SG: Povídky od M. - Rychlá záchrana...

Jako novopečený již autor vím, že se nic neděje bezdůvodně A velmi se na další díl těším

2 Mooony: Nj, to sem rád, když sem viděl ty Dark Angelovi ovace, tak sem neodolal...
Ale s tou hlavní hrdinkou si mi řekla asi to, co sem se byl schopnej dozvědět z tej povídky... Myslel sem spíš, jestli nemáš vybranou hereckou představitelkou, jak to dělám třeba já, ale to je fuk. Jen objasňuju jak sem to myslel, protože vidět i tvář to je ještě něco úplně jinýho... Ačkoliv to nemusí bejt...

Dark Angel: Nechval den před večerem

Toto je spoiler!!!:

Myslím, že pro tebe nebude další část nějak extra záživná , ale nic jsme neprozradila...z toho nic nevyčteš (doufám!)

*Jack*: Já nevím, co mám říct. Rudnu za monitorem Omlouvám se, mě to nedošlo, jak jsi to myslel. Ne, jako představitelku nikoho nemám vybraného Myslím, že by mi tam asi žádná neseděla. Všechny měří 180cm a váží 25kg i s postelí (vážně jsem tak kritická?). Zuzana je řekněme, menší postavy a váží 30kg i s postelí ... ne tlustá není, prostě voják Věřím, že je lepší vidět tvář, ale takhle si ji alespoň můžeš představit

Jo, nějakou představu jistě mám jen tu říkám o možnostech toho, neříkám, aby jsi to třeba tady dělala, to nemusíš a snad to ani není potřeba, jen třeba u mé postavy majora, velitele a mariňáka si kámoš, co moje povídky čte už slušně zafixoval podobu House a já taky, když si vybavuju jeho, tak ho tam docela vidím.
Jinak, další díl byl zajímavý i přesto, že byl dost ponurý, ale zase se hodně věnoval postavě a jejím životním rozhodnutím, jestli se to tak dá říct, stále se těším na další díl...

Opět bezva díl
Kdy bude pokračování

*Jack*: Ok, ok...vzdávám se Jen momentík..."jestli se to tak dá říct??" no to si země děláš srandu! No samozřejmě, že se těšíš ...ne, teď si dělám srandu zase já Psala jsem, že doufám, že pak nade mnou nezanevřete takže snad tento díl, co chystám nikoho neodradí…

sgcatlantis: Díky...no pokračování bude, až bude Zatím je v továrně na opravu. Konec už je jakštakš, ale jako autor s ním nejsem dostatečně spokojená, takže vydrž. Jakmile to budu mít, tak to sem dám

Tak déle to odkládat nebudu. Proslov zkrátím ...
Tak mě tu zase máte! A i s povídkou! Třetí část příběhu Jeden nápad, konečně se dozvíte proč Jeden nápad a dokonce se dozvíte, kdo ho měl, i když to asi hned nebude jasné . Co ještě říct? No, že je to romantika a hodně...takže už bych měla mlčet a nechat vás číst. Jen ještě děkuji Eleiře za opravu těch šíleností, co jsem napáchala.
Pěkné počtení

část III.

O týden později...

Atlantis se houpala na oceánu. Modrá obloha byla posetá bílými beránky, kteří přinášeli ochlazení. Přestože na Zemi byl podzim, tady začínalo jedno z horkých lét. Slunce pálilo a nedalo se před ním nikde schovat. Všichni chodili co nejméně oblečeni, ale nepomáhalo to. Doktor McKay vytvořil v nejvyšších patrech alespoň nějakou klimatizaci. Spodní patra byla ochlazována oceánem. Atlanťané se ve volném čase koupali v průzračné mořské vodě. Klid vystupoval z každého, bylo to až neuvěřitelné.
Kolem brány pobíhali lidé. Chystali se na naplánovaný návrat jednoho člena expedice, který byl na nějaký čas poslán na Zem. Přesně ve stanovený čas se brána otevřela. Vyletěl z ní modrý výr a nakonec se na ní ustálila modrá a tolik známá hladina. Obyvatelé města nemuseli dlouho čekat. Během chvíle se zde objevila kapitán Petersonová, pak se brána zavřela. Řídící místnost se ponořila do známého ruchu a pobíhání.
Hnědovláska vyšla směrem k Johnovi a Rodneymu. Usmála se, stejně jako oba muži. Plukovník pozvedl pochvalně obočí. Zuzana se doma změnila. Na sobě měla nové oblečení, vlasy byly sestříhané.
„Vidím, že jste se na Zemi dobře bavila,“ vypravil ze sebe s úsměvem John. V očích mu hrály podivné plamínky.
„Ne lépe jak vy,“ odsekla.
„Ostříhala jsi se!“ vypadlo z překvapeného McKaye.
„Očividně, doktore. Divím se, že sis všiml. Nechala jsem si vlasy zkrátit jen vepředu, ale když už jsme u toho, tak jsem byla i na nákupech a přivezla jsem ti sušenky!“ John Sheppard se rozesmál a vzal si kapitána stranou.
„Jsem rád, že je vám lépe. Když jste se teď vrátila, tak bychom mohli vyřešit pracovní povinnosti,“ naznačil svou myšlenku a doprovázel ji k její ubikaci. Vědce nechali daleko za sebou.
„Kdykoliv, pane, jen se převleču z uniformy a můžu být k dispozici.“ Nechtělo se jí. Poslední, na co teď měla myšlenky.
„Co takhle to projednat při večeři?“ John obdařil ženu svůdným úsměvem.
„Podplukovníku, to se opravdu nehodí. Možná by bylo lepší to projednat v zasedačce,“ zdráhala se Zuzana. Tohle nebylo správné a nikdy nebude.
Nakonec souhlasila. Dohodli se na pouze pracovní večeři. Povečeří, promluví si o novotách ve městě a na Zemi, pohádají se nad sestavením služeb. Všechno bude tak, jak má. Žádné naděje, nic. Čas, na kterém se shodli, nastavili na devátou večerní. Na místo se však bude muset kapitán dopravit sama. Podplukovník měl do té doby práci, alespoň to tvrdil.
Zelenooká žena na sebe pohlédla do zrcadla. Vlasy si nechala rozpuštěné. Možná kvůli lepšímu pocitu. Hodila na sebe první, na co narazila. Světle modré tričko a dlouhé plátěné kalhoty. Vyrazila do chodeb a když dorazila na místo, mávnutím otevřela dveře na terasu. Ocitla se necelý metr nad mořskou hladinou. Část města, kam sotva někdo zamířil. Usmála se pro sebe. Piknik. To mohla čekat. Nakonec se posadila na deku a čekala na druhého. Sledovala hladinu a přemýšlela, jestli nemá skočit. Několik posledních dní považovala za strašné a návrat na Zem to ještě zhoršil. Zjistila, jak je na tom její rodina a co se během její nepřítomnosti stalo. Nenáviděla všechny za to, že ji opustili, nechali samotnou...
Otvírání dveří ji vyrušilo ze zamyšlení. Otočila se.
„To je dost, pod...“ zarazila se. Chvíli sledovala příchozího a pak se nejistě zeptala: „Rodney?“ Druhý vypadal, že má stejný problém jako ona
„Zuzano?“ zaznělo nervózně od vědce, který byl velmi dobře oblečen.
Kapitán se konečně zmohla na slovo: „Takže tě taky někdo pozval na večeři?“
„Očividně…nahráli to na nás,“ zavrčel doktor. Teylu i s Sheppardem zabije!
„To od nich nebylo pěkné, avšak předpokládám, že si přisedneš. Přece jim tu to jídlo nenecháme. Jde to z jejich platu.“ Na doktorově obličeji se po poslední poznámce objevil podivný škleb. Za tu srandu jim udělají velkou škodu.
„Dobře, co tam je?“ usmál se a posadil se z druhé strany, jak bylo normální. Začal postupně vytahovat různé potraviny, které měli oba rádi. Dokonce tam i přidali láhev šampaňského.
„No toto! Otevřeš to?“ Zuzana se na něj kouzelně usmála. Vlastně jí nevadilo, že tu sedí s Rodneym. Teď nehrozilo, že bude řešit pracovní záležitosti.
Oba se velmi dobře najedli a nasmáli. Konečně vypnuli. Nezajímali se o to, co přijde. Wraithové byli daleko, stejně jako jiní nepřátelé, a oba seděli na jednom balkónu, který byl považován za nejromantičtější. Příjemně se bavili. Šampaňského ubylo a smích se stal hlasitějším. Rodney vyprávěl nějaké hlouposti, ze kterých se vyklubaly příběhy z jeho školních let. Zuzaně přišly zmatené, avšak vtipné.
„Jak bylo na Zemi?“ změnil téma Rodney a usrkl pití. Pravda, oba ho v sobě měli trošku více, i tak se však Zuzana rychle vzpamatovala.
„Fajn,“ zakuňkala. Rodney odložil skleničku a přisunul se blíže. Nechtěla o tom mluvit, tušil to. Opravdu se jí nemohlo chtít, ale komu to má říct, když ne jedinému blízkému člověku? Alisa je na pár dní někde s Andym a ona tu má jen Rodneyho. Nadechla se.
„Přišla jsem akorát mámě na pohřeb,“ popotáhla. Rodney ji neohrabaně poplácal po rameni a podal jí kapesník. „Musím ti připadat jako…“ zašeptala.
„Ne, připadáš mi jako normální žena.“ Po tomhle na něj pohlédla.
„Výjimečně,“ prskla. Rodney do ní strčil. „Pojď. Projdeme se, musíme shodit všechny ty dobroty,“ pokusila se stáhnout konverzaci někam jinam. Doktor pokrčil rameny a vytáhnul ji na nohy. Nebránila se.
Kráčeli bok po boku. Mlčeli. Momentálně se jim nechtělo povídat. Přemýšleli a snažili se nějak zhodnotit to, co slyšeli od toho druhého. Rodneyho hlava byla plná myšlenek. Toužil Zuzku nějak rozveselit. Chtěl, aby na všechno zapomněla a zase se smála tak jako vždy, když byli o samotě, jenže nedokázal na nic přijít. Vždy, když na ni pohlédl, viděl smutek v očích, který on nedokázal smazat.
Zuzka vycítila jeho pohled a obdařila ho úsměvem: „Copak?“
„Ale nic, přemýšlím,“ zazněla rozpačitá odpověď. Nervózně si zajel rukou do vlasů. Zasmála se. Plamínky v jejích očích na chvíli vzplály.
„Přemýšlíš moc často,“ mrkla na něj. Pomalým krokem vyšla na jeden balkón blízko oceánu. Vědec ji následoval. Oba se opřeli o zábradlí a jejich oči se zastavily na hvězdách. Trvalo nějakou dobu, než Rodney dokázal odtrhnout zrak od milion let vzdálených těles.
„Chm, ale to géniové dělají,“ vrátil se k předchozímu hovoru a tím přistoupil na její hru. Jeho dřívější obavy zmizely. Neodolal touze se s ní popichovat.
„Já to nedělám!“ rýpla si. Někomu by chvíli trvalo než by mu došel význam těch slov, ale Rodneymu ne. Trošku do ní strčil. O chvíli později to samé udělala i Petersonová.
Mohli se už nějakou dobu pošťuchovat. Strkali do sebe a smáli se. Neuvědomovali si, že běžně dohodnutá vzdálenost mezi nimi se velmi zkrátila. Čím více se popichovali, tím blíže si byli. Rodneymu později došla trpělivost a začal Zuzanu lechtat. Bránila se, opravdu se snažila, ale nešlo to. Chtěla mu to vrátit, avšak brzy zjistila, že ji vědec pevně drží kolem pasu a snaží se jí ulechtat k smrti. Bláznivě se smála a snažila se ho od sebe odstrčit. V duchu si však myslela něco o štěstí. Tahle část města byla neobydlená, takže žádné drby vzniknout nemohly.
Zuzka si uvědomila, že se přestala smát a sledovala McKaye. Teprve teď si všimla, jak má zajímavé oči. Snažila se mu pohlédnout až do duše. Sama nevěděla, co se to s ní děje. Mozek jí vysílal na nějaké frekvenci varovné signály, ale neposlouchala ho. Zdálo se, že Rodney má ten samý problém jako ona.
Mohli tam stát minuty, ale i hodiny. Ani jeden neměl dost rozumu na to, aby to skončil, hlavně ani jeden nechtěl. Něco jí v hlavě křičelo, ať uteče, ale nohy neposlouchaly. Viděla vědcovu tvář, která se začala přibližovat. Nevyškubla se, naprosto instinktivně zavřela oči a čekala.
Nemusela dlouho. Brzy pocítila Rodneyho rty na svých. Netušila proč, ale kolena se jí podlomila, čímž mu dala důvod, aby si ji přitáhl blíže. Z náhlé touhy se k němu ještě více přitiskla a věnovala mu další polibek. Jendou rukou ho hladila po tváři a druhou mu vjela do vlasů. Měla pocit, jako by se s ní točil celý svět. Nechtěla a nedokázala skončit. Stále jí nedocházelo, co se děje. Mozek vzdal veškerou snahu ji upozornit. Nemělo to cenu. A Rodney? Ten na tom byl stejně.
A pak všechno skončilo tak náhle, jak to začalo. Oba se od sebe udýchaně odtáhli a pohlédli si do očí. Rodney okamžitě stáhl své ruce a udělal krok vzad a stejně tak Zuzana. Stále si hleděli do očí, ale tentokrát tam místo touhy oba měli zděšení.
„Ehm... víš,“ snažil se nějak ospravedlnit McKay, ale rychle se zarazil. Vždyť mu to vůbec nebylo líto! Proč se omlouvat? Jemu se to i líbilo.
„Chtěla bych...“
„Chemie!“ vykřikl vědec.
Kapitán nadšeně přikyvovala: „Chemie, samozřejmě!“ Oba se na sebe usmáli.
„Samozřejmě, co jiného! Když se dva lidi ocitnou v takové vzdálenosti, tak většinou funguje chemie, to je jako zemská gravitace! Prostě to jinak dopadnout nemohlo!“ McKay měl na tváři vítězoslavný pohled. Tímto to bylo vyřešeno. Oba věděli, že si zase něco nalhávají. Kdyby to byla pravda, tak by dokázali smazat ten ruměnec, co měli na tvářích.
„Ehm,“ odkašlal si muž, „doprovodím tě.“
Zuzka polkla a ještě více zčervenala: „Díky.“
Té noci se Petersonová hloupě usmívala do stropu a nemohla dlouho usnout. Vlastně se jí nechtělo spát. Přistihla se, že sleduje okolí. Nepřítomně si přejela prsty přes rty. Mohla uběhnout hodina, ale taky minuta. Ručičky na hodinách poskočily. Zuzana konečně usnula.

Ráno přineslo všem velké překvapení. Slunce pálilo jako čert, ale ve městě se vznášelo příjemné chladno. Chodby se naplnily nezvykle brzo smíchem a šumem. Doktoři pobíhali po chodbách a nestarali se o nějakou práci. Zatím měli času dost. Vojáci se smyslem pro povinnost se šli nasnídat. Jim služba začínala dřív než ostatním. Neustále museli být ve střehu a dávat pozor.
Major Lorne přišel do jídelny. Nabral si horu svého oblíbeného jídla a zamířil k prvnímu stolu, na který narazil. K jeho smůle tam seděla Petersonová a Scott. V tichosti konzumovali snídani a každý se potuloval myšlenkami někde jinde. Vojenský velící jen nechápavě zakroutil hlavou a posadil se. Ani jeden se po něm neohlédl. Zaraženě je pozoroval. Zuzana se rýpala lžící v mléku a naprosto rozpuštěných lupínkách a znuděně sledovala oceán. Scott bodal nožem do housky, která za nic nemohla, a něco si pro sebe mumlal. Během chvilky bylo jasné, že tenhle tým není v pořádku.
„Můžu poprosit o sůl?“ snažil se na sebe upozornit major. „Kapitáne?“ Nic. Sůl mu přišla od naštvaného Davida, který kvůli tomu přestal ničit jídlo.
„Jí se na nic neptejte, pane. Je od rána nějaká divná,“ prohlásil mariňák a dál se věnoval svému problému.
„To jídlo vám nějak ublížilo?“
„Ne, ale já chci ublížit jemu…“ vrčel, „věc se má tak, pane,“ stěžoval si, zašermoval nožem a pak opět bodl do pečiva, „že jsme nebyli víc jak měsíc na žádné pořádné misi. Trčíme tu a neustále jen kontrolujeme vědce! Už i kapitána to nebaví!“ Mariňákův křik probral z podivného stavu jeho velící, která zakročila tak, že mu zastavila ruku s nožem.
„To jídlo za to nemůže, stále nám chybí člen,“ prohodila nevrle a pak zamrkala. Všimla si majora. „Dobré ráno, pane,“ usmála se. Kývnutím se rozloučila a odešla pryč.
„Vidíte!“ stěžoval si opět David, „je divná.“

Den pokračoval stejně. Práce nikam nepokročila. Všude byla cítit nekončící nechuť k čemukoliv, co vyžadovalo zapnout mozek. Největší novinkou se stala zpráva o tom, že zmizel doktor McKay. Nikde ho nikdo nedokázal najít. Pokoušeli se ho zavolat vysílačkou. Nakonec se sešlo velení v řídící místnosti.
„Já ho přerazím, vážně!“ zamumlal John. Přecházel nervózně sem a tam.
„Klid, pane, Petersonová teď zkusí zapnout komunikaci a bude ho shánět po celém městě. Určitě usnul, poslední dobou je tu více a více práce,“ chopil se uklidňování Lorne. Po tomhle proslovu si jej vzala Zuzana stranou.
„Majore, a můžete mě vysvětlit, co tam mám asi tak říkat?“
„Nevím, třeba: ,McKay…mám koblížek!´ Mě je to jedno, hlavě ho sežeňte!“ Zuzana naštvaně syčela a přešla k jednomu z ovládacích panelů. Ignorovala Chucka, který všechno slyšel a zadržoval výbuch smíchu. Jenže toho rychle nechal, když spatřil kapitánův výraz v obličeji.
„Zapněte to,“ vyzvala jej a odkašlala si. Chuck na ni kývnul. „Doktore McKay?!“ řekla s klidem Zuzana. „Doktore McKay, dovolte, abych vám oznámila,“ rozléhalo se chodbami, „že jste měl nastoupit v deset hodin do práce, ale nebyl jste tam. Na ošetřovně jste se nehlásil a neodpovídáte na volání vysílačky, takže bychom ocenili, kdyby jste se konečně pohnul a řekl, kde jste.“ Všichni po celém městě se snažili pokračovat v práci, jenže to nešlo. Po tomhle ´hlášení´ museli poslouchat další situaci. Slyšeli nadávky Lorna, který prohlásil, že se úplně zbláznila. Zuzana mu odpověděla, ať vymyslí něco jiného, ale koblížek by nezabral.
Nakonec vše ukončil rázný hlas majora: „Doktore McKay, pokud slyšíte, tak se prosím ozvěte.“ Odpovědí mu bylo ticho. Jenže ne nadlouho. Ve vysílačkách jim zapraskalo.
„Zdravím,“ zaznělo zvesela.
„McKay!“ vykřikl John, ale zarazil se. Petersonová jen protočila oči a ujala se slova. I blbej by poznal, že hlas nepatří ztracenému doktorovi.

Abych zabránila dotazům, kdy bude další část, tak ta bude asi až za týden, a nebo i dříve. Záleží na příznivosti počasí, dobrém větru a tak dále (je napsaná, ale musí se doladit , tak mějte trpělivost). A kritice se nebráním

Kritice se nebráníš, takže ...ne, nic mě nenapadá, opět nemám dílu, co vytknout, i když už víc jak jeden díl tuším jak to asi všechno dopadne, tak se na další díl opravdu hrozně těším.
Jinak Rodney se konečně rozhoupal to to trvalo

Nj skutečně výtečný díl... A popravdě chvíli jsem se sděsil, že ji snad dáš dřív dohromady s Johnem... Ale pak se vše vyvynulo jak sem čekal a chtěl...
Na další díl se určitě těším...

Děkuji za pěkné komentáře . A jak to všechno dopadne, radím, nechtě se překvapit. Tady je hádání marné, ono, pořád můžu taky Zuzanu odpravit

Hlavně ne zbavování se postav v klasíckém stylu SGA (tím nemyslím předávkování Wraithským enzimem )...

Mooony, chraň Tě ruka Páně, jestli ji odpravíš to by jsme si nerozuměli a přestal bych to číst (nebo teda nepřestal no, ale mrzelo by mě to

No ústřední postavy (jak je zde vidno, je to Zuzana, jestli nejsem ten poslední co neví, že to je jinak ) se většinou, říkám většinou, neodpravují, zpravidla je spíš někdy povíší a dosadí za ní mladší kopii...

Na povýšení zapomeňte Zuzana může být vůbec ráda, že je kapitánem v některé povíce (och ta skleróza - povídka: Někde musíme udělat chybu a to dokonce myslím v Sobotě - doufejte) bylo naznačeno proč, teda co si pamatuju, tak o tm mluvil Green (tímto se samozřejmě omlouvám LOAG, o Andym po zbytek téhle a další povídky neuslyšíte).
O mladší kopii Zuzany se bát taky nemusíte, pokud se chci nějaké postavy opravdu zbavit, tak ji jednoduše zabiju a když mám náladu tak dokonce nějakým nepěkný, hodně nepěkným způsobem (někteří by mohli povídat, třeba taková Leja). A mladší kopie by mě unavovala, protože by to nebyl originál . Takže klídek Já jen naznačuji, že jsem absolutně nevyzpytatelný autor, který už (kromě vyplňovaček) ví, jak celý příběh Zuzany začal, byl a taky skončil.

no tak povídka jako vždy dokonalá a přečtená jedním dechem ...a těším se na další pokračování - ostatně jako vždy

Tak všem děkuji za podporu a mám tu pro vás překvapení v podobně dalšího a posledního dílu. Snad se vám bude líbit. Nebudu už více prozrazovat...
Opravu opět provedla Eleira. Děkuji
Pěkné počtení...

Část IV.

„Doktore Braune, na nemístné poznámky nemáme čas, o co jde?“ štěkla do vysílačky Petersonová.
„Mám McKaye,“ přiznal drze dotyčný na druhé straně. Všichni se zarazili. Kapitán na chvíli zavřela oči.
„Pokud jde o nějakou pomstu, doktore, obávám se, že vám to neprojde. Poslouchejte mě. Pokud je s vámi doktor McKay, tak mi ho dejte k vysílačce, jinak tuto věc považujeme za uzavřenou. Vyjádřila jsem se jasně?“ Ledový klid se odrážel od stěn. Lorne i Sheppard nechápavě mrkali nad její pohotovostí.
Z vysílačky se ozvalo nějaké žvatlání a pak opět prohlásil Petr: „Myslím, že tohle jako důkaz stačilo. Víc není schopen říct. Upozorňuju tě, kapitáne,“ poslední slovo vyprskl s odporem, „všechno, co řeknu, myslím vážně. Ty to víš velmi dobře. Nedělá mi problém ho zastřelit,“ na chvíli se odmlčel. „Chci jen tebe, nikoho jiného. Přijdeš neozbrojená! Víš, kde mě najdeš. Je přesně osm hodin večer. Máš hodinu na rozhodnutí. Svoji volbu mi sdělíš přes interkom. Pokud se neozveš do stanoveného limitu, pak to ber jako sbohem doktoru McKayovi.“ Muž se zlověstně zachechtal. „A radím ti, nepokoušej se o podvod!“ Zbytek rozhovoru byl ukončen. Z vysílačky se ozýval jen šum, který brzy utichl. Hlas zanechal v přítomných smíšené pocity. Všechny oči místnosti se otočily na kapitána.

Vážnost situace si vyžádala schůzku v zasedačce s doktorkou Weirovou. Celý rozhovor přetlumočili ti, co jej slyšeli.
„Myslí to vážně, doktorko,“ prohlásila zelenoočka. Věděla, že by jim měla podat vysvětlení. „Zřejmě jde o osobní pomstu.“ V tuhle chvíli si všichni naštvaně povzdechli. Jak jinak, Zuzana lezla na nervy i záchodovému pavoukovi. „Doktor Braun mi přísahal, že pomstí smrt jeho sestry. Nemohla jsem vědět, že to zajde tak daleko…Musel se zbláznit…na té pomstě mu asi záleží. Doktor McKay je velmi důležitý a proto unesl jeho. Je to na mě madam. Žádám o povolení se tam vydat a najít doktora Brauna.“ Postavila se rovně a přijímala hněv, který přicházel ze všech stran.
„Proč jste to neřekla dříve?“ vykřikl Sheppard.
„Řekl mi to v afektu, pane. Výhružky tohoto tipu ignoruji a nejsem jediná!“
„Ale jeho to bude stát život!“ štěkl voják a vzal kapitána za vestu. Přestal se ovládat.
„Podplukovníku, dovolte, abych vás upozornila na to, že jsem se dobrovolně nabídla a souhlasím s podmínkami. Nechci diskutovat o tom, jestli tam jdu nebo ne. Já půjdu. Doktor McKay je velmi důležitý pro chod města.“ Tady se rozpoutala diskuze, jestli má jít nebo se mají pokusit o vyjednávání. Přestali kapitánovi věnovat pozornost. Zuzana se ušklíbla, jak typické. Nastavila si hodinky. Má necelou hodinu. Super, zbytečně ztracený čas. Rychle se otočila, vyběhla ven a vydala se do zbrojnice. Nevšimla si Teyly, která jí věnovala oproti ostatním velmi zvýšenou pozornost a sledovala ji.
Zuzana si sundala vysílačku a vzala si standardní vybavení na mise i zásobníky. Bundu nechala na nějaké bedně. Natáhla si rukavice bez prstů. Upravila vestu i vlasy. Pořádně si zavázala boty. Rozeběhla se k jižní části města. Ještě, že každé ráno běhala s Lornem, teď se jí to hodilo. Nikdo se jí na nic neptal, jen po ní házeli podivné a vyplašené pohledy.
Žena začala prohledávat opuštěnou část starého města. Boty jí duněly o podlahu. Obezřetně nakukovala za každý roh a snažila se najít to, co hledala. Od stanovené doby uběhla skoro půl hodina. Věděla, že většinu času stráví prohledáváním těchto místností. Nechtěla nic uspěchat, nechtěla nic přehlédnout. Mohly tu být tajné průchody, cokoliv. Nevyznala se tu.
Uběhlo několik dalších minut. Zuzana prohlédla skromnou polovinu místností. Pot jí stékal po tvářích. Naštvaně se zastavila a napila. Únava z nekonečného běhu ji dostihla. Zarazila se. Něco zaslechla. Měla pocit, že jí někdo pronásleduje, ale to přičítala své paranoie. Rozvázala si boty. Znovu se zaposlouchala, slyšela to. Tiché kroky někoho dalšího. Zašla za roh. Sundala si boty a rozeběhla se chodbou. Několikrát zabočila. Pronásledovateli se ztratila a taky přišla o boty. Alespoň ji nikdo neuslyší. Pokračovala v cestě dál. Pokud jí sháněli, tak je jí to opravdu líto. Své k tomu řekla. Nevyslyšeli je poprvé, nevyslyší je ani podruhé. Rodneyho zachrání.

Hnědovláska nakoukla do jedné z mnoha místností. Vběhla do ní. McKay seděl na židli, ke které byl pevně připoután. Hlava mu bezvládně visela. Musel být v bezvědomí. Žena si opatrně prohlédla místnost. Pravděpodobně byla prázdná. Rychle přeběhla k muži na židli. Zkontrolovala mu životní funkce. Žil.
„Díky bohu,“ vydechla. V tomhle výdechu bylo mnohem víc, než si kdokoliv dokázal představit. Trošku jej propleskla. Možná se jí ho povede probudit. Omámený vědec zamručel. Takže nebyl v bezvědomí. Vzala jeho hlavu do dlaní a pozvedla ji na úroveň své. Pohladila ho po tváři. Pomyslela si, že by se mohl oholit. Tolik si přála slyšet jeho uštěpačné a ironické poznámky. McKayovi oči se snažily na ni zaostřit, bezvýsledně, sotva ji vnímal. „Bude to v pořádku, ano?“ zašeptala. Prakticky komunikovala sama se sebou. Pomáhalo jí to udržet se v klidu, který ztratila. „Bude to v pořádku,“ znovu ho pohladila po tváři. Přitiskla své rty na jeho čelo. Tohle nikdy nechtěla. Nemohla vědět, že se to stane, avšak mohla to tušit...měla to vycítit.
„Jak dojemné,“ zaznělo jí za zády. Cukla sebou. Přece tu byla sama, nikoho neviděla. Otočila se. Z jednoho kouta vystoupil doktor Braun. „Prosil bych ruce nahoře, kapitáne. Mohlo by se mně taky stát, že bych vás nechtěně střelil do kolena.“ Klid v jeho hlase zněl strašidelně. Kapitán v duchu zaklela. Měla dávat pozor, neměla se nechat strhnout emocemi. Měla celou oblast zajistit.
Muž došel k ženě, odepnul jí P-90, donutil jí, aby si sundala vestu a zbavil jí všech zbraní.
„Otoč se,“ přikázal. Poslechla. Cítila jeho ruce, které hledaly další bezpečně ukryté nože a berettu. Nic nenašel, nebylo co hledat.
„Hlavně, že sis šáhl,“ zaprskala hnědovláska. Nelíbilo se jí to. Konečně se mohla otočit nazpět. „Tak, co si tvé srdce žádá?“
„Tvou smrt!“
„Postav se do řady, jsi hned za generálem Grisomem, vládou a dalšíma. Mám jmenovat?“
„Však tě ty srandičky přejdou,“ poznamenal jakoby mimochodem. Hlaveň zbraně jí teď mířila na prsa. Vysoký světlovlasý muž stál v klidu, usmíval se.
„Neudělej nějakou hloupost,“ upozorňovala muže žena. Hlaveň jí zatlačila ještě více do černého armádního trička. Žena se nadechovala mírněji. Hnědé dlouhé vlasy svázané do copu jí ležely na zádech. Rozhodně se postavila před Rodneyho.
„Nechápu proč to děláš, já chci nejprve zabít TEBE! On přijde na řadu potom!“ bláznivě se zachechtal.
„No to je vážně super!“ zaprskala. Zuzana se nepohnula ani o krok, stále sledovala zbraň ve vědcových rukou. „Petře, je to moje chyba, víš to stejně dobře jako já. Jeho z toho vynechejme...“
Přerušil ji. „Aha, takže Rodneynek je nevinný? K čertu, to moje setra byla taky!“
„Je mi to líto!“ Petr Braun k ní přešel a kopnutím do kolena ji srazil na zem. Namířil Rodneymu na hlavu.
„Co teď, stále je ti to líto?“ zeptal se jí znovu. Zuzana se držela za koleno. Špatně dopadla. „No tak!“ Zuzka vytřeštila oči. Šlo tu o život o nic jiného. Musela něco rychle vymyslet. Jenže co?
„Přestaň!“ vykřikla. Teď by neunesla další smrt někoho blízkého, nebyla na to ta pravá doba. Z posledních sil, které někde nabrala, se opět postavila před svázaného muže. Sála jen na jedné noze. Druhá by ji neunesla. Braunova zbraň jí mířila na prsa, přímo na srdce. Stačil jeden výstřel a bylo by po všem. „Proč?“ zeptala se žena.
„Proč? Ty se mě ptáš proč? Ty mě?“
„Ano. Vím, že jenom kvůli pomstě to není.“
„Máš pravdu,“ řekl doktor. Mužova ruka sjela se zbraní níže. „Na minulé misi jsem dostal velmi výhodnou nabídku. Řekl jsem si, proč ne?...Víš, že jsi jedna z osob, která je trnem v oku Wraithům?“ zeptal se. Odpověď nedostal. „Slíbili opravdu hodně za tvou smrt.“
„Dejme tomu, sebe chápu, ale proč Rodney?“
„Teď už je to Rodney?...No, každopádně, jeho chtějí vidět taky mrtvého. Řekl jsem si: ´Dvě mouchy jednou ranou.´ Nikdy jsem neměl v úmyslu jej pustit.“ Doktor Braun si otřel zpocené čelo. Zuzana zatajila dech. Cítila tíhu oceli na břiše. Dokázala odhadnout, jaké škody po výstřelu nastanou.
„Co ti za to nabídli? Za zradu museli slíbit hodně.“
„Svobodu a spoustu dalšího…nemusí tě to zajímat. Tvůj mozeček by mohl pod tíhou informací prasknout.“
Žena se nad tímto tvrzením rozesmála. „To je dobré, vážně…hele a ještě jedna otázka, jak se chceš odsud dostat?“
„Moc kecáš!“
Všechno jí to došlo. „Ty a improvizace?“ znovu se bláznivě rozesmála. „No, wow! Doktore, vy mě děsíte!“ Za to si vysloužila facku. Zmlkla.
„Měla bys konečně poznat bolest...“ zavrčel pomstychtivě doktor. Najedou se v jeho tváři něco změnilo. Z vyrovnaného pohledu se stal šílený. „Budeš umírat s pomyšlením, že osobu, která je nejdůležitější pro celé město, nedokážeš zachránit.“ Usmál se. Stlačil kohoutek, vždyť je to tak jednoduché! Zbraň vystřelila.
Hnědovláska ztuhla. Tvář se stala nečitelnou. Ruce jí vyjely k ráně, tiskla si je na břicho. Marně se snažila zastavit krvácení. Tvář jí bledla. Oči otevřené dokořán sledovaly Brauna. V šoku z překvapení se nezmohla na výkřik. Jen stála a v hlavě měla myšlenku: „Stůj.“ Nesměla uhnout, nemohla ho nechat, aby zabil Rodneyho. Atlantis ho potřebovala...mrtvý nebude k ničemu. Snad se jednou sejdou a pokud opravdu ano, tak jedině v pekle.
Krev protékala skrze ruce. Bílé prsty nestihly zastavit ten proud. Kapičky, přitahovány gravitací, padaly k zemi. Na podlaze se pomalu tvořila rudá kaluž. Ženina kolena se podlomila. Dopadala na šedou podlahu. Zbytek jejího těla se za chvíli ocitl ve vodorovné poloze. Oči měla vytřeštěné, jako by nechápala, co se stalo.
Slzy, průhledné a slané, vytékaly z očí. Zuzana se snažila postavit. Ruce jí vždy podjely. Na podlaze se tvořily rudé šmouhy. Hnědovláska sténala a plakala, na muže to nemělo žádný účinek. Uvědomoval si, že se mu to i líbí. Vychutnával si její pohled, bolest, křik a prosby. Bez špetky lítosti ji pozoroval. Hrál si s berettou.
Rozhodl se: „Pověz mi, jaké to je umírat?“ Obličej se mu zkřivil do úšklebku. Bylo to tak vtipné.
„Dej mi nůž a mileráda ti to ukážu,“ vyprskla kapitán. Zakuckala se. Z úst jí vytekla další krev. Znovu se pokusila postavit, marně. Byla podepřená na ruce, druhou se držela za břicho, když jí ruka opět podklouzla. Praštila se do hlavy. Vzdala to.
„Víš, co mě opravdu zajímá? Jestli jej miluješ?“ zeptal se muž. Lehce kývnul zbraní směrem k McKayovi. Začal si dávat jedna a jedna dohromady.
„Tobě to tak budu povídat,“ vyprskla společně s další rudou tekutinou.
„No tak, já se slušně zeptal,“ mluvil, jako by se jednalo o počasí, „zajímá mě to z čistě konkurenčního hlediska. Co může mít on a já ne?“ Poslední věta byla spíše pro něj než pro ni.
„Hm, vážně nevím...nech mě hádat...“ zrychleně dýchala, „možná mozek! Idiote!“ Tímto si vysloužila kopanec. Zakřičela a ještě více se zkroutila u jeho nohou.
„Ber to jako přátelskou zpověď...nenech se prosit, mohl bych mu třeba ustřelit prst a to by bylo opravdu nechutné. Prvně jsem měl v plánu ho jen zastřelit...“ Kapitán jej přerušila, ale slova byla sotva slyšitelná. „Prosím? Nějak jsem nezaslechl tvoji odpověď.“
„Miluji..., ale...prosím...ne...“ šeptala. Mezi jednotlivými slovy se musela nadechnout. Doslova se mu plazila u nohou. „Ponížila jsem se,“ zalapala po dechu, „trpím,“ znovu se snažila dostat kyslík do plic, „co ještě chceš?“ zaprskala jako kočka.
„Víc...“ vysmál se jí. „Nebaví mě to, vážně ne.“ Petr kopnul do ženy u jeho nohou. „Mám toho dost, tohle představení mě poněkud unavuje.“ Prohlédl si zbraň ve své ruce. Klidným pohybem namířil Rodneymu na hlavu. „Řekni sbohem.“
„Petře, prosím...nedělej to!“ zaječela zoufale. Místo milosti si vysloužila další silný kopanec. Braun ji donutil, aby se dívala na smrt vědce. Žena schovala zelené oči za víčka. Cítila, jak z ní život pomalu odchází. Třeba se brzy sejde s přáteli.

Zuzana s pronikavým výkřikem otevřela oči. V místnosti, kde ležela, se zdál zvuk vypálené kulky tak hlasitý. Odrážel se od stěn a vracel se několikanásobně zesílen. Ticho narušily jen hodinky, které začaly odpípávat konec stanoveného limitu. Měsíc se vyhoupl zpoza mraků a jeho stříbrné paprsky se prodraly skrz zatarasená okna. Dopadly na tělo vysokého, pohledného modrookého muže. V jeho rukou se zaleskla zbraň. Podle bledosti tváře musel být mrtvý. Doktor Braun byl zneškodněn.
„Kapitáne?“ oslovení dolehlo ke kapitánovým uším, ale mozek jí nepřikázal, aby zareagovala. Pohlédla na osobu, jež ji zachránila. Její okraje byly rozostřené, avšak žena v ní poznala Teylu. Tohle je vážně pech. Tak moc jí nenáviděla a ona jí zachrání život. S klidným výdechem zavřela oči. Ostatní slova slyšela jen z dálky, jako by se jí netýkala. „Doktorko Weirová, našla jsem Petersonovou a McKaye...Potřebuji zde co nejrychleji zdravotníky nebo bude pozdě...“ Více neslyšela omdlela.

O pár dní později…
Zuzana zaklepala na dveře jedné z ubikací. Nečekala, že ji přijme, snad ji vyhodí a bude klid. Místo toho se dveře otevřely a v nich se objevila ženská postava. Vyzvala kapitána dovnitř. Společně vyšly na balkón.
„Je vám lépe, kapitáne?“ položila zdvořilostní otázku Teyla.
„Je mi lépe díky vám,“ přiznala hnědovláska. Všimla si, že chce mimozemšťanka něco namítnout. Rukou ji zarazila. „Vím, že jste mi tenkrát nevěřila a myslím, že právem. Na vašem místě bych udělala to samé…Vlastně jsem vám za to přišla poděkovat. Kdyby jste to neudělala, tak jsem mrtvá a doktor McKay taky.“ Myslela to vážně. Žádná ironie, nic do hlasu nepřidala.
„Nebylo to správné,“ argumentovala Teyla.
„Ne, to nebylo. Situace si to vyžádala. Obě víme, proč jste tam byla…“
„Ano, sledova…“
Zuzana jí skočila do řeči. „Chtěla jste mi pomoci, šla jste za mnou chodbami a já jsem se vám ztratila. Přišla jste včas…Myslím, že v tom nic jiného nebylo.“ Zelenoočka se usmála a podala druhé ženě ruku, ta ji přijala. Obě došly k názoru, že nemá cenu, aby proti sobě zbrojily. Nemusí být hned nejlepší přítelkyně. Stalo se. Kdysi dávno udělaly obě chybný krok. Je načase to vzít zpět. Ostatní se to nemusejí dozvědět.
Teyla se na ženu usmála. Vlastně asi není tak špatná. Kývnutím jí potvrdila to, co si myslela. Nakonec jí přece jenom přes tvář přeběhl zlomyslný úsměv.
„Když jsem byla dole, tak jsem něco zaslechla…“ naznačila zachránkyně kapitána.
„Tím se netrapte, Teylo. Pravděpodobně to byl vítr.“
„Vítr říká: ´Miluji´?“ začala ji popichovat.
„Ten toho nakecá, uděláte nejlépe, když si to necháte pro sebe.“ V Zuzaniných očích s objevilo něco, co doporučilo druhé ženě, aby o tom ani necekla. Proč by to dělala? Nevěděla jistě, jestli to slyšela. Od druhé ženy se to nikdy nedozví. Komu na tom záleží? Konečně se některé věci vyjasnily. Svítalo v lepší zítřky.
Teyla nakonec vyprovodila kapitána ze dveří. Domluvily se na tom, že si společně popovídají u dalšího oběda. Takže přece jenom tu byla nějaká šance k nápravě.


Konec

Snad se vám povídka líbila a budete se těšit na další

Dokonale - jako vzdy.... Braunovi jsem to prala - hajzlik ..kdy bude dalsi?

Ano, líbila, a ano, těšíme se na další Bylo to výborné (trochu jsem to čekal (dobře, Teylu zrovna ne, ale ten konec možná trochu ano ))
Jinak:

„Tím se netrapte, Teylo. Pravděpodobně to byl vítr.“
„Vítr říká: ´Miluji´?“ začala ji popichovat.

v tu chvíli bych chtěl vidět Zuzanu, jak se tvářila

Kdy by asi tak mohla bejt další povídka

sgcatlantis - píšeš ty vůbec někdy něco jiného do povídek, než kdy bude další díl? (snad Mooony OT promine )

ja se pridam...mne taky vzycky napise, kdy bude dalsi dil a pak ani nenapises co si o nem mylsis....sorry Mooony, ale nevim, jestli moje jeste porad cte

Čtu,čtu ale když se nezeptám tak nevím kdy bude další díl a když napíšu co si o dílu myslím tak to je pořád to samé u těhle povídek(prostě skvělé) a pak ze mě vymáhaj další informace co se mi nejvíc líbilo.......

to je logika jak noha hlavně že když píšeš kdy bude další díl, tak nepíšeš pořád to samý pardon Mooony, už vážně končím a k tomuto se nebudu vyjadřovat...

ODPOVĚĎ NA NEJČASTĚJŠÍ OTÁKU: Další povídka bude, až bude opravena po všech stránkách a to znamená, že nevím, takže to ještě vydržte. Vážně, poslední dobou nestíhám. Nastalo období krize z nadvýroby nápadů a málo času na zpracování .
Mac: Já vím, byl to hajzlík...někdo musí být, že? Další bude, až...snad brzy a Mac buď v klidu, pokud ten dotyčný píše, že chce další díl, tak pravděpodobně čte tvé povídky

Dark Angel: Děkuji, jako vždy Myslím, že Teylu nečekal nikdo ani já, ježe ona se tam vetřela . Myslím, že v tu chvíli, kdy Zuzaně Teyla naznačila, že něco slyšela, tak Zuza musela odolávat chuti ji shodit z balkónu a její grymasu bych raději nechtěla vidět v zájmu svého duševního klidu. K OT, není co promínout, však máš pravdu

sgcatlantis: Odpověď na tnou otázku je na začátku tohoto příspěvku.

Nastal čas na další povídku, která se rozděluje na dvě části.
Jmenuje se: Nevkroč, pokud je ti život milý
O čem je: No to se nechte překvapit, jen se celý příběh odehrává na pevnině. Čekejte akci, napětí
Hl. postavy: Tentokrát jde o majora Lorna a Zuzanu.

Takže mi zbývá už jen opět složit velké díky Eleiře (díky), která provedla opravu, těch největších hrůz i těch drobných.

Přeji pěkné počtení a s chutí do toho .

Nevkroč, pokud je ti život milý

Část první

Antický zákoník:
Nezradíš a budeš oddán duší i myslí velké radě.
Budeš ctít zákony jak naše, tak cizích ras.
Nebudeš se nikdy vměšovat.
Nikdy se nepokusíš zemřít vlastní rukou.
Nikdy nevkročíš na zakázaná území...

Dnešní den sliboval klid. Týmy nikam nevyrážely a hluk na chodbách utichl. Podivné ticho všechny uklidňovalo. Staré antické město leželo na oceánu. Divoké vlny šplouchaly o rozložitá mola. Kapičky vody se roztříštily na ještě drobnější. Vznikala tak vodní tříšť. Vlastně se to dalo považovat za výrobu soli. Dříve, než drobná sprška stihla dopadnout na molo nebo nazpět do vody, tak se z ní veškerá voda vypařila. Zbyla jen sůl, kterou nejbližší déšť spláchnul. Jak existoval koloběh vody, tak zde existoval koloběh soli. Vtipné? Vůbec.
Doktor McKay si radostně poskakoval chodbou. Tedy trochu poklesle, avšak stále se nevzdával naděje. Věřil, že Zuzana Petersonová neodmítne pozvánku na nový film, který jako každý druhý měsíc posílali z SGC. Jenže dnes se nikdo nechtěl dívat a tak Rodney hledal někoho, kdo by se přidal. Doktor dorazil před pokoj ženy. Chtěl zaklepat, ale zarazil se. Zevnitř se k jeho uším donesl zvuk sprchy. Chvíli vyčkával, než zazvonil. Nějakou dobu musel přešlapovat za dveřmi.
Zuzana se zjevila za otvírajícími se antickými dveřmi. Tváře měla zarudlé od horké vody. Zelené oči toužily po spánku. Vlasy měla vyčesané vysoko a vyvázané do nějakého drdůlku. Na sobě měla nějaké bílé volné tričko s dlouhým rukávem, které odhalovalo ramena, a tmavomodré bokové rifle. Muselo to být první, co ve skříni nahmátla.
Kapitán se překvapeně zadívala na doktora, přesto mu uhnula ze dveří a dovolila mu vstoupit do jejího království.
„Copak, Rodney?“vyzvala jej k řeči.
„Z SGC přišel nový film,“ oznámil radostně doktor. V očích mu hrály malé plamínky. Div, že nezačal radostně poskakovat. Choval se jako malé dítě.
„Jsem unavená, před chvílí jsem se vrátila z třídenní mise. Jediné, co chci momentálně vidět, je postel. Nezlob se.“ Opravdu jí to bylo líto, dokonce ještě více, když spatřila zklamaný doktorův výraz.
„No tak, nikdo nechtěl. Madagaskar dvojka! To si nemůžeš nechat ujít!“ prosil. Neuvědomil si, co dělá. Nasadil doslova psí oči. Zuzka musela bojovat sama se sebou.
„Bude popcorn?“ zeptala se unaveně. Muž vypísknul a div ji neobjal. Takže film bude.
Kapitán musela uznat, že to doktor všechno pěkně připravil. Prolíval ji pomerančovým džusem a nechal jí snad více jak polovinu popcornu. Pravda je, že se o poslední kousky skoro poprali. Zvítězila Zuzana. Rodney se zachoval výjimečně jako gentleman, aby v zápětí vytáhl čokoládovou tyčinku a celou ji zblajzl. Dvojice se dobře bavila.

Major Lorne si něco brblal pro sebe. Nevypadal nadšeně. Všichni mu uskakovali z cesty. Nikdo se mu nemohl divit. Už více jak čtvrt hodiny se snažil spojit s kapitánem Petersonovou a ona neodpovídala. Musel jít k ní do pokoje, kde samozřejmě nebyla. Nakonec se od Zelenky dozvěděl o promítání Madagaskaru. Tam bude, za to by dal ruku do ohně. Představoval si, co jí řekne jako první, až ji potká. Neměla u sebe vysílačku a tu má mít i když není ve službě. Žádná výjimka neexistuje.
Konečně dorazil do promítací místnosti. Hned zjistil, proč mu Zuzka neodpověděla. Naskytl se mu pohled na titulky končícího filmu a spící dvojici. Na několika židlích se nacházela pohodně dřímající Petersonová. Hlavu měla podloženou jednou rukou a jak ruka, tak i hlava se nacházely na vědcových stehnech. Samotný McKay byl zkroucen do podivné polohy. Odpočíval na Zuzaniných zádech. Vypadalo to, že buďto měli oba těžký den, anebo byl Madagaskar dva velmi nudný film. Evan vsázel na těžké dny. Musel se sám pro sebe usmát. Ještě chvíli je sledoval. Nechtěl ani jednoho probudit, avšak musel.
„Co se děje?“ zamumlala rozespale žena. Posadila se a přitom vzbudila i doktora. Odhrnovala si vlasy z obličeje. Jak to tak vypadalo, stále jí nedocházelo, jak je major našel.
„Práce volá,“ oznámil dotazovaný.
„Jsem teď dorazila. Mám volno,“ brblala zelenoočka. Doktor McKay mžoural na majora. Právě si promnul obličej.
„Botanici se neozvali z pevniny...“ oznámil major, žena zasténala, „...bude to zábava. Přiletíme tam, vynadáme jim a jsme tu dřív, než se nadějete. Navíc, polštář vám jen tak nevystydne,“ začal si z nich utahovat voják.
„To nemám v plánu, majore,“ prohlásil konečně Rodney. Oblékl si bundu, kterou předtím měla kolem ramen přehozenou Zuzka, a začal odpojovat techniku.
„Majore, vezměte si někoho jiného. Tři dny jsem tu nebyla a sotva stojím na nohou.“
„Je mi líto, Petersonová. Sheppard mi dal rozkaz. Máte jít se mnou a navíc, bude to zábava.“ Evanův soucitný pohled mluvil za vše. Zuzana si promnula oči. Vstala.
„Jdu se převléct a vzít jídlo, kdyby se to protáhlo na více dní. Za hodinu se uvidíme v hangáru...pche, prý zábava,“ poslední slova vyprskla. Kývla na velícího. Lehké naznačení, aby opustil tuhle místnost. Pochopil. S úsměvem od ucha k uchu vyšel svižným krokem na chodbu. Zuzana přešla k Rodneymu.
„Promiň, asi jsem usnula brzo, ale až se vrátím, tak se na to podíváme znovu a do konce,“ řekla.
„Až se vrátíš, tak se nejprve pořádně vyspíš...i když, jako polštářek jsem musel být skvělý.“
„Ano, multifunkční génius. Zkusím tě na nějaké planetě střelit za sadu polštářů.“ Tímto se rozloučila a následovala majorovy kroky. Musela se připravit. Hlavně musela vypít dva hrnky kávy. Jinak usne ještě dříve, než doletí na pevninu.

Na pevninu to bylo z města zhruba hodinu. Lorne se ujal řízení a občas hodil očkem po klimbající podřízené. Bavil se. Zuzana se snažila dělat, že dává pozor na cestu. Málem si rozbila hlavu o palubní desku, jak poklimbávala. Skoro si dala mezi víčka zápalky. Jen nechtěla usnout.
„Bude to ještě nějakou dobu trvat. Vzbudím tě, až tam budeme,“ prohodil jen tak muž. Kapitán se s vděkem uvelebila v křesle. Za chvíli se její dech změnil. Spala. Za půl hodiny znovu otevřela oči. Nastal čas na zjištění celé situace. Evan letěl nad místem, kde se prováděl nějaký výzkum. Dával pozor na údaje, místo a ještě se stíhal bavit se Zuzanou. Kdyby něco přehlédnul, tak tu je ještě ona, aby to opravila.
„Nevěřil bych, že tě přemluví na sledování filmu. Jak se mu to povedlo?“
Nad touhle otázkou se kapitán ušklíbla. „Nechtěj vědět, jak. Každopádně si pamatuji tak slabou polovinu. Musela jsem brzo odpadnout. Škoda, docela pěkně jsme se nasmála.“
„A prospala,“ rýpnul si Evan. „Nic nezaznamenávám. Přistaneme vedle prvního Jumperu a porozhlédneme se pěškobusem.“
„Čímže?“ zaprskala žena.
„Projdeme se. Budeš se muset pohnout. Trochu pohybu ti rozhodně neuškodí.“
„Aha,“ řekla důležitě hnědovláska, „tys říkal pěškobus, já slyšela něco jiného...No nic, zaparkuj nalevo. Vpravo jsou nějaké výmoly...nelíbí se mě to.“
Lorne udělal to, co řekla. V tomhle jí věřil. Šlo tu taky o její kůži a na té Zuzana poslední rok velmi lpěla. Sem tam byla postřelena a nebo nějak pořezaná, avšak nikdy zbytečně nepokoušela osud. Nikdy jí nenapadlo spáchat akci ála John Sheppard.
Dvojice vojáků vyšla před Jumper. Rozhlédla se po okolí. Vypadalo to tu, jako by tu stále probíhal výzkum. Jedna jediná věc chyběla, vědci. Jako by se po nich slehla země. Prohlédli si druhou loď, záznamy a všechno. Nic nenaznačovalo tomu, že by odešli a to dobrovolně nebo nedobrovolně. Muž i žena si všimli, že se botanici pohybovali na hranici zakázaného lesa, který byl celý kolem dokola označen. Podle záznamů se do něj báli vkročit i samotní Antici. Pozemšťané se zatím rozhodli dodržet varování a nezkoumat jeho tajemství. Teď doufali, že to poslechli i doktoři.
Lorne ohlásil celou situaci a i s Petersonovou se vydal po okolí hledat ostatní. Sice nikde nepřijímal známky o živých bytostech, avšak technika tu poněkud blbnula. Oba dva prohledávali každičké křoví, avšak do podivného lesa nevkročili. Obcházeli ho.
Les se nacházel na jednom z výběžků podivné rozložité krajiny. Tmavé, skoro černé stromy odpuzovaly. Zuzana procházela na jeho samém okraji. Její oči na chvíli zabloudily na kraj. Husté křoví bylo polámané.
„Evane?“ přivolala velícího. Během chvíle stál u ní.
„Jestli šli dovnitř, tak nám pomáhej Bůh. Nevíme, co nás tam čeká...křáp jeden,“ ulevil si major a zatřásl s nějakou antickou vymožeností, která právě vypověděla službu. „Skočím pro nový detektor, tenhle se nějak zbláznil,“ oznámil. Udělal dva kroky směrem od lesa a detektor se v jeho rukách rozblikal a naskočil. Zarazil se a zíral na to. Několikrát to vyzkoušel. Dva kroky sem a pak dva kroky tam.
„Co děláš?“
„Buďto se mě to zdá a nebo začínám bláznit,“ prohlásil muž. Zuzana k němu přistoupila a sledovala detektor v jeho rukách.
„Čím víc nad tím přemýšlím, tím více se mě to přestává líbit. Elektronika, vlastně všechno nám přestává fungovat, jakmile se přiblížíme k tomu lesu. Doktoři jsou pryč. Blíží se noc a my tu jen tak stojíme,“ poznamenala žena.
„Fajn, ohlásíme to na Atlantis. Necháme si poslat veškeré materiály a uvidíme. Pravděpodobně budeme muset do toho lesa. Porozhlédneme se a vrátíme se ještě před tím než padne noc.“ Lorne vešel do Jumperu následován kapitánem.
„Posily?“ zeptala se jednoduše žena.
„Doufám, že nebudou potřeba. Nechápu, jak mohlo zmizet pět doktorů. Jen tak, beze stopy...“ Poslední větu mluvil spíše k sobě než k jeho společnici. Došel do řídící části lodi. Posadil se. Zapnul komunikaci a informoval Atlantis o celé situaci, dokonce zažádal i o informace o místě, na kterém se nacházeli. K jeho smůle narazil na McKaye. Dobrých pět minut se sním hádal, než mu doktor oznámil stav hledání. Měl na práci něco jiného než jeho.
„Petersonová,“ vrčel Evan. Trpělivost mu právě docházela. „Promluv s ním...“ bylo jediné, na co se zmohl. Doufal, že jej ona přinutí ke spolupráci. Pokud měl na něj ještě někdo nějaký vliv, tak to byla ona. Zuzana zapnula vysílačku. Do téhle doby se dobře bavila.
„McKayi!“ zavolala. Nečekala na odpověď, pokračovala: „Vím, že jsi velmi zaneprázdněný muž. Génius ve dvou galaxiích a naprostý unikát...“ Major sledoval ženu v naprostém šoku. Vypadala klidně a jako by si ani neuvědomovala lichotku, kterou složila. „Ale to tě neomlouvá! Tak si sakra pohni, nebo tě nakopu do zadku! Máme tady pět zmizelých doktorů. Technika nám vynechává a ani nevíme do čeho jdeme. Za chvíli padne noc a já ti přísahám, jestli mě někdo ve spánku podřízne, tak tě budu chodit strašit a dostanu tě do blázince!“ Tolik k Zuzaně Petersonové. Během pěti minut došly veškeré údaje, které potřebovali. Žádný problém to nebyl, jen se trošku prošmejdila databáze. Do deseti minut je Rodney ujistil o tom, že je to naprosto vše a že se mohou kdykoli ozvat.

„Takže, co máme?“ zeptala se Zuzana a upravila si vestu. Nechtělo se jí tam, opravdu ne, avšak musela.
„Nic moc. Ještě za Antiků tam byla svržena nějaká Wraithská loď. V té době se tam nacházela vesnice. Ještě dřív, než se tam obyvatelé města dostali, tak Wraithové všechny vysáli a pak se nechali dobrovolně zastřelit...Antikové se pokoušeli zajistit zbytky lodi, avšak bezvýsledně. Nikdy se do téhle části lesa nevrátili, zajistili ji a označili. Kdo ví, proč?“ Muž zavřel dveře do jejich lodě. Před chvílí sklidili veškeré vybavení po doktorech do prvního Jumperu a dohodli se na postupu. Musejí najít doktory, do té doby...budou improvizovat.
Oba pomalu vkročili do šera hustého lesa. Šero se později změnilo v normální sluneční paprsky, stromů ubylo. Ptáci zde nezpívali. Ozývalo se jen krákání podobné vranímu. Zuzana šla po majorově boku a zhluboka oddechovala. V armádní bundě a vestě se přímo vařila. Major měl podobný pocit. Bezcílně se potulovali lesíkem, ale na nikoho nenarazili.
Evan chtěl jít ještě několik kroků a pak by zavelel k návratu, jenže narazili na zbytky staré osady. Domy, poznamenané stářím, se jim rozpadaly přímo před očima. Zdivo se pod větrem drolilo a nikde nebylo nic zajímavého.
„Evane,“ zavolala jej kapitán. Sešli se nad nějakou stopou. „Muž střední postavy, výšku bych si tipla tak na tebe,“ zamyslela se.
„Asi jsi absolvovala kurz stopařství u Ronona,“ řekl jen tak mezi řečí, „Podle tvého popisu to mohl být jedině doktor West. Takže už víme kam se zatoulala jedna ze ztracených oveček...“ náhle se zarazil a zadíval se do tváře své podřízené.
„Myslíš na to samé, co já?“ zeptala se.
„Běžel, rychle...“ Lorne poklekl vedle stopy, „utíkal o život. Levá noha mu nesloužila tak dobře, jak by měla. Někdo se to tu snažil uklidit...“ Zamyslel se a znovu se postavil. Rozhlédl se po okolních domech. „Doktore Weste?!“ zavolal. Odpovědí mu bylo ticho.
„Nestihl to. Nevolej někoho, kdo neodpoví...“ zaznělo zklamaně ze strany kapitána. Položila mu drobnou ruku na rameno a kývla k jednomu rohu. Zpoza jednoho domku vyčuhovala noha. Oba popadli zbraně a obezřetně se tam vydali.
Kapitán spatřila muže ležícího na zemi a zakryla si rukou ústa. Odběhla za roh a vyzvrátila vše, co snědla. Lorne ji následoval. Na tohle měl slabý žaludek.
„Vrátíme se do Jumperu pro pytel a sbalíme to, co z něj zbylo,“ zavelel major po té, co se oba vzpamatovali. Ještě naposledy pohlédl na doktorův obličej zkřivený strachem a bolestí. Ruce měl zaťaté v pěst, prsty zkřivené. Levá noha musela být zlomená. Bylo nad slunce jasné, na co zemřel. Někdo po něm hodil kamenem a trefil se. Lorne vzal zmatenou ženu pod paží a skoro ji odvlekl od těla. „Nemysli na to!“ přikázal jí zkušeně, avšak věděl, že je to marné. Sám stále viděl to tělo před očima.
Vrátili se sem za chvíli. Sbalili ubohého doktora a kontaktovali Atlantis. Tělo odložili do výzkumného Jumperu, stejně jako tam dali věci z vědeckého výzkumu. Sklíčení se vrátili nazpět do lesa. Slunce mělo zapadnout za hodinu. Postupovali lesem dále až ke zbytku Wraitské lodi. Moc se k ní nepřibližovali, ale co je zaujalo, bylo zařízení, které tam stálo a doslova se na ně smálo. Blikalo světýlky. Vedle podivného přístroje leželo několik koster a jedna Atlaňťanka. Doktorka biologie. Oba vojáci se k ní vrhli. Nehýbala se, avšak oni to neviděli.
Lorne a Petersonová mohli být sotva metr od mrtvé a stroje. Ve stejnou chvíli cítili na krku jakoby bodnutí od včely. Ruka jim vyjela na ono místo. Nahmatali jen drobnou ranku a v ní něco, co vypadalo jako bodlinka od ježka. Zatočila se jim hlava. Ztěžka dosedli na zem. Mrkli, avšak během toho mrknutí mohly uběhnout i hodiny.
„Co to?“ zamumlal omámeně muž. Vrávoravě se postavil a pomohl společnici na nohy. Skoro mu spadla do náruče. Nakonec to ustáli. Rozhlédli se po lese. Slunce zašlo za mraky, které se tam objevily z ničeho nic. Popadli mrtvou a společnými silami ji uložili vedle doktora Westa. Možná by stálo za zmínku, že v rukou pevně svírala svůj tablet. Žena měla, stejně jako doktor, vepsanou ve tváři hrůzu. V batohu měla veškerou C4 z antického plavidla. Kapitán i major se ocitli před záhadou, kterou nedokázali vysvětlit. Na jejich psychiku to pro dnešek stačilo. V lodi, kterou přijeli si ustlali a během pár minut usnuli. V hlavě se jim objevovali podivné a děsivé sny.

Měsíc svítil čelním sklem do lodi. Jeho paprsky ozařovaly i druhou část plavidla. Na sedačkách spali dva lidé. Žena a muž. Převalovali se a házeli sebou. Z ničeho nic se žena posadila a rozhlédla po místnosti. K jejím uším dolehl podivný šramot. Někdo nebo něco se otíralo o dveře jejich útočiště. Zuzana vzbudila majora. Muž naslouchal a nakonec pomocí nejmodernější antické techniky zjistil, že za dveřmi a ani v jejich okolí nikdo není. Hnědovlásku to neuklidnilo. Pohlédla z okna ven. Viděla přímo na zakázaný les. Něco, co zaznamenalo její oko, ji vyděsilo. Z jejích úst se vydral srdceryvný výkřik. Žena se skácela v mdlobách na podlahu. Evan se rozeběhnul k podřízené a rovněž vyhlédl ven. Zatmělo se mu před očima, zachytil se křesla a stále s bledostí ve tváři sledoval dění venku. Přímo před jeho očima kulhal doktor West podpírán doktorkou. Mířili do lesa. Poslední, co si Lorne pamatoval, byly jejich oči, které se na něj na chvíli ohlédly. Zkřivené tváře a rty, které mu něco říkaly. Nerozuměl, nemohl...
Evan přivřel oči nad přímým slunečním svitem. Bolelo jej za krkem. Posadil se. Vzpomněl si na noční příhodu. Zacloumal Zuzanou a donutil jí, aby se taktéž posadila.
„Musíme je jít zkontrolovat,“ prohlásil odvážně.
„Nikam nejdu,“ protestovala Petersonová, avšak následovala jej. Otevřeli dveře prvního Jumperu s zkontrolovali těla.
„Co se tu děje? Viděl jsem je jít!“ promlouval major, jeho hlas nabíral na intenzitě. Nakonec křičel. „Viděl jsem, jak jdou do lesa.“ Doslova cloumal kapitánem. Zuzana ho taktéž uchopila za vestu.
„A já jsem nic neviděla, že?! Vím, co vidím...stejně jako tebe...a...“ došli jí slova. Pustili se navzájem a upravili uniformy.
„Ohlásíme se na Atlantis. Pak najdeme zbylé doktory. Přichystej další pytle.“
„Nebude to potřeba, stejnak v noci odejdou.“ Tuhle poznámku nechal Lorne být. Nemělo cenu se s ní hádat a ani ji okřikovat. Měl na věc stejný názor.
Ohlásili se. Nikdo jim však z Atlantis neodpověděl. To nevěstilo nic dobrého. Zkoušeli komunikaci znovu a znovu. Nakonec se podařilo obnovit spojení.
McKay jim vynadal: „Příště do toho tak neřvěte, slyšeli jsme vás už poprvé. Musíte mít nějakou chybu u vás. Pravděpodobně přijímač. Petersonová, mrkni na to, až budeš mít čas...“ Víc nic. Chyba v technice, opět.
Zuzana šla lesem kousek před majorem. Pískala si, Evan se přidal. Dodávalo jim to trochu klidu. Kolem oběda našli dalšího člena týmu. Oběšený se houpal ve větru. Lorne musel vylézt na strom a přeříznout silné lano. Společnými silami zabalili tělo a uložili k ostatním.
„Proč?“ zeptal se snad již podesáté muž. „Našli jsme je každého jinde a každý jinak zemřel...“
„Nemluv o tom prosím,“ prohlásila žena a pomalým krokem šla před ním. Zamířili směrem k staré vesnici. Jaké bylo pro ně překvapení, když nalezli polorozpadlé budovy krásně vystavěné a lesem chodili lidé. Zarazili se na samém okraji. Sledovali celé představení vyděšenýma očima.
„Já, nechápu to,“ zašeptala mdlobným hlasem Zuzka.
„Nejsi sama, kapitáne,“ vydechl její společník.
„Včera tu bylo pusto a prázdno, jak je to možné?“
„Na to se můžu ptát i já.“ Společným krokem vykročili směr náměstí. Lidé si je prohlíželi a přátelsky vítali. Nabídli jim jídlo a čerstvou vodu. Rozprávěli s nimi do té doby, než se vojáci rozloučili a vydali nazpět. Tohle musí ohlásit. Stále je ještě nenapadlo spojovat všechny věci dohromady.
Zuzana si o poznání klidněji vykračovala. Nohama šustila o staré listí, pískala. Měla podivný pocit, něco nebylo hodnou chvíli v pořádku. Po zádech jí v jednom kuse přebíhal mráz. To značilo nebezpečí. Mraky na obloze ztmavly. Chystala se bouře. Kapitán zrovna procházela okolo jednoho stromu.
Slyšela Lorneovo zavolání: „Petersonová!“ Otočila se. Zaznamenala rozmáchnutého majora se silnou větví v ruce, usmíval se. Zaskočena nestihla zareagovat a sklonit se před letící dřevem. Muž ji rychlým pohybem knokautoval. Zatmělo se jí před očima. Omráčená spadla do listí. Začalo pršet.

Zelené oči se zahleděly do stropu ze slitiny, která byla po antickém městě. Slyšela, jak do plavidla buší kroupy. Hromy otřásaly celou konstrukcí a blesky oslepovaly. Posadila se. Motala se jí hlava, která ji neskutečně bolela. Stále viděla trošičku rozmazaně. Promnula si oči. Přelétla pohledem celou loď. V jednom křesle našla sedět majora. Vstala. Moc dobře si pamatovala na jeho výraz, když jí praštil. Musela pryč.
„Kapitáne, jsi vzhůru? Konečně, bál jsme se...praštila ses opravdu silně.“ Lorne se na ni otočil a usmál.
„Já se praštila?“ vyjela na něj, „pamatuju si, že jsi mě sejmul tím klackem!“
„Hej, klid, nevím cos viděla, ale já jsem tě upozorňoval na větev, do které jsi napálila. Začalo pršet a odnesl jsem tě sem, což je štreka a ty nejsi nejlehčí“ odvětil s klidem.
„Jo, jasně!“
„Nemám nejmenší chuť se s tebou hádat. Nepraštil jsem tě a ani to nemám v úmyslu. Navíc, kdybych to chtěl udělat, tak k tomu nepoužiju klacek ani železnou tyč. Prostě ti jednu střelím a nebudu o tom diskutovat.“
„Ale...viděla jsem...slyšela jsem, jak jsi na mě zavolal a pak jsi se rozmáchl s klackem v ruce...“ Zuzana zmateně dosedla na židli.
„Nedivím se, že jsi to viděla. Dějí se tu podivné věci...“ vrčel, „v bouři se nemohu spojit s Atlantis a kdo ví, co ještě.“ Po těchto slovech Evan vstal a nachystal večeři. Ošetřil kapitána a oba ulehli. Tentokrát se v noci nic nestalo. Spali nerušeným spánkem. Kolem půlnoci bouře ustala a k ránu se zvedla mlha, která s východem slunce zmizela.

„Doktore McKay?“ zavolala do vysílačky Zuzka toho rána. Promnula si oči a porozhlédla se po jejich ´domovu´, který druhý den sdílela s Lornem. Věci byly rozházené. Co potřebovali, to nenašli. Deky ráno hodili kamsi do kouta a navíc ji ještě začala pálit ranka na krku.
„Copak?“ zaznělo vesele z druhé strany vysílačky.
„Hlášení...našli jsme tři botaniky,“ podávala zprávu kapitán. Rodney se na druhé straně zaposlouchal. Nějak se mu nelíbilo to rušení, které slyšel. Nevěnoval tomu moc pozornosti. V klidu se zakousnul do koblihy a hodil si nohy na stůl. Sheppard vedle něj s Weirovou pozorně poslouchali kapitánův hlas.
„...bohužel musím oznámit, že jsou mrtvi. Těla jsme sbalili a sklidili do výzkumného Jumperu. Neděláme si velké naděje, že zbylé dva doktory najdeme živé.“
„Co je zabilo?“ vyhrkl John.
„Nevím, pane. Mám spíš pocit, že to ´co´ se změní na ´kdo´. Doktora Westa jsme našli s rozdrcenou lebkou. Doktorka Leandreová ležela u Wraitského kdoví čeho uškrcená a doktora Morise někdo oběsil. Stále jsme nenašli Novikovovou a Howarda.“ Nad tímhle popisem se všem v řídící místnosti zatajil dech. Rodney odložil koblihu a zhnuseně zíral na monitor. Dělalo se mu zle. Zuzana očividně neskončila. „Včera jsme přišli do té rozpadlé vesnice a ... nedokáži to vysvětlit, ale byla plná lidí. Navíc, jako bychom s majorem měli vidiny...“ odmlčela se, zřejmě vzpomínala na něco, co by ještě mohla dodat.
„Jaké vidiny?“ zajímala se Liz.
„V noci jsme viděli kolem Jumperu procházet Westa a Leanderovou a to jsou oba mrtví. Jednu chvíli se mě zdálo, že mě Lorne sejmul větví, a major má taky podobné problémy...“ Všichni v řídící místnosti se na sebe podívali. Tohle bylo zvláštní.
„Potřebujete posily?“ staral se vojenský velitel.
„Poradím se s majorem, za chvíli se ozveme, ale...počkejte,“ vypadalo to, že si nechala vysílačku zapnutou, „majore? Co to děláte?...Lorne?!!“ hlas pomalu přecházel do vyděšeného křiku. Rodney se nahnul blíže, John si nervózně hryzal rty a Elizabeth dosedla na židli. „Hej, klídek...Lorne, stop...okamžitě toho nehcte! Nééé!“ poslední vyděšený a zoufalý výkřik byl přerušen výstřelem. Nastalo dlouhé tíživé ticho. Přerušila jej opět vysílačka, ale hlas kapitána neslyšeli.
Tentokrát promluvil Lorne: „Žádné posily!“ Slova zněla spíše jako štěknutí, ve kterém se odrážela podivná radost. Nikdo nemusel pochybovat o tom, že Petersonová je mrtvá a nebo ve vážném ohrožení.
„Sestavte záchranný tým. Chci, abyste si s sebou vzali doktora. Půjde váš tým, podplukovníku,“ vydechla Liz. Stejně tušila prosbu, která se objevila ve vojákových očích. Chtěl zjistit, co se stalo a přinejhorším zachránit ty, co přežili.