SG: Povídky od M. - Rychlá záchrana...

Rozhodně také blahopřeji. Málem jsem si toho nevšiml...

Vše nejlepší,

tahle společná povídka vypadá zase na nějaké větší terno

Děkuji moc všem za přání k narozeninám , je to od vás pěkné, že jste si vzpomněli další díl povídky přidáme s Mac jakmile se vrátí nebojte tohle asi neskončí tak, jak si představujete O:-)

Mooony: A jak to tedy skončí???????????

Pouze pro jakopa, ostatní to neberte vážně: No tak, že sem nepřidáme další díl

Nebýt tam to krásné upozornění, myslel bych, že si z náš děláš hodně krutou srandu ...

berte to jako můj osobní tip, ale:

Toto je spoiler!!!:

já bych obětoval, těmi strašlivými obětními rituály Mac a Emersona. tedy ne že bych měl něco proti Mac, ale kvůli jejímu živobytí s Johnem, kterého přímo nesnáším bych volil ji a Emersona proto, že se my prostě nelíbí(mno, už to tak bude). Přeci jen Winterson je pro mě příliš charismatický, stejně jako Zuzka a zbytek jejího týmu. McKaye mám skoro až rád a jeho oběť by bylo to nejhorší, co by se mohlo dnešní vědě stát.

Znáš mě a jistě víš, že neprozrazuji nic dopředu O:-)
to by pak nebyla zábava

souhlasím s tím, že zábava musí být. Ale na druhou stranu nemám nic, proti malým spoilerům. přeci jen, bez nich bych například nevydejchal zatím poslední díl Dr. Who.

Jo a ještě jedna malá technická otázka: Mac s Wintersonem cestovaly na tu samou planetu jako Zuzka nebo se tam dostaly náhodou?

Mooony: Já tvojí reakci znal, ale ty znáš mě. O mě přece víš, že si rád rýpnu, ale ty to taky umíš moc dobře.

arian: Cestovali na stejnou planetu, akorát s tím, že oni na ni cestovali poprvé a spoilery nepodávám

jakop: Já si do tebe rýpnu moooc ráda

Tak, týden je za námi a rozhodli jsme se s Mackenzie, že přidáme další díl, samozřejmě si u mě na pravidelnost příspěvků nezvykejte, víte jak těžké to semnou je Snad se vám druhá část bude líbit, pěkné počtení

Budoucnost si předurčíme sami

část druhá

"Odkud jste?" zavrčel hlubokým hlasem jeden z mužů vepředu.
"Z daleka," zahalekal McKay. Muž si odfrkl a hned se staral, z jak moc velké dálky jsou.
"Arsos..." vyhrkl Emerson první, co ho napadlo, „jo, jsme z planety zvané Arsos.“ Mac s Georgem se na sebe podívali a maličko pokrčili rameny. Tu planetu neznali. A možná to bylo jedině dobře.
"Co tady děláte?" zeptal se druhý muž. Kapitán si odpustila protočení očí.
"Hledáme pomoc," knikl někdo další.
"Pomoc? Jakou pomoc?"
"Nemůžeme se dostat na místo, které potřebujeme, a nějak jsme se připletli sem. Žádáme jen o přístřeší a stravu, nic víc." Muži se od nich odvrátili a domlouvali se nějakým cizím jazykem.
"Mluví anticky," zašeptala Mac a snažila se poslouchat. Rozeznávala některá slova. Slyšela jen, že se rozhodují, jestli je zabít, pustit dovnitř, anebo nechat jít.
"Nemůžeme vás tady jen tak nechat," řekl nakonec jeden muž.
"Děkujeme," broukla Petersonová, která stále klečela a ještě se uklonila.
"Vy jste mě asi nepochopila," odkašlal si.
"Eh," hlesla, "už asi pochopila..." doufala, že to vezmou rychle.
"Budete si to, co žádáte muset nějak odpracovat. Nebo máte snad něco na výměnu?"
"Na výměnu máme jen to, co vlastníme, ale vše potřebujeme. Raději bych volila si to odpracovat," koukla na něj. Oddechla si. Zatím to nevypadalo, že by měla vyzkoušet, jak rychle účinkuje jed v šipkách.
"Dobrá, co umíte?" povzdechl si muž.
"Prakticky vše, kromě vaření," řekla za sebe Zuzana.
"Co vy?" otočil se na zbývající.
"Jsem vědec, mohl bych vám pomoci s usnadněním některých věci a ten vedle mě to samé," ukázal na psychologa, který neuměl snad nic, teda tvářil se tak.
"A vy?" ukázal na George a Mac.
"Já...máte koně?" hlesla Mackenzie.
"To je vše?" broukl muž.
"Jo, umím trénovat koně," hlesla. "A pak ještě střílet, ale to je vám asi na kulový." Slyšela zabrblání a Emerson do ní kopl. Tady to chtělo úctu. Všichni slyšeli slabé zavrčení.
"Umím taky skoro všechno," dodal George. Doufal, že to bude stačit.
"Dobře," povzdechl si muž. "Odevzdejte zbraně." Zuzana vydala jen to, co viděli. Stejně jako zbytek. Muži jim pokynuli směrem k hradbám. Všichni potichu vyšli směrem, kterým jim ukázali. Za pár vteřin se před nimi rozprostírala městečko. Z venku nevypadalo nikterak obrovsky. Hlavní ulice byla široká a prašná cesta, po které se dalo jet i ve voze a ústila na náměstí s trhem. Nad vše se majestátně tyčil chrám. Zvědavě se rozhlíželi. Stejně tak se lidi dívali po nich. Nikdo, kromě stráží, neměl kápě. Pomalu procházeli náměstím a prodírali se stánky s jídlem a různými hrnci. Dostali se až před pevnost, tedy drobný hrádek.
"Proč jdeme sem?" zeptala se plukovník.
"Musíte předstoupit před našeho vůdce," odpověděl jí muž po pravoboku. "Musíte být seznámeni se zákony." Na to nic neřekla, pochopila. Nic jiného jí nezbývalo, než cupitat za ostatními. Prošli do hradu kamennou bránou. Přes nádvoří vstoupili po velkých robustných kamenných schodech do velké síně, že které vedly další schody do prvního patra Kámen jim klapal pod nohama. Na stěnách visely koberce, látky, sem tam nějaký obraz dřívějšího panovníka, který stejně byl zabyt tím předchozím. Vše ozařovaly pochodně, které daly okolnímu šeru poněkud děsivý ráz. Došli do rozlehlého trůnního sálu, na jehož konci byl stupínek, na něm křeslo a v křesle seděl muž. Nevypadl nikterak honosně ani majestátně, spíš znuděně. Možná přemýšlel o tom, že toho předchozího panovníka nemusel otrávit, kdyby věděl, jaká je to nuda. Když ale viděl přicházet nové lidi, zvědavě se napřímil. Pozorně si každého nováčka prohlédl. Dřív než se před ním zastavili, už měl na každého nějaký názor.
"Poklekněte před panovníkem," zahučel muž, který je sem dovedl. Do jednoho poslechli. Hlavně ani jednomu se nelíbila představa smrti.
"Máte zájem s námi obchodovat?" zeptal se král.
"Žádáme o pomoc," promluvila Mac, když se nikdo do řeči moc neměl.
"O pomoc? Nejsme nejvyspělejší, tak jakou pomoc byste od nás mohli žádat?" uchechtl se král.
"Máme problém s cestováním, žádáme o azyl," pokračovala.
"Azyl? Nemůžeme vás tady nechat, to nejde," zavrtěl hlavou. "Máme sotva prostředky pro naše lidi."
"Všimla jsem si po cestě, že máte pár domů ve špatném stavu," knikla Zuzana, "můžeme vám je opravit, jediné, co potřebujeme, je na pár dní střecha nad hlavou a trochu jídla."
"Nevíme o vás naprosto nic."
"Přicházíme z planety Arsos, před nedávnem," broukla kapitán, zkusí hrát na city, doufala, že o té planetě se tu ví, "jsme přišli o celou vesnici," povzdechla si. "Wraithové na nás zaútočili."
"Arsos?" zamrkal muž překvapeně. "To je zvláštní, zrovna včera tady byl jeden člověk z Arsosu a říkal, že jeho vesnici se daří výborně," podrbal se na hlavě. "Tak kdo mi lže?"
"Jistě, vesnici, která hostí Wraithy na jejich setkání, se daří výborně, ale po celé planetě je spousta vesnic, pane," řekla skoro vzdorovitě. "Wraithové mívají během setkání hlad, sotva jsme se stihli schovat ve skalách."
"Co vím, tak je na Arsosu jenom jedna vesnice," zavrčel muž. Zuzana přemýšlela, co se tam dělo před čtyřmi tisící lety nevěděla. Co se dělo v její době, to bylo jiné, to byl Arsos posetý vesnicemi, teda tím, co Wraithové nesnědli.
"Bývali," povzdechla si. "Ti, co se chtěli vzepřít, byli vyhnáni a loveni, pravděpodobně budeme muset odejít," pomalu vstala. Král jenom protočil oči.
"Potřebujeme podkováře," řekl. "A kuchařku." Zuza se zarazila. Kovařinu nikdy nezkoušela natož vařit.
"Tady tahle je výborná kuchařka!" vyhrkl rychle podplukovník a ukázal na svou nadřízenou. Mackenzie se na něho jenom vytřeštěně podívala. Král si ji prohlédl a přikývl. Čekal na podkováře.
"Podkovář mezi námi není," knikl Winterson potichu.
"Zrovna ty vypadáš urostle," ukázal na něho.
Polknul, "ale v životě jsem to nedělal."
"Vyměním si to s tebou," nabídla se bleskově plukovník.
Muž na křesle chvíli mlčel. "Říkala jsi, že můžete opravit domy," konečně promluvil a ukázal na Zuzanu.
"Trochu se v tom vyznám," přikývla pomalu.
"Dobře," zamručel a otočil se na Rodneyho a Willa. "Vy dva zbytku pomůžete. Vyberte si."
"Jdeš do kuchyně, to ber jako rozkaz!" zavrčela tiše Mackenzie směrem ke Georgovi. Bylo rozhodnuto. Kapitán potřebovala oba doktory u sebe, bohužel zběžně ovládala to, co bylo moderní na Zemi před dvaceti lety a trochu nějaké základy, když pomáhali na jiných planetách. Takže toho nebylo moc. Trojice se okamžitě vrhla na opravu nejhůře poničených domů. Tedy hlavně jejich prohlídkou, zjištění materiálů a pokus o nakreslení plánů. K večeru se k nim přidal Winterson, kterého vyrazili z kuchyně, protože zničil za těch pár hodin tři hrnce. Tam taky překážel, tedy ne tolik, ale zatím se hádala kapitán s vědcem o tom, jak se má udělat střecha. Radši se na chvilku zapovídal s doktorem a oba se shodli, že se půjdou kouknout za Mac. Dorazili do kovárny. Mac sice byla celá zpocená a špinavá, ale vypadala z nich nejnadšeněji. Zrovna kovala jednoho koně. Oba si ji prohlíželi. Asi jí ještě nikdo nevysvětlil, že jsou asi v největším průšvihu všech dob. Usmála se na muže, kterému koně podkovala a pak pohladila i koníka. Muž i s koněm odešli a ona se pořádně protáhla a usmívala se. Pomalu začala sklízet nářadí a uhasila oheň v peci.
"Dali nám k dispozici jeden rozpadlý dům," vylekal ji George. Nadskočila tak moc, až úlekem pustila rozžhavený kus nějakého nářadí, který se pak snažila chytnout.
"Auvajs!" vyjekla, když jí to spálilo ruku. "Au," fňukla a do očí se jí vehnaly slzy. Snažila si to ochladit foukáním.
"Pardon," broukl. Jenom si sedla na kovadlinu a ruku si strčila mezi kolena. Strašně ji to pálilo.
"Dům, skvěle," hekla.
"Strčte si to do studené vody," poradil jí Emerson, "kapitán má u sebe lékárničku."
"Zdejší studená voda bude plná nějakých breberek," namítla a snažila se nenadávat. "Co gentlemani, přišli jste se na mě podívat?"
"To ano," broukl Will, "a strčte tu ruku do vody, nebo zítra se můžete rozloučit s nějakou prací." Myslel to vážně. Pokud jí to napuchne, tak sotva něco uchopí.
"A nemohli byste mi nějakou přinést?" udělala smutné očka. "Mně už došla." Oba si povzdechli, popadli kýbl a šli pro studenou vodu. Když se vrátili zpátky i s vědrem vody, Mac si stírala z očí slzy a potichu nadávala tak, že by se ani dlaždič stydět nemusel. Jen před ni postavili vědro s vodou a ona do něj hned strčila ruku.
"Au," ohodnotila situaci. "Díky."
"Nemáte zač," broukli oba.
"Podplukovníku, skočíte ke kapitánovi prosím pro lékárničku?" broukl Will.
"Jistě," přikývl George a pomalu se odloudal. Našel Zuzanu nad nějakým hrubým plánem. Snažila se něco zakreslit. Doktor si pravděpodobně udělal volno. "Emerson by rád lékárničku," zahučel.
"Proboha!" vykřikla a doslova odhodila tužku. George nechápavě zakroutil hlavou. To už byla dneska druhá.
"Pardon," broukl. Mávla rukou a šla do batohu. Hodila po něm to, co chtěl a pak se zohnula pro tužku. Promnula si oči a snažila se přijít na to, jak to sestavit. "Jak to jde?" zajímal se. Úplně zapomněl na lékárničku a Mac.
"Blbě," broukla. "Pojďte se kouknout, jestli na něco nepřijdete," zvala ho k papíru, který byl plný čar. George do toho nakoukl.
"Hm...no..." Zuzana ho pozorovala, došla k názoru, že asi těžko se v tom vyzná. "Pardon," hlesl. "Umím nakreslit jenom domeček jedním tahem, nic víc."
"V pohodě," mávla rukou. "Já už se v tom pomalu taky nevyznám." Zmačkala papír a vyhodila ho. Natáhla se pro další a zkoušela to znova. George ji jenom pozoroval. Rychlými tahy načrtla nějaký návrh domu. Byl trošku modernější, než tu viděl. Snažila se vyřešit snad všechny problémy. Vůbec tomu nerozuměl.
"Asi...měl bych to konečně odnést," vzpomněl si najednou. Podívala se na něj a trochu unaveně se usmála. Však ona ho tu nedržela. "Hodně štěstí," pousmál se a poplácal ji po zádech.
"Díky, vám taky," odpověděla nepřítomně a zase sledovala papír.

"Jak to jde s tím domem?"zajímala se Mac, zatímco čekali na George. Doktor psychologie se podrbal na hlavě.
"No, zatím stojí, střechu nemá, takže budeme spát v prvním patře, kde pokoje ani nejsou. Je doslova na stržení."
"Další rýpavá otázka. Nebude lepší a bezpečnější to zalomit venku?"
Zakroutil hlavou. "Lepší je tam, prý něco vydrží, to není problém, spodní patro má pevné trámy."
"Aha, dobře," přikývla. Zase mlčel a sem tam se jí podíval na ruku. Přišlo jí strašně blbé, že jsou potichu. "Povídejte něco," pobídla ho, když to zase nemohla vydržet.
Pousmál se, "nevím co, tak raději mlčím," pokrčil rameny.
"Cokoliv," usmála se. Povzdechl si a začal povídat první, co mu přišlo na mysl. "Zvláštní, už to tak nebolí," pousmála se.
"Počkejte, až to vytáhnete z vody a přestane se vám to chladit," dodal trochu sarkasticky. Jenom přikývla. Jakmile George donesl lékárničku, tak si ji Emerson vzal a začal plukovníka ošetřovat. Opatrně jí ruku natíral nějakou mastí a obvazoval. Maličko jí při tom přejížděl mráz po zádech, když se jí dotýkal. Skoro fascinovaně ho pozorovala. Nakonec jí ruku jemně pohladil. Jenom vydechla trošku víc, než měla původně v plánu. Trošku ji to zabolelo, ale když jí to pohladil, bylo to příjemné. Zářivě se usmál a pomohl jí na nohy. Začalo se smrákat.

Všichni tři se vydali na místo, kde měli spát. Opravdu to nebyla žádná radost. Rodney se Zuzanou se snažili přijít na způsob návratu, nebo možná řešili stavbu střechy.
"Nezabalíte to už?" zamručela blondýna unaveně. Všechno ji z práce bolelo.
"Jděte klidně spát," povzdechla si kapitán, "ještě tu musím něco dořešit."
"Kapitáne, můžete na moment?" zavolala na ní plukovník. Druhá žena přikývla, že ano. Maličko poodešly stranou. "Chtěla jsem se omluvit," broukla Mac. Druhá žena na ni koukla nechápavě. "Za to, co se stalo minule.“
"Jo tohle," mávla rukou, "myslím, že to je už jedno," pousmála se. "Budu ráda, když se odsud dostaneme živí a zdraví."
"Jasně," pousmála se blondýna a natáhla k ní ruku. Taky se drobně pousmála a přijala ji.
"Nejsem pesimista," broukla zelenoočka, "ale pravděpodobně se nevrátíme," řekla nahlas svou myšlenku.
"To mi ani neříkejte. Za měsíc se vdávám."
"To gratuluji," přikývla. "Já říkám jen možnou verzi toho, jak to dopadne," pokrčila rameny. "Podle místního kalendáře se možná vdáváte za čtyři tisíce let a měsíc, toho se možná i dožijete," začala si utahovat kapitán.
"Ha, ha, ha," ušklíbla se.
Hnědovláska se ušklíbla. "To nebyl vtip, to je realita," dodala už s vážnou tváří.
"Bohužel je," přikývla plukovník. Na to už neměla ani jedna co říct. Zuzana se vrátila k plánům. Zbytek si zalezl do domu. Nachystali si večeři a pak si zalezli do spacáků. George si všiml, že se McKay vytratil za Zuzou. Winterson si jenom povzdechl a smutně koukal před sebe. Nemohl dlouho usnout. Před domem svítilo světlo a ozýval se stále šepot. Od prvního setkání se mu kapitán strašně líbila. Jenže když na ni skoro zapomněl, tak se zase objeví. Jenom potřepal hlavou, aby tyhle myšlenky zahnal. Teď měl na starosti jiné problémy. Skoro spal, když přišla s Rodneym. Oba si potichu zalezli do spacáků. Trvalo mu ještě celkem dlouho, než znova začal podřimovat, až nakonec usnul.

Ráno s ním někdo třásl.
"Co je?" zamručel ospale a otevřel jedno oko. Hleděl do tváře kapitána, která po něm chtěla práci na opravách domů. "Kolik je?" broukl.
"Šest ráno, všichni už jsou vzhůru a pracují."
"Bože, šest ráno," rozhlédl se kolem sebe. Pravda, že všichni pracujou, to rozhodně nebyla. Mac si ještě vesele chrupkala. Jenže než stihl protestovat, tak si všiml naprosto vražedného a nekompromisního pohledu Zuzany, která odmítala jakékoliv námitky a čert vem, že on je podplukovník.
"Už vstávám, má paní," špitl krotce.
"Tu paní si můžete odpustit, podplukovníku," zavrčela a na poslední slovo dala důraz. Jenom protočil oči a nějak se vyhrabal ze spacáku. S ní zase jednou bude po celý den řeč. Protáhl se a šel si pro nějakou snídani, která byla na jeho vkus poněkud skromná. Pak následovalo zaměstnání v podobě stavby a výstavby. Mac se vyhrabala ze spacáku, až když byla většina lidí venku. Z venku slyšela jen nadávky a rány. Zakroutila hlavou a vzala si jednu tyčinku. Pak si zahrabala ve vestě a vytáhla čistý obvaz. Špinavý si z ruky sundala a obkoukla spáleninu. Nevypadala zrovna radostně, navíc puchýř přes noc prasknul. Zašklebila se a snažila se si to sama převázat, ale s jednou rukou to šlo hodně špatně. Jenom si povzdechla. Vykoukla ven. Na druhé straně ulice u domu v lepším stavu stál doktor Emerson s Wintersonem a táhli nějaký náklad k domu. Počkala, až ho tam dotáhnou.
"Dobré ráno," broukla a maličko se pousmála.
"Dobré," hekli oba.
"Ehm...mohl by mi tu ruku někdo převázat, prosím?" špitla a ukázala na spáleninu. Oba muži se na sebe podívali. Nakonec se toho ujal doktor, protože podplukovník měl jiné starosti, které zahrnovali nadávky ze strany McKaye.
"Díky moc. Snažila jsem si to zavázat sama, ale jednou rukou to jde špatně," broukla.
"Nemáte zač," pousmál se.
"Ale mám," taky se pousmála a koukla na něho.
Cvrnkl ji do nosu, "nemáte," mrkl na ni a vstal. Musel jít ostatním pomoct s prací. Mac taky vstala a pomalu se odloudala do kovárny a rozdělala oheň. Mezitím přišel nějaký muž s koněm, kterému špatně držela podkova. S jednou rukou jí šlo vytrhnutí hřebů blbě, takže musela požádat o pomoc majitele koně. Ten jí mile rád pomohl. Práce měla docela hodně. Odpočinula si až kolem poledne, kdy si celá rozbolavělá, unavená, zpocená a špinavá sedla do nějakého koutku a konečně si mohla vydechnout. Bylo jí příjemně. Jenže klid neměla dlouho, maximálně tak pět minut. Někdo jí začal shánět po vysílačce, která ležela na stole. S nesouhlasným zamručením se pro ni natáhla.
"Co je?" broukla.
"Oběd, pokud máte zájem," uslyšela poněkud naštvaný hlas kapitána.
"Jo, za chvilku jsem tam," přikývla a vysílačku si dala za pas. Pomalým krokem se vydala k jejich dočasnému domovu. Musela uznat, že za to dopoledne udělali kus práce. Teda už to aspoň nevypadalo, že by jim to chtělo spadnout na hlavu. Všichni vypadali opravdu zmoženě.
"Co Atlantis?" broukl zrovna George, když přišla plukovník. Všichni seděli v
kruhu a snažili se vymyslet, kam můžou jít. Mac si jenom nabrala něco k jídlu a kecla sebou na zem. Na nějaký rozhovor neměla moc sílu.
"Jít tam zní dobře, ale kdo ví, kam by nás to hodilo," poznamenal Rodney. "Můžeme být ve stejné době v jiné realitě, nebo jiné době v jedné z našich realit, nebo v jiné době v jiné realitě, můžeme být v budoucnosti nebo minulosti. Máme tolik možností, a i když všechno vypadá na to, že jsme čtyři tisíce let nazpět, tak to neznamená, že nemůžeme být taky čtyři tisíce let vepředu," rozhodil rukama.
"Těžko říct, co je lepší," zahučel George.
"Těžko říct, kde jsme, naše kódy nemusí ani existovat," broukl Will.
McKay se ušklíbl, "no o existenci kódů bych se tolik nebál..."
"No tak co to zkusit?" navrhl George, ale pak překvapeně zamrkal, když se Mac zvedla a zase se vydala bez jediného slůvka pryč. "Beze slova? Bez poznámky?" vydechl.
"Víte, major...podplukovníku," začala Zuza a koukla za Mac. Taky vstala. "Rodney chtěl naznačit, že problém nemusí být v kódu, ale v nás. My nemusíme existovat vůbec, tady mohla Atlantis padnout." Povzdechla si a vydala se za Mac. George se podrbal na hlavě.
"To mě nenapadlo."
"Překvapilo by mě, kdyby ano," rýpl si McKay.
"Víte co, doktore? Až zas někdy budete chtít přitáhnout trám, řekněte si, rád vám ho omlátím o hlavu!" ušklíbl se George. Vstal a šel zase něco dělat. Vědec se ušklíbl a nic neřekl. Myslel si něco o machrovi.

Mac došla do kovárny a sedla si na kovadlinu. Chvilku koukala do země, než vytáhla z pece napůl hotovou podkovu. Tu dala na místo, kde před chvilkou seděla a začala ji kladivem tvarovat. Byla tak zabraná do práce, že si nevšimla postavy stojící u dveří a opírající se o rám. To už z dálky přicházel další muž s koněm, pro kterého podkovu dělala. Z kování ji vyrušilo až zařehtání koně. Koukla na něho a usmála.
"Ahoj, kluku," broukla a pohladila ho. Pak si všimla Zuzy. "Jak dlouho tu stojíte?" zarazila se.
"Ne krátce, ani ne dlouho," odpověděla neurčitě. Mackenzie zamručela a přivázala koně. Pak si jednu jeho nohu dala na klín a přiměřila podkovu. Maličko se zamračila.
"Měli bychom co nejdříve odsud odejít," prohodila Zuzana.
"No to bychom asi měli," přikývla druhá žena a postavila koni nohu na zem. Podkovu dala na kovadlinu a několikrát do ní kladivem praštila. Potom znova zvedla koni nohu a znova přiměřila. Tentokrát se usmála. Hnědovláska se zamračila a sedla si na kovadlinu.
"Moc civilizací osobně neznám, hlavně neznám jejich dějiny, jsou maximálně tři, které dobře znám," začala potichu, "bohužel tahle mezi ně nepatří. Vím o nich jen to, že byli pravděpodobně fanatici do obětí a slavností," broukla. "Považovali to ve svém vyspělém světě jako temnou minulost," snažila se něco naznačit.
"Aha," broukla Mac a nevypadalo to, že nějak chápe, co tím chtěla říct, protože nevzrušeně strčila hotovou podkovu do pece a mezitím koni obrušovala rohovinu z kopyta.
Petersonová se zamračila: "Nikdy mi neřekli, o jaké oběti se jednalo..."
Pokrčila rameny a dala horkou podkovu koni na kopyto. Vyvalila se pára, ale Mac do toho začala hned zatloukat hřeby. Pak se ale zarazila a koukla na Zuzanu. Asi jí něco došlo.
"Šli jsme na tu planetu těsně před začátkem slavností, chtěli nám ukázat, jak slaví teď a jak to bylo předtím..." začala jemně.
"Dobře, předpokládám, že slavení tehdy bylo...barbarské?"
Zelenoočka mlčela. Vypadala, že přemýšlela. "Možná," vysoukala ze sebe. "Hádám podle trestů, které nám říkali. Jak zabráníte zlodějovi, aby nekradl?"
"Useknete mu ruce?" broukla.
Usmála se, "tak přemýšleli lidé na Zemi ve středověku," přikývla. "Tady to dotáhli k dokonalosti, bez hlavy není myšlenka, bez myšlenky není krádež."
"Téda, ti jsou vynalézaví," uchechtla se. "Ale proč ne. Předpokládám, že kriminalita tady není nijak vysoká."
Zuzana se ještě víc zachmuřila. "Není, ale bojím se, kdy jim dojde jedna věc...proč obětovat něco nebo někoho ze svých lidí, když máme cizince," zamručela a vstala.
Mac na ni koukala: "Dobře, v noci bychom se měli kouknout k bráně."
Přikývla. Pomalu vstala a vydala se ke stavbě. Moc dobře si všimla pohledů lidí. Začalo jim to docházet, cítila to. Mackenzie si jenom povzdechla a zkontrolovala koně. Zjistila, že kůň stojí dobře a nevykazuje žádné další problémy. Uhasila oheň a potichu se vytratila pryč. To, co slyšela, ji začínalo znervózňovat. Začala si všímat i kradmých pohledů lidí. Její životní sen opravdu nebyl skončit například jako první kosmonautka s neúspěšným startem v téhle společnosti. Zrychlila na chůzi. Z dálky už viděla dům, na kterém její společníci pracovali. Skoro k němu běžela. Zároveň se ale snažila vypadat klidně. Moc se jí to stejně nevedlo. Jako vysvobození uslyšela výkřik, když byla kus od domu. Tedy prvně byla rána a pak výkřik. Hned se tam rozeběhla. Oddechla si, když viděla na zemi Zuzu v jednom kuse.
"Co se stalo?" hlesla.
"Spadla," křikl shora Rodney a rychle slízal z různých rámů na zem. Za ním v závěsu seskakoval George s Willem.
"Aha," oddechla si a klekla si k ní. "V pohodě?" starala se.
Ani se nepohnula. "Docela," broukla.
"Tak vstávat!" pobídla ji a natáhla k ní ruku. Odmítla se jen pohnout. To už přilítl Winterson s Emersonem a McKay.
"Scott měl ostatní lékařské vybavení?" staral se Rodney a nadkláněl se na Zuzu.
"Jo," zahučel Emerson. Mac si jenom povzdechla.
"Ukažte, zjistím, jestli vám něco není." Ustoupili a zakryli ji tak, aby nikdo kromě nich nic neviděl. Položila jí jednu ruku nad čelo a druhou dala nad trup. Dlaně jí začaly oranžově zářit jako vždycky. Zavřela oči. Trvalo to jen chvíli.
"Má zlomené žebro," zahučela, když oči znova otevřela. "Chcete to dát do kupy?" zeptala se.
"Ne, to je v pohodě," broukla kapitán, "díky... já věděla, že něco křuplo, když jsem se zachytla i o ten druhý trám."
"Není problém to spravit," pousmála se. Jen mávla rukou.
"Teď si schovejte sílu, budeme ji potřebovat," mrkla na ni. "Pojďte nahoru," pomalu se drápala na nohy. "Domlouváme se, co a jak."
"Dobře," přikývla a vytáhla ji na nohy. Ozvalo se zakřupání. Jenom se obě ušklíbly a všichni pomalu lezli nahoru. Mac si všimla, že McKay jde jako poslední a to těsně za kapitánem. Jakmile se dostali na střechu, chvilku každý funěl.
Winterson si odkašlal, "kolem půlnoci je tu klid a ticho, nikdo moc nevylízá," broukl. "Všimla si toho kapitán včera."
"Dobře, takže se pokusíme dostat k bráně?" houkla Mac. Všichni přikývli.
"Napadlo nás se dostat na Arsos, ale tam to není bezpečné," broukl Rodney. "Možná Atlantis, jiné planety jsou bohužel nebezpečné, tedy ty, o kterých víme."
"Zkusila bych Atlantis. V téhle době už bude bez Antiků a doufejme, že nezaplavená."
"No, pokud není obývaná lidmi," broukl někdo.
"Zkusit to můžeme, pokud budeme mít čas, jinak skočíme na Arsos, McKay to tam zná," kývla k nim Zuzana. "Kdyby se něco stalo," podala každému lísteček s adresou.
"Měli bychom si maličko zdřímnout," zahučel George. "K bráně to je daleko." Emerson mávl rukou. Naznačil, že je to maximálně pět mil pokud nepůjdou po cestě. "Dobře, tak asi ne," pokrčil rameny podplukovník.
Zuzana navázala: "Bude těžké se dostat přes bránu, na noc ji zavírají," podala každému další šílený náčrtek, "mapa Arsosu, teda podle toho co si pamatuji. Pár let to bude, co jsem tam byla. Je tam vyznačená cesta do skal."
"Musí být jiná cesta ven," zahučela Mac. Všichni mlčeli. Nakonec si vědec vzpomněl, že kapitán mluvila o podzemí. Jenže její paměť tak daleko nesahala. Plán měla v hlavě, ale nakreslit se jí ho nedařilo. "Tak si svoji cestu vyrobíme," broukla Mac. Jenže to jí zatrhli. Teď šlo o nenápadnost. Nakonec se plukovník musela podívat do hlavy kapitánovi, aby alespoň znala cestu i ona.
"Je to nějaké složité," zahučela.
"Jiná cesta ven není, tak si to pamatujte," broukla.
"Nebojte, zas tak sklerotická nejsem." V to pevně kapitán doufala. Čekali až do úplně tmy a do vylidnění městečka. Jenže všechno má nějaký háček, jak posléze zjistili. Sice byli ulice vylidněné, ale před jejich dočasným domovem bylo několik stráží.
"Tolik k plánu A," broukla Mac. Jakmile to zjistili, tak raději batohy nechali na místě. Chvíli se dohadovali, kdo půjde zjistit, co se děje.
"Mám nápad," zahučel George. "Co kdybyste vy dva," ukázala na Willa a Mac, "dělali, že jste strašně zamilovaní a že chcete jít...kamkoliv? Romantická procházka, večeře, cokoliv?" pousmál se.
"To zní fajn," broukl William, "ale má to jeden háček."
"Jaký?" zamrkal George.
"To, že evidentně čekají, až někdo vyleze..." broukl. "Hej, Zuzano!" zavrčel. Ta se s tím nehodlala párat a šla ven zjistit, o co jde.
"Ale ten tvůj plán byl lepší," broukla Mac potichu k Georgovi. Usmál se. Věděl to. Zuzana se vrátila o chvilku později. Byla bledá.
"Jste v pohodě?" zajímal se George.
"Slavnosti začaly," zašeptala. Vůbec si George nevšimla. "Kromě jídelních a zvířecích obětí jim chybí dvě lidské. Budeme mít tu čest..." Většina osazenstva si dala na čas s pochopením významu slov, nakonec mírně přikývli. "Tři z nás můžou pak odejít.... chybí už jen jeden," zašeptala a sedla si. Došla k rozhodnutí. Pokud měli všichni odejít, pokud byla možnost, aby se sem nikdy nedostali, pak musí jít na Atlantis McKay, navíc znal adresy a pak plukovník, s ní měl větší šanci na přežití.
"Jeden? Co? A kdo je ten první?" zavrčela Mac. Podívala se na ni. V očích jí neviděla prakticky nic, jen smíření s tím, co mělo nadejít.
"S vámi mají větší šanci, než se mnou. Jste Antik, já nemám schopnosti jako vy."
"No to ani nápad. Dostaneme se odsud všichni. Od brány nejsme daleko a z těch 4 strážců udělám pečeni dřív, než to stačí postřehnout!"
"Ze čtyř ano, ale ne z armády...jak dlouho dokážete udržet štít?" štěkla po ní kapitán. "Jste unavená, sotva tam doběhnete, uběhnete vůbec pět mil?"
"Když bych si měla vybrat mezi během a ugrilováním? Jo, uběhnu. A možná bych trhla i světový rekord."
"Kdo mluvil o grilování," ušklíbla se. "Nikdo z nás neví, jak oběti probíhají, zase taková nuda to třeba nebude," buďto měla zvrácený smysl pro humor, nebo se dočista zbláznila."My se nevrátíme, plukovníku, jsem možná pesimista, ale není možnost najít tu správnou realitu. Nevíme, kde jsme, musela byste cestovat několik let, abyste se vrátila nazpět. Jediná možnost je to nějak zvrátit..." Nikdo zatím nemluvil. Někde uvnitř tušili, že má pravdu.
"Co kdybychom jednou měli štěstí a povedlo se to, hm?" zavrčela. "Vydržím tak dlouho, jak bude třeba, abychom se dostali do bezpečí!"
"Kapitán má pravdu," ozvalo se hlesnutí vedle ní. "Všichni tu umřeme." Podívala se na toho, kdo mluvil.
"Jistě, McKay, v každé realitě stejný!" vyštěkla a vstala. Ani se nepohnul. Koukal před sebe, stejně nepřítomně jako Zuzana.
"Vždyť ani nevíme, jak se vrátit, natož, kde jsme..." zakroutil hlavou.
"Víte co? Rusové měli pravdu. Mít teď kyanidovou kapsli, vy dva jste v klidu!" zavrčela.
"Rodney," oslovila ho hnědovláska. Oba ignorovali výbuch blondýny. "Víš, co máš dělat?" pousmála se. Pomalu se na ni otočil a přikývl.
"Jste cvoci!" zavrtěla hlavou a odešla do jiné místnosti. Nechápala to, vždyť by se mohli bezpečně dostat ven, zvládli by projít bránou... všechno by vyšlo a oni to teď vzdávali. Naštvaně kopla do jedné ze zdí, až se probořila na druhou stranu. Zarazila se a dírou koukla ven. Byli obklíčeni. Všude viděla jen stráže. Celé tohle byla past. I tak ale trvala na svém. Kdyby jí dali šanci, zvládli by to. Dokázala by to, ale oni jí házeli klacky pod nohy. Teď dostávala strach, kdo bude ten druhý. Rezignovaně si sedla a opřela se o stěnu. Rovnou se mohla nechat odstřelit. Z druhé místnosti se ozývala hádka. Pomalu nabírala na síle.
Když už to bylo skoro neúnosné, tak vstala a strčila hlavu do dveří.
"Víte co? Pokud se nedokážete dohodnout, kdo bude druhý, půjdu. Hlavně když už budete zticha!" zavrčela.
"Vy se do toho nepleťte," odbyla ji Zuzana.
"A proč ne? Nedovolíte mi udělat absolutně nic! Nic, co by nám mohlo pomoct!"
"Už jsem vám vysvětlovala," zavrčela a šla nebezpečně k ní, "že beze zbraní mají s vámi větší šanci na přežití, všeho všudy máme dvě beretty a tři zásobníky!"
"Potřebujeme se jenom dostat z města. Venku to bude už pak pohoda," zavrčela.
"Jistě a to zvládnete celé město?" ušklíbla se. "Myslíte si, že chci umřít? Tady na tomhle podělaném místě?" rozhodila rukama.
"Jo, myslím si, že chcete," přikývla zcela vážně a zcela v klidu. "Protože člověk, který chce žít, pro to udělá všechno!"
"Udělat vše pro to, abych žila a neohrozit ostatní, je těžké," zašeptala. "Někdy prostě není na výběr."
"Vždycky je na výběr!" zavrčela. Zuzana se otočila na všechny v místnosti.
"Slyšeli jste, je na výběr, tak si klidně vyberte," rozhodila rukama. "Ale zvažte vše, co to obnáší," štěkla ke všem. "Protože jak se rozhodnete, nebude cesty zpět!" Nikdo se ani nepohnul, ani neceknul.
"Fajn, užijte si obětování," ušklíbla se Mac a sešla po schodech dolů. Chvilku mluvila se strážemi a potom zmizela ve tmě za domem. Kapitán odešla do vedlejší místnosti a sedla si na zem. Zahleděla se na hvězdy. Věděla, že stačila jedna chyba a je po McKayovi, tím pádem i po možnosti se vrátit, nebo to alespoň zvrátit. Nikdo neviděl do budoucnosti, nikdo nemohl určit, kdo kdy umře. George koukl na Willa a pak na Rodneyho. Po chvíli Emerson prohlásil, že půjde.
"Ne, půjdu já," přerušil ho George. "Nemůžou jít dva ze stejného týmu." Na tohle muži z druhého týmu jen protočili oči.
"O to tu vůbec nejde," zakroutil hlavou Will. "Se Zuzanou nikdo nehne a vy jste voják, možná toho umím víc, než vy, podplukovníku, ale z hlediska potřebnosti v týmu, musím uvolnit místo důležitějším pozicím," broukl. Vždy museli přežít vyšší šarže.
"Mac to zvládne i za mě. Nic jiného než střílet neumím," špitl. "Vy ano."
"Tohle je rozhodnutí naší velící, ne vaše," snažil se ho přemluvit.
"Vaše velící není moje. A pořád mám vyšší hodnost."
"Nejste ale její nadřízený," podotkl, "naše však ano, vy poslouchejte plukovníka, ona s tím nesouhlasí, jdu já."
"Doktore," povzdechl si George. Najednou bylo slyšet zavrzání dveří a kroky po schodech.
"Tak jak jste se rozhodli?" zeptal se nějaký muž. "Kdo jde?" George rychle pohlédl na Willa, a než stačil něco říct, tak ho poslal do bezvědomí. Pak se Winterson přihlásil, on jde. "A druhý?" ušklíbl se muž. George ukázal do vedlejší místnosti. Nerad, ale nic jiného mu nezbylo. "Pojďte se mnou," vybídl je muž, jakmile se k nim přidala i hnědovláska.

Aj tu platí to, o čom som písal vedľa . Snáď len to trošičku poupravím.:

Toto je spoiler!!!:

P.S.: Byť nimi tak zmizneme všetci, ale neviem aké plány ste si vytvorili Vy.

supr moc se teším na další dí

pěkné. opět našim oblíbencům hrabe....

Toto je spoiler!!!:

Vím sice jak je těžké se vymanit ze stereotypu, ale broukání-ho a šklebení-ho se mám už pro dnešek dost.

Děkujeme za komentáře, omlouváme se za nevychytané věci, četly jsme to několikrát a asi se to nepovedlo všechno vychytat. Občas se taky nezadaří nějaká část

Jak to vypadá s dalším dílem

Tak já si dovolím odepsat :

Povídka bude, až se vrátí i moje druhá polovička...což by mělo být, pokud si dobře pamatuju, 18. července ...takže možná ještě ten den, anebo den poté...kdo ví
takže jenom doufám, že nám ještě chvilku čekat vydržíte a užíváte si prázdnin

Čo sú prázdniny si už nepamätám, ale to, že trpím si uvedomujem každým dňom.

Kdy bude další díl

Jsme zase tady, omlouváme se, snad jako omluvu dlouhého čekání přijmete další díl. Poslední bude až po prvním srpnu z důvodu mé nepřítomnosti Vydržte Jinak pěkné počtení

Budoucnost si předurčíme sami

část třetí

Rodney se ocitl sám v místnosti, tedy pokud nepočítal Emersona v bezvědomí. Teď se musel soustředit na důležitější věci, než na to, že zítra umře někdo, na kom mu záleželo. Po chvilce se dovnitř vrátila Mac. Hned po příchodu do místnosti se zarazila.
"Kde jsou?" vydechla.
"Pryč," knikl doktor a sedl si na zem.
"Pryč? Kde pryč, jak pryč?!" zavrčela.
Prudce se postavil a přišel k ní, "copak jste to nepochopila? Není jiná cesta ven! Nejste Terminátor, abyste zvládla celé město, nemáme neomezené zásobníky!"
"Neustále mě podceňujete, doktore!" štěkla.
"Já vás nepodceňuji, to nikdo z nás, ale víme, kde končí možnosti člověka i Antika," povzdechl si. "Stačí, abyste si chvíli nehlídala záda a je po nás. Zabíjí mě, je po vás...copak nechápete, kolik je možností?" Sedl si na zem a zahleděl se před sebe. Will se pomalu probíral.
"Nemáte ani tušení, jaké možnosti mají Antikové," rozčílila se. "Musíme je dostat pryč!"
"Tak mi řekněte jaké, kromě neskutečné arogance?" odeskl. "Antikové jsou taky jen lidi. Namyšlení, celou dobu, co jsem na Atlantis, po nich jen uklízím jejich chyby!"
"Fajn, končím, vzdávám to. Dělejte si, co chcete!"
"Tak mi řekněte, co dokážete!?" zakřičel na ni. "Něco co nikoho z nás neohrozí!"
"Budu kolem nás držet štít!"
Rodney na ni zoufale koukl: "Ale jak dlouho to vydržíte?"
"Tak dlouho, jak bude potřeba!"
"Jak dlouho?" ozvalo se ze země od před chvíli omráčeného doktora. "Jak dlouho dokud nepadnete vyčerpáním?"
"Jsem v pohodě, k hradbám určitě. A ještě mi zbydou síly." Oba dva na ni upírali pohled, chtěli vědět pravdu, ne to, co si nalhávala. Byla unavená, moc nespala. "Proč mi sakra nikdo nechce věřit!" nadskočila vzteky. Ani jeden neodpověděl. Rodney podal Willovi vodu a sedl si vedle něj. Skoro je propalovala pohledem.
"Zkuste na chvíli zapomenout na to, že jste Antik, podívejte se na to našima očima," hlesl Will.
"Ale já jsem Antik! Jsem Antik! To je ten rozdíl! Mám tu moc nás odsud dostat! Všechny!"
"Máte moc nás dostat za bránu, ale co pak, dokážete lítat?" hlesl Emerson. "Připusťte si, že nemůžete vydržet věčně. Teď nejde o to to zkusit, teď jde o to zvrátit tohle všechno. Navrátit to do původního dění. Oni to věděli, proto šli. Dostaneme se za hradby, spadne vám štít a je po nás...možná jsme pesimisti, ale v naší realitě se nám chyby vrací a jsou horší," pomalu se postavil. Přešel k blondýnce a vzal ji za rameno. Jenom na něho koukla. "Dali nám šanci to změnit," pousmál se a vzal ji kolem ramen. Donutil ji si sednout.
"Ale za svoje životy. Já vím, jaké to je se obětovat! Vím to, udělala jsem to několikrát."
"No jo, mrcha," ušklíbl se Rodney, "teď už se s náma nemusí táhnout a poslouchat naše dohady. Umře si dřív..." Žena zavrtěla hlavou. Nikdo už nepromluvil. Neměli chuť něco říkat.
"Nemůžeme je tam nechat!" zakňučela Mac. Nedočkala se žádné reakce. Pohlédla na ně. Emerson vypadal v klidu. Teda snažil se tak tvářit, za to McKay seděl jak hromádka neštěstí. "Takže co se teď bude dít?" zeptala se potichu. Nikdo se neměl k odpovědi. Nakonec se toho chopil Emerson. Podle něj bylo nejlepší se dostat teď na Atlantis. "Pustí nás?" hlesla.
"Myslím, že ano, kapitán není magor, myslím, že si to zjistila, předtím než by dělala ukvapené závěry."
"Tak bychom měli zjistit, jak odsud vypadnout," hlesla rezignovaně.
Psycholog pozvedl obočí: "Co takhle to zkusit hlavní bránou?" Mackenzie přikývla.
"Můžeme s odchodem počkat?" vložil se konečně do diskuze McKay.
"No můžeme," přikývla váhavě. Pousmál se a pomalu vstal. Chtěl se jít alespoň rozloučit. Mac koukla na Willa. Ten čekal, až jejich společník odejde. Pak si povzdechl. "Je mi to líto," zašeptala. Podíval se na ni.
"On to nese hůř než já," zamručel.
"Chodí spolu?" zeptala se přímo.
Zavrtěl hlavou, "ale nemají k tomu daleko, tedy neměli." Jenom přikývla a zamrkala. Pak si setřela jednu jedinou slzu, která jí stekla po tváři. Potichu si k ní přisedl a dal jí ruku kolem ramen.
"Jenže oba jsou tak tvrdohlaví, že by si to stejně nikdy nepřipustili."
"Tohle není fér," zavrčela tvrdohlavě. Pohladil ji po paži.
"Rozhodnutí každého člověka bychom měli respektovat," trochu se pousmál. "Budete tu chtít zůstat až dokonce, nebo odejdeme ráno?"
"Já ho nechci vidět umírat," zavrtěla hlavou. "Ale nemůžu ho tady nechat." Mlčel. Na tohle neměl co říct. "Co chcete vy?" zašeptala a aniž by si to uvědomila, přitiskla se k němu. Přitáhl si ji ještě blíž a pohladil po hlavě.
"Nechal bych rozhodnutí na vás dvou."
"Rodney chce zůstat a sám jít k bráně nemůže."
"Chtěl se jít jen rozloučit," broukl, "podle mého názoru." Povzdechla si. Zase mlčel. Věděl, že teď se stejně nehodí mluvit.
"Chci jít za Georgem." Beze slova vstal a pomohl jí na nohy. Doufal, že je k nim pustí. Pomalu sešli po schodech a vyšli před dům. Zamířili tam, kde doufali, že jsou cely.

"Jak myslíte, že to bude probíhat?" zeptala se Zuzana, když už byli nějakou chvíli potichu.
"Ve všem svém hrdinství doufám, že rychle,“ odpověděl George.
Rozesmála se, "to jsme dva." George se maličko nervózně pousmál.
"No tak," šťouchla do něj, "může být i hůř," šla k mřížím a vyhlížela do chodby, jako by na někoho čekala.
"Hůř?" zamrkal. "To mi řekni...pardon, řekněte, co může být horší?"
"Klidně mi tykej," mávla rukou, "na dlouho to stejně nebude." Otočila se k němu. "Horší může být vysán Wraithem a nebo se na něj přeměnit a pak zase nazpět, co já vím," rozhodila rukama.
"Ale aspoň bychom byli naživu," povzdechl si.
"Ale no tak, co byste ještě chtěl?" broukla. "Oni se možná taky nevrátí. Tam odkud jsem, tak zuří válka, o jednoho míň nebo víc, to nic nezmění."
"My právě jednu skoro vyhráli," hlesl.
"Pak je mi to líto," broukla. Sedla si na zem. Po chodbě se ozvaly kroky. Oba dva zbystřili. K mřížím rychle přišel muž. Kapitán od nich rychle odskočila a pak se zarazila. "Rodney?"
"Jsi v pořádku?" staral se.
Přikývla a nahrnula se taky k mřížím. "Odejděte co nejdřív, ano?" pousmála se. Zavrtěl hlavou, že to rozhodně nemá v plánu. Zavřela oči a promnula si je. "Prosím," knikla. "Budu v pořádku," usmála se. Snažila se ho ujistit, že to co říká, je pravda.
"Co kdybych zkusili to, co nabízí ta žena?" hlesl. Povzdechla si a natáhla k němu ruku přes mříže. Jen zavrtěla hlavou. Věděl, že to nejde. George to jenom sledoval. Chtěl taky někoho, kdo by za ním takhle přišel.
"Rodney," zašeptala Zuzana.
"Ano?" koukl na ni. Stále k němu natahovala ruku. Chytl ji za ni. Pevně ji stiskla. Přitáhla si ho až k mřížím a nějak ho přes ně objala. "Musí jít něco dělat!" tvrdohlavě zavrčel.
"Jediné," broukla a donutila ho, aby se na ni podíval, "co musíš udělat je," snažila se zadržet slzy, "že zjistíš, co se stalo a zabráníš tomu." Jenom na ni beze slova koukal. Usmála se. "Prosím," broukla a přitáhla si ho co nejblíže mřížím. George na to jenom vyvaleně koukal. Veškeré jeho naděje a ambice se právě vytratily. Nikdo mu nevěnoval pozornost.
K Georgově radosti se ozvaly další kroky. Taky se vrhl k mřížím. K jeho potěšení viděl, jak po chodbě běží Mac a za ní se loudá Emerson. Oba dva dorazili k mřížím. Mac skrz mříže objala George a pohladila ho po hlavě.
"Nevšiml sis nějaké cesty ven?" zašeptala mu do ucha. "Jakékoliv." Jen zakroutil hlavou. "Musí! Sakra!" zavrčela. Pořád si stála za svým. Jen si povzdechl.
"Odejděte, co nejdřív," zaznělo vedle nich.
"Ne," zavrtěl hlavou Rodney.
"Souhlasím," přikývla Mac. "Něco vymyslíme!" dodala přesvědčeně.
"Samozřejmě, že vymyslíte," přikývla Zuzana. Podívala se na George. Oba to věděli, tušili. Jistěže něco vymyslí...

Na malém náměstíčku uprostřed městečka se shromáždilo plno lidí, kteří netrpělivě čekali. Oslavy již dávno dosáhly vrcholu. Teď už jen zbývalo složit poslední oběť. Konečně uviděli ty, kteří jsou ochotni se obětovat jejich bohům, zemi i králi. Muž a žena šli za doprovodu stráží malou uličkou mezi lidmi, kteří jásali a provolávali slávu. Věřili, že k nim budou bohové štědří a letošní úroda bohatá. A bude jim trvat několik tisíc let, než jim dojde, že bohům je docela jedno, kolik obětí jim složí a co s nimi bude. Pomalu mířili k chrámu, kde u jeho vstupu čekali další tři lidé, kteří se už tak nadšeně netvářili. Dvě postavy se zarazily. Jejich doprovod nikam nespěchal, nechal je alespoň říct poslední sbohem. Muž i žena se povzbudivě usmáli a oba si sundali známky. Podali je svým společníkům. Pak se mlčky nechali odvádět do chrámu, kde už bylo vše připravené. Chrám byl postaven přesně pro tyto účely. Uprostřed celé velkoleposti se nacházel obrovský oltář, přesně pro dva lidi. První tam vešli lidé a potom tam přivedli dvě lidské oběti, které přivázali k oltáři. Jejich tři přátelé stáli nedaleko a byli mnohem bledší než ostatní. George i Zuzana mohli obdivovat krásu stropu. Neviděli na ostatní. Leželi pevně přivázaní za kotníky i zápěstí. Celý obětní kámen byl posetý drážkami a kanálky, které se jakoby slévaly do jednoho. Dav netrpělivě čekal na kněze, ten se však ještě připravoval. První pozdvižení bylo, když přišel jejích král a vládce. Teď nervozita stoupala. Každý už netrpělivě čekal. Od stěn se ozývalo netrpělivé přešlapování a šepot. Konečně přišel i ten, na nějž všichni čekali. Dav ztichl, skoro nedýchali. Muži u stěn vyloudili pomocí podivných nástrojů tenký a táhlý zvuk. V každém, kdo ho slyšel, to vyvolalo pocit strachu a paniky. Oba obětovaní se na sebe vyděšeně podívali. Netušili, co bude následovat. Skleněnými okny dovnitř pronikaly sluneční paprsky. Přestože hřály, nikdo je necítil. Kněz v bílém rouchu se postavil před obětiště. Pozvedl krátkou a bohatě zdobenou dýku. Dav zalapal po dechu. Bylo cítit napětí z každého. Dýka se zaleskla ve vzduchu. Mihla se a ozvalo se slabé syknutí. Zuzaniny oči se rozšířily poznáním. Zhluboka se nadechla. Zahleděla se do stropu. Pomalu spustila hlavu na bok, aby viděla na svého společníka, který taky pochopil. Bylo pozdě na cokoliv. Oba se pousmáli. Pomalu, ale jistě cítili, jak umírají. Nebolelo to. Jen cítili chlad. Žena pohnula rukou a vložila ji do mužovy dlaně. Ten ji jenom pevně stiskl. Jejich krev se smísila do jedné. Putovala pomalu kanálky, slívala se do většího a většího pramene. Pomalu kapala do velké mísy pod obětním kamenem. George se podíval na Zuzanu. Tolik se mu chtělo spát. Oči se mu klížily. Ona už je měla dávno zavřené. Ještě párkrát mrkla. Poslední, co si pamatoval, byl bezstarostný úsměv a zakalené zelené oči. Tón ustal. Dav se začal tlačit dopředu. Jakmile poslední kapka dopadla do zdobené mísy, tak ji kněz pozvedl. Chvíli ji nechal ve vzduchu. Napětí se prohlubovalo. Muž v bílém rouchu nechal ruce klesnout do výše očí a pak se napil. Mackenzie omdlela.

Ani si nepamatovala, co se pak dělo. Začala matně vnímat až pár metrů od brány. Podívala se na bláto, do kterého dopadli, když se tady ocitli a jak se u toho celkem bavili, i když neměli tušení, kde jsou. Zůstala stát a zabořila obličej do dlaní. Rozplakala se.
Cítila, že jí někdo objal kolem ramen a pomalu ji přiměl k pohybu. Slyšela otevření brány, nějaké zvuky, ale nepodívala se ani na cestu. Pomalu ani nevnímala, když prošla bránou. Netušila, kde se ocitli, ale vzduch tady byl jiný a studenější. Nevnímala tmu, která tam byla. Cítila zatuchlinu. Rozhlédla se kolem a matně poznávala obrysy. Stačilo, aby udělala další krok a v nejbližším okolí se rožnula světla. Stála na Atlantis. Ve městě, které milovala. Jenže něco tu chybělo. Žádný zvuk hlasů ji nevítal. Nikdo se po ní nesháněl. Přešla ke schodům a rukou přejížděla po zábradlí. Pak do něho kopla. Bylo jí jedno, jestli se rozpadne nebo ne. Stihla do něho kopnout ještě několikrát, dokud ji někdo neotočil k sobě a neobjal. Přestala se ovládat. Hlasitě se rozvzlykala a zhroutila se do náruče toho, kdo jí objímal.
"Oni nic neudělali! Nic! A kdybyste mě poslechli, byli bychom tady všichni!"bušila neznámému do hrudi. Neodpověděl jí. Prakticky nereagoval. Jen se několikrát roztřeseně nadechl. "Měli jste mě poslechnout," vzlykala. "Měli jste..."
"A mohli jsme zemřít všichni," přerušil ji někdo, "bylo to jejich rozhodnutí. Nikdo je nenutil." Neodpověděla, jenom se k tomu, kdo ji držel, přitiskla více. Nevěděla, jak dlouho se k němu tiskla. Bylo jí to všechno jedno. Chtěla jenom domů. Chtěla za svojí holčičkou, svým psem, svým přítelem a do svojí postele. Ale když tak nad tím uvažovala ten muž, co ji držel, by pro začátek bohatě stačil. Cítila, jak ji posadil na schody a pustil. Stočila se na jeden schod do klubíčka a koukala do prázdna. K uším jí dolehl nějaký šepot. Oba muži se snažili vyřešit jiné problémy. Párkrát se zhluboka nadechla a otřela si oči. Věděla, že se musí uklidnit. Prohlédla si známky, které se jí houpaly na krku. V duchu si slíbila, že udělá vše pro to, aby k tomu nedošlo. Posadila se a znova se nadechla. Vstala a vyšla za oběma muži.
"Tak co teď?" hlesla a v ruce svírala známky.
Oba na ni pohlédli, "teď," začal McKay, "musíme vymyslet, co dál."
"Aha," přikývla a rozhlédla se kolem. "Asi...měli bychom se asi trošku vyspat a odpočinout si." Oba přikývli. William rozdělal spacáky jak pro Mac, tak pro sebe. Rodney se ani nepohnul. Začal procházet antickou databázi. "Doktore," řekla jemně Mac, "máme hodně času. Nechte to na později." Ani na ni nepohlédl. Ignoroval ji. Koukla na Willa a pokrčila rameny. Vzal ji bokem.
"On spát nepůjde," šeptl. "Jestli chcete, můžem jít spát do vedlejší místnosti," broukl. "Pokud by vás rušil."
"Náš McKay mluví sám se sebou, tak by to možná bylo lepší," řekla potichu.
"Náš ne," trochu se pousmál a vzal spacáky, "ale myslím si, že by chtěl být raději sám ... nějakou chvíli." Starostlivě se na něj podíval. Jenom znova přikývla.
"Dobrou noc, doktore," hlesla. Neodpověděl a strnule zíral na obrazovku. Pomalu oba odešli do vedlejší místnosti. Emerson si hodil spacák vedle plukovníka a sundal si boty. Sedl si na něj a zíral do stěny.
"Možná jsme sem měli jít hned." Mac nic neřekla. Jenom vytáhla z vesty nějakou fotku a koukala na ni.
"Uvidím ji ještě někdy?" hlesla potichoučku. Nakoukl jí přes rameno.
"Vaše dcera?" Jenom přikývla a koukala na svoji holčičku, která seděla na svém poníkovi a smála se. "Možná ano," pousmál se. Dodával jí naději. Taky se na něho maličko usmála a koukala mu do očí. Měl je krásně modré. Podobné jejím. Neuvědomovala si, co dělá. Byla mu pořád blíž a blíž. Nějakým záhadným způsobem se přibližoval. Políbili se. Bylo jim teď jedno, co bude. Mac mu vjela rukou do vlasů a hladila ho v nich. Opatrně si ji položil na zem.

Vzbudila se až ráno. Na sobě neměla vůbec nic, jenom ji něco krásně hřálo. Brzy zjistila, že jí to něco objímá. Chytla ruku, která ji objímala a hladila ji. Přitiskla se blíž. Uslyšela zamručení. Otočila se a koukla na muže. Byl dávno vzhůru a usmíval se. Natočila se pohodlněji k němu.
"Dobré ráno, cizinče," pousmála se.
"Dobré ráno," úsměv jí vrátil. Pohladila ho po tváři a dala mu pusu na rty. Pusu jí vrátil a sedl si. "Dojdu pro snídani," ohlásil a začal se oblíkat. Stáhla ho zpátky a natáhla se pro vestu. Vylovila jednu z tyčinek a podala mu ji. Usmál se a zakousl se do ní.
"V noci...bylo to nádherné," řekla potichu a sklopila oči. Místo slov ji políbil.
"Jdu zkontrolovat McKaye," oznámil jí.
"Přijdeš ještě?" zajímala se. Přikývl, cvrnkl jí do nosu a vstal. Pomalu se vydal do druhé místnosti. Našel doktora sedět tak jako večer předtím a nepřítomně zírat do monitoru.
"Dobré ráno, doktore," pozdravil. Vědec jen zamručel. "Chcete snídani?" nabídl. Neodpověděl. Všiml si, že vědec svírá vojenské známky. Usmíval se. "Rodney," jemně ho poplácal po ramenu.
"Ano?" zamručel a podíval se na něj.
"Chcete snídani?"
"Jo," přikývl. Potřásl hlavou a poposedl si na židli. "To už je ráno?"
"Řekl bych, že ano."
"To je zvláštní," uchechtl se, "ještě před chvílí byl večer."
"Asi jste pracoval celou noc, že?"
"No, eh," broukl. "Asi ano," zase se usmál.
"Je vám dobře?" staral se William.
Pustil se do snídaně, "nikdy mi nebylo lépe," odpověděl s plnou pusou.
Druhý muž si sedl naproti doktorovy, který se cpal. "Nějaké novinky?" zabručel.
"Ne, ale pracujem na tom," zamručel McKay. Emerson se zamračil. Přikývl. Potichu se raději vytratil nazpět za plukovníkem.
"Co se děje?" zajímala se žena stále zabalená ve spacáku. Přisedl si k ní a začal ji bezmyšlenkovitě hladit po hlavě.
"Něco se děje s McKayem," vysvětlil. "Možná mu to ujelo, to nevím, ale mluvil v množném čísle."
"To je asi špatné, že?"
"Pokud by to pokračovalo, tak ano," podrbal se na hlavě. Přikývla.
"Co takhle se rozhlédnout po okolí?" navrhla. Přikývl a pomohl jí na nohy. Podala mu zbraň.
"Umíte s tím zacházet?" zeptala se.
"Za prvé, umíš a za druhé, jistě, že ano, nejsem žádná lama," šel do svého batohu a vytáhl svoji berettu. Jenom se usmála a svoji nabila. Vyrazili ze dveří. Nikdo kolem nebyl. Všude se rozléhalo podivné ticho. V půli jedné chodby cítila, že ji vzal za ruku. Podívala se na něho a ruku mu stiskla pevněji. Mrkl na ni. Zastavila se a přitáhla si ho k sobě. Nechápala, co to do ní vjelo. Měla přítele, kterého si měla zanedlouho brát, a rodinu a ona se klidně spustí s někým jiným. Jenže v téhle situaci to bylo docela jedno. Co na tom, že měla přítele. Ona ho už pravděpodobně nikdy neuvidí. Podívala se na muže vedle sebe a nesměle ho políbila. Usmál se a polibek jí vrátil. Pak se zamračil a šel někam dopředu.
"Co?" zašeptala potichu a nabila.
"Nic, jdu jen zjistit, jak je na tom ZPM," broukl. Usmála se a zavrtěla hlavou.
"Á chceš u toho společnost?" zeptala se nevinně.
"Můžeš," mrkl na ni. "Teď je důležité zjistit, kde a co a jak jsme." Vysvětlil. "Víš, jak tady kdysi byla ta pojistka, co město vyhoupla nahoru?" Samozřejmě, že to věděl jen z doslechu.
"Něco jsem o tom slyšela," přikývla.
"No, tak to by bylo fajn zjistit." Podrbal se na hlavě. "Pokud je tu pojistka zabudovaná, pak je tu i Weirová," změnil směr ke stázi a táhl plukovníka za ruku.
"Nebyla by na místě troška opatrnosti? Já jenom, že tady kromě nás může být, kdo ví co," podotkla.
"Jsme podle mě v minulosti, ne v budoucnosti, a když jsme sem přišli, nic tu nebylo. Navíc jsme tu sami. Co by tu žilo, zmutovaná plíseň?" řekl sebejistě. Tohle bylo to první, co McKay zjišťoval. Jestli jsou sami a pak se začal zabývat jinými věcmi.
„Dobře, budem tomu věřit." Poslušně capkala za ním. Jen zakroutil hlavou a došel před stázy.
„Fajn, v tom případě máme problém," zamručel a sledoval prázdnou komoru, kde podle všeho měla být doktorka Weirová v pokročilém stádiu stáří.
„Pravda," přikývla jeho společnice. "No my máme problém a Rodney nejspíš práci." Přikývl a rozhlédl se.
"No, to znamená, že bychom mu to měli říct,“ zabručel doktor jako medvěd. Souhlasila a rozhlédla se po místnosti. Nijak zvláštně nevypadala. Měla normální antický vzhled. Šedomodré stěny splývaly s podlahou a jediný jako by výklenek byla stáze.
"Nic moc tady asi nevykoukáme, jdeme?" otočila se žena na Willa. Zamručel.
"Je to tu docela strašidelné," uchechtl se po chvíli. Stěny tichounce sténaly a tmavé chodby lec koho děsily.
"Díky. Na to se celou dobu snažím nemyslet," špitla.
"Víš, že v naší realitě tu Petersonová byla sama zhruba týden? Tedy, nevím přesně kolik dní, ale začalo jí z toho hrabat," šeptl.
"Jak bych to mohla vědět?" opáčila. "Co se stalo?“
"Vědci zkoušeli nějaký přístroj, myslím na výrobu dronů," pokrčil rameny. Moc toho nevěděl. "Všichni, co byli přítomni, zemřeli, doktorka Weirová taktéž, až na kapitána, která jakž takž přežila." Odmlčel se a přemýšlel, co se tenkrát vlastně stalo. "Týden před Štědrým dnem," zamručel. "Trochu ironie, nemyslíš?" Jenom se smutně pousmála a přikývla.
„Je mi líto, co se stalo," broukla.
"Nemusí," broukl, "jsme ve válce, oběti jsou normální, myslím, že jedna smrt nikoho nespasí, prostě není, život jde dál.“ Povzdechl si. Jistě, jedna smrt nikoho ani nezachrání. Nejhorší na tom bylo, že umřeli všichni tak hloupě, avšak to nebyl zdaleka konec.
„Vím, co myslíš. My ve válce byli ještě nedávno," začala z ničeho nic. Mlčky jí chytil kolem ramen a zamyšleně pokračoval v chůzi. Oni válku rychle nevyřeší, možná na chvíli zmírní, ale nemají šanci. "Nechápu to," hlesla. Podíval se na ni s otazníkem v očích. "Jsme v minulosti? A ještě v jiné realitě? To znamená, že moje realita pořád existuje?" přemýšlela nahlas. S tímhle měla vždycky problém.
"Upřímně," broukl, "kde jsme, to se můžeme jen dohadovat," pomalu skoro došli až do řídící místnosti. "Podle kapitána ta kultura byla stará čtyři tisíce let. Není tu pojistka na vyzdvižení města. Můžem být i v budoucnosti," pokrčil rameny, "ale pravděpodobně jsme v jiné realitě," zamručel a sledoval McKaye, který běhal od konzoly ke konzole a něco si pro sebe brblal.

Čakal som, že "odídu" všetci, ale ešte tento príbeh celkom neskončil a tak si počkám čo vymyslíte.
Veľmi slušné psycho, ale príbeh je napísaný dobre. sa na pokračovanie.
Nech sa darí a

no to snad ne!!

Toto je spoiler!!!:

právě jste udělaly něco nepěkného někomu, koho jsem si oblíbil víc, nežli skutečné postavy ze seriálu. Samozřejmě uznávám právo na to, že autor si může s povídkou dělat co chce(tedy pokud to pak není tak zvrhlé jako South park), ale tohle bylo moc podlé i na tebe. A proto ode dneška až do vyřešení té věci o které nehodlám mluvit budu držet hladovku(takovou, že vyřadím ze svého jídelníčku sladkosti a další dobroty )

Tedy až na tu věc, o které nehodlám mluvit to byl zatím nejlepší díl. Dokonce nemám ani žádnou výtku, tedy kromě té věci.

S pozdravem Arian Day

Ps: jsem si skoro jistý že tenhle slib mě bude stát život.

Podľa mňa sa im podarí dostať hlbšie do minulosti a odstrániť rituál, alebo pomôcť obetiam tým, že sa (obete) npr. povznesú a následne ožijú vo svojom čase a priestore, alebo niečo podobné.
Iná varianta je, že dievčatá chcú príbeh pomaly a možno drasticky ( ) ukončiť.


P.S.: Stúpenec Ori by sa mohol aj radovať.

no dovol, stoupenec ori nejsem, jen se my líbí jejich metody.....tak teď sem si to asi zvoral

Doufám že povznášení se Mooony s Mackenzie vyvarují. tohoto sistému jsem si užil až až s E.S.L. Jacksonem, to už bych je radši vyděl zemřít

to už bych je radši vyděl zemřít

No, je to možné. Ale som aj napísal, že sa môžu dostať aj do vzdialenejšej minulosti a toto všetko sa nemusí stať.
A s Ori si hlavu nerobím.