SG: Odkaz Phoenixe_15.12.2014 Thrandia

sláva si zpět

Hurááááá Storm vstal z mrvých

Ale, ono to žije

Takže to zase bude utnutie poviedky ako v Phoenixovi a v niekoľkých seriách odkazu.

[Aiwendill]

bude to znieť veľmi optimisticky, keď poviem, že táto rekapitulácia bol St0rmov pokus o to, aby sa znovu dostal do problematiky svojho príbehu?
a že nás v tom prípade čakajú ešte ďalšie časti alebo v tom úplne najlepšom a najideálnejšom prípade aj nová séria?

Aj keď riskujem, že sa dostanem na dead list, musím ti oponovať. Minimálne jednu epizódu, ktorou to surovo utne, sem hodí. Tak to spravil už pred tým.

Ďalšia séria asi nebude.
Ale nádej umiera posledná

BFU píše:

Aj keď riskujem, že sa dostanem na dead list, musím ti oponovať. Minimálne jednu epizódu, ktorou to surovo utne, sem hodí. Tak to spravil už pred tým.

Ďalšia séria asi nebude.
Ale nádej umiera posledná

Bez obáv. Prvých 100 miest na zozname zaberám ja a vynasnažím sa aby to tak zostalo.

Pokiaľ ide o utnutie poviedky a ďalších epizód..... Hm, to závisí v ktorom bode mániodepresívnej krivky sa autor momentálne nachádza. V tej spodnej časti bol pol roka, čo je u neho rekord.
Aj keď povedzme si - radšej nech to uspokojivo (brudálne, surovo - všetci zomrú) a dôstojne zakončí, ako by nás tu mal nechať čakať ďalšieho pol roka.

„Tak fajn. Už sis to osvěžil, takže můžeme pokračovat.“
„Řekl bych, že ano.“
„Výborně! Už mám nějaké nápady pro konec…“
„Whou, prrr, brzdí holka! To si jako vážně myslíš, že nemám konec? Ten schovávám už od začátku čtvrté série.“
„Tak jak ses sakra mohl zaseknout?“
„Šlo o to se k němu dostat… Nápady na konec…“ zamumlal jsem si stále nevěříce tomu, co řekla, „Nech mě hádat. ‚A žili šťastně až do smrti.‘“
„Hele! Sice si uvědomuju, že jsi z jiné reality a naše zvyky tě matou, ale vládkyně!“ ukázala na sebe, „Nevládkyně!“ ukázala na mě, „Seš chlapče docela drzý! Abych tě nenechala zabásnout za hanění hlavy stát.“
„Můžeš to zkusit. Schválně jak budou soudit někoho, kdo neexistuje…“
„Mám k dispozici místa, na která tě můžu zavřít, a opravdu existovat přestaneš!“
„Tak do toho, do toho! Na to nemáš koule!“
„Ale mám! Tvoje v mojí kabelce!“ Zařvala, kousnula se do spodního rtu ve snaze ovládnout se, ale i přesto vybuchla smíchy.
„Ale zlepšuješ se,“ pochválil jsem ji, „Ještě pár měsíců a budeš mít poker face jako vyšitý.“
„Asi bys měl začít psát, prdelko.“
„Vidíš to? Ještě že tě mám, jinak bych to zase zazdil.“
„Nahoď první řádek a jedeme.“
„Okey. Rok tři tisíce pět…“
„Cože?“
„Nech se překvapit.“

3.2.3502
Thrandia
Předlouhé pohoří běželo napříč kontinentem; jeho vrcholky zavaleny nekonečnými sněhy, úpatí omývané jarními lesy a pralesy. Končilo u břehů černočerného oceánu a tam stála hora větší, než si může jakýkoliv smrtelník představit. Její špice tyčila se až nad mraky a připomínala spíše roh bájného tvora vyvržený na břeh. Černá jako vody, z níž vyrostla a propletena zářivými žilkami drahých kovů a kamenů jako hory, se kterými srostla.
Právě tu si vybrali dávní mistři k vybudování útočiště. Proč již bylo dávno zapomenuto, ale to neubíralo skvostu na kráse, spíše naopak. Stovky sněhobílých věží a věžiček trčely z úpatí hory; jedna větší než druhá, ale všechny útlé a oslnivé. Tak vysoko jak sahaly jejich vrcholky, klesaly i kořeny do hlubin hory. Ta byla vytunelována, uměním staletí ztraceným udělána dutou a obrovské prostory teď byly plné světla, domů, stromů a… lidí.
Náměstí přetékající životem visící ve vzduchu a se zdmi propojena jen tenoulinkými mosty, které přece nemohly unést tu obrovskou váhu. Každé nižší patro oslnivější než to předešlé, jedna budova nemožnější než druhá. To vše vrcholící v nejzazších hlubinách. Podzemní řeka hučící v korytu ze smaragdů, schodiště tesané v žíle čistého zlata…
Osamělé Město, Bílá Hora, Nebeská Citadela, Ztracený Klenot… Tolika jmény byla přezdívána poslední država hrdinného Avalonu, pravého Avalonu, dokonalého Avalonu… Dávné vzpomínky.

V jednom z mnoha hlubinných pater teď cvičil muž, spíše mladík. Otevřeným oknem foukal dovnitř čerstvý horský vzduch a ochlazoval jeho nahé šlachovité tělo. V pomalých pohybech přecházel z jedné ladné pozice do druhé. Trénink rovnováhy a psychické vyrovnanosti.
Stál na jedné noze s druhou pokrčenou před sebou, oči zavřené, dech vyrovnaný… Právě ten okamžik byl Náhodou vybrán a k jeho uším dorazil hovor: „Hoď sebou, je to tady jeden velký chaos!“
„Pět minut,“ odpověděl a ukončil telepatické spojení. Dokončil sadu cviků a v plynulém pohybu se narovnal. Ze skříně vytáhl o několik čísel menší košili a kalhoty a natáhl je na sebe. Byly extrémně pružné a překvapivě volné. Na opasek připevnil pouzdro s univerzálním počítačem, obě ruční zbraně zanechal na svých zaprášených místech a lusknutím prstů zavřel okno. To klaplo, pohasnulo a na jeho místě zůstala jen zeď s obrazem.
Muž vzal do ruky klíče a jeden z nich zasunul do dveří. Otevřel je, a když uviděl koryto řeky, zamračil se. Zase zavřel, překontroloval klíč a klepl se do čela. Použil jiný, visící hned vedle, a znovu otevřel. Tentokrát mu byl nabídnut průchod do velké kruhové místnosti s několika chodbami. Spokojen prošel a zavřel.
Našel si cestu do radní haly a všechny hlavy se otočily, když vstoupil. Evidentně nasupený představený k němu máchl rukou: „Zase pozdě. A opět beze zbraně.“
„Má zbraň je zde,“ poklepal si na spánek, „a nemůžu se dostavit v čas, když mě nikdo neinformuje o konání rady.“
„Posaď se, Christiane,“ vyzvala ho jediná žena v místnosti a ukázala na volné křeslo. Ten se usadil a Představený pokračoval: „Jaký je pokrok v odemčení kvantového zámku?“
„Žádný. Stále jsme nedokázali určit, co způsobilo jeho spuštění a následovnou poruchu.“
„Pokoušíš mou trpělivost, Christiane,“ osopil se na vedoucího vědce, „Aetas je připraven již roky, armáda nedočkavá.“
„Jsem si jistá, že si je plně vědom naší situace,“ zastala se ho žena a muž na druhé straně stolu reagoval: „Myslíš si, že nevíme o tvých pokusech zdržet výzkum? Ne všichni ve výzkumné sekci sdílí tvé přesvědčení.“
„A jakpak by se to asi dozvěděla hlava armády? Své domněnky a dohady si nechejte pro sebe,“ odpověděl Christian a v jeho telepatické zprávě bylo tolik opovržení, kolik jen bylo možné.
„Podkopáváte snahy Města!“ bránil svůj názor Velitel a Představený musel jasným: „A dost!“ zasáhnout. Místnost zalilo ticho a tak pokračoval: „Inženýři její svátosti,“ lehce se uklonil ženě, „Nás ujišťují, že motory Aetasu fungují bez chyby…“
„Dokáží přetočit naši malou bublinu časoprostoru,“ přerušil ho Christian, „Ale celý vesmír?“
„To vy jste jej postavili. Pokud nevěříte vlastnímu výtvoru, věřte Zářícímu nechť vede vaše kroky,“ téměř zazpívala žena. Christian jí věnoval letmý úsměv a chtěl něco dodat, když Představený zamrzl. Všichni znali obličej, který dělal, když přijímal dálkovou telepatickou zprávu a tak jen čekali. Po chvíli oznámil: „Musím předčasně ukončit jednání. O dalším vás budeme včas informovat,“ věnoval významný pohled Christianovi.
Během minuty byli všichni pryč a jako poslední odcházel Christian s její Svátostí. Vysoká útlá žena s velikýma očima mu položila ruku na rámě a melodicky jej pobídla: „Pojď.“
Držel se po jejím boku a při nejedné příležitosti si musel dávat pozor, aby jí nepřišlápl roucho. Prošli jedněmi z dveří a ocitnuli se v chrámu. Sloupy z čistého diamantu, neodymiová podlaha, zdi vykládané slonovinou a tepané platinou. V malých svatyňkách meditovalo několik desítek Měšťanů; někteří levitovali, jiní jakoby mizeli z tohoto světa.
Každičký kout přetékal náboženským tichem a ani kroky dvojice nevydávaly žádný zvuk. Následoval ji až do malé kaple, kde zastavila, roztáhla zeširoka ruce a strop se rozestoupil. Proud přírodního světla dopadl do místnosti, odrazil se od jejího náhrdelníku a oba se vznesli.
Vvystoupali se do chladného horského vzduchu, podlaha pod nimi se uzavřela a oni přistáli na verandě. Na zábradlí a za ním ležely závěje sněhu, v kruhovém prostoru však vesele kvetly růže. Pohladila možná deseticentimetrové mládě draka, otevřela svou mysl dokořán a teprve teď promluvila: „Tvůj vzdor vůči Radě je již příliš.“
„Věř mi, je to nezbytné.“
„Žádáš mou důvěru, ale tvá mysl mi zůstává uzavřena,“ posmutněla a natáhla paži k jeho spánku.
„Má mysl,“ chytil její ruku, „je zatížena tajemstvími. Tajemstvími, která si vezmu do hrobu.“
„Rada ví o tvé rebelské činnosti, Christiane,“ oznámila zpěvně a zadívala se přes zábradlí nechávajíce svá slova vsáknout. Kilometr pod nimi se trhaly mraky a ještě mnohem, mnohem níže se oceán rozbíjel o skálu. Christian však pozoroval nebe. Namodralá záře dvojhvězdy a šest obrovských planet rozmístěných po nebeské klenbě.
„Takže jsem byl pozván na zasedání, vylákán…“
„Aby mohli prohledat tvé osobní věci. Vědí, že úmyslně zdržuješ.“
„V tom případě neví zdaleka vše,“ odpověděl a spustil veškeré bariéry kolem své mysli. Být s někým tak otevřený, věřit jiné duši takovým způsobem, že jí ukážete vše… to dobré, i to zlé. Není úžasnějšího pocitu.
„Klíč je ve tvém držení!“ zvolala překvapeně a Christian přikývl: „Dlouhá léta. Byl předáván z generace na generaci. Prvním klíčem byla Hermes, Hermes Davis.“
„Poslední Plamen byl klíčem?! Proč mi to říkáš nyní?“
„Nikdy ses mi neodhalila,“ dotkl se jejího spánku, „Nevěděl jsem, zda ti mohu důvěřovat. Teď však vím. Smýšlíš, jako já smýšlím, nezradíš mou důvěru.“
„Pokud je klíč ve tvém držení jistě ho již nalezli. Donutí tě prozradit jeho tajemství a pak…“
„Špatně vykládáš si mé myšlenky, Sylv. Já jsem klíčem; stejně jako mí předci předemnou, sahajíce až k Hermes a Quartinianovi.“
Sylv s výrazem naprosté oddanosti padla na kolena a v úkloně se dotkla čelem podlahy.
„Poslední Plamen a Zářící! O vaší linii se smýšlí již staletí jako o ztracené. Kdybych jen věděla…“
„Nejsem bůh, jsem jen jejich potomkem,“ pobídl ji k postavení, „A toto je Ztracené Město, docela vhodné místo pro Ztracenou Linii.“
„Omlouvám se, můj pane,“ neustále se klaněla, „Až se Představený doslechne, že dokážete otevřít kvantový zámek…“
„Požádali mne, ať zjistím… ať se vás zeptám…“
„Ah, Sylv… Vždyť chtějí rozpoutat válku napříč časem. Jak s tím můžeš souhlasit? Copak nepřeješ si povznésti se?“
„Slíbili, že provedou jen malou změnu. Jen jednu malou…“
„A proto vybudovali statisícovou armádu. Ach, proč tak slepě důvěřuješ.“
„Odpusťte mi, můj pane. Odpusťte…“
„Vstaň!“ promluvil poprvé svými ústy a se Sylv škubnulo. Nikdy v životě neslyšela mluvenou řeč, nikdy se tak nikdo neodvážil oslovit její svátost. Ani netušila, že Christian je jedním z mála, který stále vládne svému jazyku. Popravdě… Mluvená řeč byla pokládána za nevhodnou až vulgární.
„Musím je zastavit. Je to mou povinností, mým rodným právem.“
„Vezměte si toto, můj pane,“ stáhnula prsten a vložila mu jej do dlaně, „Otevře jakýkoliv průchod, jakékoliv dveře.“
„To je prsten Zářícího,“ chtěl jí ho vrátit, „Zjistí, že jsi mi pomohla.“
Silv vytasila z rukávu dýku s ostřím tenčím než vlas a bez váhání se bodnula do boku. Krvácejíce se sesunula k zemi: „Řeknu, že jste si jej vzal silou. Běžte, spaste nás.“
„Sbohem,“ rozloučil se a vyrazil pryč. Podlaha se otevírala a on již klesal dolů, když v jeho hlavě zaznělo tiché: „Proč nás Zářící potrestal? Proč nás uzavřel?“
„Pro naše vlastní dobro,“ odpověděl a podlaha nad ním se zatáhla.
Jen opustil chrám a bylo mu jasné, že je sledován. Rychle dal dohromady plán a na zápěstním hologramu začal rychle psát jakýsi program. Počítačový virus, který byl tak trošičku naživu.
Vylosoval jeden z klíčů na svazku, otevřel dveře do jiné části města a rychle za sebou zavřel. Neztrácel ani vteřinu, použil jiný klíč a opět se přesunul jinam. Urazil jen několik desítek metrů, než mu cestu zatarasilo několik strážných. Ostře zatočil, do nejbližších dveří vsunul klíč od svého bytu, ale zámek odmítal povolit. Při druhém pokusu jeho nový prsten zazářil, dveře povolily a on za sebou stihl jen tak tak zabouchnout dveře.
Na zápěstí si připevnil složitý kovaný náramek, který se navázal na jeho mozek, k pasu zavěsil obě zbraně a chtě nechtě na sebe natáhl bundu. Sotva zapnul poslední nanozip, ztuhnula a na jejím povrchu vyjela ochranná vrstva. Ostatní tušili, že se pokusí zničit Aetas, to však bylo vše.
Vytáhl další z klíčů, zasunul jej do dveří, otevřel a vyběhl.
Vynořil se na jedné ze zavěšených plošin, přeběhl most na další a rychle zabočil, když proti němu i v jeho zádech zaregistroval strážné. Ti zastavili a zamířili. Za běhu proti nim zvedl paži s náramkem a vyslal impuls, který jejich zbraně vypnul.
Vojáci se je marně snažili zprovoznit, zatímco Christian mizel v davu nic netušících lidí. Rychle se ohlédl, zda jej nepronásledují další a ve chvilce nepozornosti vběhl do dveří, které pro něj někdo otevřel.
Soukromá věž Představeného!
Okamžitě na něj naskákali. Museli zjistit, že bez něj Aetas fungovat nebude.
„Vzdávám se! Vzdávám se!“ Křičel zpod chumlu vojáků. Ti mu stáhli zápěstí energetickými pouty a násilím jej postavili. Jen jednou sebou hodil ve snaze vypadat vzpurně. Doopravdy se však snažil natočit zády k soukromému terminálu, který zahlédl u druhé stěny a vyslal k němu program, který napsal.
Představený mu poklepal mečem na rameno. „Musel jsi vědět, že se nedostaneš daleko.“
„Za pokus to stálo…“
„Odveďte ho k Aetas. Konečně dobudeme slávy, jež si Avalon zaslouží.“
„Tam s tím nic nenadělám… Její motory nebudou fungovat bez Quartinianova Artefaktu. Nejdříve musíme pro něj.“
„Celé město bylo nespočetněkrát prohledáno. Vše co mohlo být nalezeno, již nalezeno bylo.“
„Opravdu si myslíš, že dokážeš najít něco, co schoval On? Nebuď naivní!“
„Vezměte jej, kam řekne. Ale jestli…“ poklepal mu znovu mečem na rameno.
„Na mém opasku je namodralý klíč. Vezměte mne ke dveřím na dámské záchodky v šestatřicátém patře.“
Vojáci se podívali po sobě navzájem, pak na Představeného a ten přikývl. Skupina tedy vyrazila.
Vedli ho chodbami a náměstími, všichni kolemjdoucí by rádi věděli, co se to děje… Konečně dorazili k cíli. „Dejte mi ten klíč do ruky.“ Zamával spoutanou končetinou za zády. „No nekoukej tak. Je vázaný na mou DNA.“
„Dejte mu ho.“ Rozkázal Představený, Christian klíč přijal a nacouval ke dveřím, které se otevřely a vedly do totální tmy. Vešel jako první, světla naskočila a odhalila paluby neznámé lodi. Hluboko pod nimi mohli vidět právě se otevírající bazén a nad ním mizící tenisové hřiště.
„Cubile!“ slyšel chvějící se myšlenky ve své hlavě Christian, když vojáci i Představený poznali, kde jsou.
„Musíme tam nahoru.“ Kývnul ke skleněnému stropu a všichni jej v bázni následovali, zapomínajíce že to on je jejich vězněm, ne naruby.
„Zajímavá historka… Říká se, že Quartinian tuhle loď postavil vlastnoručně, protože se nudil… Dokážete si to představit? Pracovat na tolika projektech. Znovuvybudování Budovy, Galacta Laniata, Destiny, zbraňové systémy, královská limuzína, nové hypermotory… A pořád se nudit tak, že si z hecu postavíte křižník. A hele!“ ukázal na stěnu, kde v prosklené skříni viselo několik dýchacích přístrojů. „Víte vůbec, co to je? Těžko, když jsme ve Městě hermeticky uzavřeni a nic neohrožuje náš vzduch. To jsou dýchací masky. Vidíš?“ Vytáhl jednu a nasadil ji Představenému. „Pomáhá ti to dýchat, když jsou ve vzduchu chemikálie…“ Taky si jednu nasadil a zašklebil se přes ni. „Strašná blbost, co? Co ti lidi tehdá nevymysleli…“ Mlel pantem a vedl je po schodech vzhůru. „To ovšem bylo před tím, než nás Quanti opustil. Nikdo neví, kam zmizel, nebo proč odešel… Víme jen, že zanechal díru v našich srdcích. Neučinil tak však před tím, než s Posledním plamenem počal potomka. Proslýchalo se, že dokázal povstat z popela jako fénixové a byl tak skutečně nesmrtelným. Samozřejmě nebyl prvním, v té době už jeden žil a byl členem Optima týmu…“
Jeho doprovod si teprve teď všiml, kde stojí. Křesla, stoly, herní vybavení, kino a udělátko na popcorn. Představený štěkl: „Víš, co jsem ti slíbil, když na nás něco zkusíš!“
„Nevím… Ale víš, co vím? Vím, že byste měli vědět, že mě nemáte nechat mluvit.“
Z jeho náramku vyrazila tlaková vlna, rozbila skleněnou dlaždici pod ním a on se vydal volným pádem do bazénu deset metrů pod ním. Ten samý náramek za letu rozepl jeho pouta, on prorazil hladinou a vyslal další signál, který okamžitě odčerpal veškerou vodu.
Mohl vidět svůj doprovod, jak pospíchá ke schodům, upravil si masku na obličeji, aby pořádně těsnila a otevřel trezor v podlaze. Rychle skočil dovnitř, prohrabal regály, jež přetékaly různými přístroji, a našel černý obelisk. Položil na něj ruku, na holografickém rozhraní na jeho zápěstí doběhl odpočet a on i obelisk zmizeli v záblesku transportu.
Zhmotnili se ve strojovně Aetas, jejíž celá posádka ležela v bezvědomí na podlaze a vzduch byl naplněn namodralým plynem. Přiskočil k jednomu z počítačů, deaktivoval svůj virus a podpora života okamžitě odsála všechen přebytečné anestetikum. Dalším povelem transportoval všechny známky života krom sebe ven z lodi a zasadil monolit do nitra motoru.
Ten podle očekávání naskočil a poprvé od svého stvoření byl připraven k ostrému startu. Christian se ještě jednou podíval na videozáznam Města, než stiskl knoflík a vše zmizelo ve víru časoprostoru.

2080
Avalon
Jindy průměrně vysoká dívka v nádherných černých šatech se protáčela po tanečním parketu v objetí urostlého mladíka a podpatky jí musely přidávat alespoň deset centimetrů. Její rozpuštěné kaštanové vlasy vířily vzduchem a oříškové oči zářily radostí.
Od stolů ji pozorovali hosté a u toho centrálního seděl její otec, objímal svou manželku a snažil se nebrečet.
„Sluší jí to,“ zašeptala královna po jeho levé ruce a prošedivělý První Rytíř se k ní natočil: „Ještě že jsi začala tenhle trend. Černé svatební šaty jsou naprosto geniální nápad.“
Hermes sedící po pravé ruce Mirandy se uchechtla. „Ještě, že jsem ti vymluvila tu modrou, co?“ poznamenala k Sharon a ta na ni vyplázla jazyk.
Manželský pár dotančil, Christopher vstal a spolu s Mirandou vyrazil k nim.
„Smím prosit?“ zeptal se své dcery se slzou na krajíčku a ta rychle přikývla. Michael se lehce uklonil Mirandě: „Smím prosit, madam?“
„Ah, chlapče. Kolikrát ti mám říkat, že nejsem žádná madam,“ odpověděla vlídně a chytila se jej. Maria s Christopherem již byli nachystáni vedle nich a hudba tak začala téměř okamžitě. Chris jemně vedl mladou ženu a neustále se usmíval.
„Děkuju,“ špitla.
„Nemáš zač. Přijít na úřad a podepsat kus papíru… to není svatba,“ odpověděl a několikrát se s ní otočil, „Jsem ze staré školy.“
„No to vidím,“ uchechtnula se a prsty mu vjela do šedivých vlasů.
„Hele!“ varoval ji, „Pořád ti můžu naplácat.“
„No můžeš to zkusit,“ zasmála se zvonivě. Po chvilce ticha špitla: „Sharon vypadá smutně…“
„Dej jí čas, je to sotva půl roku…“
„Asi jsem si měla vybrat jiné šaty… Musím jí připomínat jejich svatbu.“
„Těžko bys byla v jiných tak krásná,“ šeptl a Maria odpověděla stejně tichým: „Děkuji… za všechno.“

AF-Tempora
Malá, velice kompaktně stavěná loď visela v meziplanetárním prázdnu a nic na její palubě se nehýbalo. Nevysílala žádný signál, její trup pohlcoval většinu záření… byla prakticky neviditelná.
Útroby byly kompletně konzervovány. Vlhkost vzduchu nulová, generátory v nouzovém režimu a všude tma. Styl trupu i interiéru dával tušit Avalonský design, ale byl přinejmenším velice, velice zastaralý. Vždyť měla ještě trysky!
Použité materiály musely být v době konstrukce naprostým vrcholem nanolurgie.
Ticho vesmírného hrobu bylo narušeno osamocenou rudou kontrolkou na starém, ale spolehlivém kontrolním panelu plném hárdverových knoflíků a ukazatelů. Hned poté začala blikat druhá, třetí…
Automatický systém reagoval rychle. Začal vytápět útroby lodi, spustil filtraci vzduchu a přikázal rozmražení. Čtyři komory čistého antického designu vydaly táhlý bzukot, když systém startoval a teď z jejich dutin ustupovaly stěny poloprůhledného materiálu.
Dva z rozmražených Avaloňanů vypadli z komor přímo na všechny čtyři a poddali se neodolatelné touze zvracet. Z dalších dvou komor pomalu a lehce nemotorně vyšly dvě ženy. Podívaly se na dva zvracející jedince a vyčarovaly lehký úsměv. „Je fajn být ženská,“ broukla brunetka a jeden ze zvracejících po ní střelil pohledem: „Nikdo nikdy nedokázal, že vám není špatně, protože jste ženy,“ vyhodil poslední obsah žaludku, „Mimochodem dobré ráno, Heli.“
„Dobré, Boo.“
Druhý muž odplivl a při vstávání zaskučel: „Tady je zas jednou kosa!“
Černovláska kývla hlavou ke dveřím: „Pojďme, něco se očividně stalo.“
„Máme času,“ zaskučel Boo, „já bych teď nejraději něco snědl.“
„Najíš se po cestě,“ zamítla černovláska a spolu s Heli vyrazila k východu. Stojící muž pomohl druhému vstát a následovali dámy.
Booův pohled okamžitě mířil k hodinám na stěně. Byly složité a mechanické stejně jako všechno kolem. Měly patery sady ručiček a několik ciferníků. Ty černé na největším z nich právě ukazovaly čas a datum. „Čtyři sta let? To bude nový rekord,“ ohodnotil a zašátral v kapse. Vytáhl dvě sušené tyčinky a jednu podal kolegovi. Ten ji přijal a přežvykujíce poznamenal: „Jeden by si myslel, že s tím kolik se při našem založení rodilo Cestovatelů, budeme mít více práce, co?“
„Řád je asi dostal pod kontrolu,“ odpověděla černovláska a dala se do kontrolování systému. Další a další kontrolky začínaly blikat, každá reprezentovala jednu varovnou bóji.
„Zaměřuji původ změny,“ oznámila Heli a po chvíli dodala: „Flo, Reve! Připravte se. Za chvíli nás to trefí.“
A opravdu. Přesně podle předpovědi se všechno rozmazalo, jako kdyby šilhali a na chvíli zmizelo v neurčitých obrysech. Tak to alespoň vnímala varovaná dvojice, další dva si ničeho nevšimnuli. Teď se chytla za žaludek Flo.
„A jsme si kvit, kápo,“ musel si rýpnout Boo. Flo však zatřepala hlavou: „Tohle bylo masivní.“
Reve přitakal: „Neměl by být problém zaměřit, co se stalo špatně. Linky jsou naprosto rozdílné, muselo to být něco obrovského.“
„Centrum anomálie zaměřeno, Avalon IV. Žádná neočekávaná úmrtí, atentáty nebo bitvy… Budeme na to muset postaru,“ zhodnotila Heli a Flo rozkázala: „Kontrola vybavení a jdeme na to. Týmy jako vždy.“
Všichni přešli do další místnosti a každý zaujal místo před svým malým skladem. Čtyři titěrné místnůstky, ve kterých mělo všechno své místo. Perfektně urovnané oblečení, různé druhy bot, zbraní a složitého vybavení. Každý věšáček a každá polička byla využita. Rychle se převlékli z jednoduchých uniforem do civilu, do kapsy strčili peněženku s odznakem, kompaktní pistoli do pouzdra pod sakem, na oči sluneční brýle, kolem krku pověsit prapodivný řetízek a na zápěstí připevnili velice speciální hodinky. Stejný model, který kdysi dostala Cheryl. Jejich interní systém okamžitě načetl veškeré potřebné info, ručičky i ukazatele se přerovnaly do správných pozic a všichni čtyři se na ně podívali. Otočili se jeden na druhého, přikývli, do poslední volné kapsy strčili mobil a postavili se do dvojic.
Flo chytila za ruku Reva, rozkázala: „Vy si vezměte první linku,“ a na místě zmizela i s mužem. Heli propletla prsty s Booem, zavřela oči a… byli pryč.

Avalon IV
2080
Svatba pokračovala do pozdních hodin a mezi hosty se pohybovala i Heli s Booem. Jejich kontaktní čočky aktivně měřily temporální energie všech přítomných a v různých barvách a odstínech znázorňovaly aury kolem přítomných. Od téměř neviditelných a tmavých stoupala škála až k světle žluté kolem Chrise a Mirandy.
Oběma agentům bylo jasné, že ti dva tady rozhodně nemají co dělat, ale to neznamenalo, že oni byli tím problémem, který hledali. Boo šťouchl do Heli: „Hele!“
Ta se podívala, kam ukazoval a zahlédla muže mizícího ve východu z haly, aura zářící bílým světlem. Oba za ním okamžitě vyrazili. Nejprve pomalu, nenápadně. Až když za nimi cvaknuly dveře, rozběhli se.
Muž si jich také všiml a zrychlil krok, mizíce za dalším rohem. Začal šátrat v kapse a vytáhl složitý klíč, který vsunul do zámku, který k němu určitě nepatřil. Chtěl stisknout kliku, ale byl zastaven párem rukou, které jej přitiskly ke dveřím.
„Na tohle opravdu nemám čas…“ zaprotestoval s obličejem zmáčknutým o dřevo.
„Tak si ho budeš muset udělat, chlapečku.“ Zavrčel Boo a otočil ho. Zajatý nevypadal na více než čtyřicet let a jeho útlá postava nepůsobila nijak hrozivě. Zato jeho oči byly neočekávaně staré.
Zvedl ruce v jasném gestu a zabručel: „Heli, buď té lásky a řekni mu, ať mě pustí.“
„Jak víš, kdo jsem?!“
„Protože jsme tohle už dělali… A kdyby jednou. Prosím, nechte mě jít. Opravdu nechci znovu vidět, co se s vámi stane.“
„To je výhružka?“
„Ne… Jen konstatování faktu. Tahle linka kolabuje a…“ byl přerušen vlnou v realitě samotné. Vše ztratilo barvu i tvar, dvojice vojáků byla na místě proměněna v sochy sebe samých, projela druhá vlna, rozfoukala je na prach a vše si zase sedlo do původních kolejí.
Christian jen svěsil hlavu, potlačil do dveří ve svých zádech a vstoupil na palubu Aetas. Ještě jedna možnost, blesklo mu hlavou, když mířil k řídícímu křeslu. Sedl si do něj, přes telepatické rozhraní nastavil místo a datum a vše opět zmizelo ve víru časoprostoru.

Kamelot City, patro 111
19.2.2039
Koridor měl špatně vytřenou podlahu, panely ve stropě chyběly, případně byly polámány. Otlučené rohy a dlouhá zamazaná rovinka s desítkou pozorovacích oken ve zdech. Téměř všechny byly vybité a střepy stále ležely na podlaze. Jedny z dveří vedoucích do pokusných místností se otevřely a na patro vstoupil Christian.
Z průchodu na konci chodby rychle přiběhl muž s prázdným pohledem, neoholenou tváří a špinavým oblečením, agresivně máchajíce pažemi: „Tady nesmíte! Tady nesmíte!“
„Inspekce z ministerstva zdravotnictví.“
„Oh, ah, pardon, pardon.“ Nezpochybňoval to náhodné tvrzení muž. „Jak mohu pomoci?“
„Mí nadřízení mě poslali, abych zjistil, proč…“
„Ano, miláčku. Zbavím se ho, miláčku,“ promluvil muž do prázdna a chvějící rukou vytáhl z kapsy rezavý nůž, křičíce: „Kšá!“
„Opravdu vám nechci ublížit.“ Uskočil Christian před širokým zápřahem.
„Zbavit se ho. Zbavit se ho.“ Mumlal si sám pro sebe útočník.
Chris mu opět uhnul a jediným úderem do hlavy jej omráčil.
Překročil bezvládné tělo a rychlým krokem dorazil na konec chodby. Místnost za prosklenými dveřmi ukrývala jedny z nejmodernějších kvantových a biobvodů, které Avalon kdy vyrobil. Celý prostor byl perfektně udržován, leštěné podlahy i zdi, nikde ani snítko prachu ani šmouha. Vynutil si průchod dovnitř, otevřel jeden z panelů AI jádra a vedle něj vyskočil hologram atraktivní ženy. „Ahoj, námořníku.“
Věnoval jí otrávený pohled: „Vím, co jsi zač, Preuceno.“
„Presuraance, když už.“ Urazila se a nervózně tikla očima po ruce v jejích útrobách, „Copak to provádíš?“
„Poslední možnost… Všechny ostatní klíčové body selhaly, ale tady je ještě šance. Třeba tenhle bude fungovat. Musí fungovat… Jinak jsem strávil padesát let marnými pokusy…“
„Ty mě chceš zavraždit?“ Dotázala se prostě a on smutně pokýval hlavou: „Je mi to líto, ale nevidím jinou možnost.“
„Proč?“
„Prosím?“
„Proč já? Nikdy jsem nikomu neublížila. Tedy… Nikomu jsem nikdy neublížila bezdůvodně.“
„Protože když tě odstraním, Avalon přežije.“
„A co tě vede k tomu, že bych já zapříčinila jeho pád? Můžou to být idioti, ale jsou to mí idioti. Nikdy bych jim neublížila.“
„To není, co jsem viděl. Co provedeš… Je mi to líto,“ zašeptal a jeho náramek vyslal signál do vodiče, který pevně svíral v pěsti. Výboj projel i tím nejmenším obvůdkem, hologram zmizel, požární poplach se rozezněl a jádro začalo hořet.
„Neeee! NEEEE!“ Ječel muž hystericky, prohnal se kolem Christiana, který neměl šanci jej zastavit a vběhl přímo do plamenů. Náš cestovatel se otočil a s hlavou svěšenou se vrátil na svou loď.
Její systémy automaticky provedly skok o čtyřicet let kupředu jako již tolikrát předtím a otevřely dveře.

Avalon IV
2080
Stál na střeše mrakodrapu a přes vrcholky desítek budov pozoroval palác. Jako vždy se sápal vysoko, převysoko nad ostatní a leskl se jako věž z čisté slonoviny.
Mrakodrapy v jeho okolí začaly bez varování zajíždět do země a v různých výškách zase zastavovaly. Dělo se to kam až mohl vidět a jejich střechy vytvořily jakousi mísu s přinejmenším desítikilometrovým průměrem a palácem trčícím uprostřed. Hluk na nebi připoutal jeho pozornost, a když zvedl oči, mohl být svědkem městské lodi rozrážející mraky, mířící na přistání.
Chvíli to vypadalo, že snad palácový mrakodrap rozdrtí, ale ten jen zmizel ve středovém otvoru a po chvíli se vynořil mezi centrálními mrakodrapy létajícího města. To dosedlo na své místo a řídící věž splynula s palácem v jednu budovu. Královna se vrátila domů.
Chtěl vytáhnout kapesní počítač, ale odpověď dostal z gigantických obrazovek všude ve městě. Cheryl mávala z balkónu zástupu lidí, po její levé ruce stál Christopher v brnění prvního rytíře a za ruku jej držela Sharon. Podle probíhajícího proslovu měl být pár pověřen vládou v Trojčatech jako zástup královského trůnu.
„Hej ty, stůj!“ zařval někdo v jeho zádech a on se otočil. Flo a Reve se k němu blížili s vytaženými zbraněmi. Christian zavrtěl hlavou: „Jak vy to děláte, že vždycky příjdete pozdě?“
„Pozdě? Pozdě na co?“
„Doufejme, že na nic… Doufejme, že mě budeme moci zatknout a strávit své životy v klidu a míru.“
„Co to plácáš?“
„To samé, co jsem vám říkal dříve. A před tím, a před tím… Vykašlete se na to, co děláte. Časová policie… Taková zbytečnost, když čas nejde přepsat.“
„Nej… Celá Avalon je založený na přepisování časové li—“ První vlna prosvištěla vzduchem, proměnila vše na sochu sebe sama, druhá následovala krátce na to a rozprášila je do posledního snítka, zanechávajíce jen původní Avalon. Žádná městoloď, žádná Cheryl…
Ať se snažil jakkoliv chtěl, nedokázal změnit tok času. Zbytek vesmíru vždy zvítězil. Christian neměl na výběr a ve vlně zoufalství se otočil k jedinému muži, který měl šanci mu pomoci.

Destiny
15.12.2080
Nervózně přecházel tam a zpět po palubě Aetas a pokukoval po dveřích. Nechtěl je otevřít, opravdu nechtěl, ale očividně neměl na výběr. Jak takový rozhovor vůbec začít? Jak to všechno vysvětlit? Nezbývá, než na to přijít…
Zhluboka se nadechl, zmáčkl knoflík, dveře se otevřely a odhalily Quartiniana sedícího v pracovně. Christian vstoupil a jasným hlasem pronesl: „Tati, musíme si promluvit.“

Starý St0rm je späť !!!!
A na vzostupnej časti manickej krivky
Chlape, kým som neprečítal túto časť, neuvedomil som si ako mi tvoj štýl chýbal

Točí se mi hlava točí, točí se jak na kolotoči....
To bylo jako když smícháš Timecop, Primeval, Continuum a pár dalších..
A už už sem si myslel že tam vrátíš Cheryll
To bude teda zajímavý

[Aiwendill]

no to zíram...

dve kapitoly v priebehu dvoch či troch dní??? no toto...

St0rm chce asi takýmto spôsobom zabodovať a znovu vyhrať SG-Barda...

Každopádne však z náznakov tuším, že má pre nás pripravený úplne nový príbeh, však?

Takže poznámkový blok do ruky

tak nakonec ještě není konec.
dopředu se loučil, prej končí na tomto fóru v červnu a je zpět před vánoci.
nejspíše chce titul brada zpět

No on konec měl v tom létě být, viď, akorát jsem to nedokázal dopsat. Už jsem toho měl plné kecky, tak říkajíc. Teď to dokončím, ať to máme všichni za sebou a bude hotovo
Barda by letos mohl konečně vyhrát Patas, to tak vypadá.

[Patas25]

Ale je ti jasné, že když ten titul připadne na mě, tak si budou všichni myslet, jak je to domluvené, že to neopouští naši autorskou skupinku.. Aneb všechno v "rodině"

Skvělý díl

Shameless selfpromotion: viewtopic.php?p=346659#p346659

vynikající díl

Super, vítej zpět, perfektní čtení ....

Výborné Jen mi z toho všeho šla zase hlava kolem ( to je ale u Storma normální )

Těším se na další dávku

minuly tyden taka mensi smrst povidek a zas ticho po pesine.
kdy bude vydavaci den?
ps: pokracovani zajimave a samozrejme s nejakymi preklepy jako obvykle.

autore, autore tak jak to tedy bude?
bude pravidelné vydávání co čtyři měsíce či dřív?
dodatečně vše nej v tomto roce a ať se daří .

Zase budeme čakať pol roka?

Nedávno jsem se znovu pustil do čtení Odkazu Phoenixe a je to pecka. Už jsem ho jednou četl, ale z časových důvodů jsem to ukončil, pak jsem si samozřejmě nepamatoval, kde a kdy jsem skončil. Právě jsem dočetl 2.serii, musím říct, že ty skoky mezi časy, protory a realitami jsou masakr. Pak těch ras, společenství, civilizací, galaxií. Místy jsem se v tom trochu ztrácel, ale ve výsledku to pěkně zapadá. Jak ten vesmír může vůbec fungovat? Takové šílené paradoxy, ovlivňování alernativních realit. Co se nakonec stalo a vůbec nestalo? Myslím, že první místo v SG-Bard 2012 byl zasloužený.

A už je tu z toho zase hřbitov, ach jo