Tak jo, první díl se skluzem, ale jsem rád, že jsme si rozuměli a nikdo neplašil
Tak si to hoši užijte.
#01 Nováček
„Víš, co mi to připomíná?“ Zavrčel mladý tmavovlasý muž zakurtovaný v bezpečnostním postroji.
„Ten zatracenej výlet z Údolí Smrti do Himalájí?“
„Přesně… To byl strašnej podrb. ‚Jenom dokončete ten maraton a zařídím vám klimatizaci.‘“ Parodoval Daniel jednoho z jejich tréninkových důstojníků.
„Jsem si naprosto jistej, že se ten bastard smál až se za břicho popadal, když nás naháněli do těch kontejnerů. Žádná sprcha, ani ponětí kam letíme…“
„Já byl v pořádku, než začlo přetížení. Poslat někoho, bez varování, na sub-orbitální let kolem půlky planety, to se prostě nedělá.“
„Tohle je v porovnání první třída!“ Zasmál se druhý muž a roztáhl ruce. Jednoduchým gestem zasáhl tři další vojáky.
Seděli v trupu nákladního orbitálního Skokana, který byl upravený pro přepravu lidí. Pytle s osobními věcmi nad hlavou, základní vybavení pod sedačkou a téměř žádné místo k pohybu. Paluba vibrovala když stoupali skrz horní vrstvy atmosféry. A nebyl to ten příjemný druh vibrací, který cítíte na rokovém koncertu, ne. Tenhle třásl jejich kostní dření.
Skokan dosáhl vakua jen po pár minutách a ticho a klid ničeho byl ohlušující. Zároveň přestali zrychlovat a mikrogravitace se konečně ozvala, jejich končetiny plující vzduchem. Pilot přehodil pár spínačů, pláty kryjící okna během výstupu vyjely vzhůru a odkryly tak výhled na cíl jejich cesty.
„Svatá matko všeho co je čisté a dobré…“ Vydechl jeden z nich, když se jim křižník dostal do zorného pole.
Kovová bestie v jejich zorném poli se ježila nepopsatelným množstvím antén, zaměřovacích a zbraňových systémů. Systémy měly zálohy, zálohy zálohy a zálohu zálohy, zálohy.
„Že prý Podpůrné a Průzkumné pravidlo.“ Dodal Daniel. „S tímhle bychom mohli na Stavitele.“
„Vážně nemyslím, že by proti nim měla šanci,“ Odpověděl jeden z vojáků, „Říkají, že jedna Stavitelská loď dokáže vymazat celou flotilu.“
„Byl to vtip, Jonesi,“ povzdechl Dan, „A teď když nad tím tak přemýšlím… Proč všichni říkají ‚říkají‘?“
„Co?“
„Neřekneš ‚říkají‘ když víš něco na jisto, řekneš ‚říkám‘… říkám. Já.“
„Co to motáš?!“
„Všichni říkají ‚oni říkají.‘ Nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo někdy viděl loď Stavitelů.“
„No… Někdo musel. Navíc, když se podíváš na všechny ty šílenosti co vyrobili, tak nějak nepotřebuješ vidět jejich loď abys věděl, že bude absolutně brutální.“
Rozhovor byl přerušen pilotem: „Přibližujeme se k přetlakové komoře. Prosím ujistěte se, že vaše stolky a sedačky jsou ve vzpřímené pozici. Doufám, že jste si užili let s flotilou Jejího Veličenstva.“
„Zatracenej vtipálek!“
Skokan se zatřásl když narazil do přepážky, bezpečnostní zámky zapadly a tlak se vyrovnal. Jeden po druhém odepínali bezpečnostní popruhy a pomalu pluli k východu. Když přišel na řadu Daniel, poslal své zavazadlo skrz přetlakovou komoru.
Proplachtily nulovou gravitací, minuly práh a spadly na podlahu jako hromada cihel. Dan následoval. Nabral rychlost, chytil se ocelové tyče nad přepážkou a zhoupnul se na palubu. Téměř okamžitě cítil účinek umělé gravitace, přistál na nohou a člen posádky mu podal zavazadla.
Všichni nově příchozí vojáci postávali ve skupinkách kolem haly a tak se zařadil k té své. Suverénně nejmenší z nich. Jones zmizel někde mezi inženýry.
„Rangers!“ Křikl major hned jak vstoupil a Dannyho skupina vystřelila do pozoru. Důstojník pokračoval: „Mé jméno je Viktor Rodriguez. Vy mi budete říkat Major Rodriguez.“
„Pane, ano pane!“ Zaznělo v chóru.
„Jsem velícím důstojníkem Ranger Operací na palubě Útesů Doveru a ty jste Rangeři. Třetí stupeň. Pouze třetí! Jen proto, že vidíte čtverku nebo nedejbože pětku něco dělat, neznamená to, že to můžete dělat taky. Za privilegia se platí krví nepřátel.“
„Pane, ano pane!“
Prošel mezi nimi a postupně rozdal složky se zařazením, než rozkázal: „Rozchod.“
Daniel otevřel svou složku a hledal jméno svého nadřízeného. Tým Apella, Seržant Henry Drake.
„No tak to mě podrž…“ Vydechl, když poznal jméno.
Interní komunikace byly opět mimo provoz a major Rodriguez tak musel osobně nahlásit, že jsou všichni na palubě. Můstek byl ukryt hluboko v jádru lodi, obalen v metru ocele a různých kompozit, s okolím propojen jen skrz jedny dveře a stovky a stovky kamer a senzorů.
„Kapitáne,“ zasalutoval major.
Muž v komplexním křesle se otočil od stěny monitorů. „Všichni ubytováni?“
„Všichni noví členové na palubě. Můžeme.“
„Slyšel jste, poručíku Harrisi.“
„Ano, kapitáne. Přejete si varovat posádku?“
„Vezměte ji ven pomalu. Není potřeba bezpečnostních pozic.“
Harris chytil ovládání a už už zapínal motory, když kapitán dodal: „Ujistěte se, že lineární tlumiče fungují. Nechceme další Central-One incident.“
„Všechny generátory v zeleném. Navigace, dejte mi projekci kursu.“
Slabá vibrace projela konstrukcí lodi, když motory zažehnuly a plavidlo zrychlovalo. Komridelník ji vedl po lehké křivce a následoval digitální stopu na svých obrazovkách. Aby se nikdo na palubě nezranil, byl manévr prováděn velice „pomalu.“
Trvalo patnáct minut, než se Dover stočil správným směrem.
„Kopněte do vrtule.“ Rozkázal kapitán Husher.
Antihmotové trysky daly behemotovi úvodní rychlost a Hall motory později přebraly jejich práci a v průběhu následujících pár hodin vytlačily loď až k 0,2c.
Daniel našel pokoj svého nového týmu. Sprcha, skromná společenská místnost, několik malých skříněk a pět postelí v kójích, jen dvě z nich vypadaly, že jsou používány. Nikdo tam však nebyl. Pohodil své zavazadlo do rohu, protože nevěděl která postel je jeho, a všiml si zarámovaného papíru. Rozpis tělocvičny byl jasným vodítkem.
Když našel tělocvičnu a dvojité dveře se samy otevřely, svět zastavil. Po jeho levici zvedal voják svou vlastní váhu na bench, napravo dělala jedna kliky se závažím na zádech a ještě jeden tloukl do boxovacího pytle hlava nehlava. Pro krásku sprintující na prohnutém běžeckém pásu neviděl ani jednoho z nich.
Žena tak krásná, že v ten okamžik mohl psát poezii. Žena tak ohromující, že se nemohl pohnout. Žena tak dokonalá, že slovo ‚to‘ vyskočilo v jeho hlavě. Ať už ‚to‘ znamenalo cokoliv, ona to měla.
„Kdybych věděl, že Rangeři mají takovéhle členy, byl bych se býval přihlásil dříve.“ Zabručel spíš sám sobě, ale odnikud se vynořující Jones mu odpověděl.
„Mě o tom něco vykládej…“
„A ty bys pravděpodobně neutíkal se slzama z tréninku.“
„Hej, byl jsem nemocnej!“
„Nemocný? Prosím tě. Jenom zápal plic. Kdyby chřipka, ale zápal plic?!“
„No tak jsem srab… O nic lepší než ty.“
„Že co?“
„Běž a pozvi ji někam.“
„Jo, jasně! Podívej se na ni. Všechny ty hopsavé části hopsající a ta roztomilá, roztomilá tvářička…“ Na chvíli zmizel ve snu, „Co jí mám jako říct? ‚Čau, nechceš jít někam ven?‘“
„A proč ne? Pořád je to jenom ženská,“ odkašlal si Jones a pak vybalil svá ‚moudra‘, „Takovýhle ženský se většinou cítí samy, každej se je bojí pozvat ven. Seš R3jka, borec mezi borci! Tak si nech narůst koule a běž!“
Daniel stál a nehýbal se, tak ho Jones požduchl: „Běž!“
Šel přes posilovnu a snažil se přijít s nějakým otevírákem. Zdálo se, že má minuty, ale najednou stála přímo před ním a v jeho puse chyběla slova. Mile se na něj usmála a seskočila z pásu, o třicet čísel vyšší než on. „Copak?“
„Já… a… ty… Daniel.“ Vykoktal a hlasitě polkl. Jak mohl mít takovou žízeň? Měl pocit, že se mu do krku vysypala Sahara.
V jejích očích zazářily malé plamínky, když jí došlo, o co zobákovi jde. Byl by si toho býval všiml, kdyby ho nerozptylovala potřeba vody.
„A já jsem Arrya. Ráda tě poznávám.“
„Arya?“
„Ne,“ povzdechla si, „Jsou tam dvě R přesně kvůli tomu, abyste to vy Angličani správně vyslovovali.“
„Pardon,“ zčervenal.
„Nah, to neřeš. Akorát už toho mám dost, pořád všechny opravovat. Jakpak ti můžu pomoci, Danieli?“
Prolomení první bariéry dalo Rangerovi dávku odvahy a tak položil pořádnou otázku.
„Možná že to je trošku zhurta, ale nechtěla bys někdy někam zajít; třeba na skleničku?“
Ohnula se aby si osušila zpocené nohy a dostala se do pozice, které by ani světec neodolal, než odpověděla: „Co takhle přeskočit drink?“
„C—Cože?“
Podívala se přes Dannyho rameno; téměř neviditelný zákeřný úsměv přejel přes její rty, než pokračovala. „Mluvení, pití, tancování… To je pro lidi, co můžou plýtvat časem, ale co si nalháváme? Kdo z nás má čas? Můžem na to rovnou skočit.“
Daniel si nebyl jistý, jestli sní nebo bdí. Vážně nabízela co si myslí, že nabízí? Než se zmohl na odpověď, Arry dodala: „Nejdřív si tě ale musím vyzkoušet. Však víš, jestli semnou udržíš tempo.“
Pokusil se popadnout dech, než si všiml, že ukazuje na boxerský ring.
A neviděl to jen on. Celá posilovna zastavila a jeden po druhém se trousili k provazům. Ani jeden z vojáků se ho nepokusil varovat před blížící se katastrofou. Dost možná proto, že část z nich si prošla tím samým a ten zbytek se rád díval.
Arry si nasadila rukavice a Ranger jen o kousek nižší než ona je utahoval. Zkusila pár úderů na prázdno a otočila se k Dannymu, kterému právě také upevňovali rukavice.
„Dvě pravidla. Za každý úder do trupu si můžeš sáhnout,“ diváci se zasmáli, „A pokud vyhraješ, dělej si semnou co chceš.“ Všeobecný hukot následoval a první sázky kolovaly.
Oba se zohnuli mezi lany a vstoupili do ringu. Arry k němu byla otočená zády a jeho první pohled šel k dolním partiím, druhý k tetování na krku a třetí zase dolů. Až pak si uvědomil, co viděl.
Opravdu tam bylo tetování, skryté pod dlouhým copem těsně na hraně vlasů. Malé, vkusné a neviditelné, pokud si to nepřála. I přesto bylo až dobře rozpoznatelné. Byla R5.
A doprdele.
„Vskutku, doprdele.“ Pošeptal mu Jones do ucha.
„Já to řekl nahlas?!“
„Ne… Jenom předpokládám. Být tebou, jdu jí po ksichtu.“
„Copak ses zbláznil?! Nemůžu jí praštit do obličeje… Je to jako udeřit slunečnici. Zkusil jsi někdy praštit slunečnici?“
„Jo, a ten parchant si to zasloužil!“ Zasmál se Jones. „Zapomeň, že je to holka a…“
„Kašlu na to, že je holka. Nemůžu praštit ji.“
„Chlape! Ranger páté úrovně. Zabije tě malíčkem a pak znásilní tvoji mrtvolu.“
„Děkuji za grafický popis. Budu v pohodě.“
Arry zaútočila aniž by ho nějak varovala a jen tak tak se dokázal zaklonit a uhnout. Stále neměl potřebu bojovat, ruce jen tak visely. Musel být alespoň o třicet kilo těžší, tohle by prostě nebyl fér boj.
V žádném případě— tok jeho myšlenek byl přerušen pěstí na nos.
Dokázal ukročit a uhnout třetímu levému háku. Arrya byla vyšší, štíhlejší a nějakým záhadným způsobem mnohem rychlejší než on. Ruce létající, nohy tancující; byla všude.
Daniela stále rozptyloval její vzhled a nedokázal přestat přemýšlet nad jejich společnou budoucností. Pěst do břicha ho však probudila dost rychle. Konečně se začal hýbat, uhýbat a dokonce i útočit.
Mířil jí na trup ve snaze minimalizovat zranění, každý jeho úder ale zastavila. Vždy, když se přiblížil, odtančila přes ring a zkusila jiný úhel. Musel jí přistřihnout křidélka. Použil svá široká ramena a tlačil ji k rohu. Pokusila se dostat ven sérií rychlých úkroků, ale nataženou paží ji chytil za břicho a poslal ji zpět na provazy.
Tyhle zápasy neměly žádné přestávky. Dokud stojíš, bojuješ. Z obou teklo proudem, jeho ruce v širokých obloucích bušily do jejích paží kryjících žebra a nebezpečně velké obnosy začínaly cestovat mezi sázejícími. Tohle tady ještě nebylo, zobák vyhrával! Z kakofonie zvuků vystoupil jeden jasný, křičící hlas.
„Dostaň se z rohu! Dostaň! Se! VEN!“ Řval na ni, ale Arrya se nezdála, že by slyšela. Nebo že by to byl plán?
„Ko-nec. Ko-nec! Ko-nec!“ Rozjel Jones publikum a Daniel poslechl. Zvedl ruku pro finální úder do boku hlavy a zavřel oči, aby se nemusel dívat na to co bude následovat.
To bylo to poslední, co si pamatoval, než se probral v posteli.
Pokusil se najít jen střípek vzpomínky, než zahučel: „Co— Co se stalo?“
„Ale, Sluníčko je vzhůru!“ Zazněl neznámý hlas po jeho levici a on otočil hlavu. Mladá zrzka ho pozorovala ze druhé strany místnosti. Tohle místo si pamatoval. Jeho nový pokoj! Pokus o sednutí měl za následek tupý úder do stropu ložní kóje.
„Au, to muselo bolet.“ Zasmála se dívka a dveře společenské místnosti se otevřely. Arrya a muž, který jí utahoval rukavice vešli do ložnice.
„Co se stalo?“ Zeptal se Daniel ještě jednou a Arrya mu odpověděla s roztomilým úsměvem: „Co se stalo? Sklonila jsem se pod tvým posledním úderem a seznámila tě s podlahou.“
„Oh…“
„někteří členové davu byli méně než nadšeni z výsledku.“
„Co nadělám… To mám za to, že si začínám s R5tkou.“
„Jak jsi—“
„Všiml jsem si tvého tetování.“
„Dobré oči. A jsem žena svého slova, dokázal jsi mě trefit, „vytáhla si tričko a odkryla tak modravou modřinu na spodních žebrech, „Jedno sáhnutí.“
„Uvědomuješ si, že to byl tvůj nápad, že?“ Dotázal se Danny a zamával rukou, „Není potřeba, děkuji.“
„Líbíš se mi,“ oznámila, otočila se k jedinému v místnosti, kdo ještě nepromluvil a zopakovala: „Líbí se mi.“
„Vítej v týmu Apella. Já jsem Henry Drake, seržant.“
Daniel vystřelil do pozoru, než štěkl: „Pane!“
„V klidu. Dokud posloucháš na bojišti, nemusíme si hrát na vojáky.“
„Ano, pane.“
„Tak fajn, seznamovačka. Ještě jednou, já jsem Henry Drake. Prostě mi říkej Henry, seržant když jsme venku. Arryu Wu jsi už potkal.“
„Wu? Arrya Wu?! Anděl Naděje?“
„Anděl Forlornovy Naděje,“ zavrtěla hlavou, „Stupidní přezdívka, se kterou přišla média.“
„Kam mě to strčili? Syn spasitele Země, Anděl Naděje… A ty musíš být člen královské rodiny.“ Otočil Daniel svou pozornost k mladé rusovlásce.
„A to je Alexis Renard. Žádní královští příbuzní, co vím.“ Představil Henry, „Ale R5 jako já a Arry. Mohl by ses hodit do pohovu? Vážně nemusíš stát v pozoru.“
„Ano, pane.“ Přikývl a zase se posadil. „Pane? Věděli jste, že jsem váš nový člen, než jsem si potykal s podlahou?“
„Ne. Přečetli jsme si tvoje známky, až když jsi zaříznul.“ Usmál se Henry a překontroloval pradávné zápěstní hodinky.
„Wow.“
„Dárek od mého otce, Daytona na zakázku. A jdeme. Teď!“
Daniel vyskočil na nohy a následoval svůj nový tým, než si uvědomil že ani neví, kam jdou. Tak se zeptal.
„Briefing. Už jsme skoro u cíle.“
„Cože? Netrvá cesta několik dní?“
„Tam to je několik hodin s Bránou. Zpátky se budem plazit dva týdny.“
„Ou, já minul Průlet? Vážně jsem ho chtěl vidět v tomhle zázraku.“
„Neboj se… Uvidíš jich tolik, až se ti z toho bude zvedat kufr.“ Poklepal jej po zádech Henry.
Arrya zpomalila a srovnala s ním krok, než se k němu naklonila a něco pošeptala do jeho ucha. Neměl slov, které by popsaly, co právě slyšel. Svět vážně není fér. Jediné, co se alespoň blížilo, bylo: „Tak to si ze mě děláš pi…“
Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
jeste nic?
Zabíjet postavy a ničit galaxie protože na to máš zrovna náladu. U mě neumřel nikdo "jen tak" už od Phoenixe. 
Ale tvůj taky!!! A že jsi nikoho bezdůvodně nezabil? Já taky ne... vždy se najde nějaký banální důvod 
