SG: Povídky od M. - Rychlá záchrana...

Děkuju všem za krásné komentáře Nějak jsem si tímhle dílem nebyla jistá, ale očividně sklidila velký úspěch. Snad někdy bude něco podobného. Navíc, osobně doufám, že v nejbližší době se tu nějaká povídka objeví

Napiš prosím zas nějakou vtipnou

The Piko: Pracuje se na tom, ale čas mi trochu chybí . Snad brzo přibude další povídka, ale nechci nic slibovat.

Takže jak jsem slíbila jinde, dodávám povídku. Bohužel jen první část. Na druhou si musíte počkat tak 20 dní. Jedu pryč.

Povídka se jmenuje Odboj. Hlavní hrdiny bych označila Lorna a Petersonovou.
Jedná se o možnou alternativní, anebo reálnou budoucnost. Nechám si vybrat vás, které rozhodnutí se vám bude víc líbit, každopádně můj konec vaše rozhodnutí nijak neovlivní. Je tam prozrazeno dost věcí, které se můžou a nemusí objevit v budoucích povídkách(podle toho pak v budoucnu můžete posoudit, kam celý příběh spěje ).
Doufám, že se vám bude povídka líbit, za korekce děkuju DA a případné připomínky k první části hlašte pod povídku. Jakmile dorazím, ráda si je přečtu

Odboj

Část první

Silnější vítr se proháněl po pustině. Převracel písek, kameny a měnil krajinu k obrazu svému. Vyschlá, nekonečná a prakticky nudná, nezajímavá byla tahle oblast. V kamenitém podloží se objevovaly díry, které zasypaly kameny a písek. Pokud tu byla kdysi nějaká vegetace, tak už dávno zmizela, stejně jako hadi a štíři. Přes den tu teplota dosahovala kolem padesáti stupňů a v noci se blížila k nule. Kdo tu mohl žít? Nikdo. Tedy, to byl alespoň hrubý odhad.
Wraithové tohle místo zběžně prozkoumali, ale když nenašli nic zajímavého, tak už se sem nevraceli. Který blázen by tu žil? Nikdo, kdo byl příčetný. Přesto si vůdce Wraithů myslel své. Museli tu žít, věděl kdo a kde. Jejich odpor byl marný a, narozdíl od uprchlíků, on měl času dost. Jemu zbývalo dost let na to, aby z té nanicovaté Země udělal peklo. Jim? Možná nanejvýš 20 let, než je neustálá radiace zabije. Tihle uprchlíci tvořili odboj, nebo alespoň si to mysleli. Škodili, kde mohli, a snažili se eliminovat nepřátele, jenže brzy po tom, co se Země ocitla pod okupací Wraithů, tak bylo těžké poznat ty, kteří jsou nepřátelé, a ty, kteří ne.
Zrádci, práskači, kolaboranti, posluhovači a uctívači. Nikam to nevedlo. Kdo chtěl přežít, musel spolupracovat. Nikdo nikomu nemohl mít za zlé, že raději souhlasil se vším, než aby viděl umírat své blízké. Někteří si prošli peklem, přestože se snažili všemu zabránit. Přes všechno úsilí se Wraithové dostali do Mléčné dráhy. Byla jen otázka času, kdy najdou Zemi, bohatou na otroky, posluhovače a uctívače.
Atlantis padla. Zničil ji osobně doktor McKay... co vlastně následovalo? Zlatavý záblesk a radiace? Kdo ví. Mrtví nemluví. To nejhorší však nastalo o půl roku později. Lidé doufali, že se na vždy zbavili hrozby a jejich nepřátelé ze vzdálené galaxie nikdy nedorazí. Mýlili se jako vždy, ukolébáni jistotou a svou neohrožeností, a přesně do téhle situace přiletěli Wraithové. Obsadili hlavní budovy, svrhli největší vůdce, nechali veřejně popravit několik generálů. Zajali několik set lidí, na kterých následně dělali pokusy. Lidé ve vysokých funkcích byli vyslýcháni a mučeni.
Novým vládcem se stal wraithský hybrid, kterého kdysi stvořili lidé. Odplata za to, co vytvořili. Pomsta? Možná. Samotní okupanti už nebyli ty „dobré duše“, jak je někteří lidé znali. Nevysávali každého na potkání. Zbavili se možnosti krmení na lidech. Sjednotili se a povstali. Za Arsos, křičeli sborově. Jenže jejich vůdce v tom viděl něco jiného. Michael měl jiné plány. Chtěl vidět ty pijavice trpět, nikdy neměli chodit do Pegasu, tohle byl trest, jaký si zasloužili...

Silnější vítr se proháněl po pustině. Převracel písek, kameny a měnil krajinu k obrazu svému. Vyschlá, nekonečná a prakticky nudná, nezajímavá byla tahle oblast. V kamenitém podloží se objevovaly díry, které zasypaly kameny a písek. Pokud tu byla kdysi nějaká vegetace, tak už dávno zmizela, stejně jako hadi a štíři. Přes den tu teplota dosahovala kolem padesáti stupňů a v noci se blížila k nule. Přesto tu někdo žil.
Starý opuštěný vojenský komplex, kde již dávno byly ploty strženy, avšak strážní věže stále fungovaly, začal plnit jinou funkci, než na kterou byl navržen. Uprostřed kdysi oploceného komplexu se nacházela skála o velikosti několik mil. Některé šachty naznačovaly, že se zde kdysi něco těžilo. Polorozpadlé budovy ze dřeva tiše vrzaly a staré nepoužívané nástroje, auta a různé přístroje stály netknuté, alespoň na první pohled. Jediné, co vypadalo, že sem nepatří, byly Jumpery, které hrdě stály ve stínu skalního „nádvoří“. Při pořádnějším pohledu by si pozorovatel všiml, že se sem tam ve stínech odehrává pohyb.
Něco těžkého s tichým „puf“ dosedlo do volného místa a zvedl se oblak prachu. O chvíli později se na místě objevil jeden Jumper. Jeho barva hovořila něco o tom, že jeho slavné časy už dávno nejsou. Nějakou dobu se nic nedělo a pak se otevřely dveře. Vystoupila z nich žena menší postavy s brýlemi s vojenskou obuví a oblečením, které pod sluncem a pískem změnilo svou barvu na neutrální. Hnědé vlasy měla stažené do pevného copu. Přes celý obličej měla jizvy. Mohla se kdysi usmívat, ale v její tváři bylo něco zvláštního. Chuť po pomstě? Zoufalství? Nebo snad Rezignace? Sama na to ještě nepřišla.
Povzdechla si a čekala, než někdo přijde. Sehnala nějaké vybavení a bylo potřeba jej uložit. Nakonec zadala celou práci procházejícímu doktoru Emersonovi a sama se vydala hledat Lorna. Zajímalo ji, kde se ten „starej podrazák“ schovával. Ráda mu tak říkala, i když mu teprve táhlo na pětačtyřicet. Taky nepatřila mezi nejmladší.
Našla ho ve sprchách (dala na tip Williama), kde voda často ani netekla. Když sem poprvé přišli, tak nic nefungovalo a voda patřila jen mezi sen. Trvalo jim den, než, k všeobecné úlevě, zprovoznili celý vodovodní systém. Nikoho ani tak netrápila otázka toho, co budou pít, jako spíš toho, co s jejich vůní udělá pár dní na slunci. Jen potřásla hlavou a vešla. Kdo se staral o to, jaký panáček je na dveřích? Ona nikdy, kdysi ano, ale teď už ne.
Prošla šatnami a zamířila ke sprchám, ze kterých se ozýval zpěv. Snažila se nevybuchnout smíchy. Zamířila dovnitř. Opřela se o vlhké dřevěné dveře a čekala, až si jí někdo všimne. Sama se bavila tím, že sledovala doktora Sanderse, který si pobroukával a zpíval. Snažil se do toho zatáhnout i bývalého majora, avšak ten jej doplňoval jen bručením.
„Pánové,“ zavolala, když ji to přestalo bavit.
Doktor vypískl jak ženská a prohlédl si ji pohoršeným pohledem. Kdyby se alespoň vysvlékla, ale takhle? Evan jen pootočil hlavu a protočil oči. Tak, aby to viděla. Pak se vrátil k předchozí činnosti, stání pod horkou vodou.
„Evane,“ dožadovala se žena mužovy pozornosti. „potřebuju s tebou mluvit, ale vážně netuším, jestli mě vnímáš, když jsi ke mně zády...“ Musela se ušklíbnout, když vypnul vodu a omotal si kolem pasu ručník. Prošel kolem ní do šatny a sedl si na rozvrzanou lavičku. Začal nervózně podupávat nohou. Sedla si k němu a spustila: „Po cestě sem z loupeživé výpravy jsem si všimla dalšího zničeného města. Dochází nám zásoby, tak jsem pro „nákup“.“
Voják si povzdechl. Tušil, kam tím míří. Chtěla, aby letěl s ní a pomáhal jí hledat gumové bonbóny. Tedy kromě jídla, oblečení a všeho. Navíc určitě poletí více Jumperů a každý si něco vybere. Hlavní je, aby to šlo rychle. „Ráda bys zase něco na sebe?“ Uchechtl se a začal se oblékat. „Ale pamatuj, kreditku Ti nedám.“ Pak nakoukl do sprch. „Tome, má žena chce jet nakupovat, tak pohni zadkem, pokud chceš taky!“
„Super, potřebuju do nemocnice, dochází mi anestetika a opiáty!“ zazněla odpověď.

V kanceláři prezidenta Spojených států bylo živo. Za krásným, dřevěným a na zakázku dělaným stolem seděl wraithský hybrid. Nohy v těžkých kožených botách měl hozené na stole a prohlížel si nějaký papír.
„Kde jste ji viděli?“ staral se. Zuzana Petersonová mu začínala pomalu lézt na nervy, Nejenom, že mu „její“ organizace četla zprávy, ale taky mu sem tam připravili nějaké to překvapení.
„Někde v horách,“ odpověděl Wraith. Michael protočil oči.
„To vím taky!“ štěkl. Vstal a nervózně přešel po místnosti. Pohlédl na jeho pomocníka. „Doveďte mi sem generála Brisoma.“
„Ano, pane,“ hlesl Wraith a hned odběhl. Michael si sedl za stůl. Co jej doopravdy nejvíce štvalo, bylo to, že Brisoma vyslýchali jeho nejlepší odborníci, ale on jediné, co zazpíval, tak byla národní hymna. Ke všemu falešně. Asi si s ním bude muset pořádně promluvit. Na jeho rozmary neměl čas. Opatrně vzal do ruky papír, na kterém měl fotku kapitána. Před týdnem ji viděli v D.C.. Před měsícem ji spatřili s Lornem v LA a předtím... Nikdo nevěděl, jak se tam dostala, co tam dělala. Zmizela, jako by se pod ní zem slehla. Tohle jej trápilo hodně. Na Zemi musel být Jumper, pak to znamenalo, že můžou být povstalci kdekoliv...

Zuzana přistála s Jumperem uprostřed zničeného města. Věděla, že tu není ani noha. Možná pár zatoulaných zvířat. Rozhlédla se kolem a všude viděla jenom trosky zničených budov. Po ulici se válely odpadky. Vítr přetáčel papíry. Celkově se vzduchem nesl podivný zápach. Se všemi v lodi počkala než přistanou ostatní a vydali se na klasický průzkum. Dávali si hodně pozor, kam šlapou. Jumpery nechali odmaskované. Tady je jejich modří „kamarádi“ hledat nebudou.
S Lornem a Sandersem prošla několika ulicemi a zabočila za další roh. Připadalo jí to tady zoufale stejné. Horší, něž ta pustina, na které žila. Štvalo ji, že nemohla pomoci těm, kteří před nedávnem zemřeli. Nedokázala pomoci nikomu... Štvalo ji, co se stalo s její milovanou vlastí. Někdy měla pocit, že se topí. Nebylo tu nic, proč by žila. Najednou ji ze zamyšlení vytrhl zvláštní zvuk. Vyděsila se k smrti. Rychle popadla zbraň a zamířila na místo, odkud se onen zvuk ozýval. Oba muži, překvapení reakcí, jen zírali, jak míří zbraní na malé štěně přivázané u zbytku pouličního osvětlení. Tom si povzdechl a dal jí ruku dolů. Vydal se ke štěňátku.
„Zdar, chlape, jdeš se mnou?“ zeptal se malé chlupaté koule a sledoval, jak se snažila napít ze skoro prázdné kaluže. Vypadala hladově. Jenom sem tam vyknikla. „Co ty, prtě?“ houkl na štěně a nakonec z vesty vytáhl kousek tyčinky a hodil mu to. Odvázal jej. Štěně se jenom zuboženě postavilo na nožičky a roztřáslo se. Za chviličku spadlo zpátky. Tom se pousmál a vzal ho do náruče. Ani se neptal, jestli si ho může nechat. Od dnešního dne měl nového kamaráda. S pocitem zadostiučinění se vydal rabovat do nemocnice.
Skupinka tří nakonec zamířila do nezničených obchodů. Proplétali se a brali jídlo, které se nemohlo zkazit. Nakupovali. Oba muži byli brzo zatíženi taškami a žena nesla malé štěně. Bez něho se odmítl doktor třeba jen hnout. Divili se, kolik poživatelného našli. Zřejmě nedaleko žijící lidé nestihli vyplenit všechny fazole a jakékoliv konzervy.
Jakmile vysbírali, co chtěli, a Zuzana si prohlédla nové modely oblečení, které si samozřejmě nabrala, tak zamířili zpátky k Jumperu. Po cestě otevřela gumové medvídky a cpala se s nimi.

Michael se zadíval na staršího muže, který seděl naproti němu. Pousmál se.
„Á, generál Brisom, jsem poctěn...opět,“ vycenil na něj zuby hybrid. Opřel ruce o opěrky křesla a spojil prsty na jejich špičkách. Znal toho muže, tedy alespoň v to doufal. Nechal ho mučit, ponížil ho, ale nikam to nevedlo. Nakonec si jej nechal. V lidském bytí našel určitou slabinu. Samozřejmě, že mu nechal jeho naději, víru... ale využil je. Mluvil s ním, nezávazně a ověřoval si své poznatky. Generál tak ani netušil, že mu něco prozradil.
„Čaj?“ podal mu kelímek. Ten chlap by se zabil i tužkou. Pravda byla, že už se o to několikrát pokusil. Takhle dostal něco, čím si nemohl ublížit. „Narazil jsem na velmi zajímavé složky,“ pokračoval dál Michael a jednu z kupky otevřel. „Podle prezidenta Spojených států,“ poznamenal s jistou dávkou jízlivosti, „jste vedl velmi zajímavý výzkum. Tedy měl jste velení nad jedním komplexem, který mě zajímá. Víte, normálně bych nad tím místem mávl rukou, není tam nic, kromě dolů a hnusné pláně. Navíc to má na mé wraithské poddané poněkud špatný účinek.“
„Ale ne, vás pijavice něco zastaví?“ rozesmál se bývalý generál. Nikdy v životě neměl z něčeho takovou radost. Navíc, dovolit si mohl, co chtěl.
„Ano,“ nasadil věznitel poněkud křečovitý úsměv a vstal. Přešel k oknu a hleděl ven. „Lidem to poskytlo dokonalé krytí, myslím si, že kapitán uvažuje jinak...navíc, musí být zmatená. Zajali jsme Vás, vůdce odboje....“ V tu chvíli jej přerušil opravdu upřímný smích. Prudce se otočil.
„Vy...“ chechtal se muž. Z očí mu tekly slzy. „Vy si myslíte, že já jsem jí velel?“ Další záchvat. Když se uklidnil, tak z něj vypadlo jen: „Ubožáčku... máš, co jsi vytvořil,“ smál se. „Jediný, komu jsem velel, byla moje organizace v tom krytu, kterou jsi do základů vypálil...“ Sledoval překvapeného Wraitha. „Rok žiješ v mylných představách.... je mi tě líto, Michaeli...“
Michael se rychlostí, jakou muž ani nečekal, přemístil k němu a dal mu pěstí. Cítil neskutečnou zlost. Za tohle někdo zaplatí...

„Pro mě za mě, ho klidně pojmenuj Konzerva nebo Guláš!“ zavrčela zelenooká žena a snažila se řídit. Nešlo to zrovna nejlépe, když jí do ucha neustále žvanil doktor. Prvně se staral, co pes jí, pak jí vyprávěl o tom, co mu bude muset udělat za vyšetření a nakonec chtěl znát názor na jméno, které vymyslel. Jediný, kdo se skvěle bavil, byl Lorne.
„No ták...koukni na něj!“ vydechl muž a strčil jí ubohého pejska před oči. Štěňátko na ni koukalo naprosto smutným pohledem a oblízlo se.
„Je to Guláš,“ zabručela, ale nakonec prcka pohladila jednou rukou po hlavičce. Pak jen vyděšeně sledovala, jak jí ho Tom položil na klín a šel si sednout pryč. Nové zvíře na ni kouklo a pak se stočilo do klubíčka, kde spokojeně usnulo.
Letěli ještě hodinu, než začal mluvit muž s páskou přes oko. „Už se ozvali z odboje v Mississippi?“ Nikdo z nich moc netušil, co se tam dělo, ale před pár dny se s nimi nemohli spojit. Poslali tam jeden Jumper, který se vrátil těsně před tím, než odletěli. Tušil, kolik naděje celé lidstvo mělo. Nula nula nic... Na to, aby porazili utlačitele nestačilo to, co dělali. Zemřou, dřív nebo později.
První, co zaznamenal, bylo zakroucení hlavou. „Ne,“ doplnil někdo z jeho společníků gesto o slova, „Podle posledních zpráv, co jsme dostali...“ Nechtěl to slyšel, avšak tomu se nevyhne. „Centrála byla zatopena.“
„Přežil někdo?“
„Do vody pak pustili proud...“ Wraithové se až neskutečně adaptovali.
Vedle sebe slyšel tiché: „Můj bože.“ Jenom se více zavrtal do sedadla a sledoval krajinu kolem. Přišli o další přátele. Nataša Semyonová a David Scott, oba byli v jeho týmu, ještě když...kdysi dávno. Upřímně doufal, že přežili a jejich dítě taky. Jenže tohle mohlo být spíše zbožným přáním. Rychle vstal a odešel do druhé části lodě, kde se zavřel...
Jakmile přiletěli do jejich úkrytu a zároveň domova, tak vyskládali vše ven a rozdali každému to, co si přál. Jídlo odnesli do skladu. S mírným požehnáním nechali odletět další skupinu na druhé kolo. Kde kdo si přál nové oblečení, anebo jen chtěl na chvíli vypadnout. Nikdo nikomu nebránil. Tom si odnesl svého pejska na ošetřovnu, kde se ho rozhodl dát do kupy a Lorne s Petersonovou se vrátili do svých velitelských pozic. Zamířili do „kontrolní“ místnosti.

„Přemýšlel jsem, víte, Georgi... můžu Vám tak říkat?“ Oslovený muž pokynul rukou v nějakém neurčitém slušném gestu. Sám si uvědomoval, že je v situaci, ve které si nemůže moc vymýšlet. „Vypálil bych to místo do základu...vím, že tam jsou a trochu mě to štve...“
„A k čemu vám to bude?“ opřel se generál Brisom o opěradlo židle. Moc dobře věděl, že jej onen Wraith potřebuje. „Když to tam vypálíte, tak pravděpodobně přijdete o veškerou zábavu.“
Michael se podíval na generála a zamračil se. Ten parchant měl pravdu. Okupace Země měla určité problémy, ale bez toho... by to byla poněkud nuda. Koho by lovil a přicházel na jejich úkryt? Kdo by mu kazil operace? Kdo...?
„Podívejte, pane,“ George stále nepřišel na to, jak by měl svého „přítele“ oslovovat. „i kdybyste to vypálil do základů, stále bude minimální naděje, že to přežila, a pak vám začnou teprve problémy. Vím, o čem mluvím. Kapitána Petersonovou jsem osobně cvičil...a řekněme, že málokdy překoná žák svého učitele,“ usmál se a sledoval oči Michaela. S pocitem zadostiučinění poslouchal, jak pouta z jeho rukou s třeskotem dopadají na zem. Pomalu vstal. Ohromený výraz hybrida se mu líbil. „Bohužel vám musím říct, že mě překonala...“ V tu chvíli udělal krok vpřed.

William stěží otevřel těžké dveře, které tam byly dodány před půl rokem kvůli soukromí, a odhalil tak dobře osvětlenou kobku. Jenže od ostatních se lišila. Tahle měla stoly, různé přístroje, počítače. Silné kabely se táhly podél stěny ke dveřím a pak pryč. Potichu přešel k jedné židli a posadil se. Chtě nechtě zaslechl rozhovor.
„Uprchlíci z Mississippi žádají o azyl, madam. Prý jsou na útěku pár dní,“ promluvil muž, kterému mohlo být přes padesát. „Chtějí znát lokaci...nebo alespoň místo, kam se můžou přesunout...“ Žena, která byla oslovena, stála opřena o stůl a vypadala, že přemýšlí. Pohlédla na muže vedle sebe. Kdysi měl vyšší hodnost, ale teď se od větších rozhodnutí distancoval. „Madam?“ snažil se získat odpověď komunikační „důstojník“, kapitán James Taylor.
„Řekněte jim ať počkají a spojte mě s ostatními,“ rozkázala a počkala až na ni kývne. „Tady Petersonová, tohle je zpráva pro všechna velitelství, která ještě existují, anebo pro všechny, kdo dokážou naladit tyhle frekvence. Nikdo, opakuji nikdo, se nespojí s uprchlíky z Mississippi. Nikdo jim nepodá žádné informace ani nebude odpovídat na jejich volání na žádných frekvencích. Přestupujeme na kanál osm... Pokud někdo chce jednat v rozporu s mým...“ zarazila se na chvíli, rozkaz by byl silné slovo, zvolila raději jiné, přesto jej řekla ironicky, „...doporučením... pak jedná pouze na své vlastní riziko a nesmí očekávat žádnou pomoc. Petersonová konec,“ zašeptala. Cítila skleslou náladu, která se zde vznášela. Další oběť, ale stále tu bylo určité riziko, které odmítala podstoupit. Jednou sem Wraithové pošlou nějakou výbušninu a přeživší budou také odkázaní sami na sebe. Jenže tohle nikdo nemohl přežít, stejně jako proud ve vodě.
„Madam, co mám odpovědět jim?“ hlesl James.
„Slyšel jste rozkaz. Okamžitě přerušte jakoukoliv komunikaci a přepojte se na kanál sedm.“ Přikývl. Posunuli to vždy o kanál méně, jen pro jistotu, kdyby je někdo odposlouchával. Pravděpodobně to bylo k ničemu, ale pro pocit klidu...

„Udělal jste na mě dojem, obrovský,“ rozesmál se Michael. „Stará pouta nejsou pro muže vašeho...“ hledal to správné slovo. Věděl, jak ho říci ve wraihtském i v antickém jazyce, ale v tomhle jazyce se ještě hodně učil. „...formátu...používá se to?“ Když si všiml, že jeho zajatec přikývl a usmál se, pokračoval: „žádná překážka. Jestli se mě snažíte ohromit, staříku,“ na to slovo dal velmi velký důraz. Co naplat, generál nebyl nejmladší, bylo mu šedesát. „tak na všechno zapomeňte. Sedněte si, nechci vás zatím zabít.“
„Já vás taky ne, Michaeli,“ překročil pouta. „Ale prezident tu má někde doutníky a já bych si nějaký rád dal. Taháte mě sem už rok a já mám vždy děsnou chuť na ty doutníky...“ Přešel ke stolu prezidenta a začal mu projíždět zásuvku. Nevšímal si překvapeného pohledu svého věznitele. Nakonec našel krabičku, kterou hledat. Zapálil si a spokojeně si sedl na své místo. „Dokonalé...“ vyfoukl obláček kouře. „Ještě by to chtělo něco ostřejšího na pití...pokud dovolíte...“ pohyboval se s naprostou sebejistotou. „Jistě, že dovolíte.“ Nalil si skleničku skotské. Poprvé se za ten rok cítil jako člověk. Teď byl ochoten i poslouchat, co mu ten druhý říká...

Zelenooká a hnědovlasá žena zamířila ze svého brlohu do komunikační a kontrolní místnosti. Už hodinu sháněla Lorna a nikde ho nenašla. Navíc získala složku nějakého nového objevu, kterého by ráda získala do odboje. Další voják, který se snažil jen proplout dobou. Chtěla s majorem projednat ještě spoustu dalších věcí, které jej na dlouhou dobu zabaví.
„Jamesi, kde je Evan?“ starala se Zuzana, když dorazila do cíle a její „vytoužený“ muž tam nebyl. Oslovený na ni hleděl a snažil se tvářit normálně. „Jamesi, jak dlouho se známe?“ Hned ho však zarazila. „Ne, dobře, poznala jsem tě, když ti bylo třicet a ano, uvědomuji si, jak je naše přátelství komplikované, ale za tu dobu...hooodně let bys měl vědět jednu věc...“ mluvila zatím klidně. K padesátiletému muži mluvila vždy s úctou, ale teď už hergot ztrácela trpělivost. „Že má trpělivost má velmi krátký konec. Takže pokud nechceš, abych ti tuhle tužku zarazila někam a hodně hluboko, tak spusť, kde je Lorne?“
Mužův pohled se zaměřil na konec dokonale ořezané tužky. Přemýšlel o své budoucnosti, která vypadala na krátké trvání. Hlavně obsahovala velmi bolestivou zkušenost jeho zažívacího traktu a tužky, kterou asi kapitán neměla ráda. Pochyboval, že by ji chtěla zpět. Z toho vydedukoval, že by rád žil. Nadechl se a pak jí vytrhl složku z rukou. Druhou jí sebral tužku. „Drahá Zuzanko,“ nafoukl se. „nelíbí se mi, co mluvíš o té tužce. Má taky život...a rozhodně má pocity. Cítí se uražena...“ Couvl. Dal mu hodně času. Teď byl čas na zdrhání. „Lorne je tam, kam se občas zašíváš. Prý už budeš vědět.“
Zuzana se zarazila v půli pohybu. On objevil její prostor?! Její tajnou noru, kam si chodila vybít zlost, kde si skladovala gumové medvědy a jiné věci. Půjde ho zabít. „Na další hodinu jsem zaměstnaná,“ zašeptala naštvaně. „Nerušte mě,“ vytáhla devítku a nabila ji. Kay Jeong s Taylorem sledovali jak odchází a pak se rozesmáli. Oba věděli, co se chystalo. Opravdu neměli chuť někoho rušit. Hlavně měli větší strach z Lorna, než z ní, i když...

Rozhněvaná kapitánka zamířila chodbami ven z celého komplexu. Přešla plac ve stínu. Minula velký a starý těžební stroj. Kdysi jej uměla opravit, možná by jej i znovu zprovoznila. Kdysi touhle prací žila. Ty doby jsou dávno pryč. Několika kroky se objevila v zakázané chodbě. Tedy zakázala ji všem. Nějakou dobu jim dala na to, aby se sami přesvědčili, že tam nic není a pak ji sama začala okupovat. Vybrala si jednu pěknou místnost a do té se nastěhovala.
Opatrně přešla ke vchodu do svého brlohu a pozorovala Evana Lorna. Něco tam chystal. Tvářil se velmi soustředěně. Vyšla na světlo a opřela se o stěnu. Čekala, dokud si jí nevšimne.
„Evane?“ oslovila jej. Všimla si, že se lekl.
„Říkal jsem mu, aby mi dal tak hodinu,“ otočil se na ni. „Teď už to není překvapení.“ Sledovala jej a snažila se nesmát. Viděla jej, jak se snaží na staré plechové talíře nainstalovat nějaké jídlo. Chystal vše do nejmenšího detailu. Najednou se přestala zlobit.
Unaveně prohodila: „Co tu vyvádíš?“ Neodpověděl. Odněkud vytáhl nějakou růžovou látku a podal jí ji. Chvíli měla problém zpracovat to, co po ní chce. „Co blbneš?“ vydechla. „Tohle si na sebe nevezmu, nikdy!“
„Udělej mi radost,“ naučil se házet štěněčí pohledy lépe než ona. „Jednou si něco takového obleč.“
„Nebudou mi.“
„Víš, že jsou to chabé argumenty, znám tvůj spis nazpaměť a tam jsou mimochodem připsané i tvé míry.“
Teď jej skoro zabíjela pohledem. Kdyby to dokázala, tak by byl asi dvacetkrát mrtvý. „Takže moje záznamy ti sloužily, jako pohádka na dobrou noc? Jen ty, sám, s nimi...za teplých letních nocí...“
„Tak nějak...ne!“ zděsil se a sledoval ji, jak se souká do šatů, jaké ji podal. „Takhle to teda nebylo. Jen mi dost často ležel na stole a já neviděl důvod ho uklízet. Z průserů jsem tě tahal dost často.“ Spokojeně se uvelebil na zemi. Růžové šaty vzal z recese, ale musel přiznat, že jí slušely. Nějakou dobu všechny tyhle věci schovával přesně na tuhle příležitost. Usmál se. "Já ti říkal, že ti budou," podotkl nakonec, když si je zapnula.
Hnědovláska se na něj otočila: "Ještě slovo a fakt tě asi zabiju." Bez bot si šla sednout na deku k Evanovi. "Dobře, a teď bys mi mohl říct, o co doopravdy jde," opět si povzdechla.
"Jsi má žena...a docela ti kašlu na to, kde to platí. Jednou jsem si tě musel vzít a to, že to neplatí na Zemi, neznamená, že to neplatí jinde, tak tedy jako tvůj hodný manžel...polož tu láhev," zarazil ji, když mu chtěla očividně rozbít láhev jednoho z posledních šampaňských na Zemi o hlavu. „Prostě vím, že máš narozeniny.“
Zuzana se zarazila. Měla narozeniny? To už zase zestárla? Vlastně si ani nepamatovala, kolik jí bylo. Zapomněla to. Někde v podvědomí jí blikalo nějaké číslo. Čtyřicet... začínalo to vypadat vážněji, než jsi uvědomovala. Ještě deset let a bude mít půl století za sebou. Nutno podotknout, že to stálo za starou belu. Za celých čtyřicet let se nestalo nic, co za něco stálo. Viděla umírat lidi, které milovala. Neměla rodinu, ale jak stihl Evan podotknout, měla manžela. Sledovala jej, jak jí nalíval do plechového hrknu pití, které by nikdy z něčeho takového nepila. Barbarské, ale jiné možnosti neměli.
„Zapomněl jsi, že naše manželství začalo v krvi a v krvi by taky mohlo skončit,“ připomněla mu něco, co se muselo odehrát před více jak pěti lety.
„Slíbila jsi, že při mně budeš stát a další tyhle kraviny...“ pozvedl hrnek a připil si s ní. „Na tebe, ženo má.“ Snažil se nesmát. Měla dokonalý zabijácký pohled. Škoda, že na něj neplatil nikdy. Pes, který štěká, nekouše.
„Takže a nějaký dárek dostanu? Mlhavě si pamatuji, co je za rok, a taky si pamatuji, že jsou to kulatiny...takžééé?“ pozvedla obočí. Jestli dostane dárek, odpustí mu narušení jejího životního prostoru. Naprosto nadšeně sledovala balíček, který ji podal. Ona snad umře blahem. Dárek...ten nedostala... několik let. V tuhle chvíli by mu odpustila všechno, kdyby však bylo co.
Do jedné ruky mu strčila pití a hned se vrhla na balíček. V očích se jí objevila skoro až dětská radost. Začala škubat novinový papír. Balicí zřejmě nikde nenašel. Dostala se až k jádru dárku. Nadšeně zírala na několik balíčků různých gumových bonbónů. Poslední rok na nich ujížděla a řekněme, že se staly poněkud docházejícím zbožím. Musel je nakrást z různých míst.
Celou večeři pokukovala žena po sladkostech. Nemohla si pomoct. I když se přecpala k prasknutí, tak musela jeden balíček otevřít. Zbytek si ukryla na nějaké místo, kam schovávala všechny sladkosti. Přisedla si zase na deku a natáhla se.
„Škoda, že tu nejsou hvězdy,“ poznamenala a sledovala černý kamenný strop.
„Stejně by se ti nelíbily, nejsme na Atlantis,“ poznamenal muž, který ji objal. Za chvíli se k ní přitulil. Jenom ho hladila po ruce, kterou ji objal. Koukla na něj s pozdviženým obočím. Nikdy nedokázala odhadnout, na co ten chlap myslel. Navíc nebyl čas na nic. Jeden z mála večerů, kdy si udělali oba volno a on ji hned tahá na jídlo.
Evan se usmál a pohladil zelenookou ženu po tváři. Sledoval její nervozitu a skvěle se bavil. Ještě nějakou chvíli si s ní povídal, než se naklonil a políbil ji. Hned se k ní přitiskl, aby mu neutekla. K jeho překvapení mu žena polibek vrátila a objala jej. Nic nemuseli řešit a všechno hodili za hlavu. Armáda stejně oficiálně neexistovala a i kdyby, přece byli „manželé“...

Jumper dosedl na travnatou plochu za městem. Vystoupilo z něj několik lidí. Všichni měli normální oblečení. Zbraně si ukryli pod bundy. Přestože bylo léto, foukal studený vítr. Pravděpodobně přijde bouře. Vydali se do města. Snažili se splynout s davem, což se jim docela povedlo. Nikdo si jich nevšímal. Vlastně si nikdo nevšímal nikoho. Šli dál a dál. Pomalým krokem zamířili k jednomu domu. Stará bytovka. Opatrně nakoukli dovnitř a pak vešli. Vyšli do třetího patra po schodech. Výtah nefungoval. Došli ke dveřím a zaklepali. Když nikdo neotvíral, zabušili více. Nakonec se doktor Emerson skrčil k zámku, aby jej otevřel. Za chviličku to trošku křuplo a dveře povolily. Skupina čtyř lidí vytáhla devítky a potichu vešla do bytu. Slyšeli nějaký smích a hlasy. Nasadili si na hlavy kukly. Neměli zájem, aby je někdo poznal, nedej Bože později identifikoval. Vrazili do pokoje, odkud vycházely ty zvuky. Hned ve dveřích se zarazili. Opravdu tam našli hledaného, avšak s dámskou návštěvou.
„Jééééé!“ vyjekl muž v posteli a rychle přes sebe přetáhl peřinu.
„Paul Davis?“ staral se někdo. Beze slova přikývl. „Jdete s námi,“ řekl onen neznámý znova. Všichni vypadali, že klidně použijí zbraně, co drželi v rukou. Někdo po něm hodil kalhoty. Rychle si je oblékl. Natáhl na sebe tričko a bundu. Pozorně všechny sledoval. Někdo k němu přišel a svázal mu ruce za zády.
„Zavoláš?“ knikla ta holka.
„Ne, nezavolá,“ ozval se ženský hlas a výstřel. „Jdeme.“ Davisovi jenom poklesla brada a poslušně capkal. Někdo mu přes ruce hodil hadr a všichni si ještě v bytě sundali kukly. Podle jejich mínění to bylo naprosto zbytečné.
„Fajn,“ promluvil na něj zhruba stejně vysoký muž, možná o něco menší. „Pokud se o něco pokusíš, tak ti zaručuji, že tamten muž je doktor,“ ukázal na Emersona, „a sem tam bezdůvodně háže skalpelem.“ Nemusel říkat pravdu, co na tom sejde, že je William psycholog? Ale pravdou bylo, že Evan už zažil pár situací, kdy mu tenhle muž zachránil život.
„Rozumíš mi?“ pokračoval Lorne. Paul rychle přikývl. „Hodný chlapec,“ popleskal jej po ruce a nechal jej jít jako druhého. První pustil Zuzanu. Ta kontrolovala okolí. Do Jumperu to měli daleko a major se těšil, až si zase zahraje na piráta. Oko mu neskutečně slzelo. Po cestě zpátky si jich ale nikdo moc nevšímal. Pomalu dorazili do Jumperu. Všichni si sedli na své místo. Čtyři muži hlídali zajatce a major s kapitánem pilotovali. Doufali, že je přece jenom nikdo neviděl. I kdyby, tak co? Michael si chvíli potrápí mozek a stejně na to nepřijde. Domů to měli pár hodin. Zuzana vstala a šla vystřídat jednoho vojáka, stejně jako Lorne. Sedli si na jejich místa a natáhli se. Oba pozorně pozorovali Paula.
"Jste z Atlantis, že?“ prohodil Davis. „SGC padlo chvíli po tom, co sem dorazili Wraithové.“ Nikdo mu neměl za zlé, že zmizel. „O Jumperech jsem jen četl...“
„Vypadají hnusněji, než jste si je představoval, že?“ prohodila žena.
„Trošku,“ přikývl a zahleděl se na Evana. „Tvoji sestru se mi povedlo odvést včas, jinak, co se ti stalo s okem?“
Trvalo dlouho, než vysvětlili kapitánovi, že se znají už od školky. Kamarádi až za hrob. Jen čekali na vhodnou příležitost, než se k tomu přiznají. Za tohle musel major Lorne ještě podstoupit vážný rozhovor s kapitánem ohledně zadržování informací, během kterého se jen smál...

Pokračování příště...

Docela zajimave, tak Zuzka prece jen ziskala Evana.

Tak tohle je něco! Výborný nápad a zpracování. Víš, že tvé povídky moc nečtu (i když jak se to vezme... Přísahej na mou smrt třeba jo), ale asi se do nich pustím, jak jsou ty prázdniny, protože co jsem měl možnost číst, jednalo se o samé kvalitní kousky!

Ješššštěěě k parodii Kačenka dotoho JE TO VÝTEČNÉ. Fakt dobrý. Kačenku už víckrát číst nebudu jinak bych zíčil celí pokoj JE TO PROSTĚ DOBRÝ ty ostatní jsou taky výtečný. A jěště BB20ko omlovám se ale kdo nebo co je rigix.


///Alespoň trochu redukuj smajlíky. Dragon

rigix je zdejší uživatel, který jednou napsal tento komentář:
http://www.sga-project.com/forum/viewtopic.php?p=320532#p320532

Jinak povídka super!

Hele, rigix pise jeste horsi komentare, tohle je jen slabej odvar.

TO vezik: Zkus prestat sklonovat prezdivky, zni to otresne.

BB20 promiň jestli něco píšu špatně a Rixit je asi fakt idiot, ale do podpisi si to nedám. A rixide pokud komentuješ toto téma: http://www.sga-project.com/forum/viewtopic.php?p=320532#p320532 Tak za Á piš vlastní povídku ( Poznáš jak je to šíleně lehký.) a pak říkej že je blbá ta co patří jiným. A za Bé mírni svoje komentáře!!!

/// zkus si to po sobě přečíst (ty přezdívky fakt komolíš až to není hezký). Taky brečíš na špatným hrobě, pochybuji že rigix čte každej příspěvek a čeká až ho někdo zmíní. A nikde není napsáno, že pokud chceš kritizovat, tak musíš psát... Každej může napsat svůj názor. Jedinou podmínkou by mělo být to že to daný člověk četl a ne komentář typu: "Promiň nečetl jsem to, ale jestli je to o Asgardech, tak ti spáchali sebevraždu v posledním díle SG-1." Či jak to kdysi jednou někdo napsal...

věžíku tomu nepiš sem, ale do SZ, protože tady je to OT a hlavně nemáš jistotu že si to přečte.
A k povídce (aby to nebyl jen takhle debilní koment): Kdy to tak vidíš na pokračování Mooony?


///sakra napsal jsi to líp a rychleji Dragon

Nejsem žádný tiskový mluvčí, ale tipl bych si, že když si do 25. 7. (samozřejmě přibližně) počkáš, tak se určitě dočkáš...

Jo a měl bys to vědět, protože by to mohlo vážně ohrozit tvé zdraví, ale Mooony se píšou 3 "o".

Co se povídky týče, stejně jako vždy velmi povedené... Jenom si nedovedu představit, jak generál "coperfield" Brisom dostal z pout.
A taky si prostě nejsem schopen představit tu základnu. Pokud chápu, není to vojenská základna, že? Tak jak to s ní teda je?

Tak jsem po dvouch týdnech zase zpět. Jen na povídku si budete muset chvíli počkat. Dva týdny byly poněkud vyčerpávající . Každopádně jsem dostala pár dalších nápadů, možná je budu realizovat, ale teď k tomu proč vlastně píšu.
Jsem trochu unavená (myslím si, že mě někdo pravidelně mlátil ), ale pokusím se další část povídky dodat co nejdříve . Doufám, že se vám její závěr bude líbit .

BB20: Děkuju za ohodnocení, jen bych to formulovala jinak prohodila bych jména, jinak máš pravdu . Proč jsou manželé se možná bude řešit, nebo nebude, přece jenom můžeš hádat . Hodně věcí je pravděpodobných.

Vanguard: Moc děkuju za ohodnocení. Tohle vždy potěší . Vždy mám radost, když někdo projeví zájem o moje povídky. Ty dřívější povídky stojí docela za starou bačkoru, ale ty poslední mám ráda . Ale moc děkuju Doufám, že pokud se pustíš do dalších, tak se ti budou líbit stejně jako tyhle.

věžík: Děkuju, tu parodii jsem psala ve slabé chvilce před pár lety a konečně jsem byla dotlačena, abych ji uveřejnila . Mám radost, ze sklidila takový úspěch . Jinak prosím nespamovat

NewAsgard: Moc děkuju . „Debilní“ koment to není, ale nemohla jsem na dotaz odpovědět dříve, teprve dnes jsem se vrátila. Ale pokráčko chci dát co nejdříve. Snad do konce týdne, ale nevím nevím, prázdniny jsou zlá věc:D.

arian: Děkuju, za informování ostatních Máš jako vždy pravdu . I s těmi O . K tomu generálovi...řekněme, že se jednalo o starý, velmi starý model pout a abych to uvedla na pravou míru, tak tohle není obyčejný generál. S ním se ještě setkáš a možná si změníš na něj názor . Co se týče onoho komplexu, tak se jedná o starý těžební důl, kde zemřel Zuzanin bratr. O něm budu mluvit ještě později, ale uvědomuju si, že jsem to tady moc nerozváděla. Už teď jsem zase něco prozradila

Zase jsem se moc rozkecala

Omlouvám se, ale na nějakou dobu "uzavírám" téma "Povídky od M.", tak i "Přísahej na mou smrt". Povídku bych chtěla dodat co nejdříve, ale momentálně to není nějakou dobu možné .

To je škoda.

Tak já doufám, že než odjedu, budu sem moc dát druhou část a zároveň konečnou "Odboje" . "Přísahej na mou smrt" je už obnoveno .

tak, konečně jsem dočetla úplně všechny tvé povídky z tohohle tématu a musím se přidat ke všem pochvalám, které se tu kdy objevily strašně se mi povídky líbí jinak nejvíce oceňuji a obdivuji skvělé popisy i rozvíjení psychologie postav a celkově děje tak, to by snad mohlo prozatím stačit těším se na další tvorbu

DarkLive: Děkuju za komentář a mám radost, že se ti všechny povídky líbily. Snad na tobě nezanechaly trvalé následky

Jinak, jak jsem slíbila už jinde, konečně sem dodám po neskutečně dlouhé době druhý díl Odboje. Snad se vám závěr této možné i nemožné budoucnosti bude líbit .
Za korekci děkuji opět DA

Odboj

Část druhá

Chuck nepatřil mezi hrdinské typy, nevěřil si a svou práci miloval. Když poprvé nastoupil na Atlantis a uslyšel vzdálený výbuch z nějaké laboratoře, skoro si nadělal do kalhot. Tedy tohle bylo přesně to, co rád říkal své přítelkyni. Jenže časem se ukázalo, že jej výbuch, Wraithové a skoro všechno nechává klidným. Stál tváří v tvář Michaelovi a poslal jej tam, kde slunce nesvítí. Ano, cítil se jako blbec, ale nikdy svých slov nelitoval. Stejně jako nelitoval svého vztahu s Petersonovou, stejně jako nelitoval toho, že v žárlivosti zlomil majoru Lornovi nos a donutil ho, aby pár dní jedl jen kaši.
Stejně jako teď nelitoval toho, že klečel před Zuzanou Petersonovou a hleděl do jejích uslzených očí. Co měl říct? Aby neplakala? Že bude lépe? Kecy! A on to věděl. Povzbudivě se usmál. Tři měsíce ve wraithském vězení ji zničily. A nebo zlomily. Bylo to jedno. On to už nezjistí. Viděl, že váhá. Ruka se zbraní se jí třásla. Jestli takhle bude pokračovat, netrefí se. Nedokázal uhnout pohledem. Nesměla minout, nesměla zklamat. Ne teď, když na ní spoléhalo sto lidí. Jedna smrt vykoupí ostatní. Děti, ženy... hergot, tak proč nestřílela? Nesměla váhat, on... váhal by, stejně jako teď ona.
„Střílej,“ zašeptal, „prosím.“
Tímhle akorát donutil zelenookou ženu, aby jí po tvářích tekly další slzy. V tuhle chvíli litoval jediné věci. Že ji nikdy nepožádal o ruku. Jasně, romantický blázen, ale proč si sakra dřív vzala Lorna a ne jeho? Zatřásl hlavou a opět pohlédl na ženu. Na co sakra čekala? Vždyť to mohla ukončit. Proč to oddalovala? Jedna veřejná poprava, nic víc. „Tak už to, prosím, udělej!“ hlesl v duchu zoufale.
Zuzana Petersonová se roztřeseně nadechla. Nebylo východu, jen... Její rychlý pohled ji ujistil, že pokud udělá něco jiného, pak všichni lidé zemřou a Chuck s nimi. Jen ne její rukou. Trochu se pousmála a chtěla obrátit zbraň ke své hlavě, když se ozval z davu výkřik. Nerozuměla, co onen muž křičel. Otočila se po hlase, který jí připadal tolik známý.
„Tati?“ hlesla. „Tati, né!“ Cítila, jak ji ruce tolik nenáviděného hybrida zastavily. Slyšela dva výstřely. V jednu jedinou chvíli jí umřel jak přítel, tak i otec. Chtěla se vrhnout k oběma, ačkoliv je dělila nesnesitelná vzdálenost. Křičela, nadávala a kopala kolem sebe. Pak přišla jako vysvobození tma.
V tuhle chvíli se Zuzana trhnutím probudila a posadila. Unaveně si promnula oči.
„Stalo se něco?“ ozvalo se vedle ní. „Házela jsi sebou pěknou chvíli.“
Cítila, jak muž, který vedle ní spal, si sedl a objal ji. Jenom zakroutila hlavou a nechala se zase stáhnout pod deku. „Zdálo se mi... měla jsem sen o tom, jak táta zabil Chucka, nic víc,“ zabručela. Nic víc, ano. V tuhle chvíli to nic víc nebylo.
„Jestli chceš, zavolám Emersona.“ Evan se natáhl pro vysílačku, ale zastavila ho. Oba moc dobře věděli, že ten den tam její táta neměl být, ale nějak se dostal na Jumper. Vzal situaci do svých rukou a rozpoutal tak trochu jatka, během kterých se povedlo „odboji“ unést Zuzanu. Jeden život za sto dalších. Tohle nebylo fér.
„Život jde dál,“ povzdechla si. Převrátila se na bok a objala muže vedle sebe. „Už jsi uvažoval o dětech?“ zeptala se. Ozval se podivný zvuk a hnědovláska začala mít obavy, že se její partner dusí.
„Jednooký“ major se najednou strašlivě rozesmál. Už to nedokázal udržet a prostě se jen smál. Popravdě poprvé za několik měsíců. Chvíli se nezmohl na slovo. Nakonec prohlásil: „Raději spi.“ Přesto se nějakou dobu ještě pochechtával.

„Jak jste vlastně přišel k Petersonové?“ zeptal se Michael a posunul Brisomovi doutníky. Muž si vděčně jeden vzal a zapálil si.
„Nijak,“ mávl generál neurčitě rukou a vyfoukl kroužek dýmu. „Příbuzná.“ Tímhle mělo všechno vysvětlování skončit. Jen kdyby Wraith nebyl podle pozemšťana mírně natvrdlý. „Já a její otec jsme vyrůstali ve stejné čtvrti ve městě. Společně jsme šikanovali mladší a neschopné, společně kradli a společně se i zamilovali.“ Muž si všiml nechápavého výrazu hybrida v prezidentském křesle. „Ale fuj! Možná je to normální mezi vámi, ale u nás v naší společnosti ne!“ nafoukl se. „Zamilovali jsme se do dvou sester,“ rychle však dodal, „každý do jedné, byla dvojčata.“
„Co jsou to dvojčata?“ staral se Michael. Duše vědce se v něm nezapřela. Tahle společnost jej stále víc udivovala.
George zavrčel něco o neschopných idiotech a odpověděl: „Narozená ve stejný den i rok, stejná matka, rozdílné pouze hodiny. Někdy jsou dvojčata naprosto identická. Něco, jako bych vedle sebe seděl ještě jednou, ale nejedná se o klon. Potíž byla v tom, že Irina a Nataša byly naprosto rozdílné.“ Na chvíli se zasnil. Pamatoval si tu dobu a docela rád by se do ní ještě vrátil. „Obě se narodily se stejnou „vadou“. Mě Nataša opustila pět let po svatbě. Irina umřela před pár lety.“ Mávl rukou. „Rakovina,“ povzdechl si a šel si nalít. „Tak takhle jsem přišel k Zuzaně. Dovolte mi moji troufalost, ale jak jste k ní přišel vy?“
Poprvé za celou dobu projevil Michael pár emocí. Na jeho tváři se vystřídalo několik grimas a nakonec zase skončil u oné ledové masky, kterou nosil všude a vždy. Dlouho mlčel a přemýšlel, co vlastně poví. „Tak nějak mi padla pod ruce a já si ji naklonoval,“ pokrčil rameny. „Nějakou dobu jsem byl nucen žít s jejím klonem.“
„A stále jste při plném vědomí a zdravý? Máte fungující mozek?“ vydechl generál a prohlížel si ho s posvátnou úctou. „Fascinující!“

James Taylor se postavil a protáhl si ztuhlé kosti. Stával se z něj stařec. Kdysi byl mladší než Petersonová a o pár hodností níž a než se nadál, najednou zestárl o několik let a několik hodností. Čert aby vzal všechny ty galaxie. Už mu nějak nezáleželo na tom, co se kolem dělo. Teď si chtěl v klidu užít svůj důchod. Moc dobře věděl, že je to jen jeho zbožné přání. Někdy měl touhu napsat knihu a zapsat do ní všechny své vzpomínky. Dokonce ji rozdělil už na tři části. První nazval ,Kterak mě Peterska mučila‘, druhá část byla ,Zúčtování a výchova Petersonové‘ a poslední nazval ,Smíření s osudem‘. Škoda jen, že mu to kapitán zakázala. Určitě by to byl bestseller, nebo možná taky bezpetržel. Věřil, že v kasárnách by se to stalo horkým zbožím.
Vyměnil si službu s Kayem a vydal se k sobě do pokoje na pár hodin prospat. Procházel právě kolem brlohu majora. Slyšel zevnitř kapitána, jak se svého dřívějšího nadřízeného ptá, jestli uvažoval někdy o dětech a následný majorův smích.
„Oh, bože,“ povzdechl si Taylor a zamířil do svých „komnat“, jak skromně říkal svému bytečku. „Ještě že má major rozum, tohle by nám tu scházelo. Petersonová pod nátlakem těhotenských hormonů... stačí co máme....“ Pohlédl na stěnu, která dokonale nesla Evanův smích, který se teď zdál spíš děsivý.
„Majore!“ zakřičel. „Ještě chvíli se budete smát a já vás osobně půjdu podříznout!“ Jenom si povzdechl, když zjistil, že se naprosto minul účinkem. „Děti!“ prskl a zalezl hluboko do spacáku.

„Takže se mi snažíte namluvit, že jste jedna velká šťastná rodina?“ staral se Michael a fascinovaně si prohlížel muže před sebou.
„BYLI jsme jedna velká šťastná rodina,“ pokrčil rameny a pochutnával si na svém obědě, který byl výjimečně přepychový. Líbilo se mu, když s ním wraithský vůdce mluvil. Mělo to své výhody. „Podívejte, zajímala by mě jedna věc. Je mi jedno, co se stalo v Pegasu, ale co je sakra mezi vámi a mou neteří?“ Tohle byla otázka, která George Brisoma trápila už skoro rok. Nemohl si nevšimnout Wraithova intenzivního hledání ženy, která se prostě propadla do země.
„Pár nevysvětlených rozhovorů,“ zahučel jeho společník. Vstal a přešel k oknu. Sledoval hustý déšť a sám si snažil odpovědět na otázku, kterou mu před chvílí položil ten stařec. Co doopravdy bylo mezi ním a Petersonovou? Nenávist? Pousmál se na svůj obraz v okně. Ptal se špatně, měl položit otázku jinak.
Wraith ještě nějakou dobu sledoval zuřící vítr venku, než se opět otočil do tepla a světla své kanceláře. Rozmary téhle planety skutečně nechápal. V některých chvílích měl chuť se pořádně zavrtat do tepla svého koženého obleku. Podobal se lidem více, než chtěl.
Z přemýšlení jej vytrhl opět muž: „Dobře, jinak, co bylo mezi vámi a klonem mé neteře?“

„Jak jste se doopravdy dozvěděli o tomhle místě?“ staral se Paul Davis a posadil se do prachu vedle svého kamaráda. Sledoval jeho pohled a usmál se. Evan Lorne si dokázal vždy vybrat pěkný výhled, zvlášť když ve výhledu byla pláň, slunce, žena a velký stroj, který se očividně snažila dát do chodu.
Evan se pohodlně zavrtěl na svém místě ve stínu a upil piva. „Přítel mé ženy tu kdysi pracoval. Jednalo se o nějaký tajný projekt vlády. Řekl bych, že je to o stupeň tajnější než SGC. Vedl to nějaký Brisom a jediné, co vím, je, že z toho byl jen jeden velký průšvih. Co mi říkala Zuzana, ta tu mimochodem taky pracovala, tak se tu těžila látka podobná naquadahu.“ Podrbal se na hlavě a podal plechovku piva kamarádovi, aby se taky napil. „Jenže až moc nestabilní. Po jejím vydolování podléhá za přístupu vzduchu až moc rychlému rozkladu. Navíc je lehce radioaktivní. Nerozumím tomu a upřímně ani moc nechci.“ Naznačil, aby se ho Paul dál na nic neptal a ukradl si nazpět svoje pití.
„To zní jako pořádný průšvih. Jediné, co vím, je to, že tu zařvalo až moc lidí.“
„Jak se má sestra?“ změnil náhle téma muž s páskou přes oko. „Neviděl jsi ji v poslední době?“
Paul pokrčil jednu nohu a druhou natáhl. Pohledem stále skákal z Petersonové na Lorna. Stále mu něco unikalo. Samozřejmě, že se zmínil o svém manželství, ale nějak mu zapomněl prozradit, kdo je ta šťastně nešťastná. Začínal si dávat dvě a dvě dohromady. „Fajn, má nádhernou holčičku a kluka, kteří začínají být až moc podobní Lornovic typu. Znáš to, ženy jsou krásné a kluci jsou ňoumové,“ uchehtl se, za což dostal záhlavec, avšak stejně se popichovaný neubránil úsměvu.
Evan vstal a nechal zbytek plechovky Davisovi. Pomalým krokem se šel podívat, o co se zase Petersonová snaží. Třeba jej ani nepraští tím ohromným klíčem jako projev lásky. Minule mu na hlavě zůstala docela velká boule.

Generál Brisom sledoval Michaela. Při jeho otázce ztuhnul v půlce pohybu. Chvíli uvažoval, co odpoví, a to druhému muži dalo dostatek času na to, aby si celou situaci domyslel. Jen jej teď zajímala odpověď. Věděl, že mu nebude lhát a ani nebude neupřímný. V budoucnu by se s podobným chováním mohl setkat u něj a to vážně nechtěl. Někdy, podle generála, byli Wraithové snadno předvídatelná skupina, která dříve, nebo později, stejně vymře. Stejně jako lidé.
„Oko majora Lorna,“ odpověděl suše Michael.
Starý muž přikývl a usmál se. Dobrá odpověď. Vstal a přešel ke dveřím. Dneska se už cítil unavený a chtěl odejít. Nehodlal se tu déle zdržovat, přestože svým jednáním vytočil hybrida. „Jedno si pamatujte,“ prohlásil do tichého wraithského supění George a otevřel dveře, „Láska je přepych, který nikdy nedostanete...“ S těmito slovy odešel.

David Scott si oddechl a pohodlně se usadil. Pohladil svého syna po hlavě a sledoval svoji ženu, která podle něj ani trochu nezestárla. „Cesta sem vážně nebyla jednoduchá,“ zabručel na začátek a upil hořkého čaje, „ukrást auto, dobře, to jsem zvládl, ale to, že v nejvypjatější chvíli začne malý plakat, to už jsem měl trochu problém.“
„Zabít jsem je musela nakonec já,“ protočila očima Nataša a zářivě se na něj usmála. „Před pár měsíci nám major Lorne řekl, že by bylo lepší, kdybychom se vydali sem, po vlastní dráze. Souhlasili jsme, ale bylo potřeba ještě udělat nějaké změny v Mississippi. Odešli jsem pár týdnu před tím neštěstím.“
David sledoval své dva dřívější nadřízené, kteří se měřili vražedným pohledem. Vše zůstalo naprosto stejné. Zakroutil hlavou, jejich hádku slyšel, přemýšlel, jestli existoval někdo v tomhle komplexu, kdo by je neslyšel. „Později jsme potkali i pár těch, co říkali, že přežili,“ zabručel. „Nemyslím si, vypadali zmateně a zničeně. Zřejmě jich pár Wraithové pochytali, vymyli jim mozek a pak je pustili. Jejich jediná myšlenka byla dostat se do bezpečí. Ani nevěděli, že někoho prozrazují.“
„Co jste s nimi udělali?“ zeptala se Petersonová. Popravdě, tohle byla první otázka, možná i první slovo, které řekla od jejich návratu. Celou dobu mlčela a nepřestávala je sledovat. Oba si moc dobře uvědomovali, že kapitán je ochotná udělat vše pro to, aby své lidi ochránila.
Modrooký blondýn udělal vše říkající gesto rukou. Zabili je, dokud nestihli napáchat nějaké škody. Teprve teď si uvědomil, jak staře se cítí. Obličej měl posetý vráskami a vlasy mu spíše zbělaly. Patřil k nejmladším zde, ale necítil se tak. Během okupace Země dělal vše, aby ochránil svou rodinu a nepřivedl je do nebezpečí. Kolikrát dával život v sázku, kolikrát se snažil udělat lepší svět pro svého syna, ale marně.
David sledoval, jak kapitán odchází. Vstal a vyšel za ní. Počkal, až popojde pár kroků a pak ji teprve zastavil. „Kapitáne, jediné, co chci, je, aby byla moje rodina v bezpečí. Prošel jsem velký kus země, abych viděl, co se děje a jak to dopadne. Jediné místo, které je bezpečné...“
Hnědovlasá žena se pousmála a kývla. Však ona věděla. Už dlouho uvažovala nad tím, co udělá, co bude následovat. Každá možnost, kterou s Evanem probrala, v budoucnu končila špatně. Jenže ona věděla ještě o jedné možnosti, ale tu si zatím nechala pro sebe. Časem se bude muset rozhodnout.

Stará budova pod náporem písku pomalu chátrala, přestože byla postavena jako nejpevnější. Vítr se do ní opíral a staré dřevo vrzalo. Pevnější betonová část stále pevně stála, i když i na ní se začaly projevovat známky stáří. Později tu měly stát dokonalé budovy, ale na to nezbyl čas. Projekt vláda zastavila dřív, než se postarala o zútulnění tohoto místa.
Major Lorne se ve sprchách opřel o stěnu a poslouchal tiché šumění. Vnímal vodu stékající mu po kůži, páru kondenzující na nerovné stěně. Déšť, nikdy by neřekl, že mu tak bude chybět. Z toho věčného písku mu začalo přeskakovat. Kvílení větru jej budilo ze spánku, písek nacházel všude. Zoufale si uvědomoval, že potřebuje dovolenou, kterou nikdy nezíská. S mírným povzdechem se odlepil od stěny a postavil se pod sprchu.
Slyšel bouchnutí dveří, lekl se a mírně nadskočil. Otočil se tam, kde čekal narušitele. Chtěl něco jízlivého poznamenat, ale dřív, než cokoliv řekl, ucítil na tváři štípavou bolest. Facka. Zatím se uchýlila k méně bolestivým cestám.
„Proč jsi mi nic neřekl?!“ zakřičela. Možná jí měl všechno říct, jenže to by podle něj nebyla pravá sranda. „Proč jsi mi lhal?“ Přirazila ho na stěnu. Teď se pod vodou objevila ona. Hnědé vlasy okamžitě nacucaly vodu a přilepily se jí ke kůži. Stará uniforma následovala. „Stačilo jen něco říct! Copak jsme si nevěřili? Proč všechno děláš těžší, než je?“ Zatřásla s ním a zase jej přirazila na stěnu.
Cítil, jak se mu kousky starého betonu zarývají do kůže a pomalu ji dřou. Chytl ji za ruce a donutil ji udělat krok dozadu. „Nebyl jsem si jistý a nechtěl jsem ti přidělávat starosti,“ odpověděl klidným hlasem. „Zuzano, jsi jediná, komu v téhle zpropadené době věřím, ale potřebuji, abys ty věřila mně. Všechno, co dělám, má nějaký důvod. Nejsem blbec, za kterého mě máš. Dokážu uvažovat. Ano, o Paulovi jsem ti neřekl, ale mělo to svůj důvod, stejně jako jsem měl důvod ti neříct o Nataše a Davidovi! Všechno to má nějaký důvod...“ Teď už šeptal. Věděl, že jej poslouchá a snaží se informaci zpracovat. Nakonec si ji přitáhl, pevně ji objal a políbil ji do vlasů. Cítil, jak jej váhavě objala a zabořila mu obličej do ramene. Povzdechl si a nastavil svou tvář proudu vody.

Tom Sanders naposledy zkontroloval vybavení a pohlédl na pár, který právě přišel do jedné z nejodlehlejších kobek. Nelíbilo se mu, co bude muset udělat a nesouhlasil s tím. Jenže žena měla pádné důvody proč a její argumenty přesvědčily i jeho. Připadal si jako třídní zrádce. Co na tom sešlo? Jaká byla budoucnost? Čert vem Hippokrata.
„Jsi si jistá...?“ snažil se naposledy o chabý protest doktor.
„Kdybych nebyla, nežádám tě o to.“ Doktor si jen povzdechl, ukázal na postel a pohlédl do tváře Evana Lorna. Vypadal vylekaně a snažil se to zakrýt nesouhlasným pohledem. „Nezapomeň, je jedno, co to udělá, musí to být efektivní. Nemůžeme si dovolit, abych...“ tady se zarazila a jen polkla. Sedla si na postel. Doufala, že ji připoutají. Tom na ni chvilku ještě koukal a pak se otočil. Natáhl do obrovské jehly nějakou tekutinu a tu pak položil na stolek vedle postele. Kývl na Lorna, aby Zuzanu pořádně připoutal. Ani on sám neměl úplnou představu, co to bude obnášet. Prvně jí připoutali ruce a pak nohy. Poslední měla na čele, aby hlavu držela tam, kde měla. Jak si mohl všimnout, byla vyděšená. Kdysi podobné pokusy prováděl a ona mu asistovala.
„Dám...dám vám chvíli, než se připravím,“ zamručel tiše doktor a odešel ke vzdálenému stolku. Začal si číst nějaké papíry, které tam někdo nechal, a snažil se neposlouchat.
„Nemusíš to dělat, šlo by to i jinak,“ hlesl tiše Evan a pohladil Zuzanu po vlasech.
„A jak?“ podívala se na něho.
„Já nevím, nějak to vymyslíme...tohle...já to neudělám,“ snažil se být jakousi oporou, ale nešlo mu to. Rychle zamrkal a pak se ještě naklonil. Pohladil ji po hlavě a pak ji naposledy políbil. Polibek mu vrátila a zadívala se jinam. Přesně v tuhle chvíli se Tom otočil. Uznal, že měli času dost. Přešel ještě k ležící a strčil jí do pusy dřívko obalené v kůži. Neradi by sem někoho přilákali. Pak vzal do ruky velkou jehlu. Lorne i Zuzana ji vyděšeně pozorovali. Tohle tedy rozhodně nevypadalo podle jejich představ. Bývalá kapitánka zavřela oči a pevně stiskla majorovu ruku. Ucítila štípnutí na spánku a pak strašnou bolest. Vykřikla tak, že to museli slyšet snad všichni Wraithové, přestože část křiku pohltil roubík. Lorne ji pevně stiskl ruku. Tom ještě trochu přitlačil a snažil se trefit na to pravé místo. Vše pozoroval na skeneru. Zuzana křičela a prohýbala se. Doufala, že to brzy skončí. Jak se mýlila. Doslova cítila, jak se jehla pohybuje a Tom se snaží trefit. Vypadalo to, že se v tom snad vyžívá. Jakmile jehla dorazila na místo, kam měla, tak jí Tom vpravil do hlavy veškerou tekutinu. Nebylo jí hodně, ale způsobilo to neskutečná muka. Po tváři jí již dávno tekly slzy. Snažil se si toho nevšímat.
„Majore, teď byste ji měl pustit,“ zašeptal doktor, když vytáhl jehlu. Tampónem jí setřel krev, která jí tekla z rány.
„Já...“ knikl.
Tom místo nějakého vysvětlování jen suše poznamenal: „Mohl byste dostat pecku taky.“ Víc neřekl a na hlavu jí přilepil elektrody. Lorne poděšeně s rukou ucukl. Dostalo se mu úsměvu a pak začalo to pravé peklo.
Zuzana křičela, prohýbala se i plakala. Pouta se jí zařezávala do rukou i čela, rozdírala každý kousek, kterého se dotýkala. Na čele jí perlil pot. Přerývavě dýchala. Sotva skončilo jedno, hned začalo něco jiného. Thomas ji neustále dopoval různými léky. Nepamatovala si, kolikrát cítila jehlu ve spánku, nesnažila se přijít na to, kolik narkotik a drog jí doktor naordinoval. Sotva vnímala, že vypnul proud, stále se něco dělo. Její mozek byl vším tak zaměstnán, že musel každou chvíli explodovat. Snažila se jim říct ať přestanou, ať toho nechají...že...že co? Že si to rozmyslela? Pozdě. Bylo už příliš pozdě na to vrátit to, co začali. Nebylo útěku a ona cítila, jak přestává vnímat okolí. Bolest už nebyla tak strašná. Blížili se ke konci...
Evan sledoval zelenookou ženu a snažil se ovládat. Tohle jej bolelo. Nechtěl tu být, ale zároveň tušil, že by si to později vyčítal. Nikdy si nemyslel, že je možné provést něco tak...barbarského? Sotva. Kolikrát slyšel, že vězni při mučení přišli o rozum, ale tady šlo o něco jiného. Jak tomu ti dva jen říkali? Vymývání mozku? Asi, nepamatoval si. Přišlo mu to děsivé dost samo o sobě, než aby si to pamatoval. Modlil se, aby to brzy skončilo.
Trvalo dlouho, než doktor uznal za vhodné přestat. Ke konci se kapitán Petersonová už ani necukala. Jen ležela a nepřítomně hleděla do stropu. Ze zelených očí se vytratil všechen život. Evan v nich viděl prázdno, jako by na druhé straně nikdo nebyl. Sledoval doktora, který jí před obličejem mává rukou a několikrát luská prsty. Nedočkal se žádné odezvy. S tichým povzdechem začal skládat vybavení. Bylo dokonáno.
Pomalu ji oba rozvázali a osvobodili z řemenů. Z úst vytáhli „roubík“ a snažili se jí ošetřit rány. Celou dobu mlčeli. Nakonec Sanders zamumlal něco v tom smyslu, že musí jít ještě něco zařídit a přijde za čtvrt hodiny. Nechal majora o samotě s něčím, co kdysi bývala Zuzana Petersonová.
Modrooký voják chvíli sledoval ženu, která bez hnutí ležela. Nepohlédla na něj, neusmála se. Odešla, navždy. Byl ochoten vydržet všechno od fyzické bolesti po psychickou. Dokázal zabíjet bez slitování. Změnil se, nebál se udělat nemorální věci pro pravdu. Jenže vždy tam byla s ním a podržela jej. Nikdy mu nedovolila podlehnout a hroutit se. Najednou odešla a on si uvědomil jedno. Byl sám... Nedokázal zadržet slzy, které se mu draly z očí. Nepokoušel se je setřít. Hlavu nechal padnout na ženino rameno a hlasitě se rozvzlykal. Objímal ji, tiskl se k ní a líbal ji na tváře, čelo, rty. Bez odezvy, bez ničeho. Major Evan Lorne se zhroutil. Propadal se do propasti hlouběji a hlouběji, bez jediné možnosti záchrany...

„Proč se o ní tolik zajímáte? Je to žena jako každá jiná,“ pokrčil rameny Brisom a natáhl se na svém kavalci v provizorním vězení.
„Není obyčejná. Byla, ale už není. Viděl jsem ji stát před wraithskou královnou, stála hrdě a s hlavou vztyčenou, přestože se strachy třásla. Viděl jsem a studoval její klon, znám její reakce a přesto se vždy chová jinak. Dokážu předvídat její kroky, jenže vždy přijdou pozdě. Chci ji pochopit, chci pochopit její zmatené uvažování...“ Během svého proslovu chodil napůl Wraith-napůl člověk neustále dokola a rozhazoval rukama, jako by se snažil vysvětlit něco, co nemohlo existovat a druhý muž si měl představit ono neskutečné.
„Pro vás to bude nepochopitelné. Znám ji od dětství a stejně nemůžu říct, že bych ji znal,“ poznamenal bývalý generál a dal si jednu ruku pod hlavu. Zahleděl se do stropu. „Je dcerou svého otce. Zdědila po něm naprosto vše - vlastnosti a dovednosti, možná i část krásy, nevím. Petersona jsem znal velmi dobře, a přesto mě každou chvíli překvapoval,“ pousmál se, když se ve vzpomínkách vracel stále zpět, do dob, které miloval. „Její bratr byl opak, řekl bych, že tak vypočítavého parchanta jsem nikdy nepotkal a ona k němu vzhlížela. Dokonce i jeden čas hodně pila, tenkrát mě její otec prosil, abych jí pomohl a já ji vzal do své péče...“ tady se zašklebil, „a zničil jsem jí život...“ přetočil se obličejem ke stěně. Teď už nehodlal říct víc. Měl svých starostí dost a musel se vyrovnat se svým svědomím, než jednoho dne stane před Stvořitelem. Nevěděl, co mu poví, ale rozhodně to nebude nadšené: „Nazdárek.“ Nad touhle myšlenkou se uchechtl.
„Generále, neřekl jste mi nic, co by mi pomohlo,“ poznamenal Michael. „Stále mluvíte v hádankách a mně dochází trpělivost.“
„Všichni se máme co učit, drahý Michaeli.“
Hlas starého muže dolehl k hybridovým uším. Nejednalo se o výtku, šlo jen o suché konstatování. V tu chvíli Wraith pochopil, že vše, co mu George řekl, mělo svůj smysl. Měl pocit, jako by se celou dobu díval přes zamlžené sklo a teprve teď si dovolil setřít páru. Viděl jasně a přesně věděl, co dělat. Zmocnil se ho nehorázný vztek.

Odboj přešel do velení majora Lorna. Ne nadlouho, avšak jeho zástupcem se stal James Taylor. Stáří a zkušenosti jej udělaly dobrým mužem. Evan věřil, že z něj bude velmi dobrý vůdce, který pomůže lidem získat Zemi zase zpět. Samozřejmě, že se nebude jednat o dny ani týdny. Roky, budou bojovat roky, ale zvládnou to. Před Evanem se otevřela jiná cesta, kterou musel dokončit. Musí ukázat Michaelovi, že lidé nejsou hloupí a bude se jednat přesně podle toho, jak chtějí oni. Proto vzal Jamese s Kayem a s Jumperem zaletěl na menší výlet.
Bílý dům vypadal stále honosně, jak si jej pamatoval. Přesto jej píchlo u srdce, když uviděl jednu jeho stěnu, po které se plazila organická hmota, ze které byly postaveny wraithské lodě. Na chvíli zavřel oči a pak otevřel dveře Jumperu. Nechal po nich opatrně skutálet tělo své ženy. Slyšel slabé žuchnutí, když dopadla na zem. Přísahal by, že v jednu chvíli viděl, jak se slabě usmála.

„Něco takového jsem už viděl,“ zabručel generál Brisom a neustále přecházel po své cele. Sledoval ženu, kterou dali hned za vedlejší mříže. Vypadala jako někdo, koho znal, jen... „Doktor Sanders...“
„Ten blbec?“ zavrčel Michael.
„Nepodceňujte Toma,“ mávl rukou George a sedl si. Upřímně doufal, že mu Zuzana zajistí cestu ven. Bylo to dlouho, co neviděl slunce, necítil vítr ani déšť. Chtěl se konečně projít. Mříže a zdi měly rozpětí maximálně pár kroků a to mu nestačilo. „Je to skvělý doktor a není blbec ani magor. Mezi námi, drahý vědče, je příčetnější než kdokoliv, koho jsem znal. Uhozené vtipy, šílená mysl...“ Přešel těsně k mřížím a zatřásl s nimi. „Pusť mě za ní!“ Rozhodl se vzít situaci do svých rukou. Věděl, o co jde, nepotřeboval slyšet plán, znal ho a v životě si nemyslel, že budou Zuzana nebo Tom tak šílení, aby to udělali.
Tentokrát se hybrid rozesmál. „Nepustím, řekni mi, co víš, tohle je dobré vyjednávání. Já se ji pak pokusím dostat nazpět.“
„Jasně a jak?“ zavrčel muž a praštil do kovu. „Není cesty zpět! Viděl jsem lidi, kterým se provedlo to, co jí. Viděl jsem, co s nimi pak bylo... vím, kdo to udělal a vím jak. Nedokážeš vrátit něco, co už není!“ Připadal si zoufale. Jediné, co mohl dělat, bylo, že si šel sednout k mřížím, které ho dělily s jeho neteří. Povzdechl si a sledoval, jak bez hnutí ležela na místě, kam ji hodili.
„Říkal jsi, že Sanderse nemám podceňovat... proč?“

Tom Sanders si sbalil batoh a vzal malé štěně. Naložil si všechen náklad na záda. Ještě zkontroloval svoje dřívější působiště. Snad to Carsonovi zanechá na ranní směnu v pořádku. Naposledy se přesvědčil, že papíry o pacientech nechal tam, kde měly být. Pak odešel.
Tyhle černé stěny neměl rád. Znal tu látku, stejně jako znal všechno kolem. Seskočil do prachu a pomalým krokem se vydal k jedné ze strážních věží. Cítil, jak se mu štěně v rukou chvěje zimou. Teplota ve dne tu dosahovala skoro čtyřiceti stupňů, ale v noci se blížila k nule. Podrbal chlupatou kuličku za ušima.
„Utíkáš?“ zaznělo za ním šeptem. „Po tom, co jsi udělal?“
Zastavil se, ale neotočil. Moc dobře věděl, o koho jde. Navíc neměl sebemenší chuť se mu dívat do očí. „Neutíkám, odcházím.“ Pohlédl na hvězdy a povzdechl si. „Víte, majore, že jsou špatně? Všechna ta souhvězdí. Škoda jen, že tu není McKay, věřím, že by našel způsob, jak se vrátit v čase a vše změnit.“ Pousmál se, když slyšel mužovy kroky. Obcházel jej. Nakonec se zastavil těsně před ním, jako by se bál, že doktor odejde.
„Utíkáš, že, blázne?“
„Majore, jste naštvaný a unavený...“ K nosu mu dolehl jemný závan alkoholu. „A taky opilý, jděte se vyspat. Ráno všechno uvidíte jasněji.“ Pomalu odsunul klátícího se vojáka a prošel kolem něj. „Neutíkám, ale oba víme, že to, co mě tu drželo, to už tu není. Nemám sebemenší potřebu tu zůstávat. Majore, vím, co chcete udělat a rozmlouvat vám to nebudu. Jen předtím, než uděláte něco zběsilého, tak se přesvědčte, že tu zanecháte všechno tak, jak by si to přála...“ Chtěl pokračovat v cestě, když uslyšel tiché cvaknutí. Lorne byl zřejmě ozbrojen. S tichým povzdechem se otočil, aby Evanovi řekl, co si myslí, když uviděl, jak se bývalý major Letectva Spojených států amerických skládá na zem.
„Myslím, že spánek mu prospěje,“ prohlásil doktor Emerson, který stál těsně za ležícím s velkou kovovou tyčí v ruce. „Snad se mu nic nestalo, i když magor by se mi hodil,“ řekl a odhodil tyč. Přešel ke starému kamarádovi. „Alex je v pořádku, jel jsem ji zkontrolovat. Pozdravuj ji a řekni jí, že se brzo stavím.“
Tom se naposledy podíval na psychologa a poplácal jej po rameni. „Díky.“ Poprvé za dlouhou dobu, co odhodil masku šílenství a začal se chovat normálně. Celou tu dobu jej bavilo, že si lidé mysleli, jak vyšinutý je. „Přežijte to tu,“ to bylo poslední, co řekl. Pravděpodobně to bylo i naposledy, co viděl své přátele. On musel jít dál, rodina čekala.

Teplý severovýchodní vítr nabíral pomalu na intenzitě. Slunce lehce pálilo a rozehřívalo trávník i asfalt. Před Bílým domem stály ploty z podivné hmoty. Lidé se k nim báli přijít, děsivá barva i vzhled zaručovaly okupantům soukromí a klid. Přesto dnes se jich tu nacházelo více, než by kdokoliv čekal. Jak jinak. Vůdce zavelel a všichni musí přijít. Pokud někdo nepřišel, vždy tu hráli nemalou roli udavači.
Generál Brisom pomalu vykročil po asfaltové cestě. Ve skutečnosti mu bylo jedno, co se s ním stane. Když vkročil na slunce, tak zavřel oči a usmál se. Zastavil se a zůstal stát, dokud do něj wraithský voják nestrčil. Jen něco zamručel a pokračoval. Vystoupil na tribunu a čekal. Jak již pochopil, Michael rád předváděl svoji sílu a rád ukazoval lidi zničené. On se mu to rozhodl sabotovat. Stál klidně s usmíval se na okolní dav.
Michael, vojenský, vědecký a možná i definitivní vládce Wraithů ve dvou galaxiích, vystoupil za generálem a prohlédl si ho. „Víte, budou mi chybět naše rozhovory,“ podotkl a ukázal mu dlaň. „Daň za to, co udělali,“ zašeptal a luskl prsty, aby přivedli největší atrakci dnešního dne. Museli ji skoro donést, avšak dokázala stát rovně. Zelené oči hleděly někam do dálky, pravděpodobně si neuvědomovala, kde je, ani co ji čeká. Uniformu měla špinavou a na obličeji měla několik ran. Zřejmě se Michael chtěl přesvědčit, že je opravdu pryč. Rozhodl se jí dát ránu z milosti, sice ne příjemnou, ale ukončí to. Jednou provždy, tím si byl naprosto jistý. Nastal čas se vrátit do své galaxie a nechat tu část Wraithů a několik lidí napospas osudu. Jen ještě vypálí pár center odboje a tím pro něj celá okupace Země skončí.
„Chci vám ukázat,“ promluvil k davu, „co se stane s každým, kdo bude jakkoliv spolupracovat s odbojem a nebo jej jen podporovat!“ Pomalu přešel k ženě. Pohladil ji po tváři a rozvázal jí ruce. Nakázal jí, aby si klekla a ona jej poslušně poslechla. „Nějaké poslední přání?“ zašeptal.
Odpovědí mu byl jenom chabý úsměv a pak k jeho překvapení na něj Zuzana pohlédla. Vypadalo to, jako by si na malou chvíli uvědomila, kdo je a kde se nachází. Zavřela oči a nastavila tvář slunci.

Evan Lorne vyběhl na budovu blízko Bílého domu a sundal z ramene těžké černé pouzdro. Opatrně jej položil na zem a otevřel. S ledovým klidem začal montovat zbraň, kterou pouzdro ukrývalo. Nespěchal, času měl stále dost. Jakmile vše udělal, tak zalehl na nejvýhodnější pozici. Dal se do dlouhého čekání.
Muž na střeše zpozorněl. Všiml si, že vyvedli jak generála, tak i kapitána. Vše vycházelo mnohem lépe, než si myslel. Zkontroloval potřebné údaje, zamířil a... nedokázal vystřelit. Před očima stále viděl onu ženu, se kterou trávil poslední měsíc. Roztřeseně se nadechl. Pot mu tekl z čela do očí. Rychle zamrkal.
„Odpusť mi,“ zašeptal a zmáčkl kohoutek. Cítil vítr, zpětnou ránu pažby, slzy, které mu tekly z očí. Rychle zamrkal a zbraň pootočil. Vystřelil podruhé. Sledoval, jak se tělo muže klátí k zemi a padá vedle druhého těla. Vstal a seskočil z římsy. Rychle si otřel tváře. Zabil je, zabil Zuzanu a Brisoma. Jeho já panikařilo a dostávalo se do šoku. Slyšel, jak se blíží wraithské stráže. Vytáhl devítku a usmál se. No co, jednou to skončit muselo...

„Ahoj Alex, podívej, co jsem ti donesl,“ zavolal radostně Tom Sanders od dveří krásného srubu. Položil na zem malé štěně Guláše a nechal jej běžet k ženě na kolečkovém křesle. „Jakpak se máš?“ staral se. Přišel ke svému dvojčeti a políbil ji na čelo.
„Dneska se byla projet, ale je jí hůř,“ ozvalo se z provizorní kuchyně. Tom se zarazil. Ano, ten hlas znal, ale nikdy nevěřil, že bude znít tak staře. „Pořád se na tebe jen vyptávala.“ Ve dveřích se objevila stará vysoká žena. Světlé vlasy měla vyvázané do úhledného uzlu.
„Mami, chyběla jsi mi.“ S těmito slovy šel obejmout svou matku. Bylo krásné být zase doma.


Konec

díl nabitý emocemi, tak to má být ale nechat takhle všechny umřít, že se nestydíš! ale teď žerty stranou, místy jsem měla opravdu namále, abych neuronila slzu, je to dost smutné a ty umíš tak reálně popsat jejich pocity... mno a aspoň ten "šílený" doktůrek na konci dostal další šanci

Skvělý, ostatně jako vždy.

Jako vždy děkuji za krásné komentáře .

Přidávám další díl. Ještě je důležité, abyste věděli, že před tuhle část patří ještě jedna povídka (která se pro větší tajemnost jmenuje Šachová partie). Pro lepší vysvětlení raději napíšu, že Zuzana s Chuckem už není, vše je vysvětleno již v zmíněné povídce.
Doufám, že následující díl vás jak pobaví tak dostatečně překvapí (doufám, že si budete říkat pořádné WTF? ). Povídka se jmenuje Z právního hlediska. Hlavní postavou je Zuzana Petersonová a Evan Lorne.
Jako vždy děkuju za korekci DA .

Z právního hlediska

Mlžná planeta s těžko vyslovitelným názvem tiše plula vesmírem. Na jejím povrchu nedaleko kruhu předků se rozkládala větší vesnice. Stála na nižším kopci. Neměla žádné hradby, nic, co by ji chránilo. Lidé se snažili obdělat pole. Obyvatelé doufali, že se brzy vrátí jejich hrdina. Uplynul již další měsíc a oni pro ně měli přichystané věci, přírodní léčiva. Přesně podle dohody. Neměli pocit, že jsou využíváni. Naopak, stále si mysleli, že to oni je využívají.
Každý měsíc se tu zastavoval hrdina, major Lorne, velký válečník. Uplynul již rok od velké bitvy s Duchy. Egnamar Vereh, místní vládce, nechal na tento svátek připravit hostinu. Jejich hrdina nebude o hladu a sám. Zde byl mezi přáteli, navíc stále mu toho dlužili tolik. Samozřejmě si svoji svobodu vybojovali taky, ale nebýt majora, pak by to trvalo mnohem déle. Pár léků, květin natrhaných na poli a několik receptů, které po staletí fungovaly a byly náhodou objeveny metodou pokus-omyl, rozhodně neznamenalo nic. Kdyby požádali o cokoliv, dostanou to.
Egnamar Vereh měl plán, tedy jeho pomocník a pravá ruka Legnar Theor mu poradil, aby Evanu Lornovi postavili památník, stejně jako jeho týmu. Pak je všechny pozval na planetu na den oslav, kde bude jejich socha odhalena. Znělo to jako skvělý plán a jak čekali, Atlanťané neodmítli. Co však major nečekal, bylo to, že tímhle začíná jeden velký problém.

Slunce svítilo a mlha se již dávno ztratila. Vypadalo to, že dnešní den nepřijde žádný déšť. Slunce vysušilo zemi a přípravy na oslavu začínaly vrcholit. Vládce a pán Egnamar Vereh si oblékl nejlepší oblečení a se svým rádcem Theorem vyrazil do místní svatyně, aby od věštkyně vyslyšeli prosbu bohů.
Kdysi jim takto vědma dávala poselství a dohlížela na to, aby bylo s osudem zamícháno přesně podle vůle bohů. Časem se však místní vzbouřili, vyhnali věštkyni a byli zatraceni. Jejich život po několik generací sužovali nájezdníci, kteří přicházeli s mlhou. Žena, která měla nejblíže bohům, žila v lese a dostalo se jí největší pocty - mohla žít dlouhý a nerušený život. Vychovala svoji následnici, která, stejně jako ona, dokázala porozumět vůli bohů a předávala poselství těm, kteří ji vyslyšeli.
Teď před starou a mladou ženou stál Egnamar Vereh. Nepoklekl, to mu zakazovala pýcha, přesto pozorně poslouchal mumlání stařeny. Slyšel pískot zavřených drobných hlodavců v klecích a krákání velkých černých ptáků. Znepokojovalo jej to. Čím bylo mumlání hlasitější, tím se hlasitost skřeků začala stupňovat.
Najednou vědma vykřikla a vytřeštila oči. Hlas měla chraptivý a položený o několik oktáv níž. Několika krátkými větami sdělila, co si bohové přejí. Egnamarovi se to nelíbilo a byl si naprosto jistý, že se to nebude líbit ani Lornovi. Teď veškeré modlitby věnoval prvnímu bohu, který ho bude ochoten vyslyšet, aby celá záležitost dopadla dobře...

Modrá hladina se zavlnila a z ní vykročil všemi očekávaný hrdina Lorne a jeho tým. Za ním se táhla jako vždy kapitán Petersonová, která se tvářila stejně příjemně jako zahradní trpaslík, se svým týmem. Jakmile všichni stanuli na úrodné a měkké půdě, tak se ozval bouřlivý potlesk a křik. Ke všem se přitočily ženy v krásných šatech a věncem ve vlasech. Na podnose nabízely místní pálenku na přivítání. Některé otrlejší povahy, jako byla Petersonová a Semyonová to do sebe koply bez zaváhání. Zbytek pomalu upíjel, aby se nemuseli bát o své zdraví, hlas a i v některých případech i zrak.
„Máte čím dál tím krásnější vesnici,“ poznamenal Evan a prohlížel si místní pastviny po cestě k jejich cíli. Očima, tedy jedním okem, druhé stále ukrýval pod páskou, zabloudil i k vesnici, která vypadala od jejich poslední návštěvy v lepším stavu. Hodně domů již bylo vyspraveno a povětšinou byl znát i technický pokrok.
„Děkuji ti, příteli,“ usmál se Vereh, „Máme pro vás dnes překvapení. Doufám, že se zde budete moct zdržet trochu déle.“ Zněl trochu nejistě. Ať tohle znamenalo cokoliv, všechny to rozrušilo. Vůdce luskl prsty a tím přivolal svého pobočníka. „Řekni mi, majore,“ pokračoval světlovlasý muž, „pamatuješ si na své hrdinství, které se odehrálo před jedním oběhem naší planety kolem hvězdy?“
Major na něj překvapeně hleděl, ale nakonec přikývl. Nějak si nebyl jistý, kam tohle vede, a nelíbilo se mu to. Všiml si, že jeho tým se skoro pere o nejlepší místo, aby slyšeli, o co jde. Samozřejmě nejlepší místo měla Petersonová, což znamenalo pohromu.
„Dnešní den je velmi posvátný,“ prohlásil zvláštním hlasem vůdce. „Nejde jen o tebe, ale i o tvé přátele. A my ti, majore,“ stáli už u prvních domů, „drahý příteli, připravili hostinu.“ Teď se všichni vesničané nafoukli pýchou. „Oslavy budou trvat dva dny a dvě noci,“ upozornil jej Veher. Tady se vůdce zamyslel a odmlčel. „Zbytek bych rád s tebou probral v soukromí.“
Evan Lorne se zatvářil zmateně, ale přesto Veherovi vyhověl. Poodstoupil s ním o několik kroků bokem a pomalu se spolu vydali do vesnice. Dav je v uctivé vzdálenosti následoval. Nikdo neslyšel rozhovor obou mužů, ale přesto to vypadalo, že se ani jednomu nelíbí jeho průběh.

„Před celou slavností jsme s mým zástupcem, Legnarem Theorem, navštívili vědmu, která nám vždy byla oporou ohledně věcí s bohy. Je složité, co se stalo a proč na své božstvo tolik dáme, jedno...“ tady se Egnamar odmlčel a povzdechl si. „Velká bitva vstoupila do našich dějin a mi ji budeme slavit po několik generací. Naše děti si ji budou pamatovat, stejně jako tebe. Na tvou památku jsme ti vystavěli památník,“ mávl rukou, aby zabránil Evanovi protestovat. Prvně musí mluvit on. „Nejde jen o památník, naše vědma nám doručila poselství do bohů. První noc oslav ti bohové přede všemi vyberou ženu, kterou si musíš do sedmi dnů a nocí vzít...“
A přesně v tuhle chvíli ubohý voják skoro omdlel, pokusil se o chabý útěk, zařval zděšením... ne nezbytně v tomhle pořadí. On se nikdy nemohl oženit, na téhle zpropadené planetě nezůstane! Jenže nebylo mu to nic platné, stejně jako bude socha odhalena, tak jemu vyberou manželku. Na druhou stranu si nedovedl představit, jaké následky může vyvolat jeho odmítnutí. Po celou cestu do vesnice se snažil přijít na způsob, jak se ze všeho vykroutit. Nakonec přemýšlení nechal na svých nadřízených. Jakmile bude mít chvíli času, podělí se o problém s Atlantis. Woolsey ho v tom rozhodně nenechá.

„Pane, je to horší než jsem si myslel,“ podával hlášení major bránou. „Tady přestává veškerá legrace. Několikadenní radovánky, dobře, dovolenou jsme potřebovali, ale odmítám se ženit,“ zahučel a doufal, že nebude muset přistoupit na horší kalibr. Dobře, hlavně doufal, že mu to Woolsey zakáže. Vždyť ani nevěděl, kdo bude jeho nová žena a jak ji údajní bohové vyberou. „Ctím veškeré božské záležitosti na všech planetách, ale z tohoto mě, prosím, vynechejte. Vždyť ani nevím, kdo to je, dokud ji sami „bohové“ nevyberou. Chápete, jak je to ujeté?!“
„Majore, jistě si uvědomujete, co pro nás to přátelství znamená. Ohrozí vaše odmítnutí ,svatby´ přátelství s místními?“ staral se Richard. Musel myslet na vše. Raději ožení majora, než přijde o léky, které neustále potřebovali.
Tomuhle se snažil modrooký voják vyhnout. „Ano,“ povzdechl si. „Obávám se, že to naše přátelství poškodí.“
„Sám víte, jaké máme možnosti v tohle světě a pokud chceme být i nadále kolonií, pak potřebujeme tamější léky, stejně tak jako úrodu. Tohle vám nemůžu dát rozkazem, ale uvědomte si rizika spojená s tím, co hodláte odmítnout. Na Zemi tohle manželství pravděpodobně nebude platné, navíc tamější národ schvaluje monogamii. Prosím promyslete si ještě jednou všechny možnosti. Věřím, že se správně rozhodnete. Informujte mě o dalším vývoji, Atlantis konec.“
Evan ještě dlouho zíral na bránu a přemýšlel o všem, co mu Richard řekl a co by měl doopravdy udělat. Zkoušel se po návratu poradit se svým týmem, s Petersonovou. Věřil, že tohle rozhodnutí není na něm a potřeboval slyšet více názorů. Prostě počká, zjistí, kdo je jeho nastávající a pak to zkusí nějak vyřešit. Do té doby si nacpe břicho k prasknutí. Tolik dobrot nebudou mít na Atlantis snad nikdy a když bylo jídlo zadarmo...

Richard Woolsey prohlížel velmi důležité dokumenty, když mu do kanceláře vpadl naprosto vysmátý podplukovník Sheppard s majorem Lornem. Evan vypadal naprosto zničený a tvář mu pozbyla veškeré barvy. Zřejmě se stalo něco, co vyžadovalo jeho přítomnost na Atlantis. Jsou věci, které se po vysílačce prostě probrat nedají. S chápavým pohledem a mírným povzbuzujícím úsměvem odložil papíry stranou.
„Podplukovníku? Majore?“ nabídl oběma vojákům místo. Byl dokonale připraven vyslechnout vše.
„Máte tu něco na pití?“ hlesl Evan ze své židle.
John Sheppard se ušklíbl a dodal: „Něco ostřejšího. Myslím, že major by potřeboval panáka.“
Velitel města zatím nezjišťoval, co se stalo, přesto sáhl do svých zásob a nalil zdrcenému vojáku panáka nějakého alkoholu. Sledoval, jak v modrookém muži mizí nazlátlá tekutina. Do obličeje se mu trochu vrátila barva a viditelně se lehce uklidnil.
„Věc se má takhle,“ dal se do vysvětlování podplukovník. Evanovu zmatenou verzi si již vyslechl na chodbě a dokázal si již utřídit myšlenky. Jeho zástupce se nacházel v jakémsi šoku a zřejmě si prohlížel život, aby našel příčinu, proč jej někdo takhle trápí. „Jak nám major sdělil, místní vesničané jej chtějí oženit. Podle nich si jeho nastávající vyberou bohové. Včera v noci si Egnamar Vereh nechal předvolat věštkyni a ta sehrála dokonalé divadlo. Prý se strašně opila, dostala se do podivného deliria a nakonec prohlásila, že si Lorne musí vzít ženu, která bojovala po jeho boku ve velké bitvě, nebo jak to bylo,“ mávl rukou.
V tuhle chvíli do všeho vstoupil Evan a s tichým povzdechem pokračoval: „Nešlo jen o to, že měla bojovat po mém boku. Měla to být žena, se kterou se ona již v minulosti setkala a která mi způsobila tohle,“ ukázal si nenápadně na klípec na oku. „Všechno to bylo samozřejmě obaleno ve verších a sladkých řečičkách.“ V tuhle chvíli si šel Lorne pro dalšího panáka. Všiml si, že na něj Woolsey kývl. Chtěl taky, evidentně se potřeboval taky napít. „Všechno by se dalo zamluvit tím, že klon Petersonové je mrtvý a tím pádem si ji nemůžu vzít. Jenže pak ta vědma ukázala na kapitána a pronesla nějakou formuli... zbytek mám tak trochu rozmazaný,“ přiznal. Sám se dostal do obrovského šoku. Nepamatoval si skoro nic. Možná se pokusil protestovat, možná křičel, že si ji nikdy nevezme... Kdo ví?
„To manželství z právního hlediska nebude platné,“ začal po velmi dlouhé chvíli Woolsey. Celou dobu hleděl nepřítomně před sebe. „Jak jsem vám říkal předtím, tohle rozhodnutí není na mně. Rozhodně své stanovisko v téhle věci neměním. Pokud to má zachránit přátelství s místními, pak jsem ochoten čelit jakémukoliv obvinění, že jsem vám to dovolil, ba skoro i dal jako rozkaz.“ Pak pohlédl na podplukovníka. V jeho tváři našel něco, nad čím sám uvažoval. Jsou ochotní tolik riskovat? Jednalo se o osud dvou lidí a mají vůbec právo si s ním takhle zahrávat? Bylo jedno, jaký postoj k oběma chovali, věděli, že oba tento závazek budou brát vážně. Čest nečest, svatba, byť na jiné planetě, se stále počítala mezí pevné závazky. Navíc oba se mohli těžko nechat rozvést z něčeho, co podle papírů vůbec neexistovalo...
„Majore,“ přidal se John Sheppard, který měl naprosto vážný pohled. „Věřím, že se vy i kapitán správně rozhodnete.“ S tímto poplácal vojáka po rameni. „Nikdo po vás nechce, abyste s ní žil, plnil manželské povinnosti.“ Postavil se. Mohl jim to dát rozkazem, mohl jim to zakázat, ale popravdě ani on nevěděl, jak má tuhle situaci vyřešit. Raději to nechal na někom jiném, stejně tak jako Richard. Zbaběle prchali z boje a přitom mávali bílou vlajkou. No, však ono to nějak dopadne.

Nataša Semyonová seděla na okně kruhové místnosti, velkého sálu sídla Egnamara Vereha. Pozorně sledovala dění pod sebou. Musela se tu snad sejít celá vesnice. Pokud se sem už někdo nevešel, tak musel čekat venku a řekněme, že pokud by bylo na Zemi podobné srocení davu, tak by se bála o svoje cennosti. O tomhle snil snad každý kapsář, tedy v případě, že se tu dalo něco ukrást.
U „trůnu“, dřevěné, bohatě vyřezávané židle, stál nejvyšší vůdce v šarlatovém rouchu s mečem pevně upevněným u boku. Přes dlouhé blond vlasy, které volně přecházely ve vous, který mu přidával na důstojnosti, měl danou zlatou čelenku. Jak se již lidé dozvěděli, jednalo se o jakýsi symbol moci. Něco jako královská koruna na Zemi, avšak zde to mělo poněkud hlubší význam, který pozemšťané nemohli pochopit.
O tři schody níže stál muž menší, přesto atraktivní postavy. Hnědé krátké vlasy měl pečlivě sčesány a přes modré oko mu chyběla černá klapka. Díky tomu mu po jedné tváři tekly slzy. Major byl doopravdy trpělivý a optimistický člověk. Dokonce projevil i jistou ochotu, co se týkalo oblečení, které si měl obléct. Právě si připadal jako transvestita. Pokud by si chtěl někdy obléct šaty podobného rázu, tak požádá matku o noční košili. Co jej dokonale štvalo, byla kožešinka tam, kde by normální smrtelník čekal límeček. Pak se samozřejmě jednalo o boty a barvu těch strašných hadrů, purpurovou nenáviděl. Řekněme, že po té, co spatřil sám sebe v podivné napodobenině zrcadla, tak zděšením zakřičel a zakázal komukoliv fotit, nebo o tom jakkoliv mluvit. Takovou oběť Evan Lorne přinesl na oltář přátelství.
Voják si povzdechl a otočil se k východu. Přes dav neviděl přicházejícího kapitána. Když se konečně lidé s brebentěním rozestoupili a ukázali mu tak jeho nastávající, tak skoro zakřičel, že jej podvedli a podšoupli mu jinou ženskou. Nepoznal ji. Rozhodně nebyl sám. V běžném životě vypadala docela dobře, když na sobě neměla uniformu, kanady a měla zavřenou pusu. Uvědomil si, že zírá s otevřenou pusou, a tak ji raději zavřel. Podvod a čáry, škoda, že na ně nevěřil. Kapitán Petersonová nikdy nemohla vypadat takhle...

Dlouhé hnědé vlasy měla vyčesané do složitého účesu, o kterém měla pocit, že jí utrhne všechny vlasy. Pak ty šaty. Zakázaly jí její milovanou uniformu, a když už chtěla bojovat za práva kanad, tak jí podstrčily na nohy naprosto nevkusné boty na podpatku. Zaprvé si zláme nohy (další důvod, proč nenáviděla slavnostní uniformy) a pak bude větší než „její milý a drahoušek“ Evan.
Další problém shledávala v šatech. Rudá barva se jí prostě nehodila k očím. Navíc ji iritovala decentní kožešinka kolem hlubokého čtvercového výstřihu, rukávů a dolního lemu šatů. Na otázku, jestli to sehnaly v nějakém pochybném domě s ještě pochybnější pověstí, jí prostě nedokázaly odpovědět. Nemohla se pořádně nadechnou kvůli mučícímu zařízení podobnému korzetu, ale tohle muselo být po celém obvodu vystruženo železem. Od boků dolů měla už šaty volné, avšak vliv na plodnost polárního medvěda to vážně nemělo. Udusí se.

Budoucí manželka vojáka, který si v tuhle chvíli přál být o několik galaxií dále a bojovat o život, vykročila rychlým, avšak obdivuhodně pevným krokem ke svému nastávajícímu. Nehodlala to protahovat, řekne, co má. Ochotná udělat cokoliv pro to, aby dostala své oblečení nazpět, se Zuzana postavila vedle modrookého muže, který měl kupodivu stejnou výšku jako ona.
„Ta kožešinka místo límečku ti děsně sluší,“ šeptla ironicky kapitán k majorovi a chytla jej za nabízenou ruku. Pod jeho vedením pomalu vystupovala do schodů.
Evan na ni překvapeně pohlédl a zmohl se jen na: „Děkuji ti, ženo má, ta tvá vypadá svůdněji...“
„Blbečku.“
Na další konverzaci již nebyl čas. Právě došli na předposlední schod a oba poklekli před Verehem. Major, jakožto muž, mohl jen na jedno koleno, aby pro něj případné ponížení nebylo tak obrovské. Pohlédl na svého „pána a vládce“ a prohlásil: „Můj pane, před tebou a celým shromáždění přísahám, že já, Evan Lorne, syn Benjamina Lorna, budu navždy ctít a chránit svou ženu, se kterou dnes před tebou poklekáme...“ vydechl předem naučený text. Myslel, že jej v téhle chvíli asi omejou. Chtěl se před celým obřadem pořádně napít, ale zakázali mu to, nechápal proč.
S dalším proslovem pokračovala zelenoočka: „Já, Zuzana Petersonová, dcera Jeffa Petersona, přísahám před božstvem a tebou, můj pane, že budu posl..,“ tady se jí trochu zadrhl hlas a nějak jí to slovo nešlo přes ústa, „poslušná,“ řekla konečně, „a budu ctít a chránit...“ Vyplním každé jeho přání a budu se o něj starat tak, jak mi zákon velí.“ Ke konci skoro vypískla. Nikdy nevěřila, že tohle řekne. Opije se do němoty, jediné přání, které dnes měla. Nejhorší byl pohled jejího „muže“, který tuhle část textu neznal a docela jej pobavila.
„Můj pane, prosím a žádám o svolení, abychom mohli žít spolu...pokud je však něco, co nám brání...“ teď už i major měl dost. Byl si jistý, že jeho tým pravděpodobně pukl smíchy, „...žít spolu a naplnit tak náš osud, který nám předurčili bohové, pak to raději ukonči hned, neboť bez ní je můj osud prázdný a temný.“ Přesně v tomhle okamžiku by Evan Lorne raději zabil holýma rukama Ronona, než aby něco takového řekl, či na to jen pomyslel.
„Evane Lorne, synu Ben...“ nezvyklé jméno Egnamaru dělalo menší problémy, „Benjamina Lorna, povstaň,“ pokynul mu gestem tolik podobným pozemskému, aby povstal. Vytáhl meč a udělal s ním složitou kreaci, která skončila na rameni těsně u krku modrookého Atlanťana. Toto slavnostní gesto znamenalo, že pán a vládce nemá námitky proti obřadu. „Tímto ti dovoluji, aby sis vzal Zuzanu Petersonovou, dceru Jeffa Petersona, a sní vše, co je od této doby po právu tvé. Měj se však na pozoru před bohy. Musíš ji ctít a chránit, stejně jako ona musí být tvojí oporou.“ Po těchto slovech položil Vereh na hlavu vojáka věnec spletený z rudých lučních kvítků. Druhý věnec dostal major do rukou, aby jej položil na hlavu své stále klečící ženě. Symbolizovalo to jistou podřadnost, což se kapitánu doopravdy nelíbilo, ale mlčela.
Zuzana Petersonová povstala a přijala číši s vínem. Stále ji držela v rukou, když z ní Evan pil. Ten ji pak chytl za ruce a nechal napít ji. Jednou rukou uždíbl kousek nějakého chleba a vložil jí ho do úst. Pak chytl pohár. Teď se role vystřídaly. Znovu se oním podivným stylem napili z poháru a poté jej odložili.
Lorne se otočil na Vereha a přijal meč, který mu podával. Doufal, že s ním neusekne hlavu své podřízené, která si na důkaz důvěry klekla a zavřela oči, aby to raději neviděla. Tímto dodala celému obřadu doopravdy grády. Oba vyslali rychlou modlitbičku prvnímu z místních pohanských bohů, který ji uslyší, aby to dopadlo dobře. Konečně Evan udělal předem nacvičenou kreaci mečem a když se čepel zastavila těsně u hrdla jeho podřízené, tak si oddechl. Kámen, který mu spadl ze srdce, musel být slyšet až na Zemi.
Pak meč otočil rukojetí k ní a podal jí ho se slovy: „Pokud jsem se proti tobě něčím provinil, zabij mě teď a tady.“
Zuzana s mírným úsměvem chytla oběma rukama jeho ruku na rukojeti meče. Odolala touze jej bodnout. „Tady a teď,“ šeptla a cukla mečem k sobě tak, aby si druhou ruku podpírající konec meče pořezal o čepel. Ani nesykl a vzal si nebezpečný a těžký předmět k sobě. Zasunul jej do pochvy a Zuzana mu jej připnula k boku. Nechala ruce tam, kde naposledy byly, a přistoupila těsně k němu. „Začínáme v krvi a v krvi taky skončíme...“ houkla a před závěrečnou řečí si dala chvíli pauzu. Nechala majora, aby jí rukou pohladil po tváři a zanechal tam tak krvavou šmouhu. „Tímto ti přísahám, že tě nikdy neopustím a nikdy nezpůsobím nic, co by tě ohrozilo, přijmi mě, můj pane,“ tady šla skoro zvracet, „za svou ženu.“ Pak odněkud vytáhla rudý šátek a obvázala mu ránu. Ruce mu opět položila na boky.
Po tomhle Evan přistoupil těsně k ní. Následoval jejího příkladu a ruce jí taktéž dal na boky. Pak si jen pomyslel něco o tom, že pod pantofel nejde a tohle je alespoň ta lepší část celého obřadu, za kterou ho kapitán nemůže zabít. S touhle myšlenkou políbil ženu, která jej měla chránit a ctít po zbytek jejího života.
A přesně v tenhle okamžik vybouchla hvězda. Lidé se radovali a oslavy konečně nabraly ten pravý ráz. Novopečený pár vytáhli ven, aby na ně všichni mohli pohlédnout. Při téhle příležitosti se odhalila socha udatného majora a jeho týmu. Městem tekla pálenka plným proudem a major s kapitánem se pokoušeli opít. Přijali zároveň gratulace od členů týmů, které obdařili několika dobře mířenými kopanci a záhlavci. Nakonec vše vzdali a usmívali se na všechny strany. Objímali se, aby všem dodali pocit, že jsou neskonale šťastni a spokojeni.

Zuzana se držela po boku Evana a pila pálenku z pohárku, který ji přinesl. Oba seděli poněkud stranou, bědovali nad svým životem a navzájem se pošťuchovali. Zuzana ze srandy nutila Evana, aby se seznámil s jejím otcem a on jí to vracel tím, že zase chtěl, aby si změnila jméno.
„Jak velká hostina a uvítání nás čeká na Atlantis?“ snažil se přemýšlet velmi optimisticky Lorne.
„Nevím, ale doufám, že to nebude povolávací rozkaz na jinou základnu,“ pronesla sklesle ,paní Lorneová’. „Přece jenom, kvůli takové debilitě nechci přijít o místo,“ povzdechla si a upila kořalky. „Proč si nemohli vymyslet něco lepšího? Tohle je tak hloupé!“ propadala do deprese. Raději by se v tuhle chvíli nacházela doma, na Atlantis. Nad pořádnou večeří a... škoda plakat nad rozlitým mlékem.
Oba dlouho mlčeli a sledovali slunce sklánějící se k lesu. Večerní mlha se pomalu zvedala. Narudlé světlo se lámalo a vytvářelo dojem, že les hoří. Světla, hluk i celou zábavu pohřbila mlha hustá jako mléko. Kolem půlnoci opět opadne, to všichni věděli, ale proč by měli rušit zábavu?
Ani jeden z novomanželů si nevšiml přikrčené postavy, která se k nim blížila. Stařena, vědma, se opírala o starou pevnou hůl pokrytou rytinami, starým a dávným písmem, kterému rozuměla jen ona. Boty z měkké kůže tiše vrzaly na kamenech. Na pásku měla několik váčků s různými bylinami, kousky sušených much nebo nějakých drobných živočichů. Z jednoho váčku se dokonce ozýval podezřelý cinkot.
„Vaše manželství znamená více, než si myslíš. Jde o naplnění osudu, ne tvého, ne jeho, ne vašeho, ale osudu mnoha lidí...“ ozvalo se chraptivě za Zuzanou. Oba vojáci vyděšeně nadskočili, a přestože byli v mírném šoku, tak uvolnili mezi sebou místo stařeně.
„A co je osudu do našeho manželství?“ zavrčela kapitán. Všimla si nesouhlasného pohledu Evana.
Stařena si sedla mezi ženu i muže a otočila se na hnědovlásku. Začala úplně ignorovat majora. „Jednou pochopíš... jak bylo předurčeno, musí být dokonáno. Tohle není tvoje vůle, ale vůle jiných. Poslechni ty, co ti radí a co tě vedou a tvůj život bude dlouhý a šťastný. Neposlouchej a bude krátký. Tvůj manžel ti bude oporou, kterou hledáš...“
„A mohlo by být někdy podle mé vůle?“ zavrčela dokonale podrážděná žena. Tváře jí lehce zrudly. I Evan poznal, že vědma vstupuje na tenký led. Očividně to stařeně bylo naprosto jedno.
„Tvá vůle tě na dlouhý čas odloučila od rodiny,“ začala vědma. Zelenoočka se prudce postavila, její druh ji hned následoval. Bál se, že by mohla začít střílet a i když neměla zbraň v ruce, neznamenalo to, že ji někde neměla ukrytou. „Věř jemu, stejně jako on věří tobě...“ Věštkyně se usmála a tím ukázala poslední dva zuby. „Osud je někdy nevyzpytatelný a často až ke konci člověk pochopí jeho cestu. Smiř se s jeho cestou. Já dokážu vidět do budoucnosti, stejně jako do minulosti.“ Teprve teď si oba vojáci všimli ženiných očí. Měla je zakalené, přesto se pohybovala sebejistě. „Bohové mě obdarovali dlouhým životem, stejně jako tebe. Nezahoď to, po čem toužíš...“
Kapitán se nafoukla a už se chystala té hloupé nechutné ženské říct, co si o ní doopravdy myslí, když se do všeho vložil Lorne.
„Pojď,“ popleskal ji major po zádech, snaže se zabránit konfliktu, „dohrajeme to do konce.“ Energicky ji táhl za sebou. U velké síně jí gentlemansky nabídl rámě a odvedl si ji za bouřlivého pískotu a potlesku někam do Verehova paláce.

Kamenná chodba je dovedla do speciálně připraveného pokoje. Na zemi ležel velký chlupatý koberec. Zřejmě místní výroba, která musela jednomu člověku trvat opravdu dlouhou dobu. Po koberci se válely kůže místních zvířat. Stěny byly obloženy dřevem, aby udržely co nejvíce tepla a v krbu dohoříval oheň. Oproti venkovní teplotě se tu oba skoro vařili. Na jedné poličce u dveří ležely jejich uniformy, aby se mohli druhý den pohodlně obléci. Největší část místnosti stejně zabírala postel s nebesy.
„Kruté,“ ujelo Petersonové, jakmile se za nimi zavřely dveře a ona spatřila postel. „Tolik přikrývek, kožešin a polštářků... se mi bude spát jako v bavlnce,“ vydechla naprosto šťastně.
„Mně taky a ani na to, kapitáne, nemyslete. Já na zemi nespím. Pokud se stydíte, pak se otočím a můžete se převléci do uniformy,“ zamručel a začal odkládat pásek s mečem, který mu od dnešního dne patří. Stal se velkým válečníkem. Opatrně jej odložil na dřevěnou truhlu a pak se začal soukat ze zbytku oblečení. Cítil, že mu z jeho „noční košile“, jak trefně pojmenoval svůj svatební ohoz, pomáhala kapitán. Nakonec si oblékl jen tričko ze standardní uniformy a chystal se zalézt do postele.
„Miláčku,“ prohlásila hodně nadneseně zelenoočka, „ty šaty se mi samotné nesundají, budeš té lásky a andělské dobroty a rozvážeš je?“ Po celou dobu měla až podezřele medový hlásek.
Evan se pouze ušklíbl a promnul si ruce. Tohle byla možná jediná možnost, jak vysvléknout beztrestně kapitána. Dával si pěkně na čas. Prvně jí rozvázal šněrování na látce, kterou jí pak sundal. Později povolil korzet. Zřetelně slyšel, jak žena úlevně vyfoukla. Spokojeně se skoro opřela o svého společníka. Teď už jí nevadilo nic. Zavřela oči a přemýšlela o tom, co vše bude, až se vrátí na Atlantis. Její manžel ji objal kolem pasu a nechal ji, aby si trošku odpočala.
„Pojď do postele,“ zabručel major o hodně později. Byl k smrti unaven a nějak si neuvědomoval, jak jeho věta vyzněla. Usnul, jakmile se jeho hlava dotkla polštáře.

Richard Woolsey čekal u brány s Johnem Sheppardem. Oba evidentně přemáhali neustále přicházející vlnu smíchu. Velitel Atlantis si sem tam odkašlal a nebo si překryl ústa rukou. Podplukovník to nakonec vzdal a dal průchod svým pocitům. Zubil se na celé kolo. Sem tam se uchechtl a stejně napjatě jako půlka Atlantis pozoroval bránu. Oba muži si neuvědomili, že se zpráva o svatbě těch dvou tak rychle roznesla. Právě v tuhle chvíli se k modré hladině pomalu trousili lidé s čokoládou v ruce, pivem a nebo jen květinou. Někdo dokonce z recese vyrobil obrovský transparent s nápisem: „Vítejte, novomanželé“. Škoda, že se podplukovník asi nikdy nedozví jméno toho odvážlivce. Transparent totiž někdo zabodl do antického květináče s uschlým stromkem. Tolik k odvaze.
Konečně nastala ona chvíle, kdy se modrá hladina lehce zavlnila. Napětí v celé místnosti vzrostlo. Objevila se špička boty, na to noha, ruka a nakonec brána vypustila postavu Andyho Greena. Celou řídící místností se ozval zklamaný povzdech. Seržant Green se rozhlédl a vytřeštil oči. Na jeho obličeji bylo patrné, jak jeho mozek zpracovává celou situaci. Jeho oči zabloudily k transparentu a v tu chvíli se v něm něco zlomilo. Rozesmál se na celé kolo. K němu se okamžitě po průchodu hvězdnou bránou přidal David Scott s Natašou Semyonovou. James Taylor si utíral slzy smíchu a opíral se o rám antického zázraku. Jediný Kay Jeong se nesmál. Zaprvé měl silný pud sebezáchovy a zadruhé prošel velmi drsným vojenským výcvikem. Pro asijské národy byla disciplína všechno. Upřímně, kdyby mohl, tak se teď válí po zemi smíchem.
Ke všeobecné radosti konečně prošel dlouho očekávaný pár. Major Lorne v šoku stál a hleděl na přivítací výbor. Tupě zíral před sebe a nestíhal ani vnímat, kdo mu co do ruky cpe a kdo jej poplácává po rameni. Kdyby mu někdo dal do ruky C4, tak si toho ani nevšimne a ještě za ni poděkuje. Zato jeho „žena“ odsekla rozesmátému Woolseymu, ušklíbla se na Shepparda a pak něco sprostého zavrčela. Přešla k uvítacímu transparentu...

Následující dny se staly pro majora i kapitána trochu těžkými. Všichni si je neustále dobírali a rýpali si. Ani jeden na narážky nereagoval a oba čekali na den, kdy to přestane všechny bavit. Major se Zuzanou se nakonec dohodli, že přistoupí na hru veřejnosti a budou hrát manželský pár. Celá situace došla až tak daleko, že někdo dopsal pod cedulku, oznamující Zuzanin pokoj, Lorneová a za její jméno přidal pomlčku. Naštěstí se to obešlo bez vážných zranění. Pár přihlížejících a kolemjsoucích vyfasovalo nepřiměřené tresty, které jim podplukovník zmírnil.

Evan Lorne seděl na svém balkónu a pozoroval hvězdy. Zavřel oči a nastavil tvář mírnému větru. Pousmál se a zahleděl se opět do bezměsíčné noci. Hvězdy jemně blikaly a snažily se svým světlem dotknout oceánu, který v temnotě tiše a zlověstně šuměl. Občasné zapleskání křídel přerušilo narážení vln do mol.
Modrooký muž chvíli hleděl před sebe, než se odrazil od zábradlí a vydal se do pokoje. Shodil ze sebe uniformu a oblékl si kalhoty na spaní. Přešel k posteli a nechal tělo přepadnout do tvrdé matrace a tenkých přikrývek. Kožešinky a teplé deky mu budou ještě dlouho chybět. Vyfoukl a nějak se vysoukal do pohodlné polohy. Přitáhl si polštář a obejmul ho.
Skoro se už jeho mozek dostal do fáze snění, když se s tichým syčením otevřely dveře a v nich stanula postava.
„Spíš?“ zavrčela. „Teď už ne... já je přerazím,“ zavrčel onen narušitel. Měl na sobě župan, teplé pyžamo a v rukou držel medvídka. „Nějaký neskutečný hovado mi na dveře napsalo Lorneová! Chápeš to...“
Evan jen něco zamručel a hodil po své „milované“ manželce polštář. „To hovado jsem byl já, aby všichni věděli...“
Víc nestačil říct, přerušila jej: „Jsi snad pes, aby sis značkoval co je tvoje?“
„Ale no ták,“ zabručel. „Ještě tě neobčurávám. Navíc, tobě se to stejně líbí, tak zas neprskej...“
Zuzana si jej pořádně prohlédla a snažila se jej zabít pohledem. Nafoukla se, a když se nesetkala s očekávanou reakcí, tak zase vyfoukla. „Máš cos chtěl, uvolní část postele, jdu spát.“ S tímto se mu vetřela pod deku a skoro jej shodila z postele. Praštila jej ještě medvědem. Evan jen ještě něco z polospánku zamručel a místo polštáře objal kapitána.
„A jestli budeš chrápat tak jdeš na chodbu.“
„Cccc, sprosťáku...“

major Lorne a kapitán Petersonová... noooo, zajímavé šatečky majůrka bych na něm teda opravdu chtěla vidět i ve skutečnosti a Zuzanu, jak ho mlátí plyšákem taky dobře jsem se pobavila, pěkná část

Souhlasím, moc pěkně vydařená část.

Moc vám děkuju za komentáře , jako vždy mě udělaly radost. Tentokrát se asi na další část budem muset trochu déle čekat, nestíhám vůbec psát nápady jsou, ale čas na jejich zpracování nějak není