StarGate:Exodus: 45. Díl - Pomoc shůry

Zdravím,

po hoooodně dlouhé době jsem zase něco sepsal, a tak přicházím s takovou menší ochutnávkou a taky s otázkou. Mám pokračovat, mám ještě něco napsat, nebo to definitivně zabalit. Líbilo se vám tohle malé dílko? Všechny odpovědi bych rád do komentářů, abych věděl, co a jak.

Mimochodem, ti bystřejší možná poznaží, jsem se v tomhle díle odněkud inspiroval. Nemá to nic znamenat, jen jsem měl v tu chvíli takovou náladu
Takže pokud se vám chce, tak čtěne a enjoy

- Zeleně zobrazen neznámý jazyk

„Dusty, tady Voodo, cílová lokace je na dohled, opouštíme vozidla a přesouváme se pešky.“

„Rozumím, Voodoo, UAV bude do pěti minut připraveno ve vašem kvadrantu, udržujte klid, vše jde zatím podle plánu.“

"Rozumím, Voodoo konec.“

Oba muži zahalení do tmavých temných hábitů vypnuli světla a sesedli ze svých čtyřkolek. První odepnul ze čtyřkolky odstřelovací pušku, zatímco druhý vytáhl zpod kabátu ovladač a stiskl jediné tlačítko, které bylo k dispozici. Po obou strojích se v tu ránu slehla zem.

„To pro jistotu, tihle chlápci jsou někdy dost dotěrní,“ zavtipkoval Voodoo směrem ke svému parťákovi.

„No jasně, ty se nikdy nezměníš,“ dodal polohlasem Kazatel a letmo zavzpomínal na staré časy.

Oba se dali do pohybu po úzké prašné cestě lemované hustým stromovým porostem. Na obloze jim za zády hlídkoval měsíc, zatímco před nimi se na vrcholu členité skály rozléhaly staré, opuštěné a dávno zapomenuté zříceniny. Po pěti minutách obezřetné chůze černou nocí se oba zastavili a zalezli za mohutný kámen. Voodoo si vyhrnul rukáv, aby mohl zkontrolovat zařízení, které měl připnuté na pravé ruce.

„Vstupujeme do horké oblasti. Tak teď, nebo nikdy,“ promluvil tiše Voodoo ke Kazateli.

„Tak raději teď, než nikdy. Nerad bych po tom všem, co jsem si prožil, schytal kulku na téhle zpropadené skále od nějakého povstalce.“

„Dusty, tady Voodo, vstupujeme do kvadrantu echo, požadujeme rádiový klid. Pokud půjde vše hladce, za hodinu už nás máš doma,“ promluvil Voodoo skrz vysílačku v uchu.

„Bez obav, pivko už se chladí. Dávejte na sebe pozor. Dusty končí.“

„Tak jdeme na to. Drž se za mnou a střílej, až to bude doopravdy nezbytné,“ pronesl poslední doporučení zkušenější Voodoo směrem ke Kazateli.

Oba vykročili z úkrytu a po chvíli seskočili z hlavní cesty do bahnitého podkladu a začali se plížit směrem k hoře. Bez jediného slůvka a bez spatření nepřítelem přebrodili oba vojáci většinu bažin a už se připravovávali na druhou fázi cesty, když začal po zemi tancovat kužel světla.

„Pššt, zalez za mě,“ reagoval hbitě Voodoo a svůj povel ještě doplnil o zdvižení své pravé pěsti.

Za chvíli se z temného rohu začalo ozývat praskání větviček a pískání. Nakonec se objevil i první strážný. V jedné ruce držel samopal a druhou si přidržoval v ústech cigaretu, od které se linul malý obláček dýmu. A když do sebe zrovna nevtahoval kouř z cigarety, pískal si pro sebe jistou melodii. Loudavým krokem se za chvíli ztratil v dálce a uvolnil dvojici doposud krčících se vojáků z presu.

„Něco tady nehraje. První hlídka po patnácti minutách. Obvykle tady bývá rušněji než u toho průzoru, kterým je vidět do dámských šaten,“ zavtipkoval Voodoo, čímž ale také vyjádřil částečné obavy.

„Možná jim jenom nesedí tohle počasí. Každopádně s tím ale nemám žádný problém, je to o starost míň pro nás,“ uklidňoval situaci Kazatel.

„Dobrá, dobrá, teď už ale jdeme. Čeká nás ještě hodně práce,“ zavelel Voodoo a oba muži se zase dali do chůze.

Svižně, ale stále obezřetně vyběhli z mělkých bažin a namířili si to přímo ke skále, ke které nakonec také došli. Kazatel sundal ze svých zad pušku a se slovy: „Nechám to na tobě,“ ji podal Voodooovi. Ten skrz optické zaměřování s termálním viděním a vysokým přiblížením zamířil na vrchol skály a vystřelil. Z ústí hlavně vyletěl v naprosté tichosti nepostřehnutelnou rychlostí projektil a nakonec se usadil tam, kde měl - na úplném vrcholku skály.

„Dobrá trefa, Voodoo. Jsi si jistý, že mě to udrží,“ obával se o své zdraví Kazatel.

„Tahle hračka má nosnost přes patnáct tun a unese i naše tanky, takže pokud sis nedal před odletem ten mastný biftek z kantýny, tak by tě to mělo unést,“ zavtipkoval si Voodoo na Kazatelův účet.

„Ten biftek jsem si dal, ale i tak budu doufat, že mě to udrží…Energetické lano, kdo to kdy slyšel.“

„To víš, nová doba, za mých let jsme šplhali ručně.“

„Však já vím, za tvých let neexistovaly ani maskovací technologie.“

„Ale ano! Tohle už je jenom komfort vás mladých. Teď už ale lez a nezapomeň, vysílačky musí zůstat vypnuté. Budeš na to sám.“

Kazatel si připnul konec jemně vibrujícího provazu do své karabiny, ohlédl se na svého parťáka a posléze už začal velice ladně a hlavně nezvykle rychle šplhat.
Přibližně za tři minuty už Kazatel zdolával poslední metry ostrého skaliska. Byl už tak vysoko, že svého kolegu v té tmě ani neviděl. Vyhoupl se tedy až na vrchol, sebral generátor energetického lana a nasadil si brýle, které vytáhl z postranní kapsy. V tu chvíli se mu naskytl pohled na detailní plány celé oblasti před ním a pouze pomocí myšlenek se mu dařilo přepínat spektra pohledu. Deaktivoval veškeré přídavné systémy a nechal zapnuté pouze noční vidění a pomocníka při identifikaci nepřátel. Shlédl ze skály, kde stále čekal Voodoo. Vztyčeným palcem dal na dálku najevo, že je v pořádku. Posléze se otočil, stáhl ze svých zad samopal a vydal se směrem do lesa, který z východu obepínal zříceninu. Zanedlouho narazil na první dvojici strážných, před kterou se ukryl v hustém křoví. Srdce mu bušilo, že ho div neprozradilo, když dva strážní procházeli těsně vedle něj, ale vše dopadlo dobře. Když se probojoval hlouběji do lesa, začalo přituhovat. Mikrofon v jeho uchu nepřestával bzučet a pípat, jak osobní senzory odhalovaly stále víc a víc neidentifikovaných známek života. Kazatel ale neměl na výběr, a proto obezřetně pokračoval. Hodně zpomalil – každý krok a pohyb zvažoval, v této situaci už mu šlo o život. Procházel se hluboko na nepřátelském území a byl na to všechno sám.
Pomalu se blížil ke svému cíli, když se ocitl obklíčen pěti muži. Pomocí virtuálního rozhraní ve svých brýlích měl dokonalý přehled o oblasti, ale nesměl se za žádnou cenu prozradit, nebo nechat odhalit nepřátelskými hlídkami. Siluety pěti postav se k němu blížily ze všech směrů a on se nemohl pohnout ani o píď. Lehl si proto do trávy, kde čekal a doufal.

„Tak, a je to v prdeli. Teď mě odhalí. To je konec,“ pomyslel si v duchu Kazatel.

Srdce mu pumpovalo krev po těle nezvyklou rychlostí, tep byl snad neměřitelný. Kazatel už měl před očima pouze jediné možné řešení této situace, a tak si připravil svou zbraň, ukazovák přiblížil ke spoušti možná co nejblíže a čekal, až ho nepřátelé donutí vystřelit.

„Saide, počkej chvíli, musím si odskočit,“ promluvil jeden ze strážných k tomu druhému.

„Jasně, ale neprotahuj to. Už tak jsme měli být před pěti minutami vystřídáni,“ odpovídal ten druhý.

První člen hlídky se odpojil od svého partnera a odešel o kousek dál. Kazetel jenom spatřil jeho nohu, jak skončila těsně vedle jeho obličeje, poté už si jen musel nechat líbit, jak vykonává jeho nepřítel svou potřebu přímo na něj. Kazatel nebyl zrovna nadšený, ale všechno bylo v této situaci lepší, než odhalení. Než muž dokončil potřebu, začaly se z dáli ozývat další hlasy a šustění větví a listí.

„Saide, promiň, brácho, ale zpozdili jsme se. Zdržel nás šéf. Máme tam dole takovou situaci,“ zavolal člen druhé hlídky už z dálky na Saida.

„V pořádku, hlavně, že už jste tady. Mrzneme tu už pěknou chvilku a po těch bastardech ani stopa,“ reagoval Said.

„Však se určitě někdy dočkáme, teď už ale mazejte. Karin narazil sud a pozval holky z druhé skupiny.“

Muž dokončil svou potřebu a připojil se k Saidovi, se kterým se vydal za hlasitého smíchu stejným směrem, jako měl namířeno Kazatel. Ten se mezitím pomalu uklidňoval a vzpamatovával ze šokové situace. Druhá hlídka se za hlasitého povyku přehnala přes Kazatelovu pozici a zmizela v tmavém lese. Kazatel pro jistotu ještě chvíli počkal, aby se ujistil, že je vzduch čistý. Senzory byly bez poskvrnky, a tak se za chvíli zvednul a s ještě větší obezřetností než předtím se vydal lesem přímo ke svému cíli. Vážil každý krok a ostražitě se rozhlížel po okolí. Po cestě narazil ještě na další dvě hlídky, ale dokázal se jim efektivně vyhnout. Jako duch se proplížil celým lesem plným nástrah, až dorazil ke svému cíli. Zahlédl hlavní vchod do zřícenin, který byl masivně hlídán. Všude kolem se potulovalo mnoho vojenských hlídek, na každém rohu čouhaly baterie automatické obrany. Přímý útok byl nemyslitelný a Kazatel to dobře věděl. Doplazil se k hustému křoví, za kterým se schoval a zpod svého tmavého hábitu vyndal množství vybavení – senzorové výbušniny, granáty, flashbangy, nůž, pistoli, zásobníky s municí, senzorové brýle a další množství moderního vybavení. Vše zabalil do jednoho hadru a zaházel větvemi a listím. Následně vytáhl z kapsy malou krabičku, na které blikala zelená kontrolka. Kazatel se pousmál. Krabičku otevřel a opatrně z ní vyndal dvě kontaktní čočky, které si nasadil na oči. Chvíli se rozkoukával a pak pokračoval v prozkoumávání krabičky s výstižným černozeleným znakem. Vytáhl náplast, kterou si nalepil na krk, někam do oblasti ohryzku, a na pravou ruku si nasadil prakticky neviditelnou rukavici z nanovláken. Nakonec vyndal miniaturní čip, který vložil do injekčního pera, a v oblasti zápěstí si ho aplikoval pod kůži. Když byl hotov se všemi procedurami, podržel tlačítko na spodní straně krabičky a ta se roztavila. Kazatel si hodil na hlavu kapuci, vyšel z křoví a namířil si to přímo k hlavní bráně.

Pokračování příště?...Uvidíme

není to takovej Medal Of Honor operace anakonda?...zrovna tuhle misi si dost dobře pamatuju...ovšem inspirace mohla přijít odjinud

No, nevím, jaká je to operace, ale tu hru jsi trefil

A to je upoutávka na tuhle povídku? Mě to tak nepřijde, mě to spíš připadá jako upoutávka na úplně novou povídku... Jen můj názor, hale a k tvojí povídce, když nic jiného tak jí aspoň dokonči, stejně vypadá, že v Pegasu jsme na konci, ale zajímají mě oriové (jestli to bylo tady) a replikátoři... A proto jsem pro to, aby tvoje povídka pokračovala...

Škoda že se, tu hru nehrál ,ale i tak nechápu jak to souvisí z tvojí povídkou,já sem furt čekal že jeden znich bude nějaká známá postava a nic jinými slovi WTF,a rozhodně pokračuj s takto skvělou povídkou.

No, jak jste asi pochopopili, někteří si na to ale mohou nechat více času, tak to s povídkou nemá nic společného. Jak jsem psal hned v prvním příspěvku, je to jen taková ochutnávka, JINÝ PŘÍBĚH, něco, co by mohlo pokračovat. Nechtěl jsem navazovat na rozjetý příběh, chtěl jsem napsat něco krátkého a podle ohlasů buď pokračovat s povídkou, nebo s tím nadobro seknout.

Už dříve jsem uvažoval, jestli neutnout stávající tvorbu, která, přiznejme si to, nestála za moc a byla celkově tak o ničem, a nezačít s něčím jiným. Od nuly, od začátku, ale s nabytými zkušenostmi. Až teď jsem se rozhoupal k tomu tohle dilema nějak vyřešit. No, uvidíme, jaké budou další ohlasy, jestli nějaké

Zdravím,

takže . Přečetl jsem, porozmýšlel jsem, pak jsem se šel najest, pak jsem znovu porozmýšlel a teď ti tady něco napíšu.

Medal of Honor jsem nehrál, ale hned, jakmile jsem přečetl tuším druhou větu, tak jsem si myslel, že jsi se inspiroval Call of Duty.

Celkový nápad se mi líbí. Taková tichá akcička. To ty zřejmě rád. Přesně netuším, jaké to bude mít pokračování, ale pravděpodobně to vypadá na dokončení této mise a pak další mise Kazatele a Voodoo? Nebo dalších pár postav? Celého nějakého týmu?

Kdo ví? Ty zřejmě ano.

Já jsem rozhodně proto, aby jsi pokračoval, jak jsem již psal, mě se to líbí, přeci jenom je to něco z jiného soudku.

Zdravím vás, přátelé,

pro ty, co ještě žijí, jsem přidal do úvodu anketu. Budu moc rád, když tam zanecháte svůj hlas. Je to už takový akt zoufalství, ale když už je teď čas, tak zase není motivace

Díky moc všem

sice jsem Exodu nevěnoval, až takový čas, jaký bych si přál, nebo si to tvá povídka zaslužila, nicméně jsem hlasoval pro, protože vždy má cenu pokračovat a pokud ne kvůli lidem, tak kvůli sobě ... navíc, fórum potřebuje kvalitní spisovatele a pokud vím, tak si se mezi ně taky dostal Speedy, takže za mě určitě pokračuj...a až nebudu mít pocit, že bych se snad někde mohl inspirovat, určitě Exodus dočtu, když už jsem ho začal

nechápu jak to můžeš napsat si zde jeden z nejlepšíchautorů takže by byla škoda kdybys nepokračoval i kdyby jen vtom novém příběhu si pokračoval

Vánoční volno mně dalo dobrou příležitost, takže vzniklo tohle. Je to takové přímé nepřímé pokračování hlavního příběhu Proč nepřímé? Dost návazností a spojitostí mně už uteklo a obávám se, že už se nikdy nenajdou. Ta hlavní linie tedy zůstala neporušená, ale některé maličkosti asi měly být původně jinak.

Ale co je důležité, po hooodně dlouhé době tu máme další díl, takže doufám, že budete číst a že se vám to bude alespoň trošku líbit. A ať už ano, nebo ne, zanechte prosím komentář

43. Díl – Z nitra

V minulých dílech jste viděli…

Plukovník Sheppard byl ovlivněn wraitským virem, který ho donutil pracovat proti lidem ze Země. Poskytnul wraitům veškeré podrobné informace o galaxii Pegas, o vyspělých kulturách, spojeních i surovinových zdrojích. Zpacifikoval nasazeného špiona Todda a postavil se do čela wraitského úderného komanda, které se chtělo zmocnit Atlantidy a pomocí genijských atomových bomb získat dominantní postavení v celé galaxii. Díky dokonalé práci vědců se mu podařilo nepozorovaně a bez ztrát na životech obsadit řídící místnost Atlantidy, aniž by v prvních okamžicích vyvolal obavy v řadách jejího obyvatelstva. Získal přístup ke všem systémům, zabarikádoval se v operačním centru a pomocí energetických výbojů vyřadil jak komunikační kanály, tak i všechny vysílačky, čímž pozemšťany naprosto odstřihnul od komunikace.
Do toho přilétá do nehostinné galaxie vlajková loď pozemské flotily Achilles spolu s novým velitelem generálem Harrisem a jeho elitním komandem, které Země vybavila tím nejmodernějším vybavením a zbraněmi, které měla k dispozici.
První pokus Atlanťanů na dobytí centrální místnosti selhal již v zárodku. Všechny úderné týmy byly zlikvidovány mnohonásobně početnějšími wraitskými jednotkami a jumper doktora McKaye, který tou chvílí hlídkoval nad centrální věží a měl poskytnout taktickou podporu, se zřítil na jedno z městských mol.

David Abrams, první zástupce plukovníka Blacka a mnoha pegasskými bitvami ošlehaný důstojník, již hodnou chvíli pobíhal po rozlehlých chodbách Atlantidy, aby informoval a zmobilizoval co nejvíce mužů schopných bránit se doposud neznámému nepříteli. Veškerá dostupná komunikace byla usmažená, a tak bylo zapotřebí oprášit ten nejtriviálnější způsob komunikace. Jeho snažení ale nepřicházelo vniveč a kolem přístupových uzlů se začalo těsnit spoustu schopných mužů i moderního armádního vybavení, které bylo k obraně nanejvýš zapotřebí a poskytovalo jinak bezbranným pěšákům velkou podporu. Zbrojnice zely prázdnotou, jejich stěny byly chladné a pusté, zatímco na bojových frontách začínalo být pořádně horko. Ruch se stupňoval a vojáci se pod křídly svých velitelů seskupovali do bojových formací a úderných jednotek. Narychlo sestavené a bídně vybavené technické týmy se snažily vztyčit provizorní jednosměrná silová pole v místech předpokládaného střetu, umisťovali multifunkční rušičky pro zamezení nepřátelské komunikace či používání zařízení na předdefinované frekvenci nebo také instalovali moderní omračovací věže určené proti pozemním jednotkám, které sjely z výrobních pásů pozemských továren teprve nedávno. Zatímco vojáci montovali za připravené silové bariéry těžké stacionární zbraně a další automatická zařízení jako byly třeba senzorové miny, tlakové a šokové rušičky nebo zařízení pro vytvoření kouřové clony. Vše běželo na plné obrátky a podobný scénář byl praktikován snad u každého důležitého místa, které bájné město předků ukrývalo. Místnost s křeslem, se ZPM, energetická centra, záložní velín, centrální přístupové chodby, to vše bylo potřeba v první řadě zajistit a v neposlední také ubránit před invazí nepřítele, který byl stále zahalen v tmavém rouchu. Do těžko přístupných či vážně poškozených chodeb a prostor byly také vyslány automatické bojové sondy, které nesly lehký kulomet se speciální explozivní a průraznou municí a byly naprogramovány na destrukci jakéhokoliv nepřítele – další technologický dáreček generála Harrise, jenž přicestoval do Pegasu na palubě Achilla. Atlanťané byli bohužel odkázání pouze na záložní zdroje a nemohli využít celkového potenciálu města. Centrální zbrojnice byly uzavřené přímo z řídícího, stejně jako ošetřovna či přístup k automatické skryté obraně. Proti této značně oslabené armádě stály síly wraitů, jenž měly k dispozici prakticky celé město, a jejich obyvatelé hráli v jejich komedii pouze bezvýznamné loutky.

V operačním centru se znenadání aktivovala brána. Wrait obsluhující skrz wraitské zařízení primární systémy deaktivoval v poklidu štít na hvězdné bráně a vrátil se ke své předchozí činnosti, kterou byla kontrola hlavních systémů. Sheppard, jenž stále seděl ve svém královském křesle, pozvedl s opovržením svůj zvědavý zrak a se zaujetím sledoval, co z brány vypochoduje, i když o tom měl už předem jasno. Po schodech seběhlo také několik dalších wraitů nesoucích ve svých odporných pařátech obdoby pozemských tabletů, do kterých neustále zírali, pravděpodobně prováděli diagnostiku. Začali do nich cosi zběsile zadávat a do dalších pěti minut, po které vydržela brána stále nepochopitelně otevřená, začala jejich snaha přinášet ovoce. Z horizontu se začal plazit vesměs tlustý organický prut, který wraitští poskoci připevnili zezadu k Sheppardově křeslu. Ke spojení došlo prakticky samovolně a hlavně okamžitě. Organické složky srostly dohromady a spojily se v jediné vlákno. John se spokojeně zakřenil, zavřel oči a pohodlně se uvelebil ve svém trůnu, který se ještě více podepisoval pod jeho dominantní mocí nad celým zařízením a operací. Za okamžik ho obemknula postranní organická lanka a Sheppardovi se začala silně třást oční víčka. Tento stav se nakonec rozšířil od jeho zrakových orgánů do celého těla a s Johnem to začalo vypadat přinejmenším zle. Z úst a uší mu začal vytékat odporný šedozelený sliz a škubance ve svalech se stupňovaly každou vteřinou připojenou ke křeslu.

“Pane, jeho biometrické údaje vykazují velice podivné anomálie. Měli bychom ho urychleně odpojit od zařízení, nebo dojde k vážnému poškození nervové a oběhové soustavy,“ strachoval se, avšak oprávněně, jeden z wraitů, jenž se staral o napojení Shepparda na křeslo.

“Nic takového, jeho tělo to zvládne, silný je na to dost, pokračujeme podle plánu,“ oponoval dost sebejistě velitel celé akce, který to vše sledoval z vyvýšeného postu.

Druhému wraitovi nezbývalo nic než poslechnout, byl nucen plnit rozkazy svého pána, i když se mu zrovna nemusely zdát tím nejsprávnějším řešením.
Johnův stav se ale nakonec doopravdy stabilizoval a podle uspokojivého výrazu hlavního vědce se zdálo, že se vše vrátilo do zarytých kolejí. Zanedlouho z křesla vystřelil další prut z organických materiálů, tentokrát hodně hubený, ale postupně začal nabírat na síle, jak na sebe navaloval další vrstvy. Až zmohutněl do požadovaných rozměrů, začal se plazit dál, směrem pryč z řídícího střediska.

Na druhé straně barikády se již atmosféra dostávala na bod varu. Dokončovaly se již poslední nedodělky a prakticky každý byl připraven se poprat s hrozbou, která se na něho pravděpodobně brzy vychrlí. Plukovník Black i velitel Apolla Ellis přislíbili obranným složkám Atlantidy maximální možnou podporu, což nakonec opravdu dodrželi a posílili obranné řady o několik desítek mužů, kteří byli připraveni položit i svůj život za obranu tohoto posvátného místa. Nezůstalo však jenom u jednotek. Velitelé obou vesmírných plavidel, které právě klidně strážily orbitu, ale v současné situaci byly naprosto nevyužitelné, poskytli pozemním obráncům také těžkou techniku a ochranná brnění, která se budou zajisté hodit. Speciální těžké komando generála Harrise bylo taktéž na místě a připraveno čelit nepříjemné přesile. Přesně na tohle byli také vycvičeni.
Atlanťané se poučili z předchozích chyb a omylů a nechtěli se již pouštět do bezhlavé ofenzívy, a to ještě na půdě, kterou neměli dokonale zmapovanou a neměli nejmenší tušení, za jakým rohem na ně čeká smrt. Vyčkávali tedy v obranném postavení a již každou chvílí očekávali příchod svých rivalů, ať už to měl být kdokoli. Ovšem takový druh útoku, s jakým přišli wraiti, pozemské hlídky hodně překvapil a přinejmenším vyvedl z míry. Místo divokých mas rozzuřených pěšáků se zpoza rohu vyvalilo několik organických provazců, které se začaly jako agresivní hadi z džungle přibližovat k ležením Atlanťanů. Chvíli zmatku striktně utnul až jednoznačný verdikt vyřčený z úst místního velitele: “Střílejté!“

Kulomety se v tu ránu rozřehtaly, nastražené miny začaly hlasitě explodovat a celý ten kolotoč se rázem prudce rozpohyboval. Veškeré morální normy se v tu chvíli vypařily jako pára nad hrncem, objektivní myšlení šlo stranou. Jediné, co měli pozemští vojáci před očima, byla zkáza svého nepřítele, o což se také se vší vervou pokoušeli, a vztek, který koloval celým jejich tělem, tomu všemu jen dodával sílu. Desítky a stovky projektilů nové moderní doby se za hlasitého hukotu a řevu zarývaly do organického materiálu, který se hrnul proti Atlanťanům jako lavina, jako stohlavá saň. Účinek pozemských zbraní ovšem nebyl takový, jaký by se dal očekávat. Projektily s průraznou špičkou potaženou teflonem se mnohokrát jen neškodně odrazily, nebo bylo jimi způsobené poškození okamžitě zaceleno regeneračními schopnostmi, kterými wraitský materiál samo sebou disponoval. Toho nepřítel využíval ke svému postupu a kradl lidem ze Země centimetr po centimetru. Pomalu ale jistě docházelo ke střetu tělo na tělo.

“Co to má sakra být?!“ přeřvával jeden z důstojníků rachot všech zbraní.

“Vypadá to na…“

“Na wraitský organický materiál, “ odpověděl si nakonec voják sám, “už dříve jsme se s tím setkali, změna plánu, použijte plamenomety!“ rozkázal nakonec. “Na tyhle bestie by to mělo udělat dojem! Mathajsne, vezměte si někoho sebou a sežeňte, co potřebujeme.“

“Ano, pane,“ ozvalo se z hloučku doposud bezhlavě bojujících vojáků.

Dva členové obranných složek se oddělili od skupiny a rozběhli se směrem ke zbrojnici, kam také za několik okamžiků dorazili. V rychlosti rozrazili dveře a okamžitě se hrnuli k výrazně označenému boxu, do kterého se po potvrzení otisku dlaně dostali. Otevřeli dveře a začali vyndávat všechny části příslušenství. Hned, jak vše pobrali, a to včetně nádrží s hořlavinou, se vydali zpátky ke stanovišti, aby dorazili s žádanou pomocí, co nejdříve to šlo.

“Máme to, pane, FT pětačtyřicítka v plné kráse, tohle jsme zkoušeli jen při výcviku,“ zakřičel nadšeně jeden z vojáků, když přitáhl plamenomet k obrannému valu.

“Všechno je jednou poprvé. Teď už ale dělejte! Postavte to támhle a začněte ty svině pálit. Rozhodně si to zaslouží.“

Oba vojáci se postarali, aby svůj rozkaz do detailů a co nejrychleji splnili. Připevnili samotnou věž do země pomocí magnetických kotev, aktivovali automatické zaměřování pomocí senzorového rozhraní pro identifikaci nepřátelských objektů a napojili zbraň na zásoby extrémně hořlavé kapaliny, jenž byla tvořena roztokem mimozemské látky nalezené při průzkumu pegasských planet a modifikovanou verzí pozemského benzínu. Poté už jen stačilo provést finální kontrolu a celou zbraň aktivovat. Věž se zahřála do provozní teploty a posléze začala s velkým elánem rozsévat ničivý žár po celém koridoru. Polovina místnosti se v tu ránu obrátila v ničivé plameny, které s sebou braly do pekel nejen svého nepřítele, ale také tavily vybavení Atlantis.

“Funguje to!“ zařval radostně jeden z důstojníků, když viděl, že jeho nepřítel utrpěl hned po první dávce devastující ztráty, “pokračujte, nešetřete je!“ podpořil ještě své družstvo.

Vojáci ještě zesílili své snažení a palba skloubená s ničivým žárem páchala v řadách wraitů pořádné škody. Pozemšťanům se místo bolestného sténání svých nepřátel vracel pouze pach spálených a sežehnutých biologických materiálů, popřípadě také kovových výztuží stropů, které se pod tím žárem dost prohýbaly, a ke zřícení celých pater nebylo daleko.
Každý centimetr, který se wraitům podařilo těžce vybojovat, teď každou vteřinou ztráceli. Zdálo se, že pozemšťané našli lék na mazanou invazi, která by mohla skončit drtivým vítězstvím wraitských sil. Opak byl však pravdou, o čemž se doposud hrdinně bojující uskupení záhy přesvědčilo.

“Pane, s tou zdí se něco děje,“ oznámil jeden z řadových vojáků svůj bystrý nález veliteli.

“Věnujte pozornost nepříteli a ne pitomé zdi. Máme tady důležitější věci na práci. Sežeňte mi raději další zásobníky, moje zásoba munice se již ztenčuje,“ odbyl nadřízený dost opovržlivě svého svěřence.

Voják ale nemohl od té zdi odtrhnout oči, protože s ní bylo evidentně něco v nepořádku. Po celé ploše začala praskat a omítka se z ní sypala frekventovaněji než obvykle.

“Co to…kurva!“ zakřičel nejprve polohlasem, pak už však na celé kolo, když spatřil, jak se asi půl metru tlustý organický prut proboural skrz zeď a okamžitě zaútočil na nic netušící obránce. Voják viděl, že je zle, že není úniku, a proto zareagoval snad nejhůře, jak mohl. Z postranní kapsy vytáhnul tu nejúčinnější výbušninu, kterou měl zrovna u sebe – speciální trhavinu určenou pro destrukci těžké techniky nebo velice odolných povrchů, která obsahovala mimo jiné i zrnko obohaceného naquadahu. Odjistil pojistku, mrštil výbušninu po nově příchozím nepříteli a snažil se co nejdále utéct. Jeho snaha ovšem přišla vniveč. Úprk byl už předem ztracený. Tlaková vlna z exploze ho nakonec dostihla a mrštila s ním asi deset metrů daleko. Nakonec se rozplácl hlavou přímo na tvrdé zemi. Jeho mozek byl rozsekaný na maděry. Exploze v neposlední řadě také narušila integritu celé chodby a ta se jednou silně otřásla. Většina vojáků byla vlivem obrovské exploze chvilkově vyřazena z boje, čehož prut okamžitě využil. Uchopil jedním svým ramenem obsluhu plamenometu kolem krku a do tří sekund ho vyřadil ze hry. Krev z něj stříkala po celé chodbě, jak byly jeho tepny v oblasti krku zmasakrované. Další šlahoun se posléze chopil ovládání plamenometu a okamžitě ho otočil proti pozemšťanům. Ti nestihli reagovat a byli na místě uškvařeni, do jednoho. Z koridoru se ozývalo pouze zoufalé sténání, reakce na obrovské utrpení, kterým si museli vojáci ještě těsně před smrtí projít.
Do dvou minut nebylo co řešit. Celé obranné ležení bylo výpadem do zad totálně zdecimováno. Po podlaze, která stále velice silně hořela, se povalovaly desítky ožehnutých a seschlých mrtvol, na které nebylo hezké podívání. Na dobytou pozici se okamžitě dostavili wraitští válečníci, aby zajistili oblast a vytvořili předmostí pro další šíření jejich zbraně. Neutuchající provazce plamenů jim ovšem znemožňovaly jakoukoli činnost a jakýkoli další postup. Velitel skupiny se tedy s několika válečníky vrátil zpátky do řídícího centra, kde zažádal o pomoc a posily.

“Můj pane, Atlanťané podlehli, ale celou oblast ovládají silné požáry. Nemůžeme projít skrz,“ oznámil jeden z wraitů svému veliteli, kterému tato zpráva rozhodně nevyčarovala úsměv na tváři.

“Co s tím můžeme dělat?“ otočil se velitel na svého posluhovače.

“Atlanťané zabudovali do celého město velice kvalitní protipožární zařízení.“

“Máme k němu přístup?“

“Ano, zajisté.“

“Tak na co čekáš, hlupáku. Zbav nás toho ohně!“ vydal rázný rozkaz.

Atlantida, záložní velín, o deset minut dříve

Do místnosti přibíhá celý uřícený kapitán Ramsey. Bez milosti rozráží dveře a pravicí se ihned opírá o stůl. Ještě několikrát se hluboce nadechne a až poté začne podávat hlášení.

“Pane…pane,“ vykoktává ze sebe zadýchaný kapitán.

“Kapitáne! Kapitáne, slyšíte mě?“

“Ano, pane.“

“Uklidněte se a řekněte nám, co se to tady ksakru děje,“ uklidňoval celou situaci Black.

“Už je to tady,“ vyhrkl ze sebe nekontrolovatelně Ramsey.

“Co je tady?“ nepřestával se vyptávat Black.

“První vlna, útok, jsou to wraiti,“ vysypal ze sebe s hrozivým výrazem v obličeji kapitán.

Všichni v místnosti si vyměnili pohledy plné zoufalství, ale nikdo se neodvážil dále promluvit, každý byl jako opařený tím, že největší známá hrozba galaxie Pegas se znovu dostala na Atlantidu.

“Cože? Wraiti? Jak se sem dostali?“ protnul to hrobové ticho Zelenka docela stupidní otázkou.

“To bychom rozhodně také rádi věděli, doktore. Teď ale prosím nechte mluvit kapitána. Rozhodně nám má co říci,“ zpražil Zelenku plukovník Black.

“Vše nasvědčuje tomu, že museli přijít bránou. Obsadili řídící místnost a právě odtud se na nás vrhli.“

“Kolik mají vojáků? Jak jsou vybavení? Vyhráváme vůbec?“ vyzvídal stále Black, aby se mu dostalo nejpřesnějšího popisu celé situace na Atlantidě.

“Vlastně, pane, vojáky na nás vůbec neposlali,“ reagoval na část plukovníkovy otázky trošku vystrašeně Ramsey.

“Co mi to tu povídáte? To na nás útočí rostlinkami?“ pokusil se o vtip i v tak prekérní situaci Black.

“Abych řekl pravdu, pane, tak ano. Ta látka, která se kdysi rozrůstala z doktorky Kellerové po celé Atlantidě…“

“Tohle že na nás útočí?“ skočil mu do řeči plukovník.

“Ano, pane, přesně tohle. A je to dost neodbytné, těžce se to ničí,“ podával podrobnější popis nepřítele.

“Zelenko, posloucháte to?“ obrátil se Black pro změnu tentokrát na vědeckou část osazenstva.

“Zajisté,“ odpověděl přímo.

“A Váš závěr? Můžeme s tím něco dělat?“ snažil se z doktora dostat nějaké rozumné řešení velitel Achilla.

“Nemám nejmenší tušení… Celé to musí být napojené na nějakého hostitele, který to ovládá, stejně jako minule. Pokud ho odstřihneme, rostlina se nedokáže dále šířit a už vůbec ne útočit.“

“Kapitáne, je to realizovatelné?“ položil jasnou otázku Black, i když odpověď již předem částečně očekával.

“Se vší úctou, pane, ani náhodou. Tak tak jsme se bránili, když jsem opustil své muže, abych podal hlášení. Kdo ví, jak jsme na tom teď. Nemůžeme se nijak spojit. Jsme naprosto odstříhnutí.“

“Zelenko, kam se to bude chtít nejdříve dostat?“

“Za předpokladu, že si s sebou nepřinesli nějaký externí zdroj energie, tak…“

“Už nic…“

“ZPM,“ dokončil ten tragický scénář Ramsey.

“Kapitáne, měli jsme na té pozici muže?“

“Ano, pane, měli.“

Atlantida, poschodí nad místností se ZPM

“Pane, ztratili jsme levé křídlo. Hrne se na nás spousta nepřátel.“

“Dobrá tedy, je nejvyšší čas, ustupujeme.“

“Vy mě nechápete, pane, není kam, jsme obklíčeni.“

“Rozumím. Nezemřeme tady nadarmo. Připravte výbušniny a zaminujte celou oblast. Odpočet na pět minut. Pokud půjdeme do pekel, oni půjdou s námi,“ pochopil velitel velice rychle svou situaci a nařídil podniknout sebevražedné kroky.

Atlantida, záložní velín

“Něco mám, něco mám!“ doběhnul Zelenka za Blackem a mával přitom nad hlavou tabletem.

“Povídejte, doktore,“ vyzval Black Zelenku, aby mu sdělil, na co přišel.

“Narušil jsem tu wraitskou blokaci sítě. Když jsem teď věděl, s kým máme tu čest, použil jsem dešifrovací programy šité přímo na míru wraitskému jazyku a našel jsem nepatrnou chybu v zabezpečení,“ odhalil svůj spásný plán nadaný vědec původem z Čech.

“Nepředpokládám, že to bude jen tak,“ projevil značnou dávku realismu v krvi plukovník Black.

“Správně, ale to už by snad ani nebylo ono, že? Potřebuji nějakou interakci wraitů s hlavním systémem. Pokud jsou tyto údaje správné, už dlouhou dobu nevkročili do hlavních adresářů, ale až to udělají, budu schopen převzít kontrolu nad některým systémem.“

“O co přesně půjde, doktore?“ zeptal se zvědavě a s dávkou mírné naděje plukovník.

“Stačilo by tohle?“ A ukázal prstem na ikonu na monitoru.

Atlantida, centrální místnost, současnost

“Zahajuji likvidaci požáru ve vymezené oblasti,“ oznámil poslušně jeden z wraitských techniků.

“Dobrá práce, hned, jak bude vše hotovo, se spojte s našimi týmy a oznamte jim, že mají volnou cestu,“ vydal další pokyny velitel.

Pár vteřin na to jedno z wraitských zařízení, které bylo napojené na antické ovládací panely, oznámilo varovnou hlášku. Jeden z vědců se naklonil nad obrazovku, aby zjistil, co se děje. Když dokončil analýzu, obrátil svůj pohled zpátky k úvodní práci.

“Co se děje?“ ptal se druhý vědec, když uviděl, že ovládací panel hlásil jisté nesrovnalosti.

“Nic vážného, Atlanťané se snaží nabourat do našeho systému. Bohužel, to se jim nepovede,“ rozesmál se na celé kolo, přičemž vycenil svůj chrup.

“Pane, oblast byla uhašena. Šlo to rychleji, než jsem očekával. Úderné týmy mohou vyrazit,“ ozval se druhý wrait.

“Dobře, připravte další…co to znamená, co se to děje,“ rozlítil se velitel, když uviděl, kterak se ze stropu začíná něco vysouvat, “neeee!“

Poté už následoval jen masakr. Z deseti skrytých hlavní automatické obrany se na wraity strážící operační začaly chrlit stovky a stovky výbušných projektilů, které trhaly těla wraitů na kusy. Všude kolem létaly jiskry, jedna exploze následovala druhou. Ohromné projektily odhazovaly rozsekané kusy wraitských bojovníků všude po okolí. Žádný z nich tu zkázu nepřežil, až na jednoho.

Tak, a je to Takže ještě jednou, ať už se líbilo, nebo ne, nechte dole prosím komentář. Díky moc

Jestli to přežil Shepp tak je to parchant, protože mě naštval, jestli ne dobře mu tak a jestli to stejně přežil tak ho buď dodělej nebo ho předělej zpět... Jinak dobrý díl, akorát ať nečekáme tak dlouho...
Jinak je to dobrý jsem rád, že invaze na Atlantidu skončila, akorát už nevím co se stalo v Pegasu...

Doufám, že bude pokračování

Nechápu proč nezustali za těma silovim polem v podstatě by je jen spalovali a nemuseli by ryiskovat ale jinak hezkej předpokládám že jeden byl Sheppard

Tak a je to tu! V krátkém intervalu další díl Za neustálého slastného zvuku explozí se mně podařilo septat další díl. S dějem pohnul jen částečně, ale přibližně ukazuje, jak pracuje nové Harrisovo komando Doufám, že se bude líbit a enjoy Budu moc rád za každý ohlas, takže se snažte

A abych nezapomněl, přeji vám, teď už asi zbytečně, abyste to nepřehnali s chlastem

44. Díl – Muži v černém

Třicetičlenná jednotka wraitských vojáků pochodovala v uceleném svazku chodbami Atlantidy za neustálého dunění a ohlušujících explozí. Skupina se právě na široké křižovatce zastavila a velící důstojník pohleděl na svou pravici, na níž měl připevněný osobní počítač s plány města. Rukou naznačil vlevo a celý oddíl ho následoval. Z blízkých i vzdálených chodeb se začala ozývat nepřerušovaná střelba z automatických zbraní a řev vojáků. Ušli přibližně deset a metrů a zničehonic se přímo do středu skupiny zřítil strop, který zavalil třetinu wraitů. Celou chodbu zaplavila lavina prachu a sutin. Skupina byla silně otřesena. Jeden z wraitů, kterému se povedlo pohotově vzpamatovat, pohlédl nahoru skrz sesypaný strop a kromě potrhaných a zpřelámaných nosníků a množství trosek spatřil tělo wraitského válečníka, kterému chyběly obě nohy. Z končetin stříkala do všech směrů zelená krev a z pahýlů, jež mu zbyly, trčely kosti, o hodně tmavější než ty lidské. Posléze uslyšel křik jednoho z pozemšťanů, který uklouzl po nakloněném kráteru a klouzal dolů. Snažil se zachytit, ale hladký povrch mu to nedovoloval. Rukavice s přísavkami byly roztrhané a nereagovaly. Voják se zachytil až za ocelovou tyč, která byla původně propletená celým stropem a sloužila jako výztuž. Celým tělem visel o patro níže a snažil se přitáhnout. Ve svalech se mu začala produkovat kyselina mléčná, jak se pokoušel vyzdvihnout pouze svými pažemi své tělo i všechno vybavení. Jeho instinkt mu ale stále napovídal, že ho někdo sleduje. Otočil se a s hrůzou v obličeji zahlédl jednotku wraitů. Jeden z vojáků ho zaregistroval, hbitě vytasil omračovač a střelil ho do zad. Voják se pustil a asi ze tří metrů dopadl zády na zem. Ozvalo se několik nepříjemných křupnutí a vypadalo to s ním bledě. Jeden z wraitů si na něj okamžitě kleknul a chtěl se začít krmit. Překáželo mu v tom ale matné černé brnění, které chránilo hruď a po dalším ohledání prakticky celé tělo. Voják rázem otevřel oči, vytáhl z pouzdra nůž a vrazil celou kudlu wraitovi do krku. Ta nakonec špičkou svého ostří vykukovala až na druhé straně. Hbitě se zvednul, použil wraita jako štít, z opasku vytáhnul pistoli a třemi rychlými ranami do hlavy vyřadil tři wraity. Poté odhodil tělo mrtvého vojáka na přeživší skupinu a než se stihla vzpamatovat, zmizel rychlým skluzem za rohem.

“Na co čekáte?! Chyťte ho,“ zahřměl velitel, který tomu celému bez mrknutí oka přihlížel. Tři vojáci se vydali s připravenými puškami vpřed, směrem, kde voják zmizel. Dostali se až na křižovatku, na které se voják vypařil, a stále na nic nenarazili. Když se ztratili z dohledu hlavní skupiny, z temného koutu na ně kdosi vyskočil. Prvnímu z wraitů vyrazil zbraň a jejím druhým koncem mu rozpáral břicho, poté použil mrtvého wraita jako štít a jeho pušku, která mu už byla k ničemu, jako vražedný nástroj. Stiskl spoušť a zasáhl druhého wraita, který se skácel k zemi. Následně pustil mrtvolu, udělal rychlý kotrmelec vpravo a skryl se výstupkem. Poslední wrait byl dost vyvedený z míry a než stihl zareagovat, vyřítil se na něj pozemský voják ze svého úkrytu a ve skluzu mu podkopl nohy. Wraitovi se podlomily kolena, čehož tajemný bojovník v černé zbroji využil a dalším nožem ho sekl do oblasti koleních šlach. Wrait zavrávoral, voják, stále ležící pod wraitem, strhl tělo svého nepřítele na zem za sebe, poté se rychle vzchopil a vrazil wraitovi nůž zezadu do krční páteře. Poté s ním ještě několikrát otočil, aby se ujistil, že je konec. Odtáhnul všechny tři mrtvoly do kouta, aby po něm nezůstaly žádné stopy, tak, jak ho to v akademii učili. Rychle se postavil a nahmatal vysílačku. Když nereagovala, vyndal ji z pouzdra a uviděl sežehnuté obvody, zkusil také vysílačku v uchu, ale ta byla stejně hluchá. Zaklel a začal vymýšlet další plán. Za rohem stálo ještě pořád asi šestnáct wraitů a musel je vyřídit, nebo by oni udělali to samé s ním. Sumky na munice zely prázdnotou, svůj automat ztratil při výbuchu a v záložní pistoli mu zbývalo pouze osm projektilů, další zásobník již neměl. V pokleku se tedy vytratil z neosvětlené chodby a namířil si to ke zbrojnici. Odbočil vlevo na dlouhou chodbu, když v tom spatřil v přibližně dvacet metrů vzdáleném koridoru další wraitské komando čítající minimálně patnáct členů, které mu odřízlo cestu k jediné zbrojnici na patře. V zádech uslyšel nějaké kroky, a tak urychleně odmontoval víko ventilační šachty a zalezl do ní, kryt za sebou posléze znovu zadělal a počkal, až hlídka přejde. První z wraitů se již ztrácel ve tmě, ale druhý se zastavil a začal se rozhlížet kolem, jako by něco cítil. Vojákovi bušilo srdce o sto šest, nechtěl být za žádnou cenu odhalen. Wrait, který něco zavětřil, zavolal na svého parťáka a společně se zastavili u ventilačního otvoru, do kterého nakoukli. Nespatřili však nic. Vojákova černá zbroj se smísila s tmou a neodhalila ho. Oba wraiti se ale nehodlali hnout z místa a voják už začínal být nervózní. Nemohl v té šachtě uvíznout navždy, a tak se odhodlal k radikálnímu řešení. Když byl wrait otvoru nejblíže, vykopl ho oběma nohama a narazil prvního wraita na stěnu. Rychle se vysoukal z ventilace, přiskočil k wraitovi stojícímu opodál, rychlým kopem mu vyrazil z ruky zbraň a poté mu do obličeje zasadil z otočky pořádný kopanec. To už se první wrait vzpamatovával a začal se sápat na vojáka. Ten se mu vysmekl z kravaty, loktem mu zasadil úder do obličeje, tasil pistoli, kterou mu přiložil přímo k hlavě, a vystřelil. Wraitův mozek se rozprsknul na zeď, kde po něm posléze zbyla jen odporná zelená šmouha. Následně vytáhl z pouzdra již zakrvácený nůž a vrhl jej po druhém wraitovi. Mířil přesně. Nůž se zabodl přímo do wraitské masky, což bylo pro nepřátelské stvoření smrtící. Bojovník chvíli bezvládně stál, načež sebou za chvíli třísknul o zem. Voják sebral oběma wraitům stunnery, sebral svůj nůž, otřel ho o wraita a jejich těla schoval do větrací šachty. V hlavě se mu už rýsoval plán na zlikvidování dalších čtrnácti wraitů. Musel se za každou cenu probojovat do zbrojnice pro další zásoby, nebo alespoň do záložního velína, aby podal čerstvé informace. Se stunnerem namířeným před sebe se proplížil zpátky na svou výchozí pozici, kde ho už ovšem čekali další dva wraiti. Neváhal ani okamžik a oba dva přesnými ranami skolil k zemi. Členové jednotky, kteří stále strážili oblast u zhrouceného stropu, jen zahlédli dvě světle modré šmouhy a uslyšeli dvě žďuchnutí. Zpozorněli a začali se rozhlížet kolem. Voják oděný v černém brnění jim ovšem nedal příliš času. Do chodby vhodil nejprve taktický EMP granát, který wraity oslepil a usmažil obvody v jejich zbraních, a poté standardní střepinový, který se skutálel až do hloučku hlídkujících bojovníků. Voják viděl, jak se chodbou prohnal bílý blesk a sekundu nato jím mírně zatřásla exploze granátu. Vykoukl zpoza rohu a využil chvilkového překvapení a wraitské nemohoucnosti. V každé ruce držel jeden stunner a kropil řady svých nepřátel. Výbuch granátu odstavil pět a svou hustou palbou vyřídil zbylých sedm válečníků bez mrknutí oka. Cesta byla volná, a on se tak mohl vrátit na svou původní cestu. Vyšplhal po zkroucené římse do druhého patra, kde došlo asi před pěti minutami k explozi, která s sebou strhla celý strop dolní chodby. Prozkoumal oblast a naznal, že zde muselo dojít k opravdu silnému výbuchu. Všude ležely kusy wraitských i pozemských vojáků, vše roztrhané na cucky, po zemi se válely obrovské kusy sutin a celá pravá stěna byla dost ožehnutá. Prohledal tělo prvního vojáka a vzal si od něj dva zásobníky do pistole, přesně to potřeboval. Nadzvedl tělo wraitského válečníka, které leželo asi dva metry opodál, otočil ho na břicho a uviděl, že má v páteři zapíchnutý samopal.

“Co se to tady sakra dělo,“ pomyslel si v duchu.
Vytáhl samopal z wraita, ale po první kontrole zjistil, že je nefunkční. Optická i kovová mířidla byla zničená, spoušť utržená a podvěsný granátomet byl v půli uškvařený.

“Tohle je k ničemu!“

Atlantida, záložní velín

“Skvělá práce, doktore, máme tam stále nějaké známky života?“

“Bohužel, tohle nemohu přesně určit. Získal jsem přístup pouze ke kamerám od automatické obrany, k senzorům a detektorům ne.“

“Prohlédněte tedy pozorně celou místnost, hledejte známky po čemkoli živém.“

“Rozumím, zahajuji…No proboha, co to je…no-no tohle to…“

“Co máte, doktore,“ ohlásil se zvědavě Black.

“V prostoru před bránou nám vyrostlo tohle.“ A ukázal prstem na velkou promítací obrazovku, která zobrazovala záběry ze zdevastovaného operačního.

“Tohle mně něco připomíná…,“ načal myšlenku plukovník.

“Je to křeslo wraitských královen,“ dodal Ellis.

“Ale nabralo pořádně na síle, minimálně o polovinu mohutnější než obvykle.“

“Co to znamená, doktore?“

“Nemám nejmenší tušení. Znepokojuje mě ale něco jiného.“

“Mluvte.“

“Ať už je velké jakkoli, přežilo to palbu z kulometů.“

“Doktore, můžete přiblížit kameru na to křeslo a zjistit, zdali v něm někdo sedí?“

“Můžu se o to pokusit, ale tento kamerový systém na tohle nebyl navržen. Slouží pouze pro zaměřování nepřátel a ne pro rozpoznávání obličejů.“

“Do toho,“ vydal poslední pokyn Ellis.

Zelenka přiblížil kameru do míst křesla, ale nepovedlo se mu dostatečně zaostřit, i tak nastartoval prohledávání databanky.

“Spouštím databázi obličejů.“

Na obrazovce začaly probleskovat stovky karet veškerého známého personálu na Atlantidě. Po chvilce doktor prohlásil: “Nic nemáme, žádná shoda.“

“I tak tam pošleme tým. Operační centrum je jediné, co může ty bastardy zastavit. Odřízneme je rovnou u zdroje. Nemá někdo tušení, kde je Harrisovo komando.“

Všichni zakroutili hlavou. Slov nebylo třeba.

“Pane!“ Vletěl do místnosti celý udýchaný a otíral si pot z čela.

“Podplukovníku, jdete jako na zavolanou. Kde je zbytek vašeho týmu?“

“Nemám ponětí, pane, wraiti mezi nás vrazili klín. Šli jsme zajistit koridor, kde hlídkovaly ASD, ale překvapilo nás asi padesát wraitů. Já jsem se vydal vlevo, směrem k velínu, a zbytek zmizel na druhé straně. A, pane, dostali Denisse. Schytal hned první dávku a zůstal tam ležet. Nestihli jsme ho odtamtud odtáhnout.“

“To je mi líto, podplukovníku, ale budu vás potřebovat, i zbytek vašeho týmu. Jdeme znovu dobýt operační.“

Atlantida, o 15 minut později

“Co to sakra, co to je za spoušť?“

“Integrita chodby nevypadá moc dobře a moje předchozí zkušenosti říkají, že bychom měli zmizet.“

“Ne tak zhurta, když už jsme tady, musíme to tu prohledat.“

“Hej, chlapi! Není to Ronon a podplukovník?“ zavolal jeden z členů, když kužel světla z jeho kolimátoru odhalil zaprášený roh místnosti.

Všichni čtyři se seběhli na protější stranu chodby a jeden z nich se skrčil ke dvěma zkrouceným tělům. Šlo opravdu o Ronona a Lorna. Ronon měl na hlavě zaschlou krev a chyběla mu celá pravá dlaň, nebylo na něj hezké podívání. Tepny mu trčely jen tak ven a maso bylo ještě rozežrané do živa. V oblasti pravé plíce měl zapíchnutý asi sedmi centimetrový šrapnel. Okolí rány bylo ovšem čisté.

“Asi si to zkoušel vyndat,“ odhadoval jeden z nich.

“Jak ho znám, nejraději by si tohle všechno ošetřil sám.“

“Tep těžce hmatatelný, dýchání nepravidelné, odhaduji pneumotorax třetího stupně a o té ruce ani nemluvím, ztratil už hodně krve. Musíme ho okamžitě dostat na ošetřovnu. Je to silný chlap, ale tohle je i na něj moc.“

“A co on?“

Jeden z členů komanda otočil Lorna na záda a nedostalo se mu hezkého podívání. Měl seschlou tvář posetou vráskami, propadlé oční důlky, zešedivělé vlasy a otevřená ústa. To naznačovalo jediné.

“Někdo se na něm nakrmil, tomu už nepomůžeme.“

Atlantida, o 10 minut později

Komando již bylo připraveno u přístupového bodu. Jejich matná brnění jim dodávala ještě více na tajemnosti a respektu. Přepad byl již připraven, stačilo jediné slovo.

“Tak dobrá, jdeme na to.“

Jeden z členů jednotky umístil po obvodu dveří tenké lanko, které bylo každých deset centimetrů protkáno kontrolní rozbuškou. V pravém dolním rohu bezpečnostní přepážky spojil konec a začátek lanka jistou svorkou a všichni ustoupili zhruba o čtyři metry. Poté pohlédl na všechny své kolegy a ti mu kývnutím dali najevo, že jsou připraveni. Na přenosném počítači, který měl připevněn na pravém předloktí, stisknul rudé tlačítko na dotykovém displeji a exploze v tu ránu odpálila dveře. Celé komando okamžitě vniklo dovnitř. Vyrazili z dveří a zaklekli za schody. Zkontrolovali protější balkón a dva z týmu se okamžitě vrhnuli ke křeslu. Zbylí dva vyklusali po schodech a zajistili ovládací středisko. Vše bylo zničené, hustý prach se ještě stále držel ve vzduchu a zhoršoval viditelnost. Z většiny zařízení létaly jiskry, obrazovky byly rozdrcené a visely bezvládně ve vzduchu jen na propojovacích kabelech. DHD bylo rozsekané, zábradlí zprohýbané a zdi a podlaha byly proděravělé jako ementál. Jeden z vojáků se zadíval na poškozenou obrazovku, která byla ale stále z části funkční. Zvukové výstupy byly mimo provoz, ale obraz fungoval.

“Pane, máme tu problém.“

“Ano, to máme,“ ozvalo se od brány.

Takže pokud jste zdárně dočetli a přežili, nechte prosím nějaký ten komentář

Kdy bude další díl

Tak dobrý není co vytknout, jen se podle mě dost zaměřuješ na Pegas a Mléčná dráha jaky by ani neexistovala... A kdy můžeme počítat s dalším dílem??

Tak nejprve díky za hodnocení, a kdybych měl odpovědět na tu druhou otázku...Fuuu, to je hodně obtížné a abych vám řekl pravdu, nemám tušení a možná to bude trvat trošku déle, ale pokusím si sehnat nějaký čas a věnovat ho psaní

Pane bože kde se tam vzali SAS a Delta Force to jsou ti nejlepší na světě a jedině oni by todle dokázali ale připomíná mi to jednu hru ale na tom nezaléží ale nemusel si zabít Lorna mpjí 3. nejoblíbwnější postavu a 2. nejoblíbenějšího pilota ale jak myslíš jowreiti maj modrou krev ale byl to praádní díl

Zdravím čtenáře,

opravdu tomu je tak a máme tu další díl Tentokrát prozrazuje menší pokrok z galaxie Oriů, samozřejmě jsem vás neokradl ani o shrnutí, které je zajisté potřeba

45. Díl – Pomoc shůry

V minulých dílech jste viděli

Oriové byli již před několika lety díky Merlinově zbrani vyhlazeni přímo na jejich domovské půdě a jejich stoupenci byli přesvědčeni o tom, že nejsou bohové a že jsou mrtví, pomocí Archy pravdy. Společenství, které se tím uvolnilo z područí, uzavřelo mírové vztahy se Zemí a začalo se hospodářsky rozvíjet. Masivní zbrojení bylo z části pozastaveno a obyvatelstvo v čele s mocnými převory se začalo věnovat rozkvětu kultury. Nedávno ale neznámý počet orijských lodí podnikl výpad do Mléčné dráhy a napadl alianční konvoj směřující k Zemi. Pozemské velení využilo nově postavené superbrány k vyslání trojice lodí do galaxie Oriů, kde měly objasnit důvod agresivního postoje orijských vojsk v galaxii a případně odstavit nepřítele. Flotila dorazila k Celestis, ale byla překvapena – po planetě nebyly v oblasti ani zmínky a senzory odhalily jen prázdnotu. Vědecký tým ovšem přišel s plánem, díky kterému se flotile povedlo vyhledat zbytky civilizace z Celetis a konfrontovat je. Podle vyprávění jednoho z vesničanů se převoři dostali pod vliv jisté bytosti v černém plášti a chtějí znovu zaútočit na obyvatelstvo Mléčné dráhy.

__________________________________________________________________

“Mám za sebou tři a záďové emitory už dostaly pořádně zabrat. Štíty jdou dolů jako kámen.“

“Rozumím Modrý, ale máme tady dost horko. Nemůžeme k vám. Musíte vydržet.“

Motory letounu modře zářily a on se vzdaloval svým pronásledovatelům. Za okamžik se zpod křídel uvolnila raketa, její pohonná tryska se rozsvítila a hlavice vyrazila kupředu. Po chvíli změnila svůj kurz o sto osmdesát stupňů a zamířila na stíhače, který držel střed formace. Všechny tři stíhačky provedly ostrý manévr doprava a začaly pálit po raketě. Ta se začala střelám mrštně vyhýbat, a když byla těsně u svého cíle, rozdělila se na tři malé hlavice, které prošly skrz štíty a odpařily všechny tři pronásledovatele.

“Ano!“ vykřikl, když tři blikající rudé tečky zmizely z obrazovek. Svůj úspěch ještě doplnil o vítězoslavné gesto zatnuté pěsti.

“Základno, tady Modrý. Přišel jsem o poslední raketu, ale mám volno a mohu zahájit útok. Zvládnou to moje kanóny?“

“Zamítá se, Modrý. Vraťte se do hangárů, je to příliš nebezpečné.

“Držíme se jen tak tak, ta obrana nám dává zabrat. Čím víc nás zaútočí, tím větší máme šanci.“

“Vraťte se zpátky, plukovníku, to je rozkaz.“

“Se vší úctou k vašim rozkazům, pane, nenechám tam ty kluky zbytečně umřít. Modrý konec.“

“Opovažte se…“

Plukovník ukončil rozhovor, odpojil sledovací čip a vyňal ho z palubní desky. Zažehnul motory a namířil si to přímo do nejhustší vřavy. Letěl přímou linkou na maximální výkon generátorů a už ze vzdálenosti několika desítek kilometrů byly vidět četné exploze. Za patnáct sekund byl na dostřel a okamžitě se mu naskytl pohled na nerovný boj pěti černých letounů proti patnáctce běloskvoucích stíhaček. Aktivoval maskování, výkon motorů stáhl na minimální hranici a proplížil se do týlu nepřítele, který držel pozici vůči početně znevýhodněným letounům. Boje stále probíhaly a všechny stroje si mezi sebou vyměňovaly energetické pulzy. Z těch tmavých létaly větší modré střely a z běloskvoucích stíhaček bílé výstřely. Deaktivoval bezpečností pojistku generátoru a vehnal veškerou přebytečnou energii do zbraní. Vypnul maskování a spustil plazmovou bombu na cíl, který se lehce vznášel pod ním a neustále pálil po nepříteli, hned poté vyslal smrtící salvu na nejbližší letoun, který záhy podlehl. Aktivoval štíty a okamžitě se začal vzdalovat. Obranná formace v zápětí uvolnila pět stíhaček, které se na něj v tu ránu pověsily. Hned jak je zaregistroval na senzorech, strhnul řízení prudce dolů a v zápětí nato provedl ostrý obrat vlevo. Pětice stíhaček ho stále sledovala a začala se k němu přibližovat, po chvíli také ostřelovat jeho záďové štíty. Přeposlal do nich zbytkovou energii, a když byli jeho pronásledovatelé asi deset kilometrů za ním, začal ostře brzdit. Jeden z pilotů nedokázal na tak prudkou změnu reagovat a levou částí svého stroje se otřel o štíty nepřítele. Ty to vydržely, ale bílé stíhačce uletělo pomocné manévrovací křídlo. Letounem to také pěkně škublo, ale plukovník to vše ustál. Na zorném poli se mu v té chvíli objevila čtveřice kontaktů. Měl je jako na dlani. Zaměřil se na jeden z nich a aktivoval zbraňový systém. Z platforem vyletělo asi osm pulzů a všechny dopadly přesně do záďových štítů stíhačky. Jedna červená tečka se na obrazovce změnila v zelenou a plukovník pokračoval dál. Začal ostřelovat další stíhačku, ale ta už se mezitím vzpamatovala a začala se stáčet z dostřelu. Plukovník nažhavil motory a vydal se na lov načatého stíhače. Doletěl k němu dostatečně blízko a další dávkou ho poslal do pekla. Stočil stroj o sedmdesát pět stupňů a hodlal dorazit další poškozený kontakt, který se na senzorech tvářil jako raněná moucha. Pro plukovníka to byla lehká práce. Stíhačka se potácela prostorem a nebyla schopna mu uletět. Plukovník se na ní nalepil a z děl pod křídly ho zpražil silnou dávkou. Z motorů nepřátelského plavidla se „ozvala“ nejprve jedna malá exploze, ale hned byla následována druhou, která stíhačku roztrhala na kousky. Na chvíli se ale přestal věnovat zbylým třem nepřátelským kontaktům a brzy toho litoval. Do štítů se opřelo několik silných dávek a s plukovníkem i celým letounem to pěkně škublo. Štíty spadly na patnáct procent a plukovník zaklel: “Sakra, tak tohle se mně už přestává líbit. Musím zmizet.“

Senzory najednou odhalily dalších pět kontaktů, které se blížily čelně k plukovníkově pozici.

“To už si ze mě snad děláte srandu!“ zavrčel nahlas, i když byl v kokpitu úplně sám.

Nastartoval motory a snažil se zmizet, ale bylo už pozdě. Stíhačky doletěly na dohled a okamžitě vypustily střely. Plukovník zavřel oči a se slovy: “Miluji tě, Kate,“ políbil svou psí známku. Počkal asi pět sekund, a když se stále nic nedělo, otevřel oči. Právě včas, aby viděl, jak rakety dopadly na štíty stíhaček, které se pod náporem explozí zhroutily.

“Tři sta dvojky, záchrana, že jim to ale trvalo,“ zaradoval se pro sebe a vložil sledovací čip zpátky do palubní desky. Znovu zapojil komunikaci a otevřel kanál s letkou stíhaček: “Díky hoši, přišli jste za pět minut dvanáct.“

“Rozumím, Modrý. Plukovník vám vzkazuje, že pokud jejich obrana nelehne, nemáte se vracet.“

“Chápu,“ odpověděl Mitchell a zasmál se do vysílačky, “leťte za mnou, ti hajzlíci už čekají.“

Galaxie Oriů, Ver Isca, oběžná dráha, o 7 hodin dříve

Doktor Jackson se po boku plukovníka Caldwella procházel po palubě Daedala a probírali další plány. Zrovna procházeli úzkým koridorem vedoucím k transportní místnosti. Potkali důstojníka od SG 18. Ten zasalutoval a ustoupil stranou, aby mohl plukovník s Jacksonem projít. Zastavili u výtahu na třetí palubě, který si přivolali.

“Podle Fannise budou stále v této galaxii.“

“A kde, to už neřekl, že?“

“Už to tak bude,“ přiznal sklesle Jackson a smutně zafuněl, “horší je ale to, že nemáme žádné pojítko. Nic, co by nás k nim dovedlo.“

“Přesně tak, jako by náš příchod očekávali. Planeta zmizí i s celým obyvatelstvem a ti, co se nechtějí přidat, budou vyhlazeni. Už se mně to všechno vrací.“

“Nostalgie, že?“

“Už to tak bude,“ zavtipkoval Caldwell a rukou dal Danielovi najevo, aby vstoupil do výtahu. Stisknul šestku a nechal se svézt do poschodí s jídelnou. Ve výtahu cinkla kontrolka, podlaha zavibrovala a kabina začala klesat. Výtah zastavil, dveře se automaticky otevřely, oba vystoupili a vydali se pro občerstvení. Za okamžik plukovníkovi zabzučela v uchu vysílačka: “Caldwell, slyším.“

“Plukovníku, přijďte na můstek, tohle budete chtít vidět.“

“Volají mě na můstek.“

“Takže zase nic?“

“Zase nic. Vy ovšem můžete pokračovat.“

“Vzrušující událost na můstku? To si nemohu nechat ujít,“ pronesl Jackson s úsměvem na tváři, “zase do trojky?“

“Přesně tak,“ pousmál se i Caldwell.

Daedalos, můstek

“Taylore, tak co pro mě máte?“

“Nebudete tomu věřit, pane, ale do navigačního počítače se samy zadaly souřadnice.“

“Jaké souřadnice?“ projevil Jackson nadšení.

“Sedí na tuto galaxii, asi šest hodin hyperprostorem.“

Galaxie Oriů, neznámá planeta, současnost

“Všem Panterům, tady Modrý, formace Echo-Charlie, odjistěte kvéry, zahajujeme útok.“

Letka pěti stíhaček s jedním bombardérem v čele se přibližovala maximální rychlostí k západnímu cípu základny. Pozemní obrana je již zaregistrovala a několik věží začalo pálit do jejich uskupení. Drželi se nad hustými mraky, a tak spatřili výstřely až na poslední chvíli. Jedna ze stíhaček okamžitě podlehla a další spadly štíty pod pětadvacet procent.

“Musíme níž, tady dostáváme pěkně na frak!“ zařval Mitchell do vysílačky.
Celé uskupení reagovalo jako jeden muž a začalo klesat svisle k povrchu. Inerciální tlumiče dostávaly při tomto manévru pořádně zabrat, ale i tak dokázaly piloty před silným přetížením uchránit. Asi kilometr a půl nad povrchem se letka vrátila do vodorovného pohybu a do deseti sekund doletěla k prvnímu obrannému postavení. Prostor mezi stíhači a povrchem se okamžitě zaplnil bílými pulzy a jednotka musela rozpustit formaci.
Letka dorazila na dostřel a plukovník okamžitě houknul do vysílačky: “Fox-čtyři-jedna,“ a každá z tři sta dvojek vypálila po jedné raketě na obrannou věž. Pět hlavic za sebou dopadlo na konstrukci dvouhlavňového kanónu a ten se na místě vypařil.

“Dobrá práce, jedna dole, jdeme rovnou na další. Já budu označovat cíle, vy palte.“

Celá letka se znovu seskupila do úderné formace, která ve středu chránila poškozený letoun, a nalétávala na další cíl. Mitchell se oddělil od skupiny, aby označil další věž. Vletěl ale do pasti a zaměřil ho další kanón, který byl doposud mimo provoz, a senzory ho tak díky nulovým výdejům energie neodhalily. Okamžitě schytal salvy z obou věží a štíty vypadly. Plukovník se ale neměl kde krýt, a jelikož mu generátory již pěknou chvíli vypovídaly službu, nestihl se ani dostatečně vzdálit. Chytil ještě několik pulzů a z jeho letounu se začal valit hustý dým. Ztratil kontrolu nad řízením a poroučel se k zemi. ATBéčko se začalo otáčet kolem své osy, z motorů se valil kouř a stroj mířil čumákem k povrchu planety.

Galaxie Oriů, neznámá planeta, o půl hodiny dříve

“Majore, vyskočte mimo dosah a hned maskujte. Prozatím zůstaneme v anonymitě.“

“Rozumím, pane, budeme tam do dvou minut.“

“Pro jistotu nabijte asgardské zbraně…a ať se připraví i letka tři sta dvojek, pro jistotu.“

“Pane…vystupujeme z hyperprostoru…“

“Není ještě brzy?“

“Ano, je, ale…“ Major nestihl dokončit svou větu. Celá loď se silně otřásla a všechny věci, které nebyly připevněné, se v tu ránu válely po zemi. Ostrý škubanec trhnul s inženýry, kteří se motali kolem asgardského jádra, a svalil je na zem.

“Hlášení!“ zařval Caldwell na své pobočníky.

“Vystoupili jsme předčasně z hyperprostoru a právě vstupujeme do asi dvě stě kilometrů širokého pásu asteroidů.“

“Můžeme zpátky do hyperprostoru?“

“Negativní. Máme co dočinění s nějakým druhem rušičky.“

“Zpětný tah na maximum. Použijte paprsky a pročistěte nám cestu. Musíme odtud.“

“Příďové baterie jsou mimo provoz, boční emitory pracují na padesát procent a část hlavního vedení zkratovala.“

“Převádějte energii přes záložní síť, aktivujte boční paprskomety a přední děla na maximum, k poškozeným sekcím pošlete replikátory a vyčistěte nám už konečně cestu skrz!“ rozdával rozkazy na všechny strany velitel Daedala.
Daedalos vypálil jako první a proud rozžhavené plazmy prořízl pole asteroidů. Několik z nich se rozletělo na prach, ovšem záhy se na jejich místech začaly rodit enormní exploze. Několik tlakových vln začalo nezastavitelně expandovat a celou flotilu brzy pohltila oslepující bílá záře.

“Co to sakra mělo znamenat!“ rozlítil se Caldwell na celý můstek.

“Pane, po ty asteroidy, vypadají jako miny.“

“Stav lodí?“

“Naše štíty na šedesát procent, Sun-Tzu a Korolev jsou na tom podobně,“ podával Teylor hlášení.

“Otočte loď a honem pryč, musíme se z toho zotavit.“

Všechny tři lodě se stočily, vyrovnaly rychlost a v ucelené formaci se začaly vzdalovat od asteroidového pole. Přibližně po deseti sekundách letu zahlásil důstojník na Korolevu neidentifikovanou hrozbu: “Veliteli, senzory odhalily dvě stě neznámých objektů směřující k naší pozici. Budou tady do třiceti sekund.“

“Rozumím, otevřít kanál.“ A máchnul rukou směrem k holografickému projektoru.

“Stevene, vidíte to?“

“Ano, vidíme, plukovníku. Připravujeme plnou výzbroj, doporučuji vám to samé.“

Žukov pouze kývnul hlavou na znamení souhlasu a obraz se vypařil.

“Pane, jsou na dostřel.“

“Čekejte. Co dělají?“
…

Samozřejmě jako vždycky poprosím o jakoukoli zpětnou vazbu

Oproti tvým dílům byl tenhle kratší, ale přijde mi to lepší, přece jen dlouhé díly odrazují... Ale dobrý... Těším se na další díly...

Pěkný díl. Jen my chvíli trvalo, než jsem si vzpomenul jak to bylo v minulých dílech...
Těším se na pokračování. Zajímá mě kdo je ta osoba v černém plášti
Tak piš ať je to tu co nejdřív

No to tady neví nikdo kdo je ta osoba ale mě by spíš zajímali co potkali, můj odhad je že toho chlapa v černym mateřská loď nebo Ori křižník a nebo zase tadle mateřská loď s kanonama a štítama oriů ale jinak se mi tadle epizoda staršně líbila až nato jak Cameron padal z nebe

Pekné, pekné. Začínaš sa dostávať do obrátok a to sa mi páči. Len tak ďalej.

Jééé, i věhlasný Puk čte mou povídku. Jsem poctěn, ale opravdu S tím zkrácení mto byl záměr, protože ty dlouhosáhlé žvatlaniny odrazují od čtení

Díky všem za reakce.