Včera tomu bylo již měsíc, co odvysílali poslední díl Lost. Teprve týden na to jsem se já konečně odhodlal, že se na tenhle seriál musím podívat. Je to zvláštní, prostě mě to celou dobu míjelo. Až nedávno, kdy jsem náhodou někde četl samou chválu, jak je to propracované a úžasné, stáhnul jsem si konečně pilot.
No a za ty tři týdny a kus jsem to celé zhltnul. Asi mi teď všichni skalní fanoušci, kteří nezaspali největší boom tohoto seriálu a sledovali trpělivě týden co týden, závidí.
Takže celkový dojem: Až do konce páté série naprosto dokonalé. Způsob, jakým autoři natahují děj a oddalují odpovědi na důležité otázky, ale zároveň ani na chvíli diváka nenudí, je úchvatný. Naprosto jsem to žral a to jak po stránce záhad na ostrově, tak po stránce příběhů každé z postav. Obojí hraje velmi důležitou roli.
Již od druhé série, kdy otevřeli poklop a začalo se mačkat záhadné tlačítko mi prostě běhal mráz po zádech téměř nepřetržitě. A hlavně to bylo pořád čím dál lepší.
Příchod spousty nových postav a zároveň "bezostyšné" zabíjení postav starých to taky pěkně osvěžuje. Hlavně se tu ale pořád děje tolik nečekaných věcí, které ovšem zpětně dávají smysl, prostě nepopsatelná jízda.
Absolutně nejvíc jsem si užíval 5. sérii, protože mám prostě slabost pro time traveling. Ale skoro bych možná řekl, že The Constant ve 4. sérii, kde se velmi vděčně objevují motivy á la Back to The Future byla ještě lepší.
Ze šesté série jako takové mám smíšené pocity. Pořád je to důstojné ukončení, ale už to chvílemi nebylo ono. Proč se to muselo celé zvrhnout v mystický boj dobra proti zlu... co jsem si ovšem začal hodně užívat, byla alternativní linie, kde Oceanic 815 neztroskotal. Když jsem se konečně vyrovnal s tím, že místo paradoxu vytvořili novou realitu, začalo mě nesmírně zajímat, kam se to bude ubírat a jaký smysl to nakonec bude mít. Protože je opravdu netradiční, zabývat se zároveň dvěma oddělenými liniemi, které se nemůžou nijak reálně ovlivnit. Když se potom všem začaly vynořovat vzpomínky na "minulý" život, fakt mě bavilo Desmondovo ovlivňování ostatních. Bylo to pořád hodně zajímavé až do chvíle, kdy přišla ta nešťastná pointa. Působilo to dost nedotaženě. Opravdu... sice to jakž takž dávalo smysl, ale asi jsem prostě čekal něco racionálnějšího. Už tu nebyl Faraday, aby nás oslnil svými kvantovými rovnicemi, ale místo toho posmrtný život.
No nevadí. Pořád to stálo za to.