáhla si hlavu ke kolenům.
Několik minut takto seděli beze slov. Nakonec se Reese potichu zeptal. „Dokážu ti odpustit. Dokážu i zapomenout…“ Phobeus poskočilo srdce radostí. „Ale nemůžeme navázat tam, kde jsme přestali…“ Nově nabytá vnitřní radost opět zhasla a Phobeus s obavami čekala, co Reese řekne. „Ale nechci nás úplně zahodit… Začneme znova. Až příliš věcí se stalo, válka... stázová komora…“ Phobeus si začala sundávat zásnubní prsten z prsteníčku levé ruky. Reese její ruku jemně zadržel a schoval ve své. „Ten si nech, stála jsi mi za to tehdy, když jsem tě o ruku žádal a i přes to všechno mi za to stále stojíš… Nech si ho, udělej si s ním, co chceš, schovej ho, znič ho, nos ho dál…“ Phobeus pokývala hlavou a pak zašpetala. „Popravdě, také nechci učinit závažné rozhodnutí, které změní můj život, aniž bych si nepamatovala poslední rok svého života. Všechny mé vzpomínky se vrátily, jen poslední rok nevím co se dělo.“ „Tudíž nevím ani jak jsme se dostaly do té stázové komory…“ Dořekla jen, spustila si taktéž nohy dolu z mola, položila si hlavu na Reesovo rameno a přitulila se. Reese ji objal kolem ramen a zašeptal jí do vlasů. „Mimochodem, kdy mě začneš oslovovat mým křestním jménem a ne mým krycím označením?“ Phobeus k němu vzhlédla. „Promiň, Anthony. Během války jsi byl označován jako Admirál Reese, a tak jsem si na to zvykla a odnaučila se tě oslovovat jako Tonyho…“ Tony se usmál, nic se neděje.“ A Phoneus si znovu položila hlavu na jeho rameno. Chvíli tam tak seděli, než se ozvala vysílačka. „Agente Reese, Admirále-Phobeus, hlaste se prosím okamžitě v zasedací místnosti.“
Phobeus si hlasitě povzdechla. „Tak pojď, jdeme.“ Pronesl Anthony a pomohl jí na nohy.
„Co se děje tak akutního, že jsme se sem museli trmácet přes celé město?“ Zeptal se Reese, když vstoupili do zasedací místnosti. „Rodney…“ Pokynula Anna Mckayovi. „Dálkové senzory Atlantidy zaznamenaly podivnou energetickou signaturu na orbitě jedné z obyvatelných planet, na druhé konci galaxie.“ Phobeus se zamračila. „Jak podivnou energetickou signaturu?“ „Mno… Signaturou mi to připomíná bitevní lodě třídy Aurora, ale je mnohem větší…“ „Ne…“ Vydechl Reese „Přepošlete mi ty údaje na laptop!“ Rodney začal hned posílat a Anna se zvědavě otázala. „Proč? Vy víte, co by to mohlo být?“ Reese jen utrousil. „Doufám, že se mýlím…“ Chvíli procházel data na laptopu, než najednou strnul. „Metnula…“ „Cože?“ Otázala se Anna. „Ehm… To je něco jako vaše: A do hajzlu…“ Vysvětlila Phobeus. „Co to tedy je?!“ Otázal se netrpělivě Rodney.
Reese se mu podíval do očí a pronesl. „Je to antický válečný Dreadnought, třídy Andromeda. Plně aktivní, vysílající identifikační kódy, které nejsou antické… Rozhodně jsou mi povědomé, ale nedokáži si vybavit, kde jsem je viděl… Je to největší třída bitevních lodí, kterou jsme, kdy postavili. Čtyřvrstvé štíty, tři a půl metru trinio-neutrinového pancíře, osmi vrstvá polarizace pláště, dvanáct kilometrů délky, 200 těžkých pulzních kanónů, 8 těžkých laserových kanónů, tisíce palebných postavení a dva miliony dronů třetí generace. Abych nezapomněl, dva obří hangáry, po obou stranách, na místech, kde mají Aurory, přístavbu s dálkovými senzory, jenž každý pojme přes tisíc stíhaček. Měli být napájeny Arctulem, ale z plánu sešlo, kvůli nestabilitě reaktoru, nakonec byly napájeny osmi energetickými moduly. Nicméně podle energie, kterou vyzařuje se zdá, tedy pokud nemá zapojeno minimálně sto ZPM, že má funkční Arctulus!“ „Ehm, a to je problém?“ „To si sakra piště, že je to problém! Bitevní lodě třídy Andromeda, byly postaveny tři, více se nestihlo, první dvě lodě byly 12km dlouhé a byly rozstříleny při obraně Lantey. Ale ta třetí, vylepšená verze, měla 13,5km na délku a o 50 pulzních děl, 2 laserová děla a půl milionu dronů více. Tyto lodě byly nepředstavitelně silné, pokud fungovaly na ZPM, ale pokud má funkční Arctulus, tak jde energie z reaktoru přímo do štítů a zbraní, ta loď je neporazitelná! A je v rukou potencionálních nepřátel!“ „Aha… Teď to už chápu…“ Pronesl Sheppard.
„Takže bychom vás chtěli požádat, kdyby se plukovník Sheppard, poručík Cadmenová, doktor McKay a poručík Sljakov nalodil na jednu z vašich lodí a letěl to obhlédnout.“ „Počkat, neříkal jste náhodou, že je to nejsilnější loď ve vesmíru?“ „Ano.“ „A proč jí tedy máme provokovat?“ Reese se usmál. „Plukovníku, v případě potíží vstoupíte do Hyperprostoru. A navíc nejsilnější loď ve vesmíru za to stojí…“ „Tak tedy dobrá… Vy nepoletíte?“
„Ne, musím najít v databázi o této lodi co nejvíce…“

O dvě hodiny později Daedalus vystoupil z hyperprostoru nad ledovou planetou a zamířil k bitevní lodi na orbitě. Daedalus vedle ní vypadal jako trpaslík „Je ohromná!“ Pronesl John, když jí uviděl. „A taky výkonná, její energetická signatura je podobná signatuře hvězdy a to jede na nízký výkon. Vypadá to, že je v autonomním obraném režimu…“ „A jak to sakra víte?“ „Protože podobný kód vysílala Aurora i Hypoforalkus…“ John se ušklíbl. „Takže si s ní asi nepopovídáme, že?“ „V žádném případě… Moment. Mám tu známky života na povrchu a stopové množství energie.“ „Třeba si posádka udělala malou dovolenou…“ Zasmál se Sheppard „To asi těžko je tam nula…“
O pět minut později již letěli Jumperem na pozici energie, jelikož byla tma, nemuseli přistávat moc daleko, protože je tma skryla. „Rodney, začínám mít menší problémy s řízením.“ Rodney zapojil svůj tablet do panelu jumperu a přepnul na senzory. „Vypadá to, že je tu nějaká energetická anomálie, která má negativní vliv na energetické zásoby jumperu. Ty jsou nadměrně vybíjeny, a tak dochází ke fluktuacím v rozvodné síti. Změň kurs na 9963878 na 647454343, pak by to mělo být o něco lepší.“
John lehce změnil kurs, po chvíli motory opět zabraly naplno a světla přestala poblikávat. „Přistaneme támhle na tom palouku, k cíli pak půjdeme ještě asi 500 metrů.“ „Půl kilometru?! V téhle zimě?! Si se zbláznil, výš jak jsem citlivý na změny teplot a chladné podnebí! Mohl bych dostat zápal plic nebo omrzliny!“ Začal si stěžovat Rodney „Je tam jen 0 a navíc máme teplé bundy, budeme v pořádku.“ Pronesla Laura a lehce se usmála. Rodney zbledl, ani po těch letech, co uplynuly od doby, co s Laurou sdíleli jedno tělo, si stále nemohl zvyknout na její přítomnost.
O pár minut později již jumper zlehka dosedl do čerstvého sněhu. Byla příjemná noc, jelikož byly na samém okraji galaxie, mohli se kochat nádherným výhledem na Velké Magalienshovo mračno, přičemž z oblohy poklidně padaly velké vločky jemného sněhu. „Tak jdeme!“ Pronesl Sheppard, následován Sljakovem a Rodneym, Laura šla jako poslední.

Galaxie Mléčná dráha - Earth

Na krásném lipovém nočním stolku, zazvonil bohatě zdobený budík. Bylo půl sedmé. Hnědovlasý mladík ho zamáčkl a posadil se. Čímž ovšem probudil svůj blonďatý protějšek, ležící vedle něj, v manželské posteli. „Mmmm…“ Zamručela. „Jamesi, co se děje?“ „Nic, jdu dnes dříve do práce, musím letět do Čech, mají tam problém s jedním reaktorem… Spi dál…“ Řekl a lehce jí políbil. Dívka si lehla a znovu usnula. James si oblékl župan a sešel dolů do kuchyně. Cestou potkal sluhu, který právě procházel okolo. „Dobré ráno pane, jak pak jste se dnes vyspal?“ Pronesl sluha, když spatřil pána domu „Výborně Cadbary, výborně.“ „Paní ještě spí?“ „Ano, manželka stále spí, nicméně jí nejpozději v půl osmé probuďte a připomeňte jí, že jsou potřeba zařídit, jisté neodkladné záležitosti v Moskvě. Ona už bude vědět. Teď bych rád posnídal.“ Cadbary mu pokynul rukou a odvedl ho do jídelny. Sedl si do čela prázdného stolu a rozevřel noviny, které měl jako každé ráno připravené na stole. Možná to bylo trochu staromódní, nicméně si rád početl o dění ve světě, zatímco snídal.
Mezitím, křídlovými dveřmi z kuchyně sluhové přinesli míchaná vajíčka, slaninu, pomerančový džus, opečený toustový chleba a ranní šálek kávy. Poté co v klidu posnídal, vykonal ranní hygienu a odebral se do svého šatníku. Chvíli váhal, zda si vzít sváteční uniformu, nebo formální oblek. Nakonec si nevzal ani jedno. Rozhodl se pro něco méně okázalého. Oblékl si klasické upnuté béžové kalhoty, bílou košili, na ní jednoduchý modrý svetr s „Véčkovým“ výstřihem a přes, následně šedivý volnočasový blazer s účelnými tmavými záplatami na loktech.Do skrytého opaskového pouzdra zastrčil plně nabitý glock 19 a náhradní zásobníky zastrčil do určené kapsy na druhé straně pouzdra; pro jistotu, jak říkával. Ještě si odběhl do pracovny, kde do přenosné tašky vložil svůj notebook a peněženku. Jeho další kroky však nesměřovaly k hlavní bráně, kde stála limuzína, ale na střechu, kde již čekal připravený vrtulník.
Za necelou hodinu byl na soukromém letišti, zde nasedl do osobního tryskáče a zamířil na pražské letiště. Cesta mu utekla poměrně rychle. Poté co tryskáč dosedl, bylo k němu přistaveno schodiště. James neváhal a vylez, venku čekal Doktor Zelenka spolu s několika dalšími vědci. „Vítáme vás, jmenuji se Martin Hlavic a jsem vrchní technik fúzního reaktoru „Dora“. Radek ani na chvíli nezaváhal a začal překládat do angličtiny. „Welcome, my name is-“ James jen mávl rukou a usmál se. „V pořádku doktore, umím česky.“ „No tak v tom případě se nám mnoho věcí ulehčilo.“ Ulevil si Radek. „Kam nyní?“ zajímal se James. „Mno, před hlavním terminálem čeká, limuzína spolu s policejním doprovodem. Následně se po D1 dopravíme asi 60km jiho-jiho-východně. Zde přijedeme do malého města Vlašim, kde se nachází poměrně velký zbrojní areál Sellier & Bellot. Pro zajímavost, právě tato fabrika nás zásobuje municí. V tomto areále pojedeme ještě asi tři kilometry do zabezpečeného prostoru, kde se nachází vchod do nového SGC…“ Vysvětlil Radek.
Za necelou hodinu byli na místě, projeli velkou železnou bránou, kterou hlídali dva těžkooděnci a vjeli do prostor fabriky. Bylo zde několik obrovských budov, kde se vyráběla a testovala munice, pokračovali po silnici až k další, tentokrát již vojenské budově, zde se od nich oddělili policejní auta a zamířili spět na stanici. Na tomto stanovišti byli podrobeni důkladnému prohledání, přičemž, byla prohlédnuta i Jamesova zbraň, po chvíli dohadování si ji směl nechat.
Než ujeli dva kilometry dlouhou trasu, prošli ještě třemi kontrolami. Nakonec dojeli před nenápadný betonový bunkr. Vystoupili a vstoupili do výtahu zabudovaný v něm. Sjeli o několik pater níže, kde na ně čekalo rozlehlé opancéřované atrium, doslova hemžící se pulzními kulomety a děli. Všechny byly rozestaveny tak, aby bránily další brannou stanici, kde čekal další výtah směrem dolů. Sjeli o několik desítek pater níže, dokonce i pod úroveň nového SGC a vystoupili v rozlehlé místnosti, které vévodil fúzní reaktor, prstencovitého tvaru. „Tak co je za problém?“ zeptal se James. „Mno, když reaktor spustíme, tak běží zhruba týden bez problémů, pak se ale začne přehřívat a silová pole začnou selhávat…“ James se zamyslel a vyvolal si záznamy. Po půl hodině usilovné práce mu to došlo. „Tady.“ A Ukázal na typy produktů fúze. „Vzniká vám tam, nejen Helium čtyři, ale i jeden neznámí izotop helia, který reaguje se zadržovacím polem. Dle mých propočtů je řízená teplota v reaktoru, mimo o 300 kelvinů, proto ten izotop vzniká. Musíme přepsat několik protokolů, abychom to opravili. Sice to bude dlouhé, ale ne složité…“
James měl pravdu, protokoly přepisovali skoro šest hodin. Poté se srdečně rozloučil a odjel na letiště. Okolo půl sedmé večer, přistál jeho vrtulník na střeše jeho domu v Soči. Sešel schody dolů do své pracovny, kde otevřel tajné dveře a sešel do nižšího podlaží. Desing byl čistě antický, byla to laboratoř. Posadil se do křesla a zadíval se na stázovou komoru naproti stolu. Byla v ní zavřená sotva dvouletá blonďatá holčička. „Neboj se, brzy ten lék najdu, a pak budeme zase všichni spolu…“ Pronesl spíše pro sebe.
V laboratoři trávil většinu svého dne, se svojí ženou se potkával, akorát večer v posteli. Pracoval často dlouho do noci. Bylo smutné pozorovat mladého sotva 16. letého chlapce, ničit se při marném pokusu, který zkoušelo již tolik generací, jeho já, před ním…
Ano James a jeho žena Ea nebyli lidé, byli to antikové. Před více jak 10 000 lety se jim narodila dcerka, Pallas, Když jí byl jeden rok. Dostala neznámou nevyléčitelnou nemoc. Uložili jí do stáze a komoru uzavřeli v dilatačním poli. Její rodiče se zapřísáhli, že nepoleví, dokud lék nenajdou, nicméně se jim to za celý život nepodařilo, a tak vytvořily upravené klony sebe sama s jejich genetickou pamětí, aby pokračovali v jejich dílu. A takhle to pokračovalo po staletí. Nicméně, genom se po jistém počtu přepisování sám vrátí do původní podoby a to se stalo právě v tomto cyklu, v roce 2015. James a Ea tak vypadali, jako před 10 000 lety, ale měli vzpomínky všech jejich verzí před nimi, a tak mohl James na jejich základě pokračovat ve vývoji léku. Už byl tak blízko…
Až se jednoho dne…. Podařilo…

Moc hezké už se těším na pokračování

Nu zajímavé,jenom by mě zajímalo esi o tom v SGC ví?

[Strýček Forďa]

Ne

škoda

[Strýček Forďa]

O to to bude právě zajímavější...

Aby jsi si nestěžoval že to nečtu, trochu jsem na to mrknul.
Dil druhý

Ten chlapec měli ošklivé vnitřní krvácení, ale

Kód: Vybrat vše

 Phobeus najednou hlavou a všichni, vyjma Reese, odletěli ke stěnám.

nechybí tu něco?

Bylo podstatně méně, zato jsme na počty disponovali více bitevními loděmi než Gardisté.

a zase.
uz jsi to upravoval šest krát?
Dil třetí

Objevila se na nejvyšším podlaží mola, vlastně to byla velká plošina na, které obvykle přistával Daedalus, p

nic nevidíš?

Změň kurs na 9963878 na 647454343, pak by to mělo být o něco lepší.

Cestu potkal sluhu, který právě procházel okolo.

ale no tak. Taky blby preklep.

Oblékl si klasické upnuté béžové kalhoty, bílou košili, na ní jednoduchý modrý svetr s „Véčkovým“ výstřihem a přes, následně šedivý volnočasový blazer s účelnými tmavými záplatami na loktech. Následně si do skrytého o

neni tam jedno následně navíc?

Jinak je to dobre, vcelku čtivé.
PS : dobrá práce s novým webem.

[Strýček Forďa]

Chybky opraveny.

Díky, ale spíše by jsi měl pochválit Dragona a Kasparovou... Já povětšinou zařizoval doménu atd...