NASA aneb zase jim chtějí zkrouhnout rozpočet

Tak si to přečtěte a plácněte svůj názor:-) já už se vážně směju dobívání vesmíru je podle mě dost duležitá věc.Víte kolik by se mohlo najít novích vědeckých poznatků,nerostných surovin,novích surovin atdd atd. a co udělají politici zase to celí pos*rou

Kód: Vybrat vše

http://www.novinky.cz/veda-skoly/182457-privatizace-dobyvani-vesmiru-ma-vyresit-nedostatek-penez-pro-nasa.html

tak aby bylo na válku s Íránem ne? Co to cpát do vesmíru, když to může jít na tanky, letadla a zbraně

Jasně, zničme se...proč to dělají? Nemají k tomu právo
Ne, hey....myslím, že dobývání vesmíru je podstatně důležitější věc a navíc může alespoň podle mě ukončit i ty "zas*ané" války...

Spočítal jsem, že všechno, co zatím utratili za Irák, Afghánistán a pár pitomostí typu protiraketový štít, by jim stačilo na tři měsíční základny a čtveřici VentureStar (pro neznalé - mělo to nahradit raketoplány ) a jeste by jim zbyla spousta financí na poradne rozjeti mise na Mars





Jenže takové love by nikdy nevrazili do vyzkumu vesmíru - spíš by koupili nové letadlové lodě s jaderným pohonem, dalších pět set F-22 nebo postavili novou hitech antimexickou zeď a podobné nesmysly aby si dál potvrdili, že nikdo na ně nemá šanci

Bez silné ameriky bychom byli už dávno v p******

Jedině USA nám může zaručit, že tu za pár roků nebudou vandrovat vyzbrojení frustrovaní čínští chlapečci.

Mohli si schovat těch pár miliard, co nalili do bank a takových černých děr-jako(je) GM.

Proč má být protiraketový systém blbost?

tak je pravda že díky USA je svět krapet bezpečnější protože se většina zemí bojí její moci ale pravdou je i to že už sme mohli být hodně daleko ve vesmíru kdyby strkali prachy i do vesmírného výzkumu...třeba bysme už měli funkční hyperpohon

Mě by stačilo kdyby sem se dožil umělí gravitace:-D to bych byl spokojenej člověk..jo ještě přistání na marsu ale to uz budu asi pod drnem:-D no skoda ze neuvidim jak to s lidstvem dopadne:-D

Ano, tahle realita je na prd, měli bychom ji reklamovat... NASA prostě není prioritou a vesmírný výzkum bezpečí nezajistí. Naopak si myslím, že privatizace vesmíru je jedinou možností, jak se tam jednou dostat ve velkém - zjistěte si jak vlastně proběhla kolonizace Ameriky. Jamestown nebyl založený proto, že anglické univerzity chtěly zkoumat místní kultury a živočichy...

Hele, pako, na čí straně teda jsi? Já měl dojem, že uznáváš konspirační teorie okolo 9/11, ale pak mi zase nejde na rozum tenhle jestřábí příspěvek.

Jsem na straně chemicko/fyzikálních rozborů a USA.

Pejorativní použití názvu konspirační teorie bych nepoužíval, neboť teorie o spiknutí 19 arabů a OBL je taky svéráznou konspirační teorií.

Start raketoplánu stojí okolo 500 000 000 USD o ceně samotnýho raketoplánu nemluvě. Mám určitý tušení, že pro soukromej sektor by tohle mohli bejt trošku nepřekousnutelný čísla.
Možná jestli postavěj ten "vesmírnej výtah", to by znatelně snížilo cenu za dopravu 1kg na orbit, ale zase si neumim představit, že by k vybudování něčeho takovýho měl prostředky někdo jinej, než emerickej stát.
(Ne, lety do vejšky 80km a podobný rádobyvesmírný záležitosti neuznávám, pro turisty je to možná fajn, ale mezi těmahle skokama z atmosféry a letem na orbitu je rozdíl asi jako mezi šlapadlem a letadlovou lodí.)

Btw nemáte někdo po ruce info, jak je na tom momentálně ESA?

2Mouse: Osobně myslim, že člověka na Marsu uvidíš mnohem dřív, než umělou gravitaci.

Tak ono s těma skokama z atmosféry se trošičku mýlíš, už při malých modifikacích by šlo vypouštět mikrosatelity.

S vesmírem to zatím nevypadá vůbec růžově, pochybuju, že to nějaká soukromá firma vyřeší. Všchno to závisí na prioritách USA a na následcích finanční krize.
Nechme se překvapit.

Podle mě je privatizace možností objevování vesmíru jenom otázka času. Jednoho dne k tomu stejně musí dojít, protože technologie nutné k dostání se do vesmíru budou časem levnější a dostupnější i pro nižší vrstvy. No, a pokud se toho dožiju i já, budu jenom rád

Air Force píše:

Start raketoplánu stojí okolo 500 000 000 USD o ceně samotnýho raketoplánu nemluvě. Mám určitý tušení, že pro soukromej sektor by tohle mohli bejt trošku nepřekousnutelný čísla.

vedle nesčíslně miliard prohýřovaných ve dvou konfliktech je to pakatel

zvláštní, že si ještě nikdo nevzpomněl na superdělo - takové, co dokáže střílet do vesmíru. narozdíl od vesmírného výtahu a podobných nápadů na to nepotřebujete žádný nákladný výzkum, všechno už máte.
nápad je to snadno realizovatelný, a můžete vypouštět satelity a součástky pro vesmírné stanice skoro zadarmo (v porovnání s raketama, a samozřejmě, že by hlaveň měla silně proměnlivou výdrž, a musela by se často měnit - jako u "Pařížanky" - a to už bude pomalu sto let, a už tehdy mohla střílet náboje až do stratosféry)
jen u lidí by to nešlo, zpětný ráz by z vás udělal lančmít

napadá mě, že zřejme - málo konstruktéru by si na to trouflo, a firmy na výrobu raket by řvaly, protože by přišly o výnosný kšeft

Napadá mě zřejmější - je to nesmysl

1) Odpor vzduchu roste se čtvercem rychlosti
2) ISS obíhá okolo Země rychlostí cca 27 800km/h


1) Projektil by zažíval poměrně krušný chvilky.

2) Už teď maj tanky problémy s tim, že i když zvýšej úsťovou rychlost tebřa na dvojnásobek, rychlost projektilu při dopadu (2÷4km daleko) se změní jen nepatrně.


Opravdu bych chtěl vidět, jakou rychlostí bys musel střílet věci do vesmíru (museli by proletět skrz pár set km atmosféry) a jaký dělo bys k tomu chtěl použít...

Vlad Dracul píše:

vedle nesčíslně miliard prohýřovaných ve dvou konfliktech je to pakatel

Vskutku, ale o tom nepadlo slovo. Vedle finančních možností soukromejch společností je to astronomická suma.

2Pako3: No zatim lítaj nahoru, otočka, dolu. Nic, co by se podobalo dosažení nějaký oběžný rychlosti se nekoná. Technologie je možná dostatečná, ale šlapadlo taky umí plavat
Aby to bylo k něčemu, musí se to zase pěkně nafouknout ... za nepěknej peníz.

ano, ale přilít trochu prachů a udělat z toho nosiš pro mikrosatelity by nebyl až takový problém.............ale jinak souhlas

asi před týdnem sem četl o novém projektu orbitálního děla, zkusím to někde vyhrabat

Air Force píše:

Napadá mě zřejmější - je to nesmysl

1) Odpor vzduchu roste se čtvercem rychlosti
2) ISS obíhá okolo Země rychlostí cca 27 800km/h


1) Projektil by zažíval poměrně krušný chvilky.

2) Už teď maj tanky problémy s tim, že i když zvýšej úsťovou rychlost tebřa na dvojnásobek, rychlost projektilu při dopadu (2÷4km daleko) se změní jen nepatrně.


Opravdu bych chtěl vidět, jakou rychlostí bys musel střílet věci do vesmíru (museli by proletět skrz pár set km atmosféry) a jaký dělo bys k tomu chtěl použít...

ajaj opět přecházíme do akademických debat

Odpor vzduchu s větší výškou klesá, neboť čím větší výška, tím řidší vzduch

příklad s tankem se k tématu docela nehodí, až vyneseš tank aspoň do stratosféry, a naměříš co udělalo dělo, pak to budu akceptovat

viz Project HARP



střílelo to projektily až do výšky 180 kilometrů

Střílet vysoko je ta menší část problému, ta větší část je dosažení rychlosti dost velký k tomu, aby se tam udrželi.
Pak nestačí střílet nahoru, ale spíš dost šikmo, čimž se průlet atmosférou prodlouží.

Pro mikrosatelity někam těsně mimo atmosféru ještě možná (i když i to musí bejt dost brutální), ale nikdo mě nepřesvědčí, že to může střílet zásobovací moduly na ISS, natož cokoliv na vyšší orbitální dráhy.

Trochu se vmísím do debaty, neboť tak úplně nechápu... tím vystřelováním věcí do vesmíru máte na mysli projektily? Protože se tady mluvilo o tom, že díky tomu dělu bude dostávání raketoplánů v soukromém sektoru levnější, a já si upřímně nedokážu představit raketoplán, co by vydržel vystřelení dělem, a už vůbec ne posádku, která by svou krví okamžitě po vystřelení nenabarvila nejbližší zeď za nimi na červeno.

Taky jsem to právě původně pochopil tak, že by to měla bejt plnohodnotná náhrada za rakety, ale to je fakt unreal...

No ono i pro satelity je to dost unreal. Satelity dokáže silně poškodit i kolize s pomalu prolétajícím kusem kamene... těžko si představit jak moc by je zkomprimovalo toto dělo.

Pokud vím, tak Gerald Bull sám navrhnul (kromě pochopitelného zvětšení a prodloužení děla), náboje s raketovým pohonem.
Ten se bez problému dostane přes nejhustší atmosféru, a pak si vylétne na nízkou orbitu
Bohužel, zde zřejmě zapracovalo lobby, protože NASA se na jeho návrh ani nepodívala, neboť určité společnosti tou dobou hrabaly z raketoplánů a všechno okolo nich

Jak bys postavil řekněme deset palpostů s vesmírnými děly, a vystřeloval součástky, tak pak stačí poslat raketoplán s posádkou aby ty kusy sestavila, a máš to neporovnatelně levnější s trochou nadsázky bys měl sestavené za cenu jedné ISS 4 Omega Destroyery (krom hyperdrive )

Zvláštní, že jak se někdo v Americe vytasí s efektivním a levnějším způsobem řešení, hned má utrum, a určití lidi prosadí astronomicky dražší věci
Viz. Větší počet malých letadlových lodí vs. menší flotila hitech jaderných, F-16X vs. F-15E atd.

Tvůj nápad s vystřelováním součástek se mi celkem líbí. Máš pravdu, bylo by to nesrovnatelně levnější. Nýbrž by mě zajímalo, jak by ty součástky směrovali na jedno místo, protože astronauty by asi nebavilo hledat součástky lodi v několika stovkách km3.

třeba by se to naprogramovalo tak, aby to kroužilo na orbitě blízko sebe...a kdyby se nějaký kousek ztratil nebo poškodil, nebyl by problém poslat nahoru nový.

[LAZYjohn]

Když jste nakousli tu dopravu do vesmíru.
Pěkný članek kde se to řeší.

Kód: Vybrat vše

http://i217.photobucket.com/albums/cc68/LAZYjohn1/PA258354.jpg
http://i217.photobucket.com/albums/cc68/LAZYjohn1/PA258355.jpg
http://i217.photobucket.com/albums/cc68/LAZYjohn1/PA258356.jpg
http://i217.photobucket.com/albums/cc68/LAZYjohn1/PA258359.jpg
http://i217.photobucket.com/albums/cc68/LAZYjohn1/PA258360.jpg

Když se tak pěkně bavíte o dělech tak vám tu něco málo napíšu:-D nebo spíš zkopíruju

Kód: Vybrat vše

Případ Bull byl odlišný - byl to v Kanadě narozený americký občan, geniální, přístupný a obdivuhodně nadaný piják whisky. Izraelci s ním mohli mluvit jako s přítelem a také to tak dělali. Bylo by tou nejsnadnější věcí na světě poslat kamaráda, aby mu otevřeně řekl, že musí ţ přestat nebo že ho navštíví tvrdí chlapci - neber to osobně, Gerry, už se to tak stává.
Bull také nebyl tím, kdo by si přál získat medaili za odvahu in memoriam. Navíc, skutečně již dávno řekl Izraelcům a svému důvěrnému priteli Georgi Wongovi, že se chce dostat z Iráku - fyzicky a smluvně. Už toho měl dost.
Co se potom stalo doktoru Gerry Bullovi, bylo něco naprosto jiného.
 Gerald Vincent Bull se narodil v roce 1928 v North Bay, Ontario, malém městečku 350 kilometrů na sever od Toronta. Jeho dětství bylo stejně bezvýrazné jako jeho rodiště; aby si vydělal nějaké kapesné, byl posilán k priţbuzným a tam česal o prázdninách jablka. Ve škole však byl velm chytrý a hnán snahou uspět a získat si uznání světa.
Už v šestnácti odmaturoval, avšak byl tak mladý, že jedinou univerzitou, která ho prijala, byla Univerzita v Torontu, strojní fakulta. Tam se ukázalo, že není jen chytrý, že je primo vynikající. Ve dvaceti dvou se stal nejmladším nositelem titulu doktor filozofie. Byla to kosmonautika, která uchvacovala jeho představy, a zvláště pak balistika - studium těles, at' již projektilů nebo raket, během letu. Tak se dostal na cestu k dělostřelectvu.
Po absolvování Torontské univerzity byl přijat do Kanadského zbrojního a výzkumného a vývojového zařízení, CARDE ve Valcartieru, tichém malém městečku u Quebecu. Na počátku 50. let se již lidé nedívali jen na mraky na nebi, ale ještě dále, do vesmíru. Heslem byly "rakety" a sen vypustit družici, která by oblétla svět. V Americe řídili celý výzkum Dornberger a von Braun, získaní z německého raketového programu v Peenemiinde.
Tehdy se ukázalo, že Bull je něco jiného než jen technicky vynikající. Byl to nekonformní inidividualista - nápaditý, nekonvenční a s velkou představivostí. Během těch deseti let v CARDE rozpracoval svůj nápad, který se stal snem jeho života po celý jeho zbytek. Jen velmi málo lidí však mínilo připustit, že peníze kanadských daňových poplatníků by měly plynout do beznadějného raketového projektu pod názvem Black Brant.
Tak jako všechny nové nápady i ten Bullův vypadal zcela jednoduše. Když se díval na vznikající řadu amerických raket koncem 50. let - Titan, Atlas, Nike-X, Minuteman a Redwood - uvědomoval si, že devět desetin těchto působivě vypadajících raket (později zastíněných ThorAgenou a obrovským Jupiterem) byly pouze první stupně. Na jejich vrcholku, jen zlomek jejich velikosti, se nacházely druhé a třetí stupně a to úplně nejmenší, to byla jen hrstička užitečného zatížení.
Obrovský první stupeň měl zvednout raketu nad prvních 150 kilometrů vzduchu, tedy mimo oblast, kde je atmosféra nejhustší a přitažlivost největší. Po těchto kilometrech je již potřeba mnohem méně výkonu, aby se satelit dostal na oběžnou dráhu ve výši 400 až 500 kilometrů nad Zemí. Pokaždé, když raketa vzletěla, celý tento obrovský a velmi drahý první stupeň byl zničen - vyhořel a navždy se ztratil v oceánech.
A co za předpokladu, uvažoval Bull, že by šlo vystřelit druhý a třetí stupeň plus užitečné zařízení přes oněch prvních 150 kilometrů z hlavně obri'ho děla? Teoreticky, jak vykládal finančníkům, to bylo možné, snadnější a levnější a dělo by se dalo znovu a znovu použít.
To byla jeho první skutečná bitka s politiky a byrokraty, a v ní neuspěl, hlavně pro své osobní vlastnosti. Třebaže byl geniální, v soukromých kontaktech loyální ke svým přátelům a pracovníkům, velkodušný ke každému kdo měl potíže a představoval pro svůj pracovní tým inspiraci, nemohl se snížit k pochlebování a poklonkování státním úředníkům, kteri stáli mezi ním a rozvojovými fondy.
Nenáviděl je a oni nenáviděli jeho.
V roce 1961 měl štěstí. Spolužák z univerzity, který mu věril, zaúřadoval a obdržel určité limitované fondy od kanadské vlády, protože Bullovy nápady mohly vést ke zlepšeným granátům, které by Kanada mohla prodávat.
Do celé záležitosti vstoupila univerzita McGill, protože v tom spatřovala vhodnou priležitost, jak získat publici18 tu. Do věci se zapojila také americká armáda, která však měla své důvody; pozemní armáda neustále bojovala s letectvem, které chtělo získat kontrolu nad všemi raketami nebo projektily, vystupujícími výše než 100 kilometrů. Pomocí těchto kombinovaných fondů byl Bull schopen vybudovat malé výzkumné zařízení na ostrově Barbados. Americká armáda mu dala k dispozici několik přebytečných šestnáctipalcových lodních děl (největší ráže na světě), jednu rezervní hlaveň, malou radarovou sledovací jednotku, jeřáb a pár nákladních automobilů. Univerzita McGill vybudovala strojírnu. Bylo to ovšem něco podobného jako snaha vyhrát mistrovství Formule 1 se zařízením garáže umístěné někde v zastrčené uličce. Jenže on to dokázal; začala jeho kariéra plná překvapujících vynálezů, a to v době, kdy mu bylo triatricet let; byl stydlivý, rezervovaný, neupravený, nápaditý: prostě stále nezkrotné individuum.
Svému výzkumnému zařízení na Barbadosu dal název Projekt výzkumu velkých výšek - ve zkratce HARP Staré námořní dělo bylo řádně smontováno a Bull začal pracovat na projektilech. Dal jim jméno Martlet po heraldickém ptáku (heraldická vlaštovka používaná ve znaku čtvrtého syna šlechtického rodu) který se objevoval na insigniich univerzity McGill. A Pentagon začal jeho výzkum velm pečlivě sledovat - z vlastních důvodů.
Bull chtět dostat užitečné zarizení sestávající z pristrojů na oběžnou dráhu kolem Země levněji a rychleji než kdo druhý. Věděl naprosto přesně, že žádný člověk by nemohl vydržet zrychlení při odpálení děla, avšak zcela správně počítal s tím, že v budoucnosti bude devadesát procent vědeckého výzkumu a práce ve vesmíru prováděno stro ji, nikoli lidmi. Amerika za Kennedyho, popohnaná Ga garinovým letem, si vytýčila mnohem méně atraktivní, ale konec konců užitečnější ci1 jak dostat do Vesmíru myši, psy, opice a pripadně i lidi. Ministr obrahy MacNamara se zajímal o Barbados z jiných důvodů.
 Velkou hrozbou Americe byl tehdy útok záplavy mezikontinentálních raket ze Sovětského svazu, z nichž některé byly vyzbrojeny raketovými hlavicemi. Avšak devadesát pět procent by pravděpodobně byly jenom falešné cile, které byly určeny k tomu, aby zmátly obranu. Jak tedy nejlépe chránit Ameriku? Pentagon prišel s programem Nike-X, protiraketou, a požadoval rozpočet dvacet miliárd dolarů. (Bull tehdy pracoval za 200000 dolarů.) Teoreticky to probíhá tak, že přilétající rakety vstoupí do atmosféry a potom lehčí falešné cile zpomalí tak, že by bylo možno rozeznat skutečné jaderné hlavice a vyslat rakety Nike, aby je zničily. Jenže právě toto oddělení vedlo k tomu, že zbývající čas byl strašně krátký. A co když se Rusové, kteří nemají smysl pro fair play, postarají o to, aby falešné cile vážily stejně? Nike byla hračka, jejíž vystřelení stálo milion dolarů, a ani Amerika si nemohla dovolit sestřelit každou přilétající hlavici rakety.
Bull dostal nápad: proč nepoužít velké dělo, aby vystřelovalo projektily do cesty přicházejících raket. Ve výši kilometrů projektily explodují, roztříští se na mraky milionů malých úlomků. Bull věděl ze své práce ve větrném tunelu v CARDE, že pokud raketa přilétající rychlostí kilometrů v hodině se setká jenom s částečkou o velikosti hrášku, toto setkání povede ke zničení rakety.
Americká administrativa má mnoho odstínů, které však mají jedno společné; nenávidí šetření s penězi daňových poplatni'ků. Když se dá něco udělat za deset milionů nebo za sto milionů dolarů, co se stane s těmi překrásným tučnými miliardovými kontrakty? Problém s Bullem nebyl v tom, že by byl přiliš drahý; jeho řešení bylo směšně levné.
Pentagon opustil myšlenku šrapnelového pristupu, aniž by se vůbec pokusil ho vyzkoušet, a pokračoval v programu Nike-X. Nastal den stlačování výdajů na obranu. Záplava sovětských raket nikdy nepřilétla a v roce 1972 USA a SSSR podepsaly smlouvu zakazující antirakety. Ovšem v roce 1983 za Reagana přišel Pentagon s vynikajícím novým nápadem takzvané Strategické obranné iniciativy neboli Hvězdných válek. Šlo o to vypustit do cesty pricházejícím raketám spousty malých ostrých úlomků...
 ţ miliard dolarů. Jenomže tehdy a stálo to pouze pad ţ,lsaÁ nakonec i SDI zemřela v roce byl již Bull v nemilos studená válka chýlila ke konci.
na úbytě, jak se acoval na svém jednom děle a na Na Barbadosu Bull pr, V roce 1964 vystřelil Martlet svých projektilech Martlťóm pţdal dalších 16 metrů hlavdo výše 92 kilometch 4 ţţ dolarů), takže nová 36 metroně (stálo to pouhý na Světě. Tou Pak dosáhl výšky vá hlaveň byla nejdelší tíZením 180 kilogramů.
kilometrů s užitečným za lkalyţ Hlavním problémem byla Problémy řešil, jak vz é se střelný prach změní z pevné nálož. V malém děle, kd ekundy, dostane projektil jeden látky v plyn během mikr áţí uniknout z hlavně a nemůže tvrdý impuls. Plyn se sn právě tak, že vytlačí granát před žádnou jinou cestou než hlaveň, jako byla Bullova, posebou. Ovšem tak dlouhá h, aby nedošlo k jejímu roztřebovala pomaleji hořící prac tržení. n ovala podobně jako vrhač Bullova delší hlaveň ţeţ, V okamžiku vrhu síla svakoule na atletických za ťleta, přes kotník a koleno až do lů vyjde z pravé nohyeňe a bicePsů, až konečně vylétne kyčlí a odtud do ra ý atlet jenom držel ocelovou koul z ruky koule. Kdyb rnpuls pěstí pravé ruky, pak by to v levé ruce a dal jí 1 sla. Bull potřeboval výbušninu, jeho pěst zatraceně odp ójektil touto enormně dlouhou která by vyslala jehoţchlováním. Proto ho musel nahlavní s neustálým vrhnout. ţístroj nemůže vydržet 10 000 g Věděl také, že Žád h ýbuchem 1 Pomaleji hořící nálo zrychlení, způsobenýal systém tlumičů, který ho snižoval že; proto zkonstruov oblémem byl zákluz. Nešlo o pouţo až na 200 g. Třetím PT neustále zvětšoval, jak se prodlu vou střelnici, zákluz se a rostlo užitečné zatížení.
vala nálož žovala hlaveň, zvětšo Per a ventilů, aby zmenšil zá Proto zkonstruoval systétn kluz na přijatelnou mí ó gullovým starým nepřátelům na V roce 1966 se podaři obrany dosáhnout, že minister kanadském ministerstvu stvo zastavilo fin ancování prolektu. Bull protestoval, že dokáže vynést přístroje do vesmíru za pouhý zlomek toho, kolik to stojí na Cape Canaveral. Nemělo to smysl. Aby chránila svůj zájem, americká armáda převedla Bulla z Barbadosu do Yumy v Arizoně.
Zde se mu v listopadu toho roku podařilo vystřelit zařízení do výše 180 kilometrů, což byl rekord, který vydržel dvacet pět let. Ovšem v roce 1967 se Kanada úplně stáhlajak vláda, tak univerzita MacGill. Americká armáda je napodobila. Projekt HARP byl uzavřen. Bull se usadil na čistě poradenské bázi na statku, který zakoupil na hranicích Severm'ho Vermontu a své rodné Kanady.
K záležitosti HARP je třeba ještě dodat dvě poznámky.
V roce 1990 stála doprava každého kilogramu přístrojů do vesmíru pomocí programu Space Shuttle z Cape Canaveral asi tisíc dolarů. V době své smrti Bull věděl, že by to dokázal udělat za šest set dolarů za kilo. V roce 1988 se začalo pracovat na novém projektu v Kalifornii v Lawrence Livermore National Laboratory. Projekt zahrnuje obří dělo, avšak s hlavní pouze s kalibrem čtyři palce a v délce padesát metrů. Případně, ovšem s náklady dosahujícím výše stovek milionů dolarů, bude možné postavit větší, tak, aby bylo možné vystřelovat užitečné zařízení do vesmíru. Název projektu zněl: Projekt výzkumu supervelkých výšek nebo též SHARP Gerry Bull žil a řídil svůj komplex v Highwateru na hranicích celých deset let. V této době upustil od svého nesplněného snu zkonstruovat dělo, které by dokázalo vypálit užitečné zařízení do vesmíru, a soustředil se na druhou oblast svých znalostí - efektivnější konvenční dělostřelectvo. Začal hlavním problémem - téměř všechny armády světa mají dělostřelecký park na bázi univerzální mm polní houfnice. Ty však vystřelují granáty do vzdálenosti menší než 20 kilometrů a ještě ne s velkou přesností.
eděl, že v dělostřeleckém souboji je vítězem ten, kdo má děla světším dostřelem. Bez obav může strilet a ví, že zničí nepřítele, který ho nemůže zasáhnout. Bull se rozhodl, že prodlouží dostřel a zvýší přesnost polních děl 150 mm.
 Začal s municí. O to se již pokoušeli mnozí, nikdo však neměl úspěch. Bull to dokázal za čtyři roky.
Vzal standardní granát ve tvaru kulky do pistole a zúžil ho. Vznikl podkaliberní náboj, užší než vývrt děla. Proto pridal manžetu, vyplňující prostor kolem podkaliberního náboje, která se po výstřelu rozpadne na kousky a odpadne, zatímco aerodynamičtější granát pokračuje v letu ke svému cíli.
Je samozřejmé, že takovýto granát byl v důsledku toho méně výkonný, jinými slovy "za dolar bylo méně rámusu".
Proto vyrobil tyto granáty z vysoce pevné oceli 9260, použil také výkonnější nálož a navrhl novou metodu fragmentace. Pri kontrolních zkouškách urazil Bullův granát jedenapůlnásobek vzdálenosti dosahované u standardního děla 155 mm, byl přesnější a explodoval se stejnou silou na fragmentů na rozdll od 1350 v případě granátu NATO. NATO však nemělo zájem. Díky Bohu, zájem neprojevil ani Sovětský svaz.
Bull se však nedal zastrašit, začal vyrábět nový granát s prodlouženým dostřelem. NATO však stále neprojevilo zájem a dávalo přednost objednávkám od svých tradičních dodavatelů a granátům s krátkým dostřelem. Na začátku. let bylo ironii, že zde proti sobě stály dvě supervelmoc a jejich spojenci vybavení dělostřelectvem, které mohlo být zlikvidováno kdekoli a kdykoli dělostřelectvem desítky států třetího světa včetně Thajska a Somálska.
Nebot' jestliže velmoci neměly zájem, zbytek světa ho měl. Vojenské delegace prijížděly ve velkých počtech do Highwateru, aby se poradily s Gerry Bullem. Byli mez nimi i zástupci státu Izrael (se kterými uzavřel přátelství již na Barbadosu), Egypta, Venezuely, Chile a Íránu. Rov něž poskytoval konzultace i v jiných dělostřeleckých zá ležitostech pro Británii, Holandsko, Itálii, Kanadu a Ame riku, jejíž vojenští odborníci (pokud ne Pentagon sám) nadále s určitou závistí studovali to, čeho dosahoval.
Čas od času uzavřel jednorázovou smlouvu, jako tomu bylo třeba v případě amerického námořnictva. Americké námořnictvo usazené před pobřežím Severního Vietnamu mělo torpédoborce vybavené děly 125 mm s dostřelem pouhých 20 kilometrů. Jenže Rusy dodávané pobřežní dělostřelectvo mělo dostřel 30 kilometrů. Nestastní američtí námořníci se museli plavit 10 kilometrů v palbě, než se dostali na dostřel. Námořnictvo nemohlo změnit an lodi ani děla, ale mělo zájem, zda by Bull nemohl změnit granáty. Pro vládní laboratoř to byla zakázka na dva roky.
Bull však během 120 dnů zkonstruoval a vyrobil granáty, které - vypálené ze stejných námořních děl 125 mm - měly dostřel 35 kilometrů. V důsledku toho nyní mohli námořníci z bezpečí ostřelovat pobřeží, protože dostřel jejich děl byl o pět kilometrů delší. Je nepochybné, že to ušetřilo řadu životů.
V roce 1972 dostal Bull tiše občanství USA. V dalším roce již začal pracovat na polním dělu 150 mm. Během dvou let dosáhl nového úspěchu, když zjistil, že ideální délka kanonové hlavně je přesně 45násobkem její ráže.
Zdokonalil a znovu zkonstruoval standardní polní dělo mm, které nyní dostalo název GC (kalibr děla) 45.
Nové dělo, s granáty o prodlouženém doletu, bylo schopné vyhrát souboj s jakýmkoli dělostřelectvem celého komunistického zbrojního arzenálu. Jestliže však očekával kontrakty, byl zklamán. Pentagon znovu zůstal věren dělové lobby a novému nápadu s raketou poháněnţmi granáty, které stály osmkrát více než obyčejný granát. Učinek obou granátů byl stejný.
Bull začal nenápadně upadat v nemilost. V roce Portugalsko poskytlo nezávislost své jihozápadní africké kolonii Angole. Prosovětská marxistická vláda se uchopila moci a vypukla občanská válka. Hlavní antikomunistickou frakcí byla Unita na jihu, okamžitě podporovaná Jižní Afrikou s naprostým souhlasem CIA. Moskva stála za marxistickou vládou, které poskytovala velké počty nových děl 122 mm, ovládaných tisíci Kubánců.
Děla Jižní Afriky poskytnutá Unitě byla stará děla mm s krátkým dostřelem. Dělala co mohla, byla však úplně bezmocná. Komunisté postupovali kupředu. Jižní Afrika se obrátila na své přátele v CIA. Prostřednictvím ţ "styčného důstojm'ka" se CIA obrátila na Bulla s dotazem, zda by mohl poslat 15 000 svých nových granátů s prodlouženým doletem do Izraele. Souhlasil. Granáty jely přímo do Jižní Afriky. Dalším požadavkem CIA bylo, aby Bull sám odjel do Jižní Afriky a pomohl překonstruovat jejich zastaralé dělo.
Bull byl více než překvapujícím způsobem politicky naivní. Odjel tam, zjistil, že se mu Jihoafričané líbí a že s nim dobře vychází. To, že Jižní Afrika byla mezinárodním psancem pro svou politiku apartheidu, mu nevadilo. Pomohl jim překonstruovat jejich dělostřelecký park v souladu se svým stále vyhledávanějším dělem GC-45 s dlouhou hlavní. Později pak Jihoafričané vyrobili svou vlastní verzi a byla to tato děla, která zlikvidovala sovětské dělostřelectvo, zatlačila Rusy a Kubánce.
Když se vrátil do Ameriky, Bull i nadále pokračoval v dodávce svých granátů. Hrubé odlitky se vyráběly v USA, posilaly na sever do Kanady přes jeho statek Highwater, kde se plnily výbušninou, potom se posílaly lodí údajně na Antiquu ke "zkouškám". Jenže počet těchto "zkušebních" granátů začal zajímat sdělovací prostředky. Zpravodajství televize BBC zjistilo, že tyto granáty jdou z Antiquy do Španělska a odtud přímo do Jižní Afriky.
K moci se dostal prezident Jimmy Carter a příkazem doby se stala politická korektnost. Bull byl uvězněn a obviněn z ilegálm'ho vývozu do státu, do kterého byl vývoz zakázán.
CIA se ho zbavila jako horkého bramboru. Jenže Bull měl ve svém držení dopis kanceláře pro kontrolu zbrojení, která uvolňovala bedny s jeho granáty pro export, protože neobsahovaly výbušninu a šlo pouze o hrubé odlitky.
Prohlásil, že není vinen, vytasil se se svým dopisem a místopřísežně vypověděl, že CIA (a proto i americká administrativa) stála za celou záležitostí, čímž mohl odstartovat skandál stejně velk,ý jako Irangate. Přesvědčil ho, aby mlčel a uznal vinu. Rekli mu, že půjde o formalitu, že ho jen klepnou přes prsty kvůli technické závadě.
 16. června 1980 ho americký soudce odsoudil na rok ve vězení se šesti měsíci podmínečně odloženými a k pokutě 000 dolarů. Odseděl si 4 měsíce a 17 dní ve vězení Allenwood v Pennsylvánii, pak byl propuštěn za dobré chování. Allenwood nebyl "těžké" vězení (a v Americe jsou některá mimořádně "tvrdá" vězení); šlo mnohem spise o vesnický klub. Jenže pro Bulla to omluvou nebylo.
Cítil se zostuzen a zneuctěn a navíc ho ovládal pocit, že byl zrazen. Nemohl pochopit, jak mu to mohli udělat.
Pomáhal Americe kdykoli mohl, pomáhal torpedoborcům před Haiphongem, přijal americké státní občanství, vyhověl výzvě CIA v roce 1976. V době, kdy byl ve vězení v Allenwoodu, jeho společnost SRC vyhlásila úpadek a zastavila činnost. Byl zničen.
Když vyšel z vězení, opustil navždy Ameriku a Kanadu, emigroval do Bruselu, začal opět v jednopokojovém bytě s kuchyňským koutem. Jeho přátelé později prohlašovali, že po soudu se změnil a že již nikdy nebyl jako předtím.
Nikdy nezapomněl, co mu udělala CIA a Amerika; přesto však celá léta bojoval o nový soud a milost.
Když se vrátil k poradenství, rozhodl se, že využije nabídku, kterou dostal před soudním procesem. V Londýně sídlící finančník, pan Georţe Wong, mu navrhl, aby navštívil na pozvání Pekingu Cínu. Bull patologicky nenáviděl komunismus, avšak domníval se, že komunismus znamená SSSR a Čína byla přece s Moskvou již dávno na štíru podél celé své dlouhé hranice na Dálném východě.
Během několika návštěv v Číně na počátku a v polovině. let Bull překonstruoval jejich dělostřelecký park v souladu se svou myšlenkou děla GC-45, které nyní prodávala do světa firma Voest-Alpine z Rakouska, která koupila patent od Bulla za jednorázovou částku dvou milionů dolarů. Bull byl vždy strašně špatným obchodníkem, jinak by byl už dávno multimilionářem.
Pro Číňany však vynalezl něco nového - granát s odpařovací základnou. Tato myšlenka visela ve vzduchu již celá léta, nikomu se však nepodarilo vyřešit technické problémy. Jde totiž o to, že pri pohybu granátu vzduchem jeho ţ tupé zakončení vytváří malé kónické vakuum, které zpomaluje pohyb granátu. Bull vyvinul mechanismus, který vypouští jemnou petrolejovou páru ze zadní části granátu do tohoto vakua. Jakmile dojde k jejich zapálení, zapálené páry ještě pohánějí granát, který má takto delší dostřel.
S tisíci exempláři Bullova děla a novými granáty podél severní hranice nyní Číňani věděli, že mohou úplně klidně zlikvidovat ze vzdálenosti 40 kilometrů sovětské dělostřelectvo, které stojí proti nim.
Zatímco byl Bull pryč, došlo k řadě událostí. Jihoafričané převzali Bullovu konstrukci a značně ji vylepšili, konstruovali taženou houfnici typu G-5 (podle jeho GC45) a samohybné dělo G-6. V obou případech se dosahovalo dostřelu 40 kilometrů. Jižní Afrika je začala prodávat do celého světa. V důsledku špatné smlouvy s Jihoafričany neviděl Bull ani cent z licenčních poplatků.
Mezi zákazm'ky, kteří objednávali tato děla, byl i nějaký Saddám Husajn z Iráku. Byla to tato děla, která zastavila lidský příboj iránských fanatiků v osmileté válce mezi Íránem a Irákem, až k jejich úplné porážce v bažinách Fao.
Jenže Saddám Husajn pridal ještě něco nového, zvláště během bitvy v bažinách Fao. Plnil do granátů bojový plyn.
Byly také zveřejněny zprávy, že Jižní Afrika vyzkoušela daleko v Indickém oceánu malou jadernou zbraň, a tisk přišel s hypotézou, že šlo o granát s velkým dostřelem, konstruovaný Bullem. Byl to jeden z mála případů, kdy ho jeho přátelé viděli vybuchovat zuřivostí. Nenáviděl jaderné zbraně a nikdy by nesouhlasil s konstrukcí nebo prací na jakémkoli zbraňovém systému, který by je mohl vypouštět.
Na konci roku 1985 dostal Bull podivné pozvání - aby se vrátil do Ameriky a aby vystoupil jako čestný host na špičkové vědecké konferenci. Když si všechno rozmyslel, odejel. Konference DARPA se konala v Arlingtonu ve Virgínii. Bull vystoupil s přednáškou, která mu zajistila potlesk. Obnovil svou výzvu, aby se Amerika znovu vráti la k dělu s jednometrovým kalibrem, hlavní 150 metrů dlouhou, které by bylo schopné vypustit do vesmíru užitečné zatížení. Znovu mu řekli, aby předložil oficiální návrh. Učinil tak v roce 1986 s důvěrou, že bude brzo zavolán zpět k práci do Ameriky. Jeho referát byl zvážen a strčen do šuplíku.
Potom pracoval pro Španělsko a Jugoslávii, změnil staré dělostřelectvo jugoslávské armády sovětské výroby ráže mm na nová děla 155 mm s granáty s prodlouženým doletem. Třebaže se toho již nedožil, byla to právě tato děla zděděná Srby po zhroucení Jugoslávie, která ničila města Chorvatů a Muslimů v občanské válce. V roce se dozvěděl, že Amerika konečně začíná zkoumat vypouštění užitečného zatížení do vesmíru pomocí děla, avšak bez Gerryho Bulla, rázně odstaveného od celé záležitosti.
Té zimy měl podivný telefonický hovor z iráckého velvyslanectví v Bonnu. Jestlipak by nechtěl Dr. Bull navštívit Bagdád jako host Iráku?
Nevěděl, že v polovině 80. let nesl Irák důsledky "Operace Přehrada", která byla vyjádřením americké snahy po uzavření všech zdrojů dovozu zbraní z Íránu. Potom prišel masakr amerických námořníků v Bejrútu pri útoku fanatiků Hizballáhu, krytých Íránem, na jejich kasárna.
Reakce Iráku, kterému ve válce s Iránem operace Přehrada vyhovovala, byla následující: jestliže to dokáží udělat Íránu, mohou to provést také nám. Od té chvíle se Irák rozhodl dovážet nikoli zbraně, ale všude kde to bylo jen trochu možné, technologii jejich výroby. Bull byl především konstruktérem; proto je zajímal.
Úkol získat Bulla dostal Amer Saadi, číslo dvě na ministerstvu pro průmysl a vojenskou industrializaci, známém pod zkratkou MIMI. Když Bull přiletěl v lednu 1988, Amer Saadi, uhlazený kosmopolitní diplomat a vědec hovořící vedle arabštiny anglicky, francouzsky a německy, se o Geralda Bulla vynikajícím způsobem staral.
Irák, jak prohlásil, potřebuje Bullovu pomoc při realizaci svého snu vypouštět mírové družice do vesmíru. Aby to šlo, zkonstruovali raketu, která by toho byla schopná.
Jejich egyptští a brazilští vědci navrhli, aby se první stupeň ţ skládal ze spojených pěti raket Scud, kterých Irák nakoupil od Sovětského svazu 900. Byly zde však technické problémy, mnoho problémů. Potřebují pristup k superpočítači. Mohl by jim pan Dr. Bull pomoci?
Bull miloval problémy, byl to smysl jeho života. Neměl přístup k superpočítači, ale on sám byl jakýmsi dvounohým superpočítačem. Kromě toho, pokud Irák skutečně chce být prvním arabským státem vypouštějícím družice do vesmíru, existuje jiná cesta.. lacinější, jednodušší, rychlejší, než jsou rakety. Povězte nám o tom, řekl Iráčan. A Bull to udělal.
Řekl, že za pouhé tři milion dolarů by mohl vyrobit obří dělo, které by to dokázalo. ţlo by o pětiletý program.
To by porazilo Američany v Livermore. Byl by to arabský triumf. Dr. Saadi zářil obdivem. Předloží tento nápad své vládě a bude ho doporučovat. Mezitím, byl by Dr. Bull tak laskav a podíval se na irácké dělostřelectvo?
Na konci své jednotýdenní návštěvy Bull souhlasil s tím, že vyřeší problém spojení pěti Scudů dohromady, aby vytvorily první stupeň mezikontinentální rakety a případně s takovým výkonem, aby byly schopné vynášet družice do vesmíru; že zkonstruuje dvě nová děla pro armádu a že předloží oficiální návrh na superdělo, vystřelující na oběžnou dráhu družice.
Tak jako v případě Jižní Afriky i ted' dokázal zablokovat své myšlení, pokud se týká podstaty režimu, kterému měl sloužit. Přátelé mu řekli o tom, že Saddám Husajn je muž, který má nejkrvavější ruce na Blízkém Východě. Ovšem v roce 1988 existovaly tisíce úctyhodných společností a desítky vlád, majících také zájem o obchod s bohatým rákem.
V Bullově případě bylo návnadou jeho dělo, jeho milované superdělo, jeho životní sen, konečně s někým, kdo bude schopen ho podporovat při jeho realizaci tak, aby se dostal mezi světově uznávané vědce.
V březnu 1988 Amer Saadi vyslal diplomata do Bruselu, aby pohovořil s Bullem. Ano, řekl konstruktér, pokročil jsem při řešení technických problémů prvního stupně irác ké rakety. Bude rád, když je bude moci předat proti podpisu na smlouvě s jeho společností, která kdysi byla Společností pro výzkum vesmíru. Dohoda byla uzavřena. Irák poznal, že jeho nabídka děla za tři miliony dolarů byla hloupost; zvýšili ji na deset milionů, avšak požadoval urychlení.
Když Bull pracoval, pak pracoval s udivující rychlostí.
Během jednoho měsíce sehnal dohromady skupinu nejlepších volných odborníků, které mohl nalézt. Skupinu superděla v Iráku vedl britský inženýr Christopher Cowley. Bull sám dal raketovému programu Saad 16 v severním Iráku název projekt Pták. Projekt superděla dostal název Projekt Babylon.
V květnu byly vypracovány přesné specifikace Babylonu. Mělo jít o neuvěritelný stroj. Vývrt jeden metr, hlaveň dlouhá 156 metrů o hmotnosti 1665 tun - více než dvojnásobná výška Nelsonova pomníku v Londýně, stejně vysoká jako pomm'k Washingtonův. Čtyři zákluzové válce o hmotnosti po šedesáti tunách a dva sedmitunové nárazníkové válce. Tělo závěru mělo vážit 182 tun.
Ocel musela být speciální, taková, která odolá vnitřnímu tlaku 70 000 liber na čtvereční palec a o pevnosti v tahu MPa.
Bull již vysvětlil Bagdádu, že by potřeboval vyrobit menší prototyp, Minibabylon o vývrtu 350 mm a hmotnosti pouhých 113 tun, na kterém by mohl vyzkoušet kuželové hlavice, které budou užitečné i pro projekt rakety.
ráčanům se to líbilo - takovou technologii potřeboval rovněž.
Jak se zdá, v té době Gerry Bullovi unikl plný význam neukojitelného iráckého zájmu o technologii výroby hlavic nábojů. Je možné, že ve svém nekonečném nadšení zaměřeném pouze na to, aby se dočkal realizace svého životního snu, tuto skutečnost pouze potlačoval. Vyspělá konstrukce hlavic je potřebná k tomu, aby zajistila, že užitečné zařízení neshoří pri opětovném vstupu do zemské atmosféry. Jenže družice se obvykle nevracejí; zůstávají na oběžné dráze.
 Koncem května 1989 předložil Christopher Cowley firmě Walter Somers z Birminghamu první objednávky na části potrubí, ze kterých měla být vyrobena hlaveň Minibabylonu. Části Babylonu 1, 2, 3 a 4 prijdou později. Další podivné ocelářské objednávky byly rozmístěny po celé Evropě.
Rychlost, s jakou Bull pracoval, byla obrovská. Za dva měsíce vykonal to, na co by vládní podnik potřeboval dva roky. Koncem roku 1988 zkonstruoval pro Irák dvě nová děla - samohybná, na rozdil od vlečených, dodávaných Jižní Afrikou. Čtyricetitunové A1-Majnun byla modernizovaná verze jeho starého 155 mm děla se všemi vylepšeními, používanými čínským dělostřelectvem, vypalující granáty s prodlouženým doletem a odpařovací základnou na vzdálenost 38 kilometrů.
Ještě větší A1-Fao o ráži 210 mm mělo být největším polním dělem na světě, s hlavní dlouhou 11,13 metru a odpalujícím obrovské 110 kilogramové granáty na vzdálenost 57 kilometrů. Obě děla dokázala zničit děla okolních států Iránu, Turecka, Jordánska a Saúdské Arábie, které nakupovaly od NATO a z Ameriky.
Bull také dokázal vyřešit problémy jak spojit dohromady pět Scudů tak, aby vytvořily první stupeň rakety Pták, která dostala název AI-Abeid, Věřící. Zjistil, že Iráčané a Brazilci ze Saad 16 pracují s chybnými údaji získaným v aerodynamickém tunelu, který špatně fungoval. Poté, co předal své nové výpočty, nechal Brazilce, aby pokračoval sami.
V květnu 1989 většina světového zbrojního průmyslu a tisku, současně s pozorovateli vlád a pracovníky špioná že, navštívila velkou zbrojní výstavu v Bagdádu. Značný zájem vzbuzovaly předváděcí prototypy dvou velkých děl.
V prosinci došlo ke zkouškám děla Al-Abeid, které vy volaly rozruch ve sdělovacích prostředcích a vážně rozru šily západní analytiky.
Pod bdělým okem iráckých televizních kamer se z rake tové základny Al-Anbar zvedla velká třístupňová raketa, vystoupila nad zem a zmizela. O tři dni později Washing ton pripustil, že raketa skutečně vypadá jako schopná vynášet družice do vesmíru.
Jenže analytici zjistili ještě více. Jestliže tohleto AlAbeid dokáže, může být také mezikontinentální balistickou raketou. Západní výzvědné služby byly náhle vyrušeny ze svého již prijatého předpokladu, že Saddám Husajn nepředstavuje skutečné nebezpečí, že je ještě daleko k tomu, aby se skutečnou hrozbou stal.
T"ri hlavní výzvědné služby, CIA v Americe, SIS v Británii a Mossad v Izraeli, došly k názoru, že z obou systémů je dělo Babylon pouze hračkou a že skutečnou hrozbu představuje raketa Pták. Tento závěr byl mylný. Ve skutečnosti Al-Abeid nefungoval.
Bull věděl proč, a také řekl Izraelcům, co se stalo. AlAbeid vylétl do výše 12 000 metrů a ztratil se z dohledu.
Druhý stupeň se odmítl oddělit od prvm'ho. Třetí stupeň neexistoval. Šlo o napodobeninu. eděl to, protože dostal za úkol přesvědčit Čínu, aby poskytla třetí stupeň, a měl kvůli tomu v únoru letět do Pekingu.
Skutečně také odletěl, jenže Číňané ho odmítli. V době, kdy tam byl, hovoril zdlouhavě se svým starým pritelem Georgem Wongem. Něco v iráckém podniku neklapalo, něco Gerryho Bulla silně znepokojovalo, a nebyl to Izrael. Několikrát naléhal, že chce "vypadnout" z Iráku, a to rychle. Něco se stalo, k něčemu došlo v jeho vlastní hlavě, chtěl pryč z Iráku. Jeho rozhodnutí bylo zcela správné, přišlo však přiliš pozdě.
 15. února 1990 prezident Saddám Husajn svolal valné shromáždění své skupiny vnitřních poradců do svého paláce v Sarsengu, nahoře v Kurdských horách.
Sarseng měl rád. Stojí na vrcholu kopce a on mohl trojnásobně zasklenými okny vyhlížet dolů na okolní krajinu, kde se kurdští rolníci chvěli v kruté zimě ve svých chýších. Nebylo to přiliš daleko od města Halabža, kde ve dvou dnech 17. a 18. března 1988 naridil masakr 70 civilistů za údajnou spolupráci s Iránci.
 Když jeho dělostřelectvo skončilo, bylo pět tisíc kurdských psů mrtvých a sedm tisíc bojovalo o život. Účinky kyanovodíku rozstrikovaného z dělostřeleckých granátů byly skutečně působivé. Německé společnosti, které mu pomáhaly se získáním technologie, si dobyly jeho vděčnost. Vysloužily si ji i svým plynem, podobným ostatně plynu Cyklon-B, který již byl před léty tak dobře použit proti Židům, a může být použit znovu.