The Lost Doctors - Část VI - The Beginning

[šAshrak]

je to moje první povídka, která vznikal když jsem se dneska ve škole nudil s tužkou a papírem, původně to měla být čistě Dr. Who povídka, ale nakonec jsem z toho udělal crossover abych to měl kam hodit ... je to prvotina, ale i tak očekávám i kritiku abych se moh dál zlepšovat

Část 0 - Prolog

Doktor luskl prsty a dveře TARDIS se zavřely. Luskl znovu, dveře se otevřely. A znovu, dveře se zavřely, znovu, znovu a znovu. Donna ho nejdřív se zájmem pozorovala, hrál si s TARDIS jako s novou hračkou, ale po chvíli jí to začalo nudit. Bylo to už pár dní, co se tento trik naučil, ale pořád se při tom tvářil jak malé dítě, které právě dostalo novou hračku, to nedokázala Donna pochopit.
„Doktore!“ přerušila jeho hračičkování Donna. „Kam půjdeme teď?“
„No napadlo mě jedno, kde jsem byl před dlouhou, dlouhou dobou.“ Začal tajuplně doktor.
„Jak dlouhou dobou?“
„Ale znáš to. Tak 400, 500 let.“
„Kde to je?“
„Na Zemi je to přísně tajná informace, ale jelikož nejsme na Zemi, tak ti to můžu říct.“
„Tak to nenatahuj.“
„Budeš mi pořád skákat do řeči? Vaše americká vláda má tajný program zvaný Hvězdná brána. A před pár lety našli základnu v jiné Galaxii. To základnu postavila rasa, kterou oni nazývají ‚Antikové‘. Tihle antikové nejsou nic jiného než …“ řekl Doktor tajuplným tónem.
„Ale já se ptala kde to je?“
„V galaxii Pegasus v místní skupině.“
Donna se opřela o jedno ze zábradlí v TARDIS. ‚Tohle je horší než absurdní drama,‘ pomyslela si, ‚člověk se zeptá kolik je hodin a Doktor mu odpoví, že venku prší. No co asi budu muset zvyknout.‘ Po chvíli odpověděla „Tak nás tam zaveď.“ Donna byla podrážděná, protože jí už pár hodiny tlačily boty a ona si je nemohla vyměnit, a teď když už byli v TARDIS jí Doktor ještě zdržoval. Věděla, že už by na to po půl roce cestování s Doktorem měla být zvyklá, ale nebyla. Na Doktorovi jí neustále něco iritovalo, jednou to byl způsob chování, podruhé jeho oblek, potřetí boty. To byl, ale důvod proč ho tak dlouho hledala. Doktor byl v mnoha směrech neobvyklý. Už jen proto, že to nebyl člověk, ale Pán Času.
Jakmile se Donna vrátila z jedné z vedlejších místností s novými botami, oznámil jí doktor „Jsme na místě, jdem se porozhlídnout?“
„Že váháš, když už si mě sem zaved!“
Doktor opět luskl prsty.
„Mohl bys to dělat míň okázaleji?“ zeptala se podrážděně Donna.
„Když myslíš.“ pokrčil rameny doktor.
Donna se rozhlížela kolem sebe, najednou se její pohled zastavil na velkém objektu, který nebyl úplně vidět, ale nápadně připomínal Modrou policejní budku ze šedesátých let. Tu ve které přiletěla ona s Doktorem. Přišla blíž, aby si to mohla lépe prohlédnout.
„Tohle není možný!“ prohlásila typickým způsobem Donna.
„Co je?“ ozval z druhé strany doktor.
„Pojď se podívat!“ zakřičela na něj Donna. Doktor přišel k Donně pomalými šouravými kroky, jako by se mu nechtělo.
„Co?“ Podíval se na cizí TARDIS. „Co?“ Podíval se na svou TARDIS „CO?“ podíval se opět na druhou TARDIS. „Ne, ne, ne. To není možný. Ze všech možných okamžiků kdy jsem tu moh přistát, jsem si vybral zrovna tenhle. To není možný.“

„Pane Woolsey?“ zaťukal Chuck na dveře Woolseyho kanceláře. Woolseymu přišla tato kancelář pohodlná, už by dokonce mohl říct, že si na ní zvyknul.
„Ano, co se děje?“
„Opět jsme zachytili nezvyklé výboje energie v té laboratoři, kde jsme před pár dny chytili ty tři vetřelce. Výboje se shodují s těmi před pár dny.“
„Pošlete pár mariňáků a doktora Zelenku ať to prozkoumají, jen pro jistotu.“ Richard si udělal mentální poznámku, že už konečně musí vyslechnout zajatce. Které už drží pár dní. Zjistit kdo jsou zač a jak se sem sakra dostali.

no nápad velmi dobrej....uvidíme jak to bude pokračovat..hlavně pokračuj

[šAshrak]

Dík za rekaci ... mno už to mam rozpracovany (zhruba vim dej) tak do tretiho ctvrtyho dilu...

a protoze to mela bejt puvodne jen Dr. Who povidka tak mam nejaky utrzky ze vcerejska ze skoly, tak to tam pouziju (po drobnejch upravach)

Heeej docela dobrý .... zajímavej nápad, copak se to v tý škole rodí za myšlenky co ? J8 ve škole dospěla k tomu že mám na semináři z Bio nakreslenou TARDIS

janinka píše:

:smile: Heeej docela dobrý .... zajímavej nápad, copak se to v tý škole rodí za myšlenky co ? J8 ve škole dospěla k tomu že mám na semináři z Bio nakreslenou TARDIS

Víš , že já taky učím Biologii ! (ale nakonec Tardis je přece živý organismus, takže jsi ani tak moc nebyla daleko od věci )
Jinak k povídce - skvělý nápad a strašně mě bavilo o Doktorovi a Donně číst! Určitě pokračuj - je to inspirující!

[Dragon]

parádní nápad jak skloubit dva seriály (na toho doktora se budu muset asi opravdu podívat)

No vypadá to zajímavě. Jinak Doctor, Donna, Woolsey, TARDIS. Těším se, kdo tam bude dál.

Tak zatím to vážně pro mě, i když neznalého Dr. Who, velmi zajímavé. Velice se těším na pokračování

[šAshrak]

Tak máme to další část tentokrát je trochu delší než předchozí.

Část I

Doktor přesně věděl, co se bude dít. Nelíbilo se mu to, ale věděl, že nesmí za žádnou cenu měnit běh událostí. Taky by se mohl stát, že by kompletně zmizel z dějin. On si to nemyslel, on to věděl, byl to přece Pán Času, viděl za každou akcí její účinek na běh událostí ve vesmíru, to byl jeho uděl, jako posledního Pána Času.
„Rychle pojď se schovat. Slyším kroky.“ Snažila se mu co nejtišeji sdělit Donna z protějšího rohu. Doktor nezareagoval. Měl v úmyslu nechat se chytit a nechat události proběhnout jako minule. Ale Donna to očividně neměla v úmyslu. Protože si stoupla před něj, podívala se mu do očí a řekla: „To nebyla nabídka, ale rozkaz, přece se nechceš nechat chytit!.“ Neodpověděl.
„Háló. Slyšíš mě?“ mávala mu rukou před očima.
„My se musíme nechat chytit, aby to mohlo proběhnout, jak si to pamatuji.“ Řekl konečně po pár vteřinách.
„To teda ne, já se nenechám zajmout na nějaké tajné lidské základně. A rozhodně se nenechám odsoudit za špionáž.“ Odpověděla nervně Donna.
„Tak to nedopadne, neboj se, já si to pamatuji.“ Řekl chladně Doktor
„Mě je jedno co si pamatuješ nebo ne. Prostě se mnou půjdeš schovat, aby nás nechytli.“
Doktor zůstal stát na místě, nehodlal se pohnout ani o kousek, dokud nepřijdou Mariňáci, co ho tenkrát přivedli do cely. Pamatoval si dokonce, jak ho iritovala neomalenost jeho staršího já. Ale už teď věděl přesně, jak se bude chovat, a věděl, ale i to že na tom nic nezmění. Každá malinká změna by mohla mít obrovské následky pro jeho budoucnost. A nejen jeho, ale i velké části vesmíru. Nenutil Donnu, aby zůstala u něho, dokonce jí chtěl donutit k tomu, aby se schovala, ale teď už věděl, že její schování nebyl jeho nápad. Donna se mezitím opravdu schovala. Jediný problém byl, že měl vzpomínky z pohledu svého druhého já. Takže nyní už seděl někde v cele se svými společníky. A díky tomu si toho nyní musel hodně domýšlet.
Už od chvíle co přistáli, si říkal, proč se to muselo stát zrovna nyní. Proč ne za pět, možná deset let. Věděl, že se to stane, když bude cestovat s Donnou, ale nevěděl, že to při jeho první návštěvě toho místa. V tu chvíli tok jeho myšlenek přerušil zvuk otevíraných dveří. Dovnitř vešli tři mariňáci v čele s majorem Lornem. Jeden z nich mávnutím ruky rozsvítil světla. Dva mariňaci vzadu namířili na Doktora svoje P-90. Mariňák vepředu na něj namířil Wraithskou omračovací pušku. Doktor ho poznal z dřívějška jako Majora Lorne. Za nimi stál Zelenka se svým tabletem, připraven prozkoumat tu nezvyklou telefonní budku.
„Dejte ruce pomalu za hlavu. A postupte kousek dopředu.“ Řekl stroze major Lorne.
„Dobrá.“ Řekl Doktor dávaje ruce za hlavu.
„Jak jste sem dostal?“ zeptal se major.
„Támhle v tom.“ Pohodil Doktor hlavou směrem k jeho TARDIS.
„Co to je?“ zeptal se nejistě Lorne.
„To už byste mohli vědět, ta druhá vám tu stojí už pár dní.“ Prohodil konverzačním tónem Doktor.
„Jak můžete vědět, že tu stojí několik dní?“
„Protože jsem s ní přicestoval taky já.“ Doktor si všiml překvapených výrazů na tvářích mariňáků a začal vysvětlovat „Teda ne já, jako já. Ale jiné já. Mladší já. Mnohem mladší. To se těžko vysvětluje.“ Výraz na tvářích se změnil z překvapeného ve výraz nepochopení.
„Cokoliv. Prostě teďka půjdete s námi.“ Řekl Lorne po chvíli mlčení, očividně hledal co říct.
„Dobrá veďte mě.“ Odvětil zase konverzačním tónem
Mariňáci vedli Doktora několika chodbami, přes několik schodišť. Doktor za chvíli začal ztrácet pojem o vzdálenostech a čase. Doprava, doleva, zase doprava, ještě jednou doprava a doleva. Nyní už začal ztrácet i pojem o směru. Major Lorne si ťukl na ucho, Doktor si toho pamatoval hodně, ale zapomněl, jak se ta věc v jejich uchu jmenuje.
„Pane Woolsey, slyšíte mě?“ udělal krátkou pauzu, očividně čekal na odpověď. „Ano, pane. Našli jsme jednoho člověka, přicestoval stejnou budkou.“ Opět udělal pauzu tentokrát delší, jak mu ten dotyčný pan Woolsey odpovídal. „Ne, ale už ho vedeme do vězení, k těm ostatním.“ Opět udělal krátkou pauzu „Ne, pane, byl sám.“ Další kraťoučká pauza. „Ano, pane. Děkuji, pane. Lorne končí.“
Doktor si pamatoval moc dobře kde je vězení, ale už si nepamatoval, že je tak daleko. ‚Příště, až se budu chtít nechat chytit, musím zaparkovat blíž k vězení.‘ pomyslel si. Už se těšil na svoje setkání se svým mladším já. Věděl, že tentokrát si to bude užívat, že si bude dělat sám ze sebe srandu. Měl k tomu svoje důvody, prostě nechtěl nic měnit.
Mariňáci s Lornem v čele dovedli Doktora do velké místnosti s jakousi sofistikovanou klecí uprostřed. Doktor se na tuto místnost rozpomněl, bylo to ono slavné vězení, ve kterém minule strávil nějaký čas sám se sebou a svými společníky.
Mariňáci, kteří stáli u klece na stráži, zasalutovali majorovi, jakmile vešel do místnosti.
„Otevřete to, ať tam mohu přidat vězně.“ Řekl Lorne jednomu z mariňáku, ten zamával rukou před jedním ze senzorů a klec se začala otevírat. Zbylí mariňáci namířili svoje omračovací pušky na již stávající vězně, pro jistotu aby neutekli. Jakmile se klec otevřela úplně, rozlil se Doktorovi úsměv na tváři. Na ty lidi, které uviděl, se těšil 500 let. Dobrovolně vstoupil dovnitř klece, za ním se zavřely dveře a obnovilo silové pole.

Rodney byl ten den od rána nervózní. Prostě jeden z těch dní, kdy vstanete špatnou nohou a už od rána se vám nedaří. Rodney jich měl poslední dobou nějak moc. ‚Budu si muset vzít dovolenou.‘ pomyslel si. Ale vlastně to nemyslel vážně, protože si moc dobře uvědomoval, že i kdyby, byť na jeden den, vypustil, všechno by se zhroutilo. Tak to prostě na Atlantis běželo. A od té doby, co tam byl Woolsey, to nebylo o nic lepší. Rodney věděl, že podivnosti, co se poslední dobou na Atlantis děly, nebyly Woolseyho chyba. Poslední z těchto podivností byly dvě policejní telefonní budky ze šedesátých let.
„McKay?“ ozval se mu Zelenkův hlas do rádia. Ihned ťuknul na svoje rádio, aby mohl odpovědět.
„Mám hodně práce, ale mluv.“ Odpověděl nerudně.
„Přijď do laboratoře 14. Mám tu pár zajímavých věci.“ Řekl vzrušeně Zelenka.
‚To aby to bylo sakra zajímavý, když mě kvůli tomu rušíš od oběda.‘ pomyslel si Rodney a vstal od stolu. Vzal svůj s nedojedeným jídlem a odnesl ho mezi špinavé nádobí. Potom už spěchal do Laboratoře 14.
Když přišel do laboratoře, Zelenka byl zrovna otočen zády a dělal něco na svém tabletu, očividně nezaznamenal jeho příchod. Pomalu se k němu přiblížil, nahlédl mu přes rameno a řekl: „Tos mě sem volal, abys mi ukázal, jak hraješ karty?“
Zelenka se ho lekl a upustil tablet. „Ne, ne.“ Řekl zvedaje tablet. „ Podívej se sám, udělal jsem scan těch budek.“
Rodney si vzal tablet od Radka, začetl se údajů, přečetl si je několikrát. Chvíli na ně neřícně koukal. „Ono je to..“
„..živé.“ doplnil ho Radek. „Ano¨. Ale to není všechno, čti dál.“
„No to mě po…“ nedokončil větu Rodney, protože v tu chvíli zaslechl nějaký pohyb. ‚To se mi zdálo, jsem přepracovaný a moje mysl si mnou hraje.‘ Podíval se na Radka, ale ten koukal směrem, ze kterého ten zvuk, takže to musel slyšet také.
„Někdo tam ještě je.“ Řekl potichu Radek, ale mezitím za nimi proklouzl jakýsi stín ven.
„Majore Lorne, slyšíte mě?“ řekl Rodney do své vysílačky
„Ano, doktore, čistě a jasně. Co potřebujete?“ ozval se mu do ucha příjemný hlas majora Lorna.
„Potřebujeme pár mariňáků v laboratoři 14. Asi jste ještě nezajali všechny vetřelce.
„Sakra.“ Ozvalo se z vysílačky. „Už jsou na cestě.“
Rodney mezitím pokračoval ve čtení údajů, na tváři se mu rozléval údiv.

Příště si podíváme na to jak si Donna poradí sama, na Atlantsi s nebezpečím na každém kroku.

Málem bych zapomněl, za název povídky chci poděkovat Lazymu, který vymyslel pro ni perfektní název, aniž by četl, byť jen kousek z ní...

Ashraku, ty seš génius. Je to prostě SUPER! Už se těším na další část.

tak je to vážně skvělé

no prostě luxusní..sice Dr. Who neznam, ale o to to pro mě bude zajímavější

[šAshrak]

Dr. Malas, Dark Angel, Earman: díky, s takovejhlema reakcema se to hned líp píše

Také se přidávám k těm, kterým se to líbí, ale Dr. Who nikdy nesledovali...

Myslím, že je to tak trochu náborová povídka pro fanklub Doktora Who!

Skvělý. Už se těším kterej to bude (radši do spoileru)

Toto je spoiler!!!:

Doctor, ale tipoval bych Prvního, přeci jen 500 let to nějak ten První byl, ne?

[šAshrak]

Toto je spoiler!!!:

jj prvni nekde o sobe rika ze mu je 400 nebo 450 a desatej o sobe rika ze mu je 903. Takze si to tipl spravne...

Pan Citron si to muze precist jestli chce... ostatni necist

Edit: pro ty co jsem jim slibil ze dalsi cast bude dnes .... bohuzel nebude, protoze mne zchvatila chripka a nemysli mi to a za druhy nevydrzim u pc vic jak deset minut v kuse

Dobrá povídka už se těším na pokračování. Ale nejdřív musím sehnat Dr. Who.
Jen tak dál.

Dobrý nápad smíchat Dr.Who a SGA.

Perfektní nápad. Dr Who a SGA parádní kombinace. Už aby byl další díl

[šAshrak]

Nemožné se stalo skutečným, a já vydávám další část. Chvíli mi to trvalo, ale přece je tady. Opět čekám nějakou kritiku.

Část II - Alone

Donna se schovala za TARDIS sama. Doktor zůstal stát uprostřed místnosti. ‚Že si to pamatuje. Houby si pamatuje, a ještě dělá chytrýho, to tak.‘ Donna neviděla nic co se v místnosti děje. Ale po chvíli se rozsvítila světla a slyšela, jak přišlo několik dalších postav. ‚Vidíš, já ti říkala, že tě akorát zajmou.‘
„Dejte ruce pomalu za hlavu a postupte kousek dopředu.“ Slyšela říkat strohý hlas. V tu chvíli jí ale zase strhl proud myšlenek, takže další část konverzace nevnímala. ‚Sakra, to neznělo dobře. Snad s ním budou zacházet dobře, abych ho nemusela zase zachraňovat.‘ Opět se ozvaly kroky, ale tentokrát směrem od místnosti. ‚Phew už odcházejí. Nejlepší asi bude nějakým způsobem sabotovat proud, abych ho mohla potmě osvobodit.‘ Najednou uslyšela kroky, jak přecházejí sem a tam v té místnosti. Donna proto radši zůstala ve svém úkrytu za TARDIS, kde nebyla vidět.
„McKayi?“ slyšela říkat neznámý hlas. „Přijď do laboratoře 14. Mám tu něco zajímavého.“
‚Á, takže laboratoř 14, to už mi pomůže v orientaci. Ale nejdřív bych musela najít mapu.‘ Donna se zavrtěla, protože se jí sedělo docela nepohodlně. Díky zašustila kabátem, čehož si ten vědec asi všimnul, protože slyšela kroky směrem k TARDIS. Donna si vlezla na všechny čtyři, a začala se co nejtišeji přemistovat za nejbližší konzoli, od které to měla blíž ke dveřím, a přesto nebyla vidět. Naštěstí jí to vyšlo, protože ten vědec se vrátil zpět, a opřel se o onu konzoli, naštěstí byl otočen zády k Donně.
Po pár minutách přišel druhý muž, asi ten McKay, celou dobu si na něco polohlasně stěžoval. A teď dokonce vynadal druhému vědci za to, že ho vyrušil od oběda, jenom kvuli tomu, že si hraje karty. Prvnímu vědci něco spadlo na zem. ‚Sakra, sakra. Doufám, že si mě tu nevšimne.‘ Nevšimnul.
„Ono je to…“ Začal McKay.
„…živý“ dokončil větu druhý vědec.
V tu chvíli přišli ještě o krok blíž k oběma TARDIS. Tohle byla přesně ta chvíle pro Donnu. Opět se zvedla na všechny čtyři a pomalu, skoro neslyšně se sunula ke dveřím. Ale přece jen to nebylo úplně neslyšně. Ale díky bohu spadlo něco na druhém konci místnosti. To jí, ale dalo perfektní krytí a ona vyklouzla ven z místnosti. Našla si jeden z výklenků, kde se na chvíli ukryla, aby se uklidnila a vydechla si. V poslední chvíli totiž slyšela McKaye, jak volá pro posily.
Poté co uslyšela kroky směrem k místnosti, kde ještě před chvílí byla. Vyrazila směrem pryč. ‚Doprava, doleva, doprava a zase doleva, doprava, doprava. Sakra, už nevím, kudy jsem šla, ta mapa by se hodila.‘ pomyslela si. Najednou byly naproti ní na konci chodby dveře. Donna si stoupla před ně. Nic se nestalo. Zkusila uhnout doleva. Nic. Teď zase doprava. Opět nic. Zkusila zamávat rukama. V tu chvíli se dveře otevřely. ‚Hurá‘. Za nimi byla jen malá místnůstka se svítícím panelem na druhé straně. Vešla dovnitř, o něco ale zakopla, a při pádu se dotkla panelu na druhé straně a v tu chvíli jí oslepilo prudké světlo.

Dveře klece se za Doktorem zavřely, ale jemu to nevadilo, protože mu přesně o tohle šlo. Usmál se. Upravil si sako a přešel ke skupince, která vypadala nevyrušena jeho příchodem a nad něčím debatovala. Doktor si tento okamžik pamatoval, jako by to včera. I když už to bylo 500 let. Obě jeho srdce začala tlouct vzrušením. Už začínal zachytávat slova z jejich konverzace.
„Takhle to nepůjde, doktore.“ Řekl mladší muž
„Věř mi, chlapče. Věř mi.“ Řekl ten starší.
Doktor se k nim přiblížil a chvíli poslouchal, čekal přesně na chvíli, kdy do hovoru musí vstoupit. Nic se totiž nesmí změnit. Kdyby změnil jen malinkatou věc, mohlo by to úplně změnit jeho budocnoust. Teda nyní už přítomnost a minulost z jeho pohledu. Mohlo by to vymazat Rose, Marthu a Donnu z jeho života, a to rozhodně nechtěl.
„Věřím, že Ian má pravdu, doktore.“ Řekla žena, která byla s nimi v hloučku.
„Ty musíš být doktor Foreman.“ Řekl 10. Doktor. Druhý doktor se lekl.
„Vskutku jsem. A odkud mě znáte mladý muži?“ řekl 1. Doktor
„Počkej.“ Žačal si desatý Doktor prohlížet tvář prvního doktora. „Vypadáš tak staře, měl bys něco dělat se svou pletí.“
„Sundejte ze mě své ruce mladý muži. A kdo jste vůbec vy?“ řekl iritovaně první doktor.
„Doktor John Smith. Ale tohle je naprosto skvělý. Nevěřil jsem, že tě někdy potkám.“
„Vy se znáte?“ Vložil se toho Ian
„Ano“ prohlásil sebejistě desátý doktor.
„Ne“ prohlásil ve stejnou chvíli stejně jistě první doktor.

Dneska je ta část trochu kratší, ale snad to nevadí.

Super !!! Tato povídka zatím vypadá naprosto úžasně

Vskutku dobré, líbí se mi to i když je to kratší...
Těším se na pokračování s doufám, že ne delší prodlevou...

[šAshrak]

Bohužel opět byla trochu dělší prodleva, tentokrát způsobená mou leností část opět není úplně nejdelší.

Začátek této části čerpá z textu, který jsem původně napsal jako čistě Doktorovskou povídku. tu ale nebylo v té době kam dát, tak jsem jí vybrakoval a použil na tuto povídku. Toto je najstarší část toho textu.

Toto je spoiler!!!:

v původním znění je nakládání se Susan mnohem brutálnější, protože to byla jedna z mála postav, která mi v Doktorovi vyloženě vadila.

A už teď můžu říct že příštíčást bude čistě z pohledu někoho z osádky Atlantis.

a nyní už samotná část:

Part III – Explanations

„Susan, Susan“ zvolal Doktor. „Susan, kde jsi?“ začal panikařit. Okolo něj nebylo nic než černočerná tma. Neviděl nic, vůbec nic. „Kde to jsem?“ zakřičel do tmy.
„Doktore?“ pronesl pomalu povědomý hlas, Doktor si ale nemohl vzpomenout, kdo to byl.
„Kdo to mluví?“ zeptal se zděšeně Doktor. „Kdo jste a co jste udělali se Susan?“ obličej se mu orosil studeným potem. Najednou se uprostřed té tmy rozsvítil kužel světla, v němž stála Susan, vedle něho se rozsvítil druhý a v něm stál Dalek. V tu chvíli co se světlo rozsvítilo, Dalek vystřelil. Výstřel zasáhl přímo Susan, která se mrtva sesula k zemi.
„Nééé.“ vykřikl Doktor a zavřel oči.
„Susan byla zničena.“ Prohlásil suše Dalek typickým hlasem.
„Doktore?“ ozval se opět onen povědomý hlas. Doktor otevřel oči. Cítil se dezorientovaný, nad ním stály dvě postavy, jedna žena a jeden muž. Ian a Barbara, vzpomněl si Doktor, jak si pomalu začínal vzpomínat kde je a co se s ním děje.
„C-Co se stalo?“ zeptal se zmateně Doktor, otíraje vodu ze svého obličeje.
„Usnul jste. A….“ odmlčela se Barbara.
„…něco se vám zdálo. Pořád jste vykřikoval Susanino jméno.“ Dokončil Ian. „Co se vám zdálo, Doktore?“
„Do toho vám nic není mladý muži.“ Odsekl Doktor a odešel do hlavní místnosti TARDIS. „Sus…“ začal Doktor, ale v půlce slova se zasekl, „Barbaro, mohla byste mi podat sklenici vody? Nějak mi vyschlo v ústech.“

„Doktore Smithi?“ vytrhla desátého Doktora z přemýšlení Barbara.
„Ano, Barbaro?“ zareagoval instinktivně Doktor. V t chvíli mu došlo, že tohle je ta chvíle, kdy se všechno prozradí, že na tuhle chvíli čeká už pět set let, až si užije svůj proslov, a teď přišla. Vzrušení mu proběhlo celým tělem od hlavy až po konečky prstů na těle. Čas jako by se zpomalil.
„Odkud znáte moje jměno?“ zeptala se Barbara.
„Doktor Foreman nás představil.“ Odvětil bezstarostně. Věděl, že to nebyla pravda, první Doktor mu nikdy neprozradil jména svých dvou společníků. Desatý Doktor ani nepotřeboval, aby je představil, přesně věděl kdo to je. Jedním z udělů Pánů Času, byla obrovská paměť, takže si pamatavola, všechno o svých předchozích, v případě Donny i budoucích, společnících.
„Ne, nikdy vám naše jména neřekl.“ Vmísil se do rozhovoru Ian.
„No, mladý muži, co nám k tomu řeknete? Hmm?“ začaj se zajímat první Doktor.
„Oh, já nejsem mladý. Vlastně jsem strší, než si dokážete představit.“ Začal svůj proslov Desatý Doktor, schválně nechával v proslovu mezery n aotázky, o kterých věděl, že příjdou.
„Jak starý?“ zeptal se Ian.
„Ah, tak kolem 900 let.“
„Ale to není možné!“ vykřikla Barbara.
„Ale je, zeptejte se doktora Foremana, on vám o tom povypráví. Oba jsme ze stejné rasy.“ Odvětil desátý Doktor. Ian i Barbara se tázavě otočili na prvního Doktora.
„Já..já. To je na dlouhé vyprávění. A, jak vy to vlastně víte, doktore? A čeho jste vlastně doktor mladý muži?“ zaútočil zpět první Doktor.
„Ničeho a všeho, doktore, stejně jako ty. Jsem Doktor, jako ty Doktore. Já jsem ty a ty jsi já. Jsme jedno, i když dvojí. Ejsme jen stejný druh, ale stejná bytost. Co si pamatuješ ty, si pamatuju já. Co si pamatuju já. No, část z toho si pamatuješ ty.“
Ian a Barbara se tázavě dívali z jednoho doktora na druhého a čeklai vysvětlení.
„Dobře, když to co si pamatuju já, si pamatujete vy. Tak před pár dni ode mě odešla jedna ze společnic, kdo to byl a jak se to stalo.“ Zeptal se první Doktor.
„Počkej, soudě podle vzhledu a zbývajících společníků, to musela být Susan. Susan jsem zavřel mimo TARDIS v budoucnosti země potom co jsem tady s Ianem a Barbarou odvrátil invazi Daleků.“ Odpověděl bezproblémů desátý doktor.
„Počkejte, teď mi to budete muset někdo pořádně vysvětlit. Jaktože on si pamatuje věci, které se stay vám Doktore?.“ Zeptala se Barbara.

Super. to je vše, co jsem schopný k tomu říct