HVEZDNA PECHOTA OD HEINLENA-ebook

Robert A. Heinlein
Hvězdná pěchota

SE ZBRANÍ V RUCE
Jeden z nejslavnějších a nejkontroverznějších Heinleinových romá-nů rozhodně není čtením pro ty, kdo se odpírají vojenské službě. Bo-hatý mladík Juan Rico se dá naverbovat k oddílům kosmické pěchoty. Prochází tvrdým drilem, jeho život je vojenskými řády sešněrován až na samu hranici možností…
Rico se však nebouří, naopak, čím dál více chápe, že služba je vlastně dobrá. Seržanti a důstojníci jsou tvrdí chlapci, kteří mužstvu nesleví. V jádru duše jsou to však dobráci, ochotní za své vojáky obětovat život. Navíc jsou to nejen mistři bojových umění, ale i poloviční géniové zběhlí ve všech možných vědách a gentlemani každým coulem. V boji proti kosmickým nepřátelům a přátelství mezi vojáky nachází Rico smysl života.
Heinleinův román je však něčím jiným, než prvoplánovou milita-ristickou propagandou. Patrně nejslavnější autor fantastické literatury tohoto století však vychází z nepříjemného faktu: násilí bylo a bude. A skutečný muž musí být v drsném světě schopen bránit sebe, své blízké a koneckonců i svou rodnou planetu.
Heinleinova armáda je navíc armádou ideální. Všichni jsou v ní dobrovolně. V kterémkoli okamžiku můžeš odejít, záleží jen na tobě. A právě z téhle naprosté dobrovolnosti pramení i krutá romantika hvězdných baretů. Není to zabíjení pro zabíjení. Je to život ve světě, jenž nebyl stvořen podle představ katedrových humanistů, ale takový jaký je.
A racionální společnost se tomuto stavu přizpůsobí. Lze si myslet, že Heinleinova vize je příliš surová, že násilí bude časem ubývat, ač-koli dějiny svědčí o něčem jiném.
Ale ani ten, kdo nepřistoupí na autorovu filosofii, nedokáže tuhle knihu odložit. Neuvěřitelný spád děje, mistrovský styl, úsporné vy-kreslení postav, schopnost nadhledu, to vše činí z Hvězdné pěchoty strhující četbu na jedno nadechnutí.
Když však člověk vydechne, zbývají palčivé otázky o existenci člověka ve světě, o tom, k čemu je vlastně život. A právě to, že si do-kázal tyto otázky položit, činí Heinleina velkým.



Vypadá to, že se historikové zatím nemůžou shodnout, jestli to mají nazvat Třetí vesmírná válka (nebo Čtvrtá) nebo jestli první me-zihvězdná válka sedí líp. Všechno až do téhle události a po ní byly srážky, vyčišťovací nebo policejní akce. Každopádně budete mrtví úplně stejně, když koupíte kulku ve srážce, jako když jako když jí kou-píte ve vyhlášené válce …





R. A. HEINLEIN (1907 – 1988) je jedním z nejčtenějších a nej-známějších „klasiků“ americké science-fiction. Jeho dílo ovlivnilo celou generaci spisovatelů, kráčejících v jeho šlépějích. Podařilo se mu rozšířit a zcela změnit pohled na tento žánr. Ve svých dílech do-vedl být drsný až krutý (Vládci loutek) a na druhou stranu k nepoznání poetický (Zelené pahorky Země). Vytvořil obraz vyvíjející se lidské společnosti. Základní charakteristiky této společnosti využíval jako spojujícího prvku ve většině svých knih. K absolutně nejlepšímu a nejznámějšímu Heinleinovu dílu patří román „Cizinec v cizí zemi“. Hrdina příběhu, Michael Valentin Smith, který byl vychován Marťa-ny, odhaluje svým „marťanským“ myšlením nelogičnost mnoha vži-tých názorů a zvyků. Tento román se stal kultovním a nejúspěšnějším dílem v celé historii science-fiction. V roce 1974 obdržel Robert A. Heinlein za celoživotní dílo cenu Grand Master Award.








Obsah
Obsah 4
KAPITOLA PRVNÍ 7
KAPITOLA DRUHÁ 24
KAPITOLA TŘETÍ 41
KAPITOLA ČTVRTÁ 50
KAPITOLA PÁTÁ 58
KAPITOLA ŠESTÁ 73
KAPITOLA SEDMÁ 90
KAPITOLA OSMÁ 99
KAPITOLA DEVÁTÁ 110
KAPITOLA DESÁTÁ 118
KAPITOLA JEDENÁCTÁ 132
KAPITOLA DVANÁCTÁ 148
KAPITOLA TŘINÁCTÁ 178
KAPITOLA ČTRNÁCTÁ 227






Sloka z „Divocha“ Rudyarda Kiplinga
v úvodu VII. kapitoly, je použita
s dovolením správců pozůstalosti pana Kiplinga.
Citace z veršů balady „Rodger Young“
jsou použity s povolením autora, Franka Loessera.




Poděkování





„Seržovi“ Arthuru Georgi Smithovi –

VOJÁKU, OBČANU VĚDCI
- A VŠEM SERŽANTŮM KDEKOLIV,
KTEŘÍ TĚŽCE PRACUJÍ, ABY UDĚLALI
Z CHLAPCŮ MUŽE

R. A. H.






















Do toho vy opičáci! To chcete žít věčně?
Neznámý četař 1918

KAPITOLA PRVNÍ
Vždycky se před přistáním třesu. Samozřejmě jsem dostal injekce a hypnotickou přípravu a to znamená, že doopravdy se bát nemůžu. Lodní psychiatr zkontroloval moje mozkový vlny a ve spánku mi dával hloupý otázky. Říká, že to není strach, že to není nic závažného - je to jako chvění dychtivého dostihového koně ve startovním boxu.
K tomu jsem nemohl nic říct; nikdy jsem nebyl dostihovým koněm. Ale faktem je, že se hloupě bojím, vždycky.
V D minus třicet, poté, co jsme se shromáždili ve výsadkové místnosti lodi Rodger Young, nás velitel zkontroloval. Nebyl to náš původní velitel, protože poručík Rasczak to při našem posledním výsadku koupil; byl to služebně nejstarší poddůstojník čety, Jelal, délesloužící seržant výsadkové lodi.
Jelly byl Finnoský Turek z Iskanderu u Proximy - snědý mužík, co vypadal jako úředník, ale já ho viděl popadnout dva rozzuřený vojáky, tak vysoký, že se musel natáhnout, aby na ně dosáhl, praštit jim s hlavama o sebe jako s kokosovejma ořechama a pak se jim vyhnout, když padali.
Mimo službu nebyl nejhorší - na seržanta. Dokonce jste mu mohli říkat „Jelly“. Nováčci ne, samozřejmě, ale každej, kdo měl za sebou aspoň jeden bojovej výsadek.
Ale zrovna teď byl ve službě. Každej z nás měl svoje bojový vyba-vení zkontrolovaný (hele, jde přece o váš vlastní krk, no ne?) - po tom, co nás nechal nastoupit, nás výkonný poddůstojník pečlivě prohlédl. A teď nás Jelly prohlížel znova, s hrozivou tváří a očima, kterým nic neujde. Zastavil se u kluka stojícího přede mnou a stiskl mu tlačítko na opasku, kterým se vyvolávaly záznamy o zdravotním stavu. „Vy-padni!“
„Ale seržo, je to jenom rýma. Doktor říkal…“
Jelly ho přerušil. „Ale seržo!“ vyštěkl, „Doktor s náma nejde - a ty taky ne, s jedním a půl stupněm horečky. Myslíš, že mám čas se tady s tebou vykecávat před výsadkem? Vypadni!“
Jenkins nás opustil, vypadal nešťastně a vztekle - a já se taky necítil nejlíp. Jelikož to na posledním seskoku náš poručík koupil, došlo ke změnám. Já byl zástupce velitele oddílu, druhého oddílu v tomhle seskoku, a teď budu mít v mužstvu díru a nikoho, kdo by ji vyplnil. Což není dobrý, znamená to, že člověk může vlítnout do něčeho hnusnýho, volat o pomoc, a přitom tam nebude nikdo, kdo by mu pomoh.
Jelly už nikoho dalšího nekontroloval. Postavil se před nás a smutně potřásl hlavou. „Banda opičáků!“ zavrčel. „Kdybyste to dnes všichni koupili, tak by se dalo začít znova a vytvořit takovou jednotku, jakou chtěl mít poručík z vás. Ale spíš ne - s tím, co dneska dostáváme za nováčky.“ Najednou se narovnal a zařval: „Chci vám jenom připomenout, vy opičáci, že jeden každej už přišel vládu včetně zbraní, pancířů, munice, přístrojů a tréninku a včetně toho, jak se přežíráte - na víc než půl milionu. Přidejte k tomu třicet centů, což je přesně tolik, za kolik doopravdy stojíte - je to opravdu suma.“ Hleděl na nás. „Tak to přineste zpátky! Vás můžem postrádat, ale nemůžem odepsat ten fešnej obleček, co máte na sobě. Nechci v týhle partě žádný hrdiny, poručíkovi by se to nelíbilo. Máte práci, kterou musíte udělat, pudete dolů, uděláte ji, budete mít uši našpicovaný na zavolání a ukážete se fofrem na místě nalodění v patřičném pořadí. Pochopili jste mě?“
Znova se na nás upřeně podíval. „Předpokládám, že znáte plán. Ale někteří z vás nemaj dobrou paměť, takže vám to zopakuju. Vysadíme vás ve dvou bojovejch řadách, vypočítaný mezery jsou dva tisíce yar-dů. Okamžitě po přistání zaměřte mou polohu, polohu a vzdálenost svých sousedů v družstvu na obou stranách, a mezitím se budete krejt. Už jste ztratili deset sekund, takže ničte všechno, co máte v dosahu, dokud křídla nepřistanou.“ (To mluvil o mně - jako zástupce velitele oddílu budu na levým křídle a nebudu mít z jedný strany nikoho. Za-čal jsem se třást.)
„Jak dopadnou - srovnejte řady! - a vyrovnejte mezery! Nechte toho, co právě děláte a proveďte tyto příkazy! Dvanáct sekund. Pak pokračujte přískoky vpřed, sudej - lichej, zástupci velitelů sekcí nezapomenou počítat a sledujou obkličování.“ Podíval se na mě. „Když tohle uděláte přesně - o čemž pochybuju -, křídla se spojí, až přijde signál k odletu… a jde se domů. Otázky?“
Nebyly žádný, nikdy nebývaly. Seržant pokračoval: „Ještě něco - tohle je jenom nájezd, ne bitva. Je to ukázka naší palebný síly a neohroženosti. Naším úkolem je předvést nepřátelům, že jsme jim mohli zničit jejich město - ale neudělali jsme to - a že před náma nejsou v bezpečí, i když jsme neprovedli plošný bombardování. Neberte žádný zajatce. Zabíjejte, jen když to bude nezbytný. Ale celá oblast, na kterou zaútočíme, bude srovnaná se zemí. Nechci vidět žádnýho z vás flákačů vracet se na palubu s nevyužitejma bombama. Jasný?“ Rozhlédl se. „Rasčakovi Rváči si musej zachovat reputaci. Poručík mi těsně před tím, než to koupil, řek, abych řek vám, že se na vás bude každou minutu koukat … a že očekává, že vaše jména budou zářit!“
Jelly se podíval na seržanta Migliaccia, velitele prvního oddílu. „Pět minut pro padreho,“ prohlásil. Někteří z kluků vykročili z řady, popošli dopředu a poklekli před Migliacciem. A nebyli to jenom lidé jeho vyznání, taky muslimové, křesťané, gnostikové, židé, prostě kaž-dej, kdo si s ním chtěl před výsadkem pohovořit, měl možnost. Zasle-chl jsem, že bývaly bojové jednotky, s nimiž jejich kaplan nebojoval, ale nedokázal jsem si představit, jak by to mohlo fungovat. Myslím tím, jak může kaplan žehnat něčemu, co nechce sám dělat? Každo-pádně u mobilní pěchoty se každej vyloďuje a každej bojuje - kaplan i kuchař i starýho písař. Jak jednou projdem rourou, nezůstane na palu-bě jedinej Rváč - kromě Jenkinse ovšem, ale to není jeho chyba.
Já nevystoupil. Vždycky jsem se bál, že mě někdo uvidí, jak se třesu, a Padre mi mohl stejně dobře požehnat odtamtud. Ale když povstal poslední z věřících, došel ke mně a přitiskl svou přilbu k mojí, abychom si mohli promluvit v soukromí.
„Johnnie,“ řekl tiše, „tohle je tvůj první výsadek jako poddůstojní-ka.“
„Jo.“ Ve skutečnosti jsem nebyl tak úplně poddůstojník, stejně jako nebyl Jelly skutečný důstojník.
„Jen tohle, Johnnie. Nepřeháněj to. Znáš svou práci, tak ji dělej. Prostě ji dělej. Nesnaž se dostat metál.“
„Jo, díky, padre. Nebudu.“
Jemně něco dodal v jazyce, kterej jsem neznal, poklepal mi po ra-meni a odběhl zpět ke svému oddílu. Jelly zakřičel: „Deset… pozor!“ a my všichni jsem se napřímili.
„Četo!“
„Oddíle!“ Migliaccio a Johnson se přidali jako ozvěna.
„Po oddílech - levobok a pravobok - připravit k výsadku!“
„Oddíle! Do kapslí! Pohyb!“
„Družstvo!“ musel jsem počkat, dokud se družstva čtyři a pět nenalodí do výsadkových kapslí a nesjedou odpalovací rourou, než se moje kapsle objeví v dráze na levoboku a já se do ní budu moct vyškrábat. Zajímalo by mě, jestli se ti staří válečníci taky třásli, když lezli do trojskýho koně. Nebo se to stávalo jenom mně? Jelly zkontroloval u každého muže připoutání a mě zapnul sám. Potom se ke mně naklonil a řekl: „Neutrhni se, Johnnie. Je to stejný jako výcvik.“
Poklop se nade mnou uzavřel a já byl sám. Stejný jako výcvik! ře-kl. Začal jsem se nekontrolovatelně třást.
Pak jsem ve sluchátkách uslyšel Jellyho ze střední roury: „Můstku! Rasčakovi Rváči… připraveni k výsadku!“ „Sedmnáct sekund, poru-číku!“ uslyšel jsem kapitánovu odpověď pronesenou příjemným kontraaltem - a nelíbilo se mi, že Jellyho oslovila poručíku. Je pravda, že náš poručík zemřel a Jelly možná dostane jeho hodnost… ale stejně jsme byli pořád Rasčakovi Rváči.
Velitelka dodala: „Hodně štěstí, hoši!“
„Díky, kapitáne.“
„Připravit! Pět sekund.“
Byl jsem omotán popruhy - přes břicho, čelo, holeně, ale třásl jsem se více než kdy dřív.
Po vylodění je to lepší. Do té doby tam sedíte v naprosté tmě, zaba-leni proti zrychlení jako mumie, skoro nemůžete dýchat - a víte, že kolem vás v kapsli je jen dusík, i kdybyste si mohli otevřít přilbu, jako že nemůžete - a víte, že kolem kapsle je stejně odpalovací roura, takže kdyby loď dostala zásah, dokud jste ještě uvnitř, tak se nebudete mít čas ani pomodlit, prostě tam zemřete, neschopni pohybu, bezmocní. To nekonečné čekání v temnotě, to způsobuje třes - myšlenka, že na vás úplně zapomněli… že loď byla zasažena a zůstala na oběžné drá-ze, mrtvá, a vy to brzo koupíte taky, neschopni pohybu, lapající po dechu. Nebo se řítí dolů k zemi a vás to potká tam, pokud se neusma-žíte cestou dolů.
Pak nás zasáhl brzdící program lodi a já se přestal třást. Osm gé, řekl bych, možná deset. Když loď řídí žena, není na tom nic příjemné-ho; budete mít modřiny pod všemi poutacími popruhy. Jo, jo, já vím, že jsou lepšími piloty než muži, jejich reakce jsou rychlejší a zvládnou větší přetížení. Dokážou se na místo dostat rychleji, odletět rychleji, a tak zvýšit šance, vaše šance, tak jako své. Ale to pořád ještě nezname-ná, že je nějak legrační být přiražen zády ke stěně váhou desetkrát větší, něž je vaše vlastní.
Ale musel jsem přiznat, že kapitán Deladrier ovládá své řemeslo. Poté, co se jednou Rodger Young zastavila, nedošlo k žádnému zdržení, okamžitě jsem ji zaslechl štěknout: „Střední roura… zážeh! a pak dva zpětné nárazy, jak Jelly a jeho výkonný poddůstojník byli odpáleni - a okamžitě: Roury na levoboku a pravoboku - automatický zážeh! a zbytek z nás začal opouštět loď.
Bum! a vaše kapsle se s trhnutím posune o jedno místo dopředu - bum! a zase poskočí, úplně stejně, jako když se nabíjí stará automatic-ká zbraň. No, to jsme vlastně byli… jenomže hlavněmi naší pušky byla dvojice odpalovacích rour vestavěná do vesmírné výsadkové lodi a nábojem byla kapsle dost velká (sotva dost velká) na to, aby se do ní vešel pěšák s plnou polní.
Bum! - byl jsem zvyklý na třetí pozici, venku jsem býval rychle, teď jsem byl na ocase, a ven se dostanu jako poslední za třemi druž-stvy. To čekání bylo otravný, i když byly kapsle odpalovány každou vteřinu. Pokoušel jsem se počítat údery - bum! (dvanáct) bum! (tři-náct) bum! (čtrnáct - s nepřirozeným zvukem, prázdná kapsle, v které měl být Jenkins) bum! - A klang! - jsem na řadě, odpalovací komora se zacvakla za mojí kapslí - a pak JEDŮŮ! exploze uhodí silou, proti které je kapitánův brzdný manévr jako jemné pohlazení. Pak najednou nic.
Vůbec nic. Žádný zvuk, žádný tlak, žádná váha. Vznáším se v tem-notě… volný pád, jste asi třicet mil nad aktivní atmosférou, padáte bez tíže na povrch planety, kterou jste nikdy neviděli. Teď už se ale netře-su, co mě děsí, je to čekání před tím. Jak jednou opustíte loď, nemůže vám nic ublížit - protože pokud by se něco stalo, stane se to tak rychle, že to koupíte a ani si nevšimnete, že už jste mrtví.
Téměř okamžitě jsem ucítil, jak se kapsle otáčí a naklání, pak se ustálila, takže mi váha tlačila na záda… váha, která se rychle zvyšovala, až jsem měl svoji plnou hmotnost (0.87 gé, říkali nám) pro tuto planetu, když moje kapsle dosáhla terminální rychlosti pro tenkou horní vrstvu atmosféry. Je-li pilot skutečný umělec (a to kapitán byla), tak se přiblíží a zbrzdí loď tak, že vaše úsťová rychlost v okamžiku odpálení přesně odpovídá rychlosti rotace planety v dané „zeměpisné“ šířce. Vyloďovací kapsle jsou těžké, prorazí horní vrstvou atmosféry s jejími větry, aniž je to odfoukne příliš daleko z určené dráhy – ale přesto se jednotka cestou dolů rozptýlí a ztratí něco z dokonalé formace, kterou měla při vysazení. Špatný pilot to může ještě zhoršit, rozhodí útočnou skupinu na tak velkou vzdálenost, že ta potom není schopna se shromáždit k návratu, natož ještě splnit úkol. Pěšák může bojovat, jen pokud ho někdo jiný dopraví na místo, což je důvod, proč si myslím, že piloti jsou stejně důležití jako my.
Ze způsobu, jakým moje kapsle vletěla do atmosféry, jsem mohl říct, že nás kapitán vyložila s nejmenším možným bočním vektorem, jaký byste si mohli přát. Cítil jsem se dobře – nejenom proto, že po přistání budeme v pevné formaci a nebudem ztrácet čas, ale taky pro-to, že pilot, který vás správně dostane dolů, je taky pilot, který je dost bystrý a přesný, aby vás dostal v pořádku zpátky.
Vnější obal shořel a odloupl se – nestejnoměrně, protože to se mnou zatřáslo. Pak odpadl zbytek a já se narovnal. Turbulenční brzdy druhého obalu začaly působit a let začal být drsný… a ještě víc, jak jedna po druhé shořely, a pak se i druhý obal začal rozpadat na kusy. Jedna z věcí, které pomáhají vojákovi v kapsli dožít se důchodu, je, že obaly odpadávající z jeho kapsle nejenže zpomalují pád, ale zaplní oblohu nad cílovým prostorem spoustou haraburdí, takže radar zachytí na každého vysazeného muže odraz nejméně tuctu cílů. A každý cíl může znamenat člověka, bombu nebo cokoliv jiného. Je toho dost na to, aby se balistický počítač nervově zhroutil - což se taky děje.
Jako přídavek k všeobecnému povyražení ještě vaše loď vypustí těsně po vašem výsadku sérii falešných vajíček, atrap padajících rych-leji než vy, protože nejsou brzděny. Dostanou se pod vás, vybuchnou a vytvoří radarové okno, dokonce vysílají, mění směr a dělají spoustu dalších věcí, aby zmátly přivítací výbor dole na zemi.
Zatím se vaše loď pevně drží směrového signálu velitele čety a radarového šumu, jejž vytvořila, si nevšímá, sleduje vaši cestu, zaznamenává a vyhodnocuje váš dopad pro budoucí použití.
Když odpadl druhý obal, třetí automaticky otevřel můj první pás-kový padák. Nevydržel dlouho, ale to od něj taky nikdo nečekal, jedno dobré tvrdé cuknutí při několika gé a šel svou cestou a já taky. Druhý padák vydržel o něco dýl a třetí už působil dlouho. V kapsli začínalo být příliš teplo a já začal myslet na přistání.
Třetí obal se sloupl v okamžiku, kdy odešel poslední padák, a já měl kolem sebe akorát svůj oblek a plastové vejce. Stále jsem byl připoután uvnitř a neschopen pohybu. Přišel čas, kdy bylo třeba rozhodnout, jak a kde přistanu. Aniž jsem pohnul rukama (což jsem stejně nemohl), stiskl jsem palcem tlačítko dálkoměru, a když se mi údaje objevily uvnitř přilby na displeji před očima, přečetl jsem si je.
Míle a osm desetin – trochu blíž, než se mi líbilo, zvlášť bez do-provodu. Vnitřní vajíčko dosáhlo ustálené rychlosti, žádná výhoda, zůstanu-li uvnitř, a povrchová teplota napovídala, že se ještě nějakou dobu automaticky neotevře – takže jsem druhým palcem stiskl tlačítko a zbavil jsem se obalu.
První nálož odsekla všechny popruhy, druhá rozstřelila plastové vejce na osm kusů – a byl jsem venku, seděl jsem ve vzduchu a viděl jsem! Výhoda je, že těch osm kusů bylo pokoveno (kromě malého kousku, kterým získával své údaje dálkoměr), a tak vytvoří stejný odraz jako člověk v pancíři. Každá radarová hlídka, ať už živá, či kybernetická, teď bude mít těžký úkol rozeznat mě od odpadu kolem mě, nemluvě o tisících dalších kusů na míle po stranách, nahoře i dole pode mnou. Částí výcviku mobilního pěšáka je ukázat mu ze země, a to vizuálně i na radaru, jak matoucí je výsadek pro obranu na zemi – nahoře se totiž cítíte strašlivě nazí. Je snadné zpanikařit a otevřít padák buď moc brzo, a stát se tak sedící kachnou (opravdu kachny sedávají? – a když jo, tak proč?), nebo prošvihnout jeho otevření a zlámat si kotníky a taky páteř a rozrazit lebku.
Takže jsem se narovnal, uvolnil smyčky a rozhlédl se kolem… pak jsem se znovu stočil, srovnal pád tak, abych byl obličejem dolů, a po-řádně jsem se rozhlédl. Dole byla podle plánu noc, ale infračervené dalekohledy vám umožní docela dobře přehlédnout terén, pokud jste na ně zvyklí. Řeka, která šikmo protékala městem, byla skoro pode mnou a rychle se blížila. Jasně zářila, protože byla teplejší než okolní terén. Nerozhodovalo, na kterém břehu přistanu, jen jsem nechtěl při-stát uprostřed ní, zpomalila by mě.
Zahlédl jsem napravo záblesk zhruba v mé výšce. Nějaký nepřátelský domorodec tam dole právě něco zasáhl, nejspíš kus mého vajíčka. Takže jsem okamžitě otevřel svůj první padák, aby mě jeho škubnutí dostalo pryč z obrazovky, na které někdo sledoval klesající cíle na krátkou vzdálenost. Připravil jsem se na náraz, zvládl jej a pak jsem asi dvacet vteřin letěl dolů, než jsem padák odhodil – nechtěl jsem na sebe upoutat pozornost pro změnu tím, že bych padal jinou rychlostí než předměty okolo mne.
Muselo to zabrat, nezasáhli mě.
Šest set stop nad zemí jsem otevřel druhý padák… rychle jsem si uvědomil, že mě to snáší do řeky, zjistil jsem, že asi ve stovce stop budu muset přeletět nějakou plochou střechu skladiště nebo něčeho podobného u řeky… odhodil jsem padák a šel jsem na docela slušné, i když trochu tvrdé přistání na střeše pomocí skokových trysek obleku. V okamžiku dopadu jsem už hledal signální paprsek seržanta Jelala.
Zjistil jsem, že jsem se ocitl na špatné straně řeky, Jellyho hvězdič-ka se ukazovala na kompasu uvnitř mé přilby mnohem dál na jih, než měla být – byl jsem příliš daleko na sever. Běžel jsem ke straně stře-chy přivrácené k řece a cestou jsem určoval vzdálenost a pozici nej-bližšího velitele družstva, zjistil jsem, že je o míli mimo pozici, křikl jsem: „Eso! srovnej řadu,“ a při cestě ze střechy a přes řeku jsem za sebe hodil bombu. Eso odpověděl podle očekávání – Eso měl být na mém místě, ale nechtěl opustit svoje družstvo, nicméně se mu nelíbilo, že má dostávat rozkazy ode mě.
Skladiště bylo za mnou a výbuch do mě uhodil ještě nad řekou, místo aby mě chránily budovy na protější straně, kde už jsem správně měl být. Téměř mi to rozhodilo gyroskopy a já málem udělal kotrmelec. Nastavil jsem tu bombu na patnáct vteřin… nebo ne? Náhle jsem si uvědomil, že jsem se nechal unést, nejhorší věc, kterou můžete udělat, jak se jednou dostanete na zem. „Stejný jako výcvik,“ tak to má být, přesně, jak mě varoval Jelly. Dej si na čas a udělej to dobře, i kdyby to vzalo půl vteřiny navíc.
Po dopadu jsem dostal další údaje o Esovi a znovu jsem ho upozornil, aby srovnal svoje družstvo. Neodpověděl, ale už to prováděl. Nechal jsem ho být. Dokud Eso dělá svoji práci, můžu si dovolit přehlížet jeho nerudnost – prozatím. Až budem na palubě (pokud si mě Jelly ponechá jako zástupce velitele oddílu) budeme si nakonec muset najít tichý místečko a zjistit, kdo z nás dvou je šéf. Byl desátníkem z povolání a já jenom záklaďák s hodností desátníka, ale byl pod mým velením a za těchto okolností nemůžete připustit žádné uražené chování. Ne nadlouho.
Ale neměl jsem čas o tom uvažovat, při skoku přes řeku jsem zahlédl nádherný cíl a chtěl jsem ho dostat, než si ho někdo jiný všimne – roztomilou velkou skupinu staveb na hoře na kopci, které vypadaly jako veřejné budovy. Chrámy, možná… nebo palác. Byly na míle daleko od oblasti našeho nájezdu, ale jedno z pravidel „udeř & uteč“ praví: použijte aspoň polovinu munice mimo vlastní napadenou oblast, tak je nepřítel udržován v nejistotě, kde doopravdy jste – toto a být neustále v pohybu, všechno dělat bleskově. Nepřítel má vždy početní převahu, život vám zachraňuje moment překvapení a rychlost.
Nabíjel jsem svůj raketomet a přitom jsem kontroloval Esovu pozici. Podruhé jsem mu řekl, aby vyrovnal řadu. Uprostřed toho ke mně dolehl Jellyho hlas na komunikačním okruhu jednotky: „Četo! Přískoky! Vpřed!“
Můj velitel, seržant Johnson opakoval: „Přískoky! Lichá čísla! Kupředu!“
Zůstalo mi asi dvacet vteřin, kdy jsem se nemusel o nic starat, takže jsem vyskočil na nejbližší stavení, přiložil raketomet k rameni, našel cíl a zmáčkl první kohoutek, aby si raketa mohla prohlédnout svůj cíl – zmáčkl jsem druhý kohoutek, poslal jí polibek na cestu a seskočil zpátky na zem. „Druhý oddíl, sudá čísla!“ zavolal jsem, v duchu jsem odpočítal a nařídil „Kupředu!“
A ihned jsem se podle toho zařídil, přeskočil jsem nejbližší řadu budov a ještě ze vzduchu jsem ručním plamenometem zapálil první řadu domů u řeky. Vypadaly, že jsou ze dřeva, a už byl nejvyšší čas založit nějakej pěknej ohýnek – s trochou štěstí budou v několika skladištích olejové výrobky, nebo dokonce výbušniny. Při přistání odpálil můj ramenní Y-nosič dvě malé, vysoce explozivní bomby pár set yardů vpravo a vlevo ode mě, ale já nikdy nezjistil, co spáchaly, protože zrovna v té chvíli dopadla moje první raketa – nezaměnitelná (pokud jste někdy nějakou viděli) zář atomového výbuchu. Byl to, samozřejmě, jenom prcek, míň než dvě kilotuny nominální hodnoty, s měničem a implozním stlačením, aby bylo dosaženo odpálení podkritického množství – no, ale kdo by si taky chtěl ustlat vedle kosmický katastrofy. Stačilo to na vymazání vrcholu kopce a přinutilo to každého ve městě hledat úkryt před radioaktivním spadem. A co bylo ještě lepší, každý z místních maníků, který náhodou zůstal venku a koukal se tím směrem, příštích pár hodin neuvidí nic – ani mě. Záblesk mě neoslepil, tak jako nikoho z nás. Naše obličejové kryty jsou silně potažené olovem, přes oči máme dalekohledy – a jsme vycvičeni okamžitě sklonit hlavu a zachytit to pancířem, pokud už se náhodou díváme nesprávným směrem.
Takže jsem jenom prudce zamrkal – otevřel jsem oči a zíral jsem přímo na místního obyvatele, který právě vykročil z otvoru v budově přede mnou. Díval se na mě, já se díval na něj a on začal něco zdvihat – nejspíš zbraň –, když Jelly zařval: „Lichá čísla! Vpřed!“
Nemohl jsem s ním ztrácet čas, už tak jsem byl o dobrých pět set yardů pozadu. Ještě pořád jsem v levé ruce držel plamenomet; tak jsem ho usmažil, přeskočil jsem budovu, z níž vyšel, a začal jsem odpočítávat. Ruční plamenomet je původně určen pro zapalování budov, ale je to i dobrá obranná zbraň při boji zblízka, nemusíte nijak zvlášť mířit.
Rozčilený a nervózní, abych dohnal ztrátu, jsem skočil příliš vysoko a daleko. Vždycky vás to svádí použít trysky až na doraz – ale nedělejte to! Zůstanete ve vzduchu viset celý vteřiny, velkej tlustej cíl. Správný postup je přenést se těsně nad budovami, které máte v cestě, a dole co nejvíce využívat krytí – nikdy nestát na jednom místě dýl než jednu dvě vteřiny, nikdy jim nedat čas, aby na vás zacílili. Buďte vždy někde jinde, kdekoliv. Hejbejte se.
Tentokrát jsem to zvoral – moc daleko pro jednu řadu budov, moc blízko pro řadu za ní, zjistil jsem, že přistávám na střeše. Ale ne na takové krásně rovné, kde bych mohl obětovat tři vteřiny a odpálit dal-šího atomového prcka, na týhle střeše byla změť trubek a nosníků a dalšího šrotu – možná to byla továrna nebo chemička. Nikde vhodný místo pro přistání. A ještě hůř, bylo tam půl tuctu domorodců. Tihleti starouši jsou humanoidi, osm deset stop na výšku, mnohem hubenější než my a mají vyšší tělesnou teplotu, nenosí šaty a v infradalekohledu zářili jako neónový reklamy. V denním světle vyhlížejí pro prostý oko ještě směšněji, ale radši budu bojovat s nima než s pavoukama – z těch Brouků se mi zvedá žaludek.
Jestli tady tihle hoši byli už před třiceti vteřinama, když moje raketa dopadla, tak mě nemůžou vidět, ani nic jiného. Ale nemohl jsem si být jistý a rozhodně jsem si s nima nechtěl nic začínat, tento nájezd měl jiný cíl. Takže jsem skočil ještě jednou rovnou ze vzduchu, utrousil hrst desetisekundovejch ohnivejch kuliček, abych je kapku zaměstnal, přistál jsem, okamžitě jsem znovu odskočil a zakřičel: „Druhý oddíl! Sudá čísla!… Vpřed!“ a rovnou jsem pokračoval, abych se dotáhl, přičemž jsem se snažil při každém skoku najít něco, co by stálo za raketu. Měl jsem tři další malý atomovky a rozhodně jsem je nehodlal tahat s sebou zpátky. Jenže mi vtloukali do hlavy, že atomovka si na sebe musí vydělat – bylo to teprve podruhé, co mi je dali.
Zrovínka teď jsem se snažil najít jejich vodárnu. Přímý zásah by mohl celé město zneobyvatelnit, donutit je k evakuaci, aniž bychom někoho opravdu zabili – přesně ten druh nepříjemností, kvůli kterým nás sem dolů poslali. Měla by být – podle mapy, kterou jsme nastudovali v hypnóze – asi tři míle proti proudu od místa, kde jsem byl já.
Ale neviděl jsem ji, moje skoky nejspíš nebyly dost vysoké. Svádělo mě to vyskočit výš, ale pamatoval jsem si, co řekl Migliaccio o tom, abych se nesnažil získat metál, a tak jsem se držel předpisů. Nastavil jsem Y-odpalovač na automatiku a nechal jsem ho odpálit pár bombiček, kdykoliv jsem dosedl na zem. Mezitím jsem víceméně náhodně pálil kolem a pokoušel jsem se najít vodárnu nebo nějaký jiný vhodný cíl.
No, ve správné vzdálenosti tam něco bylo – vodárna, nebo ne, bylo to velký. Takže jsem vyskočil na střechu nejvyšší budovy v okolí, zaměřil jsem a odpálil. Jak jsem se řítil dolů, slyšel jsem Jellyho: „Johnnie! Rede! Začněte se stáčet.“ Potvrdil jsem příjem, zaslechl Redovo potvrzení a nechal jsem svůj signál blikat, takže mě Red mohl přesně vyhmátnout, zaměřil jsem jeho blikající signál a křikl: „Druhý oddíl! Uzavřít kruh! Velitelé družstev, potvrďte.“
Čtvrté a páté družstvo odpovědělo: „Rozkaz,“ Eso řekl: „Už jsme na cestě – ty sebou pohni.“
Redův signál ukazoval, že pravé křídlo je skoro přímo přede mnou a dobrých patnáct mil daleko. Bože! Eso měl pravdu, budu muset pohnout, nebo tu mezeru nikdy neuzavřu – a to jsem měl na zádech pořád ještě pěknejch pár set kilo munice a nejrůznějších ošklivůstek, pro který budu muset najít vhodné použití. Přistáli jsme ve formaci V, Jelly byl na vrcholu, Red a já na konci obou ramen. Teď jsme museli vytvořit kruh kolem místa odletu… což znamenalo, že jsme s Redem museli urazit mnohem větší vzdálenost než ostatní a přitom zvládnout svůj díl škod.
Aspoň že při uzavírání kruhu skončil postup přískoky. Mohl jsem přestat počítat a soustředit se na rychlost. Začínalo tu být poněkud nezdravo, i při rychlém postupu. Začali jsme s ohromnou výhodou překvapení, dostali jsme se dolů beze ztrát (aspoň jsem doufal, že to nikdo při sestupu nedostal), pobíhali jsme mezi nimi způsobem, který nám dovoloval pálit podle libosti, a nemuseli jsme se bát, že se postřílíme navzájem, zatímco oni měli dost velkou šanci, že při střelbě na nás zasáhnou vlastní lidi – pokud by nás vůbec dokázali najít. (Nejsem moc velký expert na teorii her, ale pochybuje, že by nějaký počítač dokázal včas určit, co děláme, tak aby mohl předpovědět, kde budem v příštím okamžiku.)
Nicméně domobrana začínala bojovat, ať už koordinovaně, nebo ne. Málem jsem to párkrát dostal, zásahy byly dost blízko na to, aby mi začaly cvakat zuby i v pancíři, a jednou o mě zavadil nějakej papr-sek, kterej mi postavil všechny vlasy na hlavě do pozoru a na moment mě ochromil – jako bych se praštil do brňavky, ale po celým těle. Kdyby býval můj oblek již nedostal příkaz ke skoku, myslím, že bych se odtamtud nedostal.
Takovýhle věci vás přimějou na chvíli se zastavit a zamyslet nad tím, proč jste se vlastně na tu vojnu dali – akorát jsem byl příliš zane-prázdněnej, abych se mohl zastavit. Dvakrát jsem při přeskoku přes vyšší budovy přistál uprostřed jejich skupinky – a okamžitě odskočil, zatímco jsem kolem sebe divoce mával plamenometem.
Takto poháněn jsem překonal asi polovinu vzdálenosti, asi čtyři míle, v minimálním čase, ale neudělal jsem cestou žádné větší škody. Mému Y-nosiči došla munice už před dvěma skoky. Byl jsem zrovna sám na nějakém dvorku, takže jsem se zastavil, abych do něj nacpal rezervní bomby a zaměřil Esa – zjistil jsem, že už jsem dost vepředu, abych pouvažoval, jak utratit ty dvě poslední atomovky. Vyhoupl jsem se na střechu nejvyšší budovy v okolí.
Bylo už dost světlo. Posunul jsem si infradalekohled na čelo a rych-le jsem se rozhlédl prostým okem. Hledal jsem něco za námi, co by stálo za výstřel, cokoliv, neměl jsem čas být vybíravej.
Na obzoru cosi bylo směrem k jejich kosmickému letišti – možná správní budova & kontrolní věž, nebo dokonce kosmická loď. Stej-ným směrem asi v poloviční vzdálenosti stála obrovská konstrukce, jejíž účel jsem nedokázal rozpoznat vůbec. Vzdálenost k letišti byla veliká, ale ukázal jsem ho raketě a řekl: „Hledej, bejby!“ a pootočil jsem jí směrovkami. Vrazil jsem tam tu poslední, poslal ji k bližšímu cíli a skočil.
Budova, na které jsem stál, dostala přímý zásah ve chvíli, kdy jsem ji opouštěl. Buď jeden z místních usoudil (a správně), že jeden vlastní barák stojí za pokus dostat jednoho z nás, nebo byl někdo z mejch vlastních kluků zatraceně neopatrnej při zacházení s výbušninama. Ať tak, nebo tak, nechtěl jsem ze svého místa skákat, ani maličko, chtěl jsem radši několika dalšími domy projít než je přeskočit. Takže jsem při dopadu strhl z ramene těžký plamenomet, stáhl si infradalekohled dolů přes oči a pohladil zeď před sebou ostrým paprskem na plný pecky. Kus zdi spadl a já se vrhl dovnitř.
Ven jsem vypadl ještě rychleji.
Nevěděl jsem, do čeho jsem se to vlastně naboural. Do církevního shromáždění – domorodé ubytovny – možná dokonce do jejich obran-ného velitelství. Všechno, co jsem věděl, bylo, že je to velikánská místnost a v ní víc hubeňourů, než bych si přál vidět v celým svým životě.
Pravděpodobně to kostel nebyl, protože po mně cestou ven někdo střelil – jenom rána, která se odrazila od pancíře, až mi zazvonilo v uších, drcla do mě, ale nezranila. Připomnělo mi to však, že bych ne-měl odejít, aniž bych jim nechal upomínku na svoji návštěvu.
Popadl jsem první věc na opasku, vhodil jsem ji dovnitř – a slyšel, jak to začalo ječet. Jak vám neustále říkají při základním výcviku: udělat něco konstruktivního okamžitě je lepší než vymyslet tu nejlepší věc o pár hodin později.
Čistě náhodou jsem udělal to nejlepší. Tohle byla speciální bomba, každý na tento úkol jednu dostal s poučením, aby ji použil, pokud pro ni najde vhodné uplatnění. Jekot, který jsem slyšel, když jsem ji odho-dil, byla bomba křičící jejich jazykem (volný překlad): „Jsem třiceti-sekundová bomba! Jsem třicetisekundová bomba! Dvacet devět!… dvacet osm!… dvacet sedm! –“
Mělo jim to zabrnkat na nervy. Možná to fungovalo, rozhodně to zabrnkalo na nervy mně. Laskavější by bylo je postřílet.
Nečekal jsem na odpočítání, skočil jsem, a zajímalo by mě, jestli stihli najít dostatečný množství dveří a oken, aby se dostali ven včas.
Na vrcholku skoku jsem zaměřil Redův přerušovaný signál a po přistání Esův. Už jsem byl zase pozadu – čas pohnout kostrou.
O tři minuty později jsme uzavřeli mezeru, půl míle nalevo jsem měl Reda. Podal Jellymu hlášení. Slyšeli jsme Jellyho ulehčené zavr-čení určené celé četě: „Kruh je uzavřen, ale sonda tady dole ještě není. Postupujte pomalu vpřed, ale přebíhejte do stran, přidělejte jim ještě nějaké starosti – ale pamatujte na sousedy, ať nepřiděláte starosti jim. Zatím dobrá práce – tak to nezvorejte. Četo! Po družstvech… Proveď-te!“
Mně se taky zdálo, že jsme odvedli dobrou práci. Většina města ho-řela, a přestože už byl skoro bílý den, bylo těžký říct, jestli jsou lepší oči, nebo dalekohledy, tak byl kouř hustej.
Johnson, velitel našeho oddílu, vyštěkl: „Druhý oddíl, ohlaste se!“
Opakoval jsem: „Družstva čtyři, pět a šest – ohlásit a podat zprávu!“ Výběr nových bezpečných obvodů, které jsme měli v nových komunikačních stanicích, věci rozhodně urychloval. Jelly mohl mluvit se všemi nebo jenom s veliteli oddílů, velitelé oddílů mohli zavolat celý svůj oddíl nebo své poddůstojníky a četa se mohla hýbat dvakrát tak rychle, když rozhodovaly vteřiny. Poslouchal jsem, jak se hlásí čtvrté družstvo, a přepočítával jsem zbývající munici. Hodil jsem jednou bombou po nějakém domorodci, který vystrčil hlavu zpoza rohu. Utekl a já taky. ,,Převálcujte to tu,“ říkal šéf.
Čtvrté družstvo drmolilo hlášení, dokud si velitel nevzpomněl, že musí započítat i Jenkinse. Páté družstvo odpočítávalo jako hodinky a já se začal cítit příjemně… když se hlášení zastavilo za číslem čtyři Esova družstva. Zavolal jsem: „Eso, kde je Louda?“
„Sklapni,“ odsekl. „Číslo šest! Ohlaš se!“
„Šest!“ odvětil Smith.
„Sedm!“
„Šesté družstvo, chybí Flores,“ zakončil Eso. „Velitel družstva na cestě.“
„Jeden muž chybí,“ ohlásil jsem Johnsonovi. „Flores, družstvo šest.“
„Chybí, nebo mrtev?“
„Nevím. Velitel družstva a zástupce velitele oddílu ho jdou vyhle-dat.“
„Johnnie, nech to na Esovi.“
Ale já ho neslyšel, tak jsem nemohl odpovědět. Slyšel jsem jeho hlášení Jellymu a taky Jellyho zaklení. Koukněte, já jsem nešel po metálu – je to práce zástupce velitele roty, vyhledávat, on je děvče pro všechno, poslední muž v řadě, postradatelnej. Velitelé družstev mají na práci jiný věci. Jak jste si určitě domysleli, tak zástupce velitele roty není důležitej, dokud je velitel roty naživu.
Právě v tý chvíli jsem si připadal neobvykle postradatelnej, skoro ztracenej, protože jsem slyšel nejsladší zvuk v celým vesmíru, sonda, která navádí návratný člun nás svolávala k odletu. Sonda je automatická raketa, vystřelená před člunem, je to jenom hlavice, která se zahrabe do země a začne vysílat tu nádhernou, kouzelnou hudbu. Návratný člun přistane automaticky o tři minuty později a vy byste měli být radši po ruce, protože autobus nečeká a žádný další už nepojede.
Ale vy prostě neodkráčíte od kamaráda, ne, pokud je šance, že je pořád ještě naživu – ne u Rasčakovejch Rváčů. Ani v žádný jiný jednotce mobilní pěchoty. Pokusíte se ho dostat pryč.
Slyšel jsem Jellyho nařizovat: „Hlavy vzhůru, hoši! Přiblížit k mís-tu odletu a ticho! Na povel!“
A taky jsem slyšel sladký hlásek sondy: ,,– pro nehynoucí slávu pěchoty, září jméno, září jméno Rodger Young!“ a mě to k ní táhlo tak silně, tak moc, že jsem to skoro cítil v ústech.
Místo toho jsem si to namířil na opačnou stranu, blížil jsem se k Esovu signálu a odhazoval všechno, co mi ještě zbylo z bomb a ohni-vých koulí a všeho ostatního, co mě zatěžovalo. „Eso! Máš jeho sig-nál?“
„Ano. Vrať se. Nejseš tu na nic!“
„Už tě vidím. Kde je?“
„Přímo přede mnou, asi čtvrt míle. Zmizni! Je to můj muž.“
Neodpověděl jsem, jednoduše jsem si to namířil šikmo k místu, kde Eso říkal, že je Louda.
A našel jsem Esa, jak stojí nad ním, kolem pár usmaženejch domo-rodců a pár dalších utíkalo pryč. Snesl jsem se vedle něj. „Sundejme mu pancíř – člun tu bude každou chvíli.“
„Je těžce raněnej.“
Podíval jsem se a viděl, že má pravdu – v Loudově pancíři byla skutečná díra a krev vytékala ven. To mě zarazilo. Abyste mohli do-pravit raněného zpátky, musíte ho dostat z jeho pancíře… a pak ho jednoduše vezmete do náručí – v silovém obleku to není žádný pro-blém – a odskáčete odtamtud. Člověk váží míň než munice a krámy, které jste původně nesli s sebou. „Co budeme dělat?“
„Ponesem ho,“ řekl Eso temně. „Popadni ho vlevo za opasek.“ On popadl pravou stranu a postavili jsme Florese na nohy. „Drž se! A teď odpočítat, čekej na skok – jedna – dva!“
Skočili jsme. Nijak daleko a nijak dobře. Jeden člověk by se s ním neodlepil od země, pancéřový oblek je moc těžký. Ale rozdělte váhu mezi dva muže a dá se to zvládnout.
Skok – a skok – a znovu a znovu, Eso to odpočítával a oba jsme při každém doskoku Loudu podpírali a vyrovnávali. Jeho gyroskopy byly nejspíš v háji.
Slyšeli jsme, jak se signál přerušil, když přistál návratný člun – viděl jsem ho přistávat… bylo to příliš daleko. Slyšeli jsme výkonného seržanta čety volat: „Po řadě připravit k nalodění!“
A Jelly zakřičel: „Počkej s tím!“
Nakonec jsme se dostali na otevřené prostranství a spatřili člun, jak stojí na ocase, slyšeli jsme houkání předstartovního varování – spatřili jsme četu stále na zemi kolem v obranném kruhu, přikrčenou za ští-tem, který vytvořila.
Slyšeli jsme Jellyho zařvat: „Po řadě muži do člunu – pohyb!“
A my byli pořád ještě moc daleko! Viděl jsem, jak se první druž-stvo odděluje, šplhá do člunu a obranný kruh se zužuje.
Jedna postava se odpoutala od kruhu a vyrazila k nám rychlostí, kterou umožňuje pouze velitelský oblek.
Jelly nás dostihl ještě ve vzduchu, popadl Florese za Y-nosič a po-mohl ho zvednout.
Tři skoky nás dostaly ke člunu. Všichni už byli uvnitř, ale dveře byly stále otevřené. Dostali jsme Florese dovnitř a dveře jsme zavírali ve chvíli, kdy pilot člunu ječela, že jsme ji donutili prošvihnout ren-dez-vous na oběžné dráze a teď to koupíme všichni! Jelly jí nevěnoval pozornost, položili jsme Florese na zem a uložili se vedle něj. Když s námi trhlo odpálení motorů, Jelly si pro sebe mumlal: „Všichni pří-tomni, poručíku. Tři muži zraněni – ale všichni přítomni!“
Tohle musím o kapitánovi Deladrier říct: už se nedělají lepší piloti. Setkání člunu s lodí na oběžné dráze je přesně vypočítané. Nevím jak, ale je, a nedá se to změnit. Nejde to.
Ale ona to dokázala. Na svém radaru zjistila, že člun prošvihl start, přibrzdila, znova nabrala rychlost – a srovnala to, zachytila nás, podle oka a citu, neměla čas to prohnat počítačem. Kdyby Všemohoucí někdy potřeboval pomocníka, aby udržel hvězdy v jejich drahách, vím, kam by se měl kouknout.
Flores zemřel cestou nahoru.















Lekl jsem se, tak jsem zdrhl,
domů jsem se řítil.
Nekoukal jsem vpravo, vlevo,
ukryl jsem se v skříni.

Yankee Doodle, krok si drž,
Yankee Doodle dandy.
Dívky líbej a věz, že nic
je život beze srandy.

KAPITOLA DRUHÁ
Já vlastně nikdy doopravdy nechtěl narukovat.
A určitě ne k pěchotě! Radši bych dostal deset ran před lidmi na náměstí a poslouchal svýho otce, jak mi říká, že jsem ostuda našeho hrdýho jména.
Jo, zmínil jsem se otci, koncem posledního roku na střední škole, že uvažuju o vstupu do federální služby. Myslím, že to chce každý dítě, když se na obzoru objeví jeho osmnáctý narozeniny – a moje budou v maturitním týdnu. Jasně, většina z nich o tom jen dumá, tro-chu si s tím nápadem pohraje a pak jde dělat něco jinýho – na vejšku nebo do práce nebo něco takovýho. Myslím, že se mnou to mohlo být stejný… kdyby se můj nejlepší kámoš smrtelně vážně nerozhodl při-hlásit.
Carl a já jsme na střední škole dělali všechno spolu – koukali jsme spolu po holkách, společně chodili na rande, byli jsme spolu v debatním kroužku, v jeho domácí kabině jsme si spolu postrkovali elektrony. Já na elektronickou teorii moc nebyl, ale mám jemnou ruku s pájkou. Carl si potil mozek a já prováděl jeho instrukce. Byla to legrace, všechno, co jsme dělali spolu, byla legrace. Carlovi staroušci neměli ani zdaleka tolik peněz, jako měl můj otec, ale mezi náma to nic neznamenalo. Když mi otec ke čtrnáctým narozeninám koupil vrtulník rollsku, byla stejně tak Carlova jako moje; a naopak, jeho sklepní laboratoř patřila mně.
Takže když mi Carl řekl, že nepůjde rovnou na vejšku, ale nejdřív odslouží svůj turnus, zarazilo mě to. Myslel to vážně, pro něj to bylo přirozený, správný a samozřejmý.
Takže jsem mu řekl, že se přihlásím taky.
Divně se na mě kouknul. „Tvůj stařík tě nepustí.“
„Jo? Jak mě asi zastaví?“ Jasně, že mě nemohl zastavit, ne oficiál-ně. Je to první svobodné rozhodnutí (a možná i poslední), které může každý udělat. Když kluk nebo holka dosáhne osmnácti, může se při-hlásit a nikdo jiný do toho nemá co mluvit.
„To uvidíš,“ změnil Carl téma.
Takže jsem to probral s otcem. Začal jsem dost ze široka a oblou-kem se blížil k tématu.
On odložil noviny a cigaretu a zíral na mě. „Synu, ty jsi se zbláznil!“
Zamumlal jsem, že já si to nemyslím.
„No, rozhodně to tak zní.“ Povzdechl si. „Stejně… asi jsem to měl očekávat. Ve vývoji chlapce je to normální stadium. Pamatuju se, jak ses naučil chodit a už jsi nebyl dítě – vážně, chvíli jsi byl učiněný roš-ťák. Rozbil jsi jednu z matčiných mingských váz – schválně, tím jsem si jist… ale byl jsi příliš mladý, než abys věděl, jak jsou cenné, takže jsi dostal jenom plácnutí přes ruku. Pamatuju se na den, kdy jsi vykouřil jeden můj doutník a jak ti z něj pak bylo zle. Tvá matka a já jsme se opatrně vyhýbali tomu, abychom si všimli, že jsi tenkrát ne-mohl večeřet, a já se o tom nikdy nezmínil, až teď – chlapci si musí takovéto věci vyzkoušet a zjistit, že zlozvyky dospělých pro ně nejsou. Dívali jsme se, jak překračuješ hranici puberty a začínáš zjišťovat, že jsou dívky jiné – a nádherné.“
Znova si povzdechl. „Všechno normální stadia. A to poslední, na samém konci puberty, je, když se chlapec rozhodne vstoupit do armády a obléknout si slušivou uniformu. Nebo se rozhodne, že je zamilován, tak zamilován, jako nikdo jiný před ním, a že se musí okamžitě oženit. Nebo obojí.“ Ponuře se usmál. „U mě to bylo obojí. Ale obojí jsem postupně překonal včas, abych ze sebe neudělal hlupáka a nezničil si život.“
„Ale otče, já si přece nezničím život. Podepíšu to jen na ty dva ro-ky, nechci být profesionálním vojákem.“
„Vyjasněme si to, ano? Poslouchej a nech mě, abych řekl tobě, co uděláš – protože to chceš udělat. Nejdůležitější je, že tato rodina se vyhýbá politice a hraje si na svém vlastním písečku už více než sto let – a já nevidím žádný důvod, proč bys měl zrovna ty přetrhnout takovou krásnou tradici. Předpokládám, že je to vliv toho chlapa tam u vás na škole – jak se jmenuje? Víš, koho mám na mysli.“
Myslel našeho profesora dějepisu a morální filozofie – byl to vete-rán. „Pan Dubois.“
„Hmm, hloupé jméno – padne mu. Bezpochyby cizinec. Zákon by měl zakázat používat školy jako tajné základny pro verbování vojáků. Myslím, že o tom napíšu pěkně ostrý dopis – daňový poplatník má určitá práva!“
„Ale otče, on s tím nemá nic společnýho! On –“ zarazil jsem se, protože jsem nevěděl, jak to mám vysvětlit. Pan Dubois měl pohrdavý a nadřazený manýry. ________________________________________________________Choval se tak, jako by nikdo z nás ve skutečnosti nebyl dost dobrý pro armádu. Neměl jsem ho rád. „Jestli něco, tak on nás od toho odrazuje.“
,,Hmm! Víš, jak se vodí vůl? No, nevadí. Po maturitě půjdeš na Harvard studovat management, to víš. Potom budeš pokračovat na Sorbonně a zároveň budeš trochu cestovat, setkáš se s našimi obchod-ními partnery, zjistíš, jak se obchoduje jinde.
Pak se vrátíš domů a budeš pracovat. Začneš od spodních příček, jako obyčejný poslíček, skladník nebo něco takového, jen pro zacho-vání formy – ale než se stihneš nadechnout, dostaneš se do vedení, protože já už mladší nebudu, a čím rychleji převezmeš tu zátěž, tím lépe. Jakmile budeš schopen a ochoten, staneš se ředitelem. Tak! Jak se ti líbí tohle jako program? Ve srovnání s dvěma zahozenými roky tvého života?“
Neřekl jsem nic. Nic z toho pro mě nebylo novinkou. Otec vstal a položil mi ruku na rameno. „Synu, nemysli, že s tebou necítím. Ale podívej se na to reálně. Kdyby byla válka, byl bych první, kdo by tě povzbuzoval – a zavedl bych válečnou výrobu. Ale žádná válka není a prosme Boha, aby už nikdy nebyla. Přerostli jsme války. Tato planeta nyní žije v míru a šťastně a máme docela dobré vztahy s ostatními planetami. Takže co je takzvaná federální služba? Prostě a jednoduše parazitování. Nefunkční útvar, naprosto zastaralý, tyjící z daňových poplatníků. Rozhodně nákladný způsob pro podřadné lidi, kteří by jinak byli bez práce. Je to způsob, jak žít pár let z veřejných peněz a pak se celý zbytek života vytahovat. Je tohle to, co bys chtěl dělat?“
„Carl není podřadnej.“
„Promiň. Ne, Carl je hodný hoch… ale špatně vedený.“ Zamračil se a pak se usmál. „Synu, chtěl jsem si pro tebe schovat jedno překva-pení – dárek k maturitě. Ale prozradím ti to už nyní, takže se té hlou-posti budeš moci vzdát snadněji. Ne, že bych se bál, co uděláš. Důvě-řuji v tvůj zdravý rozum, i v těchto choulostivých letech. Ale vím, že se trápíš – a tohle ti pomůže. Hádej, co to je?“
„Á, nevím.“
Usmál se: „Prázdninová cesta na Mars.“
Musel jsem vypadat užasle. „Bože, otče, neměl jsem potuchy –“
„Chtěl jsem tě překvapit a vidím, že se mi to podařilo. Vím, jak se vy děti díváte na cestování, ačkoliv si lámu hlavu, co na tom kdo po první cestě ještě vidí. Ale teď je vhodná doba, abys to zkusil – sám, neříkal jsem to? – a dostal to ze sebe ven… protože jak jednou začneš dělat, těžko si najdeš čas byť i jen na týden na Měsíci.“ Zvedl své noviny. „Ne, neděkuj mi. Radši běž a nech mě dočíst si noviny – jeden pán přijde dnes večer, už brzy. Obchodně.“
Odběhl jsem. Hádal jsem, že si myslí, že tím je to v pořádku… a já si to asi myslel taky. Mars! A sám! Ale Carlovi jsem o tom neřekl, měl jsem tajný podezření, že by se na to koukal jako na úplatek. No, možná to taky úplatek byl. Místo toho jsem mu řekl, že to vypadá tak, že můj otec a já na to máme různý názory.
„Jo,“ odpověděl, „můj taky. Ale je to můj život.“
Dumal jsem o tom v naší poslední hodině dějepisu a morální filozofie. Děják a morfizka se lišily od ostatních předmětů v tom, že tam každý musel chodit, ale nikdo nemusel skládat zkoušky – a pan Dubois nikdy nevypadal, že by ho zajímalo, jestli jsme něco pochopili, nebo ne. Jenom na vás ukázal pahýlem levé ruky (nikdy se nezatěžoval jmény) a vyštěkl otázku. Pak začala diskuse.
Ale poslední den to vypadalo, že se pokouší zjistit, co jsme se vlastně naučili. Jedna holka mu otevřeně řekla: „Moje máma říká, že násilím se nikdy nic nevyřeší.“
„Jo?“ Pan Dubois na ni smutně koukal. „Jsem si jist, že Rada star-ších města Kartága by to uvítala. Proč jim to vaše matka neřekla? Ne-bo vy?“
Už se chytli dřív – protože nemůžete prolítnout, není nutný mazat panu Duboisovi med kolem pusy. Takže zaprotestovala: „Děláte si ze mě legraci! Každý přece ví, že Kartágo bylo zničeno!“
„Zdálo se mi, že si toho nejste vědoma,“ řekl pan Dubois temně. „Ale protože to víte, neřekla byste, že násilí jejich osudy uspořádalo jednou pro vždy? Přesto, nedělal jsem si legraci z vás osobně, snažil jsem se zesměšnit neomluvitelně hloupý nápad – což budu činit vždy. Každému, kdo se drží historicky nepravdivé – a naprosto nemorální – doktríny, která praví, že 'násilím se nic nevyřeší', bych radil, aby vyvolal ducha Napoleona Bonaparta a vévody z Wellingtonu a nechal je to prodebatovat. Hitlerův duch by mohl soudcovat a v porotě by klidně mohli sedět ptáci dodo, alka velká a holub stěhovavý. Násilí, holá síla, vyřešilo v dějinách mnohem více než kterýkoliv jiný faktor, a opačný názor je jenom toužebné očekávání v té nejhorší podobě. Druhy, jež na tuto základní pravdu zapomněly, vždycky platily svými životy a svobodou.“
Povzdechl si. „Další rok, další třída – a pro mě další prohra. Jeden může vést dítě ke znalostem, ale nemůže je přinutit myslet.“ Náhle ukázal svým pahýlem na mě. „Vy. Jaký je rozdíl v morálce vojáka a civilisty?“
„Rozdíl,“ odpovídal jsem opatrně, „leží na poli občanské ctnosti. Voják přijímá osobní odpovědnost za bezpečnost obce, ke které přiná-leží, a v případě nutnosti ji brání svým životem. Civilista to nedělá.“
„Přesný citát z učebnice,“ řekl posměšně. „Ale rozumíte tomu? Věříte tomu?“
„No, já nevím, pane.“
„Samozřejmě, že nevíte! Pochybuji, že by kdokoliv z vás poznal 'občanskou ctnost', i kdyby vyskočila a štěkala vám do obličeje!“ Podíval se na hodinky. „To je vše, konec. Možná se uvidíme znovu za šťastnějších okolností. Rozchod.“
Hned nato maturita, o tři dny později moje narozeniny a ani ne týden potom Carlovy – a já mu pořád ještě neřekl, že nenarukuju. Jsem si jistý, že on to ani nepředpokládal, ale nahlas jsme o tom nemluvili z rozpaků. Jednoduše jsem si s ním domluvil schůzku den po jeho narozeninách a k odvodní komisi jsme šli spolu.
Pár kroků od Federální budovy jsme narazili na Carmencitu Ibaeez, spolužačku, jednu z těch věcí, co zpříjemňují příslušníkovi rasy, roz-dělené na dvě pohlaví, život. Nebyla to moje holka – ona nebyla ničí holka, nikdy si nedávala rande s jedním klukem dvakrát za sebou a všechny nás obdařovala stejnou pozorností a zcela neosobně. Ale já ji znal docela dobře. Často si k nám totiž chodila zaplavat, protože náš bazén měl olympijskou délku – někdy s tím klukem, jindy s jiným. Nebo sama, jak na ni má matka naléhala – považovala ji za „dobrý vliv“. Pro jednou měla pravdu.
Carmencita nás zahlídla a s úsměvem počkala: „Čau, kluci!“
„Ahoj, oči čornyje,“ odvětil jsem. „Co tě sem přivádí?“
„Neuhodnete? Dneska mám narozeniny.“
„Jo? Všecko nejlepší!“
„Takže se jdu přihlásit.“
„Ó…“ myslím, že Carl byl stejně překvapený jako já. Ale Carmencita už byla taková. Nikdy nedělala drby a svoje záležitosti držela pod pokličkou. „Nehoupeš?“ dodal jsem chytře.
„Proč bych vás měla houpat? Bude ze mě pilot kosmický lodi – nebo se o to aspoň pokusím.“
„Není důvod, proč bys to neměla zvládnout,“ řekl Carl rychle. Měl pravdu – teď vím, jak moc velkou pravdu tenkrát měl. Carmen byla malá a hezká, dokonale zdravá a s perfektními reflexy – dokázala, že soutěžní skoky do vody vypadaly úplně jednoduše, a byla rychlá v matematice. Já zvládl algebru za tři a obchodní aritmetiku za dvě. Ona se přihlásila do všech matematických předmětů na škole a ještě bokem doučovala. Ale mě nikdy nenapadlo uvažovat nad tím, proč to dělá. Fakt byl, že malá Carmen byla tak hezoučká, že vás nikdy nenapadlo. že by mohla dělat něco užitečnýho.
„My – hm, já,“ řekl Carl, „se jdu taky přihlásit.“
„Já taky,“ přidal jsem se. „Jdeme oba.“ Ne, já žádné rozhodnutí ne-udělal, moje pusa vedla svůj vlastní život.
„To je skvělý!“
„Přihlásím se taky k pilotům,“ dodal jsem pevně. Nerozesmála se. Velice vážně odpověděla: „Ó, to je nádhera! Možná na sebe narazíme při tréninku. Doufám.“
„Kolizní dráhy?“ zeptal se Carl. „To teda není pro pilota nejlepší cesta.“
„Nebuď hlupáček, Carle. Jasně že na zemi. Taky se dáš k pilo-tům?“
„Já? Já nejsem žádnej řidič náklaďáku. Znáš mě – Hvězdnej V&V, pokud mě budou chtít. Elektronika.“
„'Řidič náklaďáku', no teda! Doufám, že tě strčí na Pluto a nechají tě tam zmrznout. Ne, to ne – hodně štěstí! Tak jdeme, co?“
Odvodní komise byla v rotundě ohrazené zábradlím. Seděl tam u stolu seržant flotily v parádní uniformě, vozdobenej jako šašek. Hruď měl přeplněnou stužkama, který jsem neznal. Ale pravá ruka mu chyběla tak dokonale, že měl kabát ušitý úplně bez rukávu… a když jste došli až k zábradlí, bylo vidět, že nemá nohy.
Zdálo se, že mu to nevadí. Carl řekl: „Dobrý den, chtěl bych se při-hlásit.“
„Já taky,“ připojil jsem se.
Ignoroval nás. Dokázal se vsedě uklonit a řekl: ,Dobrý den, mladá dámo. Co pro vás můžu udělat?“
„Já se chci taky přihlásit.“
Usmál se. „Hodná holka! Zajděte laskavě do místnosti 201 a ptejte se po majoru Rojas, ona už se o vás postará.“ Prohlídl si ji odshora dolů. „Pilot?“
„Pokud možno.“
„Vypadáte na to. No, najděte slečnu Rojas.“
Carmen mu poděkovala, rozloučila se s námi a opustila nás. Ser-žant obrátil pozornost k nám a přejel nás pohledem bez nejmenší známky nadšení, které projevoval nad malou Carmen. „Takže kam?“ řekl. „K pracovním praporům?“
„To ne!“ zvolal jsem. „Budu pilot.“
Zadíval se na mě a pak prostě uhnul očima. „A ty?“
„Zajímám se o Sbor pro výzkum a vývoj,“ řekl Carl klidně, „zvlášť o elektroniku. Slyšel jsem, že šance jsou docela dobré.“
„To jsou, jestli to zvládneš,“ poznamenal seržant Flotily chmurně, „ale špatné, pokud nemáš, co je potřeba, v přípravě i schopnostech. Koukněte, hoši, víte vůbec, proč mě sem dopředu posadili?“
Nerozuměl jsem mu. Carl se zeptal: „Proč?“
„Protože vláda nedá ani búra za to, jestli se přihlásíte nebo ne! Protože to začala být móda mezi některýma lidma – až moc lidma – odkroutit si dva roky, získat zvláštní práva a nosit na klopě stužku, která říká, že jste veteráni… ať už jste vůbec viděli boj, nebo ne. Ale jestli opravdu chcete sloužit a já vám to nevymluvím, tak vás musíme vzít, protože je to vaše ústavní právo. Tam se říká, že každý, žena nebo muž, má přirozené právo sloužit, a získat tak plné občanství – ale faktem je, že nás nutí těžce hledat místa pro všechny ty dobrovolníky, který nejsou zrovna v oslavovaný službě v kuchyni. Všichni nemůžete být vojáky, tolik jich nepotřebujem a většina dobrovolníků stejně není z toho správnýho materiálu, kterej dělá vojáka. Víte vůbec, co to obnáší, být vojákem?“
„Ne,“ přiznal jsem.
„Většina lidí si myslí, že k tomu stačí dvě ruce, dvě nohy a notná dávka pitomosti. Možná ano, pro kanonfutr. Nejspíš to bylo všechno, co požadoval Julius Caesar. Ale dnešní voják je specialista, tak vysoce kvalifikovaný, že v každým jiným oboru by získal doktorát, nemůžem si dovolit přijímat hlupáky. Takže pro ty, kteří trvají na svým – ale nemají, co chceme a co musí mít – musíme vymyslet celý seznam špinavý, nechutný a nebezpečný práce, která je buď zažene domů s ocasem mezi nohama před koncem závazku… nebo si až do konce života zapamatujou, že jejich občanství je pro ně tak cenný, protože za něj zaplatili vysokou cenu. Vemte si tu mladou dámu, co tu byla – chce se stát pilotem. Doufám, že to zvládne, pořád potřebujem dobré piloty, nikdy jich není dost. Možná to zvládne. Ale jestli ne, může skončit v Antarktidě s těma svýma hezkýma očima rudýma od toho, že nikdy neuvidí nic jinýho než umělý světlo, a s rukama plnýma mozolů od tvrdý práce.“
Chtěl jsem mu říct, že tím nejmenším, čím se může Carmencita stát, je programátor počítače pro sledování oblohy; ona byla v matice hotovej kouzelník. Ale on pokračoval.
„Takže mě sem šoupli, abych to vám, klukům, rozmluvil. Koukněte na tohle.“ Otočil se s židlí kolem dokola, aby se ujistil, že jsme nepře-hlídli jeho chybějící nohy. „Dejme tomu, že neskončíte na Měsíci u kopání tunelů nebo že z důvodu úplnýho nedostatku jakýhokoliv ta-lentu nebudete dělat lidský morčata při výzkumu nových nemocí; dejme tomu, že z vás udělají bojovníky. Pořádně se na mě podívejte – takhle taky můžete dopadnout… pokud to nekoupíte definitivně, a vaši pak dostanou telegram s 'hlubokou soustrastí'. Což je víc pravděpodobný, protože dneska není moc raněných ani při tréninku, ani v boji. Pokud zhebnete, přidají vám rakev – já jsem řídká výjimka. Měl jsem štěstí… i když vy byste tomu možná štěstí neříkali.“
Odmlčel se a pak dodal: „Takže proč se, hoši, nevrátíte domů, nejdete na vysokou a nestanete se drogistama nebo pojišťovákama nebo tak? Služba není dětskej tábor, je to buď opravdová vojenská služba, drsná a nebezpečná dokonce i v míru… nebo jeho slabomyslná kopie. Žádný prázdniny. Žádný romantický dobrodružství. Takže?“
Carl řekl: „Jsem tu, abych se přihlásil.“
„Já taky.“
„Je vám jasný, že si službu nemůžete vybrat?“
Carl se ozval: „Myslel jsem, že můžem říct, čemu bychom dávali přednost.“
„Jistě. A to je taky poslední možnost vyjádřit svý přání, kterou do konce služby máte. A umísťovací důstojník na to taky bere ohled. První, co udělá, je, že se podívá, jestli tento týden nemá požadavek na levoruké foukače skla – pokud si myslíte, že by vás to potěšilo. Pokud s těžkým srdcem sezná, že tu je požadavek na to, co jste si vybrali – umístění nejspíš někde na dně Pacifiku – vyzkouší si vaše vrozené schopnosti a připravenost. Asi tak jedenkrát z dvaceti případů musí připustit, že všechno sedí, a vy ten džob dostanete… dokud vám nějakej kanadskej vtipálek nevydá rozkaz na něco úplně jinýho. Ale v těch ostatních devatenácti případech to vaše přání zamítne a rozhodne se, že jste přesně ten pravej, koho budou potřebovat pro praktický testování výbavy pro přežití na Titanu.“ Přemýšlivě dodal: „Na Titanu je chladno. A je zajímavý, jak často se experimentální vybavení pokazí. Ale praktický testy se musí udělat – laboratoře nikdy nemůžou předvídat v