Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/aZCahpwdZa

Obsah fóra FanArt Vaše povídky Mrtvé povídky SG: Povídky od M. - Rychlá záchrana...

SG: Povídky od M. - Rychlá záchrana...


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
Příspěvek 22.12.2014 16:46:33
Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
:cryy: :cryy: :cryy:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

jakop Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1764
Bydliště: Osík u Litomyšle
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Mooony: Procházel jsem si povídky, co mám v PDF, abych si je hodil do mobilu k novému čtení a taky jsem si tam hodil i PDF s tvými a chci se zeptat, zda bude něco dalšího? :)
jakop
E-Mail - jakop@lit.cz
Skype - jakop_osik

Mooony Uživatelský avatar
Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 998
Bydliště: Brno
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Ahoj, shodou okolností čoveče i možná bude :D jen se musím dokopat to sem dám, mám ji asi rok napsanou... a tak nějak lama na ni neustále zapomínám, což mi připomíná, že Mooony žije a mohla by se do toho teď hned dát! ;-) Přečíst, opravit a hodit sem :-P

///tak šup šup .-)
Dragon:)


Jsem chtěla dopsat ještě, že se omlouvám, že tak dlouho neodepisuji, ale na foru jsem nebyla od začátku tohoto roku. Takže reakční doba se trochu protáhla :D

Mooony Uživatelský avatar
Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 998
Bydliště: Brno
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Nazdárek všem, je to hooodně dlouhá pauza od mého psaní povídek a vydávání, ani jsem si to neuvědomila, ale je to tak :( . Všem se moc omlouvám a hlavně těm, kteří čekali. A tak jako omluvu přijměte prosím novou povídku.
Jmenuje se Padlý z nebe a je o Zuzaně Petersonové a nové postavě (tedy spíš hlavně o Zuzaně). Povídka je ještě z dob před "vynuceným" manželstvím Zuzany a Evana. Jak již napovídá název, něco někde spadne :D . Doufám, že si povídku pořádně užijete a zanecháte nějaký pěkný nebo kárající komentář. Tak tedy směle do toho :).

Padlý z nebe


„Ty to kafe na sebe jednoho dne vyklopíš,“ rýpla si desátník Grace Grayová a dál se raději věnovala řízení. „Uvědomuješ si, že právě zacházíš s velmi citlivým zařízením, které se teprve nedávno opravilo a bylo uvedeno do chodu?“
Kapitán Zuzana Petersonová se na ni usmála a polkla poslední sousto své snídaně. „Jasně, že vím. Na zem drobím s láskou,“ mrkla na ni a upila z velkého erárního hrnku. „Víš, před půl hodinou mi oznámili, že si podplukovník odmítá hrát na taxi a mám ho zastoupit já,“ vstala a sundala si vestu. Zanesla ji do zadní části. „Nevadilo by mi to, kdybych neměla den volna. Navíc mi to doopravdy mohli říct dřív. Jako by to tam pár doktorů nepřežilo ještě jeden den. Celou dobu bojovali o to, aby se tam dostali, tak ať si užijí!“
Grace to cítila podobně. Dnešní den se vážně vydařil, vzduch se sotva pohnul. Jak si stihla všimnout, tak všichni byli poněkud rozladění a nikdo nechtěl opouštět stěny Atlantis, když opět fungovala klimatizace. Největší pecka nakonec byla, že jim těsně před startem oznámil McKay, že poletí čerstvě opraveným jumperem. To, že mají dovést z pevniny asi pět vědců s kompletním vybavením, ho nějak nebralo. Modlila se, aby ta krabice nespadla.
„Podplukovník Sheppard je starej podrazák,“ ulevila si Grayová, „slíbil mi hory doly, když s ním poletím, dokonce i náhradní den...“
„Ale nedá ti nic, co?“ pousmála se právě příchozí kapitánka. Zasedla do svého křesla a odněkud vytáhla časopis. „Podplukovník uhání děvčata, naslibuje jim modré z nebe,“ zakončila to mávnutím rukou. Jako by to všechno vysvětlovalo. „Alespoň ještě neví o tomhle,“ zvedla časopis, „škoda jen, že jsme nesehnali něco lepšího...“
„Háčkování? Zuzano? To chceš Lornovi uháčkovat svetr?“
Odpověď, kterou žena se zrzavými vlasy dostala, zařadila mezi ty slušnější. Popravdě očekávala něco sprostšího než suché: „Ha, ha, ha...“ Když to vzala kolem a kolem, stále z toho vyšla ještě dobře. V jumperu fungovala klimatizace a kapitán nabrala zásoby jídla, už jen z důvodu, že sama nesnídala. Venku svítilo slunce, i když k odpoledni měl přijít mírný déšť a nikdo jim neřekl, kdy se mají vrátit. Navíc s kapitánem byly známé už od studia a co si mohla dovolit ona... no, to někdy nemohl ani Lorne a to už bylo co říct.
Grayová dorazila na Atlantis asi půl roku zpět a byla docela překvapená, že tu narazila právě na Zuzanu. Dost se změnila od doby, kdy ji viděla naposledy. Ostatně jako se změnila v dopisech, které si vyměňovaly po studiu. Nikdy nepřetrhly onu pomyslnou niť. Pro všechny, byla ona a Zuzana, jako černý mor. Co se však Grace rychle naučila, bylo, že nikdy nesmí mluvit o Zuzaniné minulosti, tedy jaká bývala. Dost lidí by se divilo, že jeden z nejtvrdších velících na Atlantis bylo strašné, ale doopravdy strašné nemehlo. A kapitán si tuhle skutečnost chránil, jako nejcennější poklad. A pak tu byla druhá skutečnost a tou byl major Lorne. Nikdy se na něj neptala, ale moc dobře viděla. Zuzana měla neskutečnou slabost pro takové muže, leč v tuhle chvíli byli oba lehce na nože. Asi kvůli nějakému hlášení, nevěděla, bylo jí to jedno, však jednou na její radu dojde a pak bude svatý klid a pokoj.
Teď se však Grace zamračila a prohlížela si jejich letovou dráhu: „Zuzo, podle podplukovníka je tu ještě jedna oblast, kterou chtěl, abychom prozkoumaly.“ Nechala druhé ženě, aby se zorientovala a prohlédla si plány, informace a vše, co dostaly k dispozici. „Sice se trochu zdržíme, ale předpokládám, že když máme ve skutečnosti volný den...“
„Skvělý nápad,“ odsouhlasila to okamžitě zelenoočka. Spokojeně se rozvalila v křesle. „Myslím, že se porozhlédneme a botanici ať se rýpají v zemi.“ Zaklonila hlavu a div si nevyhodila nohy na palubní desku. „Až budeme nad pevninou, tak mě probuď...“ s tímto oznámením žena zavřela oči a rozhodnuta dospat to, co nestihla přes noc.

Grace Grayová se nudila. Sledovala oceán, který nebral konce. Ať se podívala kamkoliv, tak viděla to samé. Slaná voda a modrý obzor. V dálce se vznášel lehký opar, mohlo to znamenat pevninu, anebo jen další část nekonečna. Koukla na hodinky… Pět nekonečných minut. Zblázní se, vážně se zblázní.
Modrooká zrzka počkala ještě dalších pět minut, než se rozhodla jednat. Naprosto děsivým způsobem se rozkašlala. Tímto probudila Petersonovou, která šáhla po zbrani a skoro stála v pozoru. Když zjistila, jak se jmenuje, kde je a kdo je to chrmlající stvoření vedle ní, tak si opět sedla. Promnula si oči a opět se napila už mírně studené kávy.
„Omlouvám se,“ kuňkla desátník. „Nechtěla jsem tě probudit...“
„Ale chtěla,“ poznamenala Petersonová. „Jen počkej, však já si na tebe něco vymyslím... zahrnu do toho kartáček na zuby, chodbu, tebe a Shepparda.“
„Proč jeho?“
Zelenoočce neunikl drobný úsměv na ženině tváři. V duchu si pomyslela, že má Shepparad další obdivovatelku. „Toho jen ze sportu, někdo ho otravovat musí...“

O necelou hodinu později se na obzoru objevila pevnina. Díky bohu za to. Zuzana už stihla přečíst nahlas všechny hlavní tipy na háčkování a dokonce i s pomocí Grace vyplnit kvíz. Podle všeho vyhrály dovolenou pro dva.
„Já ti nevím, kdo by chtěl vyhrát dovolenou pro dva z háčkujícího časopisu, který je mimochodem dva roky starý?“
„Ty?“ zkusila si tipnout Grayová. „Víš, stále se nemůžu zbavit dojmu, že pokud bys tu měla vlnu a háčkovací vybavení...“ okamžitě zmlkla, když si všimla pohledu „velící“, ale v duchu však větu dokončila: „Tak než se vrátíme, tak má Evan nový svetr.“ Pro Grace ne tajemstvím major a kapitán a vlastně i pár lidem na Atlantis. Ať už Zuzana a Evan měli mezi sebou cokoliv, tak to bylo Sheppardovi jedno. Párkrát si je na kobereček zavolal, ale jinak... nechal je dělat si, co chtěli. Třeba spoustu kanadských žertíků na úkor obyvatel města. Většina spíše bavila, než by někomu ublížila... A tak teď Grace sledovala, jak její společnice zakroutila hlavou a vzala hrneček. Pravděpodobně tam měla poslední lok. Kapitán stále zabraná do časopisu o nejnovějších vychytávkách na šály. Napila se a zakuckla se.
Začala kolem sebe prskat a část zbytku kávy skončil na tričku. Hrnek se válel, kdo ví kde a žena, rudá ve tváři, se snažila dostat vzduch do plic. Do očí se jí vehnaly slzy. Grace jí okamžitě přispěchala na pomoc a několikrát jí udeřila do zad. Ne, že by to nějak pomohlo, ale pro dobrý pocit...
Nakonec se podařilo Petersonové alespoň trošku nadechnout. Zhluboka oddechovala. Opírala se o palubní desku a zírala do země. Tričko měla nenávratně mokré. Díky bohu byla podlaha čistá. Nakonec se opřela a zhluboka nadechla. Setřela si slzy z tváří.
„Ten časopis by se měl jmenovat vražedné háčkování,“ rýpla si Grayová. Pomyslela si něco o tom, že to říkala.
„Ha, ha, ha...“ vydechla Petersonová a pohlédla na své tričko. „Ale ne! Jdu se převléct a ty raději sleduj, co máš.“ Podle všeho již dorazily nad pevninu, teď vše již záleželo na pilotující ženě, která musela změnit kurz na prozkoumání onoho podplukovníkova výmyslu.
Kapitán Zuzana Petersonová zamířila do zadní části, aby si sundala poprskané tričko, které vyměnila za vestu. Když se vracela zpět na své místo, tak najednou jumper ztichl a pohasl. Obě dvě ženy na sebe vyděšeně pohlédly. Poslední, co si Zuzana pamatovala, byla přibližující se země, náraz a děsivé ticho, které celou událost doprovázelo.

Major Lorne se dokázal krásně usmívat, využíval toho převážně ve chvíli, kdy něco potřeboval. Někdy dokázal volit slova tak, že lidé, kteří mu nevěřili, se skoro okamžitě přidali na jeho stranu. Evan, jistý svým kouzlem, toho skoro neustále využíval. Podle jeho velitelů nepatřil právě mezi nejbystřejší, ale bylo v něm něco, co nutilo i je věřit každému jeho slovu. Ať ta schopnost manipulovat davy byla čímkoliv, major nikdy neprozradil, jak to dělal. Vždy působil naprosto vyrovnaným dojmem někoho, kdo netuší, o čem ti druzí mluví. Na Atlantis existovali pouze dva lidé, kteří o tom věděli své. Jeden z nich byla Teyla, a druhým člověkem byla Zuzana Petersonová, která byla v jemné manipulaci mnohem lepší než major. Přesto však majora bedlivě sledovala, přece jenom chtěla vědět, zda je major nebezpečný, nebo ne. Pro ni nebyl a pak po dlouhodobém pozorování, došla k závěru, že Evan je nejenom inteligentní, ale jeho úspěch spočívá v tom, hrát blbečka za každou cenu. Každopádně, ať chtěla, nebo ne, major Lorne se jí dokázal dostat pod kůži a to jí dohánělo k šílenství...

Tiché bubnování deště bylo doprovázeno teplým větrem, který působil jako jemné pohlazení. Tedy alespoň tak to Zuzaně Petersonové připadalo. Cítila řezavou bolest, která se hlásila snad z každého kousíčku jejího těla a vyplňovala jí mysl. Zkusila pohnout prsty na rukou, přestože po tom následovala muka, tak to za to stálo. Prsty fungovaly. Postupně zapojila veškeré svaly, které mohla použít. Pocit, že jí každou chvíli někdo bodá jehlami do hlavy, se brzy stal součástí jí samé. Po prozkoumání, že vše funguje jak má, se rozhodla otevřít oči. Skoro hned se proti její vůli zavřely. Zkusila ještě chvíli zahodit realitu a uklidnit kutající trpaslíky uvnitř ní.
Další postup se neobešel bez velkého přemlouvání. Bolest částečně odezněla a blažený pocit, který ji vystřídal, ji pomalu ukolébával do spánku. Připadalo jí naprosto přirozené, aby spala, avšak některé myšlenky křičely, že má vstát. To, co ji donutilo opět otevřít oči, bylo, že slyšela někoho volat její jméno.
„Zuzano...“
Znělo to něžně a šeptavě. Otevřela oči.
„Zuzano!“
Zkusila zaostřit na to, co měla před sebou. Na antické slitině ve střepech ležela ruka posetá drobnými rankami. Krev se již dávno srazila, přestože některé rány vypadaly ošklivě. A Zuzaninou jedinou starostí bylo, kde se tam ten kus lidského těla vzal. Dokonce se i ruka pohnula, když si to moc přála. Vtipné.
Se zpožděním jí došlo, že ruka je napojená na paži, která patří jí. S mírným pocitem trapnosti se pokusila posadit. Někdo ji neustále volal, ale sama si nebyla jistá kdo, a co po ní chce. Samozřejmě změna polohy si vyžádala další vlnu bolesti, která se již neobešla bez křiku.
Krev, všude byla jen krev. Rozmazaná a dávno zaschlá. Jak dlouho byla mimo? Netušila. Kdo byla? To možná věděla. Den ani hodinu si neuvědomovala, navíc číslíčka na hodinkách nedávala smysl. Všechno vypadalo tak krásně. Tedy až na ten strašný nepořádek kolem ní, který by měl někdo uklidit. Trošku potřásla hlavou. Bolest, která se opět dostavila, ji donutila souvisleji přemýšlet. Opatrně se postavila. Levá noha se pod ní podlomila. Když se na ni však zkusila znovu postavit, udržela ji.
Žebra musela mít naražená, nebo zlomená, vsázela na to první. Na rameni měla velkou podlitinu a hlubokou ránou, která stále slabě krvácela. Levá noha musela být přeležená, jiná možnost nebyla. Pravé stehno si převázala šátkem, kvůli ráně, kterou tam objevila. Ach ano a ještě by zapomněla na hlavu.
Rukou si vjela do jedné z kapes. Chtěla se na sebe podívat do zrcátka, avšak jediné co z oné kapsy vytáhla, byly zkrvavěné konečky prstů. Výborně, tak tedy zrcátko nepřežilo.
„Zuzano...“
Prudce vzhlédla. Někdo ji volal, ale proč? Vždyť... Pohled jí sklouzl na jedno z předních sedadel. Skoro okamžitě se rozeběhla… Tedy, v rámci možností, které měla, se spíše plazila, k nehybné postavě.
„Grace?!“ zkusila kapitán Petersonová. Nedostalo se jí však žádné odpovědi. Zkusila druhou ženu drobným pleskáním po tvářích probrat k vědomí. O chvíli později ji napadlo vyzkoušet základní životní funkce. Desátník Grayová žila, ale byla v bezvědomí. Nevypadala však extrémně zraněná. Na pár částech těla měla drobné rány, které nepředstavovaly riziko. Největší problém však byla rána na hlavě, která Zuzaně dělala starosti. Pokud se jí podaří Grace probrat, mohla by mít částečně vyhráno, jenže k čemu? Další problém byl ten, že zrzka měla nohy uvězněné někde v přední části Jumperu. Podle toho, co mohla kapitán Petersonová posoudit, obě byly nepoškozené a v pořádku, jen je nedokázala vytáhnout.
Konečně se opět vrátila ke Grace. Zkoušela ji probrat několik minut, možná hodin, ztrácela pojem o čase, probrat, ale nereagovala. Ze zoufalství vyzkoušela snad vše. Nakonec se zkusila dostat do zadní části jumperu, která byla stejně zničená, jako ta první část. Dostala se do lékárničky a skoro veškerý obsah vyplýtvala na svou kolegyni. Přikryla ji dekou a položila k ní náhradní vysílačku. Ostatní byly bohužel zničené. Dotáhla do její blízkosti snad všechny věci, které by mohla potřebovat.
„...Zuzano...“
Prudce se otočila po hlase. Mírně se jí zamotala hlava a musela se chytit sedadla. Nohy se jí podlomily, ale nakonec to ustála.
„Zuzano...“ hlas přicházel odněkud ze zadní části jumperu. Vytáhla zbraň a kulhavě se tam vydala, přestože již viděla, že tam nikdo není. Nutně došla k závěru, že tu něco mohla zapomenout, ale co? V zadní části nevezly nic, co by potřebovala. Promnula si oči a chvíli stála bez hnutí. Nakonec si oblékla poprskané tričko a z rezervního balíčku obvazů si jeden vzala na ránu na ruce.
Otočila se k odchodu s pocitem toho, že něco zapomněla. Bylo to důležité, něco, co jí později může pomoci. Láhev s vodou měla. Tyčinku, zbraň...
Čím více přemýšlela, tím více jí bolela hlava. Její rozum jí říkal, že zde nikdo není, ale přesto jej slyšela mluvit, někdo tu byl. Volal její jméno.
„Je tu někdo?“ zavolala, přesto odpověď nedostala. „Jsem magor!“ Tohle konstatování ji poněkud uklidnilo. Začala procházet všechny zásoby. Baterka, ta se může hodit, igelit? Těžko. Nůž? Na co, má svůj... Něco zapomněla, ale co, na to přijde po cestě.
Přešla k přední části jumperu a naposledy se podívala na svou kolegyni. Povzdechla si. „Vydrž, jdu pro pomoc,“ hlesla. Ani netušila, proč to říkala, nemělo to cenu. Neslyšela ji ani nemohla. „Vydrž, Grace...“

Major Lorne se nudil. Dokonce se snížil tak hluboko, aby nudou okousával tužku. Umíral horkem a ještě musel sedět v zasedačce a poslouchat týdenní plán, který jako vždy naplánoval jeho „dokonalý“ nadřízený. Plán spočíval v tom, že byl naprosto stejný, jako plán minulý, jen tam měl snad jednu dvě změny. Stačilo mu to poslat interní poštou! Chápal, že tohle patřilo k určitým rutinám, ale on měl volno! Zajímalo to tu někoho? Ne! Ke všemu ještě jeho objekt zájmu i většiny jeho vtípků se nacházel touhle dobou nad pevninou. Než se Petersonová vrátí, bude odpoledne a to už bude pršet. Pozdě na to pořádat vodní bitvu na jednom z mol. Hrom, aby to spral!

Vítr ustal, ale déšť byl stále vytrvalý. Nepolevoval, avšak ani nesílil. Dobré znamení. Přestože byla země nacucaná vodou, tak stále ještě byla dost tvrdá, aby jí nepodkluzovala. I tak se Zuzana pohybovala velmi pomalu. Musela si najít nějakou větev, která by ji udržela. Noha, ruce a vlastně celé tělo ji pálilo. Cítila každý sval a hlavu měla v jednom ohni. Sotva se dokázala soustředit na cestu. Myslela si, že má správný směr, ale... kdo ví. Původně šla na sever, avšak brzy ztratila správný směr. V dobré víře, že míří tam, kam chce, se odkláněla od cíle...

Na Atlantis přišel mírný deštík. Ne, že by okolní stěny nějak ochladil, ale přece jenom donutil okolní vzduch se trochu pohnout. Obyvatelé plovoucího města si konečně oddechli a většina si přidala další kus zmrzliny na příděl. Jediný, kdo ono nadšení nesdílel, byl major Lorne. Podle plánů se měla před půl hodinou vrátit kapitán Petersonová, jenže měla zpoždění. Půl hodina nebyla žádná doba, ale to modrookému majorovi nedodávalo na klidu. Chtě nechtě tušil, že se něco stalo. Skoro okamžitě se přihlásil jako dobrovolník na případnou záchrannou misi. Jak tušil Andy Green, stál hned v zástupu za ním. Něco se stalo, to věděli, ale co, to ukáže čas.

„Zuzano...“
Někdo ji volal. Ten hlas znala. Připadal jí jako pohlazení. Ten způsob i tón, jakým vyslovil její jméno. Bylo v tom něco až lákavého a dráždivého, něco, co by ji nutilo onoho člověka následovat až do pekla. Vydala se po hlase.
Upadla. Znova. Chuť po tom, aby se postavila, ji přešla. Proč? Kam to vedlo? Šla – bylo načase si to přiznat – kdo ví kam. Dezorientovaná, unavená a zraněná bloudila, kdo ví kudy. Voda jí skoro došla, rány se ozývaly a ona ztrácela pojem o realitě. Mohla se plazit v kruhu a nepoznala by to. Avšak jediné, co ji nutilo stále pokračovat dál, byl obraz její zraněné kamarádky v jumperu. Potřebovala pomoc! A ona pomyslná pomoc tu někde byla. Vědci měli lékárničku a dalšího vojenského kolegu jako doprovod, mohli jí pomoci, ale to by je prvně musela najít.
Vstala a pokračovala kulhavě dál. Nevzdá se, ne teď. Stále tu byla naděje.
„Zuzano...“
Zahnula doleva za hlasem.

„Nehodlám dýl čekat!“ zavrčel major. „Podplukovníku, je mi to docela jedno. Měli být zpět už tři hodiny a my nevíme nic! Pokud se něco stalo...“ Tady byl však velmi hrubě přerušen.
„Pokud, majore,“ zvýšil hlas John, aby majora a okolní lidi přesvědčil o své pravdě. „Nemuselo se nic stát a my tam pošleme lidi a jumper zbytečně.“
„Máme volno,“ přidal do mlýna poručík Vlkov. „Pojedeme z vlastního rozhodnutí. No ták, pane, bude to jen chvíle a navíc, co se může stát? Kdyžtak je potkáme, jak letí na cestě k nám. No bóže.“ Sám se o obě strachoval. To byla jedna věc. Druhá byla to, že Grace Grayová se mu velmi líbila. V tuhle chvíli nevěděl, o koho se bojí více. A pak, Green a Lorne vypadali oba velmi odhodlaně, tak proč se nepřidat. Po cestě by s nimi mohla být sranda.
„Pane,“ začal Lorne už smířlivěji. Opodál stojící Teyla se jen pousmála, ano, dostane, co chce, stačí, aby ještě chvíli pokračoval tímhle hlasem a podplukovník mu „podlehne“. Navíc měla pocit, že v majorovi hlodá trošku svědomí. Nedávno totiž slyšela jeho a kapitánovu hádku a chápala, proč je žena naštvaná. Záchranou misí si to mohl „vyžehlit“. Se zájmem poslouchala, co bude dál. „Podívejte se, letěli čerstvě opraveným jumperem a mají tři hodiny zpoždění. O doktorech na pevnině nevíme nic. Nejde nám především o ně? Poletím já, Green, Vlkov a ještě nějaký dobrovolník. Je to náš volný čas, a pokud je potkáme, tak se nic nestane. Jde jen o jistotu. Nerad bych je hledal za dvě hodiny, kdy se má počasí zhoršit, podle nových zpráv, a bude už tma.“
Ať to John probíral z jakékoliv strany, tak měl major pravdu. Předpověď nevypadala dobře, a pokud se doopravdy něco stalo, pak každou minutou mohly být věci horší. Mírně si povzdechl. „Dobře, majore, poletíte vy, Green, Vlkov a Taylor. Pokud je nepotkáte, jak letí zpět, jako první se spojíte s vědci na pevnině. Pak vám dám další tip na místo, kde by se mohly obě zdržet.“ Kývl, ať jej následuje. Čert, aby to spral, jednoho dne toho chlapa přerazí. Podplukovník měl pocit, že jej modrooký voják skoro vždy „ukecal“ na to, co on chtěl.

Zuzana Petersonová bloudila. Ztracená ve své mysli. Blouznila. Musela blouznit. Byla sama, a přesto slyšela někoho, kdo ji volal. Znala jej, určitě, přesto k hlasu nemohla přiřadit osobu. Zatím. Unaveně se opřela o strom a zavřela oči. Jen na chvíli...
„Kapitáne, to snad nemyslíte vážně, takhle se tu flákat...“
Prudce otevřela oči a podívala se po hlase. „Majore?“ překvapeně vydechla. Stál tam major Evan Lorne v celé své kráse. Tedy tak, jak ho kdysi potkala. Měl na sobě tmavé rifle a kostkovanou košili, kterou používal na malování. Byla napůl od barvy. Jako by právě domaloval další kus města a ještě se nestihl převléci. Zírala na něj.
„Co koukáte?“ rozesmál se. „Jdeme, musíme se vrátit.“
„Kam?“ hlesla, jakmile se vzpamatovala. Nedocházelo jí, proč tam je, ani proč není oblečený v uniformě. Musela uznat, že nové černé uniformy... jo, v tom byl zatraceně sexy, ale málokterá doktorka jej mohla vidět v tomhle. Zuzana dávala přednost svému velícímu, když nosil tyhle „hadry“. Připomínalo jí to, jako by byla doma, jako by i on byl člověk. Měla ho raději, když byl takový, jaký byl.
„Domů, Zuzano,“ přišel k ní. „Zpět k jumperu, Atlantis vás co nevidět bude hledat a bude lepší, když budete na příjmu. Desátník Grayová se stále nemusela probudit. Navíc ránu, kterou máš na hlavě, musí vidět doktor. Akorát se tu ztratíte.“
„Pozdě, už jsem se ztratila.“ Sedla si na zem. Všimla si, že se zešeřilo. Ani netušila, kolik je hodin. Buď přijde bouře, nebo už se blížila noc. „Nemůžu už dál, potřebuju si odpočinout.“ Cítila, jak jí v hlavě bolest pomalu mizí. Čím lépe se cítila, a přicházel pocit úlevy, tím víc se jí oči zavíraly.
„A dost, odpočinula sis, vstávat!“
„Ne...“ Na zemi jí bylo dobře. Nefoukal tolik vítr a déšť si ji jen tak pod stromem nenašel. „Nedonutíš mě vstát, nemáš co nabídnout...“ nafoukla se. Pche, prý vstát a dělat jak on píská. To uhodl. Neexistovalo nic, čím by ji donutil, aby za ním běhala jak pejsek.
Major Lorne se opřel o strom a chvíli pobaveně zíral na svou podřízenou. Vypadala naprosto zničeně. Všude samé šrámy, na hlavě škaredou ránu a z uniformy toho moc nezbylo. „Co takhle rande? Hm? Jako omluvu a nebo tě vezmu na filmový večer a do baru?“
Překvapeně na něj pohlédla. Rande? Ona s ním... na rande? Nepatřila k zástupu jeho fanynek! A popravdě to bylo jediné, co ji v tuhle chvíli doopravdy donutilo vstát. Pomalu se pomocí stromu vytáhla do stoje. Levá noha, která se pod ní poprvé podlomila, zřejmě nebyla jen přeleželá. Sotva na ní stála. Pche! Ona a rande? S ním? Zbláznil se?! Nikdy...
„Rande? To jako vy, já...svíčky? Film?“ vypravila ze sebe překvapeně.
„Pokud budete chtít svíčky, seženu...“ pousmál se. Tenhle úsměv měl jen pro ni. Na doktorky používal jiný, taky měl další pro to, když něco chtěl. Ale tenhle byl jen a jen pro ni. „Dlužím ti to, svým způsobem. Tak co? Rande? Film, panák?“
„Výměnou za to, že půjdu zpět?“
Přešel k ní. „Stačí, když jen půjdeš...“ zašeptal jí do ucha.
Podlehla, šla by i do pekla...

„Majore, doktoři tvrdí, že je ještě nevyzvedly a ani se neohlásily. Pokoušeli se s nimi spojit už před čtyřmi hodinami, ale marně,“ oznámil poručík Vlkov. „Přesto ale pokračovali ve výzkumu.“
„Fajn, ať všechno sbalí a připraví se. Vyzvedneme je a přeletíme k místu, kde by měl být jumper.“
„Pane?“
Major se otočil za hlasem. „Poručíku Vlkove, chápu, že s tím nesouhlasíte, ale prvně musíme vyzvednout doktory. Taková byla podmínka, bouře tu bude co nevidět... Nebudu riskovat něčí zranění.“
Měl pravdu. Prvně doktoři, pak vojáci. Přesto s tím osazenstvo nesouhlasilo. Ani samotný major. Bál se o obě. To, že se s nimi nemohli spojit, značilo, že je špatně úplně všechno.

Grace Grayová měla krásný sen. Nacházela se na krásné travnaté louce. Sem tam mezi stébly trávy vykoukla nějaká květina. Slunce příjemně hřálo a ona měla nohy ve vodě. Slyšela ptáčky, jak zpívali. Byla doma. Kus za rančem se nacházela přesně taková louka. Lehla si do trávy a nechala vodu, aby jí obtékala nohy. Zvedla ruku a pohlédla na ni. Po zápěstí, směrem k ukazováčku se pomalu ploužila beruška. Usmála se a zvedla ji výš, aby mohla odletět, ale místo toho, aby brouček odletěl, tak se zastavil. Grace sledovala, jak se obloha prudce zatáhla a místem, kudy šla beruška, se jí otvírá rána. Bolestivě vykřikla a snažila se pekelného brouka shodit. Voda kolem nohou stoupla výše a ona měla pocit, jako by se jí někdo snažil dostat nožem do hlavy. Zakřičela a otevřela oči v jumperu.
Skoro okamžitě jí vyhrkly do očí slzy bolesti. Nemohla skoro pohnout nohama, které měla uvězněné v přední části jumperu. Když s nimi pohnula, cítila je. Taky měla pocit, že je měla ve vodě, a ta nebezpečně s dalším deštěm stoupala. Hlavu, ruce a i celé tělo měla v jednom ohni. Zkusila se nadzvednout a vytáhnout se z mezery.
Křičela. Na rukou se nedokázala nadzvednout. Spadla zpět do křesla a přímo na palubní desku. Teprve teď si všimla, že má přes sebe ledabyle přehozenou deku. Otočila se směrem dozadu. Neviděla nic, jen prázdnou podlahu posetou střepy a krví.
„Zuzano?!“ Podívala se na druhou stranu. Měla zde vše, prášky na bolest, vodu a nějaké rezervní potraviny. „Petersonová?!“ Ticho. Byla tu sama. Její společnice se vydala hledat pomoc... jenže... Pohled jí padl na vysílačku.
„Halo? Slyší mě někdo?“ zašeptala unaveně. „Tady desátník Grayová...“

„Haló? Slyší mě někdo?“ zaznělo chrčivě z vysílačky. Major Lorne se s ostatními na sebe podíval. Právě se snažili nacpat vědce do jumperu a urychlit to.
„Tady major Lorne, desátníku?“
„Grayová, pane, tady desátník Grayová,“ tentokrát to znělo slaběji. „Jsem uvězněná v jumperu, pravděpodobně jsme havarovali...“
Po tomhle začal Ivan Vlkov popohánět doktory. Dobře, jejich dopravní prostředek havaroval, Grayová byla uvězněná. „Jak uvězněná?“
„Mám nohy mezi sedačkou a předním panelem. Nemůžu se odsud dostat.“
„A kapitán? Byla s vámi.“
„Nevím, kde je, pravděpodobně šla pro pomoc...“
Evan si povzdechl. Ženské jedny marnivé. Člověk, aby je furt odněkud tahal. „Počkejte, doletíme co nejdříve.“
„Pospěšte, stoupá tu voda...“
„Desátníku?“ Nastalo ticho. „Hej, Grayová?!“ Nic. Modrooký major pohlédl na své podřízené. „Fajn, slyšeli jste, máme málo času. Takže doktoři mrsknou kostrou, vojáci jejich bedny naházejí do zadní části tak, aby se vytvořilo místo pro dva raněné. Prvně letíme za Grayovou.“
„A pak?“ staral se Andy Green.
„Pak se seberete a všechny dovezete na Atlantis. Grayová bude potřebovat doktora.“
Poručík Vlkov se usmál. „A vy tu zůstanete?“
„Ano a vy, poručíku, se pro mě vrátíte. Půjdu hledat tu žábu Petersonovou.“
Po tomhle následoval smích, který zanikl v šumu, který nastal po Evanovu škaredém pohledu. Bylo načase, aby si pohnuli.

„Takže mi tvrdíš, …“ zabručela kapitán Petersonová, připadala si děsně. Měla zplihlé vlasy od deště, který stále víc sílil, a prakticky se už potácela. Docházely jí veškeré zbylé síly. „… že ještě kus a dojdu k jumperu?“
„Tak nějak… no tak...“
„Víš, co si myslím?“ hlesla a opřela se unaveně o strom. „Že mě taháš za nos! Nevíš, kam jdeme...“ Udělala váhavě krok a padla na zem.
Major Lorne si povzdechl a přišel k ní. Podřepl si. „Ne, opravdu nevím,“ povzdechl si znova. „Protože jdu tam, kam si myslíš, že bys měla jít. Dělám vše, co chceš, abych dělal.“ Mírně se pousmál a sedl si k ní. „Přiznej si to, jsem tvoje halucinace. Držím tě v pohybu. Tvůj mozek ví, co se děje, a to i ve chvíli, kdy si to nechceš přiznat...“
„Jsi na mě až moc inteligentní v tuhle chvíli.“
Rozesmál se. Až bolestivě si uvědomila, že tohle je jen přelud poskládaný z jejích vzpomínek. Proto měl na sobě oblečení, které ji více přitahovalo, než běžná uniforma. Zval ji na rande. Tohle se nikdy nestane a ona tu asi brzo zařve. Sotva mohla vstát, nevěděla, kde je. Hlava ji opět rozbolela.
„Takže,“ začala a pousmála se. „Pokud jsi moje halucinace...“ Teď se zazubila, což způsobilo větší bolest hlavy. „Tak si můžeš sundat tu košili...“
„Mohl bych...“
„Oh! Musíš! Jsi moje halucinace a budeš mě poslouchat!“

Major Lorne přistál s jumperem vedle druhého. Už od pohledu to vypadalo, že je mírně zničený a pochroumaný. Kolem předku se vinul menší potůček, který pod deštěm pomalu stoupal. Evan se vyhnal ven jako první a za ním následoval Andy, James Taylor s Ivanem Vlkovem. Doktoři měli nakázáno zůstat v Jumperu.
Zadní část antického dopravního prostředku byla více méně zachovalá. Vypadalo to, jako by se jí prohnal uragán a ještě někdo, kdo něco hledal. Lékárnička ležela všude. Na několika obvazech, obalech a všem možném byla krev. Ta se nacházela i v přední části na zemi mezi střepy z předního skla. Na přední sedačce s nohami uvězněnými pod panelem seděla Grace Grayová. Podle všeho byla v bezvědomí. Vedle ní ležela vysílačka, nakousnutá tyčinka, voda a léky. Někdo se o ni musel postarat.
„Fajn, pánové, pokusíme se desátníka vytáhnout.“
„A co Petersonová?“
„Tu budu pak hledat já. Prvně Grace.“
„Vy ji znáte jménem?“ podivil se Vlkov.
„Ale no ták, Ivane, ty snad ne? Upřímně je na Atlantis nějaká žena, kterou bys ty neznal jménem?“ staral se Evan a šel ostatním pomoc s vyprošťováním Grace. To se neobešlo bez jejího probuzení a křiku.

Z mírné apatie ji probral křik. Grace! Něco se dělo a potřebovala pomoc. Skoro okamžitě byla na nohou a skoro ve stejnou chvíli se odporoučela dolů. Vedle ní seděl stále major Lorne, tentokrát v tričku a s košilí přehozenou přes ruku.
„Zmiz!“ prskla na něj. „Nepotřebuju tě!“
„Ó ano, potřebuješ mě,“ zazubil se. Přesunul se tak, aby měl obličej těsně před jejím. „Nedokážeš beze mě žít. Toužíš po mně!“
„Kecy!“ Vstala. „Nikdy!“ Naštvaně se začala plížit po hlase kamarádky v nesnázích. „Nikdy,“ čím víc mluvila, tím více zněla naštvaně, „nikdy na tebe nemyslím jinak, než na svého velícího.“
„Tak tohle jsou jen lži, sama tomu nevěříš. Přiznej to, jsi do mě blázen!“
Naštvaně se zastavila a otočila se k němu. V hlavě jí tepalo. Před očima se jí zatmělo. Poslední, co si pamatovala, byl mírně vylekaný pohled jejího velícího. Omdlela.

Grace Grayovou naložili do jumperu a připravili na transport domů na ošetřovnu. Doktoři ji prakticky skoro hned začali „ošetřovat“. Donesli jí, cokoliv si přála a co mohli. Skoro všichni jí byli ochotni dát svoji bundu. Jako by se báli, že se každou chvíli rozpadne a zmizí. Vojáci to sledovali s mírným úsměvem. Na druhou stranu byli rádi, že nějaké to gentlemanství u „kytkofilů“ nevymizelo.
Po chvíli sledování se Ivan Vlkov ohlédl po svém velícím. Našel jej, jak si probírá výbavu a chystá se na pátrání po své ztracené ovečce. Přešel k němu a podal mu detektor známek života. Major mu kývnutím poděkoval a pokračoval.
„Máte strach?“ šeptl ruský poručík.
„O kapitána? Ano mám, je někde venku, zraněná, pravděpodobně dezorientovaná, možná ji ani nenajdu. Nemá vysílačku a blíží se bouře...“ pak se pousmál a plácl druhého muže po rameni. „Leťte domů a vraťte se co nejdříve, budu vás potřebovat tady.“
„Jistě, pane... a najděte ji co nejdříve...“
Na to major jen kývl a vyšel z jumperu. Poodešel dál a sledoval, jak se vznesl a odletěl směrem k Atlantis. Pak se konečně zamračil a rozhlédl se. Petersonová, kam mohla jít? Směrem, kde čekala pomoc... nuž, to mohlo být kamkoliv. Mírně si povzdechl a zavolal ji jménem.

Dlouhé širé lány zlatavého obilí se táhly do nekonečna. Horké slunce spalovalo listí, trávu i řeky. Ranní rosa už dávno zmizela a místo ní se ve vzduchu objevila vůně květin. V písčitých částech lesů, na kraji jezer, kde stály stromy podobné borovicím, se vznášela těžká vůně dřeva. Ta doslova omamovala. Zvuk bzučení a ševelení hmyzu vyplnilo celé okolí. Pavouci tkali své sítě a těšili se na hostinu, která se jim do nich chytí. Draví ptáci se bez slitování vrhali na drobné hlodavce.
„Zuzano...“
Pootevřela oči a hned je skoro zavřela. Pršelo, opět. Přetočila se na bok a pohlédla před sebe. Někdo tam stál. Oh, zase její drahá halucinace. Rozhodla se ji ignorovat.
„Sakra, Petersonová!“
Zamračila se a pomalu se vyškrábala do sedu. Další halucinace? Další Lorne?! Ne! Nechce ho tady, jeden stačil až až. Zamračila se na svého kostkovaného košilovaného přítele.
„Nekoukej na mě, s tímhle já nemám nic společného,“ pokrčil rameny. „Jsem jen halucinace a tamto zní docela reálně.“
Vydala ze sebe něco, co znělo jako „mpf“, a pomalu se škrábala do sedu. Pak do kleku a nakonec pomocí svého klacku do stoje. Zničeně pohlédla na svůj přelud a vydala se za hlasem. Mohla to být jediná naděje, která ji mohla zachránit.
„Lorne!“ zakřičela z posledních sil.

K jeho uším dolehlo zoufalé zavolání. Otočil se po směru a rozeběhl se za hlasem. Mohl to být vítr, mohlo to být nic, ale musel poslechnout. Raději by zemřel, než aby to zanedbal. Opět zavolal desátníka jménem. Cítil, že déšť zesílil a odněkud k němu dolehl hrom. Ne! Teď ne! Neuslyší ji! Musel se k ní dostat včas! Touhle dobou mohl být jumper na Atlantis a viděl podplukovníka, jak jim zakazuje za bouřky vyletět. Tahle představa jej, kdo ví proč, vyděsila.
Rozhlédl se.
„Petersonová!“ zakřičel z plných plic.

Podplukovník Sheppard sledoval, jak vykládají jumper a odnášejí desátníka na ošetřovnu. Měl jisté výčitky svědomí, že ji tam poslal. Byl to on, kdo ji přemlouval, aby letěla místo něj. Jistě, měl štěstí v neštěstí, ale raději by se na nosítkách viděl on, než aby tam ležela žena. Voják, nebo nevoják, tady to dávno neplatilo. Jednou to byla žena a on to ctil, stejně jako všichni. Pohledem sledoval Vlkova, jak pomáhá doktorům s vykládáním.
„Greene!“ křikl na dalšího muže. „Lorne tam zůstal?“
„Ano, šel hledat Petersonovou. Nenašli jsme ji v jumperu, tak jsme se zraněnou letěli zpět a on zůstal. Říkal, že se pro něj máme hned vrátit.“ Andy však nedodal, že major věděl o bouři, anebo že málem strachem umřel, když ji tam nenašli. Mlčel a sledoval svého velitele, který si v něm zřejmě četl jako v knize. Nakonec zavrtěl hlavou.
„Informujte poručíka Vlkova, aby informoval velitele základny o situaci, pak vezmete jednoho doktora a sejdeme se v Jumperu číslo tři. Ano?“
Důstojník se zazubil a postavil do ukázkového pozoru. „Ano, pane!“ V tomhle se na něj může spolehnout. Jen doufal, že Lornovi nenadá, jakmile ho uvidí.

Našel ji. Konečně. Myslel si, že strachem umře, ale strach nepolevil. Uviděl ji vlastně náhodou a z velké dálky. Prvně si myslel, že se mu to jen zdá, ale když se vydal blíže, tak ji poznal. Skoro okamžitě se k ní rozeběhl. Zastavil před ní smykem a padl na kolena. Co na tom, že to bolelo. Opatrně ji přetočil k sobě a podepřel. Propleskl ji a donutil, aby na něj zaostřila.
„Konečně.“ ulevil si mírně.
„Říkala jsem, že jsi halucinace a máš vyprejsknout,“ tiše vydechla.
Kdo ví proč, tohle majora rozesmálo. Takže ona měla halucinace, a o něm? Byl poctěn. „Ne, Zuzano, jsem to já. Lorne z masa a kostí. Jsem ale poctěn, že jsi o mně blouznila. Musíš vstát.“ Poté ji donutil, aby se postavila na nohy a přehodil si jednu její ruku přes rameno. Takhle se jí půjde lépe.
„Kam jdeme?“
„Domů, Zuzano.“
„A vezmeš mě všude tam, co mi moje halucinace slíbila?“ zkusila to. Připadala si jako ve snu. Stejně napůl blouznila a nebude si nic pamatovat.
„Pokud si to přeješ, tak tě vezmu, kam si budeš přát, jakmile tě pustí z ošetřovny. A teď pojďme, ať to stihneme, než nás sejme bouře.“
„Dlužíš mi sex!“ obvinila ho. „Ten virus na Haloween mi toho je svědkem...“
Rozesmál se. „Ale jistě, sex... samozřejmě...“ Zakroutil hlavou a pokračoval v cestě k jumperu. Byl rád, že ji našel včas.

Tu se čas měřil na údery srdce a kapky infuze. Ošetřovna patřila mezi jediné místo, kde prostor a čas nehrál roli. Tady vládlo něco jiného... a pokud jste měli štěstí, tak jste narazili na absolutního vládce Becketta. Pokud ne, pak jste pravděpodobně zemřeli.
Do tohoto království se odvážil i major Evan Lorne. Ne, že by se nějak více bál doktora Becketta, to vůbec, spíše neměl moc rád ošetřovny. Teď mu ale zde ležely dvě podřízené, a jedna z nich byla jeho zástupce. Rozhodl se tu čelit jakékoliv hrozbě, která jej čekala. Popravdě, hned ve dveřích ho přepadla sestřička, a chtěla mu odebrat krev. Tak tak se jí vytrhl, to ví, že jo, ženská jedna! Chtěla ho vidět bez trička. To on nedovolí. Navíc se nechtěl zdržovat, každou chvíli hrozilo, že Petersonovou propustí a on si s ní musel vážně promluvit. V soukromí, a to mu dá jen ošetřovna.
Našel ji ve chvíli, kdy si dopínala poslední knoflíček uniformy. Překvapeně se na něj podívala a pak rychle uhnula pohledem. Zčervenala jako jablíčko. Výborně, tím lépe pro něj. Pamatovala si. Rozhlédl se a zavřel dveře. Přešel k ní a založil si ruce na prsou.
„Kapitáne,“ oslovil ji jemně. „No ták, podívej se na mě. Nekoušu...“
„To si nejsem jistá,“ knikla a ve tváři měla výraz vyplašeného pejska, avšak podívala se na něj. Jen na chviličku. To byl zas jednou trapas. Něco si pamatovala, avšak ve skrytu duše doufala, že to byl jen sen.
„Chci si s tebou promluvit v soukromí, dokud tě nepřepadne Green a Scott a kupa dalších vašich obdivovatelů.“
Polkla a netrpělivě si poposedla. Najednou si připadala jako malá školačka, kterou učitelka načapala, že něco neumí. „Dáš mě do hlášení?“
„Mohl bych,“ přiznal. „To asi ano, ale dnes ne. Jako trest ti budiž to, že mě doprovodíš na jeden večírek a uděláš semnou pár kanadských žertíků. A když se přitom opijeme, jako vždy, nebude to vadit, ale tentokrát jdeš semnou a ne sama, jako vždy.“
Vyvalila na něj oči: „Cože?“
„No, prý jsem slyšel, že ti dlužím sex, tak bych tě raději prvně vzal na ten Woolseym zakázaný večírek a opil tě...“
„Zdá se mi to?“ rozesmála se.
„Ne, jen jsem se chtěl ještě omluvit, choval jsem se jako kretén a měl jse...“
„Dost,“ přerušila ho, „prosím, Evane, neměla jsem z toho, co jsem říkala, nic říkat. Ani tehdy, ani teď. Byla to halucinace a možná je to mým přáním, ale nemělo, je to celé špatně,“ vstala. „Prostě pojďme na ten večírek a uvidíme. Nechci nic zničit a navíc, jsme přece profesionálové, no ne?“
Evan kývl, a když se otočila a šla ke dveřím, tak se zazubil. Jasně, profesionálové, ale ten zadek, jo to byl pohled pro bohy, ještě že naposledy přemluvil vojáka, co vydával výzbroj, aby jí dal o číslo menší kalhoty, přesně ty, aby pěkně seděli. Ty večírky měl rád a zvlášť, když byla kapitán připitá, tak byla přítulná, ještě ji donutit, aby si vzala něco jiného, než je uniforma a bude spokojený, velmi spokojený...

Strýček Forďa Uživatelský avatar
Administrátor
Administrátor

Příspěvky: 625
Bydliště: Liverpool
Pohlaví: Muž
Skype: houdy007
Odpovědět s citací
 
Snad jen: It's alive! It's alive! :yahoo: :write:
Feeling borded, call me Fredy idrc...

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Pekna poviedka. Snad sa dockame pokracovania v kratsom casovom horizonte ako teraz... :scratchanym:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

Mooony Uživatelský avatar
Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 998
Bydliště: Brno
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Moooc se omlouvám :oops:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
sorry mooony, nechcel som byť taký nepríjemný ale dúfam, že tentokrát to bude skôr... :wink:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

Mooony Uživatelský avatar
Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 998
Bydliště: Brno
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Já vím, ale kdybych si to nezasloužila :-( musím se hold polepšit ;-)

Mooony Uživatelský avatar
Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 998
Bydliště: Brno
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Přeji všem krásný horký letní den :) , jak již to u mě bývá, zase skoro po roce přidávám povídku :) ráda bych vám slíbila, že brzo bude nějaká další,ale u mě už nikdo nikdy neví a někdy ani já sama. Ale stále doufám, tedy doufám, že ji bude mít kdo číst, protože s mími prodlevami jsem asi už přišla o všechny fanoušky :-( .
Konec nějakého povídání a už k povídce samozné :bounce:
Povídka se jmenuje Souhra náhod. Hlavní postava je Amanda Clarková, která někdy má víc štěstí než rozumu. Někdy riskuje více, než by bylo zdrávo a co se týká smyslu pro spravedlnost, pak je nenapravitelná. Klidně by zachránila i svého nepřítele, protože někdy je potřeba udělat věci, které by nikdo jindy neudělal. Samotná povídka patří k Zuzaně Petersonové.
Teď už jen doufám, že se vám bude líbit a věřím, že třeba i některé z vás potěším. Jen ještě snad jedna věc, je možné, že se vám bude hůře číst, hodně skáču v čase, ale je to důležité a napínavější pro děj, tak snad mi to odpustíte :)
Za korekci a připomínky děkuji DarkLive


Souhra náhod

Major Lorne se s mírným strojeným úsměvem vyhnul skupince chichotajících se laborantek. Měl je rád, doopravdy ano. Byly to mladé, bystré slečny a na misích vydržely hodně, ale někdy ho doopravdy štvaly. Oproti doktorkám mu přišly více rozverné a čím dál tím mladší. Povzdechl si a sedl si se svým obědem ke svému zástupci, Zuzaně Petersonové. Za dnešek další ženská, ale na rozdíl od těch druhých, s ní mluvit nemusel. Podle všeho ho stejně nezaregistrovala a věnovala se hlášením, které si k jídlu donesla. Kývnutím ji pozdravil, když si ho všimla, a dál se věnoval svým myšlenkám i jídlu.
Na Atlantis byla spousta doktorů a doktorek. Jako první, co Woolseyho napadlo a co vylepšil, bylo to, že snížil stavy některých doktorů. Chemické, biologické a jiné testy mohly provádět právě ony laborantky. Stačilo, aby skupince o určitém počtu dam velela jedna doktorka chemička, zadávala jim úkoly a postupně je vysílala na mise a zařizovala, kdo na které, kdy a kam může jít. Tím se eliminovala ztráta doktorek. Laborantky byly pro všechny, i pro lékaře, něco jako sestřičky. Jejich služby brzy začali využívat lékaři, biologové, botanici a v neposlední řadě i zoologové. Jednu věc však Woolsey nedokázal ovlivnit, a to, že se z misí málokdy vracely. Jejich ztráta v počtu navýšila ztrátu doktorů, a tak odběr některých vzorků musel zajistit i vojenský personál, který v poslední době měl už školení snad na všechno. A co major nenáviděl, byl to, že sem posílali stále nové a čím dál tím mladší laborantky. Bylo těžké je nemít rád, jako voják podlehl nejednomu odzbrojujícímu úsměvu, avšak v poslední době se jim spíše vyhýbal. Pro své dobro ustoupil a nechal prostor mladším vojákům a doktorům. Sám se bavil tím, že sledoval vývoj některých vztahů. Třeba jako teď.
Kapitán Paul Gray, jeden z vyšších důstojníků na Atlantis, se snažil protlačit oním hloučkem štěbetajících žen a dostat se k jedné z jeho kamarádek. Samotnému majoru to bylo jedno, ale drby o těch dvou se šířily rychle, a sám se jen utvrzoval v tom, že na každém šprochu pravdy trochu. Každopádně kapitán se již protlačil ke své laborantce a něco se jí snažil říct, pak pronásledován jejím úsměvem se protlačil pro svůj oběd. Nakonec přisedl vedle majora, protože vedle kapitánky už bylo plno, celé místo zabíraly její papíry.
Třeskem tácu si ulevil a zasoptil: „Pitomé ženské, jeden se snaží jedné něco říct a ostatní ho nenechají.“
„Nonono,“ řekla Zuzana, „u stolu jsou taky ženské a ty by se mohly urazit,“ zazubila se na něj a pak se opět vrátila ke svému hlášení. Už pak neviděla, když se oba dva na sebe podívali a ušklíbli se, jasně, urazit se, ona? Vždycky.
„Možná bych doporučil taktiku, abyste ji odchytil v laboratoři,“ pokračoval Evan.
Paul Gray si povzdechl: „Já bych rád, ale problém je v tom, že Amanda pracuje na nějakém patogenu a mám zakázáno za ní týden chodit.“ Zamračil se, což dělal častěji, než by chtěl, a tím nasadil na svoji tvář pohled zabijáka. Přestože byl hodný, měl mezi všemi určitý respekt. Nikdo se s ním nechtěl dostat do křížku, protože kapitán nejednou dokázal, že vyřídit si problém s kýmkoliv v tělocvičně pro něj není problém, zvláště když vždy vyhrál. Tím se stával pro většinu doktorek atraktivní, sic nebyl nikterak vysoký – možná byl jen o pár centimetrů vyšší než samotný major – avšak měl široká ramena, tmavě hnědé krátké vlasy a zelenomodré oči.
„Příště,“ poradil mu major, „se za ní stavte večer,“ neubránil se lišáckému mrknutí, které si jeho zástupce vyložil přesně tak, jak měl. Protočil očima a poslal samotného majora do háje.


O jedenáct dní později...
Amanda Clarková doběhla, možná spíš dokulhala, k sondě. Skoro na ni padla. Vyděšená a vystrašená k smrti se ji snažila zapojit. Věděla, že ji tu chtěli nechat do té doby, než na tuhle planetu měla přijít s Lornem. Sonda měla jet den a noc, sbírat informace a pak se sama vypnout. Dokonce v ní i měly být schované zásoby a nějaké zbytečnosti pro všechny případy.
V jedné z volných prostor našla vysílačku, zapnula kameru a rychle zadala tolik známou adresu. Stoupla si před sondu, vědomá toho, jak asi vypadá a roztřesenou rukou zapnula vysílačku.
„Atlantis! Slyšíte mě?“ vyhrkla. „Tady Amanda Clarková! Prosím, odpovězte!“ Ticho, které následovalo, ji doslova zabíjelo. Cítila, jak jí srdce vynechalo jeden, možná i dva údery. „Atlantis! Prosím, odpovězte mi někdo! Kdokoliv!“ Na chvíli zavřela oči, a když je otevřela, skoro hned z nich vytekly slzy. Hlas se jí třásl. Věděla, že ji sledují na obrazovce, věděla, že ji slyší. S velkou dávkou smíření s osudem řekla: „Atlantis? Tady Amanda Clarková, prosím odpovězte. Tohle je jediná a poslední možnost, jak vás kontaktovat. Prosím…“ V následujícím tichu se opět plně rozvzlykala. Už nemohla dál, byla zraněná, vyčerpaná a ztrhaná. Skoro nespala, byl jen zázrak, že ještě žila. Jenže teď neviděla jediný důvod, proč pokračovat. Tohle byla jediná možnost, jak se vrátit! Měla naději a teď jí ji vzali. Tolik se radovala, že tu sonda ještě byla, tolik si dělala plané naděje. To, co pro ni doteď bylo hnacím motorem, to jí bylo odebráno. Pomalu a jistě přicházela o naději…
Co na tom sešlo, že ji sledovali? Atlantis tam byla. Všichni v řídící místnosti museli vidět její tvář. Museli ji poznat, i když měla na obličej krev, špínu a škrábance. Její hlas se nezměnil.
A pak konečně vysílačka zapraskala…

O osm dní dříve…
Kapitán Gray brblal, ostatně jako vždy, když bylo pondělí brzy ráno a on musel s Lornem a dalšími na poradu. Jeho náladu nezlepšilo ani kafe, které vážně nesnášel. Jenže čaj tu nedostal, alespoň ne na ranních poradách. Probral se až kolem desáté hodiny, kdy byl propuštěn, protože major usoudil, že jako každé pondělí tu poslední skupinu zvládne s Petersonovou. Nezvládl. A co zase majorově radosti nepřidalo, bylo to, že načapal kapitána Graye, jak se v jídelně vybavuje s Amandou. Oba již měli po obědě, avšak z místa se nechtělo ani jednomu. Bez jediného slova, jako každé pondělí, si k nim přisedl. Tohle se stávalo už určitým poledním pondělním rituálem.
„Co kdybyste vy dva,“ prohlásil v půlce oběda Evan, „konečně přiznali barvu, hm?“ Snažil se vypadat přísně, ale ve skutečnosti byl zvědavý.
„No, právě jsem kapitánu povídala,“ začala Amanda, „že mě doktorka Halliová napsala na dvě mise během čtrnácti dnů. První mám ve středu, takže celé úterý strávím tím, že si budu připravovat veškeré podklady od všech, co bude kdo chtít za vzorky a další blbosti. Z mise se vracím v pátek a na další jdu s vámi hned tu středu a ta je na týden. Myslím si, že mě nemá ráda, co myslíte vy?“ Tímhle majora doslova odzbrojila, ostatně jako vždy. Nevinný pohled, štěněčí oči a otázka, která směřovala pryč od tématu. A v ten den se major rozhodl, že z těch dvou pravdu dostane. Doopravdy chtěl vědět, zda jsou si blíže, než tvrdili, či ne. Drby byly mocnější, než pravda, tedy co se tohoto Antického města týkalo. Pak by mu mělo dělat starosti, co se říkalo o něm a Petersonové, ale to teď hodil za hlavu. Má jiné věci na zkoumání.

První pozorování zahájil Lorne na jednom z pondělních filmových večerů. Kapitán Gray s Clarkovou dorazili mezi posledními a sedli si k němu. Amanda se na majora usmála a odhodila si z ramene dlouhý hnědý cop.
„Jdem za vámi, abyste tu nebyl tak sám, ale myslím si, kdybyste si sedl dopředu za doktorkou Halliovou, tak jí uděláte radost,“ zazubila se na něj.
Major překvapeně koukl na záda drobné blondýnky, zavrtěl hlavou a pak si odkašlal. „Provádím tu pozorování, ale díky za tip.“
Kapitán Gray vykoukl zpoza modrooké doktorky a se zájmem se zeptal: „Pozorování čeho, nebo koho?“
„Tady slečny Clarkové, když je volná, tak musím obhlídnout terén,“ řekl vážně a všiml si, jak Amanda zčervenala, a kapitánovi ztuhly rysy v obličeji. Mírně se pousmál a zapamatoval si, že nemá s Paulem trénovat v tělocvičně. Rozhodl se vstoupit na velmi tenký led a mírně se k drobné hnědovlásce naklonil. „No vážně, jste docela populární, ale tím, že se kolem vás neustále motá zabiják kapitán, tak se vás bojíme oslovit,“ zašeptal jí do ucha. Jak čekal, zrudla ještě více a nenápadně koukla na kapitána. Major věřil tomu, že kdyby pohled zabíjel, asi by se tu válel v kaluži vlastní krve. Výsledek jeho pozorování byl: Kapitán byl jasný, Amanda ne, tu bude muset podrobit další zkoušce.

Paul Gray po filmu doprovodil Clarkovou do pokoje, a když jej pozvala dál, neváhal. Zítra mohla díky svému programu vstávat později a on měl volno. Nechala jej si sednout na postel a sama si sedla na stůl.
„Nevíš, co zas Lorne řeší?“ starala se. „Celou dobu, co běžel ten film, tak na nás koukal, jako by čekal, že se na sebe co nevidět vrhneme.“
Voják pokrčil rameny a popleskal na místo vesle sebe. Když protočila očima, tak se rozesmál. „No, zřejmě chce zjistit, jestli jsi zadaná nebo ne,“ začal, až si vedle něj sedla.
„Tak se má ksakru zeptat, ne?“ zavrčela nebezpečně. „Nic proti Evanovi, netvař se tak, jasně že si tykáme, je fajn, ale koukám jinam. A pak, myslím si, že to jen hraje, je docela patrné, do koho je zamilovaný,“ zazubila se a pak si povzdechla. „Nechci na tu misi.“
„Proč?“
„Protože se vždy bojím. Je nás už jen dvacet, pět nedávno sebralo pár Wraithů a nikdo o nich už nikdy neslyšel a…“
„A?“ staral se Gray.
Zatvářila se tajemně, naklonila se k němu a něco mu pošeptala do ucha. Pak rychle vyskočila a snažila se utéct pryč. Paul se jen rozesmál a zakroutil hlavou. Chvíli ji sledoval, než za ní vyběhl. Nakonec ji dohonil někde hluboko v chodbách a nechal se uprosit na večerní plavání v bazénu. Pro její šťastný úsměv by šel i do pekla, jen jí to ještě zapomněl říct.

Ve středu měl Paul službu u brány, a tak pro něj nebyl problém vyprovodit Amandu na misi. Klad jí na srdce, aby se vrátila v pořádku. Dokonce pro ni schoval i jednu tyčinku od snídaně, čímž si vysloužil úsměv. Chvíli přemýšlel, než na ni vyhrkl, že až se vrátí, tak jí chce něco říct, ale aby se to dozvěděla, tak se musí vrátit. Rozhodl se totiž jednat. Lorne se začal až moc nebezpečně kolem Amandy motat. A on nehodlal riskovat, i když Amanda říkala, že jsou to kecy. S tímhle ji nechal odejít.


O pět dní později…
Vypadala strašně, tedy co viděl na obrazovce, ale žila. Vlasy měla slepené, kdo ví čím, a mastné. Ve tváři viděl strach, vyděšení a bolest. Trhalo mu srdce, když ji viděl plakat. Slzy jí z tváří smívaly špínu a krev. Vypadala doškrábaná a celkově i zlomená. Ruka, ve které držela vysílačku, se jí třásla. Ramena měla zabalené ve větším koženém kabátu, který mohl patřit muži dvakrát tak ramenatějšímu, než byla sama. Pod kabátem vykukovala stará a roztrhaná uniforma z Atlantis. Slyšel ji, jak prosí, viděl ji a cítil, jak vnitřně svádí boj. Viděl, že to vzdala. Rozhodl se jednat dříve, než dorazil někdo z vyššího velení. Rychle vztáhl ruku k vysílačce.
„Amando? Tady Paul, slyšíš mě?“ Pak se teprve otočil na přibíhajícího majora Lorna a pevně prohlásil. „Jestli je to léčka, majore, pak ponesu následky sám. Nenechám ji tam!“


Přítomnost…
Amanda Clarková byla od rozloučení u brány mírně mimo. Šla nepřítomně, kam šli ostatní, a v duchu stále přemýšlela nad tím, co jí může chtít říct, až se vrátí. Když však došli na místo určení, jakoby se probrala z určitého transu. Vydala se sbírat vzorky, které měla, a začala pořádně dělat tu práci, kterou si již přichystala na Atlantis. Čím dříve bude mít vše hotové, tím dříve se vrátí a pak… A pak ji z myšlenek kolem rostlin a vše možné havěti vytrhl seržantův křik, který upozorňoval na nebezpečí. Nestihla se ani postavit, když ji sklidila jedna z Wraithských stíhaček.

První pocit po probuzení byl chlad, který ji obklopoval od prstů na rukou až po kotníky. Ležela na břiše. Cítila příšernou bolest v zádech. Zakňučela a opatrně se posadila. Otřela si rukou ústa a zamračila se. Musela zvracet.
„No fuj,“ zašeptala a rozhlédla se. Ještě chvíli viděla rozmazaně, než konečně zaostřila. Zamračila se ještě víc. Seděla na zemi Wraithského vězení, překvapivě měla na sobě bundu a vestu, sice bez věcí, které byly vyhodnoceny jako vhodné k možnému útěku, ale alespoň něco ji hřálo. Navíc, nebyla tu sama. Celu s ní sdílelo pět dalších mužů a jedna žena. Všichni vypadali vyděšení, bledí a pochroumaní. Chtěla se postavit, ale nebyla schopná se udržet na vlastních nohou. Rozhodla se, že alespoň ještě chvíli posedí. Země se stále nebezpečně kývala.
„Jen seď,“ řekl jeden z mužů. „Nohy budeš potřebovat později, odpočívej.“
„Cože?“ koukala na něj překvapeně. Byla vyděšená, zmatená a chtěla domů. „Myslíte, že až se stanu svačinkou, tak budu stát? Slyšela jsem o tom dost, abych věděla, že to proběhne v kleče!“ štěkla. Byla stejně příjemná jako Petersonová, asi by s ní měla přestat mluvit, nebo bude jako ona. Na druhou stranu, koho to zajímalo? Možná si z ní v téhle situaci vezme příklad a nebude propadat panice.
Muž, který na ni promluvil, si povzdechl a poposedl si. Zřejmě chtěl něco říct, když k celám přišli jejich věznitelé. Mezi sebou vláčeli nějakého muže. Hodili ho do vězení a odešli. Muž měl na sobě uniformu Atlantis…


Před dvěma měsíci…
„Amando, pojď a přestaň si hrát konečně s tím detektorem známek života, ano?“ Paul byl velmi rozzlobený. Chtěl domů a Amanda mu to rozhodně neulehčovala. Měl ji rád a dva dny na misi, kdy zabíjel všechny pavouky a hmyz a pokaždé byl za toho největšího hrdinu všech dob, se mu líbily, ale všechno mělo své meze. Teplá sprcha, měkká postel a žádný pískot kvůli pavoukovi. Atlantis byla bezpečné místo.
„Nech mě, podívej, něco tak dokonalého, ale přitom tak chybného. Mám v ruce už třetí a všechny do jednoho dokážu oklamat. Proč na to Antikové nemysleli? Proč na to nepřišli?“ V očích měla lehce fanatický výraz. Nikdy ji nepřestalo bavit objevovat nové věci a vše se učit. Chtěla vědět vždy co nejvíce, což některé doktory přivádělo k šílenství.
„Protože nebyli tak dokonale geniální jako ty?“ zkusil to. „No tak, Amando!“
Jenom si povzdechla a přidala do kroku. Vůbec ho to nezajímalo. Nechápala to, vždy chtěl vědět, na co přišla, a tohle bylo perfektní. Když si stoupli k sobě tak, že se na sebe nalepili, tak jejich tečky splynuly a nebylo poznat, zda je to jeden, nebo dva lidé. Další překvapení ohledně tohoto přístroje ji čekalo u brány. Když přišla dostatečně blízko brány, asi tak tři kroky od průchodu a brána byla v chodu, tak její tečka na detektoru života zmizela. Bylo to zajímavé. Jako by detektor předpokládal, že projde, nebo měla brána nějaké rušení. Časem, až provede další testy, si o tom promluví s McKayem.


Přítomnost…
„Poručíku Changu!“ vydechla Amanda Clarková a připlazila se k muži, který ležel tváří k zemi. „Hej, poručíku,“ propleskla ho. Když zamručel, tak to zkusila znovu a otočila jej na záda. Což si vysloužilo bolestivé zasténání a otevření očí.
„Clarková?“ zašeptal muž. „Myslel jsem, že jste mrtvá.“
„To já taky, ale pak jsem se objevila tady s těmi příjemnými lidmi a…“ Sarkasmus nezamaskovala a nechala, aby poručíkoval hlava padla na její kolena. Vypadal na tom hůře, než ona. „Umřeme, že?“
„Uklidni se, Clarková, bude to v pohodě, pomož mi do sedu.“ Zakňučel, když si sedl. „Kdo jste?“ koukl na ostatní přítomné a poposunul se tak, aby případně ochránil laborantku.
„Lidé z různých míst,“ zašeptal jeden z mužů, ten, který jako první mluvil s Amandou. „Jsem Rekas. Wraithové nás sklidili, ale nechali nás žít o chvíli déle…“ potřásl hlavou, aby si utřídil myšlenky. „Před pár dny k nám do vesnice přišel muž, tvrdil, že je Běžec, ale moc jsem mu nevěřil, přestože jsem při obchodování s jinými planetami zjistil, že tohle začíná být u Wraithů dost populární. Nakrmil jsem jej, ošatil a nakonec přiletěli Wraithové, sklidili nás a udělali z pár vybraných Běžce, zbytek zabili.“
„Ale,“ začal poručík, „podle čeho vybírají ty, kteří se mají stát Běžci?“
„To nevím, nikdy jsem neslyšel o tom, že by byly mezi Běžci ženy, a přesto jsou tu už dvě…“ Pak byl Rekas přerušen. Dveře do cely se otevřely a několik Wraithů čekalo, než vyšli ven. Každého si odvedl jeden Wraith, kromě Amandy a druhé zamlklé ženy, která se třásla jako ratlík. To bylo naposledy, kdy viděla poručíka Changa.
Amanda donutila blonďatou vesničanku, aby hned po tom, co je přenesli na planetu, neutekla a slíbila jí, že pokud ji bude poslouchat, přežije. Pak z boty vytáhla nůž, který do výbavy protlačilo vedení Atlantis a Wraithové na tohle místo ještě nepřišli a hrdinně se jala prozkoumávat budovu, ve které s blondýnkou byly.
Klepala se a cítila, jako by jí každou chvíli mělo srdce vyskočit z hrudi. Musela přemýšlet, jak z toho ven. A pak ji to napadlo. Půjdou po nich, budou vědět, kde jsou a pak je zabijí. Nebylo nic jednoduššího, než najít místo, kde se schovají a pak se uvidí. Donutila vesničanku, aby si stoupla před ni. Namáčkla se k ní, co nejvíce to šlo a pak čekaly.
Nevysvětlila jí svůj plán, ale zřejmě vyšel. Dírou v závěsu, za kterým se v rozpadlé místnosti schovávaly, viděla, že Wraith vešel do místnosti. Chtělo se jí zvracet. Doopravdy chtělo a ještě víc se jí obrátil žaludek, když sáhl za závěs a vytáhl blondýnku do místnosti. Donutil ji, aby si klekla a zřejmě si na ní chtěl pochutnat. Amanda cítila, že se nemohla pohnout. Jako by měla nohy z olova. A pak udělala něco šíleného. Vyběhla zpoza závěsu. Vytrhla Wraithovi stuner z pouzdra a střelila ho. Pak na něj skočila a začala jej drobným nožíkem bodat všude, kam mohla.
Probrala se z transu, do kterého právě propadla. Vyděšeně koukala na ruce, ve kterých měla nůž. Všude měla krev. Vyděšeně pohlédla na blondýnku, které právě zachránila život, ta jen něco zaječela a odběhla pryč. Clarková a se ocitla sama.
Seděla sama na mrtvém Wraithovi. V jedné ruce držela nůž. Pak mrtvého zbavila koženého kabátu, nože, stuneru a detektoru známek života. Prohrabala mrtvému všechny kapsy a nakonec si zbytečnostmi naplnila své. V zoufalství prohledala místnosti v domě. Z nějakého starého kusu látky si udělala vak, do kterého dala vše, co mohla potřebovat. Pak se pomalu vyplížila ven.
Díky detektoru, který získala, se mohla vyhnout všem lidem i nepřátelům a najít hvězdnou bránu. Nevěděla, co má dělat, ale rozhodla se utéct. Zadala adresu planety, kterou si pamatovala a prošla. Teď, co se bude dít dál, to se uvidí. Jedno věděla jistě, Wraithy potěšila, oni tuhle hru milovali a byli rádi, když jim lidé utíkali, zvlášť když měli v sobě zabudovaný vysílač.

Amanda Clarková seděla na schodech u podstavce pro Hvězdnou bránu. Třásla se. Snažila se kusem špinavého hadru očistit ruce od krve. Nakonec to vzdala a vydala se hledat vodu a jídlo. Hlavně vodu potřebovala co nejrychleji a byla si jistá, že ještě půl dne bez vody a sotva se proplazí.
Musela projít trnitým křovím, spoustou pavučin a blátem, aby se dostala k čisté vodě. Wraithský kabát si sundala, nechtěla ho zničit, zatím se mohl hodit. Láhev, kterou našla v domě na planetě, kde ji vysadili, pořádně vypláchla a vymyla, napustila do ní vodu a přidala půlku chlorované tabletky, které jí její předchozí věznitelé nechali. Pak se napila přímo z potoka. Vydala se zpět k bráně. Když k ní došla, poškrábaná a unavená, pohlédla na hodinky. Uběhly tři hodiny od jejího příchodu sem. Rozhodla se najít u brány nějaké místo, kde by se mohla schovat, dokud nedorazí Wraithové. Budou ji hledat, to věděla, ale pokud budou blokovat bránu, možná jejich detektory budou fungovat stejně jako antické. Rozhodla se vyzkoušet alespoň ten trik s bránou.
Fungoval, zřejmě všechny detektory fungovaly na stejné bázi. Měla částečně vyhráno. Teď už si jen potřebovala najít úkryt. K jejímu štěstí našla díru přímo v podstavci brány, sice musela vymést klackem pavučiny a vyhnat pavouky, ale dalo se tam schovat. Pak čekala na příchod Wraithů. S notnou dávkou štěstí to třeba přežije.

Pokaždé ji vystopovali po deseti hodinách. Naučila se odcházet z jedné planety na druhou vždy po devíti a půl hodinách. U brány si vždy našla pelech, kde se může vyspat, doplnila vodu a sem tam navštívila planetu s vesnicí pro získání jídla a teplého oblečení. Pak hned přešla na neobydlenou planetu. Pomalu jí však planety, které znala, docházely, stejně jako koláč, který naposledy ukradla i s chlebem. Byla už tři dny na cestě, když se rozhodla zadat nějakou náhodou planetu. Brána se otevřela a ona vstoupila do modré hladiny…
Prošla na planetu, kde byla noc. Nebe bylo temné a plné hvězd. Chladný vítr pročesával horký vzduch a skoro všechna zvířata šla už dávno spát. Po louce okolo brány poletovaly bludičky. Připadlo by jí to kouzelné, kdyby byla v jiné situaci. Unaveně se protáhla a promnula si špinavý a poškrábaný obličej. Hodlala si najít další díru pod Kruhem předků, avšak zarazila se. V dálce asi tak půl kilometru od brány viděla oheň. Rozhodla se vyzkoušet štěstí, když už evidentně nějaké měla. Ozbrojená byla a její vojenské oblečení schovala pod velkým Wraithským kabátem. Pomalu a bezpečně se vydala k ohni. Vak přes jedno rameno si dala šikmo přes záda a tiše se plížila. Měla hlad a od ohně se linula vůně pečeného masa. Zatímco ona měla kus okoralého chleba a zbyteček koláče. Toužila po teplém jídle. Cítila, jak se jí v puse sbíhají sliny. Tak moc doufala, aby u ohně byli slušní lidé. Přiblížila se za velký strom s tím, že chvíli bude poslouchat, co se u ohně děje.
Kolem ohně sedělo asi sedm mužů a šeptem se bavili o tom, co podniknou ráno a kdy čekají další zásobu jídla. Když se pozorně podívala na maso nad ohněm, udělalo se jí zle. Vypadalo to nechutně. Chtěla se odplížit pryč, že tu už není nic k vidění, když jí na záda dopadla ruka a někdo ji vyhodil k ohni. Dopadla na všechny čtyři a vyděšeně koukala před sebe.
„Dobrý večer,“ vyhrkla. „Právě jsem byla na odchodu.“ Rychle se postavila a sjela rukou ke stuneru. Všechny oči se na ni upřely. Muži vstali a jen čert věděl, co chystají udělat. Slyšela za sebou kroky a byla si jistá, že za ní stojí někdo další. Nasucho polkla.
Najednou jeden z mužů od ohně promluvil: „Já ji znám, byla se mnou ve vězení, než nás začali lovit, je Běžec, stejně jako my.“
Amanda si muže dobře prohlédla a oddechla si, no jasně, Rekas. Doopravdy, byl to ten muž, který s ní tenkrát v cele, kdy čekali na smrt, mluvil. Strach z ní lehce opadl. Slyšela, jak ten za ní poodešel k ohni a ona si sedla. „Jsem ráda, že jsi mě poznal. Podívejte, přilákal mě váš oheň a nevěděla jsem, kdo tu sedí, proto jsem se připlížila, nic zlého v tom nebylo,“ ospravedlňovala svoje chování.
Teď konečně promluvil jiný z mužů: „Jsi první žena, kterou vidím, že by přežila tak dlouho. Jestli chceš, jez,“ ukázal na pečeni nad ohněm. Všichni se podivně uculovali. To Amandu odradilo od toho, aby se do jídla pustila.
„Nemáte prosím chleba, nebo zeleninu? Maso nejím, ale děkuji.“
„Maso je nejdůležitější, měla bys jíst.“
„Později,“ odsekla pevně a poposedla si. Kdyby na to přišlo, uteče a v té tmě ji nikdo nenajde.
„Jak povídám, jsi první žena, kterou vidím tak dlouho žít. Jsem Egrag, jsem Běžcem už tři roky, nejdéle z téhle skupiny. Ostatní jsou Běžci teprve pár měsíců, ale ty a Rekas jste nejnovější přírůstky. Přesouváme se spolu, je to jednodušší. Líp se nám loví potrava, shání oblečení, je to jednodušší i na přesun.“
Clarková se mračila a konečně si muže prohlédla pořádně. Cítila, že chtějí vědět víc. Všichni na ni zírali, ale vedoucí téhle podivné skupiny ji děsil. Vypadal, jako by dlouho neviděl ženskou, což ji děsilo nejvíc. Skupina otrhanců, avšak nebyla na tom o moc líp. „Jsem Amanda a jsem samotář. Cestuji sama,“ prohlásila vážně. „Nechci vás rušit. Jdu, kam se mi zlíbí.“
„Vážně?“ zajímal se vůdce. „Jsi žena,“ zazubil se. „A neměla bys cestovat sama po planetách, nikdy nevíš, na koho narazíš.“
„Jsem v pohodě, jsem ozbrojena. Wraith, který to na mě zkusil, zemřel.“
„Vážně? Dokud své zbraně neukážeš, nebudeme ti věřit,“ utahoval si z ní. Pak ale mávl rukou. „Pověz, jak to, že jsi tak dlouho přežila? Všechny ženy jsou mrtvé hned!“
„Mám zkušenosti, které mě naučili doma,“ zalhala. „V mé vesnici učí malé děti, jak se bránit Wraithům a jak dlouho přežít jako Běžec. A když mě omluvíte, půjdu se projít,“ vstala. „Na večeři nemám chuť, za chvíli se vrátím,“ přislíbila, ale v plánu to neměla. Rozhodla se odejít, jak jen to bude možné. Všimla si, že ji sledují, proto vyšla jinam, než měla být brána. Než jim dojde, že odešla, bude to chvíli trvat, když poběží, bude moci utéct včas. Přesto po pár krocích zastavila a zaposlouchala se, co si povídají.
„Pokud se do deseti minut nevrátí, podívám se po ní a dovleču ji sem. Nechci, aby dělala potíže,“ řekl klidně Egrag. Pak se začal usmívat a promnul si ruce. „Přece jenom, ženská se nám tu bude hodit,“ zhodnotil. „Však ona tu zůstane, i když nebude chtít.“
„To doufám, ale myslím si, že nám lhala,“ začal Rekas, „když jsem ji viděl naposledy, měla na sobě uniformu, jakou nosí lidé z města předků. Pokud se do pár minut nevrátí, opravdu bychom ji sem měli dotáhnout a dostat z ní adresu a další věci. Případně by se tyhle věci…“
Po tomhle se Amanda rozeběhla pryč. Tohle bude ještě průšvih, moc dobře věděla, že ji po tomhle začnou hledat. Slyšela každé křupnutí, fuknutí a i její vlastní dech ji děsil. Zastavila se až na mýtině. Snažila se popadnout dech a rozhlížela se. Musela najít rychle bránu a utéct. Pak si však všimla, napůl ve stínu stromů, železné konstrukce. Pomalu přišla blíže a pak uskočila a vytáhla stuner. Ruka se jí třásla. V železném vezení seděl Wraith. Překvapeně si ji prohlížel.
„Co tu děláš?“ vyjekla a chytla stuner pevně do obou rukou.
Vězeň na ni překvapeně koukl a pak řekl: „Byli jsme tu dva, být tebou bych odešel.“
„Cože?“ hlesla a teď se začala rozhlížet, jako by měl vyskočit zpoza keře druhý Wraith.
Vězeň si ji chvíli s úsměvem prohlížel, než nakonec odpověděl: „Jsem lovec Běžců. Bohužel je zvykem, že buď my zabijeme je, nebo oni nás. Rozhodně nebylo zvykem, že nás chytí a zavřou do klece,“ už skoro vrčel. „Když jsem je pronásledoval sem, chytili mě a teď tu trčím. Jejich přesvědčení je, že my jíme je, oni budou jíst nás.“
„Pane bože,“ vydechla pozemšťanka a dala si ruku před ústa, doslova se jí otočil žaludek. „To je nechutné,“ schovala stuner a rychle se rozhodla. „Ustup od vchodu, pustím tě pryč,“ hlesla. „Možná, že jsem Běžec, ale tohle není správné.“ Pak vytáhla z vlasů jednu sponku a snažila se otevřít zámek.
„Všiml jsem si, že už jsi vyhrála,“ prohlásil vězněný a poukázal na její nový kabát. On měl úplně ten stejný.
„Stejně už ho nepotřeboval,“ odsekla. „Bylo to kdo s koho… Sakra!“ Kopla do konstrukce. Zarazila se, když se za ní ozvalo odkašlání. Pomalu se otočila a nasucho polkla. „A do hajzlu,“ šeptla a udělala krok vzad. Zády narazila na chladné železo. Skoro nedýchala. Tak tohle nevysvětlí. Buď umře v rukou Wraitha, a v to doufala raději, nebo toho muže, který stáhl naproti ní. Jak předpokládala, nikdo z Běžců nechtěl ztratit takovou příležitost. Atlantis byla populární všude.
„Ale ale, Amando, co tu děláš?“ začal vůdce pojídačů Wraithů. „Tady bys být neměla, měla jsi s námi zůstat u ohně. Určitě by to bylo lepší. Zvláště, když jsi nám lhala. Musíme si pořádně promluvit.“ Užíval si, když viděl, jak se skoro klepe strachy. „Co jsi dělala před chvílí? Viděl jsem dobře? Snažila ses osvobodit toho Wraitha? Toho, co se na nás krmí, který by tě hned zabil?“ popostoupil ještě o krok blíže. Pak ještě o krok a nakonec stál naproti ní. Tak blízko, že cítila jeho dech. Smrděl. Pomalu se k ní skláněl, bůh ví, co chtěl udělat, když tu se zarazil a prudce zalapal po dechu. Vrávoravě poodstoupil a zasípal. Rukama se chytl za hrudník, z něhož mu tekla krev. Amanda odskočila od vězení a vytáhla stuner.
Namířila na Wraitha a řekla: „Ustup od dveří!“ Pak střelila muže, který hlasitě sípal a sténal. Nepotřebovala, aby přilákal ostatní. Vydala se k němu a prohledala mu kapsy. Našla klíče od zámku. Pak pustila Wraitha. „Teď jsme si kvit. Vrať mi ten nůž a uteč pryč.“ Nemohla tomu uvěřit, právě jí zachránil život její nepřítel. Možná i víc než život, ale to nemohl vědět, co by se dělo.
Wraith vyšel ve své plné výšce z železné hrůznosti. „Děkuji ti, Amando Clarková z Atlantis,“ poděkoval. Zabodnul nůž do země a lehce se poklonil.
Žena si všimla, že se jí kabát rozhalil a v šeru, který způsoboval měsíc, se dala přečíst její jmenovka. Uniforma a vše ji prozradilo. Povzdechla si, pozdě, chyba už se stala. „Padej, u ohně máš večeři, mě z toho vynech.“ Sebrala nůž ze země a přitom ze svého protivníka nespustila oči. „Chci, abys odešel a zapomněl na mě.“
Wraith se jen ušklíbl. „Nepotkáváme se naposledy, dlužím ti život,“ a pak se otočil směrem k ohni. Za chvíli se z míst, kde seděli Běžci, ozval křik, avšak to už byla Amanda u brány, zadávala adresu, která ji napadla a prošla na druhou stranu.

Ocitla se na písečné planetě. Slunce pálilo, avšak ona si připadala jako omámená. Potácela se k zadávacímu panelu, kde se vyzvracela. Tam padla na kolena, a pak na žhavý písek. Vyčerpání a strach udělal své. Omdlela.
Probrala se o pár hodin později. Slunce se už pomalu sklánělo k obzoru. Foukal tu mírný vánek a ona byla napůl zasypaná v písku. Opatrně si sedla a napila se. Snědla zbytek koláče a zírala do prázdna. Přemýšlela. Neměla nic. Žádné vyhlídky. Neměla kam jít, skoro jí došla voda i jídlo. Chtěla domů, na Atlantis, za Paulem. Stýskalo se jí po něm víc, než si chtěla přiznat.
Jak dlouho už tu byla? Kdo ví, mohla tu být hodinu, možná i deset. Ještě chvíli seděla, když tu najednou si na něco vzpomněla. Prudce se postavila. Byla tu šance! Jediná a možná poslední. Mohla se vrátit na Atlantis. Nevěděla, jak na to mohla zapomenout! Vždyť za pár dní po tom, co šla na tu planetu, měla jít s Lornem na jinou a stále tam byla sonda! Stačilo si vzpomenout na onu adresu. Přecházela sem a tam. Nakonec si sedla zpět do písku, než znovu vyskočila na nohy a zadala adresu. Dostane se domů! Věděla to! Snad si vzpomněla správně a neskončí někde ve vesmíru. No co, tak by to alespoň bylo rychlé.

Byla tam! Sonda. Leskla se v ranním slunci ještě vlhká od rosy a dávala najevo přítomnost Atlanťanů. Clarková pomalu přešla k sondě a přejela po chladivém kovu rukou. Rozplakala se. Byla tu naděje a ona může domů. Zhluboka se nadechla. Půjde domů… Konečně…
Teď přišla chvíle, kdy ji musela zapojit. Ruce se jí třásly. Uměla to jen teoreticky. Děsila se toho, že ji zapojí špatně a tím pádem vyzkratuje. Věděla, že ji tu chtěli nechat do té doby, než na tuhle planetu měla přijít s Lornem. Sonda měla jet den a noc, sbírat informace a pak se sama vypnout. Dokonce v ní i měly být schované zásoby a nějaké zbytečnosti pro všechny případy.
V jedné z volných prostor našla vysílačku, zapnula kameru a rychle zadala tolik známou adresu. Stoupla si před sondu, vědomá toho, jak asi vypadá a roztřesenou rukou zapnula vysílačku.
„Atlantis! Slyšíte mě?“ vyhrkla. „Tady Amanda Clarková! Prosím, odpovězte!“ Ticho, které následovalo, ji doslova zabíjelo. Cítila, jak jí srdce vynechalo jeden, možná i dva údery. „Atlantis! Prosím, odpovězte mi někdo! Kdokoliv!“ Na chvíli zavřela oči, a když je otevřela, skoro hned z nich vytekly slzy. Hlas se jí třásl. Věděla, že ji sledují na obrazovce, věděla, že ji slyší. S velkou dávkou smíření s osudem řekla: „Atlantis? Tady Amanda Clarková, prosím odpovězte. Tohle je jediná a poslední možnost, jak vás kontaktovat. Prosím…“ V následujícím tichu se opět plně rozvzlykala. Už nemohla dál, byla zraněná, vyčerpaná a ztrhaná. Skoro nespala, byl jen zázrak, že ještě žila. Jenže teď neviděla jediný důvod, proč pokračovat. Tohle byla jediná možnost, jak se vrátit! Měla naději a teď jí ji vzali. Tolik se radovala, že tu sonda ještě byla, tolik si dělala plané naděje. To, co pro ni doteď bylo hnacím motorem, to jí bylo odebráno. Pomalu a jistě přicházela o naději…
Co na tom sešlo, že ji sledovali? Atlantis tam byla. Všichni v řídící místnosti museli vidět její tvář. Museli ji poznat, i když měla na obličej krev, špínu a škrábance. Její hlas se nezměnil.
A pak konečně vysílačka zapraskala a zazněl tolik známý hlas Paula Graye: „Amando? Tady Paul, slyšíš mě?“
„Paule!“ vykřikla a vzlykla. „Chci domů!“ zašeptala. „Chci domů…“
„Slečno Clarková,“ zazněl z vysílačky hlas majora Lorna, „jakmile se aktivuje brána, stoupněte si od ní dál tak, aby na vás mířila kamera ze sondy a my vás viděli. Klekněte si a ruce dejte za hlavu. Za chvíli si pro vás přijdeme…“
„Majore!“ přerušila ho. „Musíte poslat doktora! Hned! Udělali z nás Běžce, ze mě a z poručíka Changa.“
„Přiletíme si pro vás i s doktorem,“ snažil se ji uklidnit, i když jak viděl, tak marně. „Poručík Chang, je s vámi?“
Jen zavrtěla hlavou. „Naposledy jsem jej viděla ve Wraithském vězení. Pane, pospěšte si, za osm hodin tu budou Wraithové. Jsem tu sama, na planetě, kam jsem měla jít s vámi podle rozpisu…“

Brána se vypnula a ztratila svoji modrou hladinu. Evan pohlédl na kapitána Graye s pozvednutým obočím.
„Pane?“ staral se Gray.
„Sežeňte svůj tým a doktora Becketta, vezměte si Jumper a doveďte ji domů. Já zatím upozorním Shepparda.“ Jeho podřízený přikývl a otočil se k odchodu. „A Grayi?!“
„Ano?“
„Sice ji vezmeme zpět, ale bude muset být nějaký čas pod dohledem, byla zajatá Wraithy několik dní…“
„Myslím si, pane,“ povzdechl si kapitán, „že ona sama na tom bude trvat, ale hlavní je, že bude doma. Pokud je doopravdy Běžec, nedovedu si představit, co zažila a jak dokázala tak dlouho přežít.“
Lorne přikývl a opřel se o jednu z konzol. „To nikdo, ale myslím, že se to časem dozvíme…“
A pak to šlo více méně naráz. Asi dvě hodiny po tom, co Jumper odletěl, tak se taky vrátil. K překvapení všech i s poručíkem Changem, kterého napadlo to samé, co Clarkovou, jen o chvíli později a přišel právě ve chvíli, kdy Amanda byla zbavena sledovacího zařízení. Oba byli odvedeni na ošetřovnu, kde je nějakou dobu hlídali vojáci. Pak je podplukovník Sheppard s ostrahou umístil do jejich pokojů. Trvalo zhruba dva týdny, než je místní psycholog a doktoři prohlásili naprosto v pořádku. Oba napsali hlášení o událostech, které zažili. Jak později popsal John Sheppard, oba přižili jen díky souhře náhod, a co se týkalo Clarkové, bylo možné, že o onom Wraithovi, kterého zachránila, ještě uslyší. Minimálně si díky tomu vysloužila uznání od vedení. Tohle chtělo jistou dávku odvahy a štěstí.

Amanda Clarková si užívala klidu. Seděla ve svém pokoji a četla si knihu. Bylo to asi dva týdny, kdy už jí doopravdy všichni dali pokoj a nechali ji pracovat. Stále ještě navštěvovala doktora, kvůli špatným snům. Některé prášky zabíraly, jiné ne. V poslední době však trávila více času s poručíkem Changem. Štvalo ji, že na sebe v tomhle ohledu slyšela spoustu drbů. Pomalu začala uvažovat o převelení zpět domů, na Zemi.
Z úvah ji vyrušilo klepání. Neochotně vstala a šla otevřít. Když jí konečně dveře odhalily narušitele, překvapeně pozvedla obočí a rozhodla se to nekomentovat. Nechala jej vstoupit a šla si sednout na stůl, jak bylo jejím zvykem.
„Děje se něco?“ starala se.
„Ne, jen jsem se přišel podívat na to, jak se máš…“ začal nejistě.
Povzdechla si. „Doufala jsem, že se nic nezmění a… mám pocit, jako bych sem už nepatřila. Stále cestuji po planetách a bojím se, že přijdou.“ Promnula si oči.
„Já… všiml jsem si, že se vídáš s poručíkem, pomáhá ti?“ staral se.
„Jak kdy, je na tom stejně. Víc by mi pomohlo, kdybys tu byl pro mě,“ řekla nahlas. Nemusel to brát zrovna dobře, vzhledem k tomu, co se teď zase povídalo o ní a Changovi. „Pořád přemýšlím nad tím, proč mi ten Wraith zachránil život.“ Promnula si znovu obličej. „Chci jen, aby bylo všechno jako dříve. Chci vědět, co jsi mi chtěl říct, až se vrátím…“ Postavila se a přešla k oknu a zahleděla se na oceán. „Jediný důvod, proč jsem měla sílu ještě bojovat, bylo to, že jsem se měla kam vrátit… za kým, ale v poslední době uvažuju, že se vrátím domů, na Zem.“
„Proč?“ hlesl. Tohle jej překvapilo. Nechápal, jak si může pamatovat to, že jí před měsícem a něco chtěl před misí říct něco ták děsně důležitého.
Teprve teď se otočila a pohlédla na něj. „Vracela jsem se za tebou. Jediný důvod, proč jsem to nevzdala, protože jsem tě chtěla ještě vidět. Ale bojím se, že jsem si to jen všechno vysnila. Pokud to tak opravdu je, pak nemá cenu tu zůstávat.“
„Víš, co jsem ti chtěl říct?“ přešel k ní. Když přikývla, tak se usmál. Přitáhl si ji k sobě a políbil. To bylo asi vše, co chtěl říct.

Konec

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
o fanúšikov si ešte úplne neprišla a stále vieš písať, ako vidím a to veľmi dobre... :ok:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1754
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Jo jo, VELMI dobře.
A mě jsi rozhodně potěšila :D

:sunny:

Strýček Forďa Uživatelský avatar
Administrátor
Administrátor

Příspěvky: 625
Bydliště: Liverpool
Pohlaví: Muž
Skype: houdy007
Odpovědět s citací
 
No jéje, ono to žije!!! :D

Hallowed are the Ori. :yahoo:
Feeling borded, call me Fredy idrc...

Mooony Uživatelský avatar
Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 998
Bydliště: Brno
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Ahojte, jsem zpět! Volejte sláva a tři dny se radujte. Upečte několik volů, jako zápalnou oběť... a teď vážně :) . Přidávám konečně opět zase jednou povídku. Doufám, že nalákám staré i nové čtenáře a pokud ne, stejně se budu neustále vtíravě připomínat :) - nápadům nejde říci ne.
Teď tedy krátce k povídce. Povídka se jmenuje: Trpká chuť budoucnosti. Hlavním hrdinou je kupodivu John Sheppard, který se ocitl v nesnázích a jediný, kdo mu z nich dokáže pomoci je Zuzana Lorneová, nebo Petersonová? Přesto, že sám věří, že nikomu z Atlantis nic nedluží, stále v něm hlodá červíček pochybností...
Tak a teď jste vedle jak ta jedle a doufám, že si povídku užijete, možná bude trpká, ale dobře to vše nakonec dopadne :)
Snad přidám brzy další.
Za korekci děkuji DarkLive a vám už přeji pěkné počtení.

Trpká chuť budoucnosti

Bylo pozdě v noci. Chlad přinášel jakousi úlevu od horkých dní. Podle meteorologů se blížil podzim, a ať už to na téhle planetě znamenalo cokoliv, obyvatelé města doufali v menší teploty. Přesto však déšť přinese až zima. Jasná obloha a tiché šplouchání oceánu ukolébávala ke spánku skoro všechny obyvatele Atlantis.
V kanceláři velitele se ještě svítilo. Nebylo to nic nezvyklého, často dlouho ponocovala. Dnes se však rozhodla vydat na noční svačinku a pak konečně spát. Všechno ostatní už do druhého dne počká. Velitel města vstala a vydala se do chodeb.
„Generále, madam," ozvalo se za odcházející. Ta se zastavila a otočila.
„Ano, Greenová?" starala se.
„Madam, doktor Emerson chce, abyste se hned ráno dostavila na ošetřovnu." Na to oslovená přikývla.
„Stavím se tam. Co tvoje babička?"
„Nic moc," přiznala Madison Greenová. „Ale doktor říkal, že v jejím věku to není nic neobvyklého, prý si nemá stěžovat a má konečně natáhnout bačkory." Tady se ušklíbla, doktor dokázal být velmi taktní. „Přece jenom už jí bude skoro sto let."
„To už tolik?" vydechla nevěřícně generál.
„Chce, aby ses tam zastavila..." Tady se však Madison zarazila. Věděla, že nepůjde. Pro ni to všechno bylo stále moc živé. „Ale vysvětlila jsem jí to."
„Děkuji. A Madison," zastavila ji, když už se otočila k odchodu. Počkala, až se na ni otočí zpět. „Dávej si pozor, seržant Merel," udělala všeříkající gesto. „Jen tu nechci mít nějaké rozbroje. To je vše.“ Na to se generál otočila a vydala do svého pokoje. Na jídlo ji přešla chuť.
Když dorazila do pokoje, svlékla si standardní uniformu. Několikrát jí nadali, že měla nosit slavnostní, ale kašlala na ně. Tak stará nebyla, tedy nepřipadala si tak. Oblékla si tepláky a tričko. Přešla k fotografii na svém stole. S mírným povzdechem ji položila zpět na stůl tak, aby nebylo vidět, kdo tam je.
Když se ocitla v koupelně, opláchla si obličej a vyčistila zuby. Rozčesala si vlasy. Po celodenním nošení v copu už potřebovaly odpočinek. Pak se na sebe zamračila. Začínala šedivět a kolem očí měla vrásky. Čert aby to vzal, jestli to bude postupovat takhle, tak se dožije snad i tisícovky.

„Doktore Emersone," ozvala se generál druhý den ráno, „prý jste se mnou chtěl mluvit."
Doktor si ji prohlédl. Vždy ji obdivoval, tedy „obdivoval“ bylo trochu silné slovo, ale bylo nejblíže k tomu, co k ní cítil. Uniformu měla perfektně dopnutou, vlasy vždy stažené do pevného uzlu nebo copu a pak tu byl ten přísný pohled. Co se týkalo úcty u ostatních, tu měla až neskutečnou. Někdy se mu ani nechtělo věřit, že tomu tak dříve nebylo. Co dokázala s městem za posledních třicet let, to nedokázal nikdo. Dřela, protože potřebovala zapomenout, a tím si získala jeho obdiv. Doktor potřásl hlavou a konečně řekl: „Ano, povedlo se nám přijít na to, jak dostat Shepparda ze stáze. Máme vakcínu na tu nemoc."
„Ale?" vždy tu bylo nějaké ale.
„Je vyrobena z vaší krve, jinak to nešlo."
„Co když ji odmítne?"
„Generále, neodmítne, máme tu další látky, které tomu zabrání a až se uzdraví, všechny ty cizorodé částice vyloučí," usmál se spokojeně. Doktor Saul Emerson byl na tohle náležitě hrdý. V tomhle byl spíše po matce, možná proto teď velel celému lékařskému týmu. „Mohli bychom to udělat i u vás."
„Ne, děkuji, zabilo by mě to a já už si na tenhle život zvykla," mrkla na něj. Věděla, že to nemyslel špatně. „Nechám si to jako možnou budoucnost. Mimochodem, vy jste rozhodně nezdědil jediný gen po svém dědovi,“ připomněla mu jeho původ, „vaše upřímnost je už legendární.“ Mávla mu, že už jde. Snídaně čekala a samozřejmě kupa papírů.
„Petersonová," zastavil ji ještě, „chceme ho vytáhnout odpoledne, budete u toho?"
„Jistě, tohle si nenechám ujit, jsem jediná, koho tu zná."

Podplukovník John Sheppard se probudil do krásného dne, tedy, doufal v to. Nacházel se na ošetřovně, která mu připadala poněkud zvláštní. Rozhodně, co si pamatoval, tak takovéhle přístroje neměli. Možná kvůli němu prohledali všechny místnosti na Atlantis. No, počká a uvidí, co se z toho vyklube. Pamatoval si, jak jej Sanders uspával ve stázi.
Konečně se dveře jeho pokoje otevřely a vešel vysoký hnědovlasý muž s několikadenním strništěm. Když si všiml, že je podplukovník vzhůru, usmál se.
„Jak vám je, podplukovníku?" staral se. „Ještě se neznáme, jsem Saul Emerson a budu vašim ošetřujícím lékařem pro váš pobyt na ošetřovně,“ zavtipkoval.
„Připadám si jako po flámu. Co je, doktore, za den?"
Tady se Saul zarazil. Moc dobře si pamatoval, co mu říkala generál Petersonová. "Je sobota, pane. Víc vám bohužel nemohu říct. Zavolám vám kapitána Lorneovou," tohle mu nešlo přes pusu. Moc dobře věděl, že Zuzana přestala manželovo příjmení používat hodně dávno, a kapitán? No, to bylo ještě déle.
„Pokud tu není nikdo jiný, kdo by měl o mě strach, pak se spokojím i s ní," ušklíbl se John. „Mimochodem, dostanu něco na jídlo? Mám strašný hlad."
Doktor pověsil Johnovy papíry u nohou jeho postele a vydal se ke dveřím. „Stále máte dietu, ale jídlo pošlu s ge…kapitánem." S těmito slovy odešel.

Navštívila jej až o hodinu později. Trochu jí zazlíval, že nepřišla dříve. Hlavně kvůli hladu. Když vkročila do dveří, skoro ji nepoznal. Měla na sobě nový model uniformy i vesty. Vlasy, které měla místy šedé, měla jako vždy v pevném uzlu. Připadala mu o několik let starší, než si ji pamatoval. Čeho si všiml hned, bylo, že na věstě neměla jmenovku ani hodnost.
„Kapitáne? Co se tu děje?"
„Dobrý den, pane," usmála se. „Mě ani nepozdravíte? A já se mohla přetrhnout, abych za vámi přišla." Podala mu tác s jídlem. „Je to docela dobré. Tak hezky jezte, ať jste brzo na nohou, budeme vás potřebovat."
Nedůvěřivě se podíval na kaši a začal jíst. Měla pravdu, bylo to docela dobré. „Děkuji," zahuhlal s plnou pusou a všiml si, jak se znechuceně zatvářila. Jo, tohle se nezměnilo. "Kde je Woolsey?"
„Všechno postupně, pane. Prvně jezte a pak vám zodpovím všechny otázky."
Nadechl se k nějaké jedovaté poznámce, když tu však byl jejich sedánek přerušen, do místnosti se hrnul doktor Emerson. „Madam, Lorneovic tým se vrátil," vyhrkl. „Potřebují vás u brány, spěchá to."
Zuzana hned vyskočila na nohy: „Jsou v pořádku?"
„Ranění, ale April má důležité zprávy. Tyká se to Wraithů. Něco s Michaelem."
Zuzana něco zavrčela. „Přijdu večer, pane, a už se vám budu věnovat, vydržte," řekla dost autoritativním hlasem a vyšla ven. Slyšel ji, jak ještě vydává další rozkazy a pak se dveře se zavřely.

Ta doba, než přišla, byla skoro nekonečná. Snažil se něco vydolovat z Emersona a sestřiček, které ho ošetřovaly, ale nepovedlo se. Nakonec si vyžádal nějakou knihu. Chtěl se odreagovat, jinak by se zbláznil. Konečně se dveře otevřely s večeří, kapitánem a ještě jednou velmi pěknou vojandou. Jako Zuzana, tak ani ona neměla na sobě jmenovku. Hodnost však ano. Když si seržanta prohlédl, tak mu někoho připomínala, jen zatím netušil koho. Možná samotnou kapitánku, ale to byla blbost. Měla jasné zelené oči, hnědé vlasy, avšak než kapitán byla o dost vyšší a hubenější.
„Pane, tohle je April, bude vás pak hlídat, jakmile opustíte ošetřovnu."
„Je mi potěšením," zazubil se mile, ale setkal se s ledovým klidem od obou.
„Mám ho praštit, madam?" starala se April.
„Není potřeba, seržante, jděte si odpočinout po misi a pak se za mnou stavte. Už vás doktor ošetřil?" Když seržant přikývla, tak ji Zuzana propustila. "Takže, pane, co chcete vědět jako první?" starala se dál.
„Kde je Woolsey?" plácl to první, co ho napadlo.
„Mrtvý," prohlásila Zuzana velmi taktně, určitě měla za svého učitele Saula Emersona. "Atlantis velím já už mnoho let. Začněme spíše základními věcmi. Jsem generál Zuzana Petersonová," řekla vážně a vytáhla si cedulku z kapsy. Nalepila ji tam, kam patřila. "Od teď jsem vaše nadřízená," zašklebila se, "takže vaše noční můry se splnily."
„To je vtip, že ano?" zašeptal.
„Ne, doktor Smith říkal, že mám být jemná, ale tohle je možná lepší, než to sáhodlouze opisovat. Jsem opravdu velící Atlantis a ano, jsem generál. Ta seržantka, co právě odešla, se jmenuje April Lorneová." John na ni vyděšené zíral, doufal, že to není její dcera, to by znamenalo, že byl uspaný opravdu dlouho. „Je to moje vnučka."
"Cože?" vyjekl John. Tohle byla snad noční můra. "Vždyť jsem šel do stáze před chvilkou..."
„Podplukovníku," povzdechla si. „Možná jsem měla být jemnější, ale v poslední době na to nemám náladu," smutně se pousmála. Všechnu tu maškarádu dělala jen kvůli Smithovi. Kdyby bylo na ní, už rovnou sem napochoduje v generálské uniformě a vykope ho z postele. „Berte to tak, jak to je, vy jste je alespoň neviděl umírat. Berte to jako milostivou ránu osudu."
John se zarazil. Měla pravdu, jenže jak to, že ona žila? Vypadala skoro stejně, jak si ji pamatoval. „Jak?" řekl jednoduše.
„Povýšili mě, byla jsem jediný s nejdelšími zkušenostmi…“ zkusila odhadnout, na co se ptá. „Šla jsem přes mrtvoly.“
„Ne, myslím, jak to, že pořád žijete…“
„Oh, špatný odhad…“ zazubila se. Tohle se jí sem tam stále stávalo, ale už ne tak často. „Pamatujete si, že mám v krvi nějaký nepořádek?" Když přikývl, pokračovala: "Tak kromě lepší imunity mám zřejmě i dlouhověkost. Jak se Antici snažili vyrobit ‚nadAntika‘, tak ze mě to udělalo člověka s lepším... vybavením, tedy tak to shrnul tenkrát Sanders. Myslím si, že to věděl dříve než kdokoliv jiný a jen čekal, až čas ukáže, zda měl pravdu."
„Takže jak ještě dlouho?"
„Je mi přes sto let, vypadám tak na čtyřicet, možná o trochu víc," zněla zoufale, „co myslíte vy?"
„A nechal vám Tom nějaký odhad?"
„Nechcete ho slyšet," řekla až moc vážně. „Ale tak kolem tří set let mně bude, jako by vám bylo padesát." John mlčel dlouho, než se chtěl na něco zeptat. Nakonec se zahleděl před sebe. Zuzana se rozhodla, že jej nechá o samotě se svými myšlenkami. Vstala a vydala se ke dveřím, tam se otočila a řekla: „Zítra za vámi pošlu April, ukáže vám váš pokoj. Budete se už moct projít, přesto ale budete podle Emersona hodně zesláblý. A, podplukovníku," počkala, až na ni pohlédne, „na doprovodu trvám, nechoďte tu sám. Berte to jako rozkaz." S těmito slovy odešla.

Podplukovník procházel městem. Připadalo mu to jako včera, kdy navštívil jídelnu. Jediný problém byl v tom, že tu nebyli ti správní lidé. Všichni ho zdravili. Věděli, kdo je, ale on tápal. Jediný, s kým mohl sdílet své pocity, byl někdo, koho nemusel, a přesto by byl i za něj rád. Jenže Petersonová byla generál, a jakožto jediný vojenský velitel a vlastně jediný velitel města, měla práce jak na kostele. Bylo až překvapivé, že ji potkal na obědě. Seděla u jednoho z prázdných stolů a v klidu obědvala.
„Máte tu místo?" staral se.
„Jistě," kývla na jeho průvodkyni, že už se o to postará. „Jdete na jídlo trochu pozdě, ne?" Starala se. Byla jedna hodina.
„Jak se to vezme, seržant mi ukazovala novinky, které nemohu znát. Nemohu si na to zvyknout a stále přemýšlím, co by bylo, kdybych tenkrát nemusel do stáze."
„Vím, kam tím míříte," odpověděla hned po tom, co dožvýkala. „Tohle je jednosměrná cesta. I kdybyste se vrátil v čase, musíte v minulosti zemřít, a nebo se vrátit, ale nebudete vědět kam, otázkou je, zda vůbec tím změníte přítomnost. Takže jediné řešení situace je spáchat harakiri." Měla to zřejmě promyšlené. „Jenže co tím změníte? Svůj život a možná pár osudů, ale jinak nic, jste ochoten s tím žít?"
„No, podle vaší teorie s tím žít nemusím," ušklíbl se. Co čeká? Jemu je to jedno. Pokud by spáchal sebevraždu, pak se sem stejně nikdy nedostane.
„Jste tu pár dní," odložila příbor a vzala do ruky desert, pečlivě si jej prohlédla. Přičichla k němu a nakrčila nos. Pak jej opatrně ochutnala a překvapeně zvedla obočí. Pak si už na něm jen spokojeně pochutnávala. „Zůstaňte tu déle," prohlásila do ticha oběda, „zjistěte, zda tu doopravdy nemůžete žít a pak si o tom promluvíme." To pak bylo vše, co k tomuto tématu řekla.

A jak si přála, tak to splnil. Na Atlantis byl už víc jak měsíc. Po dvou týdnech mu Zuzana dala volný pohyb i přístupové kódy. Dokonce mohl i na pár misí. Připadal si jako v jiném světě. Navíc k němu Zuzana byla ještě hodně milá. Několikrát do týdne jej nechala u sebe v kanceláři, která dříve patřila Woolseymu, aby tam sedával a popíjel s ní whisky.
Rozprávěli spolu o časech minulých i přítomných. Postupně mu řekla vše, co se dělo po tom, co se odebral do stáze. Začal si postupně uvědomovat náklonost, kterou k bývalému kapitánovi cítil, a o to víc jej to děsilo. Strašně se změnila.
„Jak dlouho je Evan..." začal, ale zmlkl. Neměl odvahu se dál ptát.
„Víc jak třicet let," řekla vážně.
„A to jste si nikoho jiného nenašla?" Byl překvapen, přece jenom, zase tak staře nevypadala. Navíc ji několikrát viděl se vracet z mise. Stále byla dost aktivní. Zřejmě jí tolik nezáleželo na tom, co se stane. A pak, nikdy nebyla hrozná, jen oni dva se nemuseli, avšak co slyšel o ní ve své minulosti, k některým srdcím si vykecala díru.
„Pane, řekněme to na rovinu, za celý život jsem milovala jen pět mužů."
„To je málo."
„Ano, to je, ono mít rád a milovat je rozdíl." Tady si dolila opět zlatavou tekutinu. Nabídla ji svému společníkovi a ten ji s kývnutím přijal. Teprve pak pokračovala. „Svého otce a bratra," napila se. „Jamese Tylora, mého učitele na vojenské akademii, sám víte, jak to vlastně bylo. Pak Toma Sanderse, ale s tím jsme se kupodivu rozešli v dobrém a stále jsem pro něj měla slabost."
„A ten poslední?" zeptal se, když dlouho nepokračovala.
„Milovala jsem Evana, opravdu hodně a stále mi chybí, i když je třicet let po smrti."
„Nikdy mi nedošlo, že byste vy dva..."
„Oho, ani nevíte jak…“ tady se usmála a sedla si zpět za svůj stůl. Natočila k němu jednu z fotografií, co měla na stole. Podplukovník mohl na ní vidět svého bývalého a již mrtvého zástupce, jak se šťastně usmívá. V rukou držel zřejmě čerstvě narozené dítě a vedle něj se nacházela Zuzana, která měla ve tváři stejný výraz jako major. Tohle byla i docela dostatečná odpověď. Nikdy, za celu tu dobu, co ty dva znal, u nich neviděl takový výraz, jako tady na jedné fotografii. V tu chvíli si uvědomil, jaké rozhodnutí tenkrát s Woolseym udělal. Splnil dvěma lidem zřejmě jejich tajná přání.
„Je mi to opravdu líto, generále,“ zašeptal.
„Nemusí, už tu nemám nikoho, koho byste znal. Jsem trošku na tyhle věci bezcitná… Ne, že bych nebyla normálně, avšak měla jsem dost let na přemýšlení a ještě hodně mi zbývá. To vás trochu otupí,“ tady se ušklíbla a pak pokračovala: „A když jsme u toho, říkejte mi jménem, na hodnosti si tu hrát nebudeme.“
„Jak si přejete,“ pozvedl sklenici. „Hodně jsem přemýšlel nad vaším…hm…přáním. Že tu mám zůstat a porozhlédnout se. Musím říct, že i podle vašeho vyprávění, jsme urazili velký kus cesty. Větší, než jsem si kdy dokázal představit. Myslím si, že vám tahle pozice sedí. Dokázala jste s Atlantis neuvěřitelné věci, a když to říkám, myslím to doopravdy. Četl jsem záznamy.“
Nad tímhle mávla rukou. „Udělala jsem jen, co jsem myslela, že je správné, nic víc a evidentně to vyšlo. Víc dokázal Evan,“ podala mu nějakou složku. „Vím, o co mě chcete požádat. Tady máte vše, co byste mohl potřebovat. Ještě si to pořádně promyslete. Jestli to opravdu chcete udělat. Nebudu vám bránit, ale jedno si vyjasněme hned,“ řekla vážně a položila na stůl berettu. Poposunula ji k němu. „Budete to muset ukončit. Jste ochoten to udělat?“
John si odkašlal a poposunul zbraň zpět ke generálovi. „No, nejsem si jistý…“
„Musíte si být jistý, Johne.“ Překvapeně na ni pohlédl, nikdy mu neřekla jménem, ale je pravda, že když chce, aby jí říkal Zuzano, tak to bylo jedno. „Protože pokud se vrátíte a zachráníte se, pak to totiž není obousměrná cesta,“ vstala a vrátila si berettu zpět do pouzdra. „Proto si musíte být jistý.“
„Myslím si, že jste mi to už vysvětlila jasně.“
Tím rozhovor na tohle téma uzavřeli. Byla pravda, že tím skoro skončili veškeré rozhovory. Jak pochopil, Zuzana měla tolik práce, že ji raději John uskakoval z cesty. Stále se však zabýval otázkou, jak z toho vybruslit. Chtěl se vrátit a prožít ten život, tedy spíše si dát šanci. Několikrát se k tomu vracel a zkoušel možné nápady a vždy je přednášel vědeckému týmu. A pak jednoho dne přišli s nápadem, že sice změní minulost, ale tím, že se vrátí zpět do stáze, tak by se nic nemělo tolik změnit. Tvrdili, že kdyby ta stáze byla volná, vedlo by to k větším problémům. Usmál se, ano, to bylo řešení. Pln rozhodnutí přednesl tento návrh generálu a té to k jeho překvapení bylo úplně jedno. Tedy tvrdila to, avšak on už ji znal dost dlouho, aby věděl, že to má nějaký háček. Možná o tom nechtěla mluvit, avšak ona mu svoje důvody nikdy neříkala. Dál se v tom pak nerýpal, dostal zelenou. Sám byl nadšený a o to víc byl překvapený, když se den před jeho odchodem objevila ve dveřích jeho pokoje April Lorneová.
„Pane, mám tu pro vás něco, co byste měl vidět,“ oznámila mu hned, jak se ocitla v jeho pokoji. S těmito slovy mu dodala nějakou složku. „Neříkejte to mé babičce, ale myslím si, že by si zasloužila možnost se rozloučit.“
Jen přikývl. „Ještě něco?“ staral se a bavil se nad tím, jak nervózně přešlapuje. Pozvedl obočí a ještě víc jej překvapilo, když k němu přišla a políbila ho. Ano, byla pravda, že spolu trávili hodně dní. Jen nechápal, proč teď, když má odejít…

Zhluboka se nadechl a pozvedl ruce. Počkal, až se k dané situaci někdo vyjádří. Přece jenom, byl mnoho let v minulosti, v době, kdy byl pár dní ve stázi. Asi jim přišlo trochu nápadné, že přišel bránou. Počkal, až k němu sestoupí Lorneová, která měla službu.
„Pane,“ kývla na muže, ať sklopí zbraně. John si moc dobře všiml, že svoji měla odjištěnou a byla připravená ho kdykoliv zastřelit. „Řekněme, že je to nějaký blbý vtip, ale pár dní zpět jsem vás se Sandersem ukládala do stáze. Takže bych vám radila mít pro to velmi dobré vysvětlení,“ usmála se mile. „Spoutejte ho a dejte do pozorovací místnosti, já to jdu oznámit Woolseymu.“ Tohle znamenalo průšvih. Rozhodně z toho nikdo nebude mít radost. Zase se bude jednat o nějaké časové skoky.

John poslušně následoval své věznitele. Měl předem připravenou dlouhou uvítací řeč, tolikrát si to přehrával ve své mysli, a když konečně stál tváří tvář problému, nedokázal nic. Uvědomil si však jedno, všichni byli mrtví, do jednoho. Připadali mu jako vybledlé stíny něčeho, co už nikdy neuvidí. Vzpomněl si na tvář Petersonové, když se s ním loučila. Všechno bylo tak živé a skoro až neskutečné.
Poslušně se posadil na židli a sledoval stěnu před sebou. Musel se zbláznit, když to chtěl. Stále slyšel generálův hlas, jak mu říkala, že je jen jedna cesta zpět. Čert, aby ty ženské vzal. Věděl, že bude muset ublížit jedné, aby druhé věnoval to, co jí dlužil. Ne, nevěděl to, už když odcházel, tak se pro to rozhodl a nejhorší na tom bylo, že vlastně nikomu nic nedlužil.
Dveře pozorovací místnosti se otevřely a vešel Woolsey s kapitánem a ozbrojeným doprovodem.
„Podplukovníku,“ kývl na pozdrav Richard, „můžete nám to celé vysvětlit?“
„Jde o to, že jsem stále ve stázi a přitom i tady, že ano?“ usmál se John. Když Richard přikývl, pokračoval: „Přišel jsem se zachránit.“ Znělo to hloupě a už podle jejich výrazu tváře věděl, že s tím nesouhlasí. „Pane, nedokážete mě ze stáze zachránit dalších padesát let.“
„Ano, ale jaký je důvod vašeho návratu, pane, změníte tím budoucnost a to sám dobře víte, že to takto nejde, nehledě na to, co způsobí to, že jste tu dvakrát,“ kapitán protestovala, jak jen to šlo.
John si ji chvíli prohlížel a došel k názoru, že se nezměnila. Opravdu se změnil jen jeho pohled na ni? Asi ano, najednou se ani nezlobil, že do toho kecala, ba naopak. „Kapitáne, nebojte, přišel jsem s nápadem, jak budoucnost změnit co nejméně.“
„To je hezké, ale prvně doktor Beckett prověří, zda jste vůbec ten, za koho se vydáváte,“ řekl vážně Richard. „Pak uvidíte. Možná by nám pomohlo, kdybyste nám řekl svůj příběh.“
„To neudělám, už jen proto, abych nezměnil budoucnost,“ řekl vážně. „Podívejte, tady na tom papíru je látka, která mě může zachránit. Dejte to Sandersovi, věřím, že bude moc dobře vědět, co s tím, částečně je to jeho práce,“ posunul po stole papír, který byl sepsán úhledným rukopisem doktora Emersona. Kapitán papír dostala do rukou, aby to prověřila. Pak už John osaměl. Občas jej navštívil Carson, aby mu odebral krev a nebo někdo, kdo mu donesl jídlo.
John skoro spal, když se o dva dny později otevřely dveře, a k jeho překvapení vešla kapitán Lorneová. Kývla na stráže, že to zvládne. Přešla k němu a sedla si naproti. Usmál se svým klukovským úsměvem a založil si ruce na prsou, čekal, co z ní vypadne. Podle všeho nikdo nahoře nebyl. Přišla na vlastní popud.
„Uvědomujete si, z čeho je ta protilátka vyrobená?“ starala se Zuzana hned na úvod, ani jej nepozdravila.
„Ano, a podle vašeho rozrušení tuším, že už vám to Sanders řekl.“
Lorneová přikývla a pak to nevydržela a vypálila po něm: „Kolik?“
„Kolik čeho?“ dělal, že nerozumí. Tušil, že se chce zeptat na to, jak dlouho bude žít.
„Let… Tom se zmínil…“
„Neprobudil jsem se v moc daleké budoucnosti, ale jedno vím, nic se nezmění, pokud se zde probudím ze stáze. Probudím sebe a sám se tam pak vrátím. V budoucnu, kde mě probudí, budu už dávno mrtvý, tedy mé já, co se vyléčí…“ když viděl Zuzanin pohled, povzdechl si. Promnul si obličej a zahleděl se jí do očí. Čekal, že uhne, ale vydržela to déle než on. Měl jí to přiznat? „Bude jich dost na to,“ zdánlivý posluchač by asi nevěděl, o čem mluví, Zuzana však ano, „abyste to vyřešila pomocí toho, co jsem donesl. Mě to pomůže, ale jiným ne. Tohle vím od vás, kapitáne.“
„Pro kolik jsem se rozhodla?“
„Když jsem odcházel, ještě jste neměla všechno hotové.“
Na tohle Zuzana kývla a vstala. „Děkuji, pane,“ mírně se pousmála. Pak zamířila pomalým krokem z místnosti pryč. Měla hodně o čem přemýšlet.

Testy látek ukázaly, že by měly podplukovníkovi, který se nacházel ve stázi, pomoci. Další zprávy přinášely Richardu Woolseymu to, že zadržený v izolační místnosti je opravdu John Sheppard. Podle všeho mohla být i jeho verze velmi pravdivá. Stále však bojoval s myšlenkou, zda vůbec něco takového dovolit. O to více jej překvapilo, že v budoucnosti velitel Atlantis souhlasil. Pokud Johnovi dal možnost měnit si minulost i budoucnost, pak musel mít jistotu, že to má smysl. Probíral věci ze všech stran, ptal se na názory svých podřízených, až nakonec rozhodl. John Sheppard bude vytáhnut ze stáze a pak se děj vůle boží. Doufal, že změna bude naprosto minimální. Faktem zůstávalo, že on se to už pravděpodobně nedoví.

„Proč jsi s tím souhlasila?“ staral se Tom Sanders a nachystal si jehlu.
„Protože jsem s tím souhlasila i v budoucnu,“ odpověděla a nastavila ruku. „Pokud tohle ještě někdy někomu pomůže…“
„Zuzano, pak budoucnost změníme. Měl tam zůstat, já s tím nesouhlasím, i když to udělám. Pokusy na tvé krvi jsou stále v začátku a tohle… pane bože! Ani si neuvědomuješ, jakou moc nám dáváš!“ Nebyl nadšený a sám vzorce i zprávu, kterou obdržel od budoucího Shepparda, pořádně zahesloval. „Copak si neuvědomuješ, kam by to mohlo vést?“
Teprve teď Zuzana pevně pohlédla na Toma a chytla si ránu po vpichu. „Uvědomuji, ale vím, že ty to tam nenecháš zajít… už jen kvůli mně ne.“ Ano, byla si stoprocentně jistá, že Tom nenechá nikoho, aby na ni dělal pokusy. Pokud on něco zkouší, pak to bylo v pořádku, věřila, že neudělá nic zbrklého. Jen se bála ostatních lidí, ti by mohli chtít využít potenciál, který jim její krev mohla dát.

John Sheppard se vyhýbal ošetřovně. Nepřál si potkat sebe sama a navíc, přípravy k jeho odchodu do stáze se blížily ke konci. Jenže jemu to nepřipadalo správné. To, co četl v budoucnu, jej tížilo. Cítil, že je uvězněný mezi přítomností a budoucností. Tady neměl co pohledávat, ale zase v budoucnu… April, ano, ta měla pravdu, stejně jako její babička. Existovalo jen jedno řešení situace, byť pro obě ženy dosti sobecký důvod, ale on to chápal. Svědomí jej tížilo a pálilo. Pokud se teď odebere do stáze, odebere někomu jinému možnost, aby jej do ní ukryli. Někoho, kdo ji bude potřebovat, pro koho lék bude teprve vynalezen. Pro někoho, kdo v budoucnosti může mnohé vykonat, kdo tam patřil.
S těmito myšlenkami se objevil před pokojem Zuzany Lorneové. Zhluboka se nadechl a zaklepal.

„Co pro vás mohu udělat, pane?“ řekla Zuzana a nabídla mu vodu. Oba se pohodlně usadili. Byla překvapená, že ji vůbec vyhledal. Pořád si musela říkat, že je to jiný John Sheppard, než ten, který právě leží na ošetřovně.
„Potřebuju vaši pomoc a myslím si, že jste jediná, která může.“
„Vážně?“ ušklíbla se a opřela se o stůl.
„Ano,“ zabručel. „Potřebuju vaši zbraň. Nemůžu jít do stáze.“ Zuzana si ho přeměřila pohledem. Pak mu nalila panáka. Vypadal, že ho potřeboval.
„Ale někoho musíme dát do stáze,“ hlesla. „Navíc… zbraň? To myslíte vážně?“ Když přikývl, zatvářila se utrápeně. „Nemůžete to udělat!“
„Ano, a vy mi ji dáte… uvolním místo někomu, kdo má na ni více práv než já,“ hlesl a podal jí nějaký papír.
Zuzana na něj hleděla a pak si papír vzala. Rozdělala jej a prohlédla si ho. Výraz překvapení v její tváři nedokázala zamaskovat, stejně jako slzy v očích. Na jediné, co se zmohla, bylo: „Proč?“
„Protože vám to dlužím, Zuzano. Víc, než si dokážete uvědomit. Vím, co se stane, a vím, že se tam dostaneme, ať se stane cokoliv, jen…“ Zarazil se, najednou mu došla slova. „A teď kapitáne, vaši zbraň.“ Vypil panáka. Postavil se a rozhodně natáhl ruku. Zuzana zbraň vytáhla a podala mu ji.
„Ještě jedna věc, pane, nechci s tím mít nic společného. Byla bych vyslýchána, proč jsem vám dala svou zbraň. Proto, pokud mám být mimo podezření, jednu mi vražte a přivažte mě k židli. Evanovi to bude stačit, stejně jako všem. Stejně se vrací za půl hodiny ze služby, nebudu tu dlouho sama.“
A jak řekla, se pak taky stalo. Jednu věc však dokázala ještě změnit. Podplukovník Sheppard byl pohřben se všemi poctami, které mu mohli dát. Sám jen doufal, že udělal vše, co mohl i co se po něm žádalo. Teď zůstala stáze prázdná.

Generál Petersonová otevřela dopis, který ji podala April. Překvapeně na ni koukla. Všimla si, že má v očích slzy a tiše si povzdechla. „Jdi ke stázi, bude tam na tebe čekat.“
„Pokud ano, babičko, pak to bude to největší životní zklamání, které mě čeká.“
Zuzana se zarazila v půli pohybu. Vyděšeně se na ni podívala a vydechla: „Proboha, co jsi udělala?“ A pak se rozeběhla tam, kde měl být John Sheppard.
To byl první den, kdy celá Atlantis po dlouhých letech viděla plakat Zuzanu Petersonovou. Stejně jako i po tom, kdy držela za ruku svého manžela a čekala, až se po operaci a injekcích probere. Lék na jeho nemoc objevili před časem a tak dostali ještě na chvíli šanci být spolu…

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
bude žiť? dúfam, že áno. Zuzku petersonovú mám najradšej z tvojích postáv a nerád by som ju videl nešťastnú... dúfam, že ju nezabiješ... :twisted:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

Mooony Uživatelský avatar
Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 998
Bydliště: Brno
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
No, což o to, ona bude žít a asi bude žít dlouho :D , nešťastná už nebude, kupodivu to dopadlo dobře :) , taky ji mám moc ráda a nerada bych byla, kdyby umřela, ale znáš to, nějaká planeta plná děr, kdo ví, co se stane, musí si holka dávat pozor ;-), ale děkuji za komentář.

Všem přeji krásné Vánoce :)

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
planéta plná dier? izolepa a zaplátať... :rflmao:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

Mooony Uživatelský avatar
Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 998
Bydliště: Brno
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Bude to nosit sebou, jako výbavu :D kdyby narazila na nějakou díru, hned ji zalepí :D

Mooony Uživatelský avatar
Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 998
Bydliště: Brno
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Zdravím všechny,
po dlouhé době, opět přidávám povídku. Konečně jsem se dostala k tomu ji dopsat. Povídka je poněkud romantická (asi jsem měla nějakou sladkou náladu :D ), dějově se hodí někdy před svatbu Zuzany a Evana. Hlavní hrdina je Zuzana Petersonová a povídka se jmenuje Na dobrou noc. Za opravu a připomínky děkuji denici. :)
Teď už jen doufám, že si povídku užijete a zanecháte tu nějaký komentář :)

Na dobrou noc

Byl na nádherné planetě s modrou oblohou. Zelená tráva po pás mu prokluzovala mezi prsty. Cítil se spokojeně, jako by neměl žádné starosti. Nic neexistovalo, a přesto měl pocit, že tu něco nehraje. Proč tu byl sám? Kde byl jeho tým? Atlantis. Zoufale se rozhlédl po okolí a začal je volat. Někdo tu přece musel být!
Chodil nejméně hodinu, než jej myšlenky opustily. Najednou zapomněl, kde se nachází, koho hledá, a taky kdo je. Tohle místo se navždy stane jeho domovem. Támhle vzadu, mezi buky si postaví dům. Teprve začínalo jaro a on měl na stavbu mnoho času. Pořídí si ovce a kozy, obilí tu kolem rostlo dost. Ano, bude Adamem ve svém ráji, jediné co mu bude chybět, bude Eva…


Zuzana Petersonová naštvaně zamířila do jídelny a sedla si bez zeptání vedle Andyho Greena. Vzala si ovesnou kaši a začala se ládovat. Už podle kultury jejího stolování bylo poznat, že je až neskutečně vytočená.
„Madam?“ zkusil to nenápadně Andy.
„Nic, zase jsme se pohádali, potřebuju vychladnout.“ To byla veškerá odpověď, kterou mu chtěla dát. Problém byl ten, že Evan už byl asi týden na misi a ona se neměla komu vyplakat. Dneska ráno se opět pohádala s Chuckem. Neustále ji nadával, že běhá za Lornem nebo McKayem jako pejsek. Cožpak on neběhal za novou botaničkou jako blázen? Rozdíl mezi jejím běháním za Lornem a jeho běháním za botaničkou byl v tom, že ona věděla, kde jsou hranice, Chuck evidentně ne. A co se týkalo Rodneyho, ten opět chodil s Kate, se kterou vycházela. Není šílená! Už ji to unavovalo. Nikdy mu nic nevyčítala, zato on jí, během toho krásného čtvrt roku, co spolu byli, vyčetl úplně vše. Ano, měla ho velmi ráda, víc, než si asi sám myslel, jenže mu vadil Evan, Rodney, Tom, William a hlavně opět Evan. Povzdechla si a koukla na Andyho. „Proč se všechno ve vztazích tak komplikuje?“
„Nevím, možná mu jen někdy vadí vaše důvěrné přátelství.“
„Ale to by mohlo tvé ženě vadit i tvoje důvěrné přátelství se mnou, a je jí to jedno. Podívej, s některými se znám dlouho. Třeba s takovým Tomem a moc dobře víš, že jsem s ním chodila. No a co? Prostě se bavíme.“
„I s Lornem?“ rýpl si Andy.
„I kdyby“ zavrčela, „nikdy bych hranici nepřekročila a ne že by k tomu nebyla příležitost,“ to poslední dodala s úšklebkem, ale pak zašeptala: „Alespoň ne teď, když chodím s Chuckem.“
„Ou! Madam! Copak, nějaký románek?“ začal se starat David. „Dobře, když vidím váš výraz… chci, aby mé nohy ještě zůstaly na svém místě. Nic mi do toho není, ale my to zjistíme, pokud něco bylo!“ Pak ale přešel do vážného módu. „Problém, madam, je v tom, že někdy, i kdybyste se rozkrájela, některým lidem to stačit nebude,“ a pak vyvalil oči. „Neotáčejte se!“ řekl vážně.
„Proč?“
„Chuck a ta mladá botanička,“ odpověděl. Ano, právě do místnosti vstoupil Chuck, stále ještě přítel Zuzany, s Anitou Palmerovou, novou a velmi pohlednou botaničkou. Je pravda, že i mezi nimi vzniklo přátelství, které se Zuzaně nelíbilo, ale nikdy v životě by ji nenapadlo podezírat Chucka z něčeho nekalého.
„A-ha,“ povzdechla si Petersonová a otočila se. „Jen mě asi mrzí, že raději jde na snídani s ní než se mnou.“ Pak vstala. Na jídlo jí přešla chuť. „Jdu asi do řídící místnosti, za chvíli by se měl vrátit tým Lorna, Scotte, jdete semnou?“ starala se.
Na tohle voják přikývl. Nataša Semyonová se blížila domů. Těšil se na ni jako malý kluk.

Postavil už základy. Netušil, kde všude vzal to nářadí, ale s ním se mu pracovalo přímo nádherně! Kousek odtud v lese zatím vymýtil malý palouk a pomocí koní sem dotahal dřevo. Teď už jen potřeboval vymyslet, jak by z toho sám postavil dům nebo srub. Ale to půjde, neztrácel naději. O kus dál dokonce našel i malý potok. Byl průzračný a voda v něm byla svěží a velmi chutná. Užíval si to tu. Každým nádechem a výdechem.
Jen doufal, že v tomto ráji nebude sám. Bylo to krásné a dokonalé. Nevěděl, jak se tu ocitl a ani jej netrápilo nic z toho, co bylo. Jakoby zapomínal na sebe sama.


„Mají zpoždění,“ zašeptal Scott své velící.
„Já vím, Davide,“ řekla neformálně Zuzana, „určitě se tu brzy ukážou a major nám řekne, co je tak neodkladného zdrželo. Víte, jak nemá rád, když na ně čekáme…“ Usmála se. A hned, jak dokončila větu, hvězdná brána se otevřela. Major Lorne se se svým týmem vracel. Spokojeně si promnula ruce a byla připravena mu nadat, proč mešká, když tu se stalo něco, co způsobilo, že by se v ní krve nedořezal. Branou proběhla Nataša Semyonová s Jamesem Taylorem, a po zemi za sebou táhli svého velícího, který nejevil jediné známky života. Doufala, že jen na první pohled. Okamžitě se k němu rozeběhla, aby zjistila, zda žije.
Žil, ale to bylo tak vše. Slyšela, jak volali doktory, ano, prý jej nějaký vesničan praštil do hlavy v hádce o obilí, ale proč se nehýbal? Poprvé za celou svoji vojenskou kariéru byla vyděšená k smrti. Odstrčili ji bokem a odváželi majora pryč. Chtěla jít s ním, možná křičela, avšak zastavila ji Nataša, která ji odvlekla někam do chodeb města.

Nataša Semyonová si povzdechla a nalila dva panáky vodky ze svých tajných zásob. S jedním ťukla o druhý, a pak ho podala kapitánovi Petersonové. Dál se již nestarala o to, co se svou sklenicí její nadřízená udělá, a sama svou převrátila do sebe. Uchechtla se, a když před ní přistála prázdná sklenička, opět oběma dolila.
„Madam, zvládnete to?“ starala se s úšklebkem.
„Nestarejte se o to, co zvládnu a co ne. Vím, co vydržím, dolejte mi,“ zavrčela Zuzana a přesto tušila, že si Nataša všimla, jak se jí klepou ruce. „Kde je můj pověstný ledový klid?“ zašeptala a kopla do sebe dalšího panáka.
„Myslím si,“ odpověděla, „že kdybyste byla klidná, měla bych vás za stroj.“
„Vážně?“ ušklíbla se.
„Kapitáne, ve vší úctě. Kdybyste byla na majorově místě, byl by víc vyděšený, než vy…“
„Tím myslíte co?“ nepřiměřeně štěkla a rovnou si dolila dalšího panáka.
Nataša se nadechla a pak se zeptala, zda může mluvit otevřeně. Když kapitán mávla rukou, začala. „Myslíte si, že to nevím?“ prohodila jakoby mimochodem. „Od prvního dne, co jsem tady, to vidím. Vaše úlety s kde kým nezamaskuje to, co se opravdu děje. Proč se tak navzájem mučíte?“
„Protože…“ promnula si obličej. „Řeknu vám něco, co tady ví velmi málo lidí. A věřím, že si to necháte pro sebe, umíte držet jazyk za zuby…“ vstala a přela k oknu a pohlédla ven. „Jsem nemocná… dlouho a nevyléčitelně. Nemůžu to udělat,“ to poslední zašeptala. „Nedokážu s ním odejít na Zem a žít s pomyšlením, že do pár let zemřu a nechám ho samotného. Nebojím se toho, co se stane, ale bojím se toho, že bude trpět.“
Slyšela, jak poručík přešla k ní a stoupla si vedle. Chvíli bylo ticho, než promluvila. „Tohle je asi pro mě největší důkaz toho, že jej opravdu milujete. Vaše tajemství je u mě v bezpečí. Stejně jako jeho.“
„Poručíku, cením si toho, ale … moment, jaké je majorovo tajemství?“
Tady se poručík nevinně usmála a mrkla na svou společnici. To se ví, že jo, ona jí bude povídat, co jí jednou opilý major povídal.

Přišla bouře. Silná a plná blesků. Déšť bubnoval o provizorní střechu. Cítil se sám, opuštěný a byla mu zima. Pokoušel se víc zabalit do své bundy. Sledoval oblohu plnou těžkých mraků a snažil se vzpomenout na to, kdo je, odkud pochází. Zavřel oči a poslouchal bubnování kapek. Bylo by to krásné, kdyby mu nebyla zima.
A pak to přišlo. Zpočátku to vypadalo jako drobné světlo, které postupně zesilovalo. Později ze světla vyšla žena. Kapky propadaly skrze ni a na jejích vlasech nezanechaly jedinou stopu své přítomnosti. Usmívala se, ale vypadala smutně. Podle pohybu rtů zřejmě mluvila, ale neslyšel její slova, přesto by se na ni vydržet dívat celé hodiny.


Zuzana Petersonová potichu přišla na ošetřovnu. Nejdříve se stavila za doktorem Beckettem, a pak zamířila do jednoho nemocničního pokoje. Stanula se ve dveřích a roztřeseně se nadechla. Tiché pípání přístrojů ji doslova přikovalo na místě. Nejhorší na tom byl ten pohled. Na nemocničním lůžku ležel člověk, pro kterého by zabíjela, obětovala život a pokud by musela, plazila by se po rozžhaveném uhlí.
Zhluboka se nadechla a vešla do jámy lvové. Doktor říkal, že ji určitě slyší, když k němu bude mluvit. Dobře, udělá, jak řekl. Protože pokud je to jediné, co udělat může, pak není jiná možnost. Sedla si na židličku a usmála se, přestože jí bylo do pláče.
„Ahoj,“ začala nejistě. „Evane, potřebuji, aby ses probudil,“ zašeptala. Pak se ušklíbla. „Jestli si myslíš, že se mě zbavíš, tak jsi na omylu. Budu sem chodit každou volnou chvíli a budu ti číst, povídat. Protože pokud se mě chceš zbavit, tak se musíš probudit a říct mi to sám!“ Nakonec u Lorna strávila ještě hodinu, než jí vystřídala Nataša, která měla stejný nápad jako ona.
Jak Zuzana čekala, první týden se u něj pravidelně někdo střídal, ale čím déle Evan spal, tím více lidí ubývalo. Po dvou týdnech za ním chodila pravidelně už jen ona. Sem tam se stavil jeho tým, nebo Sheppard a Rodney, a ještě méně jeho přítelkyně May.

Ranní mlhu vystřídalo jasné sluncem, které vysušilo rosu a chlad vystřídalo vedro až k zalknutí. Slyšel, jak se ptáci rozezpívali, a když vyšel na verandu své chaty, cítil vůni květin. Protáhl se a usmál. Pak vzal jeden z ručníků a vyšel k ledovému potoku. Opláchl se. Chystal se vrátit a udělat si snídani, když se to opět stalo. Jako pokaždé, nejdřív se objevilo jasné světlo, a pak ona. Rozuměl tomu, co říkala, opět mu četla knihu. Někdy k němu mluvila o tom, co se dělo, jak jí bylo. Užíval si to, bylo to krásné. Rád ji poslouchal. Sem tam se objevil i někdo jiný, ale ona přicházela vždy. Litoval jedině toho, že tu nebyla s ním.
Po té co zmizela, se s mírným povzdechem vydal do srubu. Musel si udělat jídlo a jít sekat dřevo na zimu. Bylo pozdní léto a moc dobře si všiml příznaků toho, že sníh se blížil. Musel si udělat zásoby, aby pak nemusel vycházet ven.


Přišla do svého pokoje. Shodila ze sebe vestu, kanady a veškeré ostatní oblečení. Promnula si obličej. Cítila se unavená a vyčerpaná a oboje jistě byla, kromě toho špínu měla snad všude a pěkně zapáchala. Pohledem sklouzla k rozházeným peřinám. Její postel vypadala v tuhle chvíli jako nejlákavější nabídka od krásného muže. Pevně semknula čelist a vydala se do koupelny. Smyla ze sebe všechen ten prach a nepořádek. Jediné co voda nedokázala odnést, byly starosti, které jí dělaly vrásky kolem očí.
Pomocí zrcadla zamaskovala kruhy pod očima a pak se pomalým krokem s knihou v ruce vydala na ošetřovnu. Vyhnula se pohledu ostatních a došla rovnou za doktorem Beckettem.
„Měla byste se vyspat, kapitáne,“ začal Carson, ale když viděl její pohled, jen zavrtěl hlavou. „Nechal jsem vám tam donést večeři.“ To znamenalo, že se nic nezměnilo, ale podle toho, jak příchozí reagovala, tak zřejmě nic jiného nečekala.
Kapitán Petersonová bez řečí kýva doktorovi a vydala se za svým cílem. V dnešních dnech se moc nesmála. Neměla důvod. Všechno jí přišlo poněkud hloupé a lidé jí připadali sobečtí. Válka neválka, copak byla jediná, kdo se o ostatní zajímal? Potřásla hlavou a tiše vešla do pokoje.
Tiché pípání přístrojů ji skoro vždy přimrazilo na místě. Cítila chlad, který jí přeběhl po zádech, bolest a strach. Možná se s tím mísila únava, vyčerpání a vyděšení. Rychle potřásla hlavou a zhluboka se nadechla. Pomalým krokem došla k posteli pokryté bílými prostěradly. Mezi všemi těmi přístroji a dekami ležel podle ní pohledný muž. Hnědé vlasy mu už trochu přerůstaly. Světlá pleť skoro splývala s prostěradlem. Modré oči měl zavřené a na její příchod nijak nereagoval.
Kapitán Zuzana Petersonová si sedla na židli a rozevřela knihu.
„Kde že jsme to skončili?“ zeptala se prázdného pokoje. „Už to mám, pokud nevadí, navečeřím se během toho, teď jsem došla z mise.“ Nabrala na lžíci nějakou kaši. Nadechla se a začal číst. Přečetla asi deset stran, než usnula a kniha jí vypadla s třeskem na zem. Kapitán usnula únavou a její nedojedená kaše vedle ní vychladla a změnila se v pevnou hmotu.
Vzbudil ji až doktor, který s ní jemně třásl. „Kapitáne, vstávejte,“ pomohl ji do sedu a přeměřil si jí pohledem. „Pojďte, lehnete si na vedlejší postel a alespoň se tady prospíte. Zítra ráno vás prohlédnu, nevypadáte dobře.“ Carson byl skoro až překvapený, že Zuzana neprotestovala. Přičítal to jejímu stavu. Zavrtěl hlavou a přikryl ji. Pak popadl vystydlé jídlo a odnesl ho. Poslední pohled věnoval kapitánu a majorovi. Doufal, že se muž brzo probudí, jinak budou mít další problém.

Grace Grayová zastavila Zuzanu na chodbě. Všimla si, že se v poslední době pohybuje jako mrtvola a sama si o tom myslela své. „Zuzano,“ doběhla ji. „Jdeš za ním?“
„Grace, nech mě, prosím, jsem unavená,“ chtěla ji rychle odbýt, ale druhá žena ji nenechala.
„Půjdu za ním já,“ natáhla ruku po knížce, „potřebuješ si odpočinout. Nejsi tu jediná a… musíš nabrat sílu. Tímhle si nepomáháš.“ Pomalu vzala svoji kamarádku a vedla ji do jejího pokoje. „Nevím, kdy jsi naposledy spala, ale nepomáháš nám tím, že se tu ploužíš po chodbách. Jsi jeho zástupce a my tě teď potřebujeme jako tebe i jeho.“ S těmito slovy vešli do Zuzanina pokoje. „Nech mě chvíli mluvit,“ zastavila ji mávnutím ruky. „Nevím, zda kromě mě někdo ví o tvém zdravotním stavu, ale musíš odpočívat. Zvláště teď, když se to horší.“
„Já,“ začala kapitánka a sedla si. Složila si hlavu do dlaní. „Musím tam jít, potřebuje mě.“
„A ví, co ti je?“ když zavrtěla hlavou, tak zrzka pokračovala dál: „Tak kdyby to věděl, zakázal by ti to. Zuzano, prosím, nech mě jednou jít k němu místo tebe, omluvím tě.“
„Podívej, Grace,“ zašeptala Zuzana. „Podle doktora reaguje skoro už jen na mě. Ztrácíme ho a já…“
„A ztrácíme i tebe, nech mě, jednou tě zastoupím a slibuju, že bude reagovat i na mě. Teď si lehni a spi,“ po tomhle ji Grayová přikryla a než odešla, slyšela, jak Zuzana tiše oddechuje. Pak se vydala na ošetřovnu.
Přišla ke dveřím a opřela se o rám. Sledovala May, jak sedí u Evana. Byla překvapená, že ji tu vidí. Skoro sem nechodila a podle všeho, co slyšela, tak si našla nějakého poručíka. Přesto asi stále žárlila na všechny, kdo navštěvovali majora. Jen zavrtěla hlavou a přešla k nim.
„Jak se mu vede, doktorko?“ starala se Grayová a usmála se.
„Nic moc, co vy tady? Čekala jsem kapitána,“ to poslední zavrčela.
Zrzka se protáhla a vytáhla knihu. „Dneska budu číst já,“ pokrčila rameny, „pokud vám to nevadí. Slyšela jsem, že po vás pokukuje poručík Hollan.“
Jak čekala, May se nafoukla a se syčením odešla. Nechala tak poručíka s majorem o samotě.

Podzimní lití se potulovalo po krajině a vítr je přemisťoval z místa na místo. Stromy už skoro přišly o všechno své bohatství. Zima se nekompromisně blížila. Ranní mrazíky byly nepříjemné a v noci si musel zatápět v krbu. Zrovna jako teď. Snažil se rozdělat oheň. Po chvíli se mu to povedlo.
„Pane,“ zaznělo jeho domem. Lekl se a otočil. Stála tam žena, ale ne ta jeho, co ho navštěvovala, tahle měla dlouhé zrzavé vlasy. Oblečená byla jako jeho zelenoočka, ale to bylo asi vše, co měly společné. S nezájmem se otočil zpět. „Omlouvám se, že dneska vám budu číst já, ale kapitán nemohla přijít. Požádala mě, abych ji zastoupila, abyste nebyl sám.“ Slyšel, jak jí hlas bledl, když se o ni nestaral, jenže teď se zase otočil. Vypadalo to, že mu něco chce, něco důležitého. „Víte, pane, musím vám něco říct. Kapitán je nemocná a rozhodně jí nepomáhá to, že je buď u vás, anebo ve službě. Ocenila bych, kdybyste se laskavě probral, ale teď, teď vám budu číst já!“ To bylo asi vše, co mu řekla, a Evan si pomyslel, že tohle si musí zapamatovat. Pak si sedl vedle hořícího krbu a poslouchal, jak zrzka čte. Bylo to pěkné, ale byl zvyklý na jinou společnost. Stýskalo se mu po ní.


Pomalu se došourala do jídelny a sedla za stůl. Opět snídala kaši. Neměla ji ráda, ale nic jiného nebylo, tak mlčela a jedla. Měla pocit, že už dál nemůže. Byla k smrti utahaná a naposledy jí Woolsey vynadal. Prý její hlášení nestálo za nic. A co ten chlap čekal? Modré z nebe? Vždyť se během mise nic nedělo. Pak jí ještě vyčetl, kde tráví svůj volný čas. Neudržela se a řekla svému nadřízenému, co si o něm myslí. Pak si však uvědomila, co udělala a omluvila se. V posledních dnech toho měli všichni více, jenže její soukromí bylo jen její. Nechápala, proč se plete do jejích věcí... Nakonec vše odsunula stranou. Svoji práci dělala a ostatní ať jí třeba políbí kanadu.
Ke kapitánovu překvapení – ne zase tak velkému – si k ní přisedl podplukovník Sheppard.
„Woolsey mi dneska říkal, co jste mu řekla,“ začal velmi něžně „dřevo“ Sheppard.
„Ano?“ Zuzanin nevinný pohled mohl oklamat skoro každého... skoro.
„Velitel jenom chce...“
Kapitán si povzdechla, „chce jenom, aby mezi mnou a majorem nevznikl nějaký zakázaný vztah, nebo co já vím. Podplukovníku, je v kómatu, co by asi tak mohlo vzniknout? Většinu z toho, co mu říkám, tak neposlouchá... Navíc chodím s Chuckem a on a May. A i kdyby ne, co je mi po tom. Jsem asi jeden z posledních lidí, kteří za ním vůbec chodí.“
John se zamračil. Měla pravdu. Ať si říkal kdo chce co chce, tak všichni sledovali stav majora až přehnaně, avšak nikdo ho nechodil navštěvovat. Jeho kóma bylo něco, co se pomalu vkrádalo do mysli všech. Mohl to být kdokoliv z nich. Šlo o pitomou nehodu na misi. Mohl to být kdokoliv...

„Kapitola pátá - Bílý jezdec. „Jsem zmrzlý až na kost,“ řekl Gimli, mával pažemi a podupával. Konečně se rozednilo. Na úsvitu druhové posnídali, jak se dalo; teď se v rostoucím světle hotovili k dalšímu hledání stop hobitů.
„A nezapomeňte na toho starce!“ řekl Gimli. „Bylo by mi líp, kdybychom viděli otisk nějaké boty.“
„Proč by ti bylo líp?“ řekl Legolas.
„Protože stařec, který za sebou nechává stopy, snad není víc, než vypadá,“ řekl trpaslík.“
Kapitán Petersonová pokračovala ve čtení, tam kde skončil. Už zvládla přečíst první díl. Doufala, že nestihne dojít na konec... bála se, že třetí díl, vzhledem k stavu jeho kómatu, znamená i jeho konec. Během celého čtení uvažovala. Dokázala myslet a nechat rty, aby zvládly to ostatní.
Další dlouhý den plný povinností a ona jedinou volnou hodinu, kterou měla na oběd, se rozhodla strávit tady. Proč? Když se nad tím zamyslela, tak lhala. Lhala podplukovníkovi, Woolseymu, Beckettovi i sobě. Měla ho ráda. Tohle všechno dělala, protože ho milovala. Byl pro ni kamarádem, ale i něčím, co nikdy mít nemohla. Na druhou stranu nechtěla být ten, kdo rodině doručí obálku. Při téhle myšlence se otřásla…
„ „Ne,“ řekl Legolas. „Slyšel jsem zřetelně. Nebýt tmy a našeho vlastního strachu, byl bych hádal, že ta zvířata zdivočela náhlou radostí. Mluvili jako koně, kteří potkali dávno...“ “
Ve čtení ji přerušilo odkašlání. Usmála se a otočila. Založila stránku a knihu odložila. Otočila se na Chucka. Čekala ho, dříve nebo později. Tušila, že přijde to, co si myslela. Však proč by ne, vždyť stejně každý svůj čas trávili někde jinde. Pozvedla obočí a pohlédla na něj. „Co pro tebe můžu udělat?“
Chuck se ošil a pohlédl na majora. Pak se nadechl a přešel blíže. Dodával si tím odvahy? Nevěděl. „Podívej, Zuzano, bylo… bylo nám spolu krásně, ale myslím si, že už to není to, co to bylo, navíc všechen čas trávíš s majorem a …“
„Já ho trávím s majorem? Ano? Ještě dříve než jsem začala, tak jsi byl pořád s tou svou botaničkou. Myslíš si, že jsem slepá? Jestli chceš, tak ti to ulehčím, je konec. Já už taky dál nemůžu. Mám tě ráda, ale vím, že ty mě ne.“
Možná by byl radši, kdyby křičela. Víc mu vadilo, že mluvila klidně a vyrovnaně. „Máš pravdu,“ odpověděl. „Mám tě taky rád, ale potkal jsem někoho jiného.“
„Výborně, a pokud je to vše, prosím odejdi, mám tu práci a za chvíli se musím vrátit do služby.“ Počkala, až slyšela, že se dveře zavřely a ona osaměla. Pak složila hlavu do dlaní a rozbrečela se. Poprvé za celou tu dobu se složila. Potřebovala teď, aby tu s ní Evan byl a nespal. Potřebovala, aby tu byl a objal ji. Hlavu mu položila na rameno a jednou rukou mu mačkala nemocniční košili. Když se pak o půl hodiny později dostavila do služby, nikdo na ní nic nepoznal. Možná měla trošku zarudlé oči, ale to bylo vše.

A pak přišlo horké ráno. Atlantis se doslova smažila na oceánu. Vítr skoro nefoukal a voda byla až podivně klidná. Doktor McKay opravil klimatizaci města, aby se ostatní obyvatelé zbytečně nevařili, ale sám si ve své laboratoři otevřel okno. Nechal na sebe svítit slunce. Jen chvíli, ale náramně mu to prohřálo záda. Na chvíli zavřel oči a přemýšlel nad odpolednem. Měla se za ním stavit Kate a spolu se měli vydat na piknik. Těšil se na to jak malé dítě. Pravdou bylo, že za jeho „obnovení“ vztahu s Kate mohla Zuzana. Nezlobil se, naopak byl rád.
Najednou se prudce posadil na židli. Jak na to mohl zapomenout? Vždyť přece byla možnost jak zachránit Lorna! Rychle se vrhl ke svému počítači. Chvíli tam něco hledal a pak zavolal Johna. Na tohle bude potřebovat povolení jeho i Woolseyho, ale to získá rychle, jakmile mu to schválí Sheppard. No a pak bude muset odložit piknik, čert aby to vzal.
Kolem poledne se John Sheppard dostavil s McKayem na ošetřovnu. Podle hlášení tam už čekala May, Lornova součastná přítelkyně, Zuzana Petersonová, Woolsey a doktor Sander. Všichni napjatě čekali, s čím doktor s podplukovníkem přijde.
„Pamatujete si, kdy jsme našli přístroj na výcvik Wraithů?“ začal Rodney.
„Ano, ale ten jsme dali do skladu s nebezpečnýma hračkama,“ odpověděla skoro hned Zuzana. „Takže, proč ho máš sebou?“ Dneska opravdu neměla náladu na nějaké dohadování a odhadování věcí. Nebylo jí zrovna dvakrát dobře. Navíc pře chvílí byla na prohlídce u Sanderse a ten jí nadal, že se chová jak malá holka a bude-li takhle pokračovat, zemře.
„Přišel jsem na to, jak využít tento přístroj a dostat Lorna ze spánku. Jde přeprogramovat. Připojíme tam Lorna, tím pádem se přístroj překalibruje na majorovu realitu a pak připojím někoho jiného a tadá! Pak už to bude jen na ní, aby je oba odtamtud dostala.“ Spokojeně se nafoukl, tohle bylo jeho mistrovské dílo. Přeprogramovat to, byla hračka, otázkou bylo, zda to bude fungovat. Taky to mohlo dopadnout, že oba dva zemřou… no to jim vykládat raději nebude.
„Jak se odtamtud dostanou?“ hlesla May, která začínala mít podezření, že ví, proč sem byla přivolána.
„Když jsme to zkoušeli, Davis Scott musel zemřít. Předpokládám, že bude muset ta daná osoba zabít majora a pak sebe, že?“
„Ano, odpojit je nemůžeme a řekněme, že major má hodně silnou osobnost; ten kdo se připojí, nesmí podlehnout jeho realitě,“ promluvil poprvé John Sheppard. „Po přeprogramování nefunguje jak obrazovka, tak ani výpis z toho, co se děje. Neuvidíme nic, my budeme slepí. Bude to čistě a jen na tom, kdo se připojí.“
„A po mě chcete, abych se…“ hlesla vyděšeně doktorka. To nemohli myslet vážně! Uvědomovala si, že na ni všichni zírají a čekají, co jim řekne. „Nemůžu se tam připojit…“
Poprvé za celou dobu promluvil Woolsey, o tomhle slyšel a věděl, že je to asi jediná možnost, jak majora neodepsat: „Nechcete, nebo nemůžete?“
„Nechci…co když se neprobudím… a nikdy jsem nikoho nezabila…“
V tu chvíli se strhla vlna křiku a hádky. Všichni se snažili mluvit jeden přes druhého, domlouvat doktorce, přemlouvat jeden druhého. Nebylo slyšet vlastního slova. Jediní dva lidé, kteří to sledovali a ani se nepohnuli, byla Zuzana a Tom. Doktor si teď byl naprosto jistý, kam celá situace směřuje, a tak jej ani nepřekvapilo, když kapitán Petersonová zakřičela, ať jsou všichni ticho, že půjde ona. Mělo to stejný účinek, jako by vystřelila. Chvíli bylo ticho, než začali opět brblat jeden přes druhého.
„Nechte toho všichni,“ promnula si obličej Zuzana. „Není tu nikdo jiný, kdo by to chtěl udělat. Nic proti nikomu, ale jsem možná jediná, kdo je ochotný to v té „realitě“ skončit tak, jak musí. Co říkal Scott, pár minut a máte pocit, že se to děje doopravdy? Pak není co řešit.“
Teď se všechny hlavy otočily na doktora Sanderse, který snad od začátku nepromluvil a jen se mračil. „Co chcete, abych řekl?“ řekl Tom. „To, že to možná zachrání jen majora? To, že si myslím, že by tam měl jít někdo, kdo pak nestráví několik dalších dní na ošetřovně? Nemyslím si, že by měla kapitán takhle hazardovat se svým životem. Ale má pravdu, je jediná, kdo je ochotná to udělat a já ji stát v cestě nebudu, rizika zná.“ To bylo asi tak vše, co k tomu řekl. Pak šel do své kanceláře a nechal ostatní, ať si to mezi sebou vyřídí. Sám pak začal chystat vše potřebné pro to, aby jak Evan, tak i Zuzana přežili, jakmile se vzbudí.
Když přišel o půl hodiny později, v místnosti se spícím majorem stála jen Zuzana.
„Prý ještě jednou zkusí s McKayem projít simulace, aby se nic nestalo,“ řekla do ticha a doufala, že Tom jí nezačne nadávat.
„To je dobře… já… Zuzano,“ otočil se a naštvaně kopl do druhé prázdné postele. „Ksakru!“ to poslední vykřikl s určitou dávkou zoufalství. Chvíli se opíral o prázdné peřiny, než se opět otočil na kapitána. Skoro hned zalitoval svého chování. Stála tam a měla v očích slzy. „Promiň,“ přešel k ní a objal ji. Cítil, jak se k němu přitiskla. „Jen mi na tobě pořád záleží víc, než by mělo,“ přiznal. „Nechci, abys to udělala.“
„Tome,“ donutila ho, aby se na ni podíval. „Znáš mě líp, než kdokoliv a víš, že musím. Nenechám ho tam, nemůžu…“
„Já vím, jen… udělala bys to pro mě?“
Stoupla si na špičky a políbila ho na čelo. „Bez jediného zaváhání…“

Evan Lorne seděl za stolem svého krásného domu. Dal si s ním záležet a vše stihl do zimy. Teď pil z hrnku horký čaj a sledoval, jak venku sněží. Najednou se zarazil v půlce pohybu. To nebylo možné! Přes louku k němu někdo šel. Když se postava přiblížila, poznal, že je to žena. Měla krásné dlouhé vlasy a byla zabalená v dlouhém kabátě s kožíškem. Brodila se přes závěje k němu. Byl jí doslova fascinován. Vždyť vždy když ho navštěvovala, přišla v bílém světle. Jenže teď vypadala víc opravdově než předtím. Sníh jí nepropadával, ale kupil se jí na ramenou, hlavě a na každém místě, kam dopadl. Pomalu tam roztával.
Stála už skoro u dveří, když si vzpomněl. Zuzana! Ale co ta tady dělá? Radostně se rozeběhl ke dveřím a prudce je otevřel. Nechal ji vběhnout dovnitř a jako v transu na ni hleděl. Pak si ji přitáhl k sobě a objal ji. Byl tu tak dlouho a sám. Najednou se bál, že mu zmizí.
„Evane?“ vydechla po chvíli překvapeně.
„Co tu děláš? Kde ses tu objevila a co to máš na sobě?“ vyhrkl. „To je jedno, bože, jsem tak rád, že jsi tady!“ Zase ji k sobě přitiskl a doslova ji drtil v objetí.


Kapitánka seděla před krbem na kožešině a pomalu rozmrzala. Pozorovala svého velícího. Užívala si to. Měla pocit, že pomalu propadá téhle idylce. Doktor McKay říkal, že pokud major sní, propadne jeho realitě. Kladl jí na srdce, aby tomu odolala, jenže major měl silnou osobnost, a čím déle tu byla, tím horší to bylo.
„Mohli bychom tu zůstat…“ zašeptal Evan s nadějí v hlase.
„Pokud nás do hodiny neprobudím, odpojí tě, a mě taky.“
„Čas je tu relativní pojem,“ mávl rukou a přešel k ní. Sedl si k ní na kožešinu a pořádně si ji prohlédl. Vlasy jí už uschly a zvlnily se. Z krátkých černých šatů se ale stále lehce kouřilo. Takhle oblečenou ji viděl jen párkrát a rozhodně se mu to líbilo. Když se jí opět podíval do tváře, musel se usmát. Styděla se. Kapitán Petersonová, žena, která byla schopná zabít kohokoliv bez mrknutí oka, se styděla jak malá holka. Rozesmál se, bylo to roztomilé. Pak se však přisunul a jednou rukou jí vjel do vlasů. Palcem ji pohladil po tváři, přitáhl si ji blíže a políbil.


Evan se s prudkým nádechem posadil a začal dávivě kašlat. Strašně se mu motala hlava, cítil se slabý a chtělo se mu spát. Cítil, jak jej nějaké ruce zatlačily do peřin a někdo k němu mluvil. Musel se soustředit, jenže skoro hned usnul.
Na druhý pokus už vydržel vzhůru déle. Dostal kaši a zvládl ji všechnu sníst, ale přidat si ještě nesměl. To ho trochu mrzelo, jenže jak říkal doktor, na jídlo si musel zvykat. Pamatoval si, že za ním proudily davy lidí a všichni s ním chtěli mluvit, gratulovali mu. Užíval si to, bylo to fajn, líbilo se mu, že jej zase navštěvovali. Co ho však mrzelo bylo, že se neukázala May. Později si o tom budou muset promluvit, i když věděl, jaký konec to bude mít.
Bylo kolem půlnoci, když se na jeho dveře ozvalo zaklepání. Počkal až ten, kdo se za nimi ukrýval, vejde. Jakmile uviděl kapitána Petersonovou, usmál se. Vypadala straně pohuble a bledě. S mírným úsměvem přišla k němu a sedla si.
„Jak ti je?“ starala se.
„Jsem opět tady, takže dobře. Co ty? Prý jsi se nechtěla dlouho probudit, co tě zdrželo?“
Opřela se o židli a chvíli mlčela. „Nebylo jednoduché tě po tom všem zabít, víš,“ zašeptala. „Byla jsem tak pohlcená tou realitou… neměli jsme…“ zase se zadrhla.
„Lituješ toho?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Jen lituju toho, že jsme se museli tak brzo probudit… bude se mi asi teď pár dní zdávat o tom, co jsem tam zažila.“
„O tom pěkném?“ staral se. Tohle byl další důvod, proč musel mluvit s May.
„Evane, já… zabít tě bylo to nejhorší, co jsem kdy v životě udělala, tohle jen tak nepřejdu. Mám strach usnout, protože se bojím, že mi zase budeš umírat v náručí.“
Povzdechl si a natáhl k ní ruku. Když ji stiskla, přitáhl si ji blíže a políbil ji na hřbet ruky. „Tak mysli na to, co bylo předtím,“ usmál se mile. „S tím se ti bude usínat lépe… jsem rád, že jsi pro mě přišla ty…“

Uplynul týden od té doby, co byl major Lorne propuštěný o ošetřovny. Vše se pomalu vracelo do starých kolejí. Práce bylo dost a lidí málo. Na počest návratu majora se uspořádala „menší“ párty. Hodně jídla, pití a odněkud se tu objevil i alkohol. Všichni se skvěle bavili při hlasité hudbě. Doktorky se k znovu navrátivšímu se majorovi jen hrnuly. Zvěst, že je opět volný, projela městem rychleji než virová infekce, a tak teď měl o zábavu postaráno. Neustále mu někdo něco nabízel, nutil ho tancovat, pít a opět tancovat.
Major se vyhnul jedné z žen, která se nabídla, že ho pro tuhle píseň zabaví.
„Omlouvám se, doktorko, ale tohle jsem si objednal pro někoho jiného,“ usmál se zářivě a poslal ji do náruče podplukovníku Sheppardovi. Pak pevným krokem zamířil ke skupině vojáků. Odkašlal si a počkal, až získá pozornost. Založil jednu ruku za záda a druhou natáhl před sebe. „Kapitáne Petersonová, dáte mi svou ctěnou pracku?“ zeptal se s úsměvem.
Zuzana jen zavrtěla hlavou a nezapomněla protočit očima. Pak chytla Lorna za nabízenou ruku a vstala. To se neobešlo bez pískání a různých komentářů. „Čemu vděčím za takovou čest?“ otázala se, když se k němu přitiskla v rytmu pomalé hudby.
„Tomu, že jsi…“ zašeptal jí do ucha.



Mooony Uživatelský avatar
Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 998
Bydliště: Brno
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Přeji pěkný předprázdninový večer, doufám, že se vám předchozí povídka líbila, i když byla na mě poněkud až moc romantická - většinou mám menší romanťárny :D. Rozhodla jsem se, že vám přidám další povídku, abych zkrátila (nebo prodloužila) to čekání na prázdniny.
Povídka se jmenuje Zelené oči. Hlavní postavou je tu major Lorne, John Sheppard a Zuzana Petersonová. A ještě krátce o povídce. Samotnou povídku bych zařadila za Navždy utajeno. Na Atlantis se začínají dít podivné věci. Vedení ví, že Wraithové mají posluhovače všude, je jen otázkou času, kdy někomu přeskočí a pokusí se jednat na vlastní pěst. Major Lorne má už nějaký čas problémy s trávení. Pokouší se ho někdo otrávit, nebo je to jen náhoda? A kde se na Atlantis vzala kočka? Kam se poděla kapitán Petersonová? A žije ještě vůbec?
Na tyhle a mnohem více otázek najdete odpovědi v povídce.
Za korekci děkuji DarkLive
Doufám, že se vám povídka bude líbit a zanecháte mi nějaký komentář ;-) . Přeji příjemné počtení. :bounce:

Zelené oči

Doktor William Emerson si povzdechl a promnul si obličej. Nakonec si poposedl a prohlásil: „Fajn, v zírání jsi byla vždy lepší, ale teď mi odpověz na otázku.“
„Jsem v pohodě,“ ozvalo se z křesla naproti němu. Jednalo se o suché konstatování. „Ty to moc dobře víš.“
„Nemyslím si, muselo...“
Skočila mu do řeči: „Nepovídej. Jediná změna je ta, že mám neodolatelnou chuť na rybu a touhu zavrnět pokaždé, když...“ tady si odkašlala. Samozřejmě to měla zakončit tak, že má chuť zavrnět pokaždé, když ji Lorne pohladí popřípadě poplácá po zádech, ale to už sem nechtěla plést. „To je všechno. Moc dobře víš, že jsem normální. Plýtváme časem!“
Doktor naklonil hlavu a pozvedl obočí. Ta reakce byla naprosto spontánní a zněla poněkud naléhavě. Kapitán Petersonová měla strach, avšak ne o sebe, to poznal. Naklonil hlavu na stranu a ještě chvíli ji pozoroval.


O deset dní dříve...

Major Lorne vnímal svět jinak než jeho podřízená i vrchní velitel. Viděl jej jednodušší, krásnější a plný příležitostí. Spokojený sám se sebou a svým životem se jím prodíral. Jeho mozek doslova myslel přímo. Nikdy nepřemýšlel nad tím, zda se jej nebo Shepparda pokusí někdo otrávit nebo ne, nikdy s touhle možností nepočítal. Nikdy nepočítal s tím, že by na Atlantis mohl být někdo, kdo by chtěl spolupracovat s Wraithy. Za to Zuzana Petersonová myslela odlišně. Pohybovala se myšlenkami po cestách, kam se ostatní neodvážili vydat. Dokázala předvídat a vnímala atmosféru. Její mozek pracoval zásadně v křivých cestách s tisíce odbočkami, kde na každé stálo nějaké číslo. Další nebezpečnou věc, kterou dělala, bylo, že se ráda procházela po neprozkoumaných sektorech Atlantis.
Ať byly, jsou a budou její pohnutky jakékoliv, pak s nimi osud počítal. Někdy stačí jediné rozhodnutí a cesta, po které se vydáte, se stočí na místo, které nechcete navštívit...

V některých dnech se stávalo, že se vojenské vedení potkávalo pouze na poradách, anebo vůbec. Podplukovník Sheppard si pamatoval, jak jednou celý týden neviděl Petersonovou – byla to docela úleva – a vůbec ani nechtěl vědět, kde se toulala. Svoje povinnosti plnila, a nebo měla jen drobné zpoždění, co se týkalo porad, omlouvala se mu. Za to jeho zástupce se až moc zajímal o to, kde se kapitán potlouká, a několikrát ji i sledoval. Nechápal jeho starost. A proto jej tentokrát nikterak neznepokojovalo, když ji neviděl celý týden. Teprve až když se mu po týdnu dostalo několik stížností, že kapitán nebyla k nalezení a že nechodí už druhý den do služby, ji začal hledat. Ženský, bylo s nimi víc problémů, než by jeden očekával.
Čtyři dny předtím, než sám pojal podezření, že Zuzana někam zmizela, se stalo jeho zástupci něco velmi podivného…
Evan Lorne vstal ráno jako vždy. Osprchoval se a oblékl. Složil zbraně, které večer předtím čistil a překontroloval zbytek. Pak se vydal na snídani. Tedy chtěl se na ni vydat.
Jeho plány změnilo kotě, nebo spíše kočka, sedící u jeho dveřích a mňoukající. Byla huňatá. Tmavé dlouhé chlupy jí lemovaly čumáček. Jediné, co jej u kočky znepokojovalo, byly jasně zelené oči, které na něj hleděly skoro až inteligentně. Čert vem kočky! Nikdy nevíte, co udělají. Jsou jako časovaná bomba a Evan je zbožňoval. Přesto hned odolal nutkání kočku pohladit a zamračil se na ni.
„Co děláš na Atlantis?“ pozvedl obočí a vzal zvířátko, které skoro okamžitě začalo vrnět, do náruče. Bezděčně pohladil kočku a vydal se na ošetřovnu. Ne, že by biologům nevěřil, ale ta parta šílenců by ji rozřezala. Tom Sanders se ke zvířatům a pacientům choval slušně. Za chůze stále přemýšlel, kde se tu objevila a proč je u jeho dveří? Že by další záhada Pegasu? A nebo ji jen někdo propašoval ze Země?

Nález kočky způsobil po celé Atlantis pozdvižení. Richard Woolsey ji chtěl zavřít do karantény, ale podle doktora Sanderse byla v naprostém pořádku. Našlo se dokonce i pár jedinců, kteří ji chtěli rozřezat. Nikdo však nepřišel s rozumným vysvětlením, odkud se kočka vzala. Nějakou dobu si vědci, biologové, dokonce i doktoři lámali hlavu s tím, jak se do města dostala. Studovali ji, až to nakonec kočku přestalo bavit a utekla pod jednu skříň, zpod které nechtěla vylézt a poškrábala každého, kdo tam strčil ruku.
Podplukovník Sheppard dorazil na ošetřovnu asi deset minut po tom, co se celého vyhánění kočky zpod skříně ujal major Lorne. Zkoušel to prvně sám, pak koštětem, avšak pokaždé se setkal s drápky a prskáním. Nakonec nasadil nejvyšší kalibr, zkoušel ono zvíře přemluvit. John dorazil na nejlepší část, kde jako nezasvěcený viděl majora promlouvat ke skříni.
„Podívej, jednou stejně budeš muset vylézt a slibuji, že bude poslední vyšetření od doktora Sanderse a dostaneš jídlo...“ sliboval právě Evan Lorne. Sám vypadal, že by se najedl.
„Mňau!“ ozvalo se zespod dost hlasitě a dalo se přeložit jako: „Škubni si.“
„Přestaň se chovat jako ženská a vylez!“
Následovalo hlasité zaprskání.
Do hovoru se konečně vložil podplukovník, kterému došlo, o co se snaží. „Majore, máte štěstí, že vás neslyší kapitán. Ta by vám teda dala...“
„Obávám se, že spíše nedala.“
„Sandersi!“ okřikli jej přítomní muži, kteří se snažili udržet vážnou tvář.
Nakonec se jim povedlo kočku přemluvit, aby vystrčila čumáček a nechala se nešetrně vytáhnout zpod skříně a následně položit na vyšetřovací stůl. Chvíli se dokonce nechala probírat od doktora, který měl na sobě zrovna plášť s kačenkou, a pak znovu vyšetřit pomocí všech možných antických udělátek. Jednalo se spíše o jistotu, kterou Woolsey chtěl mít, než ji nechá pobíhat po městě s lidským doprovodem.
Celé vyšetření Tom zakončil tím, že drbal kočku v tmavém kožichu na zádech a ona spokojeně vrněla.
„No, doktore, užijte si svého mazlíčka a já jdu na snídani… tedy oběd,“ mávl po doktorovi major. Ten se na jídlo těšil, ale ne jako kdysi. Poslední dobou měl špatné zažívání, tedy podle diagnózy doktora Becketta, takže si hlídal, co jí. Většinou to ničemu nepomohlo.
Jakmile zamířil ke dveřím, tak se kočka postavila a seskočila ze stolu. Okamžitě se rozeběhla za Evanem a začala se mu motat pod nohy. Ten se podíval na přítomné a s tichým povzdechem se ohnul pro svou novou kamarádku. Pozvedl ji do výše očí a sledoval ji. Koukala na něj s vystrčenými dvěma zoubky a nakonec se olízla. Měla hlad a snědla by cokoliv.

Jídlo proběhlo v relativním klidu. Major dostal ovesnou kaši od vojína, který měl právě službu v kuchyni, a požádal o nějaké maso pro zvíře. Vzal si ještě mističku a do ní nalil mléko, na které se kočka skoro okamžitě vrhla a spokojeně s miskou cestovala po stole. To se líbilo Jamesovi Taylorovi, který neustále dolíval mléko do misky.
„Taylore, ještě jednou jí přilijete a já vám zlomím ruku. Vždyť jí to mlíko teče i ušima. Je přežraná.“ Na to, jako by zelenooká kočka pochopila, co se děje, si sedla a začala si olizovat tlapky. Tímhle gestem vyniklo její bříško plné dobrot, které jí v nestřežené chvíli podstrčil snad každý, kdo šel okolo.
„No jo, ale vždyť se na ni podívejte, je dokonalá. Vypadá trošku vychrlte.“
„To ano, ale nemusí vypadat jako koule,“ přidala se do rozhovoru Semyonova. Přikláněla se na majorovu stranu. „Navíc, jak vypadá, poznáte, až ji umyjete. Má moc dlouhé chlupy, ale pěknou srst.“
„Zajímalo by mě, jak se sem dostala,“ přidal se do rozhovoru doktor McKay a přisedl si k trojici. „Podle všeho byla Atlantis zcela neobydlená, pokud nepočítám Elizabeth ve stázi. Nenašli jsme tu žádné laboratorní zvířata, nic. Někdo ji sem musel přitáhnout z nějaké planety a schovávat ji.“
„Logické,“ přikývl Tylor. „Jenže, čí je, to nezjistíme. O průser se nikdo dobrovolně nepřihlásí. A navíc, pokud je ze Země, to už vůbec ne.“
„A teď ji mám na starost já. Co asi tak mám s tou kočkou dělat?“
„Pojmenovat ji,“ poradila Nataša.
„Krmit ji,“ radil Tylor.
„Utopit,“ dodal McKay.

Major měl tento den volno a rozhodl se jej strávit odpočinkem. Tedy doufal v to, protože netušil, co taková kočka bude chtít dělat. Pozorně ji sledoval a pak usoudil, že bude chtít dělat to, co on. Spát.
Prošla každý roh, který očuchala. Když přišla k Evanovým ponožkám, tak pšikla a dále se jim vyhýbala velkým obloukem. To samé se stalo u jeho bot. Nakonec chodila po předem vyznačených cestičkách a obcházela okolí. Po pár minutách ji však zkoumání věcí přestalo bavit. Pohlédla na postel a pokusila se na ni vyškrábat. Neuspěla. Zkoušela na ni vyskočit s rozběhem, ale podklouzly jí tlapky. Nakonec se major smiloval a vysadil ji na ni. Skoro okamžitě se kočka přemístila na jeho nejoblíbenější místo a zavrtala se do deky. O nějakou chvíli později, když si Lorne lehal pod peřinu, že si dá dvacet, celou postelí probíhaly mírné vibrace. Kočka byla spokojená a vrněla. Zvlášť, když ji major tak ochotně drbal za ušima, čímž mu uvolnila kus postele, který zabírala.

Nová chlupatá přítelkyně vzbuzovala velkou pozornost a dokonce si ji i užívala, tedy do určitých mezí. Nechala se obdivovat, drbat od Evana, Sanderse, McKaye a pár vyvolených, dokonce i krmit. Často hrála i hloupé hry se světlem na zemi i s provázkem, ale ze všeho nejraději spala na Lornově břiše na slunci. Evidentně byla na majora nějakým způsobem fixovaná. Dokonce se sem tam sama vydala po Atlantis, ale když ji našel John a pohrozil jí, že ji hodí do moře, pak chodila zásadně jen s někým.
Dnes se zúčastnila porady. Seděla na stole a olizovala si spokojeně tlapky. Dávala všem najevo, že na ně kašle, avšak jakmile se dostavili všichni, narovnala se a už ani nemňoukla. Tedy do té doby, než podplukovník Sheppard vytáhl kus salámu, který ukradl v jídelně, a s nenápadností slona ji krmil.
„Takže,“ odkašlal si Woolsey a tím se snažil získat ztracenou pozornost. „Kapitán Petersonová na nás zřejmě opět kašle. Majore, buďte prosím té lásky a jak ji potkáte, střihněte jí jeden záhlavec. A nezapomeňte jí připomenout, že pokud není na misi, pak je povinna se zúčastnit všech porad vedení. Protože toho už mám dost, a pokud nebude i nadále chodit bez omluvy na porady, tak ji suspenduji…“
„Ale pane, ne, že by tu nebyl jiný kapitán…“ začal John, který tímhle překvapil i sebe.
„Z nějakého hodně vysokého balkónu, je to jasné?“
„Ano, pane, ale věřím, že pro to bude mít určitě vysvětlení.“
Richard si zhluboka povzdechl. „Věřím, že přijde s tím nejlepším vysvětlením, kterému bude věřit i tady podplukovník, ale to neznamená, že se nebude omlouvat jako každý!“ nasadil takový výraz, že už se nikdo ani neodvážil cokoliv namítnout. „Takže, bohužel tuhle část, která se jí týká, musíme projednat bez ní…“ A pak následovala asi hodinová porada, kdy se projednávala bezpečnost Atlantis. Kapitán zřejmě přišla s nějakým dalším nápadem, který se zvrhl v něco jiného. Tím si byl John naprosto jistý. V půlce přestal poslouchat Ronona i Woolseyho, kteří se právě hádali nad něčím úplně banálním. Teď pozoroval kočku, která mu pohled vracela. Všiml si, že v některých chvílích hádky měla chuť se zapojit a sem tam zaprskala, jakoby s něčím nesouhlasila.
„Majore, můžu si na zítra půjčit vaši kočku?“ pronesl do chvilkového ticha John.
„Klidně, pokud se tedy rozhodne ona, víte, mám pocit, že si stejně bude dělat, co chce,“ pokrčil rameny Evan a nalil do mističky vodu a sám si šel pro kafe. Jakmile si sedl, kočka přiběhla a chtěla mu začít pít z hrknu. „Tak na to zapomeň,“ odtáhl hrnek, „kafe nedostaneš!“
Na to na něj kočka zamňoukla a vydala se zkoumat hrnky ostatních. Jako Evan, tak ji i všichni ostatní odehnali. Nakonec se rozhodl zakročit podplukovník. Popadl kočku a s omluvou se vydal pryč. Dostal několik škrábanců a i kousnutí. Nakonec ji hodil do svého pokoje. „Zůstaneš tu do oběda!“ křikl a odešel.

Kočka seděla na zemi a nechápavě sledovala dveře. Když se dlouho neotevíraly, tak se rozhodla prozkoumat tenhle pokoj. Našla vše, co potřebovala, a po delším pátrání přišla i na to, jak vylézt na stůl. Svítilo tam slunce, tak se spokojeně rozvalila. Musela asi usnout, když ji vzbudilo otevírání dveří. Ihned seskočila ze stolu a běžela se schovat pod postel. Viděla, jak něčí nohy v kanadách přešly k posteli. Ten někdo se sklonil, ale podle obličeje to nebyl podplukovník. Nedokázala osobu přiřadit k obličeji. Když onen narušitel zjistil, že je to jen kočka, vstal a začal se Sheppardovi přehrabovat na stole. Nakonec vzal jednu ze skleniček, napustil do ní vodu a něco tam vysypal. Počkal, až se prášek rozpustí, pak popadl několik papírů ze stolu a rychle odešel. Ignoroval dvě zelené oči, které ho pečlivě pozorovaly zpod postele.

Podplukovník s majorem zamířili k Johnovi do pokoje.
„Pane…týjo…“ ozvalo se z majorových úst a ještě hvízdl. Johnův stůl byl rozházený a na zemi se válela rozsypaná složka kapitána Petersonové. Kus od toho ležela převrhnutá sklenice s vodou.
„Já tu bestii asi přerazím,“ ulevil si Sheppard a šel uklízet ten nepořádek.
„Tohle mi nikdy neudělala, a to jeden den byla zavřená v pokoji,“ vkročil do pokoje major a šel hledat kočku. „Ještě pořád si ji chcete půjčit? Mimochodem, proč tu máte kapitánovu složku?“
„Nechci ji ani vidět,“ odsekl John a pak koukl, na co Evan naráží. Odkašlal si a hned začal sklízet papíry, pak se ale zarazil a překontroloval stůl. „Někdo tu byl. Chybí mi tu papíry od Petersonové.“
„Jaké papíry?“
„Nic, co by se vás týkalo,“ odsekl. „Do hajzlu.“
Major na něj chvíli překvapeně hleděl. Pokud to bylo důležité, jakože podle jeho reakce bylo, pak to mohl být průšvih, ale proč mu podplukovník nechce říct, o co jde, to ho zaráželo víc.
Plukovník vzal kočku za kůži na zádech a zvedl ji do výšky očí. „Co mi k tomu řekneš, bestie?“
„Mňau?“ zakňučelo zvířátko. „Mňau mňau mňau!“
„Majore, hlídejte ji,“ podal kočku muži. Promnul si obličej. „A teď, prosím, jděte.“ Počkal, až splní jeho přání, a pak se sehnul. Byl si jistý, že si tu skleničku s vodou nenechával. Hlavně, proč by ji kočka shazovala a hledala složku Zuzany, ta byla až pod všemi papíry.

Evan Lorne odložil kočku na postel a vydal se do koupelny. Netrvalo to ani chvíli a hned se mu zase pletla pod nohy. Jen něco zavrčel a rozhodl se ji ignorovat. Dá si sprchu a pak půjde pokračovat v práci. Už se chystal vlézt do horkého proudu vody, když si všiml, že jeho místo opět zabírá ta bestie. Protočil očima a zkusil, zda se náhodou nechce umýt. Když jí vydrbal kožich, zabalil ji do ručníku a nechal ji sedět v koupelně. Sám se konečně vydal do vytoužené sprchy.
Byl jejím otrokem, jiná možnost tady nebyla. Přistihl se, že sedí na posteli a drbe kočku ručníkem tak, aby alespoň trošku uschla. Podle všeho se jí to moc líbilo. Po tom, co laskavě skončil, si mu lehla na klín a usnula. Nezbývalo mu nic jiného, než si přitáhnout tablet a pokračovat v práci.

„Pane, kapitán Petersonová se už dva dny nehlásila do služby,“ postěžoval si kapitán Gray. „Zkoušel jsem se jí dovolat, ale u ní v pokoji nikdo není a podle všeho ani nebyla na poradách jejího týmu.“
„Proč jste čekal dva dny?“
Kapitán přešlápl: „No, víte, občas ji zastoupil Green…“
„Je pravda, kapitáne,“ přerušil ho Sheppard, „že bych taky počkal. Dobře, zatím to nikomu neříkejte a…“ zarazil se a podíval se na svůj mail. „Okamžitě seberte ostrahu a lékařský tým a k Lornovi. Rychle!“
Pak se oba rozběhli. Kapitán pobral, koho měl, a vydal se za podplukovníkem.

John Sheppard doběhl do pokoje majora Lorna. Neobtěžoval se s klepáním a hned rozrazil dveře. Na zemi v hromadě papírů ležel major a sotva dýchal. Kus od jeho ruky ležela sklenice s vylitou vodou. Na prsou majora seděla ta jeho malá bestie a hrozně mňoukala, jako by se ho snažila probudit. Pak další věc, která ho překvapila, že už tu byl doktor Sanders.
„Vezměte ji, nechce mě k majorovi pustit,“ přikázal doktor. „Vypadni, blbá kočko!“ štěkl.
„Co, jak?“ nechápal John a popadl kočku za kožich. Skoro hned přestala kničet.
„Přišel mi mail od majora podepsaný kapitánem Petersonovonou a do toho mi praskala vysílačka jak šílená.“
Na tohle John přešel k majorovu počítači. Podle všeho byl mail odeslán velení a doktorům. Nechápavě koukal na celou tu scénu. „Majora budete hlídat vy a nikoho kromě sebe k němu nepustíte,“ rozkázal John.
„Pokud to přežije, pak velmi rád!“ odsekl Tom. Pomohl ho naložit na nosítka. „Hned s ním na ošetřovnu a…“
Co následovalo, John nevěděl. Zahleděl se na kočku. Položil ji na zem. Kočka běžela k rozlitému zbytku vody, očuchala to a pak padla na záda s nohama vystrčenýma do vzduchu a vyplazeným jazýčkem z pusy. Po chvíli otevřela očičko a vyskočila na všechny čtyři a zahleděla se na podplukovníka. Ukázala na skleničku packou a mňoukla. John si rukou promnul obličej a posadil se na majorovu židli.
„Kapitáne Grayi,“ oslovil právě příchozího John, „zajistěte tuto místnost a nechte chemiky, aby udělali rozbor vody na podlaze.“ Ukázal na vylitou vodu. „Spěchá to.“ Pak se postavil a udělal něco, co kapitána překvapilo. Otočil se na kočku, která ho celou dobu bedlivě pozorovala. „A ty, bestie, jdeme!“ Ozvalo se zaprskání a kočka ho následovala.

Tom Sanders si umyl ruce a osušil si je do jednoho z ručníků. „Museli jsme mu vypláchnout žaludek a dát mu něco, co vyloučí jed z těla. Už je mimo nebezpečí, ale přijít o hodinu později, nemohl bych už nic dělat.“
„Jak to, že jste tak rychle zareagoval?“ staral se Woolsey, který tajemný mail taky dostal.
„Máme tu pár vysílaček, které mají blokovaný jeden kanál čistě pro lékaře, aby je vždy někdo v případě nouze slyšel. Vysílačka jak splašená začala vysílat mňoukání té kočky a pak doktor Beckett seděl zrovna u počítače… dal jsem si jedna a jedna dohromady.“
„Pokud byl major Lorne otráven,“ pokračoval Woolsey a starostlivě se podíval na vojáka, který kousek od nich spal na lůžku, „pak bychom měli najít co nejdříve kapitána Petersonovou, pokud ovšem ještě žije.“
„No, obávám se, že to nebude problém,“ prohlásil do ticha John. „Kapitáne, mohla byste prosím vylézt, aby vás všichni viděli? A prosím udělejte to hned, ať nevypadám jako blbec.“ Po jeho slovech vešla mezi přítomné ona kočka a sedla si doprostřed. Hlasitě mňoukla.
„Podplukovníku, zbláznil jste se?“
„Je větší magor než já!“ smál se mu Sanders.
„Ne, podívejte, kapitána už nějakou chvíli nikdo neviděl. Máme tu kočku, kterou nikdo nepostrádá a řekněme narovinu, taky nikdo netuší, kde se tu vzala. Navíc se chová poněkud podivně. Myslím si, že se někdo pokusil otrávit i mě, ale díky ní se to nepovedlo,“ řekl vážně. „Navíc, proč by byla ta kočka tak fixovaná na Lorna? A věděla by o tom, který kanál na vysílačce k čemu slouží? Uměla psát e-maily?“ Založil si ruce na prsou.
„Tím chcete říct, že kapitán a major?“ naznačil Woolsey.
„Zachránila mu život a mě zřejmě taky. Nebudu z toho nic vyvozovat,“ mávl rukou Sheppard. „Teď ale musíme přijít na to, co s ní,“ ukázal na kočku, která mezitím přišla k němu a snažila se za něj schovat. „Kapitáne, co se stalo?“ řekl vážně. Kočka mňoukla a zamířila ke dveřím.
Woolsey koukl na Sanderse: „Jdete s námi, ať Lorna hlídá Beckett. A zavolejte Emersona, podplukovníkovi přeskočilo.“

Skupina pronásledující kočku dorazila k neprozkoumané části. Chvíli váhali, než se vydali za huňatým ocasem. Šli obezřetně, stejně jako jejich průvodkyně. Tohle bylo místo, které vypadalo úplně jinak, než ostatní místa na Atlantis. Chodby tu byly prostornější a podle všeho se tu nenacházely skoro žádné obytné prostory. Všechno to vypadalo na laboratoře. Kočka se nakonec před jednou z nich zastavila. Byli hluboko v jedné z věží. John Sheppard přejel rukou po panelu. Dveře se s tichým syčením otevřely a odhalily malou místnost plnou přístrojů. Kousek od jednoho ze stolů ležela kupka oblečení.
„Podle všeho,“ začal John a sledoval monitor před sebou, „tohle nesloužilo k tomu, k čemu mělo. Kapitán si zřejmě jen prohlížela záznamy, když se přístroj aktivoval. Prý se samovolně zapíná.“
„Myslíte si, podplukovníku, že si to stihla dočíst, jako my?“ staral se doktor Emerson.
„Zákony schválnosti fungují i tady, podle mě si to přečetla a chtěla odejít, když tu puf a byla tu kočka,“ smál se Sanders.
„Mně to moc vtipné nepřijde,“ dodal Richard. „Pokud se dá ta změna obrátit, udělejte to hned a pak ten přístroj zničíme.“ Měl toho plné zuby. Pak si bude muset se Zuzanou promluvit. Tohle prozkoumávání bylo krajně nebezpečné. Tahle proměna pro ni musela být dostatečným potrestáním. Pak tu byla i ta věc s majorem. Oh, to bude hodně nepříjemný rozhovor. Povzdechl si a otočil se, když mu jeho zástupce oznámil, že jsou připraveni. Přece jenom, pokud tu bylo kapitánovo oblečení, pravděpodobně se promění zpět a bude nahá.
Objevilo se bílé světlo, pak se ozval smích a vypísknutí. Následovalo plesknutí a pak jakoby někdo cupital pryč. Teprve až tehdy se velitel Atlantis otočil. Viděl smějícího se Shepparda, který se držel v dostatečné vzdálenosti. Doktor si mnul pravou tvář a smál se. Doktor Emerson jen vrtěl hlavou a pozoroval celou tu scénu.
„Abych vás zasvětil,“ začal William, „podplukovník proměnil kapitána zpět. Samozřejmě se proměnila tak, jak ji bůh stvořil, což pány velmi pobavilo. Kapitán vypískla a když ji doktor Sanders chtěl plesknout po zadku, tak mu jedna přilítla. Sama kapitán se vydala za stoly se svým oblečením.“
„Děkuji, doktore, za vyčerpávající rekonstrukci situace. A teď, kapitáne Petersonová!“ křikl. Na to žena opatrně vystrčila hlavu zpoza stolu. Právě si dopínala bundu a chystala si obléci vestu.
„Pane, můžu to vysvětlit,“ hlesla.
„Mě to nezajímá, podrobíte se lékařskému a psychologickému vyšetření! A zakazuji vám se potulovovat po neprozkoumaných částech Atlantis, je to jasné?!“
„Ale, pane…“
„Žádné ale! Hned!“

A tak se Zuzana Petersonová ocitla v kanceláři Williama Emersona. Zírala na něj a čekala, co se bude dít.
„Fajn, v zírání jsi byla vždy lepší, ale teď mi odpověz na otázku.“
„Jsem v pohodě,“ ozvalo se z křesla naproti němu. Jednalo se o suché konstatování. „Ty to moc dobře víš.“
„Nemyslím si, muselo...“
Skočila mu do řeči: „Nepovídej. Jediná změněna je ta, že mám neodolatelnou chuť na rybu a touhu zavrnět pokaždé, když...“ tady si odkašlala. Samozřejmě to měla zakončit tak, že má chuť zavrnět pokaždé, když ji Lorne pohladí popřípadě poplácá po zádech, ale to už sem nechtěla plést. „To je všechno. Moc dobře víš, že jsem normální. Plýtváme časem!“
Doktor naklonil hlavu a pozvedl obočí. Ta reakce byla naprosto spontánní a zněla poněkud naléhavě. Kapitán Petersonová měla strach, avšak ne o sebe, to poznal. Naklonil hlavu na stranu a ještě chvíli ji pozoroval. „Přesvědč mě.“
Na tohle Zuzana vstala a dvěma kroky přešla k Emersonovu stolu. Sebrala vysílačku a hodila ji po něm. „Zavolej Shepparda, nechci, aby se vědělo, že jsem zpět, ale chci, aby tu byl.“
„Tobě vážně přeskočilo, že ano?“ nechápal William, ale přesto udělal vše, co chtěla.

Kapitán Petersonová přešla do jednoho z pokojů a rozhlédla se. Jak jinak, stála tu sklenice s vodou. Vzala ji a vodu přelila do kalíšku, který pečlivě uzavřela. Ten předala doktoru Emersonovi.
„Ten rozbor spěchá, raději se podívej ještě do svého a Sandersova pokoje… Ne, počkej, prohlédni vaše pokoje, velení a mého a Lorneova týmu a McKayův, jen pro jistotu. Pokud někde najdeš takhle nechanou skleničku, vodu odlij a vše pak zlikviduj,“ rozkázala dost autoritativně.
William Emerson jen pozvedl obočí, ale nic neřekl. „Co budeš dělat ty?“ zeptal se nakonec.
„Já? Počkám tu. Sheppard je poblíž, takže budu v pohodě.“
„Já se ale nebojím o tebe,“ mávl rukou a pohlédl ke dveřím, kde stál John. „Mám spíš strach o podplukovníka a ty, co se s tebou pustí do křížku.“
„Nevím, o čem mluvíš,“ zatvářila se Zuzana jako anděl sám. „Budu jednat tak, aby se nic nestalo těm, kteří si mou ochranu zaslouží.“
„Oh, bohové… prosím, jen nebuď nechutná, nerad bych měl pacienty…“ s touto radou se vydal William splnit rozkaz kapitána. Přece jen ho zajímalo, proč to měl udělat. Jenže, jak znal Zuzanu, vše mělo nějaký smysl a pokud měla důvod k rozboru vody, pak zřejmě bylo něco špatně.

Richard Woolsey přišel do svého pokoje a v klidu se posadil za stůl. Přemýšlel, proč vlastně nešel do své kanceláře, ale nakonec došel k názoru, že bude lepší, když mu všichni dají pokoj. Vzal jednu složku, která ležela na kupce hlášení. O ano, tohle bylo hlášení o tom, co je potřeba objednat ze Země. Jistě, kapitán Petersonová byla jako vždy velmi důsledná. Právě se chystal žádost podepsat, když se ozvalo zaklepání. Tolik ke klidu.
„Dále,“ zahučel a nechal hosta vejít. „Moment, prosím.“ Podepsal, co měl a dal to na vyřízenou kupku. Žádost odložil do přihrádky označené „Země“. Teprve teď pozvedl oči a zarazil se v půli pohybu. Hleděl do hlavně beretty.
„Pane Woolsey,“ zazněl hlas poručíka Coopera. „Bohužel jste mi nedal jinou možnost. Původně jsme chtěli odstranit jen kapitána a podplukovníka, jenže pak se do toho začal motat major Lorne a nakonec i vy…“ chystal se jej zastřelit. Odjistil a už chtěl zmáčknout kohoutek. Když tu ztuhl v půli pohybu. Woolsey zatím důvod neviděl, ale slyšel ho.
„Pěkné řeči, poručíku, ale jedno byste měl vědět,“ zazněl hlas kapitána Petersonové. „Váš plán nevyšel.“
„Vážně?“ usmál se Cooper. „Já jsem ten, co má zbraň a je jištěn.“
„Vážně?“ zaznělo a pak Richard uviděl, jak se vymrštila ruka, která prudce vrazila do ruky s berettou a odhodila ji stranou. Zazněl výstřel, který jej minul. Kapitán pak hned v dalším krátkém pohybu vrazila poručíkovi loket do břicha, a když se ohnul, pěstí jej praštila do nosu. Na to se Cooper ohnal a snažil se namířit zbraní na kapitána, i když mu z nosu valila proudem krev, zřejmě jej měl zlomený. Byl však v nevýhodě. Snažil se kapitána zastřelit, a tak měl volnou jen jednou ruku.
Ozval se ošklivý křupavý zvuk a bolestivý výkřik, který následovalo další křupnutí. K Woolseyho nohám dopadla beretta. Rychle se pro ni zohnul a namířil na zápasící dvojici. Věděl, že nemůže vystřelit, když se perou, ale chtěl být připravený, kdyby náhodou kapitán byla v nevýhodě.

Podplukovník Sheppard sledoval svého velícího, který zašel do svého pokoje. Schovaný za antickým květináčem vyčkával. Po pár minutách do jeho pokoje vešel poručík Cooper. Doufal, že je to jen výmysl kapitánovy choré mysli a Cooper odejde z Woolseyho pokoje naprosto v pohodě. Už pomalu opouštěl svůj úkryt, když se ozval výstřel. V tu chvíli vyběhl. Udělal krok a byl doslova sražen k zemi. Tak tak uhnul před další ránou a rychle se postavil. Na chodbě byli tři vojáci. Evidentně hlídali, aby Coopra nikdo nevyrušil a nevšimli si podplukovníka stejně, jako si on nevšiml jich.
Zhluboka se nadechl a čekal, až na něj někdo zaútočí. Prvních několik ran vykryl, ale pak to bylo horší. Byli tři na jednoho a těžko se jim bránilo. Právě jej jeden z nich srazil opět k zemi a nakopl jej. Překulil se a rychle se postavil. Chystal se vykrýt další ránu, když tu mu k nohám padl s křikem jeden z útočníků a držel se za koleno. Neměl čas se tím zabývat a ranou jej poslal do bezvědomí.
Trvalo chvíli než byli všichni tři buď mrtví, zajištění anebo v bezvědomí. Zhluboka oddechoval a podíval se na toho, kdo mu přispěchal na pomoc. Před ním stála kapitán Petersonová a usmívala se.
„Pane,“ řekla vážně a přešla k němu. „Měl byste si sednout. Zdravotníci tu budou za chvíli.“
„Jak?“ hlesl a poslechl ji. Hrozně jej bolela ruka a hlava.
„Omlouvám se, myslela jsem, že přijde jen jeden. Je to má chyba.“
„To vyřešíme pak,“ mávl rukou, „ale jak jste se tak rychle zbavila Coopera a co Woolsey?“
„Žije, je jen trochu otřesen. Co se týká Coopera, ten má na třikrát zlomenou ruku a rozdrcené prsty na rukou. Jo a ještě zlomený nos,“ vypočítávala. „Méně brutálně to nešlo, hodně se bránil. Hlídá jej Woolsey. Chtěla jsem jít za vámi, když jsem narazila na ty tři.“
Na to John jen kývl a zavřel oči. Hlava jej bolela jak po flámu.. „Nechte se pak prohlédnout,“ podotkl směrem k Zuzaně. Když na ni předtím hleděl, všiml si, že má taky pár drobných zranění.
„Nebojte, pane, nechám, ale teď jste přednější vy.“

„Jak vám je?“ ozvalo se tiše ode dveří ošetřovny.
„Bylo mi i lépe,“ přiznal Sheppard a snažil si upravit závěs na ruku. Seskočil z postele a přešel k ženě. „A vy? Jak jste na tom?“
„No, bude mi lépe, až si vyslechnu u Woolseyho, co mi chce říct,“ trošku si odkašlala. „Prý vás mám přivést.“
„Bude to v pořádku,“ snažil se ji uklidnit.
Mírně se pousmála a následovala svého velícího. Stále měla menší rozpaky. To, co viděl, se nemělo stát. Ano, zachránila mu život, ale za jakou cenu. Bála se, že se jí bude vyptávat, jak se cítí, ale jí to bylo jedno. Zabila v životě už tolik lidí, že tohle s ní skoro nehlo. Na druhou stranu snažili se otrávit ji a jejího velitele. Málem zabili Lornea a Shepparda. Tohle bylo jediné správné řešení.
Cesta jim trvala déle, než normálně. Atlantis potichu předla a jakoby se bála toho, co bude následovat. Jen počasí venku nemělo náladu přizpůsobit se náladě kapitána i podplukovníka. Slunce pálilo a rozpalovalo město. Klimatizace tiše hučela.

Konečně stáli před Woolseyho kanceláří. Potichu vešli a oba se postavili bok po boku. John si všiml, že žena stojí v mírném pozoru. Pohled upírala někam za Woolseyho pravé ucho a mlčela. Jestli bude mít celou dobu takový postoj, tak jim pomáhej bůh.
„Kapitáne!“ štěkl Woolsey, jakmile vešli, a bedlivě sledoval ženu před sebou. Ta ho ani nenechala pokračovat a udělala krok ke stolu. Z vesty vytáhla nějaký papír a podala jej svému velícímu. „Co to je?“ zeptal se už smířlivěji, tímhle gestem jej zaskočila.
„Rozbor vody, kterou jsme měli nachystanou v pokojích. Podle Clarkové se jedná o nějaké alkaloidy, které jsou smrtelné do tří hodin od požití.“
„Měli nachystanou v pokojích?“ neodpustil si to John.
Zuzana pokračovala dál, jakoby podplukovník nic neřekl. „Pane, nic neospravedlňuje to, že jsem se potulovala po městě a ohrozila tím chod základny,“ řekla vážně. „Nic neospravedlňuje to, že jsem ty dva zabila místo toho, abych je jen zadržela. Čekám, až mi řeknete, co bude dál.“
Tohle Richarda naštvalo ještě více. Štvalo jej, že měla pravdu. Nic to nedokázalo ospravedlnit, ale zachránila tímto život Sheppardovi dvakrát, sobě a Lorneovi. Kdyby se neproměnila v kočku, byla by asi mrtvá, stejně jako nejvyšší vedení Atlantis. Nadechl se. „Budete potrestána, částečně byla ta vaše proměna pro vás trestem, ale budete další týden mimo službu– bůh ví, že bych vám nejraději napařil celý měsíc, ale na to nemáme čas. Několik služeb v kuchyni a další vás naučí se nepotulovat nikde, kde nemáte co dělat. Pak chci vidět tu zprávu, co jste vypracovávala pro podplukovníka.“
John na něj překvapeně pohlédl. „Ale tu zničili a v pokoji jsme ji ani u jednoho nenašli.“
„Podplukovníku,“ povzdechl si Woolsey, „neříkejte mi, že jste tak naivní, zrovna vy, který jste viděl, jakým způsobem vám kapitán zachránila život.“ Moc dobře si pamatoval, co udělala s Cooperem a pak, když ležel na zemi a kňoural, tak se vydal obhlédnout situaci před svým pokojem. Jen chtěl vidět, kde to vázne a řekněme, že byl velmi překvapen tím, co viděl. „Moc dobře vím, že má kopii někde velmi dobře schovanou.“
John Sheppard pohlédl na svou podřízenou, která stále sledovala stěnu. Ani se nepohnula, zřejmě ji tohle obvinění nijak nerozhodilo. Jen přikývla a potvrdila, že onu zprávu veliteli donese. „Další věc,“ pokračoval Richard neohroženě, „už nikdy, podplukovníku, nebudete bez mého vědomí úkolovat tímhle způsobem nikoho z Atlantis.“
„Někdy je lepší nevědět,“ prohlásila Zuzana, „protože byste se pravděpodobně stal dalším terčem. Přemýšlela jsem o tom, hodně. Myslím si, že prvně chtěli otrávit mě, ale evidentně jsem už byla proměněná, pak zkusili podplukovníka, protože u mě našli zprávu pro něj a Lorne… ten mě občas sledoval. Byl to přirozený vývoj situace.“
„To je jedno kapitáne, bylo to až moc nebezpečné! Tyhle úkoly bych měl zadávat já. Kdybych věděl, že něco takového děláte, ihned bych to zatrhl. Protože by mi bylo jasné, kam to vede.“ Vztek jej už pomalu opouštěl. Mělo vůbec cenu se na ně zlobit? „Co se týká vás, kapitáne, a majora… má vůbec cenu se k tomu vyjadřovat?“
Zuzana se snažila, ale přesto cítila, jak se jí žene červeň do tváří. „Ne, nemusíte. Už se to nestane.“
„To bych prosil. A teď jděte. Podplukovníku, vy tu ještě počkejte.“
Po odchodu kapitána se v kanceláři velitele Atlantis rozprostřelo tíživé ticho. Oba muži se posadili a chvíli se věnovali svým myšlenkám. Jako první promluvil muž s účesem alá vrabčí hnízdo. „Pane, rád bych se přimluvil za kapitána a majora…“
„Šetřete dechem,“ přerušil jej Woolsey. „Pokud si myslíte, že major a kapitán nikdy nepřekročili hranice, tak vás budu mít za hlupáka.“ Po těchto slovech vstal a oběma nalil něco ostřejšího. Pak přešel k podplukovníkovi a podal mu skleničku. „Chtěl jsem, abyste tu zůstal z jednoho důvodu. Chci se dohodnout, co s nimi dále.“
„Dále? Teď nechápu, pane.“
Na tohle se Richard usmál. Však on mu to vysvětlí…

Konec

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Veľmi pekná kapitola a poriadneaj dlhá. Páčilo sa a to veľmi.


A ešte... VŠETKO NAJLEPŠIE!!! :pivo:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

kasparova655365 Uživatelský avatar
Administrátor
Administrátor

Příspěvky: 1807
Bydliště: Šumperk
Pohlaví: Žena
Skype: kasparova.martina1

Odpovědět s citací
 
Vše nejlepší k narozeninám :yahoo: :drink2:
Svatyně pro všechny, to není jen tak prázdné slovo
Mé povídky
StarGate Ships StarGate Speciály StarGate Genesis

Mooony Uživatelský avatar
Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 998
Bydliště: Brno
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Děkuji moc za pěkné přání, moc mě překvapilo a potěšilo ;-) , doufám, že třeba vás i já potěším a třeba sem zase něco přidám. I když jsem se na dlouho odmlčela, tak mě povídky nepustili, jen je těžší je dopisovat :D

Mooony Uživatelský avatar
Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 998
Bydliště: Brno
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Přeji dobrý večer všem :-) . Přidávám po dlouhé době opět povídku. Podle názvu odhadnete, že měla být ještě před štědrým dnem, ale tak nějak se to nepovedlo :D . Doufám, že se vám bude líbit a alespoň se na chvíli v myšlenkách vrátíte ke kapříkovi a bramborovému salátu.
Povídku nebudu nikterak sáhodlouze představovat, alespoň si ji přečtete ;-). Je veselejšího rázu, ale je i krátká.
Jmenuje se: Rychlá záchrana, aneb kterak kapitán večeři stihla
Hlavní hrdinka je opět Zuzana Petersonová
Pěkné počtení a budu ráda za komentáře :)
Za korekci opět děkuji denici :rendeer:

Rychlá záchrana, aneb kterak kapitán večeři stihla

Kapitán Petersonová stála u velkého jehličnatého stromku v řídící místnosti a natahovala si kožené rukavice. Pohledem ještě kontrolovala, zda se jí a jejímu týmu povedlo stromeček ozdobit tak, jak se sluší a patří. Ze zamyšlení, jestli náhodou nemá Greenovi vynadat, že připevnil hvězdu nakřivo, ji vyrušilo zahvízdnutí. Dnes už asi podesáté. Čekala by, že si na tohle oblečení už zvykli.
„Páni, kapitáne, vypadáte v tom pořád dobře,“ řekl podplukovník Sheppard, když se otočila. Moc dobře si věděl, že jí tím naštve. Pořádně si ji prohlédl od hlavy k patě. Na sobě měla upnuté kožené kalhoty a vysoké šněrovací boty z tvrdé tmavé kůže. Přes lehkou plátěnou košili oblékla koženou kazajku. Při pase jí visel připnutý meč, který lehce zakrýval zelený plášť s kapucí. Ten měla sepnutý pod krkem krásnou zdobenou sponou. Vlasy, které běžně stahovala do pevného uzlu či copu, jí teď splývaly po zádech. Teprve teď si John všiml, jak jsou dlouhé.
„Díky, pane, ale čekala bych, že jste si na to oblečení už zvykl, občas ho na některé planetě nosím.“
„Vím, kapitáne, byl to dar od lidí na mlžné planetě, já vím, ale…zatraceně,“ usmíval se od ucha k uchu. Chtěl využít chvíle, než přijde kapitánův tým. Rád ji kvůli tomu škádlil. Jak čekal, dosáhl svého. Založila si ruce na prsou a měřila ho pohledem.
„Madam, obtěžuje vás ten pán?“ zeptal se kapitána Andy Green, když konečně dorazil za dvou velící. Na sobě měl to stejné, co kapitán. Na podplukovníka však mrkl.
Kapitán se podívala na Andyho a bylo vidět, jak jí zazářily oči. „Když řeknu, že ano, ztrestáte jej? Pro mě?“
„Ne, ale slovně jej pokárám…možná jej napomenu…domluvím mu…“ postupně měnil své rozhodnutí, když si všiml Sheppardova pohledu. Pak mávl na Scotta. Ten ještě domlouval doktoru Sandersovi, který se v tom oblečení cítil velmi nesvůj. Zvlášť, když měl jen brašnu plnou lékařského vybavení. Jemu žádný meč nedali.
Když měl podplukovník dojem, že celý tým je připravený, tak mávl na Chucka. „Ještě jednou, kapitáne, dostaňte majora ven za jakoukoliv cenu, ano?“ Tady se mírně uchechtl. „Kdyby nebylo vás, tak nevím, kdo by ho tahal z průserů.“
„Nemám nejmenší zdání, pane, ale jeho tým asi ne.“
„Ten asi ne, ale už je z nejhoršího je venku,“ přidal se do konverzace Tom Sanders, „ta chřipka byla strašná a mám ošetřovnu plnou bacilů! Navíc evidentně náhradní tým majorovi nesvědčil a tak se ho zbavili…mimochodem, jdeme; ty gatě mě škrabou na místech, o kterých tu mluvit nebudeme, a to nejhorší je, že došel zásyp!“

Tým kapitána Petersonové s doktorem Sandersem se ocitl na planetě, kde právě začalo jaro. Kolem nich se proháněl svěží chladný vítr, který je donutil přitáhnout si pláště více k tělu a zabalit se do nich. Slunce ještě nebylo v plné síle, ale už teď příjemně hřálo. Ptáci po dlouhé zimě štěbetali v křovinách a korunách stromů. Omamná vůně právě rozkvetlých květin naplňovala vzduch.
„Zajímalo by mě, zda nějaké nejsou léčivé.“
„Zapomeň na to, Tome,“ řekla mu Zuzana. „Máme jiný úkol a já bych byla ráda doma co nejdříve. Těším se na večeři a navíc mám půlku noci noční.“
„Jo, ale když major je lama a nedává si pozor, tak ať se zachraňuje sám,“ skoro až dětinsky si dupnul.
„Ticho. A navíc je to tvůj nadřízený, kapitáne Sandersi.“
Na tohle si už Tom jenom brblal něco pod nosem. Zazněla tam slova jako nespravedlnost a kruté velení, a vůbec všechny ty křivdy, které cítil.

Došli na námětí. Nebylo nikterak velké, ale bylo zde hned několik zajímavých míst. Uprostřed stála kašna, kterou snad museli postavit ještě Antici, protože místní lidé byli tak primitivní, až to nebylo hezké. Kdysi tu museli žít, ale když odešli a místní městečko začali obývat tihle lidé, tak část zchátrala a zachovalo se velmi málo, a i to málo jen využívali, nijak ho nerozvíjeli.
Nalevo od kašny stála pěkná bytelná šibenice, kus od ní měl stánek řezník a obchodník s rybami. V rohu na druhé straně od šibenice stál pranýř. Kapitán se otočila a její oči přelétly stánky se zbožím, zeleninou a dalšími místními produkty. Konečně našla „stánek“, který hledala. Volným krokem se tam vydala a snažila se vypadat co nejméně nedočkavě. Její tým ji následoval. Pomalu se zastavila u velké železné konstrukce, k jejímž stranám byli připoutaní ženy i muži. Všichni vypadali zbědovaně a nesli známky nešetrného zacházení; jak jinak, když se jednalo o otroky. Postupně si všechny pečlivě prohlížela. Její pohled padl na toho, koho hledala. Zatím jej ignorovala. Ještě jednou si prošla všechny, a pak se vydala k otrokáři. Zkontrolovala, zda má pořádný výstřih a šla na to.
Jak čekala, obchodník s otroky sbíral a vykupoval lidi na všech možných planetách a rád o všech otrocích povídal. Vedl dlouhý monolog o tom, jak jsou užiteční a k čemu všemu se mohou hodit, celou dobu se však Zuzaně koukal jen do výstřihu. Předkládal jí čím dál tím směšnější návrhy, a pak spolu začali o jednotlivých otrocích smlouvat. Nevšímal si Zuzaniných mužů. Jeden z nich přistoupil ke kleci a jednomu z otroků rychle injektorem něco píchl do paže.
V půlce smlouvání je otrok přerušil. Začal dávivě kašlat, vypadalo to, že se dusí. Sem tam popadl dech, lehce zmodral a kolem úst se mu tvořila pěna. Pak padl k zemi a zůstal viset v řetězech.
„Co to prodáváte za zboží?“ rozzuřila se kapitán, která tu hrůzu vyděšeně sledovala, stejně jako všichni na náměstí. Ti teď v panice začali utíkat do domů. „Vždyť je nakažený! Všichni kvůli vám zamřeme!“
„Já za to nemůžu!“ hlesl. „Koupil jsem jej od přátel, a to byl zdravý. Nechápu, co se stalo.“
„Idiote, to je šedý mor!“ hlesl doktor Sanders, který se připletl do diskuze. „Nikdo se jej nesmí dotknout holou rukou a jeho tělo musíme spálit daleko od města.“
„Nemám tu lidi,“ zalamentoval otrokář. „Co budu dělat, všechny moje otroky kvůli tomu pobijí a mě vyženou!“
„Nic nebudeš dělat, dej nám klíče a my ho odneseme za město a spálíme,“ řekla opět Zuzana, která odněkud vytáhla černý šátek a obvázala si jej kolem úst a nosu. Její tým ji napodobil.
„Šlechetná paní, úžasná paní, budu vás opěvovat v písních a baladách.“
„Nebude to zadarmo!“
„Tak zase šlechetná paní není, kolik?“
Tady se Zuzana usmála, a i když to nebylo vidět, prodejci bylo jasné, že se mu to nebude líbit. „Jeho cenu ve zlatě a drahých kamenech.“

„Jak ještě daleko ho potáhneme?“ zavrčel David Scott. „Major sice není nikterak velký, ale je těžký! Bože, už chápu, že ten chlap toho tolik sežere, vždyť nějak musí udržet pohromadě takovou kupu svalů.“
„Nonono,“ odsekla kapitán, „ještě kousek. Přesvědčíme se, že nás nikdo nesleduje a pak bude Tom dělat svoji práci.“ Rozhlédla se a zahnula do blízkého křoví. Přikázala tam odložit majora a nechala u něj jen doktora. „Pojďte sbírat dřevo, kdyby se přece jenom někdo rozhodl, že nás bude sledovat.“
Vše šlo přesně podle plánu, který si se Sandersem předem připravila. Dokonce ani její tým nevěděl, co udělají - už jen proto, že to bylo značně riskantní. Sheppard by to rovnou zakázal. Teď doufala, že doktor ví, co dělá, a majora z toho dostane. Pak budou muset hrozně rychle utíkat k bráně.
Jistě, to by nemohlo být kapitánovo štěstí, aby se nestalo něco, co nemělo. Doktoru Sandersovi přivádění majora mezi „živé“ trvalo déle, než mysleli. Samozřejmě otrokáři a pár dalším přišlo divné, že ještě oheň nehoří, a vlastně všechny okolnosti kolem „šedého moru“ byly zcela podivné. Vydali se proto neznámé hledat a nechat si to celé vysvětlit.
Zastihli je v lesíku, jak odpočívají u velké hromady dřeva. Mezi nimi seděl otrok a už vůbec nevypadal jako mrtvý. Právě mu jeden, ten který určil mor, pomáhal na nohy a snažil se mu rozpohybovat končetiny.

„A je to tady, já věděla, že štědrovečerní večeři nestihnu,“ konstatovala kapitán, když uslyšela křik lidí z města. Nebyl jich dav, ale stále ještě je vysoce přečíslovali.
„Ne, nestihneme,“ přikývl Green, „jenže mně ještě vynadá Alison, slíbil jsem jí modré z nebe, jen aby mě pustila.“
„Jo? Mě zabije Nataša,“ povzdechl si David, „slíbil jsem jí, že jí navštívím na ošetřovně a donesu dárky.“
„Tak pokud jste si všichni pobrečeli,“ zavrčela kapitán a přehodila si cíp pláště na záda čímž odhalila meč, „tak abyste začali své sliby plnit!“ Prudkým pohybem vytáhla meč a s křikem se vrhla na nejbližší útočníky. Tenhle postoj je zarazil, sami měli jen nože nebo sekery. Když si všimli, že se na ně vrhli další dva muži, ozbrojení stejně jako jejich velitelka, část z nich se rozhodla je zdržet a ostatní se vydali pro posily.
„Sandersi! Padejte s Lornem k bráně!“ křikla Zuzana, která zrovna probodla jednoho z útočníků. „Dejte nám chvíli a doženeme vás, pokud ne, projděte.“ Ani se nedívala, jestli je její rozkaz plněn, chytla meč pevně do obou rukou a ohnala se po dalším.

Konečně bylo po všem. Teď Zuzana stála a opírala se o meč, snažila se popadnout dech.
„Kapitáne, musíme jít!“ zavolala na ni Green. „Za chvíli se vrátí posily a budeme nahraní.“
„Ještě chvíli,“ šeptla a otřela si zpocené čelo.
„Nemáme ani chvíli,“ popotáhl ji. „Jestli nemůžeš jít, ponesu tě, ale musíme hned!“
Kapitán schovala meč a nechala se Andym táhnout. Byla unavená, meč byl těžký a vůbec! „Tohle přijde Lorna pěkně draho,“ zachraptěla. Andy to se Scottem nikterak nekomentovali, ale mysleli si to samé.
K bráně doběhli ve stejnou dobu jako Tom s Evanem. Za sebou slyšeli křik místních obyvatel. Zadávání adresy domů jim připadalo jako věčnost, stejně jako vysílání kódu. Už je viděli na dohled. Ještě naposledy se kapitán otočila a rozhlédla se po planetě. Jo, tady by se jí líbilo, kdyby tu nežili tihle šílenci. Pak poděkovala nebi, že ji na mlžné planetě učili zacházet s mečem a proskočila bránou. Ta se za posledním opozdilcem zavřela a ztichla. Zůstala stát před skupinou totálně naštvaných místních…

„Kapitáne,“ sbíhal k ní podplukovník Sheppard. „Myslel jsem, že vám to bude trvat déle!“
Oslovená vytáhla kapesník, dávivě se rozkašlala a snažila se popadnout dech. Pak si ústa otřela a jen kývla na Toma, že je v pořádku. „No, řekněme, pane, že jsem chtěla stihnout štědrovečerní večeři a rozbalit si dárky ze Země…tak jsme to se Sandersem vzali hopem…“ Rychle mu vysvětlila, co se stalo a jak to zařídili.
John se naštval, chvíli nadával, ale pak došel k závěru, že udělali vše moc dobře a že se toho vlastně tolik nestalo. Atlantis vydělala váček s odměnou, co dostala Zuzana za odstranění Lorna, mu byla předána, všichni žili a major se pomalu vzpamatovával z posledních událostí.
„Jste se úplně zbláznili,“ právě nadával Sandersovi. „Mohlo mě to zabít!“
„Mohlo,“ přešla k němu Zuzana s podplukovníkem v patách, „teda pokud by to Tom přehnal, ale on je velmi pečlivý doktor. No, ale pokud se vám, pane, líbilo vaše předchozí postavení…takže až projdete ošetřovnou, vyčistíte mi boty,“ ukázala na boty, které na sobě měly kapky krve, „pak tu máme meč, který jsem kvůli vám musela použít.“ Vytáhla inkriminovanou věc. „Tím pádem je potřeba vyčistit, a stejně tak pochva. Pánové, co vy?“ Otočila se na ostatní.
„Jo, můj meč potřebuje taky vycídit,“ dodal Andy Green.
„Můj taky,“ přidal se Scott, „a ještě tu mám na košili několik ošklivých cákanců od krve a bojím se, že to nepůjde dolů.“
John se snažil nesmát, když to viděl. Bylo mu majora docela líto, rozhodl se proto zakročit: „Myslím si, pánové a dámo, že to major pochopil, a pokud ne, tak mám na stole kupu papírů, které je potřeba vyřídit, a nějaký otrok by se mi na to hodil…ale je pravda, že za vás zaplatila kapitán.“ Tady se zazubil svým klukovským úsměvem a potěžkal si kožený váček, který mu předala samotná Petersonová.

Blížilo se k deváté hodině večerní. Kapitán dojídala večeři, kterou si donesla z jídelny, a užívala si ztichlou řídící místnost. Čekala, že za chvíli se přes Midway ozve Země a oni dostanou zásoby a dárky. Rozhodli se s SGC, že každý na Atlantis si vylosuje někoho z SGC a obráceně, tomu pak nadělí nějaký dárek. Oni už svou část poslali, teď měli dostat dárky z SGC. Kapitán se těšila jak malá, doufala, že dostane nějaký velikánský balík!
Nestihla ani dojíst poslední sousto, když se brána otevřela a opravdu volali ze Země.
„Kapitáne!“ objevil se na monitoru generál O´Neill. „Jak jste slibovala, jste tu.“ Usmál se na ni. „Sklopte štít, pošleme vám dárečky.“
„Ale co když je to útok nepřítele…já nevím,“ zamračila. „Mám tam dárek?“
„Jistě, že máte, jako důkaz toho, že to není nepřátelský úskok, jsem vám jej nechal položený na první bedně, která projde bránou.“
Zuzaně se doslova rozzářily oči štěstím. „Je velký?“
„Ano.“
„Obrovský?“
„Obrovský úplně ne; ale ano, je velký,“ slíbil generál.
„Pošlete to!“ vypla rychle štít a zavolala ostrahu, sama se rozeběhla dolů. Jakmile prošla první bedna, sebrala z ní velký balíček, který byl pro ni. S ukořistěným majetkem odběhla před kameru. Balík držela oběma rukama a pevně si ho tiskla k sobě, jako by se bála, že jí ho někdo ukradne.
Když to Jack viděl, neudržel se a rozesmál se. „Proboha, kapitáne, jste jak malá. Kdybych byl nepřítel, tak vás na dárky uženu. Jste typická ženská. No nic, kromě dárků tam máte ještě zásoby a pak ještě malý dáreček pro každého ze Země navíc. Jo a kapitáne!“ to poslední znělo jako okřiknutí, když si všiml, že se Zuzana skoro dobývá do papíru. „Až zítra ráno!“
„Ale pane! Ten, kdo mi ho dal, se to nedozví, no ták...a vy mě neprásknete, alespoň zjistíte, co tam je!“
„Já to zjišťovat nemusím, já to vím.“ Všiml si, jak na něj nechápavě hledí a úplně si to užíval. „Já si vylosoval vás, je ode mě, takže až zítra ráno, to je rozkaz.“
„To není fér.“

Tu noc se už nic zvláštního na Atlantis nic nestalo. Možná jen to, že kapitán nakonec někde sehnala schůdky a tu špici na stromečku upravila sama. Jídelnou a chodbami zněly koledy a všude byl mír a klid. Dokonce i Wraithové ten den nenapadli jedinou planetu, nikoho nevysáli, jakoby lid ze Země přinesli do galaxie Pegasus klid.
Tedy až na planetu, která byla tak nechutně podvedena s jedním otrokem, ale ta byla úplně bezvýznamná. Druhý den ji stejně přepadli a všichni lidé posloužili jako svačinka, ale to už je jiný příběh.


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
Předchozí

Zpět na Mrtvé povídky

cron