Stargate: Retaliation-8. Díl-Naděje umírá poslední (1.2.14)

[kasparova655365]

Teď mě tak napadá, kde vůbec skončila posádka Odyssey?

Posádka Odyssey? Dostali volno.

Anyway. Tady je další speciál, tentokrát je to trochu jiný kalibr a jsem docela zvědav, jak to obstojí. Prozradím, že se to lehce týká Městečka Southpark, především čtyř hlavních hrdinů.
Enjoy

Vánoční speciál č. 2

Zachránci

Všechny postavy a události jsou vymyšlené, v povídce je užito vulgárních výrazů, takže by ji nikdo neměl číst.

Mezigalaktický prostor, Destiny, místnost s bránou
Vesmírné vzduchoprázdno pročísla subprostorová anomálie, ze které ve vší své parádě ladně vyskočila loď postavená samotnými antiky, Destiny.
Pravdou je, že loď měla pomocí FTL cestovat bezmála ještě tři roky, na její palubu ale právě přicházeli nečekaní hosté. Eli Wallace, který se stále snažil vyřešit problém se stázovou komorovou, tohle samozřejmě zaregistroval a okamžitě upaloval do místnosti s bránou.
Všech devět zámků zapadlo na svá místo a z brány se vyvalil obrovský vír nestabilních částic. Eli celý zadýchaný doběhl k bráně s Berettou v ruce. Preventivně ji namířil na příchozí červí díru a vyčkával. Chvíli se nic nedělo, pak najednou z brány začal vylétat jeden černý kufr za druhým. Předměty narážely do zdí a málem zasáhly i Wallace. Celkem jich přistálo čtrnáct. Nedlouho po kufrech se objevili i lidé. Konkrétně se jednalo o čtyři mladíky. Eli se nestačil divit.
„Slez ze mě, ty tlustý prase,“ vyhrkl Kyle a snažil se ze sebe sundat Erica, který skončil přímo na něm.
„Ono to fakt vyšlo,“ zaradoval se Stanley, zatímco se sbíral ze země a rozhlížel kolem sebe.
„Nešahej na mě, žide,“ zvýšil hlas Cartman, který se jedním pohybem odvalil a Kyle se mohl konečně nadechnout.
„No doprdele, je to ještě horší než jsem si myslel,“ zaklel Eric a zkontroloval okolní prostor.
„Hele, tam je Eli,“ upozornil Stanley.
„Ty vole, ty ses ještě neodprásknul?“ smál se Cartman.
„Drž hubu, buřte,“ opáčil Kyle.
„Naser si, jen kvůli mně jste tady,“ ujasnil. Eli stále mlčel.
„Hej,“ zvolal Stanley a zamával mu před obličej rukou, aby se ujistil, že vnímá.
„Jste skuteční?“ tázal se nejistě Eli.
„Huhly, huhly,“ ozval se Kenny.
„No doprdele, ten je snad mimo,“ neodpustil si se smíchem Cartman. Ostatní to ignorovali.
„Jasně, že jsme skuteční,“ odpověděl mu Stanley.
„Tak co tu potom děláte?“ ptal se dál.
„Přišli jsme vás zachránit,“ přidal se Kyle.
„Huhly, huhly,“ zaznělo opět.
„A jak to chcete udělat?“ zajímalo ho.
„Nevšiml sis těch kufrů? V každém z nich je ZPM,“ objasnil Stanley.
„Wow, to je paráda,“ usmíval se.
„Si piš. Kde je zbytek posádky? Ještě pořád se válejí v těch komorách?“ přidal se opět Eric.
„Cartmane, zklidni se,“ snažil se Stanley.
„Co? Nechci tady ztvrdnout celý den, dělejte, sráči, jdeme,“ zvýšil zase hlas a vybídl je.
„Eli, kde to je?“
Wallace se otočil na patě a čtveřici zavedl do té části lodě, kde se nacházely stázové komory.
„Mám je probudit?“ zeptal se spatra Eli.
„Ne, já chci ven jen Rushe,“ pokynul na mladíka v červeném tričku a zároveň se ďábelsky usmíval.
„Cartmane, neblbni, budeme potřebovat větší pomoc,“ přemlouval ho Stanley.
„Huhly, huhly,“ ozvalo se zpovzdálí.
„Seru na vás, já chci Rushe,“ zařval. Eli kupodivu poslechnul a otevřel stázovou komoru s Nicholasem Rushem. Ten se ani nestačil rozkoukat a Eric do něj již začal valit.
„Rushi, aby bylo jasno, velím tu já. Jestli mě budeš srát, nakopu tě do koulí, je to jasný?“ vyhrožoval.
„Cartmane, co tu děláš? A co to má znamenat!?“ vysoukal ze sebe, když spatřil ostatní.
„Přišli jsme vám zachránit ty vaše prdele, když jste to nedokázali sami.“
„A jak to chceš udělat?“ vyptával se.
„Ha, ha. Já ti to řeknu a ty to budeš chtít ještě nějak zmrvit, nic. Budeš dělat to, co ti řeknu.“
„Tebe poslouchat nebudu!“ štěknul a už se chystal odejít. Eric rychle přeběhl k Wallacovi , sebral mu jeho pistoli a namířil na Rushe.
„Kam si myslíš, že jdeš? Stůj,“ rozkázal přísně, přičemž uvolnil pojistku.
„Ses zbláznil, Cartmane?“ reagoval vyděšeně Stanley.
„On je magor, já jsem v pohodě,“ odseknul nevrle a stále mířil na Rushe, který se již zastavil.
„To mě jako zastřelíš?“
„Huhly, huhly.“
„Jo, Cartmane, poslechni Kennyho,“ přitakal Kyle.
„No dobře,“ souhlasil, ačkoliv nerad, a sklonil zbraň. Rush toho okamžitě využil a utekl.
„Kurva vědec!“ nadával Cartman.
„Já jsem to věděl, že ten hajzl zdrhne,“ navázal.
„Za to můžeš ty, žide,“ vykřiknul nahlas a namířil zbraň tentokrát na něj. Eric byl již opravdu naštvaný.
„Ti přeskočilo, ty špekoune?“
„Já jsem ti doprdele říkal, že to jsou svaly,“ řval a mával pistolí.
„Huhly, huhly.“
„Drž hubu, Kenny,“ odvětil hrubě, obrátil pistol na něj a nechtěně zmáčkl spoušť. Kenny se mrtvý sesunul k podlaze.
„Kurvadrát! Si zabil Kennyho,“ promluvil jako první Stan.
„Ty parchante,“ prohodil Kyle a vzal mu pistol z ruky.
„Za to může Rush, nasral mě. Jdu ho zabít,“ oznámil stroze a vydal se ho hledat.
„Cartmane, počkej!“
Stan s Kylem ho dohnal.
„Nepotřebuji pomoc od žida, ještě ti budu něco dlužit a to by se ti líbilo. Zvládnu to sám,“ odháněl jej.
„Kenny byl i náš kamarád,“ opáčil Stanley.
„Kde ho chceš hledat, Cartmane?“ zeptal se Kyle.
„Ten čurák bude na můstku, určitě má něco za lubem,“ předpovídal. Zbylá trojice hochů ze Southparku pochodovala chodbami a šmarovala si to na můstek, kde se již nacházel Rush, který si pod svou kontrolu převedl veškeré systému Destiny. Cestou se trio ještě stavilo ve zbrojnici, kde se dostatečně vybavili. Dorazili ke dveřím vedoucím na můstek, ty byly samozřejmě zavřené. Cartman zaklepal.
„Rushi, otevři!“ Nic.
„Doprdele, Rushi, otevři!“ Zase nic.
„Jak chceš, rozflákáme to tady na sračky a pak si pro tebe přijdeme,“ zařval, aby ho slyšel. Ericovi se ale nedostalo žádné odpovědi.
„Kyle, přines to,“ pokynul na něj. Ten dotáhl menší bednu s nápisem C4 na svém boku. Kyle následně z bedny vytáhl jednu cihličku trhaviny a připlácl ji na mohutné dveře můstku.
„Přidej!“ vyzval ho Eric. Kyle vzal další tři balíčky a stejně jako ten první je přidělal na dveře.
„Vy to šetření snad máte v genech.“ Sám vzal bednu a dotáhl ji až ke dveřím. Postupně z ní vyskládal všechen její obsah.
„Ses posral, Cartmane!?“ vykulil oči Kyle.
„Spadne nám to tady na hlavu,“ komentoval Stanley.
„Na to seru,“ reagoval netečně a poté přidal roznětku.
„Rushi, poslední šance.“ Stále se nikdo neozýval. Eric se vzdálil do bezpečné vzdálenosti. Oba zbylí hoši šli za ním.
„Tohle jsem si vždycky chtěl říct,“ smál se.
„Pozor, výbuch,“ houknul se štěstím v hlase a aktivoval rozbušku. Výbuch, který následoval, byl obrovský. Nejen, že to totálně odrovnalo dveře můstku, ale výbuch navíc vytvořil poměrně velkou trhlinu v trupu, skrz kterou okamžitě začal proudit do vesmíru okolní vzduch. U vzduchu to ale nezůstalo. Všechny tři, kteří se zuby nehty drželi rámu dveří, to táhlo ven z lodi. Už to vypadalo, že se pustí. Najednou to ale všechno přestalo.
„Co to?“ nechápal Stan.
„Podívejte na toho kreténa,“ vykřikoval Eric a pravou rukou ukazoval na díru v plášti, do které byl vtáhnut Rush.
„Nevíš, co jsi udělal, Cartmane!“ snažil se Rush z posledních sil.
„Ha, ha, porazil jsem tě, zmrde,“ nepřestával se i v takovéto situaci handrkovat se svým sokem,
„Všechno jsi zničil!“
To byly jeho poslední slova. Jeho tělo bylo dále táhnuto pryč z lodi.
„Musíme pryč,“ upozornil Stan na závažnost situace.
„Počkej, chci si to vychutnat.“ Rushovo tělo se začalo všelijak kroutit.
„Dělej!“ zařval Stan. To už Eric poslechl. Trio ihned vyklidilo nebezpečnou zónu. Mířili směrem k bráně. Už byli téměř na místě, když se loď silně zatřásla. Doběhli k bráně, kde se již Eli hrabal v konzoli.
„Co se děje?“ vypálil otázku Kyle.
„Trup je z nějakého důvodu narušen a teď se rozpadá,“ vysvětlil.
„Jo, jasně, z nějakého důvodu,“ nedal Eric najevo, že ten důvod zná.
„Zprovozníš ty ZPMka?“ ptal se Stan.
„Není na to čas,“ zakroutil hlavou Eli.
„Kurva, dělej, nechci tady chcípnout,“ řval Eric a opět pozvedl zbraň. Eli se dal do práce. Mezitím, co Wallace pilně pracoval na zprovoznění ZPMek, se Eric, Kyle a Stan bavili vymýšlením různých volovin. Hráli si se zbraňovým systémem, díky podpoře života si vytvořili v jedné z chodeb větrný tunel, dokonce se šli proletět raketoplánem.
„Mám to,“ oznámil Eli do vysílačky.
„No, konečně,“ ozval se věčně nespokojený Eric. Trojice došla do místnosti s bránou, která již zářila do modra a kde je k jejich překvapení čekal celý vojenský personál Destiny v celé své kráse.
„Co to má doprdele být? Proč jsi je probudil?“ nadával malý tlouštík.
„Jdeme domů, všichni,“ odpověděl mu Eli.
„My jdeme domů, vy leda do prdele!“
„Tak to jsem zvědavý, jak to uděláš,“ ozval se odněkud zezadu hlas a z davu vystoupil Ronald Greer.
„Dej si odchod, negře,“ štěknul a už chtěl vytáhnout svou devítku, Ronald byl ale rychlejší. Několika pohyby ho odzbrojil, pak chytl a nemilosrdně prohodil bránou. Kyle a Stan zanedlouho letěli za ním.
„Cesta volná, pane,“ pokynul na plukovníka Younga.
„Výborně, jdeme domů.“

Korekce=>SPeeDy=>díky

Podle mě nějak takhle by skončilo SGU.

Is it a very very very very fun and great special and is it very goood.
Tak fajn vrátim se do češtiny není prakitcky co vitknout až na to dej mi kulomet já se toho odporného dědka mráze zbravim.

Oba špeciály sú akurátne.


ŠŤASTNÉ A VESELÉ PREŽITIE VIANOČNÝCH SVIATKOV.

Děkuji za ohlasy

Puku: Tobě ještě raz díky a samozřejmě taky šťastné a veselé.

zajímavé

Mr. Mister: Dost dobré. Pěkně jsem se nasmál

Děkuji i tobě.

Ták, tady je poslední. Zakončíme to pohádkou, i když je pravda, že to pohádku moc nepřipomíná. Každopádně je to částečně na motivy známé české pohádky S čerty nejsou žerty, nebudu do prodlužovat, pusťte se do toho.

Vánoční speciál č. 3

S wraithy nejsou žerty

Galaxie Pegas, neznáma soustava, Sateda, orbita, mateřský úl, komnaty královny
„Je čas sem k nám do úlu přivést Ronona Dexe,“ pronesla královna a nervózně přecházela sem a tam.
„Ano, Ronon Dex, to je stránka tisíc dvacet sedm, osmý řádek, vlevo dole,“ odvětila pravá ruka královny, stojící před konzolí.
„Já vidím,“ podívala se na svého poddaného.
„Osmý řádek, vlevo dole,“ zopakoval.
„Říkám, že vidím! Mrknu a vidím!“ opáčila již lehce naštvaně královna.
„Ano, to je tady,“ ukázal prstem na obrazovku. Královna povzdechla.
„Jsi drzý wraith,“ napomenula jej.
„Hlásí se někdo dobrovolně?“ pohlédla do hloučku přibližně dvaceti soukmenovců. Přihlásili se dva.
„Zelený a Zelený,“ oslovila dvojici.
„Půjdeš ty, Zelený. Vezmi si tolik vojáků, kolik potřebuješ. Máš dvacet čtyři hodin a pozor na Atlanťany!“ upozornila ho. Zelený se patřičně vyzbrojil, pod své velení si vzal tři desítky wraithů a vyrazil na lov Ronona, který v tuhle dobu hrdě bojoval za svou planetu.
Dvě šipky pověřenou skupinu vysadily na okraji hlavního města planety, které bylo téměř celé v plamenech.
Výsadek znal přibližnou polohu svého cíle. Sebevědomě postupovali skrz poničené ulice, až narazili na první odpor, na Ronona a několik dalších sateďanů. Domorodí obyvatelé na nic nečekali a okamžitě zahájili palbu. K zemi se poroučelo sedm wraithů současně. Zbylí zalezli do nedalekých budov. Nyní se boj odehrával způsobem vylez, vystřel, zalez. Nikdo nechtěl vykročit do nebezpečné zóny, kterou ulice, jíž takřka neustále prolétávaly pulzy nebo kulky, byla. Takhle se to vleklo několik dlouhých minut. Až se Dex konečně rozhodl pro riskantní krok. Všechny své zbraně, stejně jako jeho spolubojovníci, nabil. Napočítal do tří a skupinka devíti sateďanů vyběhla ze svého úkrytu naproti nepříteli. Každý v jedné ruce třímal zbraň a v druhé granát. Uběhli několik metrů a všichni hodili granáty směrem, kde předpokládali, že nepříteli nejvíce uškodí. Zabralo to. Dalších sedm nepřátelských vojáků se válelo v kalužích krve. Bohužel na druhé straně byly rovněž ztráty. Tři vojáci podlehli účinkům omračujících paprsků.
Rononovi se zatmělo před očima a začalo hotové peklo. Ruku po granátu měl volnou, proto tasil svůj meč. Jen pár kroků mu stačilo, aby se dostal k prvnímu protivníkovi. Byl by škoda plýtvat náboji, proto zvolil druhou možnost. Nejdříve svého soka odzbrojil tím, že mu zhruba v lokti usekl ruku, ve které wraith svíral zbraň. Wraith neskutečně zařval. Dex ho umlčel setnutím hlavy. Hotovo. Zaměřil se na dalšího, který byl o poznání dále. Meč by tady neobstál. V běhu uhnul modrému paprsku a oplatil to smrtelnou ránou ze své zbraně. Projektil zasáhl nepřítele v oblasti srdce. Další byl z kola ven.
Mezitím jeho spolubojovníci eliminovali další čtyři wraithy. Zbývalo jedenáct, včetně Zeleného. Ten již začínal být lehce nervózní. Nicméně to ještě nehodlal vzdát.
Skupinka jedenácti wraithů společně vyrazila přímo na Dexe. Ronon se jich nezaleknul a s chutí se do nich také pustil. Prvního sundal přesným výstřelem do obličeje, druhému rozpáral břicho svým mečem. Wraithovy vnitřnosti vytekly ven. Humus.
Pak už ale už začalo jít do tuhého. Ronon špatně odhadnul směr modrého pulzu a ten mu zasáhnul pravou nohu. Dex ihned zalezl do nejbližšího domu, konkrétně obchodu, kde se schoval za pult.
Jeho spolubojovníci ho ovšem nechtěli nechat ve štychu a okamžitě mu běželi na pomoc. Bohužel pro ně neměli takový dobrý výcvik a zkušenosti jako Ronon a jeden za druhým padali k zemi jako seschlé hrušky. Nakonec na to zbyl Ronon sám. Přebil a stále schován za prodejním pultem pozorně poslouchal. Devět wraithů obezřetně vešlo do obchodu.
„Ronone, vylez,“ nabádal ho Zelený.
„Jak je libo,“ řekl si sám pro sebe. Rychle se vyšvihl na nohy a ještě rychleji hodil svůj meč, který jen těsně minul Zeleného, ale trefil wraitha za ním do krku. S chraptěním se sesunul k podlaze. Současně dvakrát vystřelil, tím zlikvidoval dalšího protivníka. To už wraithy pořádně namíchlo a krvelačně se rozběhli proti Rononovi, který volil taktický ústup skrz celou prodejnu k únikovému východu.
„Dexi, stůj, stůj!“ řval naštvaně Zelený, až praštil svou zbraní o zem.
„Já si rozbil stunner,“ poznamenal a sledoval, jak se Dex vzdaluje. Zbylí wraithi mu byli v patách. Ronon rychle couval směrem k východu a zároveň opětoval palbu. Když už si myslel, že je na konci, u východu, rychle se otočil. Čekalo ho nepříjemné překvapení – spadlý nosník. Hlavou narazil přímo na kus chladné oceli. Zatočila se mu hlava a on omdlel. Wraithi využili situace. Pro jistotu ho ještě několikrát střelili omračovačem. Následně ho vzali a transportovali na loď, do komnat královny. Po několika hodinách se Dex s bolestí hlavy probral.
„Už se probírá, můžeme začít,“ poznamenala královna, sedíc na svém trůnu. Slova se jal Zelený.
„Je to rebel! Při zatýkání dvacet čtyři vojáků zabil…,“ ohlásil a chtěl pokračovat, došly mu ale slova.
„A dál?“ zajímala se královna.
„To je všechno, dvacet čtyři jich zabil,“ odvětil sklesle Zelený.
„Navrhuji vysát z něj život,“ přidala se pravá ruka královny.
„Vysát život?“ divil se Ronon.
„To jako vysát úplně až na smrt?“ nechápala královna.
„Ano, vysát až na smrt,“ pokýval hlavou královnin poskok.
„Má královno, uděláme z něj běžce,“ navrhnul Zelený.
„To ne!“ vykřikl a snažil se vzít roha, trojice wraithů mu v tom však zabránila.
„To ho zkrotí.“ Zelený se tvářil pomstychtivě.
„To je málo,“ šeptala pravá ruka. „Vysát, vysát, úplně,“ pokračoval ve svém návrhu.
„Já…“ Královna to nestihla doříct, loď se silně otřásla.
„Co to má být?“ ptala se všudypřítomných. Najednou místnost ozářilo bílé pronikavé světlo, ve kterém se objevila trojice postav. Svými automatickými zbraněmi zlikvidovali veškerý odpor, naživu zůstal jen Ronon, který totálně nevěděl, která bije.
„Díky bohu, takže jsi nelhal, jsi tady,“ promluvil muž s kanadským přízvukem.
„Rodney, on neví, kdo jsi,“ připomenul Sheppard.
„Kdo jste, co chcete?“ stále nechápal.
„Vidíš,“ ukázal na Dexe.
„Je to složité. Cestování časem, boj s wraithy, replikátory, zničení Atlantidy, tvoje vlastní smrt, zkrátka tě potřebujeme,“ vysypal na něj John nepřeberné množství faktů a zároveň mu na ruku připnul lokátor.
„Daedale, můžeme,“ promluvil do vysílačky. Čtveřici byla vmžiku transportována.

Velký dík nejen za korekce, ale i za jeho vždy ochotný přístup, čas a další věci patří SPeeDymu.

No a na závěr bych Vám všem chtěl poděkovat za přízeň k mé povídce a v neposlední řadě Vám i popřát šťastné a veselé Vánoce a do Nového roku 2014 ať vykročíte tou správnou nohou.

[kasparova655365]

Moc pěkný

Pekné. Len si nespomenul či ten nosník to vydržal (stretnutie s Dexovou hlavou).

Tak to bylo dokonalé zvláště pan zelený a pan zelený
následně Ronnon co narazil do spadlého nosníku a jako poslední je to rebel.

vynikající

Všem Vám děkuji za komenty.

Puk píše:

Len si nespomenul či ten nosník to vydržal (stretnutie s Dexovou hlavou).

Bylo to o chlup, ale nosník to nakonec vydržel, pro další použití už to ale asi nebude.

V Landryho kanceláři jsou samozřejmě telefony dva. Jeden černý a jeden červený. Řešilo se to už x stránek zpět, ale musel jsem se k tomu nějak vyjádřit. Nejprve mě to také zarazilo, ale nakonec jsem si to uvědomil.

super

Tak ono jde i logicky odvodit, že když červený telefon se používá na volání prezidentovi, tak tam musí být i druhý telefon, který obstará zbytek.

coldvel: díky i tobě.

[kasparova655365]

Ahoj, tak jak to vypadá s pokračováním??

No vypadá to dobře. Podařilo se mi sepsat další díl. Ale asi vás zajímá to, kdy se dostane tady fórum, že? Jó, tak to nevím.

aspoň něco a po kolika dílech bysme se mohli setkat zase se současností a ne minulostí

Tak současnost je v každém díle, sice ne moc, ale je. V sedmé části je ale toho více ze současnost, no i když je to tak půl napůl.

aha

Překvapení!!!

V minulých dílech:
Luciánská aliance a Praví jaffové společně napadli Zemi, kterou se jim pomocí speciálního zařízení na pohyb vesmírnými tělesy podařilo zničit. Jen hrstka pozemšťanů přežila, když prošla bránou na Atlantidu díky ZPM z Odyssey. Pouze jedinému plavidlu pozemské flotily se podařilo utéct, konkrétně lodi plukovníka Carterové – USS Georgi Hammondovi. Na rozkaz generála O’Neilla se Hammond vydal vyhledat své poslední spojence – Svobodné jaffy. Bohužel ani u jedné jimi obývané planety neuspěl. Podle lodních senzorů byly všechny planety vybombardované z vesmíru. Vzápětí Hammondovy senzory zachytily podivný sub prostorový signál. Na rozkaz Carterové se pozemský bitevník vydal signál prozkoumat. K údivu všech lidé nalezli to, co by jen málokdo očekával – Koroleva. Poškozený ruský bitevník byl za pomoci důmyslného kotevního systému asgardské výroby spojen s Hammondem. Dvojice plavidel se následně vydala na několikatýdenní cestu do galaxie Pegas.
Luciáni pomocí záhadné kamenné desky nalezli planetu, na které zanedlouho i jeskyni, která na první pohled působila zcela obyčejně. Netrvalo ale dlouho a Kivě se spolu s Varrem povedlo najít cestu do ukryté základny. Netušíc, co je čeká, se vydávají na průzkum.
Atlantida mezitím opustila Vitu z důvodu blížícího se útoku v podobě další vlny lodí Lokardů.
Podplukovník David Deamon spolu se seržantkou Queen byli vyrváni ze spárů Wraithů skupinkou Antiků – Protectory. Ti se rozhodli dvojici pomoci. Jakmile ale dorazili k Atlantidě, čekalo je nemilé překvapení. Spatřili, jak proti sobě bojují dva dlouhověcí spojenci – Asgardé a Antikové. Ictus naštěstí zabránil krveprolití. Asgardé následně prchají a Antikové namířili své zbraně na Icta. Kapitán nařizuje dokončit původní účel cesty. Z databáze Atlantidy jsou následně ukradeny souřadnice polohy asgardské základny v Pegasu. Posádka se zatím nestaví na žádnou stranu a kapitán lodi se snaží celé věci přijít na kloub.
A nyní pokračování…

7. Díl – Účel světí prostředky

Ohromná flotila bezmála třiceti antických Auror a téměř stejného počtu asgardských plavidel třídy Biliskner postupně vyskákala ze subprostoru. Bitevníky se seřadily do jakési formace, kdy Asgardé tvořili první linii a jejich bratří linii druhou. Bylo to především z důvodu výzbroje plavidel. Aurory budou užitečnější, když se budou držet více vzadu a svými drony napadat nepřítele zpovzdálí, kdežto Bilisknery se budou více hodit v boji loď proti lodi.
V prostoru, do kterého spojená flotila Antiků a Asgardů zavítala, se nacházela pouze jedna planeta. O to byla ale důležitější. Antičtí vědci zde prováděli výzkum nového zdroje energie, který měl podle všeho nahradit, a dokonce i předčít moduly nulového bodu. Wraithi se o planetě dozvěděli a rozhodli se výzkum zarazit. Nemohli dopustit, aby Antikové postoupili na vyšší technologický stupeň.
Temnotu vzduchoprázdna pročíslo nespočet hyperprostorových oken, ze kterých vylétla flotila wraithských plavidel. Převážnou většinu tvořily křižníky, které nejméně vždy po dvou chránily jeden Úl. Nepřítel neváhal a ihned začal s útokem. Všechny organické lodě zažehly své podsvětelné motory a nejvyšší možnou rychlostí si to šinuly k Dorandě.
„Admirále, nepřítel se rychle blíží k našim pozicím,“ upozornil mladík, stojíc u konzole na můstku jedné z Auror.
„Spojte mě s flotilou,“ přikázal, pohodlně sedíc v kapitánském křesle. Mladý Antik ihned splnil.
„Můžete,“ pokynul na něj.
„Všem lodím, hovoří admirál. Asgardská plavidla rozptýlit, začněte s odstřelování z boků. Aurory, zůstaňte na svých pozicích a ihned napadněte střed flotily,“ rozdal příkazy a dál přemýšlel nad strategií.
Plavidla obou stran se postupně dostaly k odstřelovým hranicím. Bilisknery, které se rozdělily do dvou skupin, zhruba ve stejnou dobu napadly křídla wraithské flotily. Nepřítel nestačil nijak zareagovat a dva Úly i se svým doprovodem opustily bojiště. V rychlém sledu následovaly ještě tři křižníky, pak už ale došlo i na oplácení. Wraithští zbraňoví důstojníci hnali do svých platforem veškerou dostupnou energii, která byla následně uvolněna v podobě modrých pulzů. Ty se nemilosrdně zahryzávaly do štítů asgardských bitevníků. Pro tuto chvíli měly Bilisknery naštěstí dostatek energie, takže zatím nebylo potřeba si dělat zbytečné vrásky.
Ani antické Aurory ovšem nezahálely a se stejnou vervou jako Asgardé se i ony se svými zlatavými trubci pustily do organických kocábek. Lanteánský útok nezůstal bez povšimnutí a nepřítel na to reagoval vysláním všech svých šipek.
„Admirále, vysílají šipky,“ varoval jeden z přítomných Antiků.
„Deaktivovat všechny střely! Hned!“ zvýšil hlas, aby svému rozkazu dodal na důležitosti. Všechny drony jako na povel zhasly. Nepřátelské šipky se s nimi sice srazily, ale vyřadily tímto daleko méně projektilů, než kdyby byly střely aktivní. V ten okamžik, kdy šipky trubce minuly, dal admirál povel k jejich opětovnému zapnutí. Nepřeberné množství střel ozářilo temnotu vesmíru a pokračovalo ve své cestě. Pilotům šipek zbyly jen oči pro pláč. Než stihli své stroje otočit a jakkoliv zakročit, drony doputovaly ke svým cílům. S chutí a nemilosrdností si zlataví trubci drali cestu skrz organické trupy nepřítele. Několikrát za sebou střely lodě prošpikovaly, až nakonec došlo k jejich úplné destrukci. Tímto atakem Antikové poslali do žhnoucích pekel dobrou třetinu wraithských plavidel.
Asgardé mezitím na křídlech rovněž plnili svůj úkol na výbornou. Účinně a hlavně beze ztrát likvidovali jednu loď za druhou.
„Hlášení?“ zeptal se admirál všudypřítomných.
„Funguje to,“ odpověděl s nadšením mladík, sledujíc vývoj bitvy na obrazovce před sebou.
„Dvě třetiny nepřátelské flotily jsou zničeny, zbytek se přeskupuje. Senzory zároveň detekují mnoho šipek,“ oznámil.
„Navažte spojení s flotilou,“ kývnul na mladíka.
„Aurory, zažehnout podsvětelné motory a aktivovat sekundární zbraňové systémy. Bilisknery, zničte zbývající odpor,“ rozkázal, sebevědomě vstal a zamířil k čelnímu průzoru, kde sledoval, jak si Asgardé pohrávají s pozůstatkem wraithské flotily.
„Admirále, senzory zachytily lodě v hyperprostoru,“ oznámil mladík pohotově.
„Kolik?“ opáčil s klidným hlasem jeho nadřízený.
„Téměř dvojnásobek původní nepřátelské flotily,“ četl data z displeje.
„Čas příletu,“ pokračoval v kladení otázek.
„Necelá půlhodina,“ reagoval. Admirál okamžitě začal kombinovat.
„Budeme na to stačit? Posily nemá cenu volat. Nepřiletěly by včas,“ honilo se mu hlavou. „Bude to chtít podporu,“ domyslel si nahlas. V tom ho něco trklo. Otočil se na mladíka.
„Spojte mě se základnou na povrchu.“

Galaxie Pegas, před 10 000 lety
Ictus si to svou maximální možnou rychlostí frčel skrz subprostor rovnou k planetě, kde se podle atlantské databáze měla nacházet hlavní základna Asgardů v galaxii Pegas. Loď byla téměř na souřadnicích.
„Pane, dvě minuty do výstupu,“ oznámila Carisia, která si hověla za svou konzolí.
„Napochodujeme tam se vší parádou. Zvedněte štíty, napájení z primárního zdroje,“ odvětil Atius ze svého křesla.
„Co si myslíte, že tam nejdete?“ přidala se doposud tiše stojící Alex.
„Odpovědi,“ opáčil stroze kapitán.
„Já si myslím, že nás tam neuvidí rádi,“ ozval se tentokrát Deamon.
„Podplukovníku, tady jde o Alianci čtyř ras,“ podívala se na Davida Carisia.
„O nějakých neshodách jsem nikdy neslyšel. Nemyslíte si, že by o tom byly nějaké záznamy, kdyby se do sebe pustili Antikové a Asgardé. Celé se mi to zdá nějaké divné,“ pochyboval Deamon a zakroutil hlavou.
„Nevíš tolik věcí,“ povzdechla Queen.
„Jak to myslíš?“ vyzvídal podplukovník.
„Pane, jsme na místě,“ přerušila Carisia rozvíjející se rozhovor. Ictus ladně vyskočil z hyperprostoru s již aktivovanou energetickou bariérou. Byli na správných souřadnicích. Na nově přiletěvšího čekalo na orbitě čtrnáct Bilisknerů, rovněž se vztyčenými štíty.
„Kapitáne, přijímáme textovou zprávu,“ upozornil Illarius.
„Co v ní stojí?“ natočil hlavu na něj.
„Odejděte!“ přečetl stroze.
„Asi už dostali zprávu od ostatních,“ načež to dořekl, přístroje na můstku Icta varovně zapípaly.
„Mámě devětadvacet nových kontaktů, všechno lodě třídy Biliskner,“ uvědomila osazenstvo na můstku a mezitím se dvacet devět plavidel ustálilo přímo za Ictem.
„Pane, další zpráva,“ zopakoval Illarius.
„Odejděte!“ přečetl bez vyzvání.
„Otevřete komunikační kanál,“ přikázal. Carisia provedla, bohužel hovor byl odmítnut.
„Dobrá, zkusíme to jinak,“ prohodil Atius.
„Deaktivujte štít,“ pronesl rozhodně. Všichni byli nyní lehce na vážkách.
„Zbláznil jste se!?“ vyrazil jako první jediný Deamon.
„Mlčte! To i kvůli vám jsme v této situaci!“ vykřikl rázně a zahnal ho do kouta.
„Deaktivujte štít!“ zopakoval podrážděně. Energetická bariéra se vytratila. Chvíli se nic nedělo, nikdo nechtěl udělat první krok. Pak se z ničeho nic nedaleko planety objevila subprostorová anomálie, ze které se vyhoupla loď antické konstrukce.
„Kapitáne, z hyperprostoru právě vyletělo další plavidlo,“ oznámila Carisia.
„Identifikace?“ hodil očkem po mladé ženě.
„Loď třídy Fylaxis,“ přečetla stěží informace z panelu a nasucho polkla.
„Vindex,“ doplnil ji Illarius.

Galaxie Pegas, Partus, Atlantida, Rodneyho laboratoř
Život na Atlantidě se po malých krůčcích vracel do jakýchsi pomyslných starých kolejí. Pravdou bylo, že bolest, hněv a nenávist způsobená ztrátou Země nikdy nezmizí, ale bylo potřeba jít dál.
Do odvolání, až na výjimky, byly přerušeny cesty bránou. Lidé se nyní soustředili na zaopatření jich samých. Každý z devíti set čtyřiceti dvou pozemšťanů se snažil přiložit ruku k dílu. Někteří se dali na zemědělství, jiní zase pracovali v docích.
Trio doktorů, konkrétně doktoři McKay, Zelenka a Millerová v současné době pracovali na návrhu nové třídy vesmírných lodí.
„To nebude fungovat!“ oponoval klasicky Rodney své sestře.
„Když to uděláme tak, jak říkám, tak bude,“ vracela úder.
„Jestli chceš, aby se ta platforma hned při prvním výstřelu rozletěla na kusy, tak to bude fungovat,“ zvýšil hlas, aby dodal svému sarkasmu na důrazu.
„Rodney, bude to fungovat,“ přikláněl se Radek na stranu Jeannie.
„Nebude!“ stál si McKay tvrdohlavě za svým.
„Když použijeme adsorptio, tak to bude bez problémů. To přebytek energie pohltí. Navíc tu energii pak ještě můžeme zužitkovat,“ vysvětlila to svému bratrovi.
„Adsorptio?“ zarazil se Rod.
„Ano,“ potvrdila mu to.
„Toho jsem si nevšimnul,“ uznal chybu.
„Vždycky jsi byl nepozorný,“ rýpnula si.
„Splést se může každý,“ bránil se McKay.
„Sám ale říkáš, že se nikdy nemýlíš,“ přidal se Radek.
„No, dobře, udělal jsem chybu, snad se tolik nestalo, omlouvám se,“ rozhazoval rukama.
„Počkat, ty ses omluvil?“ nevěřila. „Nejsi nemocný?“ pokračovala sestra ve škádlení a usmívala se.
„Ne!“ odfrkl. „Jennifer…,“ zasekl se. „Jennifer…“ zopakoval. „Kolik je hodin?“ vyhrkl ze sebe.
„Za deset sedm,“ odpověděl mu český vědec.
„Sakra,“ řekl si spíše sám pro sebe. „Musím jít,“ a bez dalších průpovídek vyběhl ze své laboratoře, nechávajíc za sebou s nechápajícími výrazy Radka a Jeannie.
McKay celý udýchaný doběhl do svého pokoje, kde rychle skočil do sprchy. Stejně rychle jak ve sprše skončil, tak z ní i vyběhl. Nebýt umyvadla, o které se v poslední chvíli zachránil, by byl skončil na podlaze. Důkladně se osušil, lehce upravil své mokré vlasy a spěchal ke skříni. Tam nahodil dle něho štramácké oblečení. Následoval poslední pohled do zrcadla. Pak už jen popadl připravený piknikový koš a červeno-žlutou šachovnicovou deku a uháněl do hangáru. Nalodil se do jednoho z jumperů a za startování motorů dal vědět letovému. Jumper těsně před výletem z centrální špice Atlantidy zamaskoval. Dolétl k balkónu, který přináležel k pokoji Jennifer. Rodney ještě zahlédl, jak se mladá doktorka zkrášluje. Brzy byla ale hotova. Rtěnku vrátila na své místo a ještě naposled si prohrábla vlasy. Hotovo. Nyní jen podle domluvy čekala. Na stolu se jí rozezněla vysílačka.
„Jennifer, můžeš jít, prosím na balkón?“ ozval se Rodney, který mezitím otevřel zadní dveře jumperu a loď samotnou navedl zadem k balkónu. Zároveň již měl roztáhlou deku a přichystané menší občerstvení.
Jennifer s černými šaty na ramínkách, které ji sahaly až po kolena, vyšla do krásné noci, kdy se na vymetené obloze vedle hvězd vyjímal především měsíc. Přesně nevěděla, o co tady kráčí, brzy se ji ale dostalo odpovědi. Přímo před ní se odmaskoval zelený jumper, v jehož středu stál Rodney.
„Ty víš, jak mě překvapit,“ začala s úsměvem.
„Říkal jsem, že to bude něco speciálního.“ Přešel až na kraj dveří a se slovy: „Račte vstoupit, slečno,“ k ní natáhl ruku. Jennifer se s jeho pomocí nalodila. Rodney ještě naposled usedl za knipl. Jumper opět zamaskoval a odletěl s ním kousek od města. Zářící Atlantida se jim vykreslila v celé své kráse. Vzápětí se již naplno věnoval své přítelkyni. Oba se posadili na deku a Rodney začal servírovat.
„Já se nestačím divit. Tohle si všechno připravil sám?“ Sledovala ho, jak do jedné ruky bere láhev šampaňského a do druhé dvě vysoké skleničky.
„Úplně sám.“ Skleničky položil mezi ně a snažil se odšpuntovat láhev s bublinkami. Ozval se klasický zvuk, za kterým následovala i trocha vylitého šampáňa. Pohotově zareagoval, díky čemuž většina skončila ve sklenici. Oběma nalil zhruba stejné množství. Jennifer si již chtěla vzít skleničku, Rodney ji ale zarazil.
„Počkej ještě chvíli,“ a šibalsky se na ni usmál. Sáhl do košíku a vytáhl misku s jahodami.
„Kde jsi to vzal? Já myslela, že už došly,“ reagovala překvapeně.
„Všiml jsem si, že jich v kuchyni ještě pár zbylo, tak jsem si je vzal,“ pokrčil rameny.
„Rodney Meredithe McKayi, ty jsi zloděj,“ zahleděla se mu do očí. Rodney její pohled opětoval. Do každé sklenice vhodil po jedné jahodě. Obě ihned obalily bublinky. Dvojice uchopila skleničky za jejich stopky.
„Podívej,“ začal opatrně, „vím, že toho poslední dobou na tebe bylo hodně a chci, abys věděla, že tady vždycky pro tebe budu, ať se děje cokoliv.“ Jennifer položila skleničku a dlouze Rodneyho políbila.
„Miluji tě,“ pošeptala a vlepila mu další pusu.
„Jsme zamaskování, že?“ zeptala se raději.
„Jo, proč?“ nechápal. Beze slov mu vzala skleničku z rukou a položila ji vedle té její. Znovu ho políbila, současně ho pomalu stahovala k podlaze.

Galaxie Pegas, hyperprostor, USS George Hammond, můstek
Dvojice lodí navzájem spojená již bezmála dva týdny putuje skrz subprostor. Pozemská plavidla právě překonala dlouhý mezigalaktický prostor a nyní se nachází na okraji Pegasu. Posádka si krátí čas opravami obou lodí. Hammond je již téměř ve své plné síle, zato Korolev je na tom podstatně hůř. Nejhůře je na tom trup, který je na několika místech dosti poškozen a za současné situace není jeho oprava možná. Reparace tohoto typu se budou muset provést až po přistání.
Kdybyste si mysleli, že po tolika dnech strávených v uzavřeném prostoru a navíc ještě při tolika lidech vznikne něco jako ponorková nemoc, tak to byste se mýlili. Národy všech zemí si až na několik výjimek sedly. Vznikala nová přátelství a dalo by se i říct, že nedávné události pozemšťany více utužily.
Brigádní generál Jack O’Neill právě s hrnkem horké kávy vcházel na můstek. Jednalo se o jeho každodenní rutinu. Dělal to především kvůli tomu, aby se dozvěděl novinky.
„Pozor!“ zavelel major Marks. Jack se lekl a málem na sebe kávu vylil.
„Pohov,“ rozkázal a vražedně se na majora podíval.
„Co je nového?“ zeptal se již s přívětivějším výrazem ve tváři. Kevin spustil.
„Nacházíme se na okraji galaxie Pegas a při současné rychlosti bychom k Vitě měli dorazit do jednoho týdne. Opravy jak Koroleva, tak Hammonda stále probíhají,“ shrnul v rychlosti vše podstatné.
„To je všechno?“ otočil hlavu na majora.
„Víc toho pro vás nemám, pane,“ opáčil Kevin.
„Aha,“ přitakal a dopřál si doušku horkého espresa.
„Dobré ráno, pane,“ ozvalo se za generálovými zády. Jack to nečekal a opařil si jazyk.
„Vy jste se na mě snad dneska domluvili,“ vykřikl spolu s bolestivým zasyčením a otočil se, snažíc se všelijak ochladit svůj orgán chuti.
„A Carterová, přece jsem ti říkal, ať mi říkáš Jacku,“ připomenul.
„Omlouvám se p…,“ zasekla se. „Jacku,“ opravila se.
„Jdeš dneska na tu párty?“ otázala se.
„A ty“ nedopřál ji odpovědi.
„Já jdu,“ pokývala hlavou.
„V osm tě vyzvednu,“ a s blaženým úsměvem na tváři odkráčel z můstku.

Galaxie Mléčná dráha, neznámá soustava, neznámá planeta, vstup do základny
Kiva, mající po svém boku Varra, vstoupila do základny. Neohroženě a s určitým zájmem postupovala stále kupředu. Míjela jedny dveře za druhými, ale ani jedny se ji i po rozebrání bočního panelu nepodařilo otevřít. Koneckonců s takovou technologií se ještě nesetkala.
Celá skupina došla až na konec chodby, kde se jim naskytl pohled na velké dveře, které se rozprostíraly po celé šířce chodby. Zkusila štěstí a pravou rukou přejela po panelu. Dveře se za lehkého skřípání otevřely. Kivina nedočkavost byla neskutečná. Okamžitě a bez rozmyslu vstoupila dovnitř. Varro ji dohnal. Ještě před tím však zkontroloval, zda nehrozí žádné nebezpečí. V pořádku.
Jednalo se o kulatou místnost, jejichž zdi lemovaly všelijaké konzole, na kterých samotných se nacházely malé bílé kameny. Nad každou z konzolí se nacházela příslušná obrazovka. Ve středu místnosti se tyčil bílý sloup, který měl pravděpodobně čistě dekorativní účel. Samotné zdi místnosti byly stejně jako strop čistě bílé.
Kiva přiskočila k jedné konzoli. Leč nevěděla, co dělá, pohnula kamenem doleva. Obrazovka před ní ožila a zobrazil se jakýsi nápis v neznámém jazyce. Pohnula kamenem ještě jednou. Zobrazilo se to, čemu už moc dobře rozuměla – souřadnice brány. Ale jak rychle se objevily, tak rychle i zmizely. Ozval se alarm a na všech obrazovkách zasvítily stejné znaky, které se v pravidelných intervalech měnily.
„Musíme pryč,“ podotknul Varro. Kiva nic neříkala a se svým bodyguardem vyběhla z místnosti jako první. Zbylí ji ze strachu následovali. Světla začala divoce blikat. Všichni věděli, že jde do tuhého.
Jediní, kdo stihli ze základny utéct, byli Kiva, Varro a další tři vojáci, zbytek zůstal uvězněn. Dveře od základny se zavřely a zakryly. Přeživší viděli pouze kamennou zeď. Krystal, pomocí kterého se dostali dovnitř, byl rovněž pryč.
„Co to mělo být!?“ vyštěkl Varro.
„Základna se bránila. To je ale teď už jedno. Máme to, pro co jsme sem přišli,“ pronesla spokojeně.

Galaxie Ida, neznámá soustava, neznámá planeta
Z hyperprostoru postupně vyskákalo devět lodí třídy Ha’tak. Po nich samotných následovalo ještě jedno plavidlo. Jednalo se o novější verzi plavidel třídy Prometheus. Na můstku tohoto bitevníku u čelního průzoru postávala dvojice jaffů.
„Stále mám pocit, že jsme je zradili,“ pronesl Teal’c oděn do šatů svého národa.
„Přijde doba, bratře, kdy jim všechny své dluhy splatíme,“ opáčil Bra’tac. Teal’c neodpovídal a sledoval, jak Ha’taky sestupují do atmosféry.

Korekce a pomoc na povídce => SPeeDy => ještě jednou děkuji.

Komentáře jsou jako vždy vítány. Ptejte se, kritizujte...

[kasparova655365]

Žádná kritika nebude, jelikož je to suprový... Moc si nás všechny překvapil Děkujeme, moc suprový díl

vynikající díl

souhlasim opravdu super fakt jsi mě překvapil s Jaffy