Stargate Future (SGF) - 12. Díl - Děsivé ticho

No ale šup, šup. Už se těšíme

to néé jak to myslíš během týdne už sem se těšil na ten díl

Tak už mám napsané další dva díly... Teď je ještě musím opravit (zatím nemám korektora). Snad sem ještě dnes stihnu dát nový díl...

Jinak: VESELÉ VÁNOCE!!!!

Veselé vánoce Vám všem a jinak se chci zeptat na další díl- kdy by tak orientačně mohl být??

také přeji šťasné a veselé vánoce a taky mam stejnou otázku jako brendy kdy bude další díl ??? ale jacku jestli neni hotoví tak

Další díl - právě teď

VESELÉ VÁNOCE!!!

Záhadná šipka


Atlantida, o den později

Bylo pondělí, pravé poledne. Den, kdy se měla celá expedice Atlantis seznámit s novým velitelem. Všichni již netrpělivě čekali v prostoru brány včetně pana Coolidge, Woolseyho, plukovníka Shepparda, podplukovníka Lorna a doktora Daniela Jacksona. Zelenka měl zrovna něco důležitého na práci, takže se k uvítacímu shromáždění nemohl připojit.

„Daedalus právě vystoupil z hyperprostoru.“ Oznámil Chuck. V tomto okamžiku se Sheppardovi musel zrychlit tep. Již dnes má totiž generálu Taylorovi předložit seznam členů SGA-1. To by nebyl Sheppard, kdyby s ním byl hotový. Teď už jen přemýšlel o výmluvě.

„Generál Taylor žádá o povolení se sem transportovat.“ Hlásil dál Chuck. „Povolení uděleno.“ Souhlasil Woolsey. Po těchto slovech se před bránou objevilo modré světlo a následně také sám generál. „Vítejte na Atlantidě.“ Pozdravil Woolsey. „Díky.“ Poděkoval Taylor. Následně se podíval na všechny lidi, kteří tam stojí, a zašeptal Woolseymu: „Proč tu všichni jsou?“ Woolsey mu odpověděl: „Čekají od vás proslov.“ Taylor se teď trochu začervenal a začal koktat: „Ehm, ehm děkuji všem za… milé přivítání. Doufám, že… že se mi povede… stejně tak dobře, jako mím předchůdcům.“ Všichni se na něj dál dívali velice překvapeně. Proto dodal: „To je všechno…“ Ale překvapivé pohledy pořád neustaly. Sheppard se proto rozhodl trochu si u svého velitele šplhnout: „Tak co tu tak všichni stojíte? Do práce lidi! Divadlo skončilo!“ Po jeho slovech se teď všichni rozešli. „Děkuji err…“ Děkoval generál. „Není zač, plukovník Sheppard.“ „Těší mě.“ Oba dva si teď podali ruce. Podplukovník Lorne však žil v obavách. Pomyslel si: „Ten, že má vést válku s Wraithi? To i Coolidge by to zvládl líp.“ Z Taylora totiž vůbec nešel strach. Byl menší hubené postavy. Jeho překvapený a vystrašený obličej s modrými oči a bez jizev na dojmu také nepřidal. Jediné, co ho dělalo vojákem, byla jeho uniforma. Na ní se nacházely nejrůznější odznaky a vyznamenání. Jeho hlas také nebyl nijak pronikavý, proto se Sheppard postupně přestal obávat toho, že nesplnil zadaný úkol.

„Tak kdo mi bude dělat průvodce?“ Zeptal se s úsměvem Taylor, který byl dnes dobře naladěn. „Rád vám…“ Než však stihl dokončit Coolidge svoji myšlenku, tak Woolsey silným a pronikavým hlasem řekl: „Já, ukážu vám všechny důležitá místa.“ „Výborně.“ Řekl Taylor a s Woolseym odešli do jeho budoucí kanceláře. Po jejich odchodu se Sheppard obořil na Coolidge se slovy: „Ten, že má vyhrát válku s Wraithy?!“ „Ano, IOA si myslí, že…“ Snažil se vysvětlit Coolidge. Shepparda to nezajímalo a skočil mu do řeči: „Mně nezajímá, co si myslí nějaká IOA. Chci vědět, co si myslíte vy!“ „Má výborné výsledky a…“ Sheppard se teď na Coolidge díval, jako na blázna, proto uznal: „no dobře. Možná nevypadá, jako Schwarzenegger, ale věřte mi, že se to vyplatí.“ „Velitel Atlantidy má být schopný diplomat, ze kterého bude mít každý strach! Jemu se každý vysměje!“ Oponoval Sheppard. „Neodsuzuj člověka podle pohledu. Toto přísloví, jak všichni víme, znamená, že jaký je člověk na povrchu, takový nemusí být uvnitř.“ Připomněl Jackson. „To vykládejte těm, s kterými budeme jednat.“ Vložil se do toho Lorne. „Pokud bude mít špatné výsledky, tak ho odvoláme.“ Snažil se Coolidge uklidnit Shepparda s Lornem. „Jo a mezitím třeba stihne zničit celou galaxii!.“ Řekl čím dál víc naštvanější Sheppard. Náhle se ozvalo do jeho vysílačky: „Shepparde, pojďte sem prosím, na něco jsem přišel.“ Mluvil Zelenka. „Teď se nám to nehodí.“ Snažil se Sheppard odbýt Zelenku. „Alespoň jedou mi můžete věřit!“ Dodal Zelenka. Sheppard se chvíli zamyslel, pak zakroužil svými očky a souhlasil: „Tak jo, jdeme!“

Atlantida, Zelenkova laboratoř

„Co máš tak důležitého, že to nepočká?“ Zeptal se rozladěný Sheppard, když všichni přišli do laboratoře. „Zjistil jsem, proč ta základna nebyla zničena.“ Reagoval Zelenka. „A?“ Tázal se Coolidge. „Důvodem je, že ta planeta není obyvatelná.“ Odpověděl hrdě Zelenka, očekávajíc, že všichni pochopí jeho myšlenku. „Jsem jediný, komu to nepřijde samozřejmé?“ Ušklíbl se Sheppard. Jackson však začínal chápat: „To by pak…“ „Ano,“ Nenechal Zelenka domluvit Jacksona a následně pokračoval: „zapomínáme na to, že jde o slitinu Naquahdahu a Naquadrie. Ví někdo, proč je Mark XI účinná pouze v atmosféře?“ Hrdě se zeptal. Jackson začal přemýšlet: „Protože její sílá spočívá v…“ Ani teď ho Zelenka nenechal domluvit. Sám to dokončil: „v atmosféře. Naquahdah a Naquadrie se před štěpením sloučí ještě s dalšími prvky v atmosféře, které vstoupí do štěpící reakce. Kombinace těchto látek je ničivá. Pokud však chybí atmosféra, tak ani není síla výbuchu silná, jako u Mark IX.“ „Ale my s Rononem jsme viděli obrovský výbuch.“ Namítal Sheppard. „O tom jsem také přemýšlel. Pravděpodobně byla Mark XI zničena před nárazem. Někde v horní vrstvě atmosféry. To vyvolalo dojem obrovského výbuchu.“ Vyprávěl Zelenka „Ale senzory v jumperu ukazovali…“ Pokládal otázku stále nechápající Sheppard. Zelenka ho opět přerušil: „špatně. Máme co dočinění s velmi účinnou technologií.“ „Vaše teorie je však založená na předpokladu, že Wraithi náš útok očekávali.“ Poznamenal Coolidge. „Ano, to jsem zapomněl říct.“ Potvrdil Zelenka. „Ale jak to mohli zjistit?“ Divil se Sheppard, který se přitom díval na Zelenku. Ten logicky odpověděl: „Na mě se nedívej.“ „Mohl to být někdo od nás.“ Zděsil se Jackson, když nahlas přemýšlel. „Rozhodně by bylo namístě to prověřit.“ Podpořil Jacksonovu teorii Sheppard. „To rozhodně.“ Přidal hlas Zelenka. „Bude to muset počkat. Nejprve jsou na programu pohovory s generálem Taylorem.“ Oponoval Coolidge. „Někdo na Atlantidě je možná informátorem Wraithů. Já bych řekl, že toto podezření je mnohem důležitější než pohovory.“ Obořil se Jackson do Coolidge. „Bohužel, jak říkám bude to muset chvíli počkat.“ Stál si na svém tvrzení Coolidge. „Tak to bychom měli začít.“

Atlantida, zasedací místnost, o hodinu později

Sheppardovi se podařilo generála Taylora přesvědčit, aby prohlídku přerušil. Zašel tedy do zasedací místnosti, kde na něj již netrpělivě čekal Sheppard s doktory Zelenkou a Jacksonem. „No konečně…“ Začal Sheppard, ale pak si uvědomil, že vlastně mluví s novým velitelem Atlantidy a začal koktat: „ehm, chci jen říct… Zelenka… vám chce představit náš nový objev a požádat o povolení jedné mise.“ „Ano, před chvílí se mi podařilo…“ Začal hrdě vyprávět Zelenka svůj příběh. Samozřejmě, jelikož byl generál Taylor novým velitelem, tak se chtěl předvést v tom nejlepším světle. Sheppard si pomyslel, že mu to jde lépe než Rodneymu. Jenomže pochvíli tento názor změnil, protože začal mluvit i o tom, co dělal, když byl malý, jak byli chudí apod. Po půl hodině to již zcela znuděný Sheppard nevydržel a řekl: „Prostě a jednoduše síla Mark XI funguje jen v prostředí, ve kterém se nachází kyslík.“ Řekl, jako pravý znalec a pak dodal: „Tak povolíte nám vydat se tam s Apollem?“ Generál Taylor nepřemýšlel moc dlouho a misi odsouhlasil.

O hodinu později

„Generále, Apollo je již připraveno.“ Oznámila Kim Taylorovi. „Ať mě s panem Woolseym přenesou na palubu.“ Přikázal generál Taylor. „Proč?“ Divila se Kim. „Chtěli bychom osobně dohlédnout na misi.“ Reagoval Taylor. „Jak myslíte.“ Po těchto slovech Woolseyho a Taylora obalilo bílo modré světlo, které je přeneslo na můstek Apolla. „Generále, co tu děláte?“ Divil se Ellis, který o jeho rozkazu vůbec nevěděl. „S panem Woolseym budeme na této misi.“ Odpověděl za oba dva generál Taylor. „Snad vám to nevadí.“ Doufal Woolsey, který chtěl naposledy vidět misi v Pegasu. „Ne… nebude to problém.“ Řekl nejistě Ellis. Mít na palubě nadřízené není nikdy příjemné. „Pane, můžeme vyrazit?“ Ptal se poručík Miller. „Ano, vstupte do hyperprostoru.“ Odpověděl rozkazem plukovník.

Wraithská základna, o pět hodin později

Apollo se po několika hodinách letu konečně dostalo na místo určení. Hyperprostor opustili zhruba tři sta astronomických jednotek od planety, kde předpokládali, že je nenajdou senzory z wraithské základny. Ze začátku tomu nic nenasvědčovalo. „Ví o nás?“ Zeptal se nervózně Ellis. „Pravděpodobně ne. Nezaznamenávám žádnou změnu pohybu.“ Odpověděl poručík. „Počkejte pět minut. Potom převeďte maximum energie do dálkového skeneru. Doufejme, že Zelenkovy výpočty budou správné.“ Celá posádka rozkaz splnila, takže po pěti minutách mohl Zelenka spustit dálkové skener. Jelikož je skenování na takovou vzdálenost energeticky náročné, tak Apollo muselo vypnout svůj štít. Po dvou hodinách usilovné dešifrace jeden ze členů posádky zahlédl něco podezřelého: „Pane, myslím, že vidím šipku. Neustále se přibližuje.“ Ellis reagoval pochopitelně: „To asi vidíte špatně. Naše senzory nic…“ Než to však dořekl tak na předním skle můstku také zahlédl podezřelý objekt. Nejspíše šipku. „Doktore Zelenko! Jak jste na tom se skenováním?“ Netrpělivě se ptal. „Dejte nám tak hodinu.“ Odpověděl klidně přepracovaným hlasem Zelenka. „Tolik času nemáme. Vyšlete jednu F-302, ať zničí cíl.“ Po tomto rozkazu z hangáru vyletěla F-302, která ihned zamířila k cílu. Šipka byla už opravdu blízko, takže se setkali za necelých třicet vteřin. Ellis se ještě zeptal: „Vysílá nějaký signál?“ Poručík Miller ho ujistil: „Ne pane. Alespoň tedy nic nezaznamenáváme.“ F-302 se mezitím k šipce dostala na dostřel a vyslala na ni jednu raketu. Ta zasáhla cíl a explodovala. Nikdo však nemohl uvěřit, že šipka vše bez větších problému přežila a pokračovala k cíli dál. Pilot F-302 se proto rozhodl k radikálnímu řešení a vyslal na šipku rovnou jadernou hlavici. Pravděpodobně si říkal, že ji to bez problému zničí. Znovu se mýlil. Šipka pokračovala dál bez jakéhokoliv poškození. Pilot tedy oznámil do vysílačky: „Nechce to chcípnout! Co mám dělat?“ Ellis se chvíli zamyslel a pak pilotovi odpověděl: „Asi má štít… Pošlete na ni všechno, co máte. Pokud ani to nezabere, tak se vraťte.“ Pilot vojensky odpověděl: „Ano pane!“ Po těchto slovech se zavěsil za šipku, která pořád směřovala k Apollu, a vyslal na ni tři rakety se zbylou Mark IX. Tentokrát už nikoho nepřekvapilo, že šipka letěla dál, jako by se nic nestalo. „Modrý, vraťte se na loď. Připravte se na náraz. Štíty na maximum!“ Rozkázal plukovník, když zrovna na můstek přišel generál Taylor s panem Woolseym. „Co se děje?“ Položil tradiční otázku Woolsey, když se spustil poplach. „Maximální rychlostí k nám míří jedna šipka. Zahajte palbu z railgunů! Podsvětelné motory na maximum! Zkusme tomu uletět.“ Vydal další rozkazy plukovník Ellis. V tomto okamžiku začalo Apollo střílet z předních railgunů. Ty sice šipku několikrát zasáhly, ale pochopitelně se jí nic nestalo. Generál Taylor se ještě před nárazem zeptal: „Proč se tolik bojíme jedné šipky?“ Ellis se chvíli zamyslel a pak odpověděl: „Ta šipka bude jiná než ostatní. Poslali jsme na ni Mark IX a…“ Než to však stihl plukovník dopovědět, tak poručík začal hlásit: „Jsme moc pomalí! Náraz za pět, čtyři, tři, dva, jedna…“ Všichni na palubě byli již na svých místech a skrčili se do klubíčka. Šipka se však těsně před nárazem otočila a zamířila zpět k planetě. Posádka si mohla pořádně oddychnout. „Doktore, mám pro vás špatnou zprávu. Musíme se okamžitě vrátit. Vědí naši pozici.“ Oznámil smutně plukovník Ellis. „Ale…“ Začal odmlouvat Zelenka. Plukovník ho důrazně napomenul: „Pravděpodobně k nám teď míří několik wraithských úlů. Senzory je nejspíš nedokážou zachytit. Mizíme!“ Po těchto slovech Miller zmáčknul pár tlačítek a celá loď se přesunula do hyperprostoru.

Atlantida, o několik hodin později

„Z hyperprostoru vystoupíme za tři, dva, jedna…“ Oznamoval Miller situaci. „Doktore Zelenko, nebuďte už naštvaný, že jsme nemohli dokončit skener a raději dešifrujte ty informace o té… té…“ Plukovník Ellis hledal pro tu šipku vhodný přívlastek, když mu do toho skočil Jackson: „Superšipce.“ „To je hrozný jméno.“ Pomyslel si Zelenka, když ho zrovna modré, asgardské světlo transportovalo do jeho laboratoře. Taylor pak pokynul: „Transportujte mě s panem Woolseym do řídící místnosti.“ Ellis jen mimicky odsouhlasil. Objevili se přímo před bránou. Kolem ní se opět shromáždila spousta lidí. Po transportu všichni ochotně zatleskali. Věděli totiž, že i přes některé neúspěchy byl pan Woolsey dobrým velitelem. Tomu při potlesku zajiskřili oči. Z davu vystoupil plukovník Sheppard. „To vy?“ Ptal se Woolsey za pořád neutuchajícího potlesku. „Ne, to… vymyslel tady generál Taylor.“ Reagoval s úsměvem na tváři. „Děkuji.“ Děkoval Woolsey. „Zasloužíte si to.“ Potvrdil generál Taylor. Potom celý dav ztichl. Čekali, že Woolsey něco řekne. K tomu ho také Sheppard s Taylorem svými pohledy vyzvali. Proto spustil: „Děkuji všem za milé rozloučení. Přiznám se, že jsem to nečekal. Byla to krásná léta, co jsem to tu vedl. Jen doufám, že jsem nezklamal. Jistě jsme měli řadu neúspěchů a já jsem rád, že i přes ně jsem tu mohl tak dlouho velet. Teď jsou však Wraithi silnější než kdykoliv předtím. Já však věřím, že tady generálovi se podaří hrozbu anulovat a také získat Atlantidě takovou slávu, jakou měla za doby, kdy ji obývali Antikové. Takže… hodně štěstí!“ Domluvil Woolsey. Pak pokynul Kim, aby otevřela bránu a společně s doktorem Jacksonem a panem Coolidgem prošli na Zem. Než odešli, tak generál Woolseymu poděkoval za skvělé provázení.

„Politika je nejtěžší věda, s kterou jsme se kdy setkali.“ Prohlásil doktor Daniel Jackson po návratu na Zem.

Ještě k Mark XI: Původně jsem neměl v úmyslu vytvářet novou zbraň... podle toho taky dopadlo to vysvětlování:-((((((( Každopádně Mark XI je účinná jen v atmosféře...

PS: Ještě nemám korektora...

skvělí díl velice skvělí ale jak to ta šipka vydržela záhaná povídka jenom si něco napsal špatně

Taylor pak pokynul: „Transportujte mě s generálem do řídící místnosti.“

já myslel že on byl generál ale to neni nic když máš tak skvělej díl

Díl dobrý, skoro jako vždy. Pokračuj a na silvestra další díl!!!

Díky za komentáře
Vysvětlení (K tomu generálu): Původně to měl říkat pan Woolsey, ale pak jsem to změnil na Taylora (zdálo se mi to vzhledem k tomu překvapení vhodnější:-)

PS: Díky za upozornění:-)

jo to mi došlo že tam měl bejt Woolsey ale příště bys mohl přeměnit celou větu ne jen slovo ve větě aby věta nedávala smisl ale jak řikam to je jedno drobná chybička

No tak těch drobných chybiček tam bylo více, jak překlepů, tak pravopisných. Já vím, že sám po sobě ty chyby těžce najdeš, jen Ti mohu doporučit psát do ve Wordu, který Ti většinu(opakuji, většinu, né všechny) chyb najde. Toho korektora sežeň co nejdříve.

Jinak obsahově se trošku zamotáváš do té hlavice Mark XI. To je v tvé povídce samotná kapitola Musím se k tomu ještě vrátit. Píšeš, že využívá sloučení naquadahu a naquadrie. Tento výrok je podle mě trošku nesmysl, protože naquadria je vylepšený naquadah. Takže vlastně slučuješ něco s tím samým. A to, že by fungovala pouze při výskytu atmosféry je velice nepravděpodobné. Ale jak by potom Wraiti na planetě žili, když tam není atmosféra, mají tam přece celou základnu. A ta "nezničitelná" šipka-Psal jsi, že je chráněna štítem. To by teoreticky mohlo jít, avšak tento štít, respektive jeho generátory, by rozhodně nebyly tak výkonné, aby zadržely výbuch hlavice Mark IX(Jaderná hlavice, použita při útoku na Asuru-Tlaková vlna z výbuchu jedné hlavice se táhla desítky kilometrů po povrchu planety), možná by udržely výbuch čtyř útočných hlavic, které nesou F-302ky, ale rozhodné né jaderné hlavice takového kalibru. A ještě k výzbroji pozemského stihače. Podle toho, co jsi napsal, nesla jedna stihačka 4 "obyčejné", konvenčí hlavice a k tomu ještě minimálně jednu jadernou hlavici. To je přinejmenším dostatečně velká výzbroj pro pouhý stihač.

Vím, že autorovo slovo je svaté, avšak tohle je můj názor.

jo speedy to jo no to mě taky napadlo jak ta wreti žili ale neřešim a tak mě napadlo že by asi nepotřebovala kyslík ale předpokládam že se tyto informace dozvíme v dalším díle doufám a ty wreiti nemuseli chodit ven ze základny třeba nechali aby se postavila a pak se tam transportovali pomocí šipek jenom otázka proč nepoužil i railgunu ten pilot a F302 má minimálně 8 raket v seriálu ale todle není seriál

K té šipce: Dozvíte se, jak to mohla vydržet:-)

K Mark XI: Jak jsem zde již několikrát psal - novou hlavici jsem vymýšlet nechtěl... Napadlo mě jen toto vysvětlení (až později jsem se podíval na díly s Jonasem). Pravděpodobně (snad se nebudete zlobit ) ji úplně zruším... ještě si to rozmyslím.

K novému/vým dílu/ům: Zrovna píši dvojdíl... první díl je už napsaný... ten druhý jen z poloviny....

Dále bych chtěl také poděkovat Brendy(mu). Mému novému korektorovi!!!

Ale né, že tu hlavici zrušíš jen tak Musíš to nějak zaonačit Třeba, že se proti ní Wraiti naurčili bránit nebo má nějaké vedlejší účinky.

Speedy: To je druhá možnost... díky za dobrej tip. Třeba na něco přijdu. Ve své povídce ji teď nechci hodně dlouho použít (Zničených cílů má na svém kontě už dost).

Jinak první díl dvoj dílu je z 90% hotový... ten druhý je zatím tak ze 75%... Důvodem, proč mi to tak dlouho trvá je, že tyto díly jsou nejdelší, co jsem zatím napsal...

PS: Šťastný nový rok!!! (2012:-)

Ty nedopíšeš jeden díl a už píšeš další? To snad nejde ne?

Speedy to stebou souhlasim jestli ty díli myj na sebe navazovat no tak to maj pokaždý někdy víc někdy míň a teďka zrovna víc tak musíš začít podle toho jak díl skončil a to de jak když nemáš konec?Asi vím ty napíšeš díl a pak to okřeňuješ přidáváš tam a takle

Ne, samozřejmě, že jsem první napsal ten první díl U druhého mě ale napadlo... takové vylepšení... nebo spíš pozměnění děje (nebo jak se tomu říká).

A teď už konečně první díl dvojdílu:

Enjoy

Úprava


Atlantida, o den později

Sheppard byl opět zavolán do řídící místnosti, kvůli svému, ještě neexistujícímu týmu. Cestou přemýšlel o další výmluvě, která by mohla na nového velitele Atlantidy platit. První ho napadlo vyzkoušet jeho ješitnost a říci, že musel dohlédnout na přípravu jeho příletu a na uvítání. Pak ale od této myšlenky upustil, protože generál moc ješitně nevypadá.

„Ahoj, měl bys teď chvíli?“ řekl Zelenka, když potkal Shepparda. „Ne, zrovna teď jdu generálovi vysvětlovat, proč ještě nemám tým. A co vlastně potřebuješ?“ odsekl rozmrzele John. „Jen pokusného králíka,“ opatrně odpovídal Zelenka. „K čemu?“ zděsil se Sheppard. „Jde o ten projekt Antického osobního štítu, který jsme nedávno koupili na jednom tržišti,“ reagoval. „Na tržišti?“ divil se Sheppard. „Ano,“ přitakal sebejistý Zelenka. „To se antické osobní štíty povalují jen tak na tržištích?“ prohlásil svou ironií. Radek jen potvrdil: „Ano.“ „Aha. No a proč ho nevyzkoušíš ty?“ Zelenka se této odpovědi velice obával, proto mu opatrně nadhazoval: „No, víš, myslel jsem, no, že by sis ho chtěl osobně vyzkoušet, aby si mohl hned, ehm, hodnotit a navíc, emh, no, víš.“ Jeho koktání však bylo neúnosné. Sheppard ho proto přerušil: „Ať to vyzkouší někdo jiný. Já teď už opravdu musím.“ Zelenka si poté pro sebe zamumlal nějaká divná slova. Plukovník totiž nebyl první, koho žádal. Ptal se už nejméně tuctu lidí a žádný neměl zájem. Jeho problém se ale Sheppardovu nemohl rovnat.

Po vstupu do kanceláře ho generál vyzval k posazení. John ho s výrazem vyděšeného kluka poslechl. „Tak plukovníku, jak se dneska máte?“ začal tradiční Americkou otázkou. „Celkem dobře. A vy?“ reagoval Sheppard nervózním tónem. „Já se už se tak dobře nemám. Zrovna jsem dostal zprávu od SGC,“ začal mluvit generál. Plukovník se ho zvědavě nevážným tónem zeptal: „A, co v ní stálo?“ Taylor mu odpověděl: „Byla určená spíše vám. Píše se v ní o SGA-1.“ Z jeho hlasu byla slyšet velká ironie. „Co přesně?“ tázal se Sheppard. „O složení SGA-1.“ Touto odpovědí zpřísnil generál svůj hlas a nepříjemně a káravě se podíval na Shepparda. Ten si začal uvědomovat, že se svou nezodpovědností dostal do velké, politické bryndy. Taylor pak pokračoval: „Ale to nevadí,“ po této větě se překvapivě usmál, čímž Johna naprosto zmátl. „Jak to myslíte?“ ptal se plukovník. „Já už jsem vám tým vybral,“ odpověděl spokojeně Taylor. „Ale, pane,“ začal koktat Sheppard. Taylor ho ani nenechal domluvit: „Žádné ale! Měl jste už dost času. Čekají na vás v jídelně. Pojďte za mnou.“ Generál se přísně zvedl a společně s Johnem se vydali do jídelny. Cestou Shepparda povzbuzoval, aby si trochu pospíšil. Ten totiž měl opravdu špatnou náladu a jít rychle se mu vůbec nechtělo.

V jídelně, u jednoho stolu, který se nacházel u okna a byl z něj krásný výhled na západní část Atlantidy, seděli tři nenápadně vyhlížející lidé. Jeden z nich byl muž středního věku. Ten vypadal podobně staře, jako generál Taylor, měl vysokou a štíhlou postavu, hnědé oči a krátké blonďaté vlasy. Oblečený byl v uniformě. Když viděl, že se generál s plukovníkem přibližují, tak se jeho silném těle začal ve velkém produkovat adrenalin. Vedle něj seděla mladá žena s gymnastickou postavou, tmavými vlasy dlouhými až po ramena a výraznými modrými oči. Její opálený obličej bez jediné jizvičky byl nepřehlédnutelný. Zrovna na sobě měla dlouhé červené šaty. I přes příchod generála vypadalo její působení suverénně a zcela sebejistě. To se nedalo říct o člověku sedícího proti ní. Starý muž, malé postavy se středně dlouhými šedivými vlasy. Na svých zelených očích sice neměl brýle, ale podle jeho krátkých, kudrnatých šedivých vousů bylo poznat, že se jedná o jednoho z vědců. Oblečení také nebylo světové. Jeho pruhovaně modré džíny měly na pravém koleni jednu malou díru a šedivé tričko, které mu k džínům vůbec neladilo, bylo evidentně špinavé. Pořád cvakal na svém tabletu různá tlačítka a pod svými šedivými fousy si nepřetržitě mumlal nějaké nesrozumitelné věci. Jakmile uviděl generála s plukovníkem, nervózním pohybem položil svůj tablet na stůl, zvedl se ze židle a koktavým hlasem pozdravil: „Dobb-rý d-den,“ a natáhl svou klepající se ruku k plukovníkovi. „Zdravím, jak se jmenujete?“ oplatil pozdrav Sheppard a podal starému vědci ruku. „Js-jsem do-do-do-doktor St-Stark,“ odvětil velmi vystrašeně. Sheppard se začal nového člena týmu velice děsit. Nato se ze židle zvedli další dva členové. „Jsem plukovník Klein, rakouská pozemní armáda.“ „Já jsem Katy Coulombová,“ odpověděla mladá žena. Sheppard si uvědomil, že by bylo dobré říci své jméno: „Já jsem Sheppard.“ „Vás už moc dobře známe,“ pousmála se Katy. Po jejích slovech se na ni všichni překvapeně podívali. „Ehm, samozřejmě z, z hlášení,“ doplnila. Generál Taylor byl se seznamováním spokojen. Uvědomil si, že by tu jen překážel, takže opustil místnost se slovy: „Tak, vy si tu zatím popovídejte a já půjdu poslat denní zprávu.“ Po jeho odchodu se začali všichni společně důkladně seznamovat. Nechyběla u toho ani jedna malá láhev dobré whisky…

P3X563, současnost

Ronon s Teylou měli zrovna trénink s novými vojáky. Jejich tréninkové hřiště se dělilo na čtyři části. V první části se nacházelo zhruba patnáct cvičných terčů. Druhá část byla o něco větší než první. Našli bychom na ní něco, co připomínalo takzvanou opičí dráhu. Tato dráha byla netradičně velká a odhadem měřila přes půl kilometru. Na třetí části nalezneme čtyři, dalo by se říct pískoviště. Na těch se trénovala různá bojová umění a především sebeobrana. Poslední čtvrtá část byla ze všech nejrozlehlejší. Zasahovala totiž až někam do lesa. Na ni se nacházely tréninkové budovy všeho druhu. Na ni se hrála obdoba pozemského paintballu s wraithskými omračovacími zbraněmi. Cvičení jim zrovna šlo velice dobře. Bylo to také způsobeno dobrou náladou Ronona, takže od něj každý slyšel jen samou chválu.

Najednou se však aktivovala brána a z ní vyletělo několik šipek. „Poplach! Wraithi, přicházejí!“ volal muž, který se zrovna nacházel v blízkosti brány. Ronon běžel s ostatními vojáky pro zbraně, do jejich zbrojnice. Šipky překvapivě nezahájili palbu. Místo toho přistáli na louce, v místě, které si dříve vybral pro přistání i Sheppard. Dalším překvapením bylo, že žádná z šipek nezačala zhmotňovat další vojáky. Pouze z každé z nich vystoupil se zdviženýma rukama jeden Wraith. Vojákům se mezitím podařilo přiběhnout ze zbrojnice. Když už zaměřili a chystali se vystřelit, tak je Ronon zastavil: „Stop! Stůjte! Nestřílejte!“ Potom se na něj všichni nepochopitelně podívali. Věděli sice, že zdvižené ruce jsou znamení vzdání, ale Wraithi jsou Wraithi, takže toto znamení naprosto ignorovali. „Proč?“ zeptal se jeden z nich. Ronon se následně také zamyslel. I on samozřejmě věděl, proti komu stojí i to, že se Wraithům nedá věřit. I přesto si je hodlal vyslechnout. „Co tu chcete?“ tázal se. Wraithi se na sebe podívali a jeden z nich řekl klidným a opatrným hlasem: „Odložte první svoje zbraně,“ když v tom přiběhla Teyla a prohlásila svým přísným hlasem: „Víte, že to neuděláme!“ Wraithi na tuto informaci nijak neodpovídali a bez jediného slova se dívali přímo před sebe. Ronon pochopil, že tohle nikam nevede, proto se nerozpakoval jednoho z nich trefit svou zbraní přímo do ruky. Ten se potom za tu poraněnou ruku chytil a skácel se k zemi. „Tak bude někdo mluvit?!“ zařval přísně Ronon. Jeden z Wraithů, proto navrhl: „Chtěli bychom si s vámi promluvit někde jinde. Tady je to pro nás moc nepohodlné.“ Ronon se nerozmýšlel a odpověděl: „Jak myslíte, ale jdete jen vy!“ Teyla poté mimicky vydala rozkaz, aby se stráže chopili jednoho Wraitha a odvedli ho s ozbrojeným doprovodem do vesnice. Ostatní Wraithi zůstali namístě obklopeni několika odbojovými vojáky. Ti samozřejmě měli nabité zbraně, takže byli připravení kdykoliv vystřelit.

Atlantida, o dvě hodiny později

Sheppard mezitím dál poznával své nové členy týmu velice důkladně. Proto se u jejich stolu objevila další láhev alkoholu. Tentokrát si vybrali dobrou vodku. Všichni se dobře bavili. Až na doktora Starka. Ten měl představu o zábavě trochu jinou. Celou tu dobu něco mačkal na svém tabletu a do diskuse se zapojoval jen zřídka. Jinak byl John se svým týmem vcelku spokojen. Najednou k nim přiběhl s vystrašeným výrazem v obličeji Zelenka: „Johne, měl bys teď chvíli?“ Sheppard, který toho vypil ze všech nejvíc, vesele odpověděl: „Radku! Příteli! Posaď se a řekni, co potřebuješ.“ Zelenka se posadil a spustil: „Potřebuji, abys šel se mnou.“ Tón jeho hlasu byl vážný, ale Sheppard tomu pod vlivem alkoholu nevěnoval skoro žádnou pozornost a odváděl téma někam úplně jinam. Zelenka tedy pak zpozoroval Starka. „Kdo jste?“ zvědavě se tázal. „Jsem do-doktor Sta-Stark, no-vý člen She-Sheppardova tý-týmu,“ odpověděl koktavým hlasem. Zelenka teď potřeboval kohokoliv, proto ho vyzval: „Já jsem Radek Zelenka, taky doktor. Mohl byste mi prosím s něčím pomoci?“ Sheppard se vložil do jejich diskuse: „Ať jde, stejně toho moc nenamluví!“ Stark se podíval velice smutně a zklamaně. Zelenka si toho vůbec nevšímal a opět ho vyzval: „Tak pojďte.“ Následně se hned neohrabaně zvedl ze židle, kterou málem shodil na zem, a následoval Zelenku do jeho laboratoře. „Co-co potřebujete?“ zeptal se. „Vaši pomoc. Rozumíte technologii antických osobních štítů?“ reagoval Zelenka, který pořád vypadal, že má něco moc důležitého. Při cestě se totiž pořád díval do země a rychlost jeho chůze byla vyšší než obvykle. „Chví-chvíli jsem na-na tom praco-pracoval,“ odpověděl Stark. Zelenka si již všiml jeho koktavého hlasu, proto nechvíli přestal přemýšlet o jeho velkém problému a zeptal se ho: „Proč tak koktáte? Já vám neublížím,“ ušklíbl se. Stark tuto otázku neměl rád, ale musel nějak reagovat. „To-to je vž-ž-vždy, když jsem-jsem nervó-nerv-nervózní.“ Zelenka si tedy uvědomil, že otázky tohoto typu mu určitě nemůže pokládat, tak raději pokračoval vysvětlováním problému: „Víte, pokoušel jsem se spustit antický štít. Dokonce se mi to podařilo, tedy, jen nanečisto, kolem, ehm, stolu.“ „V č-čem je pro-problém?“ nadále se svým koktavým hlasem ptal doktor Stark, který se snažil nabudit dojem, že se o tuto záležitost zajímá. „Podařilo se nám ho spustit, ale nemůžeme ho teď vypnout,“ odvětil mu sklesle Zelenka. V jeho hlasu teď byla znovu slyšet jeho velká obava. „A-a-a pro-proč to va-vadí?“ Stark však stále nechápal Zelenkův problém. Asi si myslel, že jen blafuje a chce si z něj udělat nějaký vtípek. Jelikož měl doktor Stark, i když na to nevypadal, velký smysl pro tento druh humoru neboť v SGC mu něco podobného dělali pořád a on jim to vždy s radostí oplácel, tak se dále tvářil naprosto vážně. „Dosah toho štítu pořád roste! A pohlcuje vše, co se mu postaví do cesty!“ odpověděl Zelenka. Touto odpovědí jen potvrdil domněnku doktora Starka. Přesto se pořád tvářil, jako že mu věří. Když byli tak dvě chodby od Zelenkovy laboratoře, tak se jim naskytl překvapivý pohled. Před nimi bylo velké silové pole. Jeho průměr by mohl být kolem dvaceti pěti metrů. Uprostřed se vznášel ten stůl. To byla první věc, kterou ani jeden z doktorů nedokázali pochopit. Ta další byl růst zkušebního antického osobního štítu, nebo teď už spíše silového pole, který byl rychlý, protože ho dokázali zpozorovat i obyčejné lidské oči. „A do prdele!“ ulevil si Zelenka svými oblíbenými slovy. „Mě-mě-mě-měli by-bychom to ří-ří-ří-říct ge-ge-gene-generálovi,“ vykoktal ze sebe Stark. Ten si právě uvědomil, že toto rozhodně není žádný vtip. „Bohužel, musíme,“ souhlasil doktor Zelenka. Pak pokračoval už do vysílačky: „Generále, měl byste okamžitě přijít do mé,‘‘ zarazil se a jakmile našel slova, pokračoval: ,, k mé laboratoři.“ Taylor měl zrovna hodně práce, protože se z jedné planety vrátil evakuační tým, od kterého musel za krátkou dobu získat maximum informací, jelikož již za patnáct minut má posílat do SGC denní zprávu. „Doktore? Co potřebujete? Zrovna nemám čas,“ opověděl. „Měl byste si ho udělat, je tu narušení bezpečnosti,“ odsuzoval Zelenka jeho rozhodnutí. Generál se v tu chvíli zarazil a začal se vyptávat: „Proč? Co se děje?“ Zelenka si uvědomil svoji pozici. Taylor je jeho velitelem necelý týden a on tu hned způsobí takový problém. Ale musel se vším ven, jinak by se to mohlo zhoršit. „Pokus s antickým osobním štítem se nám trochu vymkl z rukou,“ začal opatrně. „Jak vymkl z rukou?“ divil se Taylor, který pořád ničemu nerozuměl. „Silové pole se rozšířilo, a pohlcuje do sebe všechno, co mu přijde do cesty! A pořád se rozšiřuje!“ vyhrkl ze sebe Radek. „Pohlcuje? Nemá to náhodou být, ehm štít?“ oprávněně se divil generál. „Ano, pohlcuje. Původně se také nemělo rozšiřovat. Zatím to nedokážu vysvětlit. Ale nebojte se, nemá to skoro žádnou gravitaci. Přijďte sem, uvidíte sám.“ Velitel Atlantidy si konečně uvědomil celou situaci a vydal se do Zelenkovy laboratoře. Mezitím doktorové Zelenka a Stark začali přemýšlet o řešení zapeklité situace. Oba dva měli v ruce tablety, na kterých přepočítávali různé výpočty. „To je divné,“ postěžoval si Zelenka, když zrovna na něco přišel, pak pokračoval svým tichým a překvapeným hlasem: „Vychází vám to taky tak?“ Stark se první podíval do Zelenkova tabletu, pak do svého a nakonec potvrdil: „A-ano. J-jak je to mo-možné?“ Následně přiběhl celý zadýchaný generál. Tak, jako doktory, i jeho překvapila velikost silového pole i jeho rychlé rozpínání. Reagoval na to jednoduchými slovy: „Do háje!“ Zelenku teď už nezajímal žádný dojem, pokud byli jeho výpočty správné, tak tu má časovanou bombu, která postupem času dokáže zničit celou planetu, později i sluneční soustavu až nakonec celou galaxii. Zničení galaxie by však trvalo miliardy, možná bilióny let. „Jak to zastavíme?“ ptal se netrpělivě generál, v očekávání bleskové odpovědi. Zelenka se Starkem ho teď nevnímali. Soustředili se na svoje výpočty, které se snažili potvrdit, popřípadě vyvrátit. Generál se proto se svým zadýchaným hlasem zeptal znovu: „Halóóó! Tak odpoví mi někdo?“ po této větě již oba dva dokončili své výpočty, takže mu Zelenka odpověděl: „Nevím, nevím, jak to zastavit.“ Při odpovědi se jeho oči pořád dívali do tabletu. „A co budeme dělat?“ tázal se dál generál další nepříjemnou otázkou. „Říkám, že ještě nevím!“ vykřiknul rozrušený Zelenka. Generál naštvaný z toho, že ho nikdo neposlouchá, pokládal další otázku: „Tak proč sakra to silové pole pořád roste?!“ Doktor Stark mu tedy svým koktáním odpověděl: „M-m-máme te-teo-teorin-teorii, že s-si to-to bere e-en-enrrrr-energii z par-parael-parr- parael…“ když Zelenka viděl jeho trápení s větou, tak mu skočil do řeči: „z paralelního vesmíru. Zapnutím antického osobního štítu jsme omylem vytvořili jeden most!“ Taylor se zpočátku díval na oba doktory dost nechápavě. Proto Zelenka ještě doplnil: „Most mezi paralelními vesmíry. Nekonečný zdroj energie. O něco podobného se pokoušel Rodney a jeho sestra. Akorát omylem vybrali obydlený paralelní vesmír a…“ „Už chápu, četl jsem hlášení,“ zastavil Zelenku Taylor, který si již byl moc dobře vědom nebezpečí, proto nařídil do vysílačky: „Řídící centrum, tady generál Taylor. Chci, abyste okamžitě zahájili evakuaci celého města na stanoviště Alfa. Opakuji, okamžitě se evakuujte na stanoviště Alfa.“ Službu měl zrovna Chuck. Ten moc dobře rozuměl požadavku a generálův rozkaz uposlechl. Malý problém byl, že na Atlantidě bylo přes tři tisíce lidí, takže evakuace není tak jednoduchá. „Je nějaké nebezpečí, že to zničí celý vesmír?“ ptal se generál Zelenky. „Ne, myslím, že ne. Most je velice stabilní. Vlastně, když se na to podíváme z jiného hlediska, je to velký úspěch. Máme teď v podstatě neomezené množství energie,“ zodpověděl se zaujetím otázku. „Můžu nějak pomoct?“ „A-a-ano.“ Vložil se do diskuze Stark. „Jak?“ Ptal se dál generál. „My-my-myslím, že k-když na to-to bud-budeme ne-pře-nepře-nepřetržitě stří-střílet, tak z-z-zpomal-zpomalíme po-po-po-pos-postup,“ reagoval doktor. Generál však jeho úmysl pochopil trochu jinak, protože vydal rozkaz: „Chucku, pošlete mi sem několik týmů mariňáků, budeme potřebovat velkou palebnou sílu.“ „Ne-ne. Tak-takhle jsem t-to nemy-nemyslel,“ snažil se situaci vysvětlit doktor Stark, ale moc mu to nešlo. Naštěstí Zelenka konečně pochopil Starkův záměr, takže vše vysvětlil on: „Budeme potřebovat něco silnějšího.“ „Co?“ tázal se bez přestání generál. „Minimálně railguny,“ odpověděl s povzdechem Zelenka a pak ještě dodal: „možná dokonce asgardské paprsky, ale ty mohou zničit celé město, takže,‘‘ nechal zbytek věty jen tak ve vzduchu. Po nadechnutí pokračoval: ,,Ještě bych chtěl upozornit, že tato teorie zpomalení růstu antického osobního štítu pomocí ostřelování railguny nemusí mít žádný efekt.“ Generálův pohled na Zelenku byl v této chvíli evidentně nedůvěřivý. Podíval se proto i na doktora Starka, který mu jen přikývl. Na Atlantidě bylo pořád Apollo, takže měli o palebnou sílu postaráno. Než se však rozhodl, tak už bylo silové pole třikrát větší než předtím. Neměli moc času, proto Apollo okamžitě začalo s ostřelováním pomocí railgunů. „A teď musíme zjistit, jak to zničit.“

Zelenka společně s doktorem Starkem odešli do řídící místnosti, kde začali přepočítávat, nám nesrozumitelné vzorce. Generál Taylor chtěl zavolat i zbytek Sheppardova týmu. SGA-1 však momentálně nebyla při smyslech. Přehnala to totiž s alkoholem a musela se evakuovat mezi prvními. Rozhodování tedy zůstalo pouze na, ve velení Atlantidy zatím nezkušeném, generálu Taylorovi. Vedení evakuace se zatím ujal podplukovník Lorne. I přes velký počet obyvatel to zatím šlo celkem rychle. Antický osobní štít se ale i přes neustálé bombardování railguny rozšiřoval. Velké štěstí bylo, že se Zelenkova laboratoř nacházela na úplném okraji Atlantidy, v posledním patře, takže neohrožovalo hlavní věž. „Tak co máte? Už jste ten štít zkusili transportovat?“ ptal se generál týmu vědců po patnácti minutách. „Ano to jsme zkusili. Nemělo to úspěch. Je to dobře chráněné. Myslím, že jsme na něco přišli,“ obratem reagoval Zelenka. „Poslouchám.“ vybídl vědce k vysvětlení situace. To se mu pokoušel podat doktor Stark: „My-myslíme s-si, že-že ten-tento š-š-š-štít ne-ne-není ú-úpl-úplně antický. Je-je mo-mož-možš-možné-možné, že se za-za války po-podařilo Wra-Wraithům ukoř-ukořistit jed-jede-jeden a-a-a-a po-podle n-něj vy-vyrobili vla-vlastní,“ generál Taylor tomu moc nerozuměl, proto se opět tázavým pohledem podíval na Zelenku. Ten mu to trochu přiblížil: „Wraithům se pravděpodobně podařilo za války s Antiky ukořistit jejich osobní štít. Podle něj se pak snažili vyrobit další. Ten, co jsme zkoušeli, tak nebyl antický, ale Wraithsky upravený.“ „Antický štít snad čerpal energii z mostu mezi dvěma vesmíry, nebo ho dokážou Wraithi vyrobit?“ divil se generál. „Nevím, kdy jsme ten štít našli?“ odpověděl otázkou Zelenka. „Na tom tržišti té technologicky zaostalé planety jsme byli, no, odhadem tak před týdnem,“ odvětil Taylor. V jeho hlasu byla slyšet velká nejistota, spíše hádání. Následně to také uznal: „Nevím to jistě! Proč se vlastně ptáte?“ „Od začátku, co jsme se vrátili do galaxie Pegas, tak se s Wraithi začínají dít podivné věci. Najednou se zdají být mnohem vyspělejší!“ prohlásil Zelenka. „Myslíte si, že nám ho úmyslně podstrčili?“ začal Taylor pomalu chápat Zelenkovu myšlenku. Ten se na generála podíval svýma smutnýma očima a potvrdil to, co Taylor řekl: „Ano, myslím, že ano.“

Pokračování příště…

Za korekci děkuji Brendymu.

Jedné věci nerozumím, jak na to pole mohli pálit pomocí railgunů, když se zatím rozpínalo jen v oblastni Zelenkovy laboratoře? To by museli nejprve zničit určitou část města a až poté by měli na dostřel štít. Druhá varianta je, že se štít zvětšil tak, že už "čouhal" z města. To by ale znamenalo, že město už ničit nemusí, protože by bylo zničené díky tomu štítu.

A to, že se otevřel most do paralelního vesmíru jen díky aktivaci štítu je značně nepravděpodobné, jelikož ten štít má jen zdroj energie a k otevření toho mostu je třeba spousta zařízení a v neposlední řadě také dost energie. A navíc je to osobní štít, takže nevím, jestli by šel aktivovat kolem stolu, ale tohle už jako bych nenapsal, protože jako autor, můžeš zvolit jakýkoli děj a když k tomu ještě přidám, že je nejspíše wraitské výroby ...

A ještě by mě zajímalo, podle jakého pravidla vydáváš díly, protože v tom nevidím žádné spojitosti? Prostě jak se Ti zachce?

Normálně kdyby se tendle štít na takovou velikost zvětšil byli by rádi kdyby vydržel druhou minutu ale když se napájí z jiného vesmíru tak je nezníčitelný.

edit
20.1. kolem deváté hodiny

Hele kdy bude další díl?


///nepiš dva příspěvky pod sebou! čti pravidla
pokud bys rád argumentoval že jiní jinde můžou, tak osobně to toleruji autorům (u vlastní povídky) a zřídka i čtenářům pokud je to normální věcný příspěvek s jistou důležitostí a s větším čas. odstupem (a ne jen" čistá buzerace" typu: hoď sem další díl, dělej mi chceme další díl.... - pokud se nepletu, tak sám máš rozepsanou vlastní povídku... tak hádám (doufám) víš jak je to se psaním...), jinak je tu tlačítko upravit, pokud chceš aby se příspěvek objevil jako nový, tak ho smaž a napiš znovu... D.

Tak díly se snažím vydávat alespoň jednou za dva týdny...

Speedy: Zelenkova laboratoř je na okraji Atlantidy (myslím... doufám, že jsem to tam napsal).

Tady o co se vlastně snažím:

Toto je spoiler!!!:

Učinit Wraithi silnějšími.

Mezitím další díl:
Enjoy

Červeně je označena Zelenkova čeština.

Úprava II

V minulých dílech:
IOA se rozhodla zbavit pana Woolseyho velení Atlantidy. Na jeho místo nastoupil generál Taylor. Sheppard nebyl schopný vybrat si svůj tým, proto mu byl přidělen. Novými členy SGA-1 se stali plukovník Viktor Klima, doktor Stark a Katy Cordová. Byl nalezen Antický osobní štít. Zelenkovi se podařilo ho spustit. Osobní štít se však začal nečekaně rozšiřovat a pohlcovat vše, co mu přišlo do cesty. Později bylo zjištěno, že tento štít uměle upravili Wraithi. Z tohoto důvodu je všechen nepotřebný personál evakuován na stanoviště Alfa. Mezitím se na planetě P3X563 (základna odboje) přiletělo bránou několik šipek. Překvapivě žádná z nich nezaútočila. Jen žádali, aby si mohli promluvit…
A nyní pokračování:

P3X563, hostinec

„Už se cítíte pohodlněji?“ tázala se Teyla, která se usmívala svým typicky nenáviděným pohledem. „Lepší než tam venku,“ odpověděl Wraith. Toho nic nevyvedlo z míry a pořád se choval klidně. Zároveň byl patrný jeho pocit nadřazenosti, který vždy dokázal Ronona pořádně vytočit. „Tak co chcete?“ přešla přímo k věci Teyla. „Proč se k nám chováte nepřátelsky?“ zeptal se. Nikdo mu na tuto otázku neodpověděl. Všichni jen seděli a upřeně se mu dívali do očí. „Tady pokládáme otázky my!“ připomněl skutečnost Ronon. Wraith na tuto připomínku nijak nereagoval. Namísto toho zdvihl hlavu a nepřetržitě se díval přímo před sebe. Pohled, který měl, jen dokazoval jeho ohromnou pýchu. Ronon to nevydržel, vytáhl svou zbraň a zřetelně na něj z plných plic spustil: „Pokud nezačnete mluvit, tak jste nám k ničemu!“ Wraith k němu pozvedl hlavu a opět klidným hlasem pravil: „Chtěli bychom s vámi uzavřít dohodu.“ „Jakou dohodu?“ zeptala se Teyla. „Wraithi mají problém,“ odpověděl. „A to nás pochopitelně těší,“ ušklíbl se Ronon, když zandával svou zbraň. „Teď Wraithi, později lidé,“ mluvil stále vážným tónem, zatím neznámý Wraith, který stále nechtěl prozradit, proč vlastně přišel. „Co chcete?“ položila Teyla podruhé stejnou otázku. „Vyměnit technologie,“ odvětil bez váhání. Tato odpověď pochopitelně Ronona s ostatními vojáky velice rozesmála. Moc dobře totiž věděli, že nemají, co Wraithům nabídnout. Snad jen Teyle zůstal vážný obličej. „Technologie? Které?“ zeptala se. „Myslím, že tomu říkáte zemědělství.“ Prohlásil stále hrdý Wraith. Vtom všichni utichli. V hostinci by byl slyšet i dopad malého špendlíku. Nikdo nečekal, že by po nich chtěli Wraithi takovou, vojensky nedůležitou věc. Jako první se vzpamatoval Ronon: „K čemu by vám to bylo?“ Wraith mu odpověděl: „Dokázali jsme vylepšit léčbu doktorky Kellerové. Již je stoprocentně účinná. Vyzkoušeli jsme ji na několika Wraithech. Všichni přežili.“

Atlantida, o patnáct minut později

USS Apollo nepřetržitě kropilo svými railguny stále rozšiřující se, wraithsky upravený antický osobní štít. Dále se začala projevovat již Zelenkou avizovaná přímá úměra. Čím byl osobní štít větší, tím rychleji se rozšiřoval. Jeho plocha pohlcovala vše, co mu přišlo do cesty. Zatím zničil celou horní část věže, ve které se předtím nacházela Zelenkova laboratoř.

„Generále, naše senzory hlásí, že railguny přestávají účinkovat.“ oznámil operačnímu plukovník Ellis. Generál Taylor se vyčítavým pohledem podíval na Zelenku s doktorem Starkem. Ti neustále pracovali na případném řešení. Zatím neměli žádný nápad. Taylor se jich proto zeptal: „Můžeme zahájit ostřelování asgardskými paprsky?“ Oba dva se na něj překvapeně podívali. Zelenka ironicky prohlásil: „Ano, pokud chcete toto město zničit rovnou, tak prosím.“ „Lepší rychlá než pomalá smrt. Máte snad lepší nápad?“ ptal se dál Taylor. Doktor Zelenka jen zakroutil hlavou, zatímco doktor Stark ani nevnímal. „Doktore? Máte nějaký návrh?“ zeptal se znovu. „J-j-já? M-m-mož-možná. My-myslím, že bych-bychom mo-mo-mohl ko-kolem toho vyt-vytvořit spe-spe-speciální si-silo-silové p-po-pole,“ vykoktal ze sebe Stark. Všichni se na něj, jak už bylo zvykem, dívali nechápavě. První, kdo (alespoň částečně) porozuměl jeho myšlence, byl doktor Zelenka, který opět začal na svém tabletu mačkat různá tlačítka. Pak nadšeně a zamyšleně prohlásil: „Máte pravdu!“ Taylor měl na tváři stále svůj nechápající pohled, proto se znovu zeptal: „S čím má pravdu? Vysvětlí mi to tu někdo?“ „Jo, samozřejmě,“ začal nejistým tónem Zelenka. Následně již pokračoval jistějším hlasem: „myslím, tedy myslíme si, že kdybychom kolem toho pohlcujícího silového pole vytvořili antigravitační pole, tak bychom tím mohli zabránit dalšímu rozšiřování. Tím získáme spoustu času.“ „Antigravitační pole? Co to je?“ nechápal generál. „To je speciální silové pole, které má odpudivou gravitaci. Vytvořili jsme ho pomocí úpra...“ „Dobře, dobře. Myslím, že jsem to pochopil. Nebude to stát moc energie?“ tázal se. Radek se na něj podíval a svým typickým, beznadějným výrazem odpověděl: „Nemáme jinou možnost.“ To Taylorovi nestačilo a ptal se dál: „A kolik energie nás to může stát?“ „To nevím, ale musíme něco udělat jinak…“ Zelenka se chystal vyslovit poslední slovo. Jelikož generál věděl, co chce doktor Zelenka říct, tak ho zastavil: „Chápu, chápu, udělejte cokoliv. Hlavně to nějak zastavte.“ Zelenka s doktorem Starkem přikývli a pak odešli, nebo spíš odběhli do řídící místnosti, aby začali nastavovat systémy města. Místnost byla přeplněná k prasknutí a Zelenka se tam sotva dokázal protáhnout k jednomu z kontrolních panelů. Sice v ní pracovalo několik špičkových vědeckých a programátorských týmů, ale nikdo z nich nastavit antigravitační pole neuměl. Přesto Zelenka všem rozdal úkoly. Všichni se tedy mohli dát do práce.

Taylor věděl o vědě a programování pramálo, takže teď netrpělivě čekal na výsledky. Zašel alespoň zkontrolovat, jak probíhá evakuace. „Podplukovníku, jak to jde?“ tázal se smutným hlasem. Moc dobře věděl, že velitelem Atlantidy je sotva týden a už tu má takový malér. „Už nám zbývá pouze okolo pěti set lidí. Stanoviště Alfa praská ve švech,“ odpověděl spokojeně Lorne, který nečekal takto hladký průběh. „Výborně,“ pochválil ho generál za odvedenou práci. „Je tu ještě jedna drobná věc, pane,“ začal znovu mluvit nejistým hlasem Lorne. „Poslouchám.“ „Plukovník Sheppard by sem chtěl projít bránou a…“ už po těchto slovech se na něj Taylor podíval trochu překvapeně. Lorne dokončil: „a dohlédnout na evakuaci.“ „To už je střízlivý?“ ušklíbl se generál. „Říká, že ano,“ touto odpovědí Lorne generála celkem rozesmál. Ten si totiž vzpomněl na léta, když byl ještě velitelem SG týmu. „Opilci ti toho namluví. Jeho žádost se zamítá,“ prohlásil zkušeně Taylor. Jelikož teď oba dva stáli beze slova naproti sobě, tak ještě dodal: „No, já se teď jdu podívat, jak to těm našim doktorům jde. Hodně štěstí.“ „Vám taky,“ popřál mu Lorne a generál odešel.

„Ho-hoto-to-hotovo!“ Oznámil po pár minutách doktor Stark. „Můžeme to spustit,“ dodal Zelenka, kontrolujíce Starka. Každý z přítomných upřel svůj zrak na velitele Atlantidy, tedy generála Taylora. Ten se nerozmýšlel, a pokynul Zelenkovi, aby začal. Radek pak zmáčkl pár tlačítek, čímž vytvořil antigravitační pole, které obklopilo wraithsky upravený antický osobní štít. Teď nastalo v řídící místnosti velké, hrobové ticho. Každý netrpělivě na obrazovkách sledoval senzory města. Sice se jim podařilo vytvořit silové pole, ale to rozhodně neznamenalo, že to bude fungovat. Generál Taylor nikdy nebyl trpělivý člověk, proto se jako první zeptal: „Funguje to?“ nikdo mu zatím neodpověděl. Generál tedy usoudil, že nejlepší možností je čekat. A čekání se vyplatilo. Jako první se ozval spokojeným hlasem Zelenka: „Máme to! Funguje to!“ načeš si všichni přítomní oddychli, povstali a s úsměvem na tváři začali tleskat. Na chvíli všichni zapomněli, že je toto pouze dočasné řešení. Jediný generál Taylor si tuto skutečnost uvědomoval. Jako první se probral Chuck, který se nejistým tónem hlasu zeptal: „A co teď?“ v tom tleskání a radování utichlo. Náhle se všem vrátila ta pesimistická nálada. Každý si konečně uvědomil skutečnost. „Nějaké návrhy, jak to pole zničit?“ tázal se generál svým přísným hlasem. „Za-zatím n-ne,“ odpověděl Stark. „Tak proč tu sakra všichni tleskáte?!“ rozčiloval se Taylor. Žádný z přítomných vědců, programátorů ani techniků mu nebyl schopen odpovědět. Taylor proto dodal: „Pokud vím, tak to silové pole čerpá velké množství energie. Tak se dejte do práce!“ Po jeho slovech všichni přistoupili ke svým počítačům a začali počítat všechny možné, složité rovnice.

Generál Taylor se následně odebral rychlou chůzí do svého ‘pokoje‘. On to teď byl spíš takový malý byt, vypadající jako prezidentské apartmá. Skládalo se z pěti místností. První byla malá vstupní místnost. V ní uschovával své oblečení. Druhá byla takoví obývák. V něm měl televizi se svou oblíbenou pohovkou. Na Atlantidě sice žádná televizní stanice nevysílala, ale nově byla zřízená video půjčovna, kde si každý člen této expedice mohl vypůjčit všechny druhy filmů i seriálů. Obývák byl ústřední. Z něj vedli dveře jak do koupelny, tak také do útulné ložnice. Ta na rozdíl od obýváku byla poměrně malá. Sotva se do ní vešla postel. Celý ‘pokoj‘ měl nezměněnou Antickou architekturu. Korunou už byl jen prostorný balkón, který teď neposkytoval moc pozitivní pohled. Z celého pokoje (hlavně z balkónu) měl totiž dobrý výhled na wraithsky upravený a stále rostoucí antický osobní štít. Důvod návštěvy jeho pokoje byl prostý. Chtěl si zabalit své osobní věci a předat je k evakuaci.

„Generál Taylor okamžitě do řídící místnosti,“ ozvalo se z intercomu umístěném v jeho pokoji. „Že by ti chytrouši konečně přišli s trvalým řešením?“ mumlal si pro sebe. „Prosím rychle,“ dodal nepříjemný hlas. Taylor tedy z plynulé chůze přepnul do sprintu a v řídící místnosti byl za necelou minutu. Tam viděl jednoduše řečeno chaos. Všichni přítomní poletovali z jedné strany na druhou a neustále přestavovali a ověřovali různé systémy Atlantidy. „Co se děje?“ zeptal se překvapený Taylor. „Máme problém!“ odpověděl bleskově Zelenka. „A řeknete mi k němu něco víc?!“ reagoval naštvaně. Nikdo mu opět neodpovídal. U jedné řídící konzole viděl vedle sebe sedět Kim s Chuckem. Proto je vybídl slovy: „Kim? Chucku?“ Kim první povzdechla a pak se ujala slova: „Wraithsky upravený antický osobní štít vyvíjí na silové pole mnohem větší tlak, než jsme čekali. Dochází k ohromnému tlaku!“ generál Taylor nemohl uvěřit skutečnosti. Připadalo mu, že na něj odrána mluví cizí řečí. „Nemohla byste to trochu upřesnit?! Vůbec nevím, o čem je tu řeč!“ řekl naštvaně. „Pokud přetížení poroste dál, tak se do patnácti minut vyčerpají naše ZPM! Navíc se uvolní energie, která zničí celou Atlantidu!“ Vydoloval ze sebe Chuck. „Tak to vypněte!“ navrhl jednoduchý plán Taylor. Vtom se do diskuse zapojil Zelenka: „To nemůžeme! Ta přebytečná energie by to tu celé zničila!“ Generál Taylor se uklidnil a pak se s povzdechem zeptal: „Nějaký nápad?“ „Pra-pracu-pracuje-pra-pracujem-pracujeme na-na t-t-t-tom,“ zakoktal Stark, který byl již rozrušený natolik, že mu nebylo skoro rozumět.

„Lorne! Jak jsme na tom s evakuací?“ tázal se velitel Atlantidy. Podplukovník Lorne bleskově odpověděl: „Jsme již skoro hotovi, pane. Zbývá pouze pár lidí.“ „Hoďte sebou. Mám dost nebezpečný nápad,“ prohlásil generál. „Zelenko, máte pět minut nato, abyste vymyslel nějaký, opravdu dobrý plán!“ popohnal dále Zelenku. „Patnáct minut!“ namítal Radek. „Pět! Vymyslel jsem plán B!“ reagoval generál. „Jaký plán?“ divila se Kim. Taylor se na chvíli zamyslel. Následně odpověděl: „Nechám zničit část města. Apollo vypálí jeden asgardský paprsek. My stáhneme štít, tak abychom zachránili, co nejvíce tý zatracený antický stavby.“ „A-a-a-a-a-ale-ale t-to ne-neb-nebu-nebu-nebude fu-fu-fun-fungo-fungovat!“ vykoktal ze sebe doktor Stark. „Lepší než nic! Chucku, dejte vědět Apollu, ať je připravené.“ „Ale generále…,“ začal protestovat Radek. Taylor ho hned zarazil a připomenul mu, kdo je tu autorita: „Doktore! To je přímý rozkaz!“ Zelenka si jen pro sebe česky zamumlal: „Ty vole! Koho napadlo poslat sem takovýho debila, kterej se plete do věcí, kterejm vůbec nerozumí! Proč vlastně rovnou nenastaví autodestrukci?“ a dal se do práce.

„Generále, evakuace je hotová,“ oznámil po čtyřech minutách podplukovník Lorne novou situaci. „Dobrá práce,“ pochválil generál smutným hlasem podplukovníkovu práci. „Vezměte si několik týmů a pokuste se tu zachránit, co nejvíce těch, ehhhm, elektronických hračiček,“ vydal další rozkaz. „To jsme na tom tak špatně?“ divil se Lorne. Taylor neodpověděl. Bez přestání se díval před sebe. „Pane?“ vybídl podplukovník svého velícího důstojníka k odpovědi. „Ne, jsme na tom mnohem hůř! Splňte rozkaz podplukovníku!“ reagoval nepříjemným hlasem, „Ano pane! Jdeme na to!“

Generál Taylor se následně odešel podívat, jak to vypadá v řídícím centru. Tam znovu přebíhalo několik vědců a programátorů od jedné konzole ke druhé. Na každém z přítomných byla vidět velká snaha celou situaci vyřešit. „Jak to vypadá? Doktore?“ tázal se. „Spíš nevypadá.“ odpověděl beznadějným hlasem doktor Zelenka. Pak si pro sebe zamumlal: „Rodney zná tyhle mosty do paralelních vesmírů mnohem líp, než kdokoliv tady.“ Následně se zarazil a zvýšil svůj hlas tak, aby mu všichni rozuměli. „Generále, nemohl by sem přijít Rodney?“ „SGC nemá ZPM,“ poznamenal jeden z přítomných techniků. „To nevadí! Stačí, když bude na velitelství. Bránu vytočíme sami,“ snažil se Zelenka přesvědčit generála. Z jeho hlasu šlo vyčíst, že Rodney je pro celou Atlantidu poslední šance.

Oblast 51, současnost

Doktor Rodney McKay byl momentálně velice zaneprázdněn. Zrovna s plukovníkem Samanthou Carterovou a několika techniky prováděli poslední testy a simulace nové pozemské lodě třídy BC-304, s názvem USS Washington. Ta se vzhledově od ostatních lodí této třídy nijak nelišila. Měla jen jediné vylepšení, a to bylo maskování. „Sam, teď už můžeme,“ začal Rodney, který byl přerušen jedním technikem: „Doktore McKay, volá vás SGC.“ Rodneymu se zrovna moc nechtělo odejít od práce. Závěrečné testy a simulace ho vždycky bavily. „Ať počkají, tak patnáct minut,“ odpověděl otráveně. „Vlastně je to jen oznámení, za dvě vteřiny vás tam transportují,“ namítal technik. „Sakra proč? Zrovna…,“ než však dokončil větu, obalilo ho bílé světlo a za pár okamžiků se objevil v řídící místnosti, v SGC, kde už na něj čekal generál Landry. „Vítejte, doktore.“ Rodney se zmateně zeptal: „Co se děje?“ vtom se na jedné z obrazovek objevil Zelenka a zmateně vysvětloval: „Ahoj Rodney, stručně ti to vysvětlím. Pokoušel jsem se aktivovat antický osobní štít. Ten ale najednou začal rychle růst. Následně jsem zjistil, že ho pravděpodobně upravili Wraithi. Vlastně to ani není štít, spíš silové pole. Pohlcuje to vše, co mu přijde do cesty. Aktivace štítu totiž vytvořila most do paralelního vesmíru, odkud čerpá skoro nekonečnou energii. Napadlo nás vytvořit kolem silového pole antigravitační pole. To ho dokázalo zadržet. Ne na dlouho. Silové pole začalo na antigravitační pole vyvíjet obrovský tlak. Pokud bychom to vypnuli, tak by se ten upravený antický štít roztáhnul odhadem na sedm tisíc procent. Pokud ho necháme zapnutý, tak to do deseti minut dojde energie a stane se to samé. Navíc,“ chrlil Zelenka na Rodneyho nesrozumitelné informace, proto ho zastavil: „Počkej! Počkej. Ty tvrdíš, že ten antický štít se začal roztahovat a pohlcovat do sebe vše, co mu přišlo do cesty?“ „Ano!“ odpověděl Radek. „Kde na to sakra vzal energii?“ divil se McKay. „Vždyť říkám! Vytvořil most mezi paralelními realitami!“ rozčiloval se Zelenka, který si myslel, že mluví srozumitelně. Vtom se hodně mýlil. „A proč voláte zrovna mě?“ „Protože ty jediný máš tolik zkušeností s paralelními vesmíry!“ prohlásil zadýchaně „Pravda,“ uvědomil si ješitný Rodney. „Už jste to zkusili ostřelovat?“ položil další otázku. „Ano, railguny z Apolla jen zpomalily růst. Nic víc.“ „A zkusili jste ten štít odtamtud transportovat.“ ptal se dál McKay. „Ano, to jsme samozřejmě zkusili jako první. Paprsek tím nedokázal proniknout. Apollo má málo energie.“ „Tak dejte Apollu jedno ZPM.“ přemýšlel nahlas McKay. „Jak víš, že to bude stačit?“ namítal Zelenka. „To nevím!“ štěkl Rodney. „Jestli nemáte lepší nápad, tak to zkuste!“ dodal. „To sice nemám, ale stejně. Atlantida už má jen dvě nabitá ZPM. Jedno je na 10% a to druhé na 23%. Pokud jedno z nich vytáhneme, tak…,“ nedokončil větu Radek „Jo, jo, chápu,“ skočil Rodney do řeči Zelenkovi. „Tak vám pošleme další,“ navrhoval. „A kde ho chceš vzít?“ ušklíbl se Zelenka. „Na orbitě je Odyssea,“ dopověděl svoji myšlenku. „A tu sem chceš dostat jak?“ nechápal Zelenka, ani nikdo z přítomných v řídící místnosti na Atlantidě Rodneyho záměr. Přitom to byl geniální nápad. „Radku?! Máme lodě s pohonem červí díry, Odyssea se tam dostane za pár vteřin,“ snažil se vysvětlit svůj plán. V tomto okamžiku již všichni přítomní pochopili jeho záměr. Zelenka se hned potom tázavě podíval na generála Taylora, který celou tu dobu vše nenápadně pozoroval z povzdálí. Chvíli se zamyslel. Nezbývalo mu však nic jiného než jen přikývnout.

„Tohle bude nebezpečné, pokud to nevyjde, tak zničíme celé město. To znamená, že tu nikdo nemusí být,“ mumlal si pro sebe Zelenka. Pak zatleskal, aby upoutal všechnu pozornost a prohlásil: „Tak jo lidi, momentálně tady nikdo z vás nemusí být. Takže všichni, kromě doktora Starka, který mi pomůže s nastavením dálkových senzorů na Odyssey, projděte bránou na stanoviště Alfa,“ rozdal úkoly. Nikdo ho však neposlechl. Všichni potichu zůstali u svých řídících panelů a tiše se na něj dívali. Chtěli zůstat a pomoci mu. Radek teď pochopil, jak se ty dlouhá léta cítil Rodney, když se mu všichni pletli pod nohy. „Do háje, vypadněte odsud! Budete mě jen zdržovat!“ řekl zvýšeným hlasem. Poté už začali vědecké a programátorské týmy postupně odcházet, takže mohli doktorové Zelenka a Stark nerušeně pracovat. Jediný generál Taylor se ještě ani nehnul a bez přestání se díval, jak pracují. „P-p-p-ane, z-z-z-zvl-zvlád-zvládneme to! Mů-mů-mů-můžžžž-můžete-můžete o-oo-od-ode-odejít.“ vykoktal nervózní doktor Stark. „Budu tu, kdybyste něco potřebovali,“ tiše odvětil Taylor. „Bez urážky, ale od vás nic potřebovat nebudeme,“ vyšlo opatrně ze Zelenkových úst. Rozhodně totiž nechtěl naštvat nového velitele. Generál na to hrdě odpověděl: „Jsem velitel zatím ještě existující Atlantidy. Opouštět ji budu, jako poslední.“ „Jak myslíte.“ dodal Zelenka. Teď se na sebe všichni tři podívali. Generála trochu znervóznilo, že tu jen tak stojí a nic nedělají. „Tak do práce, vědátoři!“ snažil se je popohnat. „Tady jsme se vším hotovi. Musíme počkat na Odysseu,“ odvětil Zelenka. Následně tam všichni ještě několik okamžiků stáli. Hlavou se jim honily myšlenky na nejhorší. Báli se, že zničí tuto nádhernou stavbu, starou několik tisíc let. Generál Taylor by se ani neodvážil vrátit. Vždyť předchozím velitelům tohoto monstrózního města se podařilo odrážet útoky silných nepřátel. Takový konec by si Atlantida nezasloužila.

Najednou se na senzorech objevila druhá loď. „Je tu Odyssea!“ oznámil Zelenka. „Ta-tak jo-jo jde-jdeme na-na to.“ prohlásil stále nervózní doktor Stark. „Plukovníku, transportujte nás do strojovny.“ řekl Zelenka. „Hodně štěstí,“ vyšlo z generálových úst v momentě, kdy oba obalilo bílé světlo a přeneslo je na Odysseu.

„Rodney, co tu děláš?“ pozdravil překvapený Radek. Transportní paprsek je totiž zhmotnil přímo ve strojovně, před Rodneym. „Jdu vám pomoct! Co jinýho bych tu asi dělal!“ odsekl naštvaně. „No nestůjte tam a pomozte mi to správně nastavit!“ dodal naštvaně, když věděl, že před ním oba doktorové stojí, jak tvrdý Y. Práce jim šla rychle od ruky. Na Odyssey museli převést v podstatě všechnu energii do asgardských transportních paprsků. Zkorigovat to tak, aby to pohltilo celé velké pole, také nebylo jednoduché. Navíc nikdy netransportovali most mezi paralelními vesmíry a Rodney nechtěl znovu zničit celou sluneční soustavu.

„Myslím, že to máme!“ prohlásil radostně Rodney. Ostatní doktoři, tak šťastní nebyli. „Co-c-co s-s-s-se-se-se s-s-st-st-sta-sta-sta-stane-stane-stane, k-k-k-když-když s-s-se t-t-t-to-to-to ne-ne-ne-po-nepo- nepovede?“ obával se doktor Stark, kterému už vůbec nebylo rozumět. „Buďto to pole přenést nedokážeme, nebo ho také můžeme omylem přenést do atmosféry, nebo dokonce na tuhle loď.“ odpověděl nešťastně. „Už to zapni!“ žádal Zelenka Rodneyho. Radka toto uvažování jen znervózňovalo. „Tak jo zapínám to!“ oznámil McKay.

Generál Taylor byl pořád na Atlantidě. Stoupl si na balkón u místnosti s bránou, odkud měl dobrý výhled na obě vytvořená pole. Ty najednou obalilo bílé světlo. Generál se usmál a pomyslel si, že je Rodneyho plán úspěšný. Najednou bílé světlo zhaslo. Generál si pomyslel, že už zbylo jen antigravitační pole. Přešel proto k jednomu z ovládacích zařízení a chystal se ho vypnout. Vtom se však ozvalo z vysílačky: „Generále, jste tam ještě?“ „Ano, jsem. Právě jdu vypnout to naše silové pole. Dobrá práce!“ odpověděl s úsměvem na tváři. „Zešílel jste?! V žádném případě to nedělejte!“ namítal hlas z vysílačky. Generál nevěděl, kdo k němu mluví. „Proč?“ divil se. „Protože byste tím jinak zničil celou Atlantidu!“ vylíčil generálovi celý problém. Taylor se zarazil. Myslel si, že už mají vyhráno. „Co se děje?“ „Transport se nepodařil, to se děje!“ odpověděl stále víc naštvaný hlas. „Tak jo, nechám to zapnutý,“ potvrdil generál. Po jeho slovech se před ním objevilo modré světlo. Po zhmotnění poznal Zelenku. „Co tu sakra děláte?“ ptal se nechápavě. „Transport se nepovedl, protože tam překáží naše vytvořené silové pole. Musíme ho…,“ „Já se to právě chystal udělat a nějakej hlas z vysílačky mi to zakázal,“ přerušil generál Radka. „Ano, to byl Rodney. Musíme to zkorigovat,“ povzdechl si a začal na ovládacích panelech zadávat různé příklady.

„Radku, jsi připraven?“ ozvalo se z vysílačky po necelé minutě. Zelenka odpověděl: „Počkej, ano, už to mám. Stačí zmáčknout jedno tlačítko. Můžeš začít odpočítávat.“ „Tak jo. Jdeme na to! Tohle zvládneme!“ snažil se povzbudit sebe a všechny okolo McKay. „Pět, čtyři,“ začal počítat. V tomto okamžiku byl pořádně nervózní. Všechna čísla říkal dost nahlas, aby ho všichni slyšeli. „tři, dva,“ napětí vrcholilo. I na jinak klidném generálovi bylo vidět, že má strach. A o Zelenkovi s McKayem ani nemluvě. Jejich prst připravený na tlačítkách se jim pořádně třásl. „jedna, teď! Vypni pole!“ dokončil odpočítávání McKay. Oba dva ve stejnou vteřinu zmáčkli svá tlačítka. Silová pole opět obalilo bílé světlo. Teď už jen doufali, že se to všechno povede. Rodney okamžitě přistoupil k jednomu z oken, ze kterého byl dobrý výhled na celou planetu. Marně hledal bílý záblesk, který by značil úspěch celého plánu. Jelikož se na senzorech nic neobjevilo ani po pěti vteřinách, tak McKay první začal netrpělivě přešlapovat a potom také volat Zelenku: „Radku! Jste tam ještě?“ zatím mu nikdo neodpovídal. Volal proto znovu. „Radku! Generále! Jste tam?“ při těchto slovech mu kapička slzy začala pomalu sjížděla po obličeji. Navíc byl celý zpocený. Jeho červené tričko by se dalo ždímat. „No tak lidi, ozvěte se!“ rozčiloval se. ,,Radku!“ následně doslova přiskočil k senzorům, aby se podíval, jestli je na nich ještě zaznamenaná Atlantida. „To je divné, na senzorech přeci je…,“ mumlal si pro sebe. „Tak-takže t-tam ně-ně-někde bu-bu-budou,“ doufal doktor Stark. Ten stál celou tu dobu vedle doktora McKaye. „Taky dou…“ Rodneyho v polovině přerušil hlas z vysílačky: „Rod ey Jte tm?“ hlas byl trhavý. „Uf, konečně! Proč jste se neozývali?“ uklidnil se McKay. „Pošlete nám sem zdravotníky, prosím.“ „Co se stalo?“ divil se. „To zatím nevím, kde jsou sakra ti zdravotníci?“ reagoval. „Jo, jasně, transportujte na Atlantidu mě, doktora Starka a zdravotnický tým! Rychle!“ řekl do lodního rozhlasu. Po těchto slovech ho opět obalilo bílé světlo.

Se zdravotníky se zhmotnil přímo před bránou. Doktoři se okamžitě rozběhli nahoru, do řídící místnosti. Tam nalezli dva muže, ležící na zemi. „Jste v pořádku?“ tázal se jeden ze zdravotníků. „A-a-ano,“ odvětil Zelenka, který byl při vědomí. Generál Taylor už neměl takové štěstí. Neodpovídal na žádné výzvy. Doktoři se proto rozhodli okamžitě oba dva transportovat na ošetřovnu, na Odyssey.

„Ta-tady to vy-vypadá.“ prohlásil (teď už klidnější) doktor Stark. „Jo, ale i tak je to nejhezčí místo ve vesmíru,“ zavzpomínal nostalgicky McKay. Na Atlantidě to však vypadalo, jako po výbuchu. Všechny okna byla vysklená, řídící panely byly poškozené, některé dokonce zničené. Jakmile se Rodney podíval do systému, tak zjistil, že tu nefungoval detektor známek života. ZPM totiž z nějakého nepochopitelného důvodu nedodávalo energii, takže nešlo zapnout štít ani maskování. Naštěstí žádná z věží (kromě té, ve které se nacházela Zelenkova laboratoř) nebyla zničená. Podle polohy úlomků skla Stark určil, že epicentrum bylo právě ve zničené věži. Ani jeden z nich však nevěděl, co se tu vlastně stalo…

Pokračování příště

Za korekci velice děkuji Brendy(mu)

I kdyby byla ta laboratoř na úplném kraji, tak ten štít se sířil z interiéru a když do něj stříleli, tak ten štít se musel roztáhnout přes zdi, což by znamenalo jejich zničení.

Ahoj. Po obsahově stránce to slušné, po gramatické rovněž. Jen bych vypichol to koktání Starka. Neber to nějak špatně, ale nějak mi to tam nesedí. Nevím čím to je.

A ještě jedna technická: Příkláním se ke SPeeDymu. Jestli se ten štít roztahoval, tak se musel roztahovat do všech stran. Nevím, jestli jsi tam psal jak byl velký, ale určitě muselo padnou více jak jedna věž.

Jinak se těším na další díl a jsem zvědavý, jak se to bude vyvíjet dále. Jestli se ti přeměnění wraithi přidají na stranu pozemšťanů nebo jestli vznikne nový nepřítel.

Jo tak stim souhlasim že museli padat zdi.