jednou za dva týdny...
: Zelenkova laboratoř je na okraji Atlantidy (myslím... doufám, že jsem to tam napsal).
Úprava II
V minulých dílech:
IOA se rozhodla zbavit pana Woolseyho velení Atlantidy. Na jeho místo nastoupil generál Taylor. Sheppard nebyl schopný vybrat si svůj tým, proto mu byl přidělen. Novými členy SGA-1 se stali plukovník Viktor Klima, doktor Stark a Katy Cordová. Byl nalezen Antický osobní štít. Zelenkovi se podařilo ho spustit. Osobní štít se však začal nečekaně rozšiřovat a pohlcovat vše, co mu přišlo do cesty. Později bylo zjištěno, že tento štít uměle upravili Wraithi. Z tohoto důvodu je všechen nepotřebný personál evakuován na stanoviště Alfa. Mezitím se na planetě P3X563 (základna odboje) přiletělo bránou několik šipek. Překvapivě žádná z nich nezaútočila. Jen žádali, aby si mohli promluvit…
A nyní pokračování:
P3X563, hostinec
„Už se cítíte pohodlněji?“ tázala se Teyla, která se usmívala svým typicky nenáviděným pohledem. „Lepší než tam venku,“ odpověděl Wraith. Toho nic nevyvedlo z míry a pořád se choval klidně. Zároveň byl patrný jeho pocit nadřazenosti, který vždy dokázal Ronona pořádně vytočit. „Tak co chcete?“ přešla přímo k věci Teyla. „Proč se k nám chováte nepřátelsky?“ zeptal se. Nikdo mu na tuto otázku neodpověděl. Všichni jen seděli a upřeně se mu dívali do očí. „Tady pokládáme otázky my!“ připomněl skutečnost Ronon. Wraith na tuto připomínku nijak nereagoval. Namísto toho zdvihl hlavu a nepřetržitě se díval přímo před sebe. Pohled, který měl, jen dokazoval jeho ohromnou pýchu. Ronon to nevydržel, vytáhl svou zbraň a zřetelně na něj z plných plic spustil: „Pokud nezačnete mluvit, tak jste nám k ničemu!“ Wraith k němu pozvedl hlavu a opět klidným hlasem pravil: „Chtěli bychom s vámi uzavřít dohodu.“ „Jakou dohodu?“ zeptala se Teyla. „Wraithi mají problém,“ odpověděl. „A to nás pochopitelně těší,“ ušklíbl se Ronon, když zandával svou zbraň. „Teď Wraithi, později lidé,“ mluvil stále vážným tónem, zatím neznámý Wraith, který stále nechtěl prozradit, proč vlastně přišel. „Co chcete?“ položila Teyla podruhé stejnou otázku. „Vyměnit technologie,“ odvětil bez váhání. Tato odpověď pochopitelně Ronona s ostatními vojáky velice rozesmála. Moc dobře totiž věděli, že nemají, co Wraithům nabídnout. Snad jen Teyle zůstal vážný obličej. „Technologie? Které?“ zeptala se. „Myslím, že tomu říkáte zemědělství.“ Prohlásil stále hrdý Wraith. Vtom všichni utichli. V hostinci by byl slyšet i dopad malého špendlíku. Nikdo nečekal, že by po nich chtěli Wraithi takovou, vojensky nedůležitou věc. Jako první se vzpamatoval Ronon: „K čemu by vám to bylo?“ Wraith mu odpověděl: „Dokázali jsme vylepšit léčbu doktorky Kellerové. Již je stoprocentně účinná. Vyzkoušeli jsme ji na několika Wraithech. Všichni přežili.“
Atlantida, o patnáct minut později
USS Apollo nepřetržitě kropilo svými railguny stále rozšiřující se, wraithsky upravený antický osobní štít. Dále se začala projevovat již Zelenkou avizovaná přímá úměra. Čím byl osobní štít větší, tím rychleji se rozšiřoval. Jeho plocha pohlcovala vše, co mu přišlo do cesty. Zatím zničil celou horní část věže, ve které se předtím nacházela Zelenkova laboratoř.
„Generále, naše senzory hlásí, že railguny přestávají účinkovat.“ oznámil operačnímu plukovník Ellis. Generál Taylor se vyčítavým pohledem podíval na Zelenku s doktorem Starkem. Ti neustále pracovali na případném řešení. Zatím neměli žádný nápad. Taylor se jich proto zeptal: „Můžeme zahájit ostřelování asgardskými paprsky?“ Oba dva se na něj překvapeně podívali. Zelenka ironicky prohlásil: „Ano, pokud chcete toto město zničit rovnou, tak prosím.“ „Lepší rychlá než pomalá smrt. Máte snad lepší nápad?“ ptal se dál Taylor. Doktor Zelenka jen zakroutil hlavou, zatímco doktor Stark ani nevnímal. „Doktore? Máte nějaký návrh?“ zeptal se znovu. „J-j-já? M-m-mož-možná. My-myslím, že bych-bychom mo-mo-mohl ko-kolem toho vyt-vytvořit spe-spe-speciální si-silo-silové p-po-pole,“ vykoktal ze sebe Stark. Všichni se na něj, jak už bylo zvykem, dívali nechápavě. První, kdo (alespoň částečně) porozuměl jeho myšlence, byl doktor Zelenka, který opět začal na svém tabletu mačkat různá tlačítka. Pak nadšeně a zamyšleně prohlásil: „Máte pravdu!“ Taylor měl na tváři stále svůj nechápající pohled, proto se znovu zeptal: „S čím má pravdu? Vysvětlí mi to tu někdo?“ „Jo, samozřejmě,“ začal nejistým tónem Zelenka. Následně již pokračoval jistějším hlasem: „myslím, tedy myslíme si, že kdybychom kolem toho pohlcujícího silového pole vytvořili antigravitační pole, tak bychom tím mohli zabránit dalšímu rozšiřování. Tím získáme spoustu času.“ „Antigravitační pole? Co to je?“ nechápal generál. „To je speciální silové pole, které má odpudivou gravitaci. Vytvořili jsme ho pomocí úpra...“ „Dobře, dobře. Myslím, že jsem to pochopil. Nebude to stát moc energie?“ tázal se. Radek se na něj podíval a svým typickým, beznadějným výrazem odpověděl: „Nemáme jinou možnost.“ To Taylorovi nestačilo a ptal se dál: „A kolik energie nás to může stát?“ „To nevím, ale musíme něco udělat jinak…“ Zelenka se chystal vyslovit poslední slovo. Jelikož generál věděl, co chce doktor Zelenka říct, tak ho zastavil: „Chápu, chápu, udělejte cokoliv. Hlavně to nějak zastavte.“ Zelenka s doktorem Starkem přikývli a pak odešli, nebo spíš odběhli do řídící místnosti, aby začali nastavovat systémy města. Místnost byla přeplněná k prasknutí a Zelenka se tam sotva dokázal protáhnout k jednomu z kontrolních panelů. Sice v ní pracovalo několik špičkových vědeckých a programátorských týmů, ale nikdo z nich nastavit antigravitační pole neuměl. Přesto Zelenka všem rozdal úkoly. Všichni se tedy mohli dát do práce.
Taylor věděl o vědě a programování pramálo, takže teď netrpělivě čekal na výsledky. Zašel alespoň zkontrolovat, jak probíhá evakuace. „Podplukovníku, jak to jde?“ tázal se smutným hlasem. Moc dobře věděl, že velitelem Atlantidy je sotva týden a už tu má takový malér. „Už nám zbývá pouze okolo pěti set lidí. Stanoviště Alfa praská ve švech,“ odpověděl spokojeně Lorne, který nečekal takto hladký průběh. „Výborně,“ pochválil ho generál za odvedenou práci. „Je tu ještě jedna drobná věc, pane,“ začal znovu mluvit nejistým hlasem Lorne. „Poslouchám.“ „Plukovník Sheppard by sem chtěl projít bránou a…“ už po těchto slovech se na něj Taylor podíval trochu překvapeně. Lorne dokončil: „a dohlédnout na evakuaci.“ „To už je střízlivý?“ ušklíbl se generál. „Říká, že ano,“ touto odpovědí Lorne generála celkem rozesmál. Ten si totiž vzpomněl na léta, když byl ještě velitelem SG týmu. „Opilci ti toho namluví. Jeho žádost se zamítá,“ prohlásil zkušeně Taylor. Jelikož teď oba dva stáli beze slova naproti sobě, tak ještě dodal: „No, já se teď jdu podívat, jak to těm našim doktorům jde. Hodně štěstí.“ „Vám taky,“ popřál mu Lorne a generál odešel.
„Ho-hoto-to-hotovo!“ Oznámil po pár minutách doktor Stark. „Můžeme to spustit,“ dodal Zelenka, kontrolujíce Starka. Každý z přítomných upřel svůj zrak na velitele Atlantidy, tedy generála Taylora. Ten se nerozmýšlel, a pokynul Zelenkovi, aby začal. Radek pak zmáčkl pár tlačítek, čímž vytvořil antigravitační pole, které obklopilo wraithsky upravený antický osobní štít. Teď nastalo v řídící místnosti velké, hrobové ticho. Každý netrpělivě na obrazovkách sledoval senzory města. Sice se jim podařilo vytvořit silové pole, ale to rozhodně neznamenalo, že to bude fungovat. Generál Taylor nikdy nebyl trpělivý člověk, proto se jako první zeptal: „Funguje to?“ nikdo mu zatím neodpověděl. Generál tedy usoudil, že nejlepší možností je čekat. A čekání se vyplatilo. Jako první se ozval spokojeným hlasem Zelenka: „Máme to! Funguje to!“ načeš si všichni přítomní oddychli, povstali a s úsměvem na tváři začali tleskat. Na chvíli všichni zapomněli, že je toto pouze dočasné řešení. Jediný generál Taylor si tuto skutečnost uvědomoval. Jako první se probral Chuck, který se nejistým tónem hlasu zeptal: „A co teď?“ v tom tleskání a radování utichlo. Náhle se všem vrátila ta pesimistická nálada. Každý si konečně uvědomil skutečnost. „Nějaké návrhy, jak to pole zničit?“ tázal se generál svým přísným hlasem. „Za-zatím n-ne,“ odpověděl Stark. „Tak proč tu sakra všichni tleskáte?!“ rozčiloval se Taylor. Žádný z přítomných vědců, programátorů ani techniků mu nebyl schopen odpovědět. Taylor proto dodal: „Pokud vím, tak to silové pole čerpá velké množství energie. Tak se dejte do práce!“ Po jeho slovech všichni přistoupili ke svým počítačům a začali počítat všechny možné, složité rovnice.
Generál Taylor se následně odebral rychlou chůzí do svého ‘pokoje‘. On to teď byl spíš takový malý byt, vypadající jako prezidentské apartmá. Skládalo se z pěti místností. První byla malá vstupní místnost. V ní uschovával své oblečení. Druhá byla takoví obývák. V něm měl televizi se svou oblíbenou pohovkou. Na Atlantidě sice žádná televizní stanice nevysílala, ale nově byla zřízená video půjčovna, kde si každý člen této expedice mohl vypůjčit všechny druhy filmů i seriálů. Obývák byl ústřední. Z něj vedli dveře jak do koupelny, tak také do útulné ložnice. Ta na rozdíl od obýváku byla poměrně malá. Sotva se do ní vešla postel. Celý ‘pokoj‘ měl nezměněnou Antickou architekturu. Korunou už byl jen prostorný balkón, který teď neposkytoval moc pozitivní pohled. Z celého pokoje (hlavně z balkónu) měl totiž dobrý výhled na wraithsky upravený a stále rostoucí antický osobní štít. Důvod návštěvy jeho pokoje byl prostý. Chtěl si zabalit své osobní věci a předat je k evakuaci.
„Generál Taylor okamžitě do řídící místnosti,“ ozvalo se z intercomu umístěném v jeho pokoji. „Že by ti chytrouši konečně přišli s trvalým řešením?“ mumlal si pro sebe. „Prosím rychle,“ dodal nepříjemný hlas. Taylor tedy z plynulé chůze přepnul do sprintu a v řídící místnosti byl za necelou minutu. Tam viděl jednoduše řečeno chaos. Všichni přítomní poletovali z jedné strany na druhou a neustále přestavovali a ověřovali různé systémy Atlantidy. „Co se děje?“ zeptal se překvapený Taylor. „Máme problém!“ odpověděl bleskově Zelenka. „A řeknete mi k němu něco víc?!“ reagoval naštvaně. Nikdo mu opět neodpovídal. U jedné řídící konzole viděl vedle sebe sedět Kim s Chuckem. Proto je vybídl slovy: „Kim? Chucku?“ Kim první povzdechla a pak se ujala slova: „Wraithsky upravený antický osobní štít vyvíjí na silové pole mnohem větší tlak, než jsme čekali. Dochází k ohromnému tlaku!“ generál Taylor nemohl uvěřit skutečnosti. Připadalo mu, že na něj odrána mluví cizí řečí. „Nemohla byste to trochu upřesnit?! Vůbec nevím, o čem je tu řeč!“ řekl naštvaně. „Pokud přetížení poroste dál, tak se do patnácti minut vyčerpají naše ZPM! Navíc se uvolní energie, která zničí celou Atlantidu!“ Vydoloval ze sebe Chuck. „Tak to vypněte!“ navrhl jednoduchý plán Taylor. Vtom se do diskuse zapojil Zelenka: „To nemůžeme! Ta přebytečná energie by to tu celé zničila!“ Generál Taylor se uklidnil a pak se s povzdechem zeptal: „Nějaký nápad?“ „Pra-pracu-pracuje-pra-pracujem-pracujeme na-na t-t-t-tom,“ zakoktal Stark, který byl již rozrušený natolik, že mu nebylo skoro rozumět.
„Lorne! Jak jsme na tom s evakuací?“ tázal se velitel Atlantidy. Podplukovník Lorne bleskově odpověděl: „Jsme již skoro hotovi, pane. Zbývá pouze pár lidí.“ „Hoďte sebou. Mám dost nebezpečný nápad,“ prohlásil generál. „Zelenko, máte pět minut nato, abyste vymyslel nějaký, opravdu dobrý plán!“ popohnal dále Zelenku. „Patnáct minut!“ namítal Radek. „Pět! Vymyslel jsem plán B!“ reagoval generál. „Jaký plán?“ divila se Kim. Taylor se na chvíli zamyslel. Následně odpověděl: „Nechám zničit část města. Apollo vypálí jeden asgardský paprsek. My stáhneme štít, tak abychom zachránili, co nejvíce tý zatracený antický stavby.“ „A-a-a-a-a-ale-ale t-to ne-neb-nebu-nebu-nebude fu-fu-fun-fungo-fungovat!“ vykoktal ze sebe doktor Stark. „Lepší než nic! Chucku, dejte vědět Apollu, ať je připravené.“ „Ale generále…,“ začal protestovat Radek. Taylor ho hned zarazil a připomenul mu, kdo je tu autorita: „Doktore! To je přímý rozkaz!“ Zelenka si jen pro sebe česky zamumlal: „Ty vole! Koho napadlo poslat sem takovýho debila, kterej se plete do věcí, kterejm vůbec nerozumí! Proč vlastně rovnou nenastaví autodestrukci?“ a dal se do práce.
„Generále, evakuace je hotová,“ oznámil po čtyřech minutách podplukovník Lorne novou situaci. „Dobrá práce,“ pochválil generál smutným hlasem podplukovníkovu práci. „Vezměte si několik týmů a pokuste se tu zachránit, co nejvíce těch, ehhhm, elektronických hračiček,“ vydal další rozkaz. „To jsme na tom tak špatně?“ divil se Lorne. Taylor neodpověděl. Bez přestání se díval před sebe. „Pane?“ vybídl podplukovník svého velícího důstojníka k odpovědi. „Ne, jsme na tom mnohem hůř! Splňte rozkaz podplukovníku!“ reagoval nepříjemným hlasem, „Ano pane! Jdeme na to!“
Generál Taylor se následně odešel podívat, jak to vypadá v řídícím centru. Tam znovu přebíhalo několik vědců a programátorů od jedné konzole ke druhé. Na každém z přítomných byla vidět velká snaha celou situaci vyřešit. „Jak to vypadá? Doktore?“ tázal se. „Spíš nevypadá.“ odpověděl beznadějným hlasem doktor Zelenka. Pak si pro sebe zamumlal: „Rodney zná tyhle mosty do paralelních vesmírů mnohem líp, než kdokoliv tady.“ Následně se zarazil a zvýšil svůj hlas tak, aby mu všichni rozuměli. „Generále, nemohl by sem přijít Rodney?“ „SGC nemá ZPM,“ poznamenal jeden z přítomných techniků. „To nevadí! Stačí, když bude na velitelství. Bránu vytočíme sami,“ snažil se Zelenka přesvědčit generála. Z jeho hlasu šlo vyčíst, že Rodney je pro celou Atlantidu poslední šance.
Oblast 51, současnost
Doktor Rodney McKay byl momentálně velice zaneprázdněn. Zrovna s plukovníkem Samanthou Carterovou a několika techniky prováděli poslední testy a simulace nové pozemské lodě třídy BC-304, s názvem USS Washington. Ta se vzhledově od ostatních lodí této třídy nijak nelišila. Měla jen jediné vylepšení, a to bylo maskování. „Sam, teď už můžeme,“ začal Rodney, který byl přerušen jedním technikem: „Doktore McKay, volá vás SGC.“ Rodneymu se zrovna moc nechtělo odejít od práce. Závěrečné testy a simulace ho vždycky bavily. „Ať počkají, tak patnáct minut,“ odpověděl otráveně. „Vlastně je to jen oznámení, za dvě vteřiny vás tam transportují,“ namítal technik. „Sakra proč? Zrovna…,“ než však dokončil větu, obalilo ho bílé světlo a za pár okamžiků se objevil v řídící místnosti, v SGC, kde už na něj čekal generál Landry. „Vítejte, doktore.“ Rodney se zmateně zeptal: „Co se děje?“ vtom se na jedné z obrazovek objevil Zelenka a zmateně vysvětloval: „Ahoj Rodney, stručně ti to vysvětlím. Pokoušel jsem se aktivovat antický osobní štít. Ten ale najednou začal rychle růst. Následně jsem zjistil, že ho pravděpodobně upravili Wraithi. Vlastně to ani není štít, spíš silové pole. Pohlcuje to vše, co mu přijde do cesty. Aktivace štítu totiž vytvořila most do paralelního vesmíru, odkud čerpá skoro nekonečnou energii. Napadlo nás vytvořit kolem silového pole antigravitační pole. To ho dokázalo zadržet. Ne na dlouho. Silové pole začalo na antigravitační pole vyvíjet obrovský tlak. Pokud bychom to vypnuli, tak by se ten upravený antický štít roztáhnul odhadem na sedm tisíc procent. Pokud ho necháme zapnutý, tak to do deseti minut dojde energie a stane se to samé. Navíc,“ chrlil Zelenka na Rodneyho nesrozumitelné informace, proto ho zastavil: „Počkej! Počkej. Ty tvrdíš, že ten antický štít se začal roztahovat a pohlcovat do sebe vše, co mu přišlo do cesty?“ „Ano!“ odpověděl Radek. „Kde na to sakra vzal energii?“ divil se McKay. „Vždyť říkám! Vytvořil most mezi paralelními realitami!“ rozčiloval se Zelenka, který si myslel, že mluví srozumitelně. Vtom se hodně mýlil. „A proč voláte zrovna mě?“ „Protože ty jediný máš tolik zkušeností s paralelními vesmíry!“ prohlásil zadýchaně „Pravda,“ uvědomil si ješitný Rodney. „Už jste to zkusili ostřelovat?“ položil další otázku. „Ano, railguny z Apolla jen zpomalily růst. Nic víc.“ „A zkusili jste ten štít odtamtud transportovat.“ ptal se dál McKay. „Ano, to jsme samozřejmě zkusili jako první. Paprsek tím nedokázal proniknout. Apollo má málo energie.“ „Tak dejte Apollu jedno ZPM.“ přemýšlel nahlas McKay. „Jak víš, že to bude stačit?“ namítal Zelenka. „To nevím!“ štěkl Rodney. „Jestli nemáte lepší nápad, tak to zkuste!“ dodal. „To sice nemám, ale stejně. Atlantida už má jen dvě nabitá ZPM. Jedno je na 10% a to druhé na 23%. Pokud jedno z nich vytáhneme, tak…,“ nedokončil větu Radek „Jo, jo, chápu,“ skočil Rodney do řeči Zelenkovi. „Tak vám pošleme další,“ navrhoval. „A kde ho chceš vzít?“ ušklíbl se Zelenka. „Na orbitě je Odyssea,“ dopověděl svoji myšlenku. „A tu sem chceš dostat jak?“ nechápal Zelenka, ani nikdo z přítomných v řídící místnosti na Atlantidě Rodneyho záměr. Přitom to byl geniální nápad. „Radku?! Máme lodě s pohonem červí díry, Odyssea se tam dostane za pár vteřin,“ snažil se vysvětlit svůj plán. V tomto okamžiku již všichni přítomní pochopili jeho záměr. Zelenka se hned potom tázavě podíval na generála Taylora, který celou tu dobu vše nenápadně pozoroval z povzdálí. Chvíli se zamyslel. Nezbývalo mu však nic jiného než jen přikývnout.
„Tohle bude nebezpečné, pokud to nevyjde, tak zničíme celé město. To znamená, že tu nikdo nemusí být,“ mumlal si pro sebe Zelenka. Pak zatleskal, aby upoutal všechnu pozornost a prohlásil: „Tak jo lidi, momentálně tady nikdo z vás nemusí být. Takže všichni, kromě doktora Starka, který mi pomůže s nastavením dálkových senzorů na Odyssey, projděte bránou na stanoviště Alfa,“ rozdal úkoly. Nikdo ho však neposlechl. Všichni potichu zůstali u svých řídících panelů a tiše se na něj dívali. Chtěli zůstat a pomoci mu. Radek teď pochopil, jak se ty dlouhá léta cítil Rodney, když se mu všichni pletli pod nohy. „Do háje, vypadněte odsud! Budete mě jen zdržovat!“ řekl zvýšeným hlasem. Poté už začali vědecké a programátorské týmy postupně odcházet, takže mohli doktorové Zelenka a Stark nerušeně pracovat. Jediný generál Taylor se ještě ani nehnul a bez přestání se díval, jak pracují. „P-p-p-ane, z-z-z-zvl-zvlád-zvládneme to! Mů-mů-mů-můžžžž-můžete-můžete o-oo-od-ode-odejít.“ vykoktal nervózní doktor Stark. „Budu tu, kdybyste něco potřebovali,“ tiše odvětil Taylor. „Bez urážky, ale od vás nic potřebovat nebudeme,“ vyšlo opatrně ze Zelenkových úst. Rozhodně totiž nechtěl naštvat nového velitele. Generál na to hrdě odpověděl: „Jsem velitel zatím ještě existující Atlantidy. Opouštět ji budu, jako poslední.“ „Jak myslíte.“ dodal Zelenka. Teď se na sebe všichni tři podívali. Generála trochu znervóznilo, že tu jen tak stojí a nic nedělají. „Tak do práce, vědátoři!“ snažil se je popohnat. „Tady jsme se vším hotovi. Musíme počkat na Odysseu,“ odvětil Zelenka. Následně tam všichni ještě několik okamžiků stáli. Hlavou se jim honily myšlenky na nejhorší. Báli se, že zničí tuto nádhernou stavbu, starou několik tisíc let. Generál Taylor by se ani neodvážil vrátit. Vždyť předchozím velitelům tohoto monstrózního města se podařilo odrážet útoky silných nepřátel. Takový konec by si Atlantida nezasloužila.
Najednou se na senzorech objevila druhá loď. „Je tu Odyssea!“ oznámil Zelenka. „Ta-tak jo-jo jde-jdeme na-na to.“ prohlásil stále nervózní doktor Stark. „Plukovníku, transportujte nás do strojovny.“ řekl Zelenka. „Hodně štěstí,“ vyšlo z generálových úst v momentě, kdy oba obalilo bílé světlo a přeneslo je na Odysseu.
„Rodney, co tu děláš?“ pozdravil překvapený Radek. Transportní paprsek je totiž zhmotnil přímo ve strojovně, před Rodneym. „Jdu vám pomoct! Co jinýho bych tu asi dělal!“ odsekl naštvaně. „No nestůjte tam a pomozte mi to správně nastavit!“ dodal naštvaně, když věděl, že před ním oba doktorové stojí, jak tvrdý Y. Práce jim šla rychle od ruky. Na Odyssey museli převést v podstatě všechnu energii do asgardských transportních paprsků. Zkorigovat to tak, aby to pohltilo celé velké pole, také nebylo jednoduché. Navíc nikdy netransportovali most mezi paralelními vesmíry a Rodney nechtěl znovu zničit celou sluneční soustavu.
„Myslím, že to máme!“ prohlásil radostně Rodney. Ostatní doktoři, tak šťastní nebyli. „Co-c-co s-s-s-se-se-se s-s-st-st-sta-sta-sta-stane-stane-stane, k-k-k-když-když s-s-se t-t-t-to-to-to ne-ne-ne-po-nepo- nepovede?“ obával se doktor Stark, kterému už vůbec nebylo rozumět. „Buďto to pole přenést nedokážeme, nebo ho také můžeme omylem přenést do atmosféry, nebo dokonce na tuhle loď.“ odpověděl nešťastně. „Už to zapni!“ žádal Zelenka Rodneyho. Radka toto uvažování jen znervózňovalo. „Tak jo zapínám to!“ oznámil McKay.
Generál Taylor byl pořád na Atlantidě. Stoupl si na balkón u místnosti s bránou, odkud měl dobrý výhled na obě vytvořená pole. Ty najednou obalilo bílé světlo. Generál se usmál a pomyslel si, že je Rodneyho plán úspěšný. Najednou bílé světlo zhaslo. Generál si pomyslel, že už zbylo jen antigravitační pole. Přešel proto k jednomu z ovládacích zařízení a chystal se ho vypnout. Vtom se však ozvalo z vysílačky: „Generále, jste tam ještě?“ „Ano, jsem. Právě jdu vypnout to naše silové pole. Dobrá práce!“ odpověděl s úsměvem na tváři. „Zešílel jste?! V žádném případě to nedělejte!“ namítal hlas z vysílačky. Generál nevěděl, kdo k němu mluví. „Proč?“ divil se. „Protože byste tím jinak zničil celou Atlantidu!“ vylíčil generálovi celý problém. Taylor se zarazil. Myslel si, že už mají vyhráno. „Co se děje?“ „Transport se nepodařil, to se děje!“ odpověděl stále víc naštvaný hlas. „Tak jo, nechám to zapnutý,“ potvrdil generál. Po jeho slovech se před ním objevilo modré světlo. Po zhmotnění poznal Zelenku. „Co tu sakra děláte?“ ptal se nechápavě. „Transport se nepovedl, protože tam překáží naše vytvořené silové pole. Musíme ho…,“ „Já se to právě chystal udělat a nějakej hlas z vysílačky mi to zakázal,“ přerušil generál Radka. „Ano, to byl Rodney. Musíme to zkorigovat,“ povzdechl si a začal na ovládacích panelech zadávat různé příklady.
„Radku, jsi připraven?“ ozvalo se z vysílačky po necelé minutě. Zelenka odpověděl: „Počkej, ano, už to mám. Stačí zmáčknout jedno tlačítko. Můžeš začít odpočítávat.“ „Tak jo. Jdeme na to! Tohle zvládneme!“ snažil se povzbudit sebe a všechny okolo McKay. „Pět, čtyři,“ začal počítat. V tomto okamžiku byl pořádně nervózní. Všechna čísla říkal dost nahlas, aby ho všichni slyšeli. „tři, dva,“ napětí vrcholilo. I na jinak klidném generálovi bylo vidět, že má strach. A o Zelenkovi s McKayem ani nemluvě. Jejich prst připravený na tlačítkách se jim pořádně třásl. „jedna, teď! Vypni pole!“ dokončil odpočítávání McKay. Oba dva ve stejnou vteřinu zmáčkli svá tlačítka. Silová pole opět obalilo bílé světlo. Teď už jen doufali, že se to všechno povede. Rodney okamžitě přistoupil k jednomu z oken, ze kterého byl dobrý výhled na celou planetu. Marně hledal bílý záblesk, který by značil úspěch celého plánu. Jelikož se na senzorech nic neobjevilo ani po pěti vteřinách, tak McKay první začal netrpělivě přešlapovat a potom také volat Zelenku: „Radku! Jste tam ještě?“ zatím mu nikdo neodpovídal. Volal proto znovu. „Radku! Generále! Jste tam?“ při těchto slovech mu kapička slzy začala pomalu sjížděla po obličeji. Navíc byl celý zpocený. Jeho červené tričko by se dalo ždímat. „No tak lidi, ozvěte se!“ rozčiloval se. ,,Radku!“ následně doslova přiskočil k senzorům, aby se podíval, jestli je na nich ještě zaznamenaná Atlantida. „To je divné, na senzorech přeci je…,“ mumlal si pro sebe. „Tak-takže t-tam ně-ně-někde bu-bu-budou,“ doufal doktor Stark. Ten stál celou tu dobu vedle doktora McKaye. „Taky dou…“ Rodneyho v polovině přerušil hlas z vysílačky: „Rod ey Jte tm?“ hlas byl trhavý. „Uf, konečně! Proč jste se neozývali?“ uklidnil se McKay. „Pošlete nám sem zdravotníky, prosím.“ „Co se stalo?“ divil se. „To zatím nevím, kde jsou sakra ti zdravotníci?“ reagoval. „Jo, jasně, transportujte na Atlantidu mě, doktora Starka a zdravotnický tým! Rychle!“ řekl do lodního rozhlasu. Po těchto slovech ho opět obalilo bílé světlo.
Se zdravotníky se zhmotnil přímo před bránou. Doktoři se okamžitě rozběhli nahoru, do řídící místnosti. Tam nalezli dva muže, ležící na zemi. „Jste v pořádku?“ tázal se jeden ze zdravotníků. „A-a-ano,“ odvětil Zelenka, který byl při vědomí. Generál Taylor už neměl takové štěstí. Neodpovídal na žádné výzvy. Doktoři se proto rozhodli okamžitě oba dva transportovat na ošetřovnu, na Odyssey.
„Ta-tady to vy-vypadá.“ prohlásil (teď už klidnější) doktor Stark. „Jo, ale i tak je to nejhezčí místo ve vesmíru,“ zavzpomínal nostalgicky McKay. Na Atlantidě to však vypadalo, jako po výbuchu. Všechny okna byla vysklená, řídící panely byly poškozené, některé dokonce zničené. Jakmile se Rodney podíval do systému, tak zjistil, že tu nefungoval detektor známek života. ZPM totiž z nějakého nepochopitelného důvodu nedodávalo energii, takže nešlo zapnout štít ani maskování. Naštěstí žádná z věží (kromě té, ve které se nacházela Zelenkova laboratoř) nebyla zničená. Podle polohy úlomků skla Stark určil, že epicentrum bylo právě ve zničené věži. Ani jeden z nich však nevěděl, co se tu vlastně stalo…
Pokračování příště