SG: Povídky od M. - Rychlá záchrana...

Hehe...no jo, ono to červené bylo Přiznávám, že to tam bylo hlavně proto, že jsem byla moc líná vymýšlet novou formulaci, navíc mi nebylo příliš jasné, co tím chtěla autorka říci

Ale jinak super. Opět skvělá interakce mezi postavami.

no parádní....nejde nic jinýho dodat

Tak...Ahojky...dobře, vezmu to stručně minulý románek se mě smazal...takže je tu další povídka , která se jmenuje: Minulosti se nezbavíš.
Tentokrát je opět společná s Mac. Nebudu nic k ději prozrazovat, ale myslím, že se máte na něco těšit . Povídka je rozdělena na několik částí
Jak je naším dobrým zvykem, tak i tentokrát máme každá jiný začátek. Začátek od Mac se nachází zde: http://www.sga-project.com/forum/viewtopic.php?p=188012#188012a musím říct, ta holka má ale odvahu... (místo, kde se příběh slučuje je označené hvězdičkami)
Jinak případné nesrovnalosti omluvte a ještě mě zbývá říct jednu věc: DÍKY ELEIRO za korekci začátku
Tak a teď pěkné počtení a šup

Minulosti se nazbavíš (část I.)
„Kapitáne!“ Oslovená se otočila. Pohlédla na doktora, který ji volal.
„McKay?“ zazívala. Nebyla nijak nadšená z dnešního dne. Tolik se jí chtělo spát. A to neměla po noční.
„Mám pro vás radostnou novinu!“ zvolal zvesela. Zuzana se na něj zadívala zvláštním pohledem. Nějak nemohla pochopit, co jí chce říct. Pro jistotu odstoupila o dva kroky dále.
„Jdete se mnou na misi!“ Veselí v jeho hlase bylo vážně přehnané. Zuzana to nakonec celé zhodnotila špatně.
„Na srandu dneska nemám náladu,“ podotkla a chystala se odejít.
„Ale to není sranda. Doktor Elis říkal, že mě na té planetě potřebují. Nějaká zvláštní technologie.“ Rodney se vítězoslavně usmíval. Kapitánovi klesla nálada pod bod mrazu. Bude hlídat děti a ke všemu tomu ještě Elise! Čert aby to vzal.
„Hm, kdy je briefing?“ zavrčela a již byla smířená s celým svým osudem
„Za hodinu, jo a vezměte sebou Greena, jde taky,“ tímto vědec skončil. Cítil nějaké to sebeuspokojení. Ještě, že kapitán neví o jeho prosbě. Byl to on, kdo si ty dva vybral.

Zuzana zasedla do svého křesla a čekala, než ostatní přijdou. Nadávala si, že je tak přesná. Naštvaně sledovala okolní stěny, po chvíli ji to přestalo bavit a nalila si kávu. Jenže stále nikdo nešel. Počká maximálně půl hodiny a pak půjde osobně uškrtit McKaye. Tohle nebylo poprvé, co jí něco takového udělal.
Čtvrt hodiny čekala, než dorazili ostatní. Nezapomněla přidat nějakou tu uštěpačnou poznámku. Ona tu nebude jen tak trávit svůj čas. Konečně se všichni usadili a porada začala.
„Doktor Elis si vyžádal doktora McKaye, protože narazili na velmi zvláštní technologii a neví si s ní rady.“ Zuzana si zakryla rukou ústa. Zívla. Naslouchala pozorně hlasu doktorky Weirové.
„Upozorňoval, že po příchodu na planetu se museli podrobit nějakému zvláštnímu ,proskenování´. Tamější vyspělí obyvatelé mezi sebou nemají žádné trestance. Pokud by v minulosti a nebo v přítomnosti spáchali jakýkoliv zločin, tak by je poslali do nějaké trestanecké kolonie.“ Petersonová se zamračila. Tohle se jí nelíbilo, avšak nic neříkala.
„Proto nechci nic riskovat. Než vás tam pošlu, tak není tu něco, o čem nevím?“ zeptala se Liz. Prohlížela si je skoro rentgenovýma očima. Všichni postupně zakroutili hlavami. Na nic si nevzpomínali.
„Dobře tedy, za hodinu vyrážíte. Seržante a kapitáne, budete doprovod. Do ničeho se nepleťte a nechte ho pracovat. Návrat je v neurčité době, každý den mi jeden z vás podá hlášení.“ Všichni se postavili, porada skončila.
„Ano, madam,“ automaticky zareagovala Zuzka. Poté rychle opustila místnost. Musela se připravit. Batoh, zbraně, jídlo a vysílačka jí zaberou hodně času. Ano a hlavně psychická příprava, ta byla nejdůležitější a časově nejnáročnější.

Kapitán si vložila do P-90 náboje, zkontrolovala berettu a vydala se k bráně. Začínala mít zpoždění. Po cestě stihla okousat jablko. Její snídaně. K bráně doběhla právě včas. Zbytek tu už byl a nedočkavě ji vyhlížel. Mávla ve spěchu na Chucka, aby zadal adresu. Udýchaně se vydali vstříc nové planetě.
Sotva prošli bránou, tak se za nimi kruh uzavřel. Nechal v sobě prázdno a výhled na druhou stranu. Nacházeli se na lesnaté planetě. V této galaxii jich bylo tolik, že málokdy viděli jinou. Škoda, jednou by se hodila planeta s pískem a neskutečným žárem. Elis je přivítal0 stejně jako zbytek týmu, ve kterém se nacházel.
„Ničeho se nelekejte. Teď vás vezmou na proskenování a pak vás zase pustí. Poprvé je to šok, ale není to tak strašné, jak to vypadá,“ vysvětloval kapitánovi poručík, který tu už nějakou dobu byl. Zuzka kývla, přesto se dívala velmi nedůvěřivě na něco, co vypadalo jako Thorovo kladivo. Nakonec odhodlaně udělala krok vpřed a stejně tak doktor McKay a seržant Green. Ze sloupu se vyřítil stříbrný paprsek a pohltil je. Během skenu všichni semkli víčka. Čekali, že je znovu otevřou na planetě, jenže místo toho se objevili v kamenné místnosti. Okna byla zatarasena. Ke stěnám byly přikovány louče. Temnota se prodírala každičkou částí a pohlcovala vše, co nestihl ozářit oheň. Jako postrach se nad nimi tyčil kamenný ochoz, jen k němu nevedly žádné schody. Vchod se musel nacházet nahoře.
Green a Zuzana namířili někam nahoru. Zahlédli pohyb.
„Sklopte zbraně,“ vyštěkl kdosi. Poslechli, neměli na výběr. Poslepu se střílet nedalo a tady dole se z nich stal snadný cíl.
„Co po nás chcete?“ zeptala se Zuzana, jakožto velitel. Nějak se tu necítila dobře. Všechno na ni padalo.
„Mezi vámi je člověk, jehož svědomí není čisté.“ Pohledy těch tří se sešli. Každý přemýšlel, kdo z nich to je. Neviděli soudcům do tváří, avšak jejich slova vypovídala o nedobrém konci.
„Obviněný nechť předstoupí!“ vykřikl nějaký hlas, avšak ani jeden se nepohnul.
„Kdo z nás je obviněn?“ zeptala se zmateně kapitán. Nechápala, co se děje, proč tu jsou…
„Vy!“ Toto poznání prolétlo místností. Hlas zněl autoritativně. Nedalo se neuposlechnout. Žena vykročila.
„Před šesti lety jste spáchala vraždu majora Simonse, je to pravda?“ Zuzana vytřeštila oči. Jak tohle věděli? Nikomu to neřekla, avšak vědělo se o tom, nicméně odsouzení se nedočkala. Simons si to zasloužil, první vystřelil on, dalo se to považovat za sebeobranu. Jak na to vůbec mohla zapomenout?
„Je to pravda?“ tentokrát to byl Green. Ohlédla se. Viděla v jeho očích vztek, přesto se ovládal. Měla pocit, jako by se hroutil svět. Jenže ona je voják a nesměla podlehnout.
„Ano, je,“ přitakala šeptem.
„Je pravda, že jste za to nebyla souzena?“ Nad tímto se pozastavila. Svůj trest si za to vytrpěla. Zalila ji vlna hněvu.
„Zastřelil nevinnou osobu!“ bránila se zoufale, „zastřelil sestru Greena, sakra! Ta kulka nebyla pro ni!“ Zhluboka oddechovala. Neměla odvahu pohlédnout na kohokoliv ze svých společníků.
„Byla jste souzena?“ opět zazněl hlas bez osoby. Povýšenost a arogance z něho čišela.
„Ne, ale trest jsem si za to odpykala!“ zakřičela. Měla toho dost. Na minulost nevzpomínala nikdy a už vůbec ne na ten den. Chvíli čekali. Tichý šepot se odrážel od kamenů. Soudci se dohadovali nad rozsudkem.
„Vyslechněte si teď náš rozsudek.“ Vždycky to začínalo stejně. „Podle našich zákonů jste byla shledána vinnou. Porota hlasovala v počtu tři ku dvěma. Teď budete přeneseni na místo…“
„Budeme?“ vyjekl McKay.
„Ano, budete. Jak jsem říkal, budete přeneseni do trestanecké kolonie. Na místo, kde strávíte zbytek svých dnů. Nějaké námitky?“ Poslední šance.
„Proč oni?“ zašeptala kapitán. Všechna ta tíha rozsudku na ni padla.
„Přišli s vámi.“
„Inteligentní důvod!“ vyštěkl Andy. Poprvé se zapojil. Jenže tohle porotu neobměkčilo. Pohltilo je bílé světlo.

Ocitli se v nějaké místnosti s několika východy. Samozřejmě se sem sklouzli po nějaké skluzavce a skončili všichni na jedné hromadě. Chvíli jim trvalo, než se postavili a rozhlédli. Na stěnách byly šmouhy, špína a prach. Železo dávno zkorodovalo. Ve vzduchu se vznášel podivný zápach. Celkově se všude rozprostíralo šero. Celému místu dodávaly děsivější ráz hlasy. Chechtaly se a nadávaly, křičely. Zuzana se rozhlídla, nikde nikoho neviděla, zatím.
„Proč jsi mi to neřekla?“ vyjekl někdo. Hlas poznala. Otočila se na Greena.
„To tě nemusí zajímat! Nepotřeboval jsi to vědět!“
„Možná jsi to mohla říct nám!“ tentokrát to byl McKay. Zuzana si odfrkla.
„Jo, jasný! Nádhera! Takže moje vina? Copak já můžu za to, že jsem na to zapomněla?“ vykřikla. Do očí se ji draly slzy vzteku, všechny zbraně byly pryč.
„Jak jsi mohla zapomenout na vraždu?“ Rodney byl zmatený. Takovou ji neznal.
„Taky bys zapomněl. Simons byl parchant. Dostal za úkol zahladit stopy, první jsem byla na řadě já. Věděla jsem o tom dost! Vůbec mě nemá nikdo právo soudit za to, co jsem udělala.“ Nebezpečně se blížila k doktorovi, avšak rychle změnila směr. Zamířila k seržantovi. „Chtěla jsem Will strhnout k zemi, Andy, ale zareagovala jsem pozdě. Vyčítám si to, ale jeho bych zabila klidně znovu! Nestydím se za to, nemám za co. Víš všechno! Co ještě chceš?“ Opět zareagovala pozdě. Green se neudržel a jednu jí vrazil.
„Chci pravdu! Co ještě nevím?“ vyštěkl.
„Víc nesmím říct. Byla jsem pro to vyšetřována, ale ne souzena. Podrobila jsem se tolika výslechům. Nechali mě žít s tím, že jsem nedokázala nic udělat!“ Zoufalost v jejím hlase prosila o odpuštění. Kapitán pomalu vstala ze země.
„Takže vlastně je v pořádku, že jsi někoho zabila? Myslel jsem si že tě znám!“ Rodneyho hlas taktéž nabíral na intenzitě. Nechápal, že lhala.
„Tolik lidí si myslelo že mě zná!...Ty si asi myslíš, že je v pořádku každý den posílat lidi na smrt, protože jsi dostal rozkaz? Ano, tohle je vážně to, co bych od vás doktore čekala!“ prskla mu do obličeje. Andy mlčel a poslouchal. Pomalu se uklidňoval.
„Cože?“ Hádka se tentokrát rozpoutala mezi vědcem a ženou.
„Dostávala jsem rozkazy, které se mi příčily. Každý den jsem viděla umírat ty nejlepší. Snažila jsem se vzdorovat, ale místo toho jsem si odnesla vykloubenou čelist. Kdybych měla spočítat ty, koho jsem zabila jen kvůli rozkazu, tak se nedopočítám!“
„No jasně, slečna poctivka!“
„Vůbec nevíš, jaké to bylo! Nemáš ani ponětí!“ Stáli a hleděli si do očí. Mezi jejich těly byla mezera maximálně pět centimetrů.
„Nemusím. Nepotřebuji, když teď vím, jaká jsi! Jsi odporný vrah!“ Na tohle Zuzana zavřela ústa a otočila se. Pohlédla na Greena a mlčky přešla do nejvzdálenějšího koutu. Urazila se? To sotva. Potřebovala si vyjasnit všechno, co udělala. Všechny vzpomínky. Ty které se snažila potlačit, ty díky nimž se v noci budila, byly zpět. Rodney měl pravdu, byla jen odporný vrah bez soucitu, bez přátel. Lhala všem a sobě. Tak dlouho si stavěla svět z karet, který se nakonec zhroutil.
Sklouzla po stěně na zem a opřela se o ni. Nevadila jí špína z ní. Co na tom teď sejde?
„Jen se nelituj!“ odfrkl si ještě vědec a sám si stoupnul do rohu na druhé straně. Andy mlčel. Dlouho, než řekl to, co udivilo i samotného kapitána.
„Doktore, nikoho neobviňujte. Nebyl jste tam a nevíte, co se stalo. Nemáte ani ponětí…nemůžete…Sám jsem ty vzpomínky potlačil. V noci, když špatně spím, tak vidím vybuchovat severní věž. Ta, jenž v ní byla opožděná dodávka. Slyším křik těch, kteří tam zemřeli. Slyším sténat raněné a jen kvůli tomu, že jsem zapomněl nechat podepsat jeden papír! Co vy o tom víte doktore?“ Nastalo ticho. Nikdo nevěděl, co by měl říct. Samozřejmě se tu rozpínal vztek, ale i smutek a lítost.
„Tohle nebyla vaše chyba, Andy,“ zašeptala konečně Zuzana. Hlas měla chraptivý. Nakonec přece jen vstali. Cítili, že by se měli vydat dál. Rodney stále žvatlal, dokud nepotkali další trojici ztracených.
***
Za rohem stály tři postavy. Jedna žena a dva muži.
„Rodney?“křikl Sheppard. Muž se otočil.
„Vy?“vyjekly obě ženy najednou, když se uviděly.
„Ehm…co?“nechápal mladík stojící vedle kapitána Zuzany Petersonové.
„Greene, tohle je plukovník Mackenzie Blacková a major George Winterson. Plukovníku, majore, tohle je seržant Andy Green.“
„Madam, pane!“zasalutoval předpisově Green.
„Pohov. Jak jste se sem dostali?“zajímalo Mac.
„Byli jsme v nějaké místnosti a mluvil s náma nějaký hlas, protože majitele nebylo vidět a potom jsme se projeli po nějaké skluzavce a skončili tady.“vysvětlila Zuzana.
„Vy jste z jiné reality, že?“ujišťoval se Rodney. Přikývli. „To, že jsme na stejném místě, znamená, že se tu musí prolínat reality.“
„Skvělé. Pomůže nám to, dostat se odsud?“zeptal se Sheppard.
„Mno…to asi ne.“přiznal.
„Čím dál lepší.“povzdechla si Mac.
„Chystali jsme se vylézt k té jeskyni.“změnila téma Petersonová.
„No to my taky.“řekl George. „Zjistili jste ještě něco dalšího?“
„Nic víc. Jsme tady zatím jenom pár minut.“zavrtěl hlavou Andy.
„Takže bychom asi měli vylézt do té jeskyně a na chvilku si odpočinout. Pochybuju, že na noc tady zhasnou.“pronesla Mac. Jeskyně nebyla moc prostorná, ani útulná, ale na přespání a jako úkryt stačila.

„Přemýšlel jsem,“ řekl po chvíli Rodney.
„No ne, vážně?“ zašeptala Zuzka. Prostě bylo jasné, že McKay přemýšlí na sto dvacet procent.
„Jasný, Petersonová, ty víš všechno!“ zavrčel.
„Ticho, nebo vám zalepím pusu!“ zakročila včas plukovník. Přece jenom rvačku tu nechtěla. Všimla si jejich vražedných pohledů. Tohle bude ještě zábava.
„Smím říct, co vím?“ špitl Rodney. Mac kývla. Hlavně když se nebudou hádat.
„Podle všeho, ti lidé vymysleli, nebo spíše narazili na nějaké místo mezi realitami. Musí sem posílat všechny vězně ze všech realit. Je to šílené! Nechápu, jak mohli vytvořit takovou kolonii! Tohle není možné,“ jeho myšlenky proudili na hlas, „je to hodně vyspělá civilizace, ale museli vědět o rizikách...zbláznili se!“
„S tím souhlasím,“ zavrčel Green. Nikdo neměl potřebu to nějak doplnit, věděli své.

Najednou se všechno rozblikalo a ozvalo se něco jako alarm. Oba týmy zpozorněly a podívaly se z jeskyně. Zbytek lidí se hnal na jeden plácek.
„Pojďme se tam podívat.“navrhl George. Souhlasili. Pomalu sešli ze svého úkrytu a šli za ostatníma.
„Co to tu tak smrdí?“ohrnula nos Zuzana. Lidí pomalu ubývalo, a tak se jim naskytl pohled na obrovský kotel něčeho, co mělo být evidentně jejich jídlo.
„Mám hlad.“zakňučel Rodney. U kotle bylo ještě několik misek. Sheppard jich nabral šest.
„Díky, ale já nebudu. Jsem ještě plná. Dobře jsem se najedla na Atlantis.“hlesla Mac, když viděla šedou kašovitou hmotu.
„Já jsem se taky celkem slušně najedla….“přidala se Zuzana.
„Musíte jíst.“namítl Green.
„To ano, ale ne teď.“zavrtěla hlavou Mac a vrhala zhnusené pohledy na misku.
„Dobrá, vezmeme to sebou, kdybyste dostaly hlad.“pokrčil rameny John.
„To se nestane.“poznamenala potichoučku Petersonová. Mac, která jediná to slyšela, se souhlasně pousmála. Vyškrábali se zpátky nahoru a usadili se kolem okraje jeskyně. Kluci se ládovali, sice s odporem, ale vypadalo to, že mají celkem hlad. Dvě misky ležely nedotknuté stranou a jejich majitelky dřímaly s hlavou opřenou o stěnu jeskyně.
„Mac, vzbuď se.“štouchl do ní jemně John.
„Nespím, co je?“
„Měla bys něco sníst. Vy obě. Nechutná to zas až tak špatně. Jenom se nesmíš dívat, jak to vypadá.“a podal jí misku.
„Dej mi s tím pokoj. Nemám hlad.“odbyla ho. Jako naschvál jí hlasitě zakručelo v břiše. John se na ni pobaveně podíval. Neochotně a se zhnuseným výrazem si vzala misku.
„Přísahám, že už nikdy nebudu nadávat na armádní instantní polívky.“špitla a nabrala si rukou kaši. „Je to jako spálená guma na mojem autě.“zašklebila se. Když viděla jejich tázavé pohledy, dodala: „Podle smradu bych řekla, že to tak taky chutná.“ Petersonová si vzala misku taky. Ani jedna toho moc nesnědla. Vzaly si jen pár soust a misky odložily pryč.
„Dole se to nějak zklidnilo. Co kdybychom se šli podívat kolem?“navrhl seržant Green.
„Mohli bychom.“přikývla Mac a vstala. Sešli z jeskyně a vydali se na menší průzkum.
„Winterson a Green, McKay a Petersonová a Johne, ty se mnou. Sejdeme se nahoře v jeskyni asi za dvě hodiny.“rozdělila Mac skupinky.
„Omlouvám se, ale kdo vám dal právo rozkazovat?“zeptal se Rodney.
„Moje hodnost plukovníka., doktore.“odvětila nevzrušeně.
„Ale…“
„McKayi!“zavrčela Petersonová. Doktor sklapl.. „Vezmeme si tam tu stranu.“mávla rukou k trhlině, kterou přišli.
„My si vezmeme tu stranu s kotlem.“zamlouval si George a mávl na opačnou stranu.
„Fajn a my v tom případě půjdeme támhle.“ukázala Mac od nich doleva, kde to byla samá skulina a díra. Za pár minut se ztratili z dohledu.

„Myslíš, že se dá odsud dostat?“zajímalo Johna.
„Nemám tušení. Je to moje vina, že tady jste.“povzdechla si Mac.
„Mohlo se to stát komukoliv. Poslouchej…to, co jsi říkala před tím soudcem o…tom sedmém přikázání?“
„To o…Aha.“pochopila. „Já bych to neudělala. Za prvé je to nezodpovědné a za druhé na to mám partnera.“maličko se pousmála a nakoukla do jedné z prázdných děr.
„Myslel jsem, že nejsi věřící.“
„Vždyť ne.“
„Na to ty přikázání znáš až moc dobře.“namítl.
„Co po mně chceš?“otočila se na něho. „Někteří vojáci jsou prostě věřící a když to slyšíš několikrát denně nebo když to čteš několikrát denně, snadno si to zapamatuješ. Ale já v Boha nevěřím, protože kdyby byl, na světě by neexistovaly války, chudoba, nemoci a hlad. Kdyby byl tak úžasný, nebo kdyby jenom existoval, jak tvrdí věřící, tohle by nedovolil!“
„Nemusíš po mně štěkat. Nic ti nevyčítám.“ohradil se.
„Promiň, já jenom….chci už být doma. Se Sarah. Co když se odsud nedostaneme.“
„Zatím odevšad byl východ. Odsud bude taky.“ Mac se jenom smutně pousmála.
„Půjdu se podívat támhle.“mávla rukou k jedné plošině.
„Dobrá.“přikývl. Mac seběhla dolů k něčemu, co vypadalo jako nějaké stavení.Cestou sem potkala pár otrhaných lidí, kteří si ji měřili zkoumavým pohledem. Došla ke stavení. Celé ho opatrně obešla. Když se vracela zpátky, uslyšela za sebou vrčení. Rychle se otočila, ale bylo pozdě. Někdo jí praštil až skončila na zemi. Vousatý hromotluk jí zvedl a hodil na stavbu. Znova se nestačila zvednout a opět letěla vzduchem.
„JOHNE!!“zakřičela zoufale, protože se zase nestihla postavit. Sheppard to uslyšel a vyběhl na plácek, kde se před chvílí rozešli. Viděl, jak ji hromotluk přimáčkl ke stěně tak, že se nemohla pohnout, a chtěl z ní strhnout bundu. Rychle se k ní rozběhl. Doběhl ke stavení a praštil chlapa po hlavě. Mac spadla na zem a lapala po dechu. John se ho mezitím snažil praštit. Mac se pomalu zvedla a zezadu ho kopla pod kolena. Chlap dopadl na kolena a ona mu zlomila vaz.
„Jsi v pořádku?“staral se a objal ji. Roztřeseně přikývla. „Ani jedna z vás nepůjde nikam sama. Ani na záchod, jasné?“
„Jo.“špitla.
„Tak pojď. Jdeme dál.“

Zuzana a Rodney pokračovali mlčky. Místní si jich moc nevšímali. Teda všímali, ale hlavně Zuzany.
„McKayi, ne, že tě napadne někam zdrhnout, jasný?“ Muž na ni pohlédl a ujistil ji, že to nemá v plánu. Chvíli šli mlčky a nervozita se mezi nimi zvedala. Petersonová dokonce v jednu chvíli chytla doktora za ruku. Nějak jí to pomohlo. Dokonce si i dopnula bundu až ke krku.
„Je mi to líto,“ zašeptal po nějaké době Rodney.
„Cože?“
„Jak jsem na tebe křičel.“ Po tváři se mu rozléval ruměnec.
„Zapomeň na to a teď se vrátíme, mám z tohoto místa divný pocit a navíc tu nic není.“ Jak řekla, tak se otočili. Cestu jim zatarasil nějaký hromotluk. Zuzana popadla doktora za ruku a chtěla projít, jenže v tu chvíli je rozpojil. Zuzanu přitiskl na nedalekou stěnu a stlačil jí ohryzek. Žena zmateně začala kolem sebe kopat, k mozku jí došla informace, co se bude dít.
„Rodney,“ zachroptěla. Vědec na nic nečekal. Sice jeho šance byla mizivá, ale kopl hromotluka tam, kam to nejvíce bolelo. To ho odnaučí. Muž se v bolestech svezl na zem a kapitán taktéž. Zhluboka dýchala a držela se za krk.
„Pojď!“ řekl vyděšeně doktor a vytáhl ji na nohy. Kapitán si zapnula rozepnutou bundu až ke krku a oba se vrátili na místo, odkud vyrazili. Chuť prozkoumávat tohle místo je opustila.

Zajímavé, zatím nevím, co od toho mám čekat, takže s delším komentářem počkám až se toho odehraje víc...
Jinak s těmi společnými povídkami ohledně spojení realit bych pomalu brzdil, protože mi to zase nepříjde jako nahodilej jev... (samozřejmě, že 2 po dvou měsících nebo jak to bylo, zase tak moc nejsou, ale dávám radu do budoucna... )

*Jack*: Díky, rady si ceníme a jinak...další společnou zatím neplánujeme

Ták bando, máme tu další pokračování...tedy, pokud jste si to nepřečetli u Mac, ale co, takže nebudu zdržovat. Pěkné počtení u druhé části.

Část II.

„Máte pěknou velicí, majore.“ozval se Green a opatrně sešel po schodech.
„To jo.“souhlasil Georgie, pak se usmál. „Ta vaše taky není k zahození,“ naznačil.
„Ale jo, je pěkná,“ zasmál se Andy, „ale říct jí do očí něco jiného tak vás zmlátí.“
„Pořád lepší než u mě. Zrovna jsem jí řekl něco, co jsem neměl.“povzdechl si. „Pravděpodobně na mě bude naštvaná hodně dlouho a právem.“
„Můžu vědět co?“
„Když jsme tady….přistáli, řekl jsem: Za vším hledej ženskou. Nebylo to vůči ní fér, i když jsme tady kvůli ní.“povzdechl si.
„Jo, taky my jsme tady kvůli Petersonové, i když nemůže za to…svým způsobem.“
„Tomuhle, proč jsme se setkali, by spíš rozuměl McKay. Je to tady samý šutr a homelesák.“zavrčel. „Šance, že se dneska dostaneme domů je mizivá, že?“
„Nejspíš, pane.“
„Přijdu o steak.“ povzdechl si. Andy se pousmál. „Myslíte, že už to jsou dvě hodiny?“
„Přibližně. A nic jsme nenašli. Vrátíme se?“
„Měli bychom. Tohle je divné místo.“

Všichni se sešli zpátky v jeskyni podle domluvy. Nikdo nenašel nic užitečného a na všechny lezla únava. Rozhodli se, že si odpočinou. Rodney si sroloval bundu pod hlavu, Green a Winterson se uvelebili na svoji ruce, Zuzana se schoulila kousek od Andyho a Mac si lehla na Johna, který ji přikryl svojí bundou. Všem trvalo dlouho než usnuli. Byli tak unavení, že si nikdo nevzal ani hlídku.
„Nespíš?“zašeptal o pár hodin později John, když viděl, že má Mac otevřené oči a zírá nepřítomně do stěny.
„Je mi nějak divně.“hlesla.
„Jak divně?“zajímalo ho.
„Od žaludku. A sakra!“vyhrkla, rychle vstala a odběhla za roh. Běžel za ní.
„Napij se.“podal jí láhev s vodou.
„Já ti říkala, že…to jíst nebudu.“hlesla, ale napila se. Jakmile jí bylo trošičku lépe, tak se vrátili do jeskyně. Našli kapitána Petersonovou vzhůru a opřenou o stěnu. Vypadala tak trošku nazelenale.
„Kde jste byli?“zeptala se potichu, aby nevzbudila spící zbytek. Mac se jenom chabě pousmála.
„Podle toho, jak vypadáte, tak za chvilku půjdete taky.“
„Už o tom uvažuju delší dobu.“špitla Zuzana. Za chvilku se opravdu zvedla a odběhla za roh. Oba uslyšeli dobře známý zvuk. Vrátila se a vypadala o trošku líp.
„Tak tohle nenávidím.“povzdechla si a napila se z láhve, kterou ukradla Greenovi.
„Ticho.“zavrčela Mac na Johna, který vypadal, že by rád něco řekl.
„Jsem jako myška.“pousmál se a lehl si.
„Potřebujete něco?“zajímala se Mac.
„Ne. Už je to mnohem lepší. Děkuju.“pousmála se a zase si lehla. Během chvilky usnula. Mac se uvelebila zase na Johnovi.

„Ne, já to neudělal! Byla to nehoda!“křičel George ze spaní.
„Hej, Wintersone, vstávejte! No tak, vzbuďte se!“třásla s ním Mac. Konečně otevřel oči. Byl celý zpocený a prudce oddechoval..
„Madam.“
„Už je to dobrý. Byl to jenom sen.“uklidňovala ho.
„Bylo to…“
„Já vím.“
„Omlouvám se. Za to, co jsem řekl. Nemyslel jsem to tak…vlastně jsem nemyslel vůbec.“
„Odsoudili by mě i z nesklopení záchodového prkýnka.“pousmála se. „Zkuste znova usnout.“

„Petersonová?“trhl sebou Green.
„Konečně jste vzhůru. Házel jste sebou dobré dvě minuty. Co se vám zdálo?“
„Já…jenom sen.“zamumlal spěšně. Jenom se na něho podezřívavě podívala, ale nechala to být. Andy se otočil na bok a zavřel oči. Za chvilku opět usnul. Zuzana si opět lehla a za chvíli taky usnula.
Sheppard se vyděšeně posadil, až ze sebe shodil Mac, která na něm ležela. Uvědomil si, že to byl jenom sen.
„Co to děláš?“zamručela ospale.
„Byl…to jenom sen.“vydechl.
„Tak dost! Nejdřív George, před chvilkou Green a teď ty. Tohle není normální.“posadila se.
„Bylo to něco, co bych nerad rozebíral. Něco před Atlantis.“zamumlal neurčitě.
„Minulosti se nikdy nezbavíš. Můžeš před ni utíkat, dělat, ze nejsi, co jsi, ale ona tě vždycky dožene. Připomene se, když to nejmíň čekáš.“zašeptala Mac.
„Holka, tohle by se ti mělo stávat častěji. Pak z tebe vylízají věci.“pousmál se.
„Právě jsem to zjistila. Já jsem myslela, že jsem tomu utekla, ale….ono mě to dohonilo.“ povzdechla si.
„Kolik je hodin?“zeptal se.
„Bude půlnoc…čas podle Atlantis. Tady? Těžko říct.“podívala se na hodinky.
„Doma už bychom spali.“poznamenal.
„Jo. Slíbila jsem dneska Sáře pohádku o Lady a Trampovi.“řekla a zase si na něho lehla zpátky.
„Vrátíme se. Neboj.“uklidňoval ji a objal. Za chvilku oba zase usnuli.

Rodney se probudil jako první. Nevěděl, kolik je hodin. Na Atlantis by to poznal podle světla, ale tady to vypadalo pořád stejně. Za pár minut se začali probouzet ostatní. Nikomu nebylo moc do řeči. Kluci se tak trošku vzpamatovávali ze snů v noci a holkám kručelo v břiše hladem. Jenom Rodney se tvářil celkem spokojeně a vytáhl si z nějaké kapsy tyčinku.
„Bože, já mám ale hlad!“zamručel spokojeně a rozbalil ji. Zbytek uslyšel zašustění papíru a otočil se tím směrem.
„Má tyčinku.“hlesla Zuzana. Mac zpozorněla a v očích se jí zalesklo. Sheppard si jejího pohledu všiml a divil se Rodneymu, že ještě stojí na místě. On už by tyčinku dobrovolně odevzdal. Tohle bylo způsobeno tím, že Rodney Mac neznal a kdyby znal, tak ji stejně nevydá. Zuzana se o jeho výchovu už postarala.
„To žertuješ.“hlesla plukovník.
„Na McKaye!“vykřikla Zuzka, obě se na něho vrhly, povalily ho na zem a sápaly se po tyčince.
„Ale no tak, děvčata…nechte ho být….“snažili se je marně zastavit kluci, ale pomoct mu nepřišli. Jenom stáli a pozorovali, jak se válejí po zemi.
„Držte ho! Chyťte mu ruce!“štěkla Mac. Doktor proti dvou hladovým vojandám neměl šanci. Za chvilku mu Mac tyčinku vyrvala z ruky, rychle se postavila a rozdělila ji na půl. Jednu půlku hodila Petersonové.
"To je krádež!"vyjekl.
"No a? My máme hlad! Celou večeři jsme vypustili tak, aby se porozhlédla kolem!"štěkla Zuzana a hladově se zakousla do tyčinky.
„A my tady budem o hladu.“špitl Rodney. Vypadalo to, že jedině jídlo za den se dostává večer a kdo nejí, má celý další den smůlu.

„Co se vám zdálo?“ zajímalo Mac.
„Říkala jste, že to víte.“ohradil se George.
„Jsem jenom zvědavá.“pokrčila rameny. „Ale pokud nechcete….“
„Zdálo se mi o…té noci….“vysoukal ze sebe.
„Nechcete mi o tom povyprávět?“zeptala se opatrně. Zbytek je začal poslouchat.
„Ani ne.“
„Majore, já váš spis znám, ale nevím podrobnosti. A co je horšího, než pro co tu jsem já a tím pádem i vy?“pousmála se. George přikývl a posadil se. Ostatní se taky posadili a začali poslouchat.
„Tehdy…bylo mi necelých 18…šel jsem s partou do hospody…jedni borci se naváželi tehdy do jedné holky od nás ze školy, obtěžovali ji…řekl jsem jim, ať ji nechají, ale oni začali rvačku….za chvilku se rvala celá hospoda…praštil jsem toho chlápka, který se do Sandy navážel, on to nějak nezvládl a napadl zátylkem na hranu stolu. Byl na místě mrtvý. Zlomený vaz. Přátelé svědčili pro mě u soudu pro mladistvé…soudce uznal, že jsem jenom chtěl někomu pomoct a dal mi na výběr. Buď narukuju k armádě, nebo mě zavřou, i když to byla nehoda, na dvacet let. Samozřejmě jsem si vybral armádu. To se mi v noci zdálo. Původně jsem měl jít k pěšákům, ale můj tehdejší velící si všiml, že se ve volných chvílích věnuju létání, tak mi podal žádost o přeložení na U.S. Air Force Academy do Colorado Springs. Vzali mě a teď jsem tady.“
„Wow.“vydechl Andy. Nikdo se na víc nezmohl. Jenom Mac přikývla. Jako jeho velící to věděla. Teď znala už i podrobnosti. Ticho se opět rozprostřelo mezi nimi. O těhle věcech se nesnadno hovoří.
„Rodney, tobě se nic nezdálo?“ zeptal se John. Konečně vysvobození.
„Ale jo. Jsou to věci, kterýma bych se nechlubil. Třeba nějaký ty kyksi, jak jsem vyhodil do vzduchu něco...“
„Něco? 5/6 sluneční soustavy!“ rýpnul si podplukovník.
„Tím jsi se nikdy nepochlubil,“ zazářila Petersonová, „Vybuchující Rodney! Paráda!“
„Ty jsi se taky nepochlubila s tím, jak jsi zabila toho majora!“ zaprskal jako kočka. Zase se schylovalo k další hádce.
„Možná by byste toho měli oba nechat!“ konečně zakročil Green, poznal kdy se co děje. „Co vy, podplukovníku? Smím-li se zeptat.“ Sheppard chvíli mlčel a zíral do země. Přejel pohledem ostatní a zastavil se u Mac. Ta sotva znatelně kývla.
„V Afganistánu…neuposlechl jsem rozkaz a chtěl jsem zachránit své dva přátele. Zůstali na frontě a já se odmítl vrátit. Byli zranění a potřebovali ošetřit, ale z ústředí přišel rozkaz okamžitě se stáhnout. Už předtím jsem přišel o muže a…dotáhl jsem je do nějaké jeskyně. Po pár hodinách nás našli, ale místo vděku jsem se dočkal jenom záznamu ve spisu. To je vše. Zdálo se mi tohle.“
„Greene, a co se vám zdálo?“ zeptala se Zuzana. Nějak ji to zajímalo. Znala ho, ale chtěla vědět, co to přesně bylo.
„Pamatujete na to cvičení, kdy spadl ze skály Thompson?“ začal rezignovaně. Všichni na ně zírali. Hlavně Rodney, nevěděl, že by se delší dobu znali.
„Napadl moji sestru. Když jsem se po něm vrhl, tak se skutálel ze skály. Snažil jsem se ho vytáhnout, ale nepovedlo se. Byla to moje chyba. Stejně jsem ji na dlouho neochránil.“
„To nebyla vaše chyba,“ vmísila se do řeči Mac. Souhlasila se svým tvrzením. Jenže nad tím si Andy jen odfrknul.
„Bylo toho víc, doly a mise. Všechno se mně míhalo a smíchalo, všechny ty zvuky pocity... Tímto má na to člověk zaděláno na pěkné můry,“ ještě dodal. Co bylo, o tom se nechtěl bavit.
Winterson se zavrtěl. Chvíli sledoval trojici z jiné reality.
„Proč jste vůbec tady?“ zeptal se. Věděl na koho je otázka mířená, ale nechtěl se zase ptát přímo.
„Tady kapitán zastřelila nějakého majora!“ ulevil si Rodney. Prostě byl na ni stále naštvaný. Zuzana na tom byla stejně. Sice se jeden druhému omluvili, ale nějak neměli chuť se zase normálně bavit.
Nakonec se kapitán ponořila do vyprávění: „Zastřelila jsem majora Simonse, pokud vám to pomůže,“ zavrčela neochotně, „tady doktor McKay to nemůže přenést přes srdce. Jenže tenkrát to bylo kdo z koho...Prvně jsem si myslela, že se nechám jen tak zabít. Spoustu věcí by to urychlilo a změnilo, jenže pak přede mě skočila Greenova sestra. Nestihla jsem ji včas odstrčit...Ta kulka nebyla pro ni!“ Vztekle vykřikla a postavila se. Ruce si zkřížila na prsou a přešla k protější stěně. Naštvaně a zcela bezmyšlenkovitě do ní kopla. Ulevila si? Vůbec ne.
„Jak to dopadlo?“ Hloupá otázka, avšak zabránila Zuzaně, aby opět kopnula do stěny.
„Jak?“ zopakovala a zároveň se uchechtla. „Major ji zastřelil. Vůbec to s ním nehnulo. O jednoho mrtvého vojáka navíc, koho to zajímalo...Okamžitě bez váhání namířil na mě. Neměla jsem na výběr. Skočila jsem po něm a chvíli jsem se s ním prala. Nakonec jsem měla zbraň já...“ tady se odmlčela. Koukala Georgeovi do očí. On se ptal.
„Víte,“ pokračovala, „jak to dopadlo...jedna rána všechno vyřešila. Na výčitky nebyl čas...Jak by mohl, spoustě dalších lidí šlo o život.“ Opět se ušklíbla na majora. „To je vše, má minulost, o které nikdo neměl vědět. Stydím se, ano opravdu a dokonce toho lituji. Měla jsem tenkrát zabránit tomu, aby místo mě zemřeli ostatní!“ pomalu zvyšovala hlas, „Přála jsem si v tu chvíli být mrtvá...mám pocit, že žiji jen ze setrvačnosti, nic víc!“ Naštvaně si sedla mezi obě skupiny. Vybrala si místo které bylo přesně uprostřed. Neměla na nic náladu. Uvnitř vřela. Někdy opravdu minulost člověka dohnala.
Po chvíli se konverzace znovu rozjela. Jenže šlo to mimo Petersonovou. Napřed si bude muset některé věci srovnat sama.
„Vím, že jste tu kvůli tady plukovníkovi, ale co jste provedla, madam?“ zajímal se Green. V každé realitě se najde nějaký ten šťoural.
„Nic zvláštního. Jako tady kapitán taky jsem zastřelila,“ okomentovala to nevzrušeně Mac. Andymu to zřejmě podle výrazu nestačilo.
Mac pokračovala: „Byla jsem odsouzena za dvě vraždy. První jsem spáchala, když mi bylo čtrnáct. Bránila jsem se. Nic víc...a při druhé mi ruply nervy. Ten prachant střílel do davu. Necítím se vina! Oba si to zasloužili.“ Takže bylo to venku. Fakt, se kterým se naučila žít. Říkala to úplně jiným tónem než Zuzana. V hlasu kapitána byla slyšet lítost, v jejím absolutně nic. Jako by se jenom bavila o počasí. Zcela bezstarostně. Zase zavládlo tísnivé ticho, které přerušil Sheppard.
„Vždyť si letec. Tak jak si mohla být u pozemních jednotek?“
„Kotvili jsme v jednom přístavu…Bandar Abbás se jmenoval, myslím…potřebovali jsme nabrat zásoby…za pár hodin jsme zase odplouvali. Když jsme ale byli asi 200 km od pobřeží, zachytili jsme nouzové volání SOS z jedné naší základny. Bombardovali je Íránci ze vzduchu. Kapitán lodi vyslal celou letku. Dovedeš si představit íránské letce, že? Jsou úplně zaostalí. Během pěti minut byli dole. Naneštěstí nám z lodi přišlo hlášení, že je něco se záchytnými lany. Nemohli jsme přistát na lodi, takže jsme přistáli na základně. Měli tam celkem dlouhou cestu.“tady se pousmála. „Zůstali jsme tam asi týden. Základna dostala hlášení, že v blízkém městě jsou nějaké nepokoje. Ta jednotka tam udržovala pořádek, ale ozbrojenci přepadli náš humanitární konvoj. Brzo tam byla nasazena skoro celá základna. Chyběli jim lidi. Nakonec poslal i můj tým. Byli jsme jenom záloha. Měli jsme lidi udržet v domech než skončí přestřelka, která se rozpoutala. Na ulici se ale bohužel vytvořil nějaký hlouček. Byli tam ženy a děti….dodnes nevím, proč vyšli ven. Přežili dva z asi dvaceti. Viděla jsem jenom chlapa, který stál na střeše, potom si sbalil bazuku….a seběhl dolů. Tlaková vlna tehdy poranila tři naše lidi. A já se jenom dívala. Za pár minut jsem šla zkontrolovat nějakou chatrč blízko které se střílelo. Slyšela jsem ze sklepa zvuky, a tak jsem se tam šla podívat. Stál tam ten střelec. Když si mě všiml, vytáhl zbraň, se kterou se během setiny vteřiny rozloučil. Pořád jsem před sebou viděla ty mrtvé lidi, které zabil. Neváhala jsem a vystřelila, teprve potom, co padl na zem, jsem ohlásila do vysílačky, že mám střelce. Výhoda toho byla, že jsem byla povýšena.“
„Přemýšlela jsem.“ozvala se znova po chvilce Mac.
„A sakra.“řekli jednohlasně George s Johnem.
„Haha.“ušklíbla se. „Poslouchejte. Vám čtyřem,“ukázala na Andyho, Rodneyho, George a Johna, „se v noci něco zdálo. Nic pěkného. Sen z vaší minulosti. Něco z čeho se obviňujete. Já nevím jak vy, kapitáne, ale já jsme spala, až na menší výjimky, dobře.“
„Já taky.“přikývla Zuzana.
„My dvě jsme večer neměly místní specialitku, zatímco vy jste to snědli skoro celé. Co když je něco v jídle.“
„Když ano, tak co s tím uděláme? Jíst musíme.“namítl Rodney.
„Omezíme to. Nebo budeme jenom pít. Ve vodě to jistě bude taky, ale ne v takovém množství.“navrhla.
„Zní to rozumně.“přikývla Petersonová.
„Je mi líto, ale omluvte mě na chvilku. Příroda volá.“špitla Mac a zvedla se.
„Jdu s tebou.“řekl nekompromisně John. Jenom pokrčila rameny a vyšla z jeskyně.
„Musím taky.“ zakňučela Zuzana a vstala.
„Nemůžete jít sama!“ řekl Winterson.
„Nikdo semnou nepůjde! Vyčůrat se zvládnu i sama!“ nebezpečně vrčela.
„Já klidně půjdu.“ ozval se Andy.
„Greene, pokud se odsud nechcete dostat v krabičce od sirek, tak bych neriskovala, být na vašem místě!“ začala vyhrožovat a přeskakovat na místě. Věci se stávaly akutními.
„Děláte, jako bych vás v životě neviděl!“
Zuzana zalapala po dechu: „Odmítám tohle komentovat!“
„Cože?“ zděsil se Rodney. Přece jenom, některé věci ho velmi zajímaly.
„Nic, doktore, seržant mluví, když nemá.“ zavrčela Zuzana a poskočila z nohy na nohu.
„Ale, kapitáne, byl to jenom omyl! Já za to nemohl!“ snažil se ospravedlnit muž. Vstal, stejně ji někdo bude muset vyprovodit.
„Jo, jasný! Omyl, vlezl jsi mi do sprchy!“ prskla. Ostatní pánové se začali usmívat, to mohla být sranda.
„Hele, omlouval jsem se vám nejmíň desetkrát! Chlapi se tenkrát tím bavili, že zaměňovali cedulky s nápisem dámské a pánské sprchy. No a bohužel to padlo na nás.“ Podle výrazu na seržantově tváři mu to vůbec nebylo líto. Naopak, ještě teď se dobře bavil.
„Tak půjdete, nebo tu uděláte loužičku? Vyberte si, ale někdo s vámi jít musí!"

Venku byl stejný ruch jako včera, když se tady objevili.
„Chci nějaký keříček.“zakňučela Mac, když viděla plno špinavých lidí.
„Mluvila jsi o tom, proč jsi tady, úplně bezstarostně. Jako by se nic nestalo.“hlesl.
„Budeš se divit, ale beru to, jako by se nic nestalo.“
„Zabila jsi člověka.“
„No a?“opáčila.
„Mac!“vyhrkl šokovaně Sheppard a zastavil se.
„Co je? Prostě se to stalo.“
„Jenom tak?“
„Jenom tak. Co chceš slyšet? Že je mi to líto? Není! Prostě se to stalo a nikdy se mě nikdy neptal, jak se cítím. Nikoho jsem nikdy nezajímala!“Mac začala zvyšovat hlas. „Byla jsem malá holka a mojí vlastní matce jsem byla úplně ukradená. Chodila jsem do školy celé dva kilometry…sama…Jedinkrát se mnou šla a to v můj první školní den. Ostatní děti domů utíkali, ale já jsem zůstávala ve škole a psala si úkoly. Pak jsem přišla domů, hodila tašku na zem a šla zase ven. Ty nemáš tušení, jaký je to pocit, když na tobě nikomu nezáleží. Chodil jsi do nejlepších škol, měl jsi nejlepší věci, přátele…“
„To ty přece taky.“namítl potichu.
„Já?! Ne. Nikdy jsem neměla přátele! Měla jsem jenom lidi, kteří pro mě byli schopni udělat cokoliv! To je moje jediná výhoda! Umím s lidmi manipulovat! Já nevím, o co ti pořád jde?! Když narazíme na tohle téma, tak se na mě pokaždé díváš jako na….jako na vraha!“
„To není pravda.“
„Ale je a ty to moc dobře víš! Já nestojím o lítost, Johne, ale o to, abys mě bral i s mojí minulostí! Nemáš tušení…ty nemáš tušení…“ hlas se jí zlomil. Otočila se párkrát se zhluboka nadechla a otočila se zpátky. „Já….nemusíš se obtěžovat, půjdu sama.“hlesla.
„Mac, prosím…já nemyslel jsem to tak.“snažil se ji chytit za ruku.
„Nemusíš se přemáhat.“zašeptala pohrdavě. „NEČUM!“štěkla na muže, který celou hádku sledoval. Trošku poskočil a odběhl. Vydala se pryč.
„Mac…stůj…prosím….!“běžel za ní, ale po pár minutách ji ztratil z dohledu.

„Greene, přísahám, jen někde vás znovu uslyším rozebírat to, co se stalo a osobně vám natrhnu zadek!“ Seržant se nad touhle výhružkou zasmál. Oba šli pomalu tak, aby se vyhnuli co největšímu množství vězňů a navíc hledali nejlepší místo, kde by kapitán mohla na chvíli zůstat.
„Ale, madam, vůbec to nebylo tak špatný,“ rýpnul si. Teď si všimnul jedné dobré díry ve skále. Zamířili tam.
„Cože? Nebylo špatný?“ poděsila se, „ještě tři dny jsem se bála před vámi ukázat!“ zaprskala potichu. Nechtěla přilákat moc pozornosti.
„Nemáte se za co stydět, vážně ne.“ Zuzka zasyčela. Ještě teď na to nerada vzpomínala.
„Hm, to si myslíte vy! Samý špek!“ okomentovala svoji postavu. Jako každá holka si přidávala dalších deset kilo navíc.
Rychlá otočka u skály proběhla v klidu. Doufali i v klidný návrat. Samozřejmě kapitán v pravidelných intervalech prskala na všechny strany. Prostě neměla ráda, když Green říkal nějaké podrobnosti z jejího života.
„Nemyslím si, že byste přibrala,“ prohlásil konečně, když si ji pořádně prohlédl. Prostě nemohl odolat dalšímu rýpnutí.
„Nenávidím tě, víš to?!“ zašeptala a zrychlila. Měla ho právě tak dost. Zuzana pěnila a Green se prohýbal smíchy.

Sheppard se vrátil nahoru do jeskyně sám.
„Kde je plukovník?“vyskočil na nohy George.
„My….ach jo…pohádali jsme se. Ona odešla a ztratila se mi ve skalách. Jsem naprostý idiot.“zavrčel naštvaně.
„Musíme ji najít.“vyhrkl Winterson.
„Ztratila se někde v trhlinách…nenajdeme ji, pokud nebude chtít.“
„Ale zkusit to můžeme.“trval na svém major. Sheppard přikývl a vydal se za ním z jeskyně.
„McKayi! Počkejte tady. Kdyby se vrátila.“řekl ještě. A odešel.
„Ale….co já.“špitl Rodney, ale už ho nikdo neslyšel.

Mac vyšla z jedné trhliny, ale u východu narazila na skupinku mužů, kteří jí zastoupili cestu.
„Poslouchejte, hoši, mám opravdu mizernou náladu, ale nechci vám ublížit.“povzdechla si. „Rozumíte mi vůbec?“zeptala se, když se jenom ušklíbli.
„Moc dobře, krasotinko.“usmál se bezzubě jeden z nejzarostlejších mužů. „A ty jistě rozumíš našim potřebám.“
„Moc dobře.“pousmála se a v dlani vytvořila ohnivou kouli. Skupinka jenom vyděšeně zamrkala.
„Nechte mě projít!“řekla pevným hlasem. Utvořili cestičku a Mac prošla.

„Á, plukovníku. Šli vás hledat.“oznámil jí s úlevou Rodney, když se vrátila.
„Skvělé. Doktore, půjdu se projít. Budu na tom útesu, jak jsme ho včera viděli, ale byla bych ráda, kdyby mě nikdo nerušil, ano?“požádala ho. Jenom přikývl. Zanedlouho se vrátili Green a Petersonová.
„Kde je zbytek?“zarazili se.
„Řekněme, že Sheppard se nepohodl s plukovníkem. Pohádali se a oni ji šli hledat, ale před chvilkou tu byla a říkala, že jde na ten útes.“
„Půjdu za ní.“řekla Zuzana.
„Říkala, že chce být sama.“
„To nevadí.“mávla rukou a vydala se pryč.

„Plukovníku….“ozvala se opatrně, když ji opravdu našla na útesu.
„Co tady děláte?“
„Slyšela jsem, co se stalo. Je mi to líto.“
„Nemusí. Nepohádali jsme se poprvé.“poznamenala Mac a utřela si rukou slzy. „Tohle se mi poslední dobou stává často. Nemělo by, ale stává se to.“maličko se pousmála, když viděla její soucitný pohled.
„Můžu si přisednout?“zeptala se.
„Když chcete.“pokrčila rameny. „Mám ráda výšky….je to místo, kde můžu přemýšlet….anebo trucovat.“
„A teď děláte co?“
„Asi obojí. Uvažovala jsem nad tím, že…..co když jsem celý svůj život směřovala sem. Do pekla. Co když….co když jsem špatný člověk a opravdu sem patřím.“
„To je nesmysl, madam.“
„Jak to můžete vědět? Znáte mě pár hodin.“
„Ale za těch pár hodin jsem zjistila, že jste skvělý člověk. Pro své přátele byste byla ochotna udělat cokoliv, stejně jako pro svoje dcery, svého otce a svého přítele.“
„Toho bych teď nejradši zaškrtila.“prskla.
„Žádný chlap za slzy nestojí, to už jsem zjistila...nebo spíš, ten, co stojí vás nerozpláče.“
„Co když dělám něco špatně? Já neumím s někým žít. Co když jsem až moc nezávislá, co když….prostě…já nevím…potřebuju panáka…“
„Panák nic nevyřeší, věřte, jen vás přivede do většího problému!“
„Nepovídejte.“ušklíbla se. „Takhle vznikla Abigail. Praktikovala to i moje matka.“
Zuzana se pousmála, věděla o tom způsobu své. „Pojďte, vrátíme se.“ Mac rezignovaně přikývla a šla za Zuzanou.
„Víte co? Pamatujete, jak jste mi poprvé říkala, že snad ve všech realitách jste mrtvá?“dodala ještě Petersonová. Mac přikývla. „Tak v naší taky.“pokračovala.
„Jak?“zeptala se.
„Střelba na Akademii.“
„Aha.“ Víc vědět nepotřebovala.

„Měli bychom se posunout jinam.“zkonstatoval Sheppard pár minut potom, co se vrátili a on se od Rodneyho dozvěděl, že se Mackenzie je už zpátky.
„No to ano, ale kam?“zamračil se Andy.
„Nemám tušení.“pokrčil rameny. Ve vchodu jeskyně se objevila děvčata. Mac se okázale dívala jinam.
„Právě jsme se bavili, že bychom se měli přesunout.“oznámil jí Geroge.
„Fajn.“přikývla Mac. To bylo vše. Nic víc. Nic míň. Vypadalo to, jako by to vzdala.
„Ginny….“ozval se opatrně John. Jenom se ušklíbla. Tohle dost dobře znala a věděla přesně, co bude následovat. A taky věděla, jak to skončí. Milovala ho tolik, že mu byla schopna odpustit skoro cokoliv – i tohle. Rozhodla se ho ale trošičku potrápit. „Můžu s tebou mluvit?“
„Tak mluv.“pobídla ho.
„Někde…v soukromí.“
„Myslím, že to zvládneme tady.“znova se ušklíbla. Sheppard si povzdechl.
„Omlouvám se.“
„Prosím? Nějak jsem to přeslechla. Je tady velký hluk.“
„Promiň mi to. Choval jsem se jako….“
„Idiot? Rozmazlený maminčin mazánek? Pokrytec? Egoista?... Zapomněla jsem na něco?“
„Já…ne, nezapomněla.“zavrtěl hlavou trošku rozpačitě.
„Taky myslím.“přikývla souhlasně a dala mu pusu. Jenom zůstal vyjeveně zírat. „Omluva se přijímá.“

Tak stejný komentář jako k Mac dám i sem :

Dobrý díl. Už se nemohu dočkat, jak to bude pokračovat.

Kolik to vlastně bude mít dílů?

No snad se v příštím díle už pokusí dostat ven.

No, podle všeho to vypadá na tři díly sice možná rychlý závěr, ale nám se tak nezdá

Tak a příběh se nám blíží ke konci. Doudám, že se vám líbil. Přeji pěkné počtení.

A určitě si nenechte ujít konec u Mac, ktzerý je zde: viewtopic.php?p=188012#188012

Část III.

Hodinky jim ukazovali pravé poledne. Zázrak však byl, že měli stejný čas, alespoň se nemuseli hádat o tom, kolik je doopravdy hodin. Nic se tu nezněmilo. Rudé světlo tu svítilo jako vždy a stále se tu ozývaly ty hlasy. Hnusné místo jen od pohledu. Každý si představujeme peklo jinak. Peklo to mohlo být, jenže ne pro Atlanťany. Žili v jiném světě, ve kterém to slovo představovalo něco mnohem horšího.
„Co dál? Nějaký plán?“ zeptal se Green. Vlastně mu to bylo jedno. Jindy by se možná staral, ale teď to byla spíš otázka z nutnosti.
„Možná by jsme se měli podívat, jestli to někde není přece jenom nějaký východ,“ nahodil major.
„Fajn nápad, majore,“ podotkla ironicky Zuzana, „ale pokud jste si nevšiml, tak je venku moooc chlapů, kteří neviděli několik let ženskou.“ Celý ten výstup zakončila tím, že na něj zamrkala. Prostě měla na takovýhle kraviny náladu. Major Winterson na ni nevěřícně zíral.
„To mělo být co?“ zeptal se spíše pro orientaci. Na tohle se žena jen usmála.
„Nic,“ špitla a začala dělat, že se věnuje dosavadnímu problému, co dál.
„Takže, kam dál?“ říkala zrovna Mac. Klidně se opírala o chladnou stěnu.
„Myslím, že by jsme to měli zkusit ve skalách,“ navrhl John. Právě si všiml toho, jak se Petersonová ďábelsky usmála na majora. Tohle začínalo být šílené. Samozřejmě, že podplukovník nebyl jediný, kdo si toho všimnul. Rodney McKay to sledoval a čekal, kam to povede. No, momentálně jí byl úsměv vrácen. Tohle nevypadalo dobře.
„Tam by něco mohlo být,“ zafilozofoval Green, „v dolech vždycky musí být únik ven.“ Vzpomněl si na stará léta.
„Jenže tohle nejsou doly, tohle je vězení,“ připomněla plukovník. Zuzana si rozhodně přesedla k Georgovi. Ten seděl od ostatních trochu dál.
„Co to tam sakra vy dva vyvádíte?!“ neudržela se Mac.
„Madam, právě přemýšlíme nad tím, že by jsme se mohly opět rozdělit na hledání východu. Já bych šla tady s majorem, co vy na to? Jsem si jistá, že s vámi se žádné problémy neobjeví.“ Úsměv který vykouzlila na své tváři mluvil za vše.
„Petersonová!“ vyjekl McKay. Něco věděl ohledně vztahu v armádě.
„No co, nezapomeňte, doktore, na poslední problém s místními vězni. Samozřejmě jste mě ochránil, to ano, ale major to zvládne taky. Že ano?“ Winterson se dobře bavil. Na tohle jen kývl. Snažil se nevybouchnout smíchy. Jak to bylo nechutně průhledné.
„Myslím, že by bylo efektnější, kdybychom šli všichni spolu,“ zamručel Rodney. Nějak se mu nelíbilo, když George vzal nenápadně Zuzanu kolem ramen. Jí to zřejmě nevadilo. Ostatní to ignorovali, přece jen byla z jiné reality.
„Takže, plukovníku, jak to vidíte?“ zazubil se na svou velící major a ještě více si k sobě přitiskl kapitána.
„No, měli bychom se porozhlédnout ve skalách a zkusit se zeptat. Myslím, že o východě by měli vědět,“ navrhla. Tohle znělo velmi rozumě. Oba týmy se zvedly. Touha po domově je hnala čím dál tím více k tomu, aby hledali cestu. První ve vyšel Rodney s Greenem a pak John s Mac. V jeskyni, která byla jejich útočištěm, zůstala jen Zuzana a George.
„Majore...“ začala nejistě hnědovláska.
„Hej, v pohodě, pochopil jsem to,“ usmál se.
„Možná špatně. Nemyslela jsme to jako urážku, pane, to ne,“ změřila si ho pohledem, naopak... Škoda,“ povzdechla si, „jste hodně pěkný chlap.“ Mrkla na něj. Na tohle mlčel, nevěděl, co dodat.
Kapitán pokračovala: „Takže si nemyslete, že to bylo jen kvůli tomu, abych naštvala McKaye...naopak...“ Vyplázla na něj jazyk.
„Takže?“ zeptal se. Proč se všichni končí otázkou: ,Takže?´ Zuzana se jen zasmála a přistoupila k němu.
„Měli bychom je dohnat,“ řekla a dala mu pusu. Jednou si nějaký ústupek konečně dovolila. Dobře nebyl první, ale on byl z jiné reality. Navíc, s nikým nechodila. Tady to začalo a taky skončí. Usmáli se na sebe. Rychlým krokem přešli místnost a vydali se za ostatními.
„To vám to trvalo,“ utrousila Mac. Nějakou chvíli tu na ně čekali. Prošli úzkou pěšinou do skal. Hromotluci před nimi uskakovali. Měli sice početní převahu, ale poslední plukovníkův výstup s ohněm se rychle roznesl.
„Nezdá se vám, jako by teď měli v kalhotách?“ nenápadně nahodila Zuzana. Přece se jen chtěla někoho zeptat kudy ven.
„Ehm, nekomentovala bych to,“ usmála se blondýna. Problém byl vyřešen.
„Co jsi udělala?“ začal vyzvídat John. Přece jenom...člověk si nikdy nemůže být jistý a hlavně ne u ní.
„Nechtěli uhnout a oheň je vyděsil.“ Tím to končilo, nikdo se na víc neptal. Andy mlčel a šel vedle majora. Takže Petersonová zbyla na Rodneyho.
Pěšina byla úzká, tak na dva lidi. Občas zde odbočovaly do stran nějaké pěšinky. Vypadaly stejně nadějně jako ta, po které šli. Červené světlo bylo k nesnesení. Vezni uskakovali z cesty a šílené hlasy sílily. Připadali si jako ve velkém blázinci.
„Víš, že jsi strašná?“ zašeptal po několika minutách tíživého ticha McKay kapitánovi.
„Proč?“
„Nabaluješ každého chlapa, kterého potkáš,“ obvinil ji. To nebyla pravda, ale vyvolalo to na její tváři úsměv.
„Čemu se směješ?“ zazuřil Rodney.
„Ty žárlíš.“
„Ne, nežárlím, ale čekal bych trochu důstojnosti.“
„Nechceš toho trochu moc...od vraha?“ připomněla mu nedávný rozhovor. Nějak se s jeho obviněním ještě nesrovnala.
„Omluvil jsem se.“
„Ano, ale stále vím, že si to myslíš.“
„Ne, nemyslím. Nemám důvod. Pokud to, co jsi říkala, byla pravda...“ Tohle jí muselo stačit a stačilo. Spokojila se s málem.
„A mimochodem, Wintersona jsem nenabalovala....možná trochu...“ Přidala do kroku, takže už nemohla slyšet doktorovy nadávky typu, že ji uškrtí, jen co se mu dostane pod ruce.
Nic nenašli, jako obvykle. Soutěsky byli prázdné, špinavé a zcela zaprášené. Nebylo to nic úžasného. Jeden kámen vedle druhého. Nikde nebylo ani živáčka.
„Vrátíme se?“ dodal rezignovaně George. Otočil se ke všem čelem, takže si nevšiml, člověka, který seděl za rohem a hrál si s kamínky. Musel být na půl blázen.
„Tak se zeptáme jeho ne?“ nahodil Andy. Zmatený major se otočil, teprve teď pochopil, kam se ostatní dívají. Vydali se k němu, neutekl. Takže to znamenalo, že se začnou vyptávat po dobrém.
„Je odsud nějaký východ?“ položili tu otázku přímo. Proč chodit kolem horké kaše? Muž na ně zaostřil černé oči a zachichotal se jak školačka.
„Ale jó, vejchod odsud je. Jenže nikdo nenij tak zmagořenej, aby to zkusil. Kapiš?“ Podle mluvy a vůně tu byl opravdu dlouho. Začínal bláznit. Není se čemu divit, když se mu každou noc zdá ten samý sen.
Zuzana si klekla k muži.
„Řekni mi víc,“ požádala. Zachechtal se.
„Ale, ne ne ne! Slečinka móc toho chce.“ Zuzana se snažila ovládat. Tak strašně mu smrdělo z úst. Odolala touhu vypustit na světlo boží poslední jídlo, co jedla. Ještě teď by nejradši zapomněla, jak se po Rodneym vrhla. Ten jí to bude připomínat do smrti!
„Potřebujeme to vědět, prosím,“ žadonila.
„Pusu!“
„Cože?“ vyštěkli všichni. Tohle bylo nechutné.
„Pusu za to!“ kladl si podmínky. Green byl v pohodě, věděl, že na tohle jeho velící nepřistoupí. Nenápadně se posunul vlevo a naznačil Georgovi, aby se posunul taky z druhé strany toho člověka.
Zuzana se křišťálově usmála: „A co takhle? Pokud mi to neřekneš, tak z tebe já a ta blondýna vymlátíme duši a takovým způsobem, jakým to nikdo nikdy neudělal. Věř mi, cokoliv oproti nám je procházka růžovou zahradou.“ Muž polkl. Podíval se prvně na ni a pak na Mac, která se mile pousmála. Pohled vedle sebe ho ujistil, že cesta je zatarasená. Byl v pasti.
„Tož, teda jo. Přemluvili jste mě, ale jen proto, že jest s váma ta bloncka jasný?!...Cekem pěkná kost, to vám řeknu...“
„K věci!“ zavrčela Mac.
„Jasňačka, krásko, už se k tomu dostávám. Tož, jak jsem řek, východ tu je. Jenže vy musíte být ouplně na palici, abyste to zkusili...“ celé vystoupení doplnil o říhnutí, „hodně dobrejch chlapců to zkoušelo, to jo. Jenže nikdá se nevrátili. Chcípli tam, tak tak. Jde tu totiž o to, že musíte být nevinní a pak se vrátíte dom... Tolik mrtvol tu bylo, jéjej. A o vás dvě by byla škoda přijít, to jo.“ Celá skupina na sebe pohlédla. Že by mu rozuměla, o tom se dalo polemizovat. Avšak jedno zjistili, byl tu východ. Mohli jít domů.
„Kde je ta cesta,“ vyhrkla Mac.
„Tož, za hory, za doly, mé zlaté parohy...chichihci...“ rozesmál se.
„Dělej,“ zavrčel tentokrát George.
„No, to půjdeš tam, a pak dóleva, kapiš? Pák dóprava a skončíš u kotle s jídlem, to je ten blivajs, kdybys nevěděl. Nabereš si misku a všé sníš. To budaš mát jako posilněníčko, pochutňáníčko a pak jak tak stojá ta barabizna, ještě pár metrů a jseš ...“ tady se puberťácky rozesmál, zřejmě ho něco napadlo.
Když se uklidnil, tak pokračoval: „No prostě jste tam, kapiš? A pokud ne tak to maš blby, protože já jdu na žvanec!“ okomentoval nadcházející činnost a protlačil se okolo zmatené skupinky. Samozřejmě neopomenul plácnout Mac pořádně po zadku a pak zmizel. Jenom se za ním zhnuseně podívala.
„Hej, to můžu dělat jenom já!“křikl za ním John.
Zuzana vstala. Chtěla udělat krok v před, ale zarazil jí Rodneyho pohled.
„Co je?“ zeptala se klidně.
„Myslel jsme, že na to přistoupíš.“ Tohle od něj kapitán nečekala.
„Nejsem magor!“ řekla, avšak naklonila se k doktorovi a něco mu pošeptala do ucha. Slyšel to jen on. Ruměnec na jeho tváři mluvil za své. Pohlédla na něj a zasmála se.
„Vy se nám ale vybarvujete doktore!“
„Když mi šeptáte neslušné návrhy!“ ohradil se.
Zuzana se zasmála: „Jestli vám to udělá radost, tak je klidně zrealizuji. Není to problém.“ Poplácala ho po rameni. Tohle byla zábava…to nebyl flirt!
„Preferoval bych klidnější místo, ale pokud na tom trváte?“ uchechtl se McKay. Sama si naběhla. Zuzana se na něj dlouze zadívala. On to myslel vážně! To se jí jen zdálo! Rychle zamrkala.
„Váš problém! Více jak den jsem si nečistila zuby!“ prohlásila a dala mu pusu.
„Tys to udělala!“ vyjekl. Green se začal smát. Opravdu tohle byla krásná situace. Nikdo nemohl říct, že znal Zuzanu. Petersonová se jen usmála.
„Ještě někdo chce? Podplukovníku?“ rychle přestala, když si všimla vražedného pohledu Mac.

„Nechápu, proč ten chlap neřekl rovnou od kotle kolem nějakého kozího chlívka.“zavrtěl hlavou George.
„Byl to pošuk. Kdo ví, do které….ehm….no, kam nás poslal.“povzdechla si Mac. Ke kotli s „jídlem“ se dostali jako by cestou zpátky. Šli kolem jeskyně, kde přespali a slezli na plácek. U kotle se rozhlídli a hledali nějakou stavbu.
„Támhle! Úplně dole!“ukázala Zuzana o pár pater pod ně. Opravdu tam stálo něco, co s velkou dávkou fantazie mohlo připomínat dům.
„Mám vtíravý dotaz. Jak se tam dostanem?“zajímalo Wintersona.
„Co ta skalní římsa?“navrhl Green.
„Jste se zbláznil? To nevíte, že se bojím výšek?!“vypískl Rodney.
„Vidíš jinou možnost?“opáčila Mac. Mlčel. Brala to jako ne.
„Jdeme?“zeptal se John.
„Jiné možnosti nevidím. Vy ano?“ušklíbla se Mac a jako první se vydala po vachrlatých schodech dolů. Pomaličku se dostali na římsu a opatrně ji přešli. Objevil se před nimi provazový most, který seshora neviděli.
„Nevypadá moc pevně.“pípl Green a s nedůvěrou sledoval chybějící prkna.
„Souhlasím. Když jsem se na něčem podobném stála naposledy, propadlo se to a…“
„Vyspala jsi se se mnou.“usmál se John.
„Chtěla jsem říct, že jsem měla v ruce plno třísek.“
„Dneska s nikým spát nebudete. Ani jeden. To je ale smutné.“ušklíbla se Zuzana a zvesela se vydala na most.
„Tak jdeme. Jeden po druhém.“pobídla je plukovník.
„To je blázen. Hotový blázen.“šeptal v hrůze Rodney.
„Půjdu s váma, doktore.“slíbila Mac. Na druhou stranu už se dostala Petersonová, právě došel i Green, vzápětí Winterson a Sheppard.
„Tak pojďte. Náš McKay z toho měl taky hrůzu. Dejte mi ruku.“pousmála se. Rodney k ní natáhl ruku a ona ji chytla a společně vykročili na most. „Jde vám to skvěle.:“pochválila ho. Pomalu se blížili k půlce mostu, když…
„Mac! Za váma!“zakřičel John. Otočila se a viděla, jak se na most žene několik mužů.
„STŮJTE!“zakřičela na ně. „Jestli sem půjdete, ten most to nevydrží!“
„Nemáme co ztratit. S tebou můžeme jenom získat!“křikl v odpověď jeden z mužů.
„Ale já ano.“zašeptala. „STŮJTE, SAKRA!“zopakovala. Vypadalo to, že ji muži neslyšeli…anebo nechtěli slyšet. Lana mostu zavrzala.
„Rodney…pomalu se pohybuj na druhou stranu, ať se ta váha rovnoměrně rozloží.“řekla mu. „RODNEY, NE!“vykřikla, když se rozutíkal na druhou stranu. Lana znova hrozivě zavrzala a povolila na straně, ze které přišli. Muži spadli dolů a oni dva se proletěli vzduchem k protější stěně. Mac se zachytila jednoho z prken a Rodney přistál kousek pod ní.
„POMOC!“volal. Zbytek týmu je chtěl vytáhnout, ale nedosáhl tam.
„McKayi, jestli tě vytáhnem, tak tě osobně uškrtím!“ vyštěkla na něj Zuzana. Snažila se přijít na nějaké řešení. Kousek od Mac trčel volný kus provazu. Omotala si ho kolem nohy a pevně uvázala na uzel. Pustila se a opřela se zády o stěnu tak, aby měla ruce volné.
„Dej mi ruce a nohama šplhej jako po žebříku. Honem!“
„Tělocvik mi nikdy nešel a už vůbec ne šplh!“
„To mě taky ne. Ale volný pád nám půjde dobře. Tak dělej!“pobídla ho. Podal jí jednu ruku, za pár vteřin druhou a s její pomocí ji přelezl.
„Chyťte mě za nohy,“ rozkázala kapitán a lehla si co nejvíce na kraj útesu. Za chvilku už byl v bezpečí. Mac se s heknutím převrátila zpátky a po žebříku vylezla taky. Nahoře se rozvalila jak široká, tak dlouhá na zem a prudce oddechovala.
„Dobrý?“staral se John.
„Moje břišní svaly:“zaskučela. John se pousmál a pomohl jí na nohy.
„Když ti někdo něco řekne, tak to uděláš!“ chytla Zuzana Rodneyho za bundu.
„Ale...“ začal, avšak dál se nedostal.
„Žádný ale! Mohl si taky skončit někde dole! Víš, kolik papírování bych měla, kdybych se vrátila bez tebe?“ Naštvaně si ho měřila pohledem. Nechápala, proč se najednou chová jako magor a všude lítá.
„Támhle je ten dům!“ukázal Andy. Pomalu se k němu přiblížili a obešli ho.
„Pojďte sem! Něco mám!“zavolal George. Stál u nějaké díry se skále, která byla zatarasena pavučinou a vypadalo to, že na podlaze je nějaký sliz.
„No, tak vzhůru…“povzdechla si Mac a vytvořila malý ohýnek. Green odhrnul pavučinu a vešel dovnitř. Chvíli šli temnou chodbou, kterou ozařoval jen malý plamínek v ruce Mac. Po pár metrech se chodba začala rozšiřovat. Na konci chodby byly dveře a před ní nějaká zaprášená tabulka.
„ Je to anticky.“poznamenala Mac, když z tabulky sfoukla prach.
„Umíte anticky?“podivil se Rodney.
„Vždyť můj otec je Antik. Nevydýchal by, kdybych to neuměla.“pousmála se.
„Co se tam píše?“zeptala se Zuzana.
„Něco v tom smyslu, že pokud jste vina…pokud se cítíte vina, tak tam nemáte lézt. Pokud se cítíte nevina, můžete vejít, ale prý jen na vlastní nebezpečí. Když si vaše podvědomí myslí, že jste vina, tak smůla. V každém případě je za to smrt.“shrnula to.
„Krása.“pousmál se George.
Takže východ se rozkládal jen kousek. Ano, stačilo jen udělat krok. Bylo to zvláštní. Rodney ho dávno udělal, ale ze Zuzaniného pohledu, jakoby zamrzl. Kapitán se bála. Samozřejmě, jako všichni. Zavřela oči a udělala krok vpřed. Jenže neměla pocit, jako by se něco stalo. Zděšeně pohlédla na ostatní. Stáli a zírali do předu. Jediný, kdo ji ještě vnímal byla Mac.
„Co se to dopekla děje?“ zašeptaly zaráz. Zděšeně se rozhlížely okolo. Světlo pomalu vystřídala temnota. Nikde nebyl ani začátek ani konec. Zuzka se snažila na nic nemyslet. Nenáviděla tmu. Nikdy, pokud nemusela, tak nechodila v noci do lesa. V tu chvíli pomyslela na svou největší noční můru. Pavouci. Ti tu tak chyběli. Při pomyšlení na ně se oklepala.
„Čeho se nejvíce bojíte?“ zeptala se Mac. Zuzka na ni nechápavě pohlédla. Její bledost v tváři se jí nelíbila.
„Toho je, od pavouků…až po smrt,“ špitla hnědovláska. Tohle téma se jí vůbec nelíbilo. Nakonec se přece jenom pohlédla tam, kam koukala plukovník. Neubránila se výkřiku. V panické hrůza začala couvat. Z temnoty se proti nim vyřítilo několik pavouků. Drobnými malými nožkami klepaly o podlahu. Jako by se drobná tělíčka rozkládaly všude.
„Chci domů!“ zakňučela kapitán. Plukovník k ní taky pomalu couvala.
„Já taky!“ řekla naprosto stejným tónem Mac. Stáli u sebe a zhluboka dýchaly. Záplava miliónu nožiček a očiček se blížila.
„Chci McKaye…“ Nad tímhle prohlášením se blondýnka podívala na hnědovlásku. Najednou zapomněla na nějaké chlupaté potvůrky.
„Proč proboha Rodneyho?“
„Naposledy to byl on, kdo zakročil a zničil toho malýho šmejda …“ Tohle jako vysvětlení muselo stačit. Teď nebyl čas na řeči. Kolem nich se kruh černé záplavy zmenšil. Přitiskli se k sobě zády.
„Kdyby tak…“ začala Mac.
„Jen najít odvahu…“ začala nahlas přemýšlet Petersonová.
„A zadupat je!“ Obě na sebe pohlédly.
„Na ně!“ zakřičeli naráz. Jenže ani jedna se nepohnula.
„Kašlu na to!“ naštvala se plukovník a zkusila to ohněm. Jenže…se nic nestalo.
„Nemělo by je to uškvařit?“ Zuzanin hlas přeskakoval.
„Mělo by…jenže je nezabije nic.“
„Super, čím dál tím lepší!“
„Jasně, už jsem byla kousnutá hadem, tak proč ne pavoukem!“ ušklíbla se Mac.
„Tolik….je jich tolik!“
„Ticho!“ upozornila Mackenize, opravdu nestálo o to vědět přesný počet. Její společnice ztichla.
Zuzana si skousla jazyk a přála si být někde na miliony let odsud. V mysli se jí vybavilo to, co se stalo na její první misi s McKayem. Kdyby měla nějaký papír tak ty pavouky smázne z povrchu, ale takhle. Odhodlala se. S obavou, aby ji třeba nekousl, zadupnula nejbližšího pavouka. Mac ji následovala. Teprve teď na sebe pohlédly a ušklíbli se. Prostě se po těch potvorách projdou a bude, žádný problém. Pavouci zmizeli tak náhle. Ani to nestihly zaregistrovat. Temnota nepolevila. Jakoby šlapaly na místě. Zuzka byla stále rozrušená z toho, co před chvílí viděla. Ti malý chlupatí tvorečkové nebyl jediný problém, který ji tížil. Stačilo na to jen pomyslet a…Mackenzie se skácela k zemi.
„Ne!“ vykřikla Petersonová. Nevěděla, na co před tím myslela. Blondýnku následovali ostatní. Sotva se jejich těla dotkla země, tak se rozplynula.
„Ne, prosím tohle ne…“ zaškemrala. Přesvědčila někoho, kdo tam nebyl. Pohlédla na poslední postavu. Nechtěla, aby zemřel. Potichu přešla k němu. Rodney měl strnulý pohled asi ji vůbec nevnímal. Všimla si rudé skvrny, která se mu šířila z boku. Snažila se ho zachytit. Mužovo tělo je oba strhlo na chladnou podlahu. Na čele mu perlil pot. Kapitán věděla, co bude následovat. Smrt. Z očí jí začaly téct slzy. Zůstala tak, než jeho tělo definitivně zmizelo. Ano, Zuzana Petersonová se bála smrti svých přátel a samoty. Jenže bylo pozdě nad čímkoliv uvažovat. Vstala a dlaní setřela všechno z obličeje. Vykročila do tmy.
Pohlédla na to, co ji čekalo. Stěny se přibližovaly. Ostny se vysunuly. Nebyla šance úniku. Panikařila, chtěla utéct, jenže nemohla. Zavřela oči a v duchu se rozloučila s přáteli. Čekala nevyhnutelné, teprve teď se smířila s tím, co mělo přijít. Bála se, jenže ne tolik. Touha po životě ji stále lákala. Přece jenom se našlo tolik věcí, které chtěla udělat. Nepatrně se pohnula. Dřela se o ostré hroty, které byly takřka u ní. Narovnala se. Rozhodně se nebude bát teď. Poslední nádech a pak cítila… Necítila nic. Čekala bolest a muka, jenže nic z toho nepřišlo.

Mac se vzbudila na zemi. Všude byla tma, a tak si vytvořila v dlani vytvořila ohýnek a rozhlédla se kolem sebe. Byla sama v tmavé místnosti.
„Hej! Je tu někdo?“křikla. Kolem ní se rozlehla ozvěna. Otočila se.
„Johne.“vydechla úlevou, ale vzápětí vyděšeně vykřikla. Sheppard měl celou hlavu od krve.
„Pomoz mi!“hlesl a skácel se k zemi
„Ne…ne…tohle mi nedělej….slyšíš?!“sklonila se k němu a vzala jeho hlavu do dlaní. „No tak!“ Nedokázala poznat, jestli to je jenom další zkouška nebo realita, ale upřímně doufala v to druhé. Najednou se rozplynul. Mac chvilku vyjeveně zírala, než se postavila a svým způsobem si i oddechla. Teď už věděla, že to není realita. Mohla se tomu v klidu postavit.
„Mami.“ozvalo se za ní. Znova se otočila. Stála tam Sarah s Abigail.
„Tak tohle je v pytli.“hlesla. Věděla, že ať se teď bude dít cokoliv, něco jí bude říkat, aby svým holčičkám pomohla. Byla pro ně schopna udělat cokoliv. Byla pro ně schopna obětovat i vlastní život. Na nich teď záleželo, co se stane.
„Jaké to je, co?“ozval se známý hlas.
„Delroy.“zašeptala, když vyšel ze stínů.
„Jaké to je? Ten pocit bezmocnosti? Ty víš, že jim ublížím a nemůžeš mě zastavit.“uchechtl se.
„Neublížíš jim, protože jsi bůh ví kde a ony jsou od tebe hooodně vzdálené.“prohlásila.
„Jak myslíš.“pokrčil rameny a střelil Abigail.
„MAMI!“zakřičela. Mackenzie otočila hlavu pryč. I když tohle nebyla realita, bylo to pro ni těžko snesitelné. Abigail zmizela.
„A co s touhle maličkou?“usmál se Delroy a vytvořil v ruce energy kouli. Mac otočila hlavu právě včas, aby neviděla, co se stalo. Po tvářích jí začaly stékat slzy. Otočila se pryč úplně.
„Vidíš, tohle je tvoje vina.“ozval se John, který se před ní z ničeho nic objevil.
„Tohle není skutečné.“hlesla.
„Tak co je skutečné? To že moje matka měla pravdu a já jsem s tebou jenom proto, že se chci dostat výš…“
„Přestaň.“řekla třesoucím se hlasem.
„Já tě nenávidím. Nedivím se, že s tebou žádný chlap nevydržel. Nikdy s nikým nebudeš doopravdy šťastná, protože neumíš s nikým žít.“chechtal se.
„Nech toho!“zavrčela. Právě teď se rozčilovala na svoje emoce. Nedokázala je ovládnout. Její mozek chápal, že tohle není skutečné, ale její srdce si to odmítalo připustit.
„Jsi příšerná!“
„Fajn…fajn, víš ty co? Víš, kolik věcí na tobě nesnáším? Necháváš ty svoje smradlavé fusky válet, kde tě napadne. Přijdeš z mise a hodíš je na zem. Zůstanou tam ležet do té doby, než tě požádám, abys je zvedl. A co teprve to blbé záchodové prkýnko?! Necháváš ho zvednuté pokaždé! Jednou nám tam málem spadla Sára a to jenom proto, že je ti zatěžko to prkno dát dolů!“ Sheppardův chechot ustal a zmizel. Mac si oddechla.

Zuzana otevřela oči. Nacházela se ve čtvercové místnosti. Nebyla nikterak velká. Vypadala jako jedna z výslechových místností na Atlantis. Stejný tvar a znaky. Vehnalo jí to slzy do očí. Tolik si přála jít domů.
Bylo zde několik dveří. Z každých se linulo stříbrné světlo, které hřálo a snažilo se působit přátelským dojmem. Zuzana se opřela o jednu ze stěn a svezla se po ní. Čekala, nevěděla na co, ale čekala. Třeba se tu někdo objeví, pokud tohle není peklo.
První, kdo se objevil byl George Winterson. Vypadal pěkně otřeseně. Kývnul na kapitána a šel si sednout k ní. Neporušil ticho, které se tu rozpínalo. Sám měl problém s tím, co viděl. Nakonec se zde sešli všichni. Jejich tváře se daly přirovnat k popelu a bílým stěnám.
„Myslíte, že je teď konec?“ zašeptal Rodney. Trochu se třásl. Zuzana vstala a přešla k němu.
„Možná,“ poplácala ho po rameni, „ale měli bychom to zkusit. Chci domů, do postele…“
„Najíst se,“ doplnil Geoerge.
„Obejmout Sáru,“ přidala se Mac. Ještě chvíli vymýšleli všechno možné i nemožné.
„Půjdeme?“ otázal se John. Ostatní kývli a jeho skupina se postavila.
„Třeba zase někdy, naschle…“ nahodila kapitán nervózně.
„To doufám ne…nebo za jiných okolností,“ zasmála se upatě Mac.
„Bylo mi ctí,“ prohodil Green. Přece jenom nemělo cenu se nějak extra loučit. Pánové si podali ruce a kývli na sebe. Tohle vydalo za tisíce slov. Rozpačité úsměvy a přešlapování, jako při každém loučení.
„Co takhle si to zopakovat?“ prohlásila Zuzana k Mac. Pánové na ni vyvalili oči.
„Ale proč ne, co takhle nějaká mezirealitová kavárna?““ souhlasila plukovník.
„Jsem pro.“ Nad tímto se opravdu upřímně rozesmály. Další věc, kterou udělaly byla, že si podaly ruce a objaly se. Teď se mohli vydat domů.

„Které dveře?“ zeptal se doktor McKay.
„A není to jedno?“ zasmál se Green. Nikde nic nebylo napsané.
„Pokud máme jít do pekla, tak alespoň máme jistotu, že půjdeme společně,“ zafilozofovala hnědovláska a chytla oba muže za ruku. Pohlédli na ni, ale neucukli.
„Prostě nás tam chcete taky,“ rýpnul si seržant.
„Si piště, pánové!“ Naposledy pohlédla na trojici za nimi a vkročila do bílé záře. Oba muže strhla s sebou. Pak to šlo všechno tak nějak naráz. Museli se pustit. Cítili trhnutí a jako by je něco velkého vzalo a táhlo. Září se objevovali různé barvy, které je donutili zavřít oči.

„Au, moje záda,“ zasténal Rodney. Ležel na zemi a sledoval…modrou obloho. Létali zde ptáci. Les šuměl a vítr ho hladil po tváři.
„Nestěžuj si,“ zavrčela Zuzana. Převalila se na záda a pokračovala: „Pěkně jsem si namlátila koleno a ještě na mě dopadl tady Green.“
„No jo, pořád si musí stěžovat,“ takřka zpíval projednávaný. Jako jediný dopadl dobře a do měkkého. Pln energie se postavil. Podle toho, co viděl, byli tam kam před pár dny přišli. Stačilo zadat adresu a mohli domů.
„Ccc,“ ozvalo se ze země. Doktor McKay už se taktéž postavil a zadávat adresu.
„Vypadá to, madam, že tu navždy zůstanete…což je velmi škoda...takže…“ začal Andy a pomalu s přesouval k Rodneymu.
„Zabiju tě!“ vrčela jen na oko kapitán a vrhla se s poskakováním po něm, „ale před tím mě odneseš přímo na Atlantis…“ Seržant se snažil schovat za doktora, který nechápal, co se děje.
„Tady doktor to zvládne,“ nastrčil ho Andy a pak sám proběhnul bránou. V tu chvíli Zuzka zastavila a upřela zelené oči na Rodneyho.
„Víš, že jsi můj hrdina?“ zamrkala.
„Je hezké to slyšet, ale jdeš po svých…“ nekompromisně se otočil zamířil k modré hladině.
„Rodney, prosím…“ dohnala ho a zavěsila se mu za loket, „…přece bys mě tu nenechal kulhat!“ Nad tím to se doktor zamyslel. Ok, věnoval tomu tak dvě dlouhé desetiny sekundy.
Usmál se: „No a víš, že můžu. Jde ti to dobře!“
„Rodney…“
„Ne!“
„Prosím…“
„Už jsem řekl…“ další slova zachytila modrá hladina a vypustila je až ve starém antickém městě.

Konec

Další povídku můžete očekávat v nějaké bližší době, nevím kdy, ale snad brzy

No, sice se děj skoro vůbec neposunul, ale hádám, že je to spíš flashbackovka, než nějaká akce. A ty pohledy do minulosti jsou opravdu povedený. Aspoň se člověk o svých oblíbencích něco dozví.
No, další díl si určitě taky přečtu

Jejda, Mooony, tohle mi nedělej. Píšu komentář ke druhému dílu a než ho vložím, tak ty sem dáš třetí No každopádně komentář patří druhému, k třetímu napíšu, až si ho přečtu, což asi nebude hned. Moc čtení najednou

Stejně jako u Mac to písnu i sem - Skvělá povídka (možná i o trochu pro mě lepší, protože mám Zuzku radši než Mac, ale to je vedlejší )

Tahle sada se vám moc povedla. Měly jste to krásně promyšlené, zvláště ty vzpomínky

Doufám, že napíšete nějakou další společnou.

Tak jo, už jsem to taky dočetla. Moc pěkná povídka, jen mi ten konec přišel trošičku uspěchaný. A přiznej se, že jsi to po sobě nečetla.
(Ehm...no...probudil se ve mě korektor )

Dobrá série. Konec pěkný a uspěchaný nebyl. Už se těším na tvou další povídku nebo na nějajou novou společnou.

Všem děkuji, jsme s Mac rády, že se vám povídka líbila A mám tu pro vás snad dobrou zprávu...píšu další povídku, ne, že bych jich neměla dost rozdělaných, ale některé nápady musí přijít později . Snad se budete mít na co těšit. Myslím, že se vyřeší trošku vztah mezi Rodneym a Zuzanou...spíš se vrátí k normálu...uvidíte

Eleira: Slibuji, že nic nezveřejním bez tvého souhlasu Tolik k přiznání

Kdy bude asi další povídka
Doufám že dnes (Když ne dnes tak aspoň přes víkend.)

Další povídka? NO, je ve výrobě a jedu teďka na hory, takže ji přidám až po horách a to by měla být už více dopsaná, takže zatím si musíte počkat. Jinak snad se máte na co těšit. Bude tam Teyla (ne moc dlouho) a Zuzana a Rodney uvidíte. Mějte se

Ahojky, tak zkráceně, ten předchozí komentář se mi celý vymazal a to mě opravdu naštvalo! Tak po dlouhé době sem dávám povídku. Bude rozdělena na několik kratších částí. Je dopsaná, ale některé kousky se musí podrobit velké úpravě První část je hotová a díky Eleiře opravená. Další může být okolo příštího týdne.
Teď k povídce:
Jmenuje se: Jeden nápad
Hl. postavy: Rodney a Zuzana, i když to tak na začátku nemusí vypadat.
K ději: Příběh je pravděpodobně neoriginální, ale velmi důležitý k dalšímu posunu a k celému příběhu o Zuzaně. Zažijete romantiku (a to hodně), avšak i nějakou akci! Snad se vám bude povídka líbit a nezanevřete nade mnou (definitivně) .
Tak ještě jendou, dekuji Eleiro a všem pěkné počtení!

Jeden nápad

část I.

Zatemněná okna propouštěla do místnosti jen skromné měsíční světlo. Jedna židle uprostřed místnosti. Více nábytku se zde nenacházelo. Na židli seděl muž. Silné provazy se mu zařezávaly do rukou, prsou a břicha. Hlava mu klimbala, pravděpodobně nevnímal své okolí. Krví mu protékalo sladké zapomnění. Chtěl pozorně sledovat situaci před sebou, ale nedokázal věnovat pozornost dalším dvěma postavám.
Vysoký světlovlasý muž stál v klidu. Uvnitř jeho mysli se rozkládala nervozita. Na čele mu perlil pot. Olízl si vyschlé rty, nepomohlo to. Ruce se mu klepaly. Oči sledovaly postavu před sebou. Ta byla o poznání klidnější. Stála vzpřímeně a ani nedutala. Pohled druhému vracela s mnohem větší vyrovnaností.
Drobná žena cítila na prsou při každém nádechu zátěž. Ještě před chvíli chladná ocel hřála. Bylo cítit, jak se zbraň v mužových rukou chvěje.
„Neudělej nějakou hloupost,“ upozorňovala muže žena. Jenom tím docílila úsměvu na jeho tváři. Hlaveň se jí zaryla ještě více do černého armádního trička. Žena se nadechovala mírněji. Hnědé dlouhé vlasy svázané do copu jí ležely na zádech. Drobná hnědovláska s pevnou postavou by nejradši udělala krok v zad. Nemohla. Dlaně v rukavicích bez prstů se jí začaly potit, zbytku těla se zmocňoval chlad. Hladina adrenalinu se vyrovnávala. Žena toužila po trošce prostoru, nejradši by si promnula holé paže. Chtěla do nich vehnat alespoň trochu krve, nebylo jí dopřáno. Zelené oči hledaly pomoc po místnosti. Zuzana Petersonová byla opět bezradná a v problémech až po uši.

O čtrnáct dní dříve …

Večer dopadl i na Rodneyho McKaye. Hladový vkročil do jídelny, v které ho uvítal hlasitý smích. Odrážel se od stěn, přesto nerušil večeřející. Teda nerušil tak, aby se kvůli tomu hádali. Nic nemůže být dokonalé.
Doktor se rozhlédl. Ihned poznal smějící se skupinku, vévodila jí Zuzana Petersonová. Smála se tak až jí z očí tekly slzy. Hned po ní se nejvíce řehtali major Lorne a Green. Poslední místo obsadila doktorka Elena Braunová, která byla momentálně rudá snad až u palců na nohou. Něco ze sebe zmateně koktala. Upravovala si vlasy a do toho stíhala rukama něco vysvětlovat.
McKay si povzdechl. Někdy si vážně myslel, že jsou všichni blázni. Jenže kam pak patřil on? Samozřejmě mezi nejgeniálnější lidi v galaxii. Nad tímhle se zamyslel. Před nedávnem kapitán poznamenala, že všichni velcí géniové byli vlastně magoři. Urazil se a právem!
Doktorovo místo bylo jinde. Vždycky si chtěl přisednou k Petersonové, Lornovi a dalším, jenže na Atlantis platila určitá pravidla. Týmy vždycky držely spolu, nikdy se nerozdělovaly…Výjimka, čili Zuzana, potvrzuje pravidlo. Neomezovala se jen na svůj tým. Sedla si, kde bylo místo a ke komukoliv. Rodney s mírným zakroucením hlavy zamířil do kouta, kde večeřel John a Ronon. Jeho cesta vedla okolo ´vysmátého´stolu.
„McKayi?“ Doktor se zastavil a prudce otočil. Káva se mu rozlila po táce.
„No?“ vyštěkl. Škoda vzácného černého nápoje.
„Tady máš ty papíry, co jsi chtěl!“ vrátila mu to Zuzana stejným tónem. Modrá složka, která ještě před chvílí patřila kapitánovi, přistála jen malý kousek od kaše doktora McKaye, z jejího vnitřku koukala nějaká bílá obálka. Muž se snažil potlačit úsměv. Na jeho obličeji se objevilo něco, co připomínalo úšklebek.
„Fajn, dík,“ zavrčel. V duchu se smál a těšil jak malé dítě. Dnešní den se podařil. Slyšel ženino odfrknutí, nevšímal si toho. Naprosto běžné v jejich komunikaci. Uráželi se, nadávali si...přesně tak jak to mělo na první pohled být. Hodně věcí se změnilo od posledního problému, ve kterém se nacházeli. Na odpuštění je potřeba mnohem více času než jen pár dnů.

Dnešní večer znamenal pro každého něco jiného. Ronon s Johnem měli další vyčerpávající trénink na několik hodin, který tradičně zakončili na ošetřovně. Teyla se odebrala do postele nezvykle brzo. Doktorka Elen Braunová prováděla nějaké testy na neznámé rostlině. Major Lorne v devět večer nastoupil na noční službu. Celkem se na ni těšil. Petersonová mu slíbila, že se za ním přijde podívat a zahrají si karty. Jenže zatím to nevypadalo nikterak slavně. Zuzana se připravovala na ´rande´.
„Krucinál! Že já vůbec řekla: jo!“ zakřičela žena již podruhé do pokoje. Nenáviděla tyhle procházky s doktorem Braunem, bratrem Elen. Jenže neměla to srdce říct ne. Vždycky spolu prošli jednou částí města a pak skončili na nějakém molu. Tohle Zuzce nevadilo, jen kdyby necítila, že se něco nepovede, nebo stane. Radši by psala nějaké hlášení, rozpisy služeb a opravovala je.
Kapitán pohlédla na svůj obraz v zrcadle. Koukala na ni mladá žena s bledou tváří a zelenýma očima. Podle jejího mínění se zvláštně nevýraznýma očima, jaké by měla nějaká panenka. Za tohle mohla malá „nehoda“, která se stala před více jak rokem. Špatné načasování a špatná planeta. Zuzka si prohrábla levou rukou dlouhé hnědé vlasy. Ty si pak zašmodrchala do nějakého účesu a k boku si připnula zbraň. Chodila tak po městě neustále. Jako velící musela jít ostatním příkladem. Nebude se parádit, tohle nebylo rande a pokud bylo, měl se muž dávno vyjádřit. Ona to pochopila jako procházku.
Přesně v deset se ozvalo zaklepání. Zelenoočka otevřela. Jako vždy tam stál, perfektní modrooký blonďák s nádherným úsměvem, kterému podlehlo nemálo obyvatelek Atlantis.
„Půjdeme?“ zeptal se doktor Braun. Zuzana mírně pokývala klavou. Z toho se jen tak nevykroutí. Procházka s někým jiným jí připadala lákavější, ale to se nikdy nestane, to dříve zemře stářím.
„Kruci, kruci, kruci...“ zopakovala několikrát v duchu. Pak se konečně vlídně usmála a následovala doktora, který jí vyprávěl jeden z příběhů, který stejně už znala. Po téhle fázi vždycky následovaly nadávky na nějakého neopatrného vědce, který slouží nad ním…tedy na doktora McKaye.
Jižní část města se stále neuvedla do původního stavu. Největší problém byla nefunkčnost a neobyvatelnost laboratoří a jakýchkoli prostor. Vědci tohle místo považovali za hloupé a neúčelné. Probíhala tady hlavně nějaká cvičení a nebo jen porady některých týmů. Kdyby se tady stala vražda, tak se to pravděpodobně nikdo celý měsíc nedozví. Hodně obyvatel starého města se jižnímu konci vyhýbalo. Ticho, klid a prázdné chodby působili depresivně oproti městskému šumu. Doktor Braun tu trávil příliš mnoho času, dokonce se proslýchalo, že zná každý kousek tohoto místa a to lépe než McKay.
„A jak jsi se měla ty?“ pustil ji konečně ke slovu Petr Braun. Jeho hlas se odrazil od okolních zdí a ozvěna se nesla chodbami ještě dlouho.
„Ale znáš to. Nic moc. Nějaké to psaní hlášení se najde vždycky.“ Zuzana se oklepala. Nějak se tu necítila dobře. „Doktore,“ začala, ale Petr ji přerušil.
„Zuzko, kolikrát tě mám žádat, abys mi tykala?“
„Měla bych se vrátit. Ještě jsem slíbila Lorneovi, že se za ním stavím kvůli hlášení a tak.“ Doktorova tvář posmutněla. Zastavil se a pohlédl na kapitána.
„Pokud potřebuješ, tak jdi. Doufám, že si ještě někdy v budoucnu tohle zopakujeme.“
Petersonová se kousla do jazyka: „Petře...myslím si, že by to...“ dál to nestihla dopovědět. Doktor Braun si to vyložil naprosto špatně. Naklonil se a políbil Zuzanu. Ta jen stála a nedokázala nic udělat. „...nebylo nejlepší,“ dokončila naprosto automaticky načatou větu. Petrovi zmrzl úsměv na rtech.
„Aha... asi... asi jsem se zmýlil.“
„Promiň,“ bylo jediné, co ze sebe kapitán dostala. Braunův úsměv byl v tuhle chvíli horší než nadávky. Zdálo se, že je mu to jedno.
„Tak, pěknou noc, kapitáne,“ popřál blonďák. Během chvilky zmizel za rohem.
Žena se ocitla sama ve změti chodeb. Obstoupilo ji ticho a tma. Pomalým krokem odešla do řídící místnosti. Dala by teď přednost posteli, avšak nemohla. Slíbila Evanovi karty a sliby se musí plnit. Jedna z nejistějších věcí u Zuzky, pokud něco někomu slíbila, tak to taky dodržela. V některých věcech byla doslova zásadová a předvídatelná.

Noc na Atlantis trvala dlouho. Vždy bývala černější než na Zemi a mnohem strašidelnější, avšak obyvatelé města si na to rychle zvykli. Nebylo nic snazšího něž ignorovat stíny ploužící se po chodbách, když máte skoro za dveřmi tvory jako jsou Wraithové. A pak, na kontrolu všeho dění tu fungovala noční služba, která v tuhle chvíli už více jak hodinu hrála karty. Samozřejmě, že to byli jen vyšší důstojníci, jako major Lorne, kapitán Petersonová a nějaký ten odvážný vojín, který si myslel, že je zvládne.
„Majore, když mě teď omluvíte, ještě si půjdu zacvičit,“ oznámila okolo půlnoci hnědovláska. Lorne na ni pohlédl a sbalil karty. Ticho. Muž odtušil, že se stalo něco, co nemělo.
„Něco je špatně?“ Po téhle otázce Zuzka posmutněla.
Nadechla se: „Braun mě políbil.“ Její hlas zněl bez zabarvení, bez jediné emoce.
„Kecy?“ zasmál se major. „Myslel jsem si, že má o tebe zájem,“ vypustil na svět svojí myšlenku. Radoval se jak malé dítě.
„Hahaha…já jsem si nevšimla.“
„Když máš oči pro někoho jiného.“
„Nevím, o čem mluvíš!“ zaprskala jako kočka. Nad tím se dalo jedině mávnout rukou, ta by zapřela i vlastní matku.
„Kašli na to,“ vrátil se k původnímu tématu muž, jeho ruka Zuzku poplácala po rameni, „ho to přejde.“
Petersonová vstala. Vydala se do svého pokoje a pak do tělocvičny.
Ztichlou místností se ozývalo oddechování a kroky. Kapitán tančila na hudbu, kterou měla puštěnou do uší. Nebyla nikterak hlasitá, byla pomalá. Přesně taková, jakou nahrávku si zvolila. Její kroky a pohyby se shodovaly s rychlostí hudby. Točila se se zavřenýma očima a její rty se němě otvíraly na slova písně, kterou tak dobře znala. Nebyl to známý tanec, byl pouze její. Poskočila a zatočila se jako baletka. Vlasy v culíku za ní vlály. Postupně se písně měnily na rychlejší tak, aby byl na konci člověk vyřízený a zničený. Kapitán postupně zapojila celé tělo. Z nevinného tance se brzy stala vyčerpávající kreace. Člověk, který Zuzanu znal, by nedokázal pochopit, jak dokáže tak dobře ovládat své tělo. Každopádně si hnědovláska myslela, že je nepozorována a sama. Odvázala se a přešla na složitější kombinace. Volné oblečení ji nepřekáželo, ale v tenkém bílém svetru jí začalo být horko, přesto neskončila.
Atlantis v tichosti plavala po hladině oceánu tak jako mnoho nocí předtím. Skoro žádné světlo nesvítilo, jen hvězdy, nějaké laboratoře, řídící místnost a měsíc. Přesto se v tělocvičně něco dělo. Nacházela se v ní kapitán Petersonová. Její bosá chodidla dopadala na měsícem zalitou podlahu. Volné bílé plátěné kalhoty následovaly její nohy, které se ani na chvíli nezastavily. Dělaly přesně to, co jim mozek přikázal, nebo to dělaly podvědomě? Kdo ví. Kapitán začínala být unavená. Tváře měla rudé od námahy. Pár kratších hnědých vlasů jí vyselo podél obličeje, zbytek byl vyvázán do pevného culíku. Velký výstřih bílého volného svetru padal z ramena na rameno a odhaloval světle modré tričko bez rukávů. Samotná Zuzana měla zavřené oči, v uších sluchátka a nevnímala okolí. Tak taková byla kapitán Petersonová, cynická a drsná velící, tedy alespoň na první pohled.
Udýchaně se zastavila. Vypnula příval hudby. Otevřela oči a pohlédla z okna. Vyndala si sluchátka z uší.
„Nadaná malířka, nadaná tanečnice...nestačím se divit,“ zaznělo ode dveří. Žena lehce vykřikla a prudce sebou cukla. Pohlédla na nezvaného hosta. Rychle se uklidnila.
„Jak jsi tu dlouho?“ otázala se.
Muž u dveří se usmál: „Šel jsem kolem...myslím, že od začátku.“
„Super, to je vážně super,“ kapitánův hlas zněl poněkud ironicky.
„Zuzko, tolik se toho nestalo.“ Nechápal její podráždění.
„Nestalo? Rodney, ty jsi mě pozoroval!“
„Promiň, já...co se ti stalo?“ Zuzana si uvědomila svoje počínaní. Zarazila se. Věděla, že ji vědec hodně dobře znal a dokázal číst v jejích náladách. Podivné, leč pravdivé.
„Nic, jsem v pohodě,“ podle Rodneyho výrazu usoudila, že si to nemyslí, „…jsou věci, kterými tě nechci zatěžovat,“ obdařila ho úsměvem. Tak vřelým jaký ještě u ní neviděl.
„Dobře, ale víš, že kdykoliv můžeš zatížit můj mozek zbytečnostmi.“ Pomalu, bok po boku, vyšli z tělocvičny.
„Stejně bys mě neposlouchal.“
„Víš, že ti ten tanec jde? Jsi v něm skvělá,“ promluvil na jiné téma Rodney.
Zuzka se rozesmála a rozcuchala vědci vlasy: „Vždyť to říkám, neposloucháš mě!“
Oba si neuvědomovali kam šli, prostě se procházeli. Tak či tak později skončí u Zuzaniny ubikace. Mlčky si prohlíželi stěny města.
„Dneska je krásná noc,“ prohodila žena po doktorově boku.
„Krásnější než dřív?“ odpovídal otázkou doktor.
„Mnohem,“ zazněla rozesmátě odpověď.
„Krásnější než já?“ Ego doktora McKaye neznalo mezí.
„Tvoje sebevědomí bych chtěla mít.“
Rodney pohlédl do tváře drobné ženy. „Nechtěla,“ odpověděl vážně.
Zuzanin pokoj byl na dohled. Teď se jí nechtělo jít spát, jenže musela. Stočila svůj pohled k němu a usmála se: „Děkuji za doprovod. Nezapomeň, že pozítří máme trénink.“ Vědcův obličej se změnil v jeden velký nesouhlas.
„Nebudu mít čas,“ pokusil se vzdorovat.
„Věřím, že si ho uděláš a mimochodem, dlužíš mi hlášení.“ Rodney si něco pro sebe zamumlal.
„Promiň, neslyšela jsem tě.“ Mlčel. „Dobře, tak tedy zítra, dobrou noc.“

Druhý den neprobíhal zrovna nejlépe. Od rána lilo jako z konve, na chodbách se muselo svítit a celková nálada všech klesla k bodu mrazu. Některé plánované mise doktorka Weirová odvolala. Nakonec zbyla jen jediná. Zuzana Petersonová, Lorne, doktorka Braunová a nějaký nový vojín. Samozřejmě, že nikam nechtěli jít, jenže rozkaz byl rozkaz. Mohla uběhnout tak hodina od jejich odchodu a brána se opět otevřela. Proběhl jí Lorne a táhl sebou křičící a zmítající se Zuzanu. Ta kolem sebe mlátila a kopala. Právě vrazila majorovi loket do břicha. Vydržel to. Naštvaně ji shodil na zem a chytil za vestu.
„Dej mi záminku, abych tě praštil,“ vrčel šeptem, „nejsi jediná, já musel vydat ten rozkaz.“ Skoro se dotýkali nosy. Ze zelených očí začaly téct slzy. Jedna po druhé, průhledné, značily bolest, která se musela dostat ven.
„Žili a tys je odepsal!“ vyprskla. Vrazil jí facku. Neuvědomil si svou sílu, pravděpodobně jí to muselo bolet.
„Umřeli, jasný? Přímo nám před očima, ale ty nejsi ten, kdo bude mít výčitky svědomí. Já je tam nechal, já tě stáhl do brány.“
„Žili,“ snažila se protestovat. Ani jeden si neuvědomil, jakou scénu ztropili.
„Kdyby žili, tak z nich neteče tolik krve!“ Tentokrát facka přiletěla majorovi. Zuzana ho ze sebe shodila. Postavili se naproti sobě. Chytili se za vesty.
„Ty…odporný…“ třásla s ním. Všichni, kdo to viděli, nezakročili. Šok nebo čekali na to, co bude dál? Těžko říct.
„Ulevila sis?“ zaprskal major nahlas.
„Ještě ne,“ odstrčila jej. Postavila se do bojové pozice. Evan ji následoval. Ostatním začalo docházet, k čemu se schyluje. Jenže než stihli pořádně zareagovat, tak oba dva se na sebe vrhli. V jednu chvíli na zemi ležela Zuzana a narovnávala si čelist a v druhé chvíli její místo vystřídal Evan. Jenže ten se snažil si zastavit krvácení z nosu.
„To bolelo,“ řekl poněkud zvesela major. Začalo mu definitivně hrabat. „Myslím, že bych ti to měl vrátit!“
„Jen si posluž, zlomený nos jsem dlouho neměla, stejně jako vykloubenou čelist, ale tu dlužím já tobě!“ V téhle komunikaci bylo něco zoufalého. Znovu se na sebe vrhli, potřebovali to ze sebe dostat.
„Dost, nechte toho,“ zaznělo zprava. Oba se instinktivně otočili a jednu tomu dotyčnému vrazili. Zarazili se.
„V pohodě?“ zeptal se poněkud zničeně Lorne. Teyla kývla, že ano. Někdy není nejmoudřejší se plést do cizí hádky.
„Jsi idiot!“ prskla Zuzana a otočila se. Rychlým krokem chtěla zmizet do svého pokoje. Lorne ji bleskově chytil za zápěstí. Trhnutím ji donutil, aby mu pohlédla do očí.
„Dávejte si pozor, kapitáne!“ na poslední slovo dal důraz.
„Na co asi? Chceš mě zničit? Převel mě na Zem, už o mě nikdy neuslyšíte, pane. Na to se můžete vsadit!“ zakřičela zoufale.
„Neříkej dvakrát,“ prohlásil. Naštvání ho pomalu opouštělo, dostavovala se zoufalost.
„Mně je to jedno.“ Zelené oči se leskly. Na čelisti se začala pomalu vybarvovat podlitina. Možná mu jí začínalo být líto, jenže krev, která mu tekla z nosu proudem, to nedovolovala.
„Jdete do hlášení,“ poznamenal klidně.
„Posluž si,“ řekla rezignovaně, „smím odejít, PANE? Nebo ještě něco?!“
„Pozor na jazyk,“ pozvedl obočí. Zuzana spolkla nějakou nadávku, vytrhla mu svou ruku a odešla.

Dorazila k sobě do pokoje. Rozhlédla se. Cítila se podivně prázdně, ale koho to zajímalo? Nikoho. Možná chtěla plakat, jenže nemohla. Nenašla v sobě sílu na nic. Shodila ze sebe oblečení. Teda ne všechno, hlavně vestu, bundu a boty. Přešla do koupelny a pohlédla do zrcadla. Modřina se vybarvovala. Přejela si po ní. Bolelo to jako čert. Zakroutila bezradně hlavou a odešla. Lehla si na postel a zírala do stropu. Ticho jí začínalo připadat šílené. V hlavně se jí vybavovaly vzpomínky na výcvik, její první. Tenkrát dostala pěknou nakládačku, ale naučila se jedno. Vojáci nepláčou. Bylo načase, aby se k tomu vrátila. S klidem v duši zavřela oči a vzpomínala na Elen.
Někdo klepal. Otevřela oči. Venku se stmívalo, musela usnout. Pohnula se. Všechno ji rozbolelo, hlavně levá strana obličeje.
„Dále!“ štěkla. Ten, kdo stál za dveřmi poslechl.
„Myslel jsem, že jsi skočila z balkónu.“ Nechutná poznámka. Zuzana v klidu vstala a přešla na terasu. Pohlédla dolů a vrátila se do místnosti.
„Je to vysoko,“ poznamenala a bez zájmu si sedla na židli. Začala dělat rozdělanou práci.
„Je mi líto, k čemu došlo odpoledne,“ řekl příchozí.
„Mně taky.“ Bez zájmu.
„Přehnali jsme to,“ snažil se z ní vyrazit více Evan. Nos ho ještě bolel, ale vlastně nevěděl, co tu dělá. Co mohl od ní čekat? Omluvu? Tak naivní není!
„Stane se.“ Něco se s ní dělo. Nikdy takhle neodpovídala. Bývala hubatější.
„Očividně.“
„Ještě něco?“ prskla. Na tohle muž neodpověděl. Pochopil to. Nemuseli mu věci vysvětlovat několikrát, nebyl hloupý.
„Ne…nebo vlastně ano, až si budeš příště chtít na mě vylít zlost, tak si vyber jinou dobu.“
„Až příště budeš chtít utěšit, vyber si někoho jiného.“ Odpověď za oba dva. Pravda, pro kterou si major přišel. Nechtěl utěšit, tedy říkal si to tak dlouho, ale z opakované lži pravdu neudělá. Zuzana věděla, že potřebuje někoho, kdo by řekl: „Není to tvá chyba.“ To samé čekal i muž. Nedočkal se. Místo toho jen zakroutil hlavou. Pomalým krokem přešel ke dveřím, užíralo ho svědomí.
„Evane,“ otočil se za hlasem. Zelené oči pohlédly do jeho, „nebyla to tvá chyba.“ Přesvědčily ho, nechápal jak, ale v té změti zeleni bylo něco uklidňujícího, co ho donutilo věřit tomu, co říkala. Nebyla to jeho chyba, ale koho potom? Vypadalo to, že si to Zuzana vzala na sebe…

Luxusní, co jiného dodat....

Teeeeda Naprosto dokonalé

Děkuji vám oběma tohle vždycky poteší. A protože nezlobíte, tak mám pro vás jendu dobrou zrávu a to, že další povídka bude někdy zítra a nebo v pátek.

už se nemůžu dočkat

HaHa Jsem tu zase a s novým dílem byli jste všichni hodní . Zatím je to stále taková nudnější část (nepochybně opět důležitá) a ještě jsme se ani pořádně nedostali k jádru pudla. Uvidíte, tahle část bude trochu smutnější. Víc nepovím a nebo jo, opět děkuji Eleiře za korekci a jinak všem přeji co? No přeci pěkné počtení.

Jo a abych nezapomněla, text kurzívou je vždy nějaká vzpomínka jen pro lepší orientaci.

Část II.

Další den se stal pro oba vojáky nekonečným. Jak kapitán, tak i major se podrobili několika výslechům. Nejméně dvakrát podávali hlášení. Unavovalo je to. Trápilo, deptalo a ničilo. Nechtěli a nedokázali mluvit o tom, co se stalo. Přišli s prázdnou, bez těl, bez známek. Nechali je tam a pokud nebyli doopravdy mrtví, tak jim pomáhej Bůh.
Večer jim přinesl uklidnění. Atlantis potichounku předla jak kočka. Černá mračna bez deště se blížila. Klouzala jako vrahové pod rouškou tmy. Slunce rudé jak krev pohlcoval oceán. Mořské řasy ve vodě vzbuzovaly dojem, že hoří. Noční ptáci vylétávali ze svých skrýší. Začali zpívat tiché teskné písně.
Nikdo po Evanovi a Zuzaně nechtěl, aby se vrátili do služby a začali pracovat. Jenže, přesně tohle oba potřebovali, někdo jim musel zaměstnat mysl. Kapitán se majorovi záměrně vyhýbala. Nechtěla s ním mluvit, netoužila mluvit s kýmkoliv. Greena úspěšně ignorovala a Alisu i Rodneyho obcházela velkým obloukem. Podnikala procházky opuštěnými částmi města. Sotva strčila kousek jídla do úst. Náladu jí zhoršila hádka s doktorem Braunem. Vyčetl jí vše, od dýchání kyslíku až po smrt jeho sestry. Nechala jej, měl pravdu. Sama by vyváděla stejně. Po dnešním dnu skončila na nějakém balkónu. Mlčela a sledovala oceán. Nikoho nečekala, přesto zaslechla otvírání dveří. Někdo si stoupnul vedle ní.
„Podělal jsem to,“ zaznělo z leva. Zuzka věděla, že je tam. Člověk, kterému se snažila vyhýbat, ji sám vyhledal.
„Není to tvá chyba, nemohl jsi vědět, jak to dopadne...“
„Ale měl jsem to předpokládat, hergot!“ Evan kopnul do zábradlí. Praštil do něj rukou. Zuzana ho zarazila. Zakroutila hlavou, čímž dala najevo, ať nepokračuje. Poslechl.
„Všechno kvůli hloupému nedorozumění s místními,“ povzdechla si teskně, „nebyl to nejkrásnější způsob smrti, který jsem viděla. Elena udělala chybu, že se pro něj vrátila. Zemřeli a my jim nepomůžeme…“ její hlas zněl vyrovnaně, klidně a hlavně ledově. Před očima jí přeběhla celá scéna. Chtělo se jí z toho zvracet. Máloco jí takhle rozhodilo. Věděla, že v hlavě se vytvořil nějaký blok, který jí odmítá nechat pochopit vše, co se stalo.
„V noci jsem viděl, jak ten provaz…cítím ho kolem krku a pak…znovu vidím Elenu, jak se snaží utéct…“ tady hlas majorovi selhal. Pocítil na svých zádech kapitánovu ruku.
„Evane,“ Petersonová ho donutila, aby jí pohlédl do očí, „není to tvá chyba. Špatný krok jsme udělali všichni, neměli jsme se plést do záležitostí, po kterých nám nic není. Ty ses nás pokusil zachránit. Pokud si má někdo něco vyčítat, pak jsem to já…Měl bys jít za Heightmeyerovou.“
„Ty nic?“ zeptal se nedůvěřivě. Zuzana radila všem a přitom potřebovala rady sama. Pokud někdo potřeboval psychologa, tak to byla ona.
„Mě to přejde…“ zavrtěla hlavou rozhodně, jako by s tím měla zkušenosti, „další zoufalý hlas do sbírky.“
„Nechápu,“ snažil se docílit odpovědi na nevyřčenou otázku. Její chování nebylo normální. Čekal, že bude plakat, kopat kolem sebe a nadávat. Nic z toho se nestalo.
„Doufám, že nikdy nebudeš muset.“

Kapitán Petersonová se pohodlně položila do peřin. Zavřela oči. Věděla, kam se během pár minut odebere. Tušila, že to bude to místo, kde zemřeli. Tímhle si musí projít, aby konečně pochopila, kde byla chyba. Možná měla místo dvou životů obětovat jeden. Pozdě na přemýšlení, pozdě na všechno. Pomalu usínala. V její mysli se rozprostírala mlha a ona se přesouvala na milion let vzdálenou planetu…
Zuzana se objevila opět na té planetě. Stála na ploché střeše jednoho z nedostavěných domů. Pohodlně se položila. Doufala, že mladý voják i s doktorkou udělají to, co jim přikázala. Popravdě se za to modlila. Sledovala dav, který se tam sešel.
„Krása, přišli se podívat na to, jak někoho věší a ještě vzali i děti…nechutné!“ poznamenala pro sebe. Hledala lepší výhled, ale nic nenašla. Čekala. Konečně přišlo to, proč tu byla. Major Lorne byl vyveden na náměstí. Ruce mu svázali vepředu. Dítě štěstěny. S tímhle se dalo nějak pracovat. Měl nějakou tu svobodu. Teda do té doby, než mu dají přes oči kápi.
Svázaný muž vypadal klidně. Nebránil se, bez vzrušní vystoupal schody k oprátce. V očích se mu leskla odhodlanost. Byl ochoten pro své lidi, zem i Atlantis obětovat život. Možná ho mrzelo pár věcí, ale teď? Nemusí se tím zabývat. Udělal poslední krok. Viděl provaz, který se mu zhoupnul před očima. Nasucho polknul.
„Snad umí věšet,“ problesklo mu hlavou. Teď mu ten jeho nápad s obětováním nepřišel tak skvělý. Možná jen neměl Petersonové dávat rozkaz k návratu do města.
„Boha jeho, snad poslechla,“ zavrčel si pro sebe. Proti takové přesile nemá holka šanci, i kdyby se prosekávala davem. Vzdal to, byl tu sám.
Slunce svítilo kapitánovi do očí. Snažila se nevnímat štípání v očích a nepříjemnou bolest. Sluneční brýle musela na chvíli odložit. Zavrtěla se. Zelené oko se zahledělo do zaměřovače. Vyhledalo cíl. Zuzana pevněji stiskla P-90. Musí se trefit přesně, nesmí minout, jinak ho zabije. Viděla, jak mu dávají provaz kolem krku. Utáhli ho. V zaměřovači viděla, že se sotva může nadechnout. Zaťala pevně zuby. Chtěla ukončit celou tuhle scénu, avšak zarazil jí kněz, který si stoupnul naprosto špatně.
„Vypadni, pako!“ vrčela kapitán. Neslyšela páterovu řeč, snažila se najít vhodnější místo. Pobíhala po střeše a nechtěla být spatřena. K jejím uším doléhal jen šepot. Rychle zalezla. Cítila, že se schyluje k nejhoršímu. Nesmyslela na to, nemyslela na nic.
„Odpusťte, pane,“ zašeptala. Vystřelila. Lidé začali křičet a splašeně pobíhat po náměstí. Muži běželi do domů stejně jako ženy a děti. Petersonová zrychleně dýchala, dala rychle zbraň dolů a sledovala svého velícího. Několik sekund se nehýbal, avšak když se proti němu rozeběhlo pár odvážlivců, tak se snažil utéct. Seskočil z dřevěné plošiny. Rozeběhl se k jedinému možnému volnému průchodu. Slyšel za sebou pronásledovatele i střelbu. Ať to byl kdokoliv, tak dával v sázku hodně. Rozeběhl se střelcovým směrem.
Zastavil se u rozestavěné budovy. Snažil se rozvázat si ruce.
„Krám jeden,“ brblal rozčíleně. Oči mu těkaly po náměstí. Naštěstí nikdo nevylézal ven.
„Myslím, že nůž bude lepší, pane,“ zaznělo zleva. Evan se tam bleskově otočil.
„Petersonová! Já vám dal rozkaz!“
„Asi jsem se přeslechla. Rychle, začínají vylízat,“ štěkla a hodila mu zbraně. Rozeběhla se směrem k bráně. Muži nezbylo nic jiného než ji následovat. Slyšeli za sebou dusot těžkých vesnických bot. Zuzaně brzy došly síly a to běhala každé ráno. Evan ji musel skoro táhnout. K bráně to měli ještě kus. Před nimi stály dvě postavy.
„Padejte k tý zatracený bráně,“ vdechla do vysílačky kapitán. Vždyť přece měli být u ní a ne tady. Přerazí je, jakmile z toho budou venku. Viděla, jak se obě postavy otočily a rozeběhly se pryč. Ulevilo se jí, ale nohy ještě více ztěžkly.
„Neposlouchají?“ rýpnul si Evan.
„Táhni k čertu,“ štěkla a zastavila se. Major udělal krok zpět a vzal ji neopatrně za paži.
„Pohni, nezůstaneš tu!“ zakřičel jí do ucha v návalu adrenalinu, avšak stejně jako ona sotva popadal dech. Žena něco zabrblala, ale běžela za velitelem. Jediná možnost jak přežít. Kousek od nich se rozprostíral les, který nabízel nějaké útočiště. Sotva k němu došli. Atlantis byla oproti tomuto pohodová dráha. Chvíli ztěžka oddechovali.
„Možná…bys…měl…zdržuji…“ sotva se nadechla. Nepřátele se blížili. Kolem nich začaly proletovat šípy. Jeden se zarazil kousek od nich. Opět se rozeběhli. Brána byla na dosah.
Doktorka Braunová začala zadávat adresu. Mladý voják ji chránil. Střílel na nepřátele, v nervozitě málem zastřelil i své vlastní lidi. Zuzana s Evanem se zastavili těsně před hladinou a kryli palbou poslední dva členy týmu.
Mladík se otočil, chystal se rozeběhnout, ale v polovině kroku se zarazil. Vytřeštěně se chytil za hrdlo a sledoval bránu. Sípal. Z úst mu tekla krev. Padl na kolena. Doktorka Braunová si toho všimla. Otočila se a vracela se pro něj. Hloupá!
„Elen! Ne!“ Pozdě. Dopadla stejně jako on. Neviděli, jak ji zastřelili ani nechtěli. Petersonová zazmatkovala. Chtěla se pro oba mrtvé vrátit. Na posední chvíli ji zadržel Lorne, který ji vzal za pas a strhl do brány…
Zuzana prudce otevřela oči. Zahleděla se do stropu. Venku byla tma. Hvězdy tlumeně zářily. Na ženu to nikterak nepůsobilo. Vstala a tak, jak byla, vyšla ven. Pomalým, pro ní nezvyklým tempem se procházela děsivými chodbami. Kárované kalhoty jí šustily okolo kotníků, nevnímala to. Myšlenkami bloudila někde jinde. Na chodbách nenarazila na jedinou živou duši. Vyhovovalo jí to tak.
Do pokoje se vrátila okolo šesté hodiny. Nebyla unavená. Jen se převlékla do uniformy a vydala do každodenního shonu. Od rána se pohybovala po celé Atlantis. Snažila se každému pomoci. Se ztrátou přátel se dá vyrovnat několika způsoby. Major Lorne musel absolvovat pohovor s psycholožkou. Nechtělo se mu, avšak pomohlo to. Vrátil se do aktivní služby.
Kolem poledne si Zuzanu zavolala doktorka Weirová. Snažila se jí vnutit svůj názor. Dokonce jí celou věc dala příkazem. Setkala se jen s nesouhlasem a klidem v očích.
„Měla byste zajít za psycholožkou,“ domlouvala hnědovlásce Liz.
„Jsem v pořádku, madam.“ Jenže to se nedalo říct o jejím chování. Mohli jste jí hrozit, jak jste chtěli, a ona vám to vrátila třikrát hůře. Nic neříkala.
„Dám vám na výběr, kapitáne. Máte dvě možnosti. Buďto se vydáte za doktorkou a nebo si vezmete na týden volno, které strávíte na Zemi. Máte jeden den na rozmyšlenou.“
Petersonová se jen ušklíbla: „Nepotřebuji ani chvilku. Vybírám si volno s okamžitou platností.“ Elizabeth zalapala po dechu. Tohle nečekala. Kapitánova tvář se stala nečitelnou. Pozbyla veškerých emocí.
„Pokud je to vaše přání, tak jste zbavena služby a zítra se vracíte na Zem.“
„Vše, madam?“
„Ano, kapitáne, můžete jít.“ Tím to skončilo. Všichni měli pravdu, něco se s ní stalo. Nedokázala zabránit tomu, co následovalo. Zuzana si jen vybrala volno, které neměla po dva roky služby na Atlantis. Nějakou dobu zde bude klid.

V devět hodin ráno se kapitán Petersonová dostavila k bráně. Měla na sobě vojenskou uniformu. S cestovní taškou vkročila bez jediného ohlídnutí do modré hladiny. Neměla strach. Tolikrát jí procházela, dokonce i nepříjemný pocit zmizel. Její jedinou myšlenou byl návrat. Konečně bude zase doma v den maminčiných narozenin.
SGC proběhla rychle. Nedělali potíže, jen se vyptali na nějaké věci a vyřídili nutné. Zelenooká žena nasedla do svého auta, které tu stálo již dva roky. Projela hlavní bránou a zamířila do nemocnice v Denveru. Zaparkovala na parkovišti a ještě zamířila do města. Koupila tam velkou kytici růží. S úsměvem na rtech se vrátila do nemocnice. Klidným krokem zamířila do pokoje, který několikrát navštívila. Zaklepala na dveře a otevřela. Viděla prázdné lůžko a sestřičku, která jej stlala.
„Smím vám nějak pomoci?“ zeptala se dívka v nemocničním plášti.
„Hledám Helenu Petersonovou, nevíte, ve kterém pokoji bych ji mohla nalézt?“
Po Zuzanině otázce žena u postele posmutněla. „Vy to nevíte? Před týdnem zemřela. Dneska má pohřeb. Taková milá paní to byla...škoda,“ mluvila sestřička. Přerovnávala prostěradlo a když se podívala ke dveřím, tak tam žena v uniformě stále stála. V obličeji byla nezdravě bledá.
„Neřekli vám náhodou, kde?“

Kapitán dorazila na hřbitov. Pohledem zjistila, že je dávno po obřadu. Vzala do rukou růže a vydala se hledat čerstvě vykopaný hrob. Nohy na podpatcích se jí smekaly na štěrku. Vlasy jí dávno pod mrholením změnily tvar. Nevšímala si toho. Najít hrob jí netrvalo dlouho. Nová deska jen zářila. Pozlacený nápis svítil a dával světu znát, kdo zde leží.
Zuzana vyndala jednu růži z kytice. Květiny pak položila na hrob. Zbylou růži držela v ruce a neustále ji převracela.
„Tak jsem to přece jenom nestihla,“ poznamenala nahlas. „Opět jsem tě zklamala. Měla jsem požádat o dovolenou dříve, třeba bych stihla tvoje poslední narozeniny...je mi to líto, mami.“ Ze zelených očí vytekly slzy. Razily si cestu po tvářích a nakonec skáply na růži v ženiných rukou.

„Maminko, na nějakou dobu budu muset odjet. Nemůžu ti říci kam, ale nevím, kdy se sem opět dostanu. Slibuji, že přijedu brzy,“ říkala mladá žena u postele stařenky. Starší paní se usmála a chytila svoji dceru za ruku.
„I kdyby si zmizela na druhou stranu světa, vím, že se vrátíš,“ poznamenala a sevřela trochu více ruku. „Pozdrav Andyho. Jede s tebou, vidím ti to na očích...Konečně vás ocenili. Nemůžete jen hlídat neustále nějaký komplex v nějaké hoře.“ Zuzana se usmála nad slovy mámy. Objala ji.
„Už musím.“
„Jen jdi a dej na sebe pozor,“ řekla žena na posteli. Znělo to jako loučení, jako by věděla, že svou dceru vidí naposledy.

Loučila se. Tehdy to Zuzka neviděla, jenže dnes...S tichým povzdechem se otočila a překvapením vykřikla.
„Dlouho jsme se neviděli,“ poznamenal muž s prošedivělými vlasy. „Myslel jsem si, že sem dorazíš. Dlouho ses neukázala a to jí zabíjelo.“
„Tati, nech toho! Nechci se hádat nad jejím hrobem. Vyhnal jsi mě z domu dávno, stejně jako svého syna. Zůstali jsme sami. Možná bys...“ Muž se nad jejími slovy rozesmál. Výsměch se však do téhle situace nehodil.
„Je pravda, že jsi inteligenci zdědila po mně...“
„Drž hubu,“ přerušila jej jeho dcera, „po tobě jsem zdědila jen tvrdohlavost a nemístné poznámky. Inteligence se v naší rodině dětí z maminčiny strany...Upřímnou soustrast, pane Petersone.“ Tímto si kapitán vysloužila facku. Na tváři vykouzlila jen pohrdavý úšklebek a zamířila k autu. Tady dávno nemá co pohledávat.

„Ještě tam nasypeme koření a máme to.“ Tak desetiletá Zuzka stála u kuchyňské linky a sledovala svoji mámu.
„A bude to fungovat?“ zeptala se. Maminka se zasmála.
„Pokud ne, tak nebudeme mít koláč.“
„Ale ono to bude fungovat,“ prohlásilo rozhodně děvčátko, „vždycky to fungovalo.“ Matka obdařila svoji dceru úsměvem a poté ji dala pusu na tvář.

Kapitán Petersonová si přála vrátit čas. Možná měla tenkrát vymyslet něco jiného. Bylo pozdě na lítosti. Koho zajímalo, co se stalo. Žena se zarudlýma očima sledovala ulici před sebou. Mířila do svého domu. Stěrače s mírným drhnutím čistily mokré sklo.

„Kde jsi byla?“ zarazila ji u dveří máma.
„S kamarády, říkala jsem ti to.“
„To ano, ale přišla jsi pozdě.“ Podle tónu hlasu to tentokrát přehnala.
„Ale mami, už nejsem malá,“ bránila se Zuzka.
„Nejsi, ale neustále chodíš pozdě! Všude, ať se domluvíš s kýmkoliv. Měli jsme jít spolu nakupovat!“
Zuzanina tvář se zkřivila bolestí. „Je mi to líto, mami. Já na to zapomněla. Půjdeme zítra, co ty na to?“
„Ne. Už jsem tam byla sama. Nemám zájem, abych zase čekala. Zuzano, uvědom si, já tu nebudu věčně!“

Mrholilo. Drobné kapky dopadaly na kapitánovy vlasy. Přišla o několik let svého života. Bojovala s nepřáteli, chránila svou vlast, ale zapomněla na rodinu. Všichni měli pravdu a ona je neslyšela. Pamatovala si, jak jí máma na poslední návštěvě řekla, že až příště přijde, tak tu už nebude. Ona se jen zasmála a přesvědčovala jí, že tu bude. Zuzana se nedechla a vystoupila z auta.

„Paní Petersonová?!“ Zuzka viděla, jak se maminka otočila. Jejich třídní učitelka ji dohnala.
„Potřebovala bych s vámi na chvíli mluvit.“ Více neřekla, ale naznačila cestu do jejího kabinetu. Před místností nechaly Zuzanu jen tak stát. To, co nevěděli, bylo, že je dítě poslouchalo.
„Víte, je tu jedna věc, kterou byste měla vědět,“ promlouvala jedna z žen. Podle hlasu učitelka.
„Jakou?“ nedočkavá matka přecházela po kabinetě.
„Dnes jsme v hodině výtvarné výchovy kreslili své budoucí povolání. Vím, že je na to brzo, avšak obrázek vaší dcery mě zarazil.“ V kabinetě bylo ticho. Asi si prohlíželi její výtvor.
„Myslím, že jde ve stopách svého dědy.“ Zuzana celou dobu slyšela mluvit jen učitelku. Bylo jasné, že má problém.
„Je to ještě dítě. To, co chce se může změnit, ale ráda bych si ten obrázek nechala.“ Zlobila se, to děvče vědělo. Oba, ona i její bratr, chtěli být vojáky a rodiče to odsuzovali.

Mlha se tlačila pod šaty. Mrholení zesílilo, ale ne moc. Stromy se zbarvovaly do zlatavé. Jako by se samo počasí přizpůsobilo Zuzanině náladě. Mířila ke svému domovu. Místo po cestě šla po mokré trávě. Boty měla brzy promoklé. Nepřítomným pohledem otevřela dveře a klíče hodila na skříňku. Jakmile se za ní dveře zabouchly, tak se o ně opřela. Pevně sevřela víčka a rozplakala se.

„Mami, já jsem se dostala!“ vykřikla nadšeně Zuzka. Matka ji objala.
„A kam? Říkala jsi, že to bude pro nás překvapením.“ Tento křik přilákal do pokoje bratra a otce. Všichni napjatě čekali, co z ní vypadne. Mladá žena polkla. Pohlédla na svého bratra v uniformě. Kývl na ni. Však on věděl, kam se hlásila.
„Na ty zkoušky jsem se dlouho připravovala a...“ v tuhle chvíli si matka sedla. Její obličej byl plný hrůzy, „...a tolik jsem si přála se tam dostat.“
Otec udělal krok blíže: „Zuzano, povíš nám konečně, kde jsi a nebo to mám z tebe dostat?“
„Jak chceš,“ bez jediného náznaku strachu se Zuzana postavila před svého otce, „bude ze mě voják a ty tomu nedokážeš zabránit!“ křičela. Věděla, co přijde. Nadávky, hádka, pár facek...ale ona se už nenechá.

Zuzana Petersonová stála opřená o dveře a nedokázala popadnout dech. Z očí jí tekly slzy, které nedokázala zastavit. Nohy jí přestaly poslouchat a stejně tak zbytek těla. Sjela podél dveří na zem. Nekontrolovatelně se rozvzlykala. Už dál nemohla. Neměla nikoho. O všechny přišla. Zůstala sama. Pohupovala se dopředu a dozadu. Kolena pevně objala rukama. Tváře měla mokré. Roztřeseně si rukama vjela do vlasů. Dlaně sevřela v pěst. Možná, že přišla o několik vlasů, ale co na tom teď záleželo? Kdo to mohl pochopit? Nikdo. Snažila to ze sebe dostat, ale nevěděla jak. Několikrát hlavou udeřila do dveří. Kromě další bolesti to nepřineslo nic. Z náhlého přívalu energie vyskočila na nohy. Skříňku, kam předtím dopadly klíče, převrátila. Popadla nejbližší věc, kterou měla po ruce, a hodila s ní. Křičela, nadávala, ale bylo to zbytečné. Nakonec znovu poklesla v klenou. Seděla v předsíni a plakala. Kolem ní ležely převrácené, rozbité a rozházené věci. Chovala se tak vždy, když byla bezradná, jenže dnes se ocitla na dně. Jedna ztráta následovala druhou. Tolik si přála, aby jí objal někdo, kdo ji chápal, avšak byla tu sama...

Tak... Ze všeho nejdřív informuji a omluvám se, ale tato reakce je ještě k té první povídce, jednak, že druhou už dnes nestihnu a druhak, že jsem měl potřebu přispět hned...
K samotné povídce, vypadá zajímavě, i když zatím ještě nebylo moc děje a není vidět, jak se to dostane k tomu pohledu do budoucnosti na začátku. Avšak moc se mi líbil ten styl, díky čemuž jsem to četl takřka bez přestávky celý a velmi dobře jsem si to dokázal představovat, ačkoliv nevím jak vypadá hlavní hrdinka. Mělo to zajímavou atmosféru, takže se už jen můžu těšit až si přečtu další díl. Na závěr se ještě omlouvám, že sem měl delší absenci ve čtení tvých povídek, ale čas si nějak vybral svoje a na zbytek nezbýval čas, akčoliv sem tu nikdy nedokázal nastolit nějaký přesnější režim a čtu to tu spíš nárazově... Ale co taky já dělám pravidelně, jen když mě něco donutí, žj...

smutné, ale zároveň krásné Moc se ti to povedlo

*Jack*: Díky, moc díky a jestli zajímá, jak vypadá hlavní hrdinka, tak je menší postavy, drobná, štíhlá, zelenooká a má dlouhé hnědé vlasy. Je strašně drzá a má ve zvyku ignorovat nadřízené . Ale děkuji za koment, takovýhle opravdu vždy povzbudí

Dark Angel: Děkuji, jako vždy . Mám radost, že se ti to líbilo. Snad ti další část přijde méně smutná ...věř mi, to, proč Zuzana prochází tímto, má nějaký důvod a snad se vám bude líbit