Movements of Odyssey - cesta ke konci SGO

Raději bych čekal, než toho sepíšu více, nevím kdy se zase něco podaří, ale aby bylo poznat, že ještě nejsme úplně dead, tak první část série před finálním dílem.
Všechny části téhle série jsou součástí i posledního dílu jako flashbacky.

FIRST MOVEMENT OF ODYSSEY: WHEN SUMMER ENDS, part 1

Garo, 31.srpna 2011, 16:25

Většina z vás o Bitvě o Garo slyšela jako o slavném vítězství z konce léta 2011. Hlavní flotila goa’uldské Hegemonie zaútočila na Garo, sídlo pozemské exilové vlády – a byla drtivě odražena. Bitva o Garo se během let přejmenovala pouze na Garo; stala se synonymem obratu ve válce o okupovanou Zemi. A synonymem pro vítězství obecně. Skutečnost, jak už to bývá, byla mnohem komplikovanější…
Exilová flotila věděla o chystaném útoku na Garo týdny dopředu. Naše lodě v Pegasu se chystaly vrátit se, ale nejprve musely zkonsolidovat tamní situaci. Naši spojenci v Mléčné dráze byli zase příliš slabí nebo báli odvety. Garo stálo proti útočníkům osamocené, a morálka na planetě podle toho taky vypadala. Přesto – byli jsme připraveni bránit se až do konce.
Když tedy u planety vyskočily tři desítky nepřátelských lodí a nabídly Exilové planetě nikoliv kapitulaci, ale spojenectví, každému to vyrazilo dech. Pokud bychom odmítli, zabili by okupanti na Zemi všechny členy rodin obránců.
Hegemonii stačilo sedět a pozorovat Garo, jak město hoří v protestech civilistů. Jak důstojníci museli popravit několik vojáků, aby zachovali morálku a obrana se nerozpadla jako domeček z karet. Pak vyšlo najevo, že NID zatajovala před admirálkou Ivanovovou důležité informace.

Na kurzu k Zemi byla masivní kometa Nibiru. Každý její průlet jednou za stovky tisíc let byl pro ekosystém planety katastrofou, ale také motorem evoluce. A na jejím povrchu bylo v časové stázi antické zařízení, jehož hodnoty a smysl jsme si mohli jenom domýšlet. Dokonale chráněné bariérou času, bylo neproniknutelné, a lákalo k sobě mimozemské rasy. My v NID jsme o tom všem věděli po desítky let a tajili to dokonce i SGC; chtěli jsme nechat Nibiru prolétnout kolem planety, protože z nejasných náznaků vyplývalo, že by to mohlo být součástí nějakého antického plánu. Lidé v tzv. kolaborantské organizaci Mnemonix chtěli ale Zemi zachránit a Nibiru pomocí vyspělých zbraní zničit nebo vychýlit z kurzu. Mnemonix to nemohl udělat sám vzdor všemocné NID a proto se musel spojit s Hegemonií. Invaze na Zemi nebyla akce mimozemšťanů; bojovali jsme v občanské válce proti lidem.

Když se to Ivanovová dozvěděla, dštila oheň. K tomu všemu si tehdy všichni mysleli, jak hroznou hrozbou jsou Haakeni, rasa, která údajně nenáviděla lidi a Antiky. Hegemonie s Haakeny měla kontakty, ale nabízela proti nim spojenectví. Plukovník Samuels si hrál na svém písečku a arogantně ignoroval admirálku. A do toho při protestech přišly první oběti. Krev prolitá při dalším boji člověka proti člověku.
Nad ránem z hořících budov Gara stoupal mastný dým a admirálka na všech kanálech vyhlásila kapitulaci s cílem spojit se s Mnemonixem a Hegemonií. Na tohle všechno se dnes při zmínce o slavné Bitvě o Garo zapomíná.

Nebýt NID, žádná bitva by nepřišla. I Mnemonix měl mezi sebou svině, ale stejně tak i řadu idealistů. Ivanovová by nejspíše byla schopná spojenectví ustát. K žádnému dramatickému osvobozování Země by pak asi nedošlo. Ale na našich rukách by ulpělo méně krve. Cena za honosné Garo byla podle mě příliš veliká.

Hromotlucká postava v oranžové vězeňské uniformě zmizela za poklopem. Eskorta operativců NID ho držela pěkně zkrátka. Mohli být o něco vřelejší; věděli, co ho čeká.
Radha se s ponurým výrazem v obličeji otočila k Samuelsovi.
„To, co děláme, není správné.“
Plukovníkovi ucukl koutek a přešel k ní.
„Majore, dobrý agent nemá emoce…“
Radha ale pokračovala na vážné notě. Rozhodila rukama.
„Pak asi nejsem dobrá agentka, plukovníku.“
„To ne.“ přešel přímo k ní a přátelsky ji chytil z obou stran za ramena, „Jste totiž skvělá agentka, Radho.“
Ona se ale vysmekla. Samuelse to nepotěšilo: „A samozřejmě, že to není tak úplně správné. Chystáme se zachránit lidstvo, majore. Mnemonix a Hegemonie se dříve nebo později rozkmotří, kdybychom byli s nimi, riskovali by jsme –“
„Laskavě si to odpusť, už jsem to slyšela.“
Plukovník ale zvýšil hlas.
„Já nenechám ty bastardy na Zemi vyhrát, ne takhle, ne po tom, co zavraždili miliardu lidí!“
Samuels tomu opravdu věřil. Radha jen uhnula pohledem. Plukovník věděl, že bez ní to nepůjde.
„Pokud to dnes zvládneme, bude to obrat v celé téhle válce. Bude to vítězství.“
„Ne pro všechny…“
„Občas jedno velké vítězství přinese mnoho malých proher.“

Nejprve ale bylo nutné připravit našeho assassina na jeho misi. Možná by to šlo i jinak, ale on jediný vypadal jako správná volba. Každý, ale úplně každý si myslel, že je to agent Mnemonixu. Všichni věděli, že je to jestřáb, typický kolaborant. Byl zkušený, takže to, co měl udělat, by nemuselo vypadat jako konspirace. Perfektní útočník.

Řidič neochotně sešlapoval brzdu. Dvojice ozbrojených hummerů s emblémy Spojené flotily evidentně vezla něco důležitého. Na rozdíl od hlavního velitelství a letiště, které byly co by kamenem dohodil od centra města na Garu, se tábor Pendergast se rozkládal třicet kilometrů za daleko. Původně mělo jít o jakousi megalitickou pevnost ve tvaru písmene U, ale jako snad všechno na Garu se v době útoku na Zemi stihl sestavit pouze fragment konstrukce. NID nicméně i pro rozestavěnou bázi našla využití. Vzhledem ke ztrátě většiny svých zařízení na domovské planetě se z Pendergastu stalo vězení. Z velitelství na Garu sem dokonce přesunula i svou výslechovou skupinu. Ocelový skelet začínal pomalu rezivět a už zdálky tábor vypadal, jakoby právě vyhořel.
Jak ostraha eskortovala zahaleného vězně skrze masivní betonové chodby, Kershawová se naklonila k Radze „Nesnáším tohle místo“.
Major jen přikývla. Interiér Pendergastu byl neustále vlhký z vody prokapávající nedokončenou střešní konstrukcí a nejen kvůli všudypřítomnému chladu dýchala z každého centimetru smrt. Radhu napadlo, že pro jejího vězně zdejší atmosféra naopak asi zapůsobí domácky.
Celou dobu zvládala nemyslet na jeho osud, ale když jeden z bachařů kalibroval poslední části paměťového zařízení, zpoza černého pytle na vězňově hlavě se hlasem majora Griffitha ozvalo chraplavé „Co se mnou bude?“
Dva vojáci NID, kteří jeho želízka přemontovávali na konstrukci „vymávače mozků“, se po sobě zadívali, ale nijak nereagovali.
„Ptám se, co se mnou sakra bude!“ ozval se znovu a hlasitěji.
„Drž kurva hubu!“ jeden z vojáků se narovnal a udeřil ho pažbou samopalu do břicha.
Radha ho pohoršeně okřikla „Vojíne! Tenhle muž je vysokým důstojníkem Královské pěchoty,“ popošla k černě oděnému strážci s úmyslem vrazit mu do zubů, „Projevte jeho hodnosti trochu respektu.“
Mírně překvapený a dost vyděšený voják přikývl a omluvil se Radze. Malou tmavou celu ozařoval pouze modravý monitor a křeslo pamětového zařízení s Griffithem uvnitř. Po chvíli váhání se nakonec major otočila k obsluze počítače.
„Jestli je to všechno, chtěla bych s vězněm ještě mluvit o samotě.“
Bachař se pohledem na vojáky ujistil, že major nežertuje a přikývl. Po dalším nepříjemném pohledu svého nadřízeného opustili celu i oba strážci. V temné komoře stála jenom Radha naproti řetězy přivázanému Griffithovi, ještě nedávno veliteli výsadkářů na palubě Odyssey. Od jeho marné vzpoury proti NID s cílem zachránit hrstku bezvýznamných uprchlíků už ale nebyl, co dřív. Opatrně mu z hlavy sundala černou přikrývku. Joseph zmateně zamrkal, ale na nějaké pálení očí byla v místnosti příliš velká tma. Rozhlédl se kolem se; přišlo mu, že stojí ve svojí rakvi.

„Nahrajeme vám do hlavy mix cizích vzpomínek a vytvořených konstruktů. To celé abyste pro nás splnil sebevražednou misi.“ řekla mu na rovinu.
Griffith svraštil ve zvláštní grimase svůj vrásčitý obličej a spíše pro sebe procedil „Odsouzenci na smrt dostávali aspoň poslední večeři.“
„Nejste odsouzený na smrt.“
„Věděl jsem, že to takhle nějak skončí už ve chvíli, kdy jsem se rozhodl těm uprchlíkům pomoct. Oba víme, že moji muži nezemřeli proto, že by pomáhali potencionálnímu nepříteli, ale protože při tom pomáhání narušili příliš mnoho drahocenných operací tý vyší en aj dý.“ krátce se odmlčel, čekajíc, jestli Radha aktivuje program, pak ale dodal „Oba to brzo zabalíme. Rozdíl mezi náma je, že já se pokusil před svoji smrtí někomu pomoct.“
„Myslíte, že se tím něco změnilo? Nemůžete vesmír změnit v utopii!“
„Heh,“ usmál se Griffith ironicky, „Jasně. Taky nemůžu nakrmit všechny lidi světa, ale to výmluva pro podpálení hladovějícícho.“
„Operace NID na Langaře mohla vést k vývoji nejdůležitější zbrani téhle války.“ skoro až zavolala Radha, „Ohrozil jste miliardy lidí na Zemi, které tou věcí můžeme zachránit.“
„Tak si postavíte novou velkou bombu,“ pronesl letargicky, „Odpálíte s ní nějakou planetu háček. Oni se naserou a dříve nebo později na nás shodí vlastní bombu. Nepřítel se vždycky bude snažit dohnat, co zaspal. Všechny ty lži a tajemství jsou důvodem, proč jsme teď až po krk ve sračkách!“ zavolal stejně nahlas Griffith, „Jsou všude! Cejtím z vás tajnosti a přetvářku. Z celý zasraný NID ta špína teče po litrech. Neštítíte se ničeho, protože přece účel světí prostředky, ale pak najednou zjistíte, že jste se propadli hlouběji do latríny a zase hasíte oheň naftou. Jednou vám někdo musel zavřít klapačku, jenom škoda, že kvůli tomu musela padnout celá zkurvená Země…“ doprskal Griffith, „Tak už sakra skonči tohle divadlo a zmáčkni to!“
Radha zůstala stát jako opařená. Doufala, že pochopí Griffithovu motivaci. Důvod, proč se cynický válkou ošlehaný major rozhodl pomoct uprchnout bezvýznamné skupině civilních uprchlíků, kteří de facto patřili k nepříteli. Důvod, proč kvůli tomu zradil přísahu a riskoval a ztratil životy svých podřízených. Při nejlepší vůli ale v jeho počínání smysl najít nemohla.

Ti dva stáli v cele několik dlouhých okamžiků bez pohnutí. Zdálo se to jako celá věčnost, až Griffith čekal, že chytí křeč do nohou.
„Nechtěla jsem s vámi být o samotě, abych nějak ospravedlnila Samuelse,“ řekla nakonec Radha, která sama měla problém se smrtí Griffithových výsadkářů, zabitých jednotkami NID. Mohla Samuelsovi sebevíc vytýkat, že nebylo správné, když jeho rozkazem zemřeli pozemští vojáci – ale život prostě není fér a oni se ocitli ve špatnou dobu na špatném místě. Nakonec to Radha se zapřením akceptovala.
„Chtěla jsem jen, abyste věděl, že Liu…“ pokračovala a zarazila se, „Doktorka Yulanová společně s… několika dalšími důstojníky Odyssey se za vás postavila.“
Polkla naprázdno. Nemusela Griffitha chápat ani obdivovat, ale tohle mu sdělit mohla.
„Vyhrožovala plukovníkovi, že celou záležitost zveřejní. A díky tomu nakonec alespoň část těch uprchlíků mohla odejít.“
„Díky za info…“ řekl nepříliš přesvědčeně Joseph, „A teď už mě kurva pošlete k ledu. Mám dost týhle reality.“ řekl s náznakem ironie. Nebo alespoň v to Radha doufala.
Pak kývla a stiskla tlačítko.

Díky za príbeh.

Druhá část cesty k finále SGO; When Summer Ends, part 2 je původně plánované završení 1. řady. Shodou okolností jde o upravednou (zprozaičněnou) verzi scénáře napsaného někdy před třemi lety.
Opět bez oprav a redigování textu.

SECOND MOVEMENT OF ODYSSEY: WHEN SUMMER ENDS, part 2

Garo, 31.srpna 2011, 19:33

Plukovník Samuels spustil svůj geniální plán, jak bylo obvyklé, k večerním hodinám. Doktrína velela, že v tu chvíli budou stráže unavené a ostražitost s vidinou padlé šichty začne zkomírat, ale zároveň ještě nebude nastoupená čerstvá noční šichta. Bylo to nebezpečné rozhodnutí – tou dobou už celé Garo vědělo o rozhodnutí admirálky Ivanovové spojit se s kolaboranty z Mnemonixu a okupanty z Hegemonie. Informace o Nibiru a Haakenech, které NID ignorovala a Mnemonix proti nim chtěl bojovat, se roznesly mezi vysokými důstojníky. NID a Samuels byli očerňováni a bylo otázkou času, než hlavy organizace skončí za mřížemi. Jakkoliv s admirálkou nemusely blížící se expediční síly v Pegasu souhlasit, ona velela tomu, co zbylo ze Země, a s nožem na krku měla podporu všech vrstev obyvatelstva Gara a ohrožených kolonií.
Chtěli jsme zachránit Garo a spolu s ním i okupovanou Zemi. Nakonec se ale ukázalo, jak moc je vítězství relativním pojmem.

Slunce už klesalo k horizontu, ale pár hodin do šera zdejšího devětadvacetinového dne ještě zbývalo. Stín vysoké budovy Nejvyššího velitelství Exilové flotily už přesto pokrýval rozsáhlou runway letiště a kam nedosáhl on, to pokryl mamutí stín stejně velké pyramidy postavené ještě v dobách Vládců soustavy. Po nepokojích posledních dnů si v údolí města Garo pozemští kolonisti i místní domorodci užívali konce prvního klidného dne.
Dole ve středu kolonie do Nejvyššího velitelství rázným krokem vcházela postava plně ozbrojeného výsadkáře. Se všemi náležitými povolenými briskně prokličkovala zdmi budovy a míjela zástupy strážců. Po krvavých protestech kolonistů se ani nikdo nedivil pušce SA-80 visící mu u pasu – každý předpokládal, že prostě nese depeši někomu z vysokých důstojníků. A kde by nepomohlo jeho zfalšované povolení, tam Samuels poslal jednoho ze svých agentů, aby ho malou sabotáží nenápadně dostali skrz.
Během pár minut starý muž s neživou kamennou tváří prolomil všechny pečlivě budované bezpečnostní hráze proti teroristům, zatarcům a dalším sabotérům. Když jeho bota došlápla na vyleštěnou podlahu Bojového informačního střediska, nervového centra celé Exilové flotily, už bylo o osudu celé operace rozhodnuto. Počítačový vir, jež bude později bez větších problémů odstraněn z databáze, pevně uzavřel všechny únikové cesty ven.
„Přejete si?“ zastoupil cestu tělu majora Griffitha mladý pobočník admirálky. Ta se bavila s velvyslancem Clarkem z Mnemonixu sotva několik metrů opodál.
Zatímco pobočník čekal na odpověď, Griffithovy oči v jediném rychlém pohybu zkonsolidovaly situaci v místnosti. Zbytky jeho mysli nadopované programy analyzovaly jeho šance. Dva tucty vysokých důstojníků UNATSECu, sotva pět unavených strážných k tomu. Osobní stráž Clarka, dva muži. Clarke, snadný cíl bez neprůstřelné vesty. Admirálka Ivanovová…
„Musím mluvit s admirálkou Ivanovovou ve věci týkající se plukovníka Samuelse.“ odpověděl chraplákem bývalý major pobočníkovi.
„Admirálka momentálně nemá čas, já však mám plnou pravomoc vyslechnout vás.“ dostalo se mu lakonické odpovědi.

Major přikývnul, ale jen protože několik tisíců řádků v jeho mozku mu přikázalo, že souhlas s pobočníkem cíli nejlépe otupí připravenost. Všechno se poté sehrálo během tří zmatených sekund, ale program měl celou scénu pod tou nejlepší kontrolou. Když tedy mladý důstojník udělal krok stranou, aby si mohl vyslechnout návštěvníkovo hlášení, nastavil Griffithovi svůj levý bok tak šikovně, že pohotově zvednutý bajonet na hlavni útočné pušky muži udělal tracheotomii od jedné strany krku ke druhé. Jak si pobočník šokovaně uvědomoval souvislost mezi neschopností dýchat, pocitem teplé tekutiny rozlévající se od ohryzku níže a palčivou bolestí na krku, Griffith využil jeho tělo jako (zatím ještě) živý štít a v pokleku vyslal první krátkou dávku po ose Clarke-Ivanovová.
Čtyři projektily ráže 5.56mm překvapily velvyslance Clarka se stejnou intenzitou, s jakou ho rázem připravily o funkci levé plíce, prostředního srdce a pravého ucha. Admirálka měla o něco větší štěstí a zpomalené kulky ji zasáhly pouze do ramene a břicha. Byla v šoku a na hranici bezvědomí ještě než zašpinila zakrváceným tělem onu vyleštěnou podlahu.
Zhruba dvě sekundy po dávce se ospalí strážci zmohli na nabití svých zbraní. Oba dva, kteří tou dobou byli ještě naživu. Stále ještě stojící tělo pobočníka, zoufale se snažícího udržet si rovnováhu, jim ale zastřelo úsudek. Přece svou palbou nezraní důstojníka! Naneštěstí jejich nerozhodnost záhy ukončilo přerušení vlastní mozkové činnosti následkem mnohačetných průstřelů lebky.
Sotva tři sekundy od prvního výstřelu v místnosti panovala čirá panika. Griffitha stála jenom půlku zásobníku. Davy důstojníků pobíhaly pryč od střelce. Několik hrdinů tasilo svou zbraň, ale pro jejich vyděšené a roztřesené ruce nebyl chladný kalkul Griffithovy mušky žádným oponentem. Další důstojníci se rychle přikrčili za pulty a Griffith je přestával všechny zvládat. Ale likvidace celé místnosti ostatně nebyla na programu dne. Bývalý major přešel jednomu z počítačů a rychle do jeho portu zasunul externí disk.
„Admirálko!“ ozval se sotva po pěti sekundách od dávky zakrvácený ale nezraněný plukovník Mitchell, tísnící se za taktickým stolem a sápající se po zbrani u opasku. Z dálky se od poklopů místností rozlynulo zoufalé „Zavřeli nás tady, jsme tu jako na střelnici!“ a první přesné střely zbavily Griffitha funkce pravé ruky.

„Všeobecný poplach, střelba ve velícím centru. Všeobecný poplach!“ táhlo se chodbou mimo středisko. Pohotovostní týmy rychle vyběhly na pomoc napadnému nejvyššímu podlaží, ale z místnosti stále nepřicházely žádné zprávy.

Tou dobou na palubě můstku Odyssey na oběžné dráze přijal plukovník Samuels toužebně očekávanou zprávu od poručíka Kershawové.
„Síť je napíchnutá, pokračujeme podle plánu,“ zaznělo interkomem lodi.
Samuels si ťuknul na headset, „Tady je velitel, odešlete uloženou depeši na cílové souřadnice.“

„Kryjte mě!“ křikl Mitchell na ozbrojené operátory za taktickým pultem.
„Co chcete dělat?“
„Musíme zachránit admirálku. Tak dělejte“!
Cameron vykoukl zpoza pultu a za oblakem prachu a kouře zahlédl Griffitha zapicujícího do počítače další disky. Prostřelenou rukou stále držel útočnou pušku a sporadicky s ní střílel mezi kryté přeživší vojáky. Podlaha byla plná mazlavé krve a sténajících raněných.
Mitchell vyběhl z úkrytu doprovázen zvukem několika štěkajících ran. Griffith ho zmerčil, ale přesnost jeho krvácející paže nebyla dostatečná, aby dovedl agilního plukovníka zasáhnout dříve, než se ukryl za další konzolu, tentokrát sotva metr od chraplající ale vnímající admirálky. Když Mitchell znovu vykoukl zpoza konzole, Griffith byl fuč. Cam toho rychle využil a bez přihlédnutí k možnému poranění páteře odtáhl admirálku do relativního bezpečí úkrytu. Když se ohlédl do místnosti, spatřil několik ozbrojených důstojníků postupujících ze svých úkrytů ke středu místnosti.
V tom se ale ozvalo duté kovové cinkání a s výbušnou jistotou naznačovalo, že masakru ještě není konec. Každý věděl, co ten zvuk označuje, a šarže hledající rázem krytí pokropily další patrony z SA-80. Následné dunivé exploze detonujících granátů kompletně vysklily celé podlaží a díky pískotu uší dále znesnadnily koordinaci. Mitchell povalený na zem sice před nedalekou explozí přikryl admirálku svým tělem, ale teď koutkem oka zahlédl postavu střelce blížící se hustou mlhou k nim.
Zbraň při detonacích plukovníkovi vypadla z ruky, ale ať už by tasil seberychleji, střelec je zkrátka měl na mušce, zatímco on se válel na podlaze zády k němu. Zoufalý Mitchell se podíval na nepřítomnou admirálku. Konec.
V tom mlhu prorazily projektily tří důstojníků opětujících palbu. Jeden z Mitchellových operátorů, jeden postarší kapitán a přeživší člen Clarkovi ochranky společně spustili baráž malorážek, která bývalého majora definitivně připravila o pušku, prorazila mu vestu a v trhaných pohybech olověného tance ho přibila ke zdi. Zakrvácený Griffith se sesunul na podlahu.
„Medik! Potřebujeme tady pomoc!“ zařve na ostatní Mitchell, hledíc zvětšující se rudé skvrny na její uniformě. Rychle servává vrchní díl přikrývající zasažené břicho a snaží se tlakem na ránu zastavit únik tekutiny. S pramalým úspěchem.

Trojice střelců se k němu blíží, ale stále míří na Griffitha. Nedávají střelci žádnou šanci na comeback. Major má otevřené oči a ještě dýchá, ale odkopnutí pušky i pistole ukončuje jeho kariéru assassina. Další důstojnící se zbývají k admirálce i obětem jinde v místnosti.
Jeden z operátorů si ale všímá disků napíchaných na počítač. Kouř ustupující ven z místnosti odhaluje označení pro hlavní počítač pro komunikaci.
„Proč nás sakra ještě nepustili?“ křikl ven postřelený člen Clarkovi ochranky.
„To je vaše práce!“ ozvalo se místností.
„Nejlepší atentát dějin, zabít si vlastního vyslance!“ dostalo se mu odpovědi.
Jejich rozhovor rázně ukončil zvuk nepříjemně rychle se blížících stíhaček.

„Sierro 3, slyšíte mě? Budova velitelství byla kompromitována, změňte kurz k ní a připravte zbraně.“ zahlásil plukovník Samuels do mikrofonu headsetu.
Překvapená Radha se odsunula od stolu a přešla k Samuelsovi.
„Co to sakra děláš…?“
„Musíme zajistit, že nebudou žádné svědci.“
V tváři se jí nahromadila krev a vypadala, že každou chvíli plukovníka udeří. Její poslušnost ale stále pracovala až příliš dobře, aby něco podnikla.
„Zašli jsme příliš daleko, než abych to teď odvolal. Sama to víš dobře!“

Trojice malých stíhaček F/A-02 ve vysoké rychlosti minula vrcholky stromů velehor obepínajících město Garo. Velící formace, mladičký kapitán Wrigley, stále nemohl uvěřit přijatému rozkazu. V jeho sluchátcích znovu zachrčelo „Opakuji, Sierro 3, připravte se na nálet na budovu velitelství. Posíláme oficiální potvrzení.“, ale mozek prostě na podobný pokyn reagoval chybovými hláškami.
„Err, opakujte Odyssey. Chcete po nás bombardovat velitelství? Tu budovu s admirálkou, štábem a bránou?“
“Potvrzuji, Sierro 3. Budova byla kompromitována agenty Mnemonixu, admirálka Ivanovová je mrtvá. Právě teď zřejmě získávají utajovaná data nebo uploadují do naší sítě nebezpečný virus. Musíte zničit nejvyšší patro budovy za každou cenu.“
„Věděl jsem, že ti parchanti se o něco pokusí!“
„Admirálka je mrtvá?“
Éterem proletěly hlášky obou wingmanů.
„Je to jasné, Sierro 3?“
Curtis se zamyslel, ačkoliv mu to v dvojnásobné rychlosti zvuku těsně nad úrovní stromů činilo potíže. Za poslední měsíce viděl a slyšel na palubě Odyssey dost o špinavých operacích, které NID prováděla nepřátelům i spojencům. Když se Ivanovová spojila s Mnemonixem, Samuels zuřil. Může to být náhoda? Mohl to Mnemonix jen hrát?
„Sierro 3, potvrďte.“
Disciplína a tlak událostí jsou ale na vojákovu mysl silné nástroje.
„Tady Sierra 3, potvrzuji.“
Curtis bez dalšího zaváhání kývl na oba piloty na svých křídlech.
„Sierra 3 pro letku Sierra. Změňte kurz na …polygon Gamma 16. Odjistěte zbraně a zaměřte nejvyšší patro velitelského centra.“
Trojice letounů sebou ostře trhla do strany a zamířila k oranžovému západu, přímkou rovnou na město.

„Letka Sierra, ETA dvacet sekund k cíli. Zbraně odjištěny.“
Jak operátor z komunikačního počítače v tušení naladil frekvenci přilítající formace, Curtisův hlas z interkomu všechny přeživší ujistil, že není všemu konec.
„Musíme se dostat ven!“ křikl na ostatní Mitchell, ale panika si vybírala svou daň. Muži zmateně pobíhali po místnosti a hledali únik ven. Dvojice přeživších zoufale křičela a bušila na zvukotěsné vrata. Jeden z operátorů vykoukl ven z rozbitých oken. Sto padesát metrů nad terénem byl skok z patra leda tak volbou jiného druhu smrti. Jiný operátor se marně snažil vyslat ven hlášení, všechny frekvence ale rušilo malé zařízení umístěné Kershawovou pár sekund po prvním Griffithově výstřelu.
Deset sekund uplynulo od Curtisova hlášení a pocit bezmoci. Letouny se stále blížily. Mitchell upustil krvávající admirálku a spolu s jedním z dalších důstojníků přeběhl k oknu.
„Haló, jsme tady!“ mával plukovník Mitchell oběma rukama a s druhým důstojníkem se zoufale snažili, aby si jich piloti všimnuli.
Patnáct sekund od hlášení.

Curtisovi i oběma jeho wingmanům zapadající slunce ostře spalovalo zorničky. Přístroje se ale nemýlily – je čas odpálit střely.
„Nestřílejte! Máme tady raněné! Nestřílejte!“ kolíbal Cameron Mitchell pažemi, jako by se snažil uletět. Marně.

V posledním okamžiku i admirálka sebrala všechnu zbylou sílu a nahnula hlavu k oknu. Směs zoufalství a odevzdání se ji sklila v očích. O sekundu později Curtis i oba další piloti dorazili palcem na multifunkční joystick a z kýlu jejich letounů se odepnulo půl tuctu protipozemních řízených střel JDAM, každý s xxx kilogramy výbušné směsi ve své hlavici. Plamenná smršť, která následovala o několik zlomků sekund později okamžitě vyplnila celé vrchní patro velícího centra a smetla sebou těla admirálky Ivanovové, velvyslance Clarka, majora Griffitha i plukovníka Mitchella, spolu s dalšími torzy. Detonace v mžiku anihilovala obě nejvyšší patra velícího střediska spolu s několika nebohými uklízeči, mariňáky a kuchaři, kteří se opozdili za Samuelsem vyhlášenou evakuací. Tlaková vlna rozbíjela okna kilometry daleko.
Sotva tři minuty od chvíle, kdy Griffith prořízl pobočníkovi hrdlo, byla celá elita velení Exilové flotily na cestě do černé kroniky místních novin. Jakékoliv spory kdokoliv z nich měl se Sameulsem a jeho NID, byly minulostí.

Zatímco Curtisův stroj stoupal k nebi a oznamoval úspěšný útok s velkým efektem na cíl, sám velký organizátor operace ho už neposlouchal. Nakláněl se tou dobou nad taktickou konzolí Radhy a připravoval se na druhou fázi programu. Jakkoliv krvavý byl jeho puč, rychlost, s jakou se odehrál, garantovala, že tři desítky lodí Hegemonie a Mnemonixu na oběžné dráze až nyní zaregistrovaly, že je dole v městě cosi v nepořádku.
„Spusťte to…“ hlesl Samuels k Radze.
„Šest lodí proti třiceti? Náš kouzelný plán…“
Ačkoliv to Radha slyšela, nijak ji to nevyvedlo z míry. Zapnula interkom.
„Celé posádce, všeobecný poplach. Opakuji, všeobecný poplach, připravte se na boj.“
Samuels se pohodlně usadil ve svém velitelském křesle. Pobaveně mu ucukl koutek.

Na pelatku Scarabea, vlajkové lodi Hegemonie, si goa’uldský důstojník nechával zavolat delegaci Liu a Radka. Když se Ivanovová rozhodla pro smír, každá taková delegace několika styčných důstojníků byla vyslána na paluby hegemonských lodích obíhajících Garo.

„Co se děje?“ zeptala se Liu, když ji s Radkem fénixovy stráže doprovodily na peltak.
„Odyssey a dvě další lodě nabíjejí štíty, zbraně zatím ne.“
První muž lodi se otočil k Thothovi, jednomu z nejvýznamněji postavených vůdců Hegemonie.
„Mám přikázat flotile nabít štíty?
Thoth byl znepokojen, ale jeho spojenci z Mnemonixu vložili do snahy udobřit si Exilovou flotilu příliš mnoho. Součástí spojenectví s Ivanovovou ale bylo rozdělení lodí exilové flotily dále od planety – a její oběžnou dráhu tak nyní hlídalo pouhých šest lodí, z toho jen dvě třídy Deadalus. Thoth riskoval, ale za zády měl tři desítky bitevníků Ha’tak a Scarabeus. „Monitorujte je.“ přikázal prvnímu muži, načež se otočil k Liu, „Ale žádnou další činnost. Nechceme si znepřátelit spojence, že ne.“

„Štíty připraveny ke spuštění, všechny paluby hlásí připravenost. Nepřátelská flotila nereaguje.“
Události kolem Ivanovové byly rázem pryč, přehlušeny nadcházející bitvou, která měla masakr bohatě vynahradit.
„Mám nabít zbraně…?“ zeptala se Radha nejistě.
Samuels pomstychtivě přikývl.
„Je načase…“

„Odyssey nabíjí zbraně, coilguny i střely.“
Thoth nechápavě svraštil čelo.
„Zbytek lodí?“
„Zvedají štíty, zbraně ne, veliteli.“
„Co se tam sakra děje?“ postoupil Zelenka blíž k operátorovi na pelatku.
Do toho se ale ozval komunikační operátor, „Hlášení z planety! Patrola hlásí, že hlavní velitelství na Garu hoří!“
Thoth, Radek a Liu se na sebe podívali pohledem tak nechápavým, jako podezřívavým.“
„Zavelte flotile k –“ v tom ho přeruší hlavní důstojník. Křečovitě ukazuje ven.
„Veliteli!“
Nedaleko Gara, doslova po bocích Odyssey a její malé flotily, se na tmavém pozadí vesmíru objevují desítky zářících hyperprostorových oken.
O okamžik později se z podprostoru v šedé deakcelerační šmouze vynořují lodě expedičních sil Task Force Pegasus – křižníky Deadalus, bitevníky Prometheus i podpůrné palebné lodě Yakami – a po jejich bocích spolu s nimi vystupují majestátné wtaithské úlové lodě s plným doprovodem wraithských křižníků i mračny perutí stíhacích strojů Dart. Během dvou sekund nově se objevivší flotila zastíní svou velkolepostí Garo a přivádí na mysl velitelů Hegemonie termín „panický záchvat“

„Aktivujte štíty! Přeskupte flotilu do obranné formace, hned!“ prskal Thoth peltaku, ale sám věděl, že nic z toho posádka nemůže stihnout.
„Bude trvat dvacet sekund nabít štíty. Wraithové žádné štíty nemají…!“ ozval se zděšeně styčný důstojník Mnemonixu.
Nepřítomná Liu v pozadí hystericky udeřila do Radka: „Jak se dostala flotila Wraithů až sem nedetekovaná?!“
Thoth na ni maniakálně ukáže: „Odveďte ji pryč! Všechny je odveďte!“

„Flotila připravena k palbě, nepřítel stále bez štítů.“ štěkla Radha k Samuelsovi.
Ten sevřel dlaň v pěst a nadšeně udeřil do její konzole.
„Spusťte to!“

Desítky velkých modrých a stovky menších pulsů Wraithů vyrazily společně s baráží coilgunů a střel z Odyssey i doprovodných lodí kupředu. Temné nebe bylo najednou plné tisíců svištících hvězd. Bouře projektilů během dvou palčivých sekund dosáhla flotilu Hegemonie a začala sebou v oslnivých detonacích rvát vše, co se ji postavilo do cesty. Bez štítů bylo prvních několik mateřských lodí okamžitě rozcupováno na kusy a jejich trosky dále znepřehlednily pro obránce situaci. Další lodě jako zázrakem vydržely, ačkoliv je to stálo kritickou část konstrukce a bojištěm se dále pohybovaly jako snadné cíle. Klín formace Hegemonie se vypařil, jakoby nikdy ani neexistoval.

„První salva dokončena, přebíjíme na druhou!“ zahlásila nadšeně Radha.
Plukovník přešel k hlavnímu oknu, užít si výhled na hořící nebe.
„Signalizujte křižníkům vpřed, a vypusťte všechny letky na bombardovací mise. A signalizujte Slavii i dalším lodím daleko od planety, že je to budeme potřebovat. Hned.“

Thoth se tou dobou bolestivě škrábal z podlahy; v nulové gravitaci, která po útoku nastala, mu k tomu sice stačilo se lehce odrazit, ale ruka zlomená po dopadu na zem mu v tom bránila. Ačkoliv jeho vlastní loď mohla děkovat před nimi ve formaci postavenému Ha’taku Garik za přežití, trosky z něho Scarabea bolestivě zasáhly a vyřadily z provozu inerciální tlumiče, zbraně bodové obrany a většinu senzorů. O mnohačetném porušení trupu ani nemluvě.
„Stav!“
„Přišli jsme o šest – opravuji, sedm mateřských lodí! Tři další poškozené!“
„Štíty jsou nahoře!“ ozval se operátor aktivní obrany. Thoth se k němu opovržlivě podíval.
„Opětujte palbu, zaměřte lodě Wraithů!“

Při druhé salvě útočníků Radhu už nadšený bojový duch opustil. Destrukce, kterou přivodili, byla totiž dechberoucí. Hlavní flotila Hegemonie, léta pečlivě budovaná pro frontové válečné operace, byla totiž před jejím zrakem rozbíjena na kusy s lehkostí kladiva dopadajícího na kolekci plastových kitů. Troskami zaplavená formace Hegemonie se sice začala přeskupovat do linie, pomalu opětujíc palbu, ale další a další projektily zasahují Scaraby a Ha'taky sebraly obráncům naději na byť jen rozumnou plichtu. A stíhací formace byly na půli cesty dokonat dílo zkázy.

„Zavolejte zbylé lodě, zaměřte kolonii dole!“ snažil se Thoth alespoň způsobit konec města na planetě.
„Výsadkový al'kesh byl zničen během druhé salvy. Můj pane, Wraithové nám brání v střelbě na planetu…“

„Druhá salva kompletní, na nepřátelské straně zbývá dvanáct lodí.“
Samuels se spokojeně nadechl.
„Jaké je ETA Dillových lodí?“
„Přibližně jedna minuta. Máme příchozí zprávu z Deadala, pane.“
Samuels kývl a otočí se doleva ke komunikační obrazovce. Na té se objeví plukovník Caldwell.
„Omlouváme se za načasování, plukovníku. Wraithské maskování vyžaduje let rychlostí šneka.“
Samuels ale vypadal nadmíru spokojeně.
„Načasování nemohlo být lepší. Teď, dostaneme zbytek jejich lodí, co říkáte?“
„Slyšel jsem, že na palubě těch lodí jsou nějací naši lidé.“
Samuels bez problémů přikývl.
„Stejně jako dvacet tisíc křižáků Hegemonie, plukovníku.“
Caldwell nevzrušeně přikývl.
„Rozumím. Deadalus konec.“

A do třetice oblohu zaplavila modrožlutá smršť. Hegemonie se zformovala a konečně připravila na boj – ale zlomek původní flotily nemohl odolávat desítkám křižníků oponentů. Stovky stíhaček F-302 Kestrel, F/A-02 Sprite i dartů spolu s wraithskými křižníky a Promethey navíc už přilétaly do palebné zóny svých zbraní.

„Přišli jsme o pět dalších lodí, včetně Medinet Habu a Pireu!“
„Štíty jsou na hranici kolapsu!“
V tom s peltak Thothovy lodi masivně otřásl. Důstojníkovi u výhledu se naskytl pohled na explozi vespod pyramidové části. Masivní dekomprese, která nastala o okamžik později, do prostoru vyvrhla desítky titěrných členů posádky a drahocenný vzduch.
„Detekuji přilétající lodě včetně Slavie, čas příletu třicet sekund!“
Thoth, krvácející na čele a držící si zlomenou ruku, znovu vstal ze země a marně se podíval na zkázu venku. Otočil se k hlavnímu důstojníkovi. Na moment zaváhal, ale pak pokračoval.
„Zavelte zbylým lodím ústup, Prienne a Kurma se postaví do dráhy střelbě… Jestli Slavie dorazí dříve, bude rušit náš hyperpohon a zůstaneme tu taky.“
Netrpělivě se rozhlédl po peltaku a při pohledu na zkázu flotily vypadal nečekaně spíše smutně než nepříčetně.

Pětice pyramidových lodí se rychle otočila a vyrazila na druhou stranu od trosek. Mezitím letky stíhaček a menších lodí zblízka spustily palbu na dvojici krycích Ha’taků. Asgardské paprsky, desítky střel a baráž wraithských pulsů zaplavila trupy obou lodí plameny – a letky bez většího odporu snadno prorazila kupředu k Thothovu Scarabu.
Před pěti zbylými loděmi Hegemonie se přesto objevují hyperprostorové okna.
Nedaleko před nimi se paralelně objevily i další okna.
Na poslední chvíli Scarab a čtyři lodě z velké flotily Hegemonie unikají před letkami spojených sil Exilové flotily, Task Force Pegasus a spojeneckých Wraithů - a z druhé strany z hyperprostoru právě vystupujícího Leonida, Slavie a zbylých lodí rozdělené Exilové flotily.

Netrvalo dlouho a lidé si všimli podezřele dobře načasované Bitvy o Garo s atentátem na admirálku a sbor důstojníků. Samuels vše zahrál do outu tvrzením, že Caldwell čekal s flotilou poblíž Gara a celé spojenectví s Mnemonixem bylo vlastně sehráno jako test na kolaboranty, jestli skutečně drží slovo – a admirálka za tento test zaplatila životem.
Samuels se musel zbavit admirálky. Hrozilo, že NID bude zrušena a on sám půjde za mříže. A plukovník, navzdory celé své bezskrupulnosti, skutečně věřil, že bez NID nebude možné okupaci Země zastavit.
Caldwell spolu s členy tehdejší Expedice Atlantis si brzy dal dvě a dvě dohromady a celá ta nebezpečná zákulisní hra začala znovu, jenom s Caldwellem na místě admirálky. Tentokrát už nebylo pochyb o tom, co všechno je NID schopná udělat pro své vítězství. Pamatuji si, že o půl roku později dokonce situace skoro vyustila v přímý boj mezi NID a Task Force Pegasus. Nakonec tomu ale osud chtěl, že na plukovníka Samuelse čekal jiný konec, než pohodlné vězení na nějaké zastrčené základně.
Byl to den, který si dodnes připomínáme jako obrat ve válce. A skutečně jím byl. Obětovali jsme nejvyšší velení, civilisty i naše styčné důstojníky, abychom se zbavili hlavní síly Hegemonie. Nikdo z nás se nezbavil trpké příchutě, kterou ten večer skýtal vítězný doutník a šampaňské. Kapitán Wrigley, který pár dnů před operací vstoupil do NID, si nyní nebyl jistý, kope-li za správnou stranu. Bryn překvapeně zjistil, že Samuels je daleko odvážnější, než čekal. A Liu a Radkem to stálo svobodu. Zajetí Hegemonií se později proměnilo ve stigma, za které jsme měli zaplatit všichni.

Ufff. A teraz zase musím čítať predchádzajúce časti.
Ďík za pokračovanie.

Ale to bys právě neměl... Snažím se to psát tak, aby to mohli číst lidi, kteří si už předchozí děj nepamatují :-/

Takže sa to nekryje úplne s predchádzajúcim dejom? Tým myslím "pôvodným".

Poslední díl SGO je episoda 18 vydaná někdy před rokem a něco. Movement 1 obsahuje útržek z původně plánované episody 19 a Movement 2 útržek z finále původně plánované episody 20. Navazuje to na věci původně řečené, ale snažím se, aby lidi nemuseli dočítat 18 předchozích dílů a většina věcí jim došla z Movementů. Evidentně se asi furt nesnažím moc dobře.

Snažíš sa dosť. A to je rozumne a v relatívne malom objeme ukončiť niečo čo malo mať niekoľko sérií.

super... to se mi líbí..

Nakonec se jedná o jinou část, než která měla být původně Third Movement, čili Fouth je tedy už sepsaný. Chtěl jsem ale před čtvrtou částí vyřešit to, co se mělo ve finále S1 dít na Zemi.
Částečně se jedná o text původně E19 (než se z ní stalo finále) sepsaný před rokem, částečně text z původní E20, který jsem psal spolu s mikeym.
Těším se na reakce, kvalitou poslední části si nejsem moc jistý.
Opět bez redigace a opravy.

THIRD MOVEMENT OF ODYSSEY: 300th DAY

Mrtvé moře, Země
25.říjen 2011

Pamatuji si, že mi plukovník později říkal, že to celé prožíval jako ve zpomaleném filmu. Každý, kdo byl někdy postřelen a nedostávalo se mu pomoci, ten pocit zná. Sakra musíš odsud vypadnout starouši! A přitom kolenama rejete v hlíně, neschopni se přestat třást.
Zároveň mu bylo jasné, že tohle je jeho konec. Bylo ironické, že po všech těch měsících, kdy Pierson spolu s Carterovou na okupované Zemi přežili Mexiko, San Diego, cestu ponorkou před půl planety i poslední štaci Arabského poloostrova a spojení s nesourodou jednotkou Mossadu a iránských komand Quds, byl Pierson postřelen až před samotným cílem. Ale dobře věděl, do čeho jde. Infiltrace Ha’taku posazeného na hladině Mrtvého moře byla sebevražedná mise, na které by ho spasil jenom zázrak. A v ty on nevěřil.

Skrze líně se otevírající víčka plukovník Robert Pierson zahlédl Aylet. V minulých týdnech ji sotva věnoval pozornost, ale teď mu ji bylo podivným způsobem líto. Zmateně se na ni díval. Nehýbala se, ležela na zemi, kousek opodál se v tratolišti krve válel její Galil. Vybavil si poučku, že ačkoliv zásah tyčovou braní má tendenci maso jenom spálit, termální šok po kontaktu kůže s plasmou stáhne spáleninu do sebe a kvůli vzniklé dilataci rána začne krvácet po celém svém obvodu. Pierson by si byl přál, aby našel dostatek síly uhnout hlavou tomu pohledu, ale jeho vlastní silně krvácející spálená rána na pravé části hrudníku mu odčerpávala potřebnou energii. Zvládal sotva obtížemi dýchat – i když každý nádech byl malým vítězstvím – a byl rád, že stále vnímá. A tak seděl zády opřený o stěnu a civěl jak z Ayelet utíká po mililitrech život na špinavou podlahu goa’uldské mateřské lodi.
Ten pohled ale nebyl úplně bez pohybu, i když skutečnou akci mohl sledovat jen když očima přejel na okraj zorného pole. Bylo potěšující vidět, že zbytky jednotky stále ještě střílejí a zdržují křižáky.
„Budeš vpořádku! Drž se!“ kývla k němu Sam a bodla mu něco do ramene. Robert ucítil náhlý nával energie a ustupující apatii.
„Hlavně se moc nehýbej!“ křikl k němu Seddigh, přebíjejíc svůj AK-103. Carterová také zaregistrovala dále v chodbě další pohyb a zahájila krycí palbu. Patrony několika posledních zásobníků divoce odlétávaly začouzenou chodbu, osvětlovanou navíc rudými světly lodního alarmu. Vzduch měl sirnou příchuť střelného prachu.
S nově nabitou silou se Piersonovi dostalo odvahy odhlédnout se. Dlouhá žebrovaná chodba byla z jedné strany plná křižáků, zoufale se snažících dostat se do místnosti, kterou nyní bránili bojovníci odboje. Místnost měl Robert po pravé straně, křižáky a zádech a před sebou další vyústění chodby. Bylo jen otázkou času, než to křižáci zkusí z druhého vchodu a dostanou obránce do křížové války. Heh, křižáci v křížové palbě, pomyslel si omámen drogou.
„Hej!“ křikl k němu Lorne a vložil mu do rukou karabinu M4A1, jeho nevěrnou mrchu zasekávající se v těch nejméně vhodných příležitostech už od útěku Mexico City.
„Cokoliv se pokusí projít z druhý strany, sejmi to! Carterová říká, že potřebuje ještě nějaký čas, než to bude moct odpálit!“
Jistě, Lorne, spolehni se. Zvládám sotva dýchat a ty po mě chceš něco tak náročného jako udržet tříkilovou pušku a efektivně zastavit útok roty křižáků.
Sotva Lorne odběhl starat se heroicky o hlavní nápor nepřátel, Pierson letargicky zbraň upustil do klína a zamyslel se, že nějaký takový konec celého dobrodružství měl přece očekávat. Věci se mu dařily příliš dobře, než aby se takhle neposraly.


USS Jefferson City, Země
1. říjen 2011

Mohutná atomová ponorka si razila cestu temnými hlubinami Tichého oceánu. Příď lodi zářila od vzduchové bubliny superkavitace, díky které si mohla ponorka dovolit mnohem vyšší rychlost. Při bližším průzkumu by si bystré oko povšimlo i několika stanovišť railgunů uchycených na trupu; kritik by mohl vypíchnout, že ačkoliv palposty samotné jsou zřejmě profesionálně vyvedené, svým stylem jakoby na trup nepatřily…

Uvnitř lodi, na prostředním patře v malé kajutě o čtyřech dvoupatrových palandách, najednou nepříjemným pískotem zazvonil budík.
Jedinou reakcí mu bylo zamrmlání z horní palandy.

„Roberte?“ ozvala se zespoda. Byl to hlas Carterové.
„Mhm?“ zmohl se Pierson na další zvuk.
„Spíš?“
„Hmm…!“ promnul si plukovník oči a pod polštářem zoufale hledal cigarety. Žádné nenašel, „Ještě půl hodiny, mami. Pojedu dalším autobusem…“
„Musíme vstát, za pár minut tu bude další směna.“ Sam se posadila na roh postele. Na sobě měla šortky a krátké khaki tričko. Vstávala dost neobratně; byla ještě dolámaná z měsíců strávených spaním po lesích okupované Severní Ameriky.
„Jo, zase se budou rvát o to, kdo bude spát v tvojí posteli.“ utrousil Pierson a promnul si zoufale oči.
Carterová si stoupla, přešla ke skříňce a zády k posteli se začala převlíkat „Nedívej se.“
Pierson si ještě jednou a důkladněji protřel oči, podepřel si hlavu pěstí bez rozpaků ji pozoroval, „Je vážně smůla, že ponorky jsou tak přeplněný a já jsem uvízl v cimře s tebou…“
„Díváš se?“ zeptala se s odhalenými zády otočená Sam.
“Samozřejmě.“
Carterová přes sebe přetáhla čistou uniformu letectva, jako z dob staré SGC, přešla k posteli a praštila do Piersona.
„Vstávej!“
„Noták!“
„Máme před sebou dlouhý den.“ přešla ke stolu a otevřela laptop; na obrazovce vyjela mapa světa s USS Jefferson City kdesi poblíž Honolulu, „Musíme se připravit na misi…“

Zatímco oranžově zbarvená obloha den co den nebezpečně hrozila přeživším obyvatelům obsazené Země, USS Jefferson City byla vybavená na roky přežívání pod hladinou a partyzánské útoky proti případným okupantům planety. Kdyby na by to přišlo, ponorka by svou posádku na čas ochránila i v případě, že by Goa’uldi odfoukli celou atmosféru, ne pouze její malou část.

Co naopak posádka nemohla čekat, byl náhlý a nečekaný výskyt naprosto rušivého elementu jménem žena. Když Pierson procházel spolu se Sam úzkou chodbou na můstek, nemohl si nevšimnout hladových pohledu ostatních námořníků směřujících k jeho známou plukovnici. Kdyby se na okamžik zastavil, pravděpodobně by si i mohl vyslechnout pár košilatých vtipů na jinak vznešené motto ponorky USS Jefferson City „Když jakákoliv potřeba zavolá“.

„Plukovník Pierson se hlásí do služby, pane!“ ukázkově zasalutoval. Sam se jenom pousmála a přikývla; jako důstojník letectva si na ponorce nepřipadala doma a všechny ty tradice ji přišly poněkud upjaté. Robert byl ovšem ve svém živlu.
„Pohov, plukovníci,“ odpověděl statný muž s učesanou pěšinkou a ostrými rysy, komandér Russel Harris, „Mám pro vás dobrou a špatnou zprávu.“
Pierson se na sebe s Carterovou podívají, oba pokrčí letargicky rameny.
„Lepší je znát nejprve to špatný a pak si spravit náladu, pane,“ kývne Pierson.
Harris zvedne ze stolu tablet a podá ho Carterové.
„Ha’tak na hladině Mrtvého moře. Je to pevnost. Bude trvat několik dalších hodin, než dostaneme pokračování téhle depeše, ale můžete se podívat sami. Pro ponorku, která nám to poslala, teď nebude bezpečné vysílat, obávají se, že je Hegemonie mezitím najde a směřují k Severnímu pólu.“
„Bylo to první místo, kde Goa’uldi přistáli. Víme, že tam něco hledají. Nepředpokládali jsme nic menšího, než nedobytnou pevnost.“ dořekne Sam a podívá se na tablet. Obsahuje mapu Mrtvého moře s Ha’takem posazeným uprostřed a mnoha vojenskými instalacemi okolo na pobřeží.
Harris mezitím pokračuje, „Mossad má uvnitř toho zařízení jednoho agenta, oficiálně pracuje pro kolaboranty, ale ve skutečnosti byl dvojitým agentem v organizaci ještě před útokem na Zemi.“
„A ta dobrá zpráva?“ zeptala se Sam.
„Podle našeho agenta uvnitř se za devět dnů plánuje konference na palubě té mateřské lodi. Budou tam všichni hlavní představitelé Hegemonie a Mnemonixu.“ zableskne se Harrisovi v očích.
Dokonce i jinak líný a ospalý Pierson se při vidině možnosti uříznout hlavu vedení Hegemonie rozzářil.

„Takže pokud ty plány správně chápu,“ pronesla zaujatě o chvíli později Sam, sklánějíc se nad tabletem, „Celé zařízení je chráněné generátorem štítu tady,“ ukázala na menší pyramidu na východním pobřeží Mrtvého moře, „Následně menším letištěm na druhé straně,“ zajela na druhou menší pyramidu, „A uprostřed sedí Ha’tak s dalším generátorem štítů a rušičkou hyperpohonu i transportérů.“
„Agent navíc předal informace, že na té základně je padesát tisíc křižáků s těžkou technikou. Po perimetru velkého štítu chodí hlídky a jsou indikace, že ten Ha’tak je pouze povrchovou částí většího podmořského zařízení,“ dodal Harris.
Pierson se během sofistikované debaty nezmohl na nic jiného, než udivené hvízdnutí.
„V oblasti se pohybuje jednotka Mossadu, která do toho chce jít s vámi. Jenomže neví, jak dovnitř. Hej, je na vašich kouzelných schopnostech, abyste se tan dostali,“ mrkl na Sam frajersky Harris, „Vaše pověst vás přece předchází, plukovníku Carterová.“
Pierson při náznaku komandérova flirtování hned svraštil obočí a ironicky ucedil, „Ano, komandére, my dva už na něco přijdeme, stejně jako jsme přišli na řešení každého problému za poslední čtyři měsíce,“ snažil se Robert chaoticky zavést řeč na svoje úspěchy, „Než dorazí další depeše, bude lepší, když nám dát čas na přípravu mise, he?“
Harris pochopil Piersonův ostrý tón, „Jenom se ujistěte, že vám zase nebudeme muset zachraňovat zadky, plukovníku.“ načež odešel zpátky k taktickému stolu.
Sam se překvapeně otočila na Roberta stojícího za ní, „Nejsi ke mně trochu moc ochranářský?“
Pierson se k ní nakloní, „Sloužil jsem s Harrisem na akademii. Znám ho dobře. Je to ten povýšený ultravojenský typ, který si potrpí na krátký sestřih, namísto peřiny používá americkou vlajku a pětkrát denně se kloní svému fitness bohu.“
„A to je problém, protože…“ zeptala se zvědavě Sam.
Robert si odkašle a nakloní se blíže mapě, „Takže říkáš, že proniknout přes štít bude problém?“

Nikdy se mi příliš nezmiňoval, co že to s ní vlastně prožil. Možná právě z toho mlčení jsem si ale domyslela, o co vlastně šlo. Pierson byl komplikovaný člověk. Rozvedený syn námořního kapitána, od mala předurčený ke službě vlasti. Ke službě, která mu byla ukradená. Nic jiného ale neuměl. Dokonce ani kariéra v silách EJF se mu nevydařila.
A najednou, v tom nejméně pravděpodobném okamžiku na okupované Zemi, se začal poprvé v životě cítit trochu šťastný. Myslím, že ty dva týdny do průniku na Ha’tak pro něho utekly příliš rychle.


Pobřeží Rudého moře, Země
13. říjen 2011

Jumperu podobné miniponoreky ležely na boku malinké písčité pláže. Z poškozeného plavidla se pomalu ven soukali promočení lidé. První z nich se ze země zvedl Pierson. Otráveně si prohlídl povalující se skupinu. Kilometry za nimi se na širém moři stále objevovaly záblesky střelby zespod hladiny. Bitva USS Jefferson City o přežití pokračovala, ale výsadek se už mohl postarat jenom sám o sebe.
„No tak bábovky, vstávat! Jsme na nepřátelskym území!“
„A není náhodou nepřátelský území celá planeta?“
Pierson se na něj naštvaně zašklebil. Další rozumbrada, co si myslel, že křižáky ubije svým ostrovtipem, pomyslel si. Týdny na ponorce a vyhřátá postel jim vrátily do života sebedůvěru. Je zvláštní, jak málo luxusu stačí na to, aby se tahle sebranka pobudů utíkajících už od pádu Mexico City dala dohromady. Týdny strávené pobíháním po lesích, polopouštích a bůhví čem ještě, nekonečné přestřelky s křižáky, skrývání se a vždycky to nakonec skončilo v ještě větším průseru. Ale když už tam byli, neměli by se jenom válet po pláži.
Nemůžu říct, že ani mě neštval ten odporný štiplavý pach pláže a možnost, že se v tý tmě okolo nás skrývá stovka originskejch černoprdelníků. Jenže…
Vždycky je tu nějaké jenže. Chlap nebude riskovat kejhák na požádání. Tedy, pokud to požádání nebude mít pěkný úsměv a pár velkých očí. Jestli víte, co těma očima myslím. Carterová, věčná optimistka. Všude, kde já viděl průser, viděla ona šanci. Jako tahle výprava k Mrtvému moři. Šance na úspěch minimální. Ale Sam měla pocit, že nám to vyjde. A když tam šla Sam..
„Ani hnout!“ ozvalo se kdesi ze tmy pevniny.
Rozhodně, jak si přejí! Pierson neměl v nejmenším úmyslu hrát si na hrdinu a pomalu přestal i dýchat, aby náhodou rozkaz neporušil.
Naproti tomu Lorne a Sam pohotově sáhli po svých puškách, stejně jako mladý odbojář Candy a dvojice mariňáků. Nakonec i Pierson teda vytáhl od pasu pistoli, tasení evidentně bylo v módě.
Připadal si hloupě. Mířil s ostatními kamsi do černoty, se délkou své reakce kolem pěti sekund od zavolání by na ně musel volat slepec, aby si jich nevšiml. Kdyby je skutečně někdo chtěl sundat, byli jako krocani na střelnici – takže určitě šlo jenom o přátelské pošťouchnutí jejich kontaktu.
„Můžeme nechat té šarády? Máme tady těžké bedny!“ křikl směrem do tmy a z druhé strany se ozval smích několika mužů a žen. Nervozita rázem opadla.
„Skloňte zbraně, jdou spojenci!“ zahulákal tentýž hlas a ze tmy se vynořilo na dvanáct matných postav. Mariňáci, Sam i Candy sklonili pušky a vyšli si s agenty Mossadu potřást rukou.
Do popředí vystoupil tmavý mladý muž.
„Poručík Seddigh, 13. Zvláštní brigáda jednotek Quds.“
„Iránci?“ řekl Robert dvojhlasně se Sam. Nervozita byla zpět.
„Jenom klid, zachránili nám krk,“ vyšla zpoza jeho stínu zhruba třicetiletá ostře řezaná bruneta, „Ayelet Cohen, místní buňka Mossadu.“ sotva to dořekla, hodila k Seddighovi nevraživý pohled „Pokud nám ty krky teda brzy nepodřežou.“
I když byli na jedné straně barikády, mezi dvojicí byl cítit odstup.
Byl fenomenálně trapný okamžik. Pierson nevěděl, jestli se má začít smát, nebo začít střílet. Ayelet nakonec ticho, přerušované jenom vzdálenými výbuchy, prolomila.
„Měli bychom sebou pohnout než si nás všimnou.“ ukázala na násep nad pláží, „Máme tam auta. Vezměte svoje vybavení a mizíme odtud. Máme sice zfalšované povolení od místní okupační správy kolaborantů, ale nechci pokoušet osud. Rozdělíme se na skupiny a za dvanáct hodin sejdeme o něco výše na severu.“
Vojáci se dali do odnášení vybavení, atmosféru na pláži ale manuální práce nezlepšila.
„Zfalšované…“ sykl Seddigh k Piersonovi, „Vůbec bych se nedivil, kdybyste sami byli tou okupační správou.“
„A proto jsme vás zachránili?“ namítla Ayelet.
„Nás zachránili? Nebýt moji jednotky, byli byste už žrádlem pro psy!“
„Bez leteckého krytí IAF by ten váš státeček nepřežil ani týden obléhání!“
Pierson nevěděl, že zatímco v Americe jsou města okupována, tady v Ásii jsou vyhlazována. I kdyby to ale věděl, tušil, že musí něco říct, než začnou štěkat zbraně.
„Nemá někdo z vás… cigaretu?“
Íránec a Izraelka se po sobě podívali.
„Islám tabák zakazuje.“ pohoršil se Seddigh.
„Zapomněl jsem. Kouříte jenom hašiš.“ usmál se Pierson a podíval se na Ayelet.
Ta nesouhlasně, skoro až štítivě zakývala dlaněmi a hlavou, „Kouření vás jednou zabije, plukovníku.“
Na horizontu zazněla obzvláště silná detonace.
Pláž se vylidňovala, poslední vojáci s bednami mizeli v autech.
„Vezmeme poslední bednu,“ křikl Pierson na jednotku odcházející za náspem pláže. Na písečné planině zůstal jenom on a Sam.
„Budeme rádi, když se mezi sebou nepostřílení; s náma uprostřed. Vejlet nám pěkně začíná…“ začalo z něho promlouvat zklamání.
„Jo,“ kývla Sam a přistoupila k němu. Dvojice se za vzdálené záře políbila.
„Opatruj se. Uvidíme se za dvanáct hodin.“


Hatak v Mrtvém moři, Země
25.říjen 2011

Z náhlého návalu nostalgie Piersona probral jakýsi pohyb přesně v tom koridoru chodby, který měl hlídat. Sebral posledními zbytky síly pušku a poslal do chodby několik patron, čímž upozornil zbytek jednotky. Palba se nyní rozezněla na obě strany a Pierson cítil blízký konec ve svých kostech. Jenže v tom modré pulsy tyčových zbraní křižáků přestaly létat vzduchem a několikrát po sobě zazněl z megafonu něčí hlas.
„Přestaňte střílet! Garantuju vám, že se vám nic nestane.“
Jako odpověď Lorne vystřelil pár patron z pušky. Ostatní se k němu ale nepřidali a využili oddych k přebizí.
„Složte zbraně a promluvíme si o tom!“ zaznělo plynulou angličtinou.
„Hele, zkus koupit trochu času mluvením!“ zaslechl Robert, jak Sam instruuje Lorna.
„Jak víme, že to není past?“
„Možná jste si všimli, že křižáci přestali střílet. Dobře víme, co tam děláte, ale je to marné. Vůdcové Hegemonie a Mnemonixu jsou dávno pryč. Jestli to odpálíte, poškodíte jednu bezvýznamnou loď a na měsíce zastavíte vykopávky věci, která nám všem jednou může zachránit naše kolektivní krky.“
Pierson přísahal, že ten hlas odněkud znal.
„Můžu si o tom jít promluvit?“
Sam nervózně pohlédla na Lorna. Na okamžik se její pohled setkal s Piersonovým. Nenašla u něho žádnou odpověď.
„Může to být past.“ sykl Lorne.
„Je nás tu ještě šest. Kdyby to byl ashrak, operoval by líp bez našich hlavní před jeho obličejem.“ odpovědala mu. Sam nevěděla kudy kam. Celé rozhodování bylo jen na ní. Obětovala měsíce, aby se sem dostala – ale bylo to kvůli sabotáži Hegemonie, nebo protože ji zajímalo, co tady vykopávali?
„Řekni mu, že může přijít, ale hlídejte obě strany chodby. Může nám to koupit čas.“ hlesla nakonec na Lorna.
Vyjednávač si zpočátku vysloužil trojici hlavní namířenou jeho směrem. Lorne skenerem kontroloval, nemá-li na sobě štít. Nikdo ale nezačal střílet, takže bylo jasné, že muž je čistý.
Jak pokračoval dalšími kroky blíže, začala se Piersonovi i ostatním zjasňovat jeho tvář.
Oděn do oranžového vězeňského mundúru kráčel chodbou jako král. Sebevědomě, i když trochu těžkopádně. Byl to muž v letech.
Jednotka přestala mířit. Piersona napadlo, jestli je to kvůli údivu, že za nimi přišel někdo takový, nebo protože prostě nevěří, že ten muž ještě existuje.
Další kroky k nim. Lorne cosi pronesl k Sam a ta zůstala stát jako opařená.
Muž dále vykračoval. Neozbrojen, nekryt, sám šel přímo do jámy lvové. Nikdo nechápal jeho přítomnost tady, ale každého odzbrojovala jeho neozbrojenost. Každý znal jeho obličej. Hrdina prvních patnácti let programu Stargate. Velitel první mise skrze bránu.
Generál O’Neill.
Dobrý přítel plukovníka Carterové, napadlo Piersona.

Jak došel mezi ostatní, pohlédl na ně otcovsky a zatočil do místnosti se Sam.
Jediná na něho mířila pistolí.
„Ty nejsi on.“
„Jsem to já, Sam.“ řekl klidně, „Chápu, že si asi myslíš, že jsem měňavec nebo nějaký jiný technoblábol.“ pousál se.
„Myslím, že jsi Goa’uld.“
O’Neill pokýval hlavou, „To je fakt dobrá připomínka. Ale chybná. Ty svině mi dali… jednoho hada do hlavy.“ O’Neill se odmlčel. Buď to byl dokonalý herecký projev, nebo vážně původní emoce, „Nechali mě ovládat antarktickou zbraň. Věci, které jsem musel udělat…“
Se Sam to ani nehnulo. Alespoň ne navenek.
„Ale… ti kolaboranti. Mnemonix. Neměli původně v plánu to, co se stalo. U moci jsou teď umírněnější parchanti, a ti nařídili, aby mě… deratizovali. Jejich kamarádi z Hegemonie z toho nejsou nadšeni, ale-“
„Vymyli ti mozek.“
„Můžeš si to myslet, jo. Nemám nic, čím bych dokázal opak. Ale přišel jsem vám pomoct.“
„Co tady děláš? Jestli nám chceš pomoct, volnou pušku tu najdeš.“ Sam nepřestávala mířit.
„Poslali mě sem, protože to, co děláte, je pitomost. Chcete se zabít a zaplavíte tam kus lodi. Nevím, jestli ji to potopí a zničí, od toho jsi vždycky byla expert ty. Ale nebude to konec vůdců ani jedné frakce.“
„Proč jsi na jejich straně?“
„Nejsem na jejich straně. Měli by viset za to, co udělali. Ale jestli to odpálíš, možná nikdy nenajdou to, co je tam dole na hladině.“ přešel O’Neill k oknu ven. Za ním se prostíraly milióny tun slané vody, a dole na dně probíhaly čilé operace.
„A co je tam dole?“
„Sam, řekli mi, že ses poslední měsíce ukrývala. Nevíš o všem, co se stalo-“
„Ukrývala jsme se, protože mě tvoji kamarádi chtěli zabít.“
„Nejsou to moji kamarádi, sakra!“ rozčílil se O’Neill přesně tak, jak to každý čekal od toho pravého O’Neilla, „Ale tam venku se dějí velké věci. K Zemi se blíží věc, která způsobí konec všeho na povrchu a NID s tím nechtěla dělat vůbec nic. Hegemonie je v kontaktu s rasou Hákanů, nebo Haakenů, nebo tak nějak, a ti mají v plánu vyhladit všechno spojené s Antiky, tedy i nás. Hegemonie i Mnemonix proti nim chtějí bojovat, chtějí zachránit co zbylo ze Země. Pokusili se to vysvětlit NID, ale odmítla je, začala je pronásledovat a jim nezbylo než-“
„Mluvíš přesně jako jeden z nich.“
„Sam. Není mi jedno, co si o mně myslíš. Nejsem hrdý, že je obhajuju před tebou. Po tom všem, co jsme spolu prožili. Jestli si ale myslíš, že máš kompletní obraz o veškerým dění, tak to klidně zmáčkni.“
O’Neill se nabodl na hlaveň pistole. Carterová se začínala lámat.
„Není to tak snadný jako kdysi v SGC. Není to už my a oni, není to tak přehledný. Nikdy jsme nevěděli o všem, ale teď, pro milost boží, slož tu zatracenou zbraň, než .“
Sam v Jackově přítomnosti pookřávala stále více: „Co tam hledají?“
„Úplně jsem to nepochopil, ale říkají tomu Orb, prý kolekce vědomí miliard Haakenů. Mělo to tu havarovat před tisíci lety. Myslí si, že je to jediná věc, která dokáže zastavit Haakeny. Protože upřímně, nikdo no ich neví tolik, jako oni sami o sobě…“
Hlaveň začala klesat níže. Sam váhala. Do dramatického momentu najednou Jack zakoulil nervózně očima, tak jako kdysi, a Carterová se nemohla neusmát. Její poslední bariéra padla, stejně jako pistole na podlahu. Jak rychle si ta dvojice padla do náručí. Plukovník Carterová, vyznamenaná Purpurovou hvězdou, Stříbrnou hvězdou a Medailí za statečnost, začala prakticky natahovat.
„Proč jsi pro ně začal dělat?!“
„Nedělám pro ně. Dělám pro tebe. Vytáhli mě z vězení, protože věděli, že ti nedovolím se zabít.“
Cosi v Piersonovi umřelo při pohledu na tu odporně melodramatickou scénu.

Vězněný generál O’Neill byl ponechám na Zemi, ale Pierson, Lorne a další přeživší byli vyměněni za zajaté členy Mnemonixu. Tři měsíce po masakru admirálky Ivanovové to byl důkaz, že NID nedrží svou diktaturu tak pevně, jak doufala, a že generál Caldwell sebou nenechá smýkat. Genocida na Zemi byla opomíjena, protože tváří v tvář tisíce kilometrům veliké Nibiru a jejímu hvozdu menších těles, a tváří v tvář Haakenům – a obojí se zdálo být ignorované NID – najednou invaze na planetu vypadala jako nejzazší volba zoufalých správných hochů. Jenže nikdy není nic tak jednoduché.
Plukovník Carterová zůstala na Zemi spolu s O’Neillem. Zpátky na Garu Pierson s chutí propadl kartonům cigaret a laciného ginu, než tomu okolnosti chtěly, že se vrátil na palubu staré známé Odyssey. Ještě cyničtější než kdykoliv předtím.

Nemám zrovna čas, takže je to ještě více neredigované a ke konci uspěchané, než obvykle. Před plným vydáním se to přece ještě jednou bude upravovat, žejo. Pátý Movement ještě sepsaný není, uvidíme, jak se to přes týden vyvrbí.
A dobrá zpráva na konec - stalker se včera připojil k psaní, upravuje flashbacky na již vydané episody, které by měly připomenout některé vrcholy vydaných 18 episod. Finální dvoudíl tedy bude ještě více stand-alone, než měl být doposud. Nebo to bude ještě větší guláš; to podle míry našeho netalentu.

FOURTH MOVEMENT OF ODYSSEY: BEYOND THE SKY

Odyssey, galaxie Ida, 27.prosince 2011, 00:18
Jedenáct let zpátky, ještě ve staré Odyssey ale už ne se starou posádkou, jsme byli na misi v galaxii Ida. Podařilo se nám konečně z asgardského Jádra vylámat důkaz, že Asgardi svou smrt fingovali, ale nevěděli jsme, proč by to dělali. To Jádro oblbovalo našim vědcům hlavy hodně dlouho. Nějaké sebevraždy a podobně; nic v asgardském stylu. Nakonec jsme ale zjistili, že uvnitř kromě informací je i entita několika spojených asgardských vědomí, které měly lidstvo hodnotit a postupně mu zpřístupňovat nové informace. Neměli jsme jinou možnost – i když to znamenalo smrt entity, museli jsme se do Jádra nabourat a informace získat bez prodlevy.
I přes důkaz o tom, že nevymřeli kompletně, jsme neznali přesnou pozici Asgardů; věděli jsme jenom její jméno – Valhalla. Navíc, Odyssey pod velením plukovníka Samuelse měla na krku Gettysburg, loď kolaborantů z Mnemonixu. Dvakrát větší než jsme byli my; Gettysburg nám dost zatápěl.
Začali jsme navštěvovat asgardské světy. Jeden za druhým byly spáleny z války s Replikátory. Celá galaxie Idy byla jeden velký hřbitov. Přesto jsme se dostali k indiciím vedoucím k jednomu určitému místu. Chvíli jsme byli v pátrání vepředu, ale Gettysburg nás dostihl a po jedné z bitev jsme se museli stáhnout. Paradoxem ale bylo, že čím více vepředu byli, tím blíže jsme se dostávali i my. Na palubě Gettysburgu byl tehdy doktor Zelenka, poté co přeběhl k Mnemonixu, a jeho přítelkyně Liu posílala tajně depeše na Odyssey.
Když už jsme se dostali na cílové místo, masivní planetární mlhovinu v jednom z nejstarších systémů, a podařilo se nám Gettysburg překvapit a ochromit, objevila se třetí loď. Oboustranná pyramida, kilometry velká. I když se Odyssey a Gettysburg pod jejím útokem uchýlily do nebezpečné mlhoviny, zdálo se, že je po všem.

„Odyssey nabíjí zbraně, pane!“ zakřičel na generála Vidrina taktický důstojník Gettysburgu. Vidrine si otřel své černé čelo; planetární mlhovina je nejteplejší místo po pekle, pomyslel si.
„Volejte je,“ nakázal. Zpoza jeho zad od taktického stolu přišel zmatený doktor Zelenka, v zádech měl Liu.
Oba těžce poškozené bitevníky se chaoticky vznášely v beztíži oranžové planetární mlhoviny. Nepřehledná polévka žhavé plasmy se otírala o jejich trupy a obě posádky měly štěstí, že křižníky se nenacházely v místě největší koncentrace. Směrem k umírající hvězdě ale zbývala poslední tlustá vlna loupající se solární atmosféry. Tu lodě musely překonat, pokud se chtěly do středu mlhoviny, kde na ně mělo čekat… co vlastně? Možná nic, možná jackpot.
Můstek staré Odyssey byl tou dobou pryč; stejně jako velká část nejvyšších palub na přídi lodi. Těžce pokroucené cáry slitiny trinia, uhlíku a titánu byly rozpáleny do ruda a nesly stopy po zásazích railgunů. Přicházet o štíty se nevyplácí.
Obraz Vidrina se ale objevil na obrazovce záložního bojového můstku uvnitř lodi. Zastupující velitel Curtis „Gummy“ Wrigley se na něho podívám se značným znechucením.
„Lhali jste nám, když jste tvrdili, že se potřebujeme navzájem,“ pronesl panovačně Curtis. V jeho očích plápolaly plamínky převahy nad oponentem.
Vidrine se nejistě podíval na Zelenku a pak zpátky na monitor s Gummym.
„Vaše loď má funkční štíty, naše zase motory. Na průlet bariérou je potřeba obojí…“
„Odyssey má kapacity, aby to zvládla sama. Stačí, když vypustíme z hangárů dostatek vzduchu a získáme hybný moment,“ Curtis popošel kočkovitě k panelu taktického důstojníka; nikdo u něho neseděl, „A pokud vás nepotřebujeme, můžeme skončit s tímhle naším zápasem.“ Curtis se dotkl prsty panelu odjišťujícího zbraně. K odpálení zbylých raket stačil jediný další pohyb. Funkční raketová sila vespod Odyssey se otevřela.
Vidrine i Radek se na druhé straně kanálu potili hrůzou.
„Tak poslouchej ty mladej smrade-“ spustil nepříliš diplomaticky Vidrine, ale Radek ho odsunul stranou a převzal kontrolu nad jednáním.
„Věděl jsem, že bys na něco takového mohl přijít. Takže jsem naprogramoval pojistku.“ Radek mluvil ztěžka a byla na něm znát únava, „Gettysburg provede nouzový zážeh s kolizním kurzem na vás. Možná nám rozervete trup, ale tisíce letících tun železa do vás nakonec narazí. A naše loď je dvakrát větší, než vaše. Vypuštění vzduchu z hangárů vám bude asi tak platný jako kdybyste otevřeli deštník.“
Gummyho sebevědomí bylo rázem pryč. Z naběhlé žíly na krku bylo poznat, že je nasupený stejně jako Vidrine na druhé straně.

V hlavách obou mužů teď tepaly tytéž myšlenky – když zaútočím první, můžu zvítězit.
Salva raket Gettysburg s přehledem rozerve, ale déšť oceli a zesílené jádro trupu mateřské lodi Odyssey skopne do hrobu. Ale co když Zelenka blafuje? Co když vypustí vzduch všechen najednou a stihnou se dostat z kurzu trosek?
Velitelem Gettysburgu byl sice Vidrine, ale kolizní kurz byl nápad Radka. V hlavě se mu mihotaly plány lodi a přemýšlel, jestli silný a větší Gettysburg může smést Odyssey svým vlastním trupem. Když zažehnou motory hned, rakety by je blízko trupu Odyssey nemusely stihnout zaměřit a mohly by minout. Pokud narazí do imobilní lodi, rozervou ji, jako to dělávaly prastaré námořní lodě. První polovina trupu Gettysburgu při tom bude asi zničena. Na přídi je dost členů posádky – ale riziko je pro ně přece denním chlebem.
Ale taky to ani jeden stihnout nemusí a celá důležitá mise skončím trapným sebezničením. Jenže risk je zisk. Aspoň se to říká.

A tak byli oba přesvědčeni o svém vítězství. A jejich prsty cukaly nad pokynem k toku.

„Hned s tím vy dva pošuci přestaňte!“ vykřikla na můstku Gettysburgu Liu a strhla na sebe pozornost všech důstojníků, mariňáků a dalších lampasáků, zvyklých drobnou Číňanku vnímat spíše jako Zelenkův přívěšek.
„Liu, teď na tohle není čas,“ Radek luskl prsty, „Vy dva, odveďte ji do naší ubikace.“ Zavelel na dvojici mariňáků a doufal, že při tom pokynu Gummy nedal pokyn k útoku. Ale Curtis s otevřenou pusou jenom skrze otevřený kanál zíral na rodící se scénu na můstku oponentovy lodi.
„Jestli to spustíte, bude jedno, kde na lodi jsem!“ zakřičela ještě než ji dvojice mariňáků chytila za ruce a vlekla pryč.
„Hlavně když nebudete ječet tady…“ procedil Vidrine.
Můstek Gettysburgu by se brzy vrátil do přípravy na hromadnou sebevraždu, ale ještě než poměrně nevzpírající se Liu protáhli dveřmi, stihla zakřičet „Celou dobu jsem Odyssey posílala depeše!“
„Stůjte!“ zavelel Vidrine a přešel k Liu. Radek navenek nereagoval a byl připraven vydat pokyn motorům. Uvnitř ale měl chuť dojít k Liu a rozbít ji pěstí obličej.
„To vy jste agent NID u nás?“ postavil se Vidrine překvapeně před Liu.
„Nejsem žádný agent NID,“odsekla, „Ale s váma pracuju jenom protože mě do toho zatáhl on,“ kývla na Radka. Ten jí stále ukazoval záda.
„Copak nechápe, proč jsem to udělal?“ zašeptal pro sebe Radek.
Celou dobu ho pozoroval Gummy. Byl si jistý, že by mohl vystřelit a Gettysburg by teď nestihl zareagovat. Na druhou stranu ho ale potěšilo objevení dvojtého agenta, který zásoboval Odyssey informacemi, a nechtěl ho zradit. Kdyby na Gummyho místě byl Samuels nebo Radha, Gettysburg by už snášel krupobití střel. Ale oba byli tou dobou na ošetřovně a v Curtisovi ještě kus lidskosti zbyl.
„Myslel jsem, že chápete, o co se tu snažíme. Copak nevíte, co udělali?“ ukázal Vidrine směrem k Odyssey a měl na mysli NID, „Co provedli admirálce Ivanovové a dalším?“
„S počtem mrtvých pořád s přehledem vyhráváte vy,“ chladně mu odvětila skrze přehlíživé bělmo svých očí.
Vidrine rezignovaně vydechl. Odjakžival byl idealistou a k Mnemonixu se přidal, protože z celého srdce věřil v jeho věc – porážku totalitářské NID. Od chvíle, kdy se Mnemonix spojil s goa’uldskou Hegemonií a invaze/převrat si vyžádala stovky miliónů mrtvých ale Vidrine, jako každý, pochyboval ve spravedlivost jejich boje. A pochybovačný idealista je asi tak dobrý velitel jako slepý odstřelovač.
Liu si jeho zaváhání všimla a využila ho.
„Copak nevidíte, že se zničíte navzájem a vyhrají oni?“
Slova rezonovala na můstku Gettysburgu.
„Copak nevidíte, jak trapný okamžik v celé téhle válce to bude? Zakopnout před cílem?“
Slova rezonovala i na můstku Odyssey.
„Má pravdu,“ ozval se přes stále otevřený kanál Gummy.
Byl to okamžik smíru. Dvě strany jedné války si na několik vzácných sekund uvědomily, že následný boj bude jejich poslední – a vadilo jim to. Kdyby na těch lodích byl kdokoliv jiný, nejspíše by nyní soustavou Valhalla létaly trosky dvou pozemských lodí a až do skonání vesmíru do sebe narážely a vzdalovaly se cíle. Ale náhoda tomu chtěla, že proti sobě stáli dva muži a jedna žena, kteří se znali z jednodenní mise Roddenberry One. Nebyli nutně přáteli, ale věděli, že kdysi si věřili a kopali za jednu věc. Pokud si věřili kdysi, byli si schopni naslouchat i teď.
Byl to okamžik, který dopadl na duše obou mužů s prstem na spoušti více než pět desítek megatun. Zrnko naděje pro Gummyho, moře zhouby pro Radka.
Curtis konečně někomu uvěřil. Býval naivním hochem, ale události invaze na Zemi mu nasadily ostré lokty. Z jeho přítele a nadřízeného velitel stíhačů Murraye se vyklubal dvojitý agent Mnemonixu. Z mnoha legend SGC se taktéž vyklubali zrádci. Raději ani nevzpomínal na ubohého majora Griffitha. A když na druhou stranu přeběhl i Zelenka s Liu, ztratil Gummy víru v lidskou rasu kompletně. Jenže teď se ukázalo, že morálka Mnemonixu není tak velká, jak se tvrdilo. Když taková pipka jako Liu mohla být dvojitý agent pracující pro nás, musí na tom Vidrine být fakt špatně. Takové soupeře musel Gummy litovat.
Hořká bublina v Radkově krku naopak dokazovala, jak moc si teď přál z plna hrdla křičet a chtěl oponenta jednou provždy zničit. Jeho malá Liu pracovala pro NID a teď svou upřímností očarovala desítky důstojníků, kteří se nezastavili ani nad spojenectvím s Goa’uldy. Nejhorším na tom bylo, že při vší své inteligenci si Radek uvědomoval, jak moc se celou dobu mýlil. Přidal se k Mnemonixu, protože NID byla podle něho horší. Se vším, co způsobila… Co udělala jeho přátelům, co udělala jeho spojencům, co udělala admirálce Ivanovové. S tím vším NID vypadala hůře než Anubis, Oriové a Wraithové dohromady. NID tvořili lidí bojující proti lidem. Jeho malá Liu, kterou ve svém srdci miloval a zároveň rád ovládal, ale teď obnažila pravdu v celé své nahotě. Týdny musela pomáhat Odyssey a on si ničeho nevšiml. Byl si tak jistý, že ji zná a dovede kontrolovat, a přitom zvládla šifrovat depeše a zradila jeho. Jeho! Radek se chystal dotknout se prstem ovládacího panelu.
„Doktore Zelenko, odstupte od panelu,“ při vší své znechucenosti sebou samým Vidrine očividně tušil, co se honí Radkovou hlavou.
„Ano… pane.“ odpověděl poslušný Zelenka. Jak udělal krok dozadu, jeho oči se sešly s pohledem Liu. Nenáviděl ji a přitom stále miloval. Najednou v ní viděl víc, než kdy předtím. Liu ho ale přehlížela. Možná ho posledních pár měsíců v Idě měla ráda, ale nikdy tak moc, jak on věřil.
„Budeme spolupracovat.“ Kývl zchopený Vidrine na kameru, „Když na druhé straně budou Asgardi, nebude nejrozumnější se před jejich zraky navzájem zničit. A když nebudou, je už jedno, jak dva kusy šrotu daleko od domova budou reagovat…“

Přibližovací manévr nebyl jednoduchý, ale i přes zranění ho zvládl pilot Gettysburgu i pilotka Odyssey, Lori Ann, na jedničku a oba pohyblivé vraky se spojily svými spodními trupy. Připojení nebylo moc pevné a bylo navrženo pro záchranu jedné poškozené lodě druhou nepoškozenou – a už vůbec nebylo designováno jako připojení pro remorkér táhnoucí jednu loď sluneční atmosférou. Ale drželo a s vůlí veškeré energie inerciálních tlumičů přesměrované do spojení i mělo vydržet průlet bariérou. Vedlejším efektem absentujících inerciálních tlumičů byla nulová gravitace, kterou si s nechutí obě posádky měly vychutnávat po celou dobu průletu.
Stejně tak i štíty Odyssey byly rozšířeny před obě lodě, aby pro ně vytvořily kruhový štít vepředu. Neměl chránit kompletní trupy, ale měl jim poskytnout příď, kterou budou rozrážet plasmu do stran.
Nikdo s jistotou nevěděl, jestli to bude fungovat. Pokud by nějakou astronomickou pravděpodobností narazili na pevný objekt – třeba zbytek po zdejší sluneční soustavě – nebyly by schopní změnit směr. Motory Gettysburgu byly na dně a měly jim dát jen jeden impulz. Stejně tak štíty Odyssey měly své buffety dole. A k tomu všemu neměly lodě chránit před horkem, jenom rozrážet nejžhavější plasmu.

Když Gettysburg zažehl motory, nadešla chvíle pravdy. Kolos se vydal na svou cestu do oranžové polévky ke středu umírající hvězdy. Posádky, upoutané popruhy, ve vracích svých lodích čekaly na konec nebo spásu. Mělo to v sobě poetiku, na kterou se budou jednou dojímat historici – dva nepřátelé se vydávají prozkoumat místo, kam se dosud člověk nevydal.
První kilometry bariérou Gummy, Radek ani Liu nevěděli, že už jsou uvnitř. Štít s lehkostí rozrážel vnější vrstvy plasmy a ani se při tom nezapotil. Až po několik sekund později vstoupili dovnitř zóny horka a trupy lodí se začaly nepříjemně zahřívat. Horko se přenášelo dovnitř a s hrozivou rychlostí ohřívalo vzduch. První krupěje potu vyrašily na kolektivních čelech posádky Odyssey i Gettysburgu průlet byl teprve v počátku. Curtis se přistihl, jak odpočítával každý tucet prolétnutých kilometrů. Jak se vedro stupňovalo, začal počítat jednotlivé kilometry a nakonec stovky metrů. Pevně sevřel pěst ve snaze překonat dusno, ale to pomohlo jen na okamžik. Přetížení z letu ho tlačilo do křesla bojového můstku a on se topil ve vlastní šťávě. Nejprve si ani nevšiml, že kolegové kolem něho křičí v marné snaze filtrovat všeobjímající teplo. Když mu to ale došlo, sám se přistihl při kňučení.
Radek se v záchvatu paniky pokusil chytit dlaň vedle sedící Liu. Ignorovala ho, jako od svého přiznání ignorovala celou posádku Gettysburgu.
Nakonec se usmažily i dokonalé chráněné senzory. Průlet bariérou trval celou věčnost; aspoň v myslích obou posádek.
Zatímco dusno se stupňovalo, spása přišla s nečekanou razancí. Otřesy pominuly s tím, jak automatické systémy spojení obě lodě po průletu pustily a aktivovaly znovu inerciální tlumiče. Odyssey i Gettysburg byly volné a směřovaly k jádru bývalé hvězdy. Jejich zrudlé trupy opět zakusily relativní chlad planetární mlhoviny a začaly teplo přenášet do prostoru.

„Hlášení?“ zmohl se znavený Curtis rozkázat operátorovi, zatímco se stěží odepínal z pásu.
„Přišli jsme o senzory. Letíme bezcílně dopředu.“
Jsme bezbranní. Pokud Zelenka a Vidrine budou chtít, můžou nás teď nabrat na příď.
Něco podobného se tou dobou honilo hlavám i velitelům druhé lodi.
„Tak sakra běžte na k oknu a dejte mi vizuální potvrzení, že jsme tam, kde máme být!“ ukázal Gummy hromotlucky směrem k přídi. V okamžiku jako je tento pochopil primitivnost hlavního můstku a jeho zranitelným oknem vepředu – když všechna úžasná technika šla k čertu, aspoň jste mohli vytáhnout sextant.
Důstojník, kterého poslal pryč, se o několik minut vrátil bledý a Curtis z něho jen ztěžka dostával, co vlastně viděl.
Ohlásit, že našli desítky asgardských bitevníků a stovky kilometrů velkou a evidentně fungující stanici, chtělo trochu více, než typický tón. Našli, co hledali.

Ale nebylo jim to moc platné. Prvotní nadšení se brzy proměnilo v zoufalost, když je asgardské lodě zajaly, odzbrojily a eskortovaly na stanici Valhalla. První dny jsem byla mimo, stále se na mě podepisovalo zranění na hlavě, které jsem předtím utrpěla. Plukovník Samuels ale i přes četné zlomeniny šel ven a spolu s generálem Vidrinem se pokusili Asgardům objasnit, jaký pro nás měli význam.
Bylo to k ničemu. Asgardi nechtěli nic slyšet. Obě posádky zajaly, oddělili a sdělili nám, že budeme hosty Valhally až do konce našeho nebo do konce jejich stanice.
Tou dobou jsem už byla vzhůru. Nejprve jsem nechápala ten stoický klid, kterému posádka Odyssey propadla. Vždyť jsme, sakra, našli Asgardy a jsme jejich vězni! Neodpověděli nám na jedinou otázku a sprostě nás tu drželi!
Pak mi bylo řečeno, že nás tu vězní už týdny. Byla jsem v limbu déle, než jsem si myslela.
Lidé začali propadat zoufalství. Letěli jsme do Idy v září. Valhallu jsme našli v prosinci. Koncem února, necelé dva měsíce po zajetí, začala deprese dopadat i na mě. Takhle si setkání s legendárními Asgardy nepředstavoval snad nikdo.
Něco málo nám přece jen řekli. Stanice, na které nás drželi, byla stará pět tisíc let. Postavili ji v době po válce s Ra, aby zde konzervovali staré bitevníky, pro případ, že by se objevila nová hrozba. Obecně se tušilo, že by mohlo jít o útok na Ra, pokud by porušil Smlouvu o Chráněných planetách. Později většinu zdejších lodí použili proti Replikátorům. I ty desítky lodí, které tu zůstaly, byly pouhým stínem původní síly.
Něco i nám došlo, aniž by nám to řekli. Každý si všiml, že za celou dobu našeho „pobytu“ nikdo neviděl živého Asgarda. Mluvili k nám skrze interkom, ale nikdy se nám neukázali. Samozřejmě, Asgadi byli vyspělá rasa. Tisíce let stará. Ale nikdy dříve se neostýchali ukázat se nám. Plukovník Samuels si vytvořil teorii, že už nejsou ve svých tělech. Nebyli jsme v jejich stanici; oni byli stanicí.
Do určité míry se to podepsalo i na vztazích s Mnemonixem. Někteří členové posádky jim přišli na chuť. Bydleli jsme odděleně, ale mohli jsme se navštěvovat. Asgardi byli připraveni výtržníky transportovat v případě potyčky od sebe; hodně náročná forma zpaficikovaní, kdyby vás to zajímalo. Ale třeba mezi Gummym a Liu tehdy kamarádíčkování fungovalo dobře. Vlastně až moc dobře. K Zelenkově nechuti.
Radek propadl depresím a myslím, že se pokusil i spáchat sebevraždu. Samozřejmě, v našem komplexu mu to Asgardi nedovolili. Díky jeho náladám se ale zčásti vrátil do naší náruče. A, co je důležitější, taky odhalil největší tajemství Asgardů. Takové, které nesdělili ani Jacku O’Neillovi.

Jako několik posledních sezení s Thorem začal Radek konverzaci zvukem zapalovače.
„Kouření škodí zdraví.“ Pronesl z enormní obrazovky hlas patřící starému známému Asgardovi.
„No, když už nás tu chcete nechat do konce života, napadlo mě, že ho skončím dřív, než chcete.“ Potáhl si Radek z cigarety. Světelný sloup asgardského teleportu mu o sekundu později zapálenou cigaretu vzal z úst a transportoval kamsi do vesmíru.
„Víš, že energii, kterou jsi k rozložení hmoty cigarety na energii a zase zpátky potřeboval, by pozemská civilizace před objevem brány využila na několik tisíciletí?“ rozčiloval se Radek.
„Energie máme dostatek.“ Pronesl klidně z obrazovky Thor. Radek si zapálil druhou cigaretu.
„Stejně jako máte dostatek času?“ zeptal se Radek, „Proč sis mě zavolal.“
„Mám rád tyhle naše dialogy.“
„I já,“ odvětil po pravdě Radek. Neměl si moc s kým povídat, zvláště od doby, kdy Liu většinu času trávila v táboře posádky Odyssey. Ale Thor byl inteligentní i přes své chybějící tělo, „Ale raději bych si potřásl s tvojí rukou“.
„Oba víme, že už žádnou ruku nemám.“
To bylo od Thora první přiznání po několika desítkách sezení. Samuelsova teorie byla správná. Asgardi ve Valhalle byli pouhé vědomí uložené na pevné disky. Neměli už těla. Nemohli je mít.
„To je docela překvapivé přiznání.“
„Stejně už jste to dlouho tušili.“
„Monitorujete naši komunikaci?“
„Nemusíme. Prostě vás slyšíme.“
„Jako… telepatií?“ zarazil se Radek. Vlastně to řekl z půlky jako vtip.
„Překvapuje tě to?“
„Jste teď jen stroje. Ty nemůžou ovládat telepatii.“
„V tom se právě mýlíš. Replikátoři byli také stroje, a uměli se dorozumívat na parseky daleko.“
„Vysílačky umí totéž…“ ozval se Radek pohrdavě.
„Přesně. Jakákoliv dostatečně vyvinutá technologie je neodlišitelná od magie.“
„Chceš říct,“ zaváhal Radek, „Že i jako duše uvězněné ve stoji máte podobné schopnosti, jako třeba Antikové?“
„Mezi dostatečně vyvinutou duší stroje a biologického tvora není rozdílu.“
Radek popošel a přihnul si z pálenky dovezené z domova, „Víš, celou dobu, co jsme tady, se snažíme dostat z vás tyhle odpovědi. Co se změnilo? Proč sis mě zavolal?“
„Rada Asgardů nyní zvažuje, že vás propustí.“
„Kde se vzala to náhlé pohnutí mysli?“
„Z toho, že jste je zavedli až k nám. Mysleli jsme si, že si toho nevšimnou. Mýlili jsme se.“ Thor evidentně mluvil o oboustranné pyramidě, která před dvěma měsíci napadla Odyssey a Gettysburg.
„Kdo jsou oni? Haakeni?“

Haakeni byli hrozbou. Tehdy v roce 2011 jimi NID strašila malé děti. Prastará rasa, která kdysi v minulosti nenáviděla Antiky tak moc, že se bála, že lidé převezmou jejich roli. Pokusili se lidstvo zničit shozením komety na Zemi; to bylo před desíti tisíci lety. Potopa z dopadu ale lidstvo nezničila. Tak uzavřeli dohodu s Goa’uldy, tehdy vedenými Ra. Proti této alianci Haakenů s Ra vznikla Aliance čtyř ras – Asgardů, Furlingů, Noxů a Antiků. Po stovky let trvající Relativistické válce Aliance čtyř prohrála a Ra založil Vládce systému.
NID i Mnemonix se báli, že Haakeni se v roce 2011 vrátili, aby nám definitivně vyprášili kožich.

„Haakeni neexistují.“ Sdělil stoicky Thor.
„Jakto, neexistují? Sám jsem viděl, jak jejich loď zajala naše lidi. Sakra, zajali i posádku Promethea… Haakeni jsou jeden z důvodů, proč jsem se přidal k Mnemonixu.“
„Haakeni byli ve válce s Ra vyhlazeni. Ra se jich nakonec tak bál, že uzavřel alianci s námi. Ani spojené síly Ra, Asgardů a posledních Antiků ale nebyly schopny je kompletně porazit. Haakeni měli totiž tajný triumf. Skrze své Orby uměli předpovídat budoucnost a tím odhalili naše spiknutí.“
„Ale evidentně jste je porazili… Jinak bysme se tu nebavili.“
„Nemohli jsme zničit Orby. Vždy odtušily, kde budeme a kam chceme střílet. Takže jsme je nalákali do soustavy Tartarus a spustili jedinou technologii, o které Haakeni neměli ponětí – zařízení na dilataci času. Navždy zpomalilo čas v okolí planety.“
„Zamknuli jste je tam.“
„Čtyři Orby, dědictví celé rasy. Na celé věky tam měly zůstat. Zbytek haakenské flotily jsme už vyhladili poměrně snadno. Jedním z cílů této stanice bylo mít připravené zdroje pro zničení čtyř Orbů, pokud by se dostaly ven.“
„A ony se dostaly. Kdo pak zajímal naše lidi?“
„Nedostaly. Byly puštěny na svobodu. Jak víš, Tartarus byl světem Anubise. Zničil zařízení na dilataci času, aby se z antických bází na planetě naučil novým trikům. Chtěl Orby zničit, ale jeden mu unikl.“
„A ty Orby, co jsou zač?“
„Totéž, co tato stanice, ale ve větším. Miliardy vědomí vymřelé rasy, schopné se podívat za závoj času. Schopné ovlivňoval myšlenky. Ale jsou uvnitř křehké schránky.“
„Mohou se povznést? Jako Anubis, nebo Ori?“
„Mohou, ale neudělají to. Ze stejného důvodu, proč Anubis nebo Ori nezničili naše rasy lusknutím prstu. Ze stejného důvodu, proč se o to nepokoušíme ani my teď.“
„Protože nemohli. Druzí by jim v tom zabránili?“
„Protože povznesení je slepým ramenem evoluce.“
To bylo pro Radka nečekané prohlášení. Zvláště od Thora. Jestlipak ho spíše nemrzí, že povznesení, ultimátní přeměny duše na energii a dosáhnutí nesmrtelnosti, nemohl nikdy dříve dosáhnout? Možná ho teď krmí kecy.
„Povznesení Antikové jsou uvěznění ve své „vyšší“ realitě. Nemohou nic budovat. Nemohou se množit. Mohou se jen dívat na nekonečný film své bývalé reality. Jsou nesmrtelní, ale k čemu jim to je, když jsou odsouzeni skutečných událostí naši reality. Bavilo by tě donekonečna si číst noviny v kavárně a přitom se chvástat, že jsi vlastně pánem světa?“
„Mohou změnit pravidla. Jsou přece jejich.“
„Ne, nejsou a nikdy nebyly. Antikové se nepovznesli po své vůli, ale protože museli. Byli posledními členy umírající rasy. Vytvořili Nibiru, abyste v jejich odkazu pokračovali. Ale sféra povznesených jim nikdy nepatřila. Nevytvořili ji, jsou v ní pouhými uprchlíky ve společnosti tvořené bytostmi, pro které jsou naše starosti asi tak významné, jako pro vás války mezi termity.“
„Takže,“ Radek vypadal zmateně, „Haakeny jsme sem nenalákali?“
„Ne.“
„Tak koho?“
„Na to musíš počkat, než Rada dojde svému rozhodnutí.“
„Polib mi prdel!“ vykřikl Radek ve svém jazyce, ale to mu nepomohlo. Thor mu rozuměl. Za trest teleportoval pryč jeho pálenku.
„No, tos tomu fakticky pomohl…“
„Alkohol škodí zdraví.“
„Ne v malých dávkách…“
„Dva litry denně nejsou malé dávky.“
„Odkdy se staráš o moje zdraví? Je mi fajn!“
„Tvoje přítelkyně přešla na druhou stranu a nenávidí tě za to, že jsi ji zradil odchodem k Mnemonixu.“
„Na to, že tě považuju za přítele, bych ti teď nejradši rozflákal monitor na kusy!“
„Hněv je dobrý. Jenom nezapomínej, že ses dostal tam, kam ses dostal, sám a o své vůli.“
„Tohle mě nudí. Jestli mě chceš otravovat, jdu pryč.“
„Rada vás propustí.“
„Konečně se někam dostáváme…“
Na podlahu se transportérem vrátila flaška pálenky. Tekutina byla skoro zmrzlá a soustředěná po kapkách, evidentně byla vystavena chladu vesmíru.
„No, právě jsi to zničit.“
„To je mi líto.“
„Mě více.“

V mlhovině se seskupovala neznámá flotila a Valhalla se připravovala na boj. Potřebovala spojence. Rada Asgardů se rozhodla, že chce Mnemonix i NID. Obě lodě se měly vrátit do Mléčné dráhy v doprovodu několika asgardských lodí. NID a Mnemonix měl uzavřít příměří, protože Haakeni nebyli hrozbou. Nebyli ničím. Jeden Orb schovávající se bůhvíkde nemohl nic ovlivnit.
Než se Thor rozloučil s oběma posádkami, sdělil jim největší tajemství své rasy. Už po cestě spálenými asgardskými světy obě posádky nacházely budovy antického původu. Ukázalo se, že Antikové sice měli po svém povznesení zakázáno se vměšovat, ale to neznamenalo, že s námi nemohli mluvit. Stejně jako Oriové ovládali své věřící, Antikové ovládali Asgardy. Po tisíciletí. Byl to vzájemně prospěšný obchod – Asgardi z něho měli občasnou technologii, Antikové si byli jistí, že Země a Nibiru budou chráněny. S tím mělo být chráněno i jejich dědictví.
Jenže ve válce s Ori se vše změnilo. Antikové odtušili, že bychom Ori mohli porazit. Nařídili Asgardům, aby zničili Nibiru a zaútočili na Zemi. Nejvyšší rada ale neposlechla, nafingovala svou smrt a ukryla se do Valhally, kterou kolektivní mysli Asgardů dokázaly odstínit i před povznesenými.
Jak celá aliance skončila, víme. Samozřejmě, NID si z celé téhle story vzala jenom to nejpodstatnější – fakt, že lidstvo ze Země je skutečnými potomky Antiků, nejuznávanější rasy v celé lidmi narvané galaxii.
Několik týdnů po návratu lodí do Mléčné dráhy tak Daniel Jackson jako ředitel exilové civilní vlády mohl na Atlantis hostit Orbánce, Tollány, Noxy, Langařany, Jaffy a Asgardy, a s pokynutím Asgardů vyhlásit, že pozemšťané jsou budoucími Antiky. Galaxie nám padala k nohám, role Antiků jako bohů byla upevněna a z celé maškarády vznikla takzvaná Aliance, jako uskupení lidských národů pod našim vedením.
Škoda, že Valhalla nevydržela útok tajemných cizinců a ty asgardské lodě, které přežily válku s Jaffy, se vytratily do vesmíru a nikdo o nich nikdy dále neslyšel.

Je škoda, že toto je len "skrátená" verzia pôvodnej poviedky.
Na druhej strane tento typ písania sa mi lepšie číta ako scenár.
Držím palce a teším sa na pokračovanie.

FIFTH MOVEMENT – SUBURBAN HOUSE, part 1

Atlantis, Pegasova galaxie, 30. dubna 2012, 21:00

„Vzpomínám si na svůj první okamžik před touhle věcí,“ odlehčil řečník svůj tón, „Jak možná víte, byl jsem zároveň jeden z prvních pozemšťanů, kteří ji viděli v provozu.“ Olízl si nervózně rty. Hrál to dobře; nebo to možná skutečně myslel upřímně. „Světle modrý horizont události ozařoval celou místnost a působil jako nebeský drahokam. Neměli jsme nejmenší ponětí, kam půjdeme. Co tam najdeme. Nebo zda-li vůbec přežijeme cestu bránou. Ale vlnky na povrchu brány byly jako magnet, a ta záře nám slibovala poznání nepoznaného. Vidina míst, kam vás hvězdná brána může zavést, rozpouští jakýkoliv strach a pud sebezáchovy. A tak jsem nakonec udělal ten krok a vydal se do neznámé krajiny.“ Řečník, doktor Daniel Jackson, se vytrhl ze svého zasněného tónu a přešel k pragmatické pointě své řeči: „Stejně jako jste to museli udělat vy všichni. A já vám jménem Exilové flotily děkuji, že jste nám dali šanci. Že jste dali šanci vizi spojené Aliance.“
Sotva to dořekl, prostorem brány ve velící věži Atlantis se ozval ohlušující potlesk. Spíše než nadšení delegátů Orbánců, Tollánů, Noxů, Langary a Jaffů sílu zvuku zvyšovala akustika místnosti – na tvářích řady mimozemských návštěvníků bylo znát, že tu jsou spíše ze slušnosti.
Samotná tvář Jacksona si ale kromě péče vyslanců užívala ještě jednu speciální pozornost. Z vrcholku jedné z věží Atlantis ji skrze optický puškohled soustředěně pozoroval osamělý střelec. Ze vzdálenosti tří stovek metrů Jacksonova slovní ekvilibristika už nebyla slyšet, a veškeré jeho gesta a přehrávání byly tak prázdné, jako uklidňující stimpack v náprsní kapse střelce. Kříž byl právě na Danielově pravé tváři. Stačilo pouhé tiknutí prstu a nejvyššímu politickému vůdci Exilové flotily by se v mžiku dostalo gratis oholení jeho bujícího vousu.
Měl štěstí, že ho pozoruje jeden z těch hodných.
Kapitán Brigády NID Curtis „Gummy“ Wrigley jako jeden ze sniperů zajišťoval konferenci zabezpečení a krátil si čas fantazírováním, jak málo stačí a mohl by změnit svět. Z melancholických úvah ho naštěstí vytrhlo hbité cupitání po schodech vedoucích k němu.
„Sierra Tango 4, máte tu návštěvu, prej vás zná,“ ozvalo se Gummymu skrze vysílačku jeho krytí, jeden z vojáků, kteří svou práci brali smrtelně vážně, a nejspíše právě proto tak pro ně taky končila.
Curtis kývl jako že jo, a strážce skrze dveře pustil rozverně usměvavou Liu zahalenou do huňaté zateplovací kombinézy. Atlantis stýla v zasněženém pohoří planety Aspolis, a i nyní na vrcholku místního léta teploty nepřesahovaly bod mrazu.
„Ahoj,“ uculila se, když přišla blíže. Curtis si nemohl pomoct a neusmát se zpátky. Liu byla jednou z těch žen, v jejichž blízkosti jste chtěli být, ať už jste si o té osobě v duchu mysleli cokoliv.
„Víš, že Samuels by vylítl z kůže, kdyby tě tu viděl?“
„A co by mi tak udělal, uvařil kafe? Spadám pod Jacksona, a ten si Samyho pěkně ohlídá,“ odpověděla s důvěrou.
„Nemluvím o tobě, ale o mě. Já totiž spadám pod něho a mám tady-“ chtěl pokračovat, ale Liu ho zarazila a koketně mu dala pusu na tvář.
„Ale můj milý Gummy, že jsi rád, že mě tu máš?“
Společně prožité dva měsíce na asgardské Valhalle dvojici skutečně sblížily. Bohužel pro Gummyho patřil do té široké sorty mužů, které si Liu svou rozvernou povahou citově uvázala k sobě, aby se pak vyspala s kýmkoliv jiným kromě nich. Polibek na tvář byl maximum, co mohl očekávat, a kvůli povaze návštěvy ho spíše vyděsil, než rozehřál.
„Kdy odjíždíš?“ zeptala se.
„Ráno. Tollánům zbývá ještě pár hodin, než upraví bránu, za dvě hodiny mě tu vystřídá voják od Caldwella…“ hlesl nepříliš nadšeně Gummy.
Přidal se k NID, protože chtěl změnit svět. Jenže pak NID svět změnila atentátem na admirálku. Povaha její smrti byla veřejným tajemstvím mezi důstojníky flotily, a on si najednou nebyl jistý, kope-li za správný tým. Když se naskytla možnost dostat se ven ze soudku s prachem, kterým se situace mezi Caldwellem, Jacksonem a Samuelsem stávala, hned po ní skočil. Jenže infiltrační mise na okupovanou Zemi nebyla o nic bezpečnější, než riziko přestřelky tady.
Navíc se měl vrátit do Sydney. Města své rodiny.
„Sierra Tango 4, pořádáte tu večírek?“ zachrčela vysílačka znovu a ze dveří vystoupil v lehké slavnostní uniformě (a s pouhými dvěma fleky od ginu) oděný plukovník Pierson. Přítomnost Liu ho očividně překvapila, ale obklopen obláčkem cigaretového dýmu si nezpomaleně vykračoval ke dvojici. Curtis se rychle vrátil k puškohledu a předstíral práci.
„Doufám, že jsem vás dva v ničem nepřerušil,“ zatvářil se plukovník útrpně, „Nerad bych, aby jenom kvůli mně se tady Wrigley musel vracet ke svým povinnostem VOJÁKA STARJÍCÍHO SE O BEZPEČNOST HLAVY EXILOTÉ FLOTILY!“ zvýšil hlas a zakřičel na něho.
„Potřebujete ode mě něco, Piersone?“ zeptala se Liu, ignorujíc jeho výlev.
„Od vás ne, od něho,“ kývl na Gummyho. Ten se za ním ohlédl.
„Už pod vámi nesloužím, plukovníku.“
„Beru to jako pokrok. Naposledy jste se, přece jenom, mě pokusil svrhnout. Ale to je jedno. Chci od vás tip. Jméno příštího velitele stíhacích letek Odyssey.“
Curtis se zarazil, „Myslel jsem, že jste přiřazen na Leonidas…“
Robert mávl rukou, „Dočasně. Samuels odchází do politky a ta stará kraksna se vrací do rukou letectva. Teda, hned jak se vrátí z jeho poslední mise.“ pousmál se při vidině, že se vrátí na palubu jako velitel.
„Mole. Chci říct, poručík Sloan. Je trochu frajer, ale družstvo ho respektuje,“ kývl seriózně.
„Výborně. Díky, kapitáne. A hodně štěstí na vaší misi,“ kývl až nečekaně přátelsky a podal Curtisovi ruku. Ten si stoupl a přijal ji. Od loňského extempore při úniku ze Země to bylo poprvé, kdy se oba setkali.
„Předpokládám, Yulanová, že se k teplému místečku překladatelky u mě nevrátíte.“
Liu se nahlas zasmála. To byla její odpověď.
„Tak jako tak, hodně štěstí u Jacksona. A neztoustněte u toho psacího stroje. Už tak je poznat, že jste se přesula do kanceláře…“
Navzdory tónu podal ruku i Liu. Po chvilce překonávání odporu ji přijala.
„Zatím si to tu užívejte, děti.“ otočil se a dal se na odchod. Jak sestupoval dlouhým schodištěm vysoké antické věže, vytáhl si z dlaně papírek, který mu tam Liu při stisku nechala. Přes to divadlo s ní na něm stálo „JACKSON PO VÁS CHCE SLEDOVÁNÍ SAMUELSE NA ODYSSEY.“ Bylo ironií, že době těch nejsofistikovanějších technologií, které jdou hacknout a odposlouchávat, skýtal malý lístek papíru ten nejspolehlivější dorozumívacích prostředek v Jacksonově snaze přivodid pád NID.

pekne, pekne, zrovna dneska jsem nektere z techto movements cetl na lapiduchu

Nějaká drobnost od sv. Mikuláše nebude ?

Nebo si to šetříte pod stromeček ....

Pod stromeček by něco být mohlo, bude pár dnů volna.

Držím palce. a sa.