SG: Povídky od M. - Rychlá záchrana...

Achtung! Achtung!
Omlouvám se, ale vzhledem k okolnostem, které nastali, tak nebudu moci nějakou dobu psát. Povídka se tu zřejmě neobjeví více jak měsíc. Za to se předem omlouvám.
Dále pak, jak jsem psala v úvodu k povídce: Z právního hlediska, že před celou povídku patří ještě jedna jménem Šachová partie, pak ehm, no, zjistila jsem, že před to úplně tahle povídka nepatří. Takže... nooo... zapomeňte na to co jsem kecala. Před tu povídku nepatří nic a odehrává se zhruba půl roku po povídce Začátek konce, na kterou volně navazuje .
Každopádně pro ucelení všeho. Zuzana se s Chuckem rozešla (nebo Chuck se Zuzanou? Oni sami v tom mají nepořádek ), podle všeho si oba myslí, že chyba je v každém z nich... snad to ještě budu vzpomínat.

Povídka Odboj, je pouze vyplňovací a prozrazuje možné kousky budoucnosti, odhaluje jednání některých postav, které je vlastně úplně jiné. Nenavazuje na žádnou povídku a ani s ní zatím nemá nic společného. Později si však můžete všímat různých odlišnosti, nebo i podobností v celém jeho ději.

Doufám, že o následující povídku se s vámi budu moci podělit co nejdříve a doufám, že omluvíte moji chvilkovou nepřítomnost – kterou se snažím zamaskovat pomocí jedné části v tématu: Přísahej na mou smrt.
Tak tedy pěkně strávený zbytek víkendu

[Dragon]

add povídka: "Jak chutná touha"

k tomu můžu dodat jen:
opravdu povedené dílo ...

Tě zaházel papíry, koupací kačenko....uuuuu to je tu nějak vedro..

Díky, mám radost, že se tohle líbilo původně jsme ji chtěla smazat

Padadam pam... podívejme se, kdo je zpět . Omlouvám se, že dlouho jsem se neozývala ani v jendom tématu. Měla jsem menší komplikace s psaním, nešlo ani o to, že bych měla tzv. autorskou krizi, spíše šlo o zdravotní problémy, které mi na chvíli nedovolily psát.
Každopádně jsem tu a mám pro vás novou povídku, kterou jsem se rozhodla rozdělit do pěti částí.
Povídka se jmenuje Hádův kult a hlavní hrdinové jsou opět Evan Lorne a Zuzana Petersonová (Lorneová, už je to tak). Ráda vám tentokrát prozradím, o co půjde. V Pegasu naráží týmy na několika planetách na podivné symboly, ač by chtěli do určité doby v tom nehledají žádné souvislosti.
Doufám, že se vám bude líbit celkový nástin na to, kdo Antici jsou a kam až byli v době války (i před) schopni zajít. Možná se dozvíme, co, nebo kdo je Atlantis a pevně doufám, že se dozvíme i jak to ve skutečnosti bylo s Wraithskou válkou
Za korekci děkuju DA - jako vždy, velké díky. A vám přeji jen už pěkné počtení

Hádův kult

1. část: Strach

Zuzana Petersonová pohlédla na svého velícího a zamračila se. Poslední dobou se stále více stávalo, že ji představoval jako svoji ženu a nebo na ni dělal vtípky. Na jednu stranu se choval jako její manžel a na druhou se k ní choval hůře, než kdysi. Dokonce si tohoto všiml i podplukovník Sheppard a několikrát ji nabádal, aby celou situaci uklidnila. Sice se oba neměli v lásce, ale pokud šlo o klid celé základny, tak John Sheppard nějakým záhadným způsobem dokázal vycítit, co se kde dělo. V tomhle jej obdivovala.
„Majore,“ zašeptala. Přilákala tímhle jeho pozornost, i když jej vyrušila u jedné z nejdůležitějších činností, a to sestavování měsíčního rozpisu služeb, který sice byl jednoduchý díky programu doktora McKaye, ale stále se musel překontrolovávat.
„Ano?“ odložil papíry bokem a výjimečně ji poslouchal.
Zelenoočka si povzdechla a šla si sednout k němu. „Za týden má na Atlantis přijet návštěva, která pak na Zemi definitivně rozhodne, jestli budeme kolonií, nebo ne. Podplukovník s panem Woolseym si pak půjdou na Zem poslechnout definitivní rozhodnutí a já potřebuju odpověď na jednu otázku, která mě trápí už hodně dlouho.“ Šla na to oklikou a snažila se jej co nejvíce „přitlačit ke zdi“, aby dostala to, co chtěla. „Jak bereš to naše ,manželství‘? V jednu chvíli mám pocit, jako bych byla tvoje žena a v druhou chvíli mě něčím urazíš, nebo zesměšníš... nevadí mně to utahování, ale mám pocit, jako by se něco změnilo a sám si nejsi jistý, co dělat a kompenzuješ to tím, že se chvíli jsi hodný a za chvíli... jsi takový blbec, že bych ti nejraději nakopala zadek.“
Major na ni chvíli zíral a nebyl schopný slova. Tohle nečekal, tedy rozhodně ne tak brzo. Doopravdy si své chování nějak neuvědomoval, ale sám si nebyl jistý, jak se chovat. Štvalo jej, že s ním žádná doktorka nechtěla na rande, že prý je ženatý a to se nehodí. Pak tu byly takové, které by zájem měly, ale to zase neměl zájem on. Jenže ve skutečnosti měl zase někoho, na koho se mohl kdykoliv obrátit a pravda byla, že jej Zuzana nikdy nevyhodila ze dveří - ať přišel s čímkoliv.
„Dost jsem o tom přemýšlel,“ přiznal nakonec. „Nechtěl jsem ti nijak ublížit... ale pravda je, že sám nevím. Na jednu stranu bych byl rád, když bych byl tvým manželem... nesměj se hlavně, prosím,“ zarazil jí, i když se k tomu rozhodně nechystala. „Je mi skoro čtyřicet a nejsem nejmladší. Tady nemám nikoho a na Zemi mám jen rodiče a sestru, která stejně nemá čas vždy, když si zamanu. Rodiče jednoho dne zemřou a sestra žije svým životem a já bych vlastně neměl nikoho,“ mírně si povzdechl. Nemusel to říkat, tohle cítil každý tady. Dříve nebo později si každý obyvatel uvědomil jednu věc - že je sám. „Na druhou stanu se toho bojím. Nechci zničit nic z toho, co do teď bylo...“ Promnul si obličej a opřel se o židli. Čekal, co na to řekne jeho společnice. Ta zatím jen přikývla a pak si dala židli vedle něj a opřela se tak, aby se opírala o jeho hrudník a trochu jej objala. Váhavě ji objal a čekal, co řekne, i když odpověď na nevyřčenou otázku už znal.
„Jistota je něco, co oba potřebujeme, ale nejsem si jistá, jestli jsme oba ochotni respektovat to ,manželství‘.“ Ona do toho klidně půjde. Proč ne?
Lorne se zamyslel: „Pak by možná stálo za to si dohodnout nějaká pravidla – takhle bych to úplně nenazval. Prostě na zkoušku, a když to bude klapat, pak zřejmě jako manželé můžeme fungovat.“ Tady se ušklíbl a následně uchechtl. Jo, italská domácnost, tak ta mu ještě chyběla. Ale ženu pěknou měl, když na to přišlo. Popravdě teď poprvé o ní uvažoval jako o ženě, se kterou by měl v budoucnu žít a trávit s ní noci. Nebyla to ta nejhorší představa.
„Fajn, jednou jsem tvá žena, tak se ke mně tak budeš i chovat,“ pokrčila rameny. „To mimo jiné zahrnuje taky, že vyžaduju zásadně monogamii, ve třech vážně nežiju.“ Dobře mu tak, má co chtěl.
„Pak já chci, aby sis za jméno Petersonová dodala Lorneová, které jméno budeš preferovat je už na tobě, ale byl bych raději, kdyby ses představovala Lorneová.“ Zamyslel se. „Předpokládám, že počítáš se všemi aspekty manželství... och jej, moje kreditka už teď pláče.“ Podrbal se na zátylku. Tohle bude velmi náročné manželství, zvláště na jeho plat.
Zuzana se ušklíbla. „Chci svoji svatební noc!“
„Podej si žádost na vyšších místech...“

John Sheppard si procházel nějaká hlášení a neskutečně se u toho nudil. Vědci jej vždy doháněli k šílenství a on se rozhodl, že se půjde nějak rozptýlit. Třeba svačinkou v jídelně. To mu přišlo jako bezva nápad. Vstal a protáhl se. Cítil, jak se mu všechny svaly na zádech napnuly a uvolnily. Dokonalost sama. Možná se půjde podívat do tělocvičny na Ronona, ten tam určitě cvičí.
Chytal se odejít, když ho ve dveřích zastavila kapitán. S mírným povzdechem jí pokynul, že má jít dovnitř a zase si šel sednout na křeslo.
„Co pro vás můžu, kapitáne, udělat?“ zamručel, a podle tónu hlasu se dalo poznat, že si přeje, ať je to, co je to, hlavně ať je to rychle.
„S majorem Lornem jsme si už celou situaci vyjasnili, pane,“ oznámila. Přesto John cítil v tom celém jedno velké ALE. Pokynul, aby pokračovala. „Dospěli jsme k názoru, že naše manželství považujeme za platné, ať se stalo, kde se stalo.“
„Čekal jsem to a s Woolseym jsme pro to už udělali jistá opatření,“ zahučel. Ano, moc dobře Evana znal, aby věděl, že tyhle věci bere hodně vážně a tohle rozhodnutí jen tak nemůže ignorovat. Vlastně Petersonová byla to samé, jen u ní se nemohl zbavit touhy ji uškrtit, i když poslední dobou spolu docela vycházeli. Mluvili spolu pouze o práci a oba si dělali srandu z Lorna. Navíc se mu nesnažila převychovávat McKaye.
„Pane?“ nechápala.
„Podívejte, já i Richard Woolsey jsme si moc dobře uvědomili, že jsme vás do toho trochu dotlačili a že oba jste až moc zásadoví v některých věcech. Navíc, jsou tu pravidla, která porušujeme všichni, takže jsme se dohodli, že vy budete spadat přímo pod moje velení a major, který nepotřebuje tak tvrdou ruku, bude spadat pod velení pana Woolseyho. Samozřejmě oba spadáte pod moje vojenské velení a major je i nadále mým zástupcem, ale jen nechci, aby se šířily pomluvy, že vám pan manžel nadržuje.“ Zazubil se. „Navíc major si vzal za ženu přímo satana, takže se mu to snažím ještě ulehčit.“
Zuzana chvíli celou informaci vstřebávala a přemýšlela, jestli to celkově znělo jako pochvala nebo jako urážka, či to měla brát jako dobrý skutek ze strany podplukovníka. Našpulila rty a nakrčila čelo. Nakonec z ní vypadlo. „Dobře, děkuju... můžete mi prosím dopsat za jméno ještě majorovo příjmení?“ zamručela neochotně.
Tady se John skoro rozesmál a přímo před ní otevřel její spis – Petersonová přemýšlela, proč ho má po ruce – a za její příjmení dopsal: Lorneová.
„A mimochodem, kapitáne, jsem ochoten vám tolerovat hodně, ale jsou věci, které vám nemusí projít. Tohle je celé ještě neoficiální a teprve je to v celkovém jednání na Zemi. Doufám, že máte doma dost vlivných přátel, jinak se zřejmě budu muset s jedním z vás rozloučit a ač to říkám nerad, oba vás tu potřebuju, zvláště v těchto časech...“
Zuzana přikývla a chvíli přemýšlela, než se rozhodla k jednomu kroku, kterého se obávala. „Pane, je tu ještě něco, co byste měl vědět.“ Neochotně přešlápla a nakonec mu sdělila vše, co se mu kdysi obávala říct. Ano, měla své důvody, proč to tajit, dokonce mu je i vysvětlila. Zuřil, dlouho. Křičel, ale nakonec se uklidnil a vyslechl si to celé znovu. Zhodnotil celou situaci a přikývl. Překvapilo jej, jak v oné záležitosti ohledně wraithského zařízení, co našli u Jeronýma Joansona, postupovala. Samozřejmě jej naštvalo, že mu nic neřekla, ale podle toho, jak mu celou situaci popsala, pochopil, že mu nevěřila. Taky by jí nevěřil, v tomhle by nevěřil ani McKayovi, natož sobě.
„Dobře, kapitáne, věřím, že dnešním dnem udělám tolik ústupků u vaší osoby, že bych se pak měl zastřelit, ale příště chci o podobných záležitostech vědět. Byl jsem dostatečně jasný?!“
„Ano, pane.“
„V tomhle mi můžete věřit, nejsem uctívač a nikdy se jím nestanu. S těmi pijavicemi mám více zkušeností jak vy a stál jsem na začátku jejich probuzení, chci abyste pochopila, že po tomhle je v dnešní době málo lidí, kterým se dá věřit a já sám skoro nikomu nevěřím, ale byl bych rád, kdybychom se navzájem do toho malého okruhu lidí navzájem zařadili.“
„Předsudků se jen tak nezbavíme,“ zamručela Zuzana a poprvé se mu za celou dobu podívala do očí.
„To ne, ale pro začátek... začala jste dobře,“ pousmál se John, „a věřím, že já taky,“ připomněl jí vše týkající se kolem jejího manželství.
„To ukáže čas, pane... stejně jako ukáže, jestli tohle rozhodnutí bylo správné, nebo ne...“ Jakmile mírně přikývl, že rozumí, tak odešla. Tohle by měla. Získala si podplukovníkovu důvěru, to stačilo. Prozatím ano.

Atlantis byla klidná a podivně tichá, jako by se obávala toho, co má přijít. Možná to vycítila od svých obyvatelů. Strach... každý jej cítil, ze stěn, na chodbách, uvnitř sebe. Oceán temně šuměl a nad městem se tvořila temná mračna, která se brzy doplnila o silný vítr a hustý déšť. A přesně do takového počasí přišla delegace ze Země.
Řídící místnost se hemžila slavnostními uniformami. Technici ještě dělali poslední úpravy, stejně jako úklidová četa a kuchaři. Všechno muselo být do posledního puntíku dokonalé.
Richard Woolsey přejel pohledem část nastoupeného mužstva a vyslal krátkou modlitbičku směrem k nebi, aby se nic nepodělalo. Pohled mu padl na novou manželskou dvojici. Zuzana Petersonová právě upravovala kravatu svému manželovi a ten se tvářil, jako by snědl citrón. V tu chvíli jej napadlo, že měl raději uspořádat zápalnou oběť ohledně té prosby, aby se nic nestalo...
Z modré hladiny vystoupili čtyři muži a jedna žena. Tři z nich měli vojenskou uniformu, zbytek vypadal na civilisty. Ti dva v sáčkách Richard znal. IOA sem poslalo své dva nejtvrdší muže, Abrahama Smitha a Toma Ledvinu. To podle Richarda nebylo to nejhorší. Samantu Carterovou a generála O´Neilla znal a vážil si jich, tihle dva mu nevadili, nejhorší na tom celém byl armádní generál George Brisom, o kterém se říkalo, že je nelítostný, avšak spravedlivý. Po tomhle měl Woolsey chuť utéct do svého pokoje a zahrabat se v papírech a nechat předem prohranou bitvu na Sheppardovi. Místo toho se však nadechl a šel celé návštěvě vstříc.

„Kapitán Lorneová vás doprovodí do vašich pokojů.“ To příjmení si John prostě nemohl odpustit, i když tušil, že zelenoočka dává přednost Petersonové. „Každý dostanete vysílačku k vaší potřebě a pokud budete cokoliv potřebovat, neváhejte kontaktovat mě a nebo kapitána. Ještě bych vás chtěl poprosit, abyste se sami nepohybovali po Atlantis. Nechci vám tímto zakazovat jakkoliv pohyb po městě, jde čistě o vaši bezpečnost. Pokud se budete chtít projít, kdokoliv z nás vás doprovodí kamkoliv,“ snažil se celou situaci vysvětlit. Měl pocit, že to spíše zhoršil, ale co mohl dělat? „Jde o to, že Atlantis je obrovská a málokdo ji zná úplně nazpaměť, neradi bychom vás ztratili.“ Pokynul jim a mírným zasalutováním je opustil. Další dotazy pouze na kapitána.
Zuzana mávla rukou a tím jim naznačila, aby ji následovali. Po cestě se dala do vyprávění: „Jak již řekl podplukovník, vaše vysílačky najdete v pokojích, které se nacházejí v odlehlejší části Atlantis. Chtěli jsme vám dát pokoje blíže řídící místnosti, ale bohužel jsou všechny buď obsazené, nebo byste byli ubytováni v nepohodlí.“ Nějak nepřemýšlela nad tím, kam chce jít, prostě tam šla. Její jediné přání bylo shodit ty příšerné boty z nohou a udělat si pohodlí.
Pomalu je vedla k transportu a dovedla je do jedné z jižních věží, která byla napůl obydlená. Zastavila se až u pokojů. „Uniformu, vysílačku a vše, co potřebujete, najdete v pokoji. Pokoj každého z vás je opatřen cedulkou se jménem. Nalevo se dostanete k chemickým laboratořím. Vpravo začíná již neobydlená část.“ Popisovala jim jejich možnosti. Moc jich nebylo, pokud se nechtěli ztratit. „Pokud by vám to nevadilo, tak bych vás nechala se zabydlet a stavila bych se pro vás,“ podívala se na hodinky a zamračila se, „tak za dvě hodinky, to by měl být čas na večeři.“
Přemýšlela, jestli má nebo ne, ale pak se rozhodla, že by před nimi neměla nic tajit. „Pokud však máte zájem, tak se za půl hodiny stavím a můžete jít se mnou na poradu.“ Jak tušila, všichni zpozorněli.
„O co se bude, kapitáne, jednat?“ staral se generál O´Neill. Porady neměl rád a popravdě si chtěl odpočinout. Tušil, že Carterová i Brisom tam budou chtít jít a to znamenalo, že jej budou přemlouvat. Takhle alespoň bude vědět, do čeho jde.
„To se, pane, docela špatně vysvětluje. Víme, co jsme našli, ale nejsme si jistí, co všechno víme. Ještě jsme to dnes ráno s doktorem McKayem, majorem a podplukovníkem trochu probírali.“ Nervózně si prohrábla vlasy. „Popravdě... jedná se o určitý druh kultu v této galaxii a já si sama nejsem jistá, na kolik je tohle celé důležité, ale vaše zkušenosti a postřehy by se nám mohly hodit.“
Plukovník Carterová vypadala, že nad celým tímhle šíleným a naprosto hloupým pozváním uvažuje. Nakonec dospěla k názoru, že pokud je to dobré pro McKaye, pak by to mohlo bavit i ji a přikývla. Generál O´Neill váhavě napodobil svého nejoblíbenějšího vojáka a generál Brisom souhlasil už jen z důvodu, aby pak mohl kritizovat průběh porad. Vypadalo to, že na poradě ohledně fanatického náboženství téhle galaxie bude výjimečně narváno.

[andoriel]

Tak jsem po delší době dočetla zase něco až do konce. Přiznávám, že když vidím moc hrubek, zavírám i zajímavé téma. Tady nemusím.
A na Hádův kult jsem zvědavá. Doufám, že už je Ti dobře a budeš pokračovat.

Jsme ráda, že můj drahý korektor nezklamal . Je to prostě šikulka ( ale říkat se mu to nesmí a sem zase tak často nezavítá ).
Já doufám, že se ti povídka bude i nadále líbit, snad to moc nenatáhnu a to zajímavé přijde brzy . Je mi rozhodně lépe a právě proto jsem se dala do psaní . Další díl bych chtěla dát co nejdříve , aby měli všichni ještě v paměti to, co se dělo předtím .

Ale smí, říkat se mu to smí, on to rád slyší .

A sakra
Co ty tu vůbec děláš?:D

Ááá, Hádův kult, už se těším na pokračování. Příběhy o starověkých bozích mám strašně ráda. A tvoje povídky jsou skvělé!

BB20: Doufám, že nějak nezklamu snad Háda udělám takového, jaký by měl být Jinak jsem moc ráda, že se ti povídky líbí


Tak a rovnou sem přidám i další díl, snad nebude tak vyčerpávající, jak se zdá a pokud ano, pak se omlouvám, ale ty informace v něm jsou důležité
Za korekci děkuju DA (ty kluku šikovná ) a vám všem přeju příjemné počtení

2. část: Hadí odkaz

Doktor McKay se rozhlédl po zasedací místnosti a zašklebil se. Tohle kapitánovi a Woolseymu dlouho neodpustí. Co je to napadlo sem zvát ty šílence ze Země? Ne, že by mu Sam Carterová vadila, ale celkově si myslel, že tohle je pro všechny nezajímavé téma. Nakonec nad tím mávl rukou a sedl si na své místo. V čele stolu seděl Richard Woolsey, i když tohle nepatřilo mezi pravidla. Většinou, když se měla porada táhnout na delší čas, sedával v čele stolu ten, který podával nejvíce informací a to z důvodu, aby na něj ostatní viděli. Dnešní porada se ale měla spíše podobat diskuzi, než něčímu monologu.
„Asi na třetí misi v téhle galaxii s podplukovníkem Sheppardem jsme narazili v jednom chrámu na vyobrazení hada zakusujícího se do ocasu,“ začal Rodney. Pro ilustraci nechal promítnout několik fotek. „Na Zemi je tento symbol docela běžný. Jedná se o takzvaný: „Uroboros“, neboli věčný život, rovnováhu, nekonečno... pod tím si můžeme představit snad cokoliv...“ mávl rukou a tím naznačil, že vše vyjmenovávat nebude. „Postupně jsem zjišťoval, že podobný symbol se vyskytuje na více chrámech. Naši archeologové se na to zaměřili, ale nikdy zcela nepřišli na to, jaký přesný význam má celý tenhle symbol pro místní kultury.“ Následně promítl mapu galaxie s červenými a zelenými puntíky. „Červené puntíky zaznamenávají planety, kde jsme na podobný symbol narazili. Zelené jsou ty, které jsme navštívili. Zatím jsme však nemohli s ničím pohnout.“ V tuhle chvíli kývl na kapitána a tím jí předal slovo.
„Při návštěvě M3X-298, planety Malena - plukovník Carterová ji již navštívila,“ naznačila, že blondýnka musí vědět, o co jde, „se mi konečně podařilo přemluvit starostu k nahlédnutí do místných posvátných míst.“ Poposedla si a jako doktor McKay taky pustila nějaké fotografie. Většinou se jednalo o fotky jeskyní, kostelu a různých kreseb. Na některých fotkách byl zaznamenán stejný symbol, jaký viděli před chvílí. „Každé posvátné místo bylo označené hadem zakousnutým do svého ocasu. Podle Malena se jedná o symbol určité temnoty, ale zároveň i radosti. Nebyl schopný mi to zcela vyjasnit. Podle jejich tradice, která se v tomto směru předává pouze ústní formou, je to symbol zastupující strach, temnotu, ale i jednotu a moc. Zřejmě se za ní skrývá nějaká mýtická postava.“ Tady se musela podívat do svých poznámek. Uvědomovala si, že si občas protiřečí, avšak to si protiřečil i starosta M3X-298. Napila se kávy a pokračovala: „Někdo, koho neradi jmenují a podle nich je i neviditelný. Z nápisů na chrámu tenhle ,neviditelný muž‘ doopravdy existoval, avšak jeho zobrazení je vždy provedeno pouze jako obrys nějaké postavy, nebo hada.“
Do řeči jí skočil Sheppard: „Had je v této galaxii nejenom vyobrazení temnoty, smrti, ale taky daru života. Z hadích jedů se dají připravit léčivé masti a kapky. Podle nás se může jednat o někoho, kdo rozhodoval nad životem a smrtí, ale také dokázal uzdravovat. Musel mít neskutečnou moc.“
Slova se ujal Rodney, Zuzana slovo dostane až po tom, co tuhle myšlenku dokončí on. „Správně, myslíme si, že se jedná o nějakého Antika, který z nějakého důvodu dokázal ovládat část galaxie, která jej doslova uctívala. Před nedávnem jsme našli zbytky nějaké jeskyně, kde podle antického textu Antikové tohoto muže zatracovali. Zvláštní na celém místě byl však wraithský text, který v překladu spíše tajemného oslavoval, avšak nabádá ostatní Wraithy, aby jej nehledali.“
Část wraithského textu, kde se pojednávalo o stavu tohoto ,hadího muže‘ se objevila na stěně. „Avšak nevyhledávejte jej ani ve stavu nejvyšší nouze, neboť co jest zatraceno, tak i takové zůstane,“ přečetl major Lorne. S wraithským jazykem problém neměl, antičtina pro něj představovala větší oříšek. „Dále však je: „Neboť on rozhoduje o životě a smrti, jeho duše je ztracená...“.“ Zamyslel se, tohle dávalo věcem jiný rozměr. „Vypadá to, jako by měli Wraithové nějaké temné a staré zvyky. Zřejmě jeden čas pekli s Antiky.“
„S Rodneym si to myslíme taky,“ potvrdila jeho myšlenku Petersonová. „Zřejmě si Antici i Wraithové myslí, že je tento muž nebezpečný. Myslíme si, že se jedná o někoho, koho Antici poslali za nějaký čin do vyhnanství. Zpět však k M3X-298. Podle staré tradice měl onen neviditelný muž dar léčit. Byl mocnější než Wraithové, než Předci, když někdo vážně onemocněl - tak, že se pohyboval na hraně mezi životem a smrtí - a dokázal onoho „boha“ najít, pak byl uzdraven... Možná dříve byla planeta, na kterou lidé chodili pro rady někde zapsána, jenže postupem času se její adresa ztratila... Jedná se o jakýsi ,Hadův kult‘. Každý rok se musí narodit jedna černá ovce, která je v létě obětována. Nejzajímavější je, že při zabíjení černé ovce se musí člověk dívat jinam.“
Major Lorne se přihlásil, „Na planetě s Verehem jsem se setkal s něčím podobným. Podle něj je kdysi dávno hadí muž navštívil a naučil je léčitelství. Jednoho dne však zmizel a jeho lid onoho neznámého uctívá. Prý, ale to myslím, že je spíše pohádka, ze všeho nejvíce miloval žluté květy, které se podle botaniků podobají narcisům... Samozřejmě se v celé vesnici nejvíce uctívají rudé květy. Podle nich je rudá barva značení krve a jakési zvrácené čistoty. Podle nich je to něco mezi životem a smrtí... V jejich svatbě, pohřbu a ve všem se objevuje něco z toho ,Hadova kultu‘. Mrtvým prý dávají do úst minci. Podle kapitána to samé dělají i na planetě Malena. Ať je to, co to je, je to rozhodně velké.“
„Podobné chování jsme zaznamenali i na více planetách,“ přidal trošku do mlýna Richard Woolsey. „Řekněte mi, doktore, k čemu jste s kapitánem, podplukovníkem a majorem došli?“
Tady se Rodney nadechl. Cítil, že má v krku úplně vyschlo. „Myslíme si, že onen vyhnaný Antik je řecký bůh Hádes.“
V místnosti nastalo hrobové ticho. Všichni přítomní zpracovávali myšlenku a snažili se sesbírat ony roztříštěné kousky o řecké mytologii v paměti.
„McKayi,“ promluvil do ohlušujícího ticha O´Neill: „Myslíme oba toho stejného boha?“
„Pokud máte, pane, na mysli toho chlápka, co žil v posvětí a každičkou duši si prohlédl, než ji k sobě pustil... jo a měl taky trojhlavého psa a takové ty věci... pak ano, je to ten samý chlápek jako tady,“ zabránil hádce Lorne.
„V antické databázi jsme našli jednoho Antika jménem Fotein,“ vrátil se k tématu vědec, „patřil mezi nejlepší léčitele na Atlantis a často zasahoval do života lidí na jiných planetách. Nerad viděl trpící lidi, ale bohužel jeho zákroky se často neshodovaly se zákony Antiků. Podle toho, co jsem se dočetl, nesouhlasil ani se stavbou samotné Atlantis, ale tady je záznam poněkud nejasný... každopádně v jedné hádce zabíjel a ve strachu z pomsty ostatních sebral ZPM, několik antických zařízení a utekl. Prý se usadil v nějaké nepoužívané antické základně. Za tento odporný čin však byl radou starších odsouzen k věčnému vyhnanství a zatracení...“
„Doktore,“ přihlásil se o slovo Brisom, „to mi nezní jako ten samý chlápek jako máme my na Zemi.“
„Na Zemi Hádes ve skutečnosti nepáchal žádné zlo,“ vysvětlovat hned Kanaďan. „Zřejmě si tento mýtus vymysleli Antici a přitáhli jej sebou na Zemi.“
„Dobře a na kolik víte, že ten Fotein je Hádes a že nejsou řecké báje a pověsti pravdivé?“
„To nevíme,“ vysvobodil McKaye John, „jen si to myslíme. Podle bájí byla Atlantis taky ostrov a její obyvatelé válčili se vším, co mělo nohy...“
„A pokud se ukáže, že tentokrát mají báje pravdu?“
Všichni čtyři, kteří přednášeli, se zarazili. Doběhl je. Nad tím tak úplně nepřemýšleli. Slova se však chopil Evan: „No, pane, pak jsme v hajzlu.“
Zbytek se rozesmál, samozřejmě, jak jinak. Dalo se to čekat, v konečném důsledku to vlastně bylo jedno. Celá porada se týkala mýtu, který ani nemusel existovat a oni čekali nějaký zázrak, který spadne z nebes. Měli jen báje a pověsti, pár antických záznamů a na tom se snažili zoufale postavit svoji teorii.
„A máte vůbec ponětí, kde se to Hádovo sídlo nachází?“ zeptala se věcně plukovník Carterová.
„Nooo...“ protáhl doktor McKay, „ myslíme si...“
V tuhle chvíli si Richard Woolsey povzdechl, „takže nevíme nic. Jako vždy, zkusíme se zaměřit na planety, kde jsme...“ Jeho řeč přerušila zelenooká kapitánka, která se mírně rozkašlala. Jen mávla rukou, že to hned přejde. Sám si na to na poradách už zvykl, vždy ji však sledoval poněkud obezřetněji než ostatní. „V pořádku, kapitáne, klidně můžete jít,“ kývl. „Jak jsem říkal, zaměříme se na planety, kde se onen znak a nebo jakýkoliv odkaz na Háda objevuje. Poptáme se místních a tak dále... Doktor McKay zkusí projít databázi o antických nepoužívaných základnách a...“
Tentokrát kapitán mávla rukou a naznačila, že si na chvíli odskočí ven. Špatně se jí dýchalo a nemohla popadnout dech. V krku ji neskutečně škrabalo a pálení na plicích se zdálo silnější, než byla ochotna přiznat. Zkoušela se napít, ale nepomáhalo to. Světla se jí rozmazávala. V uších jí hučelo a cítila podivné houpání. Rukou opatrně jela podél stěny a snažila se utlumit i tak hlasitý kašel. Nechtěla rušit.
Major Lorne sledoval Zuzanu, podle jeho názoru vypadala bledě, tedy možná zbledla hned. Co následovalo, čekal. Vlastně to znal moc dobře. Nikdy to neskončilo u nevinného kucknutí a zakašlaní. Stávalo se na poradách docela běžně a často musela na chvíli odejít na chodbu. Viděl ji v tomto stavu i při horších záležitostech. Vlastně, celou dobu co ji znal, měla tenhle malý problém, avšak jemu ani Rodneymu se nikdy nesvěřila. Vždy se vymlouvala na to, že jí vyschne hrdlo a prostě se rozkašle. Popravdě to tu znali už všichni. Přišel zase jeden z jejích dnů.
John Sheppard se zamračil a sledoval ženu přidržující se stěny. Začínal si dělat starosti. Podle něj se tohle táhlo už dlouho a ani Carson ani Sanders s tím neudělali žádné pokroky. Stejně jako Richard Woolsey, tak i všichni ostatní sledovali, co se bude dít dál. Tentokráte však Evan Lorne vstal a šel za kapitánem.
Vyšel za ní ven a stoupl si těsně za ni. Sledoval, jak se pevně chytla zábradlí a ještě se více rozkašlala. Doslova slyšel jak sípala a snažila se popadnout dech. Zareagoval na poslední chvíli. Z ničeho nic se Petersonová zřítila směrem k zemi. Tak tak ji zachytil a zabránil tomu, aby si rozbila hlavu o antické zábradlí. Klesl s ní na zem a snažil se zjistit jestli dýchá. Slyšel několik výkřiků, někdo pohotový volal doktora. Opatrně ji položil na zem a snažil se zjistit, co může pro ni udělat. Nevnímal vyděšené pohledy ostatních, tichý šeptot a předení města. Něco nebylo v pořádku, cítil to on, cítilo to město...

„Majore, je mi jedno jakou máte hodnost, jsem sice kapitán, ale jsem ksakru doktor! A stále mám v tomhle právo veta! Nepůjdete za ní!“ vztekal se Thomas Sanders. Zřejmě šlo již do tuhého, když se netvářil jako dobrý kamarád všech.
„Je mi jedno, že jste doktor, je to má žena a já mám právo ji vidět a vědět, co jí je!“ zavrčel mu do obličeje. No co, s McKayem se domluvili, že to zjistí, ať se děje, co se děje. „Pochopte, já to musím vědět, i kdyby to nebyla má žena...“ Teď už kňučel. Tohle nebylo nachlazení nebo škrabání v krku. Vždyť se skoro udusila.
Sanders si povzdechl a promnul si obličej. „Věc se má tak, pane,“ trošku zaváhal, „že vaše žena umírá...“ Neměl rád tohle oznamování. Sledoval, jak Lorne nahmatal židli a doslova na ni žuchl. Zahleděl se do země. Šok v takových chvílích považoval doktor za nezbytnou část. „Umírá už několik let a ví to, nechtěla jen nikomu přidělávat starosti. Je jako časovaná bomba, může žít roky a nebo jen pár dní...“
„Na co přesně...“ chtěl se zeptat ale nějak nemohl.
„Na to, co její matka, ale tohle je majore přísně soukromá informace. Berte to, že je to v rámci rodiny.“ Zarazil se a pak ho poplácal po rameni, „Jděte za ní...“

„Řekl jsem si, že bychom mohli na večeři...“ navrhl nervózně. Však byla jeho žena a tohle patřilo ke standardním postupům. Navíc, nikdy by si neodpustil, kdyby ji už nestihl pozvat. Slova doktora mu stále hlodala v hlavě a on na ně i přes manželčino ujištění nemohl zapomenout. Nešlo vymazat něco, co se vás úzce dotýkalo.
„Evane, jsem v pořádku,“ povzdechla si Zuzana a pohladila jej po paži. „Cením si toho, co pro mě děláš, ale nic mi není.“ Tom jí řekl, že to Evanovi oznámil. Čekala to, ne tak brzo, ale jednou se to dozvědět musel. Co na tom sešlo? Měla dny a nebo měsíce, roky... měla nejlepší předpoklady pro to žít až do devadesáti, nic jí nebylo. Přiznat si to znamenalo slabost.
Lorne na chvíli zavřel oči a vzpomněl si na to, kdy už ji v rakvi viděl. Nepamatoval si nic hezkého. Děkoval nebi, že se probudila včas, avšak někdy není někomu souzeno... Zatřepal hlavou a povzdechl si. „Jdeme na večeři,“ oznámil. Pokud se snaží jej odehnat, tak on se nedá. „Četl jsem ten dopis, když sis hrála na mrtvou...“ zašklebil se.
„Cože jsi?“ vydechla vyděšeně. „Nečetl, vrátil jsi mi ho neotevřený!“
„Vrátil?“ podivil se. „Lásko, ty falšuješ moje podpisy,“ mávl rukou, aby ji zarazil, „vím o tom, já zase po sobě umím zamést stopy. To, že jsem ti ho vrátil neporušený, neznamená, že jsem obálku na chvíli nedal nad páru, aby se odlepila a pak to opět nezalepil... Podle tvého výrazu se obávám, že jsi ještě neměla příležitost ho změnit, takže to, co jsi psala, musí být pravda...“
„Ale to bylo soukromé!“ nafoukla se.
Evan se pousmál. „Jistě, týkalo se to výhradně mé osoby a já jsem rád, že jsem si ho přečetl a na základě dopisu jsem došel k závěru, že ty na tu večeři stejně chceš jít, jen se cukáš, tak co kdyby sis přestala hrát a nadšeně přijala něco, co stejně chceš?“ Odzbrojil ji. Věděl to, viděl to na ní a celkově... konec konců odzbrojit ji pro něj nepatřilo mezi nejtěžší úkoly. Samozřejmě, to že se jednou opilý Green rozpovídal, to jí říkat nemusí...

Hvězdná brána se tyčila do výšky a doslova se naparovala. Jako pyšná kvočna vyzývala všechny okolo: „Podívejte se jak jsem dokonalá, krásná a jedinečná!“ Sluneční paprsky vyhřívaly celou řídící místnost a odrážely se na antické slitině, která se pod jejich náporem leskla. Barevné mozaiky v oknech zbarvovaly celou místnost do podivných barev. V takových krásných dnech se nikomu moc nechtělo pracovat. Škoda jen, že tu většinu času nezavadil mráček o oblohu.
„No ták, Greene, buď chlap,“ zabručel Evan Lorne. „Je to jen jedna služba, příští tvoji budu mít já.“ Teď už se vztekal, tohle by zrovna on měl pochopit.
Andy to ale chápal... moc dobře to chápal a chápal to hlavně ve chvíli, kdy proti němu před pár hodinami stála kapitán a v ruce držela jen tužku. V tuhle chvíli odsouhlasení znamenalo záchranu. „Podívejte, pane, moc rád bych si s vámi tu službu vyměnil, ale problém je ten, že vaše žena má moooc přesvědčivé metody, jak tomu zabránit.“
Evan si založil ruce na hrudi a naklonil hlavu na bok. Jo, tak odtud vítr vane. Tak to aby nasadil vyšší kalibr. „Koho se bojíš víc?“ prohodil naprosto nezávazně.
„V tuhle chvíli, pane?“ hlesl a snažil se z téhle otázky nějak vycouvat, aby nemusel odpovědět, zvláště, když začínal mít pocit, že v odpovědi nemá zcela jasno.
„Řekněme to takhle,“ pousmál se zářivě Lorne a chytl jej za rameno. Holt ruku kolem ramen mu prostě nedal. Pomalu jej vedl od brány dál, aby na něj případně nebylo vidět. „Ty si se mnou tu službu vyměníš a ještě rád...“
„Ale...“ pak si všiml majorova podivného úšklebku. „No...“ Tohle byla sakra nepříjemná situace. „Možná... kriste králi, vy dva jste se vážně hledali, až jste se našli! Jste major, dělejte si, co chcete!“ vybouchl.
„Ale ne, Andy...“ Green polkl, a bylo to tu, už jej oslovoval jménem. Je jasnej, druhého dne se nedožije. „Já po tobě nechci, abys měl pocit, že musíš. Přece tohle jde udělat i dobrovolně...“
„Pane, upřímně, jak mám udělat něco dobrovolně, když na jedné straně stojí někdo, kdo mě chce zabít tužkou a na druhé někdo, kdo se tváří...“ Lornovo zdvižené obočí jej zarazilo. Byl magor a s těmito lidmi se Andy nikdy nehádal. „Fajn,“ tady se seržant usmál, „ale budou to dvě služby... dvě noční místo jedné, to je fér.“
„Beru...“

Kapitán Petersonová si rozčesávala mokré vlasy a mračila se na sebe do zrcadla. Takhle zacuchané je dlouho neměla. Dospěla k názoru, že nadešel čas je trochu přistřihnout. Když je konečně rozčesala, což jí upřímně dalo neskutečnou fušku, tak se zabalená do ručníku vydala hledat nějaké oblečení na spaní. Nikam nepůjde, zaleze do postele, na kterou tak pěkně svítilo sluníčko a určitě tam bude krásně teplo. Večeři vynechá... pozvání od Evana bylo hezké, ale když měl tu službu... takže do zítřejšího rána nemusí vytáhnout paty z pokoje. Už otvírala skříň, když se otevřely dveře a v nich se objevil Lorne.
„Hm, vidím, že se chystáš,“ pousmál se. „Ale klidně si to, co máš na sobě, nech, večeři jsem donesl sem...“
Zuzana se po krátkém šoku, který jí málem způsobil srdeční zástavu, párkrát nadechla a v duchu napočítala do deseti. „Máš mít službu!“ obvinila ho hned.
„Hm, měl jsem mít službu, ale po vážném rozhovoru s panem Greenem došlo k výměně jedné noční služby za dvě...“ Zazubil se, když slyšel tiché zasyčení: „Ten malý hnusný podrazák.“ V klidu přešel ke stolu a všechny papíry dal stranou. Pak rozložil jídlo a zahleděl se na stále nerozhodného kapitána. „No, ale jestli chceš, tak si ten ručník sundej... a nebo víš co? K tomu se dostaneme později... Tákže, salát?“
Kapitán zavřela oči a napočítala do desíti, když to nepomohlo, zkusila do dvaceti a když nepomohlo už ani to, tak si dala pěknou stovku.
„Ale vzal bych si župan, aby ti nebyla zima,“ doporučil jí její manžel, kterého v tuhle chvíli chtěla uškrtit. „Mimochodem, co děláš?“
„Učím se počítat, ty debile!“

Pokračování příště

pěkně, pěkně jsem zvědavá na další díly

A velmi zajímavé, teda ale chudák Petersonová.

Děkuji , doufám, že brzy bude další díl

A sakra

A k poviedke?:

„Učím se počítat, ty debile!“

Zaujímavé a dobré pokračovanie.
A ešte: Chudáčik Lorne.

Všem děkuji za ohlasy a jsem ráda, že se vám tahle část líbila . Nu, rozhodně bych netvrdila, že chudák Lorne (ten začne být chudák až v povídkách, které chystám zatím si užívá svobody, ale mu to jen tak neprojde ).

Rozhodla jsem se, že je už dlouhá doba od chvíle, kdy jsem vydala poslední díl a proto dnes přidám další. Doufám, že se vám opět bude líbit, i když bude kratší a více teoretický.
Za korekci opět děkuji DA a vám přeji pěkné počtení

3. část: Na břehu řeky Styx

Noc vystřídala den a chladné ráno se pod slunečními paprsky stalo rychle horkým. Oceán tiše šuměl a lehce narážel do mol tisíce let starého města. Na některé obyvatele Atlantis bylo stále ještě brzo, i když značná část v tuhle dobu již vylézala z postelí. Čas se pomalu blížil k sedmé hodině ranní.
Evana Lorna vzbudilo šimrání vlasů v obličeji. Odsunul je stranou a pak se zarazil. Tak dlouhé vlasy přece neměl a navíc měl tmavší barvu. Zamručel a podíval se napravo. Podrbal se na hlavě, pak se usmál a spokojeně se protáhl. Jakmile se pořádně probudil, tak se převalil na bok a začal Zuzaně foukat do ucha. Pamatoval si, že když doma měli kočku a on jí tohle dělal, tak se to chudince nelíbilo. Třeba se to bude líbit kapitánovi... o tom pochyboval.
„Jdi do háje,“ zamručela jeho žena a přetáhla si deku přes hlavu.
„Včera jsi říkala něco jiného,“ podotkl a snažil se nesmát.
„Včera jsi mi nefoukal do ucha!“ Její hlas zněl zvláštně, když jej trochu tlumila tenká přikrývka. Nakonec se kapitán zavrtěla a přetočila se na druhý bok, aby se mohla jedním okem podívat na Lorna.
„Kdes nechala ručník?“ ušklíbl se.
Kapitán, nevyzpytatelná jako kočka, se ušklíbla: „Já ho nikde nenechala, tys ho někam dával. Pravděpodobně ho ale najdeš u svých věcí. Pokud se ale chceš umýt, vezmi si prosím čistý... do mého se neutírej.“
Major se nafoukl a pak se snažil vydobýt si kus deky do svého vlastnictví, táhlo mu na záda, nohy a zadní partie. „No ták,“ začal smlouvat, „je tu chladno, McKay zapojil zase klimatizaci... nechceš, abych se nachladil, a pak ti tu pšikal s rýmičkou...“
„Chci,“ konstatovala prostě Petersonová a odmítala se vzdát jen kousku své dokonale vyhřáté deky.
„Hřeju...“ zkusil poslední možnost záchrany Evan. Jak čekal, zabralo to. Kapitán zřejmě přemýšlela v jednoduchých rovnicích: Teplo plus větší teplo rovná se megateplo!

O dva dny později vyrážely týmy na planety, na kterých v minulosti našly nějaké stopy po Hádovi. V týmu podplukovníka Shepparda nahradil velitel Atlantis doktora McKaye, který s doktorem Zelenkou hledal jakékoliv odkazy v antické databázi, mladým archeologem a do týmu jim přidal generála O´Neilla. Jednalo se o bezpečnou planetu a podle Woolseyho měl mít generál dost rozumu na to, aby věděl, jaká rizika cesta ven obnáší. Generál Brisom byl kvůli příbuzenským vztahům zařazen ke kapitánu Petersonové a major Lorne dostal do týmu plukovníka Carterovou. Evan se upřímně modlil, aby se ji nepokusili na „Mlžné planetě“, jak s oblibou říkal místu, kde se oženil, vdát za nějakého neandrtálce. riziko
Některé týmy se po pár dnech vracely s prázdnou, jiné s novými poznatky. Všem docházelo, že najít místo, kde se ukrýval vyhnaný Antik, mohlo znamenat hodně. Snad hlavně kvůli onomu ukradenému ZPM. Doktor Sanders se sám zajímal o to, jak celá věc postupuje. Podle záznamů patřil Hádes, respektive Fotein, k výborným léčitelům a on doufal, že existovaly o jeho umění nějaké zápisky, do kterých by mohl nahlédnou. V lepším případě mohl Hádes díky stázi žít. Toma překvapovalo, jak se Carson kriticky k tomuto stavěl. Podle něj musel být Hádes šarlatán. Tom to nechápal, pro něj to znamenalo druhé Vánoce. Potkat někoho, kdo věděl o léčení více, než on, znamenalo výzvu. Dokonce se nahlásil i na pár misí, avšak jeho žádosti Woolsey zamítl. Čekal to.
Celé město se naplnilo vzrušením. Každý čekal na nový objev, který daný tým donese. Novinky se šířily rychleji než mor a drby dohromady. Celý týden se nemluvilo o ničem jiném, než o nálezech, dohadech a jiných věcech. Major s kapitánem, doktorem i podplukovníkem zažívali dobu slávy, což bylo přímo úměrné nedostatku spánku. Všichni je otravovali a nedali jim trochu soukromí. Sami se zavírali po opuštěných laboratořích, aby vše pořádně probrali a pak návrhy předali na poradách Woolseymu a celé delegaci ze Země. A přesně v tomhle shonu se tiše a plíživě davem prodírali Abraham Smith a Tom Ledvina. Naslouchali davovému šílenství, naslouchali reakcím lidí a dokonce i svého vojenského doprovodu. Vyptávali se a dělali si celkový názor. Richard Woolsey si připadal jako na jehlách.

Jednoho večera, týden od doby, co dorazila delegace ze Země, major zaklepal u kapitána a čekal, že mu otevře. Před chvíli od ní odcházel generál Brisom, takže u sebe být musela. Možná čekal i pozvání dál, ale ticho jej znervózňovalo. Možná odešla, ale jak? Viděl by ji. Byl na konci chodby, když z jejího pokoje generál vycházel. Nervózně přešlápl a znovu zaklepal. Počkal minutu a pak si prostě otevřel.
Rozhlédl se po pokoji. Na první pohled to tu působilo chaoticky. Lehce pootevřené dveře od skříně na oblečení signalizovaly, že v ní nedávno někdo byl. Papíry plné nákresů, čísel a různého textu se válely snad všude. Pravítka, úhloměry a tužky dodávaly celkovému chaosu trochu smysl. Majitel celého nepořádku seděl u stolu.
Jednu ruku měla opřenou loktem o desku stolu a dlaní si zakrývala oči. Musela slyšet, že vešel, avšak nevzhlédla. Seděla strnule a podezřele tiše. Když přišel blíže, všiml si, že se trhavě nadechuje. Tváře měla mokré, stejně jako rukou, kterou si podpírala hlavu. V druhé ruce pevně svírala kapesník.
Povzdechl si a odložil na stůl papíry, co měl v ruce. Poklekl k ní na jedno koleno a donutil ji, aby se na něj podívala. Oči měla zarudlé a musela jej vidět rozmazaně. Povzbudivě se na ni usmál a pohladil ji po tváři.
„Ale no ták,“ protáhl, ale minul se účinkem, akorát se více rozplakala. Nenapadlo jej nic jiného, než si ji přitáhnout do náruče a pořádně obejmout. „Bude to dobré,“ zašeptal. Neměl ani tušení, co se stalo, avšak tušil, že čas to spraví. „Slibuju.“ Postará se o to, musí. Nechtěl, aby jeho malý zástupce a jeho žena v jednom chodila po Atlantis jako hromádka neštěstí. Přece by jí to zkazilo pověst...

John Sheppard upil kávy a zahleděl se z okna. Připadal si unaveně a vyšťaveně. Celé tělo jej bolelo a nepomáhalo mu ani to, že se před chvíli vrátil z mise. Informace, které dostal, jej spíše děsily, než rozradostnily. Začal se trápit, doopravdy hodně. Zkoušel vše s McKayem vyřešit, ale ani jeden se nedostal za pár problémů. Bude muset ještě přepadnout Lorna. Ano, radil se s Carterovou, O´Neillem, avšak ani jeden mu moc neporadili. Teď tu seděl sám a sledoval zářící hvězdy. Cítil, že k němu město promlouvá - nevěděl, co povídá, ale utěšovalo jej to.
Z úvah a sledování nekonečné prázdnoty jej vytrhlo cinkání v kuchyni. Svítilo se tam, avšak návštěvníka neviděl. Neviděl jej přijít, což ale bylo v pořádku, ten neviděný šel pravděpodobně na půlnoční svačinku a asi to vzal druhým vchodem. Pousmál se a šel se podívat, kdo tu ponocuje.
„Děláš to blbě,“ zazněl šeptem hlubší hlas, „prvně rozehřeješ pánev a pak tam ty vajíčka dáš.“
„Evane, nenuť mě ti vypíchnout vidličkou oko, vajíčka si ještě usmažím.“ Podle hlasu poznal kapitána. Nakoukl nenápadně do místnosti a usmál se. Ani jeden o něm nevěděli a zabráni do práce neslyšeli taky nic.
„Ale puding jsi minule připálila,“ obvinil svou manželku muž. On prostě ty vejce chtěl tak, jak si je dělal on. Ani jeden si stále neuvědomoval, že je někdo pozoruje a co nejtišeji se k nim přibližuje.
Místností se linula dokonalá vůně smažených vajíček a tiché prskání oleje doslova podněcovalo chuťové buňky. Později, po přidání trošky zeleniny, se syčení zesílilo, i když vůně se změnila. Sheppardův mozek pracoval na plné obrátky. Postavil se kus za dvojici a nahlas prohlásil: „Vejce nebo životy!“
Setkal se s naprosto očekávanou reakcí. Kapitán vykřikla vyděšeně a skoro uklouzla na ukápnutém oleji na zemi. Major vyděšeně nadskočil jako jeho „milá“ a skoro dostal infarkt. Oba na podplukovníka chvíli zírali a drželi se za srdce. V tuhle chvíli si John uvědomil, že možná málem dostal ty životy a vejce zároveň.
„Pane, tohle už, prosím, nikdy nedělejte, málem jsem si cvrkl,“ hlesl major.

Generál Brisom sledoval majora Lorna. Byl by to dokonalý materiál na zabijáka, i když měl až moc široká ramena. Menší vzrůst nevadil, jenže s obličejem jako „polda“ se moc nadělat nedá. Tvářil se jako dobrák a jak stihl vypozorovat, měl úžasnou sílu osobnosti. Každý mu věřil a snad každý voják by šel kvůli němu do pekla. Jenže s jeho smyslem pro povinnost a... pár měsíců - možná let - pod vedením Petersonové a bude to přímo dokonalý materiál, tedy pokud nemá mozek.
George však pochyboval, že tento muž je hloupý, spíše ze sebe hloupého dělal. S pár takovými se setkal. Patřili k těm nebezpečnějším. V hlavě si udělal pomyslnou poznámku, bude si muset dávat pozor.
„Majore,“ zeptal se překvapeně generál, „co pro vás můžu udělat?“
Evan si jej chvíli měřil pohledem. „Předpokládám, pane, že jste s kapitánem Petersonovou už mluvil,“ přešel rovnou k věci, i když to nepatřilo k jeho zvyku. „Naše svatba byla spíše sňatkem z nouze. Přátelství té planety je pro nás velmi cenné, zvláště když odtamtud z rostlin dostáváme velmi účinné anestetikum, které jsme již schopni vyrábět synteticky a vyrábí se teď na Zemi. Je jedno, jestli bude Atlantis kolonií, nebo ne, ze Země se nám nedostává všechno, co potřebujeme. Jsme odkázáni na sebe a tenhle problém si všichni uvědomujeme.“ Prohrábl si vlasy, čímž si je rozcuchal. Uvědomoval si, že s generálem mluví až moc přímo, ale čert to vem. „Pokud jste se rozhodl ohledně našeho sňatku, že jej prohlásíte za neplatný a přeložíte nás, pak vás chci požádat...“
Starší muž zarazil svého „příbuzného“ mávnutím ruky. Věděl, co chtěl říct. Pevně semknul rty a nadechl se. „Majore, proč mě přesvědčujete o něčem, o čem jsem se již dávno rozhodl?“
„Chtěl jsem vás požádat, pane,“ tady major polknul a na chvíli zavřel oči, „aby tu při případném přeložení zůstala kapitán Petersonová.“
Mírně překvapený generál pozvedl obočí, tohle nečekal. Usmál se, zkřížil ruce na prsou a opřel se o stěnu. „Já říkal něco o přeložení a že manželství bude neplatné?“ Chvíli nechal majora, aby se utápěl v rozpacích, než se lehce odšťouchl od stěny a postavil se naproti Lornovi. „Ale jedno si vyjasněme hned teď. Jestli mé neteři jakkoliv ublížíte, tak vám osobně zlámu všechny kosti v těle.“
Druhý muž zamrkal a snažil se zpracovat informaci o velmi bolestivé zkušenosti. Podruhé naprázdno polkl, ale pak se zazubil. Něco jej napadlo. „Mám to brát jako poctu?“ Dovolil si i malý úšklebek, když jsou skoro rodina.

Doktor Rodney McKay si promnul oči a zahleděl se na monitor. Hodiny a hodiny se probíral antickou databází a oči jej bolely. Kručelo mu v žaludku a káva došla. Kofein se z těla vyplavil a on neviděl už ani na písmenka na svém počítači, natož na cokoliv jiného. Zakňučel a zahleděl se na soupis svých informací. Podle hodinek se měl za chvíli hlásit na soukromé schůzi „jeho“ supertýmu - rád tak říkal Johnovi, Zuzaně a Evanovi. Doufal, že vezmou něco k jídlu a pití, protože tahle porada se protáhne. Museli projednat vše ještě před tím, než zítra ráno podají konečný návrh a rozhodnutí Woolseymu. Chvíli koketoval s myšlenkou, že si před tím ještě skočí pro jídlo. Myšlenka vyhrála...

Evan se podíval na svoji ženu a pousmál se. „Zlato, tvůj strýček se smířil s naším sňatkem a vypadá to, že nikam nebudeme muset,“ oznámil novinku. Vychutnával si dokonale vykolejený pohled Zuzany. „Mimochodem, vyhrožoval mi...“
„No, v tom případě budeš asi překvapený, až poznáš tátu,“ hlesla, jakmile se vzpamatovala. Ten mu nebude vyhrožovat, rovnou ho odstřelí mezi dveřmi.

Tom Ledvina se pohodlně usadil na židli a sledoval celou schůzi ohledně toho praštěného Hádova kultu, který se tak záhadně objevil, když přišli. Je pravda, že on se to od místních dozvěděl jako poslední z celé skupiny, avšak on taky, narozdíl od Abrahama Smitha, k celé Atlantis přistupoval jinak. Nezajímal se o to, co se dělo teď, ale o to, co se dělo kdysi. Vyptával se místních na výzkumy a na jejich názory. Samozřejmě poslouchal, co si všichni šeptají.
Hlavním mluvčím se opět stal doktor McKay. Odkašlal si, aby nastalo v mírně přecpané místnosti ticho. Pak nechal ztlumit světlo. Na to byl náležitě pyšný, trvalo mu dlouho, než vůbec přišel na to, že je tohoto kroku Atlantis schopná. Pak se však vrátil od své dokonalosti zpět na zem. Začal promítat antické texty, fotky a další a další soubory.
„Hádův kult je v této galaxii velmi rozšířený, vypátrání samotného Háda je však skoro nemožné - tedy podle tvrzení místních, ale předpokládám, že se to dá zvládnout při dobrém počtu lidí asi tak za týden.“ Obdařil všechny zářivým úsměvem. „Pravdou je, že se Hádes nemusí nikterak schovávat. Antikové i Wraithové jej považovali za něco odporného a zavrženíhodného, zato místní lidé jej zbožňovali.“ Napil se kávy a pokračoval. „Podle legend musíme překročit řeku Styx, kterou střeží převozník a jedině za minci nás převeze. Tohle je však na Zemi, tady je to jiné. Přes řeku prý vede menší a bohatě zdobený most, na kterém je odhalena pravda, zda nemocný může vstoupit se svým doprovodem do Hádovy říše. Zřejmě se jedná o antické zdravotnické zařízení,“ zamyslel se Rodney. Pak si sedl, trochu jej bolelo kolínko. „Obrazně, my všichni hledající se teď nacházíme na břehu řeky Styx, ale jen pár vyvolených z nás ji smí překročit.“
„Tím chcete říct, že potřebujeme někoho, kdo umírá?“ pozvedl obočí Woolsey, a když si všiml, že doktor přikývl, tak se usmál. „To nebude problém. Pokračujte.“
McKay zůstal zírat na velitele základny s otevřenou pusou. To přesně říkal i Sheppard a Lorne to nekomentoval. Co se se všemi stalo? To někoho postřelí, nebo co? Proč mu nikdo neřekne, o koho půjde? Nakonec potřásl hlavou a pokračoval: „Maximální počet lidí, kteří mohou projít, jsou čtyři, ale musí být neozbrojení. Podle mě se jedná o nějaké silové pole, ale nejsem si zcela jist.“ Zamručel, stále mu v hlavě vrtala otázka, do koho budou střílet... „Každopádně máme adresu planety, kde se nachází antická základna, která byla zařazena mezi nebezpečné a to z důvodu „zneuctění“. Podle mě je to chabá výmluva i na Antiky, že prostě přišli o jednu základnu. O Wraithech ani o něčem jiném tu není ani slovo. Podle nich se tam ukrývá někdo, koho nejmenují... Prostě mohli rovnou napsat: Tu žije Hádes,“ pokrčil rameny. „Otázkou ale je, v jakém je to místo stavu, zda tam brána stále je a zda Hádes žije...“
„Myslím, že je na čase to zjistit, problém však bude vybrat čtyři, kteří jsou ochotni riskovat,“ povzdechl si Richard. Potřebovali to místo vidět a zjistit, co a jak. „Ano, podplukovníku,“ opět si povzdechl velitel. Nemusel se jeho směrem dívat, aby věděl, že chce jít. „Beru vás na vědomí... takže, kromě podplukovníka potřebujeme ještě dva dobrovolníky.“
Následovalo dlouhé ticho, do kterého se ozval Tom Sanders: „Vím, že tu jsem spolu s doktorem Beckettem hlavním lékařem, ale rád bych šel. Pokud ten člověk je opravdu tak dobrý, jak všichni tvrdí a jak se o něm všude píše, pak by se nám mohl hodit. Možná existují záznamy, do kterých bych mohl nahlédnout...“ Chtěl jít, jeho první mise, odmítal se vzdát možnosti, že by nešel.
„Doktore, obávám se,“ začal John.
„Hele, chci jít taky, pane. Nemůžete jít jen vy, co kdyby se nemocnému přitížilo... hm?“ vybafl na něj Tom. „Navíc, prostě to no... chci... víte... je to velká možnost a...“ Tom hledal podporu u všech přísedících. Tom Ledvina sledoval svoje zápisky. Abraham Smith měl neproniknutelný výraz a zbytek se smál. Dokonce i generál Brisom měl před ústy ruku, aby zakryl úšklebek. Podrazáci!
„Dobře,“ přikývl nakonec Woolsey, „Myslím, že jsme to všichni pochopili...“ Pak se rozhlédl po místnosti a všiml si doktora McKaye, „Ach ano, doktore, vy zřejmě chcete taky jít, že? Co jste říkal při poslední poradě, když jsem vás nechtěl pustit na M2X-567... že když umřete, tak vás Zelenka nahradí?“ Pozvedl obočí. „Myslím, že opět a zase chápu, ale příště lepší výmluvu.“
„Ehm,“ odkašlal si McKay, „no... jo, díky, pane, já... vlastně by mě zajímalo, kdo bude ten čtvrtý?“
„Kapitán Petersonová.“
A přesně v tom okamžiku se všechny hlavy stočily směrem, kde seděla zelenooká žena. Ta si jen povzdechla a odložila tužku, kterou si čmárala do bloku. Přemýšlela, co by měla říct. Možná, že to ale mají dnes krásně, jenže to by asi nikoho neuspokojilo. Nakonec si povzdechla a odpověděla.

[andoriel]

To jsem ráda, že Sheppard děsí taky někoho jiného, než mě
A taky doufám, že se brzy vydají přes most.
Těším se na další část.

Sheppard rád děsí své ovečky (Škoda jen, že se nepíše trošku jinak - vznikala by tak krásná přirovnání ).
Jinak děkuju za komentář, já taky doufám, že brzy budu moci vydat další díl, už je napsán, jen to stále vázne u mě, potřebuji si to pořádně přečíst, než to pošlu dál na korekci - a pokud můžu malinko prozradit, tak další část bude velmi nadupaná dějem a hlavně nás čeká děsivé odhalení tak a místo spoileru jen napínám... dobře, jak jsem slibovala, konečně se podíváme na to, kdo nebo co Antici doopravdy byli.

Tak Mooony, tahle část se ti povedla, ale ohledně těch antiků, z tvých povídek je jasně vidět, že zas až takoví svatoušci nebyli.
Jinak jeden dotaz, ale trošku , kdy bude poslední díl Přísahej na mou smrt?
A už se těším na další část.

Děkuju moc za chválu . K Antikům... nuž, ono jde poznat, že svatoušci nebyli, ale to co jsem jim provedla... tak to asi nikdo neuhodne. Jsem si psala a psala a najednou koukám co jsem napsala výrazem typu: WTF? . No a pak mě napadlo: Ale proč ne? Stejně jsem něco podobného chtěla .

K Přísahej na mou smrt... ehm, off to moc není, ale, nu... zatím není, závěrečný díl jsem plánovala dlouhý, ale vzhledem k okolnostem (a drobné autorské krizi) si myslím, že snad nejpozději bude po vánocích, ale asi to nebude žádný román. Vím o tomhle trestu a jakmile budu mít čas, tak se na to s chutí vrhnu (stále je to ve fázi zpracování, omlouvám se, vím, že na to čekáte už dost dlouho ).

Dobré pokračovanie. Dej sa nám posúva ďalej a naozaj som zvedavý kam smeruješ s Antikami.

Takže, jelikož zítra bude velký den a já nemám žádnou vánoční povídku, tak jsem se rozhodla, že si vás usmířím pokračováním Hádova kultu.
Dnešní díl bude o něco delší a doufám, že vám odpoví na otázky, které vás určitě i dlouho trápí.
Samozřejmě děkuji za předchozí komentáře a za korekci opět vděčím DA.
Tak tedy přeji příjemné počtení, pěkné svátky a pořádnou kupu dárků

4. část: V říši mrtvých

„Ehm,“ odkašlal si McKay, „no... jo, díky, pane, já... vlastně by mě zajímalo, kdo bude ten čtvrtý?“
„Kapitán Petersonová.“
A přesně v tom okamžiku se všechny hlavy stočily směrem, kde seděla zelenooká žena. Ta si jen povzdechla a odložila tužku, kterou si čmárala do bloku. Přemýšlela, co by měla říct. Možná, že to mají ale dnes krásně, jenže to by asi nikoho neuspokojilo. Nakonec si povzdechla a odpověděla na nevyřčenou otázku: „Už hezkých pár let umírám. Ano, obešly se některé předpisy, ano, tajím to, ale není to nic, co by mě nějak omezovalo. Doktor Sanders mě operoval, ale nemoc se vrátila, tohle se může dělat do nekonečna, navíc nejsem doktor ...“ pokrčila rameny, moc o tom neví.
Tentokrát se hlavy otočily směrem k Sandersovi: „Rakovina, respektive bronchioloalveolární karcinom.“ Tohle podle něj stačilo, jenže to asi nestačilo ostatním. „Tahle se projevuje hlavně u žen a nekuřáků, navíc kapitán má genetický předpoklad. Její matka a její setra zemřely na to samé. Myslím, že pokud Háda najdeme, mohl by tenhle problém vyřešit.“
A přesně v momentu, kdy domluvil, tak se strhla velká diskuze. Všichni mluvili jeden přes druhého. Doktor McKay chtěl vědět, proč mu to Zuzana neřekla. Zástupci z IOA chtěli po Woolseym vědět, proč jí dovolil sloužit, zvláště, když musel mít přístup do její zdravotní karty a tenhle problém mu byl jistě oznámen. Prakticky se navzájem skoro neslyšeli. Každopádně o tom, kdo půjde, se již rozhodlo.

Evan Lorne seděl na balkóně a zády se opíral o rozpálenou stěnu. Sledoval oblohu bez jediného mráčku a automaticky hladil svoji ženu po vlasech. Nevnímal, že mu před chvílí usnula v klíně, celou dobu se zaměstnával myšlenkami o strachu a nejistotě. Tápal v temnotě a nemohl z ní pryč. Z přemýšlení jej vytrhlo kašlání.
„Je to horší?“ staral se, i když znal odpověď.
„Jsem v pohodě, nic to není,“ mávla rukou a opět se mu spokojeně uvelebila na nohou. „Můžeš zase pokračovat.“ Laskavě mu dovolila, aby pokračoval v předchozí činnosti.
Evan se na ni podíval a ušklíbl se. „Ne, myslím, že nastala doba střídání...“
„Ale já jsem nemocná,“ zkusila smlouvat. Přece se jen tak nevzdá klidu a nicnedělání. Hlavně, když jí v dohledné době začínala služba.
„Neříkal tu někdo před chvílí, že to nic není? A žádné výmluvy, že máš za chvíli službu,“ nafoukl se jak japonská ryba. Nespravedlnost nehodlal trpět, a navíc měla ještě hodinu času. Tohle si pěkně hlídal. Stejně to dopadlo jako před chvílí. Ona si spokojeně odpočívala a on makal. Jednou si to vybere... možná.
A co tu vlastně dělal? Původně sem přišel projednat pár hlášení, která doslova hořela, jak po nich Woolsey toužil, a místo toho se tu oba váleli. S takovou zleniví, možná pak navštíví tělocvičnu, ale jen v případě, že tam nebude Ronon. Chudák, všichni se tomu „lesnímu muži“ vyhýbali. Možná proto, že každý miloval svoje kosti v takovém stavu, v jakém se nacházely.

Druhý den od porady se shromáždil tým čtyř „dobrovolníků“ u brány a přijímal ještě poslední rozkazy od Richarda Woolseyho. K jejich překvapení jim přišli popřát hodně štěstí zástupci IOA a plukovník Carterová, která oba generály omluvila s tím, že šli s Lornem trénovat do tělocvičny. To sice přítomného kapitána moc neuklidnilo, ale v tuhle chvíli s tím nemohla nic dělat. Vyslala rychlou modlitbičku k nebi, aby až se vrátí, tak našla Lorna v jednom kuse.
Prošli kruhem předků a rozhlédli se. Neozbrojení a lehce napadnutelní se objevili na planetě, kde právě začala zima. Těžko říci. Možná se jednalo o nějaký kus bláznivého cyklu, kterým si čas od času nějaká ta planeta prošla. Mrzlo a vznášela se zde mlha. Trávu pokryla jinovatka, stejně jako vše okolo, a stromy na sobě neměly ani kousek listu. Některé keře však nesly rudé drobné plody. Návštěvníci si přitáhli bundy blíže k tělu. Nevěřícně se rozhlíželi kolem. Když před hodinou vysílali sondu, tak tu podle všeho ležel jen prach, písek a seschlé stromy. Neskutečné.
John Sheppard se sehnul a utrhl nějaký květ, který na jeho dlani pomalu rozmrzal. „Jako by to tu během hodiny všechno vyrostlo a pak přišel mráz a zničil to,“ zamručel a prohlížel si květ. Podal jej kapitánovi a pousmál se. Ta mu úsměv vrátila a pečlivě si květ prohlížela. Zřejmě byla Johnova teorie víceméně pravdivá.
„Vítejte v pekle,“ zahučel McKay a vytáhl odněkud čepici. „Podle záznamů má být základna vzdálená zhruba tři míle severně...“ Zarazil se, když si všiml, že vykročil sám.
„Nechceš nám vysvětlit,“ začal jemně Tom Sanders, i když podle drkotání zubů se přemáhal, „proč jsi nám neřekl, že si taky máme vzít čepici?“
„Hmm...“ na víc se Rodney nezmohl. Dospěl k názoru, že ty rukavice raději nechá schované.

Cesta se obešla bez jakýchkoliv komplikací. Tedy pokud se nepočítalo hnaní skuhrajícího vědce přede všemi, aby se hodně unavil a zahřál, za nějakou zvlášť velkou komplikaci. McKayovi to zrovna dvakrát příjemné nebylo, ale poté, co byl oloupen o čepici a i dobře ukryté rukavice, tak raději hlasitě skuhral, ale držel krok.
Tři míle zmrzlou krajinou, kde se neustále ochlazovalo a kde čím déle šli, tím více vál ledový vítr, je doslova vysávaly. Nejhorším ze všeho se stal sníh, který se v drobných vločkách snášel z nebe. Johna Shepparda to dovedlo do ještě větší rozmrzelosti, stejně jako McKaye. Jediný, kdo si to celé užíval, byl Tom Sanders. Neustále se rozhlížel a zastavoval se nad každou blbostí, jako malé dítě. Kapitán s podplukovníkem jej v tom podporovali, chápali, že si chtěl užít svou první misi.
Když se z oblohy začal sypat sníh, tak se na dlouhou dobu zastavili. Tom nějakou dobu bez hnutí stál a sledoval oblohu. Po chvíli jej napodobil i zbytek. Sníh bylo něco, co na Atlantis nikdy nezažili a chybělo jim to.
Po třech mílích došli ke kamennému mostu, který se klenul nad rozbouřenou řekou. Šumění signalizovalo, že si rozhodně nepřejí zkoušet hledat jinou cestu, než tu, co je čekala. To znamenalo jedno. Na mostě je čeká první zkouška. Pokud jí projdou, mají napůl vyhráno. Nikdo netušil, co je čeká. Mýty a povídačky nikdy neznamenaly pravdu. Každý se v duchu odhodlával udělat první krok.
Jako první na most vkročil Tom. Se zavřenýma očima po něm pomalu přecházel. Cítil, jak mu srdce splašeně buší. Bál se, přesto byl však odhodlán jít dál. Touha po vědění jej táhla. Možná... možná na druhé straně bylo něco, co dokáže pomoci jeho sestře. Raději zemře, než aby to nikdy nezjistil. S podobnými myšlenkami prošel půlku mostu, než ucítil, jak jej něco zadrželo. Možná se jednalo o nějaký druh bariéry, netušil. Každopádně stál na místě neschopen pohybu. Zoufale se otočil a pohlédl na zbytek, který jej následoval. Viděl, jak přes ně přešla nějaká vlna, spíše by to přirovnal silovému poli na vězeňských celách. Poté, co podivná „vlna“ přešla i přes kapitána, tak Tom cítil, že ho něco pustilo a on může pokračovat v cestě. Zřejmě na místních mýtech byla přece jen špetka pravdy.

Hádovo sídlo, kdysi výzkumná antická základna, se rozprostíralo na druhé straně mostu. Celý komplex vypadal zašle a opuštěně, přesto podle všeho stále fungoval. Po stranách rozpraskané staré antické slitiny se plazily květiny podobné pozemskému břečťanu. Velká barevně vykládaná okna vypadala pochmurně, stejně jako vše před nimi. Chlad i mlha celé okolí spíše zabíjelo. Sníh zakryl veškerou vegetaci, která přežila.
John cítil, jako by jej něco zlomilo. Ano, chtěl se dozvědět informace o tom, co se dělo, proč byl Hádes vyhnán, chtěl nové technologie... ale celkově si uvědomoval i to, že zřejmě přijde o svého druhého zástupce. Pohledem skoul k ženě, která stála po jeho pravé ruce. Na tváři se jí usadil naprosto nečitelný výraz.
„Hlavu vzhůru, kapitáne, třeba...“ V tuhle chvíli však přišlo do jeho zorného pole něco, co nečekal. „Kruci, co je zas tohle?!“ zavrčel na vyděšeného vědce, který se za něj snažil schovat a bedlivě pozoroval psa s třemi hlavami, jak leží u vchodu do budovy a tiše oddechuje, tedy jedna z hlav. Druhá na ně tlumeně vrčela a třetí právě zívala. Odhalila tak velké tesáky, které donutily člověka se zamyslet nad svým dalším krokem.
„Hologram, nazdar pejsku,“ zahučel Sanders a šel podrbat psa v jeho kožichu. „Objevil se tam před chvílí, že chlupáči?“ usmíval se šťastně doktor a drbal psa v jeho holografické srsti a ten na něj na oplátku slintal. Vypadalo to, že doktor nikdy nezískal pud sebezáchovy. No nevadí, jednou ho získá, otázkou však zůstává, jestli už nebude pozdě.
„Je takový vždy?“ knikl překvapeně McKay. Za celou tu dobu, co byl Sanders na Atlantis, tak se s hlavním vědcem do kontaktu moc často nedostal.
Zuzana Petersonová se zamyslela a pak přikývla. Co si Toma pamatovala, tak se takhle choval ke každému psu, kterého potkal a oni jej milovali. Bylo mu jedno, jestli je to bojové plemeno vrčící na každého a nebo malý podvraťák, on mezi nimi neviděl rozdíl. Kdo ví, co se v doktorové pokřivené mysli odehrávalo. Pravděpodobně je všechny viděl jako velké plyšáky.
Kapitán bez povšimnutí prošla kolem mazlící se dvojice a zamířila do základny. Za chvíli ji následoval i zbytek. Po jejich příchodu se celá místnost rozsvítila, jako by je vítala, ale ve skutečnosti základna vítala někoho jiného, někoho, kdo se právě v jejím nitru probudil...

Atlanťané se zahleděli ke dveřím naproti vstupu. Rýsovala se v nich postava a když neznámý vystoupil na světlo a oni mohli spatřit jeho celou postavu, tak se zarazili. Před nimi stál muž maximálně padesát let starý, s dobrou figurou, tedy podle toho, co mohli vidět pod jeho šaty podobného stylu, jaké nosili lidé ve starověkém Řecku, a mohutnými rameny. Vlasy měl černé, lehce protkané stříbrem a krátké vousy mu zakrývaly krk. Zářivě modré oči si neznámé pozorně a obezřetně prohlížely.
„Odkud přicházíte?“ položil jim zdvořilou otázku neznámý. Hlas měl hluboký a klidný, možná i přátelský.
John Sheppard polknul a pak si povzdechl, nemělo cenu lhát. „Přicházíme z Atlantis...“ Vyděsila jej mužova reakce, stejně jako reakce základny. Světla pohasla a ozvalo se podivné vrčení, neznámý zrudl a chystal se něco říct, jenže jej John předběhl. „Pocházíme ze Země a někteří z nás jsou možná potomky těch, kteří vás donutili žít tady, ale prosím... nic o nich nevíme.“
Na to hned navázal Tom Sanders: „Jste lékař, tedy někdo, kdo zachraňuje životy...“ Tu však byl doktor přerušen zavrčením.
Neznámý se šel posadit do kamenného trůnu ve středu místnosti. Působil velmi zvláštním dojmem a když zavřel oči, vypadal, že naslouchá něčemu neviditelnému. Příchozí měli pocit, že slyší tichý šepot, avšak mohlo jít jen o slabý vítr. Pak se neznámý narovnal. „Jsem Hádes,“ prohlásil a majestátně se postavil. Doopravdy vypadal jako někdo z řeckých mýtů. „A má povinnost, které jsem se zapřísáhl, mi brání vás vyhnat, i když bych si to z hlouby duše přál.“ Prohlédl si každého a jeho pohled padl na Zuzanu. Rukou ji vybídl, aby jej následovala. „Je čas plnit závazky,“ zašeptal, přesto jej všichni slyšeli.
Ostatní zůstali sami v pochmurné místnosti. Cítili podivnou tíseň. John si povzdechl a pomyslel si, že když už něco, alespoň bude kapitán v pořádku... tedy v to doufal.

„Počkejte,“ houkla kapitán a doběhla Háda. „Já... je mi to líto...“ šeptla. Slyšeli o něm dost, aby věděla, jaký musel být.
„Proč? Vybral jsem si to a zasloužil, víte, paní,“ pokynul jí do jedné místnosti. Poslušně si sama lehla na vyšetřovací stůl, podobných měli na Atlantis dost. „Jaká je? Atlantis?“ vydechl po chvíli ticha, zatímco nechával přístroje, aby kontrolovaly stav pacientky.
„Nádherná a dostane se vám pod kůži, někdy mám dokonce pocit, jako bych cítila její pocity... ale to je hloupost,“ uchechtla se. „Asi mi to leze na mozek...“
Hádes se ušklíbl. „Pochybuji, Atlantis doopravdy cítí vaše pocity,“ zazubil se. „K tomu ale později, teď chvíli ticho prosím,“ zamračil se a sledoval výsledky. Čím déle se jimi probíral, tím více se mračil. Pak si však povzdechl a vstal. „Není to nic, co bych neviděl. Jedná se o běžnou nemoc Antiků. Kdysi na ni tahle rasa docela obstojně vymírala, podle výsledků vaši léčitelé zasáhli, ale fyzická nemoc se vrátila,“ zamračil se. „Přesto s ní, jak vidím, bojujete, to je dobře,“ zapnul nevědomky mód ošetřovatel. „Podívejte se, nemám rád Antiky, jsou namyšlení, jako to město samo, ale pomůžu vám. Ne proto, že bych si myslel, že jste jiní, ale proto, že si zasloužíte žít. Každý má právo na život, ať už je to kdokoliv.“ Všiml si Zuzanina pohledu. „Ano, i Wraithové,“ přikývl. „Pomáhám lidem bez rozdílů, pokud přijdou. Teď však vás musím uspat, jak se probudíte, vaši přátelé zde budou.“ Tichými kroky zvláštní, že se zde neozývaly, jako by je stěny pohltily přešel na druhou stranu menší místnosti a chystal se zapnout nějaký přístroj.
„Počkejte,“ zastavila ho Petersonová, „budete tu taky? Rádi bychom si s vámi promluvili. Potřebujeme odpovědi na otázky...“
„Věřte mi, slečno, že je tu jedna věc, která zajímá i mě a já vám odpovím, když vy odpovíte mně.“ S tímto se usmál a uspal ji.

Kapitán Petersonová se probudila a chtěla si sednout, jenže při každém nádechu ji neskutečně pálilo na plicích a připadala si vyčerpaně. Cítila, jak jí někdo pomohl do sedu a dal jí napít, pak ji opět položil. Do těla jí proudilo příjemné teplo.
„Jak je ti?“ ozvalo se vedle ní. Když tam natočila hlavu, všimla si, že u její „postele“ stojí McKay a starostlivě si ji prohlíží. Kývla, že je v pohodě. Očima se rozhlédla a hledala Shepparda. Ten seděl bokem a prohlížel si celou místnost. Tom Sanders obtěžoval Háda s nekonečnými otázkami a jeho hluboký hlas celá místnost odrážela do podivného bručení, nerozuměla mu. Pak si uvědomila, že se jí Rodney na něco ptal. Chtěla odpovědět, ale z úst jí vyšlo jen podivné zachrčení. Tohle nesignalizovalo nic dobrého.
Hádes sebou cuknul, jakmile místnost naplnil zvuk pokusu kapitána o mluvení. Zamračil se a nabral do kamenného poháru nějakou kapalinu.
„Probudila jste se moc brzo,“ zahučel a pomohl jí do sedu. „Vypijte to až do dna, nebude to nejpříjemnější, ale vaše hlasivky to uvítají. Dýchání vás bude ještě nějakou dobu bolet, ale bude lepší, když se budete zhluboka nadechovat.“ Názorně jí předvedl, jak to myslí. „Podle všeho se zákrok zdařil a nemoc by se už neměla vrátit. U tohoto typu to však není jisté, navíc vám se již jednou vrátila.“ Celou dobu, co s kapitánem mluvil, se mu na čele prohlubovala vráska. Mračil se, něco mu zřejmě dělalo starosti. „I když si myslím, že vám se vyhne...“ Přešel tichým krokem k nějakému přístroji a natočil směrem k návštěvníkům jeden z antických monitorů. „Zajímalo by mě, jak jste ksakru přišla k tomuto?!“
Tom Sanders hleděl na krevní obraz Zuzany Petersonové a mračil se. Tohle znal, neviděl to poprvé. Dokonce to s Carsonem několik měsíců studovali, ale na to, co znamenají ty cizorodé částice mezi krvinkami, na to nikdy nepřišli a asi nepřijdou. Jediné, co věděli, bylo, že si to tělo dokázalo někde samo produkovat, protože se neustále objevovaly a množily. Pro všechny to znamenalo jednu velkou záhadu.
„Upřímně nevím,“ začala nejistě kapitán. „Na jedné chodbě, kterou jsem procházela, mě sejmul nějaký antický přístroj, který okamžitě zkratoval.“ Zamračila se na Háda. Došlo jí, že o tom musí něco vědět, ale pochopila z jeho pohledu, že musí říct pravdu. „Jste Antik, takže vám nebude cizí, když řeknu, že to nebylo na Atlantis v tomhle čase ani v téhle realitě.“
Muž, kterému patřilo tohle vysvětlení, našpulil rty a chvíli si ženu prohlížel. Vypadalo to, že se schylovalo k něčemu velmi špatnému. Pak si povzdechl a uvolnil se. „Už jsem si myslel, že to ti idioti nechali v provozu na nějaké chodbě.“ Zazubil se na ostatní, kteří si evidentně oddechli. Nikdo se zabíjet nebude... zatím. „To, že to nechali v jiné realitě, to se nedivím. Někdy se jinde dějí velmi zvláštní věci. Každopádně tenhle projekt byl zastaven už v počátku... ale no ták, vím o co jde, netvařte se, že vám něco přelítlo přes nos!“
Děsil je, vážně ano, zvlášť když se najednou choval jako starý dobrý kamarád. A on si to užíval. Kývl na doktora Sanderse a dovolil mu, aby se s ním šel podívat do jeho osobní databáze, kterou z Atlantis odnesl. „Jedná se o velmi specifický projekt s vysokou úmrtností. Testovali jsme to na několika Anticích, ale i když se ony „cizorodé částice“ uchytily, do dne byl zkoumaný subjekt mrtvý. Nakonec jsme od toho upustili, protože specifika, která byla pro daný projekt velmi důležitá se u nikoho nenašla. Muž či žena museli mít naprosto specifický genový kód, určitou sílu antického genu... zkrátka toho bylo hodně. Podle všeho tomu vy odpovídáte...“ zamračil se. „Nevěděl jsem, že na vyvinutí lepšího Antika je potřeba vzít naprosto průměrného člověka a pak mu akorát zkusit naočkovat tohle.“ Podrbal se na hlavě. Všem v místnosti připomínal doktora McKaye, který přišel na stopu něčeho velkého. „Váš antický gen je velmi slabý, sice zesílený, díky těm částicím, ale předtím musel být na úrovni toho, abyste si mohla vůbec otevřít dveře...“
„Já antický gen nikdy neměla,“ přiznala se kapitán. „Byl mi dodán až na Atlantis a uchytil se. S Antiky mám společného asi tolik jako moucha s rybou.“
„Aha...pak... pak celý projekt byl na nic a jsem rád, že jsem na něm nepracoval... škoda jen, že se vážně povedlo jen u někoho, kdo je moucha...tedy člověk, chápete, že?“ Když všichni přikývli, tak si oddechl. On raději bude ryba, než otravná moucha. „Jak se to zatím projevilo?“
„Před zhruba dvěma lety se pokazil přístroj na výrobu dronů. Záření, které tuhle závadu doprovázelo, zabilo několik lidí v bezprostřední blízkosti a v okolí několik chodeb. Zbytek musel uprchnout a žít týden mimo Atlantis, dokud ona „radiace“ nepominula. Já byla v bezprostřední blízkosti.“ Nerada na tohle celé vzpomínala.
„Jedna z příčin, zvýšená imunita, ale takhle by se to chovat nemělo. Zřejmě se to v průběhu let pokazilo a navíc to s vámi mohlo reagovat úplně jinak, než jsme chtěli. Ještě nikdo se neshodoval se základními parametry. Jen... překvapilo mě to, když jsem to uviděl, stejně jako mě překvapilo, že všichni máte antický gen, ale všichni, kromě tamtoho pána,“ ukázal na podplukovníka Shepparda, „uměle vytvořený. Víte, zařízení na to reagují a rozpoznávají tento malý problém. Pro ně jste něco jako rasa z druhé ruky, prostě podřadnější a některá zařízení, třeba základny a města raději přijímají nařízení od těch „čistých“.“
„To zní pěkně rasově,“ houkl John.
„Antici byli velcí bojovníci za rasovou čistotu. Mimo jiné byli nechutní parchanti,“ pokrčil rameny Hádes. „Proč by rasově nepronásledovali ostatní? Sami Wraithové jsou povětšinou Antici s tím špatným druhem genu...“ Když si všiml jejich překvapeného pohledu, tak si povzdechl. „Na začátku se Antici rodili s dvěma druhy genů, jeden nadřazenější, znamenal větší moc a lepší přizpůsobení technice, a jeden podřadnější...“
„Něco jako barva očí, jedna je nadřazenější, než ostatní,“ přiblížil rychle Tom. Podle přikývnutí Antika se trefil.
„Ano, a vy jste stvořili ještě třetí... podle rasové teorie ten nejpodřadnější.“
„Říkal jste, že Antici s tím horším genem,“ tady se Sheppard oklepal, „byli převážně Wraithové, jak to myslíte?“ Doufal, že je nevyhodí, protože to slíbil. Uzdravení Petersonové a pak vypadnou. Zřejmě změnil názor a rozhodl se jim zničit iluzi o všem, co znali.
„Kdysi dávno žila v Pegasu rasa mocnější než my a Radu dvanácti nenapadlo nic lepšího, než s ní rozpoutat válku. Po několika stech letech zjistili jednu věc - prohrávali. Napadla je spásná myšlenka, stvoří Wraitha. Samozřejmě kromě lidí na to použili i podřadné Antiky, aby si zajistili, že Wraithové budou bojovat po jejich boku.“ Sedl si a hodil nohy v kožených botách na stůl. Spokojeně se rozvalil na tvrdé židli. „Válku jsme vyhráli, ale za takovou cenu, která později nevyhnutelně vedla k našemu zániku. Wraithové z války vyšli nejhůře. Doslova se pro vítězství obětovali a my je to nechali udělat... pak se samozřejmě otočili proti nám a my měli na krku další válku.“
„Takže jste si za to mohli sami?“ snažil se stále pochopit John. Možná začal chápat, odkud tyhle geny lidé dostali.
Tom vzhlédl od lékařské databáze a oči mu štěstím jen zářily. „Zřejmě měla Rada dvanácti moc testosteronu, ale to nebylo nic, co by se nedalo tenkrát napravit... nebo to byl problém?“
„Byl a... vlastně proto tu jsem a žiju. Jsem občas docela vznětlivý,“ zasmál se, „trošku hodně. V afektu jsem zabil nejhlavnějšího z Rady. Bylo tam toho dost, proč jsem musel odejít. Byl jsem mladý a hloupý.“ Pokrčil rameny a když si všiml jejich pohledů, tak si povzdechl. Měl dobrou náladu a tolik let si s nikým pořádně nepopovídal! „Přivedl jsem jeho dceru do jiného stavu,“ světla v místnosti na chvíli potemněla, jako by se základna zlobila, „což se mu nelíbilo. Nesouhlasil jsem s opatřením, jaké hodlal pro svou dceru udělat, stejně jako jsem nesouhlasil s výstavbou Atlantis... bohužel když jsem ho zabil, tak jsem zjistil, že pro mou milovanou je už pozdě. Ukradl jsem ZPM a další věci a prchnul, dokud se nepřišlo na to, co jsem udělal... věděl jsem, že odcházím do vyhnanství, ale zabil bych ho klidně znova!“ Vřelo to v něm. Zasloužil si tu smrt do poslední kapky krve. Zničil tolik životů a říkal tomu lepší život pro všechny. Měl je tenkrát zabít všechny.
„Nevěděl jsem, že někdo dělal něco takového,“ zamručel McKay. Zlobilo jej, že se žvaní o blbostech místo toho, aby přešli k lepším věcem.
„Ono, jednu věc si ujasníme. Doktore, co je podle vás nejspolehlivější počítač, který dokáže ovládat celou tuhle základnu po tisíce let bez jediné chybičky?“
„Myslím,“ začal McKay, „že sestrojení takového počítače by...“
Hádes jej zarazil. „Nebojte se jít dál, zkuste svou mysl rozšířit až na Atlantis. CO je schopno řídit Atlantis?“
Na Rodneyho tváři se postupně objevoval vyděšený a rozhořčený výraz. „To neudělali!“ Tohle ne, něco tak nehumánního a nechutného nemohla tahle rasa nikdy udělat!
„Zabili je... aby mohla stát tahle základna, Atlantis... museli zemřít lidé. Jejich duše uvěznili ve městech a donutili je sloužit. A aby mohly tyhle základny fungovat, potřebují život, lidi a jejich emoce. Každou bolest, radost, lásku... vše pohltí a živí se z toho. ZPM je jen dílčí program. Bez lidí není město, bez města není život. První, co se jim povedlo postavit, byla Atlantis. Pamatuji si ten den, stejně jako si pamatuji Atlantis. Byla to nádherná žena, namyšlená a hrdá s jedinou chybou. Bála se smrti a jediné východisko bylo, že obětuje svou duši pro jiné. Upřímně jsem doufal, že se to vše pokazí...“
„Jenže ono to fungovalo,“ vydechl vyděšeně McKay. „Kolik takových měst...“
„Tisíce, doktore, tisíce jich bylo roztroušeno po galaxiích, stejně jako základen. Zemřelo tisíce Antiků ve víře, že si tím získají věčný život.“ Povzdechl si a jemně pohladil stůl. Pak vstal a došel si pro nějaký pohár, ze kterého se napil. Nastalo dlouhé ticho, kdy všichni uvažovali o tom, co slyšeli.
„A co vaše milá?“ narušila ticho po chvíli Petersonová. Hlas měla položený o tón výše. Zřejmě jí spravil i hlasivky, ale přesto se jednalo o nezvyk.
„Nikdy jsem ji neopustil,“ zašeptal a rozhlédl se po okolních zdech.
Zuzana zavřela oči a cítila, jak jí srdce jeden úder vynechalo. Tohle muselo být bolestivější, než si dovedl kdokoliv představit. Jeho slova měla podobný účinek na všechny. Zapomněli na nějaké ZPM nebo cokoliv dalšího. Dostali informace, po kterých běhal mráz po zádech a jediné, co si přáli, bylo, aby to už skončilo.
„Nikdy se nepovznese, je uvězněná mezi životem a smrtí na jednom místě, na věky věků, její vědomosti a vše... já žiji díky ní a ještě nějakou dobu budu, ale jednoho dne, až odejdu, tu zůstane sama...“ povzdechl si. Smířil se s tím před mnoha a mnoha lety. Jedno ale bylo jisté, on tohle místo miloval. „Ještě než půjdete, byste měli vědět jednu věc... a i když se vám nebude líbit, stejně tu musíte zůstat. Venku právě svítí slunce a spaluje tuhle zem na prach. Jeden z šílených cyklů téhle planety, který se během let urychlil. Takže vám nezbývá nic jiného, než poslouchat vyprávění unaveného starce.“ Ušklíbl se. Jistě, kapitán se probudila moc brzo a oni za to zaplatí tím, že si poslechnou pravdu. „Těsně po tom, co jsme stvořili prvního Wraitha, tak jsme se rozhodli, že bude lepší, když budeme žít odděleně. Problém však byl, že nebylo moc možností se domlouvat na strategii a tak jsme zvolili jednu planetu jako jednací sál. Scházeli jsme se tam každý týden, ale po válce jsme uznali za vhodné, že bude lepší protáhnout čekací dobu na jednou za pětadvacet let. Od té doby se každých dvacet pět let odebere hlavní wraithská královna s určitým doprovodem a Rada dvanácti do té místnosti a projednávají tam uplynulá léta, svoje křivdy, dělí se o nové poznatky... někdy si tam i domlouvali, co v nadcházející bitvě musí udělat... byla to praštěná léta,“ zamručel a rozhodl se jít zkontrolovat kapitána. Blížil se čas jejich odchodu a on chtěl mít jistotu, že je v pořádku. „Po tom, co moje rasa odešla do jiné galaxie, přešla tahle povinnost na mě. Nikdy jsem nevynechal, stejně jako Wraithové. Je to jejich povinnost, stejně jako moje a teď i vaše.“ Pohlédl na ně. „Vždy, dokud někdo bude obývat Atlantis, ať už je to kdokoliv, musí se zástupce té rasy setkat s ostatními...“
„Ale proč?“ houkl Sheppard. Tohle se mu nelíbilo. Sice je fajn, že Petersonová žila, ale tohle se mu zdálo trošku moc.
„Smlouva, kterou ustanovili vaši předci a vy, zvláště vy, Johne Shepparde, jste jí vázán...“ ušklíbl se, „navíc mě to už po těch letech nebaví a na další schůzi, která se uskuteční ode dneška za půl roku, bude určitě potřeba i vás. Slyšel jsem, že u Wraithů došlo k nepokojům, které začaly od nehody na... Arsosu?“ pozvedl obočí a naprosto šťastně sledoval, jak jim doslova zkameněly obličeje. Trefil to. Navíc - kdo jiný by to udělal?
Koutkem oka si všiml, že jeden z monitorů bliká. „Je čas jít,“ vytáhl kapitána na nohy. „Věřím, že jste sem přišli pro víc, než jen odpovědi na pár otázek, jednu povinnost a záchranu kapitána. Ale víc vám neposkytnu,“ řekl rozhodně a pomalu je hnal ven. „A vy sem už nikdy více nepřijdete...“ S těmito slovy je nechal breptající a protestující odejít. Tušil, že je neviděl naposledy, ale s jejich slovy a přítomností se mu vracely vzpomínky, které vytěsnil. Už nebyl Fotein, nebyl Antik... byl vládce malé základny, kterou lidé léta vyhledávali kvůli nevyléčitelným nemocem. A teď byl čas jít do stáze...

Zuzana vyšla z Hádova sídla a zahleděla se na dokonale modrou oblohu. Pak zavřela oči a zhluboka se nadechla. Když vydechla, tak se usmála. Slyšela, že se vedle ní někdo zastavil a dal jí ruku na rameno. Otevřela oči a k jejímu překvapení vedle ní stál John Sheppard.
„Tohle je velmi znepokojivé, nikdy bych nevěřil, že Atlantis...“ vydechl a pak se zarazil. Obdařil ženu úsměvem.
„Víte, pane,“ snažila se omluvit, ale když mávl rukou, tak zmlkla.
„Já vím, momentálně je vám to jedno,“ zazubil se. Plácnutím po zádech Zuzanu donutil se pohnout. „Co uděláte, až se vrátíte?“ staral se. Měl z toho lepší pocit, informace, které měli, se rozhodně mohly hodit.
„Dám si koupel,“ zapřemýšlela, „a nacpu se...“
„Sama?“
Kapitán pozvedla jedno obočí, „Ale! Hlásíte se... pane?“
John se zastavil a kuckl: „Co? Ne!“ vydechl. „Lorne by mě zbil...“ Když viděl, že se rozesmála, tak se přidal. Jistě, on měl Ronona, byl nezničitelný!

Ale až takoví parchanti byli Antici? No tohle by mě nikdy nenapadlo. O Atlantis a jejích duších jsme už věděli, ale že by to takhle bylo u každé základny?
Sečteno, podtrženo, velmi překvapující díl, plný dějových zvratů.
Jinak přeji všem Veselé Vánoce a šťastný Nový rok!

Pekné, morbídne, poučné a aj šťastné.
Skoro ako Vianoce v práci.
Tak aj ja Ti prajem: Šťastné a veselé prežitie týchto sviatkov, ako aj veľa darčekov, zdravia a pohody.
a

Děkuju za komentáře jako vždy velmi potěšili

BB20:

Toto je spoiler!!!:

No, byli , nějak jsem se moc rozepsala a upřímně jsem tohle úplně nechtěla, ale třeba to bylo jinak. Sice je do výpověď jednoho Antika, ale to nemusí znamenat úplně vždy pravdu . Takže zatím bych zůstala u toho, že Antici byli mrchy a ano, na každou větší základnu a město ovládá jakoby jedna "duše". Hold početný národ

Jinak teď zase pro všechny, přeji všem úspěšné vykročení do nového roku a krásného Silvestra nepřežeňte to s alkoholem (ti nad osmnáct, ty pod, tohle ignorují, protože nepijí ). Nepřecpěte se chlebíčků a brambůrek .
Protože na Silvestra budu tam, kde lišky dávají dobrou noc, tak sem přidávám další (a zároveň poslední) díl, který (doufám) se bude všem líbit a tím pádem zakončuji celou povídku s názvem Hádův kult.
Za korekci opět děkuji tajemnému DA a vám všem opět příjemné počtení .

5. část: Konečné rozhodnutí

Stáli opět na Atlantis, akorát tentokrát cítili něco jiného. Cizího. Možná strach, ne jejich, ale Atlantis. Věděla, že oni vědí a bála se, co udělají, stejně jako oni měli strach z toho, co dokáže. Nebylo nic jednoduššího, než zastavit ventilaci v nějaké místnosti a čekat.
John Sheppard si odkašlal a pohlédl na zbytek. Čekali, že se něco uvolní a zabije je. Nakonec se odhodlal a šel vyřídit novinky velícímu, stejně jako zbytku. Všem dal po zbytek dne volno. Tom Sanders donutil kapitána Petersonovou, aby s ním šla ještě na ošetřovnu a doktor McKay? Ten se naštvaně odebral do svého pokoje, kde se rozhodl řešit něco velmi důležitého, jako například: Jakou náplň má ta kobliha?

„Jak moc je to zlé?“ staral se Richard Woolsey a sledoval svého zástupce.
„Ani moc ne, s Atlantis nic nenaděláme, lidé se to stejně jedou dozvědí. A co udělá tohle město, to je ve hvězdách. Jen jsem překvapen celkovým postojem Antiků,“ podrbal se na zátylku. „Víte, vždycky jsme si o nich mysleli, že jsou slušní, sem tam se jim něco nepovede a oni místo toho...“
„Byli hovada?“ zkusil to doplnit generál O´Neill. „Daniel by z toho asi neskákal radostí po stropě.“
„A kdo ano, pane?“ nechala se slyšet Carterová. „Jsou to naši předci. Komu by udělalo radost, že jeho prapraprapra... několik pra... babička byla něco jako Hitler za druhé světové války a válčila se vším, co mělo nohy?“
Generál Brisom se nedůvěřivě zamračil. „Tak zlé to být nemohlo. Nebo ano?“
„To nevíme,“ zakročil rychle John, „nežili jsme v té době, ale každopádně výpověď jednoho nemusí znamenat úplnou pravdu.“
„To rozhodně ne,“ přikývl Richard, „ale rozhodně bych se tímto řídil, nerad bych byl překvapený něčím, o čem jsme věděli, ale ignorovali jsme to. Takže, podplukovníku, prosím, sbalte se a zítra v devět hodin se potkáme u brány. Prosil bych, abyste si vzal slavnostní uniformu a připravil se. Hlášení pokud možno napište ještě dnes a předejte ho kapitánu Petersonové.“ Rozdal rychlé rozkazy a vstal. Tím naznačil, že porada skončila.
„Pane,“ zastavil jej ještě John. „Nevíte, kde je Lorne? Potřebuji s ním projednat nějaké věci a myslel jsem, že bude u brány...“ Zarazil se a zamračil, když se kolem něj rozezněl špatně tlumený smích.
„Major Lorne je momentálně indisponován,“ začal jemně Woolsey. „Zatrénoval si z Rononem a vyvázl s modřinou na čelisti a velkou podlitinou na žebrech. Pravděpodobně bude u sebe nebo u kapitána v pokoji.“
„A kňučet...“ zabručel Brisom, „co jé?“ vydechl, když na něj všichni koukali. „On bude obskakován a hýčkán... pokud to neudělal, pak je to pěkný blb.“

Zuzana se konečně dostala do svého pokoje. Unaveně ze sebe shazovala uniformu a oblečení. Když už chtěla shodil poslední kousky, tak se zarazila. Někdo tu byl? Rychle se otočila k posteli a zamračila se.
„Nemáš svoji postel?!“ zavrčela na nezvaného návštěvníka a zaplula do koupelny.
Evan Lorne se za ní chvíli koukal a pak se víc zahrabal do dek. Bolelo jej snad všechno. Nechápal, proč se nechal takhle vyprovokovat. Jenže zpochybňování jeho mužnosti, to bylo něco jiného. Musel se bránit. I když toho Ronona mohl vynechat. On si to s ní vyřídí, jakmile vyjde ven.
Čekal dlouho, skoro usnul, ale když vyšla ven v županu a koukla na něj, tak se rozesmála. „S kým ses popral?“ starala se. Všimla si krásné modřiny, která se už vybarvila.
„S Rononem,“ kuňkl a nahodil jeden ze svých štěněčích pohledů. K jeho překvapení zabral.
„Ty má chudinko,“ vyknikla okamžitě kapitán a šla ho utěšovat.

Na konečné rozhodnutí čekala netrpělivě celá Atlantis. Lehké podráždění a neshody se stávaly častějšími a nejistota se šířila všude. Nikdo nemluvil o ničem jiném. Major Lorne měl co dělat, aby celou situaci utišil. Snažil se, opravdu ano, ale o relativní klid se postarala až kapitán Petersonová, která udělala veřejné prohlášení, o kterém samozřejmě Lorne neměl ani tušení. Prakticky všechny vybídla, aby se uklidnili, že s rozhodnutím nikdo nic neudělá a pokud má někdo nějaký problém, ať to řeší s ní... a od té doby byl klid. Jenže napětí se nevytratilo, spíše narůstalo, a celkově to vedlo ke skleslé náladě všech.
V tuhle dobu někteří uvítali optimistickou povahu Lorna a jiných, kteří nejsklíčenější utěšovali a skálopevně věřili, že výsledky přejdou jen v jejich prospěch. Nijak jinak to dopadnout nemohlo. Ve skutečnosti nejčastěji propadal depresím major Lorne, který mohl nejvíce ztratit. Pokud se Atlantis nestane kolonií, dost lidí odejde a pokud nebude schválena ona jedna malá záležitost, pak on nebo Zuzana taktéž odejdou. Poslední, co v téhle době všichni potřebovali, je snížení stavů. Dělal si starosti se vším, trápil se už jen/i u přídělů jídla a všeho. Nechápal, jak tohle dokáže Woolsey zvládat. Sám chodil spát pod přísným dohledem kapitána v jednu ráno, ale vstával tajně v pět, aby stihl udělat vše, co potřeboval. Co však nevěděl, bylo, že kupa dalších dělá to samé.
Doktor Sanders s Beckettem rozdali za celý čekací týden tolik stimulantů, kolik nerozdali za celý rok. Nejčastějším zákazníkem se stalo zastupující vedení. Jen čekali, kdy dojde ke kolapsu celkového organismu u půlky základny. Nakonec dokonce i uzavírali sázky. Škoda jen, že týden utekl rychleji, než si mysleli.

Richard Woolsey se s podplukovníkem vrátili ve večerních hodinách, přesto však měli pocit, že došli někdy do doby kolem polední. Před bránou pobíhalo tolik lidí a dokonce se i v zasedací místnosti svítilo. Podle všeho se tam projednávaly nějaké mise a nebo major s kapitánem řešili měsíční rozpisy a jejich úpravy.
„Řeknete jim to vy?“ staral se John. „Nebo jim tu děsivou novinku mám oznámit já?“
Richard se pousmál. „Pokud se jedná o majora a kapitána, tak vám to přenechám. Myslím, že z toho máte zvrácené potěšení... Já jdu probudit zbytek základny a udělat celkové prohlášení.“ Chtěl to mít z krku. Za celý ten týden netoužil po ničem více, než po své posteli. Protáhl se a pak se jal své povinnosti. Oznámil celému spícímu i nespícímu městu, že Atlantis je od dnešního dne kolonií Spojených států amerických. poté se konečně odebral do svého pokoje a spokojeně pozoroval všechny okolo, kteří se dělili o svou radost...

John Sheppard došel k dvojici, která podle něj měla projednávat něco důležitého. Jenže v tuhle chvíli oba tvrdě spali. Hlavy měli podložené papíry, které se válely všude kolem a oni tiše oddechovali. Bylo mu až skoro líto je budit, ale... čert to vem! Jasně, že je musel vzbudit! Pak s mírným úšklebkem a škodolibou radostí sledoval, jak na něj oba dva nevěřícně koukají a mrkají. Zřejmě přemýšleli, kdo to ksakru je a co chce v tuhle noční dobu. Zřejmě jej považovali za nějakou odpornou obludu, která se sem připlazila kanalizací.
„Pózor!“ zavrčel a s naprostou radostí sledoval, jak oba vyskočili na nohy do předpisového pozoru. „S radostí vám oznamuji, že Atlantis se stala od dnešního dne kolonií a vy... no, budete muset spolu trávit všechen svůj čas. Vaše manželství bylo projednáno a schváleno. V závislosti na tom bych vám rád postrčil onen jeden pokoj, který vzhledem k jeho prostorám může být odbývám pouze manželskou dvojicí. Budete to mít blíže ke strategickým místům, jako je ošetřovna, jídelna... ano Lorneová?“ zahučel, když si všiml, jak jeho podřízená mává rukou.
„Smím omdlít?“ houkla a pak se složila na zem.
„A tohle je co?“
„Hm... zřejmě není moc odolná vůči účinkům stimulantů,“ uchechtl se Evan. Kdo ví, proč měl pocit naprosté radosti. Pak si se smíchem přehodil svoji ženu přes rameno a vydal se s ní na ošetřovnu. Sám cítil, že ono šťastné pochechtávání asi nepatří k jeho běžným stavům.
Nutno podotknout, že si kapitán s majorem na ošetřovně nějaký čas pobyli a peněženka Toma Sanderse se zvětšila o dvacet dolarů...

Takže McKay konečne rieši aj veľmi dôležité veci,

jako například: Jakou náplň má ta kobliha?

p.Lorne s p.Lorneovou si užívajú okrem iného aj ošetrovne a všetci si vydýchli.

Neviem, čo sa stalo s "osobou" Atlantis. Možno sa s ňou dalo akosi spojiť cez počítačové rozhranie alebo niečo podobné.

Mne sa len nezdá, že sa stali kolóniou len USA a nie viacerích štátov ktoré spolupracujú na projekte.

To by bolo asi všetko.