SG: Příběh Vesmíru - Epocha druhá - díl desátý (13.12.2012)

člověk by čekal, že když náš milovaný Dragon po delší době vydá toliko očekávaný díl, že zde bude víc komentářů...stdyďte se...Dragon vás potřebuje, vaši pomoc, aby ho to motivovalo k dalšímu psaní...jak jinak byste chtěli autora potěšit?

Musím souhlasit. Po tak dlouhé době mu naše malá poradní skupinka pomohla opět psát. I já sám jsem opět začal opět trochu psát. A další členové (Patas25, St0rm, Daedalos304 i Dragon) to mohou potvrdit.

[Dragon]

Potvrzuji zatím to u nás všech vypadá velmi slibně

Osobně děkuji všem co byli již zmínění jakopem, neboť mi pomohli překonat krizi opětovného začátku.

co se reakcí týče, tak jsem pravda zklamaný, ale co jsem mohl taky čekat po tak dlouhé době? Jen doufám, že se čtenáři vrátí, sice pochybuji, že budu vydávat každý týden jeden díl, jako jiní autoři zde, ale myslím, že bych jistou pravidelnost mohl a měl udržet.

A abych vás všechny přesvědčil o tom, že to myslím vážně, tak sem zkusím ještě tuto neděli (ale opět nic neslibuji) dát další díl.

[Patas25]

Jak neslibuješ co týden to díl. To zas hecnem a napíšeš další dva díly na počkání. Stačí hrnec kafe a zaplý skype.

[Dragon]

uvidíme, co dokážu vypotit a jak na tom budu s časem... ale zatím to vypadá nadějně .)

no vidíš...a už máš skoro další... můžete se pomalu začít těšit

Tak ja sa teším vždy keď je nová časť.
-te všetci a ja a a

[Dragon]

ač, se to zdá neuvěřitelné, tak v jednom měsíci je tu hned druhý díl, této povídky. doufám, že se díl bude líbit.
Po dočtení prosím nezapomeňte vyjádřit své pocity, ať už záporné, či kladné

09 - Odlet

[...] Alteriné našli svého vůdce až za včasného rána, na počest jeho jména vyhlásili na tři dny a na tři noci velký smutek. Po ukončení tohoto smutku mu byl vystavěn velký památník na hoře Lok , u jehož nohou byl pohřben. Každý den mu tam Alteriané nosili čerstvé květiny a opatrovávali jeho pomník. Ať to byl jakýkoliv vůdce, po jakoukoliv dobu, stále to byl jejich vůdce, ten jenž je vedl v dobách nejtěžších.

Po Nokusově smrti jeho místo přebral Antrochus, který okamžitě se slovy:
„Žádný smrtelník by neměl toto břímě nést sám,“ a předal svoje postavení celé Radě. Ta se okamžitě vrátila zpět k projednávání hrozícího hladomoru. Snažili se najít nějaké schůdné řešení, ale nakonec se opět dostalo na Nokusova slova – nikdo ovšem nechtěl stavět létající město a navíc v podzemí. Tedy téměř nikdo...
„Bylo to poslední přání našeho vůdce!“ zařval Antrochus, když Tria onu myšlenku opět zavrhla jako nemožnou a bláznivou.
„Ale to neznamená, že je to možné,“ reagovala Hilia
„Možné to je,“ kontroval Taz „sami jste nahlédli do databáze sondy.“

Tria se již nadechovala, ale Hilia byla rychlejší:
„Žádné z těch měst ovšem nebylo nikdy vystavěno.“
„O čem se vůbec bavíme?“ začal již uklidněný Antrochus, „nemáme co jíst. Pěstovat nemůžeme a chovat zvěř také ne. Navíc je jen otázka času, než přijdou nato, že pro potraviny chodíme do vesnic a sběr s lovem nás dlouho neuživí...“
Antrochus byl ovšem náhle přerušen doposud mlčící Anatrií:
„Soudě dle našeho populačního růstu a růstu vesničanů, odhaduji, že máme něco málo přes sto oběhů této planety kolem centrální hvězdy. Poté vážněji pocítíme nedostatek potravy a pitné vody. Pokud tedy nenastanou, žádné mimořádné událost.“
„Takže planetu musíme opustit tak jako tak, a jak již jednou zaznělo, stavbu tolika lodí neutajíme...“
„Dobrá, Antrachusi budeme tedy hlasovat. Kdo je proti?“ začala hlasování Tria.

Ruku ovšem krom Trii zvedla pouze Hilia.

„A pro?“

Na tuto otázku zvedl ruku Antrochus a Taz. Hlasování bylo zatím nerozhodně.

„Tvůj hlas Anatrio rozhodne,“ oznámil zřejmé Antrochus, zatímco Anatria přemýšlela, a pak vynesla svoje rozhodnutí a zároveň i rozsudek nad osudem všech Alterianů:
„Je mi líto, ale čísla jsou neúprosná a válku nemůžeme vyhrát. Hlasuji pro opuštění planety.“

Antrochusovi se okamžitě na obličeji objevil letmý úsměv, který ovšem ihned zmizel – slova se totiž ujala Hilia:
„Ano také jsem pro opuštění planety, ale ne pro stavbu létajícího města v podzemí. Nemohu uvěřit tomu, že se o tom vůbec bavíme. Vždyť to postrádá logiku. Nehledě na to, že při stavbě by se na nás hora mohla zřítit a o startu raději ani nemluvě.“
„Ano hora by se mohla zřítit,“ začal Taz, „ale můžeme jí také podepřít štítem a vystavět podpůrné pilíře a přitom, rovnou vše připravit pro budoucí odlet.“
„Posloucháte se vůbec!“ zaječela Tria, „chystáte se postavit největší vesmírnou loď ve vesmíru, UVNITŘ podzemí pod rostlou skalou. Jenom příprava pro samotnou stavbu by trvala více jak padesát oběhů.“
„Pokud rozplánujme práce, tak aby se mohlo v jedné části podzemí stavět, zatím co se další části budou připravovat, tak věřím, že by stavba mohla začít už po jednom oběhu,“ upřesnila Anatria.
„Nemáme jinou možnost, musíme začít, dříve než bude pozdě,“ ukončil debatu Antrochus.

O více jak sto let později

[...]

„To jako jen tak hodláte přeskočit více jak sto let vyprávění?“ zeptal se jeden z posluchačů přímo Starce v komunikační místnosti města.
„Ano,“ odsekl Daniel, bez jediného zaváhání.
„Mě – a myslím, že ne jen mě, by celkem zajímalo, co se během těch sto let odehrálo a kde vůbec vzali suroviny na stavbu.“

Daniel chvíli přemýšlel, ale nakonec se rozhodl podat informace, které po něm byli vyžadovány:

„Deset dní po Nokusově smrti se opět sešla rada, která definitivně rozhodla o stavbě města v podzemí. Šest dní na to započali přípravy na samotnou stavbu. Největší mozky Alterianů postupně navrhovali město do posledního detailu. Ostatní připravovali podzemí.
Po dvou měsících jim přestali stačit suroviny, které do té doby získávali těžbou uvnitř hory, a tak uvedli do provozu první důl mimo horu.
Rok po smrti jejich vůdce započala samotná stavba města. Po dvaceti letech bezproblémové těžby a stavby se začaly objevovat první problémy. Začalo to v dolu na krystaly – neštěstí si tehdy vyžádalo více jak dvacet životů.
Třicet let po Nokusově smrti se ve vesnicích poprvé objevil kazatel, který na náměstí předčítal z knihy Počátku a vykládal slova Ori, V té době, skupina Alterianských vědců, která prozkoumávala tajemnou sondu, získala informace o mnoha planetách i se souřadnicemi.
Za dalších třicet let se objevili první problémy s nedostatkem potravy a pitné vody. Rada proto preventivně zavedla přídělový systém.
Osmdesát let po Nokusově smrti Anturie – pozdější členka rady – vstoupila na scénu, když ještě jako dítě zachránila cizí život. Za dalších pět let, zachránila bezpočet životů, když odvrátila útok Trachatuse na jeden z dolů. Veškeré obyvatelstvo v ní vidělo hrdinku.
Devadesát let po Nokusově smrti byla zvolena v pořadí již třetí rada Alterianů. Skládala se z devíti členů, byli jimi: Helion; Korat; Piltérus; Kurtarius; Matar; Patarius; Anturie; Piltarie a Natrise.
Během dalších pěti let město bylo pojmenováno po Anturii. Město od té doby neslo název Anturium.
Sto deset let po Nokusově smrti byla stavba dokončena, již byli na řadě jen kontrolní práce a dolaďování systémů. V té době si úbytek potravy vyžádal první život.“

Daniel se na chvíli odmlčel a poté se zeptal:
„Stačí takto?“

„Asi lepší odpověď nedostaneme, co?“ zeptal se mladík, který před několika okamžiky vyrušil Starce z vyprávění, na což Daniel jen zakroutil hlavou.
„Pak to tedy stačí. Děkuji,“ poděkoval mladík a dál poslouchal Starcovo vyprávění.

[...]Podzemí, které obývali Alteriané se změnilo k nepoznání. Ještě před více jak sto lety, byla podlaha tvořena kamením a prachem, stěny byly z rostlé skály, která byla jen příležitostně zakrytá kusem nějakého vybavení, občas i tesaným kamenem. Dnes již byla podlaha z pevného kovu, stěny již netvořil kámen, ale kov, který si Alteriané přizpůsobili obrazu svému. Zatím, co dospělí pracovali na velkolepém projektu Anturium – jak i nazývali své město – tak děti běhali po chodbách, přičemž se je snažili příležitostně vyzdobyt. Tady dali rostlinu, tam něco nakreslily na zeď...

„Pane,“ vykřikl jeden z Alterianů ještě za běhu. „pane právě jsme dokončili poslední kontrolu, zdá se že je vše připraveno. Oslovený Alterian si dotyčného změřil pohledem a poté odpověděl:

„Zdá? Tak to raději zkontrolujte ještě jednou.“
„Ale pane, to nás zdrží, a radě...“ již dál ovšem nedomluvil, neboť mu oslovený vkročil do řeči:
„O radu se nestarejte, to je můj problém, jakožto její člen ponesu veškeré následky. Vy vše důkladně zkontrolujte.“
„Ale...“
„Žádné ale, a dejte se do práce.“

„Zase si Helione nařídil opětovnou kontrolu?“ zeptala se dotyčného Alteriana právě přicházející žena.
„Natrisie, tebe vždy rád vidím.“
Žena se pousmála a hodila svými dlouhými vlasy, kaštanové barvy.
„Všude jsem tě hledala, Nastali problémy v jednom z krystalových dolů.“
„Co se stalo? Další nehoda? Kolik je mrtvých?“ vyzvídal okamžitě Helion.
„Hůř, mnohem hůř.“

Helion náhle zpozorněl a v duchu přemítal, co v souvislosti s doly může být horší. Natrisie ho však dlouho přemýšlet nenechala.

„Vpadli tam lovci z nedaleké vesnice.“
„COŽE?“ zařval Helion na celou chodbu v níž se nacházeli.
„V padli tam bez jakéhokoliv varování a přípravy, vesměs jen na sebe upozornili a zranili několik těžařů, ale zajisté o tom informovali ostatní vesničany.“
„Musíme okamžitě evakuovat a posílit ostrahu u ostatních dolů...“ začal rozhodovat Helion.
„Již se stalo,“ přerušila ho Natrisie, „nemohli jsme tě sehnat, tak Rada usedla bez tebe. Důl byl vyčištěn, a ostatní doly se již vyklízejí. Rada jednomyslně rozhodla. Slunce se na obloze objeví ještě pětkrát, poté odletíme.“
„Jednomyslně?!“ zeptal se pobouřeně Helion.
„Téměř. Tvůj hlas by to stejně nezměnil“
„Ale měl bych co říct.“
„Je mi líto.“ s těmito slovy se Natrisie otočila k naštvanému Helionovi zády a odešla.

Pět dní po incidentu se všichni členové rady sešli na vrcholu hory u pomníku Nokuse, prvního a jediného vůdce svobodných Alterianů.

„Je čas rozloučit se. Byl jsi nám se svými poradci inspirací. Jménem celé naší civilizace ti skládáme poctu. …“ začal mluvit Helion.
„… Vážíme si tvých obětí, které ti již nebudeme schopni oplatit, …“ dodala Anatria.
„… avšak zde u tvých nohou ti slibujeme, že tvému snu vdechneme život. …“ pokračoval Korat.
„… Staneme se živoucími legendami celého prostoru …“vystřídal ho Matar.
„… a začneme dnes, monumentálním vstupem na scénu. …“ promluvila Piltarie
„… Dnes Anturium poprvé vzlétne. Po generace se bude vyprávět o tomto dni.“ dokončila řeč Anturie

Po těchto slovech všech devět členů Rady pokleklo u nohou svého tehdejšího vůdce. Jak klekli, tak setrvali celých pět minut – mlčky a bez pohnutí se loučili s těmi co nemohou jít s nimi.
Po oněch pěti minutách se pomalu zvedli ze země a poté si to zamířili k nejbližšímu vchodu do podzemí a následnému vstupu do města Anturium, kde všichni čekali již jen na poslední povel.


Mezitím v Městě bohů
„Vidím, že se vaše řady rozšířily,“ ozvalo se znenadání za zády jednoho z Ori.

Oslovený nadskočil, přičemž se otočil, aby pohlédl na toho, kdo si dovolil vystrašit boha.
„Kdo jsi?“ vyslovil svojí otázku s neskrývanou nechutí a opovržením v hlase.
„Já jsem Turfine, tvůj bůh,“ odpověděl viník.
„Nesmysl, já jsem bůh!“ zahřměl Turfin, „poklekni přede mnou a bude ti udělena milost. Milost rychlou smrtí.“
„Vy se asi nikdy neponaučíte, že?“
„POKLEKNI!!“ zopakoval Turfin, přičemž ukázal svým pravým prostředníčkem na podlahu před sebou.
„Já jsem Furs Termofilus. Já jsem tvůj bůh a klekat před tebou nebudu. Poklekni a modli se ke mně, neboť já jsem schopen odpouštět,“ pronesl Daniel, na což si Turfín uvědomil do jaké se dostal situace.
Okamžitě poklekl:
„Prosím óo nejvyšší, odpusť mi mé jednání.“
„Přišel jsem si proto, co mi dlužíte.“
„Omlouvám se ale nerozumím.“
„Před více jak sto oběhy jsem pro vás něco udělal, nyní je načase, aby jste zaplatily.“
„A co žádáš?“ zeptal se opatrně Turfín se strachem v hlase.
„Planetu nepřetržitě střeží desítka lodí, je tak?“
„Ano,“ odpověděl Turfín s rostoucím strachem.
„Ve tvé moci je poslat je pryč. Udělej to!“ rozkázal Daniel.
„Ale pane, ty lodě tu jsou kvůli...“
„Já vím proč tu jsou! Odvolej je, nebo si je vezmu sám i s vámi samotnými.“
„Jak si přeješ, óo nejvyšší,“ uposlechl Ori a ihned odvolal flotilu chránící planetu.

Anturium
Celá rada se shromáždila v jakési kontrolní místnosti.
„Je vše připraveno?“ zeptal se člen rady jménem Matar.
„Ano pane, vše zkontrolováno a připraveno.“
„Souřadnice zadané?“
„Ano.“
„Pak je tedy načase vyrazit.“

Alterian, který dosud komunikoval s Matarem se okamžitě otočil na podpatku a začal vydávat nejrůznější rozkazy dalším Alterianům.

Tou dobou v lese pod horou pronásledovala zvěř mladá lovkyně jménem Katria.
Katria šla po kapičkách krve, které na za sebou nechávala raněná zvěř. Nepatřila mezi ty takzvané lovce, kteří jdou za zvěří jen když padne na místě. Ne ona pronásledovala zvěř pokaždé, dokud jí bylo jak vystopovat. Nikdy se nestalo, že by poranila vážněji nějaký kus a následně ho nechala umřít, kdesi hluboko v lese.
Katria se již pomalu přibližovala ke svému cíli. Kdesi hluboko ve svém nitru pociťovala přítomnost pronásledovaného kusu zvěře. Nedokázala si tuto schopnost nikterak vysvětlit, či pochopit, prostě jí měla a tak s tím jednoduše žila, bez toho, aby se o to s někým podělila.
Potichu se přiblížila ke křoví a opatrně ho rozhrnula – Naskytl se jí pohled na zvíře podobné jelenovi, jak se napájí ze studánky. Zvíře mělo v sobě stále zabodnutý šíp z Katrininy kuše
Katria okamžitě popadla svojí kuši a opatrně jí odjistila, poté namířila na ono zvíře, již chtěla vystřelit, když v tom zvíře z ničeho nic uteklo.
Katria v duchu zaklela a poté zkontrolovala směr větru – náhle vzlétli všichni ptáci v celém okolí.
Katrii došlo, že se něco děje a urychleně zaklekla, přičemž sledovala oblohu a celé své okolí v naději, že něco zahlédne. Místo toho to ovšem ucítila.
Země se náhle začala otřásat, zpočátku to byli jemné otřesy, které ovšem znatelně sílily. Netrvalo dlouho a k otřesům se přidalo záhadné hučení, jehož intenzita sílila, stejně jako samotné otřesy.
Katria již neváhala a okamžitě začala šplhat na nejbližší strom. Z koruny stromu se jí naskytl nebývalí výhled. Měla náhle přehled nad celým údolím, kterému dominovala hora, na jejíž plošině se nacházela vesnice, z které Katria pocházela.
Avšak i přes veškerý ten výhled, který měla se jí oči zalévali slzami – hora, na jejíž plošině byla její mateřská vesnice, praskala a obrovské masy zeminy a kamení se sunuli přímo na onu vesnici.
Katria celou scenérii strnule sledovala, nemohla uvěřit vlastním očím. Její rodná vesnice, její dům její rodina. Vše, co kdy měla se nacházelo právě v dané vesnici. Ve vesnici, která byla právě nadobro vymazaná z povrchu planety. Z šoku jí vytrhla až exploze uvnitř hory, která umocnila zemětřesení a sesuv zeminy. Neexistovala možnost, že by to někdo mohl přežít. Tisíce tun materiálu se neustále řítilo dál a dál na místo, kde ještě před několika okamžiky stála vesnice.
Zatím, co se Katria zaměřila hlavně na místo, kde stávala její vesnice, tak koutkem oka zahlédla, jak cosi vystupuje z útrob hory. Z počátku tomu nevěnoval žádnou pozornost, ale jak se neznámý objekt víc a víc „vysouval“ tak si zákonitě přitáhl i její pozornost.
Z útrob hory postupně vylétávalo město. Katria neměla nejmenší představu, jak se takové město mohlo objevit uvnitř hory a už vůbec netušila, jak je možné, že se nadnáší. Byl to snad boží zásah?
Jakmile město zcela opustilo vnitřek hory, tak se necelý půl kilometr nad zemí zastavilo a chvíli levitovalo.
Katria si popolezla na jinou větev, aby byla ještě blíže a měla ještě lepší výhled. Snažila si vrýt situaci pevně do své mysli, aby ji mohla později vyprávět s maximálními podrobnostmi. Prohlížela si každý detail, který na danou vzdálenost mohla zpozorovat, očima hltala každý záhyb obřího města, které právě vylétlo z hory, když v tom se pod městem zčistajasna objevil jasný modrý záblesk.
Což již Katria netušila, bylo, že záblesk byla jen jedna část jevu, který nastal. Tlaková vlna z exploze, způsobné zážehem hlavních motorů ničila vše, co jí stálo v cestě. Pod městem dokončila dílo zkázy na samotné hoře a v okolí kácela jeden strom za druhým. Dříve, než-li Katria vůbec stačila zareagovat, tak jí tlaková vlna nemilosrdně odhodila z koruny stromu několik desítek metrů daleko. Samotný pád sice přežila, ale měla vážná zranění a zlámané téměř veškeré kosti v těle – její čas se nemilosrdně krátil. Její pohled směřoval na neznámé město na nebi, které krátce po zážehu hlavních motorů vyrazilo ke hvězdám Ještě před svým posledním výdechem, spatřila modrý pruh světla pod městem, které bleskově vyrazilo ke hvězdám.

„Nejsou tu žádné stopy po nepříteli.“ Oznámil jeden z Alterianů v okamžiku, kdy město vstoupilo na oběžnou dráhu.
„Divné. Podle našich informací tu měla nepřetržitě hlídkovat desítka válečných lodí,“ podivil se nahlas Matar.
„Doporučuji nečekat, než se objeví a pokračovat v naší cestě za novým domovem,“ navrhla Anturie, na což Matar mlčky přikývl.
Během několika okamžiků město přešlo na nad světelnou rychlost.

korekci provedl Jakop, doufám, že se díl líbil

tak opět se toho ujmu jako první

nádhera...jedním slovem nádhera...vím co to bylo, než si vymyslel ten odlet a i tu část shrnutého děje mezi 100 lety...s čímž jsem rád pomohl...hlavně jsem rád že naše skupina funguej tak jak má a motivuje ke psaní, což ti svědčí a určitě se brzy dočkáme dalšího dílu

Tak jsem si po dlouhé době moc pěkně početl tvé povídky:-)
Pokračuj

Teda, to byla rychlost. Díl se mi líbil o poznání více než ten minulý, chválím nápad se shrnutím 100 let nepotřebného vyprávění i s hezkým komentářem od posluchačů
Už když jsem si říkal, že se zázrakem zlepšil i pravopis tak jsem dorazil do části, která by chtěla přesně opačný komentář ale ne, celkově tam bylo chyb o něco méně
Jen tak dál (s tempem dílů i s úbytkem chyb)

Pridávam sa. Dobrá časť a je dobré keď všetci nezdieľajú rovnaký názor. Väčšinou je to ku prospechu celku a znamená to, že aj rozmýšľajú a nie len slepo poslúchajú.
Veľmi dobré a teším sa na ďalšiu časť.
a

Bohužel se už opakuji: Dobrý díl, přidej hned další. Asi začnu za chvíli kopírovat Puka.

No potěš Pánbúh.

[Aiwendill]

my chceme ďalší diel, my chceme ďalší diel, my chceme ďalší diel...

[Dragon]

páni člověk je chvíli mimo a když se vrátí, tak toto? jsem příjemně překvapen

jsem opravdu potěšen, že se vám díl a i povídka líbí, nicméně další díl bohužel zatím nemám. Jak jsem již naspal byl jsem mimo a nebo nebyl čas (ne v kuse a psát po pěti minutách je blbost), ale na pokračování se již tvrdě pracuje a bude tu co nejdříve, to slibuji

edit:

další díl je již hotov, jen s ním ještě pracuji a předělávám detaily, takže si ho chvíli ještě nechám, ale o víkend bych ho mohl poslat na korekci. děkuji za trpělivost

[Dragon]

Takže tentokrát po delší době, ale přeci jsem zde a se mnou i další díl

10 – Katriina kletba

[...]„Nejsou tu žádné stopy po nepříteli,“ oznámil jeden z Alterianů v okamžiku kdy město vstoupilo na oběžnou dráhu.
„Divné. Podle našich informací tu měla nepřetržitě hlídkovat desítka válečných lodí,“ podivil se nahlas Matar
„Doporučuji nečekat, než se objeví a pokračovat v naší cestě za novým domovem,“ navrhla Anturie, na což Matar mlčky přikývl.
Během několika okamžiků město přešlo na nad světelnou rychlost.


Na planetě, kdesi v lese, nedaleko hory, ze které vylétlo město Anturium, umírala osamocená Katria. Ve svých posledních okmažicích vzpomínala na rodinu, kterou jí start města sebral. Na svojí matku, kterou z celého srdce milovala, na svého otce, který jí naučil vše, co věděla o lovu zvěře. Vzpomínala i na chlapce ze sousedního domu, který se jí tolik líbil. A nyní je mrtvý dřív, než s ním vůbec promluvila.
„Neboj již nejsi sama, budu tu s tebou až do konce,“ ozval se cizí hlas jen pár kroků od Katrii.
„K..k..kdo.. j..jsi?“ zeptala se namáhavě Katria.
„Jsem přítel,“ odpověděl hlas.
Katria se chtěla ptát dál, ale již neměla dost sil.
„Přišel jsem, abych tu byl s tebou,“ odpověděl hlas na nevyslovenou otázku.
„Dnes mě můžeš za svého anděla považovat,“ odpovídal dál hlas na otázky, které se Katrii honili hlavou.
„Ty máš přání? Přej si co chceš.“
Katria nevěděla, co si o neznámém myslet, ale věděla moc dobře, co chce.

Žít – ne.

Umřít bez bolesti – nikoliv.

Z posledních sil se nadechla a vyslovila slova, která měla krutě zasáhnout do osudu všech bytostí. Ať už v této galaxii, či za hranicemi Vesmíru.
„Ch..chci, aby tr..trpěli, –aby nepo...nepoznali klidu. –Aby ne..neměli –domov. Vzali můj, –tak a...ať při–jdou o t.. ten svů–j,“ s těmito slovy Katria zemřela.
Neznámý zaklekl u bezvládného těla a zavřel Katrii oči.
„Odpočívej v klidu, neboť po soudném dni budeš opět vzkříšená“

O několik dní později, kdesi ve vesmíru se nad neznámou planetou objevilo město Anturium.
Město se hodnou chvíli vznášelo na vysoké orbitě planety, jenž podle informací ze sondy, měla být ideální pro nový začátek Alterianského lidu.
Město sic na pohled poklidně obíhalo planetu, jako by bylo mrtvé, ale skutečnost byla rozhodně jiná. Sotva se město vynořilo nad planetou, tak již Alteriané vše připravovali na budoucí sestup do Atmosféry.
Znovu byla prověřována odolnost trupu a i funkčnost všech systému. Celá kontrola trvala jen několik hodin. Po jejím dokončení byl zahájen samotný sestup. Motory města se opět daly do chodu. Jak se město přibližovalo víc a víc k planetě, tak jej začala stahovat i samotná gravitace planety, což mělo za následek zrychlení sestupu.
„Zachytila nás gravitace,“ oznámil Alterian, který byl u jedné z mnoha konzol v jakési řídící místnosti.
„Zahajte redukci výkonu,“ rozkázal Jiný Alterian, který chodil a kontroloval veškeré operátory a data.
Alterian uposlechl a začal upravovat výkon motorů, tak aby zredukoval přitažlivost planety.
Dveře do místnosti se náhle otevřeli a do místnosti vstoupil člen rady, jménem Helion:
„Nějaké problémy Tortunasi?“ zeptal se Helion, přímo Alteriana, který dosud vydával rozkazy.
„Nikoliv, pane,“ ubezpečil Heliona Tortunas.
Helion se dále nevyptával a mlčky sledoval situaci.
„Blížíme se k okraji atmosféry,“ oznámil operátor, který sledoval polohu města vůči povrchu.
„Upravte úhel sestupu,“ rozkázla pohotově Tortunas.
Po jeho rozkazu město změnilo přistávací úhel a začalo pomalu klouzat po vrchní vrstvě Atmosféry.
Jak město sestupovalo Atmosférou, tak jej pohltili plameny.
„Tohle nevydržíme dlouho,“ řekl spíše sám pro sebe Totrunas, přičemž se záhy obrátil na Alteriana, který ještě před chvílí redukoval tah motorů.
„Upravit výkon motorů.“
„Jak moc?“ zeptal se Alterian, s obavami v hlase.“
Tortunas okamžitě začal počítat potřebný tah motorů. Propočítával potřebný výkon motorů k pozvolnému poklesu, přičemž bral v úvahu jejich aktuální rychlost, úhel klesání, váhu, zrychlení, hustotu atmosféry, …
„Výkon nastavit na osmdesát procent!“ rozkázal rázně Tortunas.
„Ale pane...“ zkoušel vyslovit své obavy Alterian, který měl vykonat rozkaz.
„Vykonat povel!“ trval na svém Tortunas, který nenechal dotyčného ani domluvit.
„Snad stojí při nás i dnes,“ zadoufal nahlas Alterian a začal nastavovat výkon motorů.
„NASTAVENO!“ zařval Alterian a začal odpočítávat, „5...4...3...2...1...“

Město náhle prudce začalo zpomalovat. Všichni, co stáli – ať už se ve městě nacházeli kdekoliv – padli okamžitě na podlahu, bez možností zvednout se.
„Padesát procent!“ zařval ze všech sil Tortunas, který se snažil postavit.
Obsluha příslušné konzole se snažila ze všech sil vykonat příslušný rozkaz.
„Nemůžu se dostat k ovládání!“ řval zoufale Alterian, zatím co se snažil natáhnout k příslušným ovládacím prvkům.
„Čtyřicet procent!“ zařval nový povel Tortunas, bez toho, aby vzal v potaz, skutečnost, že se obsluha nemůže dostat k ovládání.
„Já se snažím!“ zařval Alterian, „ještě kousek, to dokážu, musím...“ povzbuzoval se dál Alterian.
„Čtyřicet procent nastaveno.“ oznámil po chvíli Alterian, na kterém bylo znát, že si značně ulevil.
„Rychlost sestupu stabilní“ potvrdil jiný Alterian, který se právě sebral z podlahy.
„Dobrá práce Bontusi,“ ocenil Alterianovo výkon Tortunas, který hleděl na monitor, jenž ukazoval venek města, které nyní pomalu sestupovalo atmosférou, bez jakéhokoliv ohnivého doprovodu.
„Dobrá, naveďte město na souřadnice přistání,“ zavelel Tornutas.

Po několika hodinách město dosedlo na pevnou zemi – Alteriané měli konečně planetu celou jen pro sebe.

Krátce po přistání z města vyšla přibližně stovka Alterianů, všeho věku. Alteriané se okamžitě rozdělily do 5 skupinek, různého počtu. Jediné, co měli skupinky společné byla ochrana dvou ozbrojenců a cíl – zajištění potravy a pitné vody.
Zatím co skupinky Alterianů pátrali po potravě, tak hluboko ve městě Anturium zasedala rada.
Rada projednávala nový začátek, snažili se najít nejlepší možný postup při osidlování planety, přičemž bylo počítáno s osvobozením ostatních Alterianů, trpících pod rukou Ori.
„Již chybí jen jedno,“ oznámil Korat. „planeta musí dostat jméno.“
„Na pojmenování planety je času dost, navíc musíme ještě také projednat uctění všech obětí, jak na naší straně, tak i na straně druhé,“ oponovala Anturie.
„Na straně druhé?!“ zařval Helion, občas to s tou milosrdností přeháníš.“
„Měli jsme společné předky, ať chceme, nebo ne, tak je to naše rodina,“ bránila se Anturie.
„Myslím, že by jsme měli planetu pojmenovat po našem vůdci,“ vstoupil do diskuze Piltérius, který slovní rozepři mezi Anturií a Helionem nevnímal, „měla by se jmenovat Nokus.“
Dřív než Anturie stačila cokoliv namítnout, tak Marat kývl na znamení souhlasu hlavou, stejně tak i Patarius, Piltarie, Natrise a Kurtarius. Ostatní by možná něco namýtli, nebo by souhlasili, ale jejich prvnotní myšlenkový pochod zastavilo neobvyklé problíkávání umělého osvětlení, které po chvíli uvrhlo celou místnost do absolutzní tmy.
„Zdá se že jsme doletěli jen tak tak,“ zavtipkoval Helion, který se okamžitě vydal ke dveřím, jeho úsměv ovšem zmizel ve chvíli, kdy zjistil, že dveře jsou pevně uzavřené.
Anturie se již nadechovala, její úmysl jí všem překazilo oslepující světlo, které se objevilo uvnitř místnosti. Krátce po objevení záhadného světla – které svojí intenzitou nedovolovalo podívat se přímo na zdroj – se místností ozval cizí hlas:
„Zklamal jsem se ve vás. Věřil jsem v naplnění jiných skutečností. Doufal jsem ve zrod rasy, o které by se mluvilo až do skonání samotného prostoru, věřil jsem, že z vás vyroste rasa, jenž bude příkladem mladším rasám. Místo toho se z vás stává rasa bez soucitu, rasa plná nenávisti. Měli jste být pojidlem mezi smrtí a životem. Ale nezoufejte je tu cesta k vaší spáse, bude však dlouhá a náročná, musíte dokázat, že jste jí hodni. Nezklamte mě a já nezklamu vás. Jste nadějí všeho živého, ale i mrtvého.“
„A co když nechceme být spaseni, jsme prostě tací jací jsme,“ odpověděl tajemnému hlasu Marat, tajemný hlas však reagoval téměř okamžitě.
„Start vašeho města stál mnoho životů...“ hlas ovšem nedomluvil. Helion byl totiž odhodlán bránit se do posledního dechu.
„Ať si to připouštíme, nebo ne, tak jsme defakto ve válce. A ve válce jsou oběti, ano často jsou to nevinné životy, ale taková už je válka.“
„Neprojevili jste lítost, pojmenování planety je pro vás důležitější, než vzdání pocty padlým, jak na vaší straně, tak na straně nepřítele.“
„Bez jména to není pravý domov!“ bránil dál Helion svojí rasu, ale hlas nikterak nereagoval.
„Start vašeho města smetl vesnici Inturiumertok.“
„Jedna z mnoha,“ vložil se opět do podivné diskuze Marat. Helion na něj sykl, aby byl zticha, ale Marat nikterak nevnímal,. „za mě mrtvý vesničan, dobrý vesničan!“
„Nenávist, zkáza, smrt, utrpení, nenávist, zkáza, smrt, utrpení... nekonečný to kruh.“
„Ale v této válce jediná cesta!“zařval Marat
Helion to již nevydržel:
„Buď ticho, vůbec nepomáháš!“

„Ta tvá diskuze Helione ovšem taky nic nepřinesla,“ kontroval Marat.

V místnosti se náhle objevil druhý zdroj světla, který ovšem nebyl ani zdaleka tak výrazný jako ten první. Objevení druhého zdroje světla, otevřelo krátkou diskuzi dvou tajemných hlasů.
„Musím trvat na svém.“
„Jsou i jiné cesty.“
„Bylo to její přání a mé slovo!!“ zahřměl druhý hlas, na což druhý zdroj světla zmizel.

Po dlouhé chvíli ticha hlas dál pokračoval směrem k Alterianům:
„Dokavať nebudete hodni, je vaším osudem nikdy nepoznat domov.“
„Ale...“ snažila se oponovat Anturie, ale již bylo pozdě.

Na jedné ze stěn místnosti se náhle objevila scenérie z Celestu.
Alteriané poprvé spatřili start města z pohledu třetí osoby... dívali se stejnými očima jako se dívala Katria. Viděli a slyšeli vše, včetně přání, které Katria s vypětím posledních sil vyslovila před jedním z Lungeonů.
Po vyslovení onoho přání, Katria zemřela a obraz zmizel a s ním i ono světlo. Krátce poté se do místnosti vrátilo původní světlo.
Marat neváhal a tak rychle, jak jen mohl vyběhl ze dveří, snažil se utéci někam, kde si ho tajemné světlo nebude moc najít, ale dříve, než vůbec stačil pomyslet na nějaké bezpečné místo, tak mu zatarasil cestu jeden z Alterianů:
„Pane, musíte okamžitě se mnou.“
„Nemám čas...“ snažil se odbýt Alteriana, přičemž si prorazil cestu přes něj.
„Všichni zemřeme!“ zařval Alterian na Marata. Ten se náhle zastavil a na podpatku se otočil, „náš průzkum ukázal, že je planeta vysoce nestabilní, máme maximálně čtvrtku jednoho oběhu“
„To je dost času na doplnění zásob,“ poznamenal Marat, který se měl opět k odchodu, ale Alterian ho jen tak nenechal.
„Nikoliv pane, tato planeta obíhá víc jak sedmkrát rychleji.“

Marat si dal dvě a dvě rychle dohromady:
„Okamžitě informujte ostatní členy rady, a pro potraviny vyšlete všechny, co jsou schopný,“ rozkázal Marat a poté kvapně odběhl.

Po informování ostatních členů rady, bylo oficiálně potvrzeno Maratovo rozhodnutí – všichni co mohli se okamžitě vydali na sběr a lov. Ve městě zůstala jen malá skupinka Alterianů, která město připravovala na další start.

O 11 dní později
„Vše připraveno ke startu.“ oznámil Tortunas v řídící místnosti přímo přítomnému členovi rady, ten jen kývl a tak Tortunas začal vydávat nejrůznější rozkazy.

Netrvalo dlouho a město se opět nacházelo ve vesmírném prostoru.
„Nastavte souřadnice k další planetě,“ rozkázal přítomný člen rady a poté odešel.

Alteriané v řídící místnosti začali připravovat vše nezbytné k další mezihvězdné cestě, poté město opět zmizelo.

Krátce po opuštění orbity planety Nokus, se planeta stabilizovala – planeta zůstala zachována pro budoucí osadníky, pro Ori.

Zatím co město směřovalo k další planetě, tak se rada Alterianů usnesla, že žádná planeta a ani jiné místo kdekoliv v galaxii nesmí být nazváno domovem. Rada též zvážila označování časových úseků a usnesla, že současný systém – jedno otočení, či jeden oběh, popřípadě jejich části díky stěhování na jiné planety ztrácí smysl, poněvadž každé těleso se otáčí různě rychle, popřípadě obíhá větší, či menší trajektorii. Z těchto důvodů, rada standardní oběh planety Celestus nazvala rokem a rozdělila jej na dvanáct částí, které posléze pojmenovala měsíce. Každý měsíc rozdělila na několik částí, které svojí délkou trvání odpovídali jednomu otočení. Tyto části byli pojmenovány jako dny, jenž byli opět rozděleny na hodiny, minuty, …


Zatím co Alteriané směřovali k další planetě, tak Ori překrucováním událostí upevňovali svůj vliv. Jejich územím se rychlostí lesního požáru rozšiřovala zpráva o nebývalé bitvě mezi bohy a vetřelci. O bitvě, ve které byla srovnána se zemí hora na níž se nacházela vesnice, kterou se vetřelci snažili získat, ale v okamžiku, kdy zjistili, že její obyvatelstvo je věrné svým pravým bohům, tak jí srovnali se zemí, čímž na sebe nechtíc upozornili Ori. V následující bitvě, která trvala mnoho dní, byla zničená velká část lesního porostu, včetně hory samotné.

Korekci provedl Jakop
Zvláštní poděkování při vymýšlení názvu patří jakop a Daedalos304


Doufám, že se vám díl líbil, a že jej patřičně okomentujete

Dále bych chtěl všechny upozornit, že již nebudu vydávat až tak často (osobní důvody), ale k přerušení by dojít nemělo .)

Dobré a pútavé pokračovanie.
Zatiaľ to máš dobre premyslené aj napísané.

Dobrý díl. Jen mám dotaz/rýpnutí/něco k tomu brzdění v atmosféře - klesání o délce několika hodin nechme stranou, ale nepracoval jsi už náhodou s tím, že mají inerciální tlumiče? S nimi by totiž nepopadali na zem...

Pochvala za úbytek chyb, i když to připisuji hlavně úbytku příležitostí udělat chybu - ale kde je vhodná shoda podmětu s přísudkem, tam jsi nezklamal

[Dragon]

děkuji za komentáře

Inerciální tlumiče: Pracuji zatím s tím, že nejsou dokonalé a vše je šité horkou jehlou.

add shoda podmětu s přísudkem...
jop čeština není moje silná stránka. Co ovšem nechápu (a učitelé to co vím taky nikdy nepochopily) jak s těmi mými dysfunkcemi a jinými poruchami můžu psát takové slohové práce a podobný materiál (po pravopisné straně samozřejmě bída)

[Aiwendill]

Dragon: to je v pohode. Pokiaľ viem, tak Lev N. Tolstoj tiež nevedel poriadne písať a pozri čo vytvoril... Správna gramatika nie je podmienkou, ktorá určuje kvalitu autora a kvalitu jeho diel...

A vôbec, načo sú korektori?

Aiwendill píše:

A vôbec, načo sú korektori?

Aby tam nebyly hlášky: bilo nebilo jedno malé královstvý.

[Aiwendill]

To spis: blilo neblilo jedno zblite kralovstvi...

[Dragon]

nezapomněl jsem a ani jsem se na to nevykašlal, jen nestíhám časově vůbec nic práce + byt ≠ psaní

nicméně jak bude možnost hodlám vše dohnat .)

a my ho jako správní kamarádi pěkně popoženem a pohlídáme