Tak jsem tu s dalším dílem. Užijte si čtení a pak třeba dejte vědět jak se vám to líbilo.
Kapitola 14 – Budoucnost
Darren ležela na posteli ve svém pokoji a psala si do deníku. Dlouho odporovala tomu, že by si deník měla založit, ale nakonec to udělala a teď za to byla celkem vděčná. Když zapsala vše, co potřebovala, rozhodla se trochu projít a zajít u toho i za Lenou. Věděla od Becketta, že už je celkem v pořádku.
„Kriste!“ vykřikla Darren a praštila deníkem o zeď. Lenu naneštěstí nezastihla a teď se zoufale nudila. Tohle se jí dlouho nestalo, na Atlantis se pořád něco dělo a tak měla co dělat.
Nakonec se rozhodla, že by mohla požádat Greyovou nebo někoho o nějaké informace o dcemones. Ne, že by základ nevěděla, ale něco víc by ji celkem zajímalo. Nakonec ji z přemýšlení vytrhlo klepání na dveře.
„Darren, máš čas?“ Hlas osoby, jež jí vytrhla z rozjímání, jí nebyl nějak znám. Nebo ho spíš nemohla přiřadit. Další urputné přemýšlení. Kdo to je?
„Darren, tady doktor Zelenka, potřeboval bych s tebou mluvit.“ No jo, Zelenka, ten český vědec, chudák, co pracuje s McKayem. V klidu se zvedla a došla otevřít dveře. Před ní stál muž menší postavy s brýlemi. Připomínal jí nějakého děsivého a šíleného vědce, kterému zrovna notně vybouchl jeden z jeho pokusů.
„Tak co potřebujete?“ zeptala se ho a on jen zamával rukou a vydal se někam směrem k hlavní místnosti.
„Posledně, když vás unesla ta dcemones, a vy jste se dostala do křesla, spustila jste nějaký protokol. Všimli jsme si ho až teď, protože nijak neovlivňoval a nezasahoval do chodu programů. Je to, jako by tam skoro nebyl. Hledali jsme tu stázi, o které mluvila dcemones, a chtěli se přesvědčit, že tu nebude víc takových překvapení, ale narazili jsme na místnost, kterou chrání právě tento protokol.“
„A na co potřebujete mě a co je na tom divného? Není tu spousta místností uzavřených nějakými protokoly a tak?“ Nevím proč ho to tak překvapuje, tohle místo je jedna velká neznámá, pomyslela si Darren.
„Ano, to ano, jenže tuto místnost původně chránil jiný protokol, který spolupracoval se systémem a byl poměrně kompatibilní a šly z něj dostat nějaké údaje. Protokol, který jste spustila vy, je striktní a vůbec nekomunikuje, je jako uzavřená programovací jednotka.“
„Dobře, ale proč jsem tu já?“ I kdybych pochopila, o čem to vlastně mluví, nebyla bych jim k ničemu, vždyť já ani nevím, co dělám já, tak jak mám asi vědět, co dělá nějaký protokol? To je na hlavu, no vážně. V tu chvíli zrovna odbočili a Darren si všimla, že míří ke křeslu.
„McKay si myslí, že byste mohla otevřít ten protokol, vzhledem k tomu, že jste měla oprávnění ho spustit. A taky by chtěl, abyste se podívala na pár věcí. Věří, že díky vašemu přístupu bychom mohli najít mnohé věci, ke kterým nás doposud programy nepustily.“ Darren neměla tušení, o čem to mluví, ale už jen to že by si měla sednout do toho křesla, se jí moc nelíbilo.
„Nevím, jestli bych vám mohla nějak pomoci, já nevím jak se to . . .“ McKay už je vyhlížel, tvářil se jako wraith co pár set let nejedl, a ještě než ho Darren stačila pozdravit, tak je začal peskovat, aby dělali, že na to nemá celý den.
Byl tu i Sheppard a Beckett a vzadu se o zeď opíral k její smůle i Lorne. Jak já ho, co vlastně? pomyslela si Darren, ano, co vlastně? Nesnáším, nenávidím, chci ho zabít, miluji? Ne, to poslední určitě ne, za boha, nikdy, ne?! Á co je to za pitomý myšlenky? Nesnáším. Ano, určitě ho nesnáším. To bude ono.
„Dary, Darren, vnímáš mě?“ Co, co se zase děje? John, no jo, úplně jsem se zamyslela. Zrovna se na ní všichni dívali, Beckett pohledem doktora a Lorne, kruci, co je to za pohled, takový zaujatý a zkoumavý?
„Jsem celá, jen jsem se zamyslela. Omlouvám se,“ usmála se na Shepparda a vykročila ke křeslu. Rozhlédla se po ostatních, John se tvářil nějak neutrálně a Beckett jako nesouhlas sám. Rodney se tvářil zaujatě a Zelenka se taky tvářil poněkud nesouhlasně. S čím to asi nesouhlasí, pomyslela si Darren.
„Nemusíš to dělat, pořád nevíme jaké to má účinky,“ spustil Beckett, ještě než si stihla sednout do křesla. Proto? Darren se usmála. Nebude na věky utíkat a tohle je další malý krůček vpřed, i když se jí nelíbí.
Udělala to. Sedla si do křesla, spojila se s městem a před očima a vlastně po celé místnosti jí začaly naskakovat programy a protokoly a různé sekvence a záznamy. McKay nevěděl, kam má Darren navigovat nejdřív, ta si už ale dělala, co chtěla. Najela na jednu ze složek, nevěděla co tam je, a jen jí nevědomky projela. Zastavila se až na jedné fotce. Byl na ní John, ale ten byl v tuhle chvíli méně zajímavý. Důležitá byla zbořená stavba za ním. Darrenino podvědomí zkrátka hledalo to, co Darren chtěla vědět. A ona nejvíce toužila vědět o tom, kdo je.
„Ale no tak, snad si tu nebudeme prohlížet fotky?“ řádil McKay a nejraději by Darren zaškrtil. Ta si ho moc nevšímala a projížděla dalších pár fotek.
„Kde to je? Odkud jsou ty fotky?“ zeptala se dívka a dál se zaobírala rozebíráním programů a projížděním fotek.
„Je to P2X– 335, nic tam není, tedy kromě pár zřícenin,“ okomentoval to Lorne, protože na téhle misi byl společně se Sheppardem. Podíval se na Shepparda. Zdálo se, že ten k tomu nemá co říct. Když Lorne kývl směrem k Darren, John jen pokrčil rameny.
„Tohle jsou určitě stavby sanctis, jsem si jistá.“ Ve všech hrklo, chodili doslova okolo toho a nikdo si nevšiml, že by to mohlo být něco tak významného. Lorne a Sheppard se na sebe významně podívali a nakonec kývli. Tak tam budeme muset zřejmě vyrazit, pomyslel si Lorne.
„Dobře, to vyřešíme potom, mohla bys teď laskavě něco udělat s tím protokolem, co drží ty dveře, za které chceme?“ Rodney se vztekal. Nebyla tu přece kvůli tomu, aby si jen tak hrála, a navíc opravdu chtěl vědět co je za těmi dveřmi.
„Ano, ehm, tak jak ho najdu?“ zeptala se Darren a neustávala v činnosti na různých programech. Jak? Ona se mě ptá jak, pěnil Rodney a kontroloval něco na PDAčku.
„To nesmyslíš vážně, právě jsi opravila naváděcí program pro přistávání na Atlantis, který je složený s tolika programů a podprogramů a sekvencí, že by Zelenka u toho počítání umřel, a ty se mě ptáš, jak najdeš jeden blbý protokol?“ Meredith skoro ječel, jak byl nepříčetný.
„Já něco takového umím? Ani jsem netušila, že tu něco takového je, já to nedělám,“ začala se bránit Darren, ona se opravdu snaží, ale ty věci jí prostě nejdou. Jak má najít něco o čem, kruci, neví?
„Zdá se, že to neděláš vědomě, ale schopnosti tvého podvědomí jsou neuvěřitelně rozsáhlé. Mohl by to být nějaký blok v paměti, Carsone?“ zeptal se Sheppard, který měl co dělat, aby se nesmál. Ječící McKay a nechápavá Darren, to byla prostě dvojice.
„Mohl, někdy se paměť po něčem, co člověka vystraší anebo mu způsobí nějaký šok, prostě zablokuje, ale schopnosti zůstávají. Je velice pravděpodobné, že nějak takto vznikly tvé schopnosti, Darren.“ Bylo by to nejrozumnější vysvětlení a taky důvod proč si nic o ovládání nepamatuje a přitom jí to jde tak dobře.
„Chápu, ale jak mám najít ten protokol?“ Měla pocit, že jí nikdo neposlouchá a zase začínala být unavená. Její záchranou se stal doktor Zelenka.
„Je to malý program s velmi omezeným přístupem zvenčí a s malou schopností ovlivňovat okolní programy. Vnitřně je zřejmě dost komplikovaný, ale z vnějšku se zdá velmi jednoduchý.“ V celé místnosti se změnil obraz místo pročítajících se programů bylo na chvíli jen modro, pak začaly naskakovat všude různé jakoby okna, každé bylo pojmenované a přibývalo jich. Když jich bylo tak okolo padesáti, přestaly přibývat.
„Tohle jsou protokoly, které jsem vybrala na základě vaší charakteristiky, doktore Zelenko,“ oznámila Dary a sama se rozhlédla po místnosti.
„Zkuste najít takový, ke kterému máte přístup jen vy.“ Chvilka čekání a pak zůstala svítit jen tři okna. Konkrétní programy Darren rychle prolistovala a nechala po místnosti rozložit jeden z nich.
„Tohle by mělo být ono. Mám ten program vypnout nebo co s ním?“ zeptala se. Nerada by McKaye ještě víc naštvala, a tak raději čekala na odpověď.
„Můžeš nám ten program zpřístupnit?“ ozval se Zelenka, ještě dříve než McKay. Darren kývla, a pak se začala něčím probírat. Za chvíli v místnosti naskočil obraz jich samých, jen o něco menší. Všichni koukali a čekali, co Darren udělá.
„Dobře, a když už jsem u toho, ještě bych chtěla něco udělat.“ Jako první se zaměřila na McKaye, jeho postava se přiblížila, chvíli se nic nedělo, a pak zablikalo jakési světélko a McKayova postava změnila barvu. Z modré, jakou měli všichni kromě Darren, ta byla fialová, na zelenou. Pak se zaměřila na doktora Becketta a jeho postava změnila barvu na bílou.
„Tímto jsem vám umožnila přístup do všech sekcí a lékařských záznamů, doktore Beckette.“ Nakonec se zaměřila na Lorna. I jeho postava zablikala a změnila barvu na žlutou. Tenhle počin Darren nijak nekomentovala. Nechala ho být jako by to snad ani neudělala.
„Upřímně, myslím, že dnes asi více nezvládnu. Bude vadit pokud se na zbytek programů podívám zítra?“ zeptala se Darren a viditelně se se svou otázkou obrátila na doktora McKaye. Ten jen něco zablekotal a s očima přilepenýma na PDAčko už snad ani nevnímal.
„Jistě, můžete pokračovat zítra,“ usmál se Beckett. Sheppard se též usmál a odešel, ještě stihl přístojící obeznámit s tím, že ho čeká Woosley, a pak zmizel za rohem.
Pryč vyrazil i Lorne. Když procházel kolem křesla, zrovna se zvedala i Darren, zdála se v pořádku. Tahle Evanova myšlenka se však nepotvrdila, když Dary malátně hledala oporu pro stání. Než se Evan nadál, byl u nich Beckett a starostlivě si Darren prohlížel.
„Zase! Zase přibyl jeden bílý pramen vlasů. Ať to znamená cokoli, odmítám vám povolit znovu usednout do křesla dokuď vám neudělám další testy.“ Neměl to dovolit, stále nevěděli jaké následky to na Darren má.
„Stejně je to divné, všichni sanctis měli bílé vlasy, jen já mám černé. Možná se spolu s používáním těch schopností projevuje i moje část sanctis,“ namítla Darren a pokusila se sama stát, doteď používala Becketta jako opěrný bod.
„No, testy klidně, ale když mě teď omluvíte, půjdu si lehnout.“ Trochu nejistě vykročila vpřed a pokusila se nabrat ztracenou rovnováhu, která zřejmě poletovala kolem ní a smála se jí. Samozřejmě metaforicky.
„Doprovodím tě,“ ozvalo se za odcházející Darren. Kdyby teď měla náladu, probodla by majora Lorna tím nejděsivějším pohledem, který měla v zásobě. Jenže teď náladu neměla, takže si postačila s tím, že se ho rozhodla ignorovat.
Chvilku po jeho slovech za sebou uslyšela kroky majora, šel tiše vedle ní a dokonce se choval, jako by tam ani nebyl. Ušli tak polovinu cesty a Lorne to nevydržel.
„Tak?!“ Jedno jediné slovo, které takhle nechal vyznít, a jí napadaly tisíce odpovědí od nepříčetné, po rozumné až k těm přeslazeným a romantickým a taky těch plných černého humoru.
„Tak co?“ zeptala se ho a snažila se udržet co nejvíce hlas v klidné rovině. Major se na ní podíval pohledem, ala nechápeš? Když Darreniny oči zůstaly vůči pohledu majora netečné, v skrytu duše zuřil. Ona nejen, že ho ignoruje, ona doslova vypouští jeho existenci.
„Ptal jsem se na to, jak ti je,“ osvětlil jí jeho původní otázku. Darren nic, jako by ho vůbec nevnímala. Pak, a že to nečekal, se Darren složila k zemi jako domeček z karet. Tak tak, že ji stačil chytit. Během chvilky zase otevřela oči, ale jako by byla na pár vteřin bez života a pak se probrala.
„Ma . . Ma . . .Majore?“ Držel jí v náručí a kdokoli by je teď viděl, by tento počin určitě nepřičítal tomu, že dívka omdlela. Nepromluvil a ani se neodtáhl, jen se postavil a pomohl Darren též do stoje. Rozhodně mu nepřišla ve stavu, kdy by byla schopná někam ještě dojít sama. Tudíž není o čem mluvit. A tak ji prostě chytil kolem boků, jednu její ruku si přehodil přes ramena a vykročil k jejímu pokoji.
Nevnímala, hned po tom, co ho oslovila, zase jaksi zmalátněla a nechala se v klidu odvést do pokoje. Poslední, co si Darren vybavovala, byl Lornův úsměv a přání na dobrou noc. Pak byla jen tma.