SG: Povídky od M. - Rychlá záchrana...

Tak a mám povídku, krátkou. Vystihuje však moje myšlenky a další postřehy.
Neberte to osobně. Jsem unavená a napsala jsem to před chvílí, užijte si to
Povídku věnuji sgcatlantisovi a Mac děkuji, však ví za co.
Název povídky se hned dozvíte a hrdinové jsou jako vždy ti stejní

Protest

„Tak uděláme revoluci!“ zvolal radostně McKay. Šťouchnul vidličkou do salátu.
„Tak já bych to tak drasticky nebral, stačí jen stávka,“ zamručel Evan. Podepřel si hlavu a loket nechal na desce stolu. Oči se mu zavíraly. Začínal přicházet k apatii.
„Tak začneme sepisovat požadavky!“ zaznělo od drobné hnědovlásky a odněkud vytáhla rtěnku a kapesník. Na vršek papírového kapesníčku napsala velkými písmeny: „Protest.“
„Hej, kapitáne, od kdy s sebou nosíte rtěnku?“ zajímal se Green. Momentálně ležel na stole a donutil se trochu pohnout hlavou.
„Od té doby, co balím antické květináče…“ V tu chvíli se McKay zakuckal a začal prskat. Major udělal ladný pohyb rukou a dal dusícímu perdu do zad.
„Dík,“ zamumlal Rodney. Otřel si uslzené oči.
„…každopádně protestujeme proti tomu, že po nás požadují nemožné v krátké době!“ zamumlala Zuzana a nevšímala si, že jí právě skočil do řeči. Andy Green zachrápal na souhlas. Vědec dusivě přikývl a poslední muž se vzbudil ve chvíli, kdy mu podjel loket a on se praštil do hlavy. „Pak bych protestovala proti šílenému armádnímu jídlu.“
„Ale vám to chutná!“ začal aktivně seržant, který se s poslední poznámkou probudil.
„Co rtěnka, anebo jídlo?“
„Není to jedno? Chutná to stejně!“ Lorne se pohodlněji uvelebil.
„No tak, vy bando! Musíme s tím něco dělat…uděláme stávku!“ podporovala dál nápad Petersonová.
„Tak každý sepíšeme nějaký bod,“ řekl doktor myšlenku. V tu chvíli začal ubrousek kolovat po stole. Rtěnka ubývala. „Ani to nebolelo! Zuzano…schov to, rychle!“ šeptl Rodney. Žena poslechla. K jejich stolu došel podplukovník Sheppard a doktorka Weirová.
„Všechno v pořádku?“ starala se Liz.
„V největším,“ ujišťoval ji major. Zuzana se na oba nadřízené zamračila.
„Vážně? Máte po dlouhé a únavné misi. Vždyť skoro spíte,“ pokračovala se svým Weirová.
„Ale, madam, všichni máme napsanou službu.“ Stížnost, první úspěch. „Petersonová ji má v kuchyni i s Greenem. Čeká je vysbírání neodnošeného nádobí a uklizení celého tohoto zvěřince. Podplukovník si je tam napsal, a to věděl, že jsou na misi. Tady doktor se posilňuje na další práci a já se snažím přežít ještě deset minut. Před hodinou jsme dorazili a mně začíná za chvíli služba u brány.“ Lorne se snažil všechno dosmlouvat, ale vypadalo to, že je doktorka neposlechne.
„Pak je to v pořádku!“ zvolal nadšeně John a malinko uskočil. Kapitán ho v duchu právě škrtila a mlátila mu hlavou o nejbližší stůl. Dávala to velmi zřetelně najevo. Dvojice je raději rychle opustila.
Nezaslechla poznámku jednoho z mužů: „No tak za pokus to stálo.“
„Ale udělali jsme pokrok!“ skoro zpívala zelenoočka, „viděli jste můj tichý protest a major dokonce udělal i hlasitý!“ Všichni si zatleskali. Lorne se omluvně zvedl a něco zamumlal ohledně nedostatku času. Andy začal se Zuzanou sklízet nádobí a Rodney dojídal. Uchopil papíroví kapesníček. Na něm stálo:

Protestujeme proti:
1. Nedostatku času
2. Nekvalitnímu jídlu
3. Nedostatku kávy a tyčinek
4. Šikaně od nadřízených
5. Příliš málo spánku

Usmál se a dokreslil tam prasátko s nápisem Zuzka, vedle něj napsal: „Pif paf a mám tě! Opeču si tě…“ Mise byla opravdu dlouhá…

Konec

to je krutý

DOBRÁ, DOBRÁ, POCHOPIL SEM, SLIBUJI, ŽE UŽ SE NEBUDU KAŽDOU CHVÍLI PTÁT NA TO, KDY BUDE DALŠÍ POVÍDKA (Od té příští )
PS:Nevztahije se na čekací lhůtu přesahující 2 týdny. : - )

hmmm....něco mi to připomíná... ...co asi?...víte někdo?

jinak nemáš zač

a naprosto souhlasím se vším

Dobrý a pravdiví

Tak je čtvrtek a jak psala Mac, tak vkládáme další povídku. Ano, přiznávám se, že jsme měli pnutí ji dneska nedát (proč? no ani nechtějte vědět), samozřejmě to byl nápad ode mě vše pozdržet, ale to je jedno
Takže povídka se jmenuje: Znovu a naposled?
Hlavní postavy se dozvíte v průběhu. Jen mám malé upozornění. Z důvodu nedostatku času, patří před tuhle povídku ještě jedna. Pokud narazíte na nějaké věci ohledně Lornova zdravotního stavu, tak slibuji, že vše bude vysvětleno. O nic nepřijdete, možná o zkažené překvapení, ale povídka je napsaná
Jako vždy je začátek každé z nás jiný... tady je od Mac
viewtopic.php?p=188012#188012
Tak už jen přeji příjemné počtení.

Znovu a naposled?

Část první

Z vysílačky se ozval šum a nějaký hlas se doprošoval spící osoby. Hnědovlasá žena se převalila na posteli. Nahmátla přístroj a přitáhla si jej k sobě.
„Co chcete?!“ štěkla rozespale. Ještě více se zahrabala do peřin. Odpověď z vysílačky jí nikterak neuspokojila, spíše více naštvala. „Právě mi skončila noční!“ zavrčela nebezpečně. Argumenty ženu přesvědčili, aby vstala a alespoň šla dotyčného uškrtit. „Hned budu tam…“ zamumlala a dodala: „…těšte se!“ Tušila, jak se musel otrava tvářit. Na obličeji se jí rozlil úsměv.
Vstala. Obula si tenisky, které stály u její postele. Nevadilo jí, že má na sobě spací ponožky. Odcupitala do koupelny a opláchla si obličej. Pohlédla na sebe do zrcadla a sledovala, jak jí studená voda teče po tvářích. Vše si setřela ručníkem, který hodila do kouta. Chtěla odejít do pokoje, avšak u dveří se zastavila. Zamotala se jí hlava. Zavřela oči. Podivný pocit zmizel a ona měla nepříjemné tušení, že není v pokoji. Pod rukou již necítila hladkou slitinu, ale něco hrubého a podivného. Cítila na své kůži vodu a vítr ji donutil, aby se roztřásla. Rychle otevřela oči.
„Co to se to krucinál stalo!?“ zavrčela nebezpečněji než rozdrážděný lev.

Dva muži stáli naproti sobě a o něčem diskutovali. Major Lorne právě udával rady seržantu Greenovi. Vlastně to mohlo být i naopak. Muži o hlavu větší než jeho velící právě končila služba. V plné zbroji s ním spekuloval nad počítačem. Evan právě změnil místo. S tabletem v ruce se natočil k seržantovi a ukázal mu celou obrazovku.
„Nezdá se vám to divné, pane?“ tázal se muž s nižší hodností.
„Ne, ale počkejte, až na to přijde Petersonová s McKayem, ti dva zase budou vřeštět,“ podotkl. Pravděpodobně šlo o nějakou kulišárnu.
„Ta vás zabije, pane,“ když viděl majorův výraz tak dodal: „teda podle mého názoru…prostě vás roztrhne jak hada.“ V tu chvíli se navzájem přidrželi. Zatmělo se jim před očima.
K jejich uším dolehlo: „Co to se to krucinál stalo!?“ Jak jinak, Zuzana Petrsonová.
Trojice se kolem sebe udiveně rozhlížela. Stála na nějaké planetě plné stromů a momentálně i deště, který je promočil až na kost.
„Hej, Petersonová, máte krásný obleček na spaní!“ vykřikl nadšeně major a zadrkotal zuby. V tu chvíli se setkal s mrazivým pohledem ženy a s jejími promodralými rty.
„Hahaha!“ štěkla a vrhla se na Andyho. Sebrala mu jeho berettu i páskem. Na Lorna zbyl jedině seržantův nůž, Andy odmítal vydat P-90.
„Měli bychom tu prozkoumat okolí a najít něco, kde se schovat, než přestane pršet,“ navrhl Evan a vyrazil následován zbytkem.

Postavy postupovaly pomalu a potichu. Do té doby, než před sebou spatřily někoho jiného. Schovaly se za strom a chvíli pozorovaly skupinu dalších lidí.
„Hej, ty znám!“ zvolal náhle Andy. „Hej, plukovníku!“ zakřičel na neznámé. Oslovená se rychle otočila a začala zírat na mávajícího muže.
„No to snad ne! To se mi jen zdá!“ zakřičela kapitán. „Fajn, proč ne! Jsme tu ve spacím oblečení na nějaké pošahané planetě s lidma z jiné reality a nevím proč. Jestli mi řeknete, že ta to můžete vy, tak vás zastřelím jednoho po druhém!“ Zelenooká žena vystoupila zpoza stromu a naštvaně vyrazila směrem k trojici lidí.
„Ehm, kapitáne, domluva zněla mezigalaktická kavárna…“ poznamenala plukovník Blacková.
„Jo, ale ta tu očividně není a vy alespoň máte bundu!“ vrčela.
„Výhoda přítele,“ usmála se Mac.
„Kapitáne a dost!“ snažil se marně zastavit svoji podřízenou Lorne.
„Ale pane! Mám po noční, skoro jsem nespala a právě asi umrzám k smrti!“ počítala na prstech.
„Hele, ty alespoň vidíš na obě oči!“ štěkl a promnul si oko, na kterém měl černou klapku. Začal si se zájmem prohlížet ženu, kterou ostatní oslovovali plukovníku. Ze široka se usmál.
„Majore, co se vám stalo s okem?“ zeptala se zvědavě Mac.
„Nehoda,“ odpověděl stroze a přitom si s mírným nepřátelstvím prohlídl Zuzanu. „Jak se jmenujete?“ rychle změnil téma.
„Jsem plukovník Blacková,“ na svoji hodnost položila větší důraz, „a teď mi řekněte, co se vám stalo.“vyzvídala.
„Nic, Wraithové…“ zamručel. Zuzana přešlápla z nohy na nohu.
„Madam, když dovolíte, ale ve vší úctě,“ začala, „prostě to nechtějte vědět. Lepší se to a brzo to bude v pořádku.“ Tady Mackenzie nic nezmohla. Jenže její přirozená zvědavost jí nedovolila, aby to tak nechala. Zadívala se muži do očí, tedy jen do jednoho. Nenápadně si začala listovat v jeho paměti. Narazila na tu vzpomínku a zbledla. Ve své mysli narazila na něco podobného, ale musela přiznat, že Wraithové byli v její galaxii mírumilovná zvířátka. Odkašlal si.
„Fajn, tak to budeme stát, a nebo se někde schováme?“ prohodil George. To postávání na lijáku mu začínalo lézt na mozek. Nečekal na přikývnutí ostatních. Jednoduše se vydal dál. Zanedlouho jej ostatní dohnali.
Tahle planeta musela znamenat nějaký trest. Půda nasáklá vodou se pomalu měnila v bažinu. Hlína a ani staré jehličí dávno nestíhaly pohlcovat všechnu vodu. Stromy pomalu uhnívaly. Déšť nepřestával. Nikdo netušil, kde se ta voda bere, avšak naděje na kratší přestávku přívalu kapek mizela rychleji než smích. Takže hodně rychle.
Nepochodovalo se jim nejlépe. Plukovník a kapitán drkotaly zuby. Pánská část se zatím držela. Hrdost jim zakazovala projevit slabost před ostatními. Jedině Andymu a Johnovi nenateklo do bot. Mackenzie se Zuzana, Georgem a Lornem mohli kdykoliv ždímat svou obuv. O oblečení nemohla být řeč. Zuzana právě pšikla.
„Zdravíčko,“ zaznělo sborově.
„Aby bylo,“ zaznělo od ženy a znovu kýchla. Zakašlala. Usoudila, že takhle dlouho nevydrží. Rozeběhla se pomalým během. Nezrychlila a ani nezpomalila. Neustále se držela úrovně seržanta. Pohyb jí rozproudil krev a to ji částečně zahřívalo. Plukovníka Blackovou zahřívala bunda jejího přítele. Měla štěstí.
„Zajímalo by mě, jak jsme se sem dostali,“ zamručel George. Košile se mu dávno přilepila na tělo. Rifle ztěžkly a držely mu jen díky pásku. Snažil se dostat vodu z očí.
„Nejste sám,“ zamumlal John. Pohlédl na skupinku z jiné reality. Major Lorne si klidně vykračoval a nevnímal déšť, který mu prosákl tričkem i kalhotami. Vlastně všichni působili dojmem klidu. Pro ně to znamenalo další trable, ze kterých se možná dostanou, běžná mise. Nikdo na nich nemohl poznat paniku, se kterou se snažili vnitřně vyrovnat.
Lorne pohlédl na Shepparda: „Pravděpodobně nehoda. Nic víc.“ Rozkašlal se. Celé počasí mu začínalo dělat starosti. Zahleděl se na neznámé. Zajímalo jej, jak se chovají v jiných realitách. Pravděpodobně stejně. Možná ve tvářích měli vepsaný šok, avšak to bylo vše.
Cesta probíhala relativně v klidu. Žádné zvíře je nenapadlo. Stromy stály a pod botami jim čvachtalo. Déšť neustával. Nálada klesla pod bod mrazu. Najedou mezi větvemi a kmeny vykoukla nějaká stavba. Nezdála se bezpečná, doslova a do písmene jedna velká ruina. Netrvalo dlouho a ve zbytku stojících věží rozpoznali Atlantis.
„Ne,“ hlesla Zuzan i Mac zároveň. Nikdo nečekal na jakýkoliv rozkaz. Bezmyšlenkovitě se rozeběhli ke svému domovu. Těsně před městem se zastavili. Báli se vkročit. Ne, že by počítali s nezvanými hosty, ale stále nemohli uvěřit tomu, co viděli. Všechno se zdálo rozpadlé a zničené. Město muselo zůstat několik set let opuštěné. Zima a ledový vítr je donutil navštívit strašidelné místo, které nazývali svým domovem. Opatrně našlapovali a nakonec zastavili v nějaké neidentifikovatelné části. Zamířili do jedné z místností. Všude ležel prach a špína. Seržant Green zalapal po dechu, alergie ho dostala.
„Zatracenej prach,“ ulevil si. Vytáhl čistý kapesník a vysmrkal se. Nikdo jej nevnímal. Ostatní se báli promluvit. Andy se posadil na jednu z mála beden, která se pod ním rozpadla. Zůstal sedět. Právě rozhodl, zůstávají tady. Vlastně nikdo z nich neměl náladu někam jít.

Zuzana stála v koutě a chvěla se zimou. Snažila se zahřát alespoň trochou pohybu. Přecházela po místnosti. Rty jí dávno promodraly, stejně jako ruce. Zuby o sebe drkotaly. Pohlédla na Andyho a Evana, kteří se k sobě postavili a opřeli se tomu druhému o rameno. Zajistili si tím alespoň trochu výměny tepla. Přetřela si holé paže a špoupala nohama o sebe. Střetla se s pohledem Mac. Světlovlasá žena na ni kývla. Více se přitulila k příteli a užívala si tepla. John ji objímal a přemýšlel nad dalším postupem. Připadal si spokojený, samozřejmě tohle nepovažoval za ideální situaci, avšak nebránil se. Další, kdo stál bokem, byl George Winterson.
„Nestyďte se, kapitáne,“ zamručel radostně voják. Zuzana se zarazila v polovině kroku a otočila se na něj.
„Cože?“ prskla. Neměla nejlepší náladu.
„Mrznete,“ podotknul.
„Očividně!“ udělal krok k němu. „Pro vaši informaci, PANE, venku pršelo, mám na sobě něco, v čem spávám v létě…“
„Pěkní medvídci.“
„Nějakej problém? Mám je od svých dvaceti let!“ Tady se ozval drobný smích ze strany Lorna a Andyho. Žena by dala ruku do ohně, že to seržant právě potvrdil.
„Co se takhle připojit?“ navrhl Winterson. Žena pohlédla na plukovníka s podplukovníkem, oba se jen usmívali a sledovali celé představení. Pak se otočila na druhou stranu. Od jejího velícího a Andyho se asi nedočká nějakého zahřívání, aniž by nepřišli nějaké nemístné poznámky. Zahleděla se na majora z jiné reality. Prohlédla si ho od hlavy k patě. Usmála se. Proč ne? Přešla k němu a ještě než ji objal, tak vyplázla jazyk na Lorna.
Geogre se vítězoslavně usmál a přitiskl k sobě ženu. Ta zavřela oči, konečně jí začínalo být alespoň trochu teplo.
„Do půlhodiny doma!“ zachechtala se Mac a koukla na hodinky. V tu chvíli Zuzana otevřela oči. Zamračila se. Možná nějak neměla náladu na nic. Smích ostatních ji donutil k drobnému vzteku a hlavně zrudnutí. Teď jí bylo horko až moc. Odstrčila od sebe majora.
„Omlouvám se, pane,“ oznámila skutečnost. Rozhodla se dále mrznout. Začala přecházet po místnosti sem a tam.
„Dobře, za hodinu, majore,“ slitovala se Mac. Zuzaně zacukaly koutky, ale k majorovi se už nepřidala. Moc dobře si všimla pohledu Evana, který mluvil za své. Zastavila se na místě.
„Majore,“ kupodivu se ozvali oba dva, „vás nemyslím, Wintersone…“ neuvědomila si, že zapomněla na slovo ´pane´. „Evane,“ vykašlala se na formálnosti, „je místo v tvém objetí?“ Zamrkala.
„Zuzano! Tohle už je moc nemyslíš?“
„Já si to myslela, tím pádem nikomu nevadí, abych se vrátila k původnímu zdroji tepla. Slibuji, že neopustím tuhle místnost.“ Po tomhle proslovu se vrhla k Georgovi a nezajímalo ji už nic jiného, jen teplo. V tu chvíli se muži prohnalo hlavou: „Naděje umírá poslední.“
„Ještě pořád ti je zima?“ staral se John o přítelkyni.
„Já ani nevím. Strašně mi mrznou nohy,“ zacvakala zuby plukovník. „Mám v botách La Manche.“
„Tak si je sundej.“pokrčil rameny.
„Boty? Ty jsi sebevrah nebo co?“ usmála se.
„Vždyť to nejsou kanady. Dělej. Půjčím ti moje.“
„Ne, díky. Zvládnu to bez nich,“ odmítla a vyzula si svoje tenisky. Do té doby, než se objevili v lese, byly čistě bílé. Teď už byly čistě blátěné. Pohledy ostatních se upnuly k jejím ponožkám, které byly ještě ráno bílé a na kotnících měly šedé zajíčky. „No co no. Ty mám od Abby,“ zamručela. „Co takhle oheň?“ navrhla.
„A z čeho?“ uchechtl se Lorne. Mac se jenom pousmála a ve dlani se jí rozhořel plamínek.
„Co to sakra je?“ vyhrkl Evan.
„Oheň,“ odpověděla ledabyle blondýnka.
„Oheň? Jak jste to sakra udělala?“
„Umím to. Plus ještě telekinezi,“ zvedla do vzduchu svoje boty. „A telepatii,“ pousmála se.
„Jak?“
„Jsem Antik. Částečně,“ vysvětlila.
„Antik?“ nechápal to. „Ehm…kolik vám je?“
„Bude mi třicet osm.“
„Třicet osm? Vypadáte na…o deset let méně.“
„Dík,“ začervenala se.
„Úžasné,“ vydechl Evan a sledoval plamen v její ruce.
„Moc to neřešte, majore,“ usmála se. Mac oheň zvětšila, takže se mohli ohřát všichni. Za pár minut jim věci uschly. Ještě chviličku seděli a vyhřívali se.
„Neporozhlédneme se?“ navrhl Green. Na jednom místě se začínal rychle nudit. Dalo se tu uvažovat o hyperaktivitě. Na jeho otázku ostatní kývli a vydali se někam do útrob města.

Procházeli pozorně každou chodbu a dávali pozor. Museli podlézat nějaké spadlé části. Prach dusil a chlad se trochu zmírnil. Hvízdající vítr dodával celému místu děsivou atmosféru. Teď se mohli dohadovat, jestli je to opravdu vítr, a nebo duchové.
„Je to tu strašidelné,“ prohodila do ticha Blacková. Všichni nadskočili. Zpražili ji naštvaným pohledem. „Hele, něco tu je,“ zamumlala a ti co měli zbraň, tak namířili směrem, kterým ukazovala.
„Kniha,“ oddechl si John. Sehnul se pro ni.
„Opatrně, ať se to nerozpadne,“ zareagoval bleskově Lorne. Muž si dal pozor a vzal to opatrněji než svoji dceru, když si ji poprvé mohl pochovat v náručí. Otevřel přední stranu a přečetl si jméno.
„Takže je to McKayův deník,“ ohlásil nález. „V tom případě tohle…“ Ukázal na kostru. Zmlkl a sledoval tělo jako v transu. Zaslechl z pravé strany zalapání po dechu.
„Rodney,“ vydechla Zuzana, ve tváři zbledla. Nebyla jediná. Tělo zůstalo zaklíněné pod nějakým spadlým sloupem. V tu chvíli si John odkašlal.
„Ten deník je na nic, je zakódovaný. Rodney takhle udržoval věci v tajemství. Nikdy mi neprozradil, jak se prokousat jeho geniálním číslováním,“ s těmito slovy chtěl hodit křehkou knihu na zem.
„Ne!“ vykřikl Andy a neposlední chvíli jej zarazil. „Petersonová, madam, nechcete to zkusit. Myslím, že na vás doktor onehdá nadával kvůli tomuto problému.“ Zuzana uvažovala a nakonec vzala knihu do ruky. Jenže neotevřela ji.
„Co se děje, kapitáne?“ zavrčel George.
„Asi to nechápete, ale nemůžu číst v něčem, co McKayova osobní věc!“ zavztekala se. „Prostě ten kód neznám!“ zaprskala.
„Tak tím pádem možná přijdeme o jedinou šanci se dozvědět, jak z toho ven,“ jen tak řekla Mac a prohlížela si nehty. Musela zkonstatovat, že si bude muset zas jednou za čas nechat udělat francouzskou manikúru. Hnědovláska na ni chvíli zírala a nakonec se posadila. Začala číst. Zřejmě se jí to hnusilo. Přeskočila několik stránek. Znovu se začetla. Zamračila se.
Chvíli hleděla do stěny a nakonec jí to nedalo: „Můžu se zeptat, kdo byla Jennifer Kellerová?“ V hlase mohli rozpoznat zájem.
„Doktorka, která chodí s Rodneym, proč?“ odpověděl někdo.
„Je toho tu o ní docela dost. Hm, ale proč to všechno je, to tu zatím není.“ Otočila dalších několik stránek. „Hm, píše to něco o marném hledání…Teď mě napadlo, že pokud je tohle doktor McKay,“ ukázala na ostatky, „tak jsme v budoucnosti…..to je malér!“
„Malér?“ nechápala Mac. Greenovi to pomalu docházelo. Nenápadně se přesunul k Zuzaně, bál se, že by vyplnila svoje předpovědi, které rozdávala na začátku jejich setkání.
„Velký jak Evropa!“ zaprskala zelenoočka. „Jsme ve VAŠÍ budoucnosti, abych byla přesná …“ několikrát se zhluboka nadechla, „píše se tu o Bozích a kdo ví čem. Nechápu jediné slovo. Rodney napsal něco o tom, že ztratili všechno naději a nemůžou vás najít. Město museli přesunout na jinou planetu…“ mumlala zmateně.
„Tím pádem tu někde budou naše těla,“ poznamenala druhá žena.
„Poslouchala jste mě? Nebudete tu…Vysvětlím vám to,“ řekla Zuzana. Zjistila, že ji sledují všichni. „Máte ve vesmíru nějaký bod, třeba bod A. Představujete si to?“ Otázaná kývla. „Fajn,“ pokračovala Zuzana, „takže si představte bod B. Je do bodu A vzdálen několik světelných let…“
„Jak to souvisí s tím, co řešíme?“ zeptala se Mac.
„Hned se k tomu dostanu…přemístíte se z bodu A do boru B. Tím pádem vaše tělo se přenese. Přestanete existovat v bodě A. Pokud by se tak nestalo, tak byste se musela rozdvojit.“ Odmlčela se a sledovala udivené pohledy. „Tohle je váš domov. Jsme někde v budoucnosti. Ve vašem čase jste zmizela, stejně jako já v mém. Pokud chceme pozměnit budoucnost, tak se musíme vrátit.“
„Petersonová, neměla bys brát soukromé hodiny u McKaye,“ rýpnul si Lorne. Poslední dobou do sebe šli pravidelně. Snažili se vyrovnat s tím zážitkem, který major absolvoval.
„Hej, to je z mé hlavy!“ zaprskala. „Vlastně, to, že jste zmizela očividně nepřátelům nahrálo do karet.“ Zamumlala a podívala se do deníku. „proč musí všechno McKay kódovat? Kdo to má po něm luštit?“ znova zaprskala a ani si neuvědomila, že se ponořila do luštění dalších stánek. Přítomní se usmáli a začali hledat něco, co by jim pomohlo v dalším postupu.
„Kde najdeme původní biologickou laboratoř?“ zeptala se z nenadání hnědovláska. Zadívala se na Johna.
„No je v severní části, proč?“
„Píše tu o tom, že důležité materiály nahrál v původní biologické laboratoři. Vše se nachází v důvodu přesunutí…co to krucinál má být?“ Zalistovala. „No to mě podržte, takže tu jsme kvůli vám!“ zaprskala. Odložila deník na zem. Postavila se.
„Copak my ta to můžeme?“ ohradila se Mac.
„Jste tak blbá, nebo to hrajete?! Je to snad jasný! Tenhle McKay není očividně z naší reality.“Gestikulovala. „Přesunuli jsme se do budoucnosti a dokonce i Rodney tvrdí, že si za to můžete sami. Poštvali jste proti sobě nějakou rasu. Najednou to nedokážete zmáknout! Celá tahle noční můra je dílem těch vašich nepřátel.“ Všechno to ze sebe rychle vychrlila a než stihla cokoliv udělat, tak ležela na zemi. Nad ní stála plukovník a ruce měla v pěst. Zuzana se chytila jednou rukou za tvář a druhou dávno mířila na dotyčnou berettou.
„Odložte to, kapitáne!“ vykřikl John.
„Nejste můj velící, nemusím vás poslouchat!“ Zamrkala a zahnala slzy. Levá strana tváře jí nesnesitelně bolela.
„Střelte,“ pobídla ji Mac, „netrefila byste ani slona.“ Zuzana se ušklíbla. Pokud jí blondýnka četla myšlenky, tak se v tuhle chvíli nedozvěděla nic. Netušila, jak druhá zareaguje. Prostě měla v hlavě prázdno. Žena na zemi stále nesklopila zbraň. Tváře měla zarudlé vztekem. Vystřelila. Všichni se zarazili a zalapali po dechu.
„Netrefila byste ani vrata,“ zasmála se falešně Mac.. Něco jí říkalo, že to šlo blízko, překvapila ji.
„Netvrdil bych to,“ prohlásil Green, „střílela varovně, plukovníku. Příště vás zastřelí.“
„Tím bych si nebyla tak jistá. A vy byste to měl vědět!“ prskla Mac. Snažila se zamaskovat překvapení.
„Když myslíte, znám kapitána několik let, nikdy neminula…“ naznačil a nenápadně se přesunul před Mackenzie. Hodlal tím zabránit další potyčce. Mac neviděla Lorna, který stál nad Zuzanou a natahoval ruku pro zbraň. Na tváři měl velmi naštvaný výraz a vše svědčilo, že si vezme viníka co nevidět stranou.
„Možná by trefila, ale nezabila by mě,“ prohlásila opovržlivě, „ani nezranila.“ Green nic neřekl. Jen se ušklíbl. Otočil se. Právě viděl Lorna s Wintersonem, kteří drželi jeho velící a nepouštěli ji.
„Takže, podle deníku, jsme tu kvůli zde ctihodným spolubojovníkům,“ zašeptala Zuzana, o něco víc se ovládala, přesto ji ani jeden z mužů nepustil. „Pokud máte s tím někdo problém, přečtěte si, co napsal McKay. Myslím, že pro někoho šel… Ještě bychom měli jít prohlédnout tu biologickou laboratoř.“ Poslední slova pronesla s takovým klidem, který by jí mohla závidět i královna. Donutila oba muže, aby se stáhli. Upravila si ramínko na tričku a vykročila po chodbě dál.
„Jste normálně labilní! Střílet jenom tak po někom!!“ doslova provokovala Mac. Na tohle druhá žena pokrčila rameny a stále pokračovala.
„Mac, sklapni,“ zasyčel John, ale ta jen mávla rukou. Zuzana pro ni nepředstavovala žádné riziko. Teda aspoň si to myslela.
„Nemůžete utéct před tímhle problémem, ani před svoji rodinou!“ V tuhle chvíli se opravdu kapitán zastavila. Prudce se otočila. Druhá žena očividně neskončila: „Pohádala jste se s otcem nad hrobem své matky!“
„Táhněte doháje, slečno dokonalá! Co je vám do mě a mé rodiny?“zavrčela hnědovláska. Touhle dobou každý věděl, že je dobré se stáhnout. Dokonce to věděl i Rodney McKay, který se téhle hádky musel zúčastnit, tedy jeho dostatky. Zuzana pomalu zamířila k blondýnce, během pár vteřin stála těsně u ní.
„Tak jednou blbá, a pak hned zase dokonalá? Měla byste si ujasnit, co si myslíte, kapitáne!“
„No ono to vyjde nastejno, lidi jsou většinou blbý a myslí si, že jsou dokonalí. Alespoň to netáhnu s někým jako je Sheppard,“ zašeptala. Nechtěla, aby tohle slyšeli ostatní. Chtěla jí všechno vrátit.
„Žárlíte?!“
„Jsem na chlapy, jestli vás to zajímá,“ rozesmála se a otočila se. Nebude tu už ani minutu.
„Lepší než McKay!“ Zuzana se zarazila. Polkla.
„Lhát se nemá, ale to vás asi nenaučili,“ prohodila kapitán a prudce se otočila. Srazila Mackenzie na zem. Promnula si klouby pravé ruky. Nenáviděla pěstní souboje, ale tentokrát si byly kvit. Jedna praštila druhou.
Mac se zvedla ze země. Tolik toužila po tom, aby jí mohla praštit hlavou po nejbližší stěně. Než stihl kdokoliv zareagovat, tak srazila druhou ženu k zemi. V tuhle chvíli ji chytl jak George, tak John. Snažila se je odstrčit, ale čím více se bránila, o to silněji ji drželi. Vztek v ní rostl. Neudržela se na uzdě, myslela na to, jak moc hnědovlásku nenávidí. Zuzaně nikdo nebránil, nechali ji, aby se pomalu sbírala ze země. Jenže ona jí tu možnost nedala.
„Jste normální?!“ zaznělo hned z několika úst. Mac cítila, jak stisk povolil. George dávno odbíhal pryč stejně jako Andy s Lornem. John se na ni ani nepodíval. Rozeběhl se za ostatními. Museli zjistit, jak je na tom kapitán, která se proletěla vzduchem. Od té doby se vůbec nepohnula, jen ležela.
„Je…“ chtěla se zeptat, jestli je v pořádku, avšak kolem ní nebyl nikdo, kdo by jí poslouchal. Winterson tam doběhl jako první. Otočil Petersonovou k sobě. Měla zavřené oči. Zkusil tep i dech, všechno vypadalo normálně. Trošku ji propleskl. Neotevřela oči.
„Uhněte!“ štěkl Evan a s Andym ho doslova odhodili od ležící. „Běžte si za svou velící, tam kam patříte!“ Více pozornosti mu nevěnovali. Další slova mířili starostlivě k ní. „No tak, tohle není sranda,“ pokračoval Lorne. Sám jí vrazil na probuzení docela solidní facku.
„Au,“ zamručela kapitán. Nějak netoužila po tom vstávat. „Nechcete mě zastřelit, třeba je to sen,“ navrhovala. Znova zavřela oči. Ještě chvíli si chtěla odpočinout. Nakonec to vzdala. Vrávoravě vstala a začala se oprašovat. Hrozně se jí motala hlava a celkově si připadala na několik kusů. Velkou část cesty ji podpírali.

„Mohli bychom na chviličku zastavit, prosím,“ hlesla Zuzana. Potřebovala si sednout. Hlava se jí pořád motala. Zůstali stát a ona si vybrala jeden spadlý pilíř, na který se posadila.
„Jste v pořádku?“ staral se Green. Jenom přikývla. Lorne si poté vzal seržanta stranou a něco mu říkal. Mac, která do té doby seděla opřená o stěnu, se zvedla a zamířila k Petersonové.
„Vrať se,“ sykl John. Jenom zakroutila hlavou. Donutila jej vytáhnout berettu a mít ji připravenou.
„Kapitáne,“ hlesla Mac. Oslovená zvedla oči.
„Jestli uděláte ještě krok, zastřelím vás,“ ozvalo se za ní. Otočila se. Green na ni mířil
P 90.
„Když to uděláte, jste v pytli. Jediní dva lidi mají zbraň a to s omezeným počtem nábojů. Zastřelte mě a přijdete o štít a další výhody,“ zavrčela Mac. „Chci s ní jenom mluvit. Nic víc.“
„Vypadněte,“ zasyčel Lorne a šel k ní. Vytáhnul berettu, kterou předtím zabavil Zuzaně, v půli kroku se ale zarazil. Nemohl dál. Něco mu bránilo. Snažil se, jak mohl, avšak dál se prostě nedostal.
„Chci se vám omluvit,“ vysoukala ze sebe Mac. Nesnášela, když tohle musela říct. „Ujelo mi to. Většinou se mi to nestává, ale fakt je, že jste mě neuvěřitelně vytočila.“
„To šlo vidět,“ přikývla Zuzana.
„Jo, ale pravda taky je, že jste si začala,“ dodala. Petersonová na to nic neřekla. Věděla, že v tomhle má pravdu. „Nemůžeme se hádat. Uvízli jsme tady společně. Měli bychom držet pohromadě, než se odsud dostaneme. Pak si mě klidně nenáviďte, jak chcete, ale pro teď bychom na to měli zapomenout. Pokud však chcete, já a můj tým půjdeme jinudy.“
„Pokud mě zase neseznámíte se stěnou, pak v tom nevidím problém.“ To znamenalo v překladu: „Omluva se přijímá.“ Normální slušnost v tuhle chvíli byla, aby druhé ženě podala ruku na usmířenou, jenže to nikdy nepatřilo mezi kapitánovy zvyky. Prostě jen pokrčila rameny.
Mac ji chvíli sledovala, ale nakonec se vrátila se ke svému týmu. Major Lorne se konečně pohnul dopředu. Neviditelná stěna opadla.
„Cítíš se líp?“ zeptal se John Mackenzie, když se vrátila.
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Tohle se nemělo stát.“
„Kdyby ses viděla. Jsem se divil, že to dopadlo jenom takhle.“
„Hm,“ zamračila se.
Po chvilce se vydali dál. Cesta jim ubíhala pomalu. Všude ležely trosky. Chodba před nimi končila. Nemohli jí projít, bránili jim v tom různé kusy nábytku a sloupů. Jiná cesta odsud nevedla. Opatrně se pod nimi protáhli. Některé dveře se jen zasekly na půli cesty nebo úplně chyběly a šlo vidět dovnitř. Pomalu postupovali dál.
Mac se najednou zarazila. Tenhle pokoj znala. I když mezi jednotlivými věžemi nacházeli mezery, byla si jistá. Odpojila se od skupiny a zabočila do dveří. Pokoj vypadal stejně, jako když ho opustili před pár hodinami. Teda až na trosky a nepořádek. Přešla do dalšího pokoje. Nátěr na stěně už vybledl. Animované postavičky nešli skoro ani zahlédnout. Žádná věc se nenacházela na svém místě. Postel byla převrácená, světle zelená skříň ležela na zemi a pod ní…
„JOHNE!!!“ zakřičela Mackenzie zděšením. Během chvilky byl u ní. Jenom stála mezi dveřmi do dětského pokoje a celá se třásla.
„Co…?“ nechápal, ale jakmile uviděl pod skříňkou malou kostru, pochopil. „Pojď pryč….pojď….“ Chtěl ji dostat z té místnosti.
„Co se stalo?“ chtěl vědět zbytek. Sheppard jenom zakroutil hlavou a pomalu táhl Mac pryč. Té se v jednu chvíli podlomily nohy a nebyla schopna pokračovat. John ji pevně objal. Hlasitě se rozvzlykala. Tým z jiné reality na sebe jenom nechápavě pohlédl. Netušili, co se stalo. Winterson nakoukl dovnitř. Zbledl a pochopil.
„Sarah,“ zašeptal. Petersonové to došlo a naznačila zbytku, aby šel za ní.
„Jejich dcera,“ vysvětlila šeptem, když se kolem ní shlukli v rohu místnosti.
„Dcera? Dvou vojáků?“ podivil se Evan.
„Dlouhý příběh.“
„Jak je stará?“ zajímal se.
„Odhaduji tak dva roky,“ odpověděl Andy.
„Proboha,“ zašeptal Lorne.

„Uklidni se….ššttt…“snažil se ji uklidnit Sheppard. Potřeboval to i u sebe.
„Proč je tady? Proč….proč není na Zemi? Proč ji neposlali na Zem? Tady neměla co dělat. Neměla tady být. Ne tady….a ne sama….“ otřásala se vzlyky Mac. Na zemi ležela zaprášená plyšová hračka, pro kterou se natáhla a pevně stiskla.
„Zjistíme to. Uklidni se…Vrátíme se zpátky a tohle se nikdy nestane. Slibuju. Nedovolím, aby Sarah nebo tobě někdo ublížil.“
Zuzana se zamračila: „Tak už vím, pro koho šel Rodney v době evakuace. Podcenili sílu nepřítele a než stihli vyklidit město, tak je zničili.“ Tohle prohlášení dvojici spíše přitížilo.
„Já…musím pryč,“ vyhrkla po chvilce Mac a vstala. Chvilku nerozhodně stála na místě.
„Půjdeme všichni,“ řekl Sheppard nekompromisně.
„Ne…já..já chci být sama,“ zavrtěla hlavou a vyběhla ze dveří.
„Mac…Mex, vrať se!“křikl. Neposlouchala ho. Zase. „Ženská zatracená.“zavrčel a vydal se za ní. Viděl ji mizet za jedním zbořeným sloupem.
Chtěla se dostat pryč. Co nejdál. Nedívala se kam, nebo kudy jde. Důležité bylo, že šla. Ono hlavní chyba byla, že nedávala pozor na cestu. Stačila jenom vykřiknout, když se pod ní podlomila několik desítek tisíc let stará podlaha. Tvrdě dopadla o patro níž. Chtěla se zvednout, ale nějak jí to nešlo. Nebyla schopna se pohnout. Všude kolem ní se rozprostírala tma a zatoužila po spánku. Rozhlédla se okolo sebe. Díra ve stropě propouštěla jen málo světla. Zbytek místnosti byl zalitý tmou. Jen v rohu něco svítilo. Dvě maličké červené lampičky. Teda zpočátku to vypadalo jako lampičky. Potom se pohnuly směrem do světla. Víc neviděla. Omdlela.

Pokračování příště

Stejně jako jsem psal u Mac pěkná povídka. Na to, že byla hotová za pohých 10 dní, je to parádní dílo. Už se nemohu dočkat pokračování děje.

Super....ale nemůžu se zbavit dojmu, že kdyby ji Zuzana zastřelila když měla ještě možnost, tak by byl pokoj (pardon, jsem nějak po posledním zvonění v ráži )

Děkuji jako vždy za komentáře
Dark Angel: Ty ty ty...to se dělá takhle přemýšlet?

Jinak je tu další část, snad se vám bude líbit . Tak tedy příjemné počtení...

Část druhá

„Mac!“vykřikl John, jakmile mu zmizela z dohledu. Zrychlil. Za sebou slyšel kroky zbytku týmu. Opatrně se dostal k díře. Lehl si na zem, aby rozložil svou váhu a nakoukl dovnitř.
„Mac,“ křikl dolů. Ležela tam a nehýbala se.
„Musíme ji vytáhnout,“ zkonstatoval George, když uviděl, co se stalo.
Zuzana se zamračila: „A jak to chcete provést?“
„Pod náma jsou další pokoje a chodba vedoucí na takový….maličký plácek,“ odpověděl John a spustil se dolů za Mac. „Hej, prober se.“ Popleskal ji po tvářích, jakmile si vedle ní klekl. Bez účinku. Postavil se křikl nahoru: „Je naživu, ale v bezvědomí. Musíme ji dostat někam jinam…Sejdeme se o patro níž.“ Opatrně ji zvedl.
„Budeme tam,“ přikývl George a pobídl zbytek, aby ho následoval. Všem to trvalo dlouhou chvíli, než se dostali na určené místo. Nakonec se všichni sešli. Sheppard dorazil o maličko dřív. Položil Mac na zem vedle zbořených sedaček.
„No tak, prober se.“ Znovu ji propleskal. Povzdechl si, když se nevzbudila. To už dorazil i zbytek.
„Bylo dobré ji brát?“ zajímal se George.
„A to jsem ji tam měl nechat?“ zavrčel John a přikryl ji svojí mikinou. Zachvěl se zimou. Když už měla na sobě i jeho mikinu, zbylo mu jenom tričko s krátkým rukávem.
„Major má pravdu, mohla by mít něco s páteří. Není to zrovna nízko a nespadla do měkkého,“ konstatoval Lorne.
„Myslíte, že jsem na to nemyslel?“ pousmál se Sheppard a vytáhl detektor známek života. „Rodney ho upravil. V tomhle ohledu je v pořádku,“ vysvětlil.
Green si pozorněji prohlédl ženu v bezvědomí: „Má pořezanou dlaň.“ Ukázal. „Pravou.“ Zalovil ve vestě a vytáhl obvaz s dezinfekcí.
„Zas bude nadávat, že nemůže pořádně střílet,“ zamručel John a vzal její ruku do svých dlaní. V tu chvíli sebou trhla.
„Áu,“ hlesla Mackenzie a pomalu otevřela oči.
„Podívej se na mě.“ Otočil jí John hlavu k sobě.
„Co?“ zavrčela.
„Už nemusíš. Jsi v pohodě.“ usmál se a pomohl si jí sednout.
„Asi budu zvracet,“ hlesla plukovník a promnula si čelo. „AU!“sykla. Zabolela ji dlaň.
„Jo, ruka,“ přikývl Sheppard. Chytl ji a otočil dlaní nahoru. „Bude to štípat,“ upozornil.
„A pofoukáš mi to?“ ušklíbla se.
„Nech toho. Kdybys nelezla, kam nemáš, tak se ti to nestalo,“ odbyl ji. Zamračila se.
„Nemohl bys být jemnější?“ zaprskala a chtěla ucuknout. Nepustil ji. „Johne…štípe to…nemohli bychom se obejít bez toho. Nebyla tam špína, jenom…“ tady se zarazila. Vzpomněla si, co viděla. „Něco tam bylo. Já…viděla jsem dvě…dvě červené oči. V rohu,“ snažila si vzpomenout. Zbytek se zatvářil nevěřícně.
„A potom jsi omdlela. Mohlo se ti to jenom zdát,“ ozval se jemně John.
„Aha…jasně. Vím, co jsem viděla. Nejsme tady sami,“ vyjela na něho a vytrhla mu svoji dlaň. „Díky, myslím, že už mi to kus té ruky sežralo,“ odsekla a chtěla vstát.
„Sedni!“ zavrčel.
„Neříkej mi, co mám dělat,“ štěkla a chtěla se znova postavit.
„Fajn. A nezapomeň se zase někam rozběhnout a zapadnout! Já tě vytahovat nebudu!“
„Kdo se tě o to prosil?“
„Tak příště …“
„Dost!“ zarazil je George. Ostatní se na něho jenom zadívali. Byla celkem odvaha vložit se do toho. Mac i John se na něho naštvaně podívali. Mackenzie mu vytrhla z ruky obvaz a zavázala si dlaň sama. Pak se odsunula do kouta místnosti.
„Víte co? Myslím, že bychom si mohli zdřímnout. Tohle je náročné a na zítra budeme muset prozkoumat zbytek,“ snažila se situaci zachránit Petersonová.
„Dobrý nápad,“ přikývl horlivě Andy.
„Myslím, že tohle je i dobré místo,“ poznamenal George. Mac ani John nic nenamítali. Teda každý si ve skutečnosti našel místo daleko od toho druhého. Uvelebili se, jak nejpohodlněji to šlo, a za pár minut usnuli.

Mac se prudce posadila. Celá se třásla a prudce oddechovala. Zatřásla hlavou, aby odehnala poslední vzpomínky na sen. Rozhlédla se po ostatních. Spokojeně spali v kruhu okolo ohně, který si rozdělali ze starého antického nábytku, tedy až na Lorna. Ten seděl v jednom rohu tak, aby měl rozhled na celou místnost. Pravděpodobně držel stráž. John otevřel ospale jedno oko.
„Děje se něco?“ zašeptal Sheppard směrem ke své přítelkyni.
„Ne,“ oslovená zavrtěla hlavou a nervózně se rozhlídla kolem. Měla pocit, jako by tam nebyli sami.
„Pojď ke mně,“ pobídl ji. Kupodivu se nenechala dlouho pobízet a potichoučku se k němu přesunula. Lehla si k němu zády. Dal jí ruku kolem pasu. Pevně ji chytla. John se k ní přitiskl blíž. „Třeseš se. Chceš mikinu?“ zeptal se a nabízel jí vrácenou část oblečení.
„Ne…není to zimou,“ zašeptala.
„Bojíš se?“ zajímal se na rovinu. Otočila se k němu.
„Jsem k smrti vyděšená,“ přiznala. Jenom se pousmál a přitiskl si ji pevněji. Přitulila se k němu. Za pár minut znova usnula.

Mac se znova vzbudila. Začínalo jí to jít na nervy. Tentokrát si byla jistá, že něco slyšela. Znova se podívala na Johna. Spal jako zabitý. Koutkem oka zahlédla Wintersona, který měl tentokrát držet stráž, jenže teď zrovna v sedě zvesela pochrupoval opřený hlavou o stěnu. Vytáhla z Johnova pouzdra zbraň a z vesty baterku. Vstala a vydala se chodbičkou pryč. Potichoučku se plížila okolo stěny. Slyšela nějaký šramot. Nabila a zůstala schovaná za rohem. Zaslechla kroky. Blížily se. Už byly u ní. Vyskočila zpoza rohu a namířila na neznámého baterkou.
„Greene?“ zavrčela a zhluboka si oddechla. „Skvěle a to jsem si měla hlídat tlak.“
„Tlak? Vždyť jste…dost mladá, ne?“ zarazil se Andy. „Ale mířit na mě nemusíte,“ vyhrkl.
„Řekněme, že to způsobily určité události, ale už je to dobré. Jenom bych se neměla rozčilovat a pár dalších věcí, které jsou v naší práci normální,“ mávla rukou a sklonila zbraň. Green najednou zbledl. „Co je?“ zajímala se Mac. Seržant maličko pohodil hlavou, naznačoval něco za jejími zády. „Je to za mnou?“ zeptala se spíš pro jistotu. Přikývl. Pomaličku si předšlápla levou nohou do boku, aby se mohla rychle otočit. Andy pochopil a přikývl. V tu chvíli se Mac otočila a namířila zbraň do chodby. Ve světle baterky se objevil…
„Kurét…že mě to nenapadlo hned,“ pleskla se do čela. „Palte…nejsou moc příjemní.“ Tvor vyrazil k nim. Měl výběžky po celém těle, zelenou tvrdou popraskanou kůži, ostré zuby, červené oči a ostré drápy na rukou i nohou. Ozvaly se výstřely. Andy s Mac se rozběhli pryč.
„Ta chodba…kde je?“ vyjekl seržant a ukazoval na prázdnou zeď, kde se původně nacházela cesta, kterou oba přišli.
„Neřešte to a utíkejte. Jak vás dožene, budeme vás seškrabovat z podlahy…!“ křikla Mac a postrčila ho dopředu. Rozběhli se, jak nejrychleji mohli. Vybírali rohy smykem.
„Jsem na suchu!“ křikla Mac a ze zbraně ji vypadl zásobník. Zastavila se.
„Co je?“
„Utíkejte pro pomoc! Zdržím ho!“
„Jak….?“
„Telekineze. Neřešte, běžte! To, že nevidíme chodby je jenom halucinace. Když ho od vás udržím dál, uvidíte je. Tak běžte,“ Green se na ni jenom chvilku díval. Nechápala, proč vzbuzovala ve všech chlapech pocit, že s ní musí zůstat stůj co stůj. Konečně se pohnul a odběhl do první chodby, kterou uviděl. Mac se otočila na Kuréta a zadržela ho.

„Co je?“ zajímala se Petersonová, jakmile uviděla udýchaného Greena, že vyrazil z chodby.
„Kde je Mac?“ vyhrkl John, který se vzbudil.
„Drží tu potvoru dál…teda snad.“
„Jakou potvoru?“ vykulil oči Evan, kterého probudil hluk.
„Říkala tomu…Ku…Kur…“ nemohl si vzpomenout.
„Kurét,“ zašeptal John a otočil se na Wintersona: „Tak takhle si představujete hlídání?“ major jenom polkl. Sheppard mávl rukou a s Wintersonem v patách se rozběhl nejbližší chodbou pryč následováni zbytkem.

Chodba byla tmavá. Jen z rohu se ozývalo vrčení. Objevil se pruh světla z baterky. Zelený tvor stál na místě, ale jako by se snažil někam odběhnout.
„Palte!“ křikl John. Ozvaly se hlasité výstřely a tvor po chvíli padl na zem. George se nad něho postavil a hlídal. „Mackenzie! Mac!“ zavolal Sheppard. „Ji nechat chvilku o samotě, to je zážitek,“ zamručel. „Mac!“
„Dole!“ ozvalo se ze tmy.
„Ty jsi tak strašně tvrdohlavá, šílená a …“
„A ty mě miluješ,“ hledaná vyloudila na tváři úsměv. Byla celá zpocená a seděla na schodech.
„Vem si tyčinku,“ zalovil v kapse vesty John a hodil po ní proteinovou tyčinku. Jenom přikývla a chytla ji. Rychle ji rozbalila a kousek si odlomila. Hladově se zakousla, ale vzápětí zkřivila tvář odporem.
„Co to sakra je?“ otřepala se a podívala se na složení. „Karamel? Ty snad žertuješ. Už čokoládové jsou nad moje síly, ale karamel? Ty máš teda chutě. To je hnus.“
„Já si to klidně vezmu,“ přihlásila se okamžitě Zuzana. V tu ránu u ní přistál zbytek balíčku. „Dík.“
„Měla bys něco sníst. Vlastně všichni,“ nadhodil Sheppard. Jako na souhlas zakručelo Mac hlasitě v břiše.
„Světlo bude až za pár hodin. Měli bychom se ještě dospat,“ navrhla Petersonová. Ostatní souhlasili, takže se vydali zpátky ke svým dočasným postelím okolo ohně.

Zuzana pozorně sledovala svého nadřízeného. Neustále přecházel po místnosti a jeho nervozita stoupala. Snažil se co nejméně třít oko přes pásku. Andy, který ještě neusnul, se postavil. Kývnul na kapitána, ta jej napodobila. Hodil po ní baterku. Nenápadně obklíčili Evana a ignorovali ostatní, kteří se chytali spát.
„Co je?“ zhrozil se major. Nelíbil se mu pohled Zuzany.
„Dobrovolná kontrola, nebo ne?“ zeptala se, aniž by čekala odpor. Muž naproti ní si povzdechl a zdělal pásku z oka. Nechal Greena, aby mu chytil ruce. Tohle bylo opatření na bezpečnost jak Lorna, tak Zuzany. Už jednou praštil při kontrole Carsona a pak si oko poškodil ještě více. Samozřejmě se mohl udržet, jenže světlo se zdálo nepříjemnější, než si kdokoliv dokázal představit.
„Můžu to zkusit uzdravit,“ prohodila Mac. Zuzana mlčela. Nakonec nechala svého pacienta, aby se znovu dostal do své nervozity.
„Klidně si to zkuste, pokud umíte vytahovat nebezpečné látky z těla…“ zamručela hnědovláska. Podle všeho jí výsledek prohlídky nijak nepotěšil. Našpulila rty. „Jestli vám to major dovolí, poslužte si. Pokud mu přitížíte, tak vás zastřelím,“ prohodila poslední větu jako by mimochodem. V tomhle ohledu nevěřila ničemu. Sama si s očima prošla svým. Z téhle myšlenky skočila úplně někam jinam. Začínala se zajímat o to, kde pro něj seženou léky.
„Nezastřelíte, protože pokud se o to pokusíte, kulku zastavím a obrátím ji proti vám,“ pousmála se Mac zcela klidně.
„Hm, jasně,“ zamumlala druhá žena. Ironie v tom tentokrát nebyla. Odpovídala automaticky. V hlavě si tvořila seznam všeho, co potřebovala sehnat. Doufala, že si v téhle realitě Teyla schovávala bylinky.
Mac ignorovala poznámku kapitána a přešla k majorovi. Sklonila se k němu. Jako vždycky dala jednu ruku na čelo a druhou přejížděla nad tělem. Zarazilo ji, že skoro nic necítí. Zkusila to znova. Při druhém pokusu u sebe cítila ostrou bolest snad úplně všude. Nebyla intenzivní, ale vtíravá. Otevřela oči a zhluboka se nadechla a zkusila to znova. Bolest se stupňovala. Nebyla schopna se soustředit na léčení.
„Mac…přestaň,“ vyhrkl John, když viděl, jak postupně bledne. Jenom zavrtěla hlavou. „PŘESTAŇ!“ štěkl. Poslechla. Otevřela oči a prudce oddechovala. „Co se stalo? Proč to nezabralo?“ staral se.
„Já…nemohla se soustředit. Je to kvůli nějaké látce, že?“ zeptala se.
„Ano,“ zamručel Evan, znovu si promnul oko.
„I kdybych sebevíc chtěla, nemůžu. Nezvládnu to. Když se přes tu bolest nemůžu soustředit, nemůžu ho vyléčit,“ vysvětlila a otočila se zpátky k Lornovi. „Je mi to líto, majore. Ale tuším, jak vám bylo.“
„Myslíte při léčení, nebo když to udělali?“ zaprskal.
„Vím to,“ zavrčela, ale jenom tak, aby to slyšel on. „Čtyřiadvacet hodin mě mučil člověk, se kterým teď máme uzavřené spojenectví, protože jsme tak zoufalí, že nedokážeme Bohy porazit sami. Je to výhodné pro obě strany, ale pokaždé, když se na něho podívám, vzpomenu si na to, co mi dělal. Mlácení a paralyzér bylo to nejmenší. Nakonec…vzdala jsem to. Rozhodla jsem se pro trochu zbabělou cestu. Rozbila jsem mísu s vodou a podřezala si žíly. Byl to jediný způsob, jak nic neprozradit a neohrozit stovku lidí. Prý mě našli na nějaké zamrzlé pláni. Byla jsem zmrzlá na kost. Dvacet dva. Tolik byla moje tělesná teplota. Vy Michaela při první příležitosti zastřelíte, ale já to udělat nemůžu. Bohužel je Del…ta bytost až moc dobrá na to, abychom si mohli dovolit ji jen tak zabít.“ Celou dobu mluvila zcela klidně, ale v hlase jí bylo znát opovržení a vztek.
„Zajímalo by mě, jak víte o Michaelovi,“ štěkl major Lorne. Postavil se a pak se usmál, „aha jasný…“ zamručel naštvaně. „Petersonová!“ křikl. Prudce se na ni otočil. Přešel k podřízené a zadíval se jí od očí. Vztek s ním cloumal. „Jestli ještě jednou řeknete cokoliv, je mi jedno co, z mého soukromí, tak vás osobně umlčím. Je to jasné?“
„Ano, pane,“ Zuzana zamrkala. Začínala mít problém se sebekontrolou. Tohle přátelství se rozpadalo jako domeček z domina.
„Budete mluvit, jen když se vás někdo na něco zeptá! To je rozkaz!“ Na tohle mu jen přikývla. Vzala Andyho za paži a vyvedla ho ven. Nikdo nevěděl, kam jdou.
Evan jen zakroutil hlavou a napil se z láhve. Začínal mít pocit, že se zblázní. Ze Zuzany měl posledních pád týdnů strach. Říct to komukoliv, tak se mu vysmějí. Je chlap, musí něco vydržet. On vydrží. Nebude se nechávat komandovat ženskou.
„Ona za to nemůže, mám schopnost telepatie…“ V tuhle chvíli blondýnka zmlkla. Muž na ni pohlédl s takovou nenávistí, kterou sotva u někoho viděla, teda u někoho kromě sebe.
„Super,“ zašeptal, „tady člověk vážně nemá ani trochu soukromí. Prosím vás, abyste mi už nikdy nelezla bez mého souhlasu do hlavy.“ Hlas se mu trošičku zachvěl. „Nechápu, jak můžete porušovat základní lidská práva.“ Kdyby jeho hlas dokázal mrazit, tak by se celá místnost pokryla ledem.
„Jsem jenom zvědavá. Omlouvám se, ale tohle z vás přímo křičelo. Někdy je dost těžké ignorovat lidské myšlenky,“ hlesla nervózně.
„Tak nebuďte zvědavá a zacpěte si uši!“ pokrčil rameny. Přešel do jednoho kouta a posadil se. „Vyhovuje vám vzdálenost na to, abyste neslyšela, co si myslím?“
„Ne. A přestaňte myslet na to, že byste mě nejradši uškrtil. Za tohle nemůžu! Já si to nevybrala.“ Další přísun jedovatých poznámek neslyšela. Lorne se zvedl a odešel z místnosti.
„Jak moc jsem to podělala na stupnici od jedné do deseti?“ otočila se žena na Johna.
„Třináct,“ odpověděl bez váhání.

Andy šel potichu vedle své velící. Nakonec se rozhodl pokusit štěstí.
„Kam máme namířeno?“ nenápadně zašeptal.
„Ošetřovna,“ odsekla.
„Zuzko.“
„Prostě buď ticho, ano?“ zamumlala. Zdržel se jakéhokoliv komentáře. Odkašlal si a zrychlil krok. Šel před ní. Za celou dobu se jedinkrát neotočil.
Ošetřovna vypadala snad nejhůře. Všude se válely kostry, rozbité nádoby a celkově tu zavládl chaos. Žena to ignorovala. Přešla k jedné prosklené poličce, která nějakým záhadným způsobem zůstala celá. Pohlédla dovnitř a usmála se. Jak předpokládala, všechno tam bylo.
„Nemáte klíče?“ s těmito slovy pohlédla na Andyho. Nečekala na odpověď a pěstí rozbila sklo. „Fajn, teď je to lepší.“ Okomentovala spíše svůj vnitřní stav. Oči se jí zaplnily slzami. Sykla a začala vytahovat potřebné sáčky.
„Bylo to nutné?“ Green otevřel skříňku, nebyla zamčená. Pomohl roztřídit staré rozdrcené byliny a nezájmem pozoroval, jak si jeho velící snaží zastavit krvácení.
„Očividně ano…vlastně ne.“ Zamračila se. „Jak moc jsem to dneska podělala?“ Teprve teď se nechala ošetřit.
„Tak akorát.“
„Jsi vždycky milý, Andy. Pamatuješ si ještě složení toho léku, který míchával Carson?“ Místo odpovědi ji podal tlouček s třecí miskou. Hnědovláska udělala nějaké podivné gesto a přijala podávané keramické nádobí.

Lornemu trvalo nějakou dobu, než se vrátil do místnosti. Sedl si na své oblíbené místo a pobrukoval si americkou hymnu. Sem tam si promnul oko. Celý svůj výstup zakončil tím, že se položil na záda a zavřel oči. Myšlenkami se vrátil do starých dobrých časů. Neuvědomil si to, ale usnul.
Zuzana konečně dorazila i s Andym. Něco svírali rukou. Šeptem rozmlouvali. Oba obdařili ostatním úsměvem. Petersonová si odhodila zraněnou rukou vlasy z obličeje a přiklekla k spícímu majorovi. Strčila do něj. Když jej probudila, tam mu dala do rukou to, co donesla.
„Není to sice od Becketta, ale umíchali jsme to,“ pochlubil se Green. Zuzana mlčky přikývla. Stáhla mu pásku z oka a něco mu tam namazala. „Mělo by to zabrat.“
„Seržante, proč to všechno komentujete?“ Muž se právě uvolnil. Cítil účinky nedokonalé masti. Chladila.
„Jen tak.“ Poškrábal se na hlavě. Doufal, že nic nezapomněl. Ty první věty si připravoval. Koutkem oka zaznamenal majora Wintersona, který přešel k Zuzaně.
„Co se vám stalo z rukou?“ zajímal se ustaraně George. Opatrně vzal její ruku do své.
„Nehoda,“ zamumlala. Postavila se. „Prostě jsem praštila rukou do skla, nic vážného.“
„Majore, dejte si pohov,“ poznamenal Lorne a přišel k dvojici.
„Potřebuje to pravidelnou kontrolu.“
„V tom případě, kapitáne, pojďte prosím za mnou.“ Zuzana poslechla a George se zamračil. Sledoval, jak jí Evan odmotal obvaz a pozorně si prohlížel rozřezanou ruku. Šeptali, ale neslyšel je. Možná šlo jen o hloupé omluvy, a nebo jiné věci. Všiml si, jak jí co nejopatrněji ruku zavazuje. Vykouzlil na kapitánově obličeji úsměv, který však přešel do smutné grimasy. Něco mu sdělila. Muže to znepokojilo. Objal ji, mělo to být uklidňující gesto. Chvíli tam postávali a na konec se od sebe oddálili. Slova, která si řekli, nikdo neslyšel.

Počasí se od včerejška moc nezměnilo. Jenom pršelo zase o něco víc. John se probudil a otevřel oči. Jako první uviděl Mac opřenou zády o stěnu, jak se o něčem šeptem baví se Zuzanou. Když plukovník postřehla, že je vzhůru, usmála se na něho. Přesunul se k nim.
„Jak je ti?“ staral se potichu muž, aby nevzbudil Andyho, George a Evana.
„Fajn,“ pousmála se blondýnka. „Právě se dohadujeme, kde seženeme jídlo,“ uvedla ho do situace.
„Já tvrdím, že v jídelně něco být musí,“ řekla Zuzana.
„A já zase, že po pár staletích tam toho sice bude spousta, ale ne k jídlu. Jedině že bychom chtěli nějaké řídké problémy s hustým běháním. Ale to bych to spíš pak tipovala na otravu,“ ušklíbla se Mac.
„Máme zatím tyčinky…“ nadhodil John.
„Vy máte tyčinky… mně se z toho zvedá kufr…“ zamračila se Mac. „Ale je tady les, tak třeba tam bude nějaká zvěřina. Ale aspoň o vodu se starat nemusíme. Z toho deště toho bude dost.“
„To je fakt,“ souhlasila Zuzana.
„Fajn, takže počkáme, až se vzbudí zbytek a pak se vydáme prozkoumat teda tu jídelnu. Když nic nenajdem, přesunem se do kontrolní místnosti, která je kousek, a někdo půjde něco ulovit ven. Budeme losovat,“ povzdechla si Mac a unaveně si protřela oči. John ji pozoroval. Tenhle stav znal. Chtěla se odsud jen dostat. Nic víc. Za pár minut se vzbudil i zbytek. Počkali, než se pořádně proberou a pak vyrazili.

Cesta, která jim jindy trvala pár minut, zabrala skoro hodinu. Nejhorší bylo, když přišli k místu, kde čekali schody a místo nich zela ve zdi jen velká díra vedoucí ven.
„Ehm….“ hlesla Mac a sledovala déšť.
„Hm, proč ne,“ vysoukal ze sebe Evan.
„No nic, tak jdeme ne?“ pokrčila rameny Petersonová.
„Zas budu mít místo bot ponorky,“ zamručela Mac, ale seskočila dolů jako první. Bláto hlasitě začvachtalo. Tenhle zvuk se ozval ještě pětkrát. Vydali se k protější věži, která byla vzdálená pár desítek metrů. Cestou museli překonat ještě pár neidentifikovatelných částí města. Byli vděčni, když se zase vnořili do útrob starého antického města.
„Jestli tohle absolvujem ještě jednou, budeme mít důvod k návštěvě ošetřovny se zápalem plic,“ zavrčel Andy a otřepal se.
„Hm, tím pádem já dřív umřu na podchlazení,“ breptla kapitán. Její tým se nezapřel. Mac se zastavila a s výrazem naděje se podívala na Johna.
„Zapomeň. Další kus oblečení nemám. Teda mám, ale nedám,“ vyhrkl.
„Škoda,“ povzdechla si, ale nepřestala ho sledovat.
„Vždyť ta bunda je nepromokavá,“ namítl.
„Jo s nápisem Made in China,“ ušklíbla se.
„Jdeme dál?“ zajímal se Andy.
„No, piškvorky tu hrát nebudem,“ odvětil George a rozešel se. Zbytek ho následoval. V této části města se staly chodby průchodnějšími, než v předchozí věži. Atmosféra se maličko uvolnila a chodbami se rozléhal tichý hovor, za kterého dorazili k jídelně. Židle, stoly a pilíře byly převrácené. Sem tam našli nějakou kostru. Při tomhle nálezu se Mac vždycky odvrátila jinam. V tu chvíli se jí před očima objevila kostra Sarah.
„Mám plísňový sýr!“ křikl Andy a vylovil zpod stolu nějaký chuchvalec.
„Mňamky,“ zašklebil se zhnuseně George.
„Říkala jsem vám, že tu nic nenajdeme,“ zamručela Mac a vylezla z kuchyně s pánví v ruce.
„Prosím tě, polož tu věc, co máš v ruce,“ vyhrkl John.
„Vždyť to je obyčejná pánev,“ hlesla zaraženě.
„Neříkejte, že umíte vařit,“ vykulil oči Winterson.
„Udělala bych vám nejlepší zapékané kuřecí prsíčka se sýrem a smetanou v celé galaxii Pegasus,“ pousmála se. Když viděla jejich pohledy, jenom protočila oči. „Proboha, vždyť mám dvě děti….A Abby se dožila dospělosti.“
„Tos tehdy vařila ty. Když jsme byli na Neeves?“ vykulil oči Sheppard. „Já myslel, že…“
„Tak teď jsem se urazila,“ nafoukla se a hrozivě zvedla pánvičku.
„Promiň…já jenom, že…“ rychle ze sebe soukal John. Pánvička se nebezpečně blížila.
„Jsme spolu čtyři roky a ty nevíš, že uvařím skoro cokoliv?“ zavrčela výhružně.
„Byli jsme většinou na Atlantis…nebyla možnost…“
„A ještě vypustit z pusy takovou hovadinu,“ zaprskala a pánvičkou mu mávala před nosem.
„Hele ten sýr se pohnul,“ zaznělo nadšeně od Zuzany, která s Lornem šťouchala do původně sýru, který se za tu dobu vyvinul v novou formu života.
„Taky to bylo naposled,“ zkonstatovala Mac a mrštila po tom ohnivou kouli. Hýbající se chuchvaleček se vypařil.
„Hej, my to studovali!“ vykřikl uraženě Green a pozvedl P 90.
„Ať náhodou neskončí u mě,“ pousmála se a kývla ke zbrani. Telekinezí odhrnula z cesty nábytek. Evidentně se nudila. „Říkala jsem vám, že tady nic nenajdeme. Teda nic, co by se nehýbalo a dalo se to jíst.“
„Ale jako vědecký objekt to bylo zajímavé,“ zabručel Andy.
„Tak si najděte něco jiného. Třeba pochodující palačinku,“ odsekla Mac.
„Souhlasím s plukovníkem, měli bychom se vydat opravdu něco najít,“ vložil se do rozhovoru Evan. „Navrhoval bych skupinky po dvou.“
„Jasně. Jdu tady s majorem,“ řekla s nezájmem Zuzana. Lorne se zamračil.
„Půjdu s Greenem,“ rezignoval nakonec Evan.
„Kdybych se nevrátil, umlátila mě pánvičkou,“ stihl ještě syknout John k Wintersonovi. Ten se jenom pousmál a odešel se Zuzanou směrem k laboratořím v téže věži. Lorne a Andy se vydali směrem k dalším ubytovacím prostorám.
„Kam my dva?“ zajímal se John.
„Pojďme ven. Tady stejně nic nenajdeme a v lese možná něco ulovíme,“ povzdechla si Mac.

Potichu se krčili v křoví a pozorovali vypaseného divočáka, který zrovna rýpal čumákem v hlíně. John nabil, zamířil, vystřelil…a minul. Pašík se rozběhl pryč.
„Ale no tak!“ zamručela Mac, vytáhla mu zpoza pasu nůž a rozběhla se za prasátkem. Za chvilku mu zmizela z dohledu. Zpomalila a počkala, až se divočák uklidní a zastaví. Po chvilce to skutečně udělal. V tu chvíli hodila nůž a trefila ho. Ozvalo se bolestné zakvičení.
„Máš?“ vydechl John a opřel se o kolena.
„Jo, ale dej mi zbraň,“ poprosila ho. Podal jí berettu. Vnořila se do křoví a vzápětí se ozval výstřel. „Tohle nám vydrží na pár dní,“ zkonstatoval Sheppard, když divočáka uviděl.
„Jo. Nebudeme špinit Atlantis a necháme tu krev vytéct tady. Akorát….mohl bys mu odřezat hlavu?“ požádala ho.
„Jistě,“ přikývl a vzal si nůž. Mac se otočila. „Nevadí ti zabít ho, ale nemůžeš udělat tohle?“ podivil se.
„Nemůžu za to. Chtěla jsem, aby dlouho netrpěl, ale nějak se to nepovedlo. Nemám moc ráda, když jím ty zvířata, která jsem ještě před chvilkou viděla běhat,“ hlesla a otřepala se.
„Ale budeš jíst, že jo?“ ujišťoval se.
„Jo, to jo. Mám hlad, že bych snědla snad i tu tvoji tyčinku,“ přiznala.
„Smůla, Petersonová byla rychlejší,“ pousmál se, chytl divočáka za kopýtka a začal ho táhnout k městu. Teda zbytku města.

Zuzana šla vedle George a nad něčím diskutovali. Občas odsunuli stranou jednu z beden. Podlézali sem tam spadlý trám.
„Proč chcete jít do botanické laboratoře?“ zeptal se se zájmem George.
„Předpokládám, že tam něco bude. U nás zkoušeli pěstovat v místních podmínkách nějaké ovoce.“
„Nebude zmutované?“ spekuloval muž. Žena se zastavila a jen nesouhlasně zamručela.
„Vy musíte mít vždy…“ Co musel mít muž, to už se nedozvěděl. Všechno zaniklo ve výkřiku kapitána. Podlaha se pod nimi podlomila a oni chvíli padali. Nakonec skončili tak, že major spadl na záda a na něm přistála kapitán. Nějakou chvíli tam jen tak leželi, neměli chuť se moc hýbat. Zuzana zhluboka oddechovala a vzpamatovávala se ze šoku. Moc často se jí nestávalo, aby se pod ní propadla podlaha.
„Mohla byste ze mě slézt, kapitáne? Ne že by mi to nějak vadilo, ale radši bývám nahoře,“ ušklíbl se George a podíval se na Zuzanu. Ta maličko zčervenala a sklouzla z něho.
„Omlouvám se, majore,“ hlesla a zkoumala podlahu. George si ji pozorně prohlédl. Jak tam tak seděla s rozčepýřenými vlasy a čmouhami na obličeji od špíny, tak mu připadala strašně roztomilá. Rukou jí jemně zvedl hlavu. Podívala se mu do očí. Byli k sobě blíž a blíž. Než si uvědomili, co vůbec dělají, leželi na zemi a líbali se.
„Taky máš ten pocit, že jídlo počká?“ hlesl George a zaštrachal v kapse.
„Pokud neumřeme do té doby hladem a…“ major ji nenechal domluvit. Hnědovláska přenechala veškerou iniciativu na něm.

Zuzana se postavila a poupravila si tričko. Pohlédla vzhůru. Nad ní se rozkládala velká díra. Povzdechla si.
„Copak?“ zajímal se George a dopnul si poslední knoflík u košile.
„Doufám, že víš, jak se nahoru dostaneme,“ poznamenala. Major se jen ušklíbnul a přešel tam, kde měli být dveře.
„Pokud by ti nevadili schody, tak se můžeme vydat dál,“ začal si z ní utahovat. Zuzana k němu přešla a strčila do něj. „No, co? Dobrej nápad!“ pochválil se muž.
„Jo, brilantní, ale měli bychom si pohnout.“ Po téhle poznámce zrychlili. Od cíle je dělily tak dvě chodby. Moc se nezastavovali.
V botanické laboratoři je čekalo překvapení v podobě drobné džungle. Všude rostly rostliny, stromy a kdo ví jaké keře. Museli se vším prodrat, aby se dostali k nějakému stromu, na kterém rostly podivné plody. Připomínali vzdáleně meruňky.
Kapitán utrhla pár kousků a ochutnala. Usmála se a hned celý plod dojedla. Utrhla další a jeden hodila po majorovi.
„Co to je?“ zajímal se její společník.
„Nevím, ale chutná to jako meruňka, pravděpodobně to zmutovalo, jak jsi tvrdil…Hele, tak mě napadá, tobě je asi jedno s kým do té postele vlezeš, ne?“ Střelila po něm peckou.
„Au,“ zamručel a vrátil jí to, „víš, že ne,“ odpovídal na předchozí otázku, „mám velmi přísná měřítka. Ty jsi prošla.“
„Aha, myslím, že je znám. Holka nesmí vážit metrák, nesmí mít knírek a měřit metr čtyřicet pět.“ Postavila se na jednu z krabic a utrhla ten největší plod.
„Tak nějak… ale ty nemáš ani jedno.“ Založil si ruce na prsou a sledoval, jak se snaží otrhat něco, co kdysi bývalo meruňkovým stromem.
„Očividně, jinak bych neprošla…Přestaň se mi dívat na zadek!“ slezla a strčila do něj. Pak si sklidila nedaleký stůl a vykládávala na něj plody.
„Tak se taky podívej na můj.“ Začal jí pomáhat. „Mimochodem, jak jsi věděla, že tady něco takového bude?“
„U nás z toho botanici pálili alkohol, teda vlastně chemici. Botanici vypěstovali, odvedli půlku ovoce a zbytek dali chemikům, kteří udělali meruňkovici,“ řekla a přešla k jedné části, kde stávala skříň a odsunula nějakou zástrčku, otevřela tajnou schránku. „U vás jsou asi pěkně poctiví.“ Okomentovala to, že tam nic nenašla. „Nedivím se, kdyby se to dostalo na povrch, tak mám průšvih i já.“ Zamrkala na druhého a oba se snažili natrhat co nejvíce plodů. Čím víc, tím líp. Nebylo jasné, s čím přijdou druzí.

„Měli jsme nasbírat dřevo,“ zafuněl Sheppard a pustil divočáka na zem.
„To mokré? No nevím,“ zakroutila hlavou Mac a začala rozdělovat porce pašíka na dny. Potom z nich odkrájela jednotlivé porce. John mezitím našel kusy starého nábytku. Položili je doprostřed jídelny a Mac jedinou ohnivou koulí rozdělala oheň. Maso hodili na pánev, která před chvilkou Johnovi poletovala před nosem, a dali ji nad oheň.

„Steak…“ začmuchal George, když se blížili k jídelně. Zuzana přikývla. V místnosti už byl i Andy s Evanem a oba se ládovali něčím z rozpraskaných talířů, které našli v kuchyni.
„Co to máte?“ zajímal se s rozzářenýma očkama Winterson.
„Prase. Ulovili jsme ho v lese,“ vysvětlil John a oblízl kostičku.
„Čuník. Miluju čuníka,“ zaradoval se a hned vyfasoval porci.
„Chcete taky?“ zeptala se Mac Zuzany. Ta jenom zavrtěla hlavou.
„Díky, měla jsem meruňky.“
„Meruňky?“ podivil se Evan.
„Jo,“ přikývla kapitán a rozdělala sáček, který měla v ruce. Bylo v něm plno krásných plodů, pravděpodobně meruněk.
„Zákusek,“ zaradoval se Andy.
„Fakt nechcete? Nevíte, o co přicházíte, kapitáne,“ usmál se George a vesele se ládoval kusem masa. „A je to dobré,“ zamlaskal. Zuzana na něj zděšeně pohlédla. Mlaskající lidé ji přiváděli k šílenství.
„Fakt si nedám,“ trvala na svém Petersonová.
„Vegetarián?“ hádala Mac.
„Ne, jenom jsem měla opravdu hodně těch meruněk. Jsem plná... a nejím vepřové.“
„Jak myslíte. Tak vám sestřelíme zítra nějakého ptáka.“
„To by bylo milé,“ přikývla. „Ale je to škoda nábojů.“
„Zvládnu to i bez nich,“ pousmála se Mac.

Tady bych chtěl jenom podotknout, že pochybuji i při veškeré averzi, kterou k němu cítím, že by Sheppard minul....ale nevadí... byla to fajn epizoda...
Ale s Wintersonem jo, s Wintersonem..... to bychom si asi nerozuměli hele

Povídka byla fajn, ale nevim, nevim....CHUDÁK RODNEY, jen ji na chvilku spustí z očí a jak to dopadne

Dark Angel: Díky za koment, moc moc . K tomu s minutím se vyjadřovat nějak nebudu a ani nechci...ale ta reakce na Wintersona Právě George asi hodně klesl v žebříčku hodnocení Ber to sportovně (Kašli na sport )

sgcatlantis: Díky za hodnocení...Hele, jak chudák Rodney? Chodí s ním? Je jeho žena? Má s ním nějaké závazky? Ne? Pak o tom nemusíme diskutovat, Rodney je Zuzanin dobrý přítel. (Rodney si za to může sám, měl se rozhýbat a měl by ju on )

Úvodem menší změna. Dneska tady šoupnu povídku já, protože s Mooony se nebaví net.

Jen název topicu si bude muset potom opravit sama

ale úspěšně tady máme atřetí část....předposlední

Znovu a naposled, part 3

Konečně mohli vyrazit dále. Stále nepostupovali nějakou závratnou rychlostí. Po jídle na ně opět dolehla únava a oni zatoužili po spánku. Navzájem si pomáhali přelézat díry a případné popadané věci.
„Zajímalo by mě, co se tu stalo. Atlantis přežila několik set let a najednou za dalších pár desítek let vypadá takhle?“ zhrozil se John. Při posledních slovech rozhodil rukou, aby dal tomu, co říká větší váhu. „Přijde mi to zvláštní.“
„Pravděpodobně nějaký útok,“ zafilozofoval Lorne.
„Podle McKayova deníku se přesunuli na jinou planetu. Kdo ví, jak to dopadlo…teda, víme, jak to dopadlo, ale…hergot, já se v tom ztrácím,“ postěžovala si Zuzana. Zahekala a snažila se přelézt jeden spadlý sloup. George jí pomohl a sám jej pak přeskočil.
„To je jedno, až dorazíme do řídící místnosti, tak to zjistíme,“ zamumlal Winterson. Dal tím najevo, že si nepřeje, aby se tu rozváděli jakékoliv teorie. Jen půjdou a na podobné šílenosti bude spoustu času.
Mlčení je zpomalilo ještě více. Sem tam si museli najít jinou cestu. Přeskakovali díry. Do kontrolní místnosti museli jít dokonce deštěm. S remcáním nakonec vběhli do nekončícího přívalu vody a snažili se co nejméně zmoknout. Pak přišel nějaký problém s hlubokou dírou, kterou složitě obcházeli, protože přeskokem by riskovali nějaká zranění. Nakonec se dostali k vytouženému cíly.
Řídící místnost vypadala nejvíce zachovale. Pravda, některými místy sem tekla voda. Prach se zvadal od bot. Spadlé podpěrné pilíře znesnadňovaly cestu. Brána ležela na zemi a to tak, že pokud by se někdo pokusil dovolat, tak vytvoří díru do podlahy. Vlastně se tam díra nacházela. Země se pokoušela několikrát spojit s touhle galaxií, avšak neuspěla. Balkón s výhledem na hvězdnou bránu dávno nebyl balónem, ale něčím roztříštěným na schodech. Kancelář velícího neměla jediné sklo a půlka se propadla. Všude po zemi se válely kosti, tedy to co se nestihlo za ten čas rozložit. Na všechny přítomné tenhle pohled působil svíravým dojmem.
Vyšli po schodech nahoru. Všechny staré antické obrazovky byly roztříštěné. Na zemi leželo pár notebooků. Mac jeden z nich zvedla a oprášila. Vypadal, že je v jednom kuse, avšak pouze klamal. Jakmile ho otočila, začaly vypadávat různé komponenty.
„Skvělé. Majore, budeme potřebovat váš tablet,“ povzdechla si Mac.
„Podle toho na co,“ řekl Evan.
„Na to, abych si na něm udělala táborák,“ odsekla. „Potřebujeme se dostat k záznamům a zjistit, co se stalo.“
„Mně je to vcelku jasné,“ zavrčel a rozhlédl se po místnosti. „Co chcete vědět víc.“
„Jak, kdy a proč?... Co jsme udělali špatně,“ zavrčela. John i George zpozorněli. Oba tenhle tón znali až moc dobře. Jednoduše říkal ´Udělej, co chci a já ti za to nechám hlavu vcelku.´
„Upřímně, plukovníku. Je mi to zcela jedno. Chci se jenom dostat zpátky do naší reality.“
„Jo a já snad chci zůstat tady?“ vyštěkla. „Tohle je naše realita a evidentně se podělala kvůli tomu, že jsme skončili tady. My se musíme vrátit a napravit to. Máte děti, majore?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou zaraženě.
„V tom případě nemůžete vědět, proč to chci změnit. Nejde mi až tolik o to, kolik lidí zemřelo, ale jde mi o to, že je mezi nimi i moje dcera. To je hlavní důvod, proč se chci vrátit zpátky. Jinak bych to nijak neřešila. Měla bych tady svého přítele a to mi ke spokojenosti celkem stačí.“
Zuzana poklepala Evanovi na rameno a něco mu pošeptala do ucha. Poslechl a hodil tablet Blackové. Ta jenom přikývla a připojila ho ke konzoli. V tu ránu se z jednoho panelu za ní vyvalily jiskry a vyletěl do povětří.
„Co to bylo?!“ vykřikl Lorne a vyběhl nahoru po schodech. Mac se jenom vyděšeně dívala na místo, kde zela prázdná díra.
„Ehm….asi moje chyba,“ hlesla. „Omluvte mě…musím pryč,“ vyhrkla. Odhodila tablet na nejbližší konzoli a odběhla na terasu.
„Její chyba?“ zavrčel major.
„Nechte ji být,“ ozval se konečně Sheppard. „Zkuste si představit, jak jí musí být. Není jednoduché vidět kostru svého dítěte, když jste ho naposledy viděli, jak spinká v posteli. I tak se divím, že nebouchla dřív.“ Evan chtěl něco poznamenat, ale stáhl se. Prostě nic neřekl.

„Co se děje, Ginny?“ zeptal se potichu John, když za ní přišel na terasu.
„Ujelo mi to. Zase,“ odpověděla a setřela si z obličeje slzy smíchané s dešťovou vodou.
„Pojď dovnitř.“
„Stane se to znova,“ zavrtěla hlavou. „Nechala jsem se zbytečně vytočit,“ povzdechla si. „Něco je tu špatně.“
„Celé tohle je špatně,“ upřesnil.
„Ne, jde o něco jiného. Slyším, co si myslíte a nemůžu to ovládnout. Nemůžu to zastavit ani kontrolovat. Kdybyste aspoň mysleli potichu. Je to hrozné,“ zavrtěla hlavou. „Tady je aspoň ticho.“
„Čím to je?“
„Mě se ptej,“ pokrčila rameny. „Dost na to, že mám v tuhle chvíli v hlavě sebe.“
„Jak se na to budeš cítit, tak přijď, ano?“ ujišťoval se. Jenom přikývla. Dal jí pusu a odešel dovnitř.

„Je v pohodě?“ zajímal se George a kývl směrem k terase.
„Nemám tušení,“ pokrčil rameny John a vzal si ho stranou od ostatních. „Má menší problém s telepatií. Nedokáže ji ovládat.“
„To není dobrý.“
„Není, když vezmeme v úvahu, že každý tady přemýšlí na víc jak sto procent. Nezávidím jí to.“
„Tak jo, lidi, co kdybychom tady přestali sedět a začali něco dělat?“ozvalo se nad nimi. Mac se právě vrátila z terasy. Vypadala sice jako by skočila do bazénu, ale jinak se tvářila, jako by se nic nestalo. Vykroutila si vlasy na zem a přeběhla ke konzoli s tabletem.
„Dovolíte, majore?“ zeptala se ledově a protáhla se mezi ním a konzolí. Současně vzala tablet a připojila ho. Na obrazovce se rozblikal poslední spuštěný program – autodestrukce.
„Nebouchne to, že ne?“ ujišťoval se George.
„Ne, dávno to nefunguje, jinak bychom tu nestáli,“ zavrtěla hlavou Mac a zrušila poslední příkaz. Objevila se hlavní obrazovka. Chviličku na ni jenom tak zírala, než si vzpomněla kudy k „palubnímu“ deníku. Chtělo to heslo vyššího důstojníka. Mac tam zadala svoje, ale nepovolilo jí to přístup. Vzhledem k tomu, že znala i Johnovo, vyzkoušela i jeho. Bohužel se stejným výsledkem.
„Majore, budeme potřebovat vaše heslo. Naše byly vymazány. Budeme doufat, že máte stejný přístupový kód,“ křikla. Lorne s kyselým výrazem zadal svoje heslo. Na monitoru se objevil seznam dní. „Bingo. Díky,“ pousmála se a začala listovat mezi zápisy. „Kolikátého je dneska?“ zeptala se.
„Druhého května,“ odpověděl Andy.
„Dík,“ přikývla Mac. V seznamu našla datum z předchozího dne. Rychle přelétla hlášení. Narazila na první zmínku o tom, že zmizeli a o jejich hledání. Zamračila se a přešla k dalšímu datu. Kromě dvou vět o tom, že je stále hledají a nenalézají, tam nebylo nic užitečného. Následujících pár týdnů se tam objevovala tatáž věta. Až po čtrnácti dnech je prohlásili za nezvěstné. Povzdechla si a přeskočila o pár týdnů dopředu. Skoro ke konci. Otevřela pátý záznam od konce.
„Je tam něco?“ zajímal s Winterson, když viděl, že Mac zpozorněla a naprosto hltá řádek po řádku.
„Ehm….jo,“ přikývla a usadila se pohodlněji. „Bohové se blíží. Tohle je pátý zápis od konce. Byla vyslána zpráva o pomoc k Eagerům a Wraithům, ale Bohové se blížili mnohem větší rychlostí, než mysleli. Potom tady je pár dalších záznamů. Povětšinou výsledky nějakých výzkumů, ale ani slovo o evakuaci,“ zamračila se.
„Třeba si mysleli, že to zvládnou,“ nadhodil Andy.
„Tak to pochybuju. Woolsey musel vědět, že proti Bohům nemají šanci,“zavrtěla hlavou Mac a otevřela další den. „Major Lorne dal povel k evakuaci….hmm…to brzo….“ ušklíbla se. Evan se zamračil. „Rozhodli se přesídlit na jinou planetu.“
„Tak jak je možné, že je našli?“ podrbal se na hlavě George.
„Nejsem jasnovidec,“ pokrčila rameny Mac a začetla se dál. „Vybrali planetu…kousek od stanoviště Alfa. Ještě týž den vzlétli. Bohové poškodili pár systémů, ale nic vážného ….další dva dny letěli.“ Tady se Mac odmlčela a začetla se.
„Napínáš nás,“ poznamenal potichoučku John.
„Jo…promiň…. Jakmile dorazili k planetě, Bohové už tam čekali. Okamžitě začali lidi posílat bránou. Píšou tady, že Rodney šel…“ tady se jí hlas maličko roztřásl. „Rodney šel pro Sárinku. Chtěl ji poslat domů.“ Musela na chviličku přestat. Tohle bylo moc. Zhluboka se nadechla a po pár vteřinách pokračovala. „V jednu chvíli se brána zavřela a znova nešla vytočit. Zelenka přišel na to, že Bohové poslali stopovací virus. Podle záznamů to musel být něco, co udávalo polohu Atlantis. Zbraně Bohů poškodili štíty. Atlantis šla k zemi. Náraz byl prudký. Podle dalších záznamů, které jsou místy hodně zmatené, se město roztříštilo na kusy a vojáci Bohů pronikli dovnitř.“
„A dál?“ vydechl Andy.
„Dál?“ opáčila. „Dál nic. Tohle je poslední zápis. To bylo vše, co se přepsalo z audio záznamu. Nikdo neměl čas během toho zmatku něco zapisovat, je to strohé.“
„Je možné, že žili ještě pár dalších dnů, jenom…“ hlesl George.
„Nevím, co by bylo lepší,“ zašeptala Mac a odložila tablet. Protřela si oči. Pohlédla dolů ze schodů. Leželo tam pár koster. Sešla k nim a podívala se na psí známky. První byl Chuck a druhý Lorne. Sedla si k nim.
„Uvědomuješ si, že to není tvoje vina, že ano?“ ozval se za ní John a položil jí ruku na rameno.
„Podívej se, jak umřeli,“ zašeptala a mávla rukou ke kostrám. „Chuckova lebka…“ ukázala prstem na hlavu. „Je tam díra. Asi na šířku nože….“ nechala větu nedokončenou. „A Evan…podívej se na ty žebra. Jsou na padrť.“
„Mučení?“
„Ne, zbraň. Možná telekineze,“ pokrčila rameny. Jenom přikývl a šel se podívat k ostatním. Mac ještě chvilku seděla. Najednou se jí zdálo, že se pod schody něco mihlo. Zamrkala a vstala. Znova ten stín. Přehnal se okolo schodů a zmizel ve dveřích u brány. Mac si vytvořila ohnivou kouli a opatrně se vydala za ním.
„Mac!“ zasyčel John. Nevšímala si ho. Vnořila se do chodby. Oheň v její dlani ozařoval skoro celou chodbu, ale nikde nikoho neviděla. Tenhle pocit měla už párkrát. „Co to vyvádíš?“ sykl za ní Sheppard.
„Měla jsem pocit, že něco…že tu někdo je,“ zamumlala.
„Jsi unavená.“
„Johne… proč mi v tomhle nikdy nevěříš,“ povzdechla si nešťastně. „Dost na tom, že by mě Lorne nejradši uškrtil. Tak aspoň ty mi to usnadni.“
„Promiň….jenom nemám dojem, že by tady někdo mohl žít.“
„Jo a ten Kurét tu byl na dovolené, ne?“ odsekla a pokračovala dál. Zahla za roh. V tu chvíli ji něco srazilo na zem. Vykřikla a hodila po neznámém ohnivou kouli. Trefila, ale neznámý běžel dál. Rychle se zvedla a utíkala k bráně.
„Někdo tu je!!“ zakřičela a rychle vyběhla po schodech. Zbytek se rychle postavil a sáhl po zbraních.
„Kdo?“ vyskočil Winterson.
„Jeden z Bohů!“ odpověděla Mac a hodila na sebe Johnovu bundu. Seběhla zpátky ke schodům a znova se vnořila do chodby. Tentokrát následovaná ostatními. Běžela pár chodeb v čele. Nevěděla, jak daleko od ní je zbytek. Na jedné z křižovatek se musela zastavit. Nebylo po něm ani vidu, ani slechu. Naštvaně kopla do zdi.
„Máš?“ zafuněl John.
„Vypadám na to?“ opáčila. „Ksakru.“
„Hele, není to ta laboratoř, o které se v deníku zmiňoval McKay?“ podivil se George a přešel k jedněm dveřím. Otevřel je.
„Je dobré do toho šťourat?“ ozvala se Zuzana.
„Nebojte se, nikdy to nefungovalo,“ řekla Mac a obhlížela si přístroj. „Je vypnutý,“ dodala. Viděla, jak skupinka tří z jiné reality neochotně nadupala do místnosti.
„Fajn, takže tady by někde mělo být nějaké vysvětlení?“ zeptal se Andy.
„Jo, Rodney nějaké důležité údaje, tedy podle deníku, nahrál do stroje. Bohové to pravděpodobně nepovažovali za důležité, tak to nechali tak, jak to je. Stejně nikdo nikdy nepřišel na to, k čemu to slouží,“ prohodil John. Všichni pokývli.
„Ehm, nechci být rejpa, ale má to dělat to, co to dělá?“ zamručela Zuzana. Pomalu se přesouvala ke dveřím. Nevěřila antickým podivným a neznámým strojům.
„V klidu, kapitáne, nic vám to neudělá. Kolem toho chodili všichni z Atlantis, ale…“ v tu chvíli se George zarazil. Stroj začal pištět a neviditelná vlna odhodila Zuzanu na protější stěnu. Žena narazila hlavou do tvrdé slitiny a svezla se bezvládně na zem.
Andy se k ní rozeběhl a snažil se zjistit, jestli se jí nic nestalo. Lehce ji propleskl. Nic, musel to několikrát zopakovat, než na něj pohlédla.
„Kapitáne?“ staral se Lorne, který stál vedle.
„Co je?“ zamručela a posadila se. Opřeli ji o stěnu. „Mám nejapnou otázku, ale je k věci,“ nahodila. Nechali ji pokračovat. „Nemáte někdo něco na jídlo?“ Snažila se myslet na něco jiného.
„Ona se vážně praštila do hlavy,“ poznamenal Evan, přesto si prohledával kapsy. Třeba by mohl nalézt nějakou zapomenutou tyčinku.
„Ne, pane, tohle je u ní normální,“ poznamenal seržant a zbytek rozhovoru směřoval k Zuzaně, „jak se cítíte?“
„Jako bych přeletěla zhruba celou místnost, praštila se do hlavy a podlaha se hýbala. Vynechala jsem něco?...Jo, už vím, ještě mi chybí něco na jídlo.“ Tímhle si vysloužila vražedný pohled od seržanta. „Ale díky za starost, Andy,“ zamumlala a zavírala oči. V tuhle chvíli oslovený zjišťoval, že je zle. Sedl si vedle ní.
„Odpočiňte si, madam,“ zašeptal. Kývl na ostatní, aby to nechali a věnovali se práci, kterou měli. Očima vyhledal Lorna. Mezi nimi proběhla nějaká komunikace. Nakonec velící přikývl a usmál se. V tu chvíli žena po seržantově boku usnula. Spadla muži na rameno a ztěžka oddechovala.

Podařilo se jim stáhnout veškerá data. Mac si je četla. Všechno patřilo k Rodneymu výzkumu. Věci, které považoval za důležité, uschoval. Samozřejmě si všimla nějakých antických dat, kterým nepřikládala moc pozornosti. Lorne však usoudil, že tam zůstanou a nikdo je nevymaže. Stejně tablet patřil jemu.
Rozhodli se pro další postup. Vzbudili kapitána, která do této doby tvrdě spala. Zuzana neochotně vyrazila s ostatními. Musela jít, i když se občas země několikrát zhoupnula. Nedala to na sobě znát, jen se přichytila nejbližšího. Postupem času se vše srovnalo.
Procházeli další temnější chodbou. Světla tady pronikalo jen málo, většinou z nějakých trhlin ve stěnách. Všude se válely trosky, prach a špína. Jenom horko těžko se prodírali dál a dál. Konečně se cesta maličko uvolnila.
„Au,“ sykla Mac, když procházeli kolem jedné ze stěn.
„Co?“ staral se John.
„Já nevím. Je to pryč,“ pokrčila rameny. „Prošla jsem kolem té zdi a rozbolela mě hlava.“zamračila se.
„Projdi kolem ní znova,“ pobídl ji John.
„Proč?“
„Dělej.“ Poslechla a kousek se vrátila.
„Dobře! Dobře! Něco tu nehraje, ale už kolem toho nejdu!“ vyjekla a odběhla kousek dál. George se napřáhl a pažbou Johnovy zbraně několikrát praštil do zdi. Roztříštila se. Potom už nebyl problém díru zvětšit. Za stěnou se objevila malá místnost a v koutku našli další krabičku. Ta jenom blikala a potichoučku vrněla.
„Nic to nedělá,“ zamračil se George. Major Lorne k zařízení připojil laptop a začal stahovat data. Netrvalo dlouho a Mac vykřikla a chytla se za hlavu.
„Vypněte to!“ zakřičela.
„Jak?!“ vyhrkl George, když viděl, co se děje.
„Vyhoďte to do luftu, rozstřílejte to, ale hlavně to vypněte, nebo se zblázním!!“ Slyšela tisíce hlasů, které nadávaly, křičeli, o něčem uvažovali… Bylo jedno, co říkaly nebo křičely, chtěla je umlčet. Cítila, jak s ní John zatřásl. Nevnímala ho. Ucítila, jak ji objal. V ten moment se ozvala ohlušující rána. Hlasy začaly ustávat. Zmateně se rozhlédla. John klečel u ní a ustaraně ji pozoroval. Místo přístroje byla díra.
„Mac….“ Jenom zakroutila hlavou.
„Musím ven, jinak nejspíš omdlím,“ vysoukala ze sebe bílá jako stěna. „Budu na terase o patro výš,“ oznámila a vypotácela se ze dveří. Všichni se báli jenom pohnout.

Mac se vrátila asi o půl hodiny později. Byla ještě pořád hodně bledá, ale už vypadala klidněji.
„Asi se vám nepodařilo zachránit nějaká data, že?“ povzdechla si a ukázala na díru ve stěně.
„Něco málo ano. Jenže je to anticky a neumím tak rychle číst,“ zamračil se Evan a zkoumal tablet.
„Můžu?“ zeptala se. Pokrčil rameny a podal jí ho. Odešla do rohu a posadila se. Začala číst staré antické záznamy. „Takže…“ ozvala se po chvilce. „Mám vysvětlení toho, proč jsem nedokázala sem tam ovládnout svoje schopnosti.“
„Ano?“ ušklíbl se Lorne.
„Ano, majore,“ přikývla nevzrušeně. „Je to určené pro špionáž. Vysílalo to na určité frekvenci a ten, kdo byl na tu frekvenci cvičený, mohl poslouchat cizí myšlenky. Problém je v tom, že je to tisíce let starý přístroj, který přežil zřícení, takže odhaduju, že se pokazil.“
„Špiclovat vlastní lidi? To je nechutné,“ zamračil se John.
„Není, je to jen opatrnost. Nepamatuješ, že Eagerové se od Antiků nedají rozeznat, dokud nezaútočí?“ zakroutila hlavou Mac.
„Takže už je vám dobře?“ zajímal se George o Mac.
„Ne, ale je mi mnohem líp. Konečně jsem zase v hlavě sama,“ pousmála se a podrbala se na hlavě. „Půjdeme?“
„Jistě,“ přikývl John a vyšel za ní.

Konečně zase narazili na jednu u prázdnějších chodeb. Oddechli si. Prachu a špíny měli dost. V jednom okamžiku zpoza rohu něco vyběhlo a přeběhlo to do chodby, kterou se chtěli vydat.
„To je to, co bylo u kontrolní místnosti!“ křikla Mac a vyběhla za postavou. Neznámý zmizel za nejbližším rohem, který zbytek vybral smykem.
„Kde je?“ křikl Green.
„Netuším. Běžte každý jedním směrem!“ křikla Mac a s Johnem se vydala chodbou rovně. Zuzana a Green šli doleva a Lorne s Georgem doprava. Žádná skupina nebyla zpočátku úspěšná.
„Podívej,“ zašeptala Mac a snažila se co nejopatrněji přiblížit k postavě, která se blížila k zatáčce. Podle paměti věděla, že se o tři metry dále chodba rozdvojovala. Kdyby neznámého vylekali, tak se pravděpodobně nedozví, kam zabočil. Čert nechtěl a sledovaný si jich všimnul. Rozeběhl se dále. „Volej ostatní! Chytnu ho!“ křikla žena.
„Opatrně,“ sykl John a vysílačkou oznámil situaci zbytku. Mac běžela, jak nejrychleji mohla. Snažila se neznámého neztratit z dohledu. Zastavila se na křižovatce cest. Zavřela oči a telepatií prohledala okolí. Maličko se pousmála. Našla ho. Byl schovaný v jedné šachtě. Potichoučku se připlížila a otevřela prudce dveře od větrací šachty. Ve tmě se tam krčil malý mužík s vousy.
„Vylez!“ štěkla Mac a vytáhla ho ven. Jenom něco vypískl. „Sklapni,“ zavrčela a přitiskla ho ke zdi. Nečekala od něho žádný odpor, takže ji celkem překvapilo, když se po ní ohnal a odrazil ji k protější zdi. Spadla na zem a on se vydal na útěk.
„Ženete se někam?“ pousmála se Petersonová, která se vynořila z postranní chodby, a namířila na něho zbraní. Mac se sesbírala ze země.
„Chytneš, jo?“ ušklíbl se John.
„Našla jsem ho…jenom na tom chytnutí budu muset zapracovat,“ zafuněla plukovník. „Nějak jsem neočekávala, že mě ten malej podvraťák praští,“zamručela. To už ale Green měl neznámého plně pod kontrolou. „Tak spusť. Kdopak jsi?“zeptala se Mac.
„Nic ti neřeknu.“
„Proč nemůžou být sdílnější?“ povzdechla si. Prohledala mu kapsy. Z jedné vnitřních vytáhla asi půl metru široký svitek. „Co to je?“
„Nic,“ zakroutil hlavou.
„Tak jo, lidi, držte ho.“
„Co chcete dělat?“ zajímal se Evan.
„On nám nic nepoví, tak to zjistím sama,“ vysvětlila. „Telepatie,“ dodala, když viděla nechápavé pohledy.
„Pallas,“ vydechl neznámý.
„My se známe?“zamračila se a marně si snažila vzpomenout. Ona a obličeje, to nešlo dohromady.
„Měla jsi být….mrtvá.“
„Pardon, ale nikdy nedělám, co se mi řekne. Tvoje jméno.“
„Damón.“
„Skvěle, tak seď v klidu,“ ušklíbla se a podívala se mu do očí. Byl to nejsnadnější způsob. „Vidíš, že to šlo,“ pousmála se a otočila se na své společníky. „Tohle neztraťte,“ podala svitek Greenovi. Ten ho pevně sevřel. „Dostane nás to domů. Pokud to přeložíme,“ dodala s povzdechem. „Je ovšem smutné, že tady žiješ sám.“
„To si nemyslím,“ zamručel a ušklíbl se. Odněkud se ozvalo zavrčení. Bylo stále hlasitější. Z nějaké velké trhliny se vynořili čtyři Kuréti. Damón jenom něco křikl a oni zuřivě zaútočili.
„Co jim řekl?!“ křikl George.
„Zabte je!“ odpověděla Mac a vytvořila ohnivou kouli, kterou mrštila po tvorovi. Ten padl mrtvý k zemi.
„Utíká!!“ zakřičel Lorne a rozeběhnul se za prchajícím bohem. Green chtěl přiložit ruku k dílu a zastavit zajatce, avšak příliš pozdě mu došlo, o co utíkajícímu jde. Damón srazil seržanta na zem. Dopadající muž upustil svitek a ten se zakutálel někam do tmy. Damónovi se rozsvítila dlaň a tu ránu měl svitek v ruce. Pokračoval v cestě dál, nehodlal se ničím zdržovat. Kuréti byli jenom tři, takže od nich měli za chviličku pokoj a mohli pronásledovat boha s návodem na cestu domů. Běželi chodbami za prchajícím. Nevěděli, jak dlouho jej pronásledovali, ale najednou dorazili ke konci chodby. Další postup jim znemožnila díra, když se rozhlédli, tak zjistili, že věž pravděpodobně pukla. Pod nimi se nacházela hloubka pár metrů. Damón jít jinudy nemohl, a tak jeden po druhém přeskočili do další části věže.
Všichni si oddechli, jakmile přeskočili a stanuli na pevné zemi. Po chvíli cesty vyskočil odněkud ze skuliny Kurét. Sheppard ho s přehledem zastřelil. Pokračovali dál. Dorazili na plácek dost podobný místnosti s bránou. Jen byl o něco menší. V tu chvíli se ze všech stran vyřítily zelené obludy a vojáci. Bylo jich okolo dvou desítek. Týmy začaly střílet i přes malý počet nábojů, který jim zbyl. Střely lítaly všude kolem. Zvířený prach poletoval vzduchem. Atlanťanům zbývalo už jen pár nábojů a Mac docházela síla k vytváření ohnivých koulí. Po chvilce začínala intenzita střel slábnout z obou stran. Nepřátelé se začaly najednou stahovat.
„Granát!“ zakřičel Andy a odhodil kulatou věc. Všichni se přikrčili a zbytek prchajících vojáků proletěl vzduchem. Všude bylo najednou hrobové ticho. Prach se usadil na zem.
„No teda.“vydechl George, když uviděl, co se stalo s místností. Jedna z mála místností, která zůstala celá, byla teď plná trosek.
„On s tím pitomým svitkem utekl,“ zavrčela Zuzana.
„Najdeme ho. Teda Mac ho najde, že?“ujišťoval se John a podval se na zmíněnou. Mackenzie sledovala něco za ním. Zadíval se jejím směrem. Lorne byl zrovna skloněný a otočený k nim zády. Pár metrů od něj se právě zvedal jeden zkrvavený voják.
„K zemi!“ křikla Mac, rozběhla se k němu a srazila ho k zemi. Ozval se výstřel a vzápětí další tři. Lorne se rychle vyškrábal na nohy. Během chvilky zjistil situaci.
„Ležte,“ přikázal, když se zohnul k Mac. Držela si krvácející na okrajích spálenou ránu na břichu. Celá se třásla. Přiklekl k ní.
„Johna…“ vydechla.
„Už jde,“ přikývl. „Podplukovníku, rychle,“ zakřičel.
„Mac…“ zašeptal John, když se dostal k ní. „Vydrž….“
„Potře…buju pomoc…“
„Zvládneš to.“
„Dej…mi…dej mi ruku,“ vydechla. Poslechl a pevně tu její sevřel. Z ničeho nic věděl, co chce udělat. Tázavě se na ni zadíval. „Je…to snazší,“ odpověděla. Přikývl. Svoji ruku nechala na ráně a druhou co nejpevněji stiskla Johna. Dlaň jí zářila oranžově. Sheppard jenom nestačil zírat. Cítil se, jako by měl chřipku. Najednou vše ustalo. Mac pořád prudce oddechovala, ale stisk povolila a ruka jí sklouzla na zem. Sheppard víc neviděl. Omdlel. Winterson se k oběma sklonil a zkusil puls. Měli jej slabý. Chvilku váhal. Pak vyhrnul tričko od Mac. Místo, kde měla být rána, bylo dokonale nepoškozené. Chvilku jenom udiveně mrkal sejně jako ostatní.
„Měli bychom tady zůstat,“ navrhl Lorne.
„Souhlasím,“ přikývl George.

Mackenzie se s trhnutím probrala a rychle otevřela oči. Automaticky si zajela na místo, kde měla být rána. Nikde nic. Oddechla si a rozhlídla se kolem. John ležel o kousek dál. Chtěla vstát, ale někdo ji zadržel.
„Lež,“ zašeptal George a podal jí vodu. Napila se.
„Je v pořádku?“ kývla k Sheppardovi.
„Jo, jenom spí. Probral se dřív než ty a znova usnul,“ odpověděl. „Ty bys ho měla napodobit. Zkus ještě usnout. Budeme tě potřebovat, až získáme ten svitek. Abys nás pak neposlala k dinosaurům.“ Jenom se pousmála. Za Wintersonem se objevil Lorne.
„Můžu s vámi mluvit?“ zeptal se a znělo to celkem nervózně. Mac jenom přikývla. George odešel. „Chtěl jsem vám poděkovat.“
„A za co?“
„Měl střelit mě.“
„Pokud po tom tolik toužíte, majore, podejte mi pistoli, já vás střelím a pak vám dokážu, že to léčení fakt zabírá. Jenom vy jste takový exotický případ,“ odsekla.
„Věřím vám…jenom…“
„Jo….jenom vám to muselo dojít, až když jste viděl moje vnitřnosti, co?“ ušklíbla se. „Je to tak vždycky, takže mě to ani nějak nedojímá. Omluva se přijímá,“ odpověděla stejně chladně, jako se k ní choval celou dobu on. Nevěděl, co má říct. V její tváři nebyl výraz. Jakákoliv emoce. Netušil, co si myslí. Zato Mac se celkem slušně bavila. Nezlobila se na něho. Chápala, proč se tak choval.
Evan udělal jeden z nerozhodných pohybů rukou, konečně ji natáhl k plukovníkovi. Ta chvíli dělala, že váhá, ale nakonec ji stiskla a usmála se.

„Dobré ráno, Šípkový Růženku,“ pousmála se Mac, když se John probudil. Seděla opřená zády o zeď a celou dobu ho pozorovala. Jenom zamrkal a rychle se posadil.
„Jsi v pořádku?!“ vyhrkl.
„Jsem…díky tobě. Omlouvám se. Dělala jsem to poprvé. Přehnala jsem to.“
„Hlavně, že jsi v pohodě,“ usmál se a sedl si.
„Unavený?“
„Trošku.“
„Omlouvám se. Bylo to maličko sobecké.“
„Mac…“ pousmál se a přešel k ní. „Je mi opravdu fajn. Nic to nebylo.“ Mávl rukou. Chtěla ještě něco říct, ale John ji políbil. Zajela mu rukou do vlasů. V tenhle moment jí bylo jedno, co se děje..
„Ehm…neruším,“ hlesl George, když se objevil v místnosti.
„N-ne,“ zašeptala Mac červená od hlavy až k patě.
„Evidentně je vám lépe,“ usmál se.
„Jo. Můžeme vyrazit ulovit Damóna,“ prohlásila a zvedla se.
„Skvěle,“ zaradoval se. Vyšli za ním. V další místnosti, kde se původně bojovalo, čekal zbytek.
„Jdeme?“ zeptala se Mackenzie.
„Jste si tím jistá?“ zapochyboval Andy.
„Samozřejmě,“ přikývla. „Nemusíte jít, pokud nechcete. Ale já jdu,“ zamručela a seběhla ze schodů. „Damón krvácel, půjdeme po stopách. Ten svitek potřebujeme.“
„A kdo ho přečte?“ ušklíbla se Zuzana.
„Třeba já. Pokud to bude něco, co umím,“ pokrčila rameny Mac a vydala se po krvavé stopě. Nešli dlouho. Kapky krve se po chvilce začaly měnit v louži. Mac se zatvářila spokojeně. Dorazili ke dveřím. Když je chtěli otevřít, nešlo to.
„Sněhuláček?“ podal John s úsměvem Mac C4.
„Jistěže,“ pousmála se a z trhaviny začala něco vyrábět. „Ale dneska sněhuláček odpočívá. Dneska to bude sloník.“ Za pár chvil na dveřích trůnil maličký sloník. Zuzana, Andy a Evan jenom nechápavě koukali. „Kryjte se.“ Zaběhli za roh a George slona odpálil. Ozvala se detonace, která otřásla věží. Vzápětí se ozvaly další rány a ze stropu se sesypal prach. Kousek od nich spadl pilíř.
„Whouuhu,“ vyjekla Mac a opatrně se podívala do místnosti. Damón ležel v rohu celý zakrvácený a nehybný. John a Andy se nad něho postavili se zbraní.
„Co hledáme?“ zajímal se Evan a shodil ze stolu nějaké knihy.
„Svitek,“ odpověděla Mac. „Je asi půl metru široký a měl by mít pečeť. Sice odtrženou, ale měl by i mít.“ Začali hledat. Copak o to, svitků tady byla spousta, ale žádná s červenou pečetí.
„Mac…probírá se,“ zavolal John.
„Budeme doufat, že mu to moc nepomačkalo mozek. Potřebuju to z něho dostat,“ povzdechla si a počkala, než se Damón probral. „Ahoj. Vezmu to stručně, protože nemáš moc času. Kde je ten pitomý svitek, který si měl v ruce?“
„Ti?“ hlesl starořecky.
„Dopr…Metakino ta periechomena tis othonis.“ Jenom zakroutil hlavou. „Tvoje mínus,“ pokrčila rameny a podívala se mu do očí. Nejsnazší cesta. Muž najednou vykřikl. Mac se rychle stáhla. Byl mrtvý. „To já ne,“ vyhrkla rychle.
„Máš to?“ zajímal se John.
„Jistě,“ pousmála se a přešla do jednoho z rohů. Prudce dupla do podlahy a ta se v mžiku probořila. Objevil se tajný úkryt. V něm ležel svitek. „Mám tě,“ zašeptala Mac a jemně ho vzala. Zvenku se ozvalo vrčení.
„Přátelé?“ tipoval Lorne.
„Jo. Pojďme. Až moc rádi se tulí,“ pobídl je nervózně George. Vyběhli ze dveří. Zprava se k nim blížili zelené příšery. Rozběhli se na druhou stranu. Jejich cíl byla opět kontrolní místnost. Kličkovali chodbami, jak nejrychleji dovedli, ale příšery měli stále za sebou. Střelivo už jim dávno došlo. Mac chtěla běžet jako poslední, ale při každém pokusu ji John chytl za ruku a táhl ji za sebou. Po chvilce rezignovala. Konečně se opět objevili u díry z jedné části věže na druhou. Okamžitě ji přeskočili. Příšery je doháněly. Jakmile se objevily u díry, zarazily se. Skupinka prudce oddechovala a pozorovala z několikametrové vzdálenosti Kuréty, kteří se neodvážili skočit. Kuréti jenom nervózně přešlapovali, než se jeden z nich rozběhl a odvážil se skočit. V tu chvíli se vzduchem mihla ohnivá koule a on skončil o pět metrů níž.
„Dobrá trefa,“ uznal Green.
„Dík,“ přikývla Mac. Když si vydechli, vydali se dál. Stejnou cestou, jakou přišli. V kontrolní místnosti si konečně mohli oddechnout. Prozatím byli v bezpečí. Mac opatrně rozmotala svitek. Místy byl nečitelný a ona jen doufala, že to nejsou důležité části. Sfoukla dolů prach.
„Přečteš to?“ zajímal se John.
„Já….nevím, Johne,“ přiznala. „Potřebovala bych tady svůj notebook a poznámky a …“ zarazila se, podívala se na ostatní a rychle vstala. „Počkejte tady!“ vyhrkla a jemně položila svitek na zem. Seběhla ze schodů a proběhla dobře známou cestou k další díře. Seskočila dolů a venkem doběhla k další věži. K věži, u které byli první. Vlezla dovnitř a skrz trosky se dostala před svůj pokoj. Přede dveřmi se zarazila. Nebyla si jistá, jestli chce jít dovnitř. Chviličku tam jenom stála. Nadechla se a vešla dovnitř. Nechtěla se dívat do dveří nalevo, ale nic jiného jí nezbylo. Rychle se podívala na noční stolek, kde si notebook většinou nechávala. Kus nábytku ležel o dva metry dále, než byla zvyklá. Povzdechla si a začala se přehrabovat v troskách. Prohledala všechno. Skříně, poličky, šuplíky. Nikde nebyl.
„Vzpomeň si, sakra,“ zavrčela. Pak se pleskla do čela a klekla si na zem k posteli. Byl pod ní. Vzpomněla si, že když uklízela, zasunula ho pod postel, aby to vytvářelo dojem aspoň chvilkového pořádku, který byla Sarah schopna za pár minut zničit. Vytáhla ho a chtěla vstát, avšak zaujala ji jiná věc. Johnova kytara. Přeběhla na druhou stranu postele a vytáhla ji. Byla zaprášená, ale jinak v pořádku. Vzala ji, potom se sehla na zem pro pár čtverečkovaných papírů a vyběhla pryč.

„Co to sem táhnete?“ zamručel znuděně Andy, když se objevila zpátky.
„Kytara. Žertuješ? Ona to přežila,“ vydechl John a jemně si ji vzal. Mac jenom přikývla a po tváři se jí mihl úsměv.
„To jako budeme zpívat, nebo co?“ zamumlala Zuzana.
„Ne, jenom tady podplukovník je na ní maličko závislý,“ vysvětlila Mac a papíry hodila na zem. „Doufám, že máte svoje tužky,“ poznamenala a hned si ze pár vzala. „Já na to jdu psát překlad a vy si zahrajte třeba piškvorky,“ mávla rukou. „Majore, můžu zase zneužít váš tablet?“ Lorne jí ho beze slova podal. „Díky.“
„My zajistíme okolí,“ řekl Evan.
„Věřte mi, majore, to byste ho musel jistit dlouho. Nebude to hned. Sedněte si pěkně na místa, kde máte rozhled a u toho odpočívejte, když teda chcete mít přehled,“ zamručela Mac. Zuzana pořád nechápavě hleděla na nástroj v Johnově ruce.
„No co. Byla drahá,“ odpověděl. Mac zpozorněla.
„Říkal jsi, že ti ji dal jeden starý přítel, který si koupil novou a věděl, že o tuhle stojíš,“ zavrčela nebezpečně Mac.
„No….víš….“ hlesl nervózně John.
„Kolik?“
„Co kolik?“ dělal, že nechápe.
„Kolik ten krám stál?“
„Ehm…mohlo to být horší,“ odpověděl vyhýbavě.
„Tak kolik?...300 dolarů?...500?“
„Tři tisíce,“ zašeptal sotva slyšitelně.
„Kolik?“ vydechla Mac a byla si jistá, že se přeslechla.
„Tři tisíce.“
„Tři tisíce čeho? Korun, leva, rublů, jenů?“
„Dolarů.“ Mac zalapala po dechu.
„Tři tisíce dolarů?“ zašeptala. „Ty tři tisíce dolarů, za které měla Sarah dostat nový nábytek?“ zavrčela a postavila se.
„Nakonec jsme ho ale koupili,“ namítl a ucouvl. Zhodnotil situaci a zjistil, že to evidentně neuhraje ani na remízu.
„O dva měsíce později a ještě za pomoci mého otce!!“ vyštěkla. „Ty....ty peníze byly… asi tě praštím,“ vydechla.
„Mac…“ snažil se ji chytnout za ruku. Ucukla. Prudkým pohybem chňapla po svitku, druhou rukou vzala notebook a seběhla po rozbořených schodech dolů. Uvelebila se na posledním schodě. Svitek si rozložila před sebe a notebook propojila s tabletem.
„Ignorantko!“sykl za ní John. Ale jenom tak potichoučku. Za ta léta ji znal dobře, takže věděl, že kdyby to slyšela, nějaký čas by s ním nepromluvila.

Mac se zvedla a podívala se na hodinky. Nevěřila, že od doby, kdy si k tomu sedla uplynuly už čtyři hodiny a ona stále neměla víc, než jeden odstavec.
„Jak to jde?“ zajímal se John, když si všiml, že se postavila.
„Pomalu,“ vydechla. „Je to slátanina několika jazyků. Je tam řečtina, antičtina, arabština, snad ruština… já nevím. Je toho spousta. Je to ten největší mišmaš, který jsem kdy viděla. Musím si dát pauzu.“
„Jasně,“ přikývl Sheppard. Mac vyšla pomalu po schodech a zamířila na terasu. Pořád pršelo. Nechala kapky, aby jí padaly na tvář.

„Tak co, jak je na tom s tím překladem?“ zajímala se Petersonová
„Nemám tušení. Neřekla nic konkrétního,“ pokrčil rameny John a vzal do ruky kytaru. Začal vydrnkávat nějakou melodii a pobrukovat si.
„Máš to špatně. Je to o tón výš,“ upozornila ho Mac, která se vrátila.
„Nemám,“ namítl.
„Máš. Vím, co zpívám, ne?“ usmála se.
„Zpíváte?“ podivil se Evan.
„Jo… vždycky večer,“ přikývla. Evan se maličko zamračil.
„Jdu se vrátit zase ke svému papírovému příteli,“ povzdechla si.
„Myslíte, že to budete mít do tmy?“ zeptala se Zuzana. Mac se podívala ven, začínalo se stmívat.
„Ani nápadem,“ zavrtěla hlavou a sešla zase na poslední schod. George s Johnem se rozhodli, že než padne úplná tma, zaběhnout ještě rychle do jídelny pro zbytek čuníka. Za pár minut se vrátili i s večeří. Petersonová jenom zoufale zakňučela.
„Je mi líto, kapitáne. Meruňky jsme snědli a nic jiného není,“ řekl George a dal flák masa na pánev a tu celou nad oheň.
„Dám si kousek,“ hlesla Zuzana.
„Hlad?“ usmál se Winterson. Jenom přikývla.
„Mac!...“ křikl John. Zvedla hlavu. „Pašík se po tobě ptá!“
„Nemám hlad,“ zavrtěla hlavou a sklonila se zpátky k překladu.
„Něco ti tu nechám,“ řekl. Přikývla. Venku se pomalu setmělo. Všichni se shodli na tom, že by bylo nejlepší jít spát. Byli tak unavení událostmi dnešního dne, že za pár minut usnuli.

„Tady snad nikdy nepřestane pršet,“ zamračila se Zuzana další den ráno, když se už všichni vzbudili.
„Se divím, že tady ještě není potopa,“ zamručel Andy a protáhl se. Vzal si kousek masa ze včerejší večeře.
„Hm,“ zamručel John a rozhlédl se kolem sebe. Trošku čekal, že u sebe najde Mac. Šel se podívat na schody. Ležela stočená v klubíčku na jednom z nich. Vedle ní byl pořád talíř s jídlem, kterého se ani netkla. Sešel k ní dolů a přikryl ji svojí putovní mikinou. Celé dopoledne prozkoumávali přilehlé laboratoře a okolí, hráli hry na čtverečkovaném papíru nebo jenom podřimovali. Mac se probudila až okolo poledne. Neuvědomila si, kde zrovna je, a tak se ze dvou schodů skutálela dolů.
„Auvajs,“ zaskučela a zvedla se.
„No konečně,“ pousmál se John a seběhl k ní. Mac si zívla.
„Usnula jsem až k ránu,“ zamručela a protřela si oči.
„A jídla ses ani netkla,“ zamračil se.
„Tak buď jedno, nebo druhé,“ odpověděla. „Zbývá už mi jenom pár řádků. Musela jsem usnout.“řekla a posunula svitek trošku výš.
„Sněz aspoň tenhle kousek.“
„Nechci. Dala bych si kafe,“zavrtěla hlavou a znova se ponořila do překladu.

„MÁM TO!“ vykřikla Mac asi o hodinu později. Rychle se postavila.
„Skvěle!“ pochválil ji John s úsměvem. „A co teď?“
„No já nevím,“ hlesla nejistě. „Je tady jeden úryvek, který by odpovídal….i obsahem a tak…tomu, že nás to hodí zpátky domů.“
„Ale co my?“ zeptala se Zuzana.
„Nevyřešili bychom to, až bychom se vrátili do našeho času?“ opáčila Mac.
„No to jo…vám je to jedno. Vy se vrátíte domů, ale co my?“ zaprskala Petersonová.
„Tak teda myslím, že pořád lepší, než zůstat tady,“ zamračila se Mac.
„Fajn. Tak dělejte,“ pobídl ji George.
„Jste si tím jistí? Protože já ne,“ hlesla.
„Víš, kdyby…“ začal John.
„Vím,“ přikývla. Rozmotala svitek dokonce. Zhluboka se nadechla. „Připraveni?“
„Ani ne,“ zakroutil hlavou Lorne.
„Tak jdem na to,“ vydechla. Začala předčítat starověké verše. V tu chvíli se s nimi začalo všechno točit. Mac se snažila a četla dál. Písmenka se jí rozmazávaly. V tu chvíli vše zčernalo.

Tak a závěrečná část bude až bude, protože máme menší technické problémy...

Zatím obě doufáme, že se vám povídka líbila

Tak tohle byla dobrá epizoda Jsem akorát zvědav kam je to zase hodí....nějak se mi nechce věřit že zpátky.....

Tak jsem akorát dočetl poslední 2 díly a je to zajímavé a pěkně napsané, už se nemohu dočkat pokračování.

Už taky těším na to povídku, kdy se dovzvíme, co se stalo Lornovi

Tak jsem tu a přidávám poslední část. Doufám, že se vám bude líbit. Pěkné počtení

Část čtvrtá

Najednou vše ustalo. Mac otevřela oči. Všude okolo nich se sbíhali vojáci.
„NESTŘÍLEJTE! NE…NESTŘÍLEJTE!“ křičela, když vojáci cestou nabíjeli zbraně, a držela ruce tak, aby na ně viděli. Neodvážila se udělat jediný krok. Jenom se rozhlédla po ostatních. Leželi na zemi. V tu ránu se jí všechno rozkomíhalo. Svitek vypadl na zem zároveň s majorovým tabletem, který se rozpadl na několik částí.

„Kde jsou naše věci?“ vztekal se Lorne a rázně pochodoval po izolační místnosti.
„Měl byste vědět, že je to asi hodně překvapilo, když jsme se objevili uprostřed místnosti s bránou. Vysvětlíme jim to,“ odpověděla mu Mac a posadila se. Bylo jí jedno, že jsou zavření. Hlavní bylo, že už jsou doma.
„Vám se to mluví. Tohle je vaše realita, ale co my,“ zeptala se maličko zoufale Zuzana.
„Berte to takhle. Už jsme aspoň ve správném čase a máme tady McKaye. Na něco přijdeme,“ snažil se ji povzbudit George. Jenom si odfrkla. Dveře se otevřely a v nich stáli vojáci. Vešli dovnitř.
„Posaďte se, madam, prosím,“ požádali Mac. Pokrčila rameny a sedla si na židli. Dovnitř došla doktorka Kellerová.
„Ahoj…“ pozdravila nervózně.
„My nekoušeme, vážně,“ ujistila ji Mac. Doktorka jenom přikývla a vešla dál do místnosti. „Měla bych vám vzít krev. Abychom zjistili, jestli jste to opravdu vy.“
„Do toho, doktorko,“ pobídl ji George. Jennifer znova přikývla a do ampulek nabrala krev od každého obyvatele izolační místnosti.
„Ehm…ono ti to nepůjde,“ řekla doktorka, když viděla, jak si snaží Mac zahojit ránu po vpichu.
„AERO?“ hádala Mac.
„Jo,“ pousmála se Kellerová.
„AERO?“ nechápal Andy.
„AntiEagerovská Rezidentní Ochrana,“ odpověděl mu Winterson.
„Aha,“ hlesl.
„Vrátím se za chvíli,“ řekla doktorka a odešla následovaná mariňáky.

„Neseme vám něco k snědku,“ strčil do dveří hlavu jeden voják a přinesl velký tác s jídlem.
„Co to je?“ zajímala se Zuzana a zkoumala jídlo.
„Pečené vepřové maso…“ dál se voják nedostal. Ozvalo se sborové zoufalé zasténání.
„Poručíku…ono vepřové je dobré…jen ho nesmíte mít dva dny po sobě. Dneska, pokud si dobře pamatuju, by tam měl být ještě gyros. Mohl byste ho přinést?“ požádala ho Mac.
„To nebude třeba,“ vešla do dveří Jennifer. „Aspoň ne pro tebe. Půjdeš se mnou,“ řekla nekompromisně. Mackenzie jenom pokrčila rameny. „Pro vás ostatní to zařídím,“ slíbila. Mac obklopili vojáci a vyšli s ní z místnosti.

„Sedni si,“ pobídla ji doktorka, jakmile dorazili na ošetřovnu.
„Tak co? Jsem to já?“ zeptala se Mac a vyhoupla se na jednu z postelí.
„Ty jsi naprosto nezaměnitelná,“ usmála se Kellerová. „Co se ti stalo?“ zajímala se a zkoumala výsledky testů. Mac se na ni jenom nechápavě podívala. „Tvoje tričko. Má tam vypálenou díru.“
„Ehm…jo tohle,“ mávla rukou. „Střelili mě a já si to vyléčila…s pomocí Johna,“ vysvětlila.
„Zajímavé. Z toho vyplývá dotaz, proč to neděláš běžně a mně tady jenom přidáváš práci.“rýpla si.
„Ono já většinou nejsem ve stavu, kdy bych mohla něco takového zvládnout, pokud sis toho nevšimla.“pokrčila rameny. „Krom toho je to dost náročné a potřebuju k tomu někoho jiného. Ten se pak cítí stejně jako já, když někoho vyléčím.“vysvětlila.
„Aha. Ale ve stavu nouze….“
„Jo, ve stavu nouze.“přikývla.
„Stiskni to, jak nejsilněji můžeš,“ podala jí míček asi o velikosti tenisáku. Mac poslechla a na malém displeji se objevilo číslo. „Fajn…to není tak špatné.“
„Můžu vidět Sáru?“
„Zatím ne.“
„Jennifer…“ vyhrkla Mac a do očí se jí pomalu, ale jistě draly slzy. „Musím ji vidět… my…byli jsme v budoucnosti. Hodně daleké. Atlantis se zřítila a všude bylo plno…plno koster. Tvoje, Rodneyho, Lornova a…Sarah. Já ji prostě musím vidět,“ snažila se jí to vysvětlit. Jennifer ji pozorovala. Mezi řečí se postavila, a když mluvila udělala pár bezradných pohybů. Doktorka přesně věděla, co bude následovat. Nemýlila se. Mac se otočila zády.
„Mac…“ hlesla jemně.
„Chci ji jenom vidět a obejmout ji. Nic víc,“ zavzlykala a rychle si otřela oči. „Ty netušíš, jaké to bylo…jaké bylo vidět ji pod tou zatracenou skříňkou…“
„Vydrž chvilku,“ řekla a zapla vysílačku. „Chceš něco na uklidnění?“ zeptala se. Jenom zakroutila hlavou. Za pár minut se dveře ošetřovny otevřely.
„MAMI!“ vykřikla Sarah, vytrhla se jednomu vojákovi a běžela k ní. Mac ji zvedla a pevně objala.
„Ahojky, kočičko…“ zašeptala a objala ji ještě pevněji.
„Bywo mi smutno,“ řekla Sarah.
„To mě taky, Sáry…nemáš tušení jak moc.“ Nechtěla ji za žádnou cenu pustit a vypadalo to, že Sarah je na tom podobně. Mac si sedla zase zpátky na postel a Sarah jí seděla na klíně. „Nemůžeš nás z té izolace už pustit. Teda pokud máš výsledky.“
„Už jsem ti to právě chtěla navrhnout. Jste všichni čistí. Woolsey právě povolil ubytování našich dočasných hostů. Máš je na starost.“
„Fajn,“ přikývla Mac a seskočila z postele. „Jdu jim to říct.“

„Otevřete, seržante, prosím,“ požádala Mac jednoho ze strážných, jakmile dorazila do izolační místnosti i se Sarah v náručí.
„Ano, madam,“ pousmál se a přejel rukou po panelu. Dveře se otevřely.
„Fajn a má teď někdo nějaký plán jak se dostat domů?“ zamručela Zuzana.
„Jste volní,“ pousmála se Mac ode dveří.
„Sáro!“ vykřikl mezitím John, vrhl se k nim a obě je objal.
„Zatím pro vás máme dva pokoje, ale pokud budete chtít být sami, pánové, není to problém,“ řekla Mackenzie, jakmile se jí podařilo vyprostit z Johnova sevření.
„Myslím, že to spolu zvládneme,“ podrbal se na hlavě Lorne a podíval se na Greena. Ten jenom přikývl.
„Kolik jsi toho za tu dobu stihla?“ podivil se Sheppard.
„Hodně. Jennifer chtěla vědět, jestli jsem v jednom kuse…“
„A jsi?“
„Jsem,“ přikývla s úsměvem. „Mluvila jsem s Woolseym a cestou jsme se stavily pro něco dobrého, že, Sáro?“ dala jí pusu. „Vezmi ji na chvilku. Půjdu zbytek zavést do jejich dočasných domovů.“
„Kdykoliv,“ přikývl a vzal si ji. S Georgem zamířili na opačnou stranu než Mac s návštěvníky z jiné reality.
„Tak pojďte,“ pobídla je a společně se dvěma mariňáky je vedla chodbou k další věži s ubikacemi.
„Stihla jste toho hodně,“ poznamenal Andy.
„Jo…to, že jsem byla tři dny v budoucnosti, tady nikoho nezajímá. A něco mi říká, že budeme mít ještě problémy s IOA…jakmile zjistí, že jste tady…což bude hned, jak napíšeme hlášení, tak nastanou potíže.“
„Dokdy to hlášení máte mít?“ zajímal se Evan.
„Máme na to dva dny. Jinak Rodney už o problému ví a nadšeně se hádá s Radkem,“ usmála se. Vešli do transportéru a za pár chvil se objevili ve věži s pokoji. Prošli doprostřed chodby a Mac otevřela dvoje dveře. „Prosím,“ pokynula rukou. Pokoje byly úplně jednoduše zařízeny. Jenom postel, stůl a židle. „Kdybyste něco potřebovali, stavte se. Po městě se můžete pohybovat relativně neomezeně.“
„A co si do té skříně mám dát? Protézu?“ ozvala se konečně Zuzana.
„Máte?“ušklíbla se plukovník. Petersonová zapadla dovnitř a oba muži ji napodobili. Mac počkala, než zavřeli a pak přešla k vojákům, kteří s nimi přišli.
„Zůstaňte poblíž. Pochybuju, že se spokojí jenom s tímhle. Jakmile se vzdálí, volejte.“
„Ano, madam.“
„A hoďte se do civilu.“

„Plukovníku, seržant se někam vydal,“ ozvalo se ani ne o hodinu později.
„Kam?“ zajímala se Mac a sotva stačila chytnout padající složku. „Sakra…pár dní tu nejsem a všechno papírování čeká na mě.“zavrčela.
„Směr ošetřovna.“
„Fajn. Hned tam budu.“

Andy Green dorazil k ošetřovně. Pořádně se rozhlídl a opatrně vklouzl do skladu.
„Co hledáte, seržante?“ ozvalo se odněkud z rohu.
„Vy jste snad všude!“ prskl muž.
„Mohl jste říct.“
„A vy byste mi to dovolili?“
„Vím, jak je Lornovi…vím, co mu je a Kellerová to ví taky. Stačilo jenom říct,“ pokrčila rameny.
„Mac má pravdu,“ potvrdila doktorka, která se právě objevila ve dveřích. „Řekněte mi, co potřebujete, a já vám pomůžu.“
„Jak myslíte,“ pokrčil rameny a odešel za doktorkou.

„Mhm…“ zamručela ospale Mac, když přes ní John k ránu přehodil ruku.
„Co je?“ zašeptal.
„Nemůžeš jednu noc spát bez toho, aniž bys mě praštil?“
„Můžu, ale ne u tebe,“ pousmál se a dal jí pusu.
„Mhm…“
„Nebruč zase…vstávej.“
„Mám…skoro volno. MY máme,“ připomněla mu a otevřela oči.
„Fajn, jak myslíš,“ pokrčil rameny a políbil ji.
„Plukovníku…máte volání ze Země,“ ozvalo se z vysílačky.
„Tolik k volnému dnu.“
„Třeba to je jenom tvůj táta.“
„No to určitě,“ prskla a vylezla z postele. Rychle našla uniformu, natáhla ji na sebe a vyběhla ven.

„Tak se pochlubte…“ pobídla Chucka, jakmile doběhla do kontrolní místnosti.
„Parker,“ odpověděl jednoslovně.
„Dopr…“ zavrčela a zapla vysílačku. „Copak máte na srdci, plukovníku?“
„Jsem rád, že jste zase doma.“
„Jo, to věřím.“
„Budeme muset vyslechnout nové hosty.“
„Ne, to nebudete,“ zavrčela. „Je mi líto, plukovníku, ale jsou tady na moji zodpovědnost.“
„Jenže vaše zodpovědnost…“
„Ano?“zamračila se. „Zaručuju vám, že se nic nestane. Atlantis konec,“ rázně ukončila rozhovor a naštvaně si prohrábla vlasy.
„Myslím, že by ti prospěl menší trénink,“ ozvalo se za ní.
„Jestli to je nabídka, tak bych ti nerada ublížila,“otočila se Mac na Ronona.
„Zkusme to,“ trval na svém.
„Fajn. Tak kolem desáté v tělocvičně.“
Zpráva o tréninku Ronona a Mac se roznesla rychlostí světla. Vědělo o tom tolik lidí, že se do tělocvičny málem nedostali. Když se procpali davem a rozcvičili se, postavili se na žíněnky naproti sobě. Tělocvična byla nacpaná k prasknutí. Mac čekala na první výpad. Chviličku kolem sebe jenom kroužili. Ronon vyrazil a Mac se mu vyhla. Pár minut používala tuhle taktiku. Její soupeř se unavil – většinou – a ona to pak měla snazší. Znova uhla, vyskočila a praštila Ronona do krku. Ten pokleknul a vzápětí se po ní ohnal holemi. Jedné stačila uhnout, ale druhá ji trefila po ruce, kterou si chránila hlavu. Odrazilo ji to až ke stěně. Místností se ozvalo zašumění. Sázky se zvyšovaly. Měla dojem, že tu ruku má snad zlomenou. Postavila se a zároveň chytla blížící se hůl. Vytrhla ji a praštila Ronona pod kolena. Znova skončil na kolenou. Mac mu chtěla tyč přiložit ke krku a zápas skončit, ale chytl ji za ruku a přetáhl si ji přes rameno. Vykřikla a hůl ji vypadla z ruky. Ronon se napřáhl, ale Mac udělala jeden kotoul, tyč zvedla a ohnala se. Zastavila se těsně před jeho krkem. Zarazilo ji, že Ronon je v úplně stejné pozici. Tělocvičnou se ozvalo zklamané zahučení. S remízou nikdo nepočítal.
„Hm…prát bych se s ní nechtěla. Mám ráda kosti na svém místě,“ poznamenala Zuzana a nervózně polkla.
„Však nemusíte, vy střílíte,“ poznamenal Andy.
„Taky pravda,“ přikývla.
„Dneska to byla slabé,“ zamračil se John.
„Omlouvám se, trenére,“ ušklíbla se Mac a ručníkem si setřela pot.
„Jsem ráda, že jste se předevčírem udržela,“ vydechla Zuzana. „Nevyhrála bych.“ Mac se jenom pousmála. „Radši střílím.“
„To já taky, kapitáne, ale tohle je skvělý antistres. A ten já dneska potřebuju,“ povzdechla si. Místnost se pomalu vylidňovala.
„Plukovníku?“ozval se ode dveří Evan, který se za celý zápas nepohl.
„Ano.“otočila se na něho.
„Potřeboval bych s vámi mluvit. O samotě.“požádal ji. Mac jenom přikývla. Po chvilce se místnost vylidnila úplně.
„Tak povídejte.“pobídla ho.
„Chtěl jsem se zeptat, jak je na tom můj tablet.“ Mac maličko nervózně přešlápla.
„Ono váš tablet…řekněme, že umřel hrdinskou smrtí.“
„Prosím?“otázal se.
„Asi jsem ho pustila, když jsem omdlela.“přiznala.
„Pustila?...Uvědomujete si, že…“
„Rodney na tom dělá. Všechny data dostanete zpátky. A k tomu nový tablet. Už jsem poslala na Zemi žádost.“
„Mě nezajímá tablet, ale data z něj!“ Prohrábl si vlasy. „To mě uklidnilo, vážně. A věřte mi, že tak dlouho tady být nehodláme.“prskl.
„To já vím, proto to bylo označeno, jako SPĚCHÁ. A je to s Woolseyho podpisem.“
„Super, no u nás to podepisuje doktorka Weirová, avšak nikdy to nepomohlo! Víte, jak dlouho trvá cesta lodí k Zemi a nazpět? Dlouho!“
„Kdo tady mluvil o lodi? Máme ZPM. Zrychlí se to. Věřte mi, když je na tom podpis velitele, tak to jede skoro rychlostí staré škodovky.“
„Aha.“
„Dejte jim pár dnů. Strašně se omlouvám.“
„Když dostanu ty data zpátky, možná vám to odpustím.“odvětil chladně.
„Tak fajn! Víte co? Já nevím, co jsem vám udělala nebo proč se ke mně tak chováte, ale fakt je, že opravdu nemůžu za to, že nás Bohové šoupli do budoucnosti. My jsme tady byli první. Oni si sem prostě přiletěli a dělají, jako by to bylo všechno jejich. Jsou něco podobného, jako Ori v naší galaxii. Jenže tihle jsou vytrvalejší. A dostat se k Diovi je nemožné. Nikdo ho neviděl a nikdo neví, jestli je vůbec v Pegasu, ale kdybychom zničili jeho, Bohové by padli. Jenže my na to nemáme. Tohle je předem prohraná válka. Poslední dobou jenom přežíváme. Kam přijdeme, tam nás zastihnou. Omezili jsme mise na minimum a to je jenom jeden z problémů. Neberte to osobně, majore, ale vy jste jenom další problém. Je to začarovaný kruh a nikdy to neubývá. Naopak. Tak mě prosím nechte dělat moji práci a já vám slibuju, že vás co nejdřív dostaneme domů. Jenom si na mě opravdu nevylívejte vztek, jinak toho budete litovat.“
„Vyhrožujete mi?“zeptal se klidně.
„Ne, ale uvědomte si, že tohle je moje město a není problém vás šoupnout do vězení. Nikdo se nebude vyptávat.“odpověděla ledově a stejně klidně jako předtím.
„Až na mé lidi,“ zamručel. „Musíme se vrátit. Máme ve své realitě sami průšvihy. Dobře, možná jsme podle vašich slov další problém, ale my jsme se o to neprosili. Netoužíme po tom, vám tu znepříjemňovat život. Máme svůj životní styl, který tu nemůže prosazovat. Navíc všichni, co známe, se tu na nás dívají přes prsty.“
„Já vás chápu, ale zkuste zase pochopit vy mě.“povzdechla si. „Upřímně řečeno nás tlačí čas. IOA nemůžu odbývat do nekonečna. A věřte mi, že bych vás nerada viděla ve vězení, ale není problém říct, že jste maličko zlobil, tak jste byl přesunut někam, kde se uklidníte. To byste nechtěl, že ne? Ono přece jenom je lepší se dívat na oceán než na tisíce let starou stěnu.“ pousmála se.
„Jakmile budete mít něco nového, dáte vědět?“zeptal se zdvořile.
„Jistě.“přikývla a nechala ho v tělocvičně samotného.
Evan chvíli sledoval protější stěnu. Zatoužil po své realitě. Právě se bál, že ji nikdy neuvidí. Pocit beznaděje jen obklopil. Otočil se ke dveřím a nezapomenul bouchnout pěstí do rámu. Cítil, jak mu v oku bolestivě zaškubalo. Ignoroval to, poprvé. Zuzana mu nevadila, tedy ne tak, jak na začátku. Vlastně většinu času strávila zavřená v pokoji a odmítala s nimi mluvit. Green se s majorem zapovídal jen za slušnosti. Napětí mezi nimi vzrostlo a byla jen otázka času, kdy si půjdou po krku. Několik dní jim chybělo soukromí, které zde získali jen v pokoji.

„Majore!“zavolala na George na chodbě Zuzana. „Hej, Wintersone!“ Po tomhle se muž zastavil a pohlédl na ni. „Máte čas?“spustila žena, jakmile jej doběhla. „Jde o delikátní záležitost. George na ni zvědavě pohlédl. „No, víte, potřebuju něco na spaní…nemůžu spát nahá!“
„Copak se stydíte spát nahá, když jste sama?“usmál se. Zuzana zrudla. „Pojďte se mnou.“pobídl ji. Pomalu došli do jeho pokoje. „Tak pojďte.“pokynul ji. Petersonová vešla dovnitř. Na první pohled tady vládl chlap. Na zemi se válelo plno kusů oblečení, které okamžitě začal shrabovat pod postel. „Něco na spaní, jo?“zamručel a nakoukl do skříně. „Nechcete mezitím pivo?“zeptal se.
„Proč ne?“pokrčila rameny. George odklusal do ledničky a podal jí plechovku a sám se i s pivem vrátil do skříně.
„Něco mám!“vykřikl, vytáhl tričko a prudce se otočil. Vrazil do Zuzany, která přišla za něho. Pivo se jí rozprsklo na oblečení a zacákalo všechno kolem. „Promiň, promiň….strašně se omlouvám,“vyhrkl.
„To je dobrý. Ale budeš muset najít další tričko,“pousmála se.
„Svleč si to…“
„Majore!“vyhrkla naoko uraženě.
„Abys nesmrděla jak chlap,“dopověděl větu. Zuzana poslechla a vešla do koupelky. Tričko si sundala a namočila. Sama se zabalila do ručníku. Maličko stydlivě vyšla zase do pokoje. Zůstala otočená zády. Proto se maličko lekla, když ji George zezadu objal a políbil na krk.
„Majore…to se nedělá…“vydechla. Otočil ji k sobě.
„Zastavte mě, kapitáne,“pobídl ji a políbil.
„Dost!“ vykřikla a odstrčila jej od sebe. „Stačilo, prostě přestaňte…“ hlesla úplně potichoučku. Opravdu přestal. „Já…už tak z toho bude problém, jestli na to někdo někdy přijde…byla to chyba , majore,“ na poslední slovo dala důraz. Nechtěla to udělat, ale musela. Vztah s nadřízeným důstojníkem nebyl a nikdy nebude povolen. „Považujte to za zpříjemnění situace.“ Na tohle se George ušklíbl.
„Že byste byla nějak skvělá se říct nedá.“
„Jsem ráda, že jsme si to vyjasnili.“ Popadla nabízený předmět, usmála se a odešla. Obě věděli, že přestali v dobrou chvíli. Pokračovat prostě nesměli.
Po tomhle se major Winterson rozhodl, že se alespoň vysprchuje.

Mac si za chůze listovala právě vytvořeným rozpisem služeb. Osobně ho radši nesla Wintersonovi. Potřebovala s ním probrat nějaké chybějící noční. Zarazila se na rohu chodby, když uviděla vycházet Petersonovou z jeho pokoje. Rychle hodila otočku a zašla zpátky za roh. Počkala, až kapitán odejde a až potom pokračovala dál. Zaklepala na dveře.
„Rozmyslela sis to?“otevřel s úsměvem jenom v trenýrkách a v tričku. V tu chvíli ho polilo horko a maličko zrudl.
„Já…“polkla Mac a přešlápla.
„Pojďte dál.“pobídl ji.
„Přinesla jsem vám rozpis služeb. Chybí vám tam nějaké noční.“vysoukala ze sebe a podala mu papír.
„Dík.“hlesl a položil papír na noční stolek. Oba chviličku jenom tak stáli a koukali někam jinam.
„Ehm…Georgi…“ozvala se potichu Mac.
„Nechci to slyšet, ano?“štěkl.
„Když odejde…“
„Zatím to na to nevypadá…“zamračil se.
„Jestli se do ní zamiluješ a ona odejde…bude to bolet.“zašeptala.
„Já vím.“přikývl.
„Ale dokud je tady…“pousmála se. George se na ni jenom překvapeně podíval. Zrovna od ní by něco takového nečekal. „Nezapomeňte na ty služby, majore.“ S těmito slovy vyšla ze dveří. Pokračovala ke druhému cíli. Pokoji majora Lorna. Kupodivu na něho narazila na jedné z chodeb.
„Majore, mohla bych s vámi mluvit?“
„Ano, madam.“otočil se na ni a zdůraznil slovo madam.
„Chtěla….chtěla jsem se vám omluvit za svoje chování. Za to, co jsem řekla…a tak.“
Jak ona nesnášela omluvy. Samozřejmě ze svojí strany.
„Fajn. Beru.“přikývl Evan a otočil se k odchodu.
„Majore…nechci, aby to bylo mezi námi takové.“hlesla. „Nemám ráda, když jsem s někým rozhádaná. Teda pokud pobývá na Atlantis.“
„Stalo se, madam. Omluva se přijímá.“ Znova se otočil.
„Nechcete se jít projít?“navrhla nervózně.
„Jak myslíte,“pokrčil rameny. Vydali se v tichosti na jednu z nejbližších teras. „Chtěla jste se mnou mluvit, nebo jenom potřebujete společnost. Sheppard vás dostatečně neposlouchá?“
„Dobrá, majore, co vás žere?“zeptala se.
„Nic.“odsekl.
„Fajn, když nic, tak nic.“pokrčila rameny a otočila se k odchodu.
„Jak jste se s tím vyrovnala?“zeptal se potichu. Zastavila se ve dveřích.
„Nevyrovnala.“zašeptala. „Uzavřela jsem to. Dělám to tak vždycky.“
„Uzavřela? Jak?“
„Na tohle musíte mít talent, majore. A já uzavírám všechno. Neřeším věci zpětně. Uzavřu je. Ale jednou toho bylo moc.“ Přešla zpátky k němu a opřela se o zábradlí. „Není to tak dlouho, co John umřel.“
„To jako…“vyvalil oči.
„Jo. Zhroutila jsem se. Prostě jsem to nevydržela. Uzavřené kapitoly se nakupily a já se sesypala. S tím, co se vám stalo, majore, se nedá vyrovnat. Jde jenom o to, umět to ovládat. Zkusit na to nemyslet.“
„Nejde to. Vidím to před sebou pořád…“
„Přejde to…časem. V noci se budete budit míň a míň, až to přejde úplně. Zmizí ten pocit bezmoci a nedůvěry, který máte pokaždé, když se setkáte s někým jiným…teda u mě to moc nezafungovalo…“
„Proč?“
„Nevěřím lidem…odjakživa. Ale jedno vím, přejde to.“
„Určitě?“
„Myslím, že jo.“usmála se. „Vy jste na tom jak?“
„Nechci na Zem, takže…“
„Přežíváte.“doplnila ho. „Teď mě budete nenávidět ještě víc a budete si o mně myslet, že jsem naprosto nemožná a namyšlená slepice. Nevybíjejte si to na svém týmu. Oni za to nemůžou.“
„Plukovníku, nejste tak blbá, jak jsem si myslel.“přiznal upřímně.
„Díky.“rozesmála se.

„Co se děje?“zamručel George další den ráno, když dorazil do kontrolní místnosti celkem brzo ráno. V křeslech už seděla Zuzana, Lorne, Andy a Rodney. John stál v jednom rohu a Mac seděla na stole.
„Skvěle. Jsme všichni. Takže Shepp včera večer...“
„Dneska.“opravil ji. „A kde je John ze včerejší noci?“zajímal se s úsměvem. Být v místnosti někdo jiný, tak si to nedovolí, ale vzhledem k tomu, že každý tady věděl, jak na tom jsou, v tom neviděl problém. Mac totálně zčervenala a udělala pár bezradných pohybů.
„Ehm…takže…pamatujete na naše první setkání?“
„Jistě. To je nezapomenutelné.“přikývla Zuzana a zívla.
„K vašemu návratu domů zkusíme použít ten přístroj.“objasnila Mac.
„Není zapečetěný?“zajímal se George.
„Ta páska se dá kdykoliv přestřihnout.“mávla rukou Mac.
„Bude to fungovat?“zapochybovala Zuzana.
„Když se na to pořádně podívám, tak ano.“ozval se Rodney.
„Souhlasíte?“ujišťoval se Sheppard.
„Jinou možnost nemáme.“zamračil se Evan.
„Fajn. Rodney můžeš vyrazit.“přikývla Mac. McKay vyběhl ze dveří a během deseti minut se otevřela brána a on i s týmem prošel.

„Dostala jsem zprávu od Rodneyho.“oznámila Mac v jídelně. Zuzana a její tým zpozorněli. „Přístroj je funkční a za pár minut by měl být zkontrolovaný. Měli byste si začít balit.“usmála se.
„Nemáme co, jsme připraveni vyrazit.“vyhrkla Petersonová.
„Zajděte si do zbrojovny a vemte si výstroj. Za půl hodiny se sejdeme u brány.“
„Jistě.“vyhrkl Green a jako první vstal od stolu a rozběhl se pro věci.

„Dámy a pánové, myslím, že by to všechno mělo fungovat.“vystrčil Rodney hlavu z pod panelu přístroje.
„Myslíte, doktore?“zavrčel Evan.
„Bude to fungovat.“opravil se rychle McKay.
„Co máme udělat?“zajímala se Zuzana.
„Zmáčknout tohle.“ukázal na jeden knoflík.
„Jasně…takže…“nadechla se kapitán.
„Příště to snad bude kavárna.“usmála se Mac.
„Nebylo by marné, kdyby žádné příště nebylo.“zamručel Andy.
„Taky možnost.“přikývla plukovník. „Tak sbohem a hodně štěstí.“
„Vám taky.“kývl Lorne. „A díky.“ Nedbale zasalutoval.
„Něco pro vás ještě mám.“pousmála se Mac a z jednoho batohu vytáhla zbrusu nový tablet. „Je tam všechno.“dodala. Muž si ho vzal a znova zasalutovat. Tentokrát pečlivěji. Ostatní se věnovali svému loučení. George nerozhodně přistoupil k Zuzaně. Nějak nechtěl, aby jej poslala do háje. Nakonec jí podal nějaký balíček. Žena s díky přijala nabízenou věc.
„Ať máte v čem spát,“ zamumlal na vysvětlenou. V tu chvíli kapitánovi došlo, co to je. Donutila se usmát.
„Díky, snad třeba ještě někdy,“ prohodila. Vlastně ani netušila, jestli má něco čekat. Major zakroutil hlavou. Zuzana se rozhlédla a nakonec mu dala pusu na tvář.
„Petersonová?“ ozvalo se. Zuzana přešla k dvojici mužů z její reality. Na ostatní kývla a nakonec zasalutovala.
„Sbohem,“ pípla žena. Ještě stihla věnovat poslední pohled Georgovi a po té Andy zmáčkl čudlík, který jim doktor ukazoval.
Místo, kde předtím stály tři postavy, se zaplnilo oslňující září. Tam, kde kdysi někdo stál, zůstala jen slehlá tráva. George Winterson si povzdechl. Otočil pomyslnou stránku ve svém životě a pomalu se vydal směrem k bráně. Ostatní jej pomalu následovali.

„Au!“ zamumlal Green, „já jsem tvrdil, že to není dobrej nápad!“ Nadzvedl se na ruce. Pomalu se vyškrábal do sedu. „Jé, hele, majore! Tablet to přežil!“ zaradoval se. Popadl kus elektroniky a oprašoval jej. Ostatní se začali zvedat.
„Zdálo se o to, nebo jste měla nějaký románek, kapitáne?“ zamručel Lorne a promnul si krk.
„Nevím, o čem mluvíte, pane,“ oponovala žena. Zoufalost v jejím hlase se nedala přeslechnout. Nechtěla o tom mluvit.
„Je mi jedno, co se tam stalo, ale varuji tě. Stane se něco takového tady a letíš na Zem. Něco takového je proti předpisům. Chci jen, aby mezi námi bylo jasno.“ Jeho hlas doslova mrazil. Sledoval ženu pod sebou. „Doufám, že takové opatření nebude potřeba,“ zaprskal. Otočil se a vykročil k bráně.
Andy Green přešel k své velící se slovy: „Můžeme jít?“ Mlčky přikývla. Postavila se a on ji přidržel. Následovali majora.

Hvězdná brána se nad nimi tyčila. Stála klidně a tiše. Jindy slibovala záchranu a vysvobození, jenže tentokrát ne.
„Fajn a má teď někdo nějaký plán jak se dostat domů?“ zamručela Zuzana.
„Vytočíme Atlantis a kontaktujeme je vysílačkou,“ naznačil Lorne.
„Uvědomuješ si, že si pár dní posedíme nejen na izolaci, ale i v chládku?“
„Mohlo by to být horší,“ odpověděl pohotově major.
„Jo,“ přidal do mlýna Andy, „třeba pro nás vůbec nepošlou. S váma dvěma žít se mi vážně nechce!“ Poslední znělo spíše jako stěžování.
„Ale mě by to nevadilo,“ zasnila se Zuzana. Pomalu vykročila k ovládacímu zařízení. „Postavili byste mi dům. Chodili byste lovit a já bych vařila.“
„Vy umíte vařit?“ zděsil se major. Prohlédl si svou podřízenou, nějak mu to nedocházelo. Nepůsobila dojmem člověka, který by trávil dlouhé hodiny u plotny.
„Ne,“ breptla, „ale někde se to naučit musím!“ Sledovala oba dva muže, jak postupně blednou a celé si to vychutnávala. Nakonec jen zakroutila hlavou. O svém kuchařském umění se bavit nechtěla. Jednou zničila tři hrnce, než přišla na to, jak správně udělat puding. Občas se objevila i nějaká světlá chvilka a ona něco uvařila. Kupodivu se to dalo jíst, žádná spálenina a dokonce to i vonělo. Proto se řadila mezi milovníky armádních strav. Nemusela to vařit.
Trojice tušila, že pokud se vůbec dostanou na Atlantis, tak to jedině v případě velkých bezpečnostních opatření a dlouhých dnů na izolaci, nebo ve vězení. Zase představa existence na bohem zapomenuté planetě je přímo děsila. Všichni si zvykli na určitý způsob trávení dnů a jejich jednotvárnost, vybočovat se ani jednomu nechtělo. Žít zde by muselo přinést své oběti: žádné jablka, čokoládové tyčinky a už vůbec ne pěkný útulný pokojíček s balkónem, teplou sprchou a pomerančovým džusem.
„Tak kdo bude mluvit?“ nahodil nenápadně Andy. Začínal vyťukávat jednotlivé symboly na zadávání.
„Lorne, je nejvyšší velící a navíc, mě už naklonovali.“ Ve slovníku kapitána tohle znamenalo: „Do toho nejdu, pak zbijeme jeho. Tedy, pokud to nevyjde.“
Major si povzdechl a dokonce i celý rozhovor vyřídil. Po dlouhém přemlouvání plný slibů a různých prověřovacích otázek, poslali Atlaňťané na onu planetu sondu. Netrvalo dlouho a objevil se i prověřovací tým. Nakonec je nechali vstoupit na půdu starého města, kde je ihned zavřeli do vězení. Postupně prošli lékařským vyšetřením.
Majora Lorna propustili jako prvního. Mohl se jít v klidu vyspat i najíst. První, co doopravdy udělal, bylo, že se osprchoval a převlékl do čistého. Dál zamířil do jídelny. Dospat se mohl později. V té posvátné místnosti, jídelně, si naložil velký talíř toho nejlepšího a všechno doslova zhltal. Čekal, kdy se k němu připojí kapitán i seržant. Ti dva by nikdy jídelnu nevynechali. Netrvalo to dlouho a Green se objevil ve dveřích.
Rychle doběhl za muže s páskou přes oko. Opřel se o stůl a vydýchal se.
„Majore, máme průšvih. Petersonovou zavřeli do basy,“ zahučel vysoký muž.
„Cože?“
„No jo, prý jí našli něco v krvi. Když jsme byli v té jiné realitě, tak asi nešli tak do hloubky, jako Carson.“ V tu chvíli se Andyho oči stočili k talíři jeho velícího. Usmál se. „Myslím, že to ještě chvíli vydrží, když dovolíte, rád bych se přidal.“ Nečekal na jeho odpověď a sám si naložil kupu jídla. Posadil se naproti velícímu a oba v klidu pojedli.

David Scott zamířil k vězení. Zamračil se na ostrahu. Stála venku a sledovala protější zeď. Nakoukl do místnosti s celou a neshledal žádný důvod na hlídání protější stěny.
„Ehm,“ začal nenápadně, „proč jste venku?“
„Požádala nás o soukromí,“ odpověděl jeden z nich.
„Je vězeň.“ Tady se voják zamračil, chování ostrahy se mu nelíbilo.
„No tak, Davide,“ stejná hodnost, je stejná hodnost, „na našem místě bys to taky udělal…“ odmlčel se. „Navíc si myslíme, že je to kapitán.“
„Proč?“ nechápal. Pohlédl opět dovnitř. Žena uvnitř klidně spala na provizorní posteli a měla přes sebe hozenou deku.
„Nevím, neptali jsme se…přes to silové pole se těžko dostane ven,“ naznačoval druhý muž z ostrahy. Scottovi raději zamířil ke své velící. Oslovil ji. Žena se trhnutím probudila. Zabalila se do deky a zamžourala na člena svého týmu. Kývla místo pozdravu.
„Potřebujete něco?“ začal se hned zajímat muž.
Smutně se usmála: „Ani ne…tedy ano!“ vyhrkla rychle. Věděla, že na Svobodu ji jen tak nepustí. Spokojila se s málem. „Jablko stačí.“
Davidovi neunikla nezdravá barva její tváře. Bál se o ni, ale nikdy by to veřejně nepřiznal.
„Přinesu vám ho…jo a doktor McKay pracuje na tom, aby vás odsud dostal.“ Po tomhle ženina tvář ještě více zbledla. Scott pokračoval: „Vzkazuje, že si pohne a brzy se na vás přijde podívat.“ Kapitánovy oči se rozzářily.
„Děkuji, vyřiďte mu, ať přijde. Ráda ho uvidím.“
„Jste v pořádku?“ odhodlal se konečně.
„Nikdy mi nebylo lépe,“ prohlásila s hraným úsměvem. „Však všechno se brzy vrátí do starých kolejí a zbude nám jen vzpomínka.“ Vstala a přešla ke mřížím. Pohlédla podřízenému do očí. Modrookému muži to připadlo, jako by mluvila o něčem jiném. „Zase půjdeme na misi a Wraithové vyděšeně utečou.“
„Snad…“ zapochyboval.
„Nebuďte pesimista. Dostali byste novou velící. Tady je taky pěkně.“ Mrkla. „Tak a teď mi prosím doneste to jablko.“ David se otočil a u dveří se otočil. Spatřil Zuzanu, jak zasněně kouká někam za něj. Pak se oklepala a usmála. Něco neslyšně řekla. Kupodivu jí rozuměl, odezírání ze rtů nepovažoval za problém. Kývl, že rozumí.

Konec

A kdybyste náhodou našli čas, napište co se vám nelíbilo a tak , díky.

Tak já si ten čas najdu - nelíbilo se mi akorát to, že některé souvislosti nechápu což je ale způsobeno absencí té povídky, alespoň si myslím (nebo byla Zuzana naklonovaná dřív? Já vážně nevím )
Jinak to bylo supr, i když trošku deus ex machina řešení......

Mě se povídka velmi líbila. Byla velmi srozumitelná a ten úlet Zuzany a George byl fakt dobrý

Jen jedna věc, nebylo tam nijak vysvětleno, jak se vlastně do té budoucnosti dostali - tedy kromě toho, že to udělal jeden bůh.

Už se nemohu dočkat, až Moony doplní povídku, ve které se dozvíme, co se stalo Evanovi.

další krásná část zasloužíš si pochvalu jen tak dál

Děkuji všem za vyjádření toho, co si myslí. Rozhodla jsem se dát první část další povídky co nejdříve. Sice už víte jak to dopadne, což je škoda, ale to neznamená, že se v budoucnu budou dít podobné šílenosti.

Takže nová povídka se jmenuje Nemesisin pramen vlasů. Pokud nemáte rádi whumping, pak doporučuji vynechat. Povídka patří do celého cyklu se Zuzanou, ale hlavní postava je major Lorne. Celý děj se odehrává ještě před povídkou Znovu a naposled.
Celou povídku chci a věnuji Anijshy , která si ji zaslouží. Vlastně je tu ještě překvapení. Anijsha (která měla a stále má právo prvního slova v téhle povídce ) vytvořila k téhle povídce trailer.
Doporučuji zkouknout: viewtopic.php?f=33&t=5570&start=0 - odkaz naleznete zde a pozor na spoilery.
Tímto děkuji Eleiře (za pevné nervy při opravě) a Anijshy (za video, které jsem nečekala a opravdu prozradila vše co se dalo)
Přeji pěkné počtení

Nemesisin pramen vlasů

část první

Celý den seděl a sledoval mříže. Na šero si dávno zvyknul. Nevadila mu ta temnota a ani podivné zvuky. Výkřiky rychle zanikly, pokud se ozvaly. Jediné, co mu doopravdy vadilo, byl hlad. Ubohá ulitá tyčinka nestačila na tu dobu, kterou tu strávil. S povzdechem si přitiskl bundu blíže k tělu. Zkřížil si ruce na prsou a přel se zády o stěnu. Začal pomalu rezignovat. Měl možnost útěku, jenže není Ronon a má pouze jeden nůž. Z Wraithského vězení se dostane pouze v případě, že k němu přijde štěstí a poklepe mu na rameno. Nepočítal se záchranou. Stalo se to, co každému předním, major Lorne zůstal pozadu.
Začínal ho bolet zadek. Vstal a přecházel po malém prostoru. Sem, tam, sem…a zase nazpět. Počítal kroky. Pět dlouhých kroků stačilo na překonání celého jeho momentálního domova. Přemýšlel, avšak špatně. Musel se nějak zabavit. Začal skákat imaginárního panáka. Bál se pomyslet na to, co jej čeká a nemine. Celá tahle zábava vydržela Evanovi asi tak hodinu.
Opět seděl a koukal do jednoho z nejtmavějších koutů. Z apatie ho vytrhl křik. Podle tónu a výšky to musela být žena. Povzdechl si. Začínal šílet. Zaposlouchal se do cizího utrpení. Měl pocit, že ten hlas znal a někde jej už slyšel. Potřepal hlavou. Křik se stával hlasitějším a dokonce v něm mohl rozeznat nadávky. Netrvalo dlouho a dveře jeho cely se otevřely. Wraithská stáž vešla dovnitř. Hodila na zem nějakou hnědovlásku a zmizela stejně rychle, jako se objevila. Lorne vstal a pomohl drobné ženě na nohy.
„Petersonová, čekal jsem kohokoliv, ale ne vás,“ poznamenal klidně.
„Taky tě ráda vidím, majore,“ usmála se a oprášila bundu. Začala zkoumat mříže. Třeba by se mohla dostat ven.
„Zapomeň na to, ven se nedostaneš…“ prohlásil znuděně muž a opět si sedl na své místo. Doopravdy to nemyslel vážně s tím, že chce někoho, s kým by si povídal. Po kapitánce nějak netoužil. Spíš by ji raději viděl v bezpečí. „Musíme počkat, až jim dojdou zásoby a oni dostanou hlad. Teprve pak se odsud dostaneme.“
„Seš nějakej moc chytrej,“ protočila oči a začínala obcházet celu. „Hledali jsme tě, teda chtěli jsme. Ze Země přišel rozkaz, ať toho necháme.“
„Dobře, ne že bych to nečekal,“ povzdechl si muž a prohrábnul si vlasy. „Jen mně vysvětli, co tady děláš?“ Najednou zatoužil po spánku.
„To, co ty, sbalili mě na nějaké planetě a přivedli sem. Co já vím, adresu znám, ale ta je nám asi k ničemu. Můj kód pravděpodobně už zrušili, takže vyhlídky na návrat jsou mizivé. Jak jsi se měl?“ Zněla poněkud zvesela. Mluvila lehce. Všechno pravděpodobně hodila za hlavu. Začala si pobrukovat. Major ji sledoval. Něco mu na ní nesedělo. Nakonec ten pocit nechal zmizet a usnul. Víc nemohl dělat.

Evan otevřel oči a protáhl se. V břiše mu kručelo. Vytáhl starší a zapomenutou tyčinku a ulomil si větší kousek. Zbývala mu poslední půlka. Nejraději by se na to vykašlal. Zbytek schoval do kapsy a objal si kolena. Všiml si nedaleko spící Zuzany, která se ze spánku třásla chladem. Svlékl si bundu a přehodil ji přes ni. Zívnul a nějak se snažil upravit vlasy. Pomyslel na holiče. Možná by se měl nechat ostříhat.
Zuzana se trhnutím probudila. Pohlédla na společníka. Mlčky si sedla na zem.
„Co se děje?“ zajímal se major. Poslední dobou byla jeho podřízená jak na trní.
„Pořád mám pocit, jako bych cítila pocity někoho jiného,“ oklepala se, „od té doby, co jsme byli na té planetě. Nedokáži se toho zbavit.“
„Vím, povídala jsi mi o tom. Dokonce jsi šla i za psychologem... Možná jsme měli chytit toho Wraitha, který utíkal,“ zamyslel se nahlas. Vždycky nějak toužil po tom, zjistit, proč jí vytrhl pár vlasů a utekl.
„Na to se vykašli,“ rozesmála se, „pár vlasů doroste. Jak mě praštil, tak škubnul. Než si uvědomil, co má v ruce, tak utíkal, aby si zachránil život.“ Chlad se jí dostal pod bundu. Vstala a přesedla si k majorovi. Opřela se o jeho rameno. „Víš co je divný?“ zeptala se a ani jej nenechala odpovědět. „Poslední dobou se mi stýská po domově,“ povzdechla si.
„To je opravdu divný,“ řekl Lorne a dal jí ruku okolo ramen. „Pamatuji si, že jsi před nedávnem prohlásila, že na Zem tě nikdo nedostane ani párem volů.“ Znovu se jej zmocňoval ten podivný pocit. „To máš jedno,“ zarazil ji, jakmile se nadechovala. Kupodivu zmlkla.

Jejich myšlenky narušil zvuk otvírajících se dveří. Oba vyděšeně pohlédli na vcházející. Zuzaně se v očích objevila panická hrůza. Více se přitiskla k muži. Wraithové přešli místnost a vzali ji. Doslova je od sebe odtrhli. Major se snažil nějak zakročit, zbytečně plýtval energií. Křičící Zuzanu si stejně odvlekli.
Evan ještě nějakou chvíli ohromeně stál. Nějak mu nedocházelo, co se dělo. Stále slyšel ženin křik v uších. Nakonec se mu podlomily nohy a on ztěžka dosedl na zem. Toužil tolik po nějaké společnosti. Když se jí konečně dočkal, tak na ni kašlal a teď si přál, aby se to nikdy nestalo. Přál si rychlý konec. Začínal tu šílet.
Jeho mozek začal přemýšlet na sto dvacet procent. Bezmyšlenkovitě zalovil v kanadě. Samozřejmě, jak jinak, byl tam. Malý plochý nožík. Sám to prosadil do základní výbavy. Když přišlo to nejhorší, tak se mohl ještě upižlat k smrti.
Zkusí štěstí jako Ronon. Jeden nožík, jedna možnost…Mohl si vypočítat s jakou pravděpodobností trefí správné místo. Zaklel a napřáhnul se. Hodil. Raději zavřel oči a nadával si. Měl k hodu připočítat odpor větru, tíhu nože a všechno ostatní.
Pro dnešek při něm stálo štěstí. Cela se otevřela. Muž nevěřil tomu, co se právě stalo. Nenechal se tím nijak znervóznit. Začal utíkat. Co nejdříve se chtěl dostat ven, ale napřed se přesvědčí, jestli je Zuzana živá.

„Co ti ještě řekl?“ zaznělo místností. Zuzana se nad tím jen ušklíbla a dopínala si nějaké podivné oblečení.
„Nic, odtáhli mě odtamtud moc brzo,“ navztekala se. „Říkala jsem ti, abys mi dal čas…Ale díky bohu za to. Nenávidím ty hrady.“ Po tom, co to řekla, hodila na zem svoji uniformu. Uhladila si šaty. Byla ráda, že jí dovolil, aby se toho zbavila a převlékla se. „Tohle je mnohem pohodlnější. To mě napadá, Michaeli…“ tady byla přerušena.
„Říkal jsem ti, abys mi tak neříkala,“ štěkl muž, tedy pravděpodobně muž.
„Ty naděláš!“ zakroutila hlavou. „Podívej, kdybys mě naklonoval pořádně a nehrál si, tak zaprvé vím všechno o Zemi a necítila bych pocity té druhé!“ skoro do něj strčila. S rozpuštěnými vlasy, oblečená v oblečení pro Wraithskou královnu a v botách na podpatku působila děsivě. „Cítím neustálý strach, který není můj a není ani o něj, ale o někoho blízkého. Cítím lásku, která mi nepatří! Hněv! Co ty o tom můžeš vědět?“
Michael se usmíval. Nepohnul se z místa. Zkřížil si ruce na prsou. Sledoval ji, jak se vzteká. „Skončila jsi? Pro tvou informaci, stále jsem to JÁ, koho TY budeš poslouchat. Vděčíš mi za hodně.“ Žena po těch slovech začínala blednout. „Kdykoliv tě můžu zabít.“ Udělal dva kroky a chytil ji pod krkem. Zalapala po dechu. Stiskl. „Wraithové nejsou jako lidé. Člověk je slabý, hloupý a příliš důvěřivý. Hodně jsem se toho naučil.“ Postupně zatínal ruku. Sledoval jak žena naproti němu touží po vzduchu. „Víš, co tím myslím?“ Kývla. Usmál se a pustil ji. Spadla mu k nohám. „V tvé krvi koluje i část mé! Važ si toho... To, co jsem stvořil, můžu taky zničit.“ Zuzana se držela za krk. Snažila se pořádně nadechnout. „Zmiz mi z očí! Jsi naprosto neschopná!“ křikl.
„Fajn,“ štěkla poněkud přiškrceně. Vstala a vyrazila ven. Stále se držela za krk. Něco si pro sebe mumlala. Nemusela se dívat před sebe. Věděla, kam má zatočit a jak jít. Stráže ji uskakovaly z cesty.
Stále si mnula ochromené místo. Zahnula za roh. Tahle část chodby byla nestřežená. Nikdy ji nehlídali. Proto jí procházela nejraději. Nenáviděla ten pocit pohledů, přestože neviděla oči. Stále nějak nevěřila tomu, že může žít tady. Ano, možná byla Michaelův klon, či experiment, ale to neznamená, že nemá touhy, cit… Však jednou bude on před ní klečet a prosit, škemrat. Touha po moci ji doslova oslepovala.
Neznámá síla jí přitiskla na nedalekou stěnu. Opět to schytal její krk. Dostala možnost pohlédnout útočníkovi do očí…
„Evane,“ zachroptěla. Začala sebou házet.
„Neříkej mi tak!“ štěkl muž. Přitlačil. „Ukážeš mi cestu ven a pak tě zabiju, ty wraithská posluhovačko!“ vrčel. Pravděpodobně slyšel její rozhovor s Michaelem, no i samotné oblečení mluvilo za vše. Zuzana se jen usmála a vykopla. Muž si zřejmě neuvědomil, že má žena více volnosti. Svezl se na zem. Hnědovláska ho přitlačila.
„Ale, ale…popovídáme si o tvém plánu,“ zašeptala. Kolem ní se začaly stahovat stráže. Všimly si, že je vězení prázdné. Nechala dva vojáky, aby ho donutili klečet. „Co cítíš? Pověz mi!“ přikázala autoritativně. „Strach?“ Usmála se a přejela mu rukou po tváři. „Zhnusení?“ Rukou mu pomalu jela na hrudník. „Nenávist?“ Více a více se usmívala. Její ruka se zastavila na jeho srdci. „Strach!“ prohlásila. Cítila, jak zrychleně dýchá. Vychutnávala si moc nad bezbranným. Dlaň pořádně přitlačila na jeho prsa. Nic se nestalo. Zvonivě se rozesmála. „Máš strach, majore Lorne?“ otázala se a chytila jej za bradu. Donutila ho, aby jí pohlédl do očí.
„Nikdy!“ prskl.
„Měl bys mít…opravdu ano,“ zašeptala. Pustila jej a narovnala se. „Odveďte ho do pokusné místnosti a zavolejte našeho pána!“ rozkázala. Ještě něž se stihnul Lorne bránit, tak jej omráčili.

Místností se ozýval myší pískot. Hlasitý a bezradný, avšak brzy ustal. Občas se ozvalo slabé zapísknutí plné bolesti. Major se rozhlédl. Ležel na nějakém lůžku. Zkusil pohnout končetinami. Nešlo to. Přivázali ho pevně. Přestal se věnovat takové hlouposti. Očima bloudil po místnosti. Všude stály různé lahvičky, plné slizu a tekutin. Na stěnách byly připevněny police a skříňky. Sem tam se nacházel dřez, nějaké ty podivné nástroje, o jejichž účelu je lepší nepřemýšlet. Napravo, zhruba dva metry od majora, stál stejný stůl jako ten, na kterém ležel. Dveře nemohl zahlédnout. Zřejmě je měl za hlavou.
Jediná osoba v místnosti něco prováděla. Neviděl jí do obličeje. Hnědé vlasy, drobná postava a určité pohyby musely nepochybě patřit Zuzaně. Právě vzala drobnou lahvičku a injekční stříkačku. Natáhla do stříkačky podivnou nafialovělou tekutinu a pak se sklonila. Více neviděl. Slyšel myší skřek a poté ticho. Po zádech mu přeběhl mráz.
Zuzana se otočila, unaveně si stáhla roušku. Vzala do rukou v rukavicích drobného hlodavce a dala jej do klece. Vycítila něčí oči. Otočila se na Evana.
„Co je?“ zeptala se nevzrušeně. Rukavice si svlékla a hodila je do nějakého kouta.
„Co by? Jen mě zajímá, proč mučíš tu myš…“ Muž se zřejmě řídil pravidlem: ´Za zeptání nic nedáš.´
„Do toho ti nic není, ale odpovím ti, když mi řekneš, kde se nachází Země,“ prohlásila. Přisedla si k jeho nohám. Stále se tam nacházelo nějaké místo.
„Haha, ještě nějaký vtip?!“ prskl. „Navíc nevím, proč bych ti to měl říkat. Tohle ty víš.“
„Nevím. Nějakým záhadným způsobem, chyba ve vytváření, nemám vzpomínky. Sotva vím, jak se chovat jako Zuzana Petersonová,“ rozčilovala se. Podivně zčervenala ve tváři. „Jenže to brzy bude jedno,“ zasnila se. Pohlédla někam do dáli, „zabiju ji.“ Teď se jí na tváři objevil podivný a pokroucený úsměv.
Najednou se k mužovým uším donesl zvuk tichého otvírání dveří. Zuzana okamžitě vstala. Přešla za majorovu hlavu a za chvíli se vrátila. Vedle ní kráčel Michael. Pozorně jí naslouchal.
Evan zaslechl jen kousek jejího šeptotu: „…zabralo to lépe, než jsi myslel. Přestala cítit. Bojím se však, že na něj to bude mít jiný…“ tady ji muž rukou zarazil.
„To mě nezajímá, přinejhorším zemře,“ prohlásil, „v té chvíli to bude pro něj jediná možná záchrana.“ Přešel tak, aby na majora viděl. „Majore Lorne, copak nám povíte?“ Opřel se o lůžko u jeho levé ruky.
„Nic!“ prohlásil vzdorovitě. „Ale mám pár otázek.“ V tuhle chvíli se Wraith rozesmál. Ne falešně, ale pěkně od srdce.
„Jen se ptejte, za chvíli vám budeme otázky pokládat my a to pravděpodobně nepřežijete,“ dodával ve smíchu, který nemohl přestat. „Jen se ptejte, opravdu,“ vybízel ho.
„Fajn, proč je tu Zuzana?!“
„No, pokud vím, tak si pamatujete, že jí jeden z mých Wraithů vytrhl pramen vlasů. Mělo to působit jako nehoda, svému účelu to posloužilo. Z jejích vlasů jsem získal DNA, se kterým jsem si pohrál, a tady máte výsledek.“ Gestikuloval přesně podle slov. Zřejmě se dobře bavil. „Pokud jde o otázku její paměti,“ začínal pokračovat. Evan měl pocit, že mu čte myšlenky. „Nastala nějaká chyba. Pravděpodobně je to způsobeno DNA Wraithů. Taky tím, že jsem si hrál s její pamětí a vším. Buďto bych tu měl Zuzanu Petersonovou a nebo jen něco, co vypadá jako ona. Rozhodl jsem se pro druhou verzi.“
„Proč?“ vypravil ze sebe muž na lůžku. Doslova to vydechl.
„Jde o to, že zaprvé potřebuji upravit své postavení mezi Wraithskou komunitou. Poslední dobou má popularita kolísá. Navíc mám u vás nesplacené dluhy.“ Přešel k jedné stoličce a posadil se. Zuzana poslušně stála na místě. Sedla si teprve tehdy, až ji sám její ´pán´ pokynul. „Když jste mě přeměnili na člověka, tak se ze mě stal vyhnanec. Nepatřil jsem nikam. Lidi mě nechtěli a Wraithové se ke mně nehlásili. Snažil jsem se získat alespoň trochu moci. Nevedlo se mi nejlépe. Nemusel jsem dlouho trpět. Nahráli jste mi do karet.“ Tady se usmál a čekal na mužovu reakci.
„Ne, ne, ne…Arsos ne! Nemůže nás to věčně pronásledovat!“
„Očividně ano, majore. Arsos byla chyba.“ Vstal a začal přecházet po pokusné místnosti. Cinkání skla a nástrojů označovalo, že po vysvětlení se major nedožije druhého dne. „No každopádně jsem já ukázal na vás. Na tu správnou stranu. Pátral jsem po pravých vinících a našel jsem se. Má popularita začala stoupat. Samozřejmě jsem se musel snažit. Pár královen šlo z cesty, avšak zařadil jsem se zase do společnosti, ze které jsem byl vyhnán.“ Vedle muže si postavil stolek a na něj vykládal různé předměty. „Pak přišly nápady na vaše polapení. Vyhlazené planety, vyřazené zadávaní…Vám se začalo dařit – velmi obdivuhodné u vaší rasy – a má moc klesala. Vymyslel jsem plán.“ V tuto chvíli přešel k majorově paži a vyhrnul mu rukáv. „Stačilo mi k tomu jen pár vlasů a všechno se to rozeběhlo.“ Nabral průhlednou tekutinu do injekční stříkačky. „Všechno jde tím správným směrem a vy tomu nedokážete zabránit.“ V tuhle chvíli mu bodl jehlu do žíly a pomalu mu tam vtlačoval neznámou látku. Evan pevně stiskl zuby. „Zuzana mi přišla jako nejlepší nápad. Naklonoval jsem ji.“ Jedna třetina obsahu stříkačky muži kolovala v krvi. „Nechal jsem vás přivést sem! Prvně z vás měla dostat informace, ale to zvládnu i já!“ Půlka, zbývalo jen půl odměrného válce. „Využiji ji jinak. Mým cílem je získat informace.“ Jen jedna čtvrtina a Lorne se dozví k čemu ta látka je. „Další cíl je smrt co nejvíce Atlaňťanů. Vím, že vás přijdou zachránit a ty pak přijdou zachránit jiní!“ Na majora přicházely mdloby. „Budu vás chytat na každé planetě! Vím, že tímto si opět upevním své postavení,“ naklonil se k majorovi, „ale toho se nedožijete,“ zašeptal mu do ucha. Muže na lůžku pohltila temnota. Táhla jej sebou do sladkého odpočinku, ze kterého by se nejraději neprobral. V tu chvíli se Michael narovnal a pohlédl na svoji společnici. „Máš dvě hodiny na zdokonalení, materiály jsem ti vylepšil,“ řekl. Otočil se a odešel.
Zuzana zhluboka povzdechla. Vytáhla z jedné z klecí myš. Vzala lahvičky s fialovou tekutinou a začala vše studovat. Tlačil jí čas. Musela uspět. Pamatovala si, když Michael naposledy zuřil. Pěkně to odnesla. Nejhorší bylo, když zničila Zuzaniny vlasy, tedy to, co zbylo. Nepomohly jí ani prosby, pláč a vysvětlení. Nezajímalo ho to, že nechce zůstat jen ona, žádné další kopie. Pokud se opravdu někoho z Wraithů bála, tak to byl on.

Evan se cítil malátně. Místnost viděl rozmazaně a točila se mu hlava. Chtěl ji nadzvednout, ale někdo mu ji přitlačil na lůžko.
„Lež,“ zazněl rozkaz. Někdo mu strčil něco do úst. „Napij se.“ Znovu poslechl. Za chvíli se mu všechno vracelo do normálního stavu. Konečně mohl pohlédnou na svou ošetřovatelku. Jak jinak, Zuzana.
„Jak?“ nadechl se. Slova se mu zadrhávala v hrdle. „Co se stalo s kapitánovými vlasy?“ vydechl konečně.
Zuzana se usmála. „O všechno se zajímáš a k ničemu ti to nebude,“ povzdechla si a promnula krk. „Zničila jsem je.“ Vstala. Upravila mu vlasy na čele. „Řekni mi, kde je Země anebo Atlantis.“ Vypadalo to jako rozmluva matky se synem. Mluvila klidně a potichu.
„Ne,“ prskl muž. Snažil se marně osvobodit.
„Nechci tě prosit, nechci tě mučit. Radši bych to ukončila teď. Evane…“
„Řekl jsem ne.“
„Fajn, za chvíli dorazí můj pán a věř mi, mám za úkol začít hned.“ Na tohle nic nenamítl. Zuzana si dala vlasy do culíku. Vytáhla nástroj, který se až moc věrně podobal skalpelu. „Prosím…“
„Ne,“ zaťal zuby. Čekal na ránu. Přes rty se mu vydralo slabé zasténání. Nesouhlasil s tím, co dělala. Nelíbilo se mu, že jej řezala do ruky. Občas se zastavila, aby se jej znovu zeptala. Nepomohlo to, muž trval na svém.
„Tohle je ještě slabé. Nechtěj dopadnout jako ta krysa. Michaelovi nedělá problém tě rozřezat.“ Po těhle slovech odložila skalpel na své místo. Přešla k nějaké poličce a vyndala jednu z lahví. „Tohle bude bolet hodně. Nedokáži tomu zabránit, musím to udělat…“ Vadilo mu, že k němu takhle mluvila.
„Sakra řekl jsem ti, že nic neřeknu.“
„Fajn, tím pádem zažiješ nepěkné chvilky. Trvá hodinu, než si tvé tělo najde protilátku na to, co dostaneš. Mezitím budeš cítit křeče a bolesti. Jako by ti někdo vytrhával vnitřnosti. Poslední nabídka…“ Zavřel oči a čekal na svůj osud. Nezradí, nikdy. Modlil se, aby se bůh smiloval a nechal jej zemřít. Jenže tentokrát jej nevyslyšel. Do úst mu nějakým záhadným způsobem vpravila neznámou hořkou tekutinu. Nemohl ji vyplivnout. Polknul. Otřásl se a čekal. Za chvíli to začalo.
První jej začala pálit kůže, dokonce i svědila. Nemohl se poškrábat. Postupně se bolest stupňovala. Hlava se mu málem rozskočila. Snažil se dlouho mlčet, nedokázal to. Křičel a přitom nechtěl. Nikdo jej neposlouchal. Zuzana dávno odešla. Nikdo mu nemohl pomoci a přesto přišlo vysvobození. Jeho mozek se snažil ochránit. Jednoduše omdlel, major Lorne ztratil vědomí.

pokračování příště (neví se kdy )

další dokonalá povídka...teda ne, že bych ji nečetla už dřív , ale tahle by zasloužila nějakou cenu

a já vím, jak to bude dál...ale nepovím

Díky za komentář

Jo jo, tahle povídka je super. Chudáček Ev

Tak tohle je kruté, chudák Evan, to si nezaslouží Jinak ale je to napsané skvěle....*marně vzpomíná co je to Arsos...*

Jůůů, už je to tady!

Já vím duchaplný příspěvek. Ale celkové hodnocení si nechán nakonec, i když jsem už povídku četla