Povídky M&M - 54.část - Avalon, part 3

na první dva řádky mého příspěvku odpovíte obě a na ten zbytek ani jedna?

Protože (a teď mluvím jen za sebe) si myslím, že ocenění je pěkná věc, rozhodně to potěší, udělá radost, ale povídky jsem vždy psala pro radost sebe i svých čtenářů a tak ať se zůčastním, či ne, soutěže, tak mi to nepřijde tak životně důležité. Povídka byla napsaná pouze pro veřejnost, ne za účelem soutěže, samozřejmě za nominace budu ráda (a budu je netrpělivě sledovat na pc ), jen to tak sama osobně neberu. Je to zábava i radost, pokud k tomu je i nějaké takové "ocěnění" pak je radost větší .

Jinak já notebook na dovolenou ani neberu... adios amigos taky zvedám kotvy

No prosím a já bloud se domníval, ze všichni zdejší autoři maj zájem o prestižní označení,, Bard".
Je mě jasné, že nemá (zatím) takovou váhu jako ,,Hugo", ale očekával jsem přeci jen jinou odpověď.
Trocha nadnesenou, bojovnou, atd, jen ne tu co jsem dostal.

[Aiwendill]

. o O (žeby sme začali k titulu barda udeľovať aj vecnú alebo finančnú odmenu?) O o .

Tak pokud budeme nominované, tak budu jen ráda , ale upřímně... je léto a jsou dovolené... dovolenááááááááááááááááá!!!

tak omlouvám se, že to trvalo tak dlouho, ale chvilku mi trvalo, než jsem tu dávno opravenou povídku v kompu našla...

Rodinná záležitost, part 2

Uplynulo pár dní od doby, kdy Marion zbavili té věci, co měla pod kůží. Od té doby byla v izolaci na ošetřovně.
"Jak to vypadá?" starala se kapitánka jeden den ráno.
"No...pamatuješ na svůj detox?" broukl Mike a koukl do papírů. Ginny jenom přikývla. "Tak podobně."
"Můžu za ní?"
"Jsi si tím jistá?"
"Ne. Můžu za ní?"
"No... dobře, ale buď opatrná ano?" staral se.
"Budu," přikývla a nejistě sešla po schodech dolů a zarazila se přede dveřmi.
"Mám jít s tebou, nebo někoho zavolat?" skoro hned se nabídl. Sám nevěděl, co by dělal, kdyby se tu objevili jeho rodiče.
"Ne, zvládnu to."
"Kdyby cokoliv, volej," mávl. Přikývla. Pak jen sledoval, jak vešla do místnosti.

"Dobré ráno," pozdravila potichu.
"Ahoj," zašeptala zesláblá Marion. Ležela na lůžku, přivázaná, pobledlá a pod očima měla velké černé kruhy. Vlasy měla slepené potem. Vypadala na půl mimo.
"Jak ti je?"
"Hrozně," hlesla. "Co ta péče?" starala se.
"Mám odejít?"
"Ne, prosím, zůstaň," hlesla a snažila se ovládat, asi to nebylo nejpříjemnější.
"Vím, jak ti je," zabručela a sedla si zpátky.
"Vážně?" starala se. Ginny jenom přikývla. "To je mi..." co je jí Ginny neslyšela, protože její matka se snažila nekřičet.
"Ne, není," broukla kapitánka.
"To líto..." dořekla to.
"Není," zopakovala kapitánka.
"Všechno, co jsem vám řekla, byla pravda..." v očích měla slzy. Vypadala mnohem méně vyrovnaně. Ginny sklonila hlavu. "V tomhle mi věř, pokud už v ničem jiném, proč bych lhala? Už jen z těch informací... zvrácená radost z vaší zmatenosti..."
"Nevím, proč bys to dělala."
"Proč bych mluvila pravdu? Protože mi nevěříte, ale dám vám tím brouka do hlavy... pravda má mnoho podob."
"To nepochybně ano."
"Proč tu jsi?"
Ginny se ušklíbla. "Jeden přítel by řekl, že jsem buď nekonečně úžasný a laskavý člověk anebo že jsem naivní," maličko se pousmála.
"Možná naivní, po mě," rozesmála se a pak smích přešel v kašel.
Kapitánka nervózně poposedla. "Možná, promiň, musím jít."
"Stavíš se ještě?"
"Měla bych?"
"Prosím."
"Zítra," broukla a vstala. Kývla, že děkuje. Pak zavřela oči. Zřejmě se opět pokusí o další spánek plný nočních můr. Ginny vyšla ven a opřela se o stěnu. Sklouzla po ní dolů a zajela si rukama do vlasů. Hlavu si opřela o kolena. Párkrát se zhluboka nadechla. Peklo!!! Za chvilku se zvedla a šla do tělocvičny. Nikoho tam nebylo. Vytáhla si magneťák a pouzdro s CD. Zavřela se a vybrala si jedno taneční CD. Pustila ho a zavřela oči. Na chvíli se zaposlouchala, než se dala do tance. S Michellem nedávno trénovali trojitou otočku. Kdysi ji uměla, tak si to chtěla zopakovat. Vždycky se ale zasekla v půlce druhé. Nemohla se soustředit. Zkoušela to pořád, ale stále jí to nešlo. Nakonec hudbu vypnula a sedla si na žíněnku. Pleskla sebou na záda. A dost! Tohle bylo naposled, co sebou nechala takto manipulovat. Hudbu pustila znova. Dala se do sestavy od začátku. Po deseti minutách se jí to konečně povedlo. Vždycky z takových věcí mívala radost, ale dneska ne. Povzdechla si a vzdala to. Dneska to prostě nebylo ono. Když tak nad tím uvažovala, nechápala, co vlastně Michelle dělal tady. Měl být na Broadwayi a vymýšlet choreografie při muzikálech.

Doktor Calahan si přisedl ke kapitánu Ryanové, dříve Smithové, a usmál se.
"Jak ti dopou ty malé mrchy? Myslím králíky."
"Nemám králíky," zamračila se na něho.
"Jako jak se vede..."
"Jo tak. Fajn," odvětila.
"Hele, neradila jsi... hm... Reedové... no..."
"No"?"
"No... jak to mám rád... v posteli..."
"Jo tohle. Ne," pousmála se.
"Hm, mám pocit, že mě ta ženská chce..." popsal jí předchozí den.
"A ty ji?"
"No... já... jednu chvíli je taková a druhou jiná... jsem z ní vedle." Ginny se uchechtla. "Jednu chvíli bych ji zabil a druhou... nevím, Gin, vážně ne."
"Nech to zatím tak. Uvidíš, co se z toho vyvine."
Jenom ji zamyšleně sledoval. Měla pravdu. "CO William,"
"Je super," usmála se.
"Vážně?"
"Jo, nedávno udělal lasagne."
"No, tak to se snažil!"
"Je zlatý," přikývla.
"Tak pozor, aby ti ho někdo neunesl," smál se jí.
"Jo, to by bylo to poslední, co bych teď potřebovala. Mike přikývl. "Je to divné, víš," broukla. "Tohle, co se děje."
"Jak to myslíš?" nechápal.
Ušklíbla se. "Moje mami...matka tady dole, táta, který o tom neví a u kterého to tak zůstane a já někde mezi."
"Je to divné, to máš pravdu," přikývl. "Ale vždycky budeš mezi."
"Já ale nechci být mezi," nafoukla se.
"Ale nemáš na výběr."
"Kapitán Smithová k bráně prosím," ozvalo se městem. Jenom si povzdechla, protočila očima a vydala se tam. Děsila se toho, co po ní chtějí. Když vešla k bráně, usmála se. Tátu tady nečekala.
"Ahooj, co tu děláš," pozdravila ho s úsměvem, ale už v půlce věty věděla, že je nějaký problém. A velký. Nejraději by se mu vyhnula. "Co tu děláš?" znova se trošku pousmála.
"Co tu dělám?" zavrčel. "Ty se mě ptáš, co tu dělám?"
"No," přikývla, i když odpověď dávno znala.
"Myslela sis, že se to nedozvím?!" zahřměl.
"Nemůžeme jít někam jinam?" špitla a ukázala k zasedačce.
"Ne! Nemůžeme..." pak se zarazil a podíval se ke schodům.
"Pane Smithi," pousmál se generál Bradsome. "To je překvapení."
Jack prudce oddechoval. "Pojď," pobídla ho Ginny a zavedla do místnosti. "Tak teď si křič, jak je libo. Ale nejdřív mi řekni, proč to všechno?"
"Kdy jsi mi hodlala říct, že tu je?!"
"Nikdy," odvětila. "Nikdy jsi to neměl vědět a nevím, jak je možné, že jsi teď tady," napřímila se. Za tímhle si stála.
"Chci ji vidět!" štěkl.
"Ne!"
"Vzhledem k tomu, že stačí si říct jen generálovi, tak tebe se to netýká!"
"Všechny informace související s tímto měly být zapečetěné a nikdy, NIKDY, se k tobě neměly dostat!" prskla.
"Pozdě," ušklíbl se.
"To uvidím," povzdechla si.
"Lhala jsi mi," maličko znova zavrčel.
"Nelhala, nic jsem ti neřekla," šeptla.
"Je to moje žena a tvoje matka, mám právo to vědět!"
"Ne, tati," hlesla. Její táta ji praštil. Chytla se za tvář a v očích měla slzy.
"Je to moje žena!" štěkl. "Je a vždy bude! Někdo koho miluji, ale to ty evidentně nechápeš!" Vztekle se otočil a odešel pryč. Kapitánka za ním jenom napůl vyděšeně a napůl nešťastně koukala. Tohle nechtěla, na druhou stranu, co čekala. Opřela se o stěnu a hlavu si složila do dlaní. Nevěděla, jak dlouho tam seděla, dokud se jí někdo nedotkl na rameni. Ohlédla se po tom někom.
"No tak," broukl Will, kterého očividně někdo zavolal. Položila si hlavu zpět do dlaní a vzlykla. Stoupnul si k ní a objal ji. Hladil ji konejšivě po zádech. Šeptal jí, že to bude dobré. Nakonec se mu povedlo ji více méně ukonejšit. Snažil se, aby to nevypadalo moc důvěrně, přece jenom byly otevřené dveře. Nakonec ji odvedl pryč.
"Víš, co je nejhorší?" vzlykla. "Že ho chápu."
"Nejsi sama, ale taky chápu tebe. Je to začarované."
"Praštil mě," fňukla a třela si tvář. "Bolí to." Jen ji pohladil po tváři. Pořádně ho objala. Dal jí pusu a hladil ji. "Bude u sebe v pokoji, půjdu za ním."
"Dobře," přikývl. "A nebuď na něj zlá."
"Už jsi mě někdy viděl zlou?"
"Ano, několikrát," mrkl a políbil ji na čelo. Pousmála se a vstala. Vydala se za tátou. Zaklepala u jeho pokoje a čekala. Byla pozvaná dále.
"Ahoj," hlesla a koukla na muže naproti. Lehce se na ni zamračil. "Omlouvám se, že jsem ti to neřekla."
"Já se omlouvám za to, že jsem tě uhodil..."
Přikývla."Zatím ji vidět nemůžeš ale."
"Chápu," přikývl.
"Dobře," přešlápla.
"Nepůjdeme na jídlo?" staral se.
"Můžeme, ale musím pak do tělocvičny," přiznala neochotně.
"Nevadí," broukl.
"Stavím se pro tebe na snídani, ano?" pousmála se. "Slibuju..." Pak se zarazila. Táta k ní přišel a pevně ji objal. Ne, ne, ne, ne, ne...to neměl dělat. Přitiskla se k němu a rozplakala se. Snažila se to nějak ovládnout, ale události posledních dní právě nějak nezvládla. Pořádně ji objal a hladil. Měl ji rád a mrzelo ho to "Musím jít," vzlykla. "Mám ještě práci."
"Přijď ještě večer," zažadonil. Dlouho spolu jen tak neseděli a nepovídali si.
"Tak jo," fňukla a otřela si oči.

Kapitánka se po běhání stavila za tátou, kde byla dlouho do noci. Do postele se dostala někdy kolem druhé ráno. Byla úplně vyčerpaná, běhání, před tím několika hodinový tanec – byla ráda za svoji postel. Will ji vzbudil kolem desáté. Oba měli volno dneska. Přitulil se k ní. Dal jí pusu. Něco zamručela a obrátila se směrem k němu. Přitiskl si ji k sobě.
"Bré ráno," broukla.
"Dobré."
Protřela si oči a rozlepila je. Ginny se protáhla a vylezla z postele. Jakmile se postavila, vyjekla a skončila na zemi. "Au, sakra..." knikla a chytla se za nohu.
"Co se děje?" přiskočil k ní její manžel.
"Koleno..." hlesla.
"Mám tě odnést na ošetřovnu?“
"Dojdu asi sama, jenom mi pomoz vstát, prosím." Poslechl a pomohl jí se převléci.

"Gratuluju, máš natažené vazy," oznámil ji s hraným úsměvem Mike, když kouknul na výsledky skenu. "Cos dělala?"
"Tancovala," povzdechla si.
Jen na ni zíral. Pokrčila rameny a koukla do země. Jen si povzdechl. "Budeš muset zůstat doma."
"Nikam ani jít nemáme," zabručela.
Hodil po ní látkovou bandáž. "Mělo by to pomoct."
"Díky."
"Měla bys přestat se přepínat.“
"Jindy mi to nevadí, ale...asi se musím přestat točit," broukla. „Michelle po mně chtěl, abych se pětkrát otočila. Ale dík, doktore," pomalu sklouzla dolů.
"Něco pro tebe mám," s těmito slovy a maličkým úsměvem přišla druhý den na návštěvu ke svojí matce kapitánka Smithová. V ruce držela dvě knížky. "Jak ti je?" starala se se špatně skrývaným zájmem.
"Mohlo by být lépe, u tebe?"
"Fajn," trošku se pousmála a podala jí knížky. Byly o Artušovi.
"Mé nejoblíbenější."
"Vím," přikývla s úsměvem její dcera.
"Děkuju!" usmála se. "Jmenuješ se podle jedné z postav," dodala ještě.
"To taky vím, četla jsem je."
"Měla jsem ji hodně ráda."
"Mluvila jsem s doktorem. Říkal, že ve tvojí krvi už nejsou ani stopy po té látce..."
"Ale stejně mě nepustíte," řekla s klidem.
"Musíš zůstat ještě na ošetřovně," pousmála se trošičku. Celou dobu ji ale pozorně pozorovala.
"Dobře,“ přikývla rezignovaně, „a jak se vůbec máš? Cos celou tu dobu dělala? Je mi jasné, že to nedoženeme za pár hodin... ale mám o tebe stále starost!"
Ginny se dala opatrně do vyprávění. Mluvila obecně, nic konkrétního moc neřekla.
"A máš rodinu?" vyhrkla na ni Marion, sotva skončila s jednou částí.
"Nemám děti...zatím," broukla.
"Takže máš manžela..." usmála se.
Ginny neodpověděla. "Možná," připustila nakonec.
"Nemáš prstýnek."
"Nemám."
"Chápu," přikývla. "Měla bych tip, ale nechám si ho pro sebe."
"Netipuj, nebude to dobře," zabručela smutně. "Není odsud."
Jen přikývla, ale myslela si o tom své."Nikdy bych tě netipovala na vojáka."
"Jsem pilot. Stíhačky a tak," opravila ji.
Zachichotala se. "Stíhání máme asi v rodině."
"Ano?" zamrkala.
Jen se rozesmála. "To byl vtip."
"Cítíš se odpoledne ještě na jednu návštěvu?" zeptala se kapitánka po chvíli.
"Klidně i na pět." rozesmála se. "Ráda tě uvidím."
Ginny se stydlivě pousmála a trošičku přikývla. "Musím jít, ale odpoledne znova přijdu," slíbila.
"Budu ráda a děkuju za knihy."
"Nemáš zač, vím, jaká je tady občas nuda," přikývla a odešla.
Marion se usmívala a jakmile se zavřely dveře, zamračila se. Chvílí za nimi koukala, než se otevřely. Ušklíbla se a prohlásila. "Čekala jsem tě, myslím si, že zvědavost by ti mohla ublížit..."

Kapitánka splnila, co slíbila. Odpoledne se zase stavila.
"Mám pro tebe překvapení," broukla, jakmile vešla a ustoupila ze dveří. Dovnitř vešel její táta, který se zastavil kousíček ode dveří. "Nechám vás," šeptla Ginny po chvilce. Vyběhla nahoru do pozorovací místnosti. Na jednu stranu jim chtěla nechat soukromí a na druhou to chtěla vidět. Nahoře ji čekal Will. Chtěla, aby tam byl s ní.

"Vypadáš...skoro stejně," vydechl Jack. "Stejně krásně."
"Taky ses skoro nezměnil" Oba k sobě přistupovali s určitým odstupem.
Jack přešlápl. "Můžu?" ukázal na židli.
Přikývla. "Přijde mi to jako věčnost..." hlesla.
"Myslel jsem, že...celou tu dobu jsem myslel, že jsi mrtvá," šeptl.
"To je pro mě to nejhorší... celu dobu jsem... žila s tím... že...trpíte, oba!"
"Nemáš tušení jak."
"Je mi to líto," hlesla.
"Já vím..." přikývl a nesměle ji chytl za ruku. Přitiskla se k němu a objala ho.
Ginny nahoře jenom potichu stála se založenýma rukama. "No tak," objal ji Will a setřel jí slzy.
"Vidět tohle..." šeptla.
"Vím, ale není to pěkné?"
Jenom tiše přikývla. "Přestaň," šeptl, otočil si ji k sobě a dal jí pusu. Setřel jí znova slzy. "Nemám rád, když pláčeš."
"Proč?" knikla a otřela si oči.
"Nesluší ti to a nevím, co mám dělat," pousmál se.
Maličko se pousmála. "Většinou stačí, když mě jenom obejmeš a držíš," šeptla. V tom ale úplně zbledla a ztuhla. Koukala někam za jeho rameno. Will se tam skoro bál podívat. Nakonec se ohlédl. Odkašlal si a poodstoupil. Kapitánka si rychle utřela slzy a koukala na generála Brandsoma.
"Do mojí kanceláře, oba. Hned!" řekl jenom a vyšel jako první. Oba sklopili pohledy a pomalu se za ním vydali jako na popravu. To byl ale průšvih!

Došli ke generálovi do kanceláře. Potichu se oba postavili ke stolu. Čekali.
"Co spolu máte! A pravdu, poznám, když lžete!"
Oba se na sebe podívali. "Je to moje žena," povzdechl si Will, "vzali jsme se před nějakou dobou."
Brandsome si s plesknutím složil hlavu do dlaní. "Vy si snad ze mě děláte srandu?" trošku zavrčel.
"Ne, pane," knikla nebojácně Ginny.
"Jste se úplně pomátli na rozumu? Čím jste mysleli?" štěkl a koukl na Willa. "Ok, dobře, kapitáne Ryane, u vás je mi jasné, čím jste myslel, ale kapitán mohla mít trochu rozumu..." zarazil se. "Ne, nemohla, je ženská! Sakra!"
"Jestli...jestli nás musíte rozdělit, pane, půjdu já," hlesla Ginny.
"Jestli vás musím... ne!" křičel, ale nakonec si dal panáka a uklidnil se. "Ne, nerozdělím vás, ale oba mi odpřísáhnete, že tyhle...něžnosti," prskl, "si necháte někam jinam! Za dveře a nikdy ani nikdo vás takhle nenačapá, ano? Jinak budou padat hlavy a s vašima padne i moje."
"Bylo to jenom výjimečně, generále," hlesl Will. Ginny jenom mlčela. Měla dojem, že je chvilku před úplným zhroucením. Nestačilo, že tady měla svoji údajně mrtvou matku, svého tátu a ještě ji a Willa někdo viděl. Nějak toho trošku začínalo být moc. Generála skoro nevnímala.
"Kapitáne!" štěkl Brandsome. Ginny sebou jenom trošku trhla.
"Promiňte, pane?"
"Žádné něžnosti na veřejnosti! Ano?"
"Ano, pane," hlesla sotva slyšitelně.
"Kdo o tom ještě ví?"
"Asi Reedová a Tylor a doktor Calahan. Ginnin...kapitánin táta a jeho žena, moji rodiče a bratr. To by mělo být všechno. Jo a prezident Heys," vyjmenoval Will. "A vy," dodal trošku omluvně.
"Idioti!" ulevil si. "Dobře, tohle jsou jediní lidé, kteří o tom budou vědět... a teď vypadněte, nebo vás zastřelím." Na rozdíl od doktorky Weirové on zbraň nosil.
"Vy to nebudete hlásit?" vydechl Ryan, který se už připravoval na hodně dlouhý kopanec do zadku.
"Prostě vypadněte, ano?"
"Děkujeme, generále," přikývl Will. Rozhodl se mluvit, protože jeho žena evidentně ztratila řeč. Generál jen počkal až vypadnou a pak si dal ještě dva panáky. Věděl, že se k sobě nějak mají, ale tohle teda nečekal. Manželé. Odfrkl si. Musel ale zase uznat, že jejich práci to nijak neovlivnilo. Teda aspoň nijak viditelně. Vedl blázinec!

Chris "prezident" Lincoln si povzdechl: "Liv, jsem na tohle levej."
"Nejsi," mrkla na něj. Poodešla pár kroků.
"Počkej, prosím, neodcházej! Zbláznil jsem se!" Na tohle se zastavila a pomalu otočila. "Copak můžu přemýšlet? Když tě vidím, srdce mi tluče a nemůžu skoro dýchat! Nedokážu vnímat nic jiného... tak prosím poslouchej..."
Doktor Calahan šel zrovna kolem a zarazil se u dveří, když to slyšel. Nenápadně nakoukl. Olivie Reedová pomalu přešla k Lincolnovi a pohladila jej po tváři. "Nechci poslouchat ani nemůžu. Někdo z nás dvou musí mít rozum. Přestože..."
"Přestože, co?" Naklonil se k ní, ale uhnula. "Vím, že nejsem pro tebe jako každý jiný... řekni, že je to pravda a nechám tě jít, když budu muset, jen řekni pravdu a řekni ji nahlas!"
Mikovi spadla brada. Tak ho uhání, kdo ví jak dlouho, a ve skutečnosti jede po tom trpaslíkovi? Ušklíbl se. Neviděl jí do obličeje. Olivie však pokračovala: "Raději neřeknu nic, lhát tobě ani sobě nechci, nech mě jít, zapomeň na mě, stejně zítra se probudíš a vše bude jinak. Ublížit ti nechci, stejně se naše cesty rozdělují. Prosím nech to tak..." Doktor zavrtěl hlavou a odešel.
Po té poslední větě se snažil Chris udržet vážnou tvář. Nakonec se rozesmál. "Bože, co to meleme za sračky?"
Liv se smála s ním. "Lorne musel hulit dobrej matroš, když to psal. Mám pocit, že se u toho rozesměju!"
"Musíme udržet vážnou tvář," hýkl.
"No to nezvládnu, když se budeš šklebit. Pak je tam ta romantická písnička a další děj asi z pěti. Pak ale naše hraní končí tvojí smrtí, pak zpívám a nakonec odejdu za plátno a jakoby se zastřelím... ok, asi se romanticky zbliju."
"Proč to děláme?" zamračil se.
"Protože major Lorne má štěněčí oči a vždy dostane, co chce? A protože to je jeho první scénář?"
"Vypadá to tak," povzdechl si.
"Hele, zítra zkusíme písničky a večer máme s Lornem zkoušku, pokud to nezahrajeme dobře, tak budeme muset s ním zkoušet častěji, takže se snaž, chci to mít za sebou.. jdu večeřet a pak někde odchytit Mika. Chybí mě."
"Utíkej," usmál se a mávl jí.

Olivie se rozeběhla na večeři a pak se vydala hledat toho, po kom její srdce toužilo. Zaklepala u Mika. Vyzval ji dál.
"Ahoj, ukradla jsem v kuchyni buchtu, dáš si?" přišla hned k němu.
"Co kdyby sis zašla normálně ke stolu a vzala si ji jako všichni ostatní?" vzhlédl od stolu.
"Ale," hlesla. "Donesla jsem ji tobě..."
"A Chris taky dostal?" opřel se.
"Cože?" nechápala. "O čem to mluvíš? Donesla jsem ji tobě."
Mike jí slovo od slova odrecitoval, co slyšel v tělocvičně a nezapomněl se u toho značně pitvořit. Chvíli na něj zírala s otevřenou pusou a nevěděla, jestli se začít smát, nebo brečet a nebo uraženě odejít. Nakonec se rozesmála. "Ty žárlíš!" Nafoukl se a založil si ruce. "Si vážně myslíš, že bych takhle mluvila a Chris taky?" smála se dál. "Proboha!" Setřela si slzy od smíchu. "Je to divadlo!"
"Tak proto to znělo, jak byste vyhulili hašiš," odfrkl si a vstal. "Díky," zakousl se do buchty.
"Nevím, co u toho hulil Lorne, ale tohle jsme ani jeden nebyli schopní říct vážně a trénovali jsme to už hodinu," přešla k němu a dala mu pusu. "Chris je typ člověka, který mluví asi takhle: Hele, mám na tebe chuť, vrzneme si ve skladišti?"
Mike se trošku usmál. "Nesedilo mi to ani k jednomu z vás," přikývl a koukl na ni. "Mám na tebe chuť, vrzneme si tady?" snažil se napodobit Lincolna a v koutcích úst mu zacukalo.
Liv se rozesmála a políbila ho. "Ty moje žárlivko..." Dal jí kousnout buchty a pak ji povalil na postel. Dal jí pusu.

"Vidíš ho?" hlesla Ginny další den, když stála v pozorovací místnosti a sledovala své rodiče. Z místnosti pod ní se stal normální pokoj, i když ostře hlídaný. "Je z ní úplně na větvi," koukla na Willa.
"Nedivím se, taky bych byl na větvi, kdyby se tu objevila a já si celou dobu myslel, že je mrtvá."
"Proč jí nevěřím?"
"Možná protože jí nevěří nikdo. Jen tvůj táta."
Trošku se ušklíbla. "Běž za nima," pobídl ji.
"Co? Ne, já..." tvářila se maličko vyděšeně.
"Jdi," zavelel.

"Můžu?" zeptala se, když otevřela dveře.
"Jistě!" usmála se její matka.
"Co děláte?" zajímala se a sedla si k nim.
"Vzpomínáme," začervenala se Marion.
"Více méně," přitakal pan Smith.
"Aha," usmála se Ginny. "Takže nenápadně chcete naznačit, že ruším?"
"Vůbec, chci, abys tu byla s námi," povzdechla si Marion šťastně. Ginny se usmála. "Přemýšlela jsem, že možná jednou bychom zase mohly být rodina," knikla nesměla Marion. Jack i jeho dcera trošku poposedli.
"Možná," připustila potichu Gin.
"Našel sis někoho jiného, že?"
"Mám manželku," přikývl. Kapitánka mlčela.
"Aha, tak to rodina nebudeme, to je jednoduché."
"Marion, já...bylo to dlouho potom..." knikl Jack.
"V pořádku, nic jiného bych nečekala."
"Je mi to líto," hlesl.
"Nevadí" mávla rukou, ale bylo vidět, že jí to štve.
"Promiň," pohladil ji Jack.
Pousmála se a skoro hned změnila téma.
"Musím jít," omluvila se kapitánka asi o hodinu později. "Mám práci," mávla neurčitě rukou.
"Dobře, půjdu s tebou, stavím se na oběd." chytl se toho skoro hned Ginnin táta.
"Přijdete potom ještě?" starala se Marion.
"Ano, já určitě ano, večer," řekl Smith.
"Já se budu snažit," slíbila neurčitě Ginny. Marion seděla a sledovala dveře.
"Pořád je to zajatec, tati," vyčetla svému tátovi kapitánka po cestě do jídelny. "Neřekls jí nic, že ne? Ani nenaznačil?"
"Neboj, neudělala jsem to. Je to ona... ale ..." Ginny se jenom pousmála. Mozek mu naštěstí ještě fungoval. Nabrali si jídlo a pustili se do něj.

Liv Reedová nakoukla do pozorovací místnosti, když tam nikdo nebyl, vydala se za Marion. Vešla dovnitř.
"Opět si jdete popovídat, seržante?" starala se.
"Tak trošku," připustila Liv.
"Tak se posaďte," pousmála se Marion.
Sedla si. "Chci vědět více o Aztécích!" řekla procítěně. "Věříte, že ty rituály vám přinesou štěstí?"
"Nám?" zamrkala Marion. "Jim možná."
"Vám, nám, vždyť je to jedno," mírně se pousmála. "Odpovíte mi?"
"Aztékové na to věří."
"Takže jsou pověrčiví..." pousmála se. "Hodně? Věří na duchy?"
"Ne, od toho jsou rituály, aby je před nimi chránili."
"Umíte Wraithsky? Anticky ano, to je mi jasné, ale Wraithové stále žijí." Vypadalo to, že se snaží na něco přijít.
"Ano, umím, stejně jako Aztékové."
"Děkuji... narazila jsem na určitý spis v Antické databázi."
"Ano?" opáčila.
"Nic zajímavého," mávla ledabyle rukou Reedová. "Trochu Wraithského prokletí... nic víc."
Marion se zamračila. Věděla, kam tím pihatá seržantka míří a proč jí to vykládá. Nakonec neutrálně podotkla: "Na to, ale, slečno, musíte být Wraith..."
"Ano, to je správně... ale někdy," vystala a šla ke dveřím, "na to, abyste byla Wraith, stačí znát jen ten rituál... na druhou stranu, existují věci, o kterých nevíte."
"Nikdo netvrdí, že Aztékové, nebo kdokoliv jiný, ví všechno."
Pousmála se. "Někdy existují dohody, které nezrušíte, stejně jako svůj původ. A pokud vy, věříte v rituály, pak je to pro mě snadnější."
"Nezahrávejte si, seržante, s něčím, čemu nerozumíte!" Marion se trošku zamračila. "Radím vám dobře."
Liv se usmála, dosáhla svého. "Stále jste jedna z nich."
"Žila jsem s nimi přes dvacet let, seržante. Vím o nich spoustu věcí, ale to neznamená, že jsem jedna z nich:"
"Věřte si třeba tomu, že vám věřím... ale mám určité sklony být přehnaně podezřívavá."
"To každý tady."
"Uvažovala jste někdy o tom, že k tomu máme důvod?" ušklíbla se a odešla.

Uplynul skoro týden a Jack Smith poctivě každý den chodil za Marion. Trávili spolu skoro celé dny. Vypadal spokojeně a z každé návštěvy se vracel šťatsný. Jeden večer přinesl nějakou hru a pustili se do hraní.
"Napadlo mě, že bych ti mohl sehnat lepší ubytování."
"To by bylo fajn," pousmála se.
"Nemuseli by na tebe zírat z vrchu, jako bys byla nějaká opička v zoo."
"Chápu to," povzdechla si.
Nabídl jí hrozny. "Jsem rád, že jsi zpátky," pousmál se. Marion chvilku mlčela a pak se rozhlídla se.
"Jsi si jistý?" opáčila.
"Ano, jsem!"
"Být tebou, nebyla bych," pousmála se.
"Proč?"
"Nemuselo by se ti to vyplatit."
Vypadal mírně nechápavě, nakonec se rozhodl to hodit za hlavu. "Jsi na řadě."
"Vím," pousmála se. Jack ani nepostřehl, co se stalo. Marion vzala nůž, který měla od snídaně a Jacka jím bodla do hrudi. Stihla jej bodnout ještě dvakrát, než si nůž vzala a vyšla ze dveří.
Kde podřezala oba strážce, kteří čekali u dveří. Mysleli si, že vychází pan Smith, spletli se. Městem se rozlehl alarm.

"Lékařský tým do..."
"Táta!" vyjekla Ginny v jídelně, když uslyšela hlášení, a rychle vstala ze židle, až ji shodila. Rozeběhla se k pokoji svojí matky. Will to skoro ani nestačil postřehnout, ale běžel za ní. Byl to takový reflex, který si vypěstoval. Kdyby se jí něco stalo. Kapitánka doběhla do místnosti. Vojáky už ošetřovali kolegové, kteří tam přiběhli rychleji, a u jejího táty už taky někdo klečel.
"Kam běžela?" klekla si k jednomu muži, který byl při vědomí.
"Směrem do města," hlesl. Ginny se rozhlídla. Chtěla být u táty a zároveň ji chtěla nejradši zabít.
"Běž," broukl Will, "budu tu."
"Já..."
"Běž!" křikl na ni. Přikývla a rozeběhla se směrem, který ukazoval voják. Podle ní běžela do skladu. Vzali od ní nějaké věci, když ji sem přivedli.
"Chucku, uzavřete prostor brány!" křikla do vysílačky za běhu kapitánka Ryanová. Jenže Chuck mlčel. Zamyslela se nad tím. Marion musela mít hodně času. Změnila směr k bráně. Doběhla před místnost s bránou. Otevřela si a pomalu i se zbraní vešla. Chuck držel ruce nahoře a stál společně s ostatními stranou. Marion byla u konzole.
"Zvedni ruce!" zakřičela Ginny. "A pomalu!!" štěkla.
"Ne," řekla s klidem. "Ale ty odhoď zbraň," namířila Chuckovi na nohu. Ginny vystřelila. Spíš ze vzteku než že by na ni přímo mířila.
"Zbláznila jste se!" zakřičel Lorne. Kapitánka střílela kousek od nich.
"Odhoď tu zbraň!" štěkla Ginny na Marion. "Okamžitě!" Marion se rozesmála a střelila toho, kdo se obořil na její dceru. Kolem majora se udělalo mírné kolečko. Kromě Reedové, která si k němu hned klekla a snažila se ho alespoň provizorně ošetřit. Marion seběhla dolů a kapitánka utíkala za ní.
"Stůj!" štěkla znova. Nemohla se přinutit na ni vystřelit přímo. "Jak se dostaneš pryč, když je brána zavřená?" Marion se ušklíbla a vyhrnula si rukáv. Na ruce měla nějaké zařízení. Nejhorší na tom všem bylo snad to, že skoro nic neříkala. Jednoduše odhodila zbraň a točila se k ní zády. Věděla, že ji Ginny nestřelí do zad, a neozbrojenou. Brána se otevřela, když zařízení zmáčkla. Kapitánka netušila, co dělat. Chytla zbraň pevněji. Párkrát se zhluboka nadechla a vystřelila. Marion mírně sebou při zvuku výstřelu cukla, ale pak pevně vykročila směrem k bráně. Bez jediného otočení prošla. Brána se zavřela. Kapitánka na ni jenom vyděšeně dívala. Pak se rozeběhla zpátky na ošetřovnu. Všichni za ní mírně nechápavě koukali. Pak se prostorem brány nesl výkřik a zaklení majora Lorna, které nebezpečně znělo, že někdo někoho zabije, ale zda bude zabita Reedová nebo Smithová, to se raději nikdo neodvážil hádat. Za chvíli přiběhli zdravotníci.

Ginny doběhla na ošetřovnu. Jejího tátu zrovna někam vezli. Všude bylo „krve jak z vola“.
"Miku!" prodrala se hromadou lidí. "Miku, jak je mu?" vyhrkla.
"Běž z cesty!"
"Miku!"
"Musí na operační sál," odstrčil ji. Pak na ni koukl. "Budu dělat, co můžu," slíbil. Jenom rychle přikývla a po tváři jí stekly slzy. Odvezli ho pryč. Kapitánka si sedla na židli a složila si hlavu do dlaní. Ucítila, že ji někdo vzal kolem ramen. Věděla, že to byl Will. Přitiskla se k němu.
"Ať je v pořádku," vzlykla potichu.
"Bude, neboj, slibuju." Hladil ji po vlasech.
"Co ostatní?"
"Všichni na operačním sále."
"Je to moje vina," šeptla.
"Podívej se na mě!" trošku zavrčel. Zvedla k němu oči. "Není to tvoje vina, jasné? Tys je nebodla!"
"Ale..."
"A dost, jasné?!"
Otřela si oči a přikývla. "Ale kdyby ty stráže byly vevnitř..." hlesla.
"Nech toho!"

"Jsou tam dlouho," hlesla a koukla na hodinky.
"Tys tam byla skoro čtyři hodiny," podotkl. "Když tě postřelili," dodal. "Tvůj táta tam je zatím hodinu."
"Připadá mi to jako věčnost."
"Výborně, tak jdeme dělat něco jiného, oni ti dají vědět!"
"To dají," ozvalo se hned vedle. "Zatím jsem ale svolala radu, pojďte, chci vás na chvíli zabavit," broukla Liv.
"Nepůjdu nikam," zavrtěla hlavou kapitánka.
"Kapitáne, tohle je rozkaz i od generála Bradsoma."
"Byla jste s tím na ošetřovně, seržante?" staral se Ryan.
"Ne pane, nekrvácím, ta krev není moje, je Lornova a teď, za deset minut v zasedačce."
"Nemůžu jít, Wille," chytla ho za ruku, když se vydal za Liv.
"Musíme, stejně teď pro ně nic neuděláš."
"Běž, vypnu vysílačku a zůstanu tady. Nemůžu a nechci odejít a je mi jedno, co se kvůli tomu stane."
"Ne, jdeme."
Zoufale se ohlídla k sálu, než se neochotně vydala za kapitánem. Trochu ji to alespoň rozptýlí, ne úplně, ale rychleji ten čas od konečného verdiktu uteče. Došli do zasedačky. Kapitánka si sedla co nejblíže dveřím. K jejímu překvapení tu bylo dost lidí. McKay, Bradsome, Lorne - který byl poněkud bledší než normálně, Liv, George a ještě pár vyšších velitelů. Bylo jí to vcelku jedno, pořád koukala na hodinky a pod stolem poklepávala nervózně nohou. Všimla si akorát, že Liv vstala a něco mluvila. Neposlouchala ji.
"Než se povedlo Marion utéct," začala Liv. Tohle začalo zajímat i Willa. "Několikrát jsem ji navštívila. Všimla jsem si, že v databázi Antiků, kterou mi laskavě doktor McKay částečně překládá, je několik zmínek o takzvaném Prokletí. Tedy Wraithském prokletí." Odkašlala si. Všichni čekali, co z ní vyleze. "Jde o určitý rituál, kdy na postiženého přiženete něco špatné, taková trochu voodoo záležitost. Spíše jde o určitý rituál, kterému Antici věřili a to hodně. Pokud jsou Aztékové stejně pověrčivý, dalo by se toho využít."
"Jak?" zajímal se generál.
"Šeptanda, generále," hlesl Will.
"Tak nějak," vstal i McKay, "jde o to, že pokud ten rituál provedete v určitém afektu a jste Wraith, bude platit... to je nám více méně asi prd platné, tedy..." koukl na Liv, "pokud by toho byla schopná tady seržantka."
"Seržant asi míří k tomu," začal Lorne, "že o sobě necháme rozšířit nějaké zvěsti, něco, co by nám dalo strategickou výhodu a Aztéky by to postrašilo."
"Takže co navrhujete?" broukl znova generál.
"Vypustíme o sobě nějakou fámu, cokoliv. Může toho být více... třeba vezměme si z historie to, že jsme vyvraždili omylem planetu nějakou nemocí. Cokoliv, že dokážeme mluvit pod vodou, něco ale co se může zakládat na pravdě, ale mohlo by je to vyděsit..."
Ryan se mírně pousmát. "Co kdybychom řekli pravdu?"
"Planetu nemocí se už povedlo vyvraždit," ušklíbla se kapitánka a znova koukla na hodinky. Jinak byla potichu.
"Ne, myslím to tak, co kdybychom vypustili to, že mezi námi žije někdo, kdo ví jak zacházet s Wraithskými kletbami... Vy to víte, seržante, tím jsme si jist." Liv maličko přikývla.
"Přežeňme to, máme doslova na své straně Wraitha," řekl s klidem generál. "Navíc i dceru vrchní vládkyně Aztéků a máme Avalon..."
"Omluvte mě," hlesla kapitánka, která byla bledá jako stěna. Vyskočila na nohy a odběhla. Sevřel se jí žaludek a najednou se jí udělalo strašně špatně.
"Takže jaký je plán?" zajímal se George.
"Kdokoliv vypustí tuhle fámu, máme Avalon a Wraitha a dceru té Aztécké blbky," povzdechl si generál.
"Převlečete se a vypustíte to jako místní v nějaké hospodě. Lorne vám napíše scénář." ušklíbl se Bradsome. "Končím poradu, Reedová a Lorne za mnou."
"Rozkaz, pane!" křikli vojáci. Evan i Olivie se vydali za svým velícím.

Kapitán stál před „panenkami“ a nervózně koukal kolem. Byl sice u málo používaných záchodů, ale nikdo ho nemusel načapat, jak okouní u dámských záchodů. Zpoza rohu vyšla Reedová.
"Hledáte náušnici, pane?" ušklíbla se.
"Svoji ženu," šeptl a trhl hlavou ke dveřím. "Vím, že tam je." povzdechl si a nešťastně tam koukl.
Liv se kolem něj jen protáhla a vydala se za kapitánkou. Vypadalo to skoro jako pozemské záchody. Taky několik kabinek a umyvadla mimo ně. "Kapitáne," zavolala seržantka. "Dostala jsem zprávu od Mika, prý máte vypnutou vysílačku, ale váš otec je mimo nebezpečí."
"Dík," hlesla z jedné kabinky. Ani se jí neulevilo.
"Madam?"
"Hm?"
Liv přešla ke dveřím kabinky a opatrně se opřela o rám. "Není to vaše vina, ano? Nikdo vám to nemá za zlé, ani já, ani váš otec. Lorne a ani ti pobodaní. Jen chci, abyste věděla, že nás teď čekají těžké časy a potřebujeme vás víc než kdy předtím..."

Super.
Máš omluvenku za zpoždění ... Ale bude platná jenom tehdy, pokud tu nejdéle v pondělí bude další díl. Jinak si seženu vlastního Wraitha a budem dělat spolu za úplňku taneček nad ohněm a šeptat Tvé jméno ...

cpt-nemo: ...to si klidně posluž, ale já bývám přes víkendy pracovně v chorvatska a ani při nejlepší by se mi nepodařilo povídku opravit během neděle, protože po dvou nocích, kdy skoro nespím, jsem v neděli ráda, že funguju na úrovni: domů, jídlo, postel (většinou ani to ne, skončím na zemi se psem při hře, kde usnu )

"Jak ti dopou ty malé mrchy? Myslím králíky."

"Podívej se na mě!" trošku zavrčel. Zvedla k němu oči. "Není to tvoje vina, jasné? Tys jej(ho) nebodla!"

zbytek necham ostatnim

vynikající díl

[Aiwendill]

síce to trochu meškalo, ale výsledok stál za to. Veľmi sa mi to páčilo a dúfam, že ďalšia kapitola bude ešte lepšia...

super díl kdy bude další??

Ešte som to celé nedočítal, ale do polovice OK.
Zaspávam (nie kvôli deju) a radšej to nechám (ak stihnem) na zajtra (dnes doobeda).


///Edit///
Prečítané na druhý deň (aj s preklepmi ) a bolo to pekné počítaníčko.
Prajem veľa dobrých nápadov.

ahojte,
omlouváme se za trošku delší pauzu - nějak se to šprajclo u mě. Ono je to celkem vtipné, to si takhle myslím, že Mooony mi zase další povídku neposlala k opravě, a ono ejhle. Já tu povídku měla už měsíc na ploše a úspěšně se mi povedlo ji ignorovat . Takže velice převelice se omlouvám

Splněné pověry

Nacházel se v šedé místnosti, kde svítilo jen pár světel. Pár stolků a několik kreseb na stěnách. Přístroje tiše pípaly, ale k čemu sloužily, to nevěděl. Podivný zápach jej šimral v nose a její křik jej ubíjel. Ale nemohl říct, co nevěděl. Donutili jej sledovat, jak trpí, donutili jej trpět s ní. Nikdy si to neodpustí, její krev na jeho rukách. Ale bál se, ne toho co bude, ale toho, že ona zemře. Koukl kolem.
"Řekni nám, kde je Avalon?" opět ta samá otázka, na kterou neznal odpověď. Mýty a fámy se šířily rychle.
"Nevím," hlesl.
Opět se ozval výkřik. A on opět zavřel oči. "Ksakru, kdybych to věděl! Tak bych to řekl! Už toho nechte!" Mike Calahan poprvé proklínal tu chvíli, kdy vstoupil na Atlantis. "Všechno jsme si to vymysleli, nevíme, kde je Avalon! Nevíme o tom nic!" Zkoušel se utrhnout z pout.
Nepovolily.
"Má pravdu," ozvalo se slabě. Mučená žena se nějak vyškrábala do stoje a pohlédla na doktora Calahana. Sama tuhle fámu vypustila a sama za ni zemře. "Vymysleli jsme si to, všechno." Liv Reedová opět udělala chybu....

O měsíc dříve:
"Výcvikový program pro doktory?" nechápala kapitánka a mírně se zavrtěla na židli. "Vždyť jsou vycvičeni dost."
Generál se mírně pousmál a likvidoval salát od oběda, který si donesl k sobě. "No, oni jsou vycvičeni dost, ale chtěl bych, aby byli více. Stále nejsou připraveni na to, co potkají na misích."
"To já taky ne," podotkla.
"To nikdo, ale chci, aby se z části přiblížili vám. Nemůžu je tam posílat takto nepřipravené."
"Nikdy nikdo nemůže být připravený."
"Ale vy chápete jak to myslím."
"To ano. Generále, můžu se na něco zeptat?"
"Prosím."
"Co byste řekl nebo dělal, kdybych chtěla odejít?"
"Vy neodejdete," řekl s klidem. Odložil papíry a odsunul zbytek salátu, podíval se na ni. "Možná na chvíli, ať už bude ta chvíle dlouhá nebo ne, vrátíte se."
"Tohle nemůžete vědět."
Zazubil se na ni: "Ne, kapitáne." Vstal. Nalil dvě sklenice whisky a jednu jí podal. Mávla rukou, že děkuje, ale nechce. Jen pokrčil rameny a dal ji na stolek před ni. "Tohle vím." Rozhlédl se po zdech. "Žijete na Atlantis až moc dlouho. Pokud byste chtěla odejít, nebránil bych vám, ale nebyl bych šťastný," povzdechl si. Upil ze sklenice. "Ale jedno vím jistě, vrátila byste se."
"Táta se mnou nemluví od toho, co se stalo," kuňkla, jak nejtišeji mohla.
"To je mi líto, ale není to vaše chyba. Kapitáne, není to rozhodně vaše chyba. Ani moje, ani nikoho jiného."
"To mi říkají všichni, ale mohla jsem tomu zabránit."
"Jak?" staral se, posadil se z boku na stůl, aby jí byl blíže, ale zase ne moc, aby nenarušoval její osobní prostor.
"Nechat stráže vevnitř, nedovolit, aby vůbec přišel do styku s Marion...mohla jsem udělat cokoliv."
"Stejně jako já, Ryan, Lorne, Tylor, dokonce i Reedová. Všichni jsme svým způsobem jejím lžím, pravdám i polopravdám podlehli. Je jen na nás, kapitáne," přistoupil k ní. "Jestli v tom zmatku najdeme pravdu," pevně ji chytil za ramena. Donutil ji, aby mu pohlédla do očí. "Nechci, abyste odešla a ona vyhrála."
"Já už ale nemůžu," hlesla. "Za poslední rok se mi toho stalo tolik, že...tohle je asi ta poslední věc. Já...jsem zvyklá věci nevzdávat, ale mám prostě pocit, že už dál nemůžu."
Generál se opřel o stůl a zahleděl se na ni. "Ne, vy věci nevzdáváte, paní Ryanová, nikdy," při zvuku svého příjmení sebou trhla, "ale ani já ne a věřte mi, že existuje situace, kdy se sám sebe ptám, zda tohle má cenu, zda není lepší to nezabalit a nejít zpět."
"Zpět se nedá jít, jen dopředu," dodala. "Ale bojím se chvíle, kdy to dopředu nedokážu. Kdy to, co bylo, nedokážu nechat za sebou."
"Víte, kolik lidí jsem poslal v rakvích zpět?"
"Dost?" tipla si.
"Dost na to, abych odešel do důchodu. A víte, co mě tu stále drží?"
"Výplata?"
Rozesmál se. I tak by se to dalo říct. Nakonec zakroutil hlavou: "Ne, stále je tu víc živých, na kterých mi záleží."
Jenom se pousmála. "To je milé."
"Možná, možná ne. Pokud mám zemřít, tak tady." Mrkl na ni. "Atlantis vás nikdy nepustí...je to tím městem. Něco tu je, co vás nutí neodcházet."
"Já mám opačný pocit."
"Ale donutí vás se to vrátit," pousmál se. "Nechme té filozofie. Co děti, kdy budou? Chci být strejda."
Jenom zamrkala. "Will chce čekat," odkašlala si. "Já bych brala hned."
"Někdy je lepší se neptat," snažil se ji povzbudit. "Protože pokud chcete odejít, musíte mít k tomu doopravdy silný důvod! Kapitáne, vím, že jste unavená z toho všeho, ale nejste sama. Všichni jsme unaveni, i ti, u kterých to nejméně čekáme."
"Ještě mám jeden dotaz, generále. Co když se někdo dozví, že já a Will, kapitán Ryan, jsme se vzali? A pokud otěhotním někdy v budoucnu..."
"Nikdo se ptát nebude," nalil si do sklenice vodu.
"Ne?" ušklíbla se. "Budou se ptát všichni."
"To bylo suché konstatování. Sice to jako váš manžel neumím, ale výsledek je stejný. Neptejte se."
Kapitánka chvilku vypadala, že přemýšlí. "Mohla bych si vzít zítra volno?" řekla nakonec.
"Pokud mi budete trénovat doktory." Jenom přikývla.
„Proč zrovna já?“ zeptala se ještě.
„Máte…méně vojenský přístup než ostatní. Nevyděsíte je,“ pousmál se. Ginny se jenom usmála svým typickým úsměvem.

Guinevra Smithová všem sdělila generálovy plány na jedné z ranních porad. Lorne vypadal, že omdlí. Znamenalo to pro něj další a další práci. Nakonec se rozhodl vyjádřit nahlas své myšlenky: "To zní pěkně a nějaký plán je? Vím, že generál má velké plány... ale..." Bylo zde pouze pár poručíků a kapitánů.
"No asi je, nevím," pokrčil rameny Ryan.
"Kapitáne, nemá, je na nás, abychom jej právě vytvořili. Mám sto chutí to hodit na vás, ale je mi jasné, že by to skončilo u desátníka." Zamračil se Evan. Sám by to udělal. "Lincoln měl pár pěkných nápadů, je jen na nás, jak si to rozdělíme..." pak mluvil ještě hodinu. Kapitán Smithová málem usnula. Tohle bylo neskutečně nudné. Na druhou stranu mluvil rychle a k věci. Snažil se. Poprvé od doby, co Lorne mluvil, se přihlásil kapitán Thompson.
"Ano?" zamrkal Lorne.
"Majore, mám jeden dotaz," snažil se blbě neusmívat. "Kdy jste naposledy odpočíval?"
"Včera," odkašlal si. Co zase na něj zkoušeli? Měli dost práce!
"A sám?"
Všichni chlapi se začali pochechtávat.
"Nevím, na co narážíte?" napřímil se.
"Kapitán chtěl říct," začal Ryan, "že potřebujete ženskou."
"Nepotřebuju!" nafoukl se.
"Podívej se tady na kapitána," řekl někdo a kývl k Willovi. "Ten toto dodržuje a je mu fajn."
"Mají pravdu, pane, nebyl byste tak napjatý," smál se Lincoln. "Jako, váš plán je skvělý, ale myslím, že kapitán by to zvládl líp, ale to jen protože pravidelně odpočívá!"
"S kapitánkou," dodal někdo. Ginny jenom vyprskla vodu, když se zrovna chtěla napít.
Major si povzdechl: "ať spí třeba s velrybou," většina přítomných se zamračila. Major byl doopravdy velmi unaven, jinak by se donutil protestovat. "Důležité je tohle."
"Jistě, pokračujte." Nakonec se rada protáhla na dvě hodiny, kdy všichni odešli s úkoly a naprosto zničeni.

Kapitán Ryan přišel večer ke své kapitánce. Byla zrovna ve sprše, tak si sedl na postel a udělal si pohodlí. Všiml si, tam nějakých obrázků. Fotek různých dětí a dopisů k tomu. Byly čtyři. Jeden vzal do ruky. Podíval se jen na fotky, dopisy nečetl. To se nehodilo. Byly to čtyři různé děti. Rozhodl se počkat, až jeho žena vyjde ze sprchy, a pak se jí optá. Ta vylezla za chvíli zabalená jen v ručníku.
"Ahoj," usmála se a dala mu pusu.
"Ahoj," usmál se. "Děti?" nechápal.
"Moje děti," usmála se. "Adopce na dálku," dovysvětlila.
"A-ha.... měla jsi mi to říct!"
"Neptal ses," sedla si vedle něho a vzala jednu fotku malé černošky. "To je Naya, je z Keni, z jedné zapadlé vesničky. Chodí do první třídy." Vzala druhý obrázek, kde byl asi osmiletý chlapeček. "Amir ze Saudské Arábie. Chodí do třetí třídy." Na třetím obrázku byla další holčička. "Li z Kambodži. Taky chodí do třetí třídy.“ Na posledním obrázku byl další klučina. "A tohle je Mahmed. Chodí do druhé a je z Íránu."
"Posíláš jim nějaké dárky? Sem tam něco?"
"Peníze na školu a dárečky na narozeniny a Vánoce – naše Vánoce," pousmála se. "A na začátku školy jim pošlu sešity, pera, pastelky, papíry, aktovku nebo batoh, pouzdro a takové ty věci."
"A neměl bych jim, jako táta, taky něco poslat?"
Pohladila ho. "Nemusíš, té rodině posílám asi pět set dolarů ročně. Teda agentuře, která jim jakoby dává týdenní kapesné, aby to pokrylo jejich náklady. Jezdím jednou ročně za nimi. Můžeš jet se mnou, jestli chceš," pousmála se.
"Chci a chci jim něco poslat. Zní to sobecky, alespoň ale nějakou hračku."
"Tak jo, jak budeme na Zemi, tak něco vybereme. Zase to ale musí být dostatečně obyčejné, aby ostatní děti nezáviděly nebo tak."
"Co podpořit místní Atosiany, stále s nimi obchodujeme. Navíc dárek z cest od nového táty. A něco sladkého."
"Tak jo," usmála se a shodila si ručník. Natáhla si na sebe župan. Usmál se a objal ji. Pořádně. Přitiskla se k němu. "Zítra mám volno," broukla.
"To zní jako plán," políbil ji.
"Vadilo by ti, kdybych ho strávila sama?" hlesla nejistě.
Pokrčil rameny. "Ne, nevadilo."
"Určitě?" ujišťovala se a upřeně se na něho dívala.
"Jasně, já se vždycky zabavím."
Usmála se. "Večer budem spolu, ale potřebuju být sama chviličku," dala mu pusu.
"V pořádku," pousmál se a políbil ji na čelo.
"Miluju tě," objala ho a zalehla. Dala mu velkou pusu.

Liv obědvala s Mikem. Nemluvili spolu, oba uvažovali každý o něčem jiném. Liv o tom, že bude taky trénovat doktory, a Mike o tom, že bude trénován. Najednou si k nim přisedl Lincoln.
"Čau," broukl Mike.
"Čau! Potřebuju pomoc!" broukl a začal se ládovat. "Liv, nechceš svést Lorna? Chudák potřebuje odreagovat, není s ním vůbec sranda!"
"Došli ti lidi, Lincolne," uchechtl se Calahan. "Liv je moje."
"Je, no doprdele, na to jsme zapomněl... asi došli, protože jediný, kdo by to zvládl by byla ona..." koukl prosebně na projednávanou.
"Promiň," pokrčila rameny, "muž rozhodl jinak," rozesmála se. "No ták, zkus doktorky."
"Dám ti typ..." donutila ho, aby se k ní naklonil a něco mu šeptala.
Lincoln se rozzářil jako sluníčko. Rychle do sebe naházel jídlo a pak se rozeběhl na další lov.
"Je pořád takhle..." staral se Mike.
"Šáhlý?... Jo, často asi více."
Mike se jenom zachichotal. "Ale je fajn."
"Jak kdy... viděla jsem ho jednou i naštvaného... to by ti fajn nepřipadl." Mrkla na něj. "Mimochodem, nebudu tě trénovat, nemám tě v seznamu."
"A kdo má?"
Podala mu celý seznam. Nikoho, koho nějak extra znala. "To, abych někomu nenadržovala."
"A kdo má mě?" knikl.
Prohledala seznam. "Lincoln."
"Ech jo," nafoukl se.
"Je to jen pojistka, aby někdo neřekl, že ti nadržuju. Věř mi, o Lincolnovi se to nikdo neodváží ano říct."

Neuběhl ani týden a celý Bradsomův projekt začal ve velkém. V tělocvičně, v zasedačkách a po celé Atlantis se střídaly kupy doktorů. Někteří si vedli lépe, jiní na to prostě neměli vlohy.
Ale přesto byli proháněni. Zavládl docela drsný řád. Každý den se všichni "pořadatelé" sešli v zasedačce ještě před tím, než slunce vyšlo, pak zavítali na snídani, po ní cvičili do oběda doktory, odpoledne měli ještě malé cvičení, nebo nějakou tu přednášku, a pak se hned vydali na další poradu, večeři a jejich vlastní aktivity.... Generál Bradsome nechal doktory dva dny, aby absolvovali celý program pro vojáky. Druhý den se mu dostavili jen vojáci. Na chodbách bylo slyšet věčné reptání. Po dvou týdnech mučení, běhání a pracování, byli vědci odvezeni na pevninu, kde měli zkusit obelstít své velitele a nějak získat vlajku, kterou střežili. Bylo to na principu paintballu. Měli jako doktoři, kterým bylo zabito velení, dokončit úkol. Dostali mapu území a byli rozděleni na týmy. Jedno bylo jasné. Protivníci nebudou hrát fér. Skupinky se semkly a začaly projednávat taktiku. Pak se začalo hrát. Někteří byli vyřazeni hned. Dokonce i část vojáků. Většinou se to přidávalo k vyčerpání a únavě. V jedné takové skupině byla i kapitánka. Vzdala to. Venku bylo horko jak v peci a neskutečné dusno k tomu. V uniformě, kanadách a těžké vestě s výstrojí tohle těžce nezvládala. Bylo skoro poledne, dost lidem voda došla a skončili. Většina doktorů, co neskončila, se spojila v jednu skupinu. Vypadalo to vyrovnaně. Postupně odpadávali „mrtví“. Zůstala už malá skupinka doktorů na Ryana, Lorna, Lincolna a Reedovou. Jak zkonstatoval přeživší doktor Calahan, byli prostě v háji. To netušil, že už vojáci byli na pokraji zhroucení a stáhli se k vlajce. Zatímco doktoři vyslali někoho pro vodu, vojáci to neudělali. Doktoři zaútočili. Nastala nepřehledná vřava, křičelo se a slunce připékalo. Dusno se stalo nesnesitelným, prach se rozvířil a nešlo přes něj vidět. Doktor Calahan se dostal až na kraj kruhu, kde byla umístěna vlajka. Viděl před sebou v prachu Liv, jak se kryje. Věděl, že byl Lorne vyřazen. Chystal se vyběhnout, když z boku vyběhl jiný doktor a jednou ranou srazil seržanta k zemi a chystal se ji zastřelit "barvičkou", když na něj z boku vyběhl Lincoln a skočil na něj. Možná až moc surově jej sundal a zastřelil. Pak mu ukradl vodu, vzal Liv a odtáhl ji někam bokem. Vše se stalo tak rychle, že Calahan skoro nezareagoval. Trvalo mu další sekundu, než se zorientoval. Přímo do rány mu vyběhl Ryan, který běžel na místo, kam se ukryl Lincoln. Sejmul jej za běhu. Tu vlajku chtěl, i kdyby to bylo to poslední v jeho životě. Skočil po ní. Cítil ránu v noze, ale přesto ji strhl. Vyhrál! Byla jeho. I když byl postřelen, byla jeho! Přitiskl si ji k sobě a radostně zavýskl.
"Doktore! Potřebuju vás tady!" křikl Ryan. "Hned!"
"Neee, co je?" zabručel a vstal.
"Vaši vodu!" křikl kapitán a rozeběhl se k němu. Sebral mu i ten zbytek co měl a běžel za Lincolnem. Mike tam nakoukl. Lincoln ležel opřený o strom a měl rozbité čelo. Celý byl od prachu a doškrábaný. Vypadal, že mele z posledního. To samé Liv, ta ležela na nohou kamaráda a z nosu měla malý průtokový ventil. Mike si povzdechl a dal se do práce.
"Tolik z radosti z vítězství, ale jste přesto dobrý, že jste došel až na konec," pousmál se kapitán a asistoval mu. "Ti dva byli naši spojaři, dneska se hodně naběhali."
"To vidím," zabručel.
"Ten doktor před vámi, byl docela agresivní, viděl jsem to z dálky, kdybych mohl, tak si do něj kopnu."
"Bral to vážně. Kdy odpadla Gin?" uchechtl se.
"Co vím, tak na začátku, byla docela unavená, víc z nás to tak zabalilo. Na dnešek nikdo z nás nespal a chystali jsme to tady."
"Bylo to dobré," přikývl. "Měli by na ošetřovnu."
"Vím, jděte, my za chvíli dojdeme, potřebují chvíli odpočinek. Za chvíli je vzbudím."
"Dobře," pousmál se. Přesto všechno počkal ještě patnáct minut, než Ryan ty dva vzbudil a všichni unaveni a ztrhaní došli do tábora. Doktor Calahan se stal novým hrdinou. Když se večer vrátili na Atlantis, konala se obrovská oslava na jeho počest. Hlavně to už bylo naplánované. Hodně jídla, pití a taky spánku. Všichni, kdo do tohoto byli zapojeni, měli dva dny volno.. skoro všichni. Organizátoři jen den. Museli se vydat na jednu planetu, kde měl být závěr celého tohoto cvičení.

"Vstávej, no tak," budil Will kapitánku, když byl čas vstávat na planetu.
"Mmmm," zamručela.
"No tak, přijdeme pozdě."
"Nemůžu se skoro pohnout. Všechno mě bolí," kňoukla. Chtěla zůstat v posteli.
"No ták, poslední cvičení a máme všichni týden volno! Nebudeš muset nikam vstávat..."
Znova cosi zakňučela a neochotně se vyhrabala ven. Byla dostrkána do sprchy, kde byla umyta, odrbána a pak byla oblečena, přivedena do jídelny, kde dostala hrnek kávy a termosku kávy na cestu. Nějak po paměti došla k bráně, kde ji přivítali všichni ve stejné náladě. Jen Reedová vypadala srandovně a dokonce snad i měla dobrou náladu. Srandovně protože měla přes půl obličeje modřinu. Kapitánka zamručela jenom něco jako: dobré ráno. Pak si sedla na schody a opřela si hlavu. Čekala na zbytek.
Dostala kus čokolády. "Madam, čokoládu," zaznělo radostně. "Musíte se probudit."
"Nabídněte mi postel a můžeme o tom diskutovat," znova zamručela. Čokoládu nechtěla. Bylo to vážné.
"No ták, bude tam chladněji než tu...hele a zmrzlinu nechcete?"
"Ne."
"Pane kapitáne Ryane!" kníkla vyděšeně Liv, "někdo nám vyměnil kapitána za horší model!"
Will se koukl tím směrem. "Jo, asi v noci. Ráno jsem ji nemohl probudit," zavrtěl hlavou. "Ale zvenku ten model vypadá skoro stejně." Znova si ji prohlédl. Byla nenamalovaná a podřimovala opřená o zábradlí.
"Má menší prsa," prohlásil Tylor.
"To dělá ta vesta," sykla k němu Reedová. Ryan ho vraždil pohledem.
"Fakt?“ zamračil se a prohlédl si Liv. "Rozepni si ji... jo máš pravdu!"
"Jsme všichni, jdeme!" zakřičel Lorne, který právě přišel. To že se za ním všichni skoro vláčí, ignoroval. Sám byl unavený jak pes. Prošli na planetu, která byla snad jako každá jiná. Vál tu svěží a jemný větřík, který všechny probudil. Až na kapitánku. Ta byla nadopovaná kofeinem a vůbec to nepomohlo! Tylor začal prohlašovat, že snad zahybernovala. Liv se jí smála, že ji někdo vyměnil a Lincon jí dal kus své kávy. Stejně to nepomohlo. Nakonec jí svěřili méně důležité úkoly. Přichystali planetu tak, aby na ni doktoři přišli a vše měli co nejlépe připravené pro cvičení. Ke konci dne Lorne zavelel ústup do postelí na Atlantis. V tu chvíli jako by se kapitánka probrala a najednou byla všude první. První u brány, první na Atlantis, první ve sprše a první v posteli. Někdy prostě musela být ve všem první! Když o to šlo, tak v tomhle uměla být nejlepší. Na další den si všichni museli pořádně odpočinout. Takže veškeré pokusy doktora Calahana byly rázně odmítnuty, seřvány, zmláceny polštářem a vystrčeny za dveře.

Ráno byl k jeho vyděšení probuzen už ve čtyři ráno. Chvilku netušil, co se děje, ale pak se oblíkl a vydal se k bráně. Po cestě musel navštívit zbrojnici, jídelnu a ještě stihl nafasovat batoh plný věcí, o kterých si myslel, že jsou na nic. Jelikož byl doktor, musel vstávat o dvě hodiny dříve, než všichni vojáci, kteří to stihli během hodiny a to už proto, že měli věci nachystané z předchozího dne. Nijak mu to nevadilo. Byl zvyklý z misí. Kapitánka se jako vždy doplazila s termoskou plné kávy. Stejně jako snad všichni. Major Lorne byl odchycený generálem, který mu důsledně kladl na srdce, aby na ně za ty tři dny dal doopravdy pozor a nic nepodceňoval. Při prvním náznaku něčeho, měl doktory poslat zpět, a pokud by byla možnost, tak měl s vojáky pobalit věci a vrátit se. Žádné raněné a už vůbec ne, mrtvé.
"Dneska máte i otevřené oči, pokrok," uchechtl se Tylor a koukal na kapitánku.
"Jo no," zabručela.
"A i mluvíte!"
"Hmmm," zívla.
"A chcete čokoládu?" starala se Reedová. Ještě trošku mluvila přes nos.
"Ne, dík," vstala ze svého místa na schodech a protáhla se.
"Ale stále nechce čokoládu! Budu vás sledovat madam. Jste nějaká vyměněná." Rukou naznačila, že ji sleduje. Jen tak pro jistotu, ale více méně to myslela celou dobu ze srandy.
"Nejsem," zavrtěla rozhodně hlavou černovlasá kapitánka.
"Nechcete čokoládu..." fňukla. "Ode mně..." pak se usmála a schovala ji. "Ještě se bude hodit."
Ginny se jenom pousmála. Vypadala sice nevyspale, ale ne tak utahaně jako v předchozích týdnech. Vypadalo to, že den volna jí pomohl.
Za to všichni, kdo na "lovení vlajky" byli až do konce, vypadali, že brzy padnou. Prošli bránou na planetu. Jako naposledy, tak i tu foukal mírný větřík. Tiché ševelení lesů byla změna oproti oceánu. Bylo tam ještě trochu šero. Ale jak se blížili k mýtině, začalo zpoza stromů vycházet slunce, které je doslova oslňovalo. Ranní mlha pomalu ustupovala.
Pomalu došli k mýtině. Ve stínu stromů na kraji rozdělali tábor, tak, aby byli co nejvíce kryti, ale nebyli rozprostřeni mezi stromy. Celý tábor měli hotový až někdy k poledni. Major si velmi zakládal na tom, aby všechno bylo podle pravidel, i když to tak nikdy nefungovalo. Doktoři jednoho dne pochopí, co nemusí dělat a co ano. Ale on se nechtěl zpovídat, že pokud se něco stalo, tak kde udělal chybu. Doktoři netrpělivě čekali, co se bude dít. Po obědě byli rozděleni do skupin a byly vydány rozpisy hlídek. Bylo jich dost na to, aby se vystřídali a hlídky měli jen jednou.
Odpoledne přišla na řadu připravená opičí dráha, kterou měla kapitán Smithová na starosti, a podle reakcí si ji více méně všichni užili. Ti, co nehlídali tábor a nebyli u dráhy, chystali noční výpravu. Spíše takovou "stezku odvahy". Po opičí dráze se vydali na večeři do tábora.

Liv s Mikem se vytratili. Oba se s ešusem vydali k řece, kde sledovali západ slunce.
"Víš, na co se těším?" broukla Liv.
"Teplou sprchu?"
"Ne, že budu moc spát vedle tebe," řekla s klidem. "Jen prostě ležet."
"To můžeš i tady, ve spacáku, ve stanu, kde nemáš kam utéct."
Pousmála se a objala ho. Pevně se k němu přitiskla. "Jsem unavená."
"Tak se vrátíme a půjdeme brzy spát."
"Ráda bych, ale mám s Lornem noční program, to bych neměla prozrazovat, ale ty to na mě nepráskneš." dala mu pusu. "Chceš zbytek mého? Nemám na to chuť."
"Díky, mám hlad jako vlk," vrhl se na její porci.
"Já poslední dny vůbec, ale to mě zase přejde."
Objal ji a dlabal. Mezitím se cpal, když dojedl, tak ho políbila. Alespoň tuhle chvíli jí nikdo neukradne! Oba se natáhli na břehu. Spokojeně odpočívali, než byli vysílačkami zavoláni do tábora.
"Taťka už nás nahání," rozesmála se seržantka.
"Slyším," přikývl a pomohl jí na nohy
Pak se zohnul a utrl nějakou kytičku. Jenom jí ji zapletl do vlasů a políbil ji. Chytil ji za ruku a došli pomalu k táboru, kde na ně čekal Lorne a všichni. Byl vysvětlen program na noc. Mika překvapilo, že nemluvil o nočním programu, ale brzy pochopil proč. Nechali je usnout a pak je postupně budili. Většina lidí byla úplně mimo. Nakonec byli schopnu dorazit tam, kam měli i s čím měli. Někteří se báli, někteří cestu prošli jen tak, ale ve výsledku došlo vše, jak mělo. Na konci se všichni sešli v táboře. Jako poslední měla dojít seržant Reedvá, která si nechala doktora Calahana, aby jí pomohl sklízet a jelikož byl major majorem, tak všechny poslal spát s tím, že ti dva dojdou... někdy...

Liv podala Mikovi smotané lano.
"Major si navymýšlel samé šílenosti, ale na druhou stranu, budou někteří šikovnější..." pousmála se seržantka.
"No o tom nepochybuju," uchechtl se a hodil si lano přes rameno.
Pak po něm hodila další. "Ale budeme mít týden volna! Díky bo..." pak najednou mlkla a ladně se sesunula na zem. Mike se ani nestačil rozkoukat a následoval ji.

Major Lorne ráno po snídani zběsile pobíhal po táboře.
"Co se děje, majore? Něco vás kouslo?" uchechtla se kapitánka u snídaně.
"Prý v noci nedorazil Calahan ani Reedová, tak se vyptávám, kdo je kdy naposledy viděl. Ve stanu nespali."
Kapitán Ryan se zamračil a Ginny se napřímila.
"To není ani jednomu podobné," podotkl kapitán.
"To rozhodně není. Reedová mě ujišťovala, že dojdou hned a že se hned ohlásí."
"Už se někdo díval po okolí?" zajímala se kapitánka a rychle do sebe cpala snídani, o kterou se nenechá za nic na světě připravit.
"Zatím jsem procházel tábor, ale nechal jsem Tylora, aby sestavil pátrací skupiny. Pokud o nich nikdo nic neví, doktoři se sbalí a vypadnou. Doprovod sem dostane jumper."
"Půjdeme se podívat po okolí," zabručel kapitán Ryan.
"Ne, kapitáne, prvně se pobalí věci a doktoři se vrátí, pak se podíváme po okolí a to všichni. Zatím zkuste popřemýšlet, kde by mohli být... krajinu znáte."

Mike se probral v malé místnosti, ve které panovalo šero. Cítil zde podivný pach zatuchliny. Kolem něj bylo několik stolků. Snažil se rozkoukat. Kousek od něj byla řetězy ke zdi připoutaná Liv, vypadala, že je stále omámená.
"Liv!" sykl.
Trochu zabručela a otevřela oči. "Co to?"
"Nevím," šeptl.
"Bože, bolí mě hlava," hlesla a zkusila se vykroutit z pout.
"Nepůjde to, zkoušel jsem to."
"Co tohle do prkený vohrady je? Jestli je to nějaký debilní Lornův vtípek, tak ho přerazím..." zarazila se a rozhlédla. "Ruiny v horách."
"Vy jste to včera stihli i do hor?" vydechl Calahan.
"Ne, to ne, byli jsme tu asi před půl rokem. Pak před měsícem a nakonec jsme tu byli den před tím, než jste měli přijít. Takže o těch ruinách víme. Museli jsme to tady připravit a prolézt."
"Jo tak," broukl.
"No, nezbývá nám asi nic jiného, než čekat," povzdechla si.

Mohli tam být tak deset minut a podle zvuků z venku, slunce dávno vyšlo, kdy tu dovnitř přišli čtyři muži v černém oblečení a maskách. Jako by na sobě měli uniformu z podivné látky. Mike si je rychle prohlížel. Všichni byli statné postavy, nedalo se říct, že by někdo z nich mohl dělat IT technika. A divně smrděli. To bylo první, čeho si doktor všiml. Ten zápach už někde cítil, ale nemohl si vzpomenout kde. Teprve až k němu jeden z chlapů přišel, tak mu probleskla hlavou jedna ze vzpomínek. Dezinfekce, takovou, jakou používal na misích na Zemi, taková, která se s mísila s ránou a prachem... Oklepal se.
"Co chcete?" zeptal se.
"Zeptat se jen na pár věcí..." prohlásil jeden z mužů. Měl podivný přízvuk. "Třeba na Atlantis, Avalon a na toho Wraitha, kterého mezi sebou máte."
"Mezi námi není Wraith," zabručel Mike.
"Měl by být... nebo spíše někdo, kdo je jim blízký!" netrpělivě vyštěkl. Neměl na tohle celý den.
"Nikdo takový není."
"Vážně?" pousmál se. "Tak mi něco pověz o Atlantis, k tomuto tématu se ještě vrátíme...."
"Je to město. Hezké město."
Muž se usmál a kývl na jiného, který stál blízko Liv. Dostala pořádnou ránu do břicha.
Mike se odvrátil. Nemusel vidět všechno.
"Takže, zeptám se znova...a dám ti nápovědu, když mi budeš odpovídat a já si budu myslet, že pravdu, tak bude v pořádku, budeš mi lhát, a nebo já budu mít ten pocit, bude plakat." Doktor trošku přikývl. "Takže znova..." pousmál se maskovaný.
"Nic mu neříkej!" křikla hrdinsky Liv, která za to byla okamžitě potrestaná.
"Takže znova..." zopakoval muž v masce. "Atlantis. Kolik je tam teď asi lidí?"
"Asi kolem sto," broukl Mike.
"Všechno vojenský personál?"
"A doktoři a pár vědců. Někdo musí zajišťovat chod."
Muž zvedl ruku a Liv dostala několik ran. "Kolik vás je?"
„Asi sto. Neznám přesný počet!" zavrčel.
"Dejme tomu, nezdá se mi, aby vás bylo jen stovka, Atlantis je velké město... dobře, ty jsi doktor, čeho?"
"Jsem doktor. Lékař."
"Oh, tím lépe pro mě," zazubil se. Měl až moc dokonalé zuby, tedy to tak Mikovi připadalo. Naklonil se k němu a něco mu začal šeptat...

"Za chvíli by se měl vrátit Jumper. Zatím se půjdeme podívat po okolí." vydával rozkazy Lorne. "Měli bychom začít tam, kde včera měli být..."
"Majore," začal Tylor, "není to součást cvičení, že ne?"
"Ne, není," ujistil ho Lorne.
"Jednou jsme něco takového měli..." houkl nejistě.
"Ano, ale s někým jiným. Nikdy bych nic takového neudělal na planetě plné doktorů, podle protokolu se stejně musí hned vrátit, takže by to bylo zbytečné. A teď jdeme! Můžou být kdekoliv!" Rozešli se do všech stran. Skupiny si postupně hlásili, co kde našli. Brzy se k nim přidaly jumpery....

"Další otázka," pousmál se neznámý maskovaný a pořádně se napil vody. "Jak vypadá kontrolní místnost?"
Doktor Calahan se nadechl a potichu popisoval. S Olivii Reedovou mluvili na střídačku. Oba byli ztrhaní, vše je bolelo. Olivie více méně visela v okovech a sotva mluvila. Vypadala duchem nepřítomně.
Najednou skočila do Mikova popisu. „Víte...“
„Co?“ zaprskal vyslýchající a praštil Mika, aby mlčel.
„Je mezi námi člověk, kterého přezdívají přítel Wraithů,“ šeptla a podívala se na něj. Mike se bezděčně ošil. Něco mu na tom nehrálo.
„Výborně, tam jsem se chtěl dostat, kdo to je?!“
„Tohle označení dostal za jejich pomoc. Wraithské duše se kolem něj semkly a propůjčily mu svoji sílu. Zná wraithské rituály a jejich kletby. Zná jejich zvyky a obyčeje a ví, že vy na ně věříte též.“
„Kdo to je?!“ štěkl muž, který od Olivie mírně odstoupil, ale Calahana nepraštil. Vypadal, jako by si sečetl jedna a jedna.
„Jeho smrtí na svůj lid přivoláte kletbu, neskutečné síly...“
„Řekni...“
Ozval se křik a nadávky. Atlaňťané vběhli do místnosti. „Ruce vzhůru!“ zaznělo z Lornových úst a prvního muže, kterého měl po ruce, skolil pažbou zbraně. Donutil jej, aby se přetočil na záda a svázal je. Další dva muže přepadl Ryan a Tylorem a oba svázali. Hned na to do místnosti vběhla kapitánka Ryanová a další. Všichni se rozestoupili tak, aby měli místnost pod kontrolou a ti, co neměli nic na práci. Pomohli doktoru a seržantu z okovů. Oba odpoutali a posadili je na zem. Dostali vodu a ostatní šli pro lékárničky, aby je částečně ošetřili.
V nestřeženou chvíli se seržant Reesová vrávoravě postavila na nohy. Upřeně sledovala muže, který ji mučil, a teď klečel nejblíže. Začala něco tiše mumlat. Kapitán Ryanová ji sledovala. Nerozuměla slovům, ale přesto věděla, že je to wraithština. Viděla, jak Olivie prošla kolem Lorna a vzala mu nůž. Přešla až k zajatci a napřáhla se...
"Reedová!" vyjekla kapitánka. "Je neozbrojený a spoutaný!" připomněla jí. Na vraždu se dívat nechtěla. Všimla si však, jako by se Liv probudila z nějakého transu. Přes kapitánčino upozornění a než ji kdokoliv stihl zastavit, tak muže bodla do břicha. I doktor Calahan poznal, že to vzala rychle a on s tím nic nenadělá. Pak se seržant sesunula na zem. Zhluboka dýchala a rozhlédla se po všech. Pohledem skončila na dalším vězni, ale to už k ní několik vojáků přiskočilo a chytlo ji.
"Stačilo, seržante," hlesl Ryan.
"Ať promluví!" křikla. "Jen ať zkusí něco říct, prosím!" Ve chvíli, kdy Liv bodla prvního muže, kapitánka odvrátila hlavu. Reedová se na ni podívala, když ji ostatní drželi, a měla dojem, že tenhle pohled dlouho nezapomene. Netušila, co všechno vlastně v její tváři vidí, ale byla si jistá, že tam nenašla jedinou pozitivní emoci.
Přesto všechno se ještě nějak dokázala přinutit a zůstat při vědomí, aby zjistila, zda druhý mluví nebo ne. Nedočkala se však jediné hlásky. Pro všechny muž přišel zázračně o hlas.
"Pane bože," hlesla seržantka, "co jsem to udělala?" Pak vyčerpáním omdlela.

Kapitánka mezi tím přišla k Mikovi.
"Jak je ti?" starala se.
"Bylo mi i lépe," pousmál se. Stále však pokukoval po Liv.
"Vracíme se," řekl konečně Lorne, "tady není nic, co bychom zmohli. Vězně svažte a dejte do jumperu dva. Raněné chci v jumperu jedna. Reedová bude pod přísnou ostrahou."
Nasedli do jumperů a vydali se k bráně. Zranění byli skoro hned přeneseni na ošetřovnu, aby se o ně doktoři postarali, ostatní měli kobereček u generála. Volal si každého zvlášť, jako poslední šla kapitánka. Bradsome si vyslechl celý její příběh bez vyrušování, ale nakonec se zeptal: "Upozornila jste ji na to, že je to vražda?"
"Ano, pane," přikývla kapitán Smithová.
"Pokud dobře chápu, nikdo nevíte, co říkala, že?"
"Neumíme wraithsky," pokrčila rameny.
"Já, podle toho, co jsem slyšel, mám představu. Byla to vražda, kapitáne, bude potrestaná, ale jinak, než byste asi kdokoliv z vás čekal." Povzdechl si. "Sezení u psychologa nám asi daný problém vyřeší."
"Zase, pane?" broukla. "Zase bude lhát."
"A co navrhujete, kapitáne?" pousmál se. "Prvně mi řekněte, co si myslíte a co navrhujete, pak já vám řeknu, proč."
"Její potrestání naštěstí není na mně. A co si myslím? Ona je...tohle normální člověk neudělá. Teda...vlastně já nevím...já bych to neudělala. Ale myslím si, že není normální zabít neozbrojeného a navíc ještě k tomu spoutaného."
"Nemohu ji potrestat, protože částečně na tom mám vinu já." Překvapeně zamrkala. "Myslíte si, že je magor? Možná ano, možná ne," vstal a přešel k oknu. "Možná to nepochopíte, protože se to snažíte řešit nekonfliktně. Ti muži věděli o Atlantis dost a seržant věděla, že má jen jednu možnost, že by odsud mohli utéct a všechno vsadila na jednu kartu, na něco, co jsem po ní chtěl dříve já, ale odmítla, kapitáne. Věřím, že jednala v afektu, ale i proto, že chtěla ochránit vás i nás. Neospravedlňuju její čin... je mnohem horší, než si myslíte..." Nechápavě na něho koukala. "Kdybyste ji mezi jejím proslovem a smrtí toho muže zastavili, mohli byste všichni v místnosti zemřít." Otočil se na ni. "Wraithské kletby jsou nevyzpytatelné, ale o to víc mě děsí to, že existují..."
"Wraithské co?" zamrkala.
"Kletby," opět se posadil a napil se vody. "Existuje určitý wraithský rituál, podle Antických legend velmi krvavý a děsivý. Něco jako černá magie na Zemi. Postižený musí v určitém duševním rozpoložení pronést určitou formuli, slova a pak dotyčného zabít. Nejlépe, aby tam byly "potoky" krve, aby trpěl, čím více trpí, tím silnější "kletba" je..." Kapitánka na něho naprosto vytřeštěně zírala. Ani se to nesnažila nějak skrýt. "Seržant mi poslala celý děj, ale odmítla tohle kdykoliv udělat. Pokud by to dokázala, mohla by proklít kohokoliv. Přesto, jsem ji žádal, skýtá to určitou moc. Pravděpodobně, když onoho muže zabila - a jak ráčili všichni říct, rychle - jednala v afektu, ale taky chtěla zjistit, co je na tom pravdy, stejně jako já. Doufám, že tohle už nikdy neudělá."
"Ou-kéj," řekla mírně nechápavě a nevěřícně. "A proč ho teda zabila tak rychle?"
"Na to si budeme muset počkat, až se probere, ale mám vlastní teorii, kapitáne. Možná, že vaše připomenutí reality, toho co dělá, ji donutilo zapřemýšlet nad situací a vyhodnotit ji. Cesty zpět nebylo."
"Hm," podrbala se. "Je to vše, generále?"
"To je vše, nechte si tohle pro sebe. Nechci, aby se šuškalo o tom, co udělala, nechme to jako vraždu. Bude to pro všechny lepší tak, jak to viděli."
"Dobře," přikývla a vydala se ke dveřím.
"A kapitáne," počkal až se na ni otočí, "tentokrát lhát nebude, věřte mi."
Kapitánka jenom kývla a odešla.

Liv se probrala k vědomí až druhý den odpoledne. Bývala by si přála, aby se to nikdy nestalo. Místo sladkého nevědomí přišla bolest a myšlenky. K večeru za ní přišel Mike.
"Ahoj, jak ti je?" starala se, když ho viděla.
"Fajn," pousmál se. "Tobě."
"Hrozně," šeptla, "ale nic, co by se nespravilo," pokusila se o úsměv.
"To je dobře," přikývl.
"Beckett říkal, že než se vdám, tak se to všechno zahojí."
"No tak o tom nepochybuju," usmál se a dal jí pusu na čelo.
"Kapitán se mnou asi už nikdy nepromluví," hlesla.
"Proč myslíš?"
"Nechtěla, abych ho zabila."
"Myslím, že to nikdo nechtěl."
"Je mi to líto," zadívala se do stropu a zamrkala.
"Já vím," broukl a chytl ji za ruku. Kůži kolem zápěstí měl stejně sedřenou, jako ona.
"Budeš tu se mnou, dneska neusnu."
"Určitě a řeknu ti i pohádku," dal se do vyprávění. Přestože se jí povedlo několikrát usnout, během chvíle se trhnutím probudila. Mike u ní seděl celou dobu. Během noci mu řekla jednu pohádku i ona. Možná byla děsivá, ale ponaučení pochopil. Pak ale odpadl a k ránu se přesunul k sobě do pokoje, kde usnul taky.

Uběhly dva týdny, než se seržanta více méně byla schopná postavit na nohy a než ji Carson byl ochoten pustit z ošetřovny. Došla do svého pokoje, kde si vzala čistou uniformu a přemýšlela, jestli vůbec má jít mezi lidi, ale nakonec, když se podívala na hodinky, zjistila, že by na obědě mohl být Lornův tým. Chtěla se tam vydat, ale někdo zaklepal. Otevřela a usmála se.
"Generále? Nečekala jsem vás... hm... osobně."
Generál se jenom pousmál a vešel. "Osobně, nechtěl jsme si vás zvát, aby to nevypadalo, jako pokárání... Jak je vám?"
"Lépe."
"Ale ne skvěle," povzdechl si. Ukázal na židli, jestli si může sednout. Když přikývla, sedl si. "Uvedla jste mě do složité situace."
"Je mi to jasné," neochotně přiznala.
"Byla to vražda..."
"Vážně?" skočila mu do řeči. "Definujte slovo vražda. Není vraždění to, co děláme každý den? Tím že zachraňujeme doktory, tak nezabíjíme jiné druhy? A jděte k čertu s válkou, pane. Vražda je to vždy, jen je jiný etický pohled."
"Zabila jste neozbrojeného a spoutaného člověka. To je vražda."
"A co bychom dělali, kdyby utekl? Věděl o Atlantis naprosto všechno. Skoro i přístupové kódy, kdo nám velí, všechno. Pokud mě chcete soudit za vraždu, prosím. Nebudu se bránit. Vězení na Zemi bude pohodlnější, než tady. Předpokládám, že o tom už ví celá Atlantis. Tam na mě pobouřené pohledy, ani hloupé řeči mít nikdo nebude." Liv se smutně pousmála. "Vy víte, co jsem doopravdy udělala. Bojíte se toho, jaký poprask by to vyvolalo. Suďte mě za vraždu, na rukou mám mnohem horší čin."
"Nejsme na Zemi," zabručel.
"Vím, jaký trest jste mi dal..."
"Myslím, že je dostatečný," přikývl.
"Dostatečné vysvobození, řekla bych," mrkla na něj. "Vražda je stále vražda, ale pro ochranu Atlantis jsem ochotna zajít mnohem dál... co vy, pane?"
Generál vypadal, že přemýšlí, ale pak mírně přikývl. Přesto dodal. "Ale i přes to všechno nesmíme zapomínat, kdo jsme, seržante." Liv jenom přikývla. "Přesto bych pro ochranu Atlantis udělal vše, co je v mých silách..." přešel ke dveřím, " a právě proto vás nepředám na Zemi, aby vás soudili..." Seržantka vyvalila oči. "Protože může nastat chvíle, a já se bojím, že nastane, kdy po vás budu chtít, abyste znovu předvedla své umění." Když Olivie zbledla, tak se mírně pousmál. "Až budete chtít, někdy mi o tom povyprávějte vše, vím, že jste mi všechno neřekla. Teď tolik k ochraně Atlantis, ne Zemi byste to dělala jen těžko."
"Co bude s tím bez hlasu?"
"Bude o něj dobře postaráno, než jej budeme znovu potřebovat..." Pak generál odešel a seržant měla spíše pocit, že se jí přitížilo, než ulevilo.

Liv přišla do přeplněné jídelny, nabrala si tác s troškou jídla a rozhlédla se. Když si jí někdo všiml, šťouchl do toho vedle a něco si pošeptali. Povzdechla si. Mohla si sednout za Lornem, nebo Ryanem s kapitánkou. Nakonec sklopila hlavu a vydala se k jednomu nejvzdálenějšímu stolu.
"Hej, Reedová!" křikl Ryan, když procházela kolem. "Vy s náma nemluvíte?"
"Mluvím," pousmála se a pak koukla na kapitánku. "Jen nevím, jestli se mnou chcete mluvit vy."
"Kdyby ne, nekřičím na vás," broukl.
Pousmála se a zamířila k nim. Přece jenom lepší, než aby jedla sama. Když si sedla ozvalo se od vedlejšího stolu: "Prý jste někoho zabila."
"Jako každý voják," zavrčela místo seržantky kapitánka. "A starejte se o svůj talíř, desátníku!"
"Rád bych, ale byla to vražda, kapitáne, nechápu, jak jí to mohl nechat generál jen tak projít..."
"Něco jsem řekla, desátníku," zavrčela Ginny. "Berte to prostě jako rozkaz. Tečka." Desátník se jen ušklíbl a otočil. Měl o tom svůj názor.
Liv celou dobu sledovala svůj talíř. "Děkuji, madam," hlesla sotva slyšitelně.
Kapitánka nic neřekla a dojídala svůj oběd. Na jejím názoru to stejně nic nezměnilo. A vesměs souhlasila s desátníkem. Ano, byla to vražda. Přesto všechno bylo ale vidět, že to seržanta trápí a mrzí. Stejně přes oběd neřekla ani slovo.
"Chceš müsli?" broukla Ginny na kapitána, když se chystala k odchodu. "Je ořechové a to já nesnáším."
"Ne dík, müsli nenávidím a poslední týden, než došly zásoby, nic jiného nebylo."
"Fajn, večer, kapitáne?"
"Jistě, zatím," mávl.
Pak se podíval na seržantku.
"Mějte se, madam," mírně se pousmála.
Kapitánka jenom trochu přikývla a odešla.
"Copak?" starala se Liv, když na ni koukal.
"Jak je vám?"
"Nic moc," pousmála se. "Ale to časem přejde."
"Nevšímejte si toho."
"Jde to težko, pane, ale já si je časem srovnám, až budu mít náladu."
Will se pousmál.
"Je to desátník a já seržant," mrkla na něj. "Vím o pár chodbách, které je potřeba vyčistit."
Will se jenom pousmál.
"Raději půjdu, nějakou dobu asi budu brát jídlo rychle."
"Dělal bych, jako že se nic nestalo."
"Díky," pousmála se a vstala.
"Kdykoliv," přikývl a dál baštil.
Raději se vydala ven. Po cestě ignorovala pleskutí po zadku od Lincolna, který hlasitě majorovy vysvětloval, že musí už takhle útočit na ženský, nebo žádnou mít nebude.

vynikající díl

[Aiwendill]

Obsahovo to bola skvela cast. Tu pasaz s tym vypocuvanim som sice nepochopil, ale verim, ze ked si to precitam este niekolko krat, tak to pochopim...

Formalne to bolo strasneeeee... tolko chyb a preklepov ako v tejto casti ste nemali uz fakt dlho. Mesacny oddych na pracovnej ploche tomu textu vobec neprospel a odporucam spravit este jednu korekturu a dat to sem znovu...

Dobrá a aj zaujímavá časť.
Nabudúce môžu urobiť kurz pre vojakov doktori (aspoň sa zapotí aj armáda - že ... aký to nerast, či aj takéto rastliny sú užitočné, alebo lekárske /nie základy ošetrovania/ postupy ....).

Děkujeme za chválu, jsme rády, že nám povídky čtete, ale mám jednu věc, která se mi moc nelíbí. Jde o to, že v poslední době se tu rozmohl jeden trend a to, hledání chyb za každou cenu. Dobře, asi jsou v téhle části chyby (Upřímně, já je tam nevidím ani tady, ani ve svém textu. Pokud opravuju povídku po stylistické stránce, pak ji čtu někdy i třikrát a chyb si nevšímám, ty se pak vychytávají zvlášť, i když text čteme 2x až 4x dohromady - někdy vícekrát - daných chyb si prostě nevšimneme.). Jde o to, že pokud pod celou povídkou je jen komentář o tom, že vyjímečně nebyli chyby, nebo jsou tam chyby a nebo v celém textu je - hrůza - jedna chyba, tak to akorát člověka odradí do toho psát, i že je tam hodně chyb. Chápu, vás to ruší od textu, ale nechápu záměrné vyhledávání chyb, kdy pár chyb, které tam zůstávájí, nemohou tolik vadit. Povídky sice vydáváme na internetu, ale nebereme z toho žádné provize a tak si myslím, že sem tam část s chybama jde odpustit . Běžíte hned do knihkupectví, když v knize vidíte chybu?

[Aiwendill]

Mooony: pozri si súkromné správy. jednu som ti poslal...

Děkuji a ještě jednou se omlouvám, celá zpráva rozhodně nebyla mířená na tebe ani na nikoho konkrétního. Jde je o to, že jsem zase po dlouhé době nahlédla do povídek a výjimečně si přečetla všechny komentáře ke starým povídkám i této a byla jsem mírně překvapena... přiznávám se, že na komentáře kouknu jen zběžně a čtu pozorně jen konstruktivní kritiku. Tím pádem komentáře, což je smutné přiznání, jen prolítnu... Omlouvám se, pokud jsem teď nějak zněla nevděčně. Jsem ráda za všechny komentáře, ale...

krásný díl

Here we go again!

Nevěř tomu, co vidíš

Není šílencem ten, kdo stoupá na nejvyšší vrcholy, ačkoliv ví, že tam může najít smrt, ale ten, který tak činí a nebere v úvahu, že může zahynout.
R.Messner

"Na MX5 694 našla sonda velký výskyt energie," začal briefing generál Brandsome. "Jenže od brány nedokázala přesně určit, kde je. Takže tam s dvěma vědci vyrazíte," pousmál se.
"Jako ostraha?" staral se Ryan.
"Ne, jako průzkumný tým. Akorát nikdo z vás není vědec, pokud se nepletu."
"Ne, to není, koho navrhujete?"
"Doktora McKaye a doktora Mayfielda."
"No potěš," zabručel Tylor.
"No tak," sykl Ryan. "Trošku úcty," uchechtl se.
"Jaké úcty, pane?" staral se dál Tylor. Zrovna některé doktory neuctíval. "Mayfielda vyděsí i motýl, to McKay, to je něco jiného."
"To je fakt, ten začne pištět teprve u krysy," ušklíbla se kapitánka.
"Poslední dobou už ne," zavrtěl hlavou. "Ještě když chodil na mise se Sheppardem, tak měl tvrdý režim."
"Vyrážíte zítra v devět ráno," ukončil to generál. Na další pomluvy svých nejlepších vědců neměl. Sice byli neohrabaní, ale byla to přece špička! Tak to rozpustil a nechal je jít po svých. Liv se hned rozeběhla za Mikem, který měl volno a šli hrát videohry. Tylor šel do postele po noční a Will s Gin si šli projít informace o planetě. Všichni se zabavili více méně po svém, avšak druhý dne stáli všichni v plné polní u brány. Kromě Reedové a doktora Mayfielda. Doktor dostal chřipku a Liv musela z rodinných důvodů na Zem. Takže jako doprovod nakonec šel ještě Lorne s Lincolnem. Někteří byli rádi, že můžou vyrazit a jiní jen brblali, jako Lincoln, na večer měl domluvené rande s moc pěknou doktorkou, takže to chtěl stihnout.

Prošli na planetu, kde je přivítaly ostré sluneční paprsky a lehký jarní vzduch. McKay zkontroloval jeden z přístrojů. Mávl neurčitě rukou nějakým směrem a vypadal jako malé dítě. Obtěžovali jej svojí přítomností. Chtěl ten objev vidět co nejdřív. Nakonec na ně podrážděně vyjekl: "Musíme si pohnout, aby ten signál nezmizel!"
"Ten signál vychází už 32 hodin. Od doby, co jsme poslali MALP. Ještě chvilku vydrží, řekl bych." Podotkla taktně kapitánka a sotva popadala dech. Vědcova reakce byla lehce neadekvátní a raději ještě přidal. Moc dobře věděl, že ho nenechají jít samotného a taky jej neomráčí.
Asi po dvou kilometrech došli na malou mýtinku, která byla obklopena lesem ze tří stran. Z poslední strany končila útesem.
"Vychází to odněkud ... tam," ukázal Rodney na útes.
"Je tam jenom velká díra," namítl Lorne a naklonil se z útesu. „Fakticky velká!“
"Jsem vědec," řekl s klidem, "na vás je, majore, abyste mi umožnil tu překážku překonat."
Kapitánka přešla na kraj útesu a koukla dolů. "Je tam převis a potom stromy. Jumperem se tam nedostaneme."
Lorne přešel k ní. "Hm, tak to slaníme."
"A dáte mi svůj opasek?" koukla na něho.
"Prosím?" nechápal.
"Jak to chcete slanit, když sebou nemáme lana?" podívala se na něho.
"Bože, ženská, budeme se pro ně muset vrátit a půjdete vy a Lincoln, ten mě od rána taky pije krev."
"Já?!" knikl „Prezident“.
"Ano, oba a hoďte sebou."
"Já ne..." knikl Chris. "Nemám rád přece výšky."
"To je mi jedno, skočte na Atlantis pro lana a opakovat to nebudu."
"Počkáte tady?" broukla Ginny. "Bude to chvilku trvat. Nachystat lana, karabiny, úvazy...to je jedno, prostě to nebude tak rychle."
"Počkáme, vezmete nám i oběd."
"A nebude lepší, když se vrátíme na Atlantis, najíme se a tak a jak všechno bude nachystané, tak přijedeme zpátky tady?" navrhl kapitán.
"McKay znovu nebude chtít jít, ale dobře," povzdechl si major, vždy se nechal přehlasovat. Měli by lítat s jumpery... jenže mělo to háček, kdysi s jumpery lítali na každou misi, ale pak o ně rychle přišli a generál Brandsome uznal, že bude pěkné, když se projdou pěkně po svých. Vždy se pošle sonda a pak se situace zhodnotí. Vojáci mají mít nějakou kondici. Takže chudákovi majorovi nezbylo nic jiného, než zavelet a vydat se zpět na Atlantis, kde hned po příchodu oznámili, co našli a co potřebují. Podruhé už dostanou jumper, aby je tam alespoň odvezl - k Lornově velké radosti.

"Jsem hluboce uražen. Podvedeš mě s Lincolnem?" nafoukl se ze srandy Mike u oběda.
"Promiň, nebylo to moje rozhodnutí," řekla kapitánka Smithová.
"Vždyť se bojí výšek..."
"Ale jsem bohužel voják, doktore," zaznělo vedle, když si k nim Chris Lincoln přisedl. "A vás tam Lorne nepustí."
"Zkusím majorovi domluvit," pousmála se Ginny.
"Už jsme dlouho nelezli. Šel bych," povzdechl si doktor.
"Jo, jenže se vám něco stane a kdo to pak vysvětlí Reedové, ta ho zabije."
"Jsem dospělý a chci jít. Je to moje rozhodnutí," nafoukl se Mike. "Nikdo mi nebude zas tak moc říkat, co dělat a co ne."
"Jak myslíte," zabručel, ale podle všeho nesouhlasil. A major taky ne, ten se totiž před chvílí připojil k Lincolnovi a tím pádem se zapojil i do diskuze.
"Kdo je lepší na lezení než někdo, kdo slezl všechny osmitisícovky?" připomněl všem u stolu Calahan.
"Má pravdu," přikývla Ginny. "A já se s nikým jiným necítím líp."
Evan trval na svém: "Tady nejde o nějakou osmitisícovku, nebo cokoliv. Jde o vaše ego, doktore, a to já podporovat nebudu.“ Tady se kapitánka ušklíbla. „Jste doktor medicíny a to potřebujeme víc, než vojáky."
"A co to brát jako výcvik?" navrhla kapitánka. "Jako trénink."
"Přeze mě neprojdete, klidně jděte za generálem, já s tím nesouhlasím." Tímhle major končil. Nechtěl to dál řešit.
Mike se zvedl a vytáhl na nohy i kapitánku: "Jdeš se mnou."
"Ještě jsem nedojedla!" namítla.
„Už jo.“
"Někdy jsi jak malý," brblala a zavrtěla hlavou. Ale přesto jej následovala.

Kapitánka Ryanová po nějaké chvíli chůze zaklepala na generálovy dveře. Skoro hned je vyzval dále.
"Co pro vás můžu udělat?" ozval se zaneprázdněný majitel kanceláře. Právě skoro vyhrál solitera a chyběl mu jen kousek. Nerad se nechal v tak napínavou chvíli rušit.
"Jde o tu misi dneska ráno, pane," spustila kapitánka.
"Ano? A podle toho, že za vámi stojí doktor Calahan, tak asi chce jít taky, že? Jen proč?"
"Protože se s ním budu cítit bezpečněji než s Lincolnem, pane. Navíc ten se bojí výšek."
"To je hezké, ale doktora potřebujeme na Atlantis a ne na skalách."
"Vždyť dneska ani nemá službu. A venku je jenom jeden tým."
"A čistě teoreticky, něco se stane a pak bude venku víc týmů, kdo pak je ošetří? Psychiatr?"
"No a proč ne? To je taky doktor."
Generál si povzdechl. "Jak myslíte, ale stejně jako major s tím nesouhlasím." Nelíbilo se mu to, ale potřeboval se jich zbavit.
"Generále, je to nejlepší lezec, který tady je. A krom toho - byl to jeho nápad," ukázala na Mika.
"To mě tak docela nezajímá," odsekl.
"Ale i tak děkujem, generále," zazubil se doktor. Vypadal jako malý kluk. Strašně se těšil.
Generál si jen zakroutil hlavou a vydal příslušné rozkazy. Nevypadal z toho tak odvázaný jako doktor.
"Díky," objal Mike kapitánku venku, zvedl ji do vzduchu a otočil s ní. Dal jí pusu na tvář.
"Nemáš zač," pousmála se překvapeně.
Vypadal, jako by dostal vánoční dárek. "A jak se vrátíme z té planety, tak si vezmeme volno a pojedeme do Arizony na skály," zatleskal.
"Nevím, jestli budu moc Miku," hlesla. "Slíbila jsem Willovi dovolenou."
"Už zas?" nafoukl se. "No tak, on tě pustí," usmál se. "Uděláš na něho ty svoje smutné očka a bude."
"Jsi neskutečný," rozesmála se. "Uvidím."
"No vidíš." pousmál se spokojeně.
"Jdeme nachystat věci," pousmála se. Mike vedle ní nadšeně skákal. "Nebo víš co. Půjdu se převlíknout a za půl hodiny se sejdeme ve skladu, ano?" navrhla.
"Určitě," nadšeně vypískl a odklusal. Nemohl se prostě dočkat. Podívá se na jinou planetu a zaleze si. Uvidí třeba něco jiného než na Zemi!

Ginny došla k sobě do pokoje, kde narazila na Willa.
"Jdu se jenom rychle převlíknout," oznámila. "A pak nachystat věci."
"Výborně, půjdu s váma, Lorne mi předal velení. Když jde i Calahan."
"Jo...Mike...Ty, Wille? Co bys řekl na to, že bych tě na víkend opustila a jela do Arizony na skály?" zajímala se.
"Nelíbilo by se mi to."
"Protože víš, že pojedu s Mikem nebo protože polezu?"
"Oboje," odsekl.
"A co víc?" otočila se na něho.
"Jak by se ti líbilo, kdybych se sbalil a vyrazil někam s ex? Někam k moři."
"S tou, která si nechala zaplatit za to, aby tě nechala být?" ušklíbla se.
Úšklebek jí vrátil. "Dobře, tak jinak, víš, že po mě doktorka Weissová jede? Co kdybych s ní někam vyrazil?"
"Spal bys tam s ní?"
"Na tom nesejde... přišlo by na věc," vstal a popadl batoh, který měl dopoledne. "Pouvažuj na tom. Jen se ti snažím naznačit, že sis vzala mě a ne Calahana a občas bych chtěl volné dny trávit s tebou a ne se o tebe bát, kdy a kde spadneš. Protože uděláš to, co Mike chce. Chce někam jít, ty za ním jdeš. Tohle z tvé hlavy není, zvlášť, když máme jet na dovolenou."
"Mluvili jsme o tom, že možná, Wille. Ještě ani nevíme kdy. Dal návrh. Já už dlouho nelezla a celkem mi to i chybí. Pojeď s náma."
"Nebudu vám zavazet, hrdličky," prskl a odešel. Kapitánka si povzdechla. Když o půl hodiny později dorazila do skladu, byla potichu.
"Copak?" staral se Mike.
"Můj manžel má stále problémy překousnout jakýkoliv výlet s tebou," zabručela a vzala karabiny.
"A jeje," zamručel.
"Nebude mi říkat, co mám dělat a co ne!" zavrčela a mrštila lany na zem. Začala je kontrolovat.
"Tak mu to řekni," pokrčil rameny.
"A pohádáme se," nafoukla se a vztekle lano namotávala.
"No, asi se mu to nelíbí, přece jenom... k historii, jakou spolu máme."
"Nechci se tam s tebou proboha vyspat!" prskla a koukla do batohu, jestli tam mají všechno. "Ty věci vypadají trošku...hm, že zažili i první světovou."
"Vypadají, ale lana by měla být v pohodě..." poznamenal. "Vím, že se se mnou tam nechceš vyspat, on to ví taky, ale když nad tím přemýšlím, já být v jeho situaci, tak taky z toho nebudu na větvi."
"Ale nechal bys mě, protože co vyžaduješ u sebe, tak to dokážeš poskytnout i tomu druhému," pousmála se.
"A ty bys ho nechala?"
"Žila jsem s tebou moc dlouho na to, aby ne."
"Nechala bys ho, ať se sbalí s nějakou ex a odjel někam?"
"Pokud by byli přátelé. Miku, proboha. Ano, nechala, pokud bych věděla, že v tom není nic víc."
"Tak mu to řekni, ať někam jede s ex... podle mě se bojí toho, že si se mnou začneš zase rozumět a má pocit, že to spěje k dalšímu rozvodu."
"Já si s tebou rozumím, Miku. Jsi můj nejlepší přítel."
"Možná jen s tebou chce trávit ten čas. Chci někam jet, ale kvůli tomu ti nezničím manželství. Třeba časem ano. Jezdíme pořád někam."
"Pořád? Naposledy jsme byli na K2. To je víc jak půl roku zpátky."
"A bylo to na dlouho..."
Najednou prudce vešel do dveří William a zavrčel: "Jeďte si, kam chcete, já si dovolenou zařídím jinak." Popadl pár nachystaných lan. "Sejdeme se v jumperu."
Kapitánka si povzdechla a vzala pár věcí. Zbytek vzal doktor Calahan. Oba zbytek cesty mlčeli.

Proletěli znova na planetu a přistáli na mýtince. Kapitán Ryan nechal vše na Lincolnovi a Tylorovi s Calahanem ani Smithovou ani nepromluvil.
"Bože, řeže to!" zakňučela Ginny, když se navlíkala do popruhů. "Chci svoje! Nechutně drahé, ale pohodlné a vypolstrované."
"Já taky, malý Mike se cítí poněkud stísněně!" hlesl přiškrceně Calahan. Tylor s Lincolnem vyprskli smíchy.
"Snad vám ho ten sedák neuřeže," smál se Tylor. "I když...."
"Nedivil bych se," přiznal a vypadal vyděšeně.
"To by pak byla seržantka volná," zazubil se chlípně Lincoln. "No v tom případě, můžu vám, doktore, nabídnout extra řezák?"
"Ne, děkuji," uchechtl se. "Ty karabiny jsou na dvěstěpadesát kilo. No tak to teda není moc," zamračil se, což u věčně veselého doktora působilo divně.
"Moje jenom na dvěstě," poznamenala kapitánka, on si nemá co stěžovat. "Ale to by mělo stačit," pousmála se.
"Dvěstěpadesát nevážím ani já s plnou polní, doktore, spíš bych se bál o lana."
"Ale když spadnete, poručíku Lincolne, vážíte minimálně dvakrát tolik," vysvětlila kapitánka. "Lana jsou snad v pořádku. Kontrolovali jsme je."
"Ano, ale doktor nemá plnou polní, má tak sto."
"Proto to bude stačit," pousmál se Mike. "Připravená?" koukl na kapitánku.
"Asi jo," přikývla.
"Tak lez první, budu tě jistit," pobídl ji. Dala se do toho. Přelezla přes okraj a za chvilku zmizela.
"Miku, takhle to nejde! Musíme to fakt slézt a nejenom, že mě spustíš."
"Tak připrav skoby a jištění a já je potom zajistím pořádně." Poslechla a dala se do toho. Za chviličku už ho viděla kousek nad sebou.
"Kdysi tu byly schody," křikla a ukázala doprava. "Vedly asi k tomu převisu, co je pod náma," koukla asi o deset metrů pod sebe. "Škoda, že nezůstaly."
"Mně to nevadí," usmál se. Užíval si to.
"No mi taky ne," křikla na něj a slezla zase o kousek níž. Následoval ji.
"Ta skála se drolí!" podotkl o chvíli později doktor Calahan. Přestalo se mu to líbit.
"Všimla jsem si ve chvíli, kdy mi to spadlo na přilbu."
Byli asi dvanáct metrů nad převisem. Ani jeden si ale nevšiml, že Mikovo lano se začíná přeřezávat o ostrý kus skály.
"Slezeme to?"
"Jo, asi jo," zafuněla Ginny a nohou hledala další vhodný výběžek. Mike mlčel a zas o kus slezl.
"A sakra!" slyšela jenom a najednou na ni spadla sprška kamení, uslyšela několik lupnutí, něco proletělo kolem ní a zároveň sama spadla prudce až na výběžek. Tak tak se držela, ale sjížděla dolů. Táhla jí dolů Mikova váha, protože byli spolu navázaní na společném záložním lanu. Povolila další skoba a oba sjeli asi o další pět metrů níž. Převis byl široký, ale Mike už byl pod ním a neměl se kde chytit.

"Kapitáne!" vykřikl Lincoln, když uslyšel padání kamení. Will se otočil přesně ve chvíli, kdy je viděl padat.
„Hoďte jim další lano a zajistěte ho.“
"Další takové dlouhé už nemáme!"
"Navažte ho!"
"A nebo tam sleťte jumperem!"
"Nevím, jestli je to dost široké na přistání."
"Na to, abyste otevřel dveře, nemusíte přistát!" štěkl major. Měl o oba docela strach.

"Jsi v pohodě?!" křikl Mike.
"Jo," hlesla kapitánka a otřela si krev z tváře. Hodnotila situaci. "Držíme na poslední skobě, tak sebou moc nemel!"
"Ani se nehýbu."
"Říkala jsem, že to lany vypadají divně! Zkusím přidat další, kousek ode mě by to šlo," hlesla a párkrát se mělce nadechla. Natahovala se hodně pomalu, ale k tomu místo jí chybělo asi deset centimetrů. "Nedosáhnu tam!"
Mike se na ni zadíval. "To lano nás dlouho neudrží! Přetrhává se taky!" kývl nahoru na okraj převisu, kde bylo vidět, jak se i tohle přeřezává. "A oba nás nahoru nevytáhneš, Gin."
"A co chceš dělat?!"
"Ta skoba povoluje, vrchní ulítla snad jako třetí a zajistit nás nemáš kde!" křikl.
"A? Vydrží to! Musí!" Kapitánka viděla, jak sahá do pouzdra pro nůž.
"Nebuď hloupá! Vždyť to sama vidíš! Stejně jako se přeřezává i tvoje lano a záložní nás taky dlouho neudrží!" stiskl nůž pevněji.
"Opovaž se to udělat!" vyjekla. "Miku, NE!" Přetočila se směrem k němu tak, že visela hlavou dolů. Snažila se po něm natáhnout ruce, ale byl moc daleko.
"Dej pozor na Liv," hlesl, přesto ho slyšela. Pak přiložil nůž k lanu a jedním tahem se odřízl... Kapitánka jenom něco vyděšeně vykřikla a zavřela oči. Čekala takový ten typický zvuk dopadu těla, ale místo toho zaslechla jen jumper, který přistál na výběžku nad ní. Slyšela, jak ji Will volal, ale nějak se nemohla pohnout. Kapitán na lano nechtěl sahat, na některých místech bylo roztřepené. Shodili jí druhé, které k ní dosáhlo. Ani se ho nedotkla a vylezla pomalu na svém.
"Musíme..." vydechla a rychle si sundala přilbu. Ukazovala dolů. "Musíme...on..." prohrábla si vlasy. "Wille!" knikla.
"Počkáme tu, Lincoln a Tylor to půjdou omrknout dolů," rozkázal, "Tylore, Lincone.“ Oba jen přikývli a slanili to dolů. Kapitánka se odsunula ke stěně a svezla se po ní dolů.
Will si k ní sedl a objal ji. Mezitím ve vysílačce poslouchal, jak pokračuje hledání. Kapitán mezitím otočil její hlavu stranou. Měla odřenou tvář a trošku bradu. Stejně jako prsty na rukou. Na některých místech měla uniformu roztrhanou. Jen vstal a došel do jumperu pro lékárničku a ošetřil ji. Potom se snažila dostat z popruhů. Ruce se jí třásly. Nakonec jí musel pomoci její manžel. Asi o dvě hodiny později nahoru vylezli oba vojáci.
"Nikde jsme ho nenašli," zašeptal Lincoln zadýchaně.
"Co?" vydechla kapitánka. "Spadl...spadl přímo dolů!"
"Já vím, ale není tam, ani lano, ani stopy nic. S Tylorem jsme prohledali okolí.“
"Tak...musí tam být."
"Ale není tam! Nikdo tam není!" zakřičel.
Kapitánka sebou jenom trhla. "Koukali jste se i dál od skály?"
"Byli jsme tam hodinu a půl!" zavrčel. "Nejsou tam žádné stopy nic a opakovat to potřetí nebudu!"
"V tom případě..." hlesla.
"Neodešel, dopadl by přímo na kus skály, prostě zmizel!" vypadal hodně naštvaně. Kapitánka to nechápala. Když nebyl dole, někde být musel.

"Musíme to prohledat ještě jednou," rozhodla Ginny. "Půjdu taky." Tylor vypadal, že má infarkt, ale opět slezl dolů. Kapitánka byla dole jako první. Slanila to dolů, jak nejrychleji mohla. Skoro si popálila rukavice. Ostatní byli za ní jen o chvíli později. Kapitánka se dole rozhlédla. Měl být přímo tady. Rozhlédla se kolem a všimla si pukliny dole v zemi. Byla dost velká, aby se tam dostal člověk, ale hluboká tak, že nebylo vidět na dno.
"Musí být tam dole!" křikla. "Miku? Miku!"
"Tam ale neslezeme, kapitáne, a pokud je tam, tak ho nevytáhneme," řekl Tylor.
"Já jsem úzká, vlezu se tam!"
"Ale šprajcnete se!"
"Ale..." ukázala k tomu místu a chtěla něco říct.
"Ne! Madam, i kdybych vás měl omráčit! Pokud tam je, nic pro něj neuděláme, jasné?!"
"Ale..." hlesla zoufale.
"Už tak byla hloupost, že šel! Kvůli další blbosti nebudu riskovat. Pokud je dole, je mrtvý!"
"Nikdo z vojáků neleze tak dobře jako Mike. Nikdo! To ty lana a vybavení!"
"To je jedno! Je to doktor!" štěkl. "A teď..." naznačil, že není. Měl sebou detektor známek života.
"Musíme se vrátit. Začíná se stmívat," položil ruku na rameno kapitánky George.
"Než se dostaneme nahoru, bude to trvat." Měl pravdu. Než se dostali nahoru, dost jim to zabralo. Nakonec stanuli vedle jumperu.
"Tak co?" staral se Will, i když znal odpověď
"Nic," broukl Tylor. „Řeknu vám to v jumperu.“
Will si jen povzdechl a odvedl svoji ženu do jumperu. Lincoln posbíral vybavení a za chvíli došel. Bezeslova nastartoval a odletěl k Atlantis.
"Byla tam puklina. Myslíme, že zapadl tam," řekl Lincoln potichu, když letěli k bráně.
"Detektor?"
"Nic, necháme tam zítra vyslat nějaký jiný tým, aby se na to podíval s pořádným vybavením," předložil svůj nápad Tylor. "Bude to lepší než dnes, to už nic nezmůžeme."
Kapitán jenom přikývl. Souhlasil s Georgem, teď ho ale trápilo něco jiného.... Kapitánka seděla vzadu s hlavou v dlaních. Nechápala, jak se to mohlo stát. Kapitán k ní přešel a objal ji. Pak zavřel dveře, nechal ji, aby mu to celé popsala. Moc toho neřekla. A když už, tak mluvila potichu. Popsala, jak Mike padal, co říkal. Kapitánovi Ryanovy bylo jasné, že to bude chtít doktora. Pevně ji objal a ona se k němu přitiskla. Jen ji hladil a uklidňoval. Na Atlantis ji hned odvedl na ošetřovnu, aby byla pod dohledem, než celou zprávu předal generálovi.

Zaklepal na jeho kancelář. Vyzval ho dále. Seděl v křesle více méně jako hromádka neštěstí. Špatné zprávy se šíří rychleji než ty dobré.
"Už jsem slyšel, byl tu Tylor i Lincoln, ale poslechnu si vaši verzi."
"Moje verze se moc lišit nebude."
"Ale rád si ji vyslechnu...jen ještě, kapitáne, než začnete..." vstal a přešel k oknu. "Kapitán půjde za psychologem, není to rozkaz, ale doporučení." Otočil se. "Pak, mám zprávu ze Země, že se zítra seržant Reedová vrací."
"Už to ví?"
"Ještě ne, ale poručík Lincoln se dobrovolně nabídl, že jí o tom poví, jen chci, abyste si srovnali verzi, kterou jí řekne."
"Verzi? Je jenom jedna, pane."
"Každá se lišila, vždy se liší, každý má jiný pohled," mírně se pousmál.
"Pane," začal najednou Ryan. "Nechybí kus okna?"
"Je to možné, asi těžítko omrzelo být těžítkem, předpokládám, že nikdo nebyl raněn..." to znamenalo, že se má dát do vyprávění a nevyptávat se. Ryan tedy začal. Nakonec jej generál s kývnutím a díky vyhnal.
Kapitán se vydal na ošetřovnu, kde si převzal ženu a odvedl ji do pokoje. Donesl jí večeři a donutil, aby něco alespoň snědla. Ginny ho jenom objala a rozplakala se.
"Bude to dobré, uvidíš," houkl.
"Nebude," vzlykla. Políbil ji na čelo a pevně objal, hladil po zádech. "Lehni si a zkus usnout, budu tady," broukl Will. A hladil jí a vyprávěl nějakou pohádku, dokud neusnula. Pak ji přikryl a lehl si vedle. Povzdechl si a koukal do stropu. Nakonec usnul taky.

Olivia Reedová se vracela z nepříjemné dovolené a to, co se dozvěděla v SGC jí zrovna nepřidalo. Generál O´Neill se snažil podat informaci o tom, že je Mike Calahan mrtvý nějak šetrně, ale účinek to mělo stejný. Plačící žena. Rozpačitě přešlápl. Neměl rád, když ženy brečely. Nevěděl, co s nimi. Ale tahle vypadala, že to trochu zvládá, nakonec se zvládla i sama uklidnit a přijala kapesníček. K jeho radosti se ani neposunul odchod bránou. Oddechl si, když prošla. Tak to by měl. Na druhé straně už na ni čekal Chris a hned ji objal.
"Chci ho vidět," sdělila mu, když ji pustil, ani jej pořádně nepozdravila.
"My...tělo jsme nenašli. Spadl do pukliny pod skálou," hlesl.
"Ale..." jenom si zakryla pusu rukou. Tohle byl zlý sen. "Není mrtvý!" vykníkla a snažila se nebrečet. " Uvěřím tomu, až uvidím tělo, dříve ne!"
"Liv," broukl Lincoln. "Spadl z fakt velké výšky."
"Nevěřím tomu ani tomu, že mohl být tak lehkovážný a..." sedla si na schody a schovala si hlavu do dlaní.
"Nebyl lehkovážný. Přetrhlo se lano a povolilo jištění. Kdyby to neudělal, měli bychom mrtvé dva."
"Hlavně tam neměl co dělat!" zařvala.
"Chtěl jít. Byla to jeho volba."
"Jeho volba Lincolne?" hlesla. "Kdo z nás nějakou má? Kdyby si tu každý dělal, co chce..." hlas se jí zlomil. Jen zavrtěla hlavou, popadla tašku a vydala se k sobě. Druhý voják jenom zavrtěl hlavou. Po zbytek dne Liv nikdo neviděl a ani další dva dny.

Will další ráno šel pro snídani. Jeho žena ještě spala. Když se vrátil, nebyla v posteli. Povzdechl si a šel ji zkusit hledat.
"Ginny!" křikl v pokoji. "Jsi tu?"
"V koupelně," přišla odpověď.
"Ahááá a můžu za tebou?"
"Ne," vyšla ven a maličko se pousmála. Byla akorát v županu. Pousmála se a prohrábla si vlasy.
"To není fér!" nafouknul se."Tak jdu sám!"
"Fajn, dík za snídani."
"No nemáš zač," mrkl na ni. "Jsem ze zlata."
"Jsi," dala mu pusu. Políbil ji a pak odplul do sprchy.

"Co bys řekla obědu dneska?" navrhl, když se vrátil. Ginny na něho koukla a položila housku.
"Jsem domluvená s Mi..." najednou se zarazila uprostřed slova. Nějak jí pořád nedošlo, že je Mike pryč. "Jo, to by bylo fajn," hlesla a rychle se pousmála. Housku si vzala zpátky a zadívala se do země. Jen si k ní přisedl a objal ji. "Jsem v pohodě," broukla.
"Brandsome včera navrhoval, abys šla za..."
"Ne. To už nikdy," zamítla rázně dřív, než to stačil dokončit. Pak se pousmála. „Mistr Sherwood je fajn, pokud jsi od něho vzdálený tak deset pater.“
"Možná budeš muset."
"Ne, to teda nebudu. Nepůjdu tam, i kdyby mě to mělo stát kariéru. Tečka. Konec diskuze. Nepamatuješ si, co se dělo minule, když jsem tam chodila?"
„Vím a půjdeš!" nafoukl se.
"Nepůjdu. Je mi fajn." William Ryan si povzdechl a přestal se hádat. Zvláště když pak vstala a pokračovala: "Vážně mi je fajn. Co s tím mám dělat? Prostě se to stalo. Nic ho zpátky nevrátí, Wille. Spadl při lezení. Tak proč se tím zabývat?" povzdechla si. Zarazilo ho, jak jinak bere smrt při lezení. Zakroutil hlavou a vydal se k oknu a sledoval Atlantis.
"Co?" broukla.
"Nic,“ zabručel spíše nepřítomně.
"No tak," objala ho zezadu. Jen se pousmál a chytil jí ruce. Dala mu pusu na tvář a položila si hlavu na jeho rameno. "Už teď mi chybí," přiznala potichu.
"Já vím a ještě bude."
"To je mi jasné," šeptla.
"Nějak to zvládneme," otočil se a políbil ji. Polibek mu vrátila a zajela mu rukama do vlasů. Jenom ji pevně objal. "Bradsome chce, abys promluvila na pohřbu."
"Ehm...no...jo, tak jo..." zamrkala. "Musí se vybrat hřbitov a tak. Chtěl sice, aby byl spálený a popel rozptýlený v Himalájích. Nejlépe na některé z osmitisícovek. Ale upřímně, nemáme tělo, takže je tak nějak jedno, kam tu prázdnou rakev šoupnem," pronesla trošku hořce.
"Mám na tebe ještě jednu prosbu..." hlesl Will.
"Poslouchám," přikývla.
"Jde... hm... o Liv... potřebuju tým zpět."
"A co mám pro to udělat?"
"Promluvit si s ní...zkusit to..."
"Zkusit to můžu."
"Děkuju," lehce si oddechl. "Nikoho k sobě nepustí."
"A myslíš, že mě ano?" ušklíbla se. "Pochybuju."
"Umíš mluvit, já ne... navíc dva dny nejedla..."
"Zkusím to," přikývla a převlíkla se do uniformy.
"Díky, alespoň mám důvod tě nenutit chodit ke cvokaři."
"Nedonutil bys mě," broukla.
"Alespoň tě nebudu tím otravovat."
Dala mu pusu. "Tak já za ní zajdu hned."
"Zkus to přes jídlo, jinak nevím. McKay se tam pokusil dostat, ale pak řekl, že to neudělá."
Kapitánka přikývla a vydala se za Reedovou.

Po cestě to vzala přes jídelnu. Pak u ní zaklepala. Nikdo neodpovídal.
"Reedová otevřete! Hned!"
"Naserte si, madam!"
Ginny si povzdechla, protočila oči a otevřela panel u dveří. Chviličku se hrabala v krystalech, dokud dveře nepovolily a ona vešla. V celé místnosti bylo perfektně uklizeno, jako nikdy předtím. Vznášela se tu lehká vůně a Reedová seděla na zemi a něco si četla.
"Snídaně," broukla kapitánka a postavila před ni tác.
"Díky, ale nemám hlad. Měla jsem tu ještě nějaká jablka."
"Jasně."
"Požádal vás Ryan? Čím vás uplatil?"
"Požádal a ničím."
"Proč? Každý si tu může dělat, co chce," povzdechla si a postavila se.
"V rámci možností," připustila kapitánka.
"Podívejte, Mike je mrtvý," hlesla. "Nechte mě být, všichni, prosím. Chci se s tím nějak vyrovnat."
"Už jsou to tři dny. Je čas se vrátit do práce."
Liv si otřela oči. "Tři dny?" koukla na tác se snídaní.
"Tři dny," přikývla kapitánka.
Jenom si povzdechla. "Jediné, co mě asi nejvíc štve, je to, že vás měl raději než mě."
"To nemůžete vědět," broukla. "Krom toho, strávili jsme spolu dvanáct let života. To už něco je."
"Vím to..." vzala si snídani a dala se do jídla. "Protože kdyby ano, možná by na mě pomyslel... Víte, proč jsem šla ne Zemi?"
"Nevím," broukla. "Ale kdyby se...kdyby neudělal to, co udělal, tak tady nestojím a nevedeme tenhle milý rozhovor. Byli bychom mrtví oba dva a nic by se nezměnilo."
"Ne, nezměnilo, to máte pravdu. Stejně si myslím, že tam neměl co dělat," řekla už vyrovnaně.
"Mike byl horolezec. Dělal přesně to, co uměl nejlíp."
"Moje matka byla účetní, dělala přesně to, co uměla nejlíp," odpověděla.
"A Mike byl horolozec," zopakovala kapitánka. Stejně to nikdo z těchto lidí tady nepochopí. Ani nemohli.
"Byl především doktor, kapitáne, mise byla vojenská. Pokud si tu bude moci každý dělat, co chce, co myslíte, že se stane?"
"Co si myslíte, že jsme dělali minulý měsíc, když jsme na víkend zmizeli na M4X 552? Že jsem tam šla překládat a on se jenom nudil a koukal na mě? Na té planetě jsou skvělé skály. Lezli jsme celý víkend."
"Co myslíte, kapitáne, že se stane, když si bude každý dělat, co chce?"
"Proč se pořád ptáte na to samé?" zavrčela. "Nedělal si, co chtěl. Schválil to generál. Sice s mojí přímluvou, ale schválil to. Nebyl nikdo jiný, kdo by zrovna lezl."
"To je mi jedno, kapitáne. Obhajujete se akorát před sebou, protože je mrtvý a vy s tím nic neuděláte. Jak jsem slyšela, jeho smrt na vaši hlavu. A víte co? Je mi to jedno, nevěřím, že je mrtvý, dokud neuvidím tělo!" Bylo na ni vidět, že se s tím nevyrovnala, i když se snažila to hrát. Byla naštvaná na všechny i na všechno. Z jeho smrti by obvinila i květináč.
"Jo, můžete se jít podívat přímo do té díry, kam zapadl. Jste malá, třeba se tam vlezete," zavrčela, ale hlas se jí třásl.
Vstala a přešla k ní. "Během dvou dnů jsem přišla o dva lidi, které jsem milovala. Jednoho jeho vlastní vinnou." Kapitánka na ni jenom koukala a nic neřekla. Liv kolem ní prošla. "Jdu se nahlásit generálovi."
"Jo, to bude nejlepší," odvětila Ginny.
"Tělo se nenašlo, není mrtvý, pokud je ta díra malá," otočila se na ni. "Nezapadl tam."
"Neviděla jste to," zabručela a odešla.

Na druhý den se tým Lorna vrátil na onu planetu s Reedovou, která přemluvila generála, aby to tam mohla prolézt. Trvalo jim dlouho, než slezli z vrchu dolů. Pak se Reedvá rozhodla spustit do díry. Jenže díra byla hluboká, a i když lano mělo skoro padesát metrů, na dně pořád nebylo. Naštvaně se vrátila zpět. Všichni na ni zkoumavě koukali.
"Díra je hluboká, lano dolů nedosáhne."
"Delší nemáme," upozornil ji Lincoln. "Tohle je nejdelší, co bylo." Jenom si sedla na zem. "Pojď, vrátíme se," poplácal ji po zádech.
"Kam?"
"Na Atlantis."
"Co tam?"
"A co tady?"
Nakonec se dobrovolně vrátila. Lorně byl z celého výletu více méně unavený a podrážděnější. Jako by se jeho nálada přenesla na všechny. Když Liv vycházela z jídelny, narazila na kapitánku.
"Skvěle, tady jste," pousmála se Ginny. "Chtěla jsem se vás na něco zeptat."
"Na co?"
"Co by se stalo, kdyby si všichni začali dělat, co chtějí?" broukla. "Neptala jste se včera na to asi třikrát? A dneska jste to sama udělala."
"A máte pro mě odpověď?" Ginny jí neodpověděla a odešla. Liv se ušklíbla a sedla si k nejbližšímu stolu.

Kapitánka večer seděla na posteli a obálkou, kterou měla v ruce, klepala o postel. Will, který vyšel z koupelny, už to nevydržel.
"Nech toho!" prskl.
"Promiň. Nechce se mi do toho to otevřít."
"Tak to otevři." Povzdechla si a obálku roztrhla. Rozložila papír a začetla se. Vlastně ho ani nemusela číst, věděla, co do poslední vůle Mike napsal. Bylo tam pár pěkných pasáží. Ale pro ni nic nového. Trošku ji zarazilo, že tu nebyla ani zmínka o Liv, ale pak si uvědomila, že tohle jí dal asi před třemi lety. Stejně jako ona jemu. Povzdechla si. Svoji bude muset změnit a zahrnout tam Willa. Tu noc špatně spala. Stále se vracela k jeho posledním slovům, stejně jako k celé té záležitosti. Několikrát se vzbudila a ve čtyři ráno to vzdala definitivně. Převlékla se a udělala seznam hostů na pohřeb. V šest poprosila Chucka, aby vytočil Zemi, a pozvánky rozeslala. Pak se šla vydat dělat svoji práci. Kolem poledne se jí do ničeho nechtělo. Šla k sobě do kanceláře a vypnula vysílačku. Pustila si nějakou tibetskou hudbu, dala si nohy na stůl a zavřela oči. Potřebovala klid. Z kanceláře odešla až večer. Ze Země přišlo potvrzení ohledně pohřbu. Měl být za dva dny. Netěšila se na to.

Tak další díl za týden

[Aiwendill]

Smutna cast...

Obsahovo trochu narocna a asi si to budem musiet precitat este raz alebo aj dvakrat.

Celkovy verdikt vsak je pozitivny lebo to je fakt dobre napisane...

vynikající díl

pokračování

Nevěř všemu, co vidíš, part 2

Toho dne svítilo sluníčko a bylo krásně jasno. Před hřbitovem se sjížděla auta a bylo tam nezvykle plno. Někteří se mezi sebou vůbec neznali. Lidí ale nebylo zase tak moc. Hlavně tady byla široká škála národností a evidentně i povolání. Něco byli lidé z Atlantis, něco podle vzhledu doktoři a něco horolezci. Většina lidí už stála u prázdné rakve, s některými kapitánka prohodila několik slov, s jinými si jenom potřásla rukou.
"Tvůj táta!" ukázal ke vchodu Will.
"Vím, pozvala jsem ho. Byl tak laskav a pozvání mi potvrdil," hořce se ušklíbla. Pořád s ní nemluvil.
"Alespoň přišel."
"To zas ano, měl Mika rád. Řekla bych, že ho bral tak trošku jako syna. A Mike jeho jako tátu. Hlavně po tom, co zemřeli jeho rodiče. Bylo to asi půl roku po tom, co jsme se poznali. Seděli v jednom z letadel, které 11. září narazilo do Světového obchodního centra."
Jack Smith došel až k zástupu lidí. Kapitánka ho celou dobu sledovala, ale on, jakmile si toho všiml, uhnul pohledem. Ginny sklopila oči a povzdechla si. Za chvilku přišel kněz a začal něco předčítat z Bible. Ginny si pomyslela, že je to celkem vtipné, protože když už by si měl Mike vybrat, tak měl blíž k východním náboženstvím, ale vzhledem k tomu, že tam nebyl, tak to bylo vlastně jedno. Hlavou jí prolétávaly vzpomínky. Když domluvil kněz, přišel na řadu jeho přítel z Lékařů bez hranic Pierre. Mluvil o tom, jak se seznámili, o jejich společné misi a jeho nadšením pro celou věc. Přihodil pár vtipných historek. Další na řadu přišla Liv. Ta toho moc neřekla, jen to, jaký byl Mike jako lékař, jaký byl v práci. Mluvila o něm dobře, ale z osobního života s ním nic neřekla. Bylo vidět, že ani nechce. Nakonec ale přidala jen to, že ho milovala takového, jaký byl. Jako poslední na řadu přišla kapitánka. Nemluvila dlouho, ale shrnula v podstatě Mika perfektně. Snažila se být v klidu, takže když mluvila, nedívala se na lidi, ale jako by kousek za ně.
"Budeš mi chybět," hlesla nakonec a vrátila se k Willovi. Pak spustili rakev.
"Myslel jsem, že chtěl být rozptýlený na nějaké hoře. Jako každý z nás," broukl s italským přízvukem jeden muž po obřadu, když došel k Ginny. Dlouho ji neviděl.
"To chtěl, ale...ta rakev je prázdná. Tělo jsme nenašli, takže je to tak trošku jedno, Seppi," odpověděla mu kapitánka. "A já si sama na horu netroufnu."
"Myslím, že bys sama nebyla," dodal muž, který stál za tím, se kterým mluvila.
"Ne, to ne, rádi bychom šli," přikývl ten, kterému říkala Seppi. Kapitánka jenom koukala. "Kdyby se něco změnilo, dej nám vědět."
"Dám, určitě," hlesla. Oba jí dali postupně pusu na tvář a rozloučili se. Will zvědavě koukal. Pak se ale vydal za panem Smithem. Ten vypadal, jakože se chce nenápadně vypařit. Toho luxusu se mu ale nedostalo, takže si musel chvíli povídat s Willem. Kapitánka stála opodál a mluvila s odcházejícími hosty. Will se k ní za chvilku vrátil a její táta se vypařil. Aniž by jí řekl jediné slovo. Liv více méně odešla mezi prvními. Chtěl být sama. Úplně.

Když Olivie Reedová dorazila na Atlantis, tak se hned vydala za generálem Bradsomem.
"Vstupte," houkl generál.
"Generále... ehm...chci vás o něco požádat...spíš o dovolení..."
"Ano?"
"Chci udělat... hm..." raději mu ukázala celý text, moc se jí to vysvětlovat nechtělo.
Generál si to přečetl a čím dál tím více se mračil. "Nemyslíte, že je to zbytečné? Navíc tím ohrozíte jak sebe, tak i nás. S každým tímhle kejklením vám to, pokud vím, něco vezme... co, to, jsem zcela nepochopil."
"Generále, prosím."
"Řekněte mi, Vivien, co přesně to má za následky a co chcete udělat?"
"Něco jako zrcadlo... jen jeden... hm, trik, můžete se podívat na jakoukoliv osobu v misce vody, ať je kdekoliv..."
"Ale?"
"Musíte to dobře specifikovat..."
"Ale?"
"Opět vám to sebere "kus duše", takové ty klasické pověry a pomluvy..."
"Neměla byste si s tím zahrávat."
"Pane...nedokážu se smířit s tým, že je Mike mrtvý, jen chci důkaz..."
"Seržante..." povzdechl si.
Jenom si povzdechla. "Jasně, chápu..."
"Nemyslím si, že je to dobrý nápad."
"V pohodě...tak já půjdu, mějte se, pane..."
"Vy taky, seržante."
Liv se svěšenou hlavou odpochodovala. Generál si jenom povzdechl. Nevěděl, co bylo horší. Jestli je Mike mrtvý, nebo to, že tomu seržant odmítá uvěřit. Zahleděl se do papírů.

Od pohřbu od té doby stálo dost věcí za starou belu. Liv skoro s nikým nemluvila. Ginny se více méně všem stranila a zavírala se v kanceláři. Většinou v pracovní době. Mimo ni se chovala normálně. Skoro nikdo to nepoznal. Až na Willa. Nevyptával se, už jen proto, že by mu to buď řekla a nebo doufal, že se s tím takhle vyrovnává ze ztrátou kamaráda. Jednou večer přišla kapitánka do pokoje a užasle jí spadla brada. Všude okolo byly rozsvícené svíčky.
"Ahoj," pousmála se na Willa.
"Ahoj," vrátil jí úsměv.
Podal jí skleničku s šampaňským. Vzala si ji. "Děkuju," dala mu pusu.
Políbil ji. Sundal jí bundu od uniformy. Maličko se pousmála a odložila sklenku. Pak jí začal líbat na krku. Spokojeně zavřela oči. Přesně tohle potřebovala.
"Lehni si," broukl. "A svlíkni." Bez řečí ho poslechla a lehla si. Začal ji masírovat.
"Opovaž se přestat." Tohle bylo blaho. Spokojeně si zamručela a zavřela oči. Tohle by si nechala líbit pořád.

"NE!" vyjekla o pár hodin později a úplně zpocená se vzbudila. Prudce oddechovala a rozhlédla se po pokoji. Oddechla si a sedla si. "Tak jo, vyhráls," povzdechla si a prohrábla si vlasy rukama.
"S kým to mluvíš?" zabručel Will ospale.
"Se sebou," pousmála se. "Nic se neděje."
"Zase noční můra?"
"Jo, ale...jsem v pohodě," pousmála se a vstala. Byly dvě ráno.
"No nemyslím si."
"Jsem, Wille," pohladila ho. Šla se napít. "A rozhodla jsem se, že těm snům přijdu na kloub. A to hned."
"Jsou to sny," namítl.
"Ano, ale ony a instinkt jsou většinou spolehlivější než rozum," broukla. "Ukazují směr."
"Ano... a jaký?"
"Ten správný. Většinou. U mě to platí."
"No dobře," pousmál se. "A můžu ti pomoct?"
"Umíš anticky?"
"Trochu.“
"Tak strávíme dnešní noc vášnivým čtením," pousmála se.
"To zní jako sexy plán."
"To určitě," pousmála se a hodila po něm tablet. Řekla mu, jak najet do antické databáze.
Dal se do toho. Poctivě si oba dělali poznámky. Až do snídaně, kterou přinesl William. Z pokoje ten den ani jeden nemuseli.

"Potřebujem se tam vrátit," hlesla kapitánka unaveně večer. Oči měla od čtení úplně zarudlé. Od noci přečetla tak pět set stran antického textu.
"Proč?" nechápal.
"Je tam chrám. Asi třista metrů od té mýtiny. Nebo aspoň tam býval. Nevšimli jsme si ho."
"Jaký chrám?“ nechápal. "A co tam chceš hledat?"
"Je to chrám, může tam být něco užitečného, co já vím," pokrčila rameny.
"Zkusím sehnat povolení."
"Díky," dala mu pusu. Pusu jí vrátil. "A jdu spát," zívla si. "Už nemůžu."
"Dobrý plán, jdu to domluvit a přidám se k tobě.“
"Dobře," pousmála se a šla se osprchovat.

"Kapitáne, byli jsme tam už třikrát," povzdechl si generál.
"Tak tam půjdeme ještě jednou, no ne?" broukl Will.
"A proč? Co zjistíte nového?"
"Kus od místa, kde spadl Mike, je starý chrám, chtěli bychom se tam podívat. Navíc nikdo z nás si ho nevšiml, jak jsme měli jiné starosti."
"My nebo kapitánka?"
"My."
"Jistě," maličko se ušklíbl.
"Myslím, že Reedová by souhlasila."
"Máte na to tři hodiny, ani o minutu víc. Vezmete si jumper," zabručel. "A už zmizte!" odehnal ho rukou.
"Díky, nebudete litovat..."
"Nelitoval bych, kdybyste vrátil Calahana... ale to není možné, že?"
Will se jenom ušklíbl. "Kdo ví."
"Potřebuju doktora, a dobrého."
"A to Calahan je," broukl Will.
"To je a právě proto!"
Kapitán se pousmál a odešel. Tak to by měl, ještě musel pár lidí naverbovat. Dal dohromady svůj tým a Lornův. Vyráželi zítra v devět ráno. Byl rád, že za ním Lorne stál. Na druhou stranu byla tu jedna věc. On měl Reedovou.

Ráno se sešli před jumperem a proletěli na planetu. Přistáli na mýtině, odkud prvně slézali.
"Mělo by to být třista metrů..." broukla kapitánka a otočila se, "tímhle směrem," ukázala nalevo od mýtiny.
"To je kousek, jdeme to zkusit.“ Prodírali se hustým křovím, než narazili na pěšinku. Jakmile na ni vstoupili, po jejích stranách se rozsvítila světýlka.
"Wow, to vypadá nádherně."
Kousek před nimi prosvítaly zbytky chrámu. Obvodové zdi pořád stály, ale jakmile prošli vstupem, zjistili, že strop je zřícený. Ale i tak se rozsvítila světla na stranách chrámu a osvětlila antický vnitřek.
"Muselo to tu vypadat krásně," podotkl Lincoln, který však vypadal, jako by ho to moc nevzalo.
"To ano," přisvědčila nepřítomně kapitánka a koukala po stěnách. Byly samý antický nápis.
"Tak kapitáne, necháme holubičku z vašeho týmu luštit a my si dáme voraz," řekl až moc spokojeně major Lorne. Měl rád mise, kdy hlídal.
"Souhlas," uchechtl se Will a sledoval svoji ženu, která na nic nečekala a dala se do čtení. Asi po hodině se zarazila a párkrát překvapeně zamrkala. Všechno jí začalo dávat smysl. Všecičko.
"Copak, madam?" starala se Liv, která byla vedle ní. Vypadala stejně bledě jako vždy v posledních pár dnech. Zřejmě toho moc v noci nenaspala.
"No..." broukla a přemýšlela, co říct. "Tohle místo, sloužilo jako...jak to říct. Na těchto stěnách se píše o místě, kde se nikdo ničeho nemusí bát. Místo, kde budou všichni v bezpečí. Dostanou se tam ale jenom ti, kteří v Antiky opravdu věří."
"Kde je to tam?"
"Nevím, ale tipovala bych to na jednu ze dvou planet tady v dosahu. Jedna je asi přes den cesty a druhá je neobyvatelná."
"Mohl by tam být Mike?" vyhrkla Liv.
"Těžko říct," broukla Ginny. Doufala v to. "Musím se znova podívat na tu skálu. Bude tam asi nějaký zdroj energie nebo tak. Slezu tam znova. Stejně máme jenom jedno lano," mávla rukou a šla to říct Willovi.
"Musíme ho najít," hlesla Liv a koukala za ní.

"Nevím, co tam chceš vidět," zamračil se Will a koukal na svoji ženu, jak leze do postroje. Vůbec se mu to nelíbilo a tušil v tom nějaký podraz. Jen nemohl přijít na to jaký. "Ta stěna se slézala asi pětkrát. Nic. Kdyby tam něco bylo, už bychom to objevili."
"Já vím, ale chci se prostě podívat. Stejně pořád z toho místa zachytáváme nějakou energii." Vyzkoušela lano, jestli dobře drží. "Budu hned zpátky," slíbila.
"Já vám nevím, kapitáne," dal se do toho Lorne. "mně se to nelíbí."
"Věřte mi, tenhle provaz nerupne. Je můj vlastní." Nakonec ji pustili, ač neradi. Seshora ji jistili. Slezla až k místu, kde se Mike odřízl. Ještě tam byly zbytky lana z minula.
...Pro ty, co věří...Víra je důležitá...Ti, kteří v nás věří...
Tyhle slova byla napsaná nejčastěji na stěně chrámu. Koukla kousek nahoru, kde byla plošinka, odkud vedly sotva viditelné schody nahoru.
"Vím, co se stalo a kde je Mike!" vyhrkla najednou do vysílačky. Natáhla se pro svůj nůž.
"Gin, ne!" křikl Will.
"Jo, vyjde to," broukla. "Vím to! Bude na jedné z těch planet, Wille. Budu v pořádku!"
"Ale kam máme letět?" křikla do vysílačky Liv. "Co když vás to přenese na jinou?"
"Nepřenese. Má to omezený dosah. Určitě." Doufala v to, že to bude fungovat stejně jako tehdy u SG-1 a stejně jako u Shepparda pár let zpět.
"Najdeme vás madam. Najděte Mika prosím."
Přikývla a koukla na lano a na nůž. Pak dolů. Doufala, že to bude fungovat. Muselo. Jinak to bude velice krátké. Odřízla se a zavřela oči.

Otevřela je až na nějaké krásné louce se sluncem nad hlavou.
"Uuuuuuf." To bylo to jediné, na co se zmohla. "Tak na tohle už jsem stará," hlesla a klekla si na čtyři. Rozhlídla se kolem. "Tak jo, jdem se tu porozhlédnout." Po pár krocích narazila na obal od tyčinky. Oddechla si. Byla na správném místě. Vydala se tím směrem. Jen doufala, že ho nalezne živého. Po cestě trošku počítala. Byl tu dvacet tři dní. To bylo dost i na něho. Sem tam zavolala jeho jméno. Zkoušela i vysílačku, ale té jeho nejspíš došly baterky. V dálce uviděla brány nějaké vesnice. Nabila a vydala se tam. Mohl to přežit, Mike byl zvyklý, ale i tak... Nepochybovala o tom, že si k snědku cosi ulovil, pokud tu něco žilo. Vzpomněla si, jak jí v Peru připravil na jejich druhé výročí večeři - opečeného hada. Mike byl Mike. Asi za půl hodiny došla k branám vesnice. Nezdálo se, ale byla celkem daleko. Připravila si zbraň.
"Je tu někdo?" křikla. Nerada by tam vpadla jenom tak. "Miku?!" křikla znova a prošla bránou. Vesnička vypadala středověce a hlavně prázdně. Uprostřed bylo náměstíčko se studnou a nějakou kašnou. Popošla ještě pár kroků, když ji někdo srazil na zem. Začala se s ním prát. Překulila se nad něho a rychle vstala.
"Miku?!" vydechla. Muž se na chvilku zarazil, ale pak se proti ní znova rozehnal. Uhnula. "Miku, to jsem já!" vykryla další jeho útok, ale ten následující byl tak prudký, že ji znova srazil na zem a Mike si nad ní klekl a rukou, ve které měl nůž, se rozehnal. Kapitánka ruku zastavila asi centimetr od svého krku. "Miku, to jsem já! Ginny!" zafuněla a snažila se mu ruku odstrčit. Nepovolil. "MIKU!" vyknikla už zoufale.
Vypadal, jako by vypadl z nějakého transu. "Gin?"
"Jo! Jo, díky bohu!" vydechla roztřeseně. Nůž mu vypadl z ruky a prudce ji objal. Pevně ho chytla. "Už je to dobré," hladila ho po zádech. Cítila, jak maličko vzlyknul. "No tak," stiskla ho pevněji.
"Chci domů!"
"Já vím," hladila ho. "Jumper se tu ale nedostane za dřív než den," broukla.
"Tak to bude trošku problém," odtáhl se a otřel si oči.
Dala mu pusu na čelo. "Proč? Neřekla bych, že tě tu někdo bude držet."
"Tohle není zrovna nejpříjemnější planeta," hlesl.
"Proč ne?" starala se kapitánka a zamračila se. Problémy! No jasně, bez nich to nikdy nešlo.
"V noci tu někdo okolo chodí. Slyšívám kroky." Podezřívavě se na něho podívala. "Nevymýšlím si. Vážně. Viděl jsem stopy. V noci to tu není bezpečné."
"Třeba to jsou jenom zvířata."
"Ginny, vypadají jako lidé," hlesl. "Jednou v noci přišli až k bráně," kývl tím směrem. "Stáli tam dlouho a chvilku to vypadalo, že se dívají mým směrem. Jsou vysocí jako lidé, ale mají na hlavách kápi. Na rukou drápy a oči jim červeně září. A každou noc jsou blíž a blíž." Kapitánka při jeho slovech postupně bledla. Bála se už na svém prvním a posledním táboře, kdy měli jít bobříka odvahy za tmy v lese. Ona to vzdala už dva metry po vstupu do lesa. Pravda, tehdy jí omlouvalo to, že jí bylo sedm, ale dneska na tom nebyla o moc líp. Hlavně co se týkalo neznámých planet a jejich obyvatel v noci.
"Co budeme dělat?" starala se.
"No...prozatím máme pár hodin ještě, než se setmí," podrbal se na zátylku a sedl si na kašnu. Pohlédl na ni a zamračil se: "Pořezal jsem tě.“ Ukázal jí na krk.
"To nic, škrábnutí," mávla rukou a vytáhla z kapsy tyčinku. Hodila mu ji. "Mám tu pár věcí, které by nám mohly pomoct," ukázala na vestu.
"Já ještě taky. Plus je, že přicházejí jenom v noci," hlesl.
"Tak to máme čas je maličko přivítat. Co v okolních domech? Nenajde se něco?"
"Nic, všechny jsem je prohledal. Něco vymyslíme..." povzdechl si. "Jak...jak se má Liv?" vzal ji a vedl ji do jednoho domku.
"Ne moc dobře hádám," odpověděla kapitánka. "Chybíš jí."
Povzdechl si. "Ona mě taky... ví, že jsem naživu? Nebo jsi jednala na vlastní pěst?"
"Ehm..." podrbala se. "Já...tak nějak...odřízla jsem se na stejném místě jako ty," odkašlala si. Mike se otočil a vyděšeně na ni zíral.
"Hráblo ti?!" zakřičel. "Ví vůbec někdo, kde nás hledat?!"
"No ví...teda spíš tuší," pokrčila rameny. "No tak. Přinejmenším ti budu dělat společnost." Nevěřícně na ni zíral. Zastavila se. "Miku, ví to. V dosahu podle mě byly jenom dvě planety a jenom na téhle se dá existovat. Problém je, že jumper se tu nedostane dřív jak zítra."
"Co kdyby to nevyšlo, hm? Zabila by ses!" prskl.
"Vyšlo to. Byla jsem si jistá," prohlásila pevně a nesmlouvavě. "Krom toho to bylo napsané kousek v chrámu vedle. Že musíš věřit. Což si ale myslím, že není tak úplně pravda. Prostě když z té plošiny skákali lidé, měli víru v Antiky jako v Bohy, kteří je nenechají zemřít. Ve skutečnosti to je jednodušší. Přenese tě to, i kdybys tam náhodou spadl. Jenom tou vírou Antikové zkoušeli prosté lidi."
"To je moc hezké...." povzdechl si. "Ale nezapomněli jste na mě," pousmál se.
"Věřila jsem instinktu," pousmála se zpátky.
"Něco ses ode mě naučila," uchechtl se.
"Něco málo," přikývla a vešla s ním do domku. "Zařídil sis to tu hezky. Kolaudace už byla?" pousmála se a rozhlížela se.
"Jo s Liv jste to tady oslavily..." řekl naprosto vážně.
"Sni dál," poplácala ho s úsměvem. Pousmál se na ni. Byla to blbost, ale pomáhala mu to, když si představoval, že tu není sám. "Takže jsme byly na chvilku kamarádky, hm? Co sis ještě představoval?" uchechtla se.
"Nic, jen velkou párty... spíše ehm... neuraž se, ale tebe jsem si tu tak často nepředstavoval..."
"Díky bohu," uchechtla se.
"Ale jsem rád, že tu jsi zrovna ty," broukl vážně.
"Ne Liv?"
"Ne, ty. Protože před tebou se můžu chovat...normálně. Nemusím se nějak hlídat. Nechtěl bych, aby mě Liv viděla tak, jak ty před chvilkou." Koukala na něho, ale pak se pousmála a přikývla. Chápala ho. Stejně tak to bylo obráceně. Byly určité chvíle, kdy se ti dva vidět nemuseli a pak tu byla ještě jedna potíž. Liv by se ho mohla pokusit taky zabít.
"Měli bychom jít zabezpečit okolí a prvně teda prohledat vesnici. Není tu fakt nic? Střelný prach, nějaký chlast, cokoliv...?" broukla Ginny.
"Chlast jsem vypil..." prohlásil provinile.
"Miku," zabručela nesouhlasně. "A cokoliv jiného?"
"Nic, měl jsem hodně času na to tu prohledat."
"No tak to není moc dobré. A nějakou výbušninu máš ještě?"
"Není, něco mám, ale... je tu ještě něco..."
"Poslouchám."
"Je to ZPM."
"Tak teď definitivně poslouchám," koukala na něho.
"V jednom z hlavních domů jsem našel ZPM, možná to sloužilo jako ochrana před těma... divnýma... čímkoliv, co tu je. Ale nepodařilo se mi zjistit jak."
"Tak se tam půjdeme podívat," skoro nadskočila. To bylo konečně rozumné. Usmál se a vzal ji tam. Došli do malé místnůstky pod domem. V nějakém zařízení leželo zapojené ZPM, ale podle všeho bylo ono zařízení rozbité. Kapitánka přišla k tomu přístroji a snažila se ho nějak zapnout. Nakonec se dostala jenom k nějakému manuálu.
"Hm. Ne. Tohle chránilo planetu před Wraithy. Ne před tím, co je venku."
"Hm, škoda, tak si to ZPM vezmeme, ne?"
"No určitě, jak dorazí jumper," pousmála se. "Zatím to tu zamkneme, ne? Ať se o to nemusíme starat."
"No proč ne," zazubil se, "máš dobré nápady ne?"
"Co já vím?" usmála se.
"No máš. Protože z téhle dvojice jsi ty ta chytrá a já ten krásný."
"Miku!" rozesmála se a pleskla ho po ruce. "Jsi fakt osel."
"Takže jsem prostě krásný a neodolatelný... jdeme se připravit na noc." Kapitánka se vydala za ním a celou cestu se usmívala. Byla ráda, že je naživu. Teď už stačí počkat jenom na jumper a hurá domů. I když večera se Mike bál více, než se odvážil přiznat. Těch pár hodin využili k zajištění vesnice. Jakmile se začalo šeřit, schovali se v domku. Doufali, že se nic nebude dít.
"Cos vůbec celou dobu jedl?" zeptala se potichu kapitánka, která seděla opřená o stěnu.
"Nějaké breberky co jsem našel... nechci o tom mluvit..." Kapitánka se otřepala.
"Prostě jsem něco jedl,“ mávl rukou.
"Chápu," zabručela.
Mike se trochu pousmál, ale pak se zahleděl někam do dálky. Začal si pobrukovat.
"No tak, nech toho!" broukla kapitánka.
"Proč, je to fajná písnička. Chiuahua here, chiuahua there, everybody wants it everywhere, sing it loud and life can be so easy..."
"Nech toho! Je to hloupá písnička!" chichotala se.
"Přidej se no tak...ooooh Chiuahua! Gin, no tak. Je to naše písnička!"
"Je to tvoje písnička," opravila ho s úsměvem.
"No a jaká je tvoje?" zajímal se.
"Mění se to. Pro tuto chvíli bych to viděla na úvodní melodii z Pirátů z Karibiku," uchechtla se.
"Ooooh Chiuahua!!" zapěl potichu Mike a kapitánka se k němu za chvilku přidala. Vypadalo to jako parádní večer, tedy asi by to i parádní večer byl... V dálce se ozval výbuch u jedné z pastí.
"Představení začíná," hlesla kapitánka a klekla si k oknu. Nikde nic nebylo.
"Jo, moc se na to těším," ušklíbl se.
"No to já taky," šeptla už ne tak nadšeně.

Will sledoval svoji ženu, jak se odřízla a padala. A pak najednou zmizela.
"No výborné," hlesl. Tohle určitě zařadil k tomu nejhoršímu, co kdy viděl. Jenže se pořád nemohl zbavit toho dojmu, že ji zabije sám, až ji potká. Ale dopadlo to dobře...zmizela. Prohrábl si vlasy.
"Kde je ta planeta?" zajímal se Ryan.
"Jedna je den a půl cesty, zkusíme prvně tu, pak další."
"Kapitánka říkala něco o tom, že ta jedna je neobyvatelná."
"Tak zkusíme tu obyvatelnou," ušklíbl se Lorne. "Nastupujeme a jedeme."

"Říkáš, že potřebujeme vydržet ještě deset hodin?" hlesl Mike, když se u brány do vesničky zjevily postavy s červenýma očima.
"Tak nějak," knikla a poposedla.
"No potěš," povzdechl si Calahan
"Třeba jenom zůstanou, kde jsou."
"Pochybuju," povzdechl si a bedlivě je sledoval. Opravdu tam jenom stáli. A dlouho. Skoro až do rozednění, než se stalo něco, co ani jeden nečekal. Těsně před východem slunce přistál na náměstí jumper.
"Bože, díky," oddechl si Mike.
"Neradovala bych se!" knikla kapitánka a vyděšeně koukala na postavy, jak je jich víc a víc.
„Do prdele, přibližují se!"
"Ok, odpaluju první nálož," broukla kapitánka a zmáčkla detonátor.
"Co se tu do prdele děje?" vyběhl z jumperu Lorne. "Kapitáne Smithová?! Jste tu?!" Nikdo mu neodpověděl a u brány vybuchla první nálož.
"Další odpálit nemůžu, je moc blízko jumperu! A vysílačka nefunguje!" podotkla kapitánka.
"Musíme za nimi..." Mike se zarazil a zahleděl se k jumperu. Z toho vyběhla Liv.
"Kapitáne?!" zavolala Reedová a namířila na postavy. "Musí tu být."
"Tak jdeme," přikývla kapitánka a vyběhla ke schodům do přízemí. Něco jí ale podtrhlo nohy asi na posledních třech schodech a ona se skutálela dolů. Vyjekla a rychle se postavila.
"MIKU!" zakřičela. Zpod schodů se na ni vrhla jedna z těch postav. Prohodila ji dveřma ven. Znova se rychle vysoukala na nohy a vytáhla nůž. Když chtěla postava znovu zaúčtočit, podřezala mu krk. Mikova taktika. Prudce oddechovala a otočila se k jumperu.
"Jsme tady!" zakřičela z plných sil.
"Jen vy?" staral se Lorne a zastřelil jednu postavu, která po ní šla.
"Je tu ještě Calahan!"
"Jo, jsem tu!" křikl Mike a vyběhl z domu. Hodil kapitánce její zbraň. Chytla ji.
"Rychle!" vyběhl z jumperu i Ryan a běžel pro svou ženu.
"Jsou tu další nálože!" křikla Ginny. Bytosti začaly střílet nějakými zbraněmi.
"Kde?!" staral se.
"No...tak nějak...všude," odkašlal si Mike.
"Reedová," křikl Ryan. "Nálože..."
"Co já s nima?"
"Odpálit!"
"Máte granát, poraďte si!" křikla nazpět a jeden hodila. Mike odpálil další. Ocitli se tak trošku v křížové palbě.
"Musíme jít!" křikl Lorne.
"To nejde! V tom domě," ukázala kapitánka naproti, "musíme se tam vrátit!"
"Proč?"
"Našli jsme tam ZPM!" křikl Mike v odpověď a přebil.
"To nic nemění na tom, že se tam nedostaneme!" odvětil Lorne.
"Ale to ZPM!" namítla kapitánka.
"Nebuďte magor!" prskl Lincoln.
"Podrž mi zbraň!" strčila kapitánka Mikovi do ruky P90. "A kryj mě!" rozběhla se k domu naproti. Doktor začal střílet.
"Magore!"

Kapitánka smykem vrazila do dveří, které se rozletěly, a ona vpadla dovnitř. Seběhla po schodech do sklepa. Rychle sundala batoh ze zad a nacpala tam to ZPM. Už už se otáčela k odchodu, když ji na stěně cosi zarazilo. Skříňku otevřela a málem jí spadla brada až ke kolenům. Byly tam další tři ZPM. Jedno po druhém vzala a zabalila do bundy a přidala do batohu. Teď jen musela rychle pryč. Batoh sotva zvedla. Vyběhla po schodech zpátky nahoru a vykoukla ven. Střelba byla snad ještě horší než předtím. Liv i Lincoln s Lornem vypadali potlučení a poškrábaní. Lítalo tu snad všechno. Kapitánka skrz střelbu proběhla k jumperu. Za ní se hnal Ryan, Mike, Liv, Lincoln a nakonec Lorne s Georgem. Lincoln si sedl na místo pilota a rychle vzlétl. Kapitánka odložila batoh a sedla si na sedačky. Netušila, že ZPM jsou tak těžké. Mike si oddechl. Liv bez jediného slova vytáhla lékárničku a začala ošetřovat majora a ty, kteří byli ranění. Will se rozkřičel na svou ženu.
"Kvůli jednomu pitomému ZPM takhle riskovat?! Jsi normální?! Bože, nejradši bych tě přehnul přes koleno! Mohli tě zabít! Nechci být vdovec před prvním výročím!" prskal. Při poslední větě kapitánka vyděšeně vykulila oči a zbledla. Koukla na majora, který na ně zíral s otevřenou pusou.
"Výborně," šeptla Ginny.
"Na to majore nekoukejte," začala Liv a nalila mu něco do rány. "Myslím, že by bylo vhodné, aby co se tu stalo, zůstalo jen mezi námi."
"První věc, než po mně příště začneš řvát, napočítej do tří, dobře se rozhlédni a ujisti se, že nás nikdo neslyší. Hned další věc, která by byla dobrá, je zavřít ty zatracené dveře. A poslední - nebylo to jedno ZPM, ale k tomu další čtyři. A to si myslím, že za to stálo," odvětila klidně a otevřela batoh. "Nebo ne?"
"Je mi úplně u prdele, kdo nás slyší...." pak se zarazil a chytl se za tvář. Překvapeně koukal na malou hnědovlasou Reedovou, která dala prvně facku jemu a pak Mikovi. Oba dva si zasloužili nakopat, ale tohle byla dostatečná satisfakce.
"Au," knikl Mike. "Za co to bylo?"
"Za to, že jsi neuvěřitelný vůl!" vyknikla Liv a objala ho. Ginny se uchechtla. V tom se výjimečně shodly.
"Na co jsi myslel?" pořádně se k němu přitiskla.
"No..." hlesl a radši to nedopověděl. Vlastně ani nevěděl. Představoval si tohle setkání každý den snad stokrát, ale nikdy v tom nefigurovala facka. Čert aby tu ženskou vzal. Navíc měla pár ran, které potřebovaly vyčistit, a doktor v něm vyhrával. Znamenalo to soukromí pro Willa i Ginn. Teda až po tom, co kapitánku seřval na tři doby taky major Lorne. Pak Lorne seřval Mika a nechal ho ošetřit všechny ostatní. I když měla Ginny a Will soukromí, stejně je všichi slyšeli, jak se hádají a jak ji nakonec Will "nadával", že mohla zemřít. Zřejmě ji objímal, jak se mu ulevilo. Pak tam najednou bylo ticho.
"Zabil ji?" hádal Tylor.
"Ne, jen ji líbá, řekla bych," podotkla Liv. "Až pak ji zabije." Skutečnost byla taková, že ji prostě jenom objímal a hrál si s jejími vlasy. Měl neskutečný strach a čtyři nebo pět ZPM mu doopravdy, ale doopravdy byla ukradená.

Liv seděla u stěny jumperu a vypadala, že spí. Tedy působila tak. Mike ji chvíli sledoval, než si k ní přisedl a objal ji.
"Nespi," šťouchl do ní.
"Proč ne? Jsem unavená, od té... od té doby co mi řekli, že jsi mrtvý, tak nespím..." zašeptala.
"No tak teď už můžeš," hladil ji po ruce.
Stočila se mu spokojeně v náručí. "Už mi tohle nikdy nedělej, prosím..." Byl zarostlý, věci roztrhané a smrděl jako zdechlá ryba. Ale byl naživu. To bylo hlavní, zbytek odstraní pak. Navíc teď byla tak unavená a vyčerpaná, že jí to bylo doopravdy jedno. Přitiskl si ji k sobě.

William si povzdechl a sedl si na lavici. "Měl jsem strach, abys věděla."
"Omlouvám se," broukla. "Už to neudělám."
"Mně jsou ukradené ZPM, důležitá jsi pro mě ty!"
Sedla si mu na klín a dala mu pusu na nos. "Ale máš mě i ZPM."
"Raděj bych jen tebe," přitiskl ji k sobě.
"Máš mě a bonus," přitiskla se k němu. "A už se nezlob."
"Zlobím," nafoukl se. Avšak byl rád, že byla tady. Oba tam pak zůstali zavřeni po zbytek cesty. Po přistání na Atlantis putoval Mike okamžitě na ošetřovnu a kapitánka okamžitě za generálem, který o všem už věděl. Prvně jí pěkně nadal.
"Uvědomujete si, že vás můžu postavit před vojenský soud?!" zavrčel.
"Ano, pane," kuňkla.
„Nemůžete si dávat kruci pozor?!"
"Já si dávala," odkašlala si.
"To je mi jedno, kdo z vás dvou se prokecl!"
"Ehm...já myslela, že mluvíte o...o tom, co jsem udělala," znejistěla.
"To taky! Neuposlechnutí rozkazu, dvakrát. Pak ještě tohle... na co jste myslela, i vy kapitáne?!"
"My..." odkašlal si Will a hledal slova. "Nechali jsme se asi unést, pane. Už se to nestane."
"To už je jedno, dostal jsem rozkazy ze Země."
"Jaké?" hlesla Ginny.
"Víme, co se stalo, stejně jako víme o těch čtyřech nových ZPM. Vláda rozhodla, že vaše odvaha," při posledním slově se ušklíbl, "by mohla být odměněna tím, že váš sňatek uznají jako právoplatný..." Tady si povzdech. Něco jej trápilo k tomuto ještě více.
"Co?" vydechl Ryan. Kapitánce spadla brada.
"Ano, ale nesouhlasím s tím, tohle mělo zůstat v tajnosti..."
"To chápu," odvětil kapitán.
"Ale je to dovolené. Bojím se, že by toho mohl chtít někdo zneužít... pak je tu další věc, kterou byste měli vědět..."
"Ano?" hlesla kapitánka, která se trošku vzpamatovala.
"Schopnosti Olivie Reedové budou oficiálně využívány, stejně jako bude oficiální vaše manželství... bůh nám pomáhej."
"Co s námi?" zajímal se Will.
"Nic, budete volní...“
V tu chvíli kapitánka skočila Willovi kolem krku. Nějak se neudržela. Generál se mírně pousmál. Dala Willovi velkou pusu a pak kousek odstoupila.
"Pardon," odkašlala si.
"V pořádku, ještě než jste přiletěli, tak jsem udělal prohlášení, nemusíte se nějak krotit, tedy projevujte se v rámci mezí. A už můžete jít."
"Děkujeme, pane," pousmál se trošku Will.
"Mně neděkujte, zavolejte mi sem pak seržanta."
"Ano, pane," přikývl kapitán a i se svojí ženou odešel. Seržantka přišla asi za půl hodiny. Vyslechla si, co měl generál na srdci. Padla do křesla a složila si hlavu do dlaní. Oba moc dobře věděli, co to znamená....

Další díl bude kdo ví kdy, protože mám pocit, že to ještě Mooony nemá hotové.