Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/aZCahpwdZa

Obsah fóra FanArt Vaše povídky Mrtvé povídky Povídky M&M - 54.část - Avalon, part 3

Povídky M&M - 54.část - Avalon, part 3


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Jeeeeej, taka optimisticky ladena kapitola sa mi paci. Mate u mna veeeeeeeelke plus :thumright:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

jakop Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1764
Bydliště: Osík u Litomyšle
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
M&M: Jsem rád, že Mike žije, jen jsme zvědav, co udělají s těmi ZPM a také jak vysvětlí, že ho vlastně pohřbili. Už se moc těším na další díl.
jakop
E-Mail - jakop@lit.cz
Skype - jakop_osik

Mackenzie Uživatelský avatar
Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 811
Bydliště: Atlantis, přechodně Ostrava
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Ahojte,
strašně se omlouvám za tu dlouho prodlevu (ale chyba není na mojí straně :( , kdo jste četli moje povídky, víte, že jsem se snažila je dávat pravidelně) :(

Jinak tedy další část - název moc vážně neberte, lepší se mi nepovedl vymyslet :D

Případné chyby omluvte, protože jsem to opravovala včera v noci :D

Přízrak z minulosti, part 1



Před třemi měsíci...
Mladá hnědovlasá žena seděla na lavičce v parku a sledovala psy, kteří kolem pobíhali. Nepohnula se ani ve chvíli, když si vedle ní přisedl starší pán v saku.
"Měj se na pozoru, Hyde utekl."
"Utekl, nebo jste ho pustili?" povzdechla si žena. "Mimochodem, neslíbil jsi mámě, že toho necháš?"
"No...nemusí všechno vědět."
"Ne, nemusí a neříkej jí to, rozhodně ne teď...a tati, buď prosím zase jednou tátou a odhoď toho drsného agenta, nevěřím ti to. Pojď půjdeme na zmrzlinu..."

Kapitán Ryan došel do pokoje. Jeho žena se prudce napřímila a cosi schovala za záda.
"Ahoj," rychle se pousmála.
"Ahoj... co to schováváš?"staral se.
"Ehm...nic..." odkašlala si. To nic jí právě vypadlo z krabičky.
Podíval se na ni s pozvedlým obočím. "Nic?" rozesmál se. "Nechceš mi něco říct?"
Kapitánka zvedla těhotenský test. "Je to jenom pocit, nic víc," pokrčila rameny. "Chtěla jsem si ho udělat."
"Nějaký důvod k tomu musíš mít, ne?"
"Pocit. To je ten důvod," zabručela. "Prostě...neumím to vysvětlit."
"Nebo máš taky zpoždění," pokrčil rameny. "Co, uděláš si ho?"
"Jo..." přikývla a zašla na záchod. Za pár chvilek byla zpátky a sedla si vedle Willa. "A teď dvě minuty." Oba netrpělivě čekali. "Co když to bude pozitivní?" koukla na něho Ginny.
"Tak bude no," pokrčil rameny a usmál se. Objal ji kolem ramen. Přitiskla se k němu blíž. Pomalu se začala objevovat druhá čárka. "Měla by sis to nechat ověřit u doktora."
"Jo, jo to určitě," hlesla přiškrceně, ale měla co dělat, aby nezářila jako sluníčko. Políbil ji na čelo a objal.

Na ošetřovnu zamířila kapitán Ryanová až po dvou dnech. Potřebovala se ujistit, že je to tak, jak to je. Navíc si chtěla promluvit s Mikem.
"Můžu?" strčila hlavu do jeho kanceláře.
"Jasné!" usmál se. Vždycky ji rád viděl.
"Potřebuju službičku. Test."
"Ale ale, Křepelka si nedala pozor?" usmál se.
"Pitomče," ušklíbla se. "Jestli jsem v tom, tak za to může ta tvoje 100% spolehlivá injekce."
"No... pokud jsi v tom...tak... ,“ malinko zbledl.
"No, Einsteine," poplácala ho po rameni.
"Skener nefunguje, rozbor krve v tomhle případě."
"A kdy bude fungovat?"
"Nevím, někde se něco porouchalo."
"Ok, tak do toho."
"Dej mi tlapku," zazubil se a vytáhl jehlu i zkumavku. V duchu si poznamenal, že k téhle krvi přid pro jistotu ještě jednu. Vyhrnula si rukáv a sedla si na postel. "Liv, se poslední dobou chová divně," povzdechl si a napíchl si ji.
"To neznamená, že je v tom," zabručela. "Já se chovám normálně."
"To ne, jen říkám, že se chová divně... najednou jakoby upadne do tranzu a něco udělá, tvrdí, že si to nepamatuje. V noci chodí po pokoji."
"A nebere něco?"
"Ne, žádný léky nic, kdykoliv se jí na to ptám, je vyděšená..."
"Tak pak nevím," pokrčila rameny.
"Dám ti vědět, jak budu vědět výsledky, ano?“ pozvedl zkumavku.
"Jo, určitě, díky moc," seskočila.
"Utíkej," usmál se a díval se za ní.

"Reedová," začal generál Bradsome a podal oslovené sklenku. "Nebo možná lepší bude Vivien..." Prohlédl si ji. Byla nezvykle bledá. "Jak je vám?"
"Popravdě pane? Mám strach. Den za dnem jsou ty rozkazy horší a horší... ztrácím nad tím kontrolu."
"Musí se s tím přestat."
"A jak to chcete ukončit? Existuje nějaké řešení?" promnula si obličej. "Co jste chtěl?"
"Vy i kapitán Ryanová jste v nebezpečí. První je na řadě ona, pak vy po té, co váš vyčerpají. Nechci, aby se to dostalo takhle daleko."
Liv zamrkala. "Prosím?"
"Jste mocná i nebezpečná. Ovládáte "magii", která děsí nejenom mě. Zahráváte si s tím, přijde čas, kdy už vaše služby nebudou potřeba a pak, nikdo by přece neměl mít takovou moc. Vaše smrt vyřeší ten problém. Neříkejte mi, že jste nad tím neuvažovala..."
"Chvilku," přiznala.
"Tak vidíte," povzdechl si. "Pak je tu kapitán, jejíž matka vládne nepřátelům. Takhle "válka" se stává osobní. Chtějí ji dát z cesty... prvně ona, pak vy. Potřebuji, abyste ji ohlídala. Pokud vy i Lincoln, ano, s ním jsem již mluvil, ji ohlídáte a eliminujete hrozbu, pak budete v bezpečí i vy."
"V bezpečí od lidí, pane..."
"Alec, Vivien, má ještě jeden úkol... Pomoci vám, jakkoliv, abyste nad tím opět získala kontrolu. Ví, co se děje." Opět si povzdechl a dolil ji sklenici. Vypila ji na ex. "Vykašlete se na všechny úkoly, chci po vás už jen jeden, poslední. Avalon, najděte jakoukoliv zmínku. Tohle je za mě, ne ze Země. Další rozkazy pozdržím... už tak nás dávám v nebezpečí. Samotní Wraithové tohle ze strachu nepoužijí víckrát než jednou za život.“ Liv jenom přikývla."To jste mi řekla vy..."
"Pohltí mě to, jeden úkol navíc nebo ne." Nalila si ještě jednu skleničku, kterou vypila a vstala. "Co... co kdybych musela odejít?"
"Kam?"
"Kamkoliv...pryč z Atlantis."
"Co by to vyřešilo?"
"Říkám jen co kdyby... nevím kam daleko to zajde. Už teď to nezvládám. Možná budu potřebovat najít pomoc, já nevím, pane."
"To vyřešíme, až to nastane."
Mírně přikývla. "Pokud bych se někdy nestihla rozloučit s doktorem Calahanem, udělejte to prosím za mě.“
"Seržante," zabručel.
"Myslím to vážně! Prosím!"
"Dobře," přikývl.
"Děkuji," oddechla si.
Když odešla, generál zamyšleně sledoval dveře. Rozhovor s Reedovou mu na klidu nepřidal, ba naopak...

Kapitánka se vzbudila zachumlaná v peřině. Chvilku uvažovala, co ji vzbudilo, než viděla svítit tablet a na něm zprávu. Od Mika. Rychle ji otevřela.
"Testy byly pozitivní, gratuluju : )," přečetla si. Pousmála se a šťouchla do Willa.
"Mhm, mh?" broukl.
"Mám zprávu od Mika. Vnímáš mě?"
"Tak napůl, ale povídej..."
"Ne, vzbuď se úplně," trvala na svém. Trvalo to ještě chvíli přemlouvání, ale vzbudil se.
Strčila mu do ruky tablet.
"Jsem těhotná," pousmála se. Začal se jenom přiblble usmívat. Dal jí velkou pusu. Přitiskla se k němu. "Kolik je?" broukla
"Ještě deset, máme času."
"Deset...sakra, mám půl hodiny. Daedalos totiž doletí dřív. Dorazí posily," broukla. "Mění se vědci a doktoři."
"Aha, no výborné," povzdech si. „Tak jdeme vstávat."
"Však ty tam být nemusíš," pousmála se.
"Ale chci tam být," pousmál se a začal se škrábat z postele.
"Tak jo," zívla si a zapadla do koupelny. A Will musel zase čekat. Tak si ještě na deset minut schrupl.

Došli k bráně přesně. Trvalo pár minut, než se před bránou objevilo asi třicet lidí. Všichni vypadali překvapeně a ohromeně. Atlantis vyrazila dech skoro každému.
"Vítejte na Atlantis," pousmála se kapitánka. "Jsem kapitán Smithová a pro dnešní den jsem taky váš anděl strážný v tomhle městě. Vysvětlím vám co a jak. Ubytujte se a asi za hodinu se sejdeme v jídelně." Lidé se rozdělili na pár skupinek a každé vojáci ukázali jejich pokoje. Pak je nechali si vybalit a do hodiny je dovedli do jídelny. Kapitánka tam už na ně čekala. Vysvětlila jim, co kde ve městě najdou, ukázala plánek města, denní rozvrh, představila jejich nadřízené a další potřebné věci pro pobyt ve městě. Zabralo to asi tři hodiny. Potom dala prostor na dotazy.
"Proč nesmíme navštěvovat západní věž?" ozval se malý brejlatý doktor, který ovšem na tyto defekty byl velmi pohledný.
"Je uzavřená, seržant Reedová ji s poručíkem Lincolnem prohledali a zapečetili. Není stabilní."
Muž jenom pokýval hlavou. "Pokud tam někoho uvidíte vcházet, je to pravděpodobně seržantka a provádí tam měření," dodal William, který stál vedle Ginny. Projednávaná stála bokem u stěny a pozorně všechny sledovala. Kapitánka souhlasně přikývla. "V té věži není nic zajímavého. Jen spousta prázdných místností. Byla poškozená při jednom z první útoků Wraithů," pousmála se.
"Spíš bych řekla, že pokud se tam budete moc motat, může vás potkat ošklivá nehoda," prohlásila Olivie Reedová, která se právě olepila od stěny a šla si naložit druhou snídani.
"V každém případě, Západní věž je zakázané území. Nic víc. Nic míň."
I tak ony poznámky dost lidí polekali. Rozhodli se vyhýbat věži obloukem.
"Další dotazy?"
"Jsou tu rozpisy na jídlo, musíme je dodržovat?"
"Musíte, další?" Ginny se podívala na Liv, která vynesla tuhle odpověď a trošku se zamračila.
"Bylo by to dobré, protože jinak tu je tlačenice a není místo. Ale...není to tak...přísné. Tohle není vojenská základna, ale mezinárodní výzkumná expedice. I když to někteří za ty roky pořád nepochopili," odvětila kapitánka a snažila se nedívat na seržantku. Ta se ušklíbla a prohlížela si nenuceně nehty. Pokud by kapitán chtěla, klidně z toho vojenskou základnu udělá, i na jeden den, aby pochopila, jak by to vypadalo.
"Další dotazy?" přejela kapitánka očima po přítomných. Na jednom člověku se na chvilku zarazila. Připadal jí nějaký povědomý. Ale nechala to být. Někteří se tu střídali rychleji než ponožky.
Opět se přihlásil onen brýlatý doktor. "Říká se, že..." začal se uculovat. Pak se zarazil, když si všiml výrazu seržanta, ale stejně to nepomohlo. Usmívali se všichni, nakonec jeho myšlenku dokončil jiný. "Říká se, že je tu prý vojenský personál více povolnější, než v SGC..."
"Řekla bych, že většina. Předpisy tady nejsou tak...jsou pružnější," maličko se pousmála. "Někdy je to prostě třeba."
"Hm, kapitáne, co děláte večer?" staral se další.
"Kapitán Ryanová je moje žena, doktore, ale pokud s tím máte problém, může si to jít vyřídit do tělocvičny."
"Vidíte, to je to, o čem jsem mluvila. Prostě pořád někdo nepochopil, že tohle není vojenská základna," maličko se ušklíbla a koukla na Willa.
"Jenom jsem se ptal," zabručel doktor.
„Jenom jsem odpovídal,“ kývl Willam.
"Mám už program," vložila se do toho kapitánka vlídněji.
"Program, neprogram, lepší si je vyřídit věci hned zkraje," šeptl Ryan, který dnes vstal levou nohou. "Ale pokud chcete podám vám za deset velbloudů zbytek mého týmu....“ Všichni se rozesmáli. "Máme tu svalovce, poručíka Tylora, který odnese snad všechno a zabije i zbije cokoliv. Jeho bych prodal převážně doktorkám. Ale pozor má citlivou povahu..." na poslední se ozvalo zavrčení. Tylor byl všechno jen ne citlivý! "A pak je tu mladá, krásná dáma s vybraným chováním, která nikdy neodmlouvá..."
"Ještě chvíli, kapitáne, pokračujte a vlastní tým vás zabije," skočil mu do řeči Lorne, který si to užíval z pozice snídajícího. Ryan se uchechtl a mlčel. Alespoň trochu nadlehčil situaci.

Kapitánka je asi za půl hodiny vypustila. I tak měli víc než dost informací. Navíc se jich museli ujmout vojáci a ukázat jim jejich laboratoře.
"Hele, kapitáne, někdo tu naši novinku musí říct generálovi," broukla Ginny u oběda.
"Jakou?" staral se. "Jo... ehm, no to by měl a ty bys měla být stáhnutá ze služby, jako aktivní venku."
"Ehm...to jako fakt?" zabručela.
"Myslím to naprosto vážně, Gin, já to dítě chci!"
"No to já taky."
"Tak žádné courání po venku."
"No tak, jsem těhotná, ne nemocná. Podívej se na ženy v Africe. Ty si odskočí za baobab, tam porodí dítě, které se při troše štěstí narodí živé a peláší zpátky plácat kravské bobky na stěny své útulné chýšky někde v buši. Nezůstanu zahrabaná celé měsíce v pokoji!"
"To nezůstaneš, ale někdo tě praští a co? Potratíš, nevadí, zkusíme další?"
Povzdechla si. "Chápu, proč to chceš, ale ne, Wille. Zatím ne," zabručela. Povzdechl si a nic neřekl. "Stejně na další týden není nic plánovaného." Mlčel. "Teď se mnou nemluvíš?"
"Ne, jen s tím nesouhlasím."
"Mi je to jasné."
"Mám pocit, jako by nás někdo sledoval."
Kapitánka na něho tázavě koukla a rozhlídla se. "Jo, Reedová."
"Bože můj," povzdechl si. "Budu ji muset vyzpovídat."
Ginny se maličko pousmála a pustila se znova do jídla. "Kdy to řeknem generálovi?" zeptala se znova.
Pokrčil rameny, jednou mu to řeknou. "Časem..."
"Tak jo," souhlasila. Byl poslední tři hodiny protivný.
"Promiň, musím jít.“
"Ok, večer?"
"Budu tam," dal jí pusu na tvář. Pousmála se a už se naplno začala věnovat svému obědu. Stále ale měla pocit, že ji Olivie sleduje. Fakticky se snažila ji mít ráda, ale s tím, co pořád dělala, to prostě nějak nešlo. A teď ji naprosto vytáčela. Dojedla a vydala se k sobě do pokoje. Měla pár textů na překlad. Užila si to, alespoň něco co ji bavilo.

Za několik dní je čekala návštěva jedné z planet, kde průzkumný tým našel nějaké rozvaliny. Měli se k nim připojit.
"Mám pro vás změnu," začala Reedová na pravidelné poradě ve velké zasedačce.
"Jakou?"
"Avalon...tedy je to pouze aztécký a pozemský název. To město je v každém jazyce jiné, jak v Antickém, tak Wraithském."
"A jak se to teda jmenuje?" zajímal se Tylor. Kapitánka zpozorněla.
"Ve Wraithštině je to v překladu město slz a v Antičtině Město duchů.“
"Krásné," zabručela Ginny. "Ale nic takového jsem za celou dobu nenašla. Ani zmínku, ani slovo, nic."
"Protože o tom nikde není ani zmínka, ani slovo. Není o tom jediný záznam. Víte proč je to město duchů, nebo slz, kapitáne? Nejmenuje se to jen tak."
"Jak bych mohla, když jsem o tom nikdy neslyšela."
"Je těžké se tam dostat, Antici tam žili, ale Wraithové po něm pátrali, dlouho, ale nikdy ho nenašli, vede tam dlouhá cesta..." zarazila se a chvíli se zahleděla před sebe. Jako by ztratila myšlenku, přesto vypadala nepřítomně.
"Tak proč o něm není jediná zmínka v databázi? Všimla bych si toho," zabručela. "V Antičtině to je Spiritus civitatae. Nic takového tam nebylo."
Liv neodpověděla, nakonec sebou trhla. "Omlouvám se, co jste říkali?" Kapitánka vše zopakovala. "A hledala jste to?“
"Ne, ale na nic takového jsem nenarazila. Procházím všechny antické stavby a kolonie. Nic."
"Věřte tomu nebo ne..." pokrčila rameny. "Někde o tom zmínka bude... nelžu.“
"A jak to víte?"
"Zeptala jsem se Wraithů a Antiků."
"Ehm...co?" zamrkala kapitánka.
Jen se pousmála a pokrčila rameny. "Vezměte to tak, jak to je, kapitáne. Prostě to vím."
"No a co to má co dělat s planetou, na kterou jdeme?" zajímal se George.
"To, že nemáme hledat zmínky o Avalonu a nečekat, že najdeme jasně danou adresu oné planety."
"Jo takhle," zabručel poručík a podrbal se na hlavě. Nechápal, co všichni s těmi jazyky mají. On uměl akorát anglicky a asi v deseti jazycích otázku: Kde je tady záchod a Co děláš dnes večer. Ale za to tyto věty uměl perfektně. A ještě tedy: Rozdáme si to? Uvažoval, zda by se to neměl neučit i ve Wraištině. Pak došel k závěru, že vlastně nikdy neviděl wraithskou ženskou. Ani královnu. A pochyboval, že by tohle někdy použil. Lorne prý jednu královnu viděl a tvrdil, že mají sexy postavu. Ale o ničem jiném se nezmiňoval. Bude to muset prozkoumat. Mezi svými myšlenkami sledoval Ryana jak debatuje se svou ženou o nadcházející misi. Reedová se najednou zvedla a odešla pryč. Kromě něj si toho nikdo nevšiml.
"Už jsme se o tom bavili a já ti řekla svoje," zabručela Ginny na kapitána. "Uvidíme se u brány."
"Ale nelíbí se mi to!" nafoukl se kapitán. "Ale prosím!"
"Já vím, ale stejně nemáš náhradu."
„Nemám a nelíbí se mi to! Sejdeme se u brána!" zavrčel. "Rozpou... kde je zas k čertu Reedová? Tylore!?"
"Někam odešla."
"Ksakru, najdi ji a v deset večer u brány, ať jsme tam za svítání slunce."
"Jasně, šéfe."

V deset večer všichni stáli u brány v plné polní, tedy až na kapitánku, která se nemohla dočkat. Prošli na planetu, kde bylo šero. Pomalu začalo svítat. Na chvíli se zastavili a sledovali to. Bylo to krásné. Slunce zde začalo vycházet z modré barvy a přecházelo postupně přes zelenou až do zářivě zlatavé. Obloha dělala podobné barevné kousky. Nakonec se odtrhli od oné podívané a vydali se k rozvalinám, kde už čekal tým Lorna.
"Je to tu krásné, že?" staral se Lorne. "Pojďte, ať vás nezdržujeme." Vydali se za ním. Kapitánka se skoro hned vrhla na texty. Usadila se k nim i s tabletem a začetla se. Vypadala, že pátrá, hodně. Zhruba dvě hodiny četla bez jediné přestávky. Nakonec si k ní přisedla seržantka.
"Tady máte vodu," podala jí ji.
"Díky." Kapitánka se napila.
"Jak je vám? starala se.
"Mně?" zamrkala. "Fajn, proč? Nemělo by být?"
"Jen se starám," mrkla na ni.
"Aha," maličko se pousmála.
"Hledejte různé názvy, cokoliv vám přijde šílené. O to šlo, čím šílenější text, tím pravděpodobnější. Nikdo nechtěl, aby Avalon našli.“
"Je mi jasné, co hledat, ale prostě to tu nikde není. Nic, žádný název, nic."
"Zkuste..." usmála se a ukázala někam doprostřed. "Začněte odsud...“
"Tam už jsem byla. Nic tam není. Píše se tam jenom o obyvatelích této planety. Nic."
"Doopravdy?" starala se.
"Ano."
"Něco tam musí být," zabručela.
"Není tam nic. Ani zmínka o někom významném. Prostě je tam jen o populaci, jejím vývoji...nic víc."
Zakňučela. "Nemám moc času,“ šeptla.
"Máte rande nebo co?" Jen zavrtěla hlavou. Kapitánka na ni tázavě koukla.
"Nic, prosím, něco zkuste najít, cokoliv...“
"Snažím se."
"Prosím... nemám mnoho času..." hlesla.
"Reedová, když mi tu budete kňučet, tak nezrychlím," zabručela.
„Jasně, pardon," povzdechla si a vypadala stále nervózně, stejně tak když poodešla pryč. Kapitánka zavrtěla hlavou a pustila se znova do čtení. Vypadalo to na dlouho. Ostatní, začali hrát karty.

Ginny zbývaly poslední dva odstavce, když se napřímila a zpozorněla. Tohle byl snad zlý sen. Plno textu a ona to snad najde až na konci.
"CO?" staral se Lorne.
"Možná něco mám," řekla.
"CO přesně?" staral se Ryan.
"No...zmínka o městě, kam někteří odešli. Ti Vyvolení. Aspoň se to tu tak píše."
"Anooo?"
"No...jo."
"Sem s tím... co jste našla?"
"Vždyť jsem to teď řekla."
"Ale co konkrétně!"
"Místo, kam odcházejí Vyvolení. Tečka. Konec."
"Ach jo,“ povzdechl si major.
"Nemůžu za to, že tam není nic víc. Možná...možná tu na sloupech kolem."
"Zkuste to..." povzbudil ji. "To zvládnete...já už to nezvládám.“
"Dělám, co můžu, majore," maličko už zavrčela. Nesnášela, když ji někdo honil. A tak čekali další tři hodiny.
"Nevím, je tu popis nějaké planety, ale ne adresa. Není tu nic. Naprosto nic užitečného."
"Tak to balíme," povzdechl si Lorne.
"Možná zkusit hledat podle popisu planety, já fakt nevím," zkusila to ještě jednou.
"To ano, ale vracíme se.“
"Souhlasím," přikývl Ryan. Vydali se pomalu k bráně.
"Zkusím v databázi na Atlantis hledat podle popisu planety." připomněla ještě jednou svůj plán Ryanová.
"Dobrý plán, hned jak dojdeme…" souhlasil její manžel.
"Hned, jak dojdeme, tak se půjdu najíst a spát. Pálí mě oči,“ přerušila ho a prošla bránou.

"Měli bychom to říct generálovi, Wille," řekla kapitánka večer. "Klidně hned."
„Dobře, tak jdeme.“
Kapitánka zaklepala na generálovy dveře. Bylo něco kolem deváté večer, tak doufala, že ještě nespí. Nespal niky. Vyzval je dál.
"Copak pro vás můžu udělat?"
Oba se na sebe koukli. "Věc se má tak, generále, že..." odkašlala si Ginny. "Jsem těhotná?" řekla už tišeji.
"Si ze mě vy dva vážně děláte srandu, co?"
"Ne, generále, já...pokud to bude třeba, odejdu z Atlantis," podotkla kapitánka.
"To nebude třeba, jen nesmíte na mise."
"Ale no tak!" nafoukla se. "Vy taky?"
"Myslím to vážně, jako těhotná nemůžete chodit na mise."
"Dobře, vzdávám to," rezignovala.
"Ohrozíte sebe, ale i dítě, není to dobrý nápad."
"Potřebujete moji pomoc při překladech venku."
"Ano, ale překlady budou tady! Konec domluvil jsem."
"Děkuji, generále," usmál se spokojeně kapitán Ryan. "Mě totiž nechtěla poslechnout."
"Však nemusí, pokud to dítě nechce, kapitáne, pak budu rád, ušetří mě papírování."
"Jsem pořád tady," zabručela kapitánky.
"To bylo pro vás," ušklíbl se. Ginny protočila oči. Nenápadně. Snažila se zůstat v klidu. "Mně je to jedno, kapitáne," podíval se na ni generál, "ale na mise nejdete."
"Pochopila jsem."
"Výborně, zkusím s tím něco udělat. Zatím je to tajemství."
"Generále, jestli to bude problém..." povzdechla si Ginny.
"Nebude a teď jděte.“
"Děkuji, pane," hlesla kapitánka ode dveří. "Za všechno."
"Nemáte zač," pousmál se, i když si v duchu pomyslel, že neví, za co všechno děkuje. I když u kapitánky docela tušil, že ona tuší, co všechno pro ně udělal. Pak se vrátil k papírování.



Jinak přejeme krásné Vánoce, bohatého Ježucha a krásný nový rok (protože nezaručím, že na Silvestra bude povídka) :santa:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Velmi pekne ale zufalo kratke. Chceme viaaaaaac...

Mimochodom... prijemne sviatky aj vam dvom... :bye:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo: pěkné svátky všem :santa:

Mooony Uživatelský avatar
Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 998
Bydliště: Brno
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Nazdárek všem, Mac se sem pokusila vložit povídku, ale dovolenkuje a net tam zlobí, takže buď ji vloží, až to půjde, nebo až se ulyžuje k smrti ;-)

Mackenzie Uživatelský avatar
Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 811
Bydliště: Atlantis, přechodně Ostrava
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
taaak, konečně jsem se skrz prádlo dostala k noťasu a normální připojení k netu. Chtěla jsem vám povídku hodit z Itálie, ale zkoušela jsem to asi půl hodiny a příspěvek se ne a ne vložit :( Jinak kdyby to někoho zajímalo, bylo skvěle a zůstala bych tam navěky :D

taky bych vám za obě chtěla popřát všechno nejlepší do nového roku :)

Přízrak z minulosti, part 2

"Dojdu za chvilku," dala kapitánka pusu Willovi v jedné z chodeb a zabočila do další. Ještě na chvilku zaběhla za Mikem a pak se vydala do pokoje.
"Ztratil jste se?" pousmála se na muže, kterého viděla mezi novými, když se snažil dostat do chodby k Západní věži.
"Už to tak vypadá. Tudy se nejde do jídelny?"
"Ne, to musíte..." stručně mu popsala cestu.
"Aha... no, viděl jsem tam jít někoho, takovou mladou ženu a chtěl jsme ji dohnat, aby mi ukázala cestu... jenže...“
"Radši si vždycky zavolejte do operačního."
"Dobře, díky," přikývl. "Nevěřím, tomu, co se říká o Západní věži.“
"Měl byste. Je nestabilní. Za poslední měsíc se zřítila dvě podlaží."
"No, když myslíte," pousmál se.
"Vím. Jde to celkem slyšet, když se řítí dolů několik tun antické slitiny." Jen se rozesmál a rozeběhl se, kam chtěl. Kapitánka se pousmála a koukala za ním. I když byl milý, něco jí na něm nesedělo. Jako by ho opravdu znala. Mávla nad tím rukou. Prostě se tu střídalo moc lidí. Vydala se k sobě do pokoje s tím, že měla pocit, jako by ji někdo sledoval. Párkrát se ohlídla, ale nikoho neviděla. Ale jednou si byla skoro jistá, že zahlédla hnědý cop, který mizel za rohem. Došla do pokoje a rychle za sebou zavřela. Odfoukla si. Začíná být paranoidní. Zavrtěla hlavou a šla se osprchovat.

William Ryan se vydal na večerní procházku městem. Po půl hodině bezcílného bloumání se mu naskytl zvláštní pohled. Seržantka Reedová sledovala JEHO ženu. Zamračil se. Chvíli to sledoval a nenápadně se připlížil za seržantkou. Připlížil se těsně za ní a uhnul její ráně. Chytil ji pod krkem a přirazil na stěnu.
"Co si sakra myslíš, že děláš?"
"Táhni k čertu, kapitáne," zaprskala jako kočka.
"Co to děláš?" zopakoval otázku.
"Co asi, sleduju tvoji ženu a ujišťuju se, že je v pořádku," zasýpala a kopla jej do holeně, což ho donutilo ji pustit.
"Je v pořádku, proč by nebyla?"
"Protože ne všechno musí vznešený kapitán vědět," zamračila se a postavila. Opřela se o stěnu.
"Co se týká mojí ženy, rád bych věděl všechno!"
Liv se rozesmála. "Víš, Wille, že vypadáš vážně roztomile, když se rozčiluješ?"
Překvapeně zamrkal. "Ber to tak, že dávám na tvou ženu pozor. To, že má takovou mámu, to se dost lidem nelíbí.“
"Co tím chceš říct?" zamračil se.
"Nic, jen dávám pozor, aby se jí něco nestalo. A opovaž se mít kecy, že ti to stejně dlužím.“
"A má se jí něco stát?" zajímal se.
"No, mohlo by, hlídám ji já a Lincoln, ale myslím si, že je na to nasazených víc lidí," přiznala neochotně. "Nemůžeme ji hlídat pořád.“

"Kdo jí chce ublížit?"
"Nevím, kdybych měla osoby, dávno je zabiju," zamračila se. "Ale je dobře, že to víš, nebudu ji hlídat věčně."
"Dám na ni pozor," broukl.
"Dejte, my na ni budeme taky dávat pozor," pousmála se a v duchu si pomyslela, kdo asi bude dávat pozor na ni samotnou. Měla by si promluvit s Lincolnem. Will se pousmál. "A teď když mě omluvíš, mám padla."
"Jasně, utíkej," přikývl a koukal za ní, jak odchází.
Potřásl hlavou a vydal se do společného pokoje s Ginny. Měl dost věcí na přemýšlení. Jedním si ale byl jistý. Liv mu nelhala. Kapitánku už našel v posteli pod peřinou. Vypadalo to, že už spí. Převlékl se a potichu si k ní vlezl.
"Už jsi tu?" kňoukla ospale.
"Jo, byl jsem se projít.“ Pousmála se a zase zavřela oči. Zachumlala se víc do peřiny. Objal ji a za chvíli usnul.

Reedová seděla ráno na snídani. Celou noc procházela wraithské texty. Snažila se na něco přijít. Alespoň kousek, ale měla pocit, že je to zbytečné. Nikde nebyla ani zmínka.
Byla z toho zoufalá. Rychle se najedla. Nakonec se to rozhodla to znovu to přečíst celé. Vydala se zpátky k sobě. Někdy v prostředku něco našla, jednu větu, která se do textu nehodila, ani si nepamatovala, že by ji četla. Zamračila se na ni a přečetla si ji znova. Pak se vrátila k textu, který četla před týdnem. Sem tam si vypsala větu, která tam neseděla. Takhle pokračovala asi ještě půl dopoledne. Pak si všechny věty přečetla. Dávalo to nějaký smysl. Nadšeně vypískla. Vyskočila a zatleskala. Musela to někomu říct. Jenže přemýšlela za kým. Mikovi to bohužel bylo jedno. Lincoln byl v tělocvičně a Tylor měl volno. Zbývala kapitánka. Zkusí štěstí, jestli ji nevykope, jinak bude muset jít otravovat někoho jiného. Zaklepala na její dveře.
"Kapitáááne!" zabušila. Ginny vylezla jenom v županu a ospalá.
"Co se děje?" broukla a pustila ji dál.
"Něco jsme našla! Ohledně Avalonu! A musím to někomu říct!" Takhle nadšenou a zapálenou do něčeho ji snad nikdy neviděla.
"Poslouchám," přikývla a ukázala jí na židli.
"No..." začala jí to všechno vyprávět. Znělo to mírně zmateně, ale nakonec v tom kapitánka našla smysl. Šlo o to, že Wraithové se domnívali, že najití Atlantis k nalezení samotného Avalonu je zbytečné. Z Atlantis se na Avalon nedá dostat, jedině přes určité přestupní místo.
"Takže ještě jednou a pomalu," broukla Giny. A zamračila se.
"Na Avalon se nedostaneme, pokud ano, adresa nebude fungovat. Musíme prvně zadat mezistanoviště. Možná to pak půjde poupravit... ale teď to tak nefunguje, protože Antici chtěli zabránit napadení Atlantis."
"A mezistanoviště je co?"
„Planeta, podle všeho to musí být planeta. Místo, odkud můžou projít jen ti vyvolení."
"No to je super," povzdechla si. "Takže máme Avalon, ale nemáme planetu, přes kterou tam můžeme jít. Tím pádem jsme na začátku. Co na tom Avalonu vlastně všichni vidí?" zabručela. Dneska se špatně vyspala a ještě k tomu jí nebylo moc dobře.
"No... to, že jsme na začátku, bych úplně netvrdila."
"Ne?" zamrkala.
"Tuším, kde to místo hledat, teda tu planetu.“
"Ano?"
"V antické databázi jsou 3 planety s dvěma bránami, v aztécké se vsadím, že je jich víc... ale ani jedna není ona. Ve wraithské je jich pět, jedna z nich to bude.“
"Dobře...tak se na to podíváme," protřela si oči.
"Nemusíme, pokud vám není dobře.“
"Ne, stejně nemám co dělat," povzdechla si.
"Jak myslíte, nechci vás otravovat, kdybych během toho odešla, nevšímejte si toho, brzy zase dojdu."
"Nezdržujete," ujistila ji kapitánka.
"Pamatujete si na tu planetu, kde byla databáze s wraithskými chráněnými planetami?" Kapitánka přikývla. "Jejich databáze obsahuje 4 nebo 5 planet, které by měli mít dvě brány."
"To už jste říkala," broukla.
"Ano, z toho tři jsou v antické databázi, myslím si, že to bude plýtvání časem. Jde o tyhle dvě," ukázala jí symboly. "Má to ale háček."
"Jaký?"
"Od brány k bráně musíte jít pěšky, můžou být na kilometry vzdálené a před oltářem musíte něco obětovat."
"Už i Antikové?" povzdechla si.
"Myslím si, že to spíše orientační, takové..." zarazila se a po chvíli potřásla hlavou, "symbolické."
"Symbolické," uchechtla se. "Dobrá tedy. Takže srovnáme databáze a stejné planety budou ty správné?"
„Ne, nebudou, myslím si, že ty dvě wraithské, které nejsou v databázi Antiků, tak jedna z nich je to ona, až tam budeme, poznám to..." zamračila se a zavřela oči. "Promiňte, není mi moc dobře. Potřebuji, aby to bylo co nejrychleji."
"Proč wraithské, když je Avalon antický?"
"Antikové si to předávali z generace na generaci. Wraithové tam byli na chvíli pozvaní, museli se nějak přesvědčit, aby se tam mohli vrátit. Zapracovali to do svých textů, pro případ, kdyby je někdo někdy pozval. Jenže zapomněli na to a bez pozvání stejně nemůžou vejít."
"Aha," podrbala se na hlavě. "Zajímavé:"
"Musíte mi věřit, kapitáne..." složila si hlavu do dlaní. "Nemám moc času, je důležité, abyste Avalon našli co nejdříve a obnovili spojení s Atlantis."
"Zkusím ještě pohledat v antické databázi."
"Ne! Nic tam není," vykřikla, "marníte čas! Potřebuji... bože! Potřebuju, aby to někdo našel, proboha prosím, musíte mě poslouchat..."
"Máte adresu?" maličko zavrčela kapitánka.
"Tyhle dvě!"
Ginny si povzdechla.
"To není adresa. Jsou to wraithské klikyháky, Reedová. Nikdo tady to nepřečte."
"Sakra, pardon, zapomněla jsem... dám vám je. Jedna z nich to bude, musíte to zkusit a vybrat. Uvidíte to, až tam přijdete. Před druhou bránou, bude jiná, než každá tady, před ní bude dláždění a velký oltář!" Popisovala to jako by tam byla. Všechno to vypadalo barvitě.
"Měl by to vědět generál.“
"Ne! Musíte to vědět vy a vy tam jako první vkročíte!“
Kapitánka se zarazila. Tohle bylo děsivé.
"Proč?"
"Protože já..." povzdechla si. "Já tam nikdy nepřijdu, ne teď."
„Reedová to, co děláte poslední dobou, není normální."
"Myslíte ty výpadky?"
"Myslím vaše chování, všechno."
"Vím," promnula si obličej. "A taky vím, kolik mám času... budu muset odejít z Atlantis. Víte, co dělám v Západní věži? Proč tam nesmíte chodit?" Jenom zavrtěla hlavou. "Protože bych vás mohla zabít, všechny. Tím, že mi zůstaly wraithské vzpomínky mi zůstalo něco... co patří už do wraithské mytologie. Něco, co vám sebere duši. A mám rozkazy, kapitáne... a už to začalo, nakonec mě to pohltí." Kapitánka se najednou zvedla a vyšla z místnosti do chodeb. Zamířila ke generálovi. Prudce mu zabušila na dveře.
"Dále," ozvalo se z druhé strany. Kapitánka vešla.
"To, co Reedová dělá..." maličko zavrčela. "Zabije ji to. Musíte to zastavit!"
"Kapitáne, sedněte si prosím," povzdechl si Generál a promnul si obličej. Poslechla.
"To co dělá seržantka... jsem s tím obeznámen."
"To je mi jasné."
"A ví, proč to dělá. Ne abych si chránil svůj zadek, ale abych chránil i její. Půlku rozkazů hážu do koše, ale vím, že... bože, na co jsme vůbec mysleli?"
"A mysleli?“ ušklíbla se malinko.
"Poslední, o co jsem ji poprosil, první věc, kterou jsem chtěl, aby udělala, bylo, aby našla Avalon. Nevím, komu o tom řekne, ale ona najde způsob...pak nevím, co bude, kapitáne."
"Musíte to zastavit! Od koho jsou rozkazy?"
"Tohle už nezastavíte, kapitáne," pousmál se. "Rozkazy jsou od prezidenta, ze Země." Napil se vody. "Seržant to zvládne.“
"Od prezidenta? Henry...nikdy by nic takového neschválil!"
Bradsome si povzdechl a z kupy papírů vytáhl jeden a dal jí ho. Byly tam rozkazy a jeden velmi přesně definovaný. Byl pod ním podepsaný prezident. Mimo jiné tam i bylo specifikované, že po využití služeb seržantky má být odklizena.
Kapitánka zalapala po dechu. Dobře, její nevlastní matka byla...mrcha. Ale její bratr? Byl to jeden z těch nejhodnějších lidí, které kdy potkala.
"Můžu si zavolat na Zemi?" hlesla.
"Ne, kapitáne, nesmíte, o tomhle nesmíte vědět. Přivedete sebe, mě i seržanta do nebezpečí.“
"Henry by tohle nikdy nepodepsal. No tak. Vždyť mu bylo špatně i ve chvíli, kdy se zabíjelo kuře."
"Jeho podpis, nebo ne, je mi to jedno.“
"Musíte to prostě zastavit!"
"Na to je pozdě, kapitáne!" praštil pěstí do stolu. "Teď mě pozorně poslouchejte." Vstal a naklonil se přes stůl. "Vaše těhotenství, manželství i všechno dělám za ústupek, prodávám lidi za jiné. Prodám někoho za jiného, aby se ten první měl dobře. Mám z toho radost? Ne! Je druhý mučedník? Ne! Prodám jen toho, o kom vím, že se o sebe postará. Liv se o sebe postará, pokud něco udělá, protože tuší, proč. A vám něco řekla, nevím, proč zrovna vám, ale řekla vám něco o Avalonu!"
"Něco málo. Ale generále, já vám jasně řekla, že z Atlantis odejdu, pokud by z toho měl být problém."
"Až najdete Avalon... pokud jste si to neuvědomila, Reedová vám zaručila cestu ven...“
"Sakra, generále! Je mi to jedno. Život je důležitější, než nějaký Avalon. Než cokoliv!"
"Já vím... proč jste sem přišla. Kvůli Reedové, neříkejte mi, že vám na ní tolik záleží. Zrovna na ní.“
"Záleží mi na každém životě, generále."
"Máme něco společného... víte co mě na tom štve nejvíc?"
"Ne. Co?" povzdechla si.
„Doktor Calahan."
"Proč?"
"Doktor Calahan je výborný doktor... jen stále nevím, tedy opravdu by mě zajímal postoj k seržantovi. Pokud se jí něco stane, nešťastný doktor je špatný doktor. Nechci o něj přijít, stejně tak jako o vás."
"Mike...on zvládne hodně věcí. Stejně jako já," broukla.
"Má ji rád?"
"Myslím, že ano."
Povzdechl si a promnul si znova obličej. "Bude potřebovat vaši pomoc... a teď prosím jděte. Liv vás taky potřebuje."
"Ano, pane."
"Nechte to být, kapitáne. Zatím přebírejte informace.“
„Mám jednu...prosbu."
"Jakou?" staral se.
"Pokud Avalon najdeme, chci jít taky."
"Slibuji, budete první, kdo tam vkročí."
"Díky!" rozzářila se.
"A udělejte něco vy pro mě, prosím."
"Ano?" zarazila se.
"Pohlídejte doktora i jeho slečnu a dávejte na sebe pozor."
"Budu, generále, nebojte," pousmála se svým typickým úsměvem. Mrkl na ni a nechal ji odejít.

Mike došel do pokoje seržantky.
"Ahoj." pousmála se Liv.
"Jak ti je?"
"Popravdě? Nic moc," povzdechla si a šla ho obejmout. Přitiskl se k ní a hladil ji po zádech. "Co ty?" starala se. "Měla jsem strach, když jsi zmizel.“
"Já taky," přiznal.
Políbila ho. "Bojím se."
"Bude to dobré," chytl ji za ruce. "Přijdeme na to, jak ti pomoct."
"Bojím se, že budu muset na chvíli odejít...počkal bys na mě?“
"Třeba sto let," pousmál se.
Pevně ho objala. "Nikdy neodejdu," políbila ho. "Ne úplně.“
Pousmál se a pevně ji stiskl.
"Pojď sem," vzala ho za ruku a táhla ho k posteli, kde si k sobě lehli. Hladil ji ve vlasech a po zádech. Sem tam jí dal pusu.
"Najdeme Avalon,“ šeptla.
"Určitě. Jste nejlepší," pohladil ji. Přitiskl si ji k sobě. Stulila se mu v náručí a skoro okamžitě usnula.

"Vypadá to, že na sebe neustále narážíme," ozvalo se za kapitánkou. Černovláska se otočila a spatřila toho vědce, kterého potkala u Západní věže. Maličko se pousmála.
"Jsem rád, že na vás narážím tak často!
„Ano?" odkašlala si a prohlížela si. Proč jí připadal tak povědomý?
"Ano, hned je pěknější den..." zazubil se. Neutrálně se pousmála se a znova se na něho zadívala.
"Co? Líbím se vám?" zasmál se.
"Ehm..." zrudla. Ten pohled, měl daleko k tomu, aby se jí líbil.
Mrkl na ni a blízko ní se protáhl a vydal se pryč. "Adios, kapitáne.“
"Nashle," maličko se otřepala. Sedla si ke stolu a na tabletu si našla jeho spis. Dala se do čtení. Nebylo na něm nic zvláštního, jen to, že byl génius. Povzdechla si. Byl prostě divný. Raději se mu bude vyhýbat. Ale pořád se nemohla zbavit dojmu, že ho zná.



zatím :bye:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

pal Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1007
Bydliště: Nottingham, UK
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Zaspal jsem vydání dalšího dílu. :shock:
Vyvíjí se to zajímavě, jen tak dál děvčata. :wink:
Za kazdym vzestupem civilizace stala vira, za kazdym padem nabozenstvi. Neni nic horsiho jak negativni mysleni, zarlivost, zavistive ci jine negativni reakce pro zniceni zivota. Proto je treba myslet a konat pozitivne a s laskou.

Mackenzie Uživatelský avatar
Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 811
Bydliště: Atlantis, přechodně Ostrava
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Tak další část :)

Přízrak z minulosti, part 3


"Pořád nespravili ten skener?" zajímal se večer Will.
"Jsi zvědavý nebo co?" pousmála se kapitánka a koukla na něho zpoza knížky.
"Jsem," nafoukl se. "Calahan by sebou měl mrsknout!" Usmála se.
"Není to opravář," uchechtla se.
"Ať maká McKay... musí někoho zapřáhnout," zazubil se. Vlezl do postele a Ginny si na něho lehla. Hladil ji po zádech.
"Pamatuješ na toho doktora, co přijel včera?"
"Jop, myslíš Ewarda Michaelse? Debilní jména, chudák, měl divné rodiče.“
"Mluvíš s někým, kdo má pět křestních jmen a dvě příjmení," rozesmála se. "Tak kdo měl šílené rodiče?"
"Jak ti lidé nejčastěji říkali?" zajímal se. Koukla na něho.
"Jak kdy a jak kdo," broukla. Díval se na ni. Byl zvědavý. Potřeboval inspiraci.
"Jak ti říkal třeba Mike?" Pousmála se.
"Různě. Ty jména ti moc prostoru nedávají. Je jich sice pět, ale moc se s nimi dělat nedá. Takže to tak nějak všichni komolili," uchechtla se. "Ale říkával mi Ginny, Gin, Madison, Isi a kočko."
"Prdelko?"
"NE! Nic takového…střeleného," rozesmála se. "Kočko, zlato a...broučku. Nic jiného," pousmála se.
"Jsi moje prdelka," pleskl ji po zadku. Přitiskla se k němu a pousmála se.
"Ještě mi máma kdysi říkala Nevie - z Guinevry. Ale nikdo jiný mi tak už nikdy neřekl."
"Pěkné," pousmál se. "Pokud to ale bude holčička, nechci, aby měla jedno z tvých jmen.“
"Chm, díky," zabručela.
"No ták... je to trapný, když by se jmenovala jako ty.“
"Neříkám, že ne. Ale zní to, jako by se ti ani jedno nelíbilo."
"Líbí, jen si nemyslím, že by to byl dobrý nápad.“
"Já taky ne," zívla si a zavřela oči.
Dal jí pusu. "Pojď, jdem spát.“

Kapitánka se vzbudila uprostřed noci. Špatný sen už neměla hodně dlouho. A byl v ní ten doktor a Hyde...a doktor a...
"Prokrista!" vydechla.
"Hm?" zamručela vedle ní deka.
"Wille, ten doktor s tím divným jménem. Je to Hyde!"
"Ale no ták, něco se ti zdálo, pojď spát,“ stáhl ji zpět do peřin.
"Ne, Wille. Vím to."
"Spi..." Cosi zamručela a šla se napít. Opřela se o linku a zavřela oči. Povzdechla si a zalezla si zpátky do postele. Něco ji napadlo, ale bude ráno k tomu potřebovat Mika.
Staví se za ním ráno. Reedová by ji momentálně vynesla v zubech.

Ráno se vzbudila a že by jí bylo extra dobře, to se říct nedalo. Přetočila se na bok a na chvilku ještě zavřela oči. Pak se zvedla a šla si zobnout nějaké sušenky. Hned jí bylo líp. Vrátila se do postele a koukala do stropu. Will spokojeně spal na boku a vypadal, že by klidně prospal celý den, kdyby mu nezvonil budík. Kapitánka znova vstala a udělala mu snídani. Takhle si představovala normální ráno. Skoro jako by byli na Zemi.
"Dobré ráno," pousmála se a dala ji doprostřed postele.
„Dobré,“ ozvalo se zívnutí a zakničení. "Já nikam nechci!“
"Musíš," dala mu pusu. "A teď snídat."
"Řekni, že nikam nejdu!"
"Jdeš, lásko. A můžeš mít buď snídani nebo mě. Protože obojí už nestihneš."
"Nechci nic! Chci spánek!"
"Tak fajn" vstala s úsměvem a začala se oblíkat. "Já jdu, mám práci. Zatím ahoj."

Kapitánka došla za doktorem Calahanem.
"Dobré ráno!" usmála se na něho.
"Dobré, čímpak posloužím?" staral se. Vypadal spokojeně, jako dlouho ne.
"Nooo, potřebuju krevní testy doktora Michaelse. Nové krevní testy."
"Proč prosím tě?" zamračil se.
"Je to Hyde. A vím, že to zní šíleně, ale je to on."
"To zní šíleně, Gin," souhlasil.
"Já vím, ale udělej to prosím. Jeden test."
"No dobře, ale nelíbí se mi to.“
"Líbit se ti to nemusí, ale beru na vědomí," pousmála se. "Děkuju."
"Fajn... ale jen jednou a chci sehnat pěknou kytku, ať je u mě na stole přesně v pět ani dříve, ani později.“
"Vyděrači."
"Mám tě rád'!
"Já tebe taky!" křikla zpátky. Jen se zasmál a počkal, až odejde, pak si doktora zavolal. Vzal mu krev s tím, že to je rutinní vyšetření. Doktorovi se to moc nelíbilo, ale nakonec to vzal.
"Díky, doktore," pousmál se Mike. "Můžete jít." Jakmile odešel, dal se do testů. Chtěl to mít do večera hotové, tedy co mohl stihnout. Od pěti měl rande.

"Za deset minut u Západní věže? Will." Takový text emailu přišel kapitánce chvilku před pátou. Pousmála se a odpověděla:
"Jo, proč ne : )." Hodila se do civilu a vydala se na místo.

Doktor nedostal výsledky krevních testů ani do páté hodiny. Stejně tak jako se neobjevila kapitánka. Povzdechl si. Vykašlala se na něho. Upravil se a vydal se za Liv. Kytku si sehnal nějakou sám. Řekl si, že tohle bude přece jenom lepší, když to bude od něj. Zaklepal u Liv. Otevřela mu a vypadala unavená.
"Ta je nádherná!" vydechla. Dal jí pusu.
"Nejlepší, co se tady dá sehnat," pousmál se.
Dala mu pusu. "Jsi dokonalý!"
"Přinesl jsem film," zamával jí před nosem obalem od DVD.
"Co jsi donesl?" pustila ho dál.
"No...," koukl na obal. "Pan a paní Smithovi."
"Oho, to zní dobře, vytáhnu nějaké sušenky a jdem na to?" starala se.
"Tyčinky nemáš?"
"Poslední tyčky jsi odnesl a zabavil ty," smála se.
"Tak se budem muset spokojit s tím, co tu je," zachichotal se.
Jen zakroutila hlavou a pustila DVD, pak vytáhla sušenky a skočila k němu. Jo, tohle se jí líbilo. Objal ji a pohodlně se opřel. V první půlce filmu usnula.

Kapitánka došla k Západní věži, kde nikde nikdo nebyl. Opřela se o zeď a čekala. Za chvilku uslyšela nějaké kroky, které se potom zastavily.
"Wille?" houkla. Nic se neozývalo. "Tohle není vtipné."
"No, já vím, že není, ale nejsem Will." ozvalo se a zpoza chodby vyšel jeden z nových doktorů.
"Už zase vy?" povzdechla si. Doktora Michaelse fakt neměla ráda.
"Ano, slyšel jsem tu kroky, tak jsem za nima šel."
"Aha, super," zabručela.
"Ale nebudu rušit," pousmál se a prošel kolem ní. A najednou byla tma.

Ginny se probrala a otevřela oči. Ruce měla svázané v poutech za zády. Rozhlédla se kolem. V místnosti byl neuvěřitelný binec. Musela to být jedna z původně zatopených částí. Bylo tu suché bláto, naplaveniny a převrácený nábytek. Svítilo jenom pár světel. A jediné, co ji napadlo, bylo: Už zase. Koukla na pouta a trošku s nima trhla. No časem povolí. Na chodbě uslyšela kroky. Sledovala dveře, a když se otevřely, zjevil se tam ten chlap.
"Věděla jsem, že jsi to ty. Nikdo mi nevěřil," broukla a sledovala, jak si muž sundává falešné vousy. "Ale nepoznala jsem tě hned."
"No proč by ti měl někdo věřit?" staral se. "Jsem přece ve vězení."
"Evidentně ne."
Jenom se ušklíbl. "Máme nevyřízené účty."
"Ano?"
Přikývl. „No ano." Dal jí facku.
"A to bylo za co?" oklepala se. "Co vlastně chceš?" trhla sebou.
"Jen tak," zabručel a pokrčil rameny. "Jen se pomstít Williamovi."
"Jsi parchant, víš to? Jak dlouho si myslíš, že bude trvat, než mě někdo začne hledat?"
"Vím a jsem na to hrdý," vyplázl jazyk. "No tak zhruba pár hodin."
Zavrtěla hlavou. Nebude mu brát iluze.
"Víš, že Ryan spí s pár ženskýma, nebo spal. Podle mě s celou Atlantis."
"Už si mi to říkal tehdy. Nevadí mi to," broukla. Rozhodit se nenechá. Hlavně v klidu. A jestli to je pravda, zabije nejdřív ji, popřípadě je a pak jeho.
"No, co vím, tak určitě s pár doktorkama," pousmál se. "Chcete slyšet pohádku?“
"Povídej."
"Byl jednou jeden William Ryan. Měl rád nebezpečné mise. A tak si jeho nadřízení řekli, že je jako dělaný pro speciální operace. William na to kývl. Byli jsme parťáci, víš? Byli jsme mladí a bezstarostní. Tam arabský terorista, tak rukojmí v Izraeli, tam drogy v Kolumbii...a právě tam se naše cesty a názory rozdělily. Mohli jsme mít všechno. Stačil balíček toho koksu. Stačilo pustit toho člověka. Byl proti. Já jsem si to ale udělal po svém a milý tehdy poručík Ryan mě práskl. Zabásli mě. Pět let v kolumbijském vězení. Dokážeš si to představit?" štěkl.
"Matně," odtušila.
"No a pak se oženil, s krásnou, ale nebezpečnou ženou. Chtěla všechno, taky mu pomáhala při misích. No a pak jim to přestalo klapat. A William dostal nabídku v SGC.“
"Dojemné," broukla.
"A pak tu byla jedna doktorka za druhou. Ale nepopírám, že podle mých zdrojů se zapletl i s vojáky."
"Na to, že jsi strávil pět let v jihoamerické díře, máš excelentní informace."
"Ano, mám. Pár lidí tady rádo povídá. Někdy vám ženy tady neřeknou všechno, když ví, že jste jeho žena."
"Jsi magor. Měl bys vyhledat nějakou pomoc. Psychiatra řekla bych. A pokud by nepomohl, zkus hrobníka."
"Co bys řekla na to, že spal i s Reedovou?" usmál se.
"Že..." zamyslela se a zavrtěla hlavou. "Nevím," přiznala. Na tohle neměla co říct.
"Jedna doktorka povídala, divila by ses, jak si vyplakala srdíčko, když ji William odmítl." Zkoumavě ji pozoroval. Změnila se. Už nevypadala jak vyděšené štěně. Ne tak, jak minulý rok.
"Je to jeho život," zašeptala. "Je dospělý."
"Ale ty jsi jeho žena, asi mu na tobě záleží. Mám ještě trochu času. Tedy ne že by tvoje ochranka nefungovala dobře... dva z nás, co jsme byli poslání, aby tě zabili už zlikvidovali... ale ještě zbytek.“
"Co?" vydechla a začala ho pořádně poslouchat.
"Myslíš si, že bych se sem dostal jen tak?" Prvně jí vše vysvětlí a pak ji zabije. "Ne, nedostal, je nás tu pár dalších, tedy bylo. Generál Bradsome se o tomhle dozvěděl a rozhodl se na to nasadit pár lidí. Prvně jste byla na seznamu vy a pak Reedová, pokračovalo to Ryanem a Lincolnem. Pak Lorne a konec."
"Proč?"
"Pět vražd má zamaskovat tři hlavní," pousmála se.
"Jsi chytrý," uchechtla se.
"Ne dost," ušklíbl se. "Ale dám si pár dohromady, když chci. Ale šlo o vás, seržanta a poručíka. S Ryanem mám nevyřízené účty a Lorne mě štve." Zavrtěla hlavou.
"Doktor Michaels do kontrolní místnosti!" ozvalo se městem.
"Volají tě, měl bys jít," připomněla mu jemně.
"Hm, ale nepůjdu, takže to uděláme rychle," povzdechl si a vytáhl devítku.
"Začnou tě hledat a bude jim to podezřelé. Já ti stejně neuteču." Ukázala na pouta.
"Ne to neutečeš," ušklíbl ji a pažbou zbraně ji omráčil.

Doktora Calahana v noci probudilo klepání. Odsunul Olivii bokem a vstal.
"Není tu Ginny?" zabručel Will, který stál za dveřma. "Doma není."
"Mám tu Liv, kdybys chtěl, ale Gin ne. Nešla si zaběhat?"
"Pochybuju, takhle pozdě nechodí běhat a o Liv zájem fakt nemám.“
"Tak nevím, kde je. Nepřekládá zase něco? Nebo neplave? Do tělocvičny ses díval?"
"No byl jsem všude, napadl jsi mě už jen ty."
"Není tady, fakt ne," podrbal se na hlavě.
"Koho hledáte, pane?" starala se Liv, která se probudila a přišla se podívat, co se děje.
"Ginny."
"Tak ji jdeme najít, ne?"
"No ale kde? Už jsem byl všude. Neodpovídá ani na vysílačku."
"Vezmu si župan, zbraň a porozhlédneme se kolem znovu.“
"Dobře," přikývl kapitán.

Kapitánka se probrala. Evidentně dřív, než měl Hyde v plánu. Koukla na pouta a dala se do vysvobozování. Šlo to ztuha. Pouta byly těsné a za chvilku cítila, jak má ruce odřené. Ale pomalu se uvolňovala. Bylo to dobré. Pouta nakonec povolily. Ruce jí vyklouzly. Zápěstí měla celé zkrvavené a pálilo. Rozhlédla se kolem a vzala nějakou trubku, co se tam válela. Vykoukla ven. Nikde nikoho nebylo, tak se rozeběhla na jednu ze stran. Potřebovala se dostat k oknu. Netušila, kde je.

"Mám její tablet," broukl Mike a zvedl ho z postele. Nakoukl do její pošty. "Psal si jí," koukl na Willa a ukázal mu zprávu.
"Nepsal jsem jí," ohradil se.
"Jděte tam," usmála se sladce Liv. Will přikývl a vydal se na místo.

Kapitánka doběhla k nějakému oknu a koukla ven.
"Kde to sakra jsem?" vydechla. Město z téhle strany nikdy neviděla. Pokračovala pomalu dál. Zahnula do další chodby. Měla pocit, jako by se motala v kruzích, a když došla do menší místnosti, odkud vedlo asi dalších pět chodeb, povzdechla si.
"Děsivé, že?" ozvalo se za ní. "Pohni se a vystřelím ti mozek." Pomalu se otočila.
"Kde jsme?" hlesla.
"Jdi rovně, pomalu.“ Udělala, co chtěl. Šla pomalu. Přiblížil se až k ní. Rychle mu chytla ruku i se zbraní a vyrazila mu ji z ruky. Dala mu pěstí a rozutíkala se pryč. Jenže Hyde byl velký a rychlejší, takže byl za chvilku u ní. Strčil do ní a ona narazila na zeď. Spadla na zem, ale rychle se zvedla a znova se rozutíkala, než k ní stačil doběhnout. Bylo jí jedno, kam běží. Před sebou měla schody. Skočil jí ale po nohou a podtrhl jí je. Spadla a skutelálela se ze schodů dolů, kde zůstala ležet. Pohla se až když byl tak v půlce schodů. Zrychlil a klekl si na ni. Chytl ji pod krkem. Snažila se ho ze sebe skopnout. Párkrát ji praštil. V tu chvíli se ozval výstřel. Kapitánka se rychle odsunula na druhou stranu ke zdi a vyděšeně na něho koukala. Trošku popadala dech. Ze schodů k ní doběla Reedová s Lincolnem.
„Jste v pohodě?" starali se. Rychle přikývla.
"Krvácíte," podotkl Lincoln a podíval se na zem, kde byla krev. Pak se k ní klekl a koukl jí na hlavu. Zezadu jí tekla krev.
"Nic to není," hlesla roztřeseně a rychle si otřela oči.
"No, trochu to je, vstávejte, jdeme na ošetřovnu, seržantka to tu zatím poklidí a pak se za námi přijde podívat, hm?"
"Nemůžu zůstat ještě chvilku sedět?" hlesla. Třásly se jí nohy.
"Ne, jdeme." Vytáhl ji do stoje.
"Je...mrtvý?" šeptla.
"Je, zastřelila jsem ho," pousmála se Olivie. Táhla ho k nejbližšímu balkónu, kde ho shodila do moře. Kapitánka na ni koukala s otevřenou pusou. Tohle zrovna dělat nemusela.
"Nekoukejte na mě tak," pokrčila rameny. "Nahlásíme to generálovi a ten oznámí, že se ztratil."
"Ale to ho začnou hledat. Bylo by dobré říct rovnou, co se stalo."
"Prvně musíte na ošetřovnu, jdeme." Poslechla ho a vydala se za ním. Reedová je následovala.

Došli na ošetřovnu. Doktor Calahan byl stejně vzhůru, tak se tam motal kolem. Hlavně zkoumal opravený skener. Udělal pár testů a zjistil, že je jako nový. Konečně, došel k závěru, že bez toho byli jako bez rukou. Když mu ale dovedli kapitánku, byl rád, že ho může rovnou vyzkoušet.
"Ty vypadáš," prohlídl si ji.
"Doufám, že vypadám aspoň z poloviny tak, jak se cítím."
Rozesmál se a zkontroloval ji. "Vypadáš v pohodě, trochu potlučená a boule hlava, oba dva jste v pořádku." To poslední ji zašeptal. "Kdes ji našla, Liv?"
"V Západní věži. Naspodku. Proč?"
"Měla štěstí," pousmál se, ale moc dobře věděl, že Liv ví, že mu to bude muset pak všechno vysvětlit.
"Počkám ještě na výsledky testů a udělám jí ultrazvuk. Bude mi tu v noci dělat společnost," broukl doktor ještě.
"Jo, užijte si to tu... Lincolne?" broukla Liv a naznačili, že by měli jít.
„Už jdu. Zatím, kapitáne!" mávl jí.
"Dobrou noc," pousmála se Ginny. Oba se vydali uklidit ještě ono místo a podívat se, co by v jeho pokoji mohli najít.

Doktor Calahan zatím zavolal manžela kapitánky a uložil ji do postele. Will došel za chvilku. Maličko se pousmála.
"Vypadá to, že ho máme z krku," broukla. Dal jí pusu na čelo.
"Ještě na chviličku váš dva budu otravovat," broukl Mike a naklusal s ultrazvukem. "Tričko nahoru a lež. Kouknem se. Skener na tohle totiž není nakalibrovaný. Ale už se na tom pracuje, jsi taková rarita."
"Jako vždy," uchechtla se a poslechla ho.
"No...ehm..." odkašlal si a koukal za chvilku na monitor. "Teda, nevím, jak vám to říct," podrbal se na hlavě.
"Co?"
"Jestli se nepletu a to se mi stává málokdy..."
"MIKU!" zavrčela Ginny.
"Budou to dvojčata."
"No super," hlesl Will. Kapitánka jenom polkla. Dvě děti? Začalo jí být mírně nevolno.
„Lhal jsi mi někdy?“
„Ne,“ broukl.
"A co tohle? Ty a Reedová? Ty a Hyde? Ty a tvoje ex? Ty a jakákoliv jiná ženská? Tohle lhaní, Wille!"
"Co s nima? Teď to tady na ošetřovně s tebou nebudu rozebírat, ano?"
"Ne, zrovna teď to budeme rozebírat. Teď a tady. Nikdo tu není. Hyde mě zase málem zabil, Wille. Takže teď to rozebírat budeme." Koukala na něho.
"Dobře, já a moje ex jsme začínali na společných misích, spolupráce s ní je a pokud někdy bude, bude pouze na profesionální úrovni. Ani jeden z nás už o toho druhého nestojíme. Hyda... pokud bych ho dostal do ruky, tak bych ho zabil..."
"Udělala to za tebe Reedová," zabručela.
"Vím,“ zavrčel.
"Kdyby to neudělala, zabil by mě."
"Já vím, taky mi řekla o tom, že tě má s Lincolnem hlídat," povzdechl si a sedl si. Chytl se za kořen nosu. "Gin, je mi to vážně líto."
"No," jemně mu nadzvedla hlavu, "Hyde je pryč a já...my jsme v pořádku," trošku se pousmála.
"Ale přesto mě to mrzí," chytl ji za ruku a políbil ji na hřbet ruky.
„Už je to pryč," broukla. "A doufám, že všechno," dívala se na něho.
"Teď to bude lepší a lepší," políbil ji na čelo.

Olivie Reedová uklízela vestu na své místo.
"Co ti je? Jsi poslední dobou divná," staral se Lincoln a přišel k ní. Jenom se pousmála a zavrtěla hlavou.
"No tak. Poznám to na tobě."
"Musím pryč z Atlantis," sedla si na lavičku. "Potřebuju pomoc."
"Jak?"
"Sbalím si věci a pokusím se někde venku najít pomoc. Vím, kde hledat...teda tuším."
"A podělíš se?"
"U Wraithů...existuje místo, musíš jít asi přes pět planet, ale pokud tam přijdeš a požádáš o pomoc, někdo přiletí a pomůže ti. Je to jakoby spřátelená planeta všem Wraithům..."
Lincoln se zatvářil skepticky.
"Anebo tě zabije."
"Jaký je mezitím rozdíl..." najednou se zahleděla do dáli. Chvíli stála a nic nedělala.
"Liv, halo," šťouchl do ní. Dala mu pěstí. Pak ho praštila znova a podkopla mu nohy. Další ránu vykryl a přitiskl ji na stěnu.
"Co to děláš?!" Odpověděla mu pro něj neznámým jazykem a snažila se ho praštit. Držel ji tak dlouho, dokud se neuklidnila a vyděšeně na něj nezírala.
"CO se stalo? Proč mě držíš... mimochodem, bolí to."
"Má to bolet. Cos to sakra dělala?!"
"Co jsem dělala?!" odstrčila ho a nechápavě na něj koukala. Zasvětil ji. "Výborně, to je důvod proč musím odejít..." Pak mu všechno pověděla - o tom, že se často probere na jiném místě a neví, jak se tam dostala a tak dále.
"A útěk to vyřeší?"
"Podívej, potřebuju pomoc, zahrávala jsem si s věcmi tisíce let starými!“
"Co chceš, abych udělal?" zeptal se po chvilce přemýšlení.
"Pomohl mi utéct, potřebuju ještě někoho, přemýšlela jsem nad tím. Sama to nezvládnu, nikdo se nedozví, žes mi pomáhal..." prosebně na něj pohlédla a pak se dala do vysvětlování. Nakonec souhlasil. "Dnes v noci má službu Lorne. Provedeme to na jeho službě...“ pousmála se. "Potřebuju po tobě ale ještě něco," vzala ho za paži a vedlo jej ven. Následoval ji.

Major Lorne se ve službě nudil. Trochu poklimbával v křesle, pamatoval si, že za ním přišla Reedová a o něčem si povídala, než přišla tma. Ta přišla i na Chucka. Nikdo jiný v místnosti nebyl. Mariňáci hráli karty v místnosti u brány a zbytek si odskočil na půlnoční svačinku. Takže si nikdy ničeho zvláštního nevšiml. Po té, co Lincoln zadal adresu a šel se s Liv rozloučit, tak jej omráčila, bude lepší, když si pozemšťané budou pamatovat, že se ji snažil zastavit, ne že ji pomohl. S mírným povzdechem se porozhlédla po městě. Strčila Lincolnovi pod bundu bílou obálku a pak se s batohem rozeběhla pryč. Proběhla bránou, která se za chvíli zavřela. Octila se na krásné slunečné louce. Usmála se a zadala hned další adresu...



:bye:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
jupííí, hajzel chcípol a Ginny má trochu viac pokoja...

a moja najobľúbenejšia postava zdrhla z Atlantis... vyvíja sa to zaujímavo... :bravo:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

Mackenzie Uživatelský avatar
Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 811
Bydliště: Atlantis, přechodně Ostrava
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
ahojte,
další povídka bude snad v neděli. Musím se teď učit na zkoušky, tak není moc času na opravu :)
Mac

Mackenzie Uživatelský avatar
Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 811
Bydliště: Atlantis, přechodně Ostrava
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Tak další část :). Sice o týden později, než jsem psala, za což se omlouvám, ale vzhledem k tomu, že nikdo nic nepsal, tak si říkám, jestli to vůbec někdo četl :D.

Avalon


"No...jsem konečně ráda, že jsem poznala tvoji mámu," pousmála se Ginny a chytla Willa za ruku. Procházeli se večerním hlavní městem Spojených států. "Tvoje máma je opravdu příjemná a táta jako vždy nezklamal," přitiskla se k němu.
"Táta je táta, ale byl úžasný, když jsem byl malý."
"Ale tvoje máma ho umí zpacifikovat. Jak zkrotl," pousmála se pobaveně. Jo, muži se svých žen báli. To bylo snad v každé galaxii stejné. Stačilo jedno dupnutí a bylo.
"Máma je drsná žena a úžasná, líbíš se jí."
"Jsem ráda. Líbil se mi jejich výraz při oznámení, že to budou dvojčata," rozesmála se najednou. "K nezaplacení."
"Byla ráda," dal jí pusu.
"Ale tvému tátovi na chvilku přestalo chutnat. Viděla jsem to na něm," spokojeně se zazubila.
"Má rád děti, když je jim tři až dvacet, pak je nemusí.“
Znova se pousmála. "Mám ráda noční Washington," koukla kolem. Procházeli zrovna kolem Washingtonova monumentu. Byl teplý večer a oba byli jenom lehce oblečeni. Hlavně odlišně než na Atlantis. Žádná černá uniforma. Kapitánka na sobě měla šaty a Ryan bílou košili a džíny.
"Mám raději Londýn, ale poslední dobou, co se tam děje..." mírně si povzdechl. "Nelíbí se mi, co se s Ostrovy děje."
"Mám slíbenou cestu do Londýna! Pamatuješ?! Slíbil si, že mě tam vezmeš," dala mu pusu.
"Jednou určitě. Myslím si, že Britské muzeum bys měla vidět. Je tam spousta a spousta historie.“
"Cooo takhle příští měsíc? Anebo co takhle za pár dní? Mám pár dní mezeru v programu. Přesně čtyři teda."
"No dobře, objednám letenky, uvědomím služebnictvo..."
"Letenky kašli, vezmeme si firemní trys...služebnictvo?!" zastavila se.
"No... ano, máme kus za Londýnem sídlo," mluvil klidně. "Teď když tam není matka s otcem, tak pravděpodobně všechno bude potažené všemi možnými zástěrami.Tak jen, aby uvolnili některé salóny, můj pokoj a knihovnu."
"Ehm...sídlo," zamrkala. "Jasně, v pohodě," pousmála se. "Tak ty zařiď ubytování a já letadlo. Pěkně manželsky napůl!" políbila ho a pak se usmála.
"Nech to všechno na mě, ano?"usmál se.
"Ale ten tryskáč..." fňukla. "Má i ložnici. A let na Ostrovy je taaak dlouhý. Nechci letět linkou," broukla. "Jenom letadlo, zbytek nechám, prosíííím."
"No když myslíš," pokrčil rameny. "Ale z letiště poletíme vrtulníkem, ano?“
"Jo, proč ne," pousmála se. "Těším se do postele." Dal jí pusu a pak si povzdechl.
"Co se děje?"
"Jen, asi tě tím naštvu, jen... se bojím, o tebe, děti a... i seržanta." To poslední dodal hodně váhavě. A do teď vypadal ten večer tak super. Ten člověk se fakticky nemohl nezaobírat aspoň jeden večer prací. V klidu napočítala do tří a pak se pousmála. Bude diplomatická, milá a bude doufat, že se večer nepokazí.
"Já i děti jsme v pořádku. A budeme, když je Hyde z cesty. A Reedová...hledáme ji. Ale jde to pomalu, vždyť to víš. A přestaň se furt strachovat, nebo tě trefí šlak, než se děti narodí! A já nechci být svobodná matka!" šťouchla do něho s úsměvem.
Mírně se pousmál. "Říkala jsi žádné lži?" staral se.
"Ano?" přisvědčila opatrně.
"Pocházím z bohaté a vážené britské rodiny." začal pomalu. "Moje první manželství otec neschvaloval, protože jsem si svou ženu našel během akcí. Matka ji neměla ráda, protože nechtěla děti...nakonec to dopadlo, však víš jak. A pak jsem dostal práci v SGC. Byla to pro mě výzva. Do téhle doby mi o nic nešlo, ale tady, jako by to byla práce přesně pro mě."
"Nešlo? Wille, no tak. Hyde říkal něco o tajných akcích a chytání špatných lidí. Tak jak se ti nemohlo dařit?" pousmála se. Chvilku se na ni koukal a pak zavrtěl hlavou. "Co?" usmála se.
"Jak ty můžeš být voják, Gin?" Netušil, jak takový člověk mohl projít vojenským výcvikem. Byla snad ta nejhodnější bytost na světě. A když ne nejhodnější, tak nejoptimističtější.
"Ehm?" nechápavě na něho koukla.
"Jsi hodná a optimistická," rozesmál se. "Ale zpět k tomu, pak jsem se dostal na Atlantis...a dostal jsem svůj tým. Matta, Liv a Tylora... víš, Matt a Liv, kohokoliv se zeptáš, tak byli šťastný pár, ale nebyli."
"Jak to?"
"Matt... o mrtvých jen dobře, ale myslím si, že ty bys měla vědět pravdu. Matt často navštěvoval psychologa, pár špatných misí, někdy se své můry snažil vykompenzovat alkoholem...a...hm... jednou Liv po tom skončila na ošetřovně. Víš, někde se ta povaha u té entity musela objevit..." Jenom se ušklíbla a zavrtěla hlavou. Will si povzdechl. "Neospravedlňuji ji, ani Matta. On ji bil, ona s ním zůstala. Když si našel nějaký románek, ona udělala to samé." Pokrčil rameny. "Víš čeho se já, ona, Tylor, nebo kdokoliv na Atlantis nejvíce bojíme?" Zavrtěla hlavou. "Samoty..."
"Ale ty máš mě," podívala se na něho.
"Já ano," přikývl. "Jsem za to rád...jen pochop, že se bojím dne, kdy tě nebudu mít."
"O čem to mluvíš?"
"O pitomých misích, pokaždé když jdeme ven, tak se bojím o Tylora, Liv a především o tebe...Než jsi přišla, bál jsem se o Liv...ale pak se mé priority změnili."
Zastavila se a chvilku si kousala ret. "Skončím, jestli chceš. Zůstanu na Zemi."
"Ne, nechci aby jsi skončila, jen chci, abys byla více opatrná, ano?"
"Dobře," pousmála se. "Ty a Reedová. Bylo to vážné?"
Chvíli vstřebával informaci, že o tom ví a pak pokrčil rameny. "Doopravdy? Ano i ne. Netuším, bylo to zvláštní..." rozesmál se. "Někdy jsme byli jak manželé po dvaceti letech." Koupil Gin zmrzlinu a dal jí pusu. "Ale jak to doopravdy bylo, netuším, nikdy jsem se neptal." Raději. Pousmála se. Taky mu chtěla říct o sobě a Mikovi, ale kdysi Mikovi slíbila, že bude mlčet. A dokud se v tom nikdo nešťoural, tak se toho hodlala držet. Pomalu došli do bytu Ginny. Byl z něho krásný výhled na Kapitol a Washingtonův monument. "Ale myslím, že kdybys nepřišla, tak bylo to bylo vážné," přiznal. "Ale nikdy jí neříkej, že to víš, ani to o Mattovi...myslím, že s mrtvými bychom měli pohřbít i ty špatné vzpomínky."
"Neboj," ujistila ho.
"A miluji tebe a jsem s tebou," přišel k ní a objal ji.
Přitiskla se k němu a chvilku si tu chvíli užívala. "Jsem unavená," zívla si.
"Jdeme spát," políbil ji na čelo.
"Půjdu se ještě osprchovat," pousmála se a vzala si noční košilku. "Hned budu zpátky." Přikývl a šel si zavolat, pak sebou pleskl do postele. Kapitánka byla za chvilku zpátky a vlezla si k němu. Zavřela oči. Přitáhl si ji k sobě ve spánku.

Mike vyšetřoval nemocnou na jedné spřátelené planetě a celou dobu měl pocit, jako by jej někdo sledoval. To mu práci rozhodně neusnadnilo. Ale když se vydal na oběd za ostatními, tak pocit pronásledování jej neopustil. Začínal být paranoidní... šli po něm!
"Půjdu se na chvilku projít," broukl po obědě ke kolegům a vydal se k potůčku za vesnici.
A opravdu, když vyšel až za potůček do stínu lesa, slyšel tiché křupání. Rozhodl se, že si na toho pronásledovatele počká. Trošku zrychlil a pak se schoval za jeden z velkých stromů…Chvíli čekal a pak rafinovaně z druhé strany, než šel on, vyšlo něco malého a rozhlíželo se to. Popadl pronásledovatele a porazil ho na zem.
"Ježiši," vydechl a Reedovou pustil.
"Miku," bylo jediné, co řekla. Připravovala si proslov, kdyby ho náhodou potkala, ale tohle bylo jediné, na co se zmohla. Pak se usmála: "Já tě nechci okrást." Zamračil se a postavil ji na nohy. Posmutněla. "Nemohla jsem odejít, aniž bych tě neviděla... upozornili mě, že přijdete."
"To je od nich milé," maličko se ušklíbl.
Podala mu nějaký papír. Trochu se jí klepala ruka. "Potřebuju, abyste se tam šli podívat, nedaleko od brány je jeskyně, kapitán Ryanová tomu uvnitř bude rozumět. Uděláš to pro mě?"
„Vrať se mnou zpátky."
"Ještě nemůžu, tady se to trochu zmírnilo, ale na Atlantis by se to zhoršilo," povzdechla si. "Vím to... řekli mi to."
Povzdechl si. "Gin teď není na Atlantis, nevím, kdy se vrátí," kývl na papírek.
"Vyfoťte to pro ni...třeba řekni, že ti to řekla ženská v hospodě... Lorne ví, že sem často chodím... myslím si, že tě sem z toho důvodu poslal." Mírně se pousmála. Takže major nehrál fér? Měla by taky přestat hrát fér. "Viděla jsem krásné planety! Líbili by se ti! Samé hory!" Pomalu se k němu blížila.
"Které?" pousmál se.
"Jsou na tom papírku taky," zazubila se. "Máš to odemně k svátku... myslím, že ho máš za tři dny ne?" Jakmile byla u něj. Objala ho. Přitiskl si ji k sobě a dal jí pusu do vlasů. Přitáhla si ho a políbila. „Mám do večera čas, ale pak odcházím," zašeptala. "Setkáme se až na Avalonu."
Trošku se pousmál a najednou mu ve vysílačce zapraskalo. "Doktore, potřebujeme vás tady!"
"Utíkej, však já nikam stejně nemůžu, hlídáte bránu."
Políbil ji. "Pořád se můžeš vrátit."
"Chci se vrátit... ale nemůžu a ty to víš. Málem jsem zabila Lincolna, co kdybys to byl příště ty? A povedlo by se mi to? Najdeme Avalon."
"Buď opatrná, ano?"
"Doktore, kde se couráte?" ozvalo se ve vysílačce znova.
"Vždyť už jdu!" křikl Mike do onoho otravného přístroje.
Olivie jen potřásla hlavou a odpověděla: „Budu,“ a pak mu rychle prošacovala kapsy. "Promiň, pár věcí mi došlo," řekla omluvně. Byl chudší o pár tyčinek, zásobníky do beretty a léky. Pak ho políbila. "Utíkej... budu v hospodě." Pousmál se a odklusal. Doktor doběhl do vesnice a hned se staral, na co ho hledají. Objevilo se několik dalších výskytů oné nemoci. Rozhodl se, že dá tohle místo do karantény. Vypadalo to, že se na Atlantis delší dobu nedostane. Rozhodl se, že zjistí, co je to za nemoc...

Kapitánka se dostala další den domů až pozdě v noci. Will byl ještě vzhůru a v obýváku si četl.
"Jak to šlo?" staral se.
"Myslím, že dobře," prohlásila spokojeně.
"Taky myslím, díval jsem se," kývl k televizi.
Ginny si sedla k němu. "Nejlepší část byl ten raut," opřela se.
"Copak? Přecpala ses?"
"Najedla se tak akorát," opravila ho a zívla si.
"Za tři ses najedla, je mi to jasné... a pak že se nevlezeš do uniformy... mimochodem, volali z Atlantis."
"Proč?"
"Mike zůstal na nějaké planetě, ale podle místních se tam zdržuje Reedová, nechala nám tam něco "na baru"... doslova," rozesmál se. "Pár adres, jedna je prý důležitá, tak to prozkoumávají."
"Aha," pousmála se.
"Prý jim to poslal Calahan ráno. Co našli, prý nafotí a pošlou nám to, prý je to dáreček pro tebe. K narozeninám."
Ginny se zašklebila. Za dva týdny jí bude 33. "Od Reedové? To je od ní milé," broukla.
Zazubil se. "Občas má zvrácený smysl pro humor. Dává ti k narozeninám Avalon... beztak to bude o něm."
"To není dárek, ale práce," nafoukla se a zívla si. "Musím zítra oběhnout pár obchodů - slíbila jsem několika lidem na Atlantis, že jim seženu pár věcí."
"Mám s tebou?" staral se. "Třeba ti tam taky něco nechala..."
"Na té planetě, co já vím, hrabe jí."
Smál se a pak otevřel mail, když mu zapípal. "Zlato, to je pro tebe... fotky."
Ginny se na ně koukla a rychle je projela. "Až zítra," mávla rukou. "Nikam neutečou."
"To ne," dal jí pusu.
"Jdu spát," zívla si znova a pořádně se protáhla. "Jdeš už taky?"
"Jdu, zítra jdeme hledat ty věci... budu ti alespoň nosit tašky."
"Hm, pravda," odsouhlasila. Šla se do koupelky umýt a pak skočila do pelíšku. Za chvíli přiškočil k ní a oba usnuli, aby se probudili do krásného ráda.

Po snídani se vydali nakupovat. Kapitánka měla poctivě napsané, kdo co potřebuje. Byla to samá čokoláda, oblečení a tak Will poctivě tahal.
„Rozdělíme se? Někdo chtěl koupit nějakou brusku a jedna doktorka chtěla nějakou kosmetiku. Sejdeme se u auta?" kývla na druhou stranu ulice. Její obchod byl přesně tam a Willův kousíček rovně.
"Dej na sebe pozor, ano?"
"Wille, je to jenom přes ulici," usmála se.
"A?“ Pozvedl obočí. "Auta jezdí všude," dal jí pusu na nos.
"Nejsem slepá, rozhlídnu se," rozesmála se. Nakonec ji nechal, ale nejraději by ji hlídal, byla schopná někam zapadnout.

Kapitánka vklouzla do obchodu a rychle nakoupila. Měla plnou tašku věcí. Na ulici do ní někdo vrazil. Nebo ona do něho?
"Pardon, já nechtěla..." začala se omlouvat se stejnou chvíli jako ten neznámý. "Tati?" vydechla překvapeně.
Jack na ni rozpačitě koukal. "Nevěděl jsem, že jsi na Zemi," přešlápl.
"No...představení kritérií pro přijetí do programu brány," pokrčila rameny.
"Aha, tak to jo," trošku se pousmál. "A jak se jinak máš?"
"Fajn," přikývla kapitánka. "Mám se fajn. Jsem těhotná."
Zůstal na ni zírat. "Vážně?"
"Dvojčata," šeptla nejistě. Jejímu tátovi se skoro zatočila hlava. Jeho jediná dcera byla těhotná, a kdyby na sebe nenarazili, asi by se to nedozvěděl. A to jenom kvůli tomu, že s ní nemluvil.
"Budu děda?" knikl a očička se mu rozzářily.
"Už to tak vypadá?" pousmála se nejistě. Nadšeně ji objal. Překvapeně vyjekla a nákup upustila. Objetí mu vrátila a přitiskla se k němu. Tak strašně moc jí chyběl.
"Byl jsem blbec, promiň.“
"To nic," hlesla a otřela si oči. Usmála se.
"Mě to štve, málem bych tohle ani nevěděl!"
Kapitánka mlčela. "Co večeře dneska?" navrhl opatrně.
"Proč ne," pokrčil neurčitě rameny. Byl pro, všemi deseti, klidně i dvaceti.
"Ale ale," ozvalo se za nima. "Kdopak tu je?"
"Hotovo?" pousmála se Ginny a dala Willovi pusu.
"Hned třikrát, ale ty ne, jak koukám. Copak po tobě ten ošklivý pán chtěl?" Utahoval si z jejího táty.
"Já už jsem taky," odvětila Ginny. Will pozvedl obočí. "Jako hotová!" Kapitánovi zacukalo v koutcích. "S nákupem, Wille!" vyjekla už skoro bezradně.
"Samozřejmě," prohlásil s tváří pokerového hráče. "S čím jiným?"
"S nákupem," zopakovala znova a chytla ho za ruku.
"Vyzvednu tě v sedm?" pousmál se její táta.
"Může být," souhlasila. "Tak večer," dala mu pusu na tvář. Chovala se, jako by se nic nestalo.

"Já vás dva nechápu," povzdechl si Wiliam. "Mimochodem, Lorne mě bombarduje e-maily. Prý tam našli i dětskou panenku, prý je určená pro tebe, tak ji testují na všechno možné. Ale vypadá to, ke zklamání všech biologů, Lorna a dalších, jen na panenku pro mimina... čili pro prcka."
Ginny se jenom pousmála. Kapitánka do svého auta strčila nákup. "Co nechápeš?" broukla.
"Vás dva... jsme jak malý a pak jako by se nic nestalo..."
"Život není o čekání, až přejde bouře, je o naučení se tancovat v dešti," broukla s úsměvem.
Jen protočil očima a posadil ji do auta a odvezl na byt.

"Myslíte si, že nás nakazí?" staral se jeden z vojáků.
Mike zavrtěl hlavou. "Ne, pokud jste neměl neštovice. Je to stejná nemoc, jen s jinými příznaky."
"Měl," přikývl.
"Stejně jako doufám, že všichni tady." Nechal si poslat karty všech, jen by měl ještě odchytit Reedovou. "Pokud byste to chytil, drahý, poručíku, neměl byste asi děti."
"Díky, mám doma tři, a to bohatě stačí."
"No tak vy, já bych třeba někdy nějaké chtěl... možná..."
"A vy jste snad neštovice neměl, doktore?"
"Měl!" nafoukl se. "To víte, že jo!"
"No tak vidíte, počkejte si, až narazíme na Reedovou, jste doktor, nehodu si obhájíte a máte jedno uječené a smradlavé na krku," řekl šťastně poručík. "Jen mezi námi chlapy, neměnil bych. Za týden jedu domů na dovolenou. Dcera jde do školky... měl bych se vrátit na Zemi.“
"Já bych nesnesl, kdybych svoje děti neviděl vyrůstat," broukl Mike.
"Jsem tu půl roku... proto se chci vrátit, doktore. A... taky vás chci poprosit o laskavost," rozhlédl se. "Napište mi něco do papírů, abych se mohl vrátit... sem se lehko dostává, zpět hůře.“
"Poručíku," zamručel Mike nesouhlasně. "Dejte výpověď."
"Nechtějte, abych vás vydíral...“
"Čím?"
"Vím, že víte, kde je Reedová..." sedl si k němu a vypadal, že se velmi zajímá o nemocnou. "Mimochodem, ta neštovice měla."
"Vím, a?"
Pak se naklonil a něco mu pošeptal. Mike na něj chvíli koukal, jestli to myslí vážně. Nakonec se už rozhodoval neochotně přislíbit, když se za poručíkem ozvalo. "A nebo budete ticho, dáte výpověď a já vás nezabiju, hm?" Poručík se otočil a ušklíbl se na seržantku Reedovou. Ta si tu chodila, jak chtěla a místní ji kryli. "Dej si oraz, Iane," ušklíbla se. "Ty neřekneš, kde jsem a ty se vrátíš domů a přestaň vydírat, není to hezké... doktora z toho vynech."
"Nerozumíš srandě!" nafoukl se.
"Ne, pokud se mi navážíš do mého doktora..." Mike si připadal zbytečný. "Pozdravuj malé holky." Pousmála se. "Promiň, Miku, když já tě musím sledovat, je to tu nebezpečné a co kdyby tě někdo chtěl zabít a..."
"Díky," pousmál se.
Ian O´Brien se opět ušklíbl. "Hele, jestli vy dva potřebujete nerušený večer, tak já vás, doktore, budu krýt," podíval se na nehty, jako by byli na světě důležitější věci, než oni dva, "ale teď byste se měl věnovat té druhé ženě, která je nemocná. Reedová zmizí a já budu dělat, že mi na chvíli odešel mozek." Zaprvé měl Reedovou rád, byla fajn kamarádka a za druhé mu už párkrát pomohla. Mohl dělat, že nic neviděl.
"Má pravdu, musím za pacienty," souhlasil Mike.
Olivie přikývla, že rozumí. "Můžu ještě chvíli zůstat?" starala se.
"Určitě," pousmál se na ni a dal jí pusu. Mírně se pousmála a sledovala ho při práci, než se musel přesunout dál. Ona ale zůstala. Jen, kdyby se něco mělo zhoršit. Mike oběhal ještě další tři pacienty.

Po večeři ho Liv našla, jak se prochází kolem řeky.
"Musím zase o dům dál." zašeptala po dlouhé chvíli ticha, když vedle něj šla.
"Už tak brzo?" povzdechl si.
"Musím, zhoršuje se to... víš, tady mě vidíš málo, ale většinu času bloumám na půl mimo po lesích..." zatřásla hlavou a chytla ho za ruku. Vypnula mu vysílačku. "Pojď," zašeptala. Následoval ji. Netušil, kam jdou. Šli někam za vesnici, a co pochopil, tak do sena. Pomalu mu to začalo docházet.
"Chybíš mi,“ šeptla a přitáhla si ho.
"Ty mě taky. Víc, než si myslíš," políbil ji.
Polibek mu vrátila. "Brzy bude konec, slibuju. A pak už nikam neodejdu."
"To bych si prosil."
Strčila ho do sena. "Až najdete Avalon, najdu vás," políbila ho na čelo. "A teď... pšt..."

Doktor se ke svému týmu vrátil až ráno. Ian O´Brien, který ho většinu času doprovázel, neřekl ani popel. Mike si obešel svoje pacienty a ošetřil nové. Za pár dní zrušil karanténu. Potom se zpět s vojáky vrátil na Atlantis. S neštovicemi si poradí i z domova. Později se tam vrátí s Beckettem je zkontrolovat. Avšak jakmile odešli, odešla i Olivie. Zmizela a slehla se po ní zem.

"A co Will?" zajímal se Jack Smith. Seděl se svojí dcerou v nějaké lepší restauraci a zrovna se propracovali k dezertu. On si dal panna cottu s malinovým přelivem a Ginny palačinky s omáčkou z lesního ovoce a zmrzlinou.
"Já myslím, že dobré," pousmála se. "Je to...klidnější než s Mikem."
"To je dobře, potřebuješ klidného..."
"Řekl člověk, který ve svých padesátišesti letech jel rodeo na divokém bejkovi," ušklíbla se.
"A?" zabručel. "Jsem chlap. Já můžu.“
"Mluvíš s někým, kdo slezl všechny osmitisícovky," usmívala se. "Já taky můžu."
"Nenene, to je něco jiného, navíc teď budeš skákat kolem dětí."
Přikývla a usmála se. V tu chvíli jí zazvonil mobil. "Promiň," hlesla a zvedla ho. Chvilku poslouchala a tvářila se překvapeně. "Tak ať mi ty otázky pošle na mail, podívám se na ně a podle toho se rozhodnu... Ne, nejdřív v pondělí...no protože pozítří jsem do neděle v Londýně...jo, ty taky. Zatím," rozloučila se a telefon položila. "Jsem asi slavná," hlesla.
"Co? Proč?" staral se její táta.
"Nooo...To byl Jimmy. Prý mu volal tým Oprah Winfrey, že prý se mnou chce dělat rozhovor," zavrčela.
Jen protočil očima. "Co? Jsi slavná."
"No...jsem. Už to tak vypadá," povzdechla si. "Ale ono to přejde."
"Jedna z mála věcí, která je pomíjivá stejně jako ženská krása."
"Kdyby to slyšela Mary Anne, tak jsi o hlavu kratší. Mimochodem, minulý rok jsi skončil mezi stovkou nejvíce sexy mužů světa, tak co se to tady snažíš předstírat?"
"Jsem chlap a ten zraje jako víno,“ pokrčil rameny. "Nebudeme si lhát, ženy ne!"
"Jsi nepoučitelný."
Jen se zářivě usmál. Ale Ginny musela uznat, že si večer užila. Strašně jí chyběl. Dohodli se, že se zase pod nějakou záminkou vydá na Atlantis, aby mohl být s ní... alespoň chvíli. A pak ji dovezl až domů a doprovodil až ke dveřím bytu.
"Nepřespíš?" nabídla mu.
"Nechci rušit."
"Jee tu dost místa. Ustelu ti v druhé pokoji," pousmála se.
"No dobře," pousmál se. Ginny odemkla a pustila ho dovnitř. Ustala mu a pak si ještě s Williamem a s tátou dlouho do noci povídali a hráli karty.

Guinevra Ryanová, dříve Smithová, nedůvěřivě koukala na sídlo před sebou. Už z vrchu z helikoptéry měla pocit, že jí William nějak podvedl. Jejich ranč byl oproti tomu ubytovna pro uprchlíky. Pozemky musely být rozlehlé. Zahrada udržovaná a velká, plná květin. V zadu viděla altánek a někde se musel skrývat i zahradní domek. Před ní se rozkládal "palác". Připadalo jí to, ale bylo to velké sídlo o spoustě nepoužívaných pokojů, knihoven a co jí později Will říkal, tak jeho otec sem nastěhoval dost příbuzných. Neměl rád nevyužité věci. Budova byla gotického stylu a z určité strany to trošku vypadalo jako nějaká katedrála. Přesto si všimla, že je udržovaná a dost uzpůsobená modernímu stylu. Okna musela být udělaná na zakázku, ale těsnila...uvnitř musela být celá stavba šetrně zateplená. Sir Ryan zřejmě odmítal šetřit. Po vystoupení z vrtulníku šli kamenitou cestičkou směrem k domu. "Může se na ten trávník vůbec šlapat?" hlesla a koukala na dokonalý zelený koberec všude kolem.
"Jasně, proč ne?" pousmál se. "Můžeme zítra projít zahrady a udělat si piknik, a kdybys chtěla, můžu někde i sehnat nějaké šaty, aby sis připadala dostatečně dobově, ale myslím že tu máme jen repliky z dob Napoleona..." když si všiml, jak na něj zírá, tak se rozesmál. "Máma ráda pořádá večírky tohoto typu a sem tam šaty půjčuje." Jenom se pousmála. "Večeře bude v šest," řekl jen pro jistotu. "Bude asi slavnostnější, tak nějaké slušné šaty, prosím, děda je moc staromódní, ale jen dneska... přijel sem po dlouhé době a s ženou, chápeš asi..."
"Jo, není problém. Co bude na večeři?"
"Maso... asi krocan, z toho co jsem pochopil, předkrm asi nějaká domácí cokoliv a ovoce, nebo koláč, jako desert." Pokrčil rameny. "Ale být tebou zkusím všechno, co dokáže Alison s jídlem je prostě dokonalost sama."
"Žádné mořské potvory?" ujišťovala se.
"Ne, jsou hnusné... i když sestřenka, co si pamatuju, zkoušela řasy a Alison ji málem praštila pánvičkou."
"Jsem na ně alergická," broukla. Will se ušklíbl.
"Co se stane, když je sníš? Osypeš se?"
"Ne, pravděpodobně umřu," broukla.
"Řasy tu nepotkáš...není to jídlo a co řekne kuchařka je svaté..."
Vešli do vstupní haly. Kapitánka se zastavila a rozhlížela se kolem s otevřenou pusou. "To je..." vydechla.
"Obrovské?"
"Chtěla jsem říct kýčovité, ale obrovské taky," odvětila. Všude byly křišťálové lustry, samé staré stolky a perské koberce, portréty a podobné věci. Ale vše to vypadalo útulně.
"Víš, sice jsme to tu zmodernizovali, ale na některé věci prostě nesmíme šáhnout," povzdechl si. "Je to kýčovité, ale je to můj domov," usmál se a hodil tašku do kouta. "Ary!" křikl. Z dveří vyběhl obrovský pes a vrhl se na Willa.
"Ty máš psa?" vyjekla jeho žena nadšeně.
"Svým způsobem," přikývl a podrbal chlupáče, který se s ním pomazlil a pak nedůvěřivě koukal na Ginn. "Nech ho, ať zjistí kdo jsi a nedrbej ho, zatím..." Pes k ní přišel a velmi opatrně si ji prohlédl, pak ji očichal a čuchl k jejímu břichu, koukl na Willa a štěkl.
"To mě právě schválil nebo co?" uchechtla se.
"No, pravděpodobně zjistil, že si těhotná a rozhodl se tě taky chránit..." smál se. "Ne, je to tak trochu tvrdohlavý pes... a už jsem viděl jednou, jak dopadl zloděj, který se sem bez pozvání vetřel... Ary... je dobrý hlídač." Pejsek si sedl a začal zírat na Ginny. Měl vyplazený jazyk a čekal. Byla schválena a on byl hodný plyšák. Dala mu k očichání ruku a pak mu pořádně vydrbala kožich. Dostal mlsek a spokojeně odběhl. Byl spokojený.
"To byl můj pes, někde je tu ještě kočka...mrcha jedna." Kapitánka se znova pousmála. Pak byla provedena pokoji, které mohla obývat. Velká knihovna, několik pracoven, pokoj... připadala si jak princezna. Když procházeli kolem jednoho pokoje, na Willa zaprskala bílá koule plná chlupů. Ledabyle ji jemně nakopl.
"Kočka?" odhadovala.
"Hm jo... neboj, ona za chvíli odněkud zaútočí," mávl rukou. Pak jí povídal pár historek, kdy odněkud na něj vyskočila, on se skrčil a kočka skončila na stěně. A když přišla večeře, zjistila, že celá Willova rodina je upovídaná a veselá. Jediný, kdo byl odtažitý byl Will a jeho bratr, který se jej celou dobu na něco vyptával. Neslyšela, co si oba šeptali. Bylo to zvláštní mít kolem sebe tolik lidí. Ale nikdo nebyl nepřátelský... i když všichni se k ní chovali dost odtažitě, ale byli slušní i milí. Naprostý opak Willova otce. Ale Willův bratr byl syn svého otce a Will svým způsobem taky. Skoro s ní neprohodil ani slovo. Když se pak na to ptala večer manžela, pousmál se a odpověděl, že se alespoň nepřetvařuje, jako příbuzenstvo. To kapitánku moc nepotěšilo.
"Podívej se, moje rodina je dlouhá linie rádoby aristokratů," pokrčil rameny. "Otec nás vychoval v odtažitosti."
"To vidím," pousmála se.
"Brácha je na tom hůře, věř mi." pousmál se. "Chce na Atlantis."
"Co by tam dělal?"
"Skoro není doma, psychiatr na jedné lodi. A mimochodem dobrý doktor."
"Námořník? Nebo jako civil?"
"Námořní doktor. Já šel k letectvu on k námořnictvu." Jenom se pousmála. "Pokud najdeme Avalon... šlo by ho procpat," mírně se pousmál.
"Další Ryan na Atlantis? Žertuješ?"
"Ne," pousmál se. "Nežertuju, vůbec, je hodný kluk." Znova se trošku pousmála. Pak si ale začala pořádně užívat svůj pobyt a všechno hodila za hlavu. Dokonce i zjistila, že kočka útočí jen na Willa, protože oba si z toho vypěstovali sport. Několikrát byla svědkem, kdy ji vyháněl koštětem. A kočka se chodila schovat k Ginny a tvářila se strašně ublíženě. Kapitánka kočky moc nemusela, ale tahle byla zlatá. Byla měkoučká, chlupatá a lísala se, když měla Ginn náladu. Vydržela jí spát celé hodiny na klíně, když si četla. Možná jednou pouvažuje nad kočkou. Vlastně tahle byla fakt fajn. Kdy se pak vrátili na Atlantis, čekala je kupa práce. Všechno, co na ně čekalo celých 14 dní, co byli pryč. Prvním, čím je Bradsome zaměstnal, byli poznámky, co ulovili z planety, kam je poslal Calahan. Byly tam plány a podivné popisy. Kapitánka si odfoukla. Nechtělo se jí. A pak jednoho dne zachytili něco, co ji donutilo zrychlit. McKay zaznamenal nějaké vysílání z nějaké planety, kterou odkázal určit jen přibližně. Jednalo se o vysílání ve wraitštině a byla to podle něj žádost o pomoc. Podle jeho teorie to byla Reedová.
"A jaký pro to máte důkaz, doktore?" zajímal se Brandsome.
"Překlad jsem dělal jen s pomocí seržantova překladač, jedná se o vyšší wraitštinu, ale znamená to zhruba tohle: Zde na svatém místě, žádám vás o pomoc. Podle přísahy jste vázání odpovědět, i když nejsem jeden vás, ale jsem označen za... asi pomocníka, přítele, tím posledním slovem si nejsem jist. Pokračuje je to dál něco o povinnosti, ale taky o tom, kde je žádá, aby přiletěli a vyslechli ji." Pousmál se. "Je to podáno tak, že žádný Wraith tomu neodolá."
"No a co to má co dělat s náma?" broukl Brandsome.
"Nic, jen jsem myslel... to je jedno, zapomeňte na to, generále."
"Pokud to je neodolatelné pro Wraithy, tak proč bychom se tam hrnuli my?"
"Ne, myslím jen, že o tomhle byste měl vědět, z které planety to bylo vyslané, by mi trvalo dost dlouho, než bych vůbec zjistil, která to je, pak bych mohl zjistit adresu, ale to už by tam nebyla. Podle plánů a poznámek, které nechala pro kapitána si myslím, že ví kde Avalon, hledat. Měli bychom si pospíšit, protože pak by to mohlo znamenat..." nechal větu otevřenou. Právě se vrhl do rukou nepříteli jediný člověk, který věděl o tajném městě Antiků...
"A proč prostě neposlala adresu?"
"Podle toho co jsem zjistil od kapitána, jde o sérií adres, kterými musíte postupně projít. Nevím proč. Prý stačí jen jednou. Nechápu to. Kapitán by vám to více vysvětlila."
"Chm...“ podrbal se.
"Myslím, že to brzo bude mít, vyptával jsem se," zrůžověl. Chtěl být u toho!
"No tak to ji necháme pracovat."
Nakonec kapitánka byla nenápadně popoháněna McKayem.

Sněžilo a pršelo. Jedna planeta byla nehostinější než druhá. Propasti, trny a jiné nástrahy jí bránily, ale zvládla to. Teď stála v pustině. Otrhaná, unavená, mokrá a poškrábaná. Nepočítala, kolik musela mít výpadků a kolikrát se musela vrátit, ale dostala se sem. Do pustiny plné kamenného štěrku. Kus dál se rozprostíraly skály. Měla pocit, jako by k nim vedla pěšina. Vydala se tam, až vstoupila na skalní náměstí, uprostřed byl velký podstavec. Přistoupila k němu a odněkud před ní vyjel panel. Zamyslela se, než odvysílala zprávu. Pak jen čekala. Molo to trvat dny, ale ona měla čas...

Jednoho dne přišla kapitán i kapitánka Ryanovi s tím, že mají... asi... Avalon. Brandsome málem spadl ze židle, když to slyšel. Jenže jak mluvil před pár dny Rodney, tak i kapitánka tvrdila, že musí projít asi pět planet, aby došli k obětišti, a musí obětovat něco.
"No tak si tým vezme MALPa a pokaždé ho na planetu tým pošle."
"Chci být první, kdo tam vkročí. Navíc podle toho co jsem pochopila, ta oběť je symbolická, můžete a nemusíte."
"Kapitáne, vy nikam nepůjdete," řekl generál.
"Ale...já to našla!" nafoukla se.
"Kapitán musí jít," ozvalo se za nimi. Za dveřmi poslouchal Lincoln a právě vešel.
"V jejím...stavu?" vydechl generál a koukl na kapitánku. Už to v uniformě začalo pomalu jít vidět.
"Právě v jejím stavu." Pousmál se. "Klidně ji pohlídám a vezmu veškeré riziko na sebe. Upřímně, pane, jsem si jistý, že kdyby tu bylo nějaké riziko, už bychom o tom prostřednictvím vzkazů věděli.“
"Pane, jsem pořád v kondici. Vždyť ob den běhám pět kilometrů. Jsem v pořádku. Bude to dobré," pousmála se Ryanová. Ona prostě musela jít. Rozhodil rukama, že je mu to jedno. Ať si dělají, co chtěj. "Super," pousmála se kapitánka a Lincoln za ní. Vyhráli, teď jen šlo všechno rozpohybovat. Instrukce byly jasné, přesné a musely se přesně dodržet. Stejně jako výběr lidí do prvního týmu, který měl na Avalon vkročit. Dávali dohromady plán. Nakonec byli připraveni vyrazit na konci týdne. Stejně jako Ginny si vydobyl místo i Mike.

Kapitánka si dopnula vestu a koukla na bránu. Jde zase ven. Jo, jo, JO! Velkou zbraň sebou nebrala, měla jenom dvě devítky. Tentokrát šla jenom na lehko - bez batohu a s tabletem. Na věci měla přece lidi. Ostatní nesli vybavení. Jídlo i spacáky. Cesta tam byla jednoduchá, zpět to mohlo být horší. Podle jejich propočtů měli ale projít jen pět planet. Pokud to pochopila dobře a našla si k tomu všechny materiály. Zadali první adresu a poslali MALP. Podle všeho tam silně pálilo slunce, jinak planeta byla v pořádku. Prošli. Podle předběžného odhadu doktora Calahana tam bylo tak 50 stupňů ve stínu. Nic moc příjemného. Ale přesto se doplazili k panelu a zadali další planetu. Tam právě pršelo a celá planeta musela být jako deštný prales.
"Jako fakticky?" vydechla kapitánka. "Tipuju na další zimu jak v mražáku."
"Pravděpodobně," rozesmál se William. A měla pravdu, třetí planeta byla ledová plocha, čtvrtá bylo trní a déšť, poslední, pátá, byl štěrk a kamení.
"No, pokud počítám, tohle bylo pět planet." zahučel Lincoln, "a my máme pět adres..."
"Moment chvilku," hlesla kapitánka bledá jak stěna a kousek poodešla. Dětem asi nesedlo cestování bránou. Zvedl se jí žaludek a snídaně spatřila opět světlo světa. Mike se k ní hnal, aby zjistil, zda je v pořádku. Když se uklidnila a oba se vrátili ke skupince, která zírala na bránu.
"No...nepíšou tu, co teď," ozvala se Ginny a sledovala tablet. Rolovala s textem nahoru a dolů. „Ale jo, píšou. Tady musíme najít něco jako portál v kameni, abych to tak přeložila doslovně.“
„Takže hledáme skály?“ odhadoval Lincoln a koukl do dáli. Tam by se něco našlo. Když ušli pět mil, došli ke skalám a po chvilce hledání našli něco jako portál a před ním byl oltář.
"Máme něco obětovat," zabručel Mike. Pak se usmál. No jasně! „Proto ti tohle nechala v jeskyni." Podal jí nějakou panenku, kterou někdo vyrobil na nějaké planetě. "Nejde vůbec o to, aby to bylo pro děti."
"Upřímně? Už jsem se lekla," ušklíbla se maličko.
"Já taky...pak by po mě třeba dítě chtěla taky," ušklíbl se a položil na oltář panenku. Na to kapitán pronesla v antičtině nějaký text. Chvíli se nic nedělo a pak najednou se země zatřásla a brána se otevřela. Všude začaly padat kameny.
"Všichni do brány!" křikl kapitán Ryan. Celý tým, bez sondy proběhl na druhou stranu. Země se přestala třást a portál se zavřel...

Planeta se zdála opuštěná a asi i byla, avšak o tři dny později se brána v pustině otevřela a z ní vystoupila žena. Byla oblečená v kůži, podobný styl, jaké používali wraithské královny a pevným krokem se vydala k druhé bráně.
Zastavila se u oltáře a usmála se, když si všimla popadaných kamenů. Položila svou ruku doprostřed oltáře a zašeptala nějaký předem naučený text. Brána se otevřela a ona se v potácela do brány, kterou propadla na druhou stranu...




Za případné chyby se omlouvám, ale je to opravené z posledních sil :sorry:

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
prečítal som si to, potom znovu prečítal a potom ešte raz a furt mám z toho ten istý pocit. Páči sa mi to, ale pripadá mi to také nedokončené. respektíve to nemá záver...
ergo chceme ďalšiu časť! :scratchanym:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

Mackenzie Uživatelský avatar
Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 811
Bydliště: Atlantis, přechodně Ostrava
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
nooo, ono to závěr mít bude :D...za pár dalších dílů :D

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vše nejlepší k narozeninám Mackenzie :drink2:

Mackenzie Uživatelský avatar
Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 811
Bydliště: Atlantis, přechodně Ostrava
Pohlaví: Žena


pal Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1007
Bydliště: Nottingham, UK
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
dodatecne vse nej k narozeninam
Za kazdym vzestupem civilizace stala vira, za kazdym padem nabozenstvi. Neni nic horsiho jak negativni mysleni, zarlivost, zavistive ci jine negativni reakce pro zniceni zivota. Proto je treba myslet a konat pozitivne a s laskou.

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1753
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Já taky! Já taky! Všechno nej Mackenzie :flower:
:drink2:

:sunny:

jakop Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1764
Bydliště: Osík u Litomyšle
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Mackenzie: Dostal jsem se až teď a tak i já přeju dodatečně VŠE NEJLEPŠÍ K NAROZENINÁM.

Jak se na to tak koukám, tak si budu muset asi komplet přečíst znova. Už si to nepamatuju :rflmao: .


EDIT: Jinak PDF jsem Vám poslal oběma na maily.

Pokud někdo chce PDF a autorky ho sem nedají, tak mi stačí napsat PM, kam napsat svůj mail, nebo na Skype (viz. podpis).
jakop
E-Mail - jakop@lit.cz
Skype - jakop_osik

Ondra Daške Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 851
Bydliště: Atlantis, Bučovice
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Tak jo první díl dočten ale byl taktéž trochu matoucí



EDIT:

Zatím pěkné, pátý díl dočten :)

// sloučeno vícero příspěvků pod sebe Dragon

pal Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1007
Bydliště: Nottingham, UK
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
:hmmm:
Ondra Daške

Mám za to že tě na to už na to upozornili.
Opakování je matka moudrosti tak ti to připomenu.
Jestli je tvůj příspěvek poslední tak stačí kliknout na upravit a je to. :!:
Zbytečně tam mas i pět příspěvků pod sebou. Je to v pravidlech bod 5. :!:
A kdyby jsi nevěděl kde ty pravidla najít tak tu je ten bod
Nepište 2 a více příspěvků pod sebe. A pokud budete chtít zareagovat na téma, kde jste před časem naposledy odpovídali vy, použijte funkci a zkopírujte text starého příspěvku do nového a starý smažte

Čteš vše co tu je, ale pravidla nikoliv. :palka:
Za kazdym vzestupem civilizace stala vira, za kazdym padem nabozenstvi. Neni nic horsiho jak negativni mysleni, zarlivost, zavistive ci jine negativni reakce pro zniceni zivota. Proto je treba myslet a konat pozitivne a s laskou.

Odeslat nové téma Odpovědět na téma
PředchozíDalší

Zpět na Mrtvé povídky

cron