Tak jsem se trošku unáhlil a uvedu první část povídky už dřív, nějak mě totiž včera nakopla můza a napsal jsem neuvěřitelných 5 stran textu, což čítá tak 8 a půl stránky textu.
Počátek
Je to již 150 tisíc let od chvíle, kdy poslední zbytky lidského rodu z dvanácti kolonií Kobolu kolonizovaly Zemi, bájnou 13. kolonii.
Johannesburské předměstí
Skupina mladých archeologů, původem z Česka, jsou na stáži v místech, kde bylo hodně nálezů kostí, na tom by jistě nebylo nic zvláštního, ale kosti vypadaly opracované naprosto ostrým a velmi pevným nástrojem.
„Hm, tak to je dost zajímavé, kromě toho, že kosti jsou dost dobře opracované, tak ještě nesou mikroskopické stopy atomů železa a titanu,“ mumlal si pro sebe nahlas Jirka.
„Ale přeci víš, že se tyto prvky nacházejí v půdě běžně, ve stopovém množství,“ přitakala mladá stážistka archeologie.
„To vím Evo, ale nesedí mi na tom to, že jsou přímo nanesené v kostech a v dost velkém množství, jako by to bylo seřezané nějaký opravdu kvalitním nožem“
„Ale neblázni, radiokarbonové datování určilo stáří kostí a půdy na 150 tisíc let, semtam nějaké drobné.“
„Zkusíme rozšířit místa, kde kopeme, možná najdeme něco zajímavého, můj šestý smysl to cítí.“
Eva se tomu zasmála a řekla: „Víme, jak to je s tvým šestým smyslem, přeci si vzpomínáš, že minule jsi díky tomu svému „Šestému smyslu“ našel místo pozůstatků pánvičku, kterou tam někdo zakopal.“
Už se tomu začal smát i on sám: „Prosím to znova neříkej, to byl jenom pouhý výpadek.“
„Nikdy ses neuměl vymlouvat.“ A nasadila přitom ďábelský úsměv, který mluvil skoro za vše. „Tak já teda půjdu zařídit tu administrativu na úřad, jsem celkem zvědavá, jestli se nám to povede. Už takhle jsou dost nervní na mě.“
„Hodně štěstí.“
V tom najednou záblesk a hned se vrátil do reality.
„Hej, jsi v pohodě? Vypadáš mimo.“
„Jo, občas mi to FTL skok dělá, nevím proč.“
„Nechceš se radši vyšetřit u doktora?“
„Toho fakt nepotřebuju a radši se soustřeď na Deimos, přistáváme tady poprvé, tak se prosím soustřeď.“
„Rozkaz šéfe.“
Jirka nad tím jenom mávl rukou a povzdechl.
Základna Deimos, speciální vykládkový hangár B1.
„No tak to bude maras tady přistávat, to pro nás nemohli vybrat normální hangár?“
„Mohli, ale nezapomeň, co vezeme v nákladovém prostoru.“
„To vím, ale na ten náklad nepotřebujeme tak šíleně předimenzovaný hangár, tenhle se hodí pro lodě katerogie 3 a výš.“
„Jsme sice katerogie 2, ale přidělili nám prioritu, kvůli tomu nákladu, nečetl sis rozkaz?“
„Jo četl, ale víš, co mi vrtá hlavou? Ten mimozemský letoun měl anglické nastavení počítačů, ale všechny armády se od něho distancovaly.“
„Na to by nám právě měl odpovědět Deimos, podařilo se nám okopírovat FTL pohon, ale do harddisků počítačů jsme už nepronikli, byly příliš poškozené, takže se o rekonstrukci pokusíme tady.“
„Autopilote, zadej dokovací protokol 16 a zapoj trysky a magnetické brzdy,“ přikázal pilot autopilotovi a začal pomalu zapínat přes dotykovou obrazovku sekvenci k jeho spuštění. Autopilot pomalu začal s dokováním, které ovšem ale trvalo deset minut.
Autopilot po dlouhé chvilce spustil hlášení: „Zadokování dokončeno, připojuji tunel, datalink mezi lodí a základnou aktivní. Tunel připojen, tlakuji, natlakováno, atmosféra v přechodové komoře je nyní normální, vstup do tunelu otevřen.“
„Tak to abychom šli,“ řekl Jirka.
Jirka se spolu s kopilotem odebral tunelem spojující základnu a raketoplán.
„Nikdy nepochopím, jak to mohli vybudovat do deseti měsíců… takhle velká není ani základna Epsilon P na Měsíci,“ hledíc na velmi dlouhý a prostorný hangár.
„Když se vlády nehádají a spolupracují, tak to jde rychle.“
„To je fakt a mimochodem, někde jsem slyšel, že by tady měli opravit letoun a nasadit ho do aktivní služby.“
„To je blbost, vždyť mu nejde skoro nic!“
„Proto ta oprava.“
„No to bude zajímavé ho řídit.“
Dvojice se vydala dlouhými chodbami do hlavních laboratoří, cestou diskutovali a koukali se po zajímavostech, které tato základna skýtá.
Hlavní laboratoře.
Dvojice došla až k laboratořím, kde už byl připravený mimozemský letoun a právě probíhalo vytahování dat z letounu.
„Datový tok stabilní, taháme jeden giga za sekundu, víc nemůžeme, poškodili bychom to,“ řekl vědec směrem na toho druhého.
Druhý vědec se otočil na příchozí dvojici a spustil: „Á, vy jste ten, kdo ten letoun jako první objevil, že?“
Jirka: „Ano jsem, jinak mi můžete říkat Jirko, je to přirozenější.“
Ten první vědec se poohlédl za sebou a a hned na to začalo radostné přivítání.
„Jé Jirko, tebe jsem neviděl jak je uherský rok dlouhý.“
„No Martine, co ty tu? Já si myslel, že jsi na Epsilonu.“
„Doslovně mě sem převelili, mám tu pomoct s luštěním dat z toho letounu, ale nejdřív je převedeme do nových harddisků a poté budeme muset vyrobit program, který rozluští ta data a pak to uvidíme.“
„Kdy s tím budete hotoví?“ přidal se do rozhovoru pilot, který si dlouhou chvíli krátil šťoucháním do vědeckých udělátek.
„Za pár hodin.“
„Máte hlad?“ řekl v návaznosti na sborové kručení žaludků Jirky a pilota.
„Máme, ale kudy do jídelny?“
„Pojďte za mnou, ukážu vám cestu, stejně by jste se měli trochu zabydlet na téhle základně.“
„To platí jenom pro… jakže se vlastně jmenuješ?“
„John,“ odvětil pilot.
„Tohle platí jenom pro Johna, ten dostal příkaz setrvat na téhle základně.“
„Tak to potom ano.“
Trojice mezi sebou při chůzi hovořila a kochala se doslova futuristickým vzhledem Deimosu, už to nebyla ta stará známá šeď na měsíčních základnách, ale barevný design, který byl navržen nejznámějším architektem své doby, Jessenem J. Danielsem. Design spočíval v kombinovaném osvětlení, kdy ze shora bylo bílé osvětlení a zdola trochu slabší modré, které podporovalo nabuzení smyslů, v zónách, kde se člověk mohl takříkajíc lidově „vyblbnout“ malováním stěn, tímto se podporovala morálka a také tvůrčí smysly lidí. Dále byly pokoje jednotlivých členů základny vybaveny televizemi a obrovskou databází filmů a her dovezených ze Země, počet filmů se zvyšoval s každým raketoplánem, který zadokoval na základně, také byly k dispozici i obrovské jídelní stoly, které v sobě obsahovaly dotykový LCD mechanismus, takže na tom bylo možné hrát hry jako člobrdo.
„Wau, tak takový švédský stůl jsem nečekal.“
„Dobré že? Něco si vyberte a běžte ke stolu osm, já jsem jedl už před hodinou.“
Dvojice rychle přicupitala ke stolu, který byl chlazen zespoda dusíkem a začala rukama vybírat to nejlepší, co tento stůl nabízel. Jirka si tradičně vzal pstruha na citronu spolu s bramborami a John smažený sýr s hranolkami a tatarkou.
„Tak tohle je jako sen.“
„Vskutku,“ odvětil John.
V tom se Martinovi ozval základnový pager.
„Dokončil už stahování a program, který najde správnou hlavici na odblokování dat, už běží.“
„Tak to je super, za jak dlouho myslíš, že najdete správný kód?“
„To už víceméně záleží na náhodě, jestli to systém trefí a dekóduje, zahrajeme si něco?“
V tom se znova ozval pager, vědec se na něj znova podíval, ale nic neviděl.
„Komu to přišlo? Já tu nic nemám.“
John se na něj podíval a jeho tvář se zračila zděšením.
„Zapomněl jsem se ohlásit velitelovi,“ a rychle odkvačil od stolu směrem ke dveřím.
„Snad nebude průser.“
„Neboj, v těchto věcech je náš současný velitel trochu tolerantnější.“
A Jirka započal zábavu tím, že zadal spustit na stolu člobrdo. Postupně se do hry přidávalo i opojení alkoholem. Skončili až hodně dlouho po desáté.
0:21 pozemského času.
V tu chvíli začal nepříjemně pípat pager, ale ani to nedonutilo zlitého Martina vstát, chrápal tak, že i mariňák by měl problém ho vzbudit.
„Ježiš, proč mi neodpovídá,“ dumal Martinův kolega, nakonec se rozhodl se vydat po svých a nakráčil si to přímo do jeho pokoje, uviděl ho jenom v trenkách přimáčknutého k peřinám, na to ze ozývalo pravidelné chráp-chráp. Dostal přímo zlomyslný nápad a odešel ke komorám pro uklízečky, vzal si tam trochu větší kýbl a začal ho napouštět studenou vodou… umělá inteligence se ozvala a začala se ho ptát, nač to potřebuje.
„To tě nemusí zajímat,“ odbyl AI.
Poté vyšel s kýblem na chodbu a kolemjdoucí si jenom ťukali na čelo, trvalo mu téměr 5 minut, než tam s 20-ti kilovým kýblem došel. Pro jistotu radši nakoukl do pokoje, jestli spí. Spal. Nic mu nebránilo v tom, aby s kýblem došel až nad jeho postel. Vylil vše najednou na chudáka Martina a ten se ozval velmi táhlým křičením. Jeho kolega se na to začal hrozně smát a za pár chvil tam přiběhla i ochranka, která nevěděla co se děje. Viděla jenom jednoho naštvaného muže a druhého, který se smál, až teprve co se podívali pozorněji, se začali smát taky.
„Riddicku, já tě jednou zabiju, to si piš!“ řekl přiopilým hlasem Martin a měl všude husí kůži a politou studenou postel. Ochranka už odešla, neboť věděla, že to byl jenom kanadský studený žert.
„Se podívej na pager.“
„To si děláš srandu, to už je dešifrované?“ pokračoval dál alkoholickým hlasem.
„Je, ale má to moc souborů, mám vzbudit Jirku?“
„Ten na tom bude ještě hůř, než já“
„No to mně potěš koště.“
Vydali se spěšným krokem k pokoji, kde byl ubytovaný Jirka, na klepání neodpovídal, tak se neslušně vrazili dovnitř. Jirka spal jako dřevo, takže stejný scénář jako u Martina. Martin se ho snažil propleskat, protřást, ale nepomohlo to.
„Dojdu pro kýbl,“ nabídl se Riddick.
„To snad není nutné,“ odmítl Martin Riddickův žoviální nápad.
„Radši pro něj dojdu, beztak ho takhle nevzbudíš,“ a vydal se zpět k zapomenutému kýblu, „a pomoz mi s ním.“
Martin si jenom povzdychl: „No dobrá, ať je po tvém.“
Oba se odebrali do pokoje, kde Riddick nechal kýbl a šli ho společně napustit vodou. Než to donesli ke dveřím, kde spal Jirka, uběhla půlhodina.
„Ať už to máme za sebou,“ a oba vylili obsah kýble přímo na Jirkovu hlavu, ten se leknutím trefil hlavou do police, která byla nad ním a to ho spolehlivě znova uspalo.
„No tak to abychom zase šli znovu pro vodu,“ dodal otráveným hlasem Riddick.
„No bóže, to snad není možný,“ hromoval Martin nad nepovedeným probuzením svého kamaráda.
Celý proces se opakoval znovu, tentokráte se konečně Jirka probudil, ale měl pořádnou bouli na hlavě.
„Jaůů,“ úpěl Jirka, „co jste mi to provedli?“
„Snažili jsme se tě vzbudit.“
„A proč? To jste mě nenechali spát?“
„Ten program na luštění už dokončil práci.“
„Fakt?“
„Jiste, chceš to vidět?“
„Jo, ale počkej, až se usuším.“
Nikdo nečekal, že by chlapovi mohlo sušení kůže trvat půlhodiny.
„Tak už můžem.“
„Trvalo ti to,“ zkusil ho pošťouchnout.
„Hm, já ale za to nemůžu.“
K hlavním laboratořím to byla skoro polovina hodiny chůze, takže Riddick chvilku referoval o tom, co vlastně objevil.
„Povedlo se mi to dekódovat, prostě mi naskočil operační systém toho letounu, byl celý v angličtině, občas tam ale byly použity neznámé znaky, to mi bylo tak trochu jedno, co to bylo za znaky, ale neuvěříte mi, co jsem našel, seznamy misí, které tento letoun provedl, bylo jich tam něco přes 300 a k tomu byly přidruženy skeny solárních systémů, které v rámci své mise navštívil a bylo tam i pár videí z bojů, z oprav hlavní lodě…“
„Počkej, oprav hlavní lodě?“
„Ano, ta hlavní loď se jmenovala Galactica, měla kolem sebe hodně velkou flotilu, nevím přesně, kolik těch lodí bylo, ale asi tak kolem 30.“
„No fíha, tohle musíme všem oznámit.“
„Tak prr, neviděli jste ještě i pár zajímavých věcí… a už jsme tady, tak pojďte za mnou.“
Riddick spustil znovu počítač, naběhl systém letounu a také jeho stav.
„No tak ten si už asi nezalítá, všude to má červené, ale ten FTL motor jsme mu vymontovali sami.“
„Jo vím, pochopili jsme podstatu toho FTL pohonu, ale žere to moc thoria, takže se s tím moc neskáče, maximálně tak na orbitu a nebo na vzdálené základny, což je váš případ.“
A nahodil všechny soubory, které se skrývaly po maskou stavu letounu, jediným klikem. Všude byly nějaké soubory.
„Diář, co se kdy opravovalo, mise, kdo letěl s tímto letounem…“
„Zkus kliknout na to poslední.“
„Naposledy jsou tady zapsaní dva lidé, kteří letěli naposledy s tímto letounem, admirál Wiliam Adama a prezidentka kolonií Laura Roslinová.“
„To asi vypadalo na nějaký románek, jaké je tam datum?“
„Rok 2841, 11. května.“
„Tak fajn, jaká je šance, že by mohli zcela náhodou pocházet z budoucnosti.“
„To je dle mě hovadina, podívejte se na FTL souřadnice a taky na to, kolikrát ten letoun skočil, bylo to asi osmsetkrát, tady jsou FTL souřadnice, je dost zvláštní, že to započítávalo i skok hlavní lodi.“
„Můžeš tu mapu souřadnic překopírovat na tu velkou tabuli?“
„Jistě, proč ne.“
Během pár vteřin byly všechny souřadnice naprojektované na obrovské tabuli.
„No to mě…, je tam celá cesta tam, přes okliky přímo k nám! Seřaď mi prosím planety, na kterých byl tenhle letoun.“
V celé laboratoři bylo ticho… a Jirka začal číst jména planet.
„Tahle Země, Cylonská Země, planeta řas na které byl chrám pěti, Ledová země, kde se usídlili na rok lidé, než je dostihli Cyloni.“
„Zadrž, co jsou vlastně ti Cyloni?“
„Nevím, možná se to dozvíme z dat… Kobol, Caprica, stanice Anchorage , proboha, ten letoun je přímo pokladnicí vědomostí!“
Pár minut jenom tupě zírali na obrovskou obrazovku, na kteréž se promítaly fotky planet…
„Ale ta Caprica vypadá dost divně, má divné mraky... takové jsem viděl naposledy, když probíhal lokální nukleární konflikt obou Korejí ve dvacátém roce.“
„Tím chceš říct, že ta planeta si prošla nukleární válkou?“
„Nevím, navíc takhle to u nich může vypadat normálně, neznáme atmosférické proporce té planety.“
„Počkej, kolik misí bylo na Capricu?“
„Jenom jedna.“
„Tak mi rozklidni její detaily.“
„Cíl mise: Zachránit všechny, kteří přežili nukleární holokaust.“
Jirka svěsil hlavu: „Takže jsem se trefil.“
„Jinak tu jsou i souřadnice dalších kolonií, ale ten letoun je nikdy nenavštívil.“
„Jak se jmenují?“
„Scorpia, Sagittaron, Libran, Aerilon, Canceron, Aquaria, Gemenon, Picon, Tauron, Virgon a Leonis, s Capricou to je dvanáct kolonií. Ke každé planetě je přiřazen neznámý znak.“
„Asi vlajky kolonií.“
„A má tenhle letoun nějaké jméno?“
„Počkej, tady to je, Raptor F-19, přiřazen k battlestar Galactica.“
„Páni… koukám, že bude co objevovat,“ dodal Martin.
„A to jsi ještě neviděl tohle!“
A pustil v reproduktorech krátkou sekvenci, jenž obsahovala přerušované pípání.
„Co to mělo být?“
„Nouzový signál, byl napoprvé a naposledy přijat před 150 tisíci lety.“
„Odkud pochází?“
„Z nejbližší hvězdné soustavy, Alfa Centauri. “
A přidal i jasnou lokaci signálu v soustavě.
„Kdo poslal ten signál?“
„No, podle toho co tady vidím, máme být rádi za to, že tohle vůbec signál zachytilo, je velmi, velmi slabý, něco takového by naše radioteleskopy nikdy nezachytily.“
„Tak tohle by už stálo za report k veliteli a potom směr Země.“
„Nemáme ještě všechno projeté, zkus ta videa.“
Nakliknul sekci videí a namátkou vybral jedno.
„Tady Dualla, máte vyzvednout admirálova syna, jeho blackbird dostal zásah,“ bylo jasně slyšet z videa, start obsahoval hemžení se lidí na palubě, raptor začal popojíždět až k magnetickému výtahu, na chvíli se zastavil a pak začal stoupat výtahem nahoru až na úroveň hangáru: „Máme povolení vzlétnout?“ „Máte,“ zněla odpověď Dually. „Dobrá, letíme z hangáru, přijímáme nouzový signál na pozici 29-5/47A, let tam bude trvat 10 minut,“ jenom co to pilot raptoru dořekl, začal startovat a letěl pomalu z hangáru ven, přítomným se naskytla krásná scenérie jedné ničené lodi a unikajícího čehosi, co má za sebou bílošedou stopu. „Hehe, ti Cyloni dostávaj teda pěkně na prdel,“ byl slyšet veselý smích z videa a v dáli bylo vidět rojení stíhaček, jak mezi sebou bojují. „Dobrá, už bychom měli být na místě, zapni pátrací reflektor,“ byl vidět kužel světla, který chaoticky prozkoumával okolní prostor: „Máme ho, připrav prosím vypuštění atmosféry.“ „Hotovo, otvírám dveře, běž ho od toho odpoutat.“
Po menší chvilce.
„Zavři ty dveře, už ho mám tady!“ „Dveře jsou už zavřené, máš tam atmosféru, můžeš začít s oživováním.“
A opět po menší chvilce: „Tady záchranný raptor, Lee je zpět mezi námi živý, je sice trochu zmatený, ale opakuji, je živý,“ pokračoval hlas, video dále zachytilo zničení první hvězdicovité lodě, druhé menší a třetí byla skoro na doraz. Let pokračoval až do hangáru, kde přistáli, sjeli dolů výtahem a tam video skončilo. S koncem videa se také rozsvítila světla v laboratoři, která osvětlila tři muže, kteří stáli v němém úžasu.
„Proboha… takže cyloni jsou zjevně nepřátelskou rasou.“
„Tak to nějak seskládej v prezentu a pošli to velícímu.“
Když skončili s prohlížením a sestavováním prezentace, bylo už skoro deset, uvědomili si, že bez snídaně nevydrží a na důkaz to dával žaludek jasně najevo, po pár desítek minutách se vrátil Jirka s kolegy zpět do laboratoře, když v tom uviděl blonďatou nádhernou ženu v divném obleku, v zelených kalhotách a černém tílku, která stála na křídle raptora a šahala na něj, zařval: „Madam, co tu děláte?“ v tom se Riddick s Martinem otočili a Martin se zeptal: „Co tu křičíš? Nikdo tu není.“
„Vzdyť tam na raptoru stojí bloncka!“ ukázal rukou směrem na šedivý letoun.
Martin přišel k raptoru a konstantoval: „Nevidím nikoho na něm stát.“
A blonďatá žena se na něj podívala s nechápavým výrazem a jenom zavrtěla hlavou a začala pomalu mizet, až zmizela z Jirkových očí úplně.
Beru jakoukoliv kritiku.