StarGate:Exodus: 45. Díl - Pomoc shůry

Tak jak to vypadá Speeďáku ?

Skvela povidka

sice uz si dlho nevydal dalsi diel, ale aj tak sa opytam, planujes tejto poviedke pokracovanie ?

no coz vo to planovat on planuje
ale nejak ta produkce pokulhava za planem

Budou ještě další díly?

Nikdo neví, i když je všichni chtějí.

ha autor živ a zdráv.
tedy podle jeho posledního příspěvku v povídce sg-new age autora foxik999 (tj dnes 2.8.2013 ve 12:41 a několik sec )

tož autore kdy bude nějaké to pokračování?

Povídka se mi moc líbí a jsem moc zvědav na pokračování

Ale coz....za zkousku clovek nic neda. Nasel by se jeden clovek, co by mel zajem sem hodit neco okolo osmdesati stran napsaneho pokracovani, ktere sice neni nijak upravene, poskladane jak jsem zamyslel a je v nem mozna i nejaka malinka nesrovnalost?

Napsal jsem toho dost, ale uz nejak nebyla sila to dokoncit a vydat. Na 99% je to zoufalstvi hranicici s mou hlouposti, ale kdyby nahodou treba nekdo jeste vedel, o cem ta povidka byla a chtel by si to z mostalgie precist. Nebo si proste jen NECO precist, tak je ta moznost

val to sem

Souhlasim dej to jsem prosím

[Aiwendill]

takže to mám presunúť naspäť do rozpísaných poviedok?

Ahoj, diky za reakce. Uprimne jsem vubec nic takoveho necekal. Psal jsem Dragonovi a prosil o docasne presunuti mezi prezivsi, ale zatim se neozval, takze je zrejme casove indisponovan. Jestli bys to mohl provest ty, tak bych byl jedine rad.

Deprese a zoufalstvi z konciciho volna a bliziciho se semestru mediciny me zavala sem. Jak se tak na vsechno kolem divam, tak se v tom dost utapim. Rad bych dodelal resty, docetl stare povidky, ktere jsem jiz mel za dokoncene a take se podival na ty, co nove za tech par let vznikly, ale asi se zmuzu jen na to sem hodit svuj posledni odkaz

[Aiwendill]

Na žiadosť autora presunuté medzi rozpísané poviedky

Tak je to tady, jak jsem slíbil. A jak jsem již dříve avizoval, je možné, že tam budou asi nějaké nesrovnalosti, překlepy a gramatické chyby. Asi i blbosti, nesmysly a nelogické věci Je to už skutečně tak dlouho, že sám nevím, jak jsem s příběhem naložil. Každopádně budu nesmírně rád, pokud si to aspoň jeden člověk přečte, zkrátí si tím volnou chvíli a nebude tím zcela znechucen

A pokud se ke čtení dostanete, tak se nenechte odradit délkou. Bylo to plánované minimálně na PĚT DÍLŮ, pravděpodobně i více, takže naráz by toho bylo asi až příliš

Díky za šanci. Tady to je.

V minulých dílech jste se dočetli…

Flotila pod vedením plukovníka Caldwella se vydala za zdrojem neznámého nouzového volání, které dorazilo zašifrované k zemi. Pozemní výsadek objevuje na povrchu místního měsíce neznámé ruiny rozsáhlého chrámového komplexu a nakonec i průchod, který, jak se později ukázalo, vede na planetu. Výsadek se setkává s neznámými bytostmi. Nakonec se ukazuje, že se na planetě skrývají poslední zbytky přeživších Tollánů, Tok’rů a Noxů. K jejich planetě se ovšem blíží flotila replikátorů, se kterými se dostali svou dřívější činností v sousedních galaxiích do vážného konfliktu. Pozemské síly odrazí za cenu těžkých ztrát na straně tollánské flotily útok a zachrání planetu před obsazením. Diplomaté obou zainteresovaných stran nakonec uzavírají po dlouhých tahanicích vzájemnou smlouvu o spolupráci a utváří Alianci. Země se dozvídá více o replikátorech a skrz superbránu posílá do jejich domovské galaxie výpravu tvořenou dvěma čerstvě postavenými loděmi – Nelsonem a Puertou.
“Opouštíme hyperprostor. Plukovník Francis na můstek, opakuji, plukovník Francis, ať se neprodleně dostaví na můstek,“ zaznělo z lodních reproduktorů na všech palubách.
Dvojice lodí opustila záři hyperprostoru a ustálila se v obyčejném vesmírném vakuu. Motory klidně předly a obě lodě se ponořily do nekonečného temna.
“Zahajuji sken přilehlých oblastí. Spouštím diagnostiku rozvodné sítě,“ zahlásal operační důstojník přes můstek, tak aby ho bylo slyšet.
Za velitelským křeslem prošel inženýr s azurově zářícím krystalem, který zasunul do volného výstupu. Poté zadal pomocí dotykové klávesnice několik příkazů a posléze prohlásil: “Nahraný subprotokol aktivní. Provádím čištění sítě.“
“Plukovníku…,“ pozdravil Edward a zasalutoval na příchozího důstojníka.
“Jak to s námi vypadá. Už jste odstranili tu závadu?“ snažil se získat přehled Francis.
“Zahájili jsme detailní průzkum nejbližšího okolí, pane, a zatím žádné známky rušivých elementů. Posledních deset minut cesty proběhlo bez znatelnějších anomálií,“ shrnul situaci na lodi Edward.
“Snad už to bude v pořádku, ale co naděláme. Jiný kraj, jiný mrav. Prozatím držte pozici. Trošku se tu porozhlédneme. A abych nezapomněl, spojte se s plukovníkem Laurentem a pozvěte ho k nám do konferenční místnosti. Mám pár věcí k projednání.“
“Rozkaz, pane.“

Pegas, Atlantida
Členové komanda odpálili dveře a okamžitě vnikli do operačního. Dunivý výbuch roztrhal vstupní přepážku a vrhnul trosky do okolí. Celá kednotka jako jeden muž spořádaně vrazila dovnitř a začala se rozmisťovat. Jeden z nich se schoval za výstupek a kryl postup zbylých třech. Dva se zastavili, zaklekli za schody a počkali, až poslední člen dokluše po schodech k ovládacím panelům. Stále schovaný voják se oprostil od svého úkrytu a vyběhnul za kolegou do horních pater, zbylá dvojice se vydala k ovládacímu křeslu, které bylo silně přirostlé k okolnímu prostředí množstvím lián a provazců. Jeden z členů komanda se nahrnul k obrazovce, která ještě stále poskytovala, ačkoliv velmi nekvalitni, video výstup, a zvolal na velitele jednotky, jenž kontroloval oblast kolem hvězdné brány: “Pane, máme tu problém.“
“Ano, to máme,“ ozvalo se záhy zezdola, “vy první.“
“Senzory krátkého dosahu ukazují, že se k nám blíží flotila wraitských lodí s masivním doprovodem.“
“A to jsem myslel, že jsme v prdeli už dávno,“ zaklel burácející hlas.
Následovalo hrobové ticho, které utnul až rázný pokyn velitele, který se vzpamatovával z šoku: “Majore, co nejrychleji kontaktujte plukovníka Blacka. Musí se připravit na ty nahoře. Budeme taky potřebovat někoho k zajištění této oblasti a několik vědců, kteří zprovozní primární systémy a postarají se o…tohle…,“ přičemž hodil očkem po svém kolegovi a následně po Sheppardovi ve wraitském křesle. „Stále tady máme wraity a ten jejich humus, tak pohyb!“
“Rozumím. Jdu na to.“ Major odložil automatickou pušku na zem, ze stehenního pouzdra tasil pistoli a rychlým sprintem zamířil do provizorního velína.
Pegas, Altera, o 15 minut později
“Achille, tady Apollo, zahajujeme přibližovací manévr k vypočtenému výstupu wraitských lodí z hyperprostoru,“ zaznělo z reproduktorů na vlajkové lodi lidské flotily, “kolik jste jich napočítali?“
“Deset úlů a patnáctičlenný doprovod. Optimismus jim rozhodně nechybí. I tak bych je ale nepodceňoval.
“Rozumím, Achille, možná o vás nevědí,"[i] zasmál se Ellis s vědomím, jak silného spolubojovníka má po boku, [i]“a souhlasím, odjišťujeme zbraně a připravujeme se na boj.“
Do příletu wraitů se na palubách lodí už nic nezměnilo. Všichni si jen mlčky hleděli své práce a sledovali monitor s odpočtem. Když se nachýlil k nule, téměř na sekundu přesně se před Achillem začalo otevírat množství zelených puklin, ze kterých vyskakoval jeden úl za druhým. Major Weps neváhal a okamžitě pokropil první úl plnou salvou z hlavních paprskometů. Štít jen těžce zapraskal a povolil průnik další energie. Ta utrhnula pravý bok lodi a později i její záď s manévrovacími tryskami. Konstrukce trupu nevydržela enormní postižení pravé části a brzy se celá zhroutila. Zbytek mateřských lodí a křižníků opustil hyperprostor a okamžitě obklíčil početně znevýhodněné pozemské vesmírné letectvo. Štíty obou bitevníků začaly být zkrápěny množstvím výstřelů, ale stále sebejistě držely trup lodi v bezpečí. Apollo opustilo uzavřenou formaci a vyletělo vstříc jednomu z křižníků. První paprsek jen zavadil o čumák štítu a nenapáchal větší škody. Další dávka už ovšem začala drtit ochranu křižníku a ta, neustále rozžhavena do ruda, brzy selhala. Apollo poté vypustilo z nosičů maskovanou hlavici, která se dostala pod křižník a v břišní části trupu explodovala. Silný výbuch, ke kterému se přidalo i přetížení hypermotorů vlivem silného poškození, rozcupoval loď na kousky a finální exploze poškodila i opodál manévrující mateřský úl. Mezitím se Achilles vysmekl ze sevření a poslal do pekel další dva úly, které proti jeho síle nic nezmohly. Apollo i Achilles se posléze seskupili a vypočítali nejméně chráněné místo wraitského semknutí, na které zaútočili. Společnou palbou usmažili prakticky okamžitě štíty úlu a další salvou z bočních paprsků roztrhali celou loď. Vrazili tak klín do wraitské formace a dostali se z obléhání. Obě lodě se vydaly s motory ve vysokých otáčkách na jinou stranu bojiště. Apollo se zaměřilo na doprovod, zatímco Achilles se chystal smlsnout si na dalším úlu.
Senzorový počítač na můstku třikrát varovně zapípal a na obrazovce se objevilo několik nových, červeně označených kontaktů.
“Plukovníku, senzory hlásí další hyperprostorová okna. Pravděpodobně wraitské posily.“
“Kolik a kde, majore?“ otázal se s ledovou tváří Black, čekajíce jako krvelačný predátor na další potravu.
“Další tři, pravděpodobně úly, a k nim deset křižníků na odvrácené straně planety,“ přepočítával Miller dále, přičemž neustále manévroval s lodí a vyhýbal se příchozí palbě, která se rojila ze všech bojeschopných lodí v držení wraitů.
“Pravděpodobně úly?“ reagoval nechápavě plukovník.
“S databází se shodují přibližně na osmdesát procent. Některé rysy sedí, ale podle našich skenerů se liší v mnoha detailech. I energetický otisk napovídá tomu, že to nebudou tak docela úly.“
“Spojte mě s Atlantidou. Okamžitě!“
“Spojení navázáno, kanál aktivní, pouze audio.“
“Atlantido, tady plukovník Black, k vaší pozici se blíží několik dalších lodí. Pravděpodobně nebudeme schopni dorazit včas. Máme tady dost napilno.“
“Rozumím, Achille, budeme připraveni,“ odpověděl mírně skresleným hlasem skrz komunikační rozhraní Zelenka, “alespoň doufám,“ dodal ještě polohlasem mimo mikrofon.
Atlantida
“Stůjte! Za rohem stojí dva wraiti, oba ozbrojení, otočení zády, zbytek chodby čistý, další kontakt patnáct metrů a pak vlevo, nehýbe se.“
“Rozumím, Omego, Alfa tým konec.“
Čtveřice mužů oděná v brnění černějším než noc zastavila za rohem a pomocí neverbálních posunků připravovala přepad. Dva z mužů vytáhli z pouzder nože s rudými čepelemi a ve stejný okamžik vyskočili zpoza rohu. První trhnul wraitovi za kotníky, čímž ho srazil k zemi, a zarazil mu ostří nože do krční páteře. Druhý chytnul wraita za čelo, odhalil jeho hrdlo a posléze jej bez milosti podřezal. Nekompromisní zabijáci odtáhli mrtvoly za roh a celá jednotka tiše pokračovala. Po patnácti metrech odbočili vlevo a narazili na dalšího wraita, který se naprosto osamocen vrtal v ovládacím panelu, pokoušejíce se projít do další části města. Jeden z vojáků ho přirazil ke stěně, chytnul jeho hlavu a vrazil s ní do zdi, poté vytáhnul nůž a bodnul mu ho seshora do hlavy. Wrait se skácel k zemi a on znovu ukryl jeho mrtvolu. Jeden z členů komanda v zápětí zacílil pomocí zaměřovače na svém samopalu a rozhlédl se po okolí, ze kterého se ozýval rykot wraitských i lidských zbraní, křik, exploze a sypající se zdivo. Skener známek života nainstalovaný v zaměřovači lokalizoval přibližně dvanáct wraitů hlídajících cílovou oblast a k tomu dva obranné kanóny v hlavních přístupových chodbách.
“Vstupujeme do horké oblasti, wraity se to tady jenom hemží. Napočítal jsem jich alespoň tucet.“
“Pomoc by se nám teď hodila,“ prohodil spíše řečnicky jeden z nich.
“Omego, tady Alfa, máte přístup ke kamerám v našem kvadrantu?“
“Budu vás muset zklamat, ale všechny jsou zničené nebo odstřižené od proudu. Budete si muset poradit sami. Do osvobozených sektorů jsme poslali nějaké jestřáby, třeba budete mít štěstí a podpoří vás.“
“Rozumím. Jak to vůbec vypadá u vás?“
“Dorazila druhá část wraitské flotily a seskupuje se na oběžné dráze. Apollo s Achillem bojují na druhé frontě, zatím se drží…Nemusíte se ale vůbec vzrušovat. Zvládneme to.“
“V to doufám, jinak bude všechno tohle zbytečné. Alfa končí.“
Velitel se na chvíli odmlčel, propálil pohledem všechny tři podřízené a pak pronesl: “Nějaké návrhy?“ Muž po jeho pravici se už nadechoval k odpovědi, když ho velitel znovu přerušil: “Moment, mám příchozí hovor.“ Tisknouce tlačítko na počítači, jenž byl připevněn k pravému předloktí, navázal spojení s volajícím: “Tady Ice, slyším.“ A hned na to zpřístupnil hovor i celému týmu skrz interní skupinové rozhraní.
“Tady Jestřáb jedna, mám na mušce trojici wraitů, chodba jedenáct metrů od vás, právě se tam objevili a na něčem se domlouvají…moment, mám tady další dva, přinesli nějaké zařízení.“
“Čistý výhled?“
“Ano, pane, mám je přímo na mušce, žádám o povolení k likvidaci.“
“Uděluji.“
Širokým čirým oknem proletěl nadzvukovou rychlostí projektil a utrhnul hlavu dvěma wraitům. Než se stihli zbylí tři zorientovat a zjistit, co se stalo, ležel po průstřelu skla na zemi i třetí, tentokrát s protrženým krkem. Další zasyčení už znamenalo konečnou. Třetí šmouha vymazala i zbylé dva wraity a na chodbě leželo jen neznámé zařízení a pět wraitských mrtvol.
“Plukovníku, tady Jestřáb. Cesta je volná, můžete pokračovat.“
“Rozumím, Jestřábe, buďte v pozoru. Ice konec.“ Velitel dal poté týmu máchnutím ruky najevo, ať ho následují.
Atlantida, operační
“Doktore, podařilo se nám přemostit vedení do náhradního panelu, a získat tak stály přístup k senzorům krátkého dosahu a myslíme, že tohle byste měl vidět.“
“Ukažte, co tam máte,“ odpověděl na volání Zelenka a přisunul se i se svou židlí k monitoru. Letmým pohledem projel po obrazovce, výsknul, obočí mu vystřelilo nahoru a pak se dal do řeči: “Šipky…ale co to dělají? Míří přímo na štít…. Čas příletu?“
“Nemůžeme ho přesně určit, tato aplikace ještě stále nebyla obnovena,“ odvětil inženýr, nepřinášejíc dobré zprávy.
“Sledujte je, vypadá to podezřele. Nevíme, o co se pokouší,“ doporučil další postup Radek a šel se věnovat své práci. Než se však stihl dostatečně vzdálit, slyšel za zády vědcův hlas: “Pane, máme tu jistý problém.“
“To máme a spoustu. Jaký máte na mysli vy?“ pokoušel se zavtipkovat i v tak svízelné situaci doktor.
“Takový problém…dopad za třicet sekund.“ Na vedlejší obrazovce se spustilo vizuální odpočítávání doprovázené reprodukcí ženského hlasu, který upozorňoval po každých pěti sekundách.
“Kolik? O jaké střely jde? Dokážete je identifikovat?“ vychrlil otázky Radek mírně rozechvěným hlasem.
“Je jich pět, identifikace nemožná. Přístup k databázi je v současné době omezen jen na základní informace.“
“Štíty by měly odolat. Počkáme…“ rozhodl Zelenka, důvěřujíce v antickou technologii.
Umělý ženský hlas začal dramaticky odpočítávat posledních deset sekund: “Devět, osm…čtyři, tři, dva, jedna, nula…“
Pětice střel dopadla v pravidelném vzorci na štít, se kterým množství explozí pořádně zacloumalo. Z reproduktorů se ozval výrazný varovný signál a na obrazovce diagnostického počítače vyskákalo několik výstražně blikajících oken. Obyvatelé města několikanásobnou explozi pořádně pocítili, jelikož se město zatřáslo jako při mírném zemětřesení.
“Co to sakra mělo znamenat?!“ vykřikl vytřeštěně Zelenka.
“Střely dopadly na štít a myslím…že nebudeme k identifikaci databázi potřebovat.“
Zelenka pohlédl skrz okno v operačním na štít, který byl zalit rudou rozžhavenou plazmou a s nechápajícím výrazem v obličeji pronesl: “Atomovky? Kde je k čertu wraiti vzali?“
Vědec se podíval na Zelenku a pak hodil očkem po wraitském křesle, které bylo ještě stále srostlé s podlahou, pak dodal: “Po tomhle se už nedivím ničemu.“
Zelenka se celý rozrušený přesunul k diagnostickému zařízení a začal zjišťovat škody: “Štíty drží, žár je však stále zatěžuje. ZPM dostaly pořádně zabrat a dostaly se téměř na minimální hranici, ale už se znovu stabilizují. Radioaktivní spad se nekontrolovatelně šíří kilometry kolem města. Jestli se dostane až k povrchu, máme tu přírodní katastrofu nejvyššího kalibru.“
“A co senzory? Nějaké další kontakty?“ položil trefnou otázku vědec.
“To myslíte vážně? Přes takové množství radiace neproniknou, bůh ví jak dlouho.“
Z druhé strany operačního se v tu chvíli ozvalo další volání: “Přijímáme komunikaci z Achilla.“
“Na obrazovku,“ reagoval hbitě Zelenka. Poté pohlédl na zdevastované velkoplošné monitory a poopravil svůj výrok: “Jdu tam.“ Zvedl se ze židle a přešel ke druhému stanovišti, kde už z dálky viděl na pozemském monitoru obraz černovlasého plukovníka Blacka.
“Plukovníku?“
“Doktore Zelenko, eliminovali jsme prvotní hrozbu a zbývá zničit už jen zbytky wraitů. Apollo ale schytalo několik ran a potřebuje se k vám schovat a dobít štíty. Máme svolení?“
“Obávám se, že průlet městským štítem nebude možný.“ A znovu se zahleděl skrz okno na rozžhavenou bublinu: “Měli jsme tady, ehm… takovou situaci. Milenie je ovšem volná. Domluvte si to tam.“
“Rozumím. Black konec.“

Galaxie replikátorů

“Plukovníku, dokončili jsme dálkový průzkum tohoto sektoru,“ ohlásil Gary.
“A co jste našli?“ položil Francis jasnou otázku.
“Nic.“
“Jak nic? Průzkum trval přes tři hodiny. Detailní průzkum, jak jste sám říkal.“
“Ano, pane, přesně tak, ale je tady prázdno, až moc prázdno.“
“Co to znamená?“
“Žádné planety, planetky ani hvězdy, asteroidy, prostě žádná vesmírná tělesa, ani energetické stopy. Nic co by připomínalo standardní prostředí vesmíru.“
“Nemůže to být pouze tou vzdáleností od našeho koutu domova?“
“Ne, pane, ať jsme kdekoliv, platí nějaká pravidla a tato galaxie se jim rozhodně vymyká. Potvrzují to i incidenty, na které jsme narazili při cestě sem. “
“Souhlasím. S plukovníkem Laurentem jsme se shodli na tom, že vypustíme superbránu a spojíme se se Zemí, projednáme další kroky a pak se uvidí.“
“Rozumím, pane. Připravíme náklad a do půl hodiny začneme.“
Atlantida
“Ten to tady pěkně rozsekal, tomu říkám prvotřídní práce,“ prohodil Blade a poukázal na stříkance zelené krve, které byly rozprsknuté po stěnách.
“Elitní odstřelovačská jednotka. Nic lepšího Země nemá...a ty kvéry, co dostali,“ konstatoval chladně velitel skupiny. “Odkliďte ty mrtvoly, nebudeme za sebou nechávat stopy. A pohněte, musíme se rozmístit,“ vydal posléze jasný rozkaz.
Tři vojáci odtáhli všechna těla a schovali je do nejbližšího skladiště, které bylo mimo jiné plné beden s označením Expedice. Posléze se sešli na křižovatce, Ice kývnul na svoje svěřence a ti se rozprchnuli každý jiným směrem.
Asi sto osmdesát osm centimetrů vysoký voják přistoupil ke zdi, opřel o ni svou pušku a ze zad stáhnul laserový řezák. V rukou držel asi půl metru dlouhé zařízení, velikostí se podobalo útočnému samopalu P90, kterým byla ještě donedávna vyzbrojena valná většina SG týmů. Odpojil pojistku, stisknul tlačítko na boku a z hlavně vytryskl modrý plamen, který záhy pohasnul. Poté zlehounka zmáčknul spoušť a modrá záře začala okamžitě krájet zeď skrz naskrz. Vyříznul otvor dostatečně velký, aby jím kleče prolezl, popadl pušku i řezák a proplížil se přes spoře osvícený koridor k jednomu transportéru, ve kterém se ukryl. Namačkal něco na svém přenosném počítači a světla v oblasti rázem vypověděla službu. Do očí si nasadil speciální čočky a vyšel z transportéru. Senzor na jeho zbrani odhalil několik metrů před ním osamoceného wraita. Kontakt byl nevyhnutelný. Moc dobře věděl, že wraiti dokážou vidět solidně i ve tmě, a tak neponechal nic náhodě, potichu se k němu připlížil, vytáhnul pistoli vybavenou tlumičem, a když se před ním wrait objevil, jedinou přesně mířenou ranou mu nekompromisně propáral hlavu. Chodbou se prohnalo pouze tupé zakvičení pistole. Mrtvolu nechal ležet na místě a pokračoval chodbou. Po několika málo sekundách mu v uších zabzučel varovný tón. Skener na jeho zbrani odhalil cílovou skupinu wraitů přibližně patnáct metrů před ním, hned za první odbočkou. Dostal se jim prakticky až do zad, a tak o něm neměli nejmenší tušení. Přikrčil se a opatrně nakouknul za roh. Wraitská jednotka stála zabarikádovaná u obranného kanónu a pevně držela jediné přístupové body do místnosti s křeslem. Vytáhnul z opasku válcovitou nádobku, dotknul se displeje svého počítače a navázal spojení se skupinou: “Frost na místě.“
“Tady Hydra, taky připraven.“
“Ehmm,“ odkašlal si Ice, “tak to spusťte.“
Frost odjistil granát a odrazem o stěnu se dokutálel wraitům až k nohám. Posléze slabě explodoval a začal se z něho valit hustý černý dým. Frost vykouknul sebejistě zpoza rohu, přepnul režim zaměřovače a skrz neprostupnou clonu zamířil na obranné dělo. Z hlavně vyletěl prakticky neslyšně malý projektil a přisál se ke kanónu.
“Teď!“ špitnul výrazně do vysílačky a téměř ihned poté prořízla černý dým bílá záře.
“Zásilka dorazila. Cesta je volná,“ ozvalo se prakticky ihned po incidentu ve vysílačkách.
“Slyšeli jste. Jdeme! Jdeme!“
Ice natáhnul a odjistil zbraň a rychlým sprintem se vydal k místu, jež na jeho monitoru červeně blikalo. Hned za rohem narazil na zmateného wraita, který nevěděl, která bije. Instinktivně se vyhnul prvnímu výstřelu a ostrým skluzem mu podkopnul nohy. Ze stehenního pouzdra vytáhnul pistoli a ještě bezmocného ležícího wraita na místě popravil. Z dálky už slyšel tlumenou střelbu z automatických samopalů. Obě wraitská stanoviště byla napadena ve stejný okamžik. Ice a Frost si vzali na starost první stanoviště, zatímco Hydra a Blade atakovali to druhé. Když Frost zaregistroval velitele, který se v plném sprintu přiřítil na pozici, vytáhnul další granát a bez obav ho mrštil přímo po wraitech. Dutá exploze způsobila u wraitů nevídaný stav. Ti, co stáli explozi nejblíže, se začali silně třást a nebyli ani schopni v rukou udržet zbraň. Jiní se váleli po zemi a s bolestným řevem se chytali za hlavu. Ice a Frost využili výborného momentu a oba vykročili vstříc zmrzačeným wraitům, které pokropili několika dávkami z útočných samopalů. První stanoviště bylo vyřízené prakticky bez boje a oba vojáci se již přesouvali na dohodnutou pozici. Další skupina si mezitím za pomoci křížové palby poradila s druhou linií wraitského odporu a celá jednotka se shromáždila u hlavního vstupu. Hydra se okamžitě bezdrátově napojil na ovládání dveří a snažil se obejít wraitské zabezpečení. Zbytek týmu si upravoval výstroj a vybavení, přičemž Ice ještě narychlo nastínil plán útoku.
“Mám to!“ zvolal vítězoslavně Hydra a odklonil svůj pohled od osobního počítače, přes jehož software se naboural do ovládání dveří.
“Dobrá, tedy, všichni připraveni?“
Zbylí tři členové úderné skupiny na svého velitele jen bezeslovně kývli. Ice se poté otočil na Hydru a dal mu znamení. Ten stisknul tlačítko a dveře se začaly otevírat. V polovině procesu se ovšem zadrhly a Blade, který to ani v nejmenším nečekal, schytal hned několik ran, než se stihnul skrýt zpátky za roh.
“Co to má znamenat?!“ zaklel nahlas Ice.
“V systému byl skrytý nějaký malý subprotokol, který jsem nezaregistroval. Fungoval asi jako bezpečnostní pojistka…Dejte mi pár sekund…“
“Ty teď nemáme. Stejně už o nás ví…ustupte.“ A připlácl na bezpečnostní přepážku směrovou trhavinu. Skupina se stáhla o pár kroků zpátky a hned za chvíli se z míst, kde dříve stály dveře, vyvalila oblaka prachu. Frost a Blade vhodili do místnosti dva šokové granáty a postupně začali vnikat dovnitř. První šel Ice. Hbitě zacílil a prostřelil prvnímu wraitovi dvěma rychlými ranami krk. Poté skočil do boku a dopadl do kotrmelce, kterým se dostal až do krytí za neznámé wraitské zařízení. V závěsu za ním pronikl do místnosti Frost a pokropil další dva wraity, kteří byli stále v šoku. Od posledního dostal ránu, ale brnění ho ochránilo a on se pomalu otřepával ze zásahu, zatímco celý kolotoč ukončil Blade, jenž čistou střelou přímo mezi oči ukončil život posledního wraita. Až nakonec vniknul do místnosti Hydra, který jen letmým pohledem zkontroloval wraitské mrtvoly a pomohl vstát Frostovi na nohy. Jednotce zabzučela v uchu vysílačka a z druhého konce se ozval zděšený hlas jednoho z inženýrů: “Alfa týme, tady operační, wraitské stíhačky začaly transportovat vojáky skrz štít. Začínáme být silně přečíslování, potřebujeme střely. Hned!“
“Právě včas, Omego, tady Alfa tým. Křeslo je naše…“
“Pane?“ ozvalo se z druhé strany místnosti.
Ice se zahleděl na objekt, na nějž Blade upozorňoval, a jen polohlasem zaklel: “A sakra…“
Místností projela vlna energie a všichni čtyři se sesunuli k zemi.
“Plukovníku?… Plukovníku? Alfa týme, slyšíte?“
Galaxie replikátorů
“Jak jste postoupili, majore?“
“Software na sestavení brány je připraven. Jednotlivé segmenty jsme ještě pro jistotu podrobili kontrole, ale vše už je připraveno. Právě vyrovnávám tlak v nákladovém prostoru a na váš pokyn můžeme zahájit proces sestavení.“
“Dobrá, tak to spusťte.“
Major zadal do počítače finální příkaz a silové pole v nákladovém prostoru se deaktivovalo, hned nato opustil sklady první blok superbrány. Kinetická energie, kterou získal při startu, ho donesla až na požadované místo, na němž začal levitovat a čekat na další části, které ho okamžitě následovaly. Přibližně po pěti minutách viselo v temném prostoru asi padesát procent segmentů superbrány, když v tom se major začal znepokojivě vrtat v pohonném systému.
“Majore, co to proboha vyvádíte?“
“Loď se dala znenadání do pohybu. Nevím proč.“
“Tak ji zastavte.“
“Snažím se, pane, ale motory nejsou vůbec zapnuté. Měli bychom stát.“
“A co zpětný tah?“
“Bez odezvy. A zrychlujeme. Puerta je na tom stejně.“
Loď se najednou pořádně otřásla a kontrolní počítač několikrát varovně zabzučel.
“A co bylo sakra tohle?“ zahučel Francis.
“Máme tu jeden malý a jeden velký problém, pane.“
“Neříkejte,“ vyjel na Edwarda sarkasticky plukovník.
“Segmenty brány, které právě vypouštíme z lodi, poškodily trup v nákladovém prostoru.“
“A co ten malý?“
“To byl ten malý,“ vysoukal ze sebe zděšeně, “pokud nezastavíme, mohlo by dojít i k explozi, na trupu by se v té chvíli otevřela obrovská trhlina...prosťe bychom vybouchli.“
“Tak to vypněte nebo zastavte,“ řval už skoro velitel Nelsona přes celý můstek.
“Bohužel, pane, ani jedno nemohu provést. Jednotlivé části brány jsou na sebe vázány. Ten proces je samovolný.“
Loď se za okamžik znovu zatřásla a plukovník už začal ztrácet nervy.
“Majore, udělejte něco, hned!“ vydal dosti obecný rozkaz Francis.
“Stále zrychlujeme a segmenty nestíhají opouštět nákladový prostor v pořádku. Poškození trupu se zvětšuje.“
“Přeneste to pryč.“
“Co, pane?“
“Slyšel jste. Buď to, nebo nás to celé roztrhá.“
“Pravděpodobně tím ztratíme šanci na spojení se Zemí.“
“To je rozkaz!“ štěkl plukovník na Edwarda a ten už nemohl odporovat. Nákladový prostor se rozzářil a téměř polovina superbrány se posléze zhmotnila daleko za Nelsonem, který stále ukrajoval kilometr za kilometrem v nekonečném vesmírném temnu.
“Okamžitě zjistěte, proč samovolně zrychlujeme,“ rozkázal naprosto nekompromisně plukovník a bez slova opustil můstek.
Galaxie replikátorů, o hodinu později
Plukovník Mike Francis korzoval zcela osamocen chodbami svého plavidla a v hlavě se mu odehrával pořádný kolotoč. Byla to jeho vůbec první mimozemská mise z postu velitele a už nebylo o problémy nouze. Neustále cosi naťukával do sedmipalcového tabletu a bezcílně se přitom toulal chodbami. Ztrácel kontrolu nad svým plavidlem ve zcela neprobádaném koutu vesmíru. Nic nešlo podle plánu...Z jeho rozjímání ho ovšem vyrušilo zachrčení vysílačky.
“Francis, slyším,“ odpověděl chvatně velitel Nelsona.
“Pane, došlo k výrazné změně našeho stavu.“
Plukovník už dál nevyzvídal a rovnou zamířil na můstek. Svitla v něm naděje na lepší časy.
“Rozumím, jsem na cestě,“ odpověděl už za pochodu Francis. Nasednul do výtahu, který ho vyvezl na příslušnou palubu, a posléze se vydal pěšky. Když už dorazil na můstek, hemžilo se to tam lidmi jako ve včelím úlu. Skrz masu vědců a techniků se prodral až k Edwardovi a okamžitě ho začal zpovídat: “Tak co jste mně chtěl?“
“Pokud můžeme ještě stále našim senzorům a počítačům věřit, tak jsme rapidně zrychlili, vlastně už překonáváme rychlost našeho hyperprostoru. A…ehm…“
“A?“ zopakoval o poznání důrazněji Francis.
“A odhadli jsme pravděpodobný cíl naší cesty. Podle výpočtů, hypotéz i informací ze senzorů je to jediná planeta v celé této galaxii. Na spolehlivější identifikaci je ještě daleko, a tak jen tipujeme, ale vypadá to, že bude obrovská.“
“Jak obrovská?“ zeptal se opatrně plukovník.
“Minimálně stokrát větší než Jupiter. Už teď registrujeme enormní energetické výkyvy.“
“To by ledacos vysvětlovalo…“
Pegas
Probudilo ho silné cuknutí ve stehenním svalu. Trhnul pravou nohou, ale zjistil, že je připoutaná. Nemohl od sebe odlepit oční víčka, a když už se mu to povedlo, zjistil, že jeho zrak je pořádně rozostřený a vidí sotva dva metry před sebe. Srdce mu bušilo jako o závod, bylo mu na zvracení a pořádně mu třeštila hlava. Celé tělo ho bolelo, jako by se z něj před chvíli někdo snažil vymlátit duši. Při každém nádechu mu přes pravou plíci projela ostrá řezavá bolest. Byl naprosto dezorientovaný a neměl nejmenší tušení, co se s ním stalo ani kde ksakru je. Vysvětlení přišlo záhy, když se nad něj naklonila ohavná wraitská postava. V ruce držela nějaký předmět, který nemohl rozpoznat, ale čím víc se mu blížil ke krku, tím víc si byl jistější. Když už se špičatý hrot téměř dotýkal jeho kůže, uslyšel někde za sebou dutou explozi. Ihned poté několik tlumených výstřelů a chrapot umírajících wraitů. Jeden z nich si našel i wraita, který se nad něj právě nakláněl. Kulka ho zasáhla přímo do hlavy a zelená krev se rozstříkla všude kolem. Wrait upustil předmět, jenž držel ve své pravici, a zhroutil se s prostřeleným mozkem na zem. Únava ho ovšem za chvíli skolila a on znovu ztratil vědomí.
Později
Sotva nabyl vědomí, doktorka se k němu rozeběhla a naklonila se nad něj, aby zkontrolovala přístroje indikující jeho životní funkce. Jeho oči okamžitě sklouzly do jejího dekoltu, ve kterém se skrývaly Jenniferiny vnady. Když si toho všimla a uvědomila si, že si měla po odchodu z pokoje majora Greena zapnout na lékařském plášti ještě o jeden knoflíček více, usmála se a pobaveně pronesla na plukovníkovo konto vtipnou poznámku: “Jak se dívám, tak už jste v pořádku.“
Plukovník se opravdu cítil o poznání lépe. Bolest na plících sice ještě stále pociťoval, ale i ta už ho nesužovala takovým způsobem, a tak doktorku potěšil milým úsměvem.
“Kde to… co se to…,“ vykoktal zmateně Ice.
“Zůstaňte v klidu, plukovníku, jste na Atlantidě, na ošetřovně. Všechno bude v pořádku. A… někdo by s vámi chtěl mluvit.“
Doktorka mu věnovala ještě jeden příjemný pohled, zapnula si další knoflík na svém běloskvoucím plášti, otočila se a mávnula někam za roh, kde už na její signál čekala plukovníkova návštěva. Muž ve tmavě modré uniformě, ověnčený desítkami vyznamenání si s přátelským úsměvem přisedl za velitelem Alfa týmu, jehož podle reakcí obou dvou dobře znal.
“Nechám vás o samotě,“ prohodila směrem k oběma doktorka a svůdným krokem opustila plukovníkův pokoj, přičemž byla jím samotným stále sledována.
“Generále…,“ pozdravil Ice a snažil se zasalutovat.
“Klid, Davide, “ zastavil jeho snažení Harris. “Známe se už jak dlouho? Dvacet let? Vždyť víš, že si na tohle nepotrpím.“ A znovu věnoval plukovníkovi vřelý přátelský úsměv.
“Asi máš otázky…,“ nadhodil chytře generál.
“To si pište, pane,“ vysoukal ze sebe Ice a posléze začal kašlat. Na obličeji se mu vykreslila bolestná grimasa a instinktivně se chytil za plíce, aby ztlumil bolest.
“Prý jsi měl zlomená snad všechna žebra, a to nemluvím o dalších zraněních, naštěstí je naše medicína o trochu dále, a tak je to pro tebe jenom nepříjemné.“
“To rád slyším, pane, ale rád bych věděl, co se všechno semlelo. Jak dlouho jsem byl vůbec mimo?“
“Dobrá, už to nebudu protahovat. A abych odpověděl na tvou otázku, vlastně je to půl roku.
“Cože?! Půl roku?“
“Ano, je to tak Davide, a neboj se, nedrželi jsme tě takto úmyslně, doktoři k tomu měli spoustu dobrých důvodů.
“Co se za tu dobu vůbec stalo?“
“Čekal jsem, že se na tohle zeptáš. Poslouchej…a raději se drž,“ přidal ještě na důležitosti generál a pak pokračoval: Když jste osvobodili místnost s křeslem, zasáhlo vás wraitské omračovací zařízení. Celé to asi byla past, to nevíme, ale každopádně jsi ty i celý tvůj tým zmizel. Byli jsme v přímém konfliktu a na zachraňování bohužel nebyl čas ani prostředky. Na město se začaly snášet další stovky upravených bezpilotních wraitských letounů, které skrz štít transportovaly válečníky. Museli jsme to zastavit, jinak bychom město ztratili nadobro. Byli jsme přečíslování na všech frontách. Posadili jsme doktora Becketta do křesla a ten smetl z oblohy zbytek wraitské flotily. Měl jsi to vidět, byla to podívaná k nezaplacení. Stovky zelených střel svištěly oblohou a trhaly wraitské lodě na kusy. Po několika minutách nebylo co řešit a na oběžné dráze zbyla jen hromada trosek. Doktor Zelenka obnovil přístup ke všem kamerovým systémům a k ovládání bezpečnostních přepážek, díky čemuž jsme získali nad wraity nesmírnou výhodu. Znemožnili jsme jim pohyb a začali je likvidovat po desítkách, a to prakticky bez ztrát. Apollo s Achillem obnovili kontrolu nad oběžnou dráhou a my jsme částečně stabilizovali situaci tady ve městě. A potom se to stalo. Wraitský křižník, který byl až doposud skrytý za místním měsícem, vyletěl z jeho krytu a začal vysílat signál přímo na našich frekvencích.“
“Promiňte, že vám do toho skáču, generále, ale proč to udělal?“
“To vy… vlastně to byl Blade, kdo vás zachránil. Bohužel, když jsme si pro vás přišli, byl už napůl mrtvý. Prosil nás, ať ho necháme odejít. Když jsem se mu podíval do tváře a na jeho znetvořené tělo, věděl jsem, že mu jeho poslední přání splním. Nevím, co tam s ním dělali, ale nic hezkého to rozhodně nebylo. “
“Hajzlové! Však já je dostanu! Všechny!“ vybouchnul najednou Ice, ve kterém se nahromadilo množství vzteku, které nemohl kontrolovat. Ještě navíc, když byl právě teď bezmocný a nemohl udělat nic, čím by se pomstil.
“Klid, plukovníku, tímhle mu už nepomůžete, ale můžete si být jist, že tohle všechno nezůstalo bez odplaty. Ale abych se vrátil k vyprávění, loď jsme okamžitě zaměřili a na její palubě jsme lokalizovali také vaše identifikátory. Neváhali jsme a hned za ní vyslali Achilla i Apollo. Dlouhou dobu se zdráhala vstoupit do hyperprostoru, což byla podle všeho také Bladeova práce, a toho jsme také využili. Achilles jí odvařil hypermotory, podsvětelný pohon i zbraňové baterie a nechal ji viset ve vesmíru. Celou loď jsme obklíčili, a jelikož jsme vás nemohli přenést ven, poslali jsme tam speciální jednotku v jumperu. Proplížili se dovnitř, vzali vás s sebou a ven už se prostříleli. Měli jsme v úmyslu tu loď zničit, ale doktor Zelenka byl proti a tvrdil, že by se na její palubě mohly nacházet cenné informace. Tak jsme tam pomocí bezpilotních letounů poslali wraitský retrovirus a změněné wraity už bez milosti pozabíjeli. Stáhli jsme výzkum a všechna data z počítačů a nechali loď kotvit na oběžné dráze. Poté začaly ty nejhorší práce, sčítání škod. Přišli jsme o spoustu dobrých vojáků, vědců a inženýrů, ale také o Teylu a podplukovníka Lornea. Ronon přišel o ruku a psychicky se zhroutil.“
“A co McKay? Podle toho, co si pamatuju, jsme s jeho jumperem ztratili kontakt při prvním pokusu o obsazení operačního.“
“Přesně tak. Nemám tušení, kdo nebo co nad ním drželo ochrannou ruku, ale jako jediný přežil nekontrolovaný pád jumperu na jedno z mol Atlantidy. Bohužel je v kritickém stavu a při životě ho drží jen přístroje. Doktor Beckett a doktorka Kellerová spolu se Zelenkou a dalším milionem vědců pracují na konečné a funkční fázi léčebných nanitů, ale nechtějí nic zkoušet, dokud si nebudou zcela jistí… Město bylo po útoku dost poškozené, stejně jako Apollo s Achillem, ale naštěstí jsme měli dost náhradních zdrojů a energie, a tak mohly opravy započíst v plném proudu. Přibližně za měsíc jsme byli hotovi. Replikátoři se činili a město bylo jako nové a stejně jako Milenie prodělalo pár vylepšení. Po dlouhém vyjednávání s APO k nám byla nakonec přidělena třetí alianční flotila a my mohli zahájit celkový útok na nepřítele.“
“Třetí flotila? Co to znamená? Odkdy se pozemské vesmírné loďstvo dělí do flotil?“
“Jak říkám, ledacos se za tu dobu, co jsi byl mimo, změnilo, a nejen tady v Pegasu. Země se po boku Aliance dala do masivního zbrojení a vznikla úplně nová třída lodí, vedle níž vypadá Achilles jako doprovodný křižník. Za pomoci této hrubé síly jsme začali decimovat wraitskou armádu. Vyhrávali jsme každou bitvu a s nulovými ztrátami na naší straně jsme drtili wraity tak silně, jak to jen šlo. Desítky planet i základen lehly popelem, stovky úlů a desetitisíce šipek byly zničeny. Jednoho dne jsme ale narazili na něco, co jsme nemohli předpovídat ani v těch nejčernějších snech. Informace o celkovém počtu wraitů, kterými jsme disponovali, byly hodně zkreslené. Dostali jsme se do databáze jedné základny, která obsahovala velmi důvěrné a interní informace o stavu wraitské rasy.“
“Generále, tváříte se strašně, co jste našli,“ nemohl to už vydržet Ice.
“Množství wraitů, které se po našem příchodu do galaxie Pegas probudilo ze spánku, je rovno přibližně tisícině veškeré wraitské populace a armády. Nikdy jsme netušili, proti čemu Antikové kdysi dávno opravdu bojovali. Nikdy jsme nevěděli, jak mohutná a početná jejich flotila byla, ale už pravděpodobně víme, proč nemohli vyhrát a proč také prohráli. I kdybychom do boje v této galaxii vrhnuli všechny dostupné zdroje a síly, kterými Aliance disponuje, nestačilo by to. Desítky úlů se denně probouzejí k životu spolu s tisícovkami wraitských válečníků. Bojujeme jen proti zlomku z jejich celkového počtu.“
“To nemyslíte vážně, generále,“ hlesnul Ice, jehož obličej zalévalo množství strachu a obav.
“Bohužel, plukovníku, o těchto věcech bych nikdy nežertoval…. Stáhli jsme se k Atlantidě a o všem informovali Zemi. Ta stejně jako my začala spřádat plány na to, jak globálně vyhubit to neskutečné množství wraitů. S časem se ovšem naděje ztenčovaly a každý plán troskotal buď na jeho šílenosti, nebo na neproveditelnosti. Planeta za planetou mezitím podléhala wraitskému tlaku, špioni se přestali hlásit a my přestávali doufat. Jednoho dne přišli doktoři Beckett a Kellerová na kloub informacím z wraitského křižníku a mnoho věcí se vysvětlilo. Wraiti vyvinuli mutační gen, který přetvoří člověka na jakéhosi wraitského hybrida, otroka, služebníka, špiona, přesně tím byl jejich první prototyp.“
“Nechte mě hádat. Sheppard!“ neudržel to už v sobě Ice.
“Přesně tak. Nevíme kdy a ani nevíme jak, ale nějak do něj to svinstvo dostali a od té doby jim donášel informace. Toto zjištění prakticky rozhodlo o ukončení naší činnosti v galaxii Pegas. S vědomostmi, kterými wraiti disponovali, jsme nemohli vést rovnocennou válku.“
“O čem to mluvíte?“
“Ano, je to tak, plukovníku. Jste na Zemi, ke které se právě blíží zlo, ani s jehož odvarem se naše civilizace nikdy nesetkala.“
“Co mi to tu vykládáte, generále?“
“Tisíce wraitských úlů, orijských i replikátorských bitevníků. Všichni naši nepřátele, které jsme si při svých cestách vesmírem nadělali, na nás udeří, ve stejný okamžik, všichni s jediným cílem. A plukovníku, to samé, co udělali se Sheppardem, chtěli udělat s vámi, proto jste ležel takovou dobu v kómatu. Nevěděli jsme, co s vámi dělat. Naštěstí se nám podařilo to z vás dostat.“
“Opravdu? Tak v tom se možná šeredně mýlíte.“

Galaxie replikátorů, o dva dny později
“Právě jsme se dostali na dosah senzorů, pane,“ zahlásil Edward ze svého postu po pravici plukovníka.
“Tak co tam máme?“ položil Francis trefnou otázku.
“Kromě toho, pane, že se potvrdily naše odhady o velikosti planety a okolním prostředí…Vypadá to na velký průšvih,“ začal trošku nejasně mlžit Edward.
“K věci, majore,“ odmítl velitel Nelsona jakékoli slovíčkaření.
“Na oběžné dráze planety a v přilehlém prostoru lokalizovaly senzory velké množství objektů. Nejsme si přesně jisti, ale…,“ nestihl dokončit Edward svoji hypotézu, když mu do řeči skočil Francis: “Čemu odpovídají?“
“Replikátorským lodím, asi sto těch nejsilnějších signálů.“
“Takže jsou i slabší?“
“Bohužel. Jejich počet už však nemůžeme přesně určit. Kolem planety je smíseno obrovské množství signálů a impulzů, ale vypadá to buď na stíhačky, nebo jakási podpůrná plavidla.“
“Takže jsme nejspíše narazili na jejich shromáždiště?“
“S největší pravděpodobností, pane…ano.“
“Bůh s námi. Jestli se z tohohle dostaneme, zvu celou posádku na sud whisky.“
Galaxie replikátorů, o deset hodin později
“Hlášení!“ zařval Francis přes celý můstek, když se loď pořádně otřásla a všechny předměty, které nebyly připevněné, se v tu chvíli válely na zemi.
“Dochází k destabilizaci prostoru, ve kterém letíme. Systémy hlásí celkové přetížení,“ podal bleskové hlášení Edward.
“Je to tady. Všichni se připravte. Opouštíme hyperprostor. Aktivujte krycí opatření.“
“Vlastně to není hyperprostor, pane. Jsme přitahování extrémní gravitací planety.“
“Na tom už nesejde. Jestli odhalí naše krytí, končíme.“
Nelson i Puerta se za neustálého křiku bezpečnostních systémů vynořili na oběžné dráze planety a senzory začaly okamžitě bít na poplach. V zadní části můstku se na holografickém taktickém rozhraní začalo objevovat množství červených teček, které představovaly replikátorské lodě. Celý prostor kolem planety jimi byl doslova zahlcený a pro kormidelníky obou lodí byl problém, aby se s nějakým plavidlem nedostali do kontaktu.
“Protiopatření aktivní, pane, prozatím si náš nevšímají. Vypadá to, že nám na to skočili.“
“Dobrá zpráva. Dostaňte nás na stabilní oběžnou dráhu, ať můžeme prozkoumat povrch. Z tohohle mi nabíhá husí kůže.“
Edward šlápnul na plyn a namířil Nelsona směrem pryč od planety. Kormidelník Puerty provedl stejný úkon a obě lodě se vysmekly z roje replikátorských plavidel. Prostorem se lehce a ničím nerušené vznášely jak velké lodě, tak i menší doprovodná plavidla a také letouny, jejichž stavba by se dala jednoduše přirovnat k pozemským pavoukům.
Lidská plavidla opustila oblast husté koncentrace nepřátelských bitevníků a usídlila se v pohodlí a komfortu stacionární orbity místního obra. Plukovník Francis dal pokyn obsluze senzorových systémů a ta začala na jeho rozkaz provádět zevrubnou analýzu jak lodí pohybujících se kolem planety, tak i povrchu planety samotné.
“Tak co máte?“ zeptal se nervózně Francis asi po deseti minutách, přešlapujíc po palubě můstku sem a tam.
“Je zde ohromné množství zbytkové energie, mezi všemi loděmi dochází k neustálé komunikaci, a tak bychom měli brát údaje ze senzorů s rezervou, ale…“
“Ať už je to cokoliv, chci to vědět,“ zahřměl plukovník svým hlubokým hlasem.
“Celá planeta vypadá jako jeden obrovský zdroj energie a podle všeho je většina povrchu porostlá rozsáhlou infrastrukturou, vše z replibloků. Energetická stopa je naprosto totožná s nám známými bloky replikátorů.“
“Takže jsme skutečně narazili na domovskou planetu těch odporných brouků?“
“Je to velmi…“
“To si piště, že ano,“ ozvalo se z úst muže, který právě vkráčel na můstek.
“Kdo jste?“ otázal se odtažitě generál?
“Daniel Berret, specialista na replikátory.“
Asi metr osmdesát osm centimetrů vysoký muž s vypracovaným hrudníkem i rameny. Na hlavě vyšperkovaný rozcuch, hnědé vlasy, s nimiž korespondovala i barva očí. Na vědce velmi pozoruhodná postava. Ve své silné pravici držel tablet, do kterého ještě ve spěchu něco naťukával.
“Jasně, konečně jste se mně ukázal. Rád vás poznávám. Přidělil mně vás generál O’Neill, hodně si vaši práci i dovednosti chválil. Tak co pro mě máte?“
“Právě se díváme na jediné místo v nám známém vesmíru, které je schopno replikátory navždy zastavit, zacílil nekompromisně Berret a všechny na můstku polil studený pot.
“To jsme tu už ale pěknou chvíli tak nějak tušili. Co máte v plánu? Zahájíme útok na planetu?“
“Zbláznil jste se? Myslíte si, že tam pošlete pár atomovek a tím to vyřešíte? Existuje asi tisíc důvodů, proč by váš plán nefungoval. To nepadá v úvahu. V takovémto případě musíme postupovat opatrně a s rozvahou,“ odmítl vědec striktně Francisův likvidační plán.
“Co si pod tím mám představovat? Opatrní jsme byli od začátku a vidíte, kam nás to dostalo.
“Místo zbraní tam budeme muset poslat někoho z nás.“
“To snad nemyslíte vážně? Vy po někom chcete, aby šel tam dolů do toho pekla plného replikátorů?
“Vlastně, pane, to po nikom nechci. Udělám to sám.“
“To nemůžete myslet vážně, Berrete!
“Vlastně myslím, pane. Nebude to nic tak strašného. Jen mě tam transportujete, já lokalizuji centrální jádro a odpojím ho.“
“Tak jednoduše?“
Tak jednoduše ne, ale nějak takhle by to mělo jít. Navíc nemáme jinou možnost a tuhle šanci už propásnout nemůžeme. Neexistuje totiž jediný způsob, jak vyřadit tisíce samoreplikujících se lodí rozesetých po desítkách galaxií pomocí konvenčních zbraní.“
“Opravdu to chcete udělat?“
“Ne, pane, v žádném případě, ale není tu nikdo jiný. Už jsem se rozhodl. Navíc jsem nestudoval replikátory tak dlouho, abych teď zahodil tuto šanci a mé celoživotní snažení šlo vniveč.“
“Jak chcete. Je to vaše.“
Galaxie replikátorů, o hodinu později
“Jsem připraven. Můžete,“ oznámil Berret, vnitřně vyrovnán s možností, že se již na palubu Nelsona znovu nevrátí.
“Ještě jednou, Berrete, přeji vám hodně štěstí. Poskytneme vám veškerou možnou podporu,“ rozloučil se Francis s členem své posádky a ujistil ho, že mu jeho lidé budou pořád nablízku. Poté dal znamení Garymu a ten transportoval Berreta někam na planetu.
Všichni na můstku i ve strojovně, zkrátka každý, kdo byl s vědcem ve spojení, ani nedutal a čekal, jestli se ozve.
“Tady Berret, transport proběhl v pořádku. Jsem v nějaké rozlehlé kupolovité místnosti. Všechno, kam dohlédnu, je složeno jen z replibloků.“
“Jste si jistý, že replikátory nepřiláká energie z transportního zařízení?“ strachoval se plukovník.
“Přiláká, ale jelikož stejně jako loď vysílám v komunikačním jazyce replikátorů, neměli by se mnou mít žádný problém.“
“Rozumím. Dávejte na sebe pozor. Nechci na vás tlačit, ale na vašem úspěchu závisí existence celé galaxie,“ projevil se sentimentálně plukovník.
“Rozhodně…žádný tlak,“ odpověděl ještě Daniel a posléze již hovor ukončil.
Daniel položil pomyslné sluchátko od telefonu a aktivoval zařízení, jež měl připevněné na pravém předloktí. Byl celý navlečený v šedočerném brnění, ze kterého mu nekoukalo zhola nic. Celý oblek byl stvořen z množství tlustých vláken, která se v určitých místech sbíhala. Každé bylo pokryto vzorkovanou tkání podobnou plástvím včelího úlu. Na nohou měl speciálně tvarované boty a na nich přídavné bodáky pro uchycení. Na kolenou měl chrániče, které obepínaly jak přední, tak i zadní část kolene. Celý trup brnění byl srostlý se zpevňujícím skeletem a kryt ochrannými pláty. Na hlavě měl aerodynamickou helmu, která přibližně kopírovala tvar jeho hlavy. V oblasti očí měl neprůhledné černé hledí a v místech nosu pro změnu vyčníval respirační a filtrační systém. Dlaně byly zahalené v rukavicích, které chránily všechny klouby, a na konečcích prstů měl aplikovaný speciální povrch dovolující jemnou motoriku.
Daniel ještě jednou zkontroloval displej počítače a pak se vydal na cestu. Zanedlouho potkal první replikátory, kolem kterých jen bez povšimnutí prošel. První kontakt přežil bez problémů a tím mu spadl jeden z mnoha kamenů ze srdce. Hned za rohem si pořádně oddechl a posléze pokračoval. Za zády někde v dálce ještě stále slyšel klapot jejich chapadel, a i když byl u replikátorů vlastně jako doma, tento zvuk mu stále naháněl hrůzu. Chvíli bezcílně bloudil chodbami, dokud zařízení sestavené jím samotným nezachytilo slaboučký zdroj signálu, jenž Berret hledal. Navigační ukazatel ho odkazoval stále rovně a pak ostře doprava. Provedení druhého úkolu ovšem shledal Berret jako částečně problémové. Žádná odbočka neexistovala, jen nikde nekončící stříbrná vzorkovaná zeď. Rozhlédl se tedy informativně kolem sebe, usoudil, že není nač čekat, stisknul tlačítko na svém počítači a celý jeho oblek se rozvlnil. Posléze bez obav vkročil do zdi a prošel skrz ni. K jeho údivu byla dutá a nejen to, její vnitřní prostor tvořil dlouhý a přímý koridor vedoucí k neznámému cíli. Chodba byla totiž tak dlouhá, že nebylo ani vidět na její druhý konec. Berret neváhal a vydal se podle pokynů navigace přímo za nosem – právě středem té dlouhé a nekonečné chodby.
Neuběhlo ani pět minut nudné chůze, při které ovšem musel být neustále ostražitý a dbát na každý detail, a už narazil na další replikátory, kteří se na první pohled bezcílně přehnali téměř celou šířkou chodby přes něj. Za okamžik se takovéto výstupy jen stupňovaly a replikujících se robotů jenom přibývalo, jejich velikostní druhy se vytřibovaly a celkově začínala být atmosféra o dost napjatější. Daniel, ani nedutaje, neustále pokračoval nekonečným a jako tma černým koridorem, do něhož vháněla světlo jen jeho maska se speciálním hledím, která mu mimo jiné poskytovala i drobnější taktické informace. I když celá cesta probíhala až na malý zádrhel s několika silovými štíty naprosto hladce, až kupodivu moc hladce, začínalo se Berretovi zdát, že jeho cíl není v nedohlednu pouze vizuálně. Pochodoval chodbou již dobrou chvíli a jediné, co ho vyvádělo ze stereotypu, byly skupiny replikátorských potvor, jejichž společnost se už postupem času také stávala stabilní jistotou. V tu ránu to ovšem zničehonic přišlo. Berretovo hledí se automaticky ztmavilo, jelikož se v dálce přibližně padesáti metrů objevil ostrý zdroj modrého světla. Danielova mysl náhle ožila a dostala další chuť do pokračování, další naděje na zdárné dokončení mise se nejspíše tyčila právě před ním. Došel až ke zdroji světla a zcela deaktivoval režim svého hledí pro vidění ve tmě. Navigační přístroj už se také mohl zbláznit, a tak ho Berret taktéž deaktivoval.
Stál před obrovským zařízením, které bylo několikrát větší než on. Pořádně hmotný kousek mimozemské technologie se na svém vrcholu pyšnil obrovskou koulí, z níž neustále vystřelovaly provazce čisté energie. Velká část ohromného terminálu již byla zapracovaná do replikátorského materiálu, ale některé oblasti byly ještě stále odkryty a už na první pohled zde něco nehrálo. Technologie zařízení neodpovídala ani v nejmenším té replikátorské. Počítač, dalo-li se tomu tak říkat, byl hojně osázen obrazovkami a ovládacími panely – nic z toho nebylo pro replikátory typické a existoval pro to jeden jednoduchý důvod – nic z toho také nepotřebovali. Berretovi už bylo naprosto jasné, že našel, co hledal. Centrální řídící jádro replikátorů. V hlavě se mu okamžitě vyrojily milióny otázek, na které by chtěl získat odpověď. Cítil, že je tak blízko, ale přitom byl tak moc daleko. Veškerá použitá technologie i znaky mu byly naprosto cizí. Žádné z tlačítek nereagovalo.
Po dlouhé a úmorné době zkoumání a analyzování ovšem přinesla práce zasloužené ovoce. Berret jen čistě náhodou zavadil prstem o jedno skryté tlačítko, jehož aktivace odsunula krytku komunikačního vstupu. Daniel věděl, že u sebe nemá žádnou kompatibilní koncovku pro redukci vlastního vstupu, a tak se rozhodl pro drastičtější řešení. Oblek, který měl právě na sobě, byl upravený tak, aby dokázal korigovat tok replikátorských dat, a tak Berret už déle neváhal. Aktivoval protokol na svém brnění a na rukavicích, na konečcích jejich prstů, začala z pórů tkáně vykukovat miniaturní kontaktní čidla. Berret si pro sebe něco ve stylu poslední modlitby zamumlal a poté násilím strčil celou ruku do vstupu. Ze zařízení okamžitě poté vypálilo několik jisker. Kopule, jež dominovala celému zařízení, se náhle rozzářila do modra, šlahouny čisté energie byly rázem zkrocené a utvořily stabilní plášť kolem celé koule. Berretovo srdce pumpovalo do krevního oběhu mnohokrát více krve, než obvykle. Adrenalin zaplavoval celé jeho tělo a on jenom čekal, co se bude dít dále. Odpověď přišla záhy, když se celé zařízení začalo silně třást a jeho vrchol tvořený v současnosti už jen čirou energií začal znovu ožívat. Veškerá energie se uvolnila a jako kulový blesk udeřila přímo do Berreta. Ten okamžitě ztratil vědomí a enormní nápor ho odhodil asi pětadvacet metrů daleko.
Planeta replikátorů, o půl hodiny později
Berret nabyl vědomí a okamžitě zkontroloval hrudní koš svého brnění. I když to bylo místo zásahu, bylo naprosto nepoškozené a bez škrábanců. Daniel byl v údivu, ale na jeho sensitivitu v té chvíli nebyl čas. Vzchopil se a postavil se na vlastní nohy. Kulhavou chůzí se dobelhával k zařízení a už po cestě pociťoval nepopsatelné stavy, jak psychické, tak i fyzické. Když byl skoro u zařízení, které již nezářilo tak jako předtím, podlomila se mu kolena a plácl sebou o zem.
Po pár minutách se znovu probral a vypětím posledních sil se doplazil k objektu jeho zájmů. Celou cestu bolestivě vzdychal a neměl daleko od další ztráty vědomí. Nakonec nahmatal římsu, která mu pomohla se alespoň z části postavit na nohy. Cítil se velmi slabý a tušil brzké zhroucení. Neváhal tedy ani na okamžik a znovu zasunul svou pravici do vstupu. Po těle mu projela husí kůže vlivem spárování obou technologií. Před očima se mu v tu ránu začaly míhat stovky snímků a neznámých symbolů. Jeho vědomí se ponořilo do nekonečného tunelu čísel a znaků neznámého jazyka. Jak se Berret nořil hlouběji a hlouběji do dat, které zaplavovaly jeho mozek, stávaly se z nepochopitelných znaků jemu velmi známé číslice a písmena používané na Zemi. Když v tu ránu narazil. Tunel informací se zastavil. Barvy pohasínaly a Berret znovu ztrácel nabytou sílu. Nakonec jeho tělem proletěla další vlna energie a on znovu ztratil vědomí.
Planeta replikátorů, o patnáct minut později
Berret se už po třetí vzpamatovával z šoku, kterému byl díky replikátorskému zařízení vystaven. Tentokrát však nepociťoval žádné z obtíží, které ho sužovaly v předchozích dvou případech. Čile a pln síly se postavil na nohy a zkontroloval jak svůj oblek, tak i okolní prostředí. Z jeho výrazu bylo jasně čitelné, že se mu vše zdá v pořádku, a proto zavolal plukovníka Francise z jeho domovského plavidla, z Nelsona.
“Plukovníku, tady Berret. Slyšíme se?“ promluvil Daniel do vysílačky po zaznění signálu, jenž potvrzoval úspěšné navázání komunikačního kanálu.
“Berrete! Díky bohu. Rád vás slyším. Jste v pořádku?“ začal se okamžitě strachovat plukovník, jehož obavy byly cítit i na takovou vzdálenost.
“Ano, pane, nic mi není,“ spravil Francise o svém zdravotním stavu Daniel.
“A co vaše mise? Jak pokračuje?“ nadhodil plukovník další téma k projednání.
“Našel jsem, co jsem hledal, pane. A jsem živ a zdráv. Jak jsem říkal, byla to hračka,“ neodpustil si ještě jeden malý vtípek Berret.
“Nevěřím svým uším, Berrete, vy jste to opravdu dokázal.“
“To ano, pane. A…mám plán, který se vám bude rozhodně líbit,“ napumpoval Daniel atmosféru na můstku silným napětím a očekáváním.
“Poslouchám.“
Berret se za hovoru s plukovníkem přesunul k hlavnímu ovládacímu panelu, který okamžitě zpozoroval jeho přítomnost. Daniel věděl naprosto jistě, co dělat, a za okamžik se dostal do hlavního adresáře celého systému. Jako by přesně věděl, co hledá.
“Objevil jsem a izoloval jeden ze základních replikátorských příkazů,“ oznámil vědec a stále stál jako přišpendlený před zařízením, bez sebemenší známky pohybu.
“K čemu slouží?“ vyzvídal zvědave Francis.
“Využívá enormní gravitační sílu planety a posiluje kyronové vazby replikátorů mezi jednotlivými bloky. Celkové shromáždění.“
“To myslíte vážně? Vy chcete shromáždit všechny replikátory z této galaxie na jediném místě?“
“Ne, to opravdu ne. Chci shromáždit replikátory z celého vesmíru. Víme sice, že je nekonečný, ale s větším a větším počtem replikátorů se bude vzájemná síla také přibližovat k nekonečnu. Každý replikátor, každý blok a nanit nakonec podlehne té extrémní přitažlivé síle,“ vyložil Berret karty na stůl.
“Hodně ambiciózní, Berrete, ale nevím, zdali vám to vůbec mohu dovolit. Je to příliš velké riziko. A co potom? Co uděláte, až tu budeme mít největší masu replikátorů v dějinách lidstva?“
“Stisknu tlačítko a celé to provždy ukončím,“ oznámil chladně a sebejistě Daniel.
“Tak jednoduše?“ nepřestával vyjadřovat své obavy z velmi netypického plánu plukovník.
“Ano, pane, zase tak jednoduše. Spustím řízenou implozi, která využije veškerou energii replikátorů k vyvolání požadované řetězové reakce. Žádný replikátor, už poté nebude existovat.“
“Definitivní konec,“ dodal plukovník se vší vážností.
“Vlastně, pane, je toho ještě mnohem více. Mám tady ohromné množství informací. Replikátorská historie, informace o jejich stvořiteli, technologické záznamy, vše naprosto detailní. Celé jejich kolektivní vědomí je schované v tomto zařízení. Víte vůbec, co všechno se tady může skrývat?“ začal Berret s prorockými tezemi a uváděl nejednoho vědce na palubách Puerty a Nelsona do rozpaků.
“Můžete k nám ty informace nějak dostat?“
“Na to teď není čas, pane. Musím zadat příkaz na shromáždění co nejdříve. Dokud mě neobjeví. Další příležitost už rozhodně nebude.“
Planeta replikátorů, oběžná dráha, Nelson, o deset minut později
“Pane, několik replikátorských lodí se odchýlilo od konstantního pohybu kolem planety. Míří k nám,“ oznámil Gary veliteli plavidla prudkou změnu situace v okolním prostoru.
“Naše krytí?“ reagoval bleskově Francis.
“Stále aktivní, ale jestli je funkční, nepoznáme.“
Plukovník chápavě pokýval hlavou a přikázal Garymu, aby ho spojil s Berretem. Až dostal od podřízeného signál, spustil: “Berrete, tady Francis, jak to u vás vypadá?“ začal zpříma plukovník.
“Obávám se, plukovníku, že jsem na vás upozornil replikátorské lodě,“ vyklopil hned všechno Daniel.
“Všimli jsme si. Míří jich k nám hned několik. Můžete s tím něco dělat?“
“Bohužel, aktivovat ten příkaz mi dává pořádně zabrat. Systém je ohromně složitý. Prokousávám se přes neuvěřitelné množství firewallů a ohromně obtížných zašifrovaných sektorů. Nevím, kde nastala chyba.“
“Máte na to asi patnáct sekund, Berrete. To je doba, dokud nás neusmaží replikátorské lodě.“
“To snad nemyslíte vážně?! To mně nestačí, ani kdybych se postavil na hlavu,“ rozlítil se okamžitě Berret do vysílačky.
“Jakmile uznám za vhodné, opouštíme planetu a vás bereme s sebou, ať se vám to líbí, nebo ne,“ rozhodl rázně Francis.
“Vy nechápete vážnost situace, pane, pokud toho tady teď necháme, další příležitost se nám již nenaskytne. Tohle místo je jedinečné. Žádné příště už nebude,“ chrlil Daniel důvody, proč planetu bez boje neopustit.
“Budeme se držet tak dlouho, jak jen to půjde. Ale nadarmo tady své životy rozhodně nepoložíme. Je jen otázkou času, než objeví i vás. Nepomůže vám ani ten super-oblek…“
“Děkuji, pane, i za těch pár sekund navíc,“ promluvil s nádechem posledního loučení Berret a posléze hovor ukončil.
Mike Francis se mezitím posadil do velitelského křesla a zalarmoval Puertu. Ten už byl připraven na boj, stejně tak jako Nelson. Můstek zahalilo tmavě modré roucho a zbraňoví operátoři byli kdykoli připraveni uvolnit ze zbraňových platforem nakumulovanou energii. Bojová nálada zavála i do strojovny a hangárů, kde bylo také vše připraveno k mači.
Pár vteřin hrobového ticha, jež bylo až po strop napěchované nervozitou a nejistotou, přerušil až Gary, jehož senzorový panel vydal několik dalších varovných signálů: “Plukovníku, máme tu další lodě.“
“Identifikace?“ položil velitel spíše zoufalou otázku, na kterou v těchto končinách odpověď snad ani nemohl obdržet.
“Žádná, ani volací znaky.“
“Kdy tu budou?“
“Právě teď…opouští hyperprostor.“
“Jak je vůbec možné, že jsme je zachytili až tak pozdě?“ rozkřikl se Francis.
“Lodě replikátorů jsou na dostřel,“ zvolal Edward z opačné strany můstku.
“Palte z paprskometů, pokud to půjde, likvidujte jednu po druhé. Zalarmujte všechny dostupné hlídky…ať se připraví na invazi,“ dodal ještě plukovník s jasnou vizí budoucích událostí.
Desetičlenná skupina neznámých lodí se mezitím nezadržitelně přibližovala k obklíčené pozemské dvojici. Nelson se začal natáčet na první nepřátelské plavidlo, když v tom kormidelník trhnul s řízením, kterak zahlédl na severozápadě mohutný nepřerušovaný červený paprsek, jež vycházel z neznámého plavidla a cíl si našel na tom replikátorském. Po pár vteřinách salva uhasla a loď replikátorů ukončila svoje bytí za doprovodu jedné silné exploze.
Plukovník nařídil stáhnout útok a vyčkávat. Gary vrátil Nelsona po bok Puerty a obě lodě aktivovaly maskovací plášť, jež je činil neviditelnými. Flotila neznámých lodí se po prvním drastickém útoku rozdělila na dvě křídla po pěti a každé se zakouslo do přilétající klínové formace replikátorů z jedné strany. V inkriminovaný okamžik proti nim stálo patnáct lodí, a byli tedy v početní nevýhodě. Pravé křídlo vypálilo prakticky ve stejný okamžik několik energetických paprsků a ty s neuvěřitelnou účinností likvidovaly replikátorské štíty. Kolosy ohromných rozměrů a síly se nezadržitelně řítily proti flotile replikujících se robotů a prakticky jim nedaly šanci na jakoukoliv odvetu. Jejich zbraně byly smrtící a jejich rychlost nevyrovnatelná. Na štítech plavidel, jež stály prozatím na straně pozemšťanů, se vykreslilo několik málo prasklinek vlivem palby přeživších replikátorských lodí, jenže odpor byl zanedlouho bez mrknutí oka smeten. Jediné pravidlo vypálilo postupně za sebou několik kratších dávek a energetické štíty obránců se roztříštily jako skleněná výloha obchodu. Zdálo se, že neznámá a dominující skupina, jež se vynořila z čista jasna, nemá sebemenších slabin.
Pozemšťané zabarikádovaní a ukrytí na palubách svých plavidel jen s úžasem sledovali, jak si hrstka lodí pohrává s mnohonásobnou přesilou, aniž by při tom uronila kapku potu. Byla to podívána, která se opravdu jen tak nevidí. Misky vah byly v tomto střetnutí naprosto jasně přikloněny na stranu neznámých. K pekelnému souboji se ale teprve schylovalo. Když vlivem nekontrolovatelného poškození ukončila svou existenci poslední replikátorská loď, která byla součástí první vlny, mobilizovala domácí obrana přibližně sedmdesát procent veškeré své dostupné síly a vrhla ji přímo proti nepříteli. Proti jednotě deseti neznámých plavidel se valilo nespočet bitevních křižníků, ale také mračna podpůrných stíhaček, které se ochomýtaly všude kolem. Rozsah replikátorské flotily byl ohromný. Jednalo se o pás několik desítek kilometrů široký, tvořený pouze vesmírnými loděmi. Nic takového ovšem akceptory útoku nevystrašilo. Když už se schylovalo k prvním výstřelům, odmaskovalo se přímo uprostřed skupiny plavidlo několikrát převyšující rozměry svých soukmenovců. Všech deset lodí se semklo těsně kolem mateřské a zaujaly nehybnou pozici. Záhy se ze záďového prostoru největšího plavidla začaly chrlit stovky rudých dronů, které okamžitě neskutečnou rychlostí zamířily k nepříteli. Ten nezahálel a hbitě reagoval na změnu situace na bojišti. Ohromný shluk replikátorských lodí začal bezhlavě pálit po rychle se blížících dronech. Ty dosahovaly až nepochopitelné rychlosti, a proto bylo obzvláště těžké je zasáhnout, ovšem když už se to povedlo, šly s velkou četností k zemi, jejich ochrana totiž nebyla kdovíjaká. Původní počet rudých šmouh se po prvním náletu zredukoval přibližně na polovinu, na polovinu, která už se ovšem dostala k nepříteli dostatečně blízko a začala na něj snášet svou palbu. Každý dron kroužil kolem svého cíle jako sup a kropil jeho štít, seč mu síly stačily. Pořádného zmatku v řadách replikátorů využila flotila neznámých ve svůj prospěch. Trojice plavidel se zamaskovala a bez povšimnutí zmizela z bojiště. Zbytek se rozdělil na dvě části. Dvě lodě poskytovaly krytí té mateřské a zbylá pětice zahájila frontální útok na nepřítele za neustálého přísunu dalších a dalších dronů. Ty začaly postupem času dost výrazně přečíslovat svého nepřítele a ze sebevědomé a početnější replikátorské armády mizelo jedno plavidlo za druhým. Ač se to zdálo nepochopitelné, po dalších pěti minutách nelítostného boje na smrt z řad neznámých a neohrožených bojovníků nezmizela jediná loď, jediné plavidlo nepodlehlo replikátorské zkáze. Lidé na můstku aliančních tři sta čtyřek jen tupě zírali na něco, co jim nepřišlo ani trošku možné. Skupina neidentifikovaných lodí sázela na ztráty dronů, ale štíty vlastních lodí držela na velmi vysoké hranici. Když se do boje zapojila i samotná plavidla a podpořila nebojácné drony, začal teprve ten pořádný masakr. Zbraňové baterie začaly nepřerušovanými proudy energie devastovat loď za lodí. Nával nově příchozích dronů již začínal uvadat, na druhou stranu se jich však stále víc a víc dokázalo udržet na živu a zasypávat tak replikátory stále hustší a hustší palbou.
Po uplynutí několika dalších minut boje už nebylo o čem hovořit, nedalo se ani zdaleka mluvit o vyrovnané bitvě. Replikátoři dostávali na frak na všech frontách a bylo jen otázkou času, než budou zlikvidování nadobro. Všechny přeživší drony se stáhly na palubu své mateřské lodě a nechaly zbytek práce na svěžích bitevních lodích, jejichž paprskové zbraně se již dříve ukázaly jako velice účinné. Ani tentokrát neznámí válečníci nevsadili na jinou zbraň a začali lodě replikátorů drtit svou nesčetnou silou. Úhybných manévru i dalších obranných prvků ani nebylo zapotřebí. Výstřely byly přesné, rychlé a smrtící. Posledních deset replikátroských lodí se dalo na zběsilý ústup, když zjistily, že naděje na vítězství není žádná a že přes svého nepřítele neproniknou za žádnou cenu. Flotila vítězů se znovu seskupila do formace a zamířila přímo ke dvojici maskovaných plavidel.
“Plukovníku, ty lodě…sdružují se a míří přímo k nám,“ zahlásil nejistě a vystrašeně Gary.
“Zatím nic nedělejte. Třeba nás nevidí a jen letí náhodou naším směrem,“ odvětil nadějně Francis.
“Obávám se, pane, že tomu tak nebude. Viděli jsme dost, abychom poznali, že úroveň jejich technologie převyšuje mílovými kroky tu naší. Mám takový pocit, že to maskování je už dávno k ničemu,“ zasadil sémě nejistoty do všech na můstku Edward.
“Už to tak asi bude. Přijímáme komunikaci. Je to audio, pane.“
“Přesměrujte hovor přes Berreta a pak nás spojte. Diplomatická cesta nás naživu udrží rozhodně déle,“ rezignoval plukovník a přijal komuniké, čímž potvrdil svou přítomnost.
“Veliteli, Berretova vysílací stanice neodpovídá. A ani se s ním nemůžeme spojit,“ informoval plukovníka Gary o neschopnosti splnit rozkaz.
“V tom případě navažte spojení přímo. Doufejme, že je Daniel v pořádku, třeba je jen v oblasti silného rušení,“ vydal další rozkaz plukovník, sedíc ve svém velitelském trůnu.
Gary dal znamení, že spojení je aktivní. Všichni v napětí čekali, co se bude dít dále. Pár okamžiků se nic neozývalo, avšak nakonec se z reproduktorů vyloudil mužský hlas: “Haló, slyšíme se?“
Plukovník se výmluvným pohledem rozhlédl po osazenstvu můstku, a když vycítil, že teď leží všechna tíha na jeho bedrech, rozkmital svoje hlasivky a odpověděl na volání: “Tady plukovník Mike Francis, velitel aliančního plavidla Nelson. Identifikujte se, prosím.“
Následoval další interval hrobového ticha, jež protnulo až trojnásobné varovné hlášení.
“Plukovníku, přijímáme nouzové volání od Berreta, je v textové podobě,“ téměř zakřičel Gary na svého velícího důstojníka.
“Co v něm stojí?“ reagoval reflexivně Francis, přeplněn množstvím rozličných pocitů, jelikož ještě před sekundou zabředával do mírového rozhovoru s neznámými zachránci.
“Transport. HNED!“ vysypal ze sebe krátký a výstižný příkaz Gary, který byl obsažen v Berretově zprávě.
Plukovník neváhal a okamžitě štěknul na Edwarda, který měl právě volné ruce: “Proveďte!“
Netrvalo to dlouho a temné bojové roucho můstku prořízl zářivý sloupec oslnivého světla, jež s sebou přineslo také o pomoc volajícího Berreta. Zhmotnil se ve skroucené poloze a s nataženou rukou, v níž držel vysílačku. Spolu s ním se ovšem na palubu Nelsona povedlo transportovat i několika malým replikátorům, kteří byli původně přisátí na Danielově brnění. To už ale zpozornělo několik členů bezpečnosti a bez váhání namířili svoje zbraně přímo na bezvládně ležícího a nic netušícího Berreta. Plukovník je ovšem výraznou gestikulací okamžitě zastavil: “Nestřílet! Nemůžeme riskovat jeho další zranění.“
Tři malí replikátorští brouci ale okamžitě využili krátkého zaváhání a rozutekli se do všech směrů, aby se vytratili z palebného pole. Jeden z vojáků sice hbitě zareagoval a vypálil po jednom z replikátorů několik projektilů, ale nebylo to nic platné, jelikož ani jeden z nich nezasáhl svůj cíl. Osazenstvo můstku se v tu chvíli znovu probudilo k životu a věci se začaly dávat do pohybu, hlavně plukovník Francis o sobě dával vědět, a to dost nahlas: “Protokol alfa-jedna, započala nepřátelská invaze. Aktivujte replikátorské pasti, modifikujte štít na obranou vlnu a zvyšte bojovou pohotovost na stupeň tři. Přeneste Berreta rovnou na ošetřovnu a sdělte doktorům základní informace,“ vysypal v několika okamžicích dlouhou šňůru rozkazů na oba své podřízené důstojníky. “A vy,“ obrátil se na jednoho z vojáků stojícího opodál, “vy se postarejte, aby se nám tady nezačali replikátoři množit. Je to jasné?!“
“Rozkaz, pane! Dostaneme je.“
Na můstek bylo znovu vehnáno trochu kouzelné záře, jelikož Edward vykonával plukovníkův rozkaz, tedy přenesl Berreta na ošetřovnu.
Celá se loď se začala okamžitě uzavírat, a znemožňovat tak replikátorům hladký přesun po všech podlažích. Členové bezpečnostních jednotek se okamžitě chopili příslušného vybavení a začali prozkoumávat kout po koutu. Průzkumné jednotky byl tvořeny vždy dvěma vojáky, kteří detailně nahlíželi do každé skuliny a pomocí modifikovaných senzorových zařízení se snažili všivé brouky odhalit.
Na můstku ještě neopadlo vzrušení z předchozího incidentu a už se na plukovníkova bedra řítil další problém. Gary mu totiž oznámil, že nepřátelská loď z největší pravděpodobnosti nabíjí zbraně.
“Asi to přerušení hovoru vzali jako urážku,“ prohodil směrem ke svým důstojníkům Francis.
“Ať už je to cokoliv, nijak nám to nepomůže. Střílejí, vypustil ze sebe odevzdaně Gary a čekajíce, co se stane, sledoval světle modrou vlnu energie, která se na Nelsona nezadržitelně hnala. Když už byla téměř u čumáku lodi, zavřel Francis oči a pouze čekal na konec života svého, i jeho plavidla a posádky. O to větší překvapení to pro něj bylo, když loď držela po hromadě i po průchodu vlny skrz trup. Ihned poté se plukovníkovi rozsvítila na jeho křesle kontrolní dioda, která signalizovala příchozí rádiovou komunikaci. Když Francis volání přijal, ozval se z druhé strany major Trent: “Pane, replikátoři jsou zničeni. Rozpadli se nám přímo před očima.“
“Rozumím,“ vydechl ztrápeně Francis a do hlavy se mu usadil další nepochopitelný akt ze strany neznámých.
Nedostal ovšem ani vteřinu klidu a oddychu. Jakmile skončil s replikátory, vyskočila na čelním holografickém rozhraní žádost a přijmutí komunikace z neznámé lodi.
“Pane, znovu nás volají,“ oznámil už na první pohled viditelnou věc Edward.
“Vidím, majore, spojte nás.“
Napětí by se v této situaci dalo krájet. Každý již čekal nějaké vysvětlení, nebo alespoň odhalení identity mocných zachránců. Nic takového ovšem nepřicházelo a neznámí stále pokračovali v rozehrané partii.
“Stačilo to jako identifikace?“ ozval se hrubý mužský hlas z druhé strany.
“Je mi líto, ale stále vás nemohu zařadit,“ odehrál s mírně sarkastickým nádechem Francis, ačkoliv stále netušil, s kým hovoří.
“Dost těch šaškáren, Miku, jsme v dost vážné situaci a na legraci není čas. Už dost jste ho ztratili tady,“ zpražil plukovníka stále neznámý hlasatel.
“Co to má znamenat?“ vystřelil zmateně velitel Nelsona.
“Tady admirál druhé flotily generál Briggs. Konečně vás máme,“ pronesl chladně člověk, jenž se identifikoval jako člen pozemských sil. Na centrálním panelu se v tu chvíli rozsvítil další projektor a v ostrém rozlišení představil všem na můstku generálův obličej.
“Co… cože? To jste vy, pane,“ vykoktal ze sebe plukovník.
“Proč jste tak překvapený, plukovníku. Myslel jste, že na vás i po takové době zapomeneme?“
“O čem to pořád mluvíte? Něco mi stále uniká?…Jsme tu teprve dva týdny a většinu našeho času zabrala cesta. Do prvního hlášení zbývá ještě několik dní,“ oponoval Francis svému nadřízenému.
“Obávám se, Miku, že se mýlíte. Od vašeho odletu uplynulo něco přes šest měsíců. Dlouho jsme po vás pátrali. Nakonec na vás upozornila silná energetická anomálie, jejíž epicentrum jsme vysledovali až sem.“
Francis pohledem přešel všechny na můstku a těm docvaklo, kdo byl za to všechno zodpovědný. Pár sekund poté se z můstku protější lodi, ještě stále přes otevřený komunikační kanál, ozvalo varovné zabzučení bezpečnostních počítačů.
“Admirále, v jádru planety dochází k hromadění enormního množství energie. Musíme pryč.“
“A rychle!“ podpořil výrok svého asistenta generál, “mizíme odsud, i vy, Francisi.“
Všech třináct lodí neváhalo, aktivovalo pohotově podsvětelné motory a kormidelníci začali navádět plavidla do hyperprostorových trhlin, které se před nimi paralelně otevíraly.

Galaxie replikátorů, Nelson, mezitím na ošetřovně
“Zavolejte doktorkou Franklinovou. Máme tady naléhavý případ,“ vykřikla tmavovláska ve sněhobílém plášti, stojíce hned u lehátka, na němž bezvládně leželo Berretovo tělo.
“Skener je připraven,“ ozvalo se z hloučku lékařů.
Doktorka Franklinová, která právě přiběhla na ošetřovnu, letmým pohledem zkontrolovala svého pacienta a hned poznala, že je zle.
“Jak to s ním vypadá?“ vyžádala si podrobnější informace o stavu raněného.
“Transportovali ho přímo z planety. Měl na sobě přisáté tři replikátory. Proleptali brnění nějakou karciogenní kyselinou. Několik bloků zůstalo v něm, rozřízly tepnu. Helma je neporušená, ale registrujeme poškození mozku. Srdce pumpuje nepravidelně. Přes poškozenou část tepenného systému neprochází krev a dochází k odkysličování levé končetiny.“
“Takže nic moc,“ zhodnotila nepříjemný Danielův stav doktorka, “do asgardské komory ho v takovém stavu dát nemůžeme. Připravte se na vyjmutí těch bloků, musíme stabilizovat jeho krevní oběh.“
Čtyři medici zvedli Berreta z provizorní postele a přenesli ho na lůžko, kde z něj začal jeden z techniků okamžitě odepínat vrstvy brnění.
“Opatrně s tou helmou. Ať nedojde k poškození míchy. Tělo je teď hodně křehké,“ vydal upozornění jeden z lékařů, který obskakoval pacienta.
Doktorka Franklinová se mezitím zaměřila na nejzávažnější problém, tedy na vyjmutí replikátorských bloků z těla.
“Kleště, prosím.“
Asistentka podala doktorce požadovaný nástroj a ta uchopila jeden z bloků, jehož horní hrana trčela ze svaloviny na břiše. Několikrát zabrala, ale potkala se s neúspěchem.
“Nejde vyndat, sakra!“ zaklela doktorka a dále se pokoušela zbavit Berretovo tělo jednoho ze střepů.
“Nemůžeme na něj použít CC patnáct?“ navrhl jeden z lékařů řešení.
“Moc velké riziko. Mohli bychom spolu s blokem uškvařit i jeho tkáně.“
“Tělní oběh se stále více a více destabilizuje. Hrozí kompletní selhání. Poškození bude brzy nevratné!“
“Napojte se na jádro a připravte transportní systém. Vyjmeme je všechny naráz. Bude to ale chtít velikou přesnost.“
“O to se postarám, doktorko,“ ozval se mladší medik v bílošedém plášti.
“Nechci na vás tlačit, ale máte asi minutu. Tak už se dejte do toho.“
“Rozumím,“ přitakal odhodlaně jeden z doktorů specializující se na robotické chirurgické zákroky.
Franklinová se však stále pokoušela blok vyjmout pomocí standardních metod. Když najednou zařvala na celé kolo přes celou ošetřovnu, jako by zrovna schytala ránu ze střelné zbraně.
“Co se stalo, doktorko?“ zeptal se vylekaně jeden z mediků. Poté pohlédl na její zakrvácenou dlaň a alespoň z části se mu dostalo odpovědi na jeho otázku. Za několik okamžiků poté byl svědkem toho, jak všechny zbylé bloky neskutečnou rychlostí vystřelují z Berretova těla a protrhávají v jediném miniaturním místě přepážku oddělující ošetřovnu od dalších částí lodi.
“Co to má sakra znamenat?!“ zaklel někdo z druhé části ošetřovny.
Diagnostické přístroje, které v tu chvíli hlídaly Danielův stav, se v zaráz rozezvučely a zanedlouho poté se hlasově projevil i sám Berret, který se zničehonic probral.
“Je-e to…“ sípal z posledních sil Daniel.
“Klid, Berrete, jste na lodi. Dáváme vás do pořádku,“ utěšovala ho hbitě Franklinová.
“Jee-e…to…ve mně…“ hlesl naposledy Berret, než se z přístrojů začalo ozývat nepřetržité bzučení značící jedinou věc.
“Ztrácíme ho. Podpora života v jeho obleku nereaguje. Restart systémů nemožný. Nemůžeme mu dát elektrošoky.“
“Nechte to být. Je pozdě. Nic nezmůžeme,“ rezignovala okamžitě Franklinová a rozrazila dveře vedoucí pryč z ošetřovny.
Galaxie replikátorů, paluba neznámé lodi, o půl hodiny později
“Admirále, měl byste chvíli?“ oslovil ohvězdičkovaného pětapadesátníka jeden z vědců.
“Mluvte,“ pobídl jej.
“Mluvil jsem s doktorkou Franklinovou. Stav Berreta byl moc vážný. Nemohli pro něj udělat nic víc,“ pronesl pochmurně.
“To je mi líto. Dostalo se mě na něj pouze kladných referencí. Byl to dobrý voják i skvělý vědec. Takových není mnoho,“ přidal se ke smutnění i Briggs.
“Svolení plukovníka Francise už mám, ale potřebuji ještě to vaše…“
“Svolení k čemu?“ střelil po podřízeném nechápavý pohled admirál.
“Rád bych přenesl jeho brnění na palubu a provedl několik testů. Po rozhovoru s doktorkou se mě chytila jistá myšlenka a nebudu si jist, dokud ji zcela nevyvrátím,“ vysvětlil vědec admirálovi svou žádost.
“Pokud plukovník opravdu souhlasí, máte i moje svolení. Dělejte, co je třeba.“
“Díky, pane.“
Admirál pokračoval na rozcestí, kde se rozloučil s vědcem a nastoupil do transportéru. Než však stihl zvolit cílovou lokaci, zavolal na něj kdosi z chodby: “Máte ještě místo, pane?“
Admirál rozpoznal ve volajícím muži plukovníka Francise a podržel mu dveře. Francis vešel do transportéru a rozhlédl se kolem. Nic podobného ještě neviděl. Byl zvyklý na výtahy na své lodi, a tak ho interiér této místnůstky dost ohromil. Admirál vybral cíl své cesty, přepážka se uzavřela a po několika málo okamžicích zase otevřela. Tentokrát však na opačném konci lodě.
“Admirále, jestli vám tak mám říkat, ještě jsem vám oficiálně nepoděkoval za záchranu. Přiletěli jste opravdu za pět minut dvanáct,“ vyjádřil svůj vděk plukovník.
“To je samozřejmost, Miku. A ohledně toho admirála, budu rád, když si to odpustíš. Naše byrokratické organizace, jež řídí celý systém vesmírného programu, si evidentně libují v obsazování nových postů, a tak pro mě vymysleli tohle. Nestačí jim, že mě dosadí do velení jedné z flotil, ještě ze mě udělají admirála,“ zavtipkoval a rozesmál tím i plukovníka.
“Jestli dovolíte, generále, měl bych několik otázek. Mluvíte tady o věcech, kterým zrovna dvakrát nerozumím. Hlodají mě od našeho prvního setkání, které proběhlo přibližně…,“ kouknul Francis na hodinky, “asi před hodinou.“
“Čekal jsem, kdy se zeptáte. Mě samotnému z toho jde hlava kolem. Vše se seběhlo tak rychle. Pokud ale nebudete mít námitek, mohli bychom zajít do mého apartmánu a vše probrat.“
“To zní skvěle, veďte mě.“
Admirál po boku plukovníka prošel dlouhou chodbou a posléze odbočil doprava. Plukovník okamžitě zpozoroval, že design místností se hodně změnil oproti tomu, co viděl doposud.
Briggs spatřil jeho zmatený pohled a vysvětlil mu, že právě vstoupil do VIP sekce.
“Takže odteď mají bitevní lodě i luxusní bytečky?“ otázal se s dávkou humoru na tváři Francis.
“Jak sám vidíš, nešetřili na nás. A navíc, tato loď už není tak úplně jen mašina na ničení. Postavení takovýchto kocábek šlo hodně nahoru. Je tady vše, na co pomyslíš. Lodě jsou stavěné na dlouhé cesty, klidně i na celý život.“
Plukovník nepřestával vycházet z údivu, a jak byl zabraný do rozhovoru s admirálem, cesta mu utekla velmi rychle. Oba se zastavili a Briggs otevřel Francisovi dveře. Ten střídmým krokem vešel a okamžitě ho oslnil přepych, který na něj koukal z každého kusu nábytku.
“Fíha, koukám, že úroveň šla opravdu nahoru…jak jste říkal.“
“Ano, je to pěkné. Takový byt v historickém centru, jen místo výhledu na moře mám výhled na celou planetu.“
Plukovník hodil po nadřízeném tupý pohled a ten se pobaveně zasmál, načež pronesl: “Vytáhni rolety, prosím.“
“Jak si přejete, generále,“ ozval se syntetizovaný hlas odněkud z neznáma.
“Paráda! Jestli mi řekneš, že tady máš i sexy masérku, tak to tady odmítám opouštět,“ pustil se do dalšího žertu velitel Nelsona.
“Udělej si pohodlí. Budu ti vyprávět.“
Paluba neznámé lodi, o den později
Plukovník vypnul stimulující proud horké vody, omotal si ručník kolem pasu a vyšel ze sprchy. Clona ve sprchovém koutě byla tvořena holografickou projekcí, a tak jednoduše prošel skrz, neobtěžoval se otevíráním zástěny. Zrcadlo bylo zapařené, proto ho otřel rukou a upravil se. Ještě chvíli se věnoval ranní hygieně a posléze odešel do vedlejšího pokoje. Zamířil ke skříni a opatrně z ní vytáhl čistou a svěže vonící uniformu, kterou si oblékl. Poté se vydal k posteli, na níž spala tmavovlasá dívka, oblečená pouze do červených kalhotek. Plukovník se po ní mlsně ohlédnul, hodil přes ni přehoz a přešel k pracovnímu stolu, na němž ležela složka s dokumenty, kterou si vyžádal. Sebral ji a zjistil, že jde o ultra tenký tablet, který byl od opravdové složky téměř k nerozeznání. Otevřel bar, ze kterého vyndal jednu skleničku, do níž si nalil whisky. Posléze se usadil do křesla a začal si pročítat údaje z tabletu.

ATC 307 (Advanced tactical cruiser)
Zaměření
- Plavidlo alianční flotily zbudované k obraně spojeneckých kolonií, včetně Země, a k iniciování masivních útoků proti současným nepřátelům Aliance. Potenciál k provádění rozsáhlých vědeckých prací, humanitárních akcí, tajných misí i skupinových bitev. Slouží také jako podpora letadlových lodí.
Trup
- Modifikovaná neutroniová slitina protkaná samo-regenerujícími se nanovlákny tvoří hlavní část ochranné vrstvy lodi. Primární plášť je vyroben ze sloučeniny noxského organického materiálu a super-pevné slitiny trinia a uhlíku. Vrstevnatá struktura poskytuje extrémní termickou ochranu a odolnost vůči všem známým druhům záření, disponuje také schopností částečně odrážet impulzy nepřátelských senzorových systémů. Inteligentní systém aplikovaný do primární vrstvy je schopen přemisťovat potenciál trupu na potřebná místa. Vazby mezi subatomárními částicemi neutronia jsou nabity externí energií, která posiluje jejich soudržnost při útoku.
Systém
- V jádru lodi je zabudovaná umělá inteligence verze 1.2. Poskytuje extrémní dešifrovací, hackovací a výpočetní schopnosti. Je napojena na všechny lodní systémy a dle rozkazů nad nimi dokáže přebírat kontrolu. Centrální jádro tvořeno asgardsko-pozemským počítačem s nejvyšším známým naměřeným výkonem. Posílené senzorové systémy napojené na síť průzkumných sond po Mléčné dráze a Pegasu se schopností lokalizovat některá maskovaná plavidla. Trojitý firewall kooperující s UI zabraňující jakýkoli neautorizovaný přístup zvenčí. Kompletní alianční databanka, téměř neomezený sdílený prostor pro ukládání dat, funkce zrychleného bezdrátového datového toku. Detekce hyperprostorových rušiček. Holografická komunikace poslední generace poskytující věrné obrazy v nejvyšší kvalitě, ztvárňuje postavu umělé inteligence, slouží ke zmatení nepřátel.
Energie
- Zajištěna soustavou pěti neutriniových generátorů s iontovým katalizačním tělískem, které iniciuje a zrychluje rozpad štěpného materiálu za uvolňování energie. Jde o přímý rozklad čistého neutrinia bez vedlejších produktů. Každý generátor je doprovázen pomocným kondenzátorem a inteligentním rozvaděčem vyprodukované energie. Při zvýšené zátěži je výkon generátoru doplněn o miniaturizovanou komoru čerpající energii ze subprostoru, která funguje na podobném principu jako modul nulového bodu.
- Tok energie je zajištěn několika na sobě nezávislými kanály. Vedení je taženo vnitřní částí lodi v ochranných fóliích z nanovláken odolných proti mechanickému a tepelnému poškození. Inteligentní systém řídící tok energie je schopen odpojit přetížené nebo poškozené kanály a přesměrovat energii přes volné či záložní vedení. Síť je vybavena několika velkokapacitními kabely pro převod nadměrného množství energie, které jsou použitelné v krizových situacích. V záložních zdrojích, které jsou kompletně odpojeny od lodních systémů, je k dispozici energie pro opětovné vztyčení štítů či několikadenní chod podpory života pro maximální posádku.

Pohon
- Antigravitační jednotka obrací působení gravitace v okolí hmotných těles kolem lodi a dovoluje jí dosáhnout parabolické rychlosti na oběžné dráze v rekordním čase, taktéž dovoluje přistání na povrchu či levitaci nad vodní hladinou. Podsvětelné proudové motory jsou převzaty z prototypů asgardských stíhacích lodí a jejich výkon několikanásobně navýšen. Dvojici hlavních motorů doprovází čtveřice podpůrných motorů a šestice manévrovacích trysek, jež dovolují pohyb lodi po všech křivkách a zvyšují její mrštnost. Do centrálního mezigalaktického hypermotoru byl zabudován reakční článek, který v kooperaci s noxským urychlovačem produkovaných částic dovoluje razantně navýšit rychlost pohybu v hyperprostoru. Generátor hyperprostorového pole je opatřen pojistkou proti přetížení a firewallem proti hyperprostorovým rušičkám.
Zbraňový systém
- Soustava čtrnácti paprskových zbraní založených na plazmovém zdroji. Kondenzátory a regulátory napětí udržují paprsek aktivní po několik sekund. Systém pro modulaci frekvence palby pro snazší průchod štíty je zabudován v každé platformě a dovoluje obměňovat kmitočet při každém výstřelu. Každá platforma disponuje záložním zdrojem, z něhož se nabíjí pro další výstřel, což zajišťuje téměř nulovou dobu dobíjení zbraně. Zásobníky se průběžně doplňují z rozvodné sítě.
- Bodová obrana je sestavena z dvou stovek energetických děl, které jsou slučovány do multifunkčních věží. Každá věž je tvořena třemi útočnými kanóny a jednou speciální hlavní s EM projektily, jež zkratují nepřátelské systémy a dělají z ní snadný terč pro ostatní kanóny. V energetických střelách jsou zabudované naváděcí jednotky, které se dovedou zafixovat na cíl a po omezenou dobu ho pronásledovat. Soustava řízených střel je ovládána buď hlavním počítačem, popřípadě přímo UI, nebo noxským zaměřovacím a naváděcím systémem.
- Záložní zbraňový systém je založen na nově vyvinutých raketách třídy Epsilon. Po trupu lodi je ukryto přesně šestnáct EML (Epsilon missile launcher) odpalovačů, pod nimiž je lokální sklad munice. Hlavice nesou jako většina útočného střeliva Aliance inteligentní čip napojený na řídicí systémy mateřské lodě. Raketa je schopna plnohodnotného manévrování v rámci výdrže pohonných trysek, plášť je odolný vůči termickému poškození, nese vlastní zařízení pro rušení, posilovač signálu pro spřátelená plavidla a je vybaven dočasným maskovacím systémem. Jádro hlavice je naplněno obohacenou plazmou s řízeným účinkem výbuchu. Po explozi zbraňového materiálu dochází k uvolňování speciálního stlačeného plynu, který poutá žár a radiaci z výbuchu a zaleptává jí štít, popřípadě trup nepřítele. Ve spodní části lodi je zabudovaný odpalovač pro rakety určené k likvidaci rozsáhlých pozemních cílů. Je nabit modifikovanými verzemi hlavic Epsilon, které nesou silnější jádro a jsou zbaveny plynové komory, který zvyšuje účinek na lodní štíty, což je při orbitálním útoku bezcenné.
Obranné systémy
- Páteř obranného mechanismu tvoří vcelku běžné energetické štíty, které modulují kolem lodi neprostupnou bublinu kopírující křivky lodě. Aktivaci štítu iniciuje šest distributorů, které jsou strategicky rozmístěné v ochranných kapslích uvnitř lodi. Každý generátor štítu vlastní pojistku proti přepětí a energie je do něj vedena několika kanály. Hlavní jednotka je rozdělena na dvě izolované komory. Tento prvek zabraňuje kompletnímu výpadku distributoru při jeho přetížení, dojde pouze ke snížení výkonu o 50%. Štítová jednotka kooperuje při boji s umělou inteligencí a snaží se nacházet nejideálnější frekvence, na nichž štít pracuje, pro obranu proti nepřátelským zbraním.
- Plavidlo je stejně jako jeho předchůdci vybaveno maskovací technologií pro zneviditelnění celé lodě jak pro lidské oko, tak pro senzory. Aliančními vědci byl vyvinut zcela nový maskovací generátor, který dokáže částečně spolupracovat i s aktivními štíty. Při maskování lodi je automaticky snížen energetický výdej lodě a pohyb je omezen pouze na pomocné motory, jejichž energetický výstup se dá efektivně maskovat.
Interiér
- Vnitřní prostory jsou navrženy podle standardních regulí většiny bitevních lodí. Došlo však k obměně použitých materiálů, které jsou nyní praktičtější, odolnější, lehčí a přispívají k efektivnějšímu vytápění a dalším činnostem zajištujícím komfort uvnitř lodi. Můstek lodi byl oproti sesterským lodím výrazně rozšířen. Do zadní části bylo voperováno nové komunikační a výpočetní středisko, ovládací terminály jednotlivých operátorů byly rozšířeny a vybaveny modernějšími přístroji. Čelní průzor byl taktéž roztažen a byla do něj aplikována interaktivní aplikace zobrazující veškerá lodní data. Přibyla také jedna ošetřovna, která je již zcela samostatná a kromě operačního sálu je vybavena také rehabilitačním centrem, odpočívárnou a samozřejmě také několika pokoji. V lodi je zasazeno množství zbrojnic, jejichž zázemí je spojeno se cvičnými střelnicemi a tréninkovými areály. Nově byla veškerá plavidla této třídy vybavena také VIP sekcí pro diplomatické hosty a velící důstojníky. Pokoje jsou vybaveny nejmodernější technologií a nejkvalitnějšími materiály, které má Aliance k dispozici. V neposlední řadě se na palubě lodi nachází rozsáhlý systém laboratoří a výzkumných center, které dovolují provádět náročné vědecké operace, ať už jakéhokoliv zaměření, přímo na palubě.

DC 308 (Dron carrier)
- Velící plavidlo každého aliančního bojového uskupení. Kompletně navrženo podle sesterského plavidla třídy 307. Loď je však o poznání větší. Vnitřní prostor je zaplněn sklady dronů, které ve všech ohledech nahrazují, a dokonce převyšují schopnosti standardních zbraňových systémů. Do energetického systému je přidána další trojice generátorů, jejichž výkon je využíván převážně na udržení štítu a ke komunikaci s flotilou dronů. V jádru lodi je zabudován složitý systém postavený na schopnostech umělé inteligence, který dokáže samostatně a podle vlastního uvážení armádu letounů navádět na nepřátelské cíle. Trup lodi je osázen jen minimálním množstvím děl bodové obrany, které slouží spíše v kritických situacích, tedy selhání doprovodných plavidel nebo vyprázdnění dronových skladů. Dron carrier je vždy doprovázen podpůrným uskupením lodí 307.
- Mezi každým dronem a lodí je navázáno silné podprostorové spojení, které je prakticky nemožné překonat. Každý dron nese rušící vysílač, automatický energetický kanón, účinnou pohonnou jednotku, lokalizátor, ovládací čip a autodestrukční systém. Flotila dronů může být využita nejen ke kompletní likvidaci nepřítele, ale také jako přenašeč rozsáhlé rušící sítě.

A zde druhá část, kterou jsem měl nějak oddělenou, takže to rozdělení má pravděpodobně nějaký význam Nejpravděpodobněji se jedná o děj v jiné galaxii

V minulých dílech jste se dočetli…
Oriové byli z již před několika roky po velké zásluze doktora Jacksona a také jeho týmu vyhlazeni na jejich domovské půdě. Stejně tak skončila svatá výprava, která se i přes tyto okolnosti snažila konvertovat, v případě neúspěchu však vyhladit obyvatelstvo Mléčné dráhy, zejména Zemi. I tentokrát si však tým pod vedením plukovníka Mitchella dokázal poradit s mnohonásobnou přesilou a za pomoci vlajkové lodi pozemského vesmírného letectva odhalil přímo v orijské galaxii podzemní prostor ukrývající několik tisíc let stranou zbraň vynalezenou samotnými Antiky, s jejíž pomocí se jim podařilo fanatické stoupence orijské víry přesvědčit o jejich omylu a decentně je vyprovodit z galaxie.
Čas plynul a s Orii se už dávno nepočítalo, upadli v zapomnění a stali se uzavřenou kapitolou. Tedy až do doby, než jejich válečné lodě napadly transportní konvoj nově zformované galaktické Aliance. Na obzoru se objevila nová a vážná hrozba, kterou se pozemšťané po boku svých spojenců rozhodli vyřešit striktně a rázně.
Konvoj, čítající tři lodě typu 304, se vydal skrz superbránu do galaxie Oriů zjistit, kdo stojí za nevysvětleným útokem. Záhy se ovšem dovídají, že planeta Celestis obývaná původním obyvatelstvem, s nímž se již SG1 pár krát setkala, není k nalezení. Pozemšťanům se nakonec podařilo kontaktovat přeživší skupinu vesničanů, kteří jim sdělili úplný příběh jejich osudu. Podle všeho byla orijská vojska po době nečinnosti znovu zmobilizována a chystají se na odvetný úder. Nikdo neví, kdo za tím vším stojí a kdo celou akci iniciuje. Jediné, co vesničané spatřili, byl obraz mocné bytosti, jež byla zahalená v černém rouchu a rozkřikovala se strach nahánějícím hlasem.
Pátrání se zdá býti u konce. Vesničané nemají tušení, kde se svatá armáda ukrývá, stejně tak dochází nápady i pozemšťanům. Do situace ovšem vnese nový impulz fakt, že do navigačního počítače na Daedalovi se samy zadají neznámé souřadnice. Plukovník Caldwell je k tomuto „zázraku“ skeptický, ale nakonec svolí a flotila se na zadanou pozici vydává.
Všechny tři lodě předčasně opouštějí hyperprostor a ocitají se v neprostupném poli asteroidů, které se rozhodnou vyčistit. Po několika výstřelech ovšem zjišťují, že obrovské balvany tvářící se jako opravdové asteroidy jsou ve skutečnosti velmi silné vesmírné miny a štíty lidských plavidel mají co dělat, aby nápor vydržely. Plukovník Caldwell zavelí k ústupu a opravě poškozených oblastí, když se na ně z druhé strany přiřítí početná armáda stíhaček, po bližší identifikaci orijských. Oriové jsou však zaskočeni několika zničujícími výbuchy ve vlastních řadách, a tak stahují velmi pochroumanou letku k planetě, jejíž bližší identifikace je prozatím stále neznámá. Trio vítězných plavidel se stáhne do ústraní, kde se podaří z větší části opravit poškozené systémy a nahodit štíty do zelených čísel. Později se celé flotila vydává oklikou kolem minového pole k planetě. Pozemšťané vypouštějí stíhačky a bombardéry, které si mají poradit s obrannou planety, ovšem plán se zvrtne v tom okamžiku, kdy z hyperprostoru vyrazí orijské křižníky a zaměstnají všechny tři sta čtyřky. Letka pod vedením plukovníka Mitchella si nakonec poradí s početně zvýhodněným soupeřem a zahajuje plán na likvidaci pozemních obranných stanovišť. Plukovník je ovšem se svým letounem pomocí skrytého kanónu sestřelen a padá k zemi.
Galaxie Oriů, neznámá planeta, mezitím na oběžné dráze[/color
Z hyperprostoru vypadlo sedm těžkých křižníků a pomocí podsvětelných motorů se okamžitě začaly přibližovat k trojici pozemských plavidel, jejichž dálkové senzory tuto hrozbu z neznámých důvodů nedetekovaly včas.
“Bezpečností perimetr narušen, ze sektoru 7-5-3 se k nám blíží sedm plavidel; identifikace: Oriové,“ zahlásil okamžitě palubní důstojník.
Pozemské štíty okamžitě naskočily na maximální výkon a lodě se začaly natáčet za nepřítelem, ten však nečekal a hned, jak se dostal na dostřel, spustil palbu. Hlavní zbraňové baterie orijských lodí zabzučely a poslaly proti pozemšťanům všechno, co měly. Štíty tři sta čtyřek odolaly prvotnímu náporu, okamžitě na to oplatili střelci stejnou mincí, soustřeďujíce se na jedinou loď. Orijská lavina však byla neústupná a hrnula se přímo proti početně znevýhodněné trojici. Ta musela chtě nechtě opustit stávající pozici na oběžné dráze a zahájit ústup k pár set kilometrů vzdálenému přírodnímu satelitu, který v nehostinném vesmírném prostředí vypadal jako jediný záchytný bod.
Oriové mezitím znovu napumpovali zbraně energií a poté ji ve formě nepřerušovaných zlatavých paprsků vyslali po ustupujících plavidlech Země. Několik se jich minulo účinkem a než se stihly těžké orijské bitevníky vzpamatovat, byly v porovnání s nimi miniaturní lodičky mimo dostřel jejich zbraní. Oriové tedy museli reagovat a zahájit pronásledování svých nepřátel.
Místní měsíc se nesl v poklidu temným vesmírným prostorem. Už z dálky bylo jasně znát, že je porostlý mnoha skalisky a pohořími, buď holými, nebo zmrzlými, které se tyčily do úctyhodných výšek. Ani zdaleka však tento satelit nepřipomínal Měsíc na Zemi. Nabýval větších rozměrů, stejně jako planeta, kolem níž obíhal, a led pokrývající vrcholky hor na něm rýsoval bílé fleky.
Kolem jeho oběžné dráhy se právě nemalou rychlostí prohnala trojice vesmírných lodí, které prchaly před svými utlačovateli. Z povrchu měsíce, prostoru jinak převážně krásného na pohled, vytryskl zlatavý paprsek a opřel se do štítů lodi, která letěla v čele formace zemských plavidel. Hned na to další a další, všechny si vybíraly za svůj cíl malé mrštné lodě, které právě prolétaly kolem. Velitel jedné z lodí okamžitě zahřměl přes celý můstek, až to trhalo ušní bubínky: “Co se to sakra děje!? Kdo po nás střílí?“ dořekl právě Caldwell, když s lodí otřásl další zásah čirého zlatého paprsku.
“Střílí po nás z toho měsíce, pane. Nic jsme nezachytili, dokud po nás nevypálili. Musí tam mít nějakou základnou…dobře ukrytou ve skalách, kterou aktivovali až na poslední chvíli.“
“Co na naše štíty?“ ptal se jako pokaždé Steven, když s lodí pod jeho velením škubnul další nepřerušovaný paprsek, který shodil štíty o několik dalších procent.
“Dostáváme pěkně na frak. Tyto paprsky jsou mnohem silnější než na orijských lodích,“ zahlásil Taylor, současně sledujíc všechny kontrolní obrazovky. Pak ještě dodal: “Někde tam musí mít pěkně silný generátor.“
“Dobrá, změna plánu. Otevřít pumovnici, nabít Horizont,“ rozkázal bez mrknutí oka velitel. Důstojníci, ale i technici na můstku po sobě jen zděšeně koukli. Caldwell poté pokračoval: “Jakmile budeme dostatečně daleko, neváhejte a palte…vrátíme jim to i s úroky.“
Zatímco se trio pozemských bitevníků začalo odklánět od měsíce, na jeho povrchu se probouzela k životu další a další stanoviště s paprskovými zbraněmi. Téměř z celé přilehlé polokoule již šlehaly zářící paprsky, a měsíc proto vypadal jako přerostlý pohádkový ježek.
Orijská plavidla využila chvilkového zaváhání svých nepřátel, převorové řídící křižníky šlápli na plyn a dohonili tři sta čtyřky, které právě ostře změnily trajektorii letu a začaly se rychle vzdalovat od měsíce.
[color=#0080FF]Galaxie Oriů, komunikační prostředí převorů
“Jedna z lodí nevěřících se oddělila a směřuje zpátky k měsíci,“ ohlásil jeden z převorů.
Ihned poté se ozval vyšší hlas, kterému převorové bedlivě naslouchali: “Soustřeďte se na zbylé dvě, o tu poslední se postará základna na měsíci.“
Vyšší hlas doslova dohřměl a posléze se ozval další: “Posádka na měsíci hlásí, že štíty nevěřících jsou velmi silné a střelbě z orbitálních zbraní odolávají s neočekávanou účinností.“
Na to okamžitě reagoval vyšší hlas: “Však také jednou povolí. Náš plán dodržíme. Mému hněvu nedokážou vzdorovat na vždy.“
V komunikačním rozhraní došlo najednou k světelnému záblesku. Všichni ho ale přešli takříkajíc bez povšimnutí.
“Ztratili jsme loď. Kombinovaná palba nevěřících odstavila naše štíty velice snadno,“ oznámil suše další převor.
“Moje plavidlo je na dostřel, aktivuji zbraňový systém,“ zavolal další převor s odhodláním v hlase.
První loď Oriů dohnala pozemskou sestavu a okamžitě vypálila z hlavní zbraně. Paprsek se však pouze neškodně otřel o Korolevovy štíty, které dokázaly tuto zátěž se ZPM zapojeným v energetických systémech bez problémů vybalancovat.
V zářivě bílém, pro lidské oko až oslepujícím prostředí došlo k dalšímu, tentokráte však o poznání mohutnějšímu záblesku. Jeden z převorů okamžitě ohlásil, co viděl: “Loď nevěřících vystřelila na měsíc, který se pod tlakem jejich zbraní roztrhal. Základna je na cucky.“
Mohlo by se zdát, že převorové se spolu s vyšším hlasem domlouvali zcela tak, jako lidé. Opak však byl pravdou. Informace byly přenášeny pomocí jejich holí skrz neurální rozhraní stejně tak rychle, jak to jen mozek napůl povznesené bytosti dokázal. I proto se za několik málo milisekund ozval hněv vyššího: “To neee! Jejich zbraně jsou až příliš mocné. Nemohu postrádat další sílu. Vrhněte na ně všechno!“
Další z převorů reagoval hned v zápětí: “Mezi lidmi a námi se vytvořil pás trosek z explodujícího měsíce. Celá zóna je navíc velmi silně rušená.“
“Původ toho rušení?“
“Senzory ho rozpoznají. Je to vedlejší účinek lidských zbraní.“
Vyšší hlas neváhal ani chvíli a vydal přímý rozkaz: “Proleťte skrz pás trosek a zničte vše, co se před vámi ukáže.“
Následovalo šestinásobné „ANO“, po kterém se všechny křižníky Oriů vrhly do pásu měsíčních trosek.
Ihned, jakmile se v něm ocitla první loď, objevil se další záblesk, po chvíli další a celé to ukončil ještě jeden.
“Tři nepochopitelné výbuchy našich křižníků,“ vykřikl zděšeně převor.
“Nevěřící skryli do asteroidů své výbušniny a přenesli je na palubu lodí. Blokujte vlnění na dané frekvenci.“
Situace byla rázem vyrovnaná. Na straně jedné stály tři bojeschopné bitevníky třídy Daedalos, na té druhé pak stejný počet zcela netknutých orijských těžkých křižníků. Ty se právě prodíraly skrz hranici ostrých asteroidů, které byly po explozi měsíce rozmetány do volného prostoru. Štíty orijských kolosů drtily každý kámen, ať už sebevětší, či ten úplně nejmenší, který se jim připletl pod nohy, respektive narazil do bíle zářících štítů, jež obklopovaly každou loď jako neprostupná skála. Rychlost průletu byla i přes maximálně nabité štíty limitovaná. Toho využila formace lodí Aliance, která se připravila na příchod svých nepřátel, a ještě než opustili pás asteroidů, zkropila je salvou ze všech paprskových zbraní.
“V tomto počtu nemáme proti lidem žádnou šanci. Jejich lodě jsou příliš mocné,“ zazněl ve společném prostředí hlas jednoho z převorů poté, co jeho loď schytala aspoň sedm modrých paprsků.
“Nesmíme ustoupit ani o píď. Mocný nás povede,“ reagoval odmítavě a striktně další.
Orijské lodě taktéž zahájily odvetnou palbu a za cíl si vybraly Koroleva, jehož štíty byly prakticky netknuté. Ačkoliv se Petrenko snažil příchozí palbě vyhnout, schytal hned dva paprsky a v zápětí na něj převorové poštvali i baterie bodové obrany, které nebyly tak slabé, jak by se na první pohled mohlo zdát, a při vyšší úspěšnosti střelby dokázaly konkurovat i hlavní zbrani na přídi.
Orijské soustředění na Koroleva ovšem vytvořilo pro zbylá dvě lidská plavidla lukrativní nabídku a bylo by hříchem ji nevyužít. Daedalos se po boku Sun-Tsu zcela vytratil z bojiště a širokým obloukem se oba zařadili přímo za obrovské lodě Oriů.
Krátkou nečinnost a prázdnotu v komunikačním prostředí narušilo další převorovo zvolání: “Dvě lodě jsou přímo za námi. Musíme se otočit a použít…“
Zářivý záblesk.
“Štíty selhávají! Jejich zbraně…“
Další záblesk.
“Neee. Skáču do hyper…“
Poslední záblesk. Lokální komunikační prostředí se zhroutilo. Nejvyšší zmizel.
Galaxie Oriů, neznámá planeta, mezitím, v atmosféře
“A doprdele! Tak tohle je zlý, moc zlý,“ zaklel Mitchell na celý kokpit, když zjistil, že ho nouzový systém nemůže dostat z poškozeného letounu. Všechny tři lodě hájící stejné barvy totiž tou chvílí bojovaly na odvrácené straně planety s těžkými orijskými křižníky. Jeho letoun schytal od pozemní obrany zásah do řídícího relé na pravém křídle, a pomalu tak ztrácel kontrolu. Schytala to také manévrovací tryska na pravé straně, jejíž zdroj se vznítil a způsobil mírnou explozi. Ta narušila chod antigravitačního systému, a tudíž se ATBéčko velmi ochotně řítilo pod náporem tíhové síly k povrchu planety. Senzorová obrazovka ukazovala jen šum a většina pomocných řídicích systémů byla taktéž mimo hru. Mitchell pevně uchopil knipl a snažil se alespoň částečně zkorigovat trajektorii letu, která nebyla příliš příznivá. V tu chvíli se čumák letounu prodral skrz poslední lavinu mračen, které zakrývaly výhled na povrch planety. Cameron spatřil přímo pod sebou dostatečně širokou řeku, táhnoucí se až za obzor, a v hlavě se mu okamžitě zrodil plán na nouzové přistání. Aktivoval záchranný maják vysílající na bezpečné frekvenci a připravil se na střet s vodní hladinou. Řeka byla široká alespoň třicet metrů a byla pořádně rozbouřená. Za bombardérem se táhla linie černého dýmu z doutnající trysky a on se nekontrolovatelně pokládal do neklidného vodního toku.
Když byl letoun těšně nad hladinou, pravé křídlo zavadilo o zvedající se vlnu a celý stroj se následkem toho otočil kolem své osy a zahučel kabinou dolů pod vodu. Ta byla pevně hermeticky uzavřená, a dovnitř proto nepronikla ani kapka. Stroj se ale nezastavitelně poroučel ke dnu, plukovník neměl moc času. V rychlosti si ještě vzpomněl na záložní pistoli a detektor známek života. Obě vyštrachal z nouzového balíčku a páčkou nalevo se chystal otevřít kabinu. Chvíli před tím se ještě zhluboka nedechl a pak už jen vystřelil k vodní hladině jako delfín.
Jakmile se dostal nahoru, všimnul si, že voda kolem něj je zakrvácená, což přiřkl svému, podle jeho lékařského úsudku lehčímu zranění na spánku. Vydal se ale k pevnině. Když doplaval k útesům, zachytil se za jeden z výstupků a vyhoupnul se nahoru. Rozhlédl se kolem sebe a záhy spatřil ženu, krásnou ženu, stála asi třicet metrů před ním, oděná byla takřka do ničeho, a přesto nebyla nahá. Mitchellovi byla velmi sympatická, jako by ji odněkud znal, jako by ji už někdy viděl. Jen si nedokázal vysvětlit, co dělá právě tady. I přes to všechno ho za ní něco táhlo. To, že ji spatřil, přisuzoval nejspíše svému zranění, i tak se však bez ostychů vydal přímo za ní, a když už jí byl téměř na dosah, zmizela jako pára nad hrncem. Cam se stál chvíli na místě, zcela očarován z toho, co právě viděl, když najednou se ze skály nad ním odlomil kus útesu, a kdyby plukovník však neuskočil, spadl by přímo na něj. Kámen dopadl na skálu a odkryl nevídaný úkaz. Pod nánosem prachu a písku se totiž ukrýval zrezlý železný poklop. Mitchell byl zvědav, co ukrývá, a tak ho obezřetně otevřel a nakouknul dovnitř. Nespatřil nic než černočernou tmu. Zapnul tedy svítilnu na své pistoli a kužel světla v zápětí osvítil zchátralý dřevěný žebřík, který vedl přímo dolů do temné šachty. Cameron ještě chvíli pročesával svítilnou prostor pod ním, když v tu ránu znovu zahlédl tu ženu, která ho sem přivedla. Přestal se tady rozmýšlet a okamžitě začal lézt po žebříku dolů.
Doskočil dolů. Šachta byla velmi vlhká a chladná, stejně tak jako Mitchell, který se ještě nevzpamatoval ze své koupele. Žena byla však zase pryč. Cam se rozhlédl kolem sebe, a když uznal, že tu není nic k vidění, vydal se jediným možným směrem kupředu. Temná jeskyně se táhla podzemím dobrých pět minut, ale nakonec přece jen měla svůj konec. Plukovník dorazil ke dřevěným dveřím, které nebyly, stejně jako žebřík, po kterém slézal, v nejlepším stavu. I proto nebyl problém je vyrazit a záhy se objevit ve skromné, kamennými dlaždicemi vykládané místnosti. Mitchell objevil další dveře, které byly protentokrát zcela bytelné, a dovedly ho do příjemně zařízeného domu s kamny, komodou, stolem a několika židlemi. Plukovník sice zcela nechápal, kde se právě nachází, ale zvědavost ho vedla dál, přesněji do další místnosti, která svým zařízením připomínala pracovnu. U stěny stála mohutná knihovna a všude se válelo spoustu svitků, zápisků a také starého harampádí, tedy nic, co by upoutalo Cameronovu pozornost. Dům se však zdál celkem rozlehlý, jelikož objevil další místnost, tentokrát zcela odlišnou. Na stěně visela stříbrná křižácká helma a přes židli bylo přehozeno také brnění. V rohu stála opřená tyčová zbraň a na malém stolku ležela omračovací pistole. Návštěvník domu byl udiven a kousky skládačky začaly pomalu zapadávat. Jediné, co stále nesedělo, byla přítomnost oné neznámé, a plukovníkovi přece notoricky povědomé dívky, jež se po Camově návratu do první místnosti objevila venku za oknem a upřeně se na něj dívala. Chtěl za ní okamžitě vyrazit, ale k podlaze ho přilepila přítomnost celé jednotky křižáků, která v čele s převorem pochodovala kolem domu. Když dusot křižáckých bot zmizel v dáli, vykoukl Mitchell znovu opatrně z okna. Svou starou známou však již nespatřil. V tom se mu však v hlavě zrodil další plán.

Galaxie Oriů, neznámá planeta, o deset minut později
Muž v křižáckém brnění a s tyčovou zbraní v ruce se nechal přenést transportními kruhy na jedinou funkční platformu a poté se bez ostychu vydal přes široké náměstí, na kterém se právě do formace šikovalo alespoň sto vojáků. Na vyvýšeném pódiu stál převor a k velkému počtu křižáků sebejistě promlouval. Nikde však nebylo ani stopy po jakémkoli rozruchu či přípravě k boji, což bylo vzhledem k okolnostem velmi podivné, zdálo se, jakoby tu probíhala každodenní rutina. Křižák procházel kolem vysokých věží, paláců i kasáren, v dáli zahlédl také několik těžkých křižníků, kterak líně ležely na zemi. Nad jeho hlavou také občas prolétla nějaká stíhačka nesoucí náklad. Všude se potulovaly skupiny křižáckých bojových uskupení a také osamocení převorové. Jeden z křižáků klusal zcela bez doprovodu k jedné z větších budov, kolem které se shromažďovalo množství vojáků a také všemožného materiálu, sem tam tu také přistála stíhačka. Voják šel zcela přímo, neohlížel se doprava ani doleva, zdálo se, že míří pouze za jediným bodem. Když dorazil ke třípatrové kruhové budově, opatrně ji obešel, aby se vyhnul společnosti, a snažil se do ní vniknout zadním vchodem. Přejel rukou po senzoru, ten ale varovně zapípal a nechtěl dveře otevřít. Až napotřetí se jako zázrakem otevřely a voják vešel dovnitř. Poté po pravé straně zahlédl schody, po nichž se vydal do druhého patra. Přímo proti schodům uviděl vchod, do kterého nakoneci vešel. Místnost byla plná obrazovek, všude něco svítilo a blikalo, uprostřed stálo křeslo, v němž seděl zády ke křižákovi otočený převor, který na účet vojáka pronesl: “Co tě sem přivádí…Camerone Mitchelle?“

Galaxie Oriů, oběžná dráha
Na orbitě již v poklidu pluly vraky zničených orijských lodí, zatímco trio těch pozemských se usadilo v bezpečné pozici nad planetou a zahájilo důkladný průzkum přilehlé polokoule. Korolev vypustil malé průzkumné satelity a nechal je dělat svou práci, když v tom senzory ohlásily přítomnost vracejících se letek stíhačů a bombardérů. Velitel perutě otevřel komunikační spojení mezi mateřským plavidlem a začal okamžitě podávat hlášení: “Pane, podařilo se nám zlikvidovat všechny nepřátelské letouny. Snažili jsme se pokračovat do atmosféry planety, ta však byla chráněna automatickým systémem. Několik děl jsme sundali, ale poté, co jsme ztratili plukovníka Mitchella, jsem raději zavelel k ústupu. Sami to tam nezvládneme. Ti bastardi stále kladou odpor. V jediném sektoru jsem napočítal hned několik opevněných stanovišť. Zdá se, že nemáme ani zdaleka vyhráno.“
Caldwell přitakal, že rozumí a dodal: “Máte povolení se nalodit.“ Poté se otočil na Taylora, který jen stroze oznámil: “Hangár B, rampa 2.“
“Rozumíme, pane.“
Ihned poté se ještě jednou ozval Teylor: “Plukovníku, zachytili jsme nouzový vysílač. Podle bezpečnostních kódů jde o Mitchella. Signál přichází z druhé strany planety.“
“A jeho lokátor?“ vypálil okamžitě Caldwell.
“Nelze lokalizovat.“
“Jak je to možné, když tu máme to nouzové volání?“
“Stále nemáme dostatečný přístup k odvrácené straně planety, senzory tam neproniknou, a proto nejsem schopen vám odpovědět, pane. Mohu jen tipovat.“
Na můstku se najednou, jako rána z nebes, ozval neznámý hlas, který vycházel takřka odevšad a přeci odnikud. Byl velmi frustrující a skličující, zkrátka…šel z něj strach: “Zato já vám to mohu říci naprosto přesně.“
“Co to má znamenat, Taylore?!“ zvýšil Caldwell okamžitě hlas.
“Nemám tušení, pane, ztrácím kontrolu nad všemi systémy. Celkové selhání…“
“Vypnout hlavní počítač,“ nařídil bleskově velitel Daedala.
“Příliš pozdě…“
Na můstku i po celé lodi v tu chvíli vypadla světla, všechny ovládací panely v okamžiku zatuhly a do ovzduší se začal hnát kyslík ze záložních zdrojů, loď se pohybovala pouze setrvačností. Stejná situace zavládla i na ostatních plavidlech. Do všeho toho zmatku a křiku se tam objevila také zářící postava oděná v tmavém rouchu, jíž nebylo vidět do obličeje. Všichni ztichli, jen Daniel Jackson se ozval: “To snad ne…Anubis.“
“Panebože, co to je, kde se tady vzal,“ zamumlal Caldwell pouze ke svým asistentům napravo a nalevo.
“Vaše přítomnost zde je nanejvýš troufalá, ani netušíte, s čím si to vůbec zahráváte. Síla, proti které stojíte, je mnohem větší, než si vůbec dovedete představit. Vy i každý člen vaší ubohé civilizace je zatracen, předurčen pouze k otroctví a záhubě. Budete zničeni!“ pronesla hrozivým a naprosto suverénním hlasem zářící silueta Anubise v nadlidské velikosti.
“Tak to bylo něco,“ vyprskla Vala, která doběhla na můstek právě včas, aby stihla celé Anubisovo představení.
“Tak tohle bude ještě zajímavé,“ brouknul Daniel, který se snažil nevysvětlitelnou přítomnost Anubise nějak pochopit.
V tom můstek ozářilo další oslnivé světlo a srazilo se s hrozivou postavou Anubise, která záhy zmizela. Nahrazena byla něčím snad ještě nepředstavitelnějším.
“Cože? Carterová?!“
Každému na můstku spadla brada, nikdo nebyl schopen slova. Něco takového by opravdu nečekal ani ten největší snílek.
“Sam?“ ozval se rozpačitě jako první Daniel.
“Taky tě ráda vidím,“ odvětila a vřele se na něj usmála.
“Přes to všechno, čemu teď nerozumím, se zeptám jen na jedno: Co tady děláš?“ vysoukal ze sebe velmi tiše a zmateně Jackson.
“Nebudu chodit kolem horké kaše. Je to zlé, velmi zlé…jsem tady, abych pomohla,“ pronesla k osazenstvu můstku, které na ni stále jen tupě zíralo a nevydalo ze sebe jedinou hlásku.
Právě proto se slova ujal znovu Daniel: “Moment…musím si to ujasnit. I když budeme předpokládat, že jsi to opravdu ty a že nejsme součástí nějaké iluze, jak ses sem vůbec dostala? Co vůbec…, ničemu nerozumím.“
Carterová se znovu usmála a pak odvětila: “Jsem všemocná, Danieli. Měla jsem tu ‚čest‘, přičemž ukazovákem a prostředníkem naznačila uvozovky, “se přidat k povzneseným.“
“Anooo, taky jsem si to původně myslel, ale víš. Je to, jak bych to jen řekl…,“ soukal ze sebe trošku skepticky Daniel, ačkoliv si z toho Sam evidentně nic nedělala.
“Ačkoliv to neříkám ráda, hodně věcí se teď změnilo a já mám prakticky volnou ruku.“
“Jak to myslíte, plukovníku?“ ozval se najednou Caldwell, který se už konečně probral s prvotního šoku.
“To, co jste před chvílí viděli, to byl…“
“Anubis,“ dokončil Carterovou Daniel, “my víme, už jsme spolu měli tu čest.“
“Ano, byl to Anubis. Nevím, jak to dokázal, ale podařilo se mu porazit Omu de Sal, obelstít všechny Antiky a utéct z Mléčné dráhy. Přímo sem, do orijské galaxie. Ukradl energii, co tu zbyla po Oriích a rozhodl se ji využít k ovládnutí jejich armády.“
“Hou! Hou! Nějak moc novinek najednou. To nám chceš říct, že se tu energie, co zbyla po všech Oriích, jen tak povalovala?“ zastavil Samino vyprávěni Daniel, který si potřeboval ledacos ujasnit.
“Není to tak jednoduché, ale ve zkrácené formě máš pravdu,“ odvětila vlídně, stále se vznášejíc asi půl metru nad zemí.
“Takže tu máme novou Adriu?“
“Ne tak docela,“ vyvrátila Sam první tragický scénář, “obyvatelstvo galaxie bylo již o nepravosti Počátku přesvědčeno Archou. Proto by bylo pro Anubise velmi těžké je tímto způsobem znovu ovládat. Využil tedy své ohromné moci, aby získal kontrolu nad orijskými armádami.“
“Proč to všechno vůbec dělá? Když opomenu to, že je to gou’ald a neustále dychtí po moci. Je to přece povznesená bytost…to mu nestačí?“ vyzvídal neustále Jackson.
“Evidentně ne, je v tom něco osobního. Mléčná dráha a hlavně Země je pro něj jako trn v patě. Nemůže se smířit s tím, že ji neovládl a nezotročil. On chce být uctíván, a to jako obyčejný povznesený nedostane,“ odpověděla povznesená plukovnice na doktorův dotaz. “A jestli dovolíš, budu pokračovat.“
“Ale jistě,“ přitakal Daniel a naznačil gestem ruky, ať pokračuje.
“Ať už se to zdá jakkoli bláznivé, na převzetí kontroly nad lidským tělem je třeba hodně energie. A čím je jedinec silnější, tím je to pro povzneseného těžší a náročnější. Když už Anubis ovládal téměř všechny křižáky, vzpomněl si na Dociho. On byl nejsilnějším článkem celého orijského společenství. Podle Anubisova plánu měl vést invazi do Mléčné dráhy. Něco jako Orisai v mužské podobě. Situace se ale zvrtla. Doci viděl, že Anubis představuje zlo, a nechtěl se proto vzdát. Konec této historky už znáte. Vyprávěl vám ji Fannis.“
“Ano, máte pravdu, tehdy jsme měli štěstí. Do navigačního počítače se samy zadaly koordináty. Jinak bychom byli ztracení,“ dopověděl jen mimoděk Caldwell a poté se zarazil a rozhlédl po osazenstvu můstku.
“Opravdu si myslíte, že se tam zadaly samy?“ zachichotala se Sam, “jak jsem říkala, jsem tady, abych pomohla.“
“To jste byla vy?“ vysoukal ze sebe nevěřícně Caldwell.
“Ano, opravdu myslíte, že se dějí takové náhody?“ zavtipkovala Carterová.
Už se pomalu zdálo, že se napětí a stres na můstku začíná snižovat, když v tom Sam znovu zvážněla: “Je tu ještě jedna věc, kterou jsem vám neřekla.“
Všichni začali tušit nejhorší.
“Anubis si ještě před ovládnutím orijských vojsk udělal zastávku v Mléčné dráze…zlikvidoval všechny povznesené Antiky.“
“A vás ušetřil?“
“Také tomu nerozumím. Možná mě nemohl najít, možná se semnou nechtěl zahazovat, asi jsem mu nepřipadala jako vážné riziko. Byla jsem ale dost chytrá na to, abych potají odebírala energii, která tady po Anticích zbyla. Proto situaci nevyřešil radikálněji. Nedokáže mě porazit. Bohužel ani já jeho. Jsem silnější než on, protože využívá většinu své energie na ovládání armády, ale můžeme se pouze přetahovat. Sama ho nikdy nezničím.“
Nálada na můstku znovu klesla pod bod mrazu. Současný stav se zdál být bezvýchodný. Takovou sprchu opravdu nikdo nečekal. Sam pohlédla na zdecimované výrazy všech svých blízkých a poté se dala znovu do řeči: “Teď vás ale budu všechny potřebovat. Než tuto galaxii opustíme, máme tu ještě jednu práci, která nesnese odklad.“
“O čem to mluvíš, Sam?“ zeptal se Daniel, sundal si z nosu brýle, protřel si oči a poté vrátil svoje okuláry na správné místo.
“Nedovedla jsem vás sem pro nic za nic. Pod námi leží Anubisova centrální planeta. Vyrábí tam lodě, cvičí vojáky, je to sídlo mnoha převorů, sklad surovin, opravna lodí. Jednoduše je to hlavní uzel této galaxie, která je již orijskými vojsky zcela pod kontrolou. Zničením této planety však zasadíme Anubisovi pořádnou ránu. Je tu ovšem háček… Jakmile to uděláme, budeme odsud muset hned z několika důvodů okamžitě zmizet. Nebudeme mít moc času.“
“Tak to ale děláme vždycky,“ oponoval Caldwell.
“Tak rychle opravdu ne. Věřte mi. Jestliže zlikvidujeme celou planetu, Anubisovi se uvolní velké množství energie, kterým držel místní vojáky a hlavně převory v šachu. Pokud si to stihne uvědomit, může mě okamžitě napadnout a možná i porazit. Proto musíme celou operaci dokonale načasovat.“
“Jak to tedy provedeme?“ ozval se Caldwell s nadějí v hlase, že bude konečně moci využít vůdcovských dovedností.
“Plánování nechtě na mně. Mám dole svého člověka,“ střelila Sam po Caldwellovi šibalský úsměv a dala se do vysvětlování.
Galaxie Oriů, Anubisova centrální planeta, nedaleko Mitchellovy poslední známé pozice
Skupina přibližně dvaceti vojáků pochodovala v ucelené formaci, v jejímž středu vedla svého vězně. Měl pevně spoutané ruce za zády a přes hlavu měl hozený pytel. V okolí stovek metrů nebylo kromě nich ani živáčka. Jen v dáli se tyčila osamocená vysoká věž, ke které skupina evidentně mířila. Její vrchol se ztrácel v ranním oparu, a proto bylo docela těžké odhadnout, kam až monumentální stavba sahá. Na západ i na východ, asi dva kilometry od jejich pozice, se táhly jehličnaté lesy, které celou oblast uzavíraly. Slunce bylo ještě ospalé a teprve se začalo drát na obzor. Jedině dusot křižáckých bot narušoval naprostý klid a ticho v této odlehlé lokaci. V tom se, naprosto znenadání, mezi vojáky objevil sloupec bílého světla a pohltil vězně, kterého jednotka střežila. Křižáci zůstali stát jako opaření, hned na to ale zaujali bojové postavení a s tyčemi namířenými před sebe čekali, co se bude dít dál. Záhy přišlo vysvětlení. Napravo i nalevo se odmaskoval pozemský bombardér. Oba černé stroje se chvíli nečinně vznášely asi pět metrů nad zemí, než křižáky popadl amok a začali po nich pálit. Střely z tyčových zbraní se ale neškodně odrážely od štítů. Vojáci v naleštěných stříbrných zbrojích poznali potíže a dali se na úprk. V tom přední kanóny bombardérů ožily a začaly do hloučku nebohých vojáků chrlit desítky a stovky energetických střel, které propalovaly křižácká brnění a bez milosti vraždily i jejich nositele. Když sebou o zem třísknul i poslední voják, oba letouny se znovu zamaskovaly a zmizely.
Galaxie Oriů, Anubisova centrální planeta, o 5 minut později
Trojice pozemských letounů se stále maskovaná snesla na travnatý palouček, který ležel hned vedle hustého lesa. Nalevo od něj senzory lokalizovaly centrum města a směrem na sever stála podle hloubkového skenu orbitálních sond ohromná budova s masivním energetickým výdejem. Přistání bombardérů pořádně rozhoupalo vysokou trávu a mírně zamávalo s větvemi jehličnatých stromů, které byly nápadně podobné pozemským jedlím a borovicím. Z prvního kokpitu, jenž se se zasyčením otevřel, mrštně vyskočil pilot a hned spěchal k místu zbraňového operátora, na němž seděl muž s pytlem přes hlavu. Důstojník mu z hlavy pytel sundal a vyndal roubík z pusy, poté mu pomohl se vysoukat ven a nožem mu rozřízl pouta.
Mitchell chvíli mhouřil očima, než se jeho zorničky přizpůsobily na, o poznání silnější světlo, než se mu dostávalo v pytli. Poté se rozhlédl po krajině, následně i po ostatních vojácích, kteří současně vylézali z letounů: “Díky moc, chlapi, až budeme doma, zvu vás na rundu,“ poděkoval upřímně Mitchell a hned pokračoval: “Jak jste mě odtamtud vůbec dostali?“
“Upravili jsme nouzový transportér z ATBéčka tak, aby fungoval na obráceném principu. Místo aby vysadil pilota na povrch, tak ještě jednoho nabral.“
“Skvělý nápad. Jaký je vůbec plán? Proč neletíme na Daedala?“ ptal se mírně rozrušeným tónem plukovník, zatímco si stimuloval odřená zápěstí.
“Jdeme udělat ka-boom…ostatně, to je naše práce,“ zavtipkoval jeden ze seržantů.
Mitchell pohledem přejel svou jednotku, navlečenou do speciálních armádních souprav, poté zhodnotil svou promočenou kombinézu a tázavým pohledem střelil po seržantovi, se kterým se dosud bavil.
“No, jasně!“ a popošel o pár metrů dozadu, “Jamesi, vyložte to.“
Poté se vydal k jednomu stále zamaskovanému letounu, z jehož záďové části vytáhnul bednu s insigniemi Aliance. Položil ji před Mitchella, na boční dotykový panel přiložil svoji dlaň a celý box se posléze otevřel.
“Takže co tu máme,“ zamumlal si spíše pro sebe, “M dvacet sedmička, zkus ji,“ a hodil samopal po Mitchellovi, který si ho se zalíbením začal prohlížet, “tři režimy střelby…automat, dávky a jednotlivé, EO Tech zaměřování,“ na chvíli se odmlčel, “klasická červená tečka, šestinásobný zoom, infračervené a tepelné spektrum, pak prodloužené dvojité zásobníky na pětatřicet ran, speciální střelivo z Kanady, prý se na to specializují,“ zasmál se urostlý člen speciálních jednotek a poté se dal znovu do výkladu: “Špička je potažená tvrzenými vlákny, prorazí prakticky vše. Kolimátor s dosahem padesáti metrů plus laser…viditelný pouze těmito brýlemi,“ dořekl svou myšlenkou a hned z bedny vyndával již zmiňované brýle, které Mitchellovi také podal, “úsťová brzda pro snížené skákání zbraně. Co ty na to?“
“Myslím si, že je to dost slušné. Co tam máš dál?“ byl zvědavý Cam, jako by otvíral vánoční dárek.
Seržant převzal od svého kolegy další bednu, stejným způsobem ji otevřel a šibalsky se zasmál: “Věděl jsem, že se ti to bude líbit…EMP, omračovací a střepinové granáty, detektory, C čtyřky a taky můj druhý favorit…poloautomatická brokovnice, zásobník s kapacitou třiadvacet patron, každý je naplněn čtyřmi explozivními projektily s bočními křidélky pro větší tržné rány, prodloužený dostřel, laserové zaměřování, odlehčené tělo.“
“Tomu říkám nadílka,“ zasmál se i plukovník, když viděl, co všechno s sebou seržant Woods přinesl, “takže kudy?“
“Kudy?“ vyjekl zmateně Woods, “říkala, že to prý budeš vědět ty.“
“Já?“ vyklopil ze sebe stejně nechápavě plukovník. “A říkala? Kdo?“
Galaxie Oriů, Anubisova centrální planeta, povrch
“Žádné další iluze?“ zeptal se roztržitě Woods, který se držel těsně vedle Mitchella, “plížíme se tudy už pěknou chvilku.“
“Starala se o nás doteď, proč by to teď odpískala?“ snažil se vyvracet pochyby plukovník.
“Co já vím, ona je ta všemocná povznesená,“ zavtipkoval seržant a rozhlédl se kolem sebe, “ještěže máme ty pilulky, senzory by nás už dávno odhalily. “
“Však víš, že s tou mocí je to…“
“Jasně vím, už jsem to slyšel,“ nenechal Camerona domluvit Woods, “je to všechno relativní.“
“Ačkoliv se teď brodíme v pěknejch sračkách, musím říct, že místní krajina je opravdu pozoruhodná,“ vstoupil náhle do diskuze další člen jednotky, kapitán Jack Miller.
“To každopádně…pro biology to tady bude rozhodně zajímavé, až tu odpálíme ten generátor,“ odvětil další voják a koutky mu už cukaly.
“To rozhodně,“ přitakal Woods, načež se všichni rozesmáli.

Čtyřčlenná skupina obezřetně postupovala podle posledních známých pokynů. Plížili se širokým korytem, které se před nimi větvilo na dvě. Ke kotníkům jim sahala voda, která zaplavovala téměř celou plochu, a jediným úzkým ústím proudila do malého špinavého jezera. Napravo i nalevo se tyčily skalní útesy, které byly zřídka osázené nějakým keřem či zakrslým stromem a táhly se podél celého koryta. V jednom zúženém místě blokovalo průchod několik spadlých stromů a balvanů, které se evidentně utrhly ze skalního masivu napravo.
“Stát!“ zavelel Mitchell a stejně jako celá jeho jednotka zaklekl a rozhlédl se kolem, zajistil oblast a dvěma mužům dal najevo, ať se porozhlédnou po okolí, “Frede, jak to vypadá u vás nahoře?“
“Žádná aktivita, pane, ani známky po výbušninách. Vypadá to na přírodní nehodu.“
“Rozumím, půjdeme skrz. Mějte oči na stopkách.“
Když se jednotka znovu seskupila, začal se Mitchell opatrně prodírat úzkou škvírou mezi padlými stromy a všudypřítomných pichlavým jehličím. Zbytek ho následoval.
Po několik dalších minut se scénář neměnil. Po úboční se objevilo několik jeskyní, které ale za pár metrů znovu ústily ve stále se zužujícím korytu. Po zemi se válely balvany, klacky, v méně zamokřených místech rostly také bohaté, kapradinám podobné zelené rostliny. Hladina vody i její průtok se zvýšil a bažinatý podklad se postupně transformoval na chudší říčku. Mitchellova vysílačka se ozvala: “Pane, tady Fred, tepelný senzor lokalizoval zvýšenou aktivitu. Mám tu také slabší radioaktivní záření, zatím jen alfa. Vypadá to, že se blížíme. A ehm…také tu mám jeden cíl.“
“Tady Mike, potvrzuji, také tu mám jednoho. Je sám.“
“Ujistěte se, že v dosahu není nikdo další. Odstraňte je naráz a potichu.“
“Rozumím.“
“Rozumím.“
Fred i Mike si dali na dálku znamení, oba se výhodně ukryli a ve stejný okamžik odpravili oba strážné. Jejich pušky pouze tlumeně štěkly a oba křižáci se zhroutili k zemi.
Když kontrolovali jejich těla s prostřelenými lebkami, narazili také na konec skalního převisu, z něhož vyselo množství lián, Fred také spatřil mohutný strom, který byl vrostlý do skály, a jeho koruna se tyčila ještě pár metrů nad ním.
“Ochozy tady končí, pane.“
“Rozumím, slaňte se dolů a připojte se k nám. Základna je na dosah.“
Fred i Mike, kteří měli doposud celé údolí, jímž jednotka procházela, jako na dlani, museli svoji výhodnou pozici chtě nechtě opustit. Výstupek se nacházel ve výšce zhruba devíti metrů. Skok bez jištění tedy nebyl možný. Fred aktivoval naviják a položil ho na zem. Ten se přiškvařil k podkladu, a jakmile jeho dioda změnila barvu z červené a oranžové na zelenou, začal se spouštět dolů, stejně jako Mike. Zbytek jednotky jistil celou oblast. Když oba dosedli nohama na pevnou zem, lanko se odpojilo. Zadáním příkazu do PDA na pravém předloktí se naviják roztavil a lanko si oba schovali. Jednotka v plném počtu poté pokračovala kolem obrovského masivu, který rozvětvoval koryta, vlevo.
Po pár minutách chůze dorazila jednotka konečně k základně. Radiolokátory i biometrické senzory bily už několik minut před tím na poplach. Nad hlavami jim také proletěla eskadra stíhaček, jež odstartovala právě z nadzemního komplexu, ke kterému se blížili. Šestice mužů se v maskovaných oblecích plížila na vyvýšené místo, z něhož měli hlavní bránu jako na dlani. Mitchell odhrnul větve a klestí, které bránilo ve výhledu, aby si mohl udělat obrázek o situaci. Ihned poté poslal Millera, aby jim jistil záda. Woods mezitím použil dalekohled k označení všech cílů a strategických bodů do osobních počítačů, které dokázaly vymodelovat 3D plán pro snazší průchod s co nejmenším rizikem prozrazení. Vyznačil také cesty strážných, které se, jak se po delším pozorování ukázalo, v ustálených intervalech opakovaly.
“Deset pohyblivých hlídačů, šest v pozoru u brány, dvě strážní věže se stacionárkou, otevřené prostranství, ze stran obklopené vyvýšeninami, minimum míst ke krytí, vyztužená brána. Jeden strážný se zpomaluje, potencionální cíl. Zbytek drží formaci. Přímý útok nepadá v úvahu. Podle Carterové není jisté, jestli bude fungovat transport….nějaké návrhy?“
“Všechny naráz je nikdy nedostaneme,“ strachoval se Fred, “a násilím to nepůjde, budou tam mít extrémní zabezpečení.“
“Souhlasím…chce to něco originálního,“ nadhodil Cameron a zamyslel se.
Galaxie Oriů, Anubisova centrální planeta, nedaleko energetického střediska
“Dobrá, tak to rozjedeme. Millere, jdi na to.“
Světlovlasý důstojník pouze s nožem v ruce stál už pěknou chvíli zcela nehybně v hustém křoví a pozoroval svou oběť. Když se vybraný křižák zastavil, vyskočil Miller z křoví, zacpal mu rukou pusu a nožem mu bez milosti podřezal hrdlo. Všude kolem byla spousta krve, smrt však byla okamžitá. Odtáhl jeho tělo stranou a v bezpečí z něj začal sundávat lesklou zbroj. Když byl hotov, prolezl křovím zpátky na svoji původní pozici, a jakmile počítač ohlásil správný čas, vynořil se ven a nahradil místo své oběti. Nenápadně se vytratil a došel ke vstupnímu terminálu hlídkové věže. Vkročil na osvícený podstavec a paprsek ho přenesl nahoru.
“Zdravím tě,“ vypadlo z Millera, když spatřil uleknuvšího se křižáka, “střídání směn.“
Ten se jen divně zamračil.
“Jdu tě vystřídat,“ houknul Jack s úsměvem od ucha k uchu.
“Cože?“ vystřelil zcela nechápavě křižák.
“No, tak ne…,“ odsekl Miller a jediným rychlým pohybem mu zlomil vaz. Opatrně složil jeho tělo k zemi a přesunul ho na transportní podstavec. Paprsek znovu zazářil a tělo bylo pryč.
Woods, ležíc ve vysoké trávě, pozoroval celou situaci pomocí dalekohledu, a dokázal tak načasovat akci na sekundu přesně.
“Teď!“ špitnul do vysílačky tak, aby ho Mitchell slyšel, ale aby ho neprozradil.
Cameron využil prázdného prostoru na prostranství a v pokleku se proplížil k věži. Vklouznul dovnitř, popadl mrtvolu a čekal na znamení.
“Teď!“ zazněl znovu Woodsův hlas v jeho sluchátku.
Mitchell vyběhl s tělem křižáka ven z interiéru věže, nikým nepozorován přeběhl přes náměstíčko a okamžitě se ukryl za jedním z náspů. Opatrně vykouknul, a jakmile naznal, že je vzduch čistý, ztratil se úplně.
Stáhnul z křižáka brnění, sebral jeho hůl a opatrně se proplížil k Fredovi, který čekal za jedním z balvanů opodál.
“Tak jdeme,“ zašeptal a namířil tyčovou zbraň na Freda. Ten okamžitě, zvednuv ruce nad hlavu, zesinal v obličeji.
Plukovník dovedl Freda přímo před bránu, kde si ho všimnuli ostatní křižáci.
“Kdo to je?“ vykřikl jeden z nich, zatímco se začali ostatní scházet kolem.
“Našel jsem ho, jak slídil kolem. Je to jeden z nevěřících.“
“Musíme ho odvést za převorem,“ rozhodl křižák rázně.
V tom se za jeho zády ozvala silná exploze, která s sebou vzala i další tři křižáky, jejichž kousky těl byly rozmetány po okolí. Křižák sebou trhnul a instinktivně si kryl hlavu. Chvatně se rozhlédl a spatřil křižáka, který vyslal z kanónu druhou dávku do davu běsnících křižáků.
“Palte po něm!“ zařval, když v tom vytáhl Miller z kapsy pistoli a okamžitě ho odprásknul. Mitchell pro změnu nabil tyčovou zbraň a trefil další dva, když v tom se z dálky ozval tlumený táhlý výstřel, který provrtal strážnému na druhé věži hlavu. Ihned poté se začala z mnoha dalších míst sypat salva z automatických pušek, která vyřadila zcela zaskočené křižáky během několika sekund.
“Tohle už bude k ničemu,“ zanadával si Cameron sám pro sebe, strhávajíc ze sebe stříbrnou zbroj. Z okolí se za chvíli vyřítil zbytek plukovníkova týmu a zajistil oblast. Všude leželo množství mrtvol, odhozených tyčových zbraní a na zemi dvě sežehnuté šmouhy od výstřelů z děla.
“Skvělá práce chlapi, ale nemáme moc času. Ten výstřel musel přilákat pozornost. Mike a Ryan zůstávají tady, připraví únikový plán. Zbytek se mnou,“ rozdal rozkazy Mitchell a vše se dalo znovu do pohybu.
Miller zaběhnul do kontrolní místnosti a zatáhl za největší páku, kterou viděl. Hlavní brána se začala se skřípěním otevírat.
Přímo uprostřed komplexu, který byl kryt polokoulí tvořenou pravidelnými šestiúhelníky, stál levitující kruhový stupínek s průměrem přibližně tři metry. V prázdnotě visely zdobené můstky z leštěného kovu, které byly navzájem spojené do čtverce, a od každého rohu směřoval jeden přímo doprostřed k plošině.
“Támhle bude transportní terminál,“ nadhodil Mitchell, když se rozhlédl po skvostném architektonickém výkvětu, “ale opatrně.“
Plukovník se vydal po lávce jako první, aby otestoval, zdali drží. Když se zdálo, že je vše v naprostém pořádku, následovali ho i ostatní. Stále obezřetně, se zbraněmi namířenými před sebe, se celá jednotka přesunula k plošině. Naskládali se na ni a Mitchell se slovy: “Proč si myslím, že je tohle špatný nápad?“ stisknul jediné tlačítko uprostřed panelu.
Jakmile je paprsek zhmotnil v neznámé hloubce, pravděpodobně pod povrchem země, zajistili nejbližší oblast. Zpoza rohu se ihned začalo ozývat několik mužských hlasů.
Woods dal znamením najevo, aby Fred s Millerem zaujali ideální pozici. Když se v jejich zorném poli objevili čtyři křižáci, vyřídili je bez mrknutí oka.
“To bychom měli, pokračujeme…tudy.“
“Jak víš kudy?“ vyzvídal Woods.
“Prostě vím,“ odsekl rázně a pohlédl nahoru.
“Áááha, to jasně!“ pochopil seržant plukovníkovu narážku a následoval ho.
Jednotka pokračovala poklusem, ale stále obezřetně stejně vypadajícími chodbami v čele s Mitchellem, jehož následoval Woods, skupinu uzavírali Fred s Millerem. Za jejich zády se za okamžik ozvala střelba a množství hlasů: “Támhle jsou!“… “Zavolejte posily!“… “Zrušte je!“
Všichni se instinktivně přikrčili, ale trvalo jim nějakou chvíli, než se dokázali skrýt za roh, což odnesl Miller.
“Doprdele! Doprdele! Dostal jsem to,“ zaklel s bolestí v hlase i obličeji.
Woods ho chytil za uniformu a odtáhl za roh, otočil se na něj a s ledovou tváří k němu promluvil: “Budeš v pořádku. Brnění tě ochrání.“
“Já jim dám…zrušte je…já zruším je!“ vykřikl mezitím Mitchell a vykouknul zpoza rohu. Kolem hlavy mu okamžitě prosvištělo několik pulzů, div ho nezasáhly.
“Sakra!“ štěknul Cameron, “není jich tam zrovna málo.“
“Frede, připrav se. Dáme jim trošku do těla.“
Woods vhodil do chodby odrazem o zeď válcovitou nádobku a v duchu napočítal do tří. Ozvalo se malé cinknutí a koridor začal být zaplavován neproniknutelným dýmem.
“Teď je čas. Přepněte na termál.“
Palba neustávala, ale pro křižáky bylo velmi obtížné, ba-li vůbec nemožné zasáhnout svůj cíl. Mitchell s Fredem opatrně vykoukli ven a přes kouř měli vojáky jako na dlani. Ze samopalů se začal ozývat tlumený rykot, z druhé strany sténání a sesouvání těl na podlahu.
“Ze senzorů zmizela poslední známka života. Můžeme pokračovat,“ informoval mezitím Woods zbytek jednotky.
“Tak padáme. Jsme už blízko.“
Vojáci pokračovali chodbou, po jejíž pravé i levé straně bylo množství místností krytých matným sklem, přes nějž nebylo vidět dovnitř. Jednotka už ve spěchu doběhla na konec a před nimi se vykreslila velká hala, v níž bylo složeno množství materiálu – beden, sudů, větších i menších krabic, pytlů a množství dalšího. Z postraních vchodů se dovnitř začalo rojit množství křižáků a neostýchali se začít okamžitě pálit. Celou halou i celým komplexem se v tu chvíli začal ozývat bezpečností alarm. Mitchell s Woodsem se okamžitě ukryli za jednu větší bednu, přes niž byl přehozený nějaký hadr, Miller a Fred si také našli svoje místečko za dvěma menšími boxy.
“Kolik jich tam sakra je?“ zařval Woods přes hluk energetických tyčí, jejichž projektily dopadaly úplně všude.
“Odhadem tak deset,“ odvětil Miller, krčíc se za skromnou bednou.
“Minimálně patnáct,“ skočil do debaty Fred a vyvrátil Jackovo předchozí tvrzení.
“Ať jich je tam kolik chce…to, že to budeme vědět, nám moc nepomůže. Má někdo nějaký plán?“ vypustil z úst trošku zoufale plukovník, který se oprávněně bál byť o milimetr zvednout hlavu, jelikož palba ani zdaleka nepolevovala.
“No, není to nic světoborného, ale co…,“ zabrumlal si spíše pod vousy Woods a odjistil dva granáty, jež opatrně vhodil někam, kde odhadoval nepřátelské ležení.
Místností se za okamžik ozvaly dva po sobě následující výbuchy. Palba na malý okamžik utichla, čehož okamžitě využil Fred a zpoza svého krytí opatrně vystrčil svou zbraň a někam před sebe vyslal pár kulek jako krytí. Stejně tak se přidal i Miller, čímž oba vytvořili dostatečně silnou krycí palbu pro Mitchella s Woodsem, kteří pomocí holografických mířidel našli skulinku mezi nákladem a jednotlivými výstřely odpravili dva křižáky. Na situaci to ovšem moc nezměnilo, palba byla stále velmi hustá a početně znevýhodnění pozemšťané nemohli opustit svoje pozice.
“Tohle nikam nevede,“ zařval Mitchell z plných plic.
“Další!“ ozvalo se odněkud, kde se kryl Miller, palba na sebe také nenechala dlouho čekat. Kulky zařinčely, prošly skrz brnění a první křižák se již kácel k zemi. Z prosklených laboratoří vybíhal jeden voják Oriů za druhým, snažíc se zastavit pozemšťany, kteří začali být vystavováni křížové palbě.

[Aiwendill]

je mimoriadne zaujímavé čítať komentáre autora ako komentuje svoj vlastný príbeh, o čom to ASI je...

pekné časti, musím uznať, že tam toho bolo fakt dosť veľa. Prečo v tom nepokračuješ? Myslím, prečo riadne nedokončíš príbeh. Trochu sa do toho začítať, aby si sa dostal do deja, potom poupravovať rozpísané časti a pokračovať ďalej... Stojí to za to!

Jsem potesen ze si autor nasel nasel cas na vydani dalsiho dilu. Doufam ze na dalsi pokracovani nebude treba cekat dalsi dva roky
Dej byl svizny, jen tak dal.

Otázka, co Antici v Pegasu ti byli taky všichni zabiti?

[Aiwendill]

keďže autor sa tu neukázal už viac ako rok, tak tento príbeh presúvam do mŕtvych poviedok...

Poslední návštěva:05 zář 2017 15:25


Aiwendill