Po roce a půl od challenge vymýšlení vesmírného křižníků sem chci postupně postovat syžet (tj. dějový obsah bez dialogů a formy) toho, co se snad postupně vyvine ze story, kterou jsem nadhodil v challenge vymýšlení realistického vesmírného křižníku.
Pokud někoho název topicu zmátl a čekal tu už hotové dílo, sorry. Takže kvůli nejasnostem anoncuju, že nejde o Stargate ani jinou fanfic, ale snahu o zcela nový svět. Proto, i když se jádro děje odehrává plus mínus v alternativní součastnosti, začínám v poněkud starším datu.
Nevím, jestli to sem budu psát do konce, protože netuším, jestli ještě žijí Air Force, Ultra a další, kteří by mi to četli a nějak na to odpovídali, ale nešť. Je možné, že to celé jako projekt zkrachuje, jako jiné věci v životě včetně mnoha topiců tady, žejo, leč to ukáže až budoucnost.
Nejsem ještě rozhodnutý nad názvem, proto ten primitivní popisek v názvu topicu. Taktéž postavy nemají občas jména; a v neposlední řadě jde o první verzi, čili to není možná úplně pročištěné - právě od toho ale slouží kritika tady (i jinde).
Níže následují popisy zápletky ve vybraných kapitolách a ilustracemi staženými porůznu - věnujte prosím pozornost tomu, co na obrázcích je, ne tomu, odkud jsou; jsou tu jen pro dokreslení atmosféry a detailů.
Předmluva – THE FALL OF ROMAN EMPIRE
Krátký, jedno či dvoustránkový poem ve stylu Vergilia o tom, jak v posledních staletích Římské říše postupně mizela hvězdná klenba (obrázek římského 2D stylu) a jejich místo kousek po kousku zabírala klenba nová… snad dílo boží, snad přírodní jev, bylo pojmenováno jednoduše „sféra“. Římané říkali, že oblohu spolikala obrovská velryba. A v poslední rok římského impéria zmizela hvězda poslední, a lidstvo bylo uzamčeno a byl mu odepřen požitek z hvězdné sféry, pro kterou renesanční osvícenci vymysleli jednoduše název „sféra“…
Kapitola 1) OCEAN OF BOUNDLESS MYSTERY (1779)
Námořní lodě USA, Britů a Francie se střednou u kolonie Martinique. Všechny vyšetřují záhadné odmlčení, ostatní velmoci o něm dozvěděly od svých agentů.
Vše začíná flashforwardem na důstojníka stojícího na pobřeží Martinique, za zády majíc zničenou kolonii, a před sebou hořící trojici lodí – americkou, britskou, francouzskou, jak narážejí do pobřeží. Vedle nich je několikanásobně větší vénský dropship, erkanoplán (vznášedlo) a ponorka v jednom. Důstojník mluví o nutnosti čelit nezdolatelným zkouškám… A pak flashbackuje na cestu sem. Kdy byla noc. Navigátor pomocí sextantu odečítal pozici jejich lodi, Ulysses, při cestě na odmlčený Martinique. Důstojník stál venku a dýchal noční mořský vzduch. Popíjel rum. Pozoroval sféru nad sebou a jako už mnohokrát dříve zvažoval, které mocné síly ji vybudovali, a zapisoval si to do svého deníku…
(následuje encyklopedická zmínka ve stylu staré Encyklopedia Brittanica o sféře – dle výkladu katolické církve i dalších jde o boží trest na prostopášnosti Říma, někteří scholastici dokonce zavrhují antické mýty o hvězdách jako bludy; osvícenští astrologové však mají sféru na umělou konstrukci – Galileo a Kopernikus se ve vědecké komunitě proslavili svými pozorováními pravidelného povrchu sféry i aktivit u Venuše a Marsu, dle nich důkazy přítomnosti jiných božích stvoření v sluneční soustavě; technicky vzato je sféra obrovská koule končící za hranicí oběžné dráhy Uranu, v níž je uzavřena celá sluneční soustavy (jde spíše o Dysonův roj než Dysonovu sféru, ale v téhle pasáži nebudu řešit detaily) a jednoduše neví, kdo a proč ji zbudoval)
Druhý den se Ulysses jen tak tak vyhnula britské lodi HMS Serapis na stejném kurzu – šuškalo se, že Serapis má stejný úkol, totiž prozkoumat kolonii. Dobrou zprávou však je, že Francouzům při prozkoumání pomůže i americká loď Bonhomme Richard pod velením kapitána Johna Paula Johnsona. Po této příležitosti pozorují mrtvou velrybu, jejíž tělo jim shodou osudu pomohlo vymanévrovat palbu Serapis a strefit její plachtu. Na velrybě se pásli žraloci. Kapitán to okomentuje tím, že jde o mrchožrouty, ale xxx mu oponuje, že jde o zákon přírody – silnější požírá slabšího, a na úspěchu silnějšího pak parazitují další živočichové. Kapitán Louis-Philippe de Vaudreuil z toho udělá oslí můstek a okomentuje praporčíkovy noční studie sféry, s tím, že tím marní spánek a není připraven na jiné úkony (jako obranu lodě) a že dle výkladu teologů to stejně byl bůh (dle kapitána stavitel sféry) kdo dal lidem najevo, aby se drželi dále od velkých otázek ohledne povahy světa. Byla to však zástupná šarvátka; kdyby se ti dva neshodli na tomhle, neshodli by se na ničem jiném. Je mezi nimi nevraživost. Kapitán ve svém point-of-view v xxx vidí naivu, který není sto učinit rozhodnutí, které žádá velení. Xxx v kapitánovi naopak vidí zkostnatělého vojáka, který by plnil rozkaz, i kdyby tím rozkazem bylo zapálit Paříž.
Ulysses připlula k pobřeží jako první, protože získala náskok prostřelením plachtoví Serapis. Už z dálky bylo však jasné, že Martinique neodpovídá – šel z ní mírný kouř, u pobřeží byly trosky další lodi, xxx proto vedl několik mužů přímo do kolonie. A našli jenom další otázky.
Všude se válela oranžová, vyzáblá těla, jež nejeví známky života. Někdo za tím viděl domorodce, další Brity, jiný zase duchy. Důstojník tváří v tvář teroru zachoval profesionalitu a dal povel, aby mrtvoly spálili, než se rozšíří nemoci. Když tak učiní, a k nebi stoupá dým, na okraji perimetru najdou na okraji kolonie vystrašenou Hortense de Beauharnais, která pozorovala celou scénu útoku na kolonii. První noc slyšela kanonádu a pak detonovala loď na pobřeží. Všichni z přístavu se jali ji hasit, ale uslyšeli hřmotný zvuk. Kolonie se obávala, že se blíží (další) hurikán, na nebi však nebyl ani mráček. Napětí panovalo do další noci, kdy byla po kanonádě kamsi zničena další loď pokoušející se opustit Martinique (Martinik počeštěně). Po sedm dnů se kolonie snažila vyslat na moře posla. Osmou noc se z vody z ničeho nic vynořila stovky metrů vysoká kovová (vénská) loď, přisunula se ke kolonii a v mračnu dýmu z ní unesla nějaké občany. Zkoprnělí obránci na ní začali pálit z pobřežních děl, načež se na kolonii snesl ještě hustější dým – a pak všichni v kolonii jen spali (dým nebyl nervový plyn, ale uspávající plyn). Hortense se sem vydala poprvé jen kvůli novému dýmu (z hořících těl).
Xxx se dovtípí, že dle jejího vyprávění nebyli osadníci mrtví, ale ve stavu umělého spánku, způsobeného tajemnou lodí. Je z toho zdrcen, ale snaží se přijít na to, co někoho mohlo vést k takovému útoku. A v debatě s Hortense dojde k tomu, že je to možná podobné, jako když on přemýšlí nad pravidly ve světě zvířat . Jsou tito tajemní návštěvníci totožní s těmi, které předpověděl Galileo a Kopernikus? Jde o stavitelé sfér?
(jen bez sněhu...)
K pobřeží dorazí kapitán a chce otázky. Žádných se mu však nedostává, a xxx chce delší čas na prozkoumání kolonie i důvodů její zkázy. Pevně věří, že pro to existuje racionální vysvětlení. Kapitán je však proti s tím, že brzy dorazí silnější Serapis. Xxx navrhne, že využijí zbytky pobřežní obrany a Američani a přečíslením Serapis porazí, ale kapitán má poslední slovo a posádka je navíc z kolonie vystrašená a chce zmizet. Tím víc, když Hortense dodá, že pachatelé by mohli být stále poblíž a ukrývat se…
Začne proti urychlený přesun přeživších z kolonie na Ulysses, avšak bez mnoha žen a většiny dětí, kteří dle kapitána musejí zůstat do další lodi, protože na Ulysses pro ně není místo. Hortense namítá, že je to neetické, i xxx říká, že mají šanci, pokud se uskromní, už měsíc ostatně přežívají v lesích… ale kapitán má poslední slovo. Xxx se Hortense na cestě k pobřeží zeptá, jak přežili, a ona odvětí, že zásoby kolonie na další zkázu byly znehodnoceny a letošní úroda byla rovněž u přístavu. Museli požírat, co našli. Včetně lovu zvěře, k čemuž využili několik mušket, které byly u pár vojáků mimo přístav. Kdyby neměli pušky, nikdy by tu nevydrželi. Během dalších 14 dnů, než dorazila Ulysses, však řada přeživších pošla na nemoci (maso nebylo řádně připraveno; bakterie). Xxx to okomentuje tím, že „silní požírají slabé“ a to platí i v případě, že ženy a děti mají muškety a jsou sto lovit. Xxx dodá, že je zvláštní, že návštěvníci navzdory své agresi nechali v kolonii živé lidi – možná jsou na tom podobně jako Hortense samotná, a jenom byli v nouzi; pro zvířata na ostrově byli agresory i samotní kolonisté, když byli nuceni je lovit… Hortense nakonec odvětí, že po smrti jednoho z posledních důstojníků převzala velení přeživších – a xxx na to odvětí, že přirození vůdci po moci netouží, ale naskytne-li se nutnost, bez váhání volání moci vyhoví. I proto nesnáší kapitána, muže z ušlechtilé rodiny, který prostě dostal velení, protože má konexe… Musejí se pokusit ho ještě přesvědčit, aby tu nechal alespoň část zásob a vyslal sem více lodí. Oba, navzájem si pomůžou.
Sotva to dořeknou, rozlehne se nová kanonáda – Serapis se zřejmě střetla s Američany. Vyšokovaná Hortense za tím vidí další útok, a u pobřeží se to vyjeví v celé kráse – Bonhomme Richard i Serapis mají mezi sebou obří, ocelovou loď, která jim dává co proto. Serapis rychle detonuje a z jeho trosek do vod skáčou námořníci. Dalekohledem vidí, že kapitán Johnson k lodi troskami svého plavidla přirazil a pokusil se nalodit, ale vénské plavidlo se pak potopí a vynoří se až u pobřeží samotného. Kapitán Vaudreuil ihned bez váhání zahájí palbu, ale Ulysses je rychle zpustošena, její ráhnoví dopadne na pobřeží samotné…
Xxx je zraněn a v bezvědomí, krvácející kapitán z paluby Ulysses tasí mušketu a střílí na trup… Metalická loď se chystá vypálit znovu ze svých laserů… Jeden z námořníků ji říká, že hnedle se kovová potvora vynořila, začali na ni Američani a Britové pálit. A v tom Hortense využije situace… Něco ji dojde – vždy za věc začali první střílet lidé, ne opačně. Přeběhne po spadlém ráhnoví… Přímo do koše Ulysses… A začne mávat. Křičí, že jim mohou pomoct. Že nemusejí umřít další. Že je to celé jen omyl…
Vénská loď nevystřelí. Xxx se probudí a dorazí k Hortense. Zdá se, že tajemní návštěvníci přijali jejich kapitulaci a ušetří jejich životy. Pak však kapitán Vaudreuil nabije jedno z děl a chce vystřelit na blízkou loď. Ta opět aktivuje zbraně a chystá se vystřelit. Po urputné hádce s Hortense i xxx je to nakonec xxx, kdo kapitána Vaudreuila a tři muže, kteří jen plnili jeho rozkazy, zabije mušketou i kordem. Je při tom smrtelně raněn – ale takový je osud mužů, kteří jsou ochotni udělat nevyslovitelné, pokud to jejich moc žádá…
(další vsuvka á la Encyclopedia Brittanica (text v závorcu bude nadále taktéž další encyklopedická vsuvka) pak vysvětlí, že nejde o stavitelé sfér, ale rasu Venušanů, pro níž se vžilo označené Vénové; měli štěstí, že se technologicky vyvinuli rychleji než lidstvo, a jejich výprava na Zemi se vlivem technické poruchy i rozkazů „rozpitvat“ místní kulturu ocitla u Martinique – a první kontakt uspořádaný Hortense a xxx ukázal, že obě rasy nemusejí být nepřátelé; bohužel, další události zavdaly pochybnostem, jaké jsou úmysly Vénů, a ani oni neznali tajemství sféry…)
---
Kapitola 2) RETURN OF THE STARS, 1796
Jeden muž na pozadí bujících napoleonských válek odhalí tajemství Vénů a začne svou cestu vstříc šílenství.
Je jaro. Dvojice milenců pozoruje v jarní trávě noční oblohu. V džbánu je víno, v košíku sýr a chleba. On ji něco ukazuje nahoře – právě k Zemi přilétá další plavidlo Vénů a na oběžné dráze se jiskří jako bájná hvězda z dob starého Říma. On ji vysvětluje, že vénské lodě jsou poháněny samotným sluncem. Jako plachetnice pohání vítr, je pohání sluneční svit. Proto tak září. Jejich povrch je lesklý jako zrcadlo – a kdyby měli velký dalekohled, na oběžné dráze by viděli sami sebe v odrazu… Tohle ji zarecituje a ona mu řekne, že má na poezii talent. Ona si jen povzdechne na dobu skoro před dvaceti lety, kdy se sama plavila z Karibiku na plachetnici. Ptá se ho, jak to ví – a on ji odpoví, že znalosti jsou nejsladší drogou pod sluncem. Lepší než víno, lepší než opium.
Nakonec přestane být melancholická a debatu přeruší koitem – ví, co je ještě sladší než znalosti. Sahá mu za důstojnickou uniformu… na hrudník… a níže. Následuje poměrně naturálně popsaný sex, včetně všech nezbytných popisů bujícího tělesného ochlupení a přirážení. On ji při tom osloví „Hortensie“ – jedná se o starší verzi téže Hortensie jako minule. Celé to trvá velmi dlouho – a ona je na konci hotová a vděčná a chválí Yyy jeho plaveckou fyzičku. Yyy se jí ptá, jestli pro něj má to, co po ní chtěl. Ona říká, že ano – a dá mu dárek jakýsi zabalený v šátku. On nakonec usne, omámen mocí, kterou nyní Francie třímá. Usíná s vidinami toho, co následovalo po Martinique. Pakt Vénů s královskou Francií, zdrženlivost během revoluce proti králi Ludvíkovi, i pomoc několika leviatanů (vénských levitujících tanků) v Napoleonově čerstvém tažení Itálií. Je jaro krátce poté, co Napoleon převzal moc, oba druhý den čeká dlouho očekávaná královská hostina, kde se odhalí, jaké jsou další plány Francie.
Jako správný francouzský důstojník se yyy probudí druhý den sám na louce, s mírnou kocovinou, a vypraví se do města. Spal (po odchodu Hortensie sám) na paloučku Montmartre nad Paříží a po cestě dolů, centrem novověké Paříže, pozoruje vénské pochodující mašiny, jak budují vítězné oblouky, kasárny, věže a další stavby. Navzdory nadšení z budování je však ve vzduchu cítit strach z nových přátel Francie…
Paříž je i tak v rozpuku – on má však jiný úkol. Dochází do královské archeologické společnosti, kde následuje debata s postarším profesorem jazyka o tom, jak se dorozumět s Vény. Dodnes nikdo nebyl schopný dát dohromady ucelený jazyk, ani nerozluštil, co vše vlastně Vénové vědí a nevědí o sféře. Dorozuměli se v tom smyslu, že se ví, že nejde o stavitele sfér, i v tom smyslu, že pomohou Francii v jejích válkách. Ale o moc dále to nesahá. Skoro nikdo dodnes ani neviděl živého Véna samotného. Napoleon potřebuje vědět, co vše Vénové vědí o sféře a proč jsou tu – širší intervence by mu totiž pomohla v přesvědčení papeže o jejich záměrech, a naklonila by mu možná i nerozhodnuté mocnosti Evropy i Američany samotné. Znalosti Vénů jsou teď ve světě nejvzácnější komoditou. V debatě se ukáže, že profesor je otcem yyy; profesor zde živoří a po dobu rozhovoru ukusuje suchý chleba, protože doba příliš nepřeje vědeckému bádání, na rozdíl od války (nemluvě o tom, že po jatkách revoluce jde o jednoho z nejstarších profesorů Francie), a jeho pozice existuje jenom proto, že jde o příkaz od Napoleona; je jeho otrokem, jako ten nejhorší negr. I proto je rád, že se syn uchytil tak blízko Napoleonovi a jeho moci a nešel dále studovat…
Profesor sám je jeden z mála lidí, kteří Vény viděli, a dle jeho zápisků se dorozumívají světelnými signály. Tvoří z nich věty a významy, ale jak netuší ani on sám. Na další pochopení mu chybí klíč, jakékoliv spojení obou jazyků. Když se ho yyy zeptá, jak vypadají, nechce mu odpovědět. Je jejich vzhledem viditelně zdrcen, a to nejen co se týče estetiky, ale i co se týče jeho vědecké integrity. Jakoby nechápal, že vůbec mohou existovat. A to, že do svých strojů (leviatanů) berou zajatce a žádný nechodí ven… Debata s profesorem-otcem však nikam nevede – Yyy mu však řekne, že má plán, jak Vény a jejich jazyk odhalit, a to právě pozorováním jejich života v jejich přirozeném habitatu. Profesor mu říká, že kdo pohlédne do tváře Vénů, pohlédne do zrcadla vlastního šílenství. To raději rezignuje s definitivní platností na svou funkcí a konečně zdechne v bídě, než by přišel o svého posledního syna. Snaží se Yyy od jakéhokoliv podobného dobrodružství odradit. A Yyy mu nakonec přísahá, že plán neuskuteční.
Yyy z debaty odchází bez dalších informací, ale vědom si nutnosti něco sdělit císaři, se rozhodne o výsledcích lhát. Po cestě k Napoleonově paláci (nově sestaveném Vény samotnými) pozoruje královskou přehlídku – vojáci se vracejí z vítězného tažení Itálií, kterou právě jménem císaře dobyli. Samozřejmě s podporou všemocných vénských leviatanů (pilotovaných vény, ne lidmi).
Královská hostina se rozbíhá. Ukazuje se, že Hortensie je manželkou Napoleona (a tudíž mu s Yyy zahýbá). Zatímco se cpou, Napoleon navrhuje, že dalším cílem výpravy by mohl být Egypt, a poté nad Anglie nebo střední Evropa. Ptá se Yyy, jak pokročili s jazykem Vénů. Dávají si zatím vybrané víno. Hortensie ho pod stolem hladí nohou. Yyy mu odpoví, že mají klíč, kterým vše rozluští, celé by to však značně ulehčilo, kdyby měli k dispozici Véna samotného, který by jim s jazykem dopomohl. Napoleon to striktně odmítl. Zatím se celá komunikace omezuje na tabulku vytvořenou před skoro dvěma dekádami, a dosavadní pokusy o sestavení společného jazyka neuspěla. Napoleon odpovídá, že podporu vénských válečných strojů už má – teď potřebuje vědět, jestli mají Vénové odpovědi, které zajímají Vatikán, a zajistily by mu jeho podporu a kontrolu poraženého Vatikánu/křesťanského světa a snad i snazší podmanění Evropy. Hortensie odpovídá, že co kdyby měli odpovědi, které zaujmou jiné náboženství, mohli by dobýt celý svět. Napoleon kontruje, že v tom případě dobude svět s podporou muslimů nebo buddhistů – ale něco vénové přece o světě musejí vědět, co my nevíme.
Cpou se zrovna nejlepším jehněčím. Hortensie yyy nohou sahá na penis schovaný v těsných kalhotách; komika nevěrné situace. Yyy se s Napoleonem neobratně pouští do debaty ohledně dalších záměrů, a jestli by nebylo lepší vyčkat. Francie je ostatně ubráněna, a nikdo si na ní jen tak netroufne. Napoleon odpovídá, že dokud má možnost využívat jejich moc, bude tak konat, protože neví, kdy si to Vénové rozmyslí. Jídlo proloží vybraným americkým tabákem. Jeden z generálů se chytí linky Yyy a zmíní, že čím agresivnější budou oni, tím agresivnější můžou být jiné mocnosti. Co když tam venku číhá něco, co je mocnější než Vénové. Napoleon mu odpovídá, že pokud zjistí co, udělá z kohokoliv v místnosti vrchního generála. V osobní poznámce dodá, že Vénové jsou mocnější něž bytosti na jiných planetách sluneční soustavy, jak se od nich dozvěděl. Je jich tu prý více, ale Vénové poctili svou mocí Francii – a dokonce z náznaků a posunků ví, že momentálně plánují i válečnou misi proti sféře samotné. Svolal tuhle večeři, protože by každým dnem měli vyzvat stavitelé sfér a bojovat s nimi, a znovu ukázat lidstvu i dalším rasám soustavy hvězdy, kdo je tady pánem. Jsou jako bohové. Jako by sám nejvyšší byl skutečně na jejich straně. Ne Vatikán, ne kněží – skutečná moc se skutečným vlivem.
Na stole je nádivka se sýrem a ještě další dávkou vína. Yyy je opilý a v závěru hodování odchází pryč.
(encyklopedická vsuvka popisující vénské leviatany. Jedná se o levitující sto metrů velké kovové mašiny vybavené lasery, railguny a chemickými zbraněmi. Nemají problém poradit si s celou armádou, jsou však stále zranitelné masivní kanonádou – Napoleon vyslal dva leviatany zaútočit na Anglii a v masivním střetu s královským námořnictvem byly oba poraženy kombinovanou silou stovek děl)
Hortensie si ho odchytí na toaletách, je náruživá. Scéna je zpočátku komická (Napoleon je o stěnu vedle), ale velmi rychle se změní do dramatu. Když ji Yyy odmítne (Napoleon je o stěnu vedle!), tam se zhroutí s tím, že život po boku císaře je strašný. Nejen co se týče jeho tělesného vybavení, ale i co se týče jeho touhy po moci (je implikováno, že Napoleon je impotent). Zanostalgizuje si na éru, kdy ona sama žila na Martinique, a muži byli muži, ne jen opilými parodiemi. Oni ji odpoví, že jestli ho takhle ohrozí před Napoleonem a jeho generály, zabije ji. Jí to zdrtí ještě více a říká mu, že ho večer musí vidět. Pod tlakem toho, aby se ji zbavil, yyy souhlasí.
Yyy má před tím ale jiný úkol. Pomocí své hodnosti si vynutí strážemi přístup k části kasáren, v nichž sídlí Vénové. Má šílený strach – a sám si říká, že sem nikdo nechodí kvůli zákazu Vénů… a kvůli strachu z nich. Skrze plazení se po zdi se vyhne védskému skeneru, sleze až za ním a dostane se až k jednomu z leviatanů samotných. Vytáhne z kapsy šátek Hortensie, a v něm je furistická technologie Vénů vytvořená pro využití lidmi – noční vidění; brýle, s jejichž pomocí prokoukne absolutní tmu kolem leviatanu a uvidí i laserové paprsky detektorů pohybu uvnitř. Pomocí ní najde vstup do Leviatanu, o kterém se domnívá, že vede ostatní leviatany na Zemi, a záměrně jde tím poklopem, o kterém ví, že existuje – rozhraním, kterým Vénové dovnitř berou lidské zajatce.
Jak postupně kráčí, obdivuje strašlivě nezemský design stroje. Je pro něj nepochopitelný (ač pro čtenáře jde o technologii sotva 21. století… displeje, laserové detektory pohybu, které překoná pomocí dýmky a kouře – zjevně to plánoval delší dobu a poptával se, jak to funguje i více lidí). A protože je stroj v Paříži, nikoliv na poli, bariéry proti zajatcům jsou otevřeny. Všude je spousta krve, a nakonec tichým našlapováním dojde až k sekci zaplněné vodou. Ponoří do ní hlavu… a v zakalené vodě postupně uzří vzdálené mihotavé strunovité nitky…
Kmitají pod vodou, zatímco tekutinou pulsují barevné signály. Obíhají u několika lidí, povětšinou velmi mladých lidí až ještě dětí, kteří jsou připojení ke kyslíku, a mají otevřený hrudní koš či mozek, do něhož jsou zavedeny hadičky a dráty. Yyy nakonec odpozoruje, že nitky jsou údy patřící vénům samotným…
Je v šoku, ale do notesu si stále zapisuje, jaké barevné kombinace pokračují, když Vénové operují a experimentují na zajatcích. Překoná svůj strach, protože hlad po znalostech i povýšení je vyšší. Bojí se, že bude další na řadě, ale pozoruje a píše, seč může. Stihne několik desítek sekvencí výrazů Vénů v jejich kontextu, odpozoruje, že na počátku každého „výrazu“ komunikace jsou teplé barvy, zatímco dále následují jen občas. Vidí, že většinou Vény zajímá mozek a ne orgány, byť je voda zkalená lidskou krví. Střihová sekvence v komiksu odhalí, že to dělá několik desítek minut… A nakonec se při pozorování úplně celý ponoří. A sleduje Vény a jejich oběti, od nichž všechny hadičky vedou do jediné zářící šestiúhelníkové krabičky o zvláštním geometrickém tvaru – stejné, jaký je vidět na povrchu sféry. Yyy jde ještě hlouběji a uvnitř lodi uzří nezemský výjev…
Vidí slunce, ale ne tak, jako ze Země. Vidí prostředí, ale nepřipomíná mu nic, co by postavili lidé. Nedává to smysl. Celé vnitřní postavení lokace uvnitř leviatanu je jako vesmír sám v sobě. Je to iracionální a popírá to jeho vědeckou mysl. Nemůže to být. Cítí bolest, a strach, a hněv, a marnost, cítí plíce naplněné vodou i ztrátu moci nad svými končetinami. Jako by se měnil. Plave prostředním jako ve snu. Jakoby měl na jazyku zjištění vénů a skoro ho chápal. I když kolem sebe vidí torza zajatců i vénská těla, hltá každý okamžik svého pozorování.
To celé cítí od chvíle, kdy se zaměřil na šestiúhelníkový předmět. Je jím pohlcen. Na zlomek okamžiku, jako by byl v hlavách Vénů, si uvědomuje jejich vlastní strach a beznaděj. Pochopí, že strach, který cítí, není jen jeho, nebo lidských zajatců, ale i Vénů samotných. Jsou jím prosáklí. Jsou na pokraji kolaksu. Vědí totiž, že tu nejsou doma. Venuše není jejich domovem. Oni sami neví, jak se sem dostali. Jsou stejně zranitelní, jako lidé, možná ještě více.
Ale nakonec si ho Vénové všimnou, a on procitne a utíká pryč. Snad jen tím, že nepočítali s narušiteli, se dostane pryč. Pádí noční Paříží. Potřebuje víno. A sex.
Vrací se na Montmartre a nachází tu Hortensii. Zbrkle ji říká, že se chce rozejít – dostal od ní, co poteboval; noční vidění, přístup k leviatanu a Napoleonovi. Už ji nepotřebuje. Říká, že je na pokraji zjištění, o co vénům jde, a už má takové náznaky, za které získá povýšení.
Ona se znovu zhroutí a on ji uklidňuje s tím, že si najde jiného důstojníka. Ostatně jeho čeká kariéra na frontě a povýšení – odhalil totiž část tajemství Vénů. Jsou tu, protože se zajímají o lidi a jejich myšlení. A jsou ještě zoufalejší, než mohl kdokoliv vědět. Snad máme se sférou něco společného víc než oni. Snad jsou oni naopak otroky sféry a zkoumají nás. Opíjí se jejím vínem. Zapaluje si dýmku, je rozrušený, ale setrvává co nejvíce profesionální. Hortensie ho stále moc nechápe – když ji konečně pustí ke slovu, pláče a říká mu, že věděla, že po tom všem přijde. Nechápe ji. Hortensie nakonec se zatajeným dechem dodá, že sem chodila 14 dnů a on nepřišel ani jeden. Nepřišel nikam. Ztratil se ze světa.
Uběhlo 14 dnů od Napoleonovy hostiny a on nebyl k nalezení. Až doteď.
Yyy je z toho v šoku a zmaten a ptá se sám sebe, jestli ztratil zdravý rozum. Když zklamaná Hortensie odchází zatímco Yyy si povídá sám pro sebe, obloha se zaleskne září, jakou nikdo předtím ani potom v noci neviděl, na pár sekund se noc stane dnem – a pozorují oba na konci svého vztahu pozorují, jak se odloupla jedna, malá a vzdálená část sféry. A poprvé za svůj život spatřují hvězdnou oblohu tam venku. Jsou omámeni těmi bílými tečkami na černém pozadí.
A Paříž i svět s nimi. Někdo v tom viděl boží znamení, jiný ukázku moci Vénů. Jenže to bylo vše. Žádné další záblesky se nekonaly. Žádné další části se neodlouply. Ani Vénové nedisponují absolutní mocí. Ani oni nejsou bohové a sféru neporazili. Ale pro Yyy už bylo pozdě. Byl jimi fascinován a na pokraji šílenství. To jediné, co ho udrželo v dalších letech při vědomí, byla snaha zjistit více… jak je ostatně osudem mnoha badatelů, kteří žijí jen ze své touhy po poznání.
(druhá encyklopedická pasáž popisuje, že experimenty Vénů na lidech byly pozorovány i v dalších letech třicetileté napoleonské války. Hrst zajatců, která se dostala ven, si nepamatovala nic, než bolest a éterické výjevy, které si interpretovali často jako nebe či peklo. Britové jimi byli především znepokojeni, protože se obávali, že Vénové dříve odhalí tajemství lidského myšlení a duše než tak učiní lidé u Vénů. Pozdější odhalení deníků Yyy a popis tajemného šestiúhelníkového předmětu uvnitř leviatanu, však nastartovalo dohady ohledně toho, jestli to nejsou Vénové, kdo sféru využívá, a nikoliv naopak)
Krátký, jedno či dvoustránkový poem ve stylu Vergilia o tom, jak v posledních staletích Římské říše postupně mizela hvězdná klenba (obrázek římského 2D stylu) a jejich místo kousek po kousku zabírala klenba nová… snad dílo boží, snad přírodní jev, bylo pojmenováno jednoduše „sféra“. Římané říkali, že oblohu spolikala obrovská velryba. A v poslední rok římského impéria zmizela hvězda poslední, a lidstvo bylo uzamčeno a byl mu odepřen požitek z hvězdné sféry, pro kterou renesanční osvícenci vymysleli jednoduše název „sféra“…
Kapitola 1) OCEAN OF BOUNDLESS MYSTERY (1779)
Námořní lodě USA, Britů a Francie se střednou u kolonie Martinique. Všechny vyšetřují záhadné odmlčení, ostatní velmoci o něm dozvěděly od svých agentů.
Vše začíná flashforwardem na důstojníka stojícího na pobřeží Martinique, za zády majíc zničenou kolonii, a před sebou hořící trojici lodí – americkou, britskou, francouzskou, jak narážejí do pobřeží. Vedle nich je několikanásobně větší vénský dropship, erkanoplán (vznášedlo) a ponorka v jednom. Důstojník mluví o nutnosti čelit nezdolatelným zkouškám… A pak flashbackuje na cestu sem. Kdy byla noc. Navigátor pomocí sextantu odečítal pozici jejich lodi, Ulysses, při cestě na odmlčený Martinique. Důstojník stál venku a dýchal noční mořský vzduch. Popíjel rum. Pozoroval sféru nad sebou a jako už mnohokrát dříve zvažoval, které mocné síly ji vybudovali, a zapisoval si to do svého deníku…
(následuje encyklopedická zmínka ve stylu staré Encyklopedia Brittanica o sféře – dle výkladu katolické církve i dalších jde o boží trest na prostopášnosti Říma, někteří scholastici dokonce zavrhují antické mýty o hvězdách jako bludy; osvícenští astrologové však mají sféru na umělou konstrukci – Galileo a Kopernikus se ve vědecké komunitě proslavili svými pozorováními pravidelného povrchu sféry i aktivit u Venuše a Marsu, dle nich důkazy přítomnosti jiných božích stvoření v sluneční soustavě; technicky vzato je sféra obrovská koule končící za hranicí oběžné dráhy Uranu, v níž je uzavřena celá sluneční soustavy (jde spíše o Dysonův roj než Dysonovu sféru, ale v téhle pasáži nebudu řešit detaily) a jednoduše neví, kdo a proč ji zbudoval)
Druhý den se Ulysses jen tak tak vyhnula britské lodi HMS Serapis na stejném kurzu – šuškalo se, že Serapis má stejný úkol, totiž prozkoumat kolonii. Dobrou zprávou však je, že Francouzům při prozkoumání pomůže i americká loď Bonhomme Richard pod velením kapitána Johna Paula Johnsona. Po této příležitosti pozorují mrtvou velrybu, jejíž tělo jim shodou osudu pomohlo vymanévrovat palbu Serapis a strefit její plachtu. Na velrybě se pásli žraloci. Kapitán to okomentuje tím, že jde o mrchožrouty, ale xxx mu oponuje, že jde o zákon přírody – silnější požírá slabšího, a na úspěchu silnějšího pak parazitují další živočichové. Kapitán Louis-Philippe de Vaudreuil z toho udělá oslí můstek a okomentuje praporčíkovy noční studie sféry, s tím, že tím marní spánek a není připraven na jiné úkony (jako obranu lodě) a že dle výkladu teologů to stejně byl bůh (dle kapitána stavitel sféry) kdo dal lidem najevo, aby se drželi dále od velkých otázek ohledne povahy světa. Byla to však zástupná šarvátka; kdyby se ti dva neshodli na tomhle, neshodli by se na ničem jiném. Je mezi nimi nevraživost. Kapitán ve svém point-of-view v xxx vidí naivu, který není sto učinit rozhodnutí, které žádá velení. Xxx v kapitánovi naopak vidí zkostnatělého vojáka, který by plnil rozkaz, i kdyby tím rozkazem bylo zapálit Paříž.
Ulysses připlula k pobřeží jako první, protože získala náskok prostřelením plachtoví Serapis. Už z dálky bylo však jasné, že Martinique neodpovídá – šel z ní mírný kouř, u pobřeží byly trosky další lodi, xxx proto vedl několik mužů přímo do kolonie. A našli jenom další otázky.
Všude se válela oranžová, vyzáblá těla, jež nejeví známky života. Někdo za tím viděl domorodce, další Brity, jiný zase duchy. Důstojník tváří v tvář teroru zachoval profesionalitu a dal povel, aby mrtvoly spálili, než se rozšíří nemoci. Když tak učiní, a k nebi stoupá dým, na okraji perimetru najdou na okraji kolonie vystrašenou Hortense de Beauharnais, která pozorovala celou scénu útoku na kolonii. První noc slyšela kanonádu a pak detonovala loď na pobřeží. Všichni z přístavu se jali ji hasit, ale uslyšeli hřmotný zvuk. Kolonie se obávala, že se blíží (další) hurikán, na nebi však nebyl ani mráček. Napětí panovalo do další noci, kdy byla po kanonádě kamsi zničena další loď pokoušející se opustit Martinique (Martinik počeštěně). Po sedm dnů se kolonie snažila vyslat na moře posla. Osmou noc se z vody z ničeho nic vynořila stovky metrů vysoká kovová (vénská) loď, přisunula se ke kolonii a v mračnu dýmu z ní unesla nějaké občany. Zkoprnělí obránci na ní začali pálit z pobřežních děl, načež se na kolonii snesl ještě hustější dým – a pak všichni v kolonii jen spali (dým nebyl nervový plyn, ale uspávající plyn). Hortense se sem vydala poprvé jen kvůli novému dýmu (z hořících těl).
Xxx se dovtípí, že dle jejího vyprávění nebyli osadníci mrtví, ale ve stavu umělého spánku, způsobeného tajemnou lodí. Je z toho zdrcen, ale snaží se přijít na to, co někoho mohlo vést k takovému útoku. A v debatě s Hortense dojde k tomu, že je to možná podobné, jako když on přemýšlí nad pravidly ve světě zvířat . Jsou tito tajemní návštěvníci totožní s těmi, které předpověděl Galileo a Kopernikus? Jde o stavitelé sfér?
(jen bez sněhu...)
K pobřeží dorazí kapitán a chce otázky. Žádných se mu však nedostává, a xxx chce delší čas na prozkoumání kolonie i důvodů její zkázy. Pevně věří, že pro to existuje racionální vysvětlení. Kapitán je však proti s tím, že brzy dorazí silnější Serapis. Xxx navrhne, že využijí zbytky pobřežní obrany a Američani a přečíslením Serapis porazí, ale kapitán má poslední slovo a posádka je navíc z kolonie vystrašená a chce zmizet. Tím víc, když Hortense dodá, že pachatelé by mohli být stále poblíž a ukrývat se…
Začne proti urychlený přesun přeživších z kolonie na Ulysses, avšak bez mnoha žen a většiny dětí, kteří dle kapitána musejí zůstat do další lodi, protože na Ulysses pro ně není místo. Hortense namítá, že je to neetické, i xxx říká, že mají šanci, pokud se uskromní, už měsíc ostatně přežívají v lesích… ale kapitán má poslední slovo. Xxx se Hortense na cestě k pobřeží zeptá, jak přežili, a ona odvětí, že zásoby kolonie na další zkázu byly znehodnoceny a letošní úroda byla rovněž u přístavu. Museli požírat, co našli. Včetně lovu zvěře, k čemuž využili několik mušket, které byly u pár vojáků mimo přístav. Kdyby neměli pušky, nikdy by tu nevydrželi. Během dalších 14 dnů, než dorazila Ulysses, však řada přeživších pošla na nemoci (maso nebylo řádně připraveno; bakterie). Xxx to okomentuje tím, že „silní požírají slabé“ a to platí i v případě, že ženy a děti mají muškety a jsou sto lovit. Xxx dodá, že je zvláštní, že návštěvníci navzdory své agresi nechali v kolonii živé lidi – možná jsou na tom podobně jako Hortense samotná, a jenom byli v nouzi; pro zvířata na ostrově byli agresory i samotní kolonisté, když byli nuceni je lovit… Hortense nakonec odvětí, že po smrti jednoho z posledních důstojníků převzala velení přeživších – a xxx na to odvětí, že přirození vůdci po moci netouží, ale naskytne-li se nutnost, bez váhání volání moci vyhoví. I proto nesnáší kapitána, muže z ušlechtilé rodiny, který prostě dostal velení, protože má konexe… Musejí se pokusit ho ještě přesvědčit, aby tu nechal alespoň část zásob a vyslal sem více lodí. Oba, navzájem si pomůžou.
Sotva to dořeknou, rozlehne se nová kanonáda – Serapis se zřejmě střetla s Američany. Vyšokovaná Hortense za tím vidí další útok, a u pobřeží se to vyjeví v celé kráse – Bonhomme Richard i Serapis mají mezi sebou obří, ocelovou loď, která jim dává co proto. Serapis rychle detonuje a z jeho trosek do vod skáčou námořníci. Dalekohledem vidí, že kapitán Johnson k lodi troskami svého plavidla přirazil a pokusil se nalodit, ale vénské plavidlo se pak potopí a vynoří se až u pobřeží samotného. Kapitán Vaudreuil ihned bez váhání zahájí palbu, ale Ulysses je rychle zpustošena, její ráhnoví dopadne na pobřeží samotné…
Xxx je zraněn a v bezvědomí, krvácející kapitán z paluby Ulysses tasí mušketu a střílí na trup… Metalická loď se chystá vypálit znovu ze svých laserů… Jeden z námořníků ji říká, že hnedle se kovová potvora vynořila, začali na ni Američani a Britové pálit. A v tom Hortense využije situace… Něco ji dojde – vždy za věc začali první střílet lidé, ne opačně. Přeběhne po spadlém ráhnoví… Přímo do koše Ulysses… A začne mávat. Křičí, že jim mohou pomoct. Že nemusejí umřít další. Že je to celé jen omyl…
Vénská loď nevystřelí. Xxx se probudí a dorazí k Hortense. Zdá se, že tajemní návštěvníci přijali jejich kapitulaci a ušetří jejich životy. Pak však kapitán Vaudreuil nabije jedno z děl a chce vystřelit na blízkou loď. Ta opět aktivuje zbraně a chystá se vystřelit. Po urputné hádce s Hortense i xxx je to nakonec xxx, kdo kapitána Vaudreuila a tři muže, kteří jen plnili jeho rozkazy, zabije mušketou i kordem. Je při tom smrtelně raněn – ale takový je osud mužů, kteří jsou ochotni udělat nevyslovitelné, pokud to jejich moc žádá…
(další vsuvka á la Encyclopedia Brittanica (text v závorcu bude nadále taktéž další encyklopedická vsuvka) pak vysvětlí, že nejde o stavitelé sfér, ale rasu Venušanů, pro níž se vžilo označené Vénové; měli štěstí, že se technologicky vyvinuli rychleji než lidstvo, a jejich výprava na Zemi se vlivem technické poruchy i rozkazů „rozpitvat“ místní kulturu ocitla u Martinique – a první kontakt uspořádaný Hortense a xxx ukázal, že obě rasy nemusejí být nepřátelé; bohužel, další události zavdaly pochybnostem, jaké jsou úmysly Vénů, a ani oni neznali tajemství sféry…)
---
Kapitola 2) RETURN OF THE STARS, 1796
Jeden muž na pozadí bujících napoleonských válek odhalí tajemství Vénů a začne svou cestu vstříc šílenství.
Je jaro. Dvojice milenců pozoruje v jarní trávě noční oblohu. V džbánu je víno, v košíku sýr a chleba. On ji něco ukazuje nahoře – právě k Zemi přilétá další plavidlo Vénů a na oběžné dráze se jiskří jako bájná hvězda z dob starého Říma. On ji vysvětluje, že vénské lodě jsou poháněny samotným sluncem. Jako plachetnice pohání vítr, je pohání sluneční svit. Proto tak září. Jejich povrch je lesklý jako zrcadlo – a kdyby měli velký dalekohled, na oběžné dráze by viděli sami sebe v odrazu… Tohle ji zarecituje a ona mu řekne, že má na poezii talent. Ona si jen povzdechne na dobu skoro před dvaceti lety, kdy se sama plavila z Karibiku na plachetnici. Ptá se ho, jak to ví – a on ji odpoví, že znalosti jsou nejsladší drogou pod sluncem. Lepší než víno, lepší než opium.
Nakonec přestane být melancholická a debatu přeruší koitem – ví, co je ještě sladší než znalosti. Sahá mu za důstojnickou uniformu… na hrudník… a níže. Následuje poměrně naturálně popsaný sex, včetně všech nezbytných popisů bujícího tělesného ochlupení a přirážení. On ji při tom osloví „Hortensie“ – jedná se o starší verzi téže Hortensie jako minule. Celé to trvá velmi dlouho – a ona je na konci hotová a vděčná a chválí Yyy jeho plaveckou fyzičku. Yyy se jí ptá, jestli pro něj má to, co po ní chtěl. Ona říká, že ano – a dá mu dárek jakýsi zabalený v šátku. On nakonec usne, omámen mocí, kterou nyní Francie třímá. Usíná s vidinami toho, co následovalo po Martinique. Pakt Vénů s královskou Francií, zdrženlivost během revoluce proti králi Ludvíkovi, i pomoc několika leviatanů (vénských levitujících tanků) v Napoleonově čerstvém tažení Itálií. Je jaro krátce poté, co Napoleon převzal moc, oba druhý den čeká dlouho očekávaná královská hostina, kde se odhalí, jaké jsou další plány Francie.
Jako správný francouzský důstojník se yyy probudí druhý den sám na louce, s mírnou kocovinou, a vypraví se do města. Spal (po odchodu Hortensie sám) na paloučku Montmartre nad Paříží a po cestě dolů, centrem novověké Paříže, pozoruje vénské pochodující mašiny, jak budují vítězné oblouky, kasárny, věže a další stavby. Navzdory nadšení z budování je však ve vzduchu cítit strach z nových přátel Francie…
Paříž je i tak v rozpuku – on má však jiný úkol. Dochází do královské archeologické společnosti, kde následuje debata s postarším profesorem jazyka o tom, jak se dorozumět s Vény. Dodnes nikdo nebyl schopný dát dohromady ucelený jazyk, ani nerozluštil, co vše vlastně Vénové vědí a nevědí o sféře. Dorozuměli se v tom smyslu, že se ví, že nejde o stavitele sfér, i v tom smyslu, že pomohou Francii v jejích válkách. Ale o moc dále to nesahá. Skoro nikdo dodnes ani neviděl živého Véna samotného. Napoleon potřebuje vědět, co vše Vénové vědí o sféře a proč jsou tu – širší intervence by mu totiž pomohla v přesvědčení papeže o jejich záměrech, a naklonila by mu možná i nerozhodnuté mocnosti Evropy i Američany samotné. Znalosti Vénů jsou teď ve světě nejvzácnější komoditou. V debatě se ukáže, že profesor je otcem yyy; profesor zde živoří a po dobu rozhovoru ukusuje suchý chleba, protože doba příliš nepřeje vědeckému bádání, na rozdíl od války (nemluvě o tom, že po jatkách revoluce jde o jednoho z nejstarších profesorů Francie), a jeho pozice existuje jenom proto, že jde o příkaz od Napoleona; je jeho otrokem, jako ten nejhorší negr. I proto je rád, že se syn uchytil tak blízko Napoleonovi a jeho moci a nešel dále studovat…
Profesor sám je jeden z mála lidí, kteří Vény viděli, a dle jeho zápisků se dorozumívají světelnými signály. Tvoří z nich věty a významy, ale jak netuší ani on sám. Na další pochopení mu chybí klíč, jakékoliv spojení obou jazyků. Když se ho yyy zeptá, jak vypadají, nechce mu odpovědět. Je jejich vzhledem viditelně zdrcen, a to nejen co se týče estetiky, ale i co se týče jeho vědecké integrity. Jakoby nechápal, že vůbec mohou existovat. A to, že do svých strojů (leviatanů) berou zajatce a žádný nechodí ven… Debata s profesorem-otcem však nikam nevede – Yyy mu však řekne, že má plán, jak Vény a jejich jazyk odhalit, a to právě pozorováním jejich života v jejich přirozeném habitatu. Profesor mu říká, že kdo pohlédne do tváře Vénů, pohlédne do zrcadla vlastního šílenství. To raději rezignuje s definitivní platností na svou funkcí a konečně zdechne v bídě, než by přišel o svého posledního syna. Snaží se Yyy od jakéhokoliv podobného dobrodružství odradit. A Yyy mu nakonec přísahá, že plán neuskuteční.
Yyy z debaty odchází bez dalších informací, ale vědom si nutnosti něco sdělit císaři, se rozhodne o výsledcích lhát. Po cestě k Napoleonově paláci (nově sestaveném Vény samotnými) pozoruje královskou přehlídku – vojáci se vracejí z vítězného tažení Itálií, kterou právě jménem císaře dobyli. Samozřejmě s podporou všemocných vénských leviatanů (pilotovaných vény, ne lidmi).
Královská hostina se rozbíhá. Ukazuje se, že Hortensie je manželkou Napoleona (a tudíž mu s Yyy zahýbá). Zatímco se cpou, Napoleon navrhuje, že dalším cílem výpravy by mohl být Egypt, a poté nad Anglie nebo střední Evropa. Ptá se Yyy, jak pokročili s jazykem Vénů. Dávají si zatím vybrané víno. Hortensie ho pod stolem hladí nohou. Yyy mu odpoví, že mají klíč, kterým vše rozluští, celé by to však značně ulehčilo, kdyby měli k dispozici Véna samotného, který by jim s jazykem dopomohl. Napoleon to striktně odmítl. Zatím se celá komunikace omezuje na tabulku vytvořenou před skoro dvěma dekádami, a dosavadní pokusy o sestavení společného jazyka neuspěla. Napoleon odpovídá, že podporu vénských válečných strojů už má – teď potřebuje vědět, jestli mají Vénové odpovědi, které zajímají Vatikán, a zajistily by mu jeho podporu a kontrolu poraženého Vatikánu/křesťanského světa a snad i snazší podmanění Evropy. Hortensie odpovídá, že co kdyby měli odpovědi, které zaujmou jiné náboženství, mohli by dobýt celý svět. Napoleon kontruje, že v tom případě dobude svět s podporou muslimů nebo buddhistů – ale něco vénové přece o světě musejí vědět, co my nevíme.
Cpou se zrovna nejlepším jehněčím. Hortensie yyy nohou sahá na penis schovaný v těsných kalhotách; komika nevěrné situace. Yyy se s Napoleonem neobratně pouští do debaty ohledně dalších záměrů, a jestli by nebylo lepší vyčkat. Francie je ostatně ubráněna, a nikdo si na ní jen tak netroufne. Napoleon odpovídá, že dokud má možnost využívat jejich moc, bude tak konat, protože neví, kdy si to Vénové rozmyslí. Jídlo proloží vybraným americkým tabákem. Jeden z generálů se chytí linky Yyy a zmíní, že čím agresivnější budou oni, tím agresivnější můžou být jiné mocnosti. Co když tam venku číhá něco, co je mocnější než Vénové. Napoleon mu odpovídá, že pokud zjistí co, udělá z kohokoliv v místnosti vrchního generála. V osobní poznámce dodá, že Vénové jsou mocnější něž bytosti na jiných planetách sluneční soustavy, jak se od nich dozvěděl. Je jich tu prý více, ale Vénové poctili svou mocí Francii – a dokonce z náznaků a posunků ví, že momentálně plánují i válečnou misi proti sféře samotné. Svolal tuhle večeři, protože by každým dnem měli vyzvat stavitelé sfér a bojovat s nimi, a znovu ukázat lidstvu i dalším rasám soustavy hvězdy, kdo je tady pánem. Jsou jako bohové. Jako by sám nejvyšší byl skutečně na jejich straně. Ne Vatikán, ne kněží – skutečná moc se skutečným vlivem.
Na stole je nádivka se sýrem a ještě další dávkou vína. Yyy je opilý a v závěru hodování odchází pryč.
(encyklopedická vsuvka popisující vénské leviatany. Jedná se o levitující sto metrů velké kovové mašiny vybavené lasery, railguny a chemickými zbraněmi. Nemají problém poradit si s celou armádou, jsou však stále zranitelné masivní kanonádou – Napoleon vyslal dva leviatany zaútočit na Anglii a v masivním střetu s královským námořnictvem byly oba poraženy kombinovanou silou stovek děl)
Hortensie si ho odchytí na toaletách, je náruživá. Scéna je zpočátku komická (Napoleon je o stěnu vedle), ale velmi rychle se změní do dramatu. Když ji Yyy odmítne (Napoleon je o stěnu vedle!), tam se zhroutí s tím, že život po boku císaře je strašný. Nejen co se týče jeho tělesného vybavení, ale i co se týče jeho touhy po moci (je implikováno, že Napoleon je impotent). Zanostalgizuje si na éru, kdy ona sama žila na Martinique, a muži byli muži, ne jen opilými parodiemi. Oni ji odpoví, že jestli ho takhle ohrozí před Napoleonem a jeho generály, zabije ji. Jí to zdrtí ještě více a říká mu, že ho večer musí vidět. Pod tlakem toho, aby se ji zbavil, yyy souhlasí.
Yyy má před tím ale jiný úkol. Pomocí své hodnosti si vynutí strážemi přístup k části kasáren, v nichž sídlí Vénové. Má šílený strach – a sám si říká, že sem nikdo nechodí kvůli zákazu Vénů… a kvůli strachu z nich. Skrze plazení se po zdi se vyhne védskému skeneru, sleze až za ním a dostane se až k jednomu z leviatanů samotných. Vytáhne z kapsy šátek Hortensie, a v něm je furistická technologie Vénů vytvořená pro využití lidmi – noční vidění; brýle, s jejichž pomocí prokoukne absolutní tmu kolem leviatanu a uvidí i laserové paprsky detektorů pohybu uvnitř. Pomocí ní najde vstup do Leviatanu, o kterém se domnívá, že vede ostatní leviatany na Zemi, a záměrně jde tím poklopem, o kterém ví, že existuje – rozhraním, kterým Vénové dovnitř berou lidské zajatce.
Jak postupně kráčí, obdivuje strašlivě nezemský design stroje. Je pro něj nepochopitelný (ač pro čtenáře jde o technologii sotva 21. století… displeje, laserové detektory pohybu, které překoná pomocí dýmky a kouře – zjevně to plánoval delší dobu a poptával se, jak to funguje i více lidí). A protože je stroj v Paříži, nikoliv na poli, bariéry proti zajatcům jsou otevřeny. Všude je spousta krve, a nakonec tichým našlapováním dojde až k sekci zaplněné vodou. Ponoří do ní hlavu… a v zakalené vodě postupně uzří vzdálené mihotavé strunovité nitky…
Kmitají pod vodou, zatímco tekutinou pulsují barevné signály. Obíhají u několika lidí, povětšinou velmi mladých lidí až ještě dětí, kteří jsou připojení ke kyslíku, a mají otevřený hrudní koš či mozek, do něhož jsou zavedeny hadičky a dráty. Yyy nakonec odpozoruje, že nitky jsou údy patřící vénům samotným…
Je v šoku, ale do notesu si stále zapisuje, jaké barevné kombinace pokračují, když Vénové operují a experimentují na zajatcích. Překoná svůj strach, protože hlad po znalostech i povýšení je vyšší. Bojí se, že bude další na řadě, ale pozoruje a píše, seč může. Stihne několik desítek sekvencí výrazů Vénů v jejich kontextu, odpozoruje, že na počátku každého „výrazu“ komunikace jsou teplé barvy, zatímco dále následují jen občas. Vidí, že většinou Vény zajímá mozek a ne orgány, byť je voda zkalená lidskou krví. Střihová sekvence v komiksu odhalí, že to dělá několik desítek minut… A nakonec se při pozorování úplně celý ponoří. A sleduje Vény a jejich oběti, od nichž všechny hadičky vedou do jediné zářící šestiúhelníkové krabičky o zvláštním geometrickém tvaru – stejné, jaký je vidět na povrchu sféry. Yyy jde ještě hlouběji a uvnitř lodi uzří nezemský výjev…
Vidí slunce, ale ne tak, jako ze Země. Vidí prostředí, ale nepřipomíná mu nic, co by postavili lidé. Nedává to smysl. Celé vnitřní postavení lokace uvnitř leviatanu je jako vesmír sám v sobě. Je to iracionální a popírá to jeho vědeckou mysl. Nemůže to být. Cítí bolest, a strach, a hněv, a marnost, cítí plíce naplněné vodou i ztrátu moci nad svými končetinami. Jako by se měnil. Plave prostředním jako ve snu. Jakoby měl na jazyku zjištění vénů a skoro ho chápal. I když kolem sebe vidí torza zajatců i vénská těla, hltá každý okamžik svého pozorování.
To celé cítí od chvíle, kdy se zaměřil na šestiúhelníkový předmět. Je jím pohlcen. Na zlomek okamžiku, jako by byl v hlavách Vénů, si uvědomuje jejich vlastní strach a beznaděj. Pochopí, že strach, který cítí, není jen jeho, nebo lidských zajatců, ale i Vénů samotných. Jsou jím prosáklí. Jsou na pokraji kolaksu. Vědí totiž, že tu nejsou doma. Venuše není jejich domovem. Oni sami neví, jak se sem dostali. Jsou stejně zranitelní, jako lidé, možná ještě více.
Ale nakonec si ho Vénové všimnou, a on procitne a utíká pryč. Snad jen tím, že nepočítali s narušiteli, se dostane pryč. Pádí noční Paříží. Potřebuje víno. A sex.
Vrací se na Montmartre a nachází tu Hortensii. Zbrkle ji říká, že se chce rozejít – dostal od ní, co poteboval; noční vidění, přístup k leviatanu a Napoleonovi. Už ji nepotřebuje. Říká, že je na pokraji zjištění, o co vénům jde, a už má takové náznaky, za které získá povýšení.
Ona se znovu zhroutí a on ji uklidňuje s tím, že si najde jiného důstojníka. Ostatně jeho čeká kariéra na frontě a povýšení – odhalil totiž část tajemství Vénů. Jsou tu, protože se zajímají o lidi a jejich myšlení. A jsou ještě zoufalejší, než mohl kdokoliv vědět. Snad máme se sférou něco společného víc než oni. Snad jsou oni naopak otroky sféry a zkoumají nás. Opíjí se jejím vínem. Zapaluje si dýmku, je rozrušený, ale setrvává co nejvíce profesionální. Hortensie ho stále moc nechápe – když ji konečně pustí ke slovu, pláče a říká mu, že věděla, že po tom všem přijde. Nechápe ji. Hortensie nakonec se zatajeným dechem dodá, že sem chodila 14 dnů a on nepřišel ani jeden. Nepřišel nikam. Ztratil se ze světa.
Uběhlo 14 dnů od Napoleonovy hostiny a on nebyl k nalezení. Až doteď.
Yyy je z toho v šoku a zmaten a ptá se sám sebe, jestli ztratil zdravý rozum. Když zklamaná Hortensie odchází zatímco Yyy si povídá sám pro sebe, obloha se zaleskne září, jakou nikdo předtím ani potom v noci neviděl, na pár sekund se noc stane dnem – a pozorují oba na konci svého vztahu pozorují, jak se odloupla jedna, malá a vzdálená část sféry. A poprvé za svůj život spatřují hvězdnou oblohu tam venku. Jsou omámeni těmi bílými tečkami na černém pozadí.
A Paříž i svět s nimi. Někdo v tom viděl boží znamení, jiný ukázku moci Vénů. Jenže to bylo vše. Žádné další záblesky se nekonaly. Žádné další části se neodlouply. Ani Vénové nedisponují absolutní mocí. Ani oni nejsou bohové a sféru neporazili. Ale pro Yyy už bylo pozdě. Byl jimi fascinován a na pokraji šílenství. To jediné, co ho udrželo v dalších letech při vědomí, byla snaha zjistit více… jak je ostatně osudem mnoha badatelů, kteří žijí jen ze své touhy po poznání.
(druhá encyklopedická pasáž popisuje, že experimenty Vénů na lidech byly pozorovány i v dalších letech třicetileté napoleonské války. Hrst zajatců, která se dostala ven, si nepamatovala nic, než bolest a éterické výjevy, které si interpretovali často jako nebe či peklo. Britové jimi byli především znepokojeni, protože se obávali, že Vénové dříve odhalí tajemství lidského myšlení a duše než tak učiní lidé u Vénů. Pozdější odhalení deníků Yyy a popis tajemného šestiúhelníkového předmětu uvnitř leviatanu, však nastartovalo dohady ohledně toho, jestli to nejsou Vénové, kdo sféru využívá, a nikoliv naopak)