Jinak jako vždy dodávám další povídku. Doufám, že si to užijete
. Omluvte chyby a ...no dál to znáte, za komentáře se nezlobím
.
Sobota
„Všichni dovnitř, všichni ven…nikdo nezůstává pozadu.“
Kapitán Petersonová otevřela jedno oko a přesvědčila se, že je opravdu ráno. Slunce jí svítilo do pokoje. Budík ukazoval šest hodin. Ještě stále měla více jak tři hodiny. Sledovala svůj strop a přemýšlela o tom, jestli udělala to, co udělala a o svých slovech. Možná by mohla začít chodit městskou ventilací a nebo kanalizací? V podstatě to bylo jedno. Stačilo si vzpomenout jen na to, jak se měla k jednomu nejmenovanému doktorovi a opět se jí udělalo zle.
Vstala, teda pokusila se o tom. Po čtyřech se doplazila do koupelny. Potřebovala se dát do pořádku a to sprcha určitě zvládne. Za chvíli bude následovat káva a po té by měla být Ok. Jenže, když vyšla z koupelny, tak měla pocit, že umírá. Pomalu, omámeně si oblékala čistou uniformu a ještě skoro se zavřenýma očima se vydala hledat své boty. Našla je přesně tam, kde je včera nechala. Místnost po včerejším večírku moc nezkoumala. O všechno se postará služba, kterou určila. V době úklidu bude totiž několik světelných let vzdálená. Teď se těšila na kávu. Černá tekutina ji postaví na nohy a ona konečně začne fungovat. Možná.
„Bré ráno,“ zamumlala směrem ke stolku, kde seděl Lorne s McKayem. Potichu si přisedla a napodobila Evana. Zabořila hlavu do velkého erárního hrnku.
„Máte stejnou náladu jako tady major,“ zachechtal se Rodney. Jak si teďka vychutnával jejich stav. Rozhodl se, že včerejší zážitky jí připomene jindy.
„Doktore, já vás varuji, ještě jednou něco naznačíte a osobně vás vyhodím z okna.“
„Moc papírování,“ podotkl. Kapitán zavrčela, měl pravdu, opět. Jak ona nenáviděla, když měl pravdu. Nakonec celou snídani zakončila zamručením a vydala se obléct na nadcházející misi.
Tým SG-1 s generálem O´Neillem již stál přichystán před bránou, když Petersonová dobíhala na čas. Dochroustávala jablko, které si po cestě ukradla v jídelně. Poslední dobou to byl její zvyk. Pozdravila přítomné a pohledem zkontrolovala svůj tým. V polovině se začala dusit. Prskala a dávila se. Její obličej zrudnul. Nakonec se jí povedlo uklidnit. Rychle si setřela slzy, které ji stékaly po tvářích z nedostatku vzduchu. Konečně pohlédla na Bernarda.
„To je vtip a pěkně ubohej, Bernarde! Padejte si okamžitě pro výstroj!“ zaječela, nutno podotknout, že ji po tomhle rozbolela hlava. Ona nikam s Teylou nechce a nepůjde. Všichni v řídící místnosti zadržovali smích. Tuhle reakci nikdo nečekal, dobře-čekali, avšak ne to dušení.
„Madam, moc se omlouvám, ale jsem mimo službu. Jak jste včera podepsala papíry, tak dneska večer odlétám. Musím se sbalit. Doktorka Weirová vám našla náhradu.“
„Očividně,“ vyprskla, „ještě se s vámi přijdu rozloučit.“ Tohle neslibovalo nic pěkného. Všichni věděli o jejím vztahu s mimozemšťankou. Kam se hrabal McKay. Tohle byl ještě slabý odvar. Teď se dalo čekat, že se jedna nevrátí a všichni by si klidně vsadili na kapitána. Ta by se vrátila i z pekla.
Zelenoočka přelétla celé osazenstvo jedním velmi krátkým pohledem. Pokud jí začalo ráno blbě, tak co teprve teď. Vypadala na to, že pokud někdo udělá jen jeden jediný průšvih, tak ho osobně uškrtí. Zavolala k sobě mávnutím ruky svůj tým a sama se přesunula k SG-1. Teyla, no, to už je její problém, kde se válí. Přesto byla kapitán překvapená, že se k nim přidala.
„Takže, vím, že jsou tu všichni s vyšší hodností, než kterou mám já. Přesto předpokládám, že budete brát na vědomí mé rady a nebudete se pokoušet o akce typu kamikadze. Všichni odsud odejdeme a taky se všichni vrátíme. Nějaké dotazy?“ Podle pohledu plukovníků a generála byla pochopena. Její tým tohle pravidlo znal a uznával.
„Fajn, pokud se vyskytne nějaký problém, tak mi dejte vědět…“ Green se zrovna přihlásil, „ne, na záchod nemůžete, vyrážíme.“ Kývla ke službě.
Jakmile se brána otevřela, tak jí prošla následovaná svým týmem, který jako vždy zajistil okolí. Tentokrát musela i ona. Za nimi si to kráčela SG-1 a generál s Teylou, která momentálně všechny obšťastňovala dějinami svého lidu.
Na druhé straně je již čekala Petersonová a informovala je o vývoji situace: „Generále, pokud je všem dobře, tak bych navrhovala vyrazit k vesnici.“ Na oči si nasadila sluneční brýle.
„Jasně,“ odsouhlasil vše Jack. Když už byli zde, tak se taky porozhlédnou. Vyrazili po kamenité cestě, tolik známé pro Andyho, Zuzanu a Davida.
„V pořádku?“ Tentokrát to byl Green, kdo promluvil. Nějak se mu nelíbilo, že si jeho velící nasazovala sluneční brýle už takhle brzo. Většinou počkala co nejdéle, naž se k nim uchílila.
„Jsem ok, jen dnes je světlo nějaké ostré. Nevím, co se děje, možná je to tou včerejší oslavou. Od rána nesnesu světlo,“ přiznala se.
„Skočte s tím pak za Beckettem, klidně vás doprovodím.“
„Díky, ale co tak najednou?“ Bylo ji jasné, že tahle pozornost je něčím podložená.
„No víte,“ lezlo to z něj jako z chlupaté deky, David se pochechtával, „ještě jste mi nedala těch deset dolarů.“
„Seržante, hleďte si cesty. Všechno vám vrátím doma. Musíte se připomenout zavčas. Nenosím s sebou diář.“ Teprve teď si Zuzana všimla, že je poslouchá celý tým pod velení O´Neilla. Povzdechla si, to je zase jednou reputace.
Zvláštní na celé cestě bylo to, že proběhla v klidu a bez problémů. Nikdo je nepřepadl a ani nechtěl prodat. Samozřejmě věděla, že jsou pozorováni, jenže místní lidé si jich vážili. Často se pokoušeli o nějaké vtípky, avšak to patřilo k jejich povaze. Zasmála se při posledním nedorozumění v téhle vesnici.
„Plukovníku Carterová, slečno Mal Doran, můžete na slovíčko,“ oslovila je zhruba v polovině jejich cesty. Samozřejmě ještě nevěděla, jak má oslovovat Valu. Radši se uchýlila k formálnímu oslovení. Sama zpomalila, aby ji dohnaly. Opravdu chodila rychle.
„Stačí Valo,“ upozornila ji černovláska. Kapitán mrkla, vzala to na vědomí.
„Musím vás obě upozornit na to, že nesmíte za žádných okolností přijímat jakékoliv pozvání od jakéhokoliv vesničana…Ehm, nerada bych vás pak zachraňovala. Stalo se nám to minule a věřte mi, že mně do smíchu dvakrát nebylo,“ zčervenala. Živě si pamatovala, jak přijala večeři. Suverénně napochodovala dovnitř i s celým týmem a pak se nestačila divit. Vesničané byli fajn pohodoví lidé, ale někdy nevěděli, kdy mají všeho nechat.
„Co by se stalo?“ začal podplukovník Mitchell. Hnědovlásce se nahrnula krev do tváří, avšak neodpověděla.
„No víte, pane, nerozebíral bych to. Měli jsme co dělat, aby tady kapitán vyvázla v pořádku,“ ujal se vysvětlení celého problému David Scott.
„Děkuji vám, Scotte, myslím, že všichni mají celkem jasnou představu, co se stalo.“
„Já ne.“
„Greene, já vás asi přerazím!“ Zelené oči ho sjely. Tohle teda ne. Ona si ze sebe nenechá dělat srandu. „Držte se hezky přede mnou, šup, ať už vás tam vidím!“ Tohle byl dostatečný trest. Klusat rychleji než ona dokázalo málo lidí. Bohužel, Andy se mezi ně počítal. Dokonce dokázal chodit rychleji než ona.
Vesnice nebyla nikterak velká. Dala se přejít sotva za deset minut. Lidé zde se dali popsat jako velmi přátelští. Zuzana se nemusela bát, že by někdo vyskočil zpoza rohu a zastřelil ji, teda ji asi ano, ale ne ostatní. V tomhle měla kapitán jasno.
„Ha, kapitáne! Konečně jste tu, už dlouho jsme vás tady neviděli!“ vykřikl starosta a doslova drtil ženě ruku. Rychle ji k sobě přitisknul. Pokud šlo o přátelství, tak v tomhle byli tihle lidé naprosto jedineční.
Malen pustil Petersonovou: „Nechcete přijít na večeři?“ Kapitán se zazubila, ona dobře věděla, kam tím míří.
Prohrábla si hnědé vlasy a opět narazila na gumičku: „Ne, děkuji, musíme být do večera nazpět.“ Starosta se ušklíbl. Moc dobře věděl, že by nikdy znovu nepřijala to pozvání.
„No, ale když už jste tady, tak bych vás rád poprosil o pomoc, nahoře se nám to nějak hroutí. Zkoušeli jsme to opravit, je to nad naše síly. Jinak zásoby máme pro vás nachystané. Doufám, že doktorka Weirová souhlasila s výměnou.“
Tady nastoupila Teyla: „Souhlasila. Milerádi vám nabídneme i více.“ Starosta si ji mlsně prohlédl.
„O tom nepochybuji,“ prohlásil a dál se věnoval kapitánovi, „v bažinách se nám potápí jeden sklad. Nějaká technická chyba. Myslím, že byste byla ochotná?“
„Takže se opět budu hrabat v bahně? Proč to proboha stavíte tam nahoře?“ podivila se. Nenáviděla ty chvíle, kdy musela jít a snažit se něco spravit. Opět bude smrdět tím zahnívajícím čímkoliv!
„Výpary nám pomáhají,“ vysvětloval Malen, „aby určité druhy potravin zůstaly v lepším stavu. Mimochodem, chceme vidět vaši náhradu za naše jídlo.“ Jejich společní obchod a celé přátelství vázlo na to, jak se zrovna starosta vyspal.
„V klidu, Malene, já bych taky ráda viděla to jídlo. Nebudu přece kupovat zajíce v pytli. Co vy na to?“ Tady muž kývl, ona nebyla hloupá, nikdy se ji ještě nepokusil podrazit. Věřil, že je to pro jeho vlastní dobro.
„Následujte mě, myslím, že si přeješ se porozhlédnout…tví přátelé to tu ještě neviděli…“
„Jo, neviděli ten smrad nahoře v bažinách.“ Tohle přešel muž mlčením. Kapitánovy rozmary se někdy nedaly pochopit. Nechal je, aby se porozhlédli a sám s Petersonovou kontroloval vše, co se mělo odnést. Zuzka mu pak předala nějaké lékařské vybavení, které předtím zkontroloval.
Jejich další cesta vedla na kopec, kde se rozprostíraly „bažiny“. Tak tomu říkala Zuzana a kupodivu se to ujalo. Byly to velké krátery plné zahnívajícího bahna, které podléhalo nějakým exotermickým reakcím. Teplo a „vůně“ odpuzoval kohokoliv. Kupodivu přesně tohle dokázalo udržet nějaké potraviny vypěstované vesničany v čerstvé stavu po několik dní a někdy i měsíců. Úzké cesty mezi krátery naznačovaly složitost pohybu. Vyhýbat se mezi nimi bylo velmi složité a pokaždé, když tam Zuzana musela, tak minimálně v jednom skončila. Dneska se s tím smířila. Dlouho si nedávala bahenní koupele a byla rozhodnutá, že ji bude Teyla následovat i s Carterovou. Pomsta je tak sladká.
Zuzana si uvázala lano kolem pasu a složila si brýle do kapsy. Vlasy si upravila. Vyčesala si je hodně vysoko.
„Greene,“ začala rozdávat poslední instrukce, „kdybych náhodou spadla, tak spoléhám na to, že mě odtamtud vytáhnete. Nerada bych byla součástí toho zahnívajícího řetězce.“ Po tomhle proslovu poplácala muže po rameni.
„Nebojte, nemám v úmyslu vás nechat se stát složkou na uchovávání potravin. V hlášení by se to špatně vysvětlovalo.“ Hnědovláska se zmohla pouze na chabý úsměv. Prostě někdo musel zjistit, co se děje. Zuzana se tam vyznala nejlépe, byla drobná a podle argumentu Greena měla vážit nejmíň, čím urazil celé dámské osazenstvo. Hold musí si svou velící hýčkat, nebo by se mohlo stát něco nehezkého.
Petersonová vyšla vstříc svému osudu. Zezačátku šla velmi jistě. Tuhle cestu šla několikrát. Jenže pak ji výpary trochu omámily a cesta se od té doby, co tudy šla změnila. Musela našlapovat jemně a neustále zkoumat terén. Zrovna došlápla na jeden kousek, který vypadal opravdu pevně. Pravda byla jiná. Utrhl se ve chvíli, kdy na něj převedla celou svou váhu. Tím ztratila stabilitu a po nohách sklouzla do bahenní koupele. Zůstala ji trčet jen hlava, ostatně jako vždy. Pomalu vytáhla ruce z lepivé hnědé hmoty a přitáhla se ke břehu. Čekala až Andy začne tahat.
„Seržante, na co čekáte? Začínají se mi zahřívat podrážky,“ zaznělo jemně z vysílačky. Tím na sebe upozornila. David a Andy na sebe pohlédli, rozesmáli se.
„Madam, pokud to nejsou lýtka, tak jsme v pohodě,“ zažertoval David. Nějak si neuvědomil přítomnost plukovníků a generála. Začal pomáhat Greenovi s taháním.
„Scotte, kdyby to byla lýtka, tak jste první kdo se to dozví.“ Kapitán již byla na souši a snažila se ze sebe sklepat co nejvíce toho svinstva. Seržant právě navazoval na konec další lano. SG-1 se začínala nudit a proto se doktor Jackson rozhodl k zoufalému kroku. Začal se Teyly vyptávat na její lid. Samotný generál O´Neill tohle představení sledoval s děsem v očích. To si myslel, že svému týmu dává moc volnosti. Tohle bylo neskutečné.
„Jsem potěšen, vidět vaše lýtka je můj životní sen,“ vypravil se sebe mariňák mezi návaly smíchu. Pokud tohle přežije tak všechno.
„Scotte, myslím, že vaše starost o má lýtka je poněkud přehnaná. Je tolik věcí, které bych chtěla vidět a nikdy je neuvidím. Třeba takový chrám v Athénách nebo vás v bahně….“
„Jenže to se nikdy nestane,“ vyprskl tentokrát seržant. Jak on miloval tyhle rozhovory. Nevšímali si společnosti. Tohle byl jejich svět, který jim nemohl kdokoliv narušit. Jack tohle věděl. Hrozně rád vzpomínal na staré časy, kdy velel svému týmu. Musel by být slepý, aby si nevšiml vztahu, který byl mezi členy. Dali se považovat za blízké přátele.
Zuzana dorazila k jedné ze staveb. Přesně k té, kterou jí popsal Malen. Vypadala na první pohled v pořádku, jenže to byl klam. Opatrně si budou pohlédla. Problému si okamžitě všimla, jenže sama to nebyla schopná opravit. Musela si sem přivolat další.
„Green, předejte moje lano Scottovi a sám se uvažte. Pak sem pošlete Teylu a ještě poproste někoho z SG-1. Tohle bez pomoci nikdy nezvládnu. Každý ať je pevně přivázán a někdo ho jistí. Hlavně ať třeba vás nejistí plukovník Carterová…“ ozvalo se opět do ticha. Andy jen se smutným úsměvem předal provaz dál a sám se začal přivazovat. Teyla s brbláním splnila její rozkaz a jako poslední se přihlásila Sam. Tyhle ,bažiny´ jí zajímaly. Zuzana měla neuvěřitelné štěstí.
Greena jistil Teal´c, vhodnějšího adepta nenašli. Teylu musel jistit Daniel. Sama ho přemluvila a on neměl to srdce jí říci: ne. Sam si vzal na starosti Jack. Ze zjevných důvodů. Tímto začala akce oprav budovu. Nějakou dobu trvalo, než se tam ti tři dostali. Těžší bylo se dohodnout. Plukovník byla velmi nápomocna, ale Teyla byla protivná. Neměla moc náladu jakkoliv Petersonové pomáhat. Nakonec se spokojila s podáváním nějakých materiálů. Všechna velká práce zbyla na seržanta a kapitána. Všichni to zvládli. Opravy se zdařily. Teď už jim zbývala jen cesta na zpět.
Zuzana se vesele bavila se Sam a něčemu se smály. Hnědovláska šla první a hledala cestu pro ostatní. Za ní šla Sam, Teyla a Green. Přesně v řadě.
„Kapitáne, vy jste vážně šílená,“ poznamenala blondýnka. Snažila s popadnou dech ze smíchu. Její společnice jí právě vysvětlovala, jakého nedorozumění se v místní vesnici dopustila. Podobných hloupostí bylo opravdu hodně.
„Nikoliv, madam, občas se to stane,“ pokrčila rameny. Sama se tomu usmívala. V téhle chvíli někdo vykřikl. Zuzana se otočila na Sam a ta se otočila na Teylu. Mladá mimozemštanka padala do bahna. Máchala kolem sebe rukama. Tak tak nahmátla plukovníka a jak to bývá, tak plukovník nahmátla Zuzanu, která do toho všeho na rozdíl od obou žen padla po hlavě. Nestihla se pořádně nadechnout a tak její první nádech ji vehnal do plic bahno.
V Greenovi by se v tu chvíli krve nedořezal, všechno se stalo tak rychle a on nedokázal zakročit. Viděl jak Teyla padá, chytá se Sam za ruku a ta strhává sebou Zuzanu, které se žel bohu chytla za vestu. Seržant sledoval hladinu, která se uzavřela za Zuzanou. Rychlostí, jakou jen dokázal vyvinout se vrhl ke své velící a vytáhl ji ven. Obličej měla hnědý od té hmoty. Podle všeho nedýchala. Rychle ji položil na zem. Nevnímal to, že se obě ženy vyškrábaly z kráteru a že se mu dívají přes rameno. Jeho hlavní starost byla kapitán. Rozepnul jí vestu i bundu. Nešlo mu zjišťování tlukotu srdce na tepně, teď nebyl čas na to, aby se zmýlil. Srdce jí ještě bilo, ale slabě. Podložil ženinu hlavu a zacpal nos. Vdechl vzduch do plic, jednou, podruhé, potřetí. Přestával doufat. Nechtěl, aby zemřela takhle. Snažil se dál, znovu vydechl a...povedlo se. Zuzana otevřela oči a začala dávivě kašlat. Převrátil ji na bok a sledoval jak dostává celou nečistotu z plic.
„Měly byste se, plukovníku vrátit. Já tu s ní počkám a pak vás doženeme,“ začal seržant, který se konečně vzpamatoval a uvědomil si za svými zády druhé dvě ženy. Neslyšel odpověď, ale došlo mu, že odcházejí.
„Kdo by čekal, že to bahno bude tak příšerně chutnat,“ zaznělo do ticha.
„Kapitáne,“zaradoval se muž a přetočil ji čelem k sobě. Usmívala se, avšak stále kolem sebe plivala. „smím Teylu uškrtit?“ snažil se jí zpravit náladu.
„Andy, její chyba to nebyla. Mohlo se to stát komukoliv,“ prohlásila, ale pak se ďábelsky usmála, „ale přísahám, jestli se na mě jen jedinkrát usměje tím svým debilním úsměvem, tak ji jednu vrazím, i kdyby tam stál samotný papež!“ Tímto udělala za celou situací velkou tečku, která donutila seržanta k neovladatelnému řehotu.
Nebyl nějaký zvláštní důvod proč se tu déle zdržovat. Jídlo měli, obchod uzavřeli, opravili co se dalo a ještě navíc to málem jeden z nich schytal. Byl čas jít domů. Dokonce ani Teyla nechtěla déle zůstávat a smlouvat. Nejenže ji vtom bránil kapitánův naštvaný pohled, ale sama toužila po čisté, voňavé uniformě a sprše.
Cesta k bráně proběhla rychle. Nikdo moc nemluvil a když někdo něco řekl, tak to byl jako výstřel do ticha. Konverzace se dlouho neudržela a každý byl myšlenkami jinde. K jejich radosti se jim brzy ukázal kruh předků, který je dostal v pořádku domů do řídící místnosti starého města.
Na Atlantis bylo jako vždy pozdvižení. Vědci lítali sem tam, stejně jako vojáci. Celému zmatku velel doktor McKay, který ke své smůle byl v nesprávný čas na nesprávném místě. Zuzana si právě užívala nově nabytého života a touze po tom něco provést, vrátit mu některé věci a tak mu doslova skočila do náručí. Nutno podotknout, že doktor se před chvíli převlékl do krásně čistého oblečení.
„Petersonová, já tě zabiju! Přepadnu v nějaké tmavé části Atlantis a pak tě osmažím na tom největším sporáku!“ odstrkoval ji od sebe Rodney. Snažil se, možná byl silnější, ale ta ženská se dokázala držet jako klíště. Navíc mu ruce klouzaly. Toho hnědého bahna se nedalo zbavit. Dokázalo lepit a strašně dlouho usychalo.
„Ale, Rodneyků! Já tě mám tak ráda, přece by ses nevzpíral. Nech si dát pusu!“ Po tomhle doktor vyvalil oči a začal se úporněji bránit.
„Né! Sundejte ji někdo ze mě!“ zakvičel. Bylo to zbytečné, bahno měl úplně všude. Jeho bleděmodré tričko se změnilo v něco odporně hnědého a ke všemu to páchlo. Zuzana mu právě vjela rukou do vlasů. Rozhodně mu to nevadilo, jen kdyby na ní neměla další kus bláta.
„Kapitáne, nechte ho chudáka, co vám udělal?“ přimlouval se za něj Evan, který celý výstup nějakou chvíli sledoval a stále nemohl přijít na to, kdo vyhraje tentokrát. Samozřejmě se držel v dostatečné vzdálenosti. Stál na druhé straně místnosti.
„Co vy o tom víte, majore. Já tolik toužím po tom obejmout doktora. Málem jsme se dneska udusila a tohle jsem si prostě nemohla nechat na jinou dobu, ale pokud je vám to líto, ráda vás taky obejmu.“
„Ne, ne, to je v pořádku, objímejte si svého doktora, ale mě nechtě!“
„Rozkaz, pane!“ Takže dneska se Rodney nedostane z jejího sevření.
„Kapitáne, měla byste se jít osprchovat, je to už vážně děsný smrad,“ zavolala na ni neochotně Liz. Přece jenom, dobře se bavila.
„Dobrý nápad, půjdu taky!“ chopil se tématu doktor.
„Rodney, mě je to líto, ale do mé sprchy se vleze jenom jeden, ale jak je to u tebe?“ Zuzana zářila jako sluníčko.
„Cože?“ nepochopil narážku. Sám si naběhl. „Ne, nikam semnou nejdeš,“ pomalu nu to docházelo, „ jdu do sprchy, ale SÁM! Nikdo semnou nejde!“
„To je škoda,“ povzdechla si Zuzka a hodila jeho směrem zamilovaný pohled číslo jedna. Nechápala, proč je najednou takový. S doslova dětským smíchem ho pustila a vydala se k sobě. Nemělo cenu ho dál špinit. Tak jako ona to schytal a bude se muset jít umýt. Jak se těšila do horké vody.
Zuzana se převlékla do civilního. Tohle byl další problém u její osoby. Nikdy se nedokázala rozhodnout. Na něco měla náladu a na něco ne, a pak si stejně vzala něco jiného. S uniformou takový problém nebyl. Hodila na sebe to, co bylo předepsaná a více se nestarala. Po dnešním dnu ba dokonce týdnu měla konečně volno a to znamenalo, žádná vesta zbraň prostě nic. Nadšeně otevřela skříň a sledovala ji jako televizi. Přemýšlela, co na sebe hodit. Tohle tyčko ne, na tamto neměla náladu. Nakonec se spokojila s tričkem, které mělo krémovou barvu, krátký rukáv a bylo obtáhlé. Přes ruku si přehodila býlí tenký světřík a celé to zakončila s šedými kalhoty po kolena. Vyfénované vlasy si neachala rozpuštěné a obula si sandále.
Zamířila z pokoje a zastavila se hned u dveří na konci chodby. Zaklepala. Stále bylo ticho. Pohlédla na hodinky a podivila se. Cifry ukazovali tak šest hodin, více ne. Samozřejmě s SG-1 a generálem se již dávno rozloučila. To jak se dostanou na Deadalos jí nějak nezajímalo. Znovu zaklepala.
„Nazdárek, Zuzičko!“ zaznělo zvesela, jakmile se dveře otevřeli. Stála v nich drobná a menší zrzka s hnědýma očima. Po tváři se jí rozléval úsměv. Tohle byla doktorka Alisa Harrisová, bioložka, která dokázala kapitána vytočit, ale vždy vyvázla živá.
„Vtipné, Alis,“ zavrčela přivítaná, „jen to rozkřikuj, protože jestli to uslyší Lorne a nedej bože McKay, tak mi nikdy neřeknou jinak než Zuzičko.“ Zrzka zakroutila nechápavě hlavou a popadla černou mikinu. Obě se vydaly směrem k jídelně.
„Ale, nemusíš se hned tak rozčilovat, to ještě neznáš význam svého jména.“
„Aliso Harrisová, já vás varuji, že jestli to řekneš, tak by se ti mohlo něco nehezkého stát…“ V tomhle měla zelenoočka jasno.
„Lilie,“ vyprskla druhá žena. Se smíchem se schovala za antický květináč, který měl bohužel tu smůlu, že tam stál. Zuzana se na ni vrhla a chtěla ji uškrtit přes vzrostlou palmu.
„Aliso, já tě nenávidím,“ zavrčela na oko, „víš kolik mi dalo práce žít v nevědění a ty to tady vykřikuješ!“ Sama se smála. Tohle nebylo vážně normální.
„Lilie? Přišel jsem o něco?“ zaznělo kapitánovi za zády. Ztuhla. Tenhle hlas by poznala všude. Polknula a zahleděla se do očí své kamarádky. Ta jen s rozpaky přikývla, potvrdila jí tak ty nejhorší obavy. Pomalu se otočila. Alisa vyšla zpoza palmy, pobaveně prohlížela si doktora McKaye, který ji právě zachránil. Doktor věnoval pozornost pouze kapitánovi.
„Ale o nic, doktore. Jen o to, že se tady Zuzičce nelíbí význam jejího jména,“ zahalekala doktorka.
„Zuzička?“ vyprskl Rodney.
„Doktore!“ zavrčela podrbávaná, „myslím, že Zuzička je ještě pěkné jméno na rozdíl od Meredith!“ Muž mírně zbledl. Nedokázal přijít na to, jak se dopátrala k jeho druhému jménu.
„Jak?“ prskl. Momentálně, ten kdo byl mimo byla doktorka. Nechala ty dva, aby se pohádali a mezitím se bude dobře bavit.
„No, řekněme, že jsem to někde zaslechla.“ Andělský pohled dokázala opravdu dobře a ještě když na sobě měla světlé oblečení, tak ho připomínala stále více a více.
„Kde, od koho?“ Stál těsně před sní a sledoval ji. Zuzana musela o krok podstoupit.
„No, podplukovník Sheppard se o vás tak nějak zmínil a…
„Já ho zabiju…“
„Už musím!“ vyhrkla Zuzaka. Nechtěla, aby byla ta, koho doopravdy zabije. Rychle popadla Harrisovou za ruku a zamířila s ní k jídelně. Rozhodně se teď nechtěla hádat s Rodneym. Řekla mu pravdu, to ano, ale ne celou. Přece má přístup do všech osobních složek.
Obě se zastavily v jídelně pro jídlo a dále pokračovaly na nějaké molo. Takhle trávily většinu sobot. Sešly se v šest hodin a po zbytek večera podrbávaly všechno a všechny. Své velící a nadřízené, chlapy, přítele a nebo se bavily o módě. Dnešní noc si pro ně připravila velké teplo. Ani jedné to nevadilo. S chutí jedly salát s rajčaty. Podle Lorna se jmenoval Eratuský brouk na měkko.
„Tak to vidím na to, že major ztratil veškerou soudnost s pojmenováním jídla,“ zamručela doktorka s plnou pusou.
„Nepovídej, ale nedávno se mu to tak povedlo,“ stejná odpověď. Kapitán měla plnou pusu a ještě si zvesela přidávala.
„Jestli myslíš ty mořské chaluhy, tak to potom ano…mimochodem, všimla sis, jak McKay zíral?“ Alisa si musela vždycky rýpnout.
„Ne, nevím na co by zíral. Myslím, že se dobře bavil tím, jak jsi mě pojmenovala.“ Zuzana dojedla poslední sousto a natáhla se. Sledovala modrou oblohu.
„No, tebe vidět v světlém tričku a nebo jen v civilu je zázrak, tak moc nekecej. Moc dobře víš.“
„Nevím, jelikož … nevím.“ Rozesmála se. Moc dobře si všimla Rodneyho ohledu i výrazu, když ji viděl. Jenže rozebírat to nechtěla. „Co ty a ten pěkný poručík?“
Takhle to šlo celý večer. Postupně se k nim přidaly některé další doktorky, které věděly o téhle slezině, která se konala každou sobotu a to zcela pravidelně. Pokud šli spát, tak až někdy kolem půlnoci a nebo i později.
Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
. Děkuji moc 
Ne, kecám... jako obvykle...Díky 
to je super! To mě nikdy nenapadlo ho tak označit 
. 
. (Ber do ruky červenou tužku, budu jen ráda za upozornění.)
Pár nápadů bych měla 
. Bylo mě upozorněno, že Zuzana začíná více týrat Lorna a to nemůžu nechat jen tak...McKay by mě zlenivěl a to teda ne 
.
. Hrůza, ale to se nezmění ani po pololetí, takže si přestanu stěžovat a začnu psát 
možná dřív....
Jenže já beru den tak, že začíná o půlnoci a v tu chvíli taky končí 
tak dneska jsem se u toho vážně zasmál 
