SG: Povídky od M. - Rychlá záchrana...

Tak, je tu pro vás krátký přehled dosud vydaných povídek i s popisem. Nedávala jsem sem jednotlivé části. Myslím si, že každý pochopím, že když má povídka 20 částí, tak poslední je s nápisem konec.

1. povídka - Tajemství - Daniela McNillová a major Lorne se ocitnou v průšvihu, který je může stát život. - Nachází se v jiném tématu.

2. povídka - Za šedou oponou - Pokračování příběhu Daniely McNillové a majora Lorna.

3. povídka - Anděl - Rodney McKay se setkává s již mrtvým doktorem Beckettem.

4. povídka - Zapomenutá lilie - Příběh kapitána Smitha a doktorky Liliany Schwarzové, která se připletla v nesprávnou chvíli na nesprávné místo.

5. povídka - Není cesty zpět - Ester Jonesová se vrátila v čase a nebo ji McKay poslal úplně jinam? Co zažila a proč je poslední žijící z jejího města?

6. povídka - Všude kolem nás - Jediní, kdo na výzkumné stanici nejsou nakaženi je Rodney a Carson. Ocitají se v časovém presu, ve kterém se hraje o životy ostatních.

7. povídka - Uvězněni - Kapitán Zuzana Petersonová nenávidí McKaye, ale je přinucena jej doprovázet na planetu. Ocitají se v situaci, kdy spolu musí vyjít, jinak zemřou.

8. povídka - 24hodin aneb části ,perného´dne doktora McKaye - Parodie na Atlantis, kde hlavní hrdinou je Rodney McKay... "Utlačujte všechny a všechno, první pravidlo úspěchu."

9. povídka - Rozsviť, dokud ještě žije! - Město se začalo samo vypínat a jediná naděje závisí na člověku, který neumí ani trefit na záchod ve svém pokoji. Kdo je vlastně Atlantis?

10. povídka - V temnotě - Zrak je nejdůležitější smysl pro vojáka, ale když o něj přijde, tak je malér. Jak se s tím vyrovná Zuzana Petersonová a Rodney McKay.

11. povídka - Honey, I´m at home! - Vypadalo to jako dobrá pohodová ,dovolená - mise´, ale do té doby, něž se prohodila Zuzana Petersonová s Zuzanou z alternativní reality. McKayovi nastává peklo na zemi.

12. povídka - Deset ran - Antikové si zahrávali s něčím, co nedokázali ovládat. Rodney McKay je pohřben, ale na jeho hrdinský čin nebude nikdy zapomenuto.

13. povídka - Staré návraty (společná s Mac) - Zuzana Petersonová se s Rodney ocitnou v jiné realitě, kde potkávají Mackenzie Blackovou. Jenže nejsou jediný, kdo průchodem prošel.

14. povídka - Zapomeňte, že jste mě kdy znali - Zuzaně Petersonové přeskočilo nebo je to něco jiného?

15. povídka - Někde musíme udělat chybu(Pondělí až Neděle) - Povídka zachycující dění na Atlantis během jednoho týdne (části jsou po jednotlivých dnech)- Zuzana Petersonová a Rodney McKay

16. povídka - Přežít znamená žít - Zuzana Petersonová je zraněná a uvězněná na planetě společně s Andym Greenem. Jestli přežijí záleží na jejich opatrnosti a štěstí.

17. povídka - Minulosti se nezbavíš (společná s Mac) - Zuzana, Andy a Rodney jsou opět v průšvihu. A kdo za to může? No přece ženská...

18. povídka - Jeden nápad - Jeden nápad, zahrnuje Rodneho a Zuzanu. Jeden vtip, který se zvrtnul. Začalo jít o životy, kdo za to zaplatí?

19. povídka - Nevkroč, pokud je ti život milý - Pevnina mnohdy skrývá nebezpečí. Zvláště, pokud není pořádně prozkoumaná. Jsou zakázaná místa, kterých se i Antikové báli. Takovým místům je nejlepší se vyhýbat, ale co když nemáme jinou možnost? Zuzana a Evan ji nemají...

20. povídka - Nebyla to tvá volba... - Rozhodujeme se špatně, někdy nedokážeme akceptovat rozhodnutí jiných a Zuzana to nedokáže, pokud jde o jednoho člena jejího týmu.

21. povídka - Protest - Drobná reakce na některé věci s nimiž nesouhlasím, brané většinou humorně. Samozřejmě zasazené do prostředí Atlantis. Hl. hrdinové jsou Zuzana, Rodney, Evan a Andy...

22. povídka - Znovu a naposled? - Společná povídka s Mackenzie. Znovu se setkali a znovu jsou v potížích.

23. povídka - Nemesisin pramen vlasů - Povídka patřící k Zuzaně Petersonové, ale hlavní postava je major Lorne. Povídka má také trailer díky Anijshy...Jedna z nevýhod je přátelství s podřízeným. Jenže stačí přehlédnout maličkost a brzo se z přítele stane noční můra. Pak si už jen Evan Lorne může přát smrt...

24. povídka - Neodolatelný major Evan Lorne na deset způsobů, aneb po čem ženy tajně touží! - Myslím, že název mluví za vše...

25. povídka - Nejúžasnější anděl - Tak to dopadá, když si autor uvědomí, že vlastně celý dosavadní život píše Mary Sue...pro ty, co nevědí, nechť raději zůstanou v nevědomosti... Číst jen na vlastní nebezpečí

26. povídka - Poslední setkání - Staré chyby byly vytáhnuty na povrch a hledá se ten, kdo za vše může... Přijde Richard Woolsey na to, kdo je zodpovědný za situaci v galaxii Pegasus?

27. povídka - Prach jsi, v prach... - Smrt přichází ve chvíli, kdy to nečekáme, ale někdy jen klame...

28. povídka - Marné volání - Štědrý den nastal, ale pro kapitána Petersonovou ne. Je sama a možná jediná přeživší. Proč ale žije netuší a asi nikdy nebude. - Vánoční povídka, která asi zklame všechny, kteří čekají typickou Vánoční povídku.

29. povídka - Ohně v mlze - "Možná jsme tak blbý, že pomáháme každému na potkání..." rozčílil se major Lorne. V tu chvíli však netušil, že to nebude tak jendoduché.

30. povídka - Budoucnost si předurčíme sami (Společná s Mac) - Každý máme možnost svými rozhodnutími měnit přítomnost, budoucnost i minulost, jen některé věci se nikdy neměli stát...

31. povídka - Navždy utajeno - Některé věci by se dít neměli. Mezi to se počítá i technický pokrok nepřátel. Vše teď závisí na Kapitánu Petersonové. Pokud se rozhodně špatně, mohlo by to mít špatné konce...

32. povídka - Z popela - I Wraithové mají své plány. Co však lidé netuší je, že mají novou královnu... - dovysvětlující povídka k povídce č. 31

33. povídka - Změna příkazu - David Scott nebyl nikdy myslitel, ale v některých věcech měl vždy jasno. To však nikdy netušil, že tím může změnit svět.

34. povídka - Začátek konce - Vánoce jsou od toho, aby se mohli plnit některá přání. Možná vyjdou, možná ne...ale za zkoušku to stojí.

35. povídka - Jak chutná touha - Jendá se o parodii - ale jak už napověděl název....někdo zřejmně po něčem velmi touží a možná toho i dosáhne, avšak nakonec zjistí, že ne vždy je to vhodné

36. povídka - Odboj - část první - Země se ocitla pod nadvládou Wraithů. Nic není jako dřív. Hrstka těch, co touží po lepší budoucnosti, bojuje. Jenže jejich síly nestačí...

37. povídka - Odboj - část druhá - Někdy je budoucnost až moc děsivá, někdy je jiná, než si myslíme, že bude. Někdy je i stejně možná. A co Wraithové? Odletí? Spokojí se Michael s obětí, kterou dostane? Možná to přece jen, bude mít šťastný konec.

38. povídka -Z právního hlediska - Že já vůl někoho zachraňoval. Co z toho mám? Sice se najím, nacpu se a zadarmo, ale to že se musím ženit, tak to se mi fakt nelíbí... Vidíš, Evane, kam jsi to dotáhl?

39. povídka -Hádův kult - Lidé narazili na něco velkého, ale otázkou je, zda jsou vůbec připraveni vyslechnout si pravdu o Wraithské válce s Antiky a zda pochopí, kdo Antici byli... je čas si sundat růžové brýle. - Povídka má pět částí

40. povídka -Lež - Nádech a výdech... jak může něco tak běžného dělit někoho od smrti? Co na tom vlastně sejde? Stejně se sejdeme v pekle... Pozor nejedná se o sg-povídku

41. povídka - Výmluvy majora Lorna - Dobrá výmluva je lepší než teplý koláč... to Lorne dobře ví a taky se toho drží, jen se toho musí pořádně držet, jinak by mohl jít o kejhák...co hůř o svatbu - jedná se o parodii

42. povídka - Nutnost oběti - Atlantis je na ruby, městem se šíří nedůvěra. Nastal čas k zoufalým činům, které rozhodně nezůstanou nepotrestány. Jak se říká: Každý dobrý skutek, je po zásluze potrestán... někdy je to však horší, než se předpokládalo.

43. povídka - Krví jsme začali, krví skončíme - Špatná planeta, špatné místo, šatná hodina i načasování. Ke všemu ještě došla voda a majoru Lornovi i kapitánu Lorneové se krátí čas. Brzy se ukáže, zda přežijí peklo, nebo ne...

44. povídka - Barvy zimy -Vypadá to, že válka nikdy neskončí. Je jedno, jak pokračuje a kdo je do ní zapleten, od dnešního dne se stala tak osobní, jak jen mohla být. Veškeré naděje byly ztraceny...

45. povídka - Slzy duchů - Válka nese své objeti a i ten nejsilnější, byť se tak jen zdá, se ohne. Přesto jsou místa, kde duše nalezne klid, ticho a mír. To ale neznamená, že se tradice nectí a jejich základy jsou vybudované na realitě...

46. povídka - Padlý z nebe - Někdy by bylo pro Zuzanu Petersonovou lepší, kdyby prostě počkala na místě na záchranu, jenže když je ve hře i zraněný, to se pak rozum se poslouchá špatně.

47. povídka - Souhra náhod - Jmenuji se Amanda Clarková, jsem pomocná síla na Atlantis a jsem kdo ví kde. A právě teď se chystám zachránit nepřítele. No co, pokud jsem se spletla, tak raději zemřu v jeho rukou...

48. povídka - Trpká chuť budoucnosti - John Sheppard se probouzí několik let v budoucnosti na Atlantis. Připadá si sám, ztracen a navíc ji čekal takovou zářivější, lepší. Problém je, že budoucnost je lepší, než by čekal, ale stále má takovou trpkou chuť.

49. povídka - Na dobrou noc - Evan Lorne se z mise vrací v bezvědomí. Probudit ho se nedaří, ale Zuzana Petersonová se odmítá vzdát. I kdyby měla zemřít, nikdy ho neopustí.

50. povídka - Zelené oči - Kde se na Atlantis vzala kočka? Proč má major Lorne v poslední době problémy s jídlem? A vůbec, kam se poděla kapitán Petersonová? Tyhle záhady bude muset vyřešit John Sheppard dříve, než bude pozdě.

51. povídka - Rychlá záchrana, aneb kterak kapitán večeři stihla - Vánoce se blíží, prý svátky klidu a míru. No, pro kapitána Petersonovou moc nebudou, pokud nestihne v čas zachránit majora Lorna.


***

Ahoj, někteří říkali, že jim Daniela jako postava nevadí. Vím, že to není moc douho, ale začala jsem psát další povídku (předem se omlouvám, ale části sem nebudu dávat tak rychle jako posledně, budu se však snažit je dodat co nejdříve).

Svým způsobem navazuje na Tajemství. Je to pokračování příběhu Danieli McNillové a majora Lorna. Občas je tam malí odkaz na povídku Tajemství. Budu se snažit v příběhu řešit i otázky toho, jestli máme právo měnit některé věci a jetli je někdy lepší nechat věci tak jak jsou.

Možná se vám budou zdát postavy velice citové a nebo neskutečně jednající, omlouvám se pokud to někomu nebude sedět.
Je tu ještě jedna věc, na kterou je potřeba upozornit, jelikož je tu nějaká návaznost mezi touto povídkou a povídkou Tajemství, proto jsem nechala majora Lorna jako Richarda (nebijte mě).

V první části, kterou jsem dám, je takové volné navázání a pokračování po půl roce. V této části se toho moc nestane, spíše je ukázáno jak to zvládá Lorne a Mcnillová.

Za šedou oponou
1.část
Byla krásná hvězdná noc. Vítr lehce narážel do věží města, oceán si vesele šplouchal a město šeptalo, tiše a neslyšně. Doktor Rondey McKay dopíjel jedenáctý hrnek kávy a rýpal se v nějakém antickém zařízení. John Sheppard se jako obvykle procházel po chodbách a nakonec si šel stejně lehnout. Major Lorne měl někde rande s nějakou doktorkou.

Daniela McNillová spala. Ležela a potichu oddechovala, v ruce svírala plyšového medvídka a převalovala se z jedné strany na druhou. Poslední dobrou spala klidně, sice ani ne před půl rokem ležela na stroji, který ji přehrál veškeré vzpomínky, ale jako by se jí od té doby ulevilo.

Kolem páté hodiny ranní se probudila pádem z postele. Spát už nemělo cenu, a tak se Daniela rozhodla, že si půjde zaběhat. Prvních několik pater běžela sama. Vychutnávala si klidné a tiché město. Nebyl tu obvyklý ruch, nikdo tu neotravoval. Právě o několik chodeb dál potkala Lorna.

Moc spolu nemluvili, nebo vlastně mluvili, ale jen když byli o samotě. Neustále se snažili chovat jako by se nic nestalo, bohužel však se to pro ně stalo naprosto nemožným. Daniela žárlila, když si major dal schůzku z nějakou sestřičkou a Lorne měl ten samí problém. Čím více se snažili chovat lhostejně, tím více si byli blíže.

Oba se vydali směrem k tělocvičně. Běželi po tichu a ani jeden nepromluvil. Daniela se chtěla zeptat na spoustu věcí, ale věděla, že na cvičišti bude mít času dost. To samé si myslel Lorne. Proběhli pěti chodbami a objevili se v provizorní tělocvičně.

Lorne ležel na zemi.
„Mcnillová! Co jsem vám udělal? Nikdy jste nebyla tvrdší.“ Zlobil se Major. Daniela si uvědomila, že to tentokrát přehnala. Nechala se trochu unést a málem majorovy vyrazila dech. Lorne měl pravdu, nikdy nebyla tvrdší. Oba tu skoro každý den cvičili, ale chodili jsem hlavně proto, aby si popovídali.
„Omlouvám se. Nevím, co to do mě vjelo,“ a pomohla mu na nohy. Lorne si ji přejel zkoumavým pohledem.
„Nevíte, a nebo si to nechcete připustit?“ zeptal se klidně major a pokusil se ji zneškodnit. Daniela uhnula jeho ráně, která ji mířila na břicho.
„Musím odpovědět?“ Zkusila to jinak. Tentokrát ho chytla za ruku a podkopla mu nohy. Lorne to stihl tak, tak vyrovnat. Stoupnul si odhodlaně naproti plukovníkovy.
„Nemusíte.“ Usmál se. Vykopnul, Daniel uhnula a sklonila se, aby mu podrazila nohu. Lorne vyskočil a srazil ji na zem. Chvíli se oba váleli po zemi a snažili se toho druhého zablokovat.

Lorne ji přimáčkl koleny ruce a seděl ji na břiše.
„Tak a teď budete muset odpovědět,“ pověděl jí. Daniela pokrčila nohy a zvedla je do vzduchu. Kotníky chytla majora za krk a strhla ho na zem. Major zareagoval překvapivě rychle. Vyprostil se z jejího sevření a přitlačil ji k zemi dříve, než se stihla vůbec posadit. Loktem ji tlačil na krk a ruce ji držel jednou rukou někde nad hlavou, celou ji pak zalehl sebou. Začal se usmívat.
„Co teď?“ zeptal se. Daniela se na něj zamračila. Snažila se ho shodit.
„Jaké pak jste měl rande, majore?“ Poslední slova zasyčela a pořád se snažila marně vyprostit. Po chvilce to vzdala.
„Bylo hezké, děkuji za optání.“ Lorne se ji snažil naštvat. Podařilo se mu to jen tou jednou větou. Danielu to bodlo u srdce. Nuceně se usmála.
„To je dobře, mohl byste ze mě slézt?“ otázala se ho. Major kývnul a pustil ji. Daniela hned odešla.

McNillová dorazila konečně do pokoje. Hned jak se zavřeli dveře, tak zamířila do sprchy. Stála asi hodinu pod vodou. Nechala ji téct po obličeji. Myslela si, že jí hůře být nemůže, za hodinu musela jít na nějakou planetu. Vypnula přívod vody a osušila se. Když se oblékla do veškeré zbroje na misi, tak se vydala ke své posteli. Tam si sedla a prohlížela si plyšového medvídka. Nakonec ho ve vzteku mrštila přes celou místnost. Medvídek se zastavil až u dveří, kde zůstal ležet na zemi a odtamtud ho však Daniela nezvedla. Místo toho se vydala na snídani, a pak prošla bránou…

Další pokračování bude snad za týden:).
Omlouvám se za pravopisné chyby a očekávám kritiku .

Nedalo mi to a nakoniec som zaskočila aj sem. Je to pekný úvod do nového príbehu a zoznámenie sa so starými postavami. Vytknem akurát tú dĺžku , ale ináč som rada, že sa dozvieme, ako to pokračovalo/či nepokračovalo.
Prajem veľa voľného času a tvorivých chvíľ

Já vím, je to krátké, hodně krátké, ale nechtěla jsem prozradit kousek, který by to podstatně prodloužil . Prvních pár částí bude trošičku kratších, ale zato se to bude postupně natahovat .

Ahoj, tak sem dávám další část. Přeji pěkné počtení .

Je taková...poněkud krátká, ale opravdu jsem potřebovala tu část v tom bodě rozdělit .
Co k ní dodat? Jen si nemyslete, že to tak nechám ...

2.část
Tým plukovníka McNillové se měl dávno hlásit, ale město bylo tiché. Elizabeth si dělala starosti, nebyla jediná. Jakékoliv zpoždění znamenalo riziko. Dr. Weirová přecházela po kanceláři. Minuty se stávaly nekonečné. Napětí u brány se neustále prodlužovalo. Nikdo ani nemukl. Doktoři byli připravení a čekali na signál. Město bylo v lehké pohotovosti. Každý si našel nějakou výmluvu, aby se mohl podívat do řídící místnosti. Čekání se však prodlužovalo a brána zůstávala tichá.Takhle to vypadalo vždycky, když se někdo dlouho nevracel.

Blížila se půlnoc. Atlantida se v klidu houpala na oceánu a stěny si šeptly novinky. Nikdo nevěděl, co se děje. Záchranný tým se v tichosti připravoval. O několik pater víš seděla v své kanceláři Elizabeth. Seděla potichu a koukala na bránu. John seděl vedle ní stejně jako jeho tým. Rodney nemohl pracovat. Nějak se mu nedařilo a na všechno na co šáhnul tak se pokazilo. Všichni mlčeli, ale přesto věděli jak se cítí ostatní. Elizabeth si všimla majora Lorna, zase šel okolo brány. Vždycky prošel kolem, pak si popovídal s nějakým vojákem, podíval se jak se má kdokoliv okolo brány a pak na hodinku zmizel.

Lorne se postavil kousek od brány a povídal si s nějakým vojákem. Smáli se nějakému vtipu, ale oba poněkud falešně. Najednou voják zmlknul a usmál se. Lorne se otočil, stála za ním jedna se sestřiček. Taky zmlknul. Nelíbil se mu její výraz. Voják je raději opustil. Sestřička si ho změřila káravým pohledem. Lorne se na ni smutně podíval. Byla to krásná blondýnka s zelenýma očima.

„Vůbec jsi za mnou nepřišel,“ zašeptala nazlobeně sestřička. Lorne na chvilku zavřel oči.
„El, mohla bys toho nechat? Teď na to nemám náladu, už jsem ti to řekl včera.“ Lorne se snažil co nejrychleji utéct.
„Proč jsi vůbec šel semnou na večeři?“ zasyčela na něj.
„Proč se pořád ptáš? Víš co? Nech to plavat, nemám náladu…“ Snažil se okolo ní projít, ale ona ho nenechala.
„Máš strach, že jo? O McNillovou, je tam venku dlouho.“ Nasadila zlomyslný obličej. Major se tentokrát naštval, začal mluvit hlasitě.
„Co chceš slyšet? To, že jsem šel s tebou jen proto, abys mi dala pokoj...? Víš co nepochopím, neustále naháníš vojáky, snažíš se je zvát na rande…Dej mi už konečně pokoj!“ Lorne rozhazoval prudce rukama a poslední slova trošku zakřičel. El se naštvala.
„Jsi…jsi odporný.“ Vyštěkla, ale pak dodala. „Máš strach, McNillová tvůj miláček se nehlásí…“ Nestihla to však dokončit.
„Venku jsou mí přátelé, za to ty nevíš co je to mít přítele…El, a teď tě žádám, nech mě být, dostala to co jsi chtěla…Chtěla jsi semnou na večeři, dobře, šel jsem. Co víc chceš?“ ptal se, měl toho plné zuby. Byl naštvaný sám na sebe. El přišla těsně k majorovy a položila mu ruku na rameno.
„Je toho spousta, co bych chtěla.“ Zatvářila se poněkud svůdně. Major ji chytil pevně za ruku a sundal ji z ramene.
„Nežádej něco, co nikdy nemůžeš dostat,“ řekl.

Ozvala se aktivace brány. Všichni v jejím okolí se přichystali. Vytáčení všem připadala jako věčnost. Zapadl poslední symbol a vytvořila se modrá hladina. Technik čekal na identifikační kód. Dlouho nic nepřicházelo. Čekání bylo nekonečné. Elizabeth s Johnem opustila kancelář a přispěchala do řídící místnosti.

„Přijímám identifikační kód…je to seržant Mile,“ promluvil do ticha technik.
„Otevřete iris,“ rozkázala Elizabeth. Zlatavý povlak na bráně zmizel a celou místnost zalilo modré světlo.

Ozvala se rána a z brány vylítnul šíp, zastavil se o protější stěnu. Za chviličku z brány vyběhl seržant Mile, po něm doktor na botaniku a pak dlouho nešel nikdo.

Mile čekal a neustále koukal na hodinky. Zrovna se chystal vydat rozkaz, aby zavřeli iris, když tu se z brány začal někdo objevovat. Nejprve nohy pak zbytek, někdo někoho táhnul.

Daniela kryla jednoho mariňáka, už byl skoro u brány, když ho postřelili. Trefili ho do ruky a pádem se praštil do hlavy.
„Sakra,“ zaklela. Rychle se pro něho vrátila. Prudce dopadala na nohu. Když dorazila k vojákovy, tak ho opatrně nadzvedla. Šetrně ho táhla k bráně a vstoupila. Během chvilky se objevila na druhé straně. Dotáhla vojáka trošku dál.
„Zavřete…“ Zbytek však už nedořekla. Technik však pochopil, na bráně se znovu objevil zlatavý povlak.

Daniela vydávala rozkaz a zapomněla na možné nebezpečí. Nestihla doříct, aby zavřeli iris. Z brány vyletěl šíp a zastavil se až o její břicho. Daniela zavrávorala a chytla se za trčící šíp. Pohlédla na bránu. Cítila obrovskou bolest, v nohách už neměla žádný cit, podlomili se jí. Dopadla na kolena a pak na záda. Snažila se uklidnit, ale neovladatelně se třásla. Začala kašlat krev. Ruce se jí třásly. Snažila se pokrčit nohy, znovu a znovu, ale marně. Místo brány teď viděla strop, z očí ji tekly slzy. Nad ní se skláněli lidé a něco povídali. Nikoho však neslyšela, cítila jen zimu a bolest. Měla pocit, jako by na ni všichni křičeli. Někdo ji chytil za ruku a pevně ji sevřel. Chtěla pohnout hlavou a podívat se na toho kdo tam je, ale neměla už sílu. Omdlela.

Doktor Beckett se prodral přes stojící dav. Lorně klečel u plukovníka a něco se jí snažil šeptat. Vypadala však, že ho nevnímala, spíš jako by vnímala hluk okolo. Po celém těle se střásla a měla modré rty. Na kraji z úst ji tekl tenký pramínek krve. Musela rychle na sál.

P.S. Jako vždy uvítám jakoukoliv kritiku. Díky.

jupí, vždy mam rada, ked je ten papierik oranžový (t.j.nový príspevok v téme)
pekný pozvolný nábeh a k tomu tam je Carson
žiarlivá El? cítim problémy

Políbila mě múza a tak jsem dávám další část. Tak s chutí do toho.
Ještě jen dodám: Daniela upadá do komatu, jak se zachovají ostatní?

Leja: O, děkuji, jsi moje věrná čtenářka . A pokud cítíš problémy s El , myslím, že máš dobře vyvinutý čuch .

3.část
„Takže, seržante, začněte prosím od začátku. Vím, že mi to vykládáte po několikáté, ale ráda bych to pochopila.“ Začínala znova Elizabeth. Seržant Mile byl zmatený a jediný kdo chápal konflikt, který se stal na planetě, ležel na ošetřovně a jeho stav se neustále zhoršoval.
„Nevím, madam, kde začít. Vždy začínám stejně, když jsme prošli na druhou stranu, tak jsme byli obklíčení. Ze začátku to vypadalo, jako by jsme se spřátelili, pak plukovník chtěla jít se nahlásit…“

Hodně lidí chodilo touhle dobou na ošetřovnu. Všichni však byli neústupně vyhazováni. John Sheppard seděl u postele na ošetřovně. Oči se mu pomalu klížili a pomaličku usínal. Vlastně měl na spánek právo, sedával tu každou chvíli a skoro vůbec nespal. Byl tu několik hodin a stav McNillové se skoro vůbec nezměnil. Spíše se zhoršoval a jediná pozitivní zpráva která dnes přišla, byla, že mariňák se probudil a byl zcela v pořádku.

Několik dalších hodin uběhlo, vše se spíše zhoršovalo. Beckett vůbec nespal a neustále kontroloval stav Danieli. Ta pomalu upadala do komatu, v téhle chvíli pro ni nemohl už nic udělat.

„Carsone, tak jak?“ zeptal se doktor McKay na stav pacientky, i když tušil, že se nic nezměnilo. Doktor Beckett jen zakroutil hlavou.
„Upadá do komatu, teď už není nic, s čím bych ji mohl pomoci. Normálně by měla být v pořádku, ale…Zkuste na ni mluvit, možná to zabere.“ povídal si jakoby pro sebe Carson. Rodny ještě nezažil, že by se Beckett vzdával, pokud však na to došlo, muselo být opravdu vážné.

„Johne, vystřídám tě, jdi si na chvilku odpočinout.“ Rodney položil Johnovy ruku na rameno. John jenom kývnul a vydal se směrem k ubikacím. McKay se pohodlně usadil a podíval se na spící Danielu.
„Ahoj,“ začal poněkud nejistě. Připadalo mu to hloupé, mluvit na někoho, kdo ho pravděpodobně ani neslyšel, ale ošetřovna byla skoro prázdná.
„Našel jsem další zajímavý přístroj.“ Usmál se na ni.
„Líbil by se ti, je takový malí.“ Rodney se zasmál a pokračoval šeptem.
„Nedokážu přijít na co slouží. Vždycky se objevíš, něco plácneš a pak na to přijdu.“ Doktor na chvilku přestal.
„Není zase tak malí. Možná tak patnáct centimetrů na výšku a deset na délku…Má to spoustu tlačítek, některá jsou stejně barevná. Má to jen jednu malou diodu…Nevím jak ti to mám více popsat, stejně by jsi to asi nepochopila.“ Rodney se zarazil. Měl pocit jakoby se Daniela pohnula.
„Ještě jsem ti zcela neodpustil ten žertík. Pěkně jste mě tenkrát s Johnem naštvali. Přišli jste tenkrát do mé laboratoře a vyřvávali jste, že jste něco našli a já vám na to skočil. Urči tě si to pamatuješ…“ Rodney se usmíval.
„Pak jsem vás oba málem zabil. Tenkrát jsme rozpoutali mezi sebou malou soukromou válku. Už si nepamatuji co jsem udělal jako první, ale ty jsi mi to vracela dosti hrozivě. Pokaždé jsi přišla s něčím novým, zatím co já jsem zůstával u osvědčených metod.“ Rodney se celou dobu díval na plukovníka. Vypadala klidně.
„Ten kýbl s vodou tě pěkně rozzuřil. Celá mokrá si pak procházela Atlantis, hledala jsi mě a nenašla.“ McKay se zarazil. Daniela se usmívala, ale během chvilky se všechno změnilo do normálu.
„Stíská se nám po tobě…“ promluvil do ticha. Chytil ji za ruku a zamáčkl ji. Blížilo se ráno.
„Musím jít, ale přijdu brzo, slibuji.“

Ošetřovna ztichla. Nikdo se na chodbách neprocházel město spalo. Vedle Danieli se objevila postava. Byla tu pokaždé, kdykoliv byla ošetřovna prázdná.
„Vím, že mě slyšíš.“ Pověděla postava a začala obcházet kolem postele.
„Pěkná slovíčka ti povídal McKay, ale nejsou pravdivá, jsi tu lidem na obtíž. Všem tu bylo bez tebe lépe.“ Daniela se začala na lůžku třást.
„Možná, že McKay mluvil pravdu, ale ke jsou ostatní? Lorne za tebou ani jednou nepřišel, zůstala jsi tu sama…“ Postava se usmívala, pro tuto chvíli to stačilo. Přístroje naznačovali změnu k horšímu.

Ráno bylo zatažené, přišla i menší přeháňka. Šedé mraky se vznášeli snad nad celou planetou a na Atlantis lidé spěchali, někdo na snídani,někdo do práce. Každý měl své problémy, někdo zase dlouho spal. Ošetřovna byla prázdná až na doktora Becketta a majora Lorna. Oba stáli nad postelí a šeptali.

„V noci se jí přitížilo,“ promlouval doktor.
„Můžu ji nějak pomoc?“ Zajímal se major. Doktor jen zakroutil hlavou.
„Záleží to jen na Daniele. Sedněte si tu na pár minut a mluvte k ní. Pomůže to…“ Doktor se smutně usmál a poodešel, aby dopřál majorovy soukromí.

Lorne se posadil. Nevěděl kde začít, dlouho mlčel.
„Danielo? Nevím jestli mě slyšíš, ale všichni máme o tebe strach…já mám o tebe strach.“ Major pohladil Danielu po hlavně.
„Doktor říkal, že se vzdáváš. Nedělej to…“ Lorne sledoval každý kousíček jejího obličeje. Držel ji za ruku.
„Kdybys mi odešla, tak nevím co bych dělal…s kým bych trénoval?“ Na chvilku zavřel oči.
„Rozhodnutí záleží na tobě, ať se rozhodneš jakkoliv, všichni to budeme respektovat…“ Chystal se odejít, když mu najednou stiskla ruku. Rychle na ni pohlédl, ale Daniela stále ležela a pomalu stisk povolovala.
„Brzy přijdu,“ pověděl a políbil ji na čelo.
„Slibuji.“

Rodney dodržel slib a znovu přišel. Dlouho k ní promlouval a vykládal ji na co přišel, jak se mu dnes dařilo a jak se má zbytek města. Za pár hodinh byl vysílený a odešel. Po něm přišel John a Lorne, všichni svůj slib dodrželi. Danielin stav se trošičku zlepšil.

„Zase McKay, pořád ti vykládá hlouposti, lže ti!“ Zase tu byla ta postava, pořád obcházela kolem postele. Daniela ji vnímala, každou noc ji poslouchala, podle hlasu to musel být žena.
„Nevím proč se ještě snažíš…Každou noc se tvůj stav zhoršuje. Neodkládej to.“ Teď byla nakloněná těsně u ní a šeptala jí do ucha.
„No tak, proč to odkládat. Všichni na to jen čekáme.“ V hlase se jí objevovala nenávist.

Přístroje na ošetřovně začali pípat. Doktor Beckett vyrazil od stolu.
„Co se stalo, El?“ Oslovil sestřičku, která stála u její postele a skláněla se nad ní.
„Nemám ponětí doktore, kontrolovala jsem ji a najednou všechno začalo pípat jak zběsilé.“ Daniela ten hlas poznala. Tentokrát v něm nebyla nenávist, ale jaká si pokora. Doktor ji poslal pro nějaké léky. Sestřička na nic nečekala a vyběhla na chodbu, tam se však zastavila a zpomalila tempo, ke skladu přece jenom vedla daleká cesta a ona se nehodlala uštvat.

Beckett se podíval na Danielu. Ta najednou otevřela oči. Dívala se do stropu.
„McNillová?“ zeptal se opatrně doktor. Daniela se na něj podívala.
„Ano?“ zeptala se McNillová a zase zavřela oči.
„Jste v pořádku?“ Doktor se ji snažil udržet při vědomí.
„Jo jsem, ale nic proti, ráda bych se vyspala.“ Usmála se a už neodpovídala, spala.

Jako vždy čekám kritiku, omlouvám se za chyby .

Ahoj, tak sem dávám další část.

4. část
Daniela běžela po chodbě. Zaběhla za roh a objevila se v tělocvičně.
„Lorne?“ zakřičela do ticha. Oslovený muž vyskočil z podlahy.
„Konečně jste tady, čekám na vás nějakou tu dobu.“ Major se na ni usmál. Bylo to několik dní, co ji pustili z ošetřovny. Byl rád, že je zpátky. Po několika dnech si našli čas jeden na druhého.

„Proč jste se mnou chtěl mluvit?“ zeptala se Daniela. Lorne se k ní nebezpečně blížil.
„Nevím, dlouho sem vás neviděl.“ Lorne ji nadzdvihnul a zatočil s ní. Daniela se smála.
„No tak už mě pusťte. Ještě mi popraskají stehy,“ žadonila.

„Možná bych pro vás něco měla, majore. Nesměl byste to nikomu říci. Vlastně by bylo pro vaše dobro to nikomu neříkat.“ Usmála se McNillová, seděli tu už několik hodin. Lorne si ji přeměřil pohledem.
„O co jde?“ zeptal se.

Ticho bylo nejen na chodbách, ale taky v ubikacích. Skoro všichni spali. Dva stíny opatrně procházely po chodbách a nakukovaly obezřetně za každý roh.
„Já jsem ti říkal, ať si vezmeme detektor života, ale ty ne!“ zašeptala jedna z postav.
„Kuš, Lorne,“ okřikla ji šeptem druhá.

„Uznej však, že takhle je to mnohem lepší.“ Daniela se zahihňala.
„Danielo! Co řekneme když nás někdo uvidí…“ zašeptal znovu major.
„Tak nás někdo uvidí. Nevím, proč bychom měli něco vysvětlovat…“ Skočila mu do řeči Daniela, ale hned byla zase přerušena.
„Podívej, v noci se plížíme po chodbách, očividně míříme do ubikací a očividně nejsi muž, takže to může vzbuzovat drobné obavy.“ Lorne rozhazoval rukama a už hlasitěji šeptal.
„Tak řekneme, že jdeme trhat jablka,“ nahodila McNillová.
„Cože?“ Lorne zalapal po dechu.
„No, už mi to několikrát vyšlo.“ Mrkla na majora. Načeš se prudce zastavila, to se však nedalo říct o majorovi a prudce do ní narazil. Daniela to nečekala a vypadla zpoza rohu na zem, přímo k nohám doktora Becketta.

Carson se nejprve leknul, ale pak se rozesmál a pomohl Daniele na nohy.
„Na jablka?“ zeptal se a dostal další záchvat smíchu. Daniela se ďábelsky usmála.
„Vím, že jsem průhledná, ale nevěděla jsem, že až tak,“ poznamenala jen tak na okraj. Carson si ji přeměřil pohledem, ale pořád se smál. Pak ho však Daniela uchopila a pootočila ho, tak aby mohl Lorne nepozorovaně projít.

„Nestalo se ti něco?“ zeptala se Daniela a začala dělat starostlivou.
„Jsi dneska nějaký vysmátý…“ A dávala mu ruku na čelo.
„Nemáš horečku?“ Carsona už bolelo břicho. Chvilku vypadalo, že ze sebe nevypraví ani slovo, ale nakonec se mu to podařilo.
„Hele, až budeš příště chtít, aby za mnou někdo nepozorovaně prošel, tak mi to prosím řekni…“ Na chvilku přestal a utíral si slzy smíchu. Pak se naklonil k plukovníkovi.
„Myslím, že major Lorne už na tebe čeká.“ Daniela zavrčela.
„Ani nechci vědět, jak jsi to poznal…ne, neříkej mi to!“ za vyhrožovala, když viděla, že se chystá promluvit.

„Jo a prosím přetáhni Rodneymu budík, minule probudil půlku křídla v pět ráno.“ Poznamenal jen tak mimochodem doktor.
„Však minule jsem mu ho přetáhla.“ Daniela na Carsona mrkla a rychle zmizela z jeho dosahu, než mu došel význam jejích slov.

Dveře do McKayovy ubikace se potichu otevřely. Rodney to ani nezpozoroval, v klidu oddechoval. Jen trošku se zavrtěl a převalil se z boku na bok. Daniela zapnula baterku a zkontrolovala, jestli tu není nějaká past. Kývla na Lorna a oba vkročili do místnosti. Během chvilky bylo všechno hotové. Oba dva pak s přidušeným smíchem rychle vyšli na chodbu.

„Proč si vůbec kontrolovala, jestli na zem něco nenastražil?“ zeptal se nedočkavě major.
„Minule tam byla nějaká past a nenapadnul mě lepší způsob jak se dovnitř jinak dostat, než balkonem. Jen najít ubikaci, ze které se dá dostat na Rodneyho balkon mi dalo práci. Nakonec jsem tu jeho past vylepšila a nastavila mu budík na pátou ráno…myslím, že další podrobnosti říkat ani nemusím.“ Usmála se. Lorne zakroutil nevěřícně hlavou.
„Oba dva jste blázni.“ Za tohle prohlášení do něj Daniela strčila.

Major doprovodil plukovníka až k pokoji.
„Myslím, že tě za tohle McKay zastřelí,“ prohodil jen tak, aby řeč nestála.
„Zaslouží si to,“ pronesla Daniela rozhodně.
„Oběsil mi medvídka.“ Začala se smát. Major zakroutil nevěřícně hlavou.

Nastalo nádherné ráno, věčně foukající vítr přestal narážet do města a slunce svítilo. Po chodbách se rozléhalo lehké mručení a občasné zívání. Vědci se ráno pohybovali po chodbách s hrnkem kávy a zalepenýma očima. Vojáci z noční směny se snažili dostat na pokoj a toužili po pořádném spánku. Někdo ještě spal a jídelna se začínala pomalu plnit.

Doktor Rodney Mckay ráno vstal a protáhnul se. Rozhlédnul se po pokoji, něco se mu nezdálo. Podíval se na fotky a vyděsil se. Místo krásných fotek s jeho osobou a jeho přáteli našel fotky Wraithů. Věděl kdo to má na svědomí. Rychle se oblékl, popadl svůj tablet a vydal se do jídelny.

Skoro hned ji našel. Daniela seděla u stolu a smála se s Rononem nějakému vtipu, který řekl John. McKay se k nim přidal a chvíli je poslouchal.
„Myslím, že by to měli změnit, jinak by se mohlo stát, že se všechna ta ovesná kaše ztratí. Máme ji skoro pořád, tohle je už druhý týden.“ Rozčilovala se Daniela. John se smál a s chutí jedl svou porci ovesné kaše. Byla pravda, že už měli druhý týden ovesnou kaši na snídani, a tak několik lidí snídaně radši vynechávalo.
„Mimochodem, Danielo, když už jsme u ztrácení věcí, nevíš kam se poděly moje fotky?“ zeptal se nevinně Rodney. McNillová polkla velký kus kaše.
„Netuším,“ slušně mu odpověděla.
„Pokud chceš, půjdu se s tebou přesvědčit a pokud tam nebudou, tak je najdeme.“ Nabídla mu možnost návratu a pomoc při hledání jeho fotek. Rodney ji přeměřil pohledem.
„Máš štěstí, že se i ty náhradní fotky líbí.“ A pustil se do své kaše, která byla pořádně ocukrovaná.

Jestli máte čas tak to prosím zkritizujte, nevím jestli se to dá číst nebo ne .

Už jsem ti psala jednou, že na mě tvoje tvorba působí nějak zvláštně svěžím dojmem. No Lorne není zrovna můj favorit , ale přesto jsem celkem napnutá, jak to zaonačíš dál?

jj, pekne svieže.. na jablka? detektor známok života
prikláňam sa k Mrs.Sheppard s tým, že Lorne tiež nie je můj favorit. Ale predsa ho nemožme zbožňovat všetky Každopádne rada čítam, čo ludia vytvoria (a u mna si to navyše vylepšuješ jednou nemenovanou osobou )

Jupí, len tak ďalej

Děkuji za vyjádření . Přidám sem další část, o víkendu jsem měla čas a je mi blbé sem všechno přidat na ráz, tak to udělám, alespoň s nějakým odstupem . (Čeká vás bohatá nadílka ).

5.část
„No tak, Carsone, podívej, jsem zdravá. Není jediný důvod, abych tam nešla.“ Daniela skoro klečela.
„Řekl jsem ne!“ Doktor se otočil, rozhodně na tohle neměl buňky. Přešel místnost a zkontroloval nějaké vzorky. McNillová ho sledovala. Po chvíli se však otočil.
„Podívej, nejsi ještě zcela zdravá a…“ Na chvilku se zarazil. Daniela ho stále mlčky pozorovala. Carson zavřel oči.
„Dobře…dobře, ale vrátíš se celá!“ svolil. Daniela vypískla a skočila mu kolem krku.
„Děkuji,“ řekla a dala mu pusu na tvář.

„Měla bys už jít, něž si to rozmyslím, “ poradil jí Carson. Daniela na nic nečekala a rychle opustila místnost.

Tým podplukovníka Shepparda stál připravený před bránou, dnes však byl obohacený o několik členů. Plukovník McNillová si srovnávala svůj tým. Něco jim říkala a podle vážných tváří okolo to nebylo zrovna dvakrát směšné, pak to však zakončila nějakou vtipnou poznámkou. Major Lorne stál opodál s doktorem Zelenkou.

Na bráně zapadal jeden symbol za druhým. Ozvala se aktivace bány. Vytvořila se modrá vlna a na bráně zůstal krásně modrá hladina, která osvětlovala celou místnost. Elizabeth dala znamení k odchodu na planetu, na které se má nacházet neznámé antické zařízení.

Všichni přítomní se vydali bránou. Každý postupně vcházel a v tom samém okamžiku se objevoval na druhé straně. První prošla McNillová se svým týmem, za účelem zajistit okolí. Pak prošel John s Lornem, vědecká část a nakonec Teyla a Ronon.

Planeta, na které se objevili, byla nádherná. Od brány vedla dlouhá kamenitá cesta k horám, byla lemovaná nádhernými stromy, ty se vypínaly do výšky a chránily tak příchozí před slunečním světlem. Polovina listí byla spadaná a vítr neustále foukal. Zlaté listí létalo vzduchem. Na planetě nastal podzim. Nedaleké hory působily strašidelně, až nevěrohodně. Na jejích koncích se držel věčný sníh a do poloviny byly ještě stále zelené. Okolo se rozpínala step. Suchá tráva se vlnila podle větru, občas vykukoval a pnul se do výšky nějaký strom. Brána se nacházela v údolí.

U brány zůstala vojenská část týmu Daniely, té měla velet Teyla. Ostatní se vydali po cestě dál. Listí jim pod nohami křupalo a vojenské boty klapaly o tvrdé kamenné podloží. Nikdo za celou dobu nepromluvil. Všichni se rozhlížely okolo a obdivovali krásu, kterou jim planeta ukazovala.

Cesta je zavedla až k nějakému vstupu do jeskyně. Spíše to byla kamenná brána. Po několika letech se trošku rozpadla a celá byla porostlá podivnými rostlinami. Všichni opatrně vešli. Objevili se uprostřed nádvoří, okolo bylo dalších pět kamenných bran a každá vedla do nějaké místnosti.

Nádvoří nebylo ani velké a ani malé, na zemi bylo několik kamenů uspořádaných do podivných útvarů. Vše bylo pokryto listy a rostlinami. Že se nacházeli v kamenném komplexu, mohli jen odhadovat.

Vchod po levé a pravé straně vedl do podobné prostory, v jaké se nacházeli. Odlišovaly se pouze v tom, že pravděpodobně sloužily jako jídelna. Uprostřed byl dřevěný stůl, držel se pouze na posledních dvou nohách, železné nádobí bylo rozházeno po celé zemi a židle byli rozházeny a pobořeny. Vypadalo to tu, jako by to někdo opustil ve spěchu.

Vedlejší místnosti zleva a zprava byly zastřešené.Ta z leva byla malá. Nacházela se tam kuchyně. Druhá, napravo se rozdělovala na několik dalších místností, všechny sloužily jako ložnice. Stejně jako v předchozích místností tak i zde bylo všechno polorozpadlé a věci byly na svém místě.

Poslední místnost, hned naproti dveřím, vedla hloub do skály. Po stěnách rostly květiny a bylo tam poněkud vlhko. Na konci se chodba rozšiřovala ve větší místnost, která byla částečně zastřešená, ale přesto tam bylo pořád světlo. Ze stěn kapala voda a někam odtékala. Bylo zde chladno a zem pokrýval prach. Uprostřed místnosti stálo podivné velké zařízení. Mohlo mít tak metr a půl, možná i víc. Bylo postavené podle antického vzoru. Podle všeho bylo vypnuté a poryté silou vrstvou prachu.

Rodney a Radek zkoumali to podivné zařízení. Jakmile přišel do místnosti John, vše se rozsvítilo. Všichni se rozhlíželi po místnosti. Připadala jim zvláštní, stěny byly holé, nikde nebyla ani zmínka k čemu to sloužilo, nikde ani kousek nějakého textu.

Daniela seděla u stěny a házela kamínky po majorovi. Major si to dlouho nenechal líbit a s radostí jí to vracel. Během okamžiku létaly kamínky vzduchem a všemi možnými směry. Po celé místnosti se šířily zvuky padajících kamínků.

„Můžete toho, vy dva, nechat?!“ zakřičel z ničeho nic Rodney. Všichni v místnosti se ně něj podívali. Vypadal opravdu naštvaně.
„Místo házení kamenů byste mohli dělat něco užitečného.“ Navrhnul McKay. Na oba zhlížel pohledem, který znamenal, že je lepší ho nerozčilovat.
„Co třeba?“ zeptala se Daniela. Rodney vypadal, že po ní brzo skočí.
„Třeba vypadnout ven!“ Jeho hlas se několikrát odrazil od stěn. Oba dva odešli ven.

„Možná, že jsi to tentokrát přehnala,“ řekl jí Lorne.
„Jo, já vím.“ Rychle vyšla z chodby. Na nádvoří učil doktor na botaniku Ronona hrát karty. Vypadalo to, že se mu dařilo. Daniela je pokývnutím hlavy pozdravila a vydala se si sednout na jeden z kamenů, následovaná majorem. Každý si sedl na jiný kámen.

McNillová se koukala na zem. Zafoukal vítr a pár listů se přemístilo. Na malou chvilku se objevila kamenná podlaha. Daniela rychle seskočila z kamene a začala odhrnovat listy.

Po celém nádvoří bylo do podlahy něco vyrytého. Byly tam různé kruhy a nápisy, některé části se posthumě rozsvěcely a zase zhasínaly.
„Rodney? Tohle bys měl vidět,“ zavolala do vysílačky McNillová.
„Chviličku,“ ozvalo se na zpět.

Daniela chtěla vyjít z kruhu ve kterém se nacházela spolu s kamenem, ale narazila na podivnou bariéru, která ji odhodila zpět. Lorne zkusil také opustit kámen, ale stalo se mu to samé.

„Na co jste šáhla?“ zakřičel Lorne.
„Sakra, na nic, viděl jste sám. Celou dobu jsem tu seděla,“ křičela na něj na zpět Daniela.
„Ale pak jste odhrabávala listí.“
„Na nic jsem nesáhla, nic jsem nezmáčkla, táhněte k čertu!“ zakřičela na něj a kopla do bariéry. Lorne se jí chytal něco říci, ale najednou jako by se mu vytratil veškerý vzduch z plic. Chytil se za krk a lapal po vzduchu. Daniela měla stejný problém. Nemohla se nadechnout. Všechno jí připadalo jako věčnost, začalo ji zvonit v uších a podlomila se jí kolena. Lorne ležel na zemi a držel se za hlavu, nemohl se nadechnout a rozbolela ho hlava. Pak však všechnu bolest pohltilo ostré bílé světlo a tma.

„Rodney, Johne!“ Zvuk v tiché místnosti vylekal všechny.
„Ano?“ ozval se John.
„Lorne a McNillová zmizeli…“

Tak tu máme další část , pro všechny věrné čtenáře;)

6. část - Den první
Danielu bolela hlava, po přemístění se musela praštit do hlavy. Někde tu někdo musel být, jen si zatím nevzpomněla kdo.Zkusila vysílačku.
„Halo?!“ Vysílačka mlčela.
„Slyší mě někdo? Kdokoliv!“ Zavřela oči.
„Pokud je možnost, že to někdo uslyší, tak jsem v nějaké místnosti. Je celá šedá.“ Rozhlédla se okolo.
„Jako by se tu něco stalo. Stůl a židle jsou rozbité. Jdu se podívat ven.“ Opatrně zamířila ke dveřím. Všechno ji připadalo podivně depresivní a navíc podlaha a stěny byly z nějakého podivného materiálu. Ani se nedotkla dveří a ty se otevřely. Do očí ji bodlo světlo.
„Panebože,“ řekla do vysílačky. Vyhlédla ven.

„Jsem v nějakém městě. Je celé šedé, stejně jako místnost. Všude jsou vysoké domy. Vypadá to, že jsem poblíž nějakého náměstí. Voda v kašně není. Vypadá to tu jako po nějakém útoku. Některé domy jsou zbořeny a všude jsou trosky. Není tu jediná rostlina. Venku je strašné horko, ale nade mnou není slunce. Jsou tam jen mraky. Vypadá to, že bude pršet.“ Daniela skončila. Pochybovala, že by ji někdo slyšel. Vrátila se nazpět do místnosti. Nevzpomínala si, jak se sem dostala. Musela nejprve najít nějaké jídlo a vodu.

„Lorne?“ Nikdo se však neozýval, vysílačka mlčela.
„Jste tu? Podívejte se, já vím, že jsem na vás křičela. Je mi to líto…Potřebuji vědět, kde jste.“ Jak Daniela čekala, nikdo se neozýval. Byla unavená. Blížil se večer. Potřebovala spánek, hlava ji bolela. Jídlo a vodu našla, to nebyl problém, ale bála se usnout. Nedokázala si vzpomenout na některé klíčové momenty svého života.

Věděla, že se při přemístění praštila do hlavy, ale nevěděla, kde se předtím nacházela. Pamatovala si nějaké obličeje, ale nevěděla, komu patřily. Poslední koho viděla byl nějaký muž, měl černé vlasy a zelené oči, pěkný úsměv, krátké nohy. Byl věčně veselý, dokázal se taky pěkně naštvat. Musela se zamyslet, než si vzpomněla. Vytáhla papír a na něj napsala jedno jméno: John Sheppard. Papír pak vložila opatrně do kapsy. Zítra se bude muset porozhlédnout okolo.

Ponořila se do říše snů.

***

Major Lorne měl menší problémy. Všechno ho bolelo. Probral se na zbytku nějakého stolu. Protáhnul se a prohlédl si pořádně místnost. Připadala mu podivně šedá. Zkusil několikrát vysílačku, ale ta zůstala tichá.
„Není tu signál,“ řekl si pro sebe. Zbytek dne pak strávil prohledáváním okolí.

Byl naštvaný na všechno a na všechny. Byl tu sám a ke všemu ho nesnesitelně bolela hlava. Stihnul prohledat jen část domu a to ho strašně štvalo, jako voják by měl stihnout více. Každou chvíli nakopnul nějakou trosku.

Blížila se noc. Lorne našel v jedné místnosti malou hadrovou panenku.
„Ahoj maličká,“ pozdravil. Opatrně ji vzal do ruky a pořádně si ji prohlédnul.

Byla drobná. Hlavička padala na stranu. Ruce a nožičky koukaly sotva z jeho ruky. Tělíčko se vlezlo do jeho dlaně. Panenka na majora hleděla modrýma očkama, které představovaly korálky. Měla rudé vlasy z nějakého špagátku a vyšitý červený úsměv. Celá byla oblečená do zelených šatiček. Byla ušmudlaná a na jedné straně měla natržené šatičky. I když se panenka usmívala, přesto vypadala smutně, jako by neměla daleko k pláči.

Venku se šeřilo. Lorne přistoupil k oknu. V jedné ruce držel panenku, druhou ruku opíral o P-90. Chvilku sledoval město. Vypadalo smutně a několik set let opuštěně. Nakonec se zadíval do dálky. Měl pocit, že někdo na druhé straně na něho čeká. Na chvíli zavřel oči. Hlavu si opřel o chladné sklo.

Naposledy se podíval z okna. Usmál se a podíval se na panenku.
„Jsi tu asi dlouho,“ řekl, ale panenka mlčela. Major se rozhlédl po místnosti.
„Co se tu proboha stalo?“ Zakroutil smutně hlavou a odešel.

Na druhé straně města se Daniela podívala naposledy z okna. Bylo jí těžko. Položila ruku na chladné sklo. Okno se kolem její ruky zapařilo.
„Dobrou noc.“ Usmála se a šla si lehnout.

***

Rodney stál nad antickým zařízením a snažil se přijít na to co se stalo. Bylo to pár hodin co zmizel Lorne a McNillová. Rodney si to vyčítal. Oba dva po sobě házeli kamínky a on je poslal ven. Najednou měl pocit, jakoby to všechno bylo zbytečné. Na chvilku zavřel oči, pak se však dal do práce. Musel přestat myslet na hlouposti, musel přijít na to co se stalo, třeba potřebují pomoc.

Teyla hlídala okolí, cítila se podivně. Celé tohle místo ji připadalo zvláštní a navíc ji znervózňoval Ronon, který neustále přecházel po místnosti. Chodil sem a tam. Prach okolo jeho bot se zvedal. Rodney kýchnul.

Ronon byl velice nervózní. Tohle vypadalo na delší dobu. Sám byl naštvaný, chtěl být sice dávno na Atlantis, ale i tak měl strach o přátele.

John přecházel po kanceláři. Elizabeth seděla za stolem a čekala, co řekne. John však nevypadal, jakoby se chystal něco říct.
„Johne, proboha, přestaň, prosím!“ vykřikla Elizabeth, když už to nemohla vydržet. John se na chvilku zastavil.
„Promiň,“ zašeptal na omluvu.
„Pošlu tam ještě někoho, ale víc lidí nemohu postrádat. Pokud se tu vyskytne problém, okamžitě se vracíte.“ Elizabeth se na Johna podívala. John kývnul a odešel. Byly chvíle, kdy Elizabeth nenáviděla svoje místo.

Dneska byl zvláštní den, proč sem nedat další část?

Sedmá část je vlastně o druhém dnu, který prožívají různí lidé, ať už po té dobré nebo špatné stránce.

7.část - Den druhý
Jmenuji se Daniela McNillová (pokud je to však moje jméno).Rozhodla jsem si psát deník. Tyhle stránky můžu ztratit, ale pomůže mi to utřídit myšlenky. Jako bych se ráno probudila a něco si nepamatovala.

Netuší jak jsem se sem dostala a jak jsem si způsobila tu ránu na hlavě. Mám pocit, že jsem tu druhý den, ale mohla jsem se probrat kdykoliv. Čas je zcela relativní pojem.

Našla jsem u sebe v kapse papír s nějakým jménem(John Sheppard) . Nevím proč jsem si ho tam dala ani nevím kdo je ten člověk. Pamatuji si jen jeho úsměv a obličej. Pak tu mám i jiná jména, na které si vzpomínám: Rodney McKay, Ronon Dex, Carson Beckett, Elizabeth Weirová, Radek Zelenka… Nevím však kdo to je. Mrzí mě to, mám nějaké tušení, že ti lidé pro mě byli důležití, jen nevím proč. Snad zítra se vše zlepší.

Dneska ráno jsem se probudila. Všechno bylo šedé a místnosti rozbořené. Vydala jsem se na náměstí. Kašna byla plná vody a porostlá rostlinou podobného rázu jako břečťan. Mám neblahé tušení, že to tu včera nebylo.

Nemůžu přijít na to, proč je tu všude tolik jídla. Město musel někdo opustit před hodně lety, ale jídlo je tu pořád čerstvé. (Možná se nás město snaží zachránit.)

Celé město je zvláštní, působí na mě depresivně. Je postavené z podivného šedého, lesklého materiálu. Okna jsou průhledná, některá však jsou i barevná. Domy jsou vysoké, některé rozbořené, jakoby se tu stala nějaká katastrofa. Ať se tu stalo cokoliv, muselo to být před mnoha lety. Veškeré domácí nádobí i nábytek z místností je poničené. Kolem hlavní cesty rostou stromy, plodí jablka. Podle zbarvení listů, musí být léto a nebo jaro.

Vím, že mám někoho hledat, ale dalo mi práci než jsem s vzpomněla na jméno, myslím, že se jmenuje Lorne, nejsem si však jistá. Vím že tu někde je, můžu tomu říkat intuice, ale mám strach jestli se mu něco nestalo.

Neustále mě bolí hlava, musela jsem se někde uhodit, jen nevím kde. Připadám si, jako bych se nacházela v šedém oparu zapomnění.

***

Major Lorne se probudil do krásného dne. Sice byla obloha zatažená jako včera, ale on si určil, že to bude krásný den. Na začátek se pořádně protáhnul a umyl si obličej. Nasnídal se, doplnil si vodu a vydal se prozkoumat okolí.

Bylo odpoledne. Major vytáhnul z kapsy jablko. Byl to poslední chod jeho oběda. S chutí se do něho zakousnul. Seděl na nějaké kašně uprostřed malého náměstí. Kašna byla vyrobena z kamene. Voda v ní si vesele šplouchala. Lorne se usmíval a rozhlížel se okolo. Vítr lehce foukal a nebylo takové horko. Občas na malinkou chvilku vykouklo sluníčko, jinak bylo stále schované nad mraky. Kousíčky trávy vykukovaly z kamenné dlažby. Staré listí létalo vzduchem. Bylo opravdu nádherně. Na kašně strávil ještě hodinu, pak se vydal dále.

Kolem cesty rostly podivné květiny. Podobaly se růžím, ale neměly trny a rostly samostatně. Listy měly obrovské a květy byly opravdu hodně rudé. Lorne jednu utrhnul a dal ji lisovat do bloku.

Procházel město už nějakou dobu. Padala na něj drobná únava a oči se mu klížily. Zívnul. Promnul si oči a kýchnul.

Večer si ustlal v nějakém vchodu. Pod hlavu si dal vestu a přiryl se bundou. Před spánkem nahmatal nějakou vybouleninu v bundě. Vytáhnul panenku. Nevěděl proč ji tahá sebou, možná proto, že mu někoho připomínala. Usmál se na ni.
„Je to na nás, maličká.“

***

Rodney byl unavený, byl to druhý den, co na tom hloupém přístroji pracoval a Zelenka mu moc nepomohl. Nikdy se nesetkal z tak těžkým antickým přístrojem. Jen základní program se mu podařilo obejít až po půlce dne a to ještě náhodou. Čekalo na něj spousty dalších věcí, které musí obejít, ale tímhle tempem mu to může trvat celý život.

Doktor Radek Zelenka našel nějaký antický text, okamžitě ho poslal na překlad. Možná by jim to mohlo pomoci, ale sám o tom pochyboval. Nikdo netušil k čemu stroj slouží, dokonce ani Rodney ne a to je co říct. Všechny práce vypadaly beznadějně.

Ozvala se rána všichni v místnosti se podívaly po zdroji hluku. Ronon neudržel své pocity na uzdě a kopnul do stěny. V místě dopadu jeho nohy, se kus stěny odloupnul a odhalil část přístroje. Rodney chtěl Rononovy nejprve nadat, ale pak měl pocit, že by ho nejradši objal. Svou dosavadní práci předal Radkovy a vydal se prozkoumat neznámou část.

John seděl u brány a házel kamínky někam do dálky. Vůbec ho nebavilo tu sedět. Radši by něco dělal, nejradši by někomu ublížil. Nebylo to tak dávno co si myslel, že Daniela umírá, teď je nezvěstná a k tomu ještě Lorne. Oba byli jeho přátelé a on je chtěl zachránit, avšak tušil, že pokud na něco nepřijde Rodney, tak už nikdo. To nicnedělání ho ubíjelo a navíc v hlavě se mu začaly tvořit katastrofické scénáře, tohle ho naučil McKay.

Elizabeth seděla u sebe v kanceláři. Vítr narážel do oken a lehce pršelo. Vše jako by se odráželo v její náladě. Před ní byl nesnadný úkol. Pokud Rodney nedokáže s přístrojem pohnout do dvou až tří dnů, musí Lorna a McNillovou prohlásit za nezvěstné. Potřebovala svoje lidi tady na Atlantis. Sama chtěla nějak pomoc a proto pomáhala s překladem, avšak čím více se věnovala překladu, tím více ztrácela naději na jejich návrat. Někdy opravdu nenáviděla tuhle práci, zvláště když musela vydávat rozkazy, které sama nechtěla dodržet.

Na ošetřovně dneska bylo narváno. Odřenina a nějaká ta zlomenina byla potřeba ošetřit. Carson byl však unavený a trošku nevrlý. Vyčítal si, že vůbec pustil Danielu na tu misi. Vzpomněl si jak ho přemlouvala a on nakonec svolil. Měla na něj špatný vliv, dovolil by jí všechno a Lorna měl taky rád, byl to velice dobrý přítel. Nakonec řekl sestřičce, aby ty malé věci ošetřila sama a on se vydal si odpočinout.

El seděla na ubikaci. Prohlížela si z okna město. V posledním dnu panovala ve městě podivná nálada, radši si vzala na dnešní den volno. Byla svým způsobem ráda, že McNillová zmizela, ale mrzel ji Lorne. Opravdu ho měla ráda, dokonce ho milovala. Tak dlouho se snažila získat jeho pozornost a tu získala, srdce však nikoliv, to patřilo někomu jinému, ale El si to nepřipouštěla. Tolik toužila po jeho návratu, nakonec usnula.

Všem se moc omluvám, ale začala jsem opravdu nestíhat a postrádám čas. Nic neslibuji, ale snad tuhle neděli přibude další část .

Časová tíseň? Co to je? Ne! Tohle asi postihlo všechny účastníky SGA fora, navíc každý týden nový díl 4. serie... Moony klid! Jsme na tom asi všichni stejně!

Jak jsem slibovala a neslibovala, tak tu mám další část . Omlouvám se, ale asi dělám z Lorna trošku ucho .

8.část – Den třetí
Jako předešlý den jsem se probudila do šedého rána. Všechno je tu tak podivné. V noci mám pocit, jako by mě někdo sledoval a přes den jako by na mě padaly budovy. Vím, že je tohle zvláštní, ale kdo nebyl v prázdném městě, nikdy nepochopí.

Ráno po snídani jsem se vydala směrem po hlavní silnici dále. Doufám, že toho, koho hledám, neminu. Do odpoledne jsem šla pořád rovně, nenarazila jsem na žádnou zvláštnost, všechno bylo při starém. Kolem poledne jsem dorazila na nějaké velké náměstí, uprostřed stála budova. Podle velikosti a honosnosti se mohlo jednat o vládní budovu. Zůstala jsem tam až do večera.

Celý den mě bolela hlava. Nevím, čím je to způsobené, ale čím více se snažím vzpomínat, tím více mě bolí. Možná je lepší přestat vzpomínat. Možná jsem tu sama, možná žádný Lorne není, třeba je to všechno můj výmysl. Mám strach usnout, snad brzo někoho najdu. Pokud do pár dnů nenajdu cestu ven, asi se zblázním…

***

Lorne se celou noc protřepal zimou a ráno mu bylo zase horko. Nevěděl, co je lepší, jestli zmrznout, anebo se uvařit. Měl pocit, jako by ho přejel vlak, nechápal, co ho to napadlo spát ve vchodě na kamenném podloží.

Po malé snídani se vydal dále, mířil po hlavní cestě dále. Kámen mu duněl pod botama a staré listí létalo vzduchem. Vítr hvízdal ve starých a neobydlených budovách. Budovy vesele chátraly a vítr do nich zanášel prach.

Lorne šel celý den po hlavní silnici, odpoledne taktéž. Hlavní cesta se od ostatních moc neodlišovala, vypadala stejně, ale byla poněkud větší a honosnější.

Major bral celý den jako procházku. Nikam nespěchal a vše si pořádně prohlížel. Měl z celého města podivné pocity, město se mu však trošku líbilo. Každý den u připadalo útulnější a připadal si tu podivně, podivně doma.

K večeru zastavil na menším náměstí, to nebylo ani velké, ani malé. Nenacházela se zde kašna, jen tráva a stromy. Uvnitř se sbíhaly všechny cesty, jinak kolem byla krásně zelená travička. Ta, přímo lákala, aby si na ni lehnul a dopřál si pohodlného spánku.

Nenechal se dvakrát pobízet a ustlal si někde bokem na trávě. Během chvilky spal.

***

Byl večer. Hvězdy jasně zářily. Rodney seděl na kraji vchodu. Sledoval oblohu. Byl poslán ven, protože pracoval dlouho a ani si neodpočinul. Doktor byl naštvaný, házel drobnými kamínky. Nad ničím nepřemýšlel. Za celé tři dny na nic nepřišel, nepohnuli se ani o kousek, všechno vypadalo beznadějně. Rodney se cítil špatně, podivně a zvláštně. Na chvilku zavřel oči, a pak se vrátil dovnitř, rozhodnut na to přijít…


Den čtvrtý
Lorne se ráno probudil na trávě. Byla po jeho spánku pořádně slehlá a ještě trošku hřála. Pořádně se protáhnul a promnul si krk. Byl podivně ztuhlý. První, co ho tenhle den napadlo, bylo, že má ukrutný hlad. V jeho okolí však nebylo nic, co by mohl sníst.

Opatrně se postavil a vydal se na další pouť. Nevěděl odkud a kam jde, ale nevadilo mu to. Šel pomalu a rozhlížel se okolo. Dnešní den mu připadal poněkud zvláštní, jako by vytušil, že se něco stane.

Blížilo se poledne, slunce pálilo a foukal teplý vítr. Po hlavní cestě šel muž. Šel pomalu a jednou za čas se napil. Vody už měl málo a od včerejšího odpoledne neměl v puse kousek jídla. Prach se mu zvedal od bot a vytvářel za ním prašný mrak. Major byl unavený, oči se mu klížily a v ústech měl sucho, skoro každou minutu mu hrozivě zakručelo v břiše.

Kolem cesty jako vždy rostly stromy, ale dnes tu nebyl ani jeden, který by plodil nějaké ovoce. Přesto se však vzduchem linula podivná vůně. Lorne přidal na kroku, opravdu měl hlad a podle vůně tu někdo něco vařil, třeba by se o kousek podělil. Však tahle možnost mu připadala podivná, přece tu nikdo nežil. Byl zmatený a naštvaný, horkem mu po čele tekl pot a vítr mu zase profukoval bundu. V břiše mu kručelo a hlad mu trošku blokoval myšlení.

Došel na velké náměstí. Uprostřed stál velký kruhový dům. Byl ozdoben zvláštními znaky a byl napůl rozpadlý. Viděl přímo do některých místností, musela to být vládní budova. Celé náměstí na něj působilo podivným přezdobeným dojmem. Kolem budovy byly rozmístěny čtyři kašny, každá vypadala jinak. Jedna symbolizovala sever, druhá jih, třetí východ a čtvrtá západ.

Obloha byla stále zatažená a neustále se stmívalo, blížila se noc, možná mohl přijít i déšť. Major se rozhlížel a začal obcházet budovu. Zbraň měl připravenou k pohotovosti. Vůně, která se nesla kolem, ho lákala víc a víc. V žaludku mu znovu hlučně zakručelo. Nadechl se a donutil svou mysl, aby ještě chvilku reálně uvažovala. Postupoval pomalu a obezřetně. Dostal se až před hlavní vchod.

Pod hlavním vchodem byl rozdělán oheň a na něm se v podivném kastrolku něco vařilo. Opatrně přišel blíže, to podivné něco vypadalo na polévku. Trošičku si nabral a chystal se ochutnat, ale něco mu cvaklo u hlavy. Pomalu se otočil.

Díval se přímo do hlavně P-90. Lorne si zanadával, měl dávat větší pozor.
„Kdo jsi?“ zeptal se neznámý. Lorne se postavil a podíval se na neznámého. Proti němu stála žena s brýlemi, dlouhými světlehnědými vlasy a modrozelenýma očima. Major se na ni usmál.

„Na něco jsem se ptala!“ Odjistila zbraň a tvářila se velice naštvaně. Lorne zvadnul ruce.
„Jmenuji se Richard Lorne,“ odpověděl.

„Mé jméno je Daniela McNillová.“ Tímto pro ni skončilo představování a sklopila zbraň. Sedla si na zem a dále si ho nevšímala. Major ji pozoroval. Míchala polévku. Pořád mlčela.
„Můžu si přisednout?“ zeptal se. Lehce kývla hlavou na znamení souhlasu. Posadil se.

Začala nabírat polévku do železné misky. Lorne se musel opravdu přemáhat, aby jí ji nevytrhl z ruky. Sledoval každý její pohyb. Odložila naběračku do kastrůlku. Čekal jen na to kdy začne jíst, ale nezačala. K jeho překvapení mu misku podala.
„Musíš mít hlad,“ pověděla a usmála se na něho.

Major si misku vzal a počkal až si také nabere. Oba pak v tichosti začali jíst.

***
Listí padalo ze stromů a spustil se mírný deštík. Brána se aktivovala. John, Ronon a Teyla prošli na druhou stranu. Zůstal tu jen doktor McKay.

Ten se zadíval do dálky. V dálce se rýsovaly hory, které ukrývali tajemství, na které on nedokázal přijít. Cítil se provinile, zklamal a to nejen sebe. Teď však musel všechno nechat na dalších.

Na chvíli zavřel oči. Nechtěl se vrátit na Atlantis, nechtěl jen nečinně sedět v kanceláři a čekat jen na to až jeho přátelé prohlásí za nezvěstné, to on prostě nechtěl. Tohle nebyl jeho styl, to on měl všechny zachraňovat.

Pomalu otevřel oči. Zadíval se do dálky, naposledy, vzpomněl si na ty, které tu ztratil. Přece jenom měl McNillovou rád, i když si to nepřipouštěl. Zadíval se na oblohu, byla šedá. Pochmurně se usmál a začal procházet bránou.

Jako vždy uvítám jakoukoliv kritiku. Díky.

Blíží se prázdniny a já tu nebudu, proto přidávám další část trošku předběžně .

9.část

Před měsícem se vydal tým podplukovníka Shepparda a plukovníka Mcnillové s majorem Lornem a doktorem Zelenkou na neobydlenou planetu. Zde se setkali z naprosto nezmámím přístrojem antického původu. Major Lorne a plukovník McNillová se dostali na místo, odkud byly transportováni neznámo kam. Je pravděpodobné, že to nemuseli přežít.

Několik dní pracovali vědci z Atlantis na prozkoumání přístroje a jeho funkce, avšak beznadějně. Doktor McKay, spolu s jeho vědeckým týmem, si myslí, že se jedná o určitý druh transportu, který je schopný někoho přenést o několik milionů světelných let dál, netuší však jak daleko a ani kam.

Podle antických záznamů sloužil tento přístroj jako transport na planetu, ze které není možnost návratu. Během transportu nastávají u člověka změny a během několika dní má zapomenou kdo je a proč se tam objevil. Tento přístroj měl sloužit těm, kteří se snažili dostat pryč z války proti Wraithům.

Po měsíci bezvýsledné práce byli vědci staženi z planety, a proto prohlašuji majora Richarda Lorna a plukovníka Annu Danielu McNillovou za nezvěstné.

Dr. Elizabeth Weirová


Elizabeth zaklapla svůj laptop a promnula si oči. Teď zbývala to jen oznámit všem na Atlantis. Tušila, že se tu najde několik lidí, kteří to pečlivě oslaví, ale spousta dalších to ponese těžko. Bylo však potřeba, aby se město vrátilo do normálního běhu a to co nejdříve.

***

„Seržante Mile, byl jste znovu nahlášen, jak mi to vysvětlíte?“ Elizabeth byla ze všeho nešťastná. Byl to necelí měsíc po prohlášení Lorna a McNillové za nezvěstné, ale nic se nezměnilo. Spousta lidí doufala v jejich návrat.

„Nijak, madam, podporučík má poněkud odlišné názory, než zbytek jeho týmu.“ Seržant nemrkl ani okem. Díval se na Elizabeth a neupouštěl z ní oči.
„Můžete mi tedy vysvětlit proč?“ zeptala se znovu.
„Plukovník McNillová nás nikdy nenutila riskovat zbytečně životy. Pokud došlo na rozhodování, vždy se ptala na náš názor…Omluvte všechny, ale musíme si zvyknout.“ Seržant se koukal z okna.
„Seržante, pochopte, teď už vás musím nahlásit. Praštit velitele je poněkud nevhodné a uvědomte si, plukovník McNillová měla odlišné metody a nebyla vždy neomylná.“ Začala poněkud zostra.
„Pokud narážíte na poslední akci, tak se nás snažila všechny chránit,“ řekl. Elizabeth se zarazila. Tohle jí neřekl a McNillová potvrdila jeho hlášení, nic víc nepřidala. Potřebovala zjistit více.
„Tím, že dostala celý tým do velkého nebezpečí asi těžko,“ s klidem konstatovala.
„Plukovník McNillová možná měla poněkud odlišné metody, ale pochybuji, že z toho maléru by nás někdo jiný dostal…Když nás tenkrát zajali, nechali by nás jít, ale pod podmínkou, že by jim zůstal plukovník…Já jsem nás všechny dostal do téhle situace, i přes neuposlechnutí rozkazu nadřízeného. Takže za zranění Smitha a McNillové nesu zodpovědnost já…Pokud je to všechno, rád bych se odebral na ošetřovnu.“ Seržant Mile domluvil. Doktorka Weirová na jen chvilku koukala neschopná slova, pak ho však propustila. Tohle chtělo mnohem více času a nejenom pro Danielin tým, ale taky pro celé město.

Tým majora Lorna na tom byl o něco lépe. Ztrátu svého velitele nesly stejně těžko jako tým McNillové, ale přece jenom se snažili chovat rozumně. Občas našel se nějaký ten incident, jako neuposlechnutí rozkazu, ale napadení velitele ještě ne. Elizabeth se bála toho dne, kdy na to dojde. Věřila, že pokud by se něco takového přihodilo v bývalém týmu Lorna, všichni do jednoho by tvrdili, že tu modřinu si velitel přivodil sám a že trpěl dočasnými halucinacemi, proto se ho pokusili zastavit a to oko měl prostě jen na nesprávném místě v nesprávný čas.

Rodney se pomalu odebral do pokoje. Byl strašně unavený, dnes pracoval dlouho přes čas a už ani káva ho nedokázala přidržet při plném vědomí. Dveře se neslyšně otevřely. Když vstoupil do pokoje, všechny světla se rozsvítily. Na stěnách se leskly fotky Wraithů, pouze na nočním stolku stála jedna fotografie, byl tam John, Rodney, Ronon a Daniela. Za dva měsíce nestihl ty fotky vyměnit ani se mu do toho nechtělo, tak nějak si na ně zvykl.

John s Teylou a Rononem se sešli na večeři. Popovídali si, domlouvali se na druhý den. Postupně se však všichni vydali do svých pokojů.

Jídelna bývala v tuhle dobu prázdná, ale dneska se tu sešlo zhruba šest lidí. Srazili si pár stolů k sobě a zasedli k válečné poradě. Seržant Mile zaklepal lžičkou na kovový hrnek, všichni zmlkli.
„Děkuji za pozornost…“ Mile však nestačil říct víc, byl sražen zpět na židli. Všichni pozvedli plechové hrnky.
„Tak tedy na majora Lorna a plukovníka McNillovou.“ Přiťukli si a vypili jablečnou šťávu až do dna.

„Budou nám chybět,“ pronesla mladá archeoložka, která patřila do týmu majora Lorna, potom se rozpoutala památeční debata. Tímto se rozloučili se svými veliteli, ale přesto doufali, že je někdy v budoucnu potkají.

Jako vždy uvítám jakoukoliv kritiku. Díky.

tak myslím, že sa mi tieto posledné dva diely videli najviac. Ked to porovnam, zprvu tam bolo dost veci, mozno až príšliš ale tak narýchlo. Tu si trochu spomalila a detailnejšie sa im venovala. U man je to plus
takže ked budeš můct, nahod niečo

Zatiaľ som si prečítala len po 7 časť a musím povedať, že som rada, že si sa rozhodla napísať nejaké to pokračovanie. Veľmi sa mi tá poviedka páči. Veľmi pekná zápletka, príbeh super tak som zvedavá ako to pokračuje. Super len tak ďalej


Tak som sa včera dostala aj k prečítaniu časti 8 a 9. Ako som už písala, táto poviedka je super. Je tam také fajn napätie a dúfam, že sa to skončí nejako šťastne. Tiež sa mi páčili tie tvoje opisy mesta – ako sa Lorne prechádzal tými uličkami a tá mäkká tráva. Neviem čim to bolo, ale jednoducho som si to dokázala úplne živo predstaviť. Tak dúfam, že sa Daniele a Richardovi bude spolu dariť.

Děkuji všem, další část jsem hodím až budu mít trošku času, zatím to všechno vypadá děsivě , ale budu se snažit sem dát další část v neděli .

=====

Tak sem dávám další část, snad se vám bude líbit.

10.část

„Tudy jsme už šli,“ prohlásila Daniela. Byla unavená. Měla pocit jako by chodili v kruhu. Bylo to před dvěma dny, co se s Lornem potkali a od té doby je pronásledovala menší smůla. Neměli skoro vůbec jídlo a vodu, mrholilo, foukal ledový vítr a oba dva se často hádaly.

„ Ne nešli,“ řekl rozhodně major i on toho měl taky právě dost.
„Ale když jsi tak chytrá, ta by jsi mohla vést!“ zaprskal. Daniela jen protočila očima a zahnula do leva. Musela se trošku zorientovat, všechno to tu vypadalo stejně.

Daniela, následovaná Lornem, vešla do nějaké budovy. Vyšla po schodech do nejvyššího patra. V polovině ji bolely nohy a na samém vrcholku nemohla popadnout dech. Major byl na tom stejně.

„Jsi spokojená?“ zasípal Lorne na vrcholku budovy.
„Jo,“ řekla rozhodně, ale v mrholení a silném větru to skoro zaniklo. Zahleděla se do dálky a sledovala obzor. Před ní se rozprostřel nádherný pohled.

Za hustým lesem, který se táhnul kolem města, se nacházely pole. Ty se táhly do dálek, kopírovaly krajinu a zatím nevypadaly, že by na nich něco rostlo. Na obzoru stála vesnička, nebylo vidět, kolik je zde domků nebo stavení, ale nebyla zrovna nejmenší. Okolo ní z jedné strany byl les a z druhé pole a lesy. Vypadalo to vše nádherně.

„Omlouvám se,“ pípla Daniela, když mířili pryč z města. Lorne se na ni podíval a obdařil úsměvem, takovým, který zahřeje až u srdce. Déšť jim smáčel obličeje a vítr profukoval bundy, ale ani jeden to nevnímal, co chvilku sledovali jeden druhého.

Oba stáli na kraji města, před nimi se rozprostíral les. Nemohli jím dohlédnou na druhou stranu, nemohli vidět co je čeká a co ne. Město však znali, dávalo jim jídlo, vodu a útočiště, ale taky spousty nezodpověděných otázek, pocit strachu a pronásledování. Každý z nich si kladl otázku co teď, co přijde a jak to dopadne.

Pak však najednou Lorne udělal krok v před. Stanul na nádherné měkké půdě lesa, žádné kamenné podloží, jen prostě hlína, tráva, listy a jehličí. V tu chvíli jako by z něj všechno spadlo. Strach, samota i pocit pronásledování náhle zmizel. Bylo mu lehko, les mu připadal mnohem lepší a lákavější, najednou dostal chuť udělat něco bláznivého. Nabral nové síly a chtěl prozkoumával všechno co bylo v jeho dosahu. Pořádně se nadechnul. Cítil krásnou vůni jara, žádní prach ani zatuchlina, jen les. Usmál se, bylo mu lehce u srdce. Otočil se, aby zjistil kde je Daniela.

Ta stála na kraji města a zmateně ho pozorovala. Vypadala jako by sváděla vnitřní boj. Jedna její půlka se bála toho co přijde a druhá ji táhla pryč, pryč od toho strašného, děsivého města. Daniela nevěděla co chce, toužila udělat krok, ale z nějakého důvodu nemohla. Stála tam, na kamenném podloží, neschopna pohybu. Za ní se tyčilo město. Vysoké věže, bez života působili strašidelně, chtěli, aby zůstala.

Lorne natáhnul ruku směrem k Daniele. Povzbudivě se usmál. Daniela pomalu vztáhla ruku. Svoji dlaň vložila do jeho a on ji pevně uchopil. Cítila teplo, které se jí šířilo celím jejím tělem. Zavřela oči a opatrně vykročila. Čekala tvrdé podloží, ale místo toho jí noha našlápla na měkkou hlínu. Všechno z ní spadlo, všechna ta tíseň, bolest, to všechno bylo náhle pryč. Cítila se šťastná a plná energie. Vykročila společně s majorem do neznáma.

„Jak dlouho už jdeme?“ zeptala se unaveně Daniela. Bylo jí chladno a měla hlad. Lorne jen protočil panenkami.
„Půl hodiny,“ zazněla jí odpověď. Daniela zívla.
„Nechtěl bys na chvilku zastavit?“ znovu se zeptala. Lorne se zastavil a podíval se na ni.
„Ne,“ odpověděl jasně a stručně, pak pokračoval v chůzi. Daniela znovu zívla a třemi rychlými kroky se objevila po jeho boku.

Světlo je bodlo do očí. Oba si dali instinktivně ruku před obličej. Když si jejich oči přivykli světlu, tak se rozhlédly kolem. Stáli na kraji jakéhosi pole, na kterém začalo něco rašit. Všude, kam jen jejich oko dohlédlo, se táhla pole nebo les. Někde stál osamělí strom, který zajišťoval ochranu před horkem nebo deštěm. Občas se zde vlnil potůček, který místy ústil do řeky, či jezera. Na některých místech stáli malé kamenné nebo dřevěné budovy. Obloha byla bez jediného mráčku a slunce svými paprsky olizovalo pole. Za nimi stál les. Teď jim připadal tichý a temný.

Major se na McNillovou usmál.
„Neodpočineme si?“ Daniela na otázku jen kývla a pohodlně se usadila na zemi. Lorne se taktéž posadil. Sedl si blízko Daniely a pozoroval ji. Daniela si toho zatím nevšimla. Se zvláštním výrazem pozorovala okolí. Po chvíli šmátrala rukou po flašce s vodou. Chtěla se napít, ale flaška byla prázdná. Lorne ji podal svoji. Daniela úsměvem poděkovala a dlouze se napila.

„Stalo se něco?“ zeptala se majora.
„Ne, všechno je v pořádku,“ odpověděl, ale stále ji pozoroval. Daniela naklonila hlavu na stranu.
„Vážně se nic nestalo?“ Na tváři měla rozpačitý výraz.
„Ne…nepůjdeme dál? Teda pokud sis odpočinula.“ Major vstal a nabídnul ji ruku. Daniela ruku přijala a za jeho pomoci se postavila. Pak spolu vykročili do polí.

Teplý vítr jim rychle vysušil navlhlé oblečení a vlasy. Po nějaké době si oba museli sundat bundy. Bylo jim příjemně. Kolem nich se rozprostírali menší kopce. Když dorazili na hlavní cestu, která byla plná prachu, tak se po ní vydali dále. Zřejmě vedla k vesnici.

Vesnice nevypadala obrovsky ani nebyla malá. Kolem ní se táhla malá kamenná zítka. Lidé se ve vesnic spokojeně procházeli, smáli se. Daniela společně s Lornem do ní vešli. Lidé si je překvapeně prohlíželi. Někteří se zájmem, jiní s odporem. Oba procházeli hlavní ulicí dál, prohlíželi si celou vesnici. Domy byly na půl kamenné a dřevěné, ze spousty se kouřilo. Někteří klepaly přikrývky a nebo vcházeli a vycházeli z domů.

Hlavní náměstí bylo obrovské. Stáli zde stánky a lidé prodávali jídlo, látky, skleničky, ozdoby do vlasů a spousty dalších věcí. U čtyřech kašen ženy praly prádlo. Děti běhaly a smály se. Všechno se však po jejich příchodu zastavilo, každý ve vesnici je pozoroval.

Odněkud se vynořilo několik vojáků, obstoupily nově příchozí a namířili na ně zbraněmi. Daniela i Lorne nějakým vojenským instinktem zaujali přímo učebnicovou pozici. Stoupli si zády k sobě a každý mířil na nějakého vojáka.

„Odkud přicházíte?“ zeptal se jeden z vojáků, ale nepřestal na ně mířit.
„Z nějakého města,“ rychle zareagovala Daniela.
„Stojí na druhé straně než je vesnice, je za lesem,“ tentokrát promluvil Lorne. Teď všichni sklopili zbraně, major a McNillová udělali to samé.
„Pojďte za mnou,“ vyzval je jeden z vojáků.

Omlouvám se za chyby a očekávám kritiku.

Tak jsem dočetla další část a musím říct, že jsem ráda, že už se konečně začne něco dít...ty poslední části mi přišly dost statické, skoro jsem se chvílema nudila...ale jen skoro. Jinak velmi chválím charakteristiku postav. Jsou jako živé

Sice jsem se na gramatiku nezaměřovala, ale přes oči mě praštily dvě hrubky:
7. odstavec od konce: Sedl si blízko Daniely (podle vzoru žena) a pozoroval ji.
5. odstavec od konce: Teplý (mladý) vítr jim rychle vysušil...

Co dodat? Koukej sem co nejdřív dát pokračování!

tak mne sa tie posledne časti páčili zase viacej sto ludí, sto chutí.
Každopádne súhlasím s jednou vecou

Co dodat? Koukej sem co nejdřív dát pokračování!

Je tu další část, snad přežijete ty chyby a dlouhé věty co tam dávám, ale opravuju si to sama . Můj korektor nemá nějak čas . Jinak doufám, že se vám tato část bude líbit, je poněkud nudná, dlouhá a popisná. Slibuji, že další bude akčnější .

11.část
Daniela s Lornem stáli uprostřed čtvercové místnosti. Byla velká, v každé stěně byly čtyři obrovské krby, ale ani v jednom nebylo zapáleno dřevo. Místnost osvěcovali svíce a střešní okno. Na kamenné stěně vysely látky, koberce a obrazy. Na druhé straně od dveří stála velká židle, na které seděl muž v nejlepších letech. Podél stěn stály židle a stoly, některá místa byla obsazená nebo prázdná. S příchodem cizinců v místnosti zavládlo ticho.

„Mé jméno je Lucius, starám se o tuhle vesnici a přilehlé statky, co vás sem přivádí?“ Muž, který seděl naproti dveřím, povstal a lehce se uklonil. Jeho hlas se odrážel od stěn, nakonec zůstalo jen ticho.

„Mé jméno je Richard Lorne,“ promluvil major a lehce se uklonil. „Daniela McNillová.“ Ukázal na Danielu a ta se zachovala podle jeho vzoru. Lucius se usmál.

Lucius nebyl vzhledem nikterak zvláštní. Měl delší světlehnědé vlasy, které mu spadaly do očí. Nad tmavě hnědýma očima se klenulo husté obočí. Od začátku obočí se dolů táhnul lehce křivý nos. Jeho ústa byla velice tenká a jeho úsměv mu dával určitou eleganci a krásu. Celím vzhledem působil velice přívětivě a přátelsky.

„Před několika dny jsme se probrali v nějakém městě. Trvalo nám několik dní, něž jsme se vůbec z něho dostali, když se nám to však povedlo, našli jsme cestu, která nás zavedla až k vám,“ tentokrát mluvila Daniela. Lucius si ji pozorně prohlížel, velice se mu líbila. Po chvíli kývnul na znamení, že rozumí. „Pravda je, že si nepamatujeme jak jsme se ocitli ve městě a ani náš život do té chvíle.“ Lorne se nebojácně zadíval na Luciuse, vůbec se mu nelíbilo, s jakým zájmem se dívá na Danielu.

Lucius naklonil hlavu na bok a popošel směrem ke dveřím. „Zvláštní, několik tisíc let někdo nepřišel z Mrtvého města, proč bychom vám měli věřit?“ Zadíval se na muže a ženu uprostřed místnosti. Čekal na odpověď, ale ta nepřicházela. Ani Daniela, ani major nevěděli jak odpovědět. Lucius se na ně dobrotivě usmál.

*

„Podle zákona, který v naší vesnici platí, vám můžeme nabídnout dům. Neříkám, že bude nádherný, ale měl by vám stačit. Před nedávnem tam bydlel kovář, ale ten je bohužel mrtvý. Chtěl bych tě, Richarde Lorne, požádat, zada by ses neujal jeho řemesla?“ Lorne jenom kývnul na znamení souhlasu, v téhle chvíli stejně nebylo jiné možnosti. „Jídlo, oblečení a základní věci dostanete od nás, nemusíte mít strach. Avšak doufám, že se po čase naučíte zacházet se svým hospodářstvím…Tebe, Danielo McNillová, bych chtěl požádat o pomoc ve vesnické lékárně. Je jen na tobě, jestli se toho ujmeš, sama budeš mít hodně práce.“ Lucius se odmlčel. Daniela se usmála a kývla na souhlas.

„Jak už jsem řekl, jsem povinní pomoci lidem, kteří přijdou z Mrtvého města. Nemáte k nám žádné závazky, avšak dejte si pozor! Vaše práce musí být prospěšná nejen pro vás, ale taky pro nás. Věnujte se práci kterou jsme vám dali, udržte si ji i za počátečního neúspěchu, snažte se vypěstovat si jídlo, starejte se o své hospodářství, jinak naše snaha přijde v niveč…“ Tímto starosta skončil, dosedl na zpět do hlavní žídle a zarytě mlčel. Jeho myšlenky se otočily jinam.

*

Daniela s Lorne stáli před domem. Oba byli plní pochybností, strachu a měli spoustu otázek. Ani jeden nevěděl jak tohle dopadne. Všechno jim připadalo poněkud bezvýznamné. Lorne se otočil na Danielu a povzbudivě se na ni pousmál. Chytnul ji za ruku a oba společně vykročili do nového domova.

Jejich dům stál kousek za vesnicí, u potoka. Ten tekl takovou jako kdyby zahrádkou, na které se nacházel přístřešek pro dřevo, malý stoleček a židle.

Dům vypadal obrovsky, ale pravdou bylo, že byl malý. Velkou část domu zabírala kovárna se stájí. Kovárna byly z kamene, stejně jako stáj. Na kovárnu byla napojena obyvatelná část domu. Ta byla nejmenší a byla taktéž z kamene. Vevnitř se nacházela hlavní místnost, kuchyň, dva pokoje, sklep a půda.

Vstupní místnost byla i jakási jídelna. Uprostřed stál krásný středně velký stůl a kolem něho dřevěné vyřezávané židle. Na stěně bylo připevněné zrcadlo, hodiny a poličky, na kterých stály svíčky a nebo byly prázdné. U stěn kolem dokola stály různě vyřezávané skříně a skříňky. Stěny byly pokryty dřevem a naproti dveřím stál krb. Podlaha v místnosti byla celá z kamene.

Pravá část domu byla obytná, nacházeli se zde dva pokoje. Ty byly vybaveny nejzákladnějšími věcmi jako je skříň, postel, lavor na vodu, zrcadlo okno a další. Oba dva pokoje byly propojené jak mezi sebou, tak s jídelnou.

Vstup do kuchyně, z hlavní místnosti, se nacházel kousek od krbu. Kuchyně nebyla velká, ani malá. Celá byla z kamene, většinu místnosti zabíraly kamna, menší část stůl, police s nádobím a dřez. Z kuchyně se dalo dostat dveřmi k potoku. Poslední dveře v hlavní místnosti vedly do kovárny. Všechny místnosti měli okna, podle potřeby veliká a zasklená.

*

Daniela a Lorne se porozhlédly po domě. Každý si vybral pokoj některé svoje věci si uložily. Některé věci, které před chvíli obdrželi si schovali. Spousta věcí tu zůstalo po původním majiteli. Společně se dali do uklízení. Snažili si dům nějak zútulnit, přece jenom to měl být jejich domov na několik dní, měsíců, možná roků, nebo dokonce na celí život. V tuhle chvíli ani jeden nevěděl, ale jedno věděli určitě, na to aby přežili, potřebují jeden druhého.

Druhý den ráno oba vstali brzo. Rychle se nasnídali a vydali se do města. Oba měli celí den trávit mimo dům. Lorne se měl naučit základy kovářství a Daniela dopoledne měla u jedné starší paní pomoci s vařením, spíše se to měla naučit, a odpoledne měla pomáhat v lékárně. Tohle byla jejich činnost na celí týden, mezitím museli stihnout obdělávat část přiděleného pole.

Každý večer se oba vraceli utahaní a zničení, Daniela ještě vařila večeři. Ráno prala prádlo a chystala snídani. Lorne se jí snažil se vším pomoci, ale zjistil, že to není lehké. Po práci musel nasekat dřevo a donést vodu.

Během měsíce začal major pracovat v kovárně. Trávil tam většinu dne, často se vydával na pole a nebo obhospodařoval jejich zahrádku za domem. Stávalo se, že za ním někdo na večer přišel s prosbou o nové nádobí nebo potřeboval kůň okovat. Lorne se začal zdokonalovat, vyráběl spony do vlasů a různé ozdoby. Vše pak on nebo Daniela prodávali ve vesnici, či dodavatelům do dalších vesnic na planetě.

Daniela se naučila vařit, nebyl to sice žádný zázrak, často něco připálila, ale dokázala s jídlem obdivuhodné věci. Dokázala z trošky udělat sytý a dobrý oběd nebo večeři. Sama toho však měla hodně. Dopoledne se starala o domácnost, nebo chodila po okolí a trhala bylinky. Někdy chodila na trh jako kupující, či prodávající. Odpoledne pracovala v lékárně, léčila a nebo vystavovala recepty.

Lidé zde byli vstřícní, pomáhali si na vzájem. Někdy si i některé věci darovaly. Smáli se a oba nové občany přijali mezi sebe tak lehce, že to bylo až neskutečné. Všichni do jednoho je brali jako jedny z nich. Lorne a Daniela si připadali šťastní.

Žádný člověk ve vesnici netušil jedno malé tajemství. Ať už Daniela nebo Lorne často sedávali u své skříně a sledovali svoji uniformu, ve které se tu objevili. Cítili se vždy v té chvíli poněkud prázdní a tušili, že ji chybí určitá část života. V poslední době však byly jejich uniformy uloženy hluboko ve skříni a sami na ně pomalu zapomněli. Jediné, co jim zůstalo na povrchu byli zbraně, ale ty byly pečlivě ukryty tak, aby byly v případě nouze po ruce…

P.S. Děkuji, za opravení hrubek trošičku mi to ujelo, ale vše jsem spravila. Taky děkuji za vyjádření lhala bych kdybych řekla, že mi to neudělalo radost.

Jako každý týden, tak i dnes přidávám další část. Doufám, že se vám bude líbit. Myslím, že ne všechno vychází podle našich představ a proto jsem se rozhodla napsat tuto část tak jak je...

12.část
Daniela sklízela nádobí ze stolu. Dnešní večeře byla lehce připálená, ale jinak byla dobrá a v pořádku. Lorne vstal a podal jí svoje nádobí. Když stál těsně u ní, tak Daniele z ničeho nic vypadl prázdný hrnec a dopadl přímo majorovy na nohu. Ten upustil své nádobí a chytnul se s přidušeným výkřikem za nohu.

„Jsi v pořádku?“ Daniela vyděšeně chytla majora a dovedla ho k židli, aby se mohl posadit. Oba dva byli hodně unavení, dnešní den byl velice pro oba náročný.
„Ne! Taky by jsi nebyla, kdyby ti někdo pustil železný hrnec na nohu!“ zakřičel na ni. Daniela ho vyděšeně sledovala.

„Moc se omlouvám, je mi to vážně líto.“ S těmito slovy se mu snažila sundat botu, aby se podívala, co s tím má. Lorne ji však nohu vytrhl.
„Nech toho! Na co jsi, sakra, myslela?“ zeptal se ji podrážděně.
„Vážně mě je to líto,“ v očích se jí začali objevovat slzy. Rychle je zahnala.
„Vyklouznul mě z rukou, jsem dneska unavená, promiň.“ Prosebným pohledem se na něj podívala, toužila po odpuštění.

„Já snad nejsem unavený?! Myslíš si, že jsem dnes nic nedělal?! Seděl jsem tu za stolem a četl si?!“ Lorne se na chviličku odmlčel a pak pokračoval.
„Ne!“ zakřičel. Daniela sebou škubla.
„Celí den pracuju v kovárně, snažím se dělat svoji práci, sekám ti dřevo, zatápím v kamnech, nosím ti vodu a ty nejsi schopná uvařit ani pořádnou večeři!“ Všechno jeho naštvání a dnešní podráždění vylétlo na povrch, bohužel však dopadlo na Danielu.

Ta jen stála a koukala na něho, neschopná slova. Všechno se s ní točilo. Nedokázala normálně přemýšlet, jediné na co myslela bylo, že všechno udělala špatně. Večeři, kterou připravovala s láskou a péčí, byla hrozná. Snažila se mu s ní udělat radost, chtěla aby byla skvělá a dokonalá a místo toho byla strašná. Myslela si, že to, co vaří mu chutná, ale pravda byla jiná. Měla pocit jako by vzal nůž a bodl ji s ním přímo do srdce.

„Promiň,“ zašeptala, „opravdu jsem nechtěla.“ Lorne se však na ni jen díval, pak popadl vestu a šel ke dveřím. Vyšel ven a ani se neohlédl, nechtěl ji vidět, kdyby se však v tu chvíli otočil, nejspíš by spatřil oknem ženu, která seděla za stolem a plakala. V mihotavém světle svíčky se jí leskly vlasy, ramena se třásla a její vzlyky se ozývaly v místnosti. Z očí ji kanuly slzy na stůl a tvořily mokré skvrny na dřevě. Kdyby se major podíval nazpět, nejspíš by se otočil a šel za ní, šel by prosit o odpuštění, ale on to neudělal. Šel po cestě do vesnice a ani se neohlédnul.

*

Daniela koukala na zavřené dveře. Nádobí z rukou ji vypadlo na stůl. Ztěžka dosedla na židli. Zhluboka dýchala. Ruce se jí třásly a v očích se jí objevily slzy. Složila si hlavu do dlaní a rozplakala se. Ramena se jí třásla pod náporem vzlyků. Slzy ji tekly po rukou a obličeji. Její vzlyky se orážely po místnosti, útulný dům působil depresivně a podivným stísněným dojmem. Daniela si přála v tu chvíli umřít, přála si zmizet. Všechno na ni spadlo, věděla, že to co dělá není dokonalé a že je to strašné, ale takhle tu pravdu přijmout nechtěla. Ruce ji sjely z obličeje, roztřeseně si jimi vjela do vlasů a hned v zápětí se rukama objala. Dala si je do kříže a chytla se za ramena. Látku pevně sevřela v prstech. Nehty se jí zaryly do kůže. Sledovala okno jako v transu. Houpala se dopředu a dozadu.

Plukovník se zvedla od stolu. Vzala nádobí a obnesla ho do kuchyně, pak utřela stůl a vzala trošičku dřeva. Zatopila v kamnech. Vyndala plech a začala něco chystat. Zatím, co čekala, až se vše upeče, začala umívat nádobí. Pracovala mlčky a pomalu. Měla času dost.

*

Bylo kolem jedené hodiny, když major mířil domů. Už z dálky vyděl v okně světlo. Zmocnila se ho panika. Začal spěchat. Jeho poklidný krok se stal rychlím. Čím byl blíže, tím měl pocit že jde pomaleji. Ke konci skoro běžel, oči měl upřené na dveře jeho domu. Srdce mu svíral strach, strach o jediné nejcennější v tom domě. V hlavě viděl všechno, co se jí mohlo stát. Prudce otevřel dveře od domu. První, co ucítil, byla krásná vůně. Rychle vběhl do jídelny.

Na stole stála svíčka, skoro dohořela, hořela velice tlumeným plamenem. Na čistém stole ležela dívka. Měla ustláno na veliké knize, která vypadala, že se každou chvíli rozpadne. Dívka klidně dýchala, nevypadala, že by se jí něco stalo. Majorovy spadl kámen ze srdce, unaveně dosedl za židli. Po náročném běhu zhluboka dýchal. S úžasem sledoval spící Danielu a si připadal poněkud divně. Před tím si odešel ani se neohlédl a nechal ji tu samotnou. Žádné výčitky svědomí nepocítil, ale teď přišli.

Teď mu došlo proč se v okně svítilo. Nemělo ho to vystrašit, ale to jen Daniela na něj čekala. Nemohla jít spát dokud se on nevrátí. Ať už se pohádali jakkoliv strašně, vždycky by na něj čekala. Dělala by si starosti kde je a nemohla by spát. Dnes však únavou usnula, avšak její sny nebyly klidné.

Major si vzal z poličky jednu svíci a zapálil ji. Tu skoro dohořelou sfouknul. Z ní začal stoupat lehký dým. Linul se kamsi k půdě a zanechal za sebou jen podivnou vůni. Lorne opatrně přešel k Daniele a vzal ji do náruče. Připadala mu lehoučká jako pírko. Usmál se sám pro sebe a potichoučku přešel ke dveřím jejího pokoje.
Dveře nejprve vrzly a pak se teprve otevřely. Opatrně ji donesl k posteli a tam ji položil. Měsíc ji ozařoval obličej, celá její tvář zářila měsíčním svitem. Vypadala krásně, skoro až nadpřirozeně. Teprve v tuhle chvíli si všiml, že víčka trošku zarudlé a v ruce svírá kapesník. Na chvilku zavřel oči.

Jeho ruce sklouzli k přikrývce. Opatrně nadzvednul deku a s lehkým šustěním přikryl spící dívku. Na konec ji pohladil po vlasech. Potichu odcházel z pokoje. Když stál těsně u dveří, naposledy se ohlédl do pokoje, jeho poslední pohled patřil Daniele. Tuto noc ani jeden nespal klidným spánkem.

*

Ranní slunce začalo vycházet nad lesy. Jeho paprsky začali olitovat pole, střechy a všechno na co jen dosáhly. Lehká přikrývka mlhy se začala zvedat. Ptáci začali zpívat. Jejich hvizdot budil zemi do dalšího dne. Květiny začaly rozevírat svoje květy a barevní motýli poletovali po loukách. Vše nasvědčovalo tomu, že všechny čekal teplý den.

Danielu pohladily paprsky po obličeji. Líně otevřela oči a pohlédla přímo z okna. Usmála se. Milovala tyhle rána. Posadila se a protáhla se. V polovině pohybu se zarazila. Přišlo ji divné, že je oblečená. Během chvilky si vzpomněla na věci, které se staly minulou noc. Její dobrá nálada ji ihned přešla. Pomalu vstala a odešla připravovat snídani.

Lorne stal jako každé ráno. Oblékl se a jeho kroky automaticky vedly do jídelny. Do nosu ho uhodila nádherná vůně, když otevřel dveře. Opatrně vstoupil do jídelny. Za stolem spatřil Danielu. Ta jakmile ho spatřila, vstala a donesla mu na stůl snídani, buchty a čaj.

Major k ní rychlím krokem přešel a chytil ji za ruce. Donutil ji, aby se na něj podívala a potom před ní pokleknul. Ruce jí však nepustil. Podíval se jí hluboko do očí, chvíli nic neříkal. Daniela se cítila zmatená. Ruce se jí lehce třásly, ale neucukla. Jeho upřený pohled mu opětovala.

„Vím, že jsem včera na tebe křičel, naprosto bez důvodu…Chtěl bych tě poprosit o odpuštění. Promineš mi to někdy…?“ promluvil major po chvilce. Hlas se mu zadrhával a mluvil potichu. Skoro šeptal, ale přesto mu Daniela rozuměla. S každým jeho slovem se jí více třásly ruce. V očích se jí objevily slzy. Rychle mrkla a snažila se je zahnat. Místo toho ji proudem tekly po tvářích. Začala kývat hlavou na znamení souhlasu. Lorne rychle vyskočil a objal ji. Pevně ji k sobě přitisknul. Daniela mu složila hlavu na rameno a nechala slzy volně téct. Major ji začal hladit po vlasech. Ani jeden z nich nevěděl jak dlouho tam stály, ale oba si přály, aby to nikdy neskončilo.

Jako vždy, pevně doufám, že ty pravopisné chybky nenaruší vaše čtení , kdyby jste něco vážného našli, tak mi prosím dejte vědět...
A za kritiku se nebudu zlobit.

nejprve děkuji za další díl, ale začíná mi to připadat takové jednotvárné, čekal bych už víc, že si na něco vzpomenou, nebo že náhodně na něco přijde Rodney na Atlantis.

Heský sem zvědav jak se tobude výjet dál.