Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/aZCahpwdZa

Obsah fóra FanArt Vaše povídky Mrtvé povídky Sami dva Jsme na to byli - 2. kapitola

Sami dva Jsme na to byli - 2. kapitola


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
Strýček Forďa Uživatelský avatar
Administrátor
Administrátor

Příspěvky: 625
Bydliště: Liverpool
Pohlaví: Muž
Skype: houdy007
Odpovědět s citací
 
Dámy a pánové, vážení soudruzi. Jakožto nový, ale spíše okrajový dlouhodobý projekt, jsem zvolil vytvoření nového příběhu. Ten však bude (a teď se podržte) kompletně non-SG, ale i non-Scifi. Bude se jednat o příběh zasazený do reálného světa, bez prvku fiction.

Get your popcorn ready! This is a new story:

Sami dva jsme na to byli
1. kapitola

Cesta se zdála nekonečná, osm hodin jízdy bez přestání si začalo vybírat svou daň. Řidič pohlédl na svojí malou spolujezdkyni, spala poklidně na okně. Najednou zahlédl v husté tmě noci, světla benzínové pumpy. Sjel ze silnice a zamířil přímo ke stojanu s naftou. Zastavil dodávku a vystoupil. Natankoval plnou nádrž a vrátil se do auta pro peněženku. Tato zastávka však neunikla pozornosti jeho malé spojenkyně, která se rozespale probudila. „Johne?…“ Zamumlala rozespale a malátně se posadila. „Jen jsme zastavily natankovat. Dáš si něco?“ Protřela si oči a pak zamumlala. „Tuňákový sendvič a kolu.“ John přikývl a odešel zaplatit naftu. Jako první zamířil k automatu s kávou. Vhodil padesát centů a navolil capuchino. Ozvalo se charakteristické zachrastění a pak zvuk tekoucí vroucí vody. Vyndal kávu z automatu a napil se. Zašklebil se odporem. „Káva z automatu je tady stejně nechutná, jako byla ve Washingtonu.“ Pomyslel si. Došel až k velké chladničce, otevřel prosklené dveře a vyndal dva, vakuově balené tuňákové sendviče a dvě koly. Vše to odnesl na pokladnu a nahlásil číslo pumpy. „Dělá to devadesát osm dolarů.“ Vytáhl, dvě, padesáti dolarové bankovky a podal je prodavači. Ten mu nazpět vrátil dva dolary a s: „Příjemnou cestu.“ se rozloučil. John došel k autu a s notnou dávkou námahy otevřel dveře a posadil se. „Viko, tady máš ten sendvič a kolu.“ Oznámil jí. Ta nadšeně vypískla. „Díky brácha.“ A začala sendvič rozbalovat. „Ne že tady nadrobíš, víš, že musíme pak panu Gilbertovi auto vrátit.“ „Nevov.“ Zamumlala s plnou pusou. John se tomu jen zasmál a otevřel si svojí plechovku koly a vydatně si lokl. Poté jí odložil do stojánku mezi sedačkami a rovněž se pustil do sendviče. Pár minut bylo slyšet jen přežvykování a občasné zamlaskání. John jedl rychleji než jeho malá sestřička, už měl snědeno, zatímco, Vika, nebyla ani v polovině. Klíčkem nastartoval, zapnul světla a vyjel spět na silnici. Pochvíli Vika dojedla sendvič a vzala si svojí kolu, ta jí však nešla otevřít. „Bráško?“ „Hmm?“ Broukl John. „Otevřeš mi kolu prosím?“ John jenom vzdychl. „Tak podrž na chvíli volant.“ Vika natáhla své mladé, pružné, štíhlé tělo a chytla volant. John otevřel plechovku, jednou rukou znovu chytil volant a druhou rukou, podával Vice, která se mezitím vrátila na svoje místo, její kolu. „Díky.“ Poděkovala a napila se. John jen něco zabručel. Najednou se ozvalo ohromné říhnutí a Vika si dala rychle ruce přes pusu. John se na ní překvapeně podíval a Vika hodila omluvný pohled. V mžiku na to oba vyprskly smíchy. „Teda, málem mi to vysklilo přední sklo.“ Zažertoval John. „Promiň.“ Řekla a omluvně se usmála. Dalších několik kilometrů se nedělo nic zvláštního, Vika dopila kolu bez další podobné „nehody“ a John začal pociťovat, že nekvalitní kafe z automatu již přistává účinkovat. „Kdy už tam budeme?“ Zakňourala otráveně Vika. „Už tam skoro jsme.“ Ujistil jí John. A opravdu projeli několika zatáčkami a uviděli v dáli záři města Spokane, města, které se brzy stane jejich novým domovem. Dnes však budou spát v motelu, bylo již moc pozdě. John zajel na příjezdovou cestu motelu, jen o dvě ulice dále od místa, kde stojí jejich nový dům. Zaparkoval na vyhrazeném místě a vylezl z auta. Sebou vzal jen malou sportovní tašku, kde měli jen nejnutnější věci. Na recepci motelu si vzali klíčky od malého pokoje v přízemí. U dveří položil John tašku na zem, vytáhl klíče a odemkl pokoj. Dříve než stačil sebrat tašku ze země, protlačila se okolo něj Vika a vběhla do pokoje. John jen vzdych zvedl tašku a vydal se za ní. Našel jí sedět na jedné ze dvou postelí, které byly na pokoji. „Tahle je moje.“ Oznámila mu. John se rezignovaně svalil na zbývající postel. „Ať je po tvém.“ Otevřel tašku a začal vyndávat a třídit věci. Jako první oddělil hygienické potřeby, osušky, ručníky a ložní prádlo. Které ihned podal Vice, ať se jde rovnou osprchovat. Sotva se za ní zavřely dveře od koupelny, složil vyčerpaně hlavu do dlaní. Nesnášel vybalování, nesnášel balení, luxování, vytírání, vaření, žehlení, ale přesně to bylo podstatnou součástí každého jeho dne.
John Walter byl dvacetiletý příslušník letectva spojených států. Na přelomu roku 2016/2017 konkrétně 27 prosince, došlo k sérii teroristických útoků obdobně jako 11. 9. 2001. Letadlo bylo uneseno krátce po startu a po pár minutách letu zasáhlo Trump World Tower. Christopher a Liliana Waltrovi, rodiče Victorie a Jonathana Waltrových zahynuly při tomto útoku. Další letadlo bylo uneseno půl hodiny po prvním útoku. Jeho cílem byl Washington D. C., konkrétně Pentagon. Díky včasné reakci letectva, bylo letadlo dostiženo a sestřeleno dvojicí stíhačů F-35 Lighting II.Na plubě bylo v té době 453 cestujících, včetně posádky. Po smrti obou rodičů se stal Jonathan opatrovníkem své malé dvanáctileté sestry a také živitelem rodiny. John přijal místo na Fairchildově letecké základně, kde měl možnost nalétat více hodin, tudíž i zvýšit svůj příjem. Fairchildova letecká základnase nacházela 16km od města Spokane, která má 232 000 obyvatel. Nastěhovat se mají do pronajatého domu v Maxwellovské ulici. Schůzku s majitelem měli naplánovanou na osmou ranní.

„Johne!“ Třásla s ním Vika. „Johne, vstávej! Zaspali jsme!“ John něco zabručel a podíval se na hodinky. Bylo 7:35 „Sakra!“ Pomyslel si. Oba odběhli do koupelny, každý k jednomu umyvadlu a provedli ranní hygienu. Když se obouvali, bylo 7:49. Kvapem zamkli pokoj a vydali se na recepci. John blesku rychle zaplatil a odevzdal klíč. Naskočili do auta a jeli do Maxwellovy ulice. U jejich nového domu čekalo černé Camaro s polu s majitelem, Robertem Gilbertem. Zaparkoval na příjezdové cestě a s Vikou vystoupili z auta. Robert k nim přišel. „Ah, rád vás poznávám, Johne! Smím vám tak říkat ne?“ Pozdravil ho s úsměvem a napřáhl k němu ruku. John jí přijal a potřásli si. „Jistě, jsem na to zvyklý.“ Odvětil John s úsměvem. „Dobře tedy, říkej mi Robe.“ Představil se. „A tady je váš nový domov.“ Pronesl a udělal rozmáchlé gesto směrem k domu a předal Johnovi klíče. „Rád bych vám pomohl vybalovat, nicméně musím odjet do práce. A co se týká dodávky, stavím se pro ni večer a nechám vám k dispozici svoje auto.“ Řekl a ukázal na Camaro. John zavrtěl hlavou. „Ne to nemůžu-“ Rob však nesmlouvavým gestem dal najevo, že o tom nehodlá polemizovat. „Ale můžeš, navíc mám stejnak v garáži ještě jedno.“ S tím se otočil na podpatku a zamířil k autu. Když nasedal, ještě se otočil k Johnovi. „V Neděli vás s ženou očekáváme na oběd. Bude pečené koleno.“ John kývl. „Rádi přijdeme.“ Rob nasedl do auta a odjel. John se otočil na Viku. „Tak jdeme se podívat na nový domov?“ Vika nadšeně souhlasila. John odemkl a vstoupili dovnitř. Dům byl sice malý, ale za to poměrně vzdušný a prosklený. Nacházely se zde dva pokoje, koupelna, toaleta, kuchyně a na velikost celého domu, poměrně velký obývací pokoj, který zároveň sloužil jako jídelna. Když si to John celé prohlížel, došlo mu, jak moc levně jim to Rob pronajal. Vika si okamžitě zabrala pokoj s manželskou postelí. Tentokrát si to však Jonathan nenechal líbit. „Tak to teda ne, sestřičko, ty půjdeš hezky do dětského pokoje vedle. Tohle bude můj pokoj.“ Původně chtěla něco namítnout, ale když slyšela jeho nesmlouvavý hlas. Tak se zvedla a odešla, přičemž na něj ještě mezi dveřmi vyplázla jazyk. Stěhování jim zabralo přes dvě hodiny. Hlavně to bylo proto, že John většinu toho odnášel sám. Vika nosila jen lehčí věci, ale snažila se. John pak došel zkontrolovat, zdali je to všechno a pak zabouchl zadní dveře u dodávky. „Ahoj.“ Ozval se dívčí hlas a John málem nadskočil. „Ah, promiň, nechtěla jsem tě vylekat.“ Omluvila se mu rychle, když viděla jeho reakci. „Ne, v pořádku, jen jsem tě předtím neviděl.“ Usmál se na ni. „John Walter.“ „Emma Smithová.“ Odpověděla s úsměvem. „Východní přízvuk. Jsi z New Yorku?“ Zakroutil hlavou. „Washington D.C.“ „A ta holčička je-“ „-moje sestra.“ Doplnil jí John. „A rodiče-“ „Zemřeli při teroristickém útoku na Trump World Tower. Takže se teď se setrou protloukáme, jak se dá.“ „To mě mrzí.“ Následovala trapná chvilka ticha. „A co ty?“ „Mám podobný příběh…“ Dál to již asi nechtěla rozebírat, ale Johnovo pozvednuté obočí jí bylo jasným signálem, že ho to zajímá. „Žiju tu sama se svým bráškou, rodiče umřeli, podobně jako ty tvoje, při tom útoku.“ „Promiň, nechtěl jsem-“ „Ale… nebavme se už o tom, minulost je minulost. Nechceš někdy někam zajít?“ John si jí nenápadně měřil od hlavy až k patě. Medově-zlaté vlasy, hnědo- zelené oči, sexy zadeček. Najednou si všiml jejího tázavého pohledu a došlo mu, že se ho na něco ptala. „Jo, jasně třeba, dneska večer? Ale budeš mi muset něco doporučit, vůbec to tu neznám.“ Zasmál se John. „Něco vymyslím.“ Pronesla záhadně. „Zatím ahoj.“ Rozloučila se a zamířila ke svému domu naproti. John jí chvíli pozoroval a pak se vydal opačným směrem. „Kdo to byl?“ Zeptala se Viky, když vešel do obýváku. „Naše nová sousedka. Nevadilo by ti být dneska večer sama doma?“


A tady je Camaro:
Obrázek

Upřímně, nevím u které z těch dvou fotek jsem slintal víc. :lol:
Feeling borded, call me Fredy idrc...

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
příběhy z reálného světa má moc rád už se těším na další díl :bravo: tvá poslední věta mě u tebe vůbec nepřekvapuje

Strýček Forďa Uživatelský avatar
Administrátor
Administrátor

Příspěvky: 625
Bydliště: Liverpool
Pohlaví: Muž
Skype: houdy007
Odpovědět s citací
 
Za 1.) Díky. :oops:
A za 2.) No dovol. :box2: :palka:
Jinak další dily určitě budou, ale nevím jak často, protože tohle nebylo primárně určeno pro fórum. :) Jsou priority jako: LTH, PLC a potom překonání SGARTu. :) Ale můžu tě ubezpečit, že určitě neskončí po prvních 3 dílech. :) Protože to je historicky první můj příběh, který je vymšlený od začátku do konce. :D :)
Feeling borded, call me Fredy idrc...

Ondra Daške Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 851
Bydliště: Atlantis, Bučovice
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
no, tak mám ten dojem, že je to Jennifer, nebo její sestra :D , jinak není to zas tak špatný, začal jsem pracovat ještě na jiný povídce zatím jen u mě v hlavě, protože jisté problémy s tím souvisí, ale jsem zvědav jak to dopadne :D

Strýček Forďa Uživatelský avatar
Administrátor
Administrátor

Příspěvky: 625
Bydliště: Liverpool
Pohlaví: Muž
Skype: houdy007
Odpovědět s citací
 
Mno, ona to je Jenifer, jen jsem si trochu hrál v Photoshopu. :oops: Ale ještě si tam asi pohraju, takže podob není konečná. :) A jak jsem říkal vymyšlené to mamm kompletně, jen nevím jak to bude vycházet, protože to nebylo původně určeno na fórum.

///Edit: Tak jsem si teda ještě pohrál, mno nevím já osobně nejsem spokojen... :(
Feeling borded, call me Fredy idrc...

coldvel Uživatelský avatar
Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 832
Bydliště: Stratis a občas Litomyšl
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Ježiši chlape, kolik dalších povídek ještě začneš psát? A spíš kolik z nich dokončîš?
Gosh, I'm proud of you, gentlemen.
So what do you say we speed this thing up, hmm?
Are you with me?
All right, then.
Let's get this thing over and done with.
Let's put the hurt on Jerry.
Let's pitch in.
Let's raise the mission count to 35.
35 it is, gentleman.
We're gonna win this thing.
We're gonna win this fucking thing.

Strýček Forďa Uživatelský avatar
Administrátor
Administrátor

Příspěvky: 625
Bydliště: Liverpool
Pohlaví: Muž
Skype: houdy007
Odpovědět s citací
 
Tohle je jen volnočasová okrajovka, která ani nebyla původně určena pro fórum. :)
Feeling borded, call me Fredy idrc...

Ondra Daške Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 851
Bydliště: Atlantis, Bučovice
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
měl jsem stejnej doje jako coldvel, a chvilku sem si myslel, ýe to píše někdo jinej a vydává to pod tebó

Strýček Forďa Uživatelský avatar
Administrátor
Administrátor

Příspěvky: 625
Bydliště: Liverpool
Pohlaví: Muž
Skype: houdy007
Odpovědět s citací
 
A proč jsi si myslel, že to nejsem já? Protože to bylo i na moje poměry, až moc špatný?
Feeling borded, call me Fredy idrc...

Strýček Forďa Uživatelský avatar
Administrátor
Administrátor

Příspěvky: 625
Bydliště: Liverpool
Pohlaví: Muž
Skype: houdy007
Odpovědět s citací
 
Z části trochu depresivní, ale snad se bude líbit.

Sami dva jsme na to byli
2. kapitola
„Večeři máš připravenou, jenom si ji ohřeješ v mikrovlnce, pusť si klidně televizi, ale žádné horory. Měl bych se vrátit do půlnoci, ale když se ve dvanáct nevrátím, půjdeš spát, jasné?“ Vika přikývla. „Kdyby něco, volej.“ Dodal John ještě, otevřel vchodové dveře a vyšel na ulici. Bezmyšlenkově si točil s klíčky od Camara. Rob si ho přivezl před hodinou. Odemkl a všiml si, že Emma již zamyká vchodové dveře. Mávl na ní rukou, aby si pospíšila. Došla až na kraj obrubníku, kde se zastavila. „Čekala jsem, že mě autem vyzvedneš. John se lysáčky usmál, nasedl, nastartoval a objel kolečko kolem celé ulice a zastavil těsně u stojící Emmy a otevřel jí dveře. „Vyzvedávám tě, dle naší domluvy, přesně v osm nula, nula, před tvým domem.“ Emma se rozesmála. „Já to nemyslela vážně.“ John jen pokrčil rameny. Nasedla a připoutala se. „Kudy?“ Zeptal se. „Na konci ulice doprava.“ Přikývl a rozjel se. Cestou si povídali o všem možném, co má ten druhý rád, životní příběhy, dětství. Občas byl jen přerušen Emminými instrukcemi. „Na semaforech rovně.“ Když už jeli skoro dvacet minut, začalo to Johnovi být divné. „Vážně je tohle nejrychlejší cesta?“ Emma se rozpustile usmála. „Neptal ses na nejrychlejší cestu.“ John pochopil. „Tady do leva.“ Zatočil z hlavní ulice na náměstí, kde zaparkoval. Vystoupili z auta a John se zmateně rozhlížel, byl tady poprvé. Emma si povzdechla, chytla ho za ruku a táhla k luxusně vyhlížející restauraci. V tu ránu John děkoval bohům, že si nakonec na radu své malé sestry vzal tmavé džíny, bílou košili, upnutý, béžový svetr a černý kabát, sahající až do půli stehen, přeci jenom už byl prosinec. Když si prohlédl Emmu, bylo mu jasné, že to kam půjdou, měla dopředu vymyšlené. Měla na sobě decentní černé upnuté džíny, zelený svetr s véčkovým výstřihem. Přesto tmavě šedý dámský kabát, doplněný o červenou šálu a pletený baret stejné barvy. Johnovi to bylo celkem trapné, ale musel jí to říct. „Emmo, já si takovýto podnik nemůžu dovolit.“ Řekl trošku smutně. Emma se na něj chápavě otočila. „Neboj, tady jsi na západě, je tady levněji než ve Washingtonu.“ Ujistila ho. Dál už John nic nenamítal, a tak vstoupili do lokálu a zabrali si stůl u okna. Teprve teď se mohl pořádně porozhlédnout. Celý lokál byl ponořen do příjemného šera. Celý stůl byl ozařován svícnem s jednou svíčkou. Jediné osvětlené místo v podniku bylo malé pódium, na kterém stál klavír s černou židličkou, také se zde nacházelo několik stojanů s notami a samozřejmě houslisti se svými nástroji. Hráli pomalou vážnou hudbu a podtrhovali tak ještě více, již navozenou atmosféru. Objednali si to nejlepší šampaňské, John byl překvapen, že stálo polovinu co klasické šumivé víno na východě. Po chvíli přišel ve smokingu oděný číšník a nabídl jim jídelní lístky. John si objednal hovězí biftek s volským okem a slaninou, zatímco Emma lososový steak s grilovanou zeleninou. Během čekání na jídlo se znovu pustili do konverzace. Po chvíli si Emma všimla podivného přívěšku na Johnově krku. „Co, to je?“ Zeptala se. John si ho sundal a podal ho Emmě. Byl to řetízek a na něm zavěšený prsten. Nechala řetízek protékat mezi prsty, až jí v dlani zůstal jen prsten. Byl to snubní prsten. „Pro koho byl?“ Zeptala se přímo. „Pro Lily O’Conerovou… Jsou to už skoro dva roky, co se zabila při autonehodě…“

Oslava Charlieho narozenin se protáhla až do brzkých ranních hodin. Pozval nás do rodinného sídla jeho rodičů. To se nacházelo šedesát kilometrů od Washingtonu D. C. Všichni již měli dost napito, jen já a David jsme měli tu smůlu, že jsme museli řídit. Lily sice řídit nemusela, ale alkohol moc nemusí. Když jsem se nad tím zamýšlel, došlo mi, že jsem ji už delší dobu neviděl. Začal jsem procházet mezi hloučky lidí a hledat ji. Našel jsem ji v hloučku našich bývalých spolužaček a podle jejího výrazu se nudila stejně jako já. Když mě uviděla, nadšeně na mě zamávala a zamířila ke mně. Šťastně mně objala a dlouze políbila. „Všechno nejlepší, miláčku.“ Cítil jsem se zmateně. „Co to-“ Lily se usmála. „Je už přece po půlnoci, teď jsi oslavenec ty.“ V tom mi to došlo. Já a Charlie, máme narozeniny den po sobě, povětšinou uspořádáváme velkou párty, přičemž první den slavíme Charlieho narozeniny a další den ty moje. Nicméně dnes jsem se nemohl na svojí oslavě zdržet, musel jsem druhý den do práce. „Půjdeme najít Davida s Mary a pojedeme.“ Zašeptal jsem jí do ucha. Kývla, chytla mě za ruku a táhla k dalšímu hloučku lidí, kde spatřila Davida s Mary. „Johne! Všude jsme vás hledali. Pojedeme?“ Jen jsem kývl a vydali jsme se k parkovišti. Na parkovišti stálo několik desítek aut, od Pick-upů po Mustangy a Camara. S Lily jsem nasedl do mého nového Camara, které jsem dostal od rodičů, jako předčasný dárek k narozeninám. David měl od táty půjčený ford mustang, který parkoval opodál. Vyrazili jsme společně na dálnici a zamířili do Washingtonu D. C.. Měli jsme všichni dobrou náladu a dálnice byl prázdná, a tak jsme se rozhodli si trošku zazávodit. David sešlápl plyn až na podlahu a vyrazil kupředu. Měl sice silnější motor, ale měl pouze starý dvojitý karburátor, zatímco moje Camaro mělo moderní čerpadlové vstřikování. Za Liliiny pobízení jsem podřadil a začal Mustang dohánět. Ve správnou chvíli jsem nadřadil a sešlápl plyn. David začal zaostávat a já se vítězoslavně podíval do zpětného zrcátka. Najednou Lily s hrůzou zakřičela. „Pozor!“ A já se podíval dopředu právě v čas, abych viděl dvojici žlutých světel, přímo před námi. Strhl jsem volant stranou, ale nestačilo to. V plné rychlosti jsme se čelně srazily. Probrala mě ostrá bolest v břiše. Když jsem otevřel oči, první co jsem uviděl, bylo popraskané přední sklo a zohýbaný rám auta. Podíval jsem se na zdroj bolesti. Ostrá část zdeformovaného rámu dveří mi prošla břichem. Málem nebyl pod tím množstvím krve vidět. Vidění jsem měl rozmazané, hlava se mi točila a uši zaplňoval hukot. Najednou jsem začal pociťovat silnou únavu. Z posledních sil jsem pohlédl na Lily, byla v bezvědomí s hlavou na rozbitém bočním skle. Oči se mi začaly klížit. Najednou mi došlo, že mé zranění je určitě smrtelné; vykrvácím. Začal jsem nenávidět, emoce, tu euforii, která mi tak zhatila mé plány do budoucna, ono vzrušení, které předčasně ukončilo můj příběh. Najednou jsem uviděl jasné bílé světlo. „A je to tady.“ Pomyslel jsem si. „Umírání není, až tak hrozné.“ Napadlo mě. Všechna bolest mě začala opouštět, strach o Lily, dokonce i hněv na sebe samého, se jakoby posunul do pozadí. Začal jsem pociťovat blažený klid a mír. Najednou mě nějaká vyšší moc vyrvala z mého těla, z místa řidiče nabouraného vozu. Dále už nebylo nic; žádné nebe, peklo…
Probudil jsem se za rytmického pípání přístrojů a lehkého žbluňkání kapek v infuzi. Bolelo mě celé tělo a cítil jsem tupou bolest v oblasti břišní dutiny. S notnou dávkou námahy jsem otočil hlavou. Na židli vedle mne, seděla moje maminka. Když si všimla, že sem se probudil, zavolala na doktory a objala mne. „Johne… jsem tak ráda, že jsi v pořádku. Ignorujíc bolest jsem ji objal. „Bylo i líp…“ Prohodil jsem. „Jak je na tom Lily?“ Maminka se neměla k odpovědi a rozplakala se. Najednou mně popadl strach. „Mami? Jak je na tom Lily.“ „Lily je… je… byla na místě mrtvá…“ Trvalo mi pár vteřin, než jsem plně vstřebal obsah toho sdělení. Schoulil jsem se do klubíčka a bezmocně se rozplakal. Měl jsem obrovský vztek. Na den, kdy jsem se narodil, den kdy jsme jeli na tu oslavu, moment, kdy jsem se nechal vyšpikovat k závodění, na emoce, toho řidiče co jel v protisměru, přál jsem mu pomalou smrt, aby trpěl stejně, jako teď já. Ale největší vztek jsem měl sám na sebe, kdybych se býval nepodíval do zpětného zrcátka, mohla být Lily ještě naživu.


Tok Johnových myšlenek, přerušil číšník, který jim přinesl jídlo. Emma mu mlčky vrátila řetízek, ale John si ho nepověsil zpět na krk, ale uklidil ho do kapsy. Na její tázavý pohled odpověděl. „Minulost, je minulost.“ Emma přikývla a pustili se do jídla. Povečeřeli mlčky. Když dojedli, začali se bavit o svých zájmech a koníčcích. „A co vlastně ráda děláš?“ „Ráda hraju na kytaru, chtěla jsem se naučit na klavír, ale rodiče byli proti.“ V tom Johna něco napadlo. Vstal, došel k pódiu a sklonil se k pianistovi, něco pošeptal a vložil do rukou pět dolarů. Ten přikývl, vstal a uvolnil Johnovi místo. Ten se posadil, chvíli si projížděl seznamy skladeb, nakonec však notář s nesouhlasným výrazem zavřel a začal hrát z paměti. Byla velmi překvapena, když poznala Overture theme, z Fantómovi opery
Tu bylo těžké zahrát na varhany, natož na klavír. Zaposlouchala se do rytmu a povšimla si jak procítěně, John, hraje. Když skladba skončila, všichni v restauraci mu začali tleskat. S lehce stydlivým výrazem se vrátil k jejich stolu. „Hrál jsem falešně co? Trhalo ti to hodně uši?“ Emma na něj šokovaně pohlédla. „Bylo to to nejúžasnější, co jsem kdy slyšela.“ „Když to říkáš…“ Zamumlal potichu John. Po chvíli John mávl na číšníka, že zaplatí. Číšník hned přišel, nicméně když John vyndával peněženku, zastavil ho rázným posunkem. „Vaši dnešní útratu pokryla vaše kulturní vložka.“ Vysvětlil s úsměvem. John se chtěl dohadovat, ale číšníkův nesmlouvavý tón ho doradil. „Tak dobrá… Moc krát děkujeme.“ S „Příjemný zbytek večera.“ Je rozloučil a vytratil se. John s Emmou si oblékly kabáty a vyšli na ulici. Už byla tma. John už chtěl vyrazit k autu, ale Emma ho zarazila. „Pojď se ještě projít.“ Pokrčil rameny, že nemá nic proti. Emma se ho chytla za ruku a zamířili po klidném náměstí. Nenadále, začalo sněžit, poprvé za tento rok. „Koukej, sněží!“ vykřikla Emma a chovala se jako malá holčička co dostane novou panenku. John se jen usmál a pokračovali dál. Najednou si všiml velkého vánočního stromečku a vedle něj, bylo na řetězu uvázané. „Piano…“ Vyhrkl překvapeně. Emma se lyšácky -usmála. Johnovi hned došlo, že tohle místo byl její cíl do začátku. Oprášil sedátko od vloček sněhu a posadil se. Chvíli přemýšlel, ale nakonec začal hrát jednu známou vánoční píseň, přeci jen, zbývalo, ani ne, čtrnáct dní. Po náměstí se začala linout melodie: All I want for christmas is you.
Emma se po chvíli poslouchání posadila Johnovi na klín a hlavu si opřela o jeho rameno. Když John dohrál, přitáhla si Emma jeho obličej blíž a políbila ho. Na jeho zmatený pohled odpověděla. „Jmelí.“ John pohlédl nad sebe a opravdu nad klavírem vyselo zavěšené jmelí. Místo odpovědi si Emmu přimkl ještě blíže a hluboce jí políbil.
Feeling borded, call me Fredy idrc...

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
moc pěkný díl :bravo: trocha deprese je potřeba aby byl příběh realnější

Strýček Forďa Uživatelský avatar
Administrátor
Administrátor

Příspěvky: 625
Bydliště: Liverpool
Pohlaví: Muž
Skype: houdy007
Odpovědět s citací
 
Moje řeč... :) Jen doufám, že mě zase nepopadne amok a nezabiju hlavní postavu hned na začátku... viz. Příběh Laury Cadmanové... :)
Feeling borded, call me Fredy idrc...

Ondra Daške Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 851
Bydliště: Atlantis, Bučovice
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
no a mě ses ptal kolik dětiček by tak měli mět :) , ne ale tohle není zas tak špatný jen asi vím co bude následovat :)

Strýček Forďa Uživatelský avatar
Administrátor
Administrátor

Příspěvky: 625
Bydliště: Liverpool
Pohlaví: Muž
Skype: houdy007
Odpovědět s citací
 
Nevíš... vsaďme se... :lol: :lol:
Ale zkus to odhadnout, možná mě překvapíš... :yes:
Feeling borded, call me Fredy idrc...

Ondra Daške Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 851
Bydliště: Atlantis, Bučovice
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
daj se dohromdy na nějakou dobu :D

Aiwendill Uživatelský avatar
Brigadier General
Brigadier General

Příspěvky: 3086
Bydliště: Telerush Var
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
viac ako rok tu nebol pridaný žiadný príspevok a ani nová kapitola. Takže to ide do mŕtvych poviedok...
Najlepší štvornohý priateľ človeka je posteľ...

Odeslat nové téma Odpovědět na téma

Zpět na Mrtvé povídky

cron