ráda bych vám slíbila, že brzo bude nějaká další,ale u mě už nikdo nikdy neví a někdy ani já sama. Ale stále doufám, tedy doufám, že ji bude mít kdo číst, protože s mími prodlevami jsem asi už přišla o všechny fanoušky
.
. Hlavní postava je Amanda Clarková, která někdy má víc štěstí než rozumu. Někdy riskuje více, než by bylo zdrávo a co se týká smyslu pro spravedlnost, pak je nenapravitelná. Klidně by zachránila i svého nepřítele, protože někdy je potřeba udělat věci, které by nikdo jindy neudělal. Samotná povídka patří k Zuzaně Petersonové.
Teď už jen doufám, že se vám bude líbit a věřím, že třeba i některé z vás potěším. Jen ještě snad jedna věc, je možné, že se vám bude hůře číst, hodně skáču v čase, ale je to důležité a napínavější pro děj, tak snad mi to odpustíte
Souhra náhod
Major Lorne se s mírným strojeným úsměvem vyhnul skupince chichotajících se laborantek. Měl je rád, doopravdy ano. Byly to mladé, bystré slečny a na misích vydržely hodně, ale někdy ho doopravdy štvaly. Oproti doktorkám mu přišly více rozverné a čím dál tím mladší. Povzdechl si a sedl si se svým obědem ke svému zástupci, Zuzaně Petersonové. Za dnešek další ženská, ale na rozdíl od těch druhých, s ní mluvit nemusel. Podle všeho ho stejně nezaregistrovala a věnovala se hlášením, které si k jídlu donesla. Kývnutím ji pozdravil, když si ho všimla, a dál se věnoval svým myšlenkám i jídlu.
Na Atlantis byla spousta doktorů a doktorek. Jako první, co Woolseyho napadlo a co vylepšil, bylo to, že snížil stavy některých doktorů. Chemické, biologické a jiné testy mohly provádět právě ony laborantky. Stačilo, aby skupince o určitém počtu dam velela jedna doktorka chemička, zadávala jim úkoly a postupně je vysílala na mise a zařizovala, kdo na které, kdy a kam může jít. Tím se eliminovala ztráta doktorek. Laborantky byly pro všechny, i pro lékaře, něco jako sestřičky. Jejich služby brzy začali využívat lékaři, biologové, botanici a v neposlední řadě i zoologové. Jednu věc však Woolsey nedokázal ovlivnit, a to, že se z misí málokdy vracely. Jejich ztráta v počtu navýšila ztrátu doktorů, a tak odběr některých vzorků musel zajistit i vojenský personál, který v poslední době měl už školení snad na všechno. A co major nenáviděl, byl to, že sem posílali stále nové a čím dál tím mladší laborantky. Bylo těžké je nemít rád, jako voják podlehl nejednomu odzbrojujícímu úsměvu, avšak v poslední době se jim spíše vyhýbal. Pro své dobro ustoupil a nechal prostor mladším vojákům a doktorům. Sám se bavil tím, že sledoval vývoj některých vztahů. Třeba jako teď.
Kapitán Paul Gray, jeden z vyšších důstojníků na Atlantis, se snažil protlačit oním hloučkem štěbetajících žen a dostat se k jedné z jeho kamarádek. Samotnému majoru to bylo jedno, ale drby o těch dvou se šířily rychle, a sám se jen utvrzoval v tom, že na každém šprochu pravdy trochu. Každopádně kapitán se již protlačil ke své laborantce a něco se jí snažil říct, pak pronásledován jejím úsměvem se protlačil pro svůj oběd. Nakonec přisedl vedle majora, protože vedle kapitánky už bylo plno, celé místo zabíraly její papíry.
Třeskem tácu si ulevil a zasoptil: „Pitomé ženské, jeden se snaží jedné něco říct a ostatní ho nenechají.“
„Nonono,“ řekla Zuzana, „u stolu jsou taky ženské a ty by se mohly urazit,“ zazubila se na něj a pak se opět vrátila ke svému hlášení. Už pak neviděla, když se oba dva na sebe podívali a ušklíbli se, jasně, urazit se, ona? Vždycky.
„Možná bych doporučil taktiku, abyste ji odchytil v laboratoři,“ pokračoval Evan.
Paul Gray si povzdechl: „Já bych rád, ale problém je v tom, že Amanda pracuje na nějakém patogenu a mám zakázáno za ní týden chodit.“ Zamračil se, což dělal častěji, než by chtěl, a tím nasadil na svoji tvář pohled zabijáka. Přestože byl hodný, měl mezi všemi určitý respekt. Nikdo se s ním nechtěl dostat do křížku, protože kapitán nejednou dokázal, že vyřídit si problém s kýmkoliv v tělocvičně pro něj není problém, zvláště když vždy vyhrál. Tím se stával pro většinu doktorek atraktivní, sic nebyl nikterak vysoký – možná byl jen o pár centimetrů vyšší než samotný major – avšak měl široká ramena, tmavě hnědé krátké vlasy a zelenomodré oči.
„Příště,“ poradil mu major, „se za ní stavte večer,“ neubránil se lišáckému mrknutí, které si jeho zástupce vyložil přesně tak, jak měl. Protočil očima a poslal samotného majora do háje.
O jedenáct dní později...
Amanda Clarková doběhla, možná spíš dokulhala, k sondě. Skoro na ni padla. Vyděšená a vystrašená k smrti se ji snažila zapojit. Věděla, že ji tu chtěli nechat do té doby, než na tuhle planetu měla přijít s Lornem. Sonda měla jet den a noc, sbírat informace a pak se sama vypnout. Dokonce v ní i měly být schované zásoby a nějaké zbytečnosti pro všechny případy.
V jedné z volných prostor našla vysílačku, zapnula kameru a rychle zadala tolik známou adresu. Stoupla si před sondu, vědomá toho, jak asi vypadá a roztřesenou rukou zapnula vysílačku.
„Atlantis! Slyšíte mě?“ vyhrkla. „Tady Amanda Clarková! Prosím, odpovězte!“ Ticho, které následovalo, ji doslova zabíjelo. Cítila, jak jí srdce vynechalo jeden, možná i dva údery. „Atlantis! Prosím, odpovězte mi někdo! Kdokoliv!“ Na chvíli zavřela oči, a když je otevřela, skoro hned z nich vytekly slzy. Hlas se jí třásl. Věděla, že ji sledují na obrazovce, věděla, že ji slyší. S velkou dávkou smíření s osudem řekla: „Atlantis? Tady Amanda Clarková, prosím odpovězte. Tohle je jediná a poslední možnost, jak vás kontaktovat. Prosím…“ V následujícím tichu se opět plně rozvzlykala. Už nemohla dál, byla zraněná, vyčerpaná a ztrhaná. Skoro nespala, byl jen zázrak, že ještě žila. Jenže teď neviděla jediný důvod, proč pokračovat. Tohle byla jediná možnost, jak se vrátit! Měla naději a teď jí ji vzali. Tolik se radovala, že tu sonda ještě byla, tolik si dělala plané naděje. To, co pro ni doteď bylo hnacím motorem, to jí bylo odebráno. Pomalu a jistě přicházela o naději…
Co na tom sešlo, že ji sledovali? Atlantis tam byla. Všichni v řídící místnosti museli vidět její tvář. Museli ji poznat, i když měla na obličej krev, špínu a škrábance. Její hlas se nezměnil.
A pak konečně vysílačka zapraskala…
O osm dní dříve…
Kapitán Gray brblal, ostatně jako vždy, když bylo pondělí brzy ráno a on musel s Lornem a dalšími na poradu. Jeho náladu nezlepšilo ani kafe, které vážně nesnášel. Jenže čaj tu nedostal, alespoň ne na ranních poradách. Probral se až kolem desáté hodiny, kdy byl propuštěn, protože major usoudil, že jako každé pondělí tu poslední skupinu zvládne s Petersonovou. Nezvládl. A co zase majorově radosti nepřidalo, bylo to, že načapal kapitána Graye, jak se v jídelně vybavuje s Amandou. Oba již měli po obědě, avšak z místa se nechtělo ani jednomu. Bez jediného slova, jako každé pondělí, si k nim přisedl. Tohle se stávalo už určitým poledním pondělním rituálem.
„Co kdybyste vy dva,“ prohlásil v půlce oběda Evan, „konečně přiznali barvu, hm?“ Snažil se vypadat přísně, ale ve skutečnosti byl zvědavý.
„No, právě jsem kapitánu povídala,“ začala Amanda, „že mě doktorka Halliová napsala na dvě mise během čtrnácti dnů. První mám ve středu, takže celé úterý strávím tím, že si budu připravovat veškeré podklady od všech, co bude kdo chtít za vzorky a další blbosti. Z mise se vracím v pátek a na další jdu s vámi hned tu středu a ta je na týden. Myslím si, že mě nemá ráda, co myslíte vy?“ Tímhle majora doslova odzbrojila, ostatně jako vždy. Nevinný pohled, štěněčí oči a otázka, která směřovala pryč od tématu. A v ten den se major rozhodl, že z těch dvou pravdu dostane. Doopravdy chtěl vědět, zda jsou si blíže, než tvrdili, či ne. Drby byly mocnější, než pravda, tedy co se tohoto Antického města týkalo. Pak by mu mělo dělat starosti, co se říkalo o něm a Petersonové, ale to teď hodil za hlavu. Má jiné věci na zkoumání.
První pozorování zahájil Lorne na jednom z pondělních filmových večerů. Kapitán Gray s Clarkovou dorazili mezi posledními a sedli si k němu. Amanda se na majora usmála a odhodila si z ramene dlouhý hnědý cop.
„Jdem za vámi, abyste tu nebyl tak sám, ale myslím si, kdybyste si sedl dopředu za doktorkou Halliovou, tak jí uděláte radost,“ zazubila se na něj.
Major překvapeně koukl na záda drobné blondýnky, zavrtěl hlavou a pak si odkašlal. „Provádím tu pozorování, ale díky za tip.“
Kapitán Gray vykoukl zpoza modrooké doktorky a se zájmem se zeptal: „Pozorování čeho, nebo koho?“
„Tady slečny Clarkové, když je volná, tak musím obhlídnout terén,“ řekl vážně a všiml si, jak Amanda zčervenala, a kapitánovi ztuhly rysy v obličeji. Mírně se pousmál a zapamatoval si, že nemá s Paulem trénovat v tělocvičně. Rozhodl se vstoupit na velmi tenký led a mírně se k drobné hnědovlásce naklonil. „No vážně, jste docela populární, ale tím, že se kolem vás neustále motá zabiják kapitán, tak se vás bojíme oslovit,“ zašeptal jí do ucha. Jak čekal, zrudla ještě více a nenápadně koukla na kapitána. Major věřil tomu, že kdyby pohled zabíjel, asi by se tu válel v kaluži vlastní krve. Výsledek jeho pozorování byl: Kapitán byl jasný, Amanda ne, tu bude muset podrobit další zkoušce.
Paul Gray po filmu doprovodil Clarkovou do pokoje, a když jej pozvala dál, neváhal. Zítra mohla díky svému programu vstávat později a on měl volno. Nechala jej si sednout na postel a sama si sedla na stůl.
„Nevíš, co zas Lorne řeší?“ starala se. „Celou dobu, co běžel ten film, tak na nás koukal, jako by čekal, že se na sebe co nevidět vrhneme.“
Voják pokrčil rameny a popleskal na místo vesle sebe. Když protočila očima, tak se rozesmál. „No, zřejmě chce zjistit, jestli jsi zadaná nebo ne,“ začal, až si vedle něj sedla.
„Tak se má ksakru zeptat, ne?“ zavrčela nebezpečně. „Nic proti Evanovi, netvař se tak, jasně že si tykáme, je fajn, ale koukám jinam. A pak, myslím si, že to jen hraje, je docela patrné, do koho je zamilovaný,“ zazubila se a pak si povzdechla. „Nechci na tu misi.“
„Proč?“
„Protože se vždy bojím. Je nás už jen dvacet, pět nedávno sebralo pár Wraithů a nikdo o nich už nikdy neslyšel a…“
„A?“ staral se Gray.
Zatvářila se tajemně, naklonila se k němu a něco mu pošeptala do ucha. Pak rychle vyskočila a snažila se utéct pryč. Paul se jen rozesmál a zakroutil hlavou. Chvíli ji sledoval, než za ní vyběhl. Nakonec ji dohonil někde hluboko v chodbách a nechal se uprosit na večerní plavání v bazénu. Pro její šťastný úsměv by šel i do pekla, jen jí to ještě zapomněl říct.
Ve středu měl Paul službu u brány, a tak pro něj nebyl problém vyprovodit Amandu na misi. Klad jí na srdce, aby se vrátila v pořádku. Dokonce pro ni schoval i jednu tyčinku od snídaně, čímž si vysloužil úsměv. Chvíli přemýšlel, než na ni vyhrkl, že až se vrátí, tak jí chce něco říct, ale aby se to dozvěděla, tak se musí vrátit. Rozhodl se totiž jednat. Lorne se začal až moc nebezpečně kolem Amandy motat. A on nehodlal riskovat, i když Amanda říkala, že jsou to kecy. S tímhle ji nechal odejít.
O pět dní později…
Vypadala strašně, tedy co viděl na obrazovce, ale žila. Vlasy měla slepené, kdo ví čím, a mastné. Ve tváři viděl strach, vyděšení a bolest. Trhalo mu srdce, když ji viděl plakat. Slzy jí z tváří smívaly špínu a krev. Vypadala doškrábaná a celkově i zlomená. Ruka, ve které držela vysílačku, se jí třásla. Ramena měla zabalené ve větším koženém kabátu, který mohl patřit muži dvakrát tak ramenatějšímu, než byla sama. Pod kabátem vykukovala stará a roztrhaná uniforma z Atlantis. Slyšel ji, jak prosí, viděl ji a cítil, jak vnitřně svádí boj. Viděl, že to vzdala. Rozhodl se jednat dříve, než dorazil někdo z vyššího velení. Rychle vztáhl ruku k vysílačce.
„Amando? Tady Paul, slyšíš mě?“ Pak se teprve otočil na přibíhajícího majora Lorna a pevně prohlásil. „Jestli je to léčka, majore, pak ponesu následky sám. Nenechám ji tam!“
Přítomnost…
Amanda Clarková byla od rozloučení u brány mírně mimo. Šla nepřítomně, kam šli ostatní, a v duchu stále přemýšlela nad tím, co jí může chtít říct, až se vrátí. Když však došli na místo určení, jakoby se probrala z určitého transu. Vydala se sbírat vzorky, které měla, a začala pořádně dělat tu práci, kterou si již přichystala na Atlantis. Čím dříve bude mít vše hotové, tím dříve se vrátí a pak… A pak ji z myšlenek kolem rostlin a vše možné havěti vytrhl seržantův křik, který upozorňoval na nebezpečí. Nestihla se ani postavit, když ji sklidila jedna z Wraithských stíhaček.
První pocit po probuzení byl chlad, který ji obklopoval od prstů na rukou až po kotníky. Ležela na břiše. Cítila příšernou bolest v zádech. Zakňučela a opatrně se posadila. Otřela si rukou ústa a zamračila se. Musela zvracet.
„No fuj,“ zašeptala a rozhlédla se. Ještě chvíli viděla rozmazaně, než konečně zaostřila. Zamračila se ještě víc. Seděla na zemi Wraithského vězení, překvapivě měla na sobě bundu a vestu, sice bez věcí, které byly vyhodnoceny jako vhodné k možnému útěku, ale alespoň něco ji hřálo. Navíc, nebyla tu sama. Celu s ní sdílelo pět dalších mužů a jedna žena. Všichni vypadali vyděšení, bledí a pochroumaní. Chtěla se postavit, ale nebyla schopná se udržet na vlastních nohou. Rozhodla se, že alespoň ještě chvíli posedí. Země se stále nebezpečně kývala.
„Jen seď,“ řekl jeden z mužů. „Nohy budeš potřebovat později, odpočívej.“
„Cože?“ koukala na něj překvapeně. Byla vyděšená, zmatená a chtěla domů. „Myslíte, že až se stanu svačinkou, tak budu stát? Slyšela jsem o tom dost, abych věděla, že to proběhne v kleče!“ štěkla. Byla stejně příjemná jako Petersonová, asi by s ní měla přestat mluvit, nebo bude jako ona. Na druhou stranu, koho to zajímalo? Možná si z ní v téhle situaci vezme příklad a nebude propadat panice.
Muž, který na ni promluvil, si povzdechl a poposedl si. Zřejmě chtěl něco říct, když k celám přišli jejich věznitelé. Mezi sebou vláčeli nějakého muže. Hodili ho do vězení a odešli. Muž měl na sobě uniformu Atlantis…
Před dvěma měsíci…
„Amando, pojď a přestaň si hrát konečně s tím detektorem známek života, ano?“ Paul byl velmi rozzlobený. Chtěl domů a Amanda mu to rozhodně neulehčovala. Měl ji rád a dva dny na misi, kdy zabíjel všechny pavouky a hmyz a pokaždé byl za toho největšího hrdinu všech dob, se mu líbily, ale všechno mělo své meze. Teplá sprcha, měkká postel a žádný pískot kvůli pavoukovi. Atlantis byla bezpečné místo.
„Nech mě, podívej, něco tak dokonalého, ale přitom tak chybného. Mám v ruce už třetí a všechny do jednoho dokážu oklamat. Proč na to Antikové nemysleli? Proč na to nepřišli?“ V očích měla lehce fanatický výraz. Nikdy ji nepřestalo bavit objevovat nové věci a vše se učit. Chtěla vědět vždy co nejvíce, což některé doktory přivádělo k šílenství.
„Protože nebyli tak dokonale geniální jako ty?“ zkusil to. „No tak, Amando!“
Jenom si povzdechla a přidala do kroku. Vůbec ho to nezajímalo. Nechápala to, vždy chtěl vědět, na co přišla, a tohle bylo perfektní. Když si stoupli k sobě tak, že se na sebe nalepili, tak jejich tečky splynuly a nebylo poznat, zda je to jeden, nebo dva lidé. Další překvapení ohledně tohoto přístroje ji čekalo u brány. Když přišla dostatečně blízko brány, asi tak tři kroky od průchodu a brána byla v chodu, tak její tečka na detektoru života zmizela. Bylo to zajímavé. Jako by detektor předpokládal, že projde, nebo měla brána nějaké rušení. Časem, až provede další testy, si o tom promluví s McKayem.
Přítomnost…
„Poručíku Changu!“ vydechla Amanda Clarková a připlazila se k muži, který ležel tváří k zemi. „Hej, poručíku,“ propleskla ho. Když zamručel, tak to zkusila znovu a otočila jej na záda. Což si vysloužilo bolestivé zasténání a otevření očí.
„Clarková?“ zašeptal muž. „Myslel jsem, že jste mrtvá.“
„To já taky, ale pak jsem se objevila tady s těmi příjemnými lidmi a…“ Sarkasmus nezamaskovala a nechala, aby poručíkoval hlava padla na její kolena. Vypadal na tom hůře, než ona. „Umřeme, že?“
„Uklidni se, Clarková, bude to v pohodě, pomož mi do sedu.“ Zakňučel, když si sedl. „Kdo jste?“ koukl na ostatní přítomné a poposunul se tak, aby případně ochránil laborantku.
„Lidé z různých míst,“ zašeptal jeden z mužů, ten, který jako první mluvil s Amandou. „Jsem Rekas. Wraithové nás sklidili, ale nechali nás žít o chvíli déle…“ potřásl hlavou, aby si utřídil myšlenky. „Před pár dny k nám do vesnice přišel muž, tvrdil, že je Běžec, ale moc jsem mu nevěřil, přestože jsem při obchodování s jinými planetami zjistil, že tohle začíná být u Wraithů dost populární. Nakrmil jsem jej, ošatil a nakonec přiletěli Wraithové, sklidili nás a udělali z pár vybraných Běžce, zbytek zabili.“
„Ale,“ začal poručík, „podle čeho vybírají ty, kteří se mají stát Běžci?“
„To nevím, nikdy jsem neslyšel o tom, že by byly mezi Běžci ženy, a přesto jsou tu už dvě…“ Pak byl Rekas přerušen. Dveře do cely se otevřely a několik Wraithů čekalo, než vyšli ven. Každého si odvedl jeden Wraith, kromě Amandy a druhé zamlklé ženy, která se třásla jako ratlík. To bylo naposledy, kdy viděla poručíka Changa.
Amanda donutila blonďatou vesničanku, aby hned po tom, co je přenesli na planetu, neutekla a slíbila jí, že pokud ji bude poslouchat, přežije. Pak z boty vytáhla nůž, který do výbavy protlačilo vedení Atlantis a Wraithové na tohle místo ještě nepřišli a hrdinně se jala prozkoumávat budovu, ve které s blondýnkou byly.
Klepala se a cítila, jako by jí každou chvíli mělo srdce vyskočit z hrudi. Musela přemýšlet, jak z toho ven. A pak ji to napadlo. Půjdou po nich, budou vědět, kde jsou a pak je zabijí. Nebylo nic jednoduššího, než najít místo, kde se schovají a pak se uvidí. Donutila vesničanku, aby si stoupla před ni. Namáčkla se k ní, co nejvíce to šlo a pak čekaly.
Nevysvětlila jí svůj plán, ale zřejmě vyšel. Dírou v závěsu, za kterým se v rozpadlé místnosti schovávaly, viděla, že Wraith vešel do místnosti. Chtělo se jí zvracet. Doopravdy chtělo a ještě víc se jí obrátil žaludek, když sáhl za závěs a vytáhl blondýnku do místnosti. Donutil ji, aby si klekla a zřejmě si na ní chtěl pochutnat. Amanda cítila, že se nemohla pohnout. Jako by měla nohy z olova. A pak udělala něco šíleného. Vyběhla zpoza závěsu. Vytrhla Wraithovi stuner z pouzdra a střelila ho. Pak na něj skočila a začala jej drobným nožíkem bodat všude, kam mohla.
Probrala se z transu, do kterého právě propadla. Vyděšeně koukala na ruce, ve kterých měla nůž. Všude měla krev. Vyděšeně pohlédla na blondýnku, které právě zachránila život, ta jen něco zaječela a odběhla pryč. Clarková a se ocitla sama.
Seděla sama na mrtvém Wraithovi. V jedné ruce držela nůž. Pak mrtvého zbavila koženého kabátu, nože, stuneru a detektoru známek života. Prohrabala mrtvému všechny kapsy a nakonec si zbytečnostmi naplnila své. V zoufalství prohledala místnosti v domě. Z nějakého starého kusu látky si udělala vak, do kterého dala vše, co mohla potřebovat. Pak se pomalu vyplížila ven.
Díky detektoru, který získala, se mohla vyhnout všem lidem i nepřátelům a najít hvězdnou bránu. Nevěděla, co má dělat, ale rozhodla se utéct. Zadala adresu planety, kterou si pamatovala a prošla. Teď, co se bude dít dál, to se uvidí. Jedno věděla jistě, Wraithy potěšila, oni tuhle hru milovali a byli rádi, když jim lidé utíkali, zvlášť když měli v sobě zabudovaný vysílač.
Amanda Clarková seděla na schodech u podstavce pro Hvězdnou bránu. Třásla se. Snažila se kusem špinavého hadru očistit ruce od krve. Nakonec to vzdala a vydala se hledat vodu a jídlo. Hlavně vodu potřebovala co nejrychleji a byla si jistá, že ještě půl dne bez vody a sotva se proplazí.
Musela projít trnitým křovím, spoustou pavučin a blátem, aby se dostala k čisté vodě. Wraithský kabát si sundala, nechtěla ho zničit, zatím se mohl hodit. Láhev, kterou našla v domě na planetě, kde ji vysadili, pořádně vypláchla a vymyla, napustila do ní vodu a přidala půlku chlorované tabletky, které jí její předchozí věznitelé nechali. Pak se napila přímo z potoka. Vydala se zpět k bráně. Když k ní došla, poškrábaná a unavená, pohlédla na hodinky. Uběhly tři hodiny od jejího příchodu sem. Rozhodla se najít u brány nějaké místo, kde by se mohla schovat, dokud nedorazí Wraithové. Budou ji hledat, to věděla, ale pokud budou blokovat bránu, možná jejich detektory budou fungovat stejně jako antické. Rozhodla se vyzkoušet alespoň ten trik s bránou.
Fungoval, zřejmě všechny detektory fungovaly na stejné bázi. Měla částečně vyhráno. Teď už si jen potřebovala najít úkryt. K jejímu štěstí našla díru přímo v podstavci brány, sice musela vymést klackem pavučiny a vyhnat pavouky, ale dalo se tam schovat. Pak čekala na příchod Wraithů. S notnou dávkou štěstí to třeba přežije.
Pokaždé ji vystopovali po deseti hodinách. Naučila se odcházet z jedné planety na druhou vždy po devíti a půl hodinách. U brány si vždy našla pelech, kde se může vyspat, doplnila vodu a sem tam navštívila planetu s vesnicí pro získání jídla a teplého oblečení. Pak hned přešla na neobydlenou planetu. Pomalu jí však planety, které znala, docházely, stejně jako koláč, který naposledy ukradla i s chlebem. Byla už tři dny na cestě, když se rozhodla zadat nějakou náhodou planetu. Brána se otevřela a ona vstoupila do modré hladiny…
Prošla na planetu, kde byla noc. Nebe bylo temné a plné hvězd. Chladný vítr pročesával horký vzduch a skoro všechna zvířata šla už dávno spát. Po louce okolo brány poletovaly bludičky. Připadlo by jí to kouzelné, kdyby byla v jiné situaci. Unaveně se protáhla a promnula si špinavý a poškrábaný obličej. Hodlala si najít další díru pod Kruhem předků, avšak zarazila se. V dálce asi tak půl kilometru od brány viděla oheň. Rozhodla se vyzkoušet štěstí, když už evidentně nějaké měla. Ozbrojená byla a její vojenské oblečení schovala pod velkým Wraithským kabátem. Pomalu a bezpečně se vydala k ohni. Vak přes jedno rameno si dala šikmo přes záda a tiše se plížila. Měla hlad a od ohně se linula vůně pečeného masa. Zatímco ona měla kus okoralého chleba a zbyteček koláče. Toužila po teplém jídle. Cítila, jak se jí v puse sbíhají sliny. Tak moc doufala, aby u ohně byli slušní lidé. Přiblížila se za velký strom s tím, že chvíli bude poslouchat, co se u ohně děje.
Kolem ohně sedělo asi sedm mužů a šeptem se bavili o tom, co podniknou ráno a kdy čekají další zásobu jídla. Když se pozorně podívala na maso nad ohněm, udělalo se jí zle. Vypadalo to nechutně. Chtěla se odplížit pryč, že tu už není nic k vidění, když jí na záda dopadla ruka a někdo ji vyhodil k ohni. Dopadla na všechny čtyři a vyděšeně koukala před sebe.
„Dobrý večer,“ vyhrkla. „Právě jsem byla na odchodu.“ Rychle se postavila a sjela rukou ke stuneru. Všechny oči se na ni upřely. Muži vstali a jen čert věděl, co chystají udělat. Slyšela za sebou kroky a byla si jistá, že za ní stojí někdo další. Nasucho polkla.
Najednou jeden z mužů od ohně promluvil: „Já ji znám, byla se mnou ve vězení, než nás začali lovit, je Běžec, stejně jako my.“
Amanda si muže dobře prohlédla a oddechla si, no jasně, Rekas. Doopravdy, byl to ten muž, který s ní tenkrát v cele, kdy čekali na smrt, mluvil. Strach z ní lehce opadl. Slyšela, jak ten za ní poodešel k ohni a ona si sedla. „Jsem ráda, že jsi mě poznal. Podívejte, přilákal mě váš oheň a nevěděla jsem, kdo tu sedí, proto jsem se připlížila, nic zlého v tom nebylo,“ ospravedlňovala svoje chování.
Teď konečně promluvil jiný z mužů: „Jsi první žena, kterou vidím, že by přežila tak dlouho. Jestli chceš, jez,“ ukázal na pečeni nad ohněm. Všichni se podivně uculovali. To Amandu odradilo od toho, aby se do jídla pustila.
„Nemáte prosím chleba, nebo zeleninu? Maso nejím, ale děkuji.“
„Maso je nejdůležitější, měla bys jíst.“
„Později,“ odsekla pevně a poposedla si. Kdyby na to přišlo, uteče a v té tmě ji nikdo nenajde.
„Jak povídám, jsi první žena, kterou vidím tak dlouho žít. Jsem Egrag, jsem Běžcem už tři roky, nejdéle z téhle skupiny. Ostatní jsou Běžci teprve pár měsíců, ale ty a Rekas jste nejnovější přírůstky. Přesouváme se spolu, je to jednodušší. Líp se nám loví potrava, shání oblečení, je to jednodušší i na přesun.“
Clarková se mračila a konečně si muže prohlédla pořádně. Cítila, že chtějí vědět víc. Všichni na ni zírali, ale vedoucí téhle podivné skupiny ji děsil. Vypadal, jako by dlouho neviděl ženskou, což ji děsilo nejvíc. Skupina otrhanců, avšak nebyla na tom o moc líp. „Jsem Amanda a jsem samotář. Cestuji sama,“ prohlásila vážně. „Nechci vás rušit. Jdu, kam se mi zlíbí.“
„Vážně?“ zajímal se vůdce. „Jsi žena,“ zazubil se. „A neměla bys cestovat sama po planetách, nikdy nevíš, na koho narazíš.“
„Jsem v pohodě, jsem ozbrojena. Wraith, který to na mě zkusil, zemřel.“
„Vážně? Dokud své zbraně neukážeš, nebudeme ti věřit,“ utahoval si z ní. Pak ale mávl rukou. „Pověz, jak to, že jsi tak dlouho přežila? Všechny ženy jsou mrtvé hned!“
„Mám zkušenosti, které mě naučili doma,“ zalhala. „V mé vesnici učí malé děti, jak se bránit Wraithům a jak dlouho přežít jako Běžec. A když mě omluvíte, půjdu se projít,“ vstala. „Na večeři nemám chuť, za chvíli se vrátím,“ přislíbila, ale v plánu to neměla. Rozhodla se odejít, jak jen to bude možné. Všimla si, že ji sledují, proto vyšla jinam, než měla být brána. Než jim dojde, že odešla, bude to chvíli trvat, když poběží, bude moci utéct včas. Přesto po pár krocích zastavila a zaposlouchala se, co si povídají.
„Pokud se do deseti minut nevrátí, podívám se po ní a dovleču ji sem. Nechci, aby dělala potíže,“ řekl klidně Egrag. Pak se začal usmívat a promnul si ruce. „Přece jenom, ženská se nám tu bude hodit,“ zhodnotil. „Však ona tu zůstane, i když nebude chtít.“
„To doufám, ale myslím si, že nám lhala,“ začal Rekas, „když jsem ji viděl naposledy, měla na sobě uniformu, jakou nosí lidé z města předků. Pokud se do pár minut nevrátí, opravdu bychom ji sem měli dotáhnout a dostat z ní adresu a další věci. Případně by se tyhle věci…“
Po tomhle se Amanda rozeběhla pryč. Tohle bude ještě průšvih, moc dobře věděla, že ji po tomhle začnou hledat. Slyšela každé křupnutí, fuknutí a i její vlastní dech ji děsil. Zastavila se až na mýtině. Snažila se popadnout dech a rozhlížela se. Musela najít rychle bránu a utéct. Pak si však všimla, napůl ve stínu stromů, železné konstrukce. Pomalu přišla blíže a pak uskočila a vytáhla stuner. Ruka se jí třásla. V železném vezení seděl Wraith. Překvapeně si ji prohlížel.
„Co tu děláš?“ vyjekla a chytla stuner pevně do obou rukou.
Vězeň na ni překvapeně koukl a pak řekl: „Byli jsme tu dva, být tebou bych odešel.“
„Cože?“ hlesla a teď se začala rozhlížet, jako by měl vyskočit zpoza keře druhý Wraith.
Vězeň si ji chvíli s úsměvem prohlížel, než nakonec odpověděl: „Jsem lovec Běžců. Bohužel je zvykem, že buď my zabijeme je, nebo oni nás. Rozhodně nebylo zvykem, že nás chytí a zavřou do klece,“ už skoro vrčel. „Když jsem je pronásledoval sem, chytili mě a teď tu trčím. Jejich přesvědčení je, že my jíme je, oni budou jíst nás.“
„Pane bože,“ vydechla pozemšťanka a dala si ruku před ústa, doslova se jí otočil žaludek. „To je nechutné,“ schovala stuner a rychle se rozhodla. „Ustup od vchodu, pustím tě pryč,“ hlesla. „Možná, že jsem Běžec, ale tohle není správné.“ Pak vytáhla z vlasů jednu sponku a snažila se otevřít zámek.
„Všiml jsem si, že už jsi vyhrála,“ prohlásil vězněný a poukázal na její nový kabát. On měl úplně ten stejný.
„Stejně už ho nepotřeboval,“ odsekla. „Bylo to kdo s koho… Sakra!“ Kopla do konstrukce. Zarazila se, když se za ní ozvalo odkašlání. Pomalu se otočila a nasucho polkla. „A do hajzlu,“ šeptla a udělala krok vzad. Zády narazila na chladné železo. Skoro nedýchala. Tak tohle nevysvětlí. Buď umře v rukou Wraitha, a v to doufala raději, nebo toho muže, který stáhl naproti ní. Jak předpokládala, nikdo z Běžců nechtěl ztratit takovou příležitost. Atlantis byla populární všude.
„Ale ale, Amando, co tu děláš?“ začal vůdce pojídačů Wraithů. „Tady bys být neměla, měla jsi s námi zůstat u ohně. Určitě by to bylo lepší. Zvláště, když jsi nám lhala. Musíme si pořádně promluvit.“ Užíval si, když viděl, jak se skoro klepe strachy. „Co jsi dělala před chvílí? Viděl jsem dobře? Snažila ses osvobodit toho Wraitha? Toho, co se na nás krmí, který by tě hned zabil?“ popostoupil ještě o krok blíže. Pak ještě o krok a nakonec stál naproti ní. Tak blízko, že cítila jeho dech. Smrděl. Pomalu se k ní skláněl, bůh ví, co chtěl udělat, když tu se zarazil a prudce zalapal po dechu. Vrávoravě poodstoupil a zasípal. Rukama se chytl za hrudník, z něhož mu tekla krev. Amanda odskočila od vězení a vytáhla stuner.
Namířila na Wraitha a řekla: „Ustup od dveří!“ Pak střelila muže, který hlasitě sípal a sténal. Nepotřebovala, aby přilákal ostatní. Vydala se k němu a prohledala mu kapsy. Našla klíče od zámku. Pak pustila Wraitha. „Teď jsme si kvit. Vrať mi ten nůž a uteč pryč.“ Nemohla tomu uvěřit, právě jí zachránil život její nepřítel. Možná i víc než život, ale to nemohl vědět, co by se dělo.
Wraith vyšel ve své plné výšce z železné hrůznosti. „Děkuji ti, Amando Clarková z Atlantis,“ poděkoval. Zabodnul nůž do země a lehce se poklonil.
Žena si všimla, že se jí kabát rozhalil a v šeru, který způsoboval měsíc, se dala přečíst její jmenovka. Uniforma a vše ji prozradilo. Povzdechla si, pozdě, chyba už se stala. „Padej, u ohně máš večeři, mě z toho vynech.“ Sebrala nůž ze země a přitom ze svého protivníka nespustila oči. „Chci, abys odešel a zapomněl na mě.“
Wraith se jen ušklíbl. „Nepotkáváme se naposledy, dlužím ti život,“ a pak se otočil směrem k ohni. Za chvíli se z míst, kde seděli Běžci, ozval křik, avšak to už byla Amanda u brány, zadávala adresu, která ji napadla a prošla na druhou stranu.
Ocitla se na písečné planetě. Slunce pálilo, avšak ona si připadala jako omámená. Potácela se k zadávacímu panelu, kde se vyzvracela. Tam padla na kolena, a pak na žhavý písek. Vyčerpání a strach udělal své. Omdlela.
Probrala se o pár hodin později. Slunce se už pomalu sklánělo k obzoru. Foukal tu mírný vánek a ona byla napůl zasypaná v písku. Opatrně si sedla a napila se. Snědla zbytek koláče a zírala do prázdna. Přemýšlela. Neměla nic. Žádné vyhlídky. Neměla kam jít, skoro jí došla voda i jídlo. Chtěla domů, na Atlantis, za Paulem. Stýskalo se jí po něm víc, než si chtěla přiznat.
Jak dlouho už tu byla? Kdo ví, mohla tu být hodinu, možná i deset. Ještě chvíli seděla, když tu najednou si na něco vzpomněla. Prudce se postavila. Byla tu šance! Jediná a možná poslední. Mohla se vrátit na Atlantis. Nevěděla, jak na to mohla zapomenout! Vždyť za pár dní po tom, co šla na tu planetu, měla jít s Lornem na jinou a stále tam byla sonda! Stačilo si vzpomenout na onu adresu. Přecházela sem a tam. Nakonec si sedla zpět do písku, než znovu vyskočila na nohy a zadala adresu. Dostane se domů! Věděla to! Snad si vzpomněla správně a neskončí někde ve vesmíru. No co, tak by to alespoň bylo rychlé.
Byla tam! Sonda. Leskla se v ranním slunci ještě vlhká od rosy a dávala najevo přítomnost Atlanťanů. Clarková pomalu přešla k sondě a přejela po chladivém kovu rukou. Rozplakala se. Byla tu naděje a ona může domů. Zhluboka se nadechla. Půjde domů… Konečně…
Teď přišla chvíle, kdy ji musela zapojit. Ruce se jí třásly. Uměla to jen teoreticky. Děsila se toho, že ji zapojí špatně a tím pádem vyzkratuje. Věděla, že ji tu chtěli nechat do té doby, než na tuhle planetu měla přijít s Lornem. Sonda měla jet den a noc, sbírat informace a pak se sama vypnout. Dokonce v ní i měly být schované zásoby a nějaké zbytečnosti pro všechny případy.
V jedné z volných prostor našla vysílačku, zapnula kameru a rychle zadala tolik známou adresu. Stoupla si před sondu, vědomá toho, jak asi vypadá a roztřesenou rukou zapnula vysílačku.
„Atlantis! Slyšíte mě?“ vyhrkla. „Tady Amanda Clarková! Prosím, odpovězte!“ Ticho, které následovalo, ji doslova zabíjelo. Cítila, jak jí srdce vynechalo jeden, možná i dva údery. „Atlantis! Prosím, odpovězte mi někdo! Kdokoliv!“ Na chvíli zavřela oči, a když je otevřela, skoro hned z nich vytekly slzy. Hlas se jí třásl. Věděla, že ji sledují na obrazovce, věděla, že ji slyší. S velkou dávkou smíření s osudem řekla: „Atlantis? Tady Amanda Clarková, prosím odpovězte. Tohle je jediná a poslední možnost, jak vás kontaktovat. Prosím…“ V následujícím tichu se opět plně rozvzlykala. Už nemohla dál, byla zraněná, vyčerpaná a ztrhaná. Skoro nespala, byl jen zázrak, že ještě žila. Jenže teď neviděla jediný důvod, proč pokračovat. Tohle byla jediná možnost, jak se vrátit! Měla naději a teď jí ji vzali. Tolik se radovala, že tu sonda ještě byla, tolik si dělala plané naděje. To, co pro ni doteď bylo hnacím motorem, to jí bylo odebráno. Pomalu a jistě přicházela o naději…
Co na tom sešlo, že ji sledovali? Atlantis tam byla. Všichni v řídící místnosti museli vidět její tvář. Museli ji poznat, i když měla na obličej krev, špínu a škrábance. Její hlas se nezměnil.
A pak konečně vysílačka zapraskala a zazněl tolik známý hlas Paula Graye: „Amando? Tady Paul, slyšíš mě?“
„Paule!“ vykřikla a vzlykla. „Chci domů!“ zašeptala. „Chci domů…“
„Slečno Clarková,“ zazněl z vysílačky hlas majora Lorna, „jakmile se aktivuje brána, stoupněte si od ní dál tak, aby na vás mířila kamera ze sondy a my vás viděli. Klekněte si a ruce dejte za hlavu. Za chvíli si pro vás přijdeme…“
„Majore!“ přerušila ho. „Musíte poslat doktora! Hned! Udělali z nás Běžce, ze mě a z poručíka Changa.“
„Přiletíme si pro vás i s doktorem,“ snažil se ji uklidnit, i když jak viděl, tak marně. „Poručík Chang, je s vámi?“
Jen zavrtěla hlavou. „Naposledy jsem jej viděla ve Wraithském vězení. Pane, pospěšte si, za osm hodin tu budou Wraithové. Jsem tu sama, na planetě, kam jsem měla jít s vámi podle rozpisu…“
Brána se vypnula a ztratila svoji modrou hladinu. Evan pohlédl na kapitána Graye s pozvednutým obočím.
„Pane?“ staral se Gray.
„Sežeňte svůj tým a doktora Becketta, vezměte si Jumper a doveďte ji domů. Já zatím upozorním Shepparda.“ Jeho podřízený přikývl a otočil se k odchodu. „A Grayi?!“
„Ano?“
„Sice ji vezmeme zpět, ale bude muset být nějaký čas pod dohledem, byla zajatá Wraithy několik dní…“
„Myslím si, pane,“ povzdechl si kapitán, „že ona sama na tom bude trvat, ale hlavní je, že bude doma. Pokud je doopravdy Běžec, nedovedu si představit, co zažila a jak dokázala tak dlouho přežít.“
Lorne přikývl a opřel se o jednu z konzol. „To nikdo, ale myslím, že se to časem dozvíme…“
A pak to šlo více méně naráz. Asi dvě hodiny po tom, co Jumper odletěl, tak se taky vrátil. K překvapení všech i s poručíkem Changem, kterého napadlo to samé, co Clarkovou, jen o chvíli později a přišel právě ve chvíli, kdy Amanda byla zbavena sledovacího zařízení. Oba byli odvedeni na ošetřovnu, kde je nějakou dobu hlídali vojáci. Pak je podplukovník Sheppard s ostrahou umístil do jejich pokojů. Trvalo zhruba dva týdny, než je místní psycholog a doktoři prohlásili naprosto v pořádku. Oba napsali hlášení o událostech, které zažili. Jak později popsal John Sheppard, oba přižili jen díky souhře náhod, a co se týkalo Clarkové, bylo možné, že o onom Wraithovi, kterého zachránila, ještě uslyší. Minimálně si díky tomu vysloužila uznání od vedení. Tohle chtělo jistou dávku odvahy a štěstí.
Amanda Clarková si užívala klidu. Seděla ve svém pokoji a četla si knihu. Bylo to asi dva týdny, kdy už jí doopravdy všichni dali pokoj a nechali ji pracovat. Stále ještě navštěvovala doktora, kvůli špatným snům. Některé prášky zabíraly, jiné ne. V poslední době však trávila více času s poručíkem Changem. Štvalo ji, že na sebe v tomhle ohledu slyšela spoustu drbů. Pomalu začala uvažovat o převelení zpět domů, na Zemi.
Z úvah ji vyrušilo klepání. Neochotně vstala a šla otevřít. Když jí konečně dveře odhalily narušitele, překvapeně pozvedla obočí a rozhodla se to nekomentovat. Nechala jej vstoupit a šla si sednout na stůl, jak bylo jejím zvykem.
„Děje se něco?“ starala se.
„Ne, jen jsem se přišel podívat na to, jak se máš…“ začal nejistě.
Povzdechla si. „Doufala jsem, že se nic nezmění a… mám pocit, jako bych sem už nepatřila. Stále cestuji po planetách a bojím se, že přijdou.“ Promnula si oči.
„Já… všiml jsem si, že se vídáš s poručíkem, pomáhá ti?“ staral se.
„Jak kdy, je na tom stejně. Víc by mi pomohlo, kdybys tu byl pro mě,“ řekla nahlas. Nemusel to brát zrovna dobře, vzhledem k tomu, co se teď zase povídalo o ní a Changovi. „Pořád přemýšlím nad tím, proč mi ten Wraith zachránil život.“ Promnula si znovu obličej. „Chci jen, aby bylo všechno jako dříve. Chci vědět, co jsi mi chtěl říct, až se vrátím…“ Postavila se a přešla k oknu a zahleděla se na oceán. „Jediný důvod, proč jsem měla sílu ještě bojovat, bylo to, že jsem se měla kam vrátit… za kým, ale v poslední době uvažuju, že se vrátím domů, na Zem.“
„Proč?“ hlesl. Tohle jej překvapilo. Nechápal, jak si může pamatovat to, že jí před měsícem a něco chtěl před misí říct něco ták děsně důležitého.
Teprve teď se otočila a pohlédla na něj. „Vracela jsem se za tebou. Jediný důvod, proč jsem to nevzdala, protože jsem tě chtěla ještě vidět. Ale bojím se, že jsem si to jen všechno vysnila. Pokud to tak opravdu je, pak nemá cenu tu zůstávat.“
„Víš, co jsem ti chtěl říct?“ přešel k ní. Když přikývla, tak se usmál. Přitáhl si ji k sobě a políbil. To bylo asi vše, co chtěl říct.
Konec