Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
nedávno mě napadlo napsat sci-fi povídku komplet z vlastní dílny. Tak jsem si pustil Starset (fakt se při nich skvěle píše sci-fi 
) a dal se do psaní tohoto krátkého příběhu. Omlouvám se, že je to tak krátké, ve Wordu se to vešlo na dvě strany písmem Calibri velikost 11, ale natahovat by to bylo zbytečné.O co se tedy v povídce jedná? Jelikož je krátká, tak bych vyzradil děj, tak prosím - zkus to
Běžel a stále něco hledal. Nakouknul do každého prázdného vchodu a do každé malé prázdné zapadlé uličky. Hledal a stále to nemohl najít. Postava ve skafandru, který narozdíl od dnešních modelů přiléhal k tělu. Díky fyzické námaze se mu zásoba kyslíku na jeho zádech čím dál víc ztenčovala. Moc dobře si uvědomoval, že se tímhle tempem do hodiny udusí. Ale on ho musí najít. Nikdy ho nenechal ve štychu, nikdy se na něj nevykašlal. Běžel ulicemi města, které se zdálo být opuštěné. Za jeho zády dopadaly červené paprsky ze slunce ve zdejší hvězdné soustavě. Zatím nepotkal žádnou živou bytost, která by mu mohla říct, kam se poděla osoba, po které pátrá. Zpomalil. Rozhlédl se kolem sebe a neodpustil si nahlas vyslovit ironickou poznámku, která mu zněla v hlavě. "Asi si se ztratil, co?"
Zkusil se s ním spojit. Komunikační kanál byl hluchý jako technař, který celý život strávil u reproduktorů s hlasitými basy. Začínal se ho zmocňovat nepříjemný pocit, že se něco stalo. Něco, co se opravdu stát nemělo a co si kladl za vinu. Nesmí se mu nic stát! Určitě si jen poškodil komunikační zařízení... Bylo to jen zbožné přání. Nic si nemohl ověřit a tak zůstával i nadále v nejistotě, která ho pomalu, ale jistě celého užírala. Sedl si ke stěně jednoho domu, který vypadal, jako by se měl každou chvíli zhroutit. Ale jemu to bylo v tu chvíli jedno. Sedl si do tureckého dřepu, ruce dal naproti sobě jako při meditaci a zhluboka se nadechl toho mála kyslíku, který měl už jen na čtyřicet minut. Rozum mu říkal, že by se s ním měl v mysli rozloučit a zachránit aspoň sebe, ale srdce mu křičelo do uší, že ho tam nechat nemůže. Že mu to dluží. A tak se ocitl tady. Odhodlaný, že ho najde. Klid! Zahřměl v duchu. Potřeboval uklidnit své myšlenky a soustředit se na jediné slovo, které ho po chvíli uklidnilo. Klid. Vydechnul, nadechnul a znovu: Klid. Tuhle proceduru opakoval dobrých pět minut, než se úplně uklidnil a mohl pokračovat v hledání. Pokaždé, když se mu myšlenky rozeběhly jinam než by měly, tak se zastavil, zavřel oči a zopakoval si svou formuli. Klid.
Do vyčerpání zásob kyslíku zbývaly tři minuty. Až moc mu času vzalo hledání. Už se nestihne vrátit zpátky do raketoplánu a zůstane tu navždy. Cítil, jak se ho opět zmocnil stres a několikrát se zhluboka nadechl. Tím si zkrátil čas o nějakých dvacet sekund. V tom uviděl postavu na druhém konci stejné ulice, jak se plíživým krokem a evidentně zraněný plahočí ulicí nevšímajíc si ho. Rozeběhl se mu naproti. V helmě se rozječely hlášení o extrémně nízké hladině kyslíku. Ale on je ignoroval. Všechny do posledního. Po několika metrech se dokonce rozblikala varovná světla. Stiskem jednoho tlačítka je umlčel. Zbývala mu jen už polovina vzdálenosti. Ten, za kým běžel pomalu zvednul hlavu. Zahlédl, jak k němu někdo běží a poznal skafandr, který používá výzkumná jednotka, která prozkoumává planety v okolních hvězdných systémech. I jemu docházel kyslík. Vlastně mu už došel a dýchal zbytky, co se mu počítač snažil ještě dohnat do helmy. Jak šoural nohama, tak o ně zakopnul a spadl na zem s rukou nataženou k běžci.
Kyslík mu došel v okamžiku, kdy zraněný spadl.
"Jsem tu! Vydrž!" Chtěl to zakřičet, ale protože už neměl vzduch, tak to jen řekl. Sedmdesát metrů. Málem zakopnul, ale zamávání rukama to vybral a běžel dál. Padesát metrů. Začal lapat po dechu. Třicet metrů. Nohy se mu začaly silně motat, ale pokračoval z posledních sil dál. Deset metrů. Před očima se mu zatmělo a spadl. S rukou nataženou k druhému. Zahlédl skrz zakrvavené hledí helmy druhého, tak lape po vzduchu jako ryba po vodě. Zraněný sebou lehce zaškubal a v očích se mu objevil skelný výraz.
Věděl moc dobře, že tohle je konec. Už žádné další dobrodružství na jiných planetách, už žádné zajímavé či nebezpečné objevy. Prostě zemře. Na planetě, kde se celá civilizace sbalila a utekla ke hvězdám. Koutkem oka zahlédl, jak raketoplán odlétá. Nechali ho tu, protože věděli, že se nestihne vrátit. Pak upadl do bezvědomí.
Zkusil se s ním spojit. Komunikační kanál byl hluchý jako technař, který celý život strávil u reproduktorů s hlasitými basy. Začínal se ho zmocňovat nepříjemný pocit, že se něco stalo. Něco, co se opravdu stát nemělo a co si kladl za vinu. Nesmí se mu nic stát! Určitě si jen poškodil komunikační zařízení... Bylo to jen zbožné přání. Nic si nemohl ověřit a tak zůstával i nadále v nejistotě, která ho pomalu, ale jistě celého užírala. Sedl si ke stěně jednoho domu, který vypadal, jako by se měl každou chvíli zhroutit. Ale jemu to bylo v tu chvíli jedno. Sedl si do tureckého dřepu, ruce dal naproti sobě jako při meditaci a zhluboka se nadechl toho mála kyslíku, který měl už jen na čtyřicet minut. Rozum mu říkal, že by se s ním měl v mysli rozloučit a zachránit aspoň sebe, ale srdce mu křičelo do uší, že ho tam nechat nemůže. Že mu to dluží. A tak se ocitl tady. Odhodlaný, že ho najde. Klid! Zahřměl v duchu. Potřeboval uklidnit své myšlenky a soustředit se na jediné slovo, které ho po chvíli uklidnilo. Klid. Vydechnul, nadechnul a znovu: Klid. Tuhle proceduru opakoval dobrých pět minut, než se úplně uklidnil a mohl pokračovat v hledání. Pokaždé, když se mu myšlenky rozeběhly jinam než by měly, tak se zastavil, zavřel oči a zopakoval si svou formuli. Klid.
Do vyčerpání zásob kyslíku zbývaly tři minuty. Až moc mu času vzalo hledání. Už se nestihne vrátit zpátky do raketoplánu a zůstane tu navždy. Cítil, jak se ho opět zmocnil stres a několikrát se zhluboka nadechl. Tím si zkrátil čas o nějakých dvacet sekund. V tom uviděl postavu na druhém konci stejné ulice, jak se plíživým krokem a evidentně zraněný plahočí ulicí nevšímajíc si ho. Rozeběhl se mu naproti. V helmě se rozječely hlášení o extrémně nízké hladině kyslíku. Ale on je ignoroval. Všechny do posledního. Po několika metrech se dokonce rozblikala varovná světla. Stiskem jednoho tlačítka je umlčel. Zbývala mu jen už polovina vzdálenosti. Ten, za kým běžel pomalu zvednul hlavu. Zahlédl, jak k němu někdo běží a poznal skafandr, který používá výzkumná jednotka, která prozkoumává planety v okolních hvězdných systémech. I jemu docházel kyslík. Vlastně mu už došel a dýchal zbytky, co se mu počítač snažil ještě dohnat do helmy. Jak šoural nohama, tak o ně zakopnul a spadl na zem s rukou nataženou k běžci.
Kyslík mu došel v okamžiku, kdy zraněný spadl.
"Jsem tu! Vydrž!" Chtěl to zakřičet, ale protože už neměl vzduch, tak to jen řekl. Sedmdesát metrů. Málem zakopnul, ale zamávání rukama to vybral a běžel dál. Padesát metrů. Začal lapat po dechu. Třicet metrů. Nohy se mu začaly silně motat, ale pokračoval z posledních sil dál. Deset metrů. Před očima se mu zatmělo a spadl. S rukou nataženou k druhému. Zahlédl skrz zakrvavené hledí helmy druhého, tak lape po vzduchu jako ryba po vodě. Zraněný sebou lehce zaškubal a v očích se mu objevil skelný výraz.
Věděl moc dobře, že tohle je konec. Už žádné další dobrodružství na jiných planetách, už žádné zajímavé či nebezpečné objevy. Prostě zemře. Na planetě, kde se celá civilizace sbalila a utekla ke hvězdám. Koutkem oka zahlédl, jak raketoplán odlétá. Nechali ho tu, protože věděli, že se nestihne vrátit. Pak upadl do bezvědomí.
Pokud by mě někdy napadlo pokračování (rozuměj děj před touto povídkou), tak ho sem přidám, ale to se ještě uvidí...
Dobrá poviedka. 
