SG: Povídky od M. - Rychlá záchrana...

Eleira: Díky za komentář a nebreč Evan je hrdina, zatím drží

Dark Angel: Taky ti děkuji za komentář Vím, že si to nezaslouží, ale je tam několik věcí, které potřebuji pro další děj . Jo, tak hned ten Arsos, na jeho zpracování pracuji. Bude vysvětleno, co nejdříve. Vlastně celá ta povídka vysvětlí postoj Wraithů k lidem . Ano, zase jsem si něco vymyslela, ale narážky na Arsos začaly v povídce Jeden nápad (jen si toho nikdo nevšiml)

Anijsha: Jůůů, díky za komentář ...duchaplný nebo ne, to nevadí I když si ji četla, tak ty jsi v právu a to je dobře, jinak by nevznikl ten skvělí trailer

Ahojte, omlouvám se, že druhou část dávám tak pozdě, snad si pamatujete i tu první. Chci ještě poděkovat Eleiře za korekci . Pěkné počtení.

Druhá část

Michael seděl a četl si knihu. Podle jeho názoru se dala považovat za poučnou a zajímavou. Napsal ji kdysi nějaký vesničan, kterého stejně vysáli. V tuhle chvíli nepodstatná informace. Otočil další stránku a sledovat text. Nepostřehl, že se vedle něj zjevila Zuzana a založila si ruce na prsou. Nějakou dobu jej sledovala.
„Jaké jsou další rozkazy?“ zaprskala.
Muž se pohodlněji usadil a na ženu ani nepohlédl. „No až se vzpamatuje z toho, co zažil, tak pokračuj,“ zamručel.
„To je vše?“
„Co víc chceš?“ Zašustění signalizovalo otočení další stránky zažloutlého papíru. Zuzana nechápavě zamrkala a stoupla si těsně k němu. Předpokládala, že ji nevnímá. Nedivila by se.
„Co kdybych se vysvlékla? Co bys dělal?“ navrhla. Doufala v nějakou pozornost.
„Podíval bych se co, děláš, a pak bych se zeptal, PROČ to děláš.“ Teprve teď odložil zajímavější věc. „Prostě vypadni a řekni, až bude schopen podstoupit další výslech.“
To bylo zhruba za dvě hodiny. Muž připoutaný k lůžku se probudil a o chvíli později u něj stála hnědovlasá žena. Nechala jej, aby se klidu vyzvracel a pak na něj zaútočila otázkami. Nezměnila je, a ani ji nebavilo opakovat to samé neustále dokola. Vše zakončil právě přicházející hybrid. Nedalo se přesně určit, jestli je více člověkem a nebo Wraithem. Ten převzal iniciativu a několikrát Evana praštil. Muž na lůžku ležel s pěvně semknutými čelistmi.
Zuzana se usmála a přešla k Michaelovi. Dala mu ruku na rameno. Naznačila tím, že bude pokračovat, začínala mít všeho dost. Muž ustoupil. Sledoval to, co dělala. Právě se sklonila k ležícímu.
Zašeptala zajatci do ucha: „Teď už máš strach?“ Slova nezněla příjemně a nijak láskyplně. Napovídala něco o tom, že by měl souhlasit.
„Ne,“ rozesmál se Evan. Lhal, ano major Lorne byl doopravdy vyděšený k smrti. Bezradně pohlédl na dříve Wraitha. Tam našel ujištění v tom, že oběma přeskočilo.
„Já tě naučím, co je strach!“ zavrčela zelenoočka. Tvář se jí zkřivila. Dala mu pěstí. „Mám tě právě tak dost!“ Nikdy neměla sílu, jenže tentokrát to nebylo jen jednou, co mu dala klouby na hřbetu ruky a neomlouvala se. Zlomila mu nos. „Pověz mi souřadnice Země!“ Neodpověděl. Odfrkla si a přešla k jeho nohám. Opřela se o lůžko. „Ta tvá hloupá lidská hrdost,“ skoro si odplivla, „bude to bolet, Evane Lorne. Řekni mi to a ušetřím tě.“ Zhluboka dýchala. Do tváře se jí nahrnula krev. Zrudla zadržovanou zlostí. Něco ji očividně štvalo a právě si to mohla na někom vybít.
Tmavovlasý muž se rozesmál. Krev z nosu jej lechtala na tváři. V klidu sledoval strop. Kdyby mohl, tak si založí ruce za hlavu, avšak to nebylo v nadcházející situaci možné. Neviděl, co dělala, avšak náhle pocítil strašnou bolest. Prohnul se na lůžku. Pouta se mu zařezala do rukou. Křičel. V očích se mu zaleskly slzy. Odhodlal se pohlédnout níž. V noze měl zabodnutý nůž. Podle polohy věděl, že nezasáhla tepnu. Ještě větší bolest způsobilo, když jej ta malá bestie vytahovala.
„Ale, ale, majore, moc toho nevydržíte. Brečíte nám tu jako malé děcko!“ prohlásila žena s podivnou radostí v očích. Vychutnávala si to. Sedla si kousek od jeho pravé ruky a sledovala jeho tvář. S klidem, jako by na něco čekala. A opravdu, za chvíli se z jeho úst ozval křik. Hnědovláska pomalinku pootočila hlavu. Sledovala druhého, který převzal iniciativu. Rána na majorově noze se zvětšila.
Hnědovlasý muž zasténal a zakašlal. Vyplivl krev, která mu ztekla z nosu do úst. Jeho mozek se zaměstnával problematikou šoku. Vůbec nezaznamenal nějakou otázku, kterou mu opět položili. Zmohl se jen na pohrdavou grimasu a následné plivnutí do ženina obličeje. Rozklepal se. Nedokázal určit, co se to s ním děje. Snažil se utříbit myšlenky a urovnat ten zmatek. Nešlo to. Začínal panikařit. Koutkem oka zaznamenal injekci s nějakou nafialovělou kapalinou. Nebránil se. Nepřišlo mu důležité, co do něj pumpují. O pár minut později zjistil, že je mu dobře a má radost z každého atomu ve vesmíru.

„No, tohle jsme nepředpokládali,“ pronesla do ticha žena. Trošku si odkašlala. Sledovala, jak se Lorne svíjí nekontrolovatelným smíchem. Nastalo trapné ticho. „Vážně jsem nečekala takovýhle vedlejší efekt, je pravda, že se ta myš chovala velmi divně, ale…“ Napůl Wraith a na půl člověk ji zadržel zvednutou rukou. Promnul si sklíčeně oči. Pohlédl unaveně na svíjejícího se muže. Přešel k jedné z poliček a vyndal další látku. Dal ji do injekční stříkačky a vpravil mu ji do žíly. O chvíli později zajatec zmlknul a chichotal se o poznání klidněji.
„Nemluvme o tom,“ pronesl Michael a zadržel tím další příval slov od ženy, „prostě někde nastala chyba. Doufejme, že je to poslední vedlejší účinek.“ V tuto chvíli se koutky jeho rtů pozvedly v nepatrný úsměv. Prohlédl si ženu naproti sobě a přešel k ní. „O čem si to mluvila předtím?“
„Že jsme to nepředpokládali?“ zamumlala zmateně. Pomalu se začínala přesouvat ke dveřím.
„Předtím,“ napovídal. Jenže v jeho hlase neznamenala vztek, spíše klid.
„Předtím jsem ho mlátila…“ Začínala otvírat dveře. Další slova se schovala za nimi. V místnosti zůstal pouze major Lorne v rozdováděné náladě. Právě se smál jedné z laboratorních myšek. Ta si jej prohlížela, pravděpodobně z něj měla stejný pocit. Vypadal vtipně.

Evan se pomalu probíral ze sladkého zapomnění a jeho mozek si utříbil myšlenky. Bolela ho noha a nos. Pravděpodobně po krátkém výslechu. Kupodivu to šlo mimo něj. Začínal přemýšlet, jak se dostat z této šlamastiky. Kdyby uměl hýbat předměty, tak je venku coby dup, ale takhle? Měl vůbec nějakou šanci? Navíc začínal mít starosti ohledně svého pravého oka. Jako by se mu zhoršilo.
„Jak se má náš zajatec?“ zaznělo poněkud zvesela. Do jeho zorného pole vstoupil Wraith Michael. Dobrá nálada z něj přímo vyzařovala. „Nějaké bolesti nebo podivné pocity?“
„Cože?“ prskl ležící.
„Prostě, je všechno ok?“
„Ne!“ zakřičel Evan. Začínal mít tohoto blázince dost. „Co jste mi to sakra dali?“
„Nic, co by tě mělo znepokojovat,“ ozvalo se z pravé strany. Musel tam otočit celou hlavou, aby si prohlédl dotyčného. Samozřejmě, jak jinak. Jednalo se o veselejší Zuzanu.
„Znepokojovat? Přestávám vidět na pravý oko! S takovou vám příště neřeknu ani ň!“ začal se rozčilovat. Nějak potřeboval ze sebe všechno vyventilovat. „Ne, že bych to měl v plánu,“ brouknul se pro sebe.
„Prostě ho budeme ignorovat,“ promluvila Zuzana k druhému muži. Ten jen pokrčil rameny a začal odněkud vytahovat led. „Víš, jaké je to mít omrzliny, které se pak rychle oteplí?“ rychle se otočila na vězně.
Major zakňučel: „To nemůžete dělat nějaké genetické pokusy?“ Připadal si jako blázen. Prosil o něco, co vlastně nechtěl. Fyzické mučení bral jako jednu z nejhorších možností.
„Dneska nemám náladu,“ prohodila Zuzana.
„Proč ne? Vždyť genetické pokusy tě vždycky zajímaly,“ podivil Wraith. Přešel k ženě a dal jí do ruky kostku ledu.
„Studí,“ prohlásila hnědovláska, „ale přesto na to nemám náladu. Ne…“ Sledovala mužovy oči. Nakonec se rozesmála. „Jak chcete, můj pane,“ pokorně se sklonila. Vrátila mu napolo rozpuštěnou kostku ledu.
„Ať je dnes po tvém.“ Wraitský muž se spokojil s ženiným zakroucením hlavou a začal kolem vězně klást led. Ten překvapeným pohledem koukal z ženy na muže. Pořád mu nedocházelo, co spolu mají a nebo nemají. Přestal nad tím uvažovat. Cítil velký chlad, který začínal přicházet od konečků prstů. Netrvalo dlouho a přestával je cítit. Kůže mu bělela. Zuby mu klapaly o sebe. Pšikl. Nenápadně shodil pár kostek. Jeho nenápadnost se dala přirovnat ke slonu, který se schovával za deseticentimetrovým kapradím. Přilákal tak pozornost dvojice. Žena právě zahřívala muži ruce.
Oba se přestali věnovat tomu, co dělali, a přišli prohlédnout muže. Shodili na zem zbytek nerozmrzlého ledu. Přišli s něčím, co se podobalo většímu fénu. No, ať to bylo, co to bylo, svůj účel to nepochybně splní. Zapnuli to. Horký vzduch proudil na omrzlé části mužova těla. Prvně nic necítil, avšak pocit spálenin vyhrával. Naštvaně pohlédl na své věznitele. Nechtěl vědět, jaké bolesti jej čekaly, až se kůže probudí k životu.
„Má cenu vůbec pokládat ty stejné otázky, jako kde je Země a Atlantis? Kódy a tak?“ zeptal se poněkud otráveně muž Wraith.
„Ne, nic neřeknu,“ povzdechl si zmrzlý Atlanťan. Tvrdošíjně trval na svém.
„Mě už to vážně nebaví,“ prohlásil Michael. „Zeptáme se tě naposledy…“
„Ne,“ skočil mu do řeči Evan.
„Fajn, řekl sis o to sám,“ vyprskl, „Zuzano, podej mi tu zelenou lahvičku!“ Hlas pozbyl veškerých emocí a varoval před nesouhlasem. Brzy mu přistála v ruce vyžádaná lahvička. „Zopakujeme si to, co na začátku,“ prsknul a vylil mu do úst všechnu tekutinu. Pak jej několikrát praštil. Dalo se říct, že věznitel ztrácel veškerou trpělivost, kterou ho příroda obdařila. Vlastně trpělivost nebyla jeho silná stránka, tvořila asi jedno procento jeho pocitů.
Lůžko se otřáslo pod křikem muže. Bolest, která mu protékala tělem, jej ničila. Nevěděl, jak dlouho vydrží mlčet. Pocit toho, že život tolika lidí drží jen na jeho slovech, jej stále držela při zdravém rozumu. Všechny ty látky a jedy, které do něj cpali, jej ujišťovaly o blízkém konci. Doufal, že přijde brzo. V tomhle se pletl. Wraith věděl, co si může dovolit.
„Tak sakra mluv!“ štěkl. Hnědovlasý muž netušil, co mu Wraith udělal, avšak bolelo to jako čert. Zaťal zuby do spodního rtu. Rozkousl si jej. Nakonec se neudržel a zakřičel. Vyhlídky na klidnou smrt se snižovaly. Právě se znovu prohnul. Pouta na rukou se mu zařezala do masa. V očích se mu třpytily slzy. Nedokázal je více zadržovat. Podle jeho mínění se právě ponížil.
Na chvíli všechno ustalo. Evan zhluboka oddechoval. Očima sledoval strop. Slzy tekly proudem. Jeho vědomí panikařilo. Pomalu upadal do dalšího šoku, kterému zabránila další dávka fialového čehosi. Přinutila jej k hysterickému smíchu spojenému s další bolestí a pak ke ztrátě vědomí.
Michael se uklidnil. Nijak ho to netěšilo, avšak musel rychle postupovat. Před chvílí obdržel zprávu, že lidé z Atlantis hledají svoji ztracenou ovečku a to vytrvaleji než dříve. Musel si pohnout a začít pořádně přitvrzovat. Špehové mu dokonce ohlásili, že lidí se blíží k jeho úkrytu.
Naštvaně odhodil to, co měl právě v ruce. Uslyšel slabé popotáhnutí. Otočil se. Čekal Zuzanu za zády, ale místo toho ji našel stát ve vzdáleném koutě. Ruce v pěst si tiskla na uši a zírala do rohu. Pravděpodobně to nemohla vydržet. Třásla se. Na její lidskou část toho bylo zkrátka hodně. Michael protočil oči, ještě tohle. Naštvaně k ní přešel a otočil si ji k sobě.
„Podívej se na mě!“ štěkl. Neposlechla. Snažila se mu vytrhnout. „Nemám čas na tvoje vrtochy! PODÍVEJ SE NA MĚ!“ Nechápal kde se v něm bere tolik zlosti. Začínal si připadat jako zahnaný do kouta. Navíc musel vydat rozkazy k polapení nevítaných návštěvníků, které očekával.
Zuzana na něj konečně pohlédla. Stále se třásla. Zničený pohled hlásal rezignaci.
„Radši jsi mě měl tenkrát zabít,“ zavzlykala. Chvilková slabost, která se u ní projevila poprvé, zaujala Michaela jakožto vědce. Natočil hlavu na bok a sledoval ji. V tu chvíli jej žena odstrčila. Přešla k nějakému stolu a popadla první věc která jí přišla pod ruku. Wraith si založil ruce na prsou.
„Otázkou je, jestli to chceš udělat,“ prohodil s takovou lehkostí a lhostejností. Zelelnoočka naštvaně zakřičela a hodila věc na zem. Vjela si dlaněmi do vlasů. Tenhle pocit zažívala poprvé. Cítila se zmateně, poraženě. Vytřeštěnýma očima sledovala podlahu.
Zabývala se problémy, které se děly mezi její lidskou a wraithskou částí. Jedna půlka ji přikazovala chovat se racionálně, klidně, až chladně a druhá se hroutila. Cítila, jak jí někdo donutil, aby se podívala vzhůru. Sledovala oči někoho, komu musela říkat ´můj pane´. Vlastně na něj měla smíšené názory. Prostě nelítostný necita, který k jeho smůle měl i trochu lidské části. Chtěla se mu vytrhnout, však na podobné hlouposti ihned zapomněla. Vztek mu přímo vyzařoval z očí. O chvíli později ji muž-Wraith políbil. V téhle situaci vždy vyhrávalo jeho druhé já v podobě toho obyčejného člověka Michaela. Zuzana se podvolila. Všechno jí začalo být jedno. Kdykoli měla možnost jej zabít, ale nedokázala to, ne v tuhle dobu. Pravděpodobně si ani neuvědomila, že je jen využívaná.

Lorne opět otevřel oči. Zamrkal. Popravdě, přestával vidět na pravé oko. Všechno jej bolelo, ani hlavou nepohnul. Vychutnával si klid, nikdo mu nevěnoval pozornost. Zariskoval a rozhlédl se po místnosti. K jeho překvapení tam nikdo nebyl. Ulevilo se mu. Zavřel oči a usnul. Dobíral energii na další a zároveň poslední mučení.
Probraly jej hlasy. Zněly naléhavě a o něčem se šeptem dohadovaly.
„Jak jsou na stopě?“ zaprskal vysoký ženský hlas.
„Můžeme je očekávat každou chvílí,“ pravil muž.
„Fajn, takže zatím, co jsi…“ tady se ozvalo plesknutí. „Au…prostě a jednoduše…“ ticho.
„Zabij ho, co sním? Na nic jej nepotřebujeme. Svůj účel dávno splnil. Jen se divím jeho vůli.“
„Hmmm,“ zamručení od ženy.
„Buď tak laskavá,“ ironie hlasu nebrala konce, „a zbav mě toho břemena, ale nejdříve znič nepotřebné věci.“ Po tomhle následovaly kroky za majorovu hlavu a hlasité zavření dveří. Další šouravé krůčky signalizovaly, že se žena chystá na vyplnění úkolu. Cinkání skla, zvuk bublajících látek nenávratně zničených ho přivádělo k šílenství. Nejvíce mu vadil křik myší. Nevěděl, jak dlouho, avšak děkoval nebi, že mu žena nevěnuje pozornost. V duchu viděl alespoň malou naději na přežití.
Netušil dobu, která uběhla od posledního rozkazu. Najednou se Zuzana prudce otočila a přešla k majorovi.
„Chvilinku strpení, hned se ti budu věnovat,“ zašvitořila a rychle začala hledat věci v zásuvkách. O necelou čtvrt hodinu později se konečně narovnala a dala si vlasy do gumičky. Popadla nějaký předmět ze stolu. Světlo se na něm odráželo. Evan nasucho polknul. Vyčerpání jej dostihlo a zjistil, že když jej podřízne, tak mu to pravděpodobně ani nebude vadit.
Kapitán se smutně pousmála a udělala dva kroky jeho směrem. Načež její vyděšené oči zamířily ke dveřím. Něco se v nich změnilo. Odrazil se tam strach a překvapení. Ozvala se rána podobná výstřelu a žena upustila vše, co měla v rukou. Chytila se za břicho. Bledými prsty jí začínala protékat krev. Udělala pár kroků vzad a narazila na pult. Svezla se na zem. Stále nechápala to, co se dělo.
„Pohne se a vystřelte jí mozek z hlavy!“ zakřičel kdosi. Z hlasu se mu dalo vyčíst pohrdání smíchané s překvapením a bolestí.
Do majorova zorného pole levého oka se dostali mariňáci. Podle nášivek byli z Atlantis. Mířili na ženu ležící na zemi. Půlka z nich se snažila schovat překvapení a podivnou nerozhodnost.
„Do háje zelenýho, už vím, proč cítím to, co cítím…“ brblal kdosi za Evanovou hlavou. Nakonec k němu hlas došel a stoupnul si vedle něj. „Pane na nebi!“ další nadávka, „co to sakra udělali! Evane!“ Otočil se na mluvícího. O šoku, který právě zažil, už nikdy nebude mluvit a doufal, že se to nikdy nezopakuje. Stála tam další Zuzana. Okamžitě jej začala osvobozovat. Dávala si pozor, aby mu nezpůsobila další bolest. „Vlastnoručně jí rozmlátím hlavu o nejbližší poličku,“ mumlala si pro sebe Petersonová. Nechápala vyděšený pohled, kterým ji obdařil její nadřízený. „Hej, klid, chceme vám jen pomoct.“ Slova se zřejmě minula účinkem. Sotva byl volný, tak se vrhnul na opravdového kapitána a z posledních sil ji začal škrtit. Dlouho mu to nevydrželo. Vyčerpání, dehydratace a další faktory ho donutily, aby se složil na zem. Prostě a jednoduše omdlel.
„Fajn, to bychom měli z krku,“ prohodila kapitán a promnula si krk. Přešla k umírající. „Hm, kde je ten druhý?“ zeptala se mírně.
„To kdybych věděla,“ vrátila jí to druhá žena stejnou mincí.
„Nemám náladu, spěchám…kde je?“
„Nevím.“ V tuto chvíli se schoulila do klubíčka. Zasténala. Druhá žena se chytila nejbližšího vojáka, málem upadla.
„Dobře, pravděpodobně to z tebe mlácením nedostanu,“ okomentovala dobře mířený kopanec, „vlastně máš štěstí, nečekala jsem takového...kdo ví co.“ Odplivla si na ni. „Vezměte Lorna a padáme, za chvíli to tu letí,“ štěkla kapitán jeden z rozkazů a rychle zmizeli. Ještě stihla mručet něco o tom, že se v míření strašně zhoršila.
Zuzana-klon, zůstala sama v místnosti a umírala. Čekala, až si pro ni přijde smrtka. Vadilo jí, že žila tak krátce a bezúčelně. Samozřejmě zažila několik zajímavých chvil, zbytek však považovala za odpad.
Záchranná výprava postupovala, jak nejrychleji uměla. Snažila se zmizet z komplexu, jenž nebral konce. Motala se a zatáčela na nesprávných místech. Přece jenom se dostala napovrch. Hned po ohlášení polohy se přemístila na orbitu planety, kde se setkala s lékařským týmem a rozkazem velícího plukovníka pozemské lodi, který nechal zničit celou základnu. Zuzana Petersonová se odplížila do nejbližšího kouta a tam se zhroutila. Ležela na zemi a snažila se ignorovat pocit, který se jí zdál vzdálený a cizí, přitom jej cítila. Bolet břicha ji donutila, aby se za něj chytla. Nepravidelně dýchala. Čekala ještě větší bolest se zničením základny. Jenže se nic takového nestalo. Bolest pomalu odcházela, než se vytratila úplně. Takže klon kapitána Petersonové definitivně odešel.

Malá nenápadná loď zastavila v neobývané jeskyni. Vezla sebou pouze dva pasažéry. Muže a ženu, která ležela na podlaze zadní části lodi. Muž se právě přesunul do zadní části. Potichu, aby jej zelenoočka neviděla. Stoupnul si do dveří a sledoval její utrpení.
„Je mi to líto,“ pronesla mezi vzlyky. Vykašlala další kousek krve. „Zase jsem zklamala.“ Napůl člověk, napůl Wraith se usmál. Věděl, že nečeká nějaká slova ujištění o tom, že to tak není. Rozhodně ne slzy. Prostě umře a může být vděčná, pokud ji pochová. Přesto všechno udělal pár kroků k ní. Sedl si na jedno se sedadel. Pohled sklopil k zemi na ženu u jeho nohou.
„Řekni sakra něco!“ štěkla po něm. Schoulila se v bolesti do klubíčka. Rukou se snažila zdeformovat podlahu. Zanechala tam jen krvavou šmouhu.
„Nevím co,“ pronesl do ticha muž.
„Nevím, prostě něco povídej,“ zašeptala. Mezi jednotlivými slovy dělala větší pauzy. Umírala. „Nechci umírat s pomyšlením, že…jsem…sama…“ sotva ji slyšel. Přesto jí její přání nevyplnil.
Zelené oči se upřely do mužových. Vypadalo to, jako by štěňátko hledělo na svého pána a divilo se, co zase udělalo špatně. Slzy přestaly téct. Přirozená jiskra se ztrácela. Zhasínala jako plamen dohořelé svíčky. Knot docházel a plamen zhasl. V tu chvíli muž vstal. Poklekl u mrtvé a zavřel jí víčka. Zvedl ji za země a položil na sedačky. Pokývnul jí. Přemýšlel o tom, kam ji pohřbí. V duchu došel k závěru, že napřed zmizí z téhle planety a pak se začne zabývat těmito otázkami.

Kapitán Zuzana Petersonová seděla u lůžka zničeného muže. Po dlouhé době se odhodlala a chytila jej za ruku. Celým tělem jí protékal hněv. Do očí se jí draly slzy. Stále se nemohla zbavit pocitu viny, který ji drásal.
„Zuzi, nemůžeš za to,“ zaznělo jí šeptem u ucha. Lehce nadskočila. Skousla si ret a nakonec pohlédla na druhého. Stále nepustila mužovu ruku, naopak, pevněji stiskla.
„Tady…Rodney, co mám dělat?“ zašeptala sotva slyšitelně. „Je to moje vina.“ V tuhle chvíli si vedle ní vědec sedl a položil jí ruku kolem ramen.
„Mohlo se to stát komukoliv z nás. Není to tvá vina…“
„Jak se mu mám po tomhle podívat do očí?“
„Podívej se na mě!“ přikázal a donutil ji, aby jej poslechla. „Není to tvá vina!“ Jenže tím dosáhl ještě více bolestivého výrazu.
„Mučili ho…mučila jsem ho já,“ vrčela a zavzlykala zároveň, „Carson říkal, že měl na mále, a navíc, možná ani neuvidí na jedno oko. Kdo ví, jak dlouho si tu poleží…hergot!“ prskla. Vstala. Opustila ošetřovnu. Doufala, že brzy najde Michaela a v tu chvíli si s ním všechno vyřídí. Žádné slitování, to si přísahala.

KONEC

Snad se vám povídka líbila. Další bude za dobu neurčitou, díky za pochopení.

bravo, asi to nebylo moc velkým záměrem u takovéhoto psychologicky zaměřeného díla, ale musím uznat, že u pár replik jsem se zasmál..... náhodně...

O pár minut později zjistil, že je mu dobře a má radost z každého atomu ve vesmíru.

Jeho nenápadnost se dala přirovnat ke slonu, který se schovával za deseticentimetrovým kapradím.

ale jinak nemám co vytknout....a pokud to bude podobně kvalitní, tak si rád počkám

Súhlasím s DA . Áno, som zhovorčivá, ale Mooony vie
Inak mi bolo celkom ľúto Michaela, keď sa Lorne začal smiať...

Napůl Wraith a na půl člověk ji zadržel zvednutou rukou. Promnul si sklíčeně oči. Pohlédl unaveně na svíjejícího se muže.

Povídka skvělá. Ostatně Mooony už moje vyjádření slyšela, takže není co dodat.
Jen se obracím na vás ostatní. Když tam najdete chyby, tak na ně neupozorňujte nebo mě Mooony vyhodí Já tam občas po sobě taky ještě nějaké najdu, ale psssst

Tak konečně zde napíšu nějakou ucelenou a oficiální reakci na tuto povídku. Doposud jesem se zmohla jen na "sqeee!" a "aww!" a "ouu" a "chudáček!", tak teď něco hodnotnějšího (možná)

Mě se povídla líbila , mooooc se mi líbila Ano, hlavní zásluhu na tom má přítomnost Michaela. On se v česky psaných fanfiction moc nevyskytuje (já znám jen dvě povídky, tuhle a pak jednu, kterou jsem sama napsala ).
Dále je to perfektně napsané, do pocitů chudáka Evana jsem se vžila a strašně jsem ho litovala.
A moc jsem si oblíbila Zuzanu klona. Mám ji snad raději než Zuzanu originál Mě bylo strašně líto, když umřela. Btw, ta část byla taky skvěle napsaná (jako ten zbytek), že i když umřela, tak jsem ráda, že Michael byl s ní. Ano, tady se dostáváme k dalšímu bodu Sice nejsem žádný šílený shipper, ale zamilovala jsem si vztah Michaela a klonované Zuzany.

A nakonec bych chtěla Mooony ještě jednou (snad po tisící ) podělovat, že mi ji věnovala a hlavně že ji napsala. Thanks, sweetheart!

No, páni moc děkuji všem za komentáře, vyrazili mi dech... Díky, že nějakou dobu vydržíte

btw: Všechny povídky ve formátu PDF a DOC. Všechnu práci s tím si dal jakop, tímto mu samozřejmě děkuji.
PDF:

Kód: Vybrat vše

http://uloz.to/1948479/povidky-od-m.-mooony-.pdf

DOC:

Kód: Vybrat vše

http://uloz.to/1948480/povidky-od-m.-mooony-.doc

Dark Angel: Bohužel tě asi zklamu, ty vtípky tam byly schválně . Ano, došla jsme tak daleko, že bez nějakého vtipu nic nenapíšu (Ano, byl to záměr )

Eleira: Jo takhle to je...jen počkej

Anijsha: Ty trdýlko Takovou reakci jsem nečekala. Děkuji moc a i já děkuji za úžasný trailer
Jinak, opravdu jsme to nečekala, ale Zuzana klon mi byla taky sympatická, jen ne tolik, jako Zuzana na konci ... No, my dvě víme své, však uvidíme, jak to dopadne s Míšou...

druhá část opět dokonalá...jako vždy...nevím, co dodat ....jen prostě skvělá práce

Mooony: Přeji ti vše nejlepší k tvým dnešním narozeninám.

sice se trochu bojím toho nového smajlíka, co je tu, ale také přeji všechno nej

jakop, Dark Angel: Děkuji vám oběma za blahopřání. Snad brzy dodám povídku...

Tak jsem konečně dočetl poslední povídku a je fakt super a to s tím klonem Zuzky je výborný nápad.

Tak jak to vypadá, že mi chvíli bude trvat, než bude další povídka, ale doufám, že ještě vydržíte. Můžu ale prozradit, že další by měla poodhalit problém, který se stal na Arsosu. Plán byl, teď ho jenom dát dohromady

jakop: Mockrát děkuji za pochvalu.

Tak ja sa po dlllllllllhej dobe opäť ozývam s menším hodnotením. Som veľmi, veľmi pozadu, ale pomaly sa snažím všetko dobehnúť.

Honey, I´m at home!
Mooony: Opäť úžasná poviedka. Veľmi zaujímavo napísaná. Napriek tomu, že sa jednalo o dve reality, ktoré si striedavo opisovala ani raz som sa nestratila. Neviem ako to robíš, ale len tak ďalej. Bola som napäťá až do konca a to že napokon obe Zuzky prežili ma veľmi potešilo. Mám rada happy endy

Deset ran
Wow ja osobne som Bibliu nikdy nečítala, ale tento námet sa mi páčil. Ten začiatok a potom návrat na začiatok príbehu. Žaba nápadníčka no a John a tá mäsiarka, čo ho prebudila ma tiež pobavili. Dozvedieť sa o Evanovej smrti bola trošku rana pod pás a potom chudák Rodney. Odsúdený do večného zatratenia. Proste waw.

Staré návraty
Mám rada postavu Zuzky a teším sa na ňu aj v ďalších príbehoch. Nápady ako alternatívna realita sa mi tiež veľmi páčia, takže opäť musím konštatovať len výborná práca
A Mac, John a Sára bola krásna predstava. Klaniam sa ti.

Zapomeňte, že jste mě kdy znali
No a ako poslednú do zbierky som stihla ešte doslova zhltnúť túto poviedku. Opäť tam bola Zuzka a asi som divná ale páči sa mi keď postavy trpia, či už fyzicky alebo psychicky, alebo akokoľvek. Bolo to veľmi napínavé a čiastočne aj dojemné ako Rodney a Evan chceli ísť za ňou. No a napokon chudák Rodney ako stojí v snehu a je mu zima. Opäť krásne opisy ako to ty vieš a napokon som šťastná, že Zuzka je v poriadku.

Mooony, mám v pláne prečítať si aj ostatné poviedky, ktoré som ešte nestihla. Som tvoja fanynka, pretože sa mi veľmi páči tvoj štýl písania. Teším sa na ďalšie príbehy a vďaka aj za ten súbor so všetkými poviedkami, pretože akurát som si dávala dokopy všetko čo mám v PC a ty si mi to takto aspoň trošku zjednodušila.

Zizi: No páni, já nemám slov. Mockrát děkuji za ohodnocení všeho. Páni to si ani nezasloužím. Musím se přiznat, že mě to velni, ale velni potěšilo . Jsem ráda, že máš Zuzku ráda, jelikož se vymkla kontrole a už mi straší v hodně povídkách . Jinak mě neděkuj za formát pdf, ale za všechno může jakop . Ještě jednou děkuji. Je pěkné vědět, že věrní čtenáři mě neopouštějí

Tak jsem tu zase. Jelikož už uplynula dlouhá doba, tak jsem se rozhodla sáhnout do mých zásob a vytáhnout něco šíleného. Takže snad se vám to bude líbit.
Opět děkuji Eleiře, za velmi rychlou opravu .
Pěkné počtění.

Neodolatelný major Evan Lorne na deset způsobů, aneb po čem ženy tajně touží!

Pozor, ženy!

V dnešním čísle Líziny kuchařky si můžete přečíst: „Neodolatelný major Evan Lorne na deset způsobů“. Sice nejde tentokrát o masitý (a že je to kus) recept, na jaký jsem zvyklý, ale jde o zachycení jeho úžasné postavy...ehm...povahy.
Tak tedy, jak bylo naznačeno na začátku, Evana a jeho povahu si můžeme rozdělit na deset stručných bodů. Na začátek začneme něčím lehčím a pak budeme postupně přidávat. Samozřejmě jde o majorovy nejlepší repliky. Tak tedy, připravte se! Jdeme na to!

1) Major Evan Lorne – Velitel:
„Hej, chlapi, poslouchejte! Dávám rozkaz! Dva vpravo a dva, včetně mě, vlevo!“

2) Major Evan Lorne – Ochránce bezbranných a chudých:
„Ještě jednou šáhneš na koupelovou kačenku doktorky Braunový a zabiju tě...“

3) Major Evan Lorne – Sklerotik:
„Hergot, kam jsem dal tu cé-čtverku?“
pozn. autora: C4 se nachází v majorově ruce.

4) Major Evan Lorne – Machr:
„To vám tak jednou jdu po lese a proti mně skupinka Wraithů. Stačila mně jen jedna kulka a bylo po nich!“
pozn. přihlížející veverky: Po hysterické scéně do každého vyprázdnil jeden zásobník, vůbec nevnímal, že jsou dávno mrtví.

5) Major Evan Lorne - Vyjednávač:
„Ale no tak, odlož ten granát, nechci to tu pak uklízet...“

6) Major Evan Lorne – Ničitel:
„Uděláme to takhle, vlítnem tam a všechno povyhazujeme do vzduchu...eh, nechal jsem se unést, prostě sjednáme mír.“

7) Major Evan Lorne - MacGyver:
„Bouchni do toho párkrát a ono to pojede...“

8) Major Evík Lorne – Posera:
„Hele, chlapci, schováme se pod stůl a on si to Sheppardův tým nějak vyřeší.“

9) Major Ev Lorne – Nesnesitelný mizera:
John Sheppard – „Který hovado mi dalo na židli lepidlo?!“

10) Major Evan Lorne – Milovník:
„Večeře? V osm? U mě?“
pozn. doktorky: Moc otázek na jednoho. Raději budu souhlasit.


A ještě bonus pro vás, které jste vydržely a neomdlely:

Major Evan Lorne – Neodolatelný:
„Máte někdo gel?“

Naše kuchařka vám právě podala majora Evana Lorna na deset způsobů. Protože takového chlapa upéct je přímo svatokrádež, tak vám v dalším čísle vše vynahradíme. Představíme vám recept na McKayovi - prsíčka s broskví a sýrem. Pro dnešek se s vámi loučí týdeník: „Lízina kuchařka“.

...ok, tak tohle bylo nejlepší, co jsem za poslední dobu četla.... ...doufám, že brzo bude něco dalšího

No nebylo to nejhorší...
Ale spíš se těším na toho McKaye...

jako bych to už někdy četl Úžasný tohle je dokonalý

Teď budu trochu mimo se svým příspěvkem,ale nedá mi to (Tímto se omlouvám Mooony za spam)

Hádejte kdo má dneska svátek!

Toto je spoiler!!!:

Áno! ZUZANA!

Všem děkuji za pěkné komentáře

Anijsha: budiš ti odpuštěn nechutný prohřešek v podobě spamu .Ne, přiznávám se, taky jsme to sem chtěla dát a navíc to není spam, ale důležitá informace, tíkající se tohoto tématu

Tak ta poslední část je fakt dobrá.

Docela mě zájímá, jak takhle rozebereš Rodneyho nebo ještě lépe Zuzku, to by stálo za to s její výbušnou povahou.

No, eh, děkuji za komentář, ale rozebírat ty dva nebudu. Už by to nebylo originální. Na to je potřeba chvilkový nápad a on Lorne byl po ruce.

Pomaly sa posúvam poviedka za poviedkou, raz sa dostanem aj k tej aktuálnej a podľa názvu sa moc moc teším. Ale zatiaľ takto:

někde musíme udělat chybu
uff tak som to zhltla a nezadusila som sa. Opäť skvelé. Veľmi sa mi páčili tie výroky na začiatku každej kapitoly (nedeľu som mala určitú dobu v statuse na facebooku). Evanov jedálny lístok ma zakaždým prizabil - "Kočka z MX-2589" úžasné a tie "morské chaluhy" no proste mňami Vytvorila si medzi Evanom, Zuzkou a Rodneym úžasný vzťah. Zuzka je skvelá postava na povrchu chladná a neprístupná, ale pod povrchom je to citlivý človek s kopou tajomstiev a rán.
Oslava sa mi tiež páčila, len teraz menšia výčitka - John by nebol až taký odporný. On nie je zlý, pařil by tam s nimi (som ticho) ale tak inak naozaj skvelé.
Sa mi páči, že sa zameriavaš na Evana, pretože on bol neprávom v seriály vedľajšia postava, podľa mňa si zaslúži miesto aspoň takto v poviedkach, keď teda nedostal väčší priestor v epizódach.

Přežít znamená žít
waw paráda Mooony. Celú poviedku som bola napätá a bála som sa o Zuzku a Andyho. Páčil sa mi ich príbeh o priateľstve od vojenskej školy. Miestami mi až krv v žilách tuhla a preto som si úľavou vydýchla, keď ich zachránili

Minulosti se nezbavíš
To bola opäť skvelá poviedka. Kto by bol tušil, že sa Mac a Zuzka ešte niekedy stretnú. Predsatava väzenskej stravy bola nechutná (lol v dobrom slova zmysle - proste pekne opísané), ani sa dámam nečudujem, že to šlo von. Úchylní väzni však ako inak no a napokon tá skúška, ktorou museli prejsť. Zasa sa budem opakovať ale proste to bolo úžasné.

Vím že se budu opakovat, ale musím říct: Kdy bude další díl...