Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/aZCahpwdZa

Obsah fóra FanArt Vaše povídky Mrtvé povídky Stormiho kraťasy

Stormiho kraťasy


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
Příspěvek 16.12.2014 20:30:21
St0rm Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2366
Bydliště: Studénka
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Tak si tak říkám, než se odsud nadobro vypařím, vyprázdním svoje zásobníky od všeho co jsem kdy napsal a nikdy k ničemu nevedlo. Jak napovídá název vlákna, budou to z většiny krátké povídky, někdy první kapitoly příběhů, co u toho taky skončily.
Pár z nich tady už bylo, ale postupně je stejně popřidávám, ať v tom je pořádek :) A abych nežral, nahodím ochutnávku live knižního projektu.

Seznam:
AGAIN
Naposledy upravil St0rm dne 16.12.2014 20:32:34, celkově upraveno 1

Příspěvek 16.12.2014 20:31:25
St0rm Uživatelský avatar
Lieutenant Colonel
Lieutenant Colonel

Příspěvky: 2366
Bydliště: Studénka
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
A začneme pěkně zlehka se scifárnou :)

„Dobrý den,“ přivítal mě muž v obleku, zatímco pětice vysokých důstojníků neřekla ani slovo, „Řekněte nám všechno.“
„A odkud mám začít?“
„No pokud možno od začátku,“ zasmál se bodře.
„Fajn…“

„Helmy nasadit,“ znělo z tlampačů nad našimi hlavami, ale přes rachot čtyř vojáků v brněních a konstantní hluk v konstrukci nešlo slyšet téměř nic. Všichni jsme však i přesto uposlechli, tuhle sekvenci nám do hlavy nabíjeli kladivem. Uvnitř helmy byla naprostá tma, než naskočilo elektronické hledí a stalo se tak ‚průhledným.‘
„Do komor!“ rezonoval další hlasitý příkaz a všichni čtyři jsme tedy uposlechli. V malém prostoru to bylo více než složité a jediné místo kam by se dalo uhnout, bylo za dveřmi. Ty však byly zamčeny. Prožduchali jsme si cestu ke svým místům a vlezli do stojatých skleněných nádob. Nebudu lhát, připomínaly mi průhledné rakve. Horní díl se spustil a zapadl do zámků, uzamykajíce mě i ostatní uvnitř.
Zírali jsme jeden na druhého. Všichni jsme měli stejná těžce vypadající brnění s novým nátěrem, a i když jsme si neviděli do obličejů, věděli jsme, že se všichni bojíme úplně stejně.
„Napouštění stázové kapaliny!“ ozvalo se tentokráte varování a nad našimi hlavami se otevřely kohouty. Čirá kapalina, o které by si byl i naprostý neznalec jistý, že není voda, narážela do mé helmy, padala na ramena a rychle naplňovala uzavřený prostor. Nastal čas panikařit.
Můj dech zrychlil a srdce bušilo na plátování brnění ve snaze prorazit si cestu ven, což mé vizuální rozhraní okamžitě znázornilo. Graf srdečního tepu vypadal jako kaňony v Himalájích, ale zběsilý tlukot začal slábnout, když ustal přítok další tekutiny.
Z venkovního prostoru se ke mně nedostával žádný zvuk, jen obraz zkreslený hrubým sklem a kapalinou. Hlas tlampače tentokrát zazněl uvnitř helmy: „Uvolni se.“
„Tobě se to kecá,“ prošlo mi přes rty, i když mě hlas nemohl slyšet.
„Zaprvé. Během stáze může dojít k výskytu snů a nočních můr. Naši vědátoři si nejsou zcela jisti, jak je to možné. Ale to je teď nepodstatné… Zadruhé. Je více než pravděpodobné, že dorazíte přímo do boje a nebude čas na postupné probuzení. Vaše bezvědomá těla tak budou po rozmražení naložena do výsadkových člunů, probudíte se tedy až během sestupu.“
„Nádhera,“ nešlo nekomentovat nové a stále lepší a lepší informace.
Teploměr na vizuálním rozhraní začal klesat a rychle se dostal pod nulu. Kapalina houstnula, chovala se jako med a mé dříve volně plovoucí paže zatuhly na místě. Chlad pronikal skrz brnění a díky naprosté přiléhavosti k mému tělu začal studit i mne.
Na skle kóje vykresloval mráz obrazce a mě již začínal pálit. Pocit známý všem, kteří byli v zimě příliš dlouho venku. Tady však nesněžilo a rozhodně to nebyla zábava. Výboj jasně bílé energie vyrazil ze spodní části mé rakve, následovala instantní ztráta vědomí.

„Co se děje?! Co se děje?!“ dralo se z mého vyschlého hrdla. Probuzení bylo přesně podle varování, ale všude okolo byl chaos. Konstrukce držela mé brnění, stejně jako všechny ostatní, v závěsu kousek nad podlahou, v rukou jsme všichni drželi zbraně a do toho ječely alarmy a blikala varovná světla.
Člověk nemůže v takové situaci věřit všemu, ale bylo prakticky jisté, že po mé levé ruce by měla být přepážka, nebo křídlo… Cokoliv, jenom ne díra, skrz kterou dovnitř proudil vzduch. Tlak v kabině byl pryč, několik dalších vojáků chybělo, rychle blížící se písčitý povrch rotoval a můj žaludek poprvé od základního cvičení poznával přetížení a naprosto si s ním nerozuměl.
Rána. Skřípění kovu. Tma.
Zápach zvratků byl tím prvním, co mě přivítalo po nabytí vědomí. Vzhledem k jeho síle šlo předpokládat, že to právě on mě probudil. Otevření očí vedlo k zjištění, že ve výsadkovém člunu už nikdo není, tedy alespoň ne živý. Museli mě započítat mezi mrtvé a vyrazit do boje.
Boj! To mi připomíná… Překontrolovat pušku, proklepat brnění… Vše vypadalo v pořádku. Vyškrábat se na nohy uvnitř převráceného vraku plného šrotu bylo při nejmenším obtížné, ale konečně má hlava trčela ven a zbytek těla následoval.
Scenérie kolem vraku vůbec nevypadala dobře. Nespočet mrtvol obou stran, desítky a desítky vraků a všude doutnající trosky neurčitých strojů. Vyběhnout na vrcholek kopce, pod jehož summitem jsme ztroskotali, se zdálo jako další logický krok.
Do hajzlu! Blesklo mi hlavou během skoku za nejbližší kámen, aby mě neviděli. Těžko říct, jak dlouho se má mysl toulala mimo realitu, ale rozhodně již bylo po bitvě a nepřítel rozbíjel tábor v širokém údolí pode mnou. Tisíce vojáků, stovky strojů. Jak jsme mohli prohrát? Neříkal někdo něco o pojistce, která zajistí výhru?
Supersonický třesk vysoko nade mnou byl odpovědí. Mezi mraky se míhal černý objekt a za ním se táhla kondenzační stopa motorů, které jej poháněly. Prorazil oblaka, rozpadl se na dvanáct menších a ty si to namířily k povrchu.
Jo tahle pojistka… To bylo poslední myšlenkou, než tucet jaderných hlavic explodoval nad povrchem, jejich záře mě oslepila a žár spálil na prach.

„Argh!“ vydralo se ze mě bolestně při probuzení na palubě výsadkového člunu.
„Seš v pohodě?“ Zaznělo po mé levé ruce. Opět jsme všichni viseli v postrojích, ale všude byl klid, žádné díry v trupu…
„Jo, fajn… Jenom zlej sen.“
„Se stává. Co se ti zdálo?“
„Že nás hodili na planetu a prohráli jsme… Tobě?“
„Jdu si takhle chodbou, ne, vlezu do kajuty a tam vidím dva týpky v… pojďme to nazvat milostným objetím. Problém s tím nemám, ale vidět to vážně nemusím,“ otřepal se druhý voják.
„Za takový sen bych by…“ Naše konverzace byla přerušena hlasitým: „Dvacet vteřin!“
Nezbývalo, než se připravit na shoz. Zbraň v mých rukou seděla tak jak měla, v sumkách byly zásobníky a u pasu visela pistole. Spíše příruční kanón. Podlaha pod námi se otevřela a my tak měli výhled na bojiště pod námi. Bažinatá oblast se hemžila protivníkem, pro kterého bylo takové prostředí více než výhodné a proti nim se ve vzorcích a jednotkách pohybovali naši.
Stroj prudce klesl jen pár metrů nad hladinu močálu, konstrukce držící brnění povolila a my všichni vypadli ven. Všude kolem mě vystříknulo bahno a vyprostit nohy až po kolena zaražené v hutném dně nebylo jednoduché. Když se konečně zadařilo, byl čas překontrolovat vizuální rozhraní. Kromě pozice spojeneckých jednotek, což bylo více než užitečné v tomhle mlhavém pekle, mi v pravidelných intervalech zobrazovalo i díky černé vodě neviditelné dno a cokoliv pohybující se pod hladinou.
Na mapě v pravém horním rohu naskočilo zaměření mého cíle a podle grafiky se tím samým směrem vydal i zbytek mé jednotky. Pohled nalevo odhalil jen matný stín spojence možná deset metrů ode mě a napravo nešlo vidět ani ten stín.
Nohy ryly bahenné dno, uvolňovaly staletí staré bubliny plynu a ty cestovaly vzhůru a naplňovaly vzduch zápachem shnilých vajec. Podle zvuků nám nad hlavami létaly další a další výsadkové čluny a všude kolem se bojovalo.
Vlna sonaru projela vodou a na okamžik cosi odhalila. Ani jsem nevěděl jak, má spoušť byla stisknuta a kulky létaly pod hladinu. Druhá vlna sonaru však neukázala nic než prázdný prostor. Že by se mi to jen zdálo?
Za stínem mého levého spojence se rychle vynořil další, probodl jej skrz a já okamžitě zahájil palbu. V nulové viditelnosti těžko hádat, ale většina mého zásobníku musela skončit v mrtvole lidského vojáka, protože druhý stín opět rychle zmizel pod hladinou.
Rychle přebít a počkat na další výboj sonaru, zněla mi v hlavě část základního výcviku. Na rozhraní vyskočila krátká zpráva. „Základna nepřítele padla. Změna parametrů mise. Čištění perimetru.“
„Vyhráli jsme,“ šla mi úleva přímo od srdce a v tichosti mé mysli bylo dodáno: a já žiju. To byl ten samý okamžik, kdy v mých zádech něco vyrazilo z bažiny, ostří prorazilo mé slavné brnění, kosti i orgány a srdce naposledy zapumpovalo.

Tohle přestává být vtipné! Nešlo se ubránit agresivní myšlence hned po nabytí vědomí. Nemůže se mi zdát o sázení kytiček? Stěžovalo si mé podvědomí.
Tentokrát tady nebyly žádné konstrukce, žádná výsadková loď. Jeden obrovský hangár, který teď připomínal mraveniště. Podél jedné stěny nás sedělo několik stovek a jeden po druhém jsme se probouzeli. Mé pozornosti nemohlo uniknout, že jsme rozděleni do několika barevných zón.
Hangár samotný měl rozměry několika fotbalových stadiónů a vlevo i vpravo byl bezpočet vrat, kterými neustále létaly stroje dovnitř i ven. Jen tenká vrstvička namodralého světla stále mezi námi a smrtícím vakuem vesmíru. Sem tam se mi zdálo, že omezeným výhledem na vesmírnou bitvu prosvištěla loď protivníka těsně kolem vrat, ale vše se hýbalo příliš rychle na to, aby si mohl být člověk jistý.
„Modrá vstávat!“ křiknul přicházející muž v důstojnické uniformě. Asi dvě třetiny z nás uposlechly, zatímco zbytek byl pořád v bezvědomí po hibernaci.
„Posbírejte a pohyb,“ zavelel důstojník, otočil se k nám zády a vyrazil pryč. Rychle jsme pozvedali bezvědomé a vyrazili za ním. Někteří byli táhnuti, někteří neseni a jiní podpíráni, protože se právě probírali.
Procházeli jsme vyznačenými oblastmi a všude kolem nás pobíhali piloti i technici, všichni v maximální snaze vyzbrojit nové stroje a odstranit ty poškozené z přistávacích ploch. A támhle z té lodi vykládali spoustu omrzlých kovových ‚rakví‘, pravděpodobně noví rekruti.
Opustili jsme hlavní hangár a konečně dorazili k naší destinaci. V masivní konstrukci držel zavěšený dutý projektil a ve škvíře v podlaze šlo vidět zásobník dalších.
„Dovnitř,“ kývl na mě důstojník. Nezbývalo, než uposlechnout.
Interiér se hned po mém dosednutí začal hýbat. Různé pojistky, plochy a vycpávky dojížděly až na doraz k mému brnění a napevno mě uchytávaly na místě. Stejný systém mi dokonce cosi připojil na záda a hned vedle pravé ruky čekala zasunutá multifunkční puška. Venkovní slupka projektilu mě uzavřela a také sjela až na doraz, čímž ze mě efektivně udělala součást konstrukce bez milimetru k pohybu.
Rachot z venku a mravenčení v podbřišku dával jasně najevo, že se má konstrukce pohybuje, pravděpodobně aby mohl nastoupit další voják do dalšího náboje. Takhle jsme se pohybovali dlouhé minuty, než celá Modrá nasedla a byla připravena k akci. Mé grafické rozhraní konečně znovu naskočilo a zobrazilo nové zadání mise a hlavně…
„Konečně!“ Konečně mi dali thrustery. Tohle bývala moje nejoblíbenější část v pokročilém výcviku.
Z nějakého neurčitého místa nateklo do mého prostoru želé a vyplnilo i tu nejužší škvírku. Následoval rachot všude kolem, sílící bzukot elektromagnetů mizející kdesi v ultrazvuku a nakonec žaludek obracející přetížení následované naprostým klidem a tichem. Tichem tak hlubokým, že můj vlastní tep rezonoval jako zvony Rotterdame.
Rozhraní helmy znázorňovalo mou trajektorii a odpočítávalo dlouhé vteřiny před dopadem na nepřátelskou loď. Ten přišel záhy.
Očekávaná kakofonie kovu, jež si vynucuje cestu skrze další kov, se však nekonala. Ať už můj projektil narazil do čehokoliv, znělo to spíše jako lámání dřeva nebo kostí. Hrubé vibrace, prudké zastavení a chvilka napětí.
Malé nálože rozstřelily můj modul na několik kusů. Ty rozhodily bokem i trosky zdi, kterou jsme prorazili a umožnily tak volný pohyb. Rychle otřít oslizlé rukavice, vytáhnout pušku a vpřed.
Celá část plavidla, ve které jsme se vylodili, byla bez atmosféry z důvodu průrazů v trupu a jako všechny lodě Nepřítele měla jen minimální gravitaci. Z ostatních projektilů povyskakovali další vojáci, všichni jsme se překontrolovali pohledem a podle mapky na vizuálním rozhraní vyrazili vpřed.
Nahromadili jsme se u vrat, někdo z jednotky na ně připojil nálože a rychle jsme se rozutekli do krytu. Exploze protrhla díru a okamžitě vycucla veškerou atmosféru v oblasti za dveřmi. Spolu s ní vyletělo několik nepřátel a někdo v jednotce pronesl chladné: „Nestřílet. Nechte je, ať se udusí.“
Nouzové udržení atmosféry naskočilo a v trhlině ve vratech zazářila tenoulinká membrána, která umožnila prostoru za nimi, aby se zase naplnil. My však již mohli skrz. Jeden po druhém jsme prolézali skrz a konečně jsme mohli vypnout magnetické boty a zapnout thrustery, které ke své funkci potřebovaly atmosféru.
Malé motorky mě okamžitě začaly tlačit k podlaze a umožňovaly tak přirozenější pohyb. Má naplánovaná trasa se oddělila od ostatních a vedla mě dlouhými a hlavně prázdnými chodbami. Dalo se jen předpokládat, že ostatní dělají to samé. Dveře na konci jedné z chodeb se otevřely a z mé strany nebylo ani to nejmenší zaváhání. Thrustery na zádech naskočily, mé nohy se odlepily od země a poslaly mě ve vodorovném letu přímo vpřed.
Ze dveří vyletělo několik výstřelů a moje na sebe nenechaly dlouho čekat. Brnění sneslo několik zásahů při průletu do jakéhosi řídícího centra, ale má přesná střelba zajistila smrt všech přítomných vojáků nepřítele.
Rozhraní podalo instrukce co zmáčknout na řídících panelech a po pár minutách bylo možné podat hlášení: „Hlavní reaktor odpojen.“
Druhé dveře vedoucí do místnosti se otevřely a dovnitř proskočil spojenecký voják, opětujíce palbu svým pronásledovatelům. „Co takhle trochu pomoct?!“ zařval na mě. Rychlý přesun bokem od dveří zajistil mé bezpečí před nepřátelskou střelbou a společně s kolegou jsme odrazili první vlnu. Když přebíjel, zavrčel: „Musíme odsud vypadnout.“
„Nemůžeme… Rozkaz je jasný. Udržet řízení reaktoru dokud orbitální základna nepodlehne nebo nebude obsazena.“
„Fajn!“ štěkl a opět zahájil palbu. Jeden z nás, už ani nevím který, si naštěstí včas všiml, že prvními dveřmi se pokouší proniknout další jednotka Nepřítele. Jedno cvaknutí pojistky přepnulo na druhou hlaveň pušky a ven začaly prskat výstřely z brokovnice. Oba jsme do dveří vysypali celý zásobník a druhý voják využil krytí k uzavření oněch dveří. Od jejich ovládání ještě do chodby hodil pár granátů a hrubou silou udeřil do knoflíku. V ten samý okamžik přiletěla nálož ze dveří druhých, nedala mu ani šanci reagovat a explodovala.
Teď byl můj čas zářit. Thrustery na zádech mě vytlačily ke stropu, nepřítel neočekával takovou pozici a prvních pět padlo za oběť mé zběsilé palbě. Rychle nahmatat další zásobník a prásk… Kus žhavého kovu v lebce byl tím posledním před…

„Au! Au moje hlava! Do prdele to je bolest…“
„Jenom klid,“ ozval se uklidňující mužský hlas, „Klid. Probuzení z hibernace může mít vedlejší následky. Dám ti něco proti bolesti.“ Tlak na předloktí a tiché cvaknutí byly jediným náznakem očkování. To a samozřejmě fakt, že bolest začala během vteřin ustupovat.
„Uvolni se. Na chvíli si schrupneš. Až tě budou potřebovat, probudí tě.“
„Poč…“

„…kej!“ Nabytí vědomí bylo tentokrát podstatně pohodlnější. Opět jsme byli zavěšeni v konstrukcích, ale podle hučení a odvalování kol nás přepravovali v pozemním vozidle. Mé končetiny se s každým poskočením líně pohybovaly a dávaly tak jasně najevo nízkou gravitaci. Měsíc, asteroid, nebo snad jedna z domovských planet Nepřítele?
Až teď mi došlo, proč jsme tady. U zadních vrat seděl voják na první pohled rozdílný od nás amatérů. Specializované a opotřebované brnění mu sedělo jako šité na míru a na hrudním plátu měl osm svislých čar. Něco počítal, ale co, to se odhadnout nedalo. Sestřely, potvrzená zabití, přežité operace? Všechno to působilo velice nepravděpodobně… Už proto, že on sám vypadal jako ošlehaný veterán. Jeho pohled byl až příliš výmluvný. Ať už to byl kdokoliv, viděl toho na jeden život přespříliš.
Podíval se přímo na mě a chvíli jsme jen v naprosté tichosti zírali jeden na druhého, než z klína zvedl helmu a nasadil si ji. Naše mise byla očividná, byli jsme jeho eskortou. V retrospektivě spíše žrádlo pro kanóny.
Transport začal zpomalovat a náš chráněnec si kontroloval výzbroj. Těžce modifikovaná puška, dvě pistole, dva pásy granátů, sumky plné nábojů a meč. Skutečný, opravdový a v těchto podmínkách neuvěřitelný meč. Dlouhé tenké ostří drželo v pochvě na zádech přímo pod Thruster batohem.
K čemu to má? Já a Nepřítel jsme ještě nebyli ani nadohled, natož abychom si to rozdali v ručním souboji… No, budu předpokládat, že ví, co dělá.
Konečně jsme zastavili, závěsná konstrukce nás pustila a zadní vrata odskočila bokem. Všichni jsme vyskákali ven a vizuální rozhraní předalo rozkazy: „Chraňte Rufuse.“ To nám vážně říkat nemuseli… Rufus, nešlo se nesmát.
Úsměvy nám upadly, když se Rufus rozběhl pryč, aniž by nám věnoval jediný pohled. Zmateně jsme se po sobě podívali a vyběhli za ním. Jméno mohl mít sebehloupější, ale chlapec byl fit. Uháněl před námi a vedl nás k vrcholku nahnědlého kopce. Vlastně všechno bylo hnědé. Země, nebe, kameny i voda…
Přeběhli jsme summit a dostali se na bojiště. Naši pěšáci i těžká technika postupovali proti základně nepřítele. Ta měla nesmyslně vysoké opevnění narychlo vyrobené z kamenů a skal. Nepřítel nebyl navyklý na protivníka v porovnání o tolik fyzicky silnějšího, než on a přehnaný násep toho byl důkazem.
Rufus sklouzl po zemi a ukryl se za skalkou. Překontroloval svůj opožděný ‚doprovod‘, v tomhle případě spíše kotvu a opovržení v jeho pohledu šlo cítit i přes neprůhlednou helmu. Zase vyběhl a jen tři jsme s ním zvládali udržet krok.
Utíkal přímo proti náspu, Thrustery naskočily a začaly ho tlačit vzhůru, my následovali příkladu. Rozdíl však byl jasný, on věděl, co dělá. Krátké, přesné zážehy a téměř akrobatické pohyby, když šplhal přímo vzhůru. My se jakžtakž, s hrubými pohyby a bolestivými nárazy snažili zůstat poblíž. Zmizel nám z dohledu na vrcholku stometrové stěny, všichni tři jsme zrychlili a vystřelili k vrcholku.
„Dolů!“ zařval a chytil mě za ruku jako nejbližšího z trojice. Další dva byli okamžitě pokropeni salvou z několika směrů a jejich bezvládná těla započala pád zpět dolů ze zdi.
„K čemu mi vás strčili, to je mimo mě,“ zavrčel.
„Asi vás chtějí naživu…“
„Naživu?“ zasmál se tomu výrazu, „Běž zpátky. Otoč se a běž pomoct dolů.“
„A vy?“
„Já tady mám práci,“ kývl hlavou k letišti za opevněním, ze kterého startovaly transporty, každý se čtyřmi vertikálními motory.
„V tom případě já taky.“ Zněla má odpověď. Těžko říct co měl v plánu, ale tohle si nemůžu nechat ujít.
„Fajn. Ale nepleť se mi pod nohy,“ štěkl a vyskočil z krytu.
Tady došlo na část plánu pro mě problematickou. Rufus skočil dolů z ochozu a sjížděl po téměř svislé stěně. V tom zlomku před rozhodnutím skočit mi krkem proletěla kulka a celé tělo ztratilo veškerou vůli k životu, padajíce k zemi.
Rufus se v půlce srázu odrazil, Thrustery zažehly a po balistické křivce jej poslaly na střechu budovy vedle letištní plochy. Po té jen proběhl a skočil do otevřených zadních vrat jednoho ze startujících transportů. Z venku šlo vidět jen záblesky a sem tam padající tělo jednoho z Nepřátel. Exploze v kabině roztrhla trup, dírou vylezl Rufus, vyškrábal se na záda stroje, rozběhl se a skočil na další.
Ten se pokusil útočníka setřást manévrováním, ale jeho rukavice jej nějakým způsobem dokázala udržet na kovovém křídle. Sklouznul k trupu, prostřílel čelní sklo, dovnitř hodil několik granátů a skočil dolů, ztrácejíce se z mého zorného pole. Jen výbuchy a střela byly znamením, že osamocený infiltrátor stále žije.
Má krev konečně opustila tepny, temnota zahalila vidění a…

Bolest hlavy byla taková, že nešlo ani myslet. Bolela stejně, jako když mi prostřelili hlavu, ale to přece nedávalo smysl…
„Vypadá to na nějaký glitch. Nachystejte mrazák, jede domů,“ ozval se zase ten příjemný doktorův hlas a mé vědomí šlo zase na výlet.

Poslední probuzení bylo v parku na Zemi. Nové civilní oblečení, v kapse peníze, v hlavě chaos. Ale obrovský video-billboard u cesty po mé levé ruce byl jako jiskřička, kterou má paměť potřebovala.
„Opustil vás partner? Přišli jste o práci? Nevidíte východisko? Přidejte se k pěchotě ještě dnes!“
Zástup identických mužů se objevil na obrazovce. „Chcete vidět vesmír? Chcete mít přístup k technologiím bohatých? Je váš život v troskách? Proč mrhat nejlepšími roky svého života! Pauzněte jej a zapište se. Ještě dnes! Smrt neznamená konec, jen příležitost poučit se.“
Obrazovka zabrala jednoho z nováčků, který měl problém odjistit zbraň a rychlá smrt jej neminula. Následovala rychlá videomontáž jeho reinkarnací zakončená záběry na osamoceného vojáka v hlubinách nepřátelských řad, na hrudi sedm svislých čar. Rufus!
„I ti nejlepší museli začít odspodu.“ Vysvětlil billboard, „Staňte se hrdinou, zachraňte Zemi. Zapište se ještě dnes!“
„Tady jste!“ Zvolala nějaká žena, „jen jsem si skočila pro kafe a vy nikde. Pojďte, pojďte,“ pobízela mne. Vypadala oficiálně a uposlechnutí vypadalo jako dobrý nápad.
„Dvanáct let, nebo dvanáct životů, podle toho co přijde dříve.“ Dodal ještě billboard, když jsme odcházeli.

„No a to nás přivádí sem.“
Důstojníci si navzájem něco pošeptali a muž v obleku si odkašlal: „Takže nevíte, co se s ním stalo?“
„S kým?“
„Rufus je pohřešován a nezbývá než doufat, že nezemřel dříve, než implantát přenesl jeho vědomí.“
„Netuším… Ale vypadal, že se o sebe dokáže postarat.“
„Ano, ano. Samozřejmě. Máte nějaké otázky, než vás propustíme?“
„Jednu ano. Vzpomínky se vrátily. Vím, že každý má dvanáct stáhnutí mysli, než dojde k trvalému poškození. Vím, že vypěstujete klony, zatímco naše původní tělo zůstane na Zemi v mražáku…“
„A ta otázka?“
„Co se stalo špatně?“
„Chybný implantát. Při přenosu se ztrácela data, viz vaše zmatení a předpokládání, že jde o sny. Plus v receptorech zůstal viset impuls o průstřelu hlavy… Jménem Kanceláře pro Zodpovědnost se vám omlouvám, finanční kompenzace byla přidána na váš účet.“
„Takže s novým implantátem bude vše v pořádku?“
„Ano, přesně tak… Teď pokud mě omluvíte, mám práci.“
„Samozřejmě…“
Mé kroky vedly ven z prosklené budovy a přímo do parku. Slunce svítilo, všude kolem byl klid a pořádek… Ne tak jako v mé domovské čtvrti. Co tohle vlastně vyřešilo? Šest let pryč, pět inkarnací promrhaných, rodina pořád žádná, kamarádi nikde…
„Přidejte se k pěchotě ještě dnes!“ Zvolal billboard jakoby přímo na mě. Táhlé povzdechnutí opustilo mé plíce a nohy vyrazily zpět k prosklené budově, postavit se do fronty pro nové rekruty.
„STAŇTE SE HRDINOU!“

Příspěvek 16.12.2014 21:02:54
Ronnie124 Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 311
Bydliště: Za Hvězdárnou
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Dost dobré, připomíná mi to mix Hvězdné pěchoty a Edge of Tomorrow :ok:

Edit: nevím jestli je to náhoda, nebo ten počet "převtělení" je inspirován jistým britským seriálem.
Naposledy upravil Ronnie124 dne 16.12.2014 22:28:54, celkově upraveno 1
Warning: My post´s can kill you!

Příspěvek 16.12.2014 21:34:30
sgcatlantis Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1149
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Taky sem si řikal, plus 6. den :D

Příspěvek 17.12.2014 15:38:26
Narutho88 Uživatelský avatar
Airman First Class
Airman First Class

Příspěvky: 188
Bydliště: Atlantis
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
trochu mi to pripomina tak stred povidky s leafom (povidka stargate: nova epocha od LiefzDel).


inak dobre, kedy bude dalsi diel / povidka ? :smile: :smile:

Příspěvek 17.12.2014 22:46:19
coldvel Uživatelský avatar
Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 832
Bydliště: Stratis a občas Litomyšl
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Fakt parada :D
Gosh, I'm proud of you, gentlemen.
So what do you say we speed this thing up, hmm?
Are you with me?
All right, then.
Let's get this thing over and done with.
Let's put the hurt on Jerry.
Let's pitch in.
Let's raise the mission count to 35.
35 it is, gentleman.
We're gonna win this thing.
We're gonna win this fucking thing.

Příspěvek 12.1.2015 12:15:01
Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
St0rmiho kraťasy sa už skončili? Lebo už mesiac tu nič nepribudlo... :hmmm:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

Příspěvek 15.1.2015 14:53:38
pal Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1007
Bydliště: Nottingham, UK
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
vyznělo to jak nějaký výkřik do tmy. :-D
od té doby nikde ani čárka.
třeba vážně chce vydávat jednou za čtyři měsíce :rflmao:
Za kazdym vzestupem civilizace stala vira, za kazdym padem nabozenstvi. Neni nic horsiho jak negativni mysleni, zarlivost, zavistive ci jine negativni reakce pro zniceni zivota. Proto je treba myslet a konat pozitivne a s laskou.

Příspěvek 16.1.2015 09:59:28
BFU Uživatelský avatar
Airman
Airman

Příspěvky: 54
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
pal píše:
vyznělo to jak nějaký výkřik do tmy. :-D
od té doby nikde ani čárka.
třeba vážně chce vydávat jednou za čtyři měsíce :rflmao:

Obávam sa, že si príliš veľký optimista

Příspěvek 26.6.2015 21:31:51
Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
už prešlo skoro pol roka od posledného príspevku. Objaví sa tu ešte niekedy St0rm? Vie to niekto? Žije ešte a píše? :write:
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

Příspěvek 27.6.2015 12:08:30
pal Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1007
Bydliště: Nottingham, UK
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Možná, u něj nikdy nevíš.
Netusim.
Určitě, jen ne tu.
Za kazdym vzestupem civilizace stala vira, za kazdym padem nabozenstvi. Neni nic horsiho jak negativni mysleni, zarlivost, zavistive ci jine negativni reakce pro zniceni zivota. Proto je treba myslet a konat pozitivne a s laskou.

Příspěvek 08.10.2015 18:57:56
Ondra Daške Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 851
Bydliště: Atlantis, Bučovice
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Nemyslím že v HP jsou klony, vypadá to na Star Wars a Hvězdnou pěchotu dohromady :)

Odeslat nové téma Odpovědět na téma

Zpět na Mrtvé povídky

cron