SG: Povídky od M. - Rychlá záchrana...

Mooony žijééé! Ne, neumřela jsem, ani jsem se neodebrala do věčných lovišť. Jen bylo málo času. Takže je tu pár věcí, které bych měla vyřídit. Takže začínáme

Děku ji všem, co se vyjádřili ke společné povídce. Moc děkuji. Jsem ráda, že se vám líbila. Omlouvám se za hrubky i za chaotické dialogy. Všechno jsem si vzala k srdci a všech názorů si velmi cením.

Další věc, je ža mám novou povídku! Je to jednorátovka. Jiná něž jsem slibovala. Vím, sliby, chyby. Polepším se.
Povídka se jmenuje: Zapomeňte, že jste mě kdy znali.
Hl. postava: Zuzana, Rodney a Lorne
Obsah: Proč vysvětlovat...jen snad, že povídka pokračuje po poslední povídce- Honey, I´m at home! ...tedy časově. Jinak, nechci kazit překvapení. Možná prozradím, že nám Zuzana poněkud potemní. To je vše. Stejně byste to asi z vysvětlování nepochopili .

Tak nakonec přeji příjemné počtení a omluvte chyby .

Zapomeňte, že jste mě kdy znali

„Nechtě mně na pokoji!“ křik ženy se rozléhal po místnosti. Snažila se osvobodit, ale byla připoutaná k posteli. Škubla sebou, avšak k ničemu to nevedlo.

„Propusťte mě, nechte mě jít!“ Hlavou praštila do bílého polštáře, hnědé dlouhé vlasy se rozprostřely po bílém prostěradle. Žena se prohnula a trhla sebou, ještě více si rozdrásala už tak zničená zápěstí.
„Nechápete to! Oni přicházejí!“ Rozplakala se.
„Nechte mě jít, prosím!“ Stále sebou mlela, postel trochu poskočila. Na bílém nemocničním povlečení se objevila její krev. Zápěstí krvácela. Pravděpodobně nevnímala nic kolem sebe.


Rodney McKay sledoval celé představení. Viděl do izolační místnosti velkým sklem z pozorovací místnosti. Nejradši by něco udělal, možná odešel, ale on nemohl. Nemohl a nechtěl dotrhnout oči od té strašné podívané. Stále nevěřil tomu, že se žena dole zbláznila. Vypadala tak normálně. Vždycky vypadla v pořádku, možná to byl ten problém. Na malou chvíli zatoužil jít dolů. Jenže to nemělo smysl, neslyšela by ho. Kolikrát to už zkoušel a vždy marně. Takže nakonec se některé věci staly skutečností. Zuzana Petersonová byla prohlášená za blázna.


„Oni přicházejí...nechte mě být! Ještě tomu můžu zabránit! Prosím...prosím,“ znovu se ženin obličej zkřivil do bolestivé grimasy. Po tvářích jí tekly slzy. Zelené oči měla vytřeštěné do stropu. Snažila se povolit ruce. Všechno to přemlouvání bylo marné, nikdo ji neposlouchal a neslyšel. Zůstala sama. Znovu udeřila hlavou do polštáře.


Doktor uznal, že je konec. Možná by se mohl věnovat lepší práci. Vstal z židle. Pomalím krokem přešel k silnému sklu. Možná se jen chtěl přesvědčit, že je vše dole tak, jak má být. Zakázal si to, nechtěl se na ni dívat víc než to bylo nutné, avšak zůstal tam ještě pět minut. Nakonec opravdu věnoval poslední pohled Zuzaně. Pevně semkl čelisti a na chvíli zavřel oči.


Zuzana otevřela víčka. Nechápala, co se stalo. Ruce ji nesnesitelně pálily, silná bolest hlavy ustoupila. Chtělo se jí zvracet. Unaveně se rozhlédla po místě, kde se nacházela.

„Hej! Je tu někdo?“ zavolala. Nedokázala pochopit, co dělá v izolační místnosti.
„Pusťte mě!“ zavolala, avšak měla silný pocit, že se minula účinkem. Pohlédla nahoru, vždycky tam někdo býval, dokonce i ona párkrát tam stála a sledovala ty pod sebou. Někdo tam musel být. Ani tentokrát se nemýlila.
„Rodney?!“ snažila se upoutat vědcovu pozornost.
„Rodney! Slyšíš mě?“ zaznělo to spíše hystericky, to neměla v plánu, jenže bolest hlavy se vracela. Ona s ní nedokázala bojovat. Neustále se vše vracelo, všechny ty podivné obrazy. Ještě jednou se rychle podívala nahoru. Viděla ho, viděla Rodneyho, který se snažil promáčknout sklem. Neslyšela co říkal, avšak tušila to. Nemusela odezírat z jeho rtů. Další slzy si našly cestu ze zelených očí.

„Rodney, se tu děje?“ zachroptěla. Skousla si už tak poničené rty. Pod bílými zuby se objevila krev. Poslední co si pamatovala bylo, že viděla McKaye, jak mluví do vysílačky. Sledovala ho a...pak znovu přišla temnota.

Žena na posteli zakřičela a prohnula se. Její oči byly tak prázdné. Jako by z nich vymizel všechen život. Signalizovaly jediné, znovu byla jinde. Mimo chápání všech, kteří zde žili.

„Přichází! Oni přicházejní...nedokážete se jim ubránit. Přijdou a obklopí vás...temnota si vás najde!“ znovu ty hrozby, které nedávali smysl. Dost promarněných slov, spousta bolesti a smutku. Tohle nebylo zapotřebí.


***
Před třemi dny...

„Lorne, no tak, slíbil jsi to!“ šťouchla do svého nařízeného drobná žena. Muž se pouze zasmál a její výpad jí vrátil.
„Slíbil, neslíbil, tu noční službu si za tebe nevezmu.“
„Ale no tak, prosím!“ zaškemrala. Její tvář svědčila o andělské nevině. Jemně se usmívala a snažila se majorovi upravit vestu. „Já jsem s tím počítala, chtěla jsem si večer odpočinout a...“ mumlala a dál pracovala na zapnutí a upravení všech potřebných popruhů na vestě. Lorne zavřel oči, pomyslel si něco o ženských.
„Zuzano Petersonová,“ zavelel. Kapitán rychle odskočila a stále se nevinně tvářila. „Pokud jste dokontrolovala moji výzbroj, tak očekávám, že to samé uděláte se svojí. Pak se se mnou vydáte k bráně na naplánovanou misi,“ Zuzana se zatvářila nadmíru zklamaně, „jakmile ji dokončíte a vy se vrátíte k rozpisu služeb, tak tam uděláte malé úpravy.“ Kapitán s zářícíma očima sledovala svého nadřízeného. „Ale přísahám!“ Evan začal pouštět hrůzu, což mu při jeho stálém úsměvu a optimismu šlo docela špatně. „Že je to naposledy!“ Už se chtěl otočit, když mu Zuzka skočila kolem krku.
„Díky!“ zašeptala.
„Hm, máš za co...mimochodem, já jsem si taky ten večer chtěl odpočinout.“
„Přijdu ti udělat masáž!“ Zuzana opět odhalila své bílé zuby a poplácala Lorna po rameni.
„To zní dobře...“ Chodby starého antického města se naplnily smíchem, který nebral konce.


O pár minut později se tým majora Lorna s kapitánem Petersonovou, místo vědce, vydal na plánovanou misi. Měli ji prozkoumat a co nejdříve se vrátit. Naprosto běžná věc, kterou dělali několikrát během měsíce a někdy i týdne. Tyhle mise byly jejich práce, pro kterou opustili rodiny a přátele. Letěli přes celou galaxii, aby zde našli novou rodinu.

Lorne zrovna utrhl nějakou kytku a orvával z ní veškeré lístečky. Zuzana se snažila dorozumět s místním vesničanem, který ji nerozuměl ani slovo a zbylí dva mariňáci hlídali okolí. Všechno bylo v pořádku, dokud vesničan nevsáhl na kapitána ruku. Dotkl se jejího čela. V tom samém okamžiku jak kapitán, tak vesničan začali křičet. Žena se chytla za hlavu a vjela si do vlasů. Muž, který ji ´napadl´ klesl k zemi. Během chvilky se jeho tělo rozpadlo na prach.

„Zuzano?“ zatřásl s ženou Lorne, nevnímala ho. Zelené oči apaticky a strnule hleděly před sebe. „Kapitáne Petersonová?“ Zoufalí major ji dal facku. Zuzanin stav se nezměnil.
„Pane,“ vyžádal si pozornost velícího jeden z mariňáků, „měli bychom se vrátit, tady ji nedokážeme pomoci.“ Lorne kývnul. Rozdal nezbytné rozkazy zahrnující sesbírání prachu bývalého vesničana a pak vzal kapitána do náruče. Celý tým se svižným tempem vydal k bráně. Zuzana omdlela.


Kapitán Petersonová otevřela oči na izolaci. Podle struktury místnosti byla na Atlantis. Nepamatovala si, jak se sem dostala, nebo co se stalo. Měla všechno jako tmu. Posadila se za stůl. Čekala na někoho, kdo by jí řekl, proč je tu. Vysvětlení na sebe nenechalo dlouho čekat. Doktorka Weirová přišla.
„CO se stalo?“ vyhrkla okamžitě Zuzana a postavila se.
„Uklidněte se kapitáne, podle majora Lorna jste prodělala nějaký záchvat. Stalo se to po té, co se vás nějaký vesničan dotkl.“ Zuzana zakroutila hlavou a ustoupila krok od doktorky. To nemohla být pravda.
„Nechápu, co se tu děje. Nepamatuji si, že bych někam s Lornem šla!“ její hlas nabýval na intenzitě, jako by se snažila něco překřičet.
„Nemusíte křičet, slyším vás dobře. Jste v bezpečí, mezi přáteli.“ Liz s úsměvem udělal krok k Zuzce.
„Vy mě nechápete, doktorko,“ couvla, „něco se tu děje.“
„Chápu vás a rozhodně...“ další váhavý krok.
„Přitaňte se přibližovat!“ kapitán odběhla do jednoho z rohů. Světlo jí připadalo tak ostré a ty hlasy nešly umlčet.
„Kapitáne, jede nám o vaše dobro, uklidněte se...“ Weirová se snažila situaci nějak urovnat. Nakonec to byla sama Zuzana.
Kapitán vstala ze země a došla ke stolu, za který se posadila. Její oči hleděly strnule do dály.
„Možná se ze mě máte za blázna, ale vím, co se děje. Oni přicházejí, silnější něž kdy dříve a mi se jim nedokážeme ubránit.“ Zuzana se snažila Elizabeth nějak přesvědčit.
„Nejste ve své kůži, odpočiňte si.“ Weirová se chystala k odchodu.
„Poslouchejte mě!“ praštila pěstí do stolu, chtěla jen upoutat pozornost, „musíme to zastavit, dokud je čas!“
„Teď mě poslouchejte vy, kapitáne,“ Liz byla velmi naštvaná, „ochranka vás odvede...“ V tuto chvíli větu nedokončila Petersonová se chytla za hlavu. Převrátila stůl i židli, křičela.


Před dvěma dny...

„Jak je na tom?“ vešel do pozorovací místnosti doktor McKay s majorem Lornem.
„Nic moc, dali jsme jí sedativa,“ řekl muž se skotským přízvukem.
„Stále nemůžeme přijít na to, co jí je.“ Doktor názorně ukázal Zuzanin obraz na monitoru, byl to pohled na její mozek.
„Jako by měla některá centra rušená. Něco jí pravděpodobně brání být tím, kým je. Myslíme si, že po delší době by mohlo dojít k úplné ztrátě osobnosti, paměti a narušení CSN.“ Major zalapal po dechu. Nechápal, co se tu stalo. Nejradši by do něčeho kopnul. Doktor McKay vypadal, jako by ho Carsonova slova minula. Pozorně sledoval ženu dole v místnosti.


Zuzana seděla na zemi zhruba uprostřed stěn. Měla na sobě bílé oblečení, jako mívali všichni pacienti. Vlasy trčely na všechny strany. Podle zvuků, které byli nahrávány, stejně jako její pohyb, to vypadalo, jako by si pro sebe něco mumlala. Snažila se nějakou dobu nadzvednout. Kaž se jí to podařilo, tak jí ruce vypověděly službu a ona se vrátila do původní polohy. Omámeně, což naznačovalo sedativa, hleděla před sebe. Kruhy pod očima vypovídaly o probděné noci. Bledá pleť byla v kontrastu s tmavě šedými stěnami.

Z ničeho nic plná síly kapitán vyskočila na nohy. Začala se motat, všechno ustála. Její hlas zněl, jako by s někým v místnosti mluvila, avšak byla tam sama. Všechno zakončila útěkem do rohu, kde se snažila prodrat do stěny. Dokonce si i trošku ublížila.


Doktor McKay, který celé představení sledoval, nedokázal uvěřit tomu, co viděl. V jejích očích byl strach a prosba o pomoc, ale její hlas a chování se tomu vymykaly. Rodney nedokázal uhnout pohledem. Tolik toužil po tom jít za ní, ale věděl, že by mu to nedovolili. Mohla by mu ublížit.
„...pokud to bude takhle dál pokračovat, tak ji musíme připoutat. Mohla by si ublížit...“ tohle byli první slova od Rodneyho příchodu, která zaznamenal.
„Víte co jí je?“ zeptal se McKay, i když odpověď dávno znal.
„Ne, nevíme, co to je. Jedním jsme si jisti. Pokud ta věc, nemoc, nebo co to je, ji bude i nadále potlačovat její osobnost, tak poškození mozku by mohlo být trvalé...“
Lorne zbledl: „To znamená, že by si nic nepamatovala? Nás? To co se stalo?“
„Nic,“ potvrdil Carson, „děláme všechno pro to, abychom ji pomohli.“
„Ale to nestačí!“ zakřičel McKay. Odešel.
„Děláme všechno, přes časy, avšak nikam to nevede.“ Lorne kývl. Neměl chuť nic říkat. Ze všeho mu bylo zle. Rodney měl pravdu a on si to nechtěl připustit. Ztráceli ji, pomalu, ale jistě.


K večeru museli Zuzanu připoutat k posteli. Byla nebezpečná jak sama sobě, tak i celému lékařskému personálu. Sedativa vůbec nezabírala, ani dvojité dávky. I když jí omráčili, tak se během chvíle probrala. Neustále mluvila o nějaké hrozbě, která se blíží. Snažila se osvobodit, avšak marně. V tomto stavu zůstala den a půl.

***
„Rodney,“ promlouval doktor s skotským přízvukem, „tvrdíš, že se probrala?“ Vědec, jak bývalo u něj zvykem, protočil oči.
„Ano a dokonce na mě mluvila. Klidně si prohlídni záznam.“ Rozhodil rukama. Nechápal, jak mu nemůže věřit. Naštvaně si stoupnul ke sklu. Chtěl jít konečně něco dělat, jenže oni ho teď tady drželi.

Doktor Beckett si prohlížel to, co mu pověděl jeho přítel. Nechápal to, vlastně nechápal nic. Podle výsledků by toho neměla být schopná, ba dokonce by si už neměla pamatovat kdo je a kdo je vůbec McKay. Nejnovější snímky to potvrzovaly. Po dlouhé době si doktor přiznal, že je v koncích.


„Smím jít dolů?“ prohodil major Lorne, který teprve teď dorazil. Slyšel McKayovo hlášení. Rychle se snažil nějak uvolnit ze služby. Jenže, když dorazil, tak ho zde čekalo zklamání. Zuzana byla stále dole a připoutaná. Sice ležela klidně, to bylo to zvláštní, ale vypadala stále stejně. Strnulý pohled, jako by se nacházela někde jinde. Možná to byl trest, to nevěděl, avšak toužil jít dolů. Rozloučit se, dokud to ještě jde.

Doktor Beckett viděl odhodlání v majorově obličeji, dokonce i Rodney toužil jít dolů. Chtěl jim to zakázat. Možná mohl jednoduše říct, že je neuslyší. Ale poslouchali by ho? Ne, na to měli oba svou hlavu. Nakonec jim kývnul. Stejně by tam šli, i kdyby neměli jeho povolení.

Oba muži se vrhli k východu. Ve dveřích se srazili, ale nějakým záhadným způsobem jimi prošli. Situace by byla vtipná, pokud by se však nejednalo o tak naléhavou věc.


Na izolaci došli zároveň. Mlčeli, báli se narušit ticho, které zde panovalo. Kromě kapitána byli sami v místnosti. Žena stále strnule ležela na posteli. Zelené oči byly jakoby bez života. Veselý plamínek se z nich vytratil a podle dlouhodobé předpovědi navždy.

Rodney ihned přešel k Zuzce. Usmál se na ni. Jako by se minul účinkem. Stále ležela a sledovala něco jiného. Hnědé vlasy byly rozhozeny po bílém polštáři, byly v kontrastu s povlečením i s jejím obličejem.Tmavé kruhy pod očima se k ní vůbec nehodily. Doktor ji chytil za ruku tak, aby to nebylo vidět na kameře. Lorne si toho však všimnul. Usmál se na vědce a přešel z druhé strany.

McKay si všiml několika kapek krve na prostěradle. Smutným pohledem přejel její zápěstí. Měla je tak rozedrané, i když by si neměla ublížit, nějak to dokázala. Nebyl na to pěkný pohled. Vlastně se nerad díval na jakákoliv zranění. Vědcovy oči pokračovaly na obhlídce zápěstí, když si uvědomil, že něco není v pořádku...pouta byla přetržená! Vyděsil se. Nechápal jak to dokázala. Chtěl někoho zavolat, avšak během chvilky si to rozmyslel. Na břicho mu mířila majorova beretta, která už nepatřila do jeho vlastnictví. Rodney polkl. Pohlédl se strachem na Lorneho. V jeho tváři mohl číst překvapení, které nebralo konce.

Kapitán naznačila majorovi, aby přešel k Rodneymu a po cestě byl tak laskav a rozvázal jí nohy. Poslechl, měla v ruce zbraň. Další část spočívala k přejití ke dveřím, dále trojice pokračovala do řídící místnosti. Za celou dobu Zuzana neprohodila jediné slovo, ale obou mužům bylo jasné, kam chce. Jako by všechno věděli od začátku a přitom to nebyl jejich nápad. S rukama nad hlavou, chtě nechtě, šli před hlavní beretty.


Jejich cesta byla ztížena lidmi. Carson si jejího odchodu všiml a okamžitě informoval ochranku. Vojáci se jim snažili zabránit v průchodu, ale představa, že Zuzana stihne dříve vystřelit, je nikterak nepotěšila. Nezbývalo jim nic jiného, než skupinku sledovat.
„Zadejte adresu té planety!“ zakřičela kapitán. Její hlas zněl bez jediné emoce, bez jediného strachu, avšak nikdo neposlechl. „Udělejte, co říkám, nebo budete Lorna sklízet smetákem!“ Na důkaz svých slov ukradla majorovi z vesty granát. Tím naznačila, že se nehodlá opakovat.
„Zadejte ji,“ vydala rozkaz Weirová. jediná možnost, jak zachránit jednoho velícího a nejlepšího vědce.
„Žádný podfuk, jinak to schytá McKay, který mě bude následovat.“ Zářivě se usmála do vyděšeného obličeje vědce. Zbraní mu naznačila, aby si stoupnul před ní a pomalu přešla k bráně. Nenechala nic náhodě. Jakmile se brána otevřela, tak jí prošla i s ubohým vědcem.


„K sakru!“ zakřičel Rodney na druhé straně. Objevili se na zasněžené planetě. Mohlo tu být tak metr toho hnusného, studeného a bílého...sněhu. „Měla tu být zelená!“ zaječel na Zuzanu. Začali se mu klepat zuby. V duchu myslel na horkou kávu a sprchu. Bude rád, když odsud vyvázne jen ze zápalem plic.

Petersonová ho však nevnímala. Beretta ji vyklouzla z prstů a s třeskem dopadla na kamenný podstavec. Při nárazu vystřelila někam do neurčila. Zuzana zavřela oči, dala ruce od těla dlaněmi k nebi a roztáhla prsty. Mírně zaklonila hlavu. Hnědé vlasy jí nadzvedával vítr. Bosýma nohama vkročila do sněhu. Probořila se, během chviličky měla nemocniční oblečení promočené. Nevnímala chlad, necítila, jak ji křehnou nohy. Šla sebejistě za nějakým cílem. Za ní se vytvářela brázda. Tam kde vkročila její noha se postupně objevovala zelená půda. Sníh pomalu roztával. Voda se odpařovala. Celkově se oteplilo. Vítr nebyl ostrý a řezavý, byl mírný a teplý. Rodney přestal drkotat zuby. Se zájmem se vydal za kapitánem. Možná bude potřebovat jeho pomoc. Vzal berettu ze země a následoval ji po travnaté louce, která se tu mezitím vytvořila. Okolo něj stoupaly oblaka páry.

„Zuzano?“ zavolal za ní. Ani se neotočila a dále pokračovala ve své cestě. Rodneymu připadala děsivá. Takovou ji neznal. Naháněla strach. Ne ten, co normálně dokázala komukoliv nahnat...tenhle byl jiný, děsivější. S takovouhle osobou by Rodney nechtěl zůstat v jedné místnosti, přesto ji následoval. Možná ho hnal strach, možná to byla jen zvědavost, sám nevěděl.

Kapitán pokračovala ve své cestě na jedno konkrétní místo. Zastavila se. To samé udělal i Rodney v úctyhodné vzdálenosti. Pozvedla hlavu k nebi. Řasy zakmitaly a oči se do široka otevřely. Natažené ruce dlaněmi nahoru lehce pokrčila. Chvíli stála v klidu. Pak se stalo něco, na co Rodney nikdy nezapomene. Zuzana prudce ruce natáhla na úrovni ramen a rychlým pohybem otočila dlaně dolů. Na tváři se jí objevila bolestivá grimasa. Hlava jí padla na prsa. V tuto chvíli se zvedl vítr, sníh, staré listí a i kusy hlíny. Kolem kapitána se vytvořil podivný vír. V širém okolí se všechen sníh v okamžiku vypařil, ze země stoupaly jen obláčky páry. Jenže tímto celé představení neskočilo.

Celý vír se rozprskl. Na přihlížejícím muži skončila hlína, listí i sníh. Stejně jako na všem okolo. Tam kde před chvíli Zuzana stála byla mírná prohlubeň. Kapitán v ní klečela a držela se za hlavu. Před ní leželo tělo postaršího muže. Prvně si Rodney myslel, že je to prach, ale později jako by se celý muž formoval. Brzy poznal obrysy lidské tváře, oblečení a dokonce i dýchal. Doktor nevěřil svým očím. Chtěl se jít podívat, ale další Zuzanin pohyb ho zarazil. Vyndala si ruce z vlasů a dotkla se mužova čela. Slyšel její slova, ale nedávala mu smysl. Mezi čelem neznámého a ruky kapitána se objevovalo ostré světlo, které sílilo na intenzitě. Ve chvíli, kdy Zuzana domluvila světlo se rozšířilo a jaká si tlaková vlna srazila na zem klečící ženu i nezvaného pozorovatele.

Když se McKay konečně postavil a vzpamatoval z otřesu, pohlédl směrem, kde před chvílí viděl něco, co mu nedávalo smysl. Jeho oči našly ženskou postavu v zářivě bílém oblečení, která ležela na zádech a měla pokrčené nohy, podle všeho byla v bezvědomí. Neznámý muž se pomalu škrábal na nohy. Vědec vstal a namířil berettou na neznámého. Muž se zarazil.

Muž naznačil, ať na něj přestane mířit. Rodney se uchechtl. Neviděl jediný důvod proč to nedělat.
„Vypadni od ní.“ Vesničan kývl a s drobným úsměvem udělal pár kroků nazpět. Vědec rychlým krokem přešel k bezvládnému tělu kapitána. Byla v pořádku, avšak její tělo bylo ledové. „Co jí je?“ vyštěkl. Muž zakroutil hlavou. „Dělej, nebo tě zastřelím!“ zařval. Neměl na něj jedinou náladu.
„Tohle byl způsob komunikace naší rasy.“ Rodney vyděšeně pohlédl na muže. Jeho hlas slyšel, ale neviděl, že by se otevírala ústa. „Můžeme s vámi mluvit pomocí myšlenek, slova neovládáme.“
„To je hezké, ale co jí je?“ řekl o něco smířlivějším tónem doktor.
„Bude v pořádku. Nabídl jsme jí možnost pohlédnout do naší kultury a vědění. Souhlasila. Tohle byla její volba.“
„Tahle volba ji málem zabila!“
„To nepopírám, ale mohla zabít i mě. Pokud by se nevrátila, tak zemřu a tahle planeta spolu se mnou.“
„Cože?“ podivil se doktor. Na jeho tváři se objevil údiv.
„Jsem Ochránce. Celá tahle planeta byla spojena se mnou, stejně jako jsem já s ní. Pokud moje vědomí odešlo, planeta umírala. Mezitím ona,“ jeho ruka ukázala na ženu u Rodneyhu nohou, „slyšela nářek planety a všeho živého na ní.“
„Ale...?“
„V její DNA je něco, co mi zabránilo plnému spojení. Zpětná vazba zničila mé tělo, ale mé myšlenky si ho dokázaly utvořit... Jsem jeden z nepodařených pokusů. Jsem monstrum, které vytvořili Wraithové společně s Antiky...“
„Ale...“ Rodney stále nechápal. Nevěděl, co si má myslet. Muž se otočil, zřejmě si myslel, že skončil.
„Stůj!“ snažil se ho zastavit McKay.
„Zastav se, nebo budu střílet.“ Vesničan pokračoval dál. Rodney vystřelil. Nezasáhl. Kulka polétla tělem neznámého a pokračovala dál ve své cestě. McKay zůstal na místě jako přimražen.


Zuzana začala přicházet k sobě. Trhla sebou na hliněné zemi. Začala dávivě kašlat. Ten zvuk Rodney vytrhl z apatie a sněžil se ji podepřít. Pomohl kapitánovi do sedu. Unavená žena padla bokem do jeho náručí. Sotva se s jeho pomocí udržela v sedu. Oči se jí zavíraly. Unaveně pohlédla na Rodneyho. Její pohled vypadal vyděšeně, jako by si nepamatovala, kdo je. Vědec si vzpomněl na Beckettova slova. Takže byla to pravda, její osobnost byla potlačena. Se slzami v očích ji lépe podepřel, aby se pohodlněji opřela. Nastalo dlouhé a tíživé ticho, které pro McKaye znamenaly neustále běžící myšlenky.
„...tebe...“ promluvila opatrně Zuzana. V očích byla stále ta prázdnota. Vykřičený hlas nezněl zrovna dobře. Kapitán se zamračila. „Co se stalo...Rodney?“ McKay polkl, nevěděl kde začít.
„Já...nevím kde začít.“
„Hm...“ odfrkla si. Tohle nebylo jejím zvykem. „Možná tím jak jsem se sem dostala.“ Unaveně si o něj opřela hlavu.
„Časem, až na Atlantis.“ Na tohle jen kývla. Neměla sílu se hádat. Nemělo to cenu. Rodney se usmál, takže byla tu. Díky bohu se Carson mýlil. Byla stejná jako dřív. Jenže tohle nevěděl s jistotou.
Zuzana sama cítila uvnitř prázdnotu a změnu. Důvěra v přátele zmizela, místo toho ji naplnil strach. Cítila v sobě zmatek, nastala změna, která nebude dobrá jak pro ni, tak pro nikoho...

Jinak, tož je tu možnost hlasování všech vašich oblíbených povídek (nebo těch, které považujete za nejlepší...třeba a to si doplňte ). Takže neváhejte a podívejte se na nominaci v povídkách. Můžete nominovat až tři povídky do různých kategorií! Neváhejte a nominujte, ty které se vám líbí...Jen na to upozorňuji, aby byly nějaké nominace.

perfektni povidka, kterou sem precetla jednim dechem
Nemuzu se dockat dalsi

tak tahle povídka mě zaujala už po několika málo řádcích a nemýlil jsem se v ní Úžasné

wow..tak to je moc luxusní povídka....

Pěkné, moc pěkné...nějak nevím, co k tomu napsat, abych se pořád neopakovala.
A prej Lornea uklízet smetákem. Chudák

Oh, díky Jsem ráda, že se vám povídka líbila a vaše názory mě vždycky popoženou k další.

Jinak už mám naplánovanou novou. Nebojte se. Zase to vidím na nějakou jednorázovku.

Toto je spoiler!!!:

Budu se snažit zachytit jak se lidé chovají na Atlantis během jednoho týdne. Budou tam vtipné věci, ale i takové, které se běžně dějí. Uvidíme, jak toto zvládnu. Snad se máte na co těšit...

to Eleira: Oh, děkuji...chtěla jsme být na něj zlá
něco pro tebe:

Toto je spoiler!!!:

V nové povídce hodlám hodně Evana zapojit...doufám, že mě pak za to nezastřelíš

Ahojte, tak jsem zase tu, po dlouhé době s jako vždy přidávám další povídku. Napřed bych ji měla nějak uvést … Tak název je: Někde musíme udělat chybu.
Celá povídka se skládá ze sedmi kapitol. Názvy vám můžu prozradit. První se jmenuje: Pondělí, druhá: Úterý... . Jde o celý pracovní týden, během které ho se snažím zachytit chování lidí na Atlantis. Někteří se nemají v lásce, jiní jsou blázni...Myslím, že první část, neboli kapitola chcete-li, je hodně volná. Některé věci jsou přehnané, ale snažila jsem se je urovnat...no tak ok, vzhůru na čtení
JO a ještě (!) před každým textem je na začátek něco jako "citát". Podle toho můžete odhadnout, v jakém duchu se bude následující den odehrávat.
Příjemné počtení a omluvte chyby .
Tak už mlčím .

Někde musíme udělat chybu

Pondělí

„Mezi šílenstvím a genialitou je jen tenká hrana, člověku stačí jeden krok a může se ocitnou na druhé straně.
Jen nevíme, na které straně právně jsme...“

Kapitán Pretersonová vyskočila z postele. Protáhla se a její oči sklouzly na nástěnný kalendář. Velkou lihovou fixou odškrtla další den. Bylo pondělí, to znamenalo pravidelný běh městem s majorem Lornem. Zuzka si pustila rádio, které přehrávalo potichu nějaké CD, vyčistila zuby a oblékla se do pohodlného světlomodrého trička na ramínka a tmavě modrých přiléhavých tepláků. Popadla batoh, který byl od večera nachystán u dveří a vyběhla do chodeb.
Na smluveném místě, přesně v šest hodin, se setkala s nemizejícím
úsměvem majora Lorna.
„Dobré ráno!“ pozdravili se navzájem.
„Takže?“ zeptala se hnědovláska a vyskládala celý obsah batohu na zem. Muž udělal to samé, co ona. Chvíli si kritickým pohledem prohlížel podlahu.
„No,“ promluvil po chvíli, „voda, jídlo, lékárnička…“ Žena začala skládat věci do batohů. Do každého dala to stejné.
„Dál bych vzal maketu notebooku a munici…tohle by mohlo stačit,“ rozhodl se konečně Lorne.
„Souhlasím,“ přikývla kapitán a podala svému nadřízenému jeho batoh. Zbytek výstroje odložili k jednomu antickému květináči. Opatřili ho náležitou cedulkou, která říkala komu to patří. Bylo jisté, že zde vše najdou v největším pořádku.
Po namáhavém díle se na sebe znovu otočili.
„Pamatuješ si cestu?“ nahodila nenápadně žena. Muž se zatvářil naštvaně.
„Máš mě snad za blbce?“
„Ne! Jenže by jsi mohl zapomenout. To se stává i McKayovi.“ Evan se ušklíbl a zakroutil hlavou.
„Takže si to shrneme,“ pokračovala dál Zuzka, „ty poběžíš na sever, já na jih, přesně podle stanovené cesty. Na balkóně, který je v polovině se zastavíme. Tam bude pokračovat přestávka, ve které se musíme co nejrychleji napít, minimálně dva loky.“
„Pokud poběžíme stejně tak si na sebe zamáváme…“ Evan vypadal velmi nadšeně.
„Taky tak…v řídící místnosti se u brány se sejdeme a domluvíme se, co dál.“
„Takže na tři…“ Lorne si stoupl na své místo. To znamenalo zády k Petersonové. Zelenooká žena ho napodobila.
„Tři…“ začal major. Oba měli připravené ruce na hodinkách. Na zádech měli batohy.
„Dva…“ pokračovala Zuzana.
„Jenda…“
„Teď!“ řekli a za ráz zmáčknuli stopky. Rozeběhli se svižným tempem na svou stranu.

Zuzana si během své cesty upravila batoh tak, aby ji nepřekážel. Velmi minimálně se jí hýbal. Všechny popruhy byly utažené a bederák zapnutý. V duchu byla ráda, že tohle zavazadlo bylo vyrobeno i s možností prohnutých zad. Nemusela se tolik potit, přesto jí bylo horko a to běžela už čtvrt hodiny. Podle všeho by měla být brzy na vyznačeném místě. Těšila se až se napije. V puse měla sucho a do očí ji tekl pot. Tohle byla mnohem delší cesta, než kterou běhali předtím, ale mělo to jednu výhodu. Nikdy po ránu neviděla tak otrávené pohledy vědců, kteří vstávali. Jejich nálada se ještě více zhoršila po té, co kolem nich kapitán proběhla a s radostí je pozdravila, hodně nahlas pozdravila. Bylo to způsobeno tím, že poslouchala hudbu. Trošku ji posunula o několik písniček zpět a začala stoupat do schodů. Zpomalila. Bude jich tu ještě hodně.
Evan zrovna dokročil na poslední chod. Minul seržanta Greena, který se vracel z noční služby. Na pozdrav svého velícího jen zamručel a dál se snažil doplazit k sobě do pokoje. Možná uvažoval o tom to zabalit hned na místě, ale přece jenom postel ho lákala více. Major ho chápal, vždy se cítil stejně. Nepozastavil se nad ním a dál pokračoval ve své cestě. Zatočil a proběhl dveřmi. Ocitl se na balkóně. Teplý vítr ho ochlazoval a zároveň mu osušoval tváře. Lorne se snažil popadnou dech. Po chvíli pohlédl na protější stranu. Stála tam Petersonová a sledovala ho. Taky zhluboka dýchala a ještě na něj mávala. Ve stejnou chvíli si oba sundali batohy a napili se. Tohle byl „závod“ na čas.
Vojáci i vědci uskakovali běžcům z cesty. Za těch pár let, co tu byli se naučili blázny respektovat. Jenže ve všem byl háček, Zuzana a Evan do běhu nutili i ostatní. Jako velící šli ostatním příkladem. Za jejich hyperaktivitu se stali nepopulárními. No uznejte sami, že když ráno vstanete. Zaběhnete si tak 3km a ještě přetékáte štěstím a nemizejícím úsměve, tak to nemůžete mít v hlavě v pořádku. Jenže tohle byli extrémisti Lorne a Petersonová. Pokud byli ti dva někde, tak se tam neustále něco dělo. Třeba nedávno byla na veřejnou nástěnku umístěna fotografie nějaké ztracené věci, která někomu zřejmě patřila. Jakmile to kapitán uviděla, tak nejenže k tomu přidala komentář, ale rozpoutala tam bouřlivou diskuzi, kde se lidé dohodovali, komu ta věc patří. Lorne zase pravidelně přepisoval jídelníček a vymýšlel nové názvy jídel. Takže místo špaget jste mohli najít: Housenky a žížalky v marinádě. Místo kuřete s omáčkou: Kočka z MX-2589 na houbové omáčce…
Řídící místnost bývala v půl sedmé prázdná. Moc lidí se zde nezdržovalo. Možná doktor McKay, který se v pondělí chodil dívat, že všechno jede tak jak má. Pak nějací technici a samozřejmě velící, která každé pondělí snídala ve své kanceláři. Všichni měli tolik práce, jako medvěd v zimním spánku, to znamená, že prakticky žádnou, kromě přeměny tuku na energii. Unaveně se protahovali a povídali si. Tak to bylo každé pondělí, nikdy se to neměnilo. Jenže dnes je čekalo překvapení.
Elizabeth se zakousla do sendviče, když kolem její kanceláře proběhla Petersonová a všechny okolo zdravila. Vypadala hodně uříceně. Její tričko by mohlo o její činnosti povídat. Zaražená velící vyšla ze svého království, hnala ji zvědavost. U zadávacího panelu se setkala se stejně nechápavým pohledem doktora McKaye. Brzy se však vysvětlilo. Zuzana doběhla ve stejnou chvíli jako Lorne. U brány se zastavili a zhluboka oddechovali. Všechny pohledy patřili dvojici, o které si ostatní mysleli šílené věci.
Zuzka zhluboka vydechla: „Mám dost!“ Lorne si otřel čelo.
„To mi povídejte, ale mohli by jsme to protáhnout.“
„Víš, že tě nemám ráda?“ zavrčela se smíchem žena. Tímto dala najevo, že souhlasí.
„Taky tě miluju!“ prohlásil ironicky Evan a rozeběhl se směrem, který přiběhla Zuzana. Kapitán se nad jeho slovy ušklíbla a utíkala pryč. Zanechali za sebou zmatenou místnost.
Když se oba konečně zastavili na místě, kde startovali, tak se dohodli na tom, že si to příští pondělí zopakují. Sotva popadali dech, ale jim to přišlo cool. Nadšeně o tom štěbetali do té doby, než se jejich cesty rozdělily. Zuzana i Evan zamířili do svých pokojů, kde si dali sprchu, převlékli se do uniforem a za půl hodiny se sešli u jídelny.

„Hele, nemáš fixu?“ vyhrkla z ničeho nic Zuzana. Velmi zaujatá si prohlížela nástěnku.
„Proč?“ podivil se muž. Stoupl si vedle ní a svraštil čelo. Snažil se přijít na to, co jeho společnice našla.
„Nedělej…kde je?“ Zuzana projížděla majorovy kapsy a hledala propisku, tužku…cokoliv. Když ji konečně našla, tak vítězoslavně vyskočila a začala něco vypisovat do vědecké části. Evan ji se zájmem sledoval. Postupem času se jeho úsměv rozšiřoval a rozšiřoval.
„McKay tě zabije!“ prohlásil nakonec major.
„Nezabije…to by nedokázal.“ Ani jeden si nevšiml postavy, která jim stála za zády a celou dobu sledovala jejich počínání.
Lorne se radostně zasmál nad jídelníčkem: „Heleďme, něco nám tu přibylo.“
„Chceš zase napsat červy?“
„Hm…to už není originální a všichni si zvykli. Myslím, že místo té ryby napíšu psa.“ Žena po jeho pravici se zamyslela. Chvíli mezi nimi bylo ticho.
„Na psa jsme si taky zvykli, majore,“ prohlásil kdo si. Oba dva vyděšeně nadskočili. Opatrně se otočili. Zuzana polkla. Doktor McKay si zkřížil ruce na prsou a sjel ji pohledem.
„Sportujte a jezte zeleninu?“ podivil se Rodney, pak se však zarazil. „Podporujte vojenské velení a přenechávejte mu sladké?“
„No, ehm…“ začala žena, „no, co! Zelenina je zdravá a sportování je fajn…to mi připomíná, že podplukovník Sheppard mě poprosil, abych si vzala v úterý na starosti váš výcvik.“ Doktorovy oči se rozšířily údivem.
Voják vedle McKaye se rozchechtal: „Já bych se dovolením přidal.“
„Jen vás uvítám, majore, ona,“ ukázal na označenou prstem, „by mě zmlátila!“
„To vás zmlátím i tak…jinak pánové, dáme si snídani nebo budeme ničit nástěnku?“ Oba se zamysleli. Nakonec kývli.
„No to jsem ráda, máme tak dvacet minut do pondělí porady.“ Zuzana se smutným pohledem odkráčela ke stolu následována McKayem, který si do ní rýpnul. Lorne s ďábelským úsměvem něco připsal k pátečnímu jídlu.

Na poradu došli všichni tři zaráz. Společně se smáli nějakému vtipu, který kupodivu vyprodukoval Rodney. Vlastně slunce svítilo, po obloze se neproháněl jediný mrak. Jeden z nejkrásnějších dnů. Všechny ty nádherné chvíle začínaly stejně a pak přijde okamžik, kde se všechno zhroutí. Život je zkrátka takový a nikdo si nemůže vybírat.
Vědecká část trojce se pohodlně usadila na své místo. Začala sledovat představení na které se těšila každé pondělí. Doktor Rodney McKay popravdě fandil Zuzaně. Už jen z principu. Snažila se o to několik měsíců a nikdy se jí to nepodařilo. Dneska to vypadalo nadějně.
Kapitán trhla židlí k sobě, i když patřila podle zasedacího pořádku Evanovi. Tohle byla válka která neměla konce. Všichni dávno zapomněli, proč a z jakého důvodu tu židli chce. Důležité bylo to, že se o ni prali každé pondělí.
„Dneska já, když dovolíte,“ usmála se zářivě na majora drobná hnědovláska.
„Prosím, jen se posaďte, udělejte si pohodlí.“ Petersonová se po jeho slovech zářivě usmála a vykonala to, k čemu ji nabádal. Brzy poznala jakou chybu udělala.
„Já kráva posvátná!“ zaznělo místností. Ti, co to slyšeli věděli, co se právě stalo.
Zuzana však neskončila: „Zapomněla jsem! Ne! To není pravda! Prosím!“ Neustále se na ukořistěném křesle mlela a mlela. Lorne s Rodney se rozesmáli a nedokázali popadnout dech.
„Přestaňte,“ vyjela po nich žena, „ příště je na řadě tvá židle!“ názorně ukázala na vědce a dál se snažila shodit ze svých nohou Lorneho. Lechtala ho, dávala nohy vysoko do výšky, avšak brzy byla donucena k rezignaci. Tuto chvíli využil muž, sedící jí na nohou, pro svůj výpad a povyskočil.
„Auuuu! Moje nohy, už nikdy nebudu chodit!“ zahalekala kapitán. Praštila čelem do majorových zad. Ten se jen radostně usmíval. Konečně ji vyžene a už ji zajde chuť na JEHO místo.
„Jen do ní,“ zvolal radostně Rodney.
„Jen počkejte, doktore, na tréninku vám to vrátím!“ Zpoza širokých zad již zmíněného majora se objevila ruka a hrozila vědci.
„Ano, mami, ale až se dostaneš z toho ,svého´ místečka.“ Oba muži se začali nekontrolovatelně smát a bušit pěstí do stolu. Do místnosti právě přišel další očekávaný, doktor Zelenka.
„Kapitán Petersonová se dnes nedostaví?“ zeptal se nenápadně Radek.
„Což o to, kapitán se dostavila, ale bohužel si sedla na špatnou židli,“ upozornil na drobný problém jeden z mužů. Zmatený tazatel se rozhlídl po místnosti a ať hledal jak chtěl tak tu osobu, kterou potřeboval, nenašel. Pak je mu pohled zastavil na majoru. Zdálo se mu to, nebo měl opravdu čtyři ruce?
„Pomoc!“ ozvalo se poněkud tlumeně přibližně z výšky majorových zad.
„Tichoučko, nebo se opřu!“
„Ehm, být vámi, tak si odsednu, majore.“ Na tohle varování se všichni otočili na Zelenku. Ten věděl své, měl nádherný výhled do chodeb. Netrvalo dlouho a slyšeli jak jde po chodbě podplukovník Sheppard a doktorka Weirová.
„Ksakru!“ vyklouzlo obou vojáků. Rychlostí blesku vstali. Snažili se posedat na svá místa, avšak ztuhlé kapitánovy nohy nedovolily žádné rychlé pohyby. Ubohá žena spadla pod stůl. Tam zůstala a snažila si rozpohybovat končetiny.

Doktorka Elizabeth Weirová dosedla za stůl. Prohlédla si přítomné, jedno podívání stačilo aby zjistila, že zase chybí Petersonová, však ona jí to pěkně vytmaví. Teď začnou bez ní. Nevšímala si udivených pohledů, jen otevřela svoji složku a nehlédla do ní. Hned první odstavec patřil kapitánovi. Bude o muset opět všechno předělat. Jak nenáviděla nedochvilnost.
„Prvně bychom,“ začala sebejistě, ale byla přerušena zelenookou ženou. Zuzana vstávala ze země, rudá jak rak se vmáčkla do křesla.
„Pardon,“ zahuhlala na svou obhajobu.
„Takže, než sem byla přerušena,“ pokračovala bez mrknutí oka s tváří profesionálního hráč pokeru doktorka. „První problém se vztahuje tady na kapitána. Potřebuji, abyste efektivněji sbírala hlášení.“
„Ale, madam, já se snažím. Dokonce jsem začala i všechny vydírat!“
„Tak jim pohrozte, že je dáte do hlášení přímo ke mně! Potřebuji to mít v čas, maximálně s týdenním zpožděním…Shora na mě začali tlačit a já musím zase tlačit na vás.“ Dneska to vypadalo na opravdu rychlou poradu, která se ovšem protáhla na dvě hodiny.
Během této celé nádhery se dozvěděli, že všichni musí psát hlášení z misí, projektů a všeho s maximálním týdenním zpožděním. Byly vydané nějaké nové vyhlášky. Některé zakázané věci zůstaly zakázané a jiné byly povolené. Doktorka oznámila návštěvu z SGC na odpoledne čtvrtka a celý pátek. Párty, která se měla konat v pátek, měla být odložena, ale díky zásahu vojáků i vědců zůstala tak jak měla. Naprosto běžné záležitosti jako každý týden.

Zuzana měla na odpoledne naplánovanou misi. Nic zvláštního. Měli doprovodit Teylu do nějaké vesnice, kde se měli dohodnout na jakémsi obchodě. Jenže kapitán z toho nebyla nadšená. Vždycky na tuhle misi musela ona. Ne, John Sheppard si nemohl jít se svou společnicí, musela jít ona. To znamenalo, že se s Teylou po cestě několikrát chytne. Nesedly si, co si bude nalhávat. Vlastně se nedivila, moc s lidmi nedokázala vycházet. Mezi výjimku patřil její tým.
Mohlo být kolem druhé polední městského času. Zelenooká kapitánka seděla na schodech u brány a dožvýkávala jablko z oběda. Všimla si fleku na svých kanadách. Vytáhla papírový ubrousek a začala si leštit boty. Do toho neustále přikusovala ubohé ovoce.
„Nebyla by účinnější zrcátka?“ ozvalo se nad ní. Přidala, aby dovedla své boty k dokonalému povrchu, který mohl odrážet všechno jako zrcadlo.
„Nevím, majore, možná ano. Koupíte mi je při příští návštěvě Země?“ zeptala se co nejnevinněji. Muž za jejími zády přešel níž a sedl si vedle ní. Teyla byla připravena u brány a čekala na zbytek týmu, vypadala naštvaně. Zuzaně to působilo zvrácené potěšení. Však ona poprosila tým, aby přišel o pět minut později. Tohle tajemství zůstane mezi nimi. Milovala svoji práci.
„A nechcete rovnou skleněné?“ pokračoval dále major. Sledoval Zuzanin pohled a hned mu došlo, proč se usmívá a je klidná, i když se blížilo k době plánové mise. „Neudělala jsi to, co si myslím?“
Zuzana sebou trhla: „Mno, skleněné by se mě líbily…Vánoční dárek?“ na druhou otázku však neodpověděla. Snažila se zahrát si na nervózní a pohlédla na hodinky.
„Tak, majore, můj tým by tu už měl být.“ Přehnaně teatrálně vstala.
„Ano, ale to tvrdíte vy, kapitáne. Vsadím se s vámi o pět dolarů, že přijdou později.“ Zase mlčela. Evan se usmál, jak on ji rád deptal. „Ale no tak pět dolarů, co to je?“
„Ve vší úctě, pane, ale nemám zájem.“
„Myslím si, že máte,“ zamrkal na ni. Zuzana našpulila rty a rychlím krokem přešla k Teyle.
„Omlouvám se za svůj tým, vyřídím to s nimi, jen co přijdou.“ Athiosanka kývla. Brala to jako dostatečné odčinění ztracených pěti minut.

Konečně prošli bránou a to dokonce s desetiminutovým zpožděním. Jak ona je milovala! Nejradši by seržantu skočila kolem krku. Místo toho ho musela pokárat.
„Greene, na momentík,“ zavolala si ho. Teyla napnula uši. Zastavila se. Přece nemohla jít sama, i když tahle planeta byla považována za bezpečnou.
„Ano, madam.“
„Přišel jste pozdě a díky tomu máme desetiminutové zpoždění!“ vyjela na něj. Když se však ujistila, že druhá žena na ni nevidí, tak mrkla na Greena. Ten se usmál a kývl.
„Už se to nestane.“
„Dobře, odchod, seržante.“ Seržant Andrew Green pochopil vše a to hodně rychle. Zuzana o něm měla to nejlepší mínění, považovala ho za velmi inteligentního, jen se mu někdy nechtělo přemýšlet.
Jako vždy tahle mise byla dlouhá, nudná, únavná a plná řečí. Teyla něco smlouvala a nějakým barmanem. Vesnice byla primitivní, takže mým ani neměl chuť se nikde potulovat. Seděli u nějakého stolu a sledovali ženu, která přišla s nimi.
„Vsázím pět dolarů, že jí to, co chce nedá,“ prohodil jeden z mariňáků. Kapitán mlčela. Musela si zachovat vážnou tvář, ale nakonec si s ním plácla.
„Přidávám pět dolarů navíc,“ řekla a tím to uzavřela. Tedy z její strany. Blonďatý mariňák se zazubil a pohlédl na Greena. Ten ho chvíli sledoval, pohled měl tvrdý a snažil se neusmát.
„Výzvu vás obou beru za přijatou.“
„Přijdete o patnáct dolarů,“ poznamenala Zuzana.
„Nějaká jistá, slečno,“ mrkl na ni a strčil do ní.
„Ale tak, Andy, přece byste ze mě nevyždímal deset dolarů!“
„Milerád…“
„Nehádejte se, přidávám se na stranu tady seržanta a účtuji si stejně jako on,“ to se ozval poslední mariňák. Jeho věk se dal považovat za velmi nízký, rudé vlasy zářily. Pihy na tvářích vypadaly roztomile. Stále působil dojmem chlapce.
Takže tahle mise byla opravdu úspěšná. Teyla se s úsměvem vracela na základnu. Vypadala nadšeně ani si nevšimla zklamané kapitánky a jednoho mariňáka, který byli chudších o dvacet dolarů.
„Bernarde, připomeňte mi na základně, že se mám tady s kapitánem vsázet častěji.“
„Samozřejmě, pane, velmi rád,“ odpověděl pohotově zrzek.
„Seržante,“ vyprskla jako kočka, „přestaňte na to upozorňovat, nebo vás budu kopat před sebou až na Atlantis.“ S ďábelským pohledem zrychlila krok. Vyděšený muž se rozeběhl, ale když si všiml, že je mimo nebezpečí, tak opět srovnal se všemi krok. Domů přišli okolo páté hodiny místního času.
Teyla se okamžitě vydala za doktorkou Weirovou. Doprovodný tým byl tím pádem bez práce, to znamenalo, že můžou jít vyplenit jídelnu. Jedním pohledem se na tom shodli. Jejich nohy je zavedly přesně tam, kam je táhl žaludek a mysl.

„Jak to šlo?“ přepad Evan tým Petresonové ze zálohy. Všichni si pochutnávali na ,mořské chaluze´, jak trefně pojmenoval Lorne špenát.
„Ale dobře, jsem bohatší o dvacet dolarů a ještě o jednu výhružku,“ pochlubil se Andy.
„Seržante, nenapadlo vás, že ta výhružka ohledně vaší zadní části může platit vašemu pokoji, do jídelny, při tréninku?“
Evan přeskakoval pohledem z jednoho na druhého, nechápal jediné slovo. Zbytek týmu se pochechtával, tedy oba mariňáci, Dave Scott a Fredy Bernard.
„Ona vám vyhrožovala?“ zajímal se major a ukázal na Zuzanu. Jeho vyděšený pohled byl k nezaplacení. Opíral se o stůl jen jednou rukou. Zuzana odolala pokušení ji podrazit.
„Ano! Pane!“
„Myslím, ze zřídím tábor pro ohrožené a týrané muže kapitánem Petersonovou.“
„Nebo tábor pro jejich zadnice,“ zašvitořila projednávaná, „to by postačilo.“
„To je nápad! Máte ohroženou zadnici?“ zvolal Lorne, „přidejte se k nám. Jste týráni? Jsme tu pro vás!“ rozhazoval rukama, celá jídelna ho pozorovala a poslouchala, „zbavíme vás strachu z kapitána Petersonové! Kdo se přidá?“ Celou jídelnou se rozlehl smích. Major polknul a rozhlédl se po osazenstvu. Skoro všichni byli muži. Zazubil se na ně.
„Přidáte se?“ zazněla otázka z jeho úst. Zuzana si ho změřila pohledem a pak si prohlédla jídelnu.
„Nestyďte se, já vás roztrhnu později,“ zase ten andělský úsměv.
„Já se přidám, už jsem na pokraji vyhynutí,“ Green se snažil zachránit celou místnost před zhroucením kvůli výbuchu smíchu. Postupně se přidali všichni.
„Tohle máte u mě schované, Lorne!“
„Děkuji, mimochodem, další trénink vynechávám kvůli záhadné chorobě…Jinak pro všechny zájemce vyvěsím na nástěnce papír, kam se můžete zapsat.“ Tímto si vysloužil bouřlivý potlesk.
„Budu sabotovat!“ hlásila se o slovo znovu kapitán. To znamenalo, že papír zničí a nebo v nejlepším případě se na něj podepíše, aby odradila všechny zájemce. Tímto byla tahle situace uzavřená. To teprve nastane chaos.

Hodinu po novém nápadu se opravdu na vojenské nástěnce objevil papír, který vyzýval k zápisu do klubu pro muže ohrožené kapitánem Petersonovou. Neuplynula ani hodina a papír byl kompletně zaplněný. Někdo přidal další. Uzávěrka byla do půlnoci. Kolem nástěnky se tvořila tlačenice. Mezi zapsanými se objevila jména jako McKay, Zelenka, Lorne, Sheppard… a mnohá další. Nikdo nepochyboval o tom, že v tom bude později nějaký podraz.
Dnešní večer byl výjimečně tichý. Lorne měl noční hlídku. Kreslil si do zápisníku. Zuzana odmítala přijít na karty a on vůbec netušil proč, teda věděl to. Divil se, že se urazila, normálně by to brala jako srandu. Tohle nebyl jeho problém. Vesele dokreslil jednu kytičku a vydal se do jídelny. Musel rychle, kdyby přišel Sheppard na revizi, tak by ho zabil.
Konečně dorazil na místo určení. Přešel k nástěnce a zarazil se. Všechny papíry na nový klub byly pryč! Vyděšeně se rozhlížel. Tohle nebylo možné, ona to vážně udělala.
„Zuzano!“ zavrčel.
„Ano? Něco se snad ztratilo?“ ozvalo se z jednoho obzvláště tmavého kouta. Lorne tam zamířil.
„Ty papíry, prosím.“ Natáhl ruku. Zuzana vstala a se smíchem mu je podala. Muž si je okamžitě začal prohlížet.
„Cože? Ale to nemůžeš!“ zahalekal. Zdálo se, že na nich našel nějakou chybu.
„A proč ne?“
„Nejsi muž a ještě vůbec ne týraný sebe samou!“ Zuzana se po tomhle prohlášení podivila.
„Zuzana Petersonová mě neustále týrá! Jsem jejím vězněm a navíc, jak víš, že nejsem muž?“
„Cože?...Ne, víš co? Je mi to jedno! Rozhodně nebudu zjišťovat, jestli jsi nebo nejsi muž…nezahraješ si karty?“
„Ráda, ale jen chvíli. Zítra mám noční já.“ Oba dva se smíchem vyrazili pryč. Tímto končilo pondělí, kterých bylo tolik, že je nedokázali spočítat. Měli tolik vymožeností, ale nikdo nedokázal přesně říct, co zítřek přinese. Krásná záhada, kterou budou objevovat všichni společně…

oddechova, vtipna, super...no nevim co dodat

super oddechová, dobré vtipy-vážně jsem se zasmál. Těším se na úterý

Krásná oddechovka. Líbilo se mi, jakýho děláš z Lornea mizeru Fakt moc hezký.
Jen mi dovol technickou poznámku. Minimum je superlativ (tedy třetí stupeň z hlediska stupňování), což znamená, že není vhodné toto slovíčko nijak dál stupňovat, takže spojení "Velice minimálně" (či jak to tam bylo) je těžká hrubka.
Ale to je asi tak moje největší technická výhrada. Znáš mě, vždycky musím udělat aspoň pár čmáranic červenou tužkou, jinak bych to nebyla já
Hrozně mě rozesmál Lorne přepisující jídelníček.
Tentokrát moc hezká oddechovka, u které jsem se dost nasmála

Jůůů všem díky. Vážně jsme ráda, že jste se zasmáli . Já jsme se taky chechtala. Povídka měla být vážná a jak to dopadlo? Samozřejmě to Mooony udělá jako vtípek. Další část snad dodám po štědrém dnu, protože korektor mi stávkuje tak to nevypadá nadějně.

Eleira: Však nevadí, začmárej si černevou . Já to naopak oceňuji a děkuji. Uf, to jsem si oddechla . Z Lornea jsem nechtěla dělat mizeru vážně ne, ale on se tam vždycky nějak připletl. Neboj v Úterý na tom bude podobně...možná.


Jinak veselé Vánoce!!!!

Ano, jak jsem slíbila...tak je tu další část v podobě Úterý. Omluvte chyby (jako vždy) a pěkně si to užijte.
(Btw: Ten ehm "citát", nebo co to je, se tentokrát hodí jen k jedné části, možná to poznáte . V další části to napravím.)

Pěkné počtení a komentáře přijímám

Úterý

„Víra člověka je tak silná, že dokáže skoro všechno. Vezměte mu peníze, přežije, ale vezměte mu víru a on zemře.“

Ráno bylo slunečné, stejně jako většina dnů zde. Paprsky pronikaly okny a budily spáče. Seržant Green si protřel oči. Pohlédl ven.
„Blbý slunko!“ prohlásil. Nic víc. Na nadávky přijde později. Snažil se ještě na chvíli prospat, avšak nešlo to. Naštvaně shodil přikrývku na zem a vydal se do koupelny. Pustil si ledovou vodu do umyvadla. Chvíli přemýšlel, ale nakonec strčil hlavu pod kohoutek. Za chvíli se celou koupelnou ozval výkřik. Voda byla příliš ledová na ospalého vojáka. Nakonec zvedl hlavu a osušil si ji do ručníku. Pohlédl na sebe do zrcadla. Z hnědých krátkých vlasů mu do očí tekla voda. Bledý obličej svědčil o příjemném spánku, avšak hnědé oči se mu neustále zavíraly. Přestal, vyčistil si zuby a oblékl se do uniformy. Vyrazil na snídani s týmem. Každé úterý, jediný den, kdy mohli, tak snídali všichni spolu, celý tým.
Andy si prohlédl celou jídelnu. Kapitán už tam byla. Po dvou mariňácích nebylo ani vidu, ani sluchu. Momentálně mu to bylo jedno. Na tác si naházel něco, co připomínalo jídlo, odplížil se ke své velící. Přisedl si.
„Dobré ránko!“ pozdravil zvesela.
„Mpf!“ ozvalo se od kapitánky, které hlava padala do talíře. Tolik k dnešnímu pozdravu.
„Uá!“ zahájil proslov zívnutím, tím přilákal pozornost Zuzany, „nepřehnala jste to včera?“ Oslovená na něj nevině koukla.
„Ale ne,“ zívla a zakryla si ústa, „šla jsem spát okolo třetí.“
Andy kývl: „Tak to je ještě brzo.“ Chvíli pokračovali mlčky. Každý se toulal myšlenkami někde jinde.
„Kde je vůbec zbytek?“ nevydržel to dlouho muž. Pohlédl ženě do očí. Ta dožvýkala a polknula.
„Omlouvali se, myslím, že jim Sheppard napsal službu.“
„Proč?“
„Nevím, když dělá rozpisy on, tak nemají hlavu ani patu.“ Seržant se nad touhle poznámkou zasmál. Přesto ho mrzelo, že nemohou snídat všichni společně. Jeden ze zvyků, který se snažili nezničit. Jeden z mála časů, kdy si spolu popovídali.
„Mimochodem, dostala jsem na pondělní poradě nějaké pokyny k misi.“ Green ji nechal pokračovat a dál se cpal. „Jestli by vám nevadilo, tak bych s vámi vše probrala během mé noční služby.“
„Může být, mě je to celkem jedno…“ tady se voják na chvíli odmlčel, „to mi připomíná, že…“ Zuzka ho pod stolem kopla.
„Tady ne,“ zelené oči ho pokáraly.
„Ale povolení máte?“
„Byla jsem s tím zvlášť za Weirovou a souhlasila, dokonce byla nadšená. Myslím, že to probereme opět na večerní službě.“ Andy se nad tímto zamračil.
„Ale to znamená, že nepůjdu spát…ale budiž, budeme mít klid.“ Opět se ponořili do ticha, které ani jeden nechtěl nerušit. Vše zkazil major Lorne, který se odplížil k jejich stolu. Kývnutím oba pozdravil.
„Kde je zbytek?“ zazíval místo pozdravu.
„Sheppard,“ řekli oba naráz. Pochopil a to měl po noční.
„Majore?“ zeptala se Zuzana.
„Hm?“
„Chci vám jen připomenout náš trénink, který začíná za dvě hodiny a ještě, že před večeří se za vámi stavím, kvůli nějakým věcem.“ Lorneho pohled byl tak zoufalí.
„Ale já si chtěl jít lehnout…moment, jaký trénink?“
„S McKayem, na který jste se včera přihlásil.“
„A jaké věci?“ Evidentně se smířil se svým osudem boxovacího pytle. Však on se jen tak lehce zmlátit nenechá. Sice to byl posledně on, kdo někoho pěkně zmlátil, avšak Zuzana tohle měla v paměti.
„Hlášení a ještě kvůli tomu pátku.“
„Měli jsme to odvolat.“
„Taky si myslím, bude práce tu šílenost uhlídat a to jsem to teď nechtěla na starosti.“
„Hej,“ přihlásil se o slovo Green, „o co tu jde?“
„Vše se dozvíte pravděpodobně dnes večer.“ Lorne byl v tomhle zcela neoblomný. Zuzana mlčela, vypadalo to, že ať to bylo cokoliv, tak s tím budou jen problémy.
„Nejde o ten večírek, že ne?“ seržant si dal dvě a dvě dohromady. Oba nadřízení mu kývli.
„Vy ho chcete zrušit?“
„Za daných okolností by to bylo pravděpodobně nejlepší, ale nakonec jsme ho nechali. To mi připomíná seržante, že teď je řada v hlídání na vás.“ Petersonová se po svém projevu opět zakousla do sendviče.
„Ale…ach jo…no nic, pak mi dáte seznam hříšníků.“
„Mile ráda, už jich mám slušnou armádu…a samozřejmě, to taky ještě probereme.“
„Předpokládám, že ve stejnou dobu, jako vše ostatní,“ žena mu přikývla, „a to jsem chtěl jít spát…Tak já vás opouštím a jdu dopsat hlášení.“ Green oba obdařil drobnou poklonu a pomalu začal odcházet. Ještě ze sebou slyšel hlas Zuzany, která mu připomínala, že je to vynikající nápad. Nerada vyhrožovala, ale seržant by se vsadil, že se po jeho odchodu pustila do ubohého majora, který s tím měl větší problémy než on sám.

Rodney dorazil pozdě, jak nečekané. Zuzana se už dávno rozcvičovala a to s majorem Lornem. Muž je pozoroval a přemýšlel, jestli nemá utéct. Nakonec toho nechal a velmi jistým krokem přešel k lavičce. Posadil se, zdálo se že si ho ani jeden nevšimnul.
„To mě napadá, že musíme zařídit, aby to tentokrát nepřeháněli,“ reagovala na něco žena a vykopla k muži. Ten, ač měl po noční, velmi rychle uhnul a snažil se jí úder vrátit.
„Nemáš šanci to uhlídat, to je jako hledat jehlu v kupce sena.“ Majorův hlas zněl zadýchaně. Chvíli kolem sebe jen tak mlátili za účelem srazit toho druhého, avšak oba unavení ničeho nedosáhli.
„Já se o to pokusím a navíc jsem dostala nápad, jak tam protlačit kávu.“ Zuzana se klonila a tak tak ji minula majorova noha. Využila situace a podrazila mu tu druhou.
„Kecy!“ prohlásil ze žíněnky Evan a rychlostí, jakou by od něj nikdo nečekal, se postavil, „nechceš se podělit o to tajemství?“
„Ne! A myslím, že to není jediné tajemství o kterém nevíš!“ Vyplázla na něj jazyk.
„Cože? Teď nechápu! Ty jsi těhotná?“ Po tomhle prohlášení se kapitán zděsila. Jejím obličejem se prořítila záplava grimas až po tu nejrozzuřenější.
„Kdes na tom byl?!“ vkřikla pohoršeně a dala muži přímo pěstí do břicha.
„Ok, tak to asi nebude to tajemství…“ vydechl Lorne a její výpad jí vrátil. On se nenechá jen tak mlátit.
„Hm, tak by to mohlo být…“ pokračoval nadšeně major, jak on ji tak rád vytáčel.
„Ještě chvíli, Evane, a použiji na tebe svoje kung-fu...“ Lorne se jen zazubil, Zuzana zřejmě ještě neskončila, „...a udělám z tebe kung-pao!“ Další ránu schytala opět od majora.
„Měla by ses mě bát!“ poznamenal voják.
„Cože se mám? Bát? Tebe? No to snad ne!“ Znovu se zvedala ze země.
„Myslím, že bys měla.“ Tentokrát to byl on, kdo padl na kolena.
„Lorne, snažíš se mě rozplakat?“
„Ne,“ zasmál se Evan. Moc dobře věděl jak to je, avšak teď nebyla doba na to, aby se nad tím zamýšlel. Zuzana útočila jak otravná vosa.
„OK, dobře přiznávám, bojím se tě, když máš v ruce vidličku a máš hlad. Stačí?“
„Naprosto!“ mrkl na ni a snažil se ji shodit. V tu chvílí se dostali do prekérní situace. Žena stála na jedné noze a druhou držel muž. Nevypadal, že by ji jen tak pustil. Místo toho ji zvedal do výšky.
„Ne! Most ne!“ zakňučela hnědovláska a s velkou rychlostí, možná větší než jakou použil muž k zvedání její nohy se zakláněla. Nakonec to dopadlo tak, že měl co dělat, aby uhnul před její druhou nohou, která následovala tu první. Zuzana stanula opět naproti muži. Oba dva oddechovali.
„Myslím, že je řada na mlácení tady McKaye,“ poznamenal Evan. Zanedbávaný se vyděsil. Myslel si, že o něm neví. Vlastně se ani nedivil. Oba měli tolik příležitostí se o něm dozvědět. Ne moc nadšeně vstal a odplížil se doprostřed. Lorne si šel sednout na lavičku. S úsměvem a s klížícíma se očima sledovat ty dva před sebou.
„Takže, kde jsme to skončili minule?“ zazívala Petersonová. Rodney naznačil, že neví. Přesto se Zuzana nějak trefila do toho, kde opravdu skončili. Předváděla Rodeymu jak se správně ubránit některým výpadům. Kupodivu k němu byla mírná a velmi trpělivá. Kdyby byl Lorne na jeho místě, tak už ho dávno odnášejí na ošetřovnu v nějaké pěkné krabičce. Svět někdy nebyl fér, tedy hlavně kapitán Petersonová.
V polovině výcviku McKaye se objevila v tělocvičně Teyla. Chtěla si s někým zacvičit, jenže major Lorne byl okamžitě zaměstnaný. Musel pomáhat Petersonové s výcvikem. Mladá Athosianka si změřila vojačku pohledem. Tohle jí dělala pořád, teď jí to vrátí. Chvíli sledovala její rady a pohyby.
„Nechci být hrubá, ale s tímhle toho moc nenaděláte. Lepší by bylo, kdybyste…“ zakročila do jejího výkladu Teyla. Okamžitě to vzala za ni a začala něco vysvětlovat Rodneymu. Zmatený vědec nevěděl, která bije.
„No a pak stačí udělat jen tohle,“ názorně praštila McKaye do břicha, „a tohle…“ Rodney skončil na zemi, „a je to.“ Zuzana se s Lornem tvářili opravdu nechápavě.
„Možná by bylo lepší to udělat jednodušeji,“ poznamenal Evan a pohledem se ujistil, že jeho podřízená myslí na to samé.
„Hm, tak mi to předveďte!“ nafoukla se, Teyla se doopravdy nafoukla.
„Majore, střelíte ho první, nebo to mám udělat já?“ Oba dva se mlsně podívali na vědce, které mu se v obličeji objevila panika. Věděl jistě, že se určitě nepřeslechl.
„Cože? Střelit? Vy…?“ Celý tenhle výstup zakončila Athosianka tím že nasyčela.
„Proč budu plýtvat energii, když mám dost nábojů! Prostě ho zastřelím!“ Jednoduše Zuzana věděla, jak se Teyly rychle zbavit a jako bonus viděla ještě její uražený obličej. Dnešní den byl krásný!

Trénink dopadl kupodivu velmi slušně. Žádné velké ztráty na životech nebyly a doktor McKay si odnesl pouze jednu modřinu a ta, nutno podotknout, nebyla od Petersonové. Major Lorne na tom byl o něco hůř, jenže on byl voják a vždy, když trénoval s tou hnědovláskou, tak to dopadalo stejně.
„Tak a já jdu do postele,“ zajásal voják. Představa teplé postýlky ho lákala čím dál více. Pomalu ji viděl na každém kroku. Jenže než stačil udělat jen jeden krok z vypolstrované místnosti tělocvičny, tak byl zastaven kapitánem. Nechápavě na ni pohlédl. Jeho obličej prosil o klid.
„Zapomněl jsi na to, na čem jsme se dohodli?“ upozornila na sebe nenápadně žena. Jenže unavený stále nechápal, o co jde. Nakonec to vzdala a vytáhla velkou roli papíru, nůžky a izolepu.
„Ale, ne! Já zapomněl!“ praštil se do čela Evan.
„Hej, o co jsem zase přišel?“ hlásil se Rodney. Štvalo ho to, vždycky ho vynechávali. Zuzka mlčela a usmála se. Okamžitě přepnula na jiné téma. Jiná možnost nebyla, dozví se to ve stejnou chvíli, jako všichni ostatní.
„Dnešní oběd je obzvláště zajímavý: Wraithí překvápko. Slyšela jsem dva techniky se o něm bavit, prý ho vynechají,“ promnula si ruce, „to je jedině dobře, více zbude na nás,“ Zuzanin obličej se změnil v zasněný, „budu si moci přidat a přecpat se k prasknutí! Mňami!“
„No, myslím, že vám dám část své porce, brokolici neprožívám.“ Rodney McKay se nezapřel.

Netrvalo dlouho a na povrch vyplavalo to ´nové´ překvapení. Jedna z holých a nepoužívaných antických stěn padla za vlast. Stala se válečnou obětí Petersonové a Lorna. Právě byl založen: ´Žvanič aneb napiš, co srdce ráčí´. Šlo o papír velkého rozměru, který se rozkládal na již zmíněné stěně. Každý zde mohl napsat svůj vzkaz, mohl dokonce nakreslit obrázek. Pravidla byla k němu přidělána, na nich se dohodli kapitán i major okolo druhé hodiny ranní. Lidé si dokázali rychle zvyknout na cokoliv, do hodiny přibylo opravdu velká hromada vzkazů.
Rodney a Zuzana si výjimečně sedli společně. Dnes jim to bylo jedno a navíc ostatní stoly byly plné. Oba se pustili do vydatného jídla plného zeleniny a vitamínů. Tyhle obědy Petersonová zbožňovala, nezakládala si nějak na zdravé výživě, ale odmala milovala ovoce a zeleninu. Spousta lidí si po přečtení jídelníčku rozmýšlela, jestli opravdu mají riskovat nebo ne. Přece jenom zelenina přejmenovaná na ´Wraithí překvápko´ mluvila za vše.
Nějaký matný stín vlezl přímo do slunka, kterého si kapitán užívala. Vyhřívala se jako kočka a u toho vesele jedla. Jedna z jejích nejoblíbenějších činností. Rozhodla se otravu ignorovat.
„Ehm…“ ozvalo se zcela neohroženě. Ta, jenž si myslela, že to patří k ní, nechápavě vzhlédla od talíře naloženého zeleninou a pohlédla na narušitele. Byl to nějaký vědec a podle úsměvu i nový, protože kdyby tu byl nějaký ten čas, tak by rychle pochopil, jakou chybu dělá. V rukou držel pár papírů a nějaké desky, práce volá.
„Přejete si?“ zamrkala zelenoočka. Dneska měla dobrou náladu, jindy by ho poslala pryč. Měla ráda při jídle klid.
„No, chtěla jste to hlášení a ještě potřebuji podpis.“ Papíry označující hlášení přistály na stole. Jestli tohle je hlášení, tak byla Zuzka pravděpodobně blázen. Byl to malý štos dvaceti bílých papírů. Žena se zděsila, ale tímto to nekončilo. Pod nosem se jí objevilo něco, co si žádalo její autogram. Přečetla si to a zamračila se.
„Doktore, abychom si rozuměli, vy,“ ukázala na něj, „po mně,“ ukázala na sebe, „chcete, tohle to?“ Názorně zatřepala celou podložkou. Možná to bylo chabé na vědce to nemělo žádný účinek. Oslovený pokýval hlavou a tvářil se, jako by to byla samozřejmost.
„Dovést dvě stě kilo zeminy z pevniny?! No, zbláznil jste se?“
„Ne!“
„Fajn, tím pádem nepodepisuji,“ prohlásila a poslala ho mávnutí ruky pryč. McKaye tahle situace nijak nepoznamenala, dál pokračoval v jídle.
„Ehm…“ ozvalo se dřív, než se stihla Zuzka zahryznout do něčeho dalšího. V obličeji zrudla, ale stále měla vnitřní klid. Vražedným pohledem sjela dalšího prudiče.
„Co je?“ štěkla.
„Hlášení, podpis,“ shrnul všechno. Vyhověla, výjimečně. Jenže když odehnala jeho, tak zjistila, že se za ním vytvořila řada. Zakňučela jak zraněné zvíře. Tohle se jí zdálo, vtip, jedině ten to byl.
„Ok, takže kdo jde odpoledne na misi, zůstane tu,“ postavila se, nejbližší udělali pro jistotu jeden, dva kroky zpět, „ostatní mě nechají v klidu. Doufám, že jsem mluvila jasně!“
„Ale jak…“ Přihlásil se o slovo někdo z konce řady. Hrdina! Kdyby byl blíže tak si netroufne.
„Stavím se za všema. Měli byste vědět, že já si vedu podrobný seznam o tom, kdo mi kdy má donést hlášení a teď…vypadněte!“
„To jste minule taky tvrdila a my jsme vás museli nahánět po všech čertech!“
„Jo, jenže tenkrát jsem to hlášení nepotřebovala, takže teď si jděte po svých a zkraťte nějak ty štosy papírů, kterým říkáte hlášení. Delší jak deset stran neberu!“ Půlka z řady zasténala.
„Myslím, že jsem byla srozumitelná, tak tedy máte co dělat…šup!“ Udělala dva kroky směrem k čekatelům. A když řekla ´šup´, tak tleskla. Zabralo to. Zuzka se pro sebe usmála. Milovala tyhle chvíle, alespoň někdo se jí bál.

Major Lorne celé odpoledne prospal krásným a nerušeným spánkem. Nikdo se ho nepokoušel vyhodit z teplého pelíšku, nikdo po něm nic nechtěl. Jako by to město samo vědělo. Žádný poplach se nekonal. Vše šlapalo jako švýcarské hodinky. Samozřejmě se i ten nejkrásnější sen změnil v noční můru jménem Petersonová. Ta si okolo šesté přišla pro hlášení. Vypadala velmi nekompromisně a vytočeně, Evan neměl odvahu si rýpnout. Pak následovala rychlá večeře a…opět postýlka, která stihla vychladnout. Dnes kašle na karty, stejně bude mít o zábavu postaráno.
Doktor McKay si užil báječné a slunné odpoledne. Bavil se u jednoho zvláštního zařízení. Nevěděl, co to je, nebo jak funguje, krása! Mohl se pokoušet to zničit, vytáhnout z toho data, křičet na ostatní. On svou práci miloval, i když by to nikdy nepřiznal. Stejně jako miloval…no, to je jedno.
Kapitán Petersonová měla odpoledne nadupané prací. Pobíhala po všech laboratořích a vytahovala ze všech hlášení. Několikrát musela vyhrožovat. Dokonce se snížila i k drobným ústupkům. Vyjednávala, smlouvala a nadávala, skoro škrtila. Zvolila drsnější metody vydírání. Pro některé začalo peklo, jenže si za to mohli sami. Ona jsem plnila rozkazy a to důkladně. Pak ještě přišla ta část, při které podepisovala různé prosby, stížnosti a přání. Některé musela poslat výš a některé prostě hodila do koše. Stihla ještě napsat další rozpisy služeb a pak se konečně dostala na večeři a noční službu. V devět dorazil seržant Green, s kterým začali opět pracovat.

Měsíc svítil antickým oknem do místnosti. Všude okolo něho se rozkládaly hvězdy, jako by je tam někdo jen tak pohodil. Neznámá souhvězdí se rozprostírala na vodní hladině oceánu, který vypadal jak černý satén. Byl temný a hluboký, nevyzpytatelný. Přes to všechno mlčel, i když narážel na mola starého města. V lidech to vzbuzovalo podivný klid a trpělivost.
„Takže, až vyjdeme z brány, tak se postavíte sem a zbytek sem,“ říkala zrovna Zuzana. Vše názorně ukazovala na papíře.
„Planeta je prozkoumaná,“ namítl Green. Samozřejmě, bylo to marné ji přemlouvat k jinému postupu, avšak on to zkoušel neustále dokola. Oba dva na sebe chvíli hleděli, než se rozesmáli.
„Andy,“ začala mírně, „vždyť znáte důvody a stále to zkoušíte dokola a dokola.“
„Jenže to byste se pak nezasmála.“
Přikývla: „Taky pravda…pak si vezmete na starosti tuhle stranu. Mají tam být jeskyně. Vlastně celá planeta je poddolovaná. Jsou tam samé díry v zemi.“ Podala mu fotografie od průzkumného týmu. Kritickým pohledem si je prohlédl.
„No, kdyby se to nějak zvrtlo, tak je tam několik dobrých míst na schování.“ Samozřejmě, že bylo jasné, proč bude prozkoumávat okolí. Další strany měli rozděleny zbylí dva mariňáci z týmu. Zuzana si vzala na starosti vědce. Zvedali ji tlak. Tohle bylo nad slunce jasné. Pak tu byl ten ochranářský komplex, který nedovolil kapitánovi z nich spustit oči, bála se, aby o někoho nepřišla. Snažila se ochránit tolik lidí a nezvládala to. Celá Atlantis o tom věděla, ale nemluvilo se o tom, nikdy. Nemělo cenu cokoliv rozebírat. Pod tvrdou slupkou byla člověkem jako každý jiný.
Další drb, který o ní vznikl, byl ten, že každý týden se minimálně jednou zastavila u brány a hleděla na ni nějakých pět minut. Dříve byla rušena službou, avšak teď ji nechávali. Podařilo se zjistit, že tam Zuzana čeká. Lidé okolo nevěděli na co, nebo na koho. Pravda byla taková, že věřila celým svým srdcem. Chtěla, aby se ztracené týmy navrátily domů ke svým přátelům i rodinám. Jenže brána zůstávala, klidná, tichá, nevyzpytatelná a kapitán stále stála a hleděla do tisíce let starého kruhu. Nikoho nenapadlo jí říct pravdu: mrtví se nevrátí, stejně jako pohřešovaní. Neposlouchala by. Věřila mnohem více, než mnozí zde. Stávalo se, že stála po boku Elizabeth. Měly stejný cíl. Vtipné? Ani trochu, spíše smutné. Bylo podivné si uvědomit, že lidé umírali a ona si to prostě nepřipouštěla.

„Podle toho, co mi dala doktorka Weirová, tak tam zůstaneme maximálně tři dny. Biologové budou provádět nějaké ty výzkumy a my na ně dáme pozor.“ Andy si povzdechl, neměl takové mise rád.
„Hele, Greene, uvědomuji si, že to za těch pár dní odnese naše psychika, ale zvládneme to. Hlídali jsme děti mnohem delší doby. Tohle je hračka.“ Zase ten utrápený obličej. Nevěděla proč, ale hrozně ráda ho uklidňovala. Znala ho tolik let a vždycky ji dokázal nějak obměkčit.
„Slibuji, že se nic nestane.“
„To jste říkala i před pěti lety, před dvěma lety, dokonce i měsícem. A co se nestalo? Napadli nás a já měl zlomenou ruku,“ postěžoval si.
„Hele, nemáte si na co stěžovat,“ smála se a seržant s ní, „pokud mě paměť neklame a to zajisté ne, tak jsem to byla já, kdo skončil s přetrženým svalem.“
„Výjimka…koho střelili do zadku, když jste se nechtěla provdat za nějakého zazobaného obchodníka?“
„Ty můj hrdino! Co bych si bez vás počala?“ Nad tímto se seržant vážně zamyslel.
„Pravděpodobně byste použila granát nebo C4.“ Smíchem zakončili výčet problému v jejich minulosti. Museli pokračovat v důležitějším.

„Takže misi jsme vyřešili, teď ten večírek.“ Nad tím se Andy zamračil, ale nechal Zuzanu, aby dořekla celý problém.
„Na tu dobu má přijít kontrola z SGC, to znamená, že máme problém. Měl by se pohybovat okolo velení, avšak pokud bude chtít jít na prohlídku…“ záměrně nechala větu nedokončenou.
„Tak jsme pěkně v pytli,“ pochopil Green.
„Každopádně, propašujeme tam hodně láhví s kávou. O to se postarám já. Doktorka Weirová nás upozorní, kdyby se měli vydat k nám. V tu chvíli dáte všem povinně kávu.“
„Jak jinak,“ přitakal seržant.
„Místo konání je přesunuto, ještě nevím kam, sakra, je to jak jeden problém, který nabaluje další a další.“ Zuzka si vjela rukou do vlasů.
„Pokaždé se tam objevil alkohol, avšak ti, co to mají zakázaný, se ho nikdy nedotkli.“
„Plus pro ně, nehodlám se s kýmkoli hádat,“ s povzdechem podala muži seznam lidí. Ten si ho kriticky prohlédl.
„Slušná armáda, mám na zítřek práci, budu kontaktovat provinilce. Doufám, že se tam neobjevíte. Protože pak bych byl volný.“ Starost v jeho hlase byla opravdu nenápadná.
„Ten večírek probereme jindy, pravděpodobně v pátek dvě hodiny před jeho konáním,“ zakončila to Petersonová. Na tohle neměla náladu. Vlastně neměla na nic. Dnešní den ji unavil nějak předčasně. Poslední týden spala málo a teď to na ni všechno dopadlo. Zazívala.
„Ok, kapitáne, ale jak si to představujete s tím výcvikem?“ Green to chtěl mít očividně za sebou. Nedivila se mu.
„Už jsem se byla dívat na severní část. Je taková nejlépe prozkoumaná a ještě není obydlená. Chodby jsou tam tmavé a hodně slepým.“ Seržant věděl, kam tím míří.
„Jasně, už chápu! Chcete udělat něco jako takovou štvanici?“ Kývla a nechala seržanta, aby pokračoval. „Tak to vidím na dva týmy, tedy podle počtu vojáků a vědců.“
„Souhlasím. Hlavně je sestavíme z lidí, kteří se neznají…“
„Chcete je hnát do extrémů?“ přerušil ji Green.
„Ano, chci! Chci, aby byli všichni připravení. Tam venku to není to samé, co v SGC nebo na zemi. Tady jde o životy. Střelí vás a vy vykrvácíte. Nikdo z nás neví, jak to pitomý krvácení zastavit pomocí základní lékárničky. Co kdybyste musel dát transfuzi? Umíte to? Musíme být připraveni. Já tohle neberu jako hru a je mi líto, pokud někdo ano. Nehodlám to podcenit.“ Tenhle proslov na muže zapůsobil. Tušil, že to bere vážně. Dlouho mlčel, ale pak ho napadla myšlenka, kterou si musel ověřit.
„Budete podvádět?“
Zuzana se ďábelsky usmála.
„Co myslíte?“ nahodila naprosto běžným tónem a dál něco vypisovala do papírů.
„Že uděláte všechno, aby nikdo nemohl pravidla obejít, jen ten, kdo je tvořil.“
„Já nikdy nepodvádím, jen se držím pravidel.“ Hnědé oči se střetly s zelenými. V obou se zalesklo.
„Stejně jako život,“ zabručel nešťastně muž. Bylo mu jasné, že ošetřovna bude zase jednou plná.

Omlouvám se, ale tady jsem měla příspěvek, který jsem přidala v domnění, že ho upravuji, takže, ti kdo si toho všimli, tak se jim velmi omlouvám. To je těma Vánocema...mozek mi nějak ochabl.

Tak dneska mi to přišlo trochu slabší než minule. Možná jsem se na to dostatečně nesoustředila, možná jsem vypila málo kávy, ale měla jsem problémy s dějem. Absolutně jsem nevěděla, o co tam jde. Dialogy pěkné, mnohdy dost realistické a kapitánka...no, za velící bych jí nechtěla
Takže verdikt? Pořád pěkné, ale slabší než tvoje jiné texty. Oproti minulé oddechovce, tohle bylo docela na soustředění a to mi takhle brzo po vánocích opravdu nejde

Díky, za kritiku, tvé si vždycky vážím . Teď mi to nějak uteklo v té části. Díky za upozornění. Lidé se tam snaží hodně věcí tajit a neprozradit. Já se tak snažila, aby se to dalo pochopit (očividně to nedělá dobrou). Na přemýšlení tahle část opravu je a hodně . V další části se to pokusím vylepšit. Jinak moc děkuji za komentář. Jinak ke kapitánce...v životě bych ji nechtěla za velící .

Tak to já se přiznám že bych ji za velící taky nechtěl, jinak ohledně srozumitelnosti chtě-nechtě musím souhlasit s Eleirou. Také jsem se v tom dosti ztrácel

Jůů, dík za komentáře . Ok, chápu. Dám si na to velký pozor. Snad se vám bude Středa líbit. Pokusila jsem se vysvětlit o co půjde v Neděli. Tak pak mi to zkritizujte (nad to unesu).

Pěkné počtení .

Středa

„Lžeme, všem a bez výhrad, stejně jako sobě. Možná bychom jednou mohli zkusit pravdu. Není to tak špatné…“

Green pohlédl ke vchodu do jídelny. Jeho nadřízená vkráčela poněkud nejistým, unaveným krokem. V rukou měla objemnou složku, která se pravděpodobně vztahovala k nějaké té akci a vedle ní cupital nějaký vědec. Snažil se jí vysvětlit, proč nedonesl včas hlášení. Nejen že to unaveného kapitána nezajímalo, ale taky to sotva vnímala. Seržant se jí ani nedivil. Právě skončila noční a celý den předtím byla na nohou. Podle toho jak vypadala, tak i část noci před tím nespala a pokud měl Andy dobré informace, jakože měl, tak ji dnes dopoledne a odpoledne čekala spousta práce. Teď si všiml, že Petersonová stojí vedle něj a snaží se dostat ke kukuřičným lupínkům a mléku. To znamenalo, že je středa.
Zuzana sotva pozdravila svého podřízeného a rychle utíkala k jednomu nejvzdálenějšímu stolku, pravděpodobně se chtěla schovat před světem. Za ní se jako stín řítil vědec. Začínalo se to schylovat k problémům. Žena v uniformě si rozložila své papíry a začala psát červenou tužkou něco mezi řádky. Tím dala jasně najevo, že chce být sama a nerušená. Dokonce se i okolní stoly o něco ztišily. Bylo to zvláštní, ale Petersonová dokázala kolem sebe šířit respekt, stejně jako smích.
„Promiňte?“ pohlédla konečně na vědce, který skoro z argumentů přestával mluvit.
„Ale tak, kapitáne, snažím se vám vysvětlit, jak je ta práce důležitá...proto jsem ...“ tady byl přerušen.
„Ve vší úctě, mě to nezajímá doktore. Máte podle všeho týdenní zpoždění a to znamená, že pokud to nebude do večera na stole, tak jdete do hlášení k doktore Weirové. Myslím, že jsem se vyjádřila jasně!“ Zuzana se s tím zdá se nehodlala párat. Veškerý šum umlknul, všichni začali sledovat celou podívanou. Několik odvážlivců uzavřelo sázky, jestli vědec přežije či ne.
„Co si to dovolujete. Vůbec nevíte jak je má práce důležitá! Poflakujete se po městě a ...“ Muž vstal a naklonil se blíže ke kapitánu. Chyba číslo jedna.
„CO si sakra o sobě myslíte?!“ Petersonová pomalu rudla. „Abyste věděl, já jsem více jak dvacet čtyři hodin na nohou. Celou noc jsem hlídala, aby vám někdo ve spánku neustřelil zadek a tohle je váš vděk? Chci snad po vás moc?! Ne, jen jedno hlášení!“
„Tohle je vaše povinnost mi hlídat zadek! Myslíte si, že jste něco víc, ale nejste!“ Chyba číslo dvě, které se ubožák dopustil. Ještě kousek a doktor bude na dvě půlky.
„Dávejte si pozor na pusu, doktore, mohl byste skončit na ošetřovně!“ Po tomhle prohlášení začali někteří lidé vstávat od stolů. Ne, že by se o sebe báli, ale přece jenom bude za chvíli potřeba zastavit ty dva.
„Vyhrožujete mi?“
„Vám?“ opovržlivě ho sjela pohledem, „o vás bych si neopřela ani kolo, natož na vás plýtvat slovy. Skončila jsem...“ Zuzka si snažila rychle sbalit vše co měla na stole. Mohlo by dojít k něčemu, co nechtěla.
„Ale já jsem neskončil...vy malá blbá...“ dál to však nedokončil. Vědec vykřikl, spadl na zem a z nosu mu začala téct krev. Zuzana se chtěla na něj vrhnout, ale tomu zabránil, jak seržant, tak McKay. Chytili ji za ruce a celým tělem ji zatarasili cestu, kterou mohla zvolit na uškrcení vědce. Zuzna se je snažila odstrčit bokem, ale oba měli silnější ramena. Rychle ji přitlačili na nedalekou stěnu.
„Seržante, uhněte mi z cesty!“ protlačila skrze zuby a snažila se ho odsunout stranou. Andy ještě více přitlačil a skoro ji znehybnil. Kolem napadeného se začal tvořit kroužek, který se začínal usmívat.
„Greene, McKay, nenuťte mě, abych vám ublížila.“
„A vy nenuťte mě, abych udělal to samé. Zaděláváte si na problém, protože pokud okamžitě nepřestanete, tak ne jen, že vás dají do hlášení, ale budete na nějakou dobu zbavena velení!“ Žena se přestala pomalu zmítat, avšak ani jeden ji nepustil.
„Můžete mě pustit?“ zavrčela. Měla být klidná, možná. Nevyhověli.
„Co se tu děje?“ Zaznělo ode dveří. Major Lorne dorazil na snídani. V tu ránu ji oba muži pustili. Nevzdálili se na tolik, aby v případě dalšího problému zakročili.
„Ta malá…“
„Važte slova, doktore,“ rychle ho upozornil Lorne, protože by mohl schytat ještě jednu od něj.
„…mě praštila.“ Evan dobře věděl jak to bylo, jenže musí vyslyšet i jiné zdroje.
„Kapitáne, je to pravda?“ Majorův obličej byl vážně naštvaný. Zuzana stála v pozoru a sledovala moře. Na vojáka se ani nepodívala, vlastně nepohlédla na nikoho.
„Pane, on si o to koledo…“
„Ptal jsme se snad vás, Greene?!“ štěkl Lorne. Opravdu byl dopálený. Málo kdy ho člověk vyděl takhle rozčíleného.
„Ne, pane.“ Andy měl stejný postoj jako jeho velící.
„Tak mlčte!“
„Ano, pane.“
„Takže?“ dožadoval se svého Evan. Zuzana, ač mu neviděla do obličeje uznala, že z něj má strach. Nerada, avšak kývla, nepatrně. Jeden pohyb za ni vyřešil tolik věcí a uvedl ji do problému. Rodney pozorně sledoval celou scénu. Možná se do toho neměl jen plést, avšak něco ho hnalo k tomu, aby jí pomohl.
„Majore! On,“ ukázal na stále ležícího vědce, „je idiot…“
„To vím i bez vás, McKay. Vás jsem se neptal. Kapitáne?!“
„ANO, PANE!“ zařvala z plných plic majorovy přímo do obličeje. Už to nedokázala v sobě dusit. Byla naštvaná, na sebe, na svět. Zbytečně kvůli ní všichni lhali.
„Proč?“ tahle otázka byla o něco mírněji řečená.
„Nechala jsem se vyprovokovat. Moje chyba, pane, naběhla jsem si.“ Rodney McKay zavřel oči. Tak to nebylo, nechápal proč lže. Major se zatvářil, že jí nevěří ani slovo.
„Greene, jak to bylo?“ Evan konečně spustil oči z kamenné tváře kapitána. Jenže teď narazil. Seržant nevydal ani hlásku. Tohle bylo na muže vážně hodně. Znovu se rozčílil.
„To byl rozkaz, seržante! Před chvílí jste měl tolik keců a teď nic?“ Stále to hrobové ticho. Bylo jasné o co šlo. Andy nechtěl nikoho prásknout. Kdyby řekl pravdu, tak by mohl usvědčit svou nadřízenou ze lži a nebo kdyby lhal, tak by ji také nepomohl. Zvolil si to nejjednodušší, držel jazyk za zuby. Petersonová vypadala zničeně, jako by zestárla o několik let a když promluvila, zněl její hlas vyrovnaně a ztrhaně.
„Andy, řekněte prosím, co se stalo. Pokud možno po pravdě.“ Žádný rozkaz, prosba a ještě neformální oslovení. Voják byl tak zmatený, že řekl vše, co viděl a ani jedou nezalhal. Toho přesně chtěla kapitán dosáhnout. Povedlo se.
Seržant skončil a po jídelně se rozprostřelo ticho. Tlačilo se všude, možná bylo trapné a vlezlé. Koho to zajímalo? Nikoho. Větší podívanou sliboval major Lorne a kapitán Petersonová, dvojce, která byla zadobře. Momentálně se oba měřili pohledy. Ani jeden neuhnul. Snažili se najít v tom druhém něco jiného, než znali. Nakonec vše zkazil doktor McKay.
„Majore, možná byste to měl ukončit. Chtěli bychom snídat.“ Svatá pravda a navíc by se hodilo, aby se raněný dopravil na ošetřovnu.
„Sbalte si věci, kapitáne a za hodinu vás očekávám v řídící místnosti, kde jak víte, máte službu,“ snažil se znít co nejsmířlivěji, ale vyznělo to spíše naštvaně. Poslechla. Pobrala své papíry a snídani nechala tam kde byla. Rychlým krokem, doprovázena obdivnými pohledy, se vydala do svého pokoje, kde bude opět bez snídaně. Den pod psa a zničené veškeré vztahy, které vybudovala.
Lorne ještě chvíli stál a koukal do stěny, než se otočil. Jedním pohledem pochopil, že dnes bude veselý den. Kývl na seržanta, aby toho vědce doprovodil na ošetřovnu.
„Doufám, že půjde do hlášení,“ ozval se ihned vědec provokatér. Jakmile mu nic nehrozilo, tak přestal hrát chorého. Evan se zastavil v polovině pohybu, ano, ta poznámka patřila jemu. Rychlostí, jakou nikdo nečekal chytil vědce pod krkem za tričko a strhl ho k sobě.
„Dávejte si pozor, doktore, ne vždy tu budu, abych vám pomohl z malérů.“ Doopravdický význam vojákových slov byl: „Uvidím, ale cekni a odneseš si zuby v pytlíku.“

Zuzana přišla k sobě. Sotva se za ní zavřeli dveře, tak se o ně opřela. Po tvářích ji sklouzla slza zklamání, vzteku a všeho, co v sobě držela. Byla vytočená, naštvaná a to především na sebe. Opatrně položila složku na stůl a přešla k posteli. Vzala polštář a hodila ho na stěnu. Kopnula do železné konstrukce, posunula celou postelí. Matrace letěla pryč, stejně jako deka. Jako další se na zem dostal kalíšek s psacími potřebami. Tužky, zvýrazňovače, fixy a propisky se rozkutálely po celé podlaze. Během chvilky se celá místnost stala něčím, pro co neexistuje slovo. Možná to nebyl nejlepší způsob, jak ze sebe všechno dostat. Jenže sebeubližování Zuzka nepovažovala ze účinné. Tady mohla ztratit sebekontrolu, o nic nešlo.
Zaklepání vyrušilo kapitána ze zamyšlení, seděla na zemi opřená o převrácenou postel. Odpočívala. Přemýšlela nad sebou a svým chováním. Musela se uklidnit. Dokud tak neudělá, tak nemůže jít pracovat. Promnula si spánky. Tolik se jí chtělo spát.
„Dále,“ štěkla. Do ruky si připravila polštář. Neznámý se brzo objevil. Chtěl udělat krok do místnosti, ale místo toho ho udělal ven. Polštář mu přistál přímo na obličeji.
„Petersonová, to už vážně přeháníte!“ zaznělo velmi rozzlobeně.
„Buď rád, že to nebylo těžítko!“ zavrčela. Vstala a začala uklízet. V té činnosti nacházela vnitřní klid.
„Chci slyšet, že to bylo naposledy,“ upozornil na svou osobu Lorne a hodil po ní polštář nazpět.
„Jestli jde o házení polštářů, tak to ti slíbit nemůžu.“
„Sakra dobře víš, o co jde!“ Zuzana hodila polštář na zen a stoupnula si těsně k majorovi.
„Dej mě do hlášení, uhoď mě, zavři mě do vězení...udělej cokoliv, ale nikdy ode mně neuslyšíš slova lítosti nad tím incidentem.“ Po tomto proslovu se otočila a pokračovala v předchozí činnosti. Evan rychlým krokem přešel pokoj a chytil ji za paži, otočil ji k sobě.
„Zuzano, neudělám ani jedno, dokud se neuklidníš.“
„Jsem klidná.“
„Ne, nejsi. Podrážděnost nic nevyřeší! Co tě štve?“ Uhodil hřebíček na hlavičku. Za tu dobu, co ji znal, tak věděl, že kromě nevyspanosti jí muselo žrát něco jiného.
„Víš co? Trhněte si, pane! Vůbec to nechápeš! Nemáš ani tušení jak dlouho jsem na nohách! Pobíhám z jedné strany na druhou. Před nedávnem jste mě prohlásili za blázna. Za tu dobu jsem se dozvěděla, že vlastně Antici byli parchanti, kteří experimentovali na lidech. Matka mi leží v nemocnici, otec se se mnou nebaví!“ vykřikla celou pravdu. Všechno na ni padalo. Všechno, co cítila, šlo na povrch. Udělala chybu, pletla osobní život do práce. Nenáviděla se za to.
„Tohle je to, co tě trápí?“
„Odejdi prosím,“ zašeptala.
„Zuzko,“ snažil se ještě napravit věci.
„Hlášení čeká, majore. Myslím, že se milý doktor ozve.“ Jen zakroutil hlavou a přešel ke dveřím. Opravdu nechápal její chování, vlastně ho chápal, jen...jen nevěděl jak pomoci.
„Kdybys...“
„Jdi pryč!“ slova doslova usekávala. Na důkaz svého přání vzala do ruky jedno z železných těžítek, která ležela u ní na stole. Evan polkl a radši odešel. Nehodila by to … tedy alespoň v to doufal. Dnešek stál za prd a to bylo teprve ráno.

O hodinu a půl později byla kapitán Petersonová zavolaná doktorkou Weirovou. Nemusela hádat příčinu. Bylo nad slunce jasné, co po ní bude chtít. Naprosto klidná prošla skleněnými dveřmi. V polovině nového kroku se zarazila. V místnosti bylo několik lidí, doktor McKay, podplukovník Sheppard, major Lorne, seržant Green, doktorka Weirová a samotný poškozený doktor, který se těšil nejlepšímu zdraví.
„Kapitáne, tady doktor Elis na vás podal stížnost ohledně napadení. Co mi k tomu povíte?“ spustila hned po jejím příchodu doktorka Weirová. Zelenooká žena vypadala hodně rozladěně. Už se s tím nehodlala mazat, pravda bude lepší.
„Doktor Elis mi měl přinést hlášení. Má více jak týdenní zpoždění. Několikrát jsem ho na tenhle problém upozorňovala, ale on se stále vymlouval na to, že má nějaký důležitý projekt. Začala jsem na něj víc tlačit. Dneska se mě pokoušel vysvětlit, co mu zase do toho vešlo, doktorko. Nechala jsem se vyprovokovat,“ shrnula problém několika větami.
„Nemělo by se vám to stávat,“ nasadila velmi klidný hlas doktorka. Zuzana nechápala, co se tu děje.
Elizabeth pokračovala: „Jelikož jsem si vyslechla všechny strany a jsem ochotna přihlédnout k přímluvě majora Lorna, tak vás zatím nepotrestám, ale pokud by se to mělo opakovat, tak přísahám, že vám to jde do hlášení. Jasné?“ Pozvednuté obočí říkalo, ať si dá pozor.
„Křišťálově, madam. Smím jít?“ Liz nechápala její chování, avšak kývla. Na to Petersonová zasalutovala, otočila se a odešla. Nikomu neřekla slovo, neohlédla na ně. Měla službu.
Postupně všichni opouštěli kancelář doktorky Weirové. Major Lorne a Green si šli zacvičit, oba doktoři zamířili do laboratoře. Zbyli tu už jen samotná majitelka kanceláře a podplukovník. Mezi nimi se rozprostíralo ticho.
„Nechápu, že jim dáváte tak volnou ruku!“ vyjel nakonec John. V pravidelném intervalu házel vražedné pohledy na Liz.
„Johne, podívejte, stává se, že jim ujedou nervy. Všichni jsme pod velkým tlakem,“ opět jako vždy zvolila diplomatickou cestu. Tentokrát se Sheppard nezklidnil.
„Četla jste vůbec to, co sepsal Lorne na ten incident?“ Liz kývla. Samozřejmě, že to četla a domyslela si, co chtěl major říct.
„Vždyť to vyznělo, jako by se nic nestalo a vlastně to byla doktorova chyba!“
„A byla, Johne,“ tentokrát její hlas uklidňoval, „kapitán Petersonová nelže a já ji věřím.“
„Co když toho využívá? Hm?“ Ten muž se nevzdával…nikdy.
„Podplukovníku, tak dost. Ujišťuji vás, že Zuzana Petersonová nikdy nepřekročila a nepřekročí hranice,“ zvýšila hlas. Odpovídala dvojsmyslně, to bylo jejím záměrem. Tušila kam se tenhle rozhovor ubírá. Sama trošku poznala tu ženu a věděla, že je velmi pravdomluvná. Pokud už by nemohla věřit jí a ani svým nejbližším, tak komu pak?
„To už udělala!“ Na tohle Weirová vstala. Měla toho plné zuby. Opět se pohádá se Sheppardem, avšak tohle bylo na denním pořádku.
„Nechtějte, abych vám připomínala incident, který se stal nedávno. Posledně jste to byl vy, kdo uhodil vědce! Nedala jsem to do hlášení, protože se za vás přimluvili všichni okolo. Zavřete nad tím jednou oči a nechte to plavat.“
„Zavírám oči nad těmito incidenty snad každý týden,“ v jeho se odrážela velká rezignace, „jen to nečekám od těch lepších.“
„To nikdo z nás…“ poplácala ho Liz po rameně, „a nebojte se, ještě to s kapitánem proberu,“ s příslibem pokárání Petersonové ho vyprovodila ze své kanceláře. Vlastně s ní potřebovala mluvit, ale kvůli úplně něčemu jinému. Tímto to skončilo. Oba doufali, že se žádný další incident nestane. Do zítřejšího odpoledne tu bylo tolik práce a všichni pracovali přes čas. Podrážděnost se ve městě jen stupňovala. Opravdu nemělo cenu se na kohokoliv zlobit, ne v těchto časech.

Zuzana Petersonová si procházela severní část se seržantem Greenem. Mlčky zaznačovali do papírů nějaké poznámky. Do slepých chodeb umísťovali papír, kvůli další orientaci.
„Takže, myslíte si, že ten výcvik vyjde?“ otázal se po nějaké době seržant.
„Vůbec nevím. Chtěla bych, aby se na nedalekém molu provedlo něco jako lékařský ´kurz´.“ Začala hledat v papírech, to znamenalo, že dál měl pokračovat Green.
„Tam bude asistovat doktor Beckett, za kterým s ještě dnes stavíte,“ připomínal další práci, „prostě a jednoduše to bude kurz první pomoci.“ Kývla, Andy měl dobrou paměť.
Zuzka se ujala pokračování: „Ještě se musím stavit za McKayem ohledně…“
„Večeře,“ přerušil ji voják. Sám měl co dělat aby se vyhnul dobře mířenému kopanci.
„…ohledně další části. Hned po ´kurzu´ první pomoci nastane vědecká část. Doktor McKay by měl vysvětlit, jak jednat v případě nouze. V technice máme všichni velké mezery. Po skončení se všichni rozdělí na týmy. Počet si upřesníme na místě,“ Zuzana položila do další slepé chodby papír a pořádně ho zajistila izolepou, „každou skupinu pošleme do jiného sektoru,“ celou část si byli nuceni rozdělit do sektorů pro přehlednost, „a dáme jim lékárničky, zbraně s těma barvícíma střelama…víte co myslím?“
„Mno, mlhavě si to představuji. Ty co se používají v Paintballu? Kde je seženete? A navíc musíte to udělat tak, aby každá barva byla jiného týmu,“ další problém, na který upozorňoval.
„Přesně ty myslím a generál O´Neill doveze ze země několik krabic speciálně určené pro mě,“ zakončila to mrknutím. Pod očima měla temné kruhy.
„Aha, tak problém s tím nemám. Pak to odstartujeme a počkáme, až se navzájem postřílí,“ tady mu něco říkalo, že se toho chtě nechtě zúčastní. „Pokaždé, když bude někdo zasažen, tak musí použít lékárničku, pokud by za doopravdické situace byl schopen ji použít, jinak podle značky zjistíme, jestli je mrtvý…to zní jako Paintball!“ Andy se netvářil zrovna nadšeně.
„No tím jsme se nechala inspirovat, jen musíme dopilovat pravidla. Vlastně celý můj tým bude dohlížet na to, aby se nepodvádělo. Budeme mrtvé posílat na speciální místa, která musíme určit. Sami se budeme bránit, ale k tomu později…Ještě něco?“
„Jo! Kdo bude umývat ty stěny a prát uniformy?“ seržantovy se to vůbec nelíbilo.
„Všichni po skončení vyfasují kýbl a budou čistit. Snad si nemyslíte, že to zůstane na nás,“ podivila se nad tím Zuzka. Myslela si, že je pověstná svou leností. Už jen představa čištění něčeho za někoho jiného jí zvedala mandle.
„No na chvíli jsem zaváhal,“ přiznal se poctivě muž. Zamračil se. Na čele mu vznikla drobná linka.
„Co se vám zase nelíbí?“ vyštěkla kapitán. Blížilo se k době obědu a ona umírala hlady. Představa toho, že opět nedostane do žaludku něco pořádného ji děsila. Tolik práce se na ni nakupilo a bohužel ne jen na ni.
„Motivace není?“
„Proč vy chlapi musíte mít motivaci! Na té jsem se dohodla s doktorkou Weirovou. Tu se všichni dozví až na místě.“
„Aha,“ zabručel jak medvěd Andy a společně se vydal se do jídelny, která byla narvaná k prasknutí. Skoro žádné místa nebyla volná. Tohoto využila Petersonová k tomu, aby vyvěsila na nástěnku papír s ohledně nového ´výcviku´, který doporučovala všem týmům, teda hlavně velícím. Samozřejmě někteří tam už byli nedobrovolně připsáni, jako byl tým Johna Shepparda, Evana Lorna a Zuzany Petersonové. Místa na zápis bylo dost. Někteří velící toho využili a připsali se. Celá akce měla začínat v neděli okolo deváté a samozřejmě se zde vyskytovaly i seznamy věcí, které si museli vzít nutně a které ne. Zase jedna z šílených akcí.

Doktor Beckett si užíval výjimečného klidu na ošetřovně. Kontroloval nějaké lékařské záznamy. Popíjel kávu. Vlastně se měl fajn. Všechno ještě umocňoval McKay, který se mu snažil opravit počítač. Povídali si, jedna z mála chvílí. Byli přátelé dlouho, avšak nikdy se nenašel čas na pořádný rozhovor. Oba byli vděční za tyto chvilky, kdy podrbávali Atlantis, život, ženy…
„Hej, doktoři!“ zavolal někdo zvesela ode dveří. Když už byli u těch žen, tak proč ne. Na ošetřovnu doslova vpadla Petersonová.
„Tolik ke klidu,“ zašeptal Rodney.
„A k ženám,“ dodal stejně Carson. Pohlédli na sebe a rozesmáli se. Tuhle hnědovlásku probrali jako první.
„Haha, však vás přejde smích,“ pohrozila a přišla blíže, „mám na vás prosbu.“
„Už zase? Jenže tentokrát po vás nebudu opravovat zničená města!“ Rodney byl opět v ráži. Vstal od práce a opřel se vedle doktora o stůl. Oba si založili ruce na prsou a čekali na to, až se vymáčkne.
„Hej, klídek,“ bránila se, „tentokrát potřebuji jen malou přednášku.“
„Cože?“ vyjekli oba muži za ráz.
„Slyšeli jste dobře. Doktore Beckette, potřebovala bych, abyste tam jen řekl jak se správně zastavuje krvácení poté, co se vyndá kulka a tak…“ Zuzana mu podala během svého proslovu papír. Na něm se nacházely instrukce. Čím více mluvila, tím více se doktor mračil.
„Transfuze? Pomocí základní lékárničky? To se mě nelíbí a navíc všichni vojáci mají základní výcvik“ dodal nakonec. Celý papír si přečetl.
„Nemusí se vám to líbit, jen chci, abyste nám řekl způsob provedení, nic víc. A co se týká k toho, že to dávno umějí, tak si to alespoň zopakují…Moc vás o to prosím,“ kapitán po tomhle nasadila prosící obličej číslo jedna. Ten vždy na Becketta zabral. Nemýlila se, i dnes tomu nebylo jinak. Doktor jí to odsouhlasil. Teď bylo potřeba zpracovat McKaye. To byl mnohem tvrdší oříšek. Napřed mu vysvětlila čeho si žádá a pak mu předala papír.
„Mě se to nelíbí,“ prohlásil.
„No tak, McKay, už jsem tě tam přihlásila a …“
„Cože jsi to udělala?“ zavrčel. Měl nesmírnou chuť ji uškrtit.
„No tak, bez diskuze jsem tam napsala svůj tým, Shepparduv a Lorneuv. Vy za to nemůžete, tak mi prosím pomozte,“ snažila se ho přesvědčit. Marná snaha. Rodney nasadil kamennou tvář, to znamenalo, že se chce nechat přemlouvat.
„No tak, doktore,“ zaprosila a zapojila prosící obličej číslo tři, který zabíral speciálně na McKaye. Nevinný andělský úsměv s psíma očima. Tohle bylo na doktora vážně moc. Zavřel na chvíli očí, počítal do deseti. Známka rezignace.
„Díky!“ zvolala Zuzana zvesela, ještě se zarazila: „Děkuji za přímluvu a pomoc při snídani.“ Tohle mu dlužila. Teprve teď zamířila pryč. Pro ni všechno bylo uzavřené.
„Ale já neřekl ani popel,“ rozčílil se McKay po jejím odchodu. Tohle nebylo fér!

Možná toho měla Zuzana hodně, ale jako další zastávku si zvolila kancelář Elizabeth Weirové. Blížilo se k páté hodině odpolední. Zaklepala a se sklopenýma očima po vyzvání vešla.
„Nesu vám ty papíry, madam, ohledně výcviku,“ začala nejistě. Tenhle rozhovor chtěla mít za sebou. Dobře si uvědomovala své chování, stejně jako to, že se musí omluvit a ne jen jí.
„Nechtě mi to na stole, kapitáne.“ Doktorka ukázala na další štosy papírů, které bude muset ještě dnes předčíst.
„Madam, já…“
„Nechte to být, stalo se a ne jen u vás. Doufám, že to bylo naposledy.“ Zuzka kývla. Nechápala, jak dokáže být tak klidná a vždy vstřícná. Popravdě ji obdivovala a cítila k ní mnohem více respektu než k podplukovníkovi.
„Děkuji, madam,“ s těmito slovy opouštěla její kancelář. Celá zmatená. Čekala jí poslední omluva, která se určitě neobejde bez hádky.

„Co si přejete, kapitáne?“ podivil se Evan, když ji našel za dveřmi.
„Můžete na moment?“ otázala se zelenoočka. Nervózně přešlápla z nohy na nohu. Tady se cítila bezradně. Tolik by chtěla, aby to za ni vyřešil někdo jiný. Co si nadrobila, to si taky sní. Tohoto se držela.
„Jen chvilku,“ přiznal muž a pustil ji do pokoje. Pokynul na jednu ze židlí. Příchozí se však neusadila, zůstala na místě. Sledovala každý jeho pohyb. Major se necítil dobře, ale nakonec se posadil ke stolu a čekal, co z ní vypadne.
„Omlouvám se,“ zamumlala někam ke svým botám, „za své chování, které bylo velmi neprofesionální. Myslím, že vám teď mohu přislíbit, že se to nestane.“ Teprve teď mu dokázala pohlédnout do očí. Připadala si jako malá holka, která neví, co dělat.
„Neměla byste slibovat něco, co nedokážete dodržet. S prominutím, ale při vaší povaze?“ Celkem dobře se bavil. Nečekal omluvy ani díky a nejednou se mu toho dostalo.
„Bavíte se dobře?“ na oko zavrčela. Evan vstal a přešel k ní.
„Velmi dobře, možná by pomohlo, kdyby jste se někdy uvolnila a…“ zakončil to tím, že ji dotlačil ke dveřím. Měl hodně práce a moc se mu nechtělo poslouchat, jak si mu podřízená vylívá své srdce. Tohle Zuzana nedělala, když byla unavená, tak dělal věci, kvůli kterým pak vyváděla mnohem víc. Ušetří si alespoň další drsný trénink.
„Ccc! Narážíte snad na tu oslavu?“ naznačovala. Samolibý úsměv na majorové tváři mluvil za vše.
„Oh, takže odpuštěno?“ ještě se ujišťovala Zuzka. Opět kývnul.
Jenže kapitán pokračovala: „To je dobře, protože jsem vás zapsala, na nedělní trénink. Na vojenské nástěnce visí informace. Dobrou noc, pane.“
„Petersonová, já vás uškrtím! Přísahám, jednoho dne, až se nebude nikdo dívat…“
„Fajn, do té doby trénujte…“ Pak už viděl jen její postavu mizící v chodbách. Stále nechápal, jak jí dokázal ty malé prohřešky odpustit.
Zuzana dorazila do pokoje kolem osmé. Byla po večeři. Tolik toužila po spánku, že měla co dělat, aby se jen převlékla a vyčistila si zuby. Unavená dopadla na postel. Sotva se její hlava dotkla polštáře, tak usnula. Ponořila se do říše snů, odkud hodlala odejít až druhý den ráno.

A koho zajímá co se bude dít ve Čtvrtek:

Toto je spoiler!!!:

- dorazí návštěva z SGC - Zuzana bude žárlit...och pardon, ne ona zásadně nežárlí, jen si brání to, co je její práce - Zuzana bude mít trénink s Rononem a zjistíme kdo postavil památník pro Petersonovou...

Pokud by vám nevadilo, tak bych byla ráda, kdybyste mi mohli napsat, jak na vás Zuzana působí, ale to jen, kdybyste měli čas a chuť... (popřípadě napište, co byste na ní změnili...prostě ji prodrbte)

perfektni povidka (jako vzdy)...zu se tesim na pokracovani

a Zuzka?...mno....ja s moji Mac nemam moc co rikat, obe si jsou hodne podobne....zuzka je posahana, vtipna, velitelka, ktera jde tak trosku pres mrtvoly a je .... pardon, to nemuzu rict ...Mooony by me prizabila ... nevim, co bych jeste dopsala...celkove se mi zuzka libi

parádní, rpstě úžasný...moc se mi líbí tenhle styl psaní

Wow...no vida...dneska (spíš asi včera ) to bylo mnohem lepší. Začetla jsem se natolik, že jsem koukala jak lemur, když to skončilo. Nevěřila jsem, že už jsem na konci. Dneska parádička. Hlavně ta rvačka. A vůbec to dneska bylo takové akční. A OBROVSKÉ PLUS (to se prostě muselo napsat velkými ) za Evana jako velitele. Konečně se někde projevil jako opravdový velící. Dneska moc, ale opravdu moc hezké

A teď k samotné kapitánce. Při čtení tohohle dílu jsem si v souvislosti se Zuzkou vzpomněla na B´Elannu Toresovou ze StarTreku Voyageru. Nevím, jestli jsi to viděla, ale ta podoba jejich charakterů tam prostě je. Obě mají obrovský smysl pro povinnost, umí si srovnat své podřízené, ale zároveň se za ně dokáží postavit, když je třeba, jsou oddané tomu, co dělají, a obě jsou něco jako živé sopky, u kterých nikdo neví, kdy vybuchnou. U Toresové je to tím, že je napůl Klingon, a tak jsem začala přemýšlet, jestli třeba Zuzka taky nemá nějaké klingonské příbuzné No, upřímně, já být Zuzčiným podřízeným, tak snad zažádám o přeložení, ale zároveň nezávidím Lorneovi, že je její nadřízený. Například dneska. Jako velící by prostě měl Zuzku potrestat. Ne, že bych byla expert na vojsko, ale důstojník by měl být schopný takovouhle situaci zvládnout. (Mno já vím, já s Elenou asi mám co říkat. ) V něčem mi Zuzka připomíná mého brášku. Připadá mi, že má nějaký okruh lidí, přátel, kteří jí jsou blízcí, kterých si váží, a s kterými dobře vychází, a pak jsou tu ostatní, kterými zcela otevřeně pohrdá. Kdybych patřila do té první skupiny, asi bych si řekla "Jo, Zuzka je fajn" ale patřit do té druhé, tak bych pro ní asi nenašla slušné označení. No tolik můj dojem ze Zuzky. Doufám, že jsem tě nějak nepobouřila. Nic jsem nemyslela ve zlém. Zuzka je živel, který Atlantis oživuje, takže se mi tam opravdu líbí. B´Elannu jsem ve Voyageru taky měla vždycky ráda, i když jsem kroutila očima, když na někoho zase vyjela a říkala jsem si "Teď už by jí ale do tý basy měli zavřít" No, ptala ses, tak ti odpovídám

Earman: Děkuji, jako vždy

Mackenzie: Díky, díky, a jsem ráda, že se ti Zuzka líbí...a jsem velmi ráda, že jsi nedoplnila to, co je...protože jak tušíš, pravděpodobně bych tě roztrhla (vím, co jsi tam chtěla napsat, mám tě předčtenou! )

Eleira: Jů, jako vždy děkuji za dlouhý komentář . Vážně jsi mě udělala radost. To jak jsi popsala Zuzku, tak se mě líbí a s tím Lornem, já když jsem to psala, tak jsem nevěřila, že by mohl až tak řvát...jenže, podle situace a s tím potrestáním, no to mi ujelo


Jinak, chtěla jsem dnes přidat další část, ale nějak mě to nevyšlo. Tak vám alespoň přeji krásného Silvestra a úspěšné vykročení do nového rok.

Ahojte , dnes jenom krátce. Opravdu jsem měla napsanou krásnou velkou zprávu, plnou krásných slov, jenže pak jsem blbě klikla a co se nestalo? Všechno to zmizelo .
Takže přidávám další část, kterou jsem slíbila. Tentokrát jde o čtvrtek. Snad se vám bude líbit a omluvíte chyby. Kritiku vítám. Pěkné počtení...

Čtvrtek

„Čistota půl zdraví, špína celé…ale ne všechno se musí přehánět.“

Ráno začínalo opět sluncem. Málokdy se stalo, aby se na obloze objevily mraky. Takovéhle počasí postihlo město pouze v zimních měsících a nebo když šlo o přeháňku. Dnešní den si nic takového nepřichystal. Šlo opět o naprosto nudné, teplé a slunečné počasí. Jenže Atlaňťanům to nepřišlo dvakrát super. Práce měli nad hlavu. Hodiny přeskočily na šestou ranní a celé město bylo vzhůru nohama. Všichni, kdo měli ruce, uklízeli. Antické květináče se opravovaly, chodby se drhly. Služby v kuchyni se zdvojnásobily. Laboratoře zářily čistotou tak, jako nikdy předtím. Ano, za pět hodin měla dorazit návštěva z SGC.
Zuzana Petersonová vyběhla ze svého pokoje. Dveře se zavřou samy, s tím počítala. Rychle na sebe natahovala vestu. Podle rozkazu měla ještě zkontrolovat jednu zvláště hnusnou část města. Chodbou se ozýval její krok. Kanady vždycky vydávaly ten zvláštní zvuk. Někteří uskakovali stranou, avšak našel se jeden člověk, který ji zastoupil cestu. Zastavila a pohlédla na něj. Doktor Elis ji podával hlášení. Usmála se na něj a přijala ho.
„Děkuji, doktore,“ okomentovala to. Opět to bylo pozdě, ale teď nebyl čas se rozčilovat. Doktor se jen ušklíbl. Kapitánovi nezbylo nic jiného, než pokračovat v běhu.
„Ehm, pánové?“ vydechla Zuzana, když našla nějaké dva nováčky jak se opírají o mopy a v kýblu dávno vystydla voda. Sama sotva popadala dech. Jak nenáviděla vstávání. Takže teď přišla řada na ni. Střídání stráží. Oba vojáci si šli lehnout. Měli pět hodin na dospání. Převzala jeden mop a pořádně ho vyždímala, začala drhnout podlahu. V duchu nadávala na to, že se nedostavil druhý pracant. Jestli do půl hodiny nepřijde, tak Lorna osobně uškrtí.

Major Lorne měl problémy se vstáváním. Často zaspal a nestíhal snídaně. Dnes se mu dokonce vynuloval budík a to znamenalo, že opět nevstal. Z hlubokého spánku ho vzbudil zvonek ode dveří. Převalil se na bok a otevřel jen jedno oko. Nebyl to sen. Někdo otravoval a doprošoval se jeho osoby. Vstal a popadl župan. Snažil se do něj nasoukat, jenže jak se v podobných situacích stává, rukávy se zasukovaly. Naštvaně mávl rukou a otevřel ty zatracené dveře. Chtěl vynadat tomu, kdo za nimi stál a zároveň si teprve teď přehazoval přes ramena župan. Předpokládal, že to bude nějaký mariňák žádající si neodkladně jeho podpis.
„MAJORE!“ zaznělo vyděšeně. Kapitán Petersonová za dveřmi otevřela pusu dokořán a začala zírat. Rychle si však uvědomila celou situaci a otočila se. Do tváří ji stoupala červeň. Teď se neotočí, i kdyby ho někdo vraždil.
„Kapitáne?“ zeptal se nejistě a rychle si uvázal župan. V duchu si nadával. Příště si obleče pyžamo a nebude spát jen v trenýrkách.
„Majore, nechtěla jsem vás budit, ale máme práci,“ podotkla s velkou dávkou ironie. Mluvila na protější zeď. Ruce měla zkřížené na prsou a čekala. Během chvilky dolehlo k Zuzaniným uším zavrčení a zvuk zavírajících se dveří.
„Kapitáne, práce volá?“ ozvalo se za ženou. Lehce nadskočila. Neuvědomovala si čas, vypadalo to, že se zamyslela. Jen kývla a opatrně se pootočila. Evan měl na sobě uniformu. Žádný problém. V tichosti se za ním vydala. Však ona tohle ještě vytáhne, na to si může vsadit. Teď na to nebyla ta správná chvíle, musela se připravit na úklid. Jako ona nenáviděla něco jako byl mop a koště!

Všechny stoly byly obsazené, blížilo se k jedenácté. Lidé se snažili posedat tak, aby se jen najedli a neprodleně opustili tyto prostory. Ostatní také měli hlad a více jak půlka nestihla snídani. Do tohoto šumu přišla i kapitán Petersonová. V klidu si vystála řadu, stála jako poslední, a nabrala si své jídlo. Zamířila ke stolům. Jedinou volnou židli našla vedle Ronona, Teyly a podplukovníka Shepparda. Dobře, tohle by mohla přežít. S úsměvem zamířila k nim.
„Dobré odpoledne, máte tu volno?“ Všichni kývli a dál pokračovali v rozhovoru. Zuzka se posadila a rozhlédla se okolo. Nedaleko seděli Green, Lorne a McKay. Velmi pozorně ji pozorovali. Zamávala jim a pustila se do jídla svým obvyklým způsobem. Myšlenkami bloudila někde jinde. Nechtěla poslouchat cizí rozhovory. Vlastně o to nestála a bylo to neslušné.
Jedno se muselo kapitánovi nechat. Chovala se jako dáma, občas a velmi zřídka. Kdybyste jí oblékli plesové šaty a dali jí pěkné boty, tak nepoznáte, že je to ona. Změnila by se v někoho jiného. Byla by vlídná, milá, smála by se vtipům… Vojáci nechápali tuhle proměnu, ale zvykli si. Zvláštní. A právě tady vznikl nový teror. Zuzana nenáviděla, když někdo při obědě mlaskal a mluvil s plnou pusou. Pokud to někdo dělal, tak mu to dala velmi jemným způsobem znát. Sedávala vzpřímeně, lokty měla u sebe. Nemlaskala, mluvila pouze po té, co dožvýkala. Dnešní oběd se stal pro celou jídelnu velmi zvláštní podívanou.
„Hele, Petersonová, nechcete si zacvičit?“ strčil do ní Ronon tak, že jí všechen obsah vidličky spadl nazpět. Zpražila ho pohoršeným pohledem, ale v tu chvíli ji vypadla vidlička z ruky a s třeskem dopadla na talíř. Ronon s veselým mlaskáním čekal na její odpověď. Zuzana polkla a otřela si ústa ubrouskem. Vypadalo to, že dojedla.
„Když mi slíbíš, že nebudeš po zbytek oběda mlaskat a samozřejmě to dodržíš, tak ano,“ odsouhlasila svůj rozsudek smrti.
„Cože nemám dělat?“ nechápal muž a pokračoval ve svém obvyklém způsobu jídla. Tady nastávala chvíle, kdy se kapitán přemlouvala k vlídnému chování. Ne, dnes nebyla chvíle kdy na něj mohla skočit a narvat mu tu rybu do krku. Přece jenom jeden průšvih měla z předešlého dne.
„Přesně to, co děláš.“
„Nemám jíst?“ prskl. Stůl pod velení Lorna se začal neovladatelně řehtat.
„Ne, jen napřed dožvýkej a pak mluv. Když jíš, tak se zavřenou pusou. Pokaždé, když otevřeš ústa, tak nevydávej tenhle zvuk,“ následovala názorová ukázka, která si přilákala nebližší stoly. ´Mlask, mlask, mlask´ ozývalo se z úst člověka, od kterého byste to nikdy nečekali. Začala zábava.
„…přesně tohle nedělej a pak si půjdu zatrénovat.“ Ronon na ni nechápavě koukal. Půlce jídelny vypadly příbory z rukou, zbytek začal tleskat. Mlaskající Petersonová byla něco tak výjimečného, stejně jako Wraith v šatičkách pro panenky.
„Ah, no jasně,“ docvaklo lesnímu muži. Nejzvláštnější na tom bylo to, že do konce oběda ani jednou nevydal jakýkoliv zvuk a splňoval pravidla, která si určila drobná hnědovláska. On to dokázal, když šlo o trénink.
Po půl hodině slušného oběda se konečně Ronon dohodl s Petersonovou na trénink, který ji čekal dnešní odpoledne.

Elizabeth Weirová přešlápla nervózně u brány. Nebyla nijak zvlášť vyděšená z nadcházející návštěvy, jen tolik věcí se mohlo pokazit. Všechny věci začínaly nějakým výbuchem, pokračovaly přes kapitána Petersonovou a končily neznámou nemocí. Nejlepší by bylo, kdyby generál O´Neill netrval na prohlídce města, stejně jako SG-1. Takhle museli vše vyčistit a…práce tu bylo opravdu nad hlavu.
Konečně se modrá hladina otevřela. Chvíli se nic nedělo, ale brzy z něj vystoupilo šest osob. Dvě ženy a čtyři muži. V čele si vyšlapoval generál Jack O´Neill. Zářivě se usmíval na doktorku. Oba si podali ruce, pak následoval zbytek. S Teal´cem si jen kývli, síla zvyku. Za chvíli doběhl John Sheppard, který předpisově zasalutoval. Po zbytku velení se slehla zem. To bylo jen dobře.
„Generále, ukážeme vám vaše pokoje,“ zašvitořila Liz. Jack naznačil, ať je vede. Všichni příchozí ze Země se rozhlíželi. Atlantis bylo, je a bude krásným městem. Všechno se lesklo čistotou, nikde nebyl prach. Nádhera.
„Pak bych vám nabídla oběd a potom teprve prohlídku města?“ zakončila větu záměrně otazníkem Elizabeth. Sama se pro sebe usmívala. Byla na antické město hrdá.
„Budeme rádi,“ přitakala Sam. Tady to končilo. Pak už jen šli na ubikace a oběd. Jídelna byla prázdná, čistá prozářená sluncem.

„Tak a tady je vědecká laboratoř,“ prohlásila doktorka Weirová. Ukázala na již označenou místnost. Všichni do ní nahlédli a jaké pro ně bylo překvapení, když v ní našli jen dva lidi. Po ostatních jako by se slehla zem. Pravděpodobně opravovali nějakou část starého města.
Doktor McKay seděl u počítače a vesele se bavil s hnědovlasou ženou. Ta měla na sobě uniformu a dlouhé vlasy svázané zářivě zelenou gumičkou do ohonu. Musela být voják. Návštěvníci se nemohli ubránit dojmu, že je spíše vědec. Vypadala tak křehce. To ji zřejmě nepoznali v celé její kráse, nemuseli se bát, však ono to přijde.
„Jo, jasný a příště zkusím jestli umí plavat,“ rýpla si právě hnědovláska. Její poznámka směřovala k notebooku na stole. Vypadal, jako by toho měl za sebou opravdu hodně a taky že měl!
„Hm, zkus to a já to pak vyzkouším na tobě!“ pohrozil McKay. Všichni ve dveřích zírali a neozývali se. Zuzana strčila do doktora tak, že popojel na židličce.
„Sakra! Já tě přerazím!“ Chytal se tak tak stolu muž. Jenže žena se ho snažila více a více odstrčit. Už odjížděl do dálek, když se na poslední chvíli zachytil Zuzaniny ruky. Samozřejmě už jen podle pohledu vážil doktor více a dosáhl jen toho, že ji strhl sebou. Hnědovláska ztratila rovnováhu a padla na kolena, jak na doktorovy, tak na svá.
„Kapitáne, to jsem si o vás nemyslel!“ uchechtl se vědec. Zuzana naštvaně vstala a upravila si uniformu.
„Jen počkej, na dalším tréninku ti předvedu to, co Teyla! Moje koleno, tohle si vypiješ…“ Vrčela jako vlk. Dobelhala se ke stolu a stále se držela na nohu. Rodney na ní dojel na židli. Několikrát si do sebe rýpli, než doktor uznal notebook za opravený.
„Ok, takže jede,“ zazářil jako sluníčko muž a zaklapl notebook, „to mě připomíná, že jsme se na něčem dohodli.“ Kapitánův pohled vypovídal úplně o něčem jiném. Tvářila se velmi neústupně.
„Ne! Za to koleno, ne!“ vyštěkla.
„Stejně bys mě z toho tvého výcviku neosvobodila.“
„Ne…Někdy mám vážně pocit, že ti to odklapává rychleji než Greenovi a to je co říct.“ Po téhle větě se McKay nafouknul. Tímhle urazila jeho ego a kdo ví, co ještě. Seržant byl chytrý, ale on je génius. Naštvaně se otočil ke stolu.
„Ehm,“ zakašlal kdosi, podle všeho to vycházelo ode dveří. Oba dva se tam točili. Výrazy na všech tvářích mluvily jasně, celý výstup viděli a nic jim nezůstalo utajeno. Kapitán zrudla, nestávalo se, aby padala někomu do klína. Třikrát se v klidu nadechla a vyšla s kulháním vstříc SG-1 a generálu O´Neillovi. Vzorově zasalutovala.
„Pohov,“ odpověděla vojenská část. Podle úsměvu na tváři se tím budou bavit ještě dlouho.
„Kapitán Petrsonová,“ představila se neznámým. Pak následovalo dlouhé představování.
„Vítejte na Atlantis,“ pokračovala kapitán. Přivítání se nevešlo bez velkého úsměvu na tváři, „smím se zeptat, kde už jste byli?“ Nenápadně pokukovala po doktoru Jacksonovi. Málokdy máte možnost vidět někoho, kdo vstal z mrtvých. Hovoru se ihned ujala plukovník Carterová.
„Viděli jsme jen naše pokoje.“
„Předpokládám, madam, že se tu budete chtít zdržet. Je tu spousta zajímavého šrotu,“ s posledním slovem mrkla na Samantu.
„Váš notebook?“ nenápadně se připojil do hovoru Daniel.
„Doktore Jacksone!“ ohradila s okamžitě Zuzana. Svůj notebook nepovažovala za šrot. Tohle byla její pýcha. Sice vypadal, jako by patřil do sběru, ale přežil skoro všechno. Jen občas potřeboval poupravit. To je vše a na opravy tu byl Rodney.
„Ne, tak jsem to nemyslel,“ jal se napravit věci doktor. Kapitán kývla, že pochopila. Mezitím ke zbytku dorazil i doktor McKay. Pozdravili se. Zuzce neušlo, jak Rodney házel oči v pravidelných intervalech po plukovníku Carterové. Nevěděla proč, ale vadilo jí to, hodně vadilo. Oba se pomalu dávali do řeči, která byla spíše monologem vědce z Atlantis o tom, co všechno dokázal. Petersonová se bavila s Jacksonem a Valou. Teal´c sledoval okolí a mlčel jak bylo jeho zvykem. John Shepard se věnoval generálu, stejně jako velící celé Atlantis.
Uplynula nějaká chvilka. Všichni zúčastněně sledovali dohadování se plukovníka Carterové a McKaye. Jen jednoho v místnosti to nějak nebralo. Zuzana potichu došla k vědeckému stolu a vzala si svůj notebook. Očividně ji něco štvalo. Ok, jak chce McKay. Jen ať se s ní baví, ona odchází. Cestu si zvolila mezi dohadující se dvojicí.
„Pokud mě teď omluvíte, tak musím jít vybrat nějaké hlášení a psychicky se připravit na následující trénink s Rononem,“ obdařila přítomné svým úsměvem a rozešla se. Samozřejmě nezapomněla McKayovi pořádně dupnout na nohu. Ona nežárlila, ale hádka s hlavním vědcem byla JEJÍ práce. Teď mu teprve nastane peklo. Laboratoř opouštěla s podivím sebeuspokojením a za zády nechala pomalu rudnoucího a na jedné noze poskakujícího Rodneyho. Všeobecné veselí se tímto výstupem znásobilo.

Seržant Green šel po chodbě s nějakou doktorkou a vesele se s ní bavil. Vlastně jste ji mohli považovat za jeho nově vyhlídnutou oběť. Černovlasá hnědoočka se smála nějakému vtipu, který prohodil. Andy si připadal v dobré náladě, kdyby všechno nezkazila utíkající Zuzana. Nešlo by o to, že ji neviděl rád, ale o to, že se rozplácla na chodbě jak dlouhá tak široká přímo k seržantovým nohám. Doktorka se úsměvem rozloučila a radši rychle odešla. V duchu se smála.
„Madam?“ zeptal se nejistě Green. Ze země se ozvalo jen nepatrné zavrčení.
„Jste v pořádku?“ zkusil to znovu.
„Pomůžete mi prosím na nohy?“ Prosba byla velmi slušná a klidná. Andy ji zvedl. Jenže málem přepadla dozadu. Jedna bota ji zůstávala přilepená k podleze.
„Lepidlo?“ napadlo ji. Jenže na tohle pravděpodobně nedostane odpobvěď.
Seržant se zamračil: „Asi tu budete muset zanechat svoji botu.“
„Zbláznil jste se?“ podivila se zelenoočka. Stále se marně pokoušela získat svůj majetek nazpět. Podlaha vítězila.
„Podívejte se, ráno tady biologové něco rozlili a podle všeho to zapomněli uklidit. Máte na výběr, buďto tu necháte svou botu a nebo tady zemřete hlady.“ Kapitán zvážila své možnosti. Pomyslela na pro a proti. Brzy jí došlo, že by jí sem nikdo jídlo nenosil a záměrně by se lidé vyhýbali téhle chodbě. Začala rozvazovat tkaničky u obou bot. Přece nebude kulhat. Kanady měly vyšší podrážku. Nakonec osamocenou botu opatřili cedulkou, že je to majetek Petersonové a oba se vydali do skladu.
Jedno se muselo na městě nechat. Brzy se o osamocené botě dozvěděl doktor McKay. Ten byl tak laskav a zhotovil z kartonu cedulku, na níž vzdával hold velké hrdince, kapitánu Petersonové a litoval toho, že po ní zbyla na chodbě jen bota. Netrvalo dlouho a u kanady se objevila svíčka, kytka…

Andy se se Zuzanou protlačili okolo beden do skladu. Jako vždy tady bylo mrtvo. Znuděný voják se postavil a zasalutoval.
„Botu,“ řekla stručně svou žádost žena a druhou mu hodila na stůl.
„Ale, madam, mně tahle přijde celkem v pořádku.“
„Ona je, avšak chybí k ní druhá,“ přivedla ho na správnou cestu. Názorně se postavila do světla a tím ukázala světu své zelené armádní ponožky. Muž se podíval na velikost a začal procházet nějaké papíry.
„Boty pro panenky tu nemáme, je mi líto, madam.“ Zuzana si ho změřila pohledem. Zase tak malou nohu neměla.
„Podívejte, mám za chvíli trénink, ale vy půjdete do skladu a najdete kanady velikostí číslo pět, pak mi je donesete, ano?“ Voják chvíli přemýšlel, ale nakonec se vydal hledat. Řídil se pravidlem: „Kdo hledá, najde.“ Ani tentokrát tomu nebylo jinak a tak kapitán odcházela i se seržantem na odpolední trénink s novými botami. Starou nechala na chodbě a druhá zůstala na stole vojáka hledače.

Zelenoočka se postavila naproti Rononovi. Necítila se nejlépe. Pozorovalo ji tolik očí a ona v boji s tyčí nebyla nejlepší. Navíc sme zavítala jak návštěva, tak několik vojáků. Tyhle tréninky byly raritou.
Muž zaútočil. Šlo to jen o kousek. Znovu a znovu útočil jako odporná vosa. Žena měla co dělat, aby vše vykryla. Točila se jako káča, ale nikam to nevedlo. Gumička jí dávno vyklouzla z vlasů. Hnědé prameny ji bránily v průhledu. Rychle se zadýchávala. Ronon naopak vypadal v klidu. Petersonová si byla vědoma toho, že dlouho nevydrží. Cítila na sobě pohledy lidí, kteří ji pozorovali, stejně jako McKaye. Nechtěla vypadat jako neschopná.
První rána, která ji zasáhla do stehna, ji donutila pokleknout na jedno koleno. Neubránila se bolestivému výkřiku. Pomalu se vzdávala. Neměla proti němu šanci. Další rána, kterou ji obdařil muž, byla do žeber. Ozvalo se mírné křupnutí, ale po létech tréninků poznala, že to nebyla její žebra, ale jen náraz tyče do kosti. Zuzana padla na zem. Tak tak se odkutálela před dalším výpadem. Teprve teď ji nechal se postavit. Udýchaně se opírala o tyč. Nemohla. Celé tělo i bolelo. Běžec měl velkou sílu, kterou jako vždy používal při cvičení.
Zuzka věnovala rychlý pohled publiku. Všichni si vsázeli na Ronona. Jako vždy. Její oči se střetly s doktorovými. Rodney McKay se o ni bál. Nikdy by to nepřiznal, ale opravdu tohle vypadalo hůř, něž kdykoliv předtím. Ani si to neuvědomil, avšak dodal ji odvahy a chuť k dalšímu boji.
Kapitán pevně chytla tyč a napřáhla ji do bojové pozice. Zaútočila a znovu. Nic nenechala náhodě. Další rána ji opět poslal na zem. Naštvaně se postavila. Tentokrát tu nešlo o trénink, teď trpěla její hrdost. Vzduch začínal být vydýchaný. Zelené oči vyhledaly cíl a udeřily. Tentokrát to byl Ronon, kdo měl co dělat. Několikrát byl nucen pokleknout nebo se zvedat ze země. On sám cítil, že tu šlo o víc. Sám se nechtěl vzdát, to radši padne. Do tohohle boje se báli ostatní přidat. Návštěva seděla s otevřenými ústy. Vypadalo to tak opravdově, jako by se ocitli na bojišti.
Petersonová opět dostala ránu do stehna. Slzy ji vytryskly z očí. Nevykřikla. Dusila to v sobě. Rychle se opět postavila na nohy. Opsala okolo Ronona kruh a kopnula ho kolenem do břicha. Znovu zaútočila tyčí, ale jakmile celý výpad protivník vykryl, tak použila opět svoji nohu. Podváděla? Možná, ona bojovala!
V tuhle chvíli bylo potřeba, aby je někdo zadržel. Sheppard kývl na Lorna a Greena. Ještě by se mohli předvést. K splavené dvojici poslal další dva, kteří je měli napadnout. Zuzana si však všimla za mužovými zády Lorna.
„Dolů!“ vykřikli zároveň Zuzana a Ronon. Skrčili se. Měli štěstí. Nad hlavami jim prolítli zbraně mužů. Rychlým pohledem se dohodli o prozatímním neútočení. Byl čas zničit ty dva.
Green preferoval boj zblízka bez tyčí. Jak kapitán tak i on odhodili tu zátěž. Vrhli se proti sobě rukama i nohama. Žádné ohledy na druhého nebrali. Brzy to dopadlo tak, že se Zuzana ocitla pod Andym. Byla v pasti, snažila se mu nějak vykroutit, ale nešlo to. A poté se pozice změnily. Seržanta si vzal do parády Ronon a nechal sbírajícího s majora na starost Zuzaně.
Celé tohle představení ukončila samotná Petersonová. Vykročila za žíněnky. Tím dala jasně najevo to, že se vzdává. Možná v jejím případě se odbelhala po čtyřech s Lornem. Voják bojující s Rononem si uvědomil svou pozici a rychlostí blesku zmizel za pomyslnou čárou. Ronon Dex se stal opět vítězem. Zničená trojice se okamžitě hlásila na ošetřovně, kde si vyslechla dlouhý výklad od hlavního lékaře.

Carson si prohlédl trojici.
„TO snad nemyslíte vážně!“ zakřičel. Ti tři si nikdy nedali pokoj a vždy se nechali zmlátit, jen mu přidělávali práci.
„Všichni půjdou pod skener a pak si vás prohlédnu jen tak…“ rozkázal, „první dáma!“ Zuzana se nezmohla na odpor. Poslechla a lehla si na lůžko. Hned po ní šel Lorne a nakonec Green. Všichni měli kosti v pořádku. Pak přišla část, kdy kapitán byla prohlédnuta. Ani jeden z mužů to neviděl, avšak doktorovi nadávky jim stačily, aby si udělali jednou představu.
„Petersonová,“ říkal zrovna Bekett, „divím se, že vám žebra dávno nepraskla! Taková podlitina! S kým jste z těch dvou trénovala?“ Nastalo ticho a pak vyjeknutí.
„S Rononem,“ zašeptala kapitán.
„Vážně si zahráváte, máte na těle tolik modřin, že vypadáte jako Šmoula.“ Po dlouhém boji se vyprostila z péče doktora a postupně posílala za plentu další, kteří přišli s ní. Dneska to bylo ještě mírné. Carson vynadal ženě a zbytku necítil potřebu kazit den.
Zrovna byl na prohlídce Lorne, samozřejmě, že Zuzana prohodila, ať se prohlídka koná venku, naštěstí nikdo (teda kromě Evana) nevěděl na co naráží, když přišla doktorka Weirová a generálem. Rodney McKay doprovázel skupinu, tedy vymlouval se na to. Chtěl vědět, jak jsou na tom jeho přátelé. Zastihl je v dobré náladě. Hnědovláska ležela na posteli a lízala lízátko, které si vyprosila. Green nahlas četl nějaký časopis. Doktor Beckett pracoval.
„Co tam ještě píšou?“ zeptala se Zuzana a dál radostně, přímo požitkářsky okusovala zbytek lízátka. Pomalu se propracovávala na špejli. Další si bude muset ukradnout a nebo přemluvit Andyho, aby jí věnoval svoje. To druhé se zdálo lepší.
„Nic, jen něco o správné dietě…hele, ale tohle je dobré. Poslouchejte: Rada pro vás, pokud chcete zapůsobit na vyhlídnutý idol, tak projděte nějakou změnou. Měla byste si změnit účes, koupit nějaký nový svetr…blablabla…nebojte se a dejte se s ním do řeči…Kapitáne poslouchejte,“ tady se Andy předklonil, aby ho lépe slyšela, „buďte milá, pochvalte ho, zaútočte na jeho přední slabosti.“ Oba se tomu od srdce zasmáli.
„Tak už vím, proč nefunguje moje dosavadní taktika,“ nahodila žena. Konečně se prokousala na špejli a tu se teď snažila zničit. Začala házet oči na seržantovu odměnu za poslušnost a spolupráci.
„A jaká je? Mimochodem, to lízátko si klidně vezměte, já radši čokoládu.“ Ženě se zazářilo v očích a chňapla po špejli.
„No, já vlastně nevím, ale můj šarm zabíral vždy,“ prohodila a láskyplně strhla obal z barevného pamlsku.
„Vy máte nějaký šarm?“ podivil se kdosi ode dveří. Všichni přítomní tam stočili pohledy. Vstali a zasalutovali.
„Divil byste se, doktore McKay, ale mám,“ Zuzaně se zalesklo v očích, druhému vojákovi došlo, co teď bude následovat, „mimochodem, dneska vám to velmi sluší,“ přítomní si vyměnili pohledy, „bohužel jsme si nestihla koupit nové tričko anebo ostříhat, ale mám nové kanady a jsou velmi pěkné, tak doufám, že to na vás zapůsobí!“
Ten, koho se to týkalo vyhledal strop místnosti a pak pomalu odpověděl: „Ne, nějak to na mě neplatí.“ Vědec měl zřejmě dobrou náladu. Doktor Beckett právě propustil Lorna.
„Greene, ten časopis radí špatně!“
„Mě si nestěžujte, já ho nevydal,“ ohradil se. Tímto to celé skončilo. Vojáci byli propuštěni. Začalo se to tu zvrhávat. Vlajkový tým s generálem včele začal nabírat dojmu, že se po Atlantis potulují blázni a to tu byli teprve půl dne.

Zbytek dne proběhl v klidu. SG-1ka se brzy odebrala na kutě a Atlantis začala žít svým životem. Po chodbách se roznášel smích. Noční služba začala hrát karty. Zamilovaní s procházeli chodbami a sluce ohřívalo druhou stranu planety.
Kapitán sledovala moře z z balkonu. Jeho nekončící obzor. Vlny, které se neustále zanikaly, aby se mohly obnovit o pár metrů blíže, nebo dále. Byla tím doslova fascinovaná. Slunce právě zapadalo. Dodávalo všemu v okolí naoranžovělý nádech. Na ženině obličeji se rýsoval nepatrný úsměv. Vlasy vypadaly, jako by patřily nějaké rudovlásce a ne jí.
„Zuzko, co je s tebou?“ našel ji konečně Rodney. Měl pocit, že se chová divně.
„Nic, jsem v pořádku.“ Pohlédla na narušitele. Pozvala ho, aby si stoupnul blíže. Uposlechl. Opřel se těsně vedle hnědovlásky. Jemně do ní strčil.
„No tak,“ navázal na předchozí větu. Kapitán na něj pohlédla. V zelených očích ji plály malé plamínky. Jen zakroutila hlavou a dál pozorovala oceán.
„Tak se mnou nemluv no, ale až budeš chtít zase něco opravit, tak si najdi někoho jiného!“ zamručel uraženě McKay. Moc dobře věděl jak má co zahrát, aby si ho všimla. Stejně jako to věděla ona o něm.
„Ale tak,“ přitáhla si ho nazpět vedle sebe. Dala mu ruku kolem ramen, tím si zajistila, že neuteče.
„Teď se lísáš, jak ti jde o opravy,“ zlobil se jen na oko. Její ruku ze svých ramen nesetřásl, naopak, nevadilo mu to.
„Vůbec ne, já jen…no to je jedno.“ Zasmála se. „Vzpomínáš na první naši společnou misi?“ Teprve teď dala svoji ruku dolů, ale stoupla si blíže. Bylo jí tak lépe. Nevěděla proč, ale vedle toho doktora se cítila zvláštně. Možná to způsobilo hodně strávených chvílí, které daly tomuto místo název domov.
„Blázníš? Na to jak drsná kapitánka prchá před pavoukem nezapomenu do smrti.“ Oba se rozesmáli. Možná spolu několik dní pořádně nemluvili, ale nic na světě nemohlo vymazat to, co společně zažili.
„Nechceš se podívat, jaké je to dole pod balkonem?“ navrhla nesměle žena. Věta byla poněkud dvojsmyslná a muži chvíli trvalo, než došel na ten správný význam.
„Je o víc jak dvacet metrů a navíc bys to neudělala. Koho bys mlátila na tréninku?“ zamrkal na ni Rodney.
„Máš pravdu, shazovat tě nebudu. Přece jenom, moc papírování.“ V překladu do její normální řeči to bylo: „Na to tě mám až moc ráda.“ McKay pochopil.
„To jsem rád, že jsi tak líná.“

Novinky pro čtenáře :
Mám pro vás nachystanou další povídku, která navazuje na tu tzv. "týdenní". Tentokrát se nejedná o vyplňovačku, ale jde tam především o dva členy starého města. Můžete se těšit na akci.
Jak už se zmiňovala Mac, tak chystáme další společnou. Snad se máte na co těšit.

no parádní díl, mo se mi to líbí

Jejda, ani nevím, co na to mám napsat. Obvykle píšu věci jako super, nebo skvělý, ale obávám se, že zrovna u této části mi tato slova nevystačí, protože nemají dostatečně silný význam, aby vyjádřily, jak moc byl tento díl úžasný...

Tak dneska opět parádné oddechovka. Líbí se mi, jak se střídá akce a klídkem. Ačkoli ten trénink, kdy Rononátor dal všem přes tlamu, by se za slušnou akci dal považovat Mimochodem ta scéna, kdy Zuzka učí Rononátora jíst mě opravdu rozesmála
A ten začátek s Lornem. Já osobně nemám tyhle scénky ráda, ale i tak to lehký úsměv vyvolalo
Jen tentokrát vázla stylistika poněkud víc než dřív. A taky se trochu rozmnožily překlepy. (No jo, zase si točím mezi prstama červenou tužkou )
Ale celkově zase hodnotím velmi kladně.

Btw. předem se omlouvám, pokud teď budou komentáře ode mne chodit pozdě, ale začalo mi zkouškové, takže mám deprese z toho, že nestíhám. Ačkoli dneska jsem učinila přímo geniální objev - je neděle. Celý den jsem žila v domnění, že je pondělí a že mám málo času na učení, ale když jsem zjistila, že mám den navíc, tak jsem se rozhodla juknout na pokračování tvé povídky a vyplodit nějaké to hodnocení. (Ano, tolik k mému fňukání).
Už se těším na příště. Pokusím se k tomu dostat rychle.