Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
Jsem v hustém lese. Slyším okolo sebe šramot.
Nejspíš to jsou Wraithové, kteří po mě jdou, už víc jak čtvrt roku.
Jsem vyděšený.
Co mám dělat?
Pomalu mi stéká pot po skráních a začínám uvažovat, jestli by nebylo lepší umřít. Teď hned. Jaký to má vůbec smysl pořád utíkat, před nepřítelem, kterého nemůžu porazit, To je nemožné. Kolikrát jsem si vložil pistoly do úst a chtěl jsem stisknout spoušť. Není přeci možné pořád utíkat. Moje mysl je roztěkaná, nedokáži se soustředit na základní potřeby. Teď mě napadá, kdy jsem vlastně naposledy jedl? Kdy jsem mluvil s nějakým člověkem? Kdy jsem naposledy někomu důvěřoval?
Jsem sám a nemůžu nikomu věřit. Jsem sám a na nikoho se nemohu spolehnout. Jsem sám a Wraithi si mě vybraly jako pochoutku, kterou si dají k večeři. Nevím jak dlouho to budu moci ještě snášet. Ten pocit, že jsem vlastně lovná kořist mnou prolézá. Jak se s tím mám vyrovnat?
Nevím.
24hodin předtím.
Znovu se my to povedlo, utekl jsem jim. Pokolikáté? Nedokážu to spočítat, poslední 3 měsíce, jsou pro mě delší než zbytek mého života. Je to pořád to samé. Ošetřit se, doplnit zásoby a znovu utéct.
Moje domovská planeta Sateda byla vyhlazena Wraithy.
Mé jméno je Ronon Dex......
Procházím na novou planetu, noha mě bolí, roztrhl jsem si lítko o ostrý kmen. Prý jsou na ní farmáři. Doufám, že se tam na čas skryji. Jak často v toto doufám? Častěji než bych si přál. Kamkoliv přijdu, do 24 hodin jsou tam Wraithi. Nevím proč zrovna na mě jsou tak nasraní. Sami řekli, že je ve mě něco co u jiných lidí nenalézají. Ale co to je?
Vždy jsem věřil ve svobodu, vždy jsem věřil, že svůj osud si vybíráme sami. Vždy jsem věřil, že Wraithy je možné porazit.
Ale to samé si mysleli i mí spolubojovníci a ty jsem viděl umírat s odtrženýma rukama a nohama okolo mě. Proč já? Proč si mě Wraithi vybrali?
Nevím.
Jediné co vím je, že ve mě pořád převažuje duch bojovníka, který odmítá podlehnout. Nechci se nechat chytit, aniž bych nedostal alespoň jednoho z těch zasranejch cucáků.
Vystupuji z Hvězdné brány a rozhlížím se. Nevidím živou duši. Doufám, že se na této planetě se na čas ukryji.
Ale poté co se pořádně rozhlédnu okolo sebe, vidím v dálce kouř. Rozhodnu se jít za tím kouřem, pokuď vím tak u Wraithů jsem nikdy oheň neviděl.
Postupuji pomalu lesem a naslouchám všem zvukům.
Zastavím se. Najednou slyším pláč. Není to dospělý člověk, spíš to zní jako malé dítě.
Spadl mi kámen ze srdce. Wraithi totiž děti nechovají, je v nich málo vyživovací energie.
Postupuji tedy dále opatrně, ale už ne s tím nepříjemným knedlíkem v krku.
Jsem na okraji zalesněné oblasti a pozoruji vesnici, jenž leží přede mnou, je totožná s desítkami vesnic které jsem viděl. Zaostalé. Doufám, že mají nějakého doktora. V mé noze začíná poškubávat a dost špatně se mi chodí.
Vystoupím tedy z krytí lesa a jdu směrem k vesnici. První si mě všimne malá holčička, která si háže míčkem o zeď nejbližší chaty. Kouká na mě a její obličej vyjadřuje značné zděšení. Ani se jí nedivím. Už jsem se 14 dní nemil a moje vlasy vypadají spíš jak kořeny, než cokoliv jiného. Dívka stále sedí a kouká na mně dost šokovaně, odhaduju, že jí je tak 9 let.
„ Neboj, já ti neublížím“
Holčička odpoví. „Já se tě nebojím.“ Přitom se jí chvěje brada.
„ Máte ve vesnici doktora?“ Ptám se, protože mě noha bolí víc a víc.
„ A proč to chcete vědět?“ Kouká se na mě dost podezřele.
Chvíli přemýšlím co na to říct. Přeci jí neřeknu, že po mě jdou Wraithi a při útěku jsem si poranil nohu.
„ Mám nějaké bolesti v noze, proto potřebuji doktora. Byla bys tak hodná a dovedla mě k němu?“ Děti jsem nikdy neměl rád, jsou tak nevyzpytatelné. Byl jsem zvědav jak zareaguje.
„ No dobře pojďte za mnou.“ Odpoví holčička, sebere míček a jde směrem k námvsi.
Chvilku přemýšlím, jestli to není past, ale pak si řeknu, že stejně nemám na výběr. Sotva cítím levou nohu a takhle prostě dál pokračovat nemůžu. Jdu tedy za ní přes náves. Vesničané na mně vrhají nevraživé pohledy. Nevšímám si jich a pokračuji dále. Holčička se zastaví před dveřmi domu na návsi a svojí malou pěstičkou na ně zatluče. Mezitím dojdu k ní a čekám co se bude dít.
Najednou se otevřou dvěře a v nich stojí hubený muž, ba přímo vychrtlý, který si mě nejdřív nevšimne a sklopí svůj zrak na holčičku.
„ Keiro, co tady chceš?“
Holčika odpovídá. „ Přivedla jsem vám pacienta pane Kreesi.“
V tom se doktor zaměří na mně.
„ Tak to musíte být vy cizinče.“ zeptá se zvýšeným obočím.
„ Ano to jsem.“ Odpovím.
Doktor ukáže ať jdu dál a já vstoupím do domu. Nějak to v něm zapáchá, nejdřív nemůžu určit čím a pak my to dojde, desinfekce. Takže tenhle doktor by nemusel být až tak zaostalý, jak mi naprvý pohled připadal.
„ Tak co vám je, hochu?“ Hochu? Takhle mě už dlouho nikdo nenazval. Určitě ne od wraithského útoku na Satedu.
„ Mám poraněnou levou nohu, škrábnutí od pařezu.“ Odpovím doktorovy. pak se obrátím na holčičku, která se očividně nechystá odejít.
„ Jak se jmenuješ, má zachránkyně?“ A přitom mrknu okem.
„ Keira pane.“ Odpoví stydlivě. Začínají se jí červenat tváře z nenadálého zájmu.
„ To je hezký jméno.“ Snažím se nevšímat bolesti, kterou mi působí doktorovo obhledávání rány. „Bojíš se mě?“
„ Proč bych se tě měla bát?“ Odpovídá, ale já cítím, že ze mně má stejně strach.
„ Třeba proto jak vypadám?“ Řeknu s žertovným úšklebem.
„ Můj bratr se jednou odmítl mýt měsíc a vypadal strašidelněji jak vy.“ Řekla s přehledem Keira. „ A jak se jmenujete vy?“ I doktor se na mě podívá, protože jsem se dosud nepředstavil.
„ Jsem Ronon Dex a to vám musí stačit.“ Odpovím.
Doktor pokračuje s prohlídkou mé nohy a říká a netváří se moc nadšeně.
„ Máte tam třísku Ronone, je docela hluboko, budu jí muset vytáhnout.“
Podívám se na Keiru, ta při doktorových slovech trochu zbledne.
„ Neměj strach Keiro, to bude v pořádku, už jsem přežil horší věci, než třísku.“ Při tom na ní mrknu.
„ Určitě budeš v pořádku usměje se na mě.“ Nevím proč, ale něco mám s touto holčičkou společného. Její slova mě těší.
„ Jdem na to doktore.“
Doktor kývá hlavou a přinese si mísu s horkou vodou. „Bude to asi dost bolet, tříska se dostala do svalu.“
„ Do toho, věřím vám.“ Sice to není pravda, ale nic jiného mi teď nezbývá.
Keira mi stiskne ruku a já její.
Doktor se mi začne šťourat v noze a bolí to jako čert. Pomalu začínám ztrácet vědomí. Až upadnu do milosrdných mdlob.
Vidím mou snoubenku Sharon. Sedíme v zahradě obrození na Satedě a držíme se za ruce.
„ Proč neodejdeš od vojska a nejdeš dělat, třeba k ostraze banky?“ Ptá se mě má láska.
„ Ale Sharon, o tom se přece bavíme pořád. Ty víš, že jsem patriot. Ty víš, že svou vlast miluji víc jak tebe.“ Pořád jí hledím do očí a snažím se postřehnout jakoukoli reakci.“ Já musím, ne já chci být ve službách Satedy a chránit svou zemi před Wraithy.“ Vypadá to, že jí tato odpověď neuspokujuje.
„ Ronone, vždyť o Wraithech, jsme neslyšeli už 100 let. Proč si myslíš, že jsou pro nás hrozbou? Naše dítě, které chovám, bude chtít víc, než otce patriota. Ono bude ctít skutečného otce. Jdi prosím dělat do banky ochranku a budeš mít pravidelnou práci s pravidleným platem a našemu dítěti se budeš moci daleko víc věnovat.“ Její proslov byl velmi naléhavý.
„ Sharon, prosím k tomuhle mě nenuť. Ještě ne.“
„ Ale tvoje dcera se narodí za 4 měsíce, tak kdy se tedy rozhodneš?“ Je neoblomná.
„ Sharon, potřebuji si to srovnat v hlavě.“
„ Dobře, ale rovnej rychle, čas utíká.“ zvesela mě šťouhla do žeber.
Ani nevěděla jakou má pravdu.
Něco mě pleskne po tváři. Slyším jak ruka podruhé přilétá, ale jednám reflexivně a ruku zadržuji, druhou rukou chytám útočníka pod krkem a snažím se ho udusit.
Najednou začínám vnímat a vidím Keiru, jak jí začíná červenat obličej a nemůže dýchat.
Pouštím své sevření.
„ Promiň Keiro, ale tohle Satedskému vojákovy nikdy nedělej.“
Vypadá vyděšeně a utíká do jiné místnosti, z které vychází doktor.
„ Jak dlouho jsem spal?“ Zeptám se.
„ Osm hodin. Rána je sešitá a tříska se válí támhle v koši.“ Odpoví doktor.
„ Za jak dlouho budu moci chodit?“
„ No, to záleží...“
„ Na čem?“
„ Na tom jak budete odpočívat. Měl byste si dát tak týden pohov. Odkuď vlastně jste?“
Nechce se mi na to zrovna odpovídat, tak jenom mlžím.
„ Z jedné vzdálené vesnice.“ Nevypadá to, že bych ho přesvědčil.
„ No dobře, zůstaňte tady, dokud se nevyléčíte., musím teď obejít své ostatní pacienty.“
„ Jistě doktore, nechci vás zaneprázdnit víc , než je třeba.“ Doktor přikývne a odchází. Keira, ale zůstává.
„ Odkud jsi?“ Zvědavě se ptá. Je vidět, že jí všechen ostych přešel.
„ Z daleké země jménem Sateda.“ Odpovídám po chvíli.
„ Sateda? O té jsem nikdy neslyšela. Jaký jsou tam lidé? Jaké hrajete hry? Kde to je?“ Začínala se ptát zvědavě.
„ Je to odtud velice daleko.... A Sateda vlastně už neexistuje.“
Keira je tím celkem zaražená. „ Neexistuje? Jak je to možné?“
„ Wraithi.“ Procedím skrz zuby, že je tomu sotva rozumět, ale zdá se, že Keira má dobrý sluch.
„ Wraithi? Ti přeci už nejsou!“ Kroutí malou hlavičkou.
„ Bohužel jsou.“ Píchá mě přitom u srdce.
„ Ale to není dobré, slyšela jsem, že jsou hrozní a lidi prý vysávají, jak nějací pavouci. Vždycky jsme si myslela, že to jsou povídačky starých ženských u nás ve vesnici.“ Překvapeně odpovídá Keira.
„ Kéž by, bohužel je pravda, že Wraithi opravdu existu jí a jsou hrozivější, než cokoliv, co si umíš představit.
Keira zbledla. Najednou se jí začala třást brada.
„ A tyhle Wraithi zničili Satedu?“ Ptá se s očekáváním.
Píchne mě u srdce, když si představím poslední chvíle Satedy.
Je ráno nastupuji do služby u Satedské maríny.
Zrovna jsme na nástupišti, když se rozezvučí siréna. Všichni se rozhlížejí co se děje. Velící plukovník vypadá bezradně.
Zdá se, že dostává nějaké pokyny ze sluchátka, které má v uchu. Poté prohlásí.
„ Takže pánové, tohle není cvičení, zrovna jsem dostal zprávu, že na Satedu útočí Wraithi a na nás je abychom je odrazili.“ Pojednou je na nástupišti hlasité ticho. Takové, které dokáže umlčet i ptáky sídlící v korunách přilehlých stromů. Jediné co je jasně slyšet je siréna, která svým pronikavým zvukem drásá uši.
Pomyslím si: A je to tady. To o čem jsme byly přesvědčeni, že je pohádka se stává skutečností.
moje první myšlenky vedou k Sharon.
Najednou se země zachvěje. A znovu, znovu. Je to jakoby to bylo několik zemětřesení střídajících se v nárazech za sebou. Slyším plukovníka jak křičí: Všichni do krytu. Muži se hrnou směrem ke krytu. Panika. Chaos. Vystrašené pohledy. To vše se míchá s touhou přežít.
„ Ano Wraithi zničili Satedu. Jsou to nejhroznější tvorové jaké znám.“ Odpovídám Keiře.
„ Ale nás nechají být, ne?“ Zeptá se ustrašeně.
„ Jistě.“ Lžu. Nemůžu přece té malé holčičce říct, že Wraithi chtějí všechny vycucat. Do jednoho.
„ To jsem ráda. Strýček Ferb, říká, že teď se nám vede nejlíp za posledních 50 let. A strýček Ferb, to je hlava, ten ví co říká.“ Říká s odlehčeným tónem Keira.
Panebože ať má pravdu.
„ Keiro, mohla bys mně prosím nechat odpočinout?“ Jsem unavený, nedostatek spánku za poslední tři měsíce udělal své. Teď se konečně cítím, alespoň na chvíli v bezpečí a musím toho využít.
„Jistě, budu tady, dokud se doktor nevrátí.“
Skoro okamžitě jsem se propadl do hlubokého spánu.
Můj oddíl jde po hlavní ulici Sateda City (hlavní město Satedy). Zatím jsme nenarazili na Wraithy. Nikde není slyšet žádný zvuk. Ulice, které jsou obvykle plné lidí a hluku, jsou teď prázdné a strašidelné. Je mi divné, že tu nejsou mrtvoly. Co s nimi Wraithi dělají?
Pokračujeme na sever a v tom si uvědomím, že jdeme okolo mého domu.
Mávnu na vojáky ať chvíli počkají a vydám se dovnitř. V mém bytě nikdo není. Přitom Sharon tam měla být. Začínám propadat žalu. No tak Ronone seber se. Říkám si v duchu. Ale ve skutečnosti si sedám do křesla před televizi a začínám vzlykat.
Najednou slyším wraithskou stíhačku a běžím k východu z budovy. Mí mužy střílejí po stíhačce a já se k nim připojuji. Najednou nad námi přeletí a z jejího břicha na nás začne svítit bílé světlo.
Od té doby jsem na útěku...
„ Ronone vstávej.“ Vše mám zamlžené, ale pomalu se probouzím.
„ Ronone jsou tu Wraithti.“¨
Okamžitě jsem bdělí.
„ Kde?“ Ptám se Keiry, která se mého rychlého probuzení lekla.
„ Jsou všude Ronone a říkají, že si jdou pro tebe!“ To už jsem zažil, Wraithi použily sensibilní vysílání.
„ Musím pryč.“ Mluvím sám k sobě a přitom i ke Keiře.
Zvedám se z postele a oblékám si své oblečení. Do pouzdra na opasku zasouvám svou pistoli, která dosud ležela na stolku vedle postele.
„ Vem mě sebou, prosím.“ Znenadání se ozvala Keira.
„ Nemůžu, tam kam jdu, není místo pro malé holčičky.“
„ Ale já nejsem malá, už mi bude 10. A umím číst a psát a počítat a jsem taky rychlá.“ Snaží se mě převědčit.
Ta holka mne dojala, na chvíli jsem jen tak stál a koukal na ní a přitom si představoval, jak by vypadal moje dcera, kdyby ti zatracení Wraithi nevrthli na Satedu.
„ Ne, to nejde. Já jsem lovná zvěř. Oni po mě jdou, ať jsem kdekoliv. Vždy mě najdou. Já... já tě prostě nemůžu vzít sebou.“ Keira vypadá zničeně.
Teď mi to teprve dochází, ta malá holka mě miluje. Ale proč? Proč by si mohla oblíbit takového člověka jako já?
Nejspíš proto, že nikdy nikoho takového nepotkala.
„ Prosím.“ Žadoní.
„ Ne, zůstaň tady a ani se odtuď nehni.“ Přikazuju jí.
Sám přitom pomalu vykukuji ze dveří. Nikoho nevidím. Nikoho. To znamená, že už Wraithi s touto vesnicí skončili, nebo to znamená, že čekají.
Rozhodl jsem se že to risknu. Ještě se otočím a říkám.
„ Zůstaň tady nejméně do západu slunce. Sbohem Keiro.“ A vyrážím směrem k lesu.
Dorazím do zalesněné oblasti a najednou uslyším wraithský stíhač. Ohlédnu se a vidím Keiru, jak utíká směrem ke mně. Najednou bílé světlo a stíhač přeletí nade mnou. Keira je pryč...
„ Bože, proč tohle dopouštíš?“ Křiknu směrem k nebi. Žádná odpověď se samozřejmě nedostavuje. Nemůžu normálně uvažovat. Jediné co cítím je hněv. Přímo zuřivost. Nesnáším Wraithy, já je tak nesnáším. V tom my vytrysknou slzy.
„ Bože proč?“ Už jenom šeptám.
Jsem v hustém lese. Slyším okolo sebe šramot.
Nejspíš to jsou Wraithové, kteří po mě jdou, už víc jak čtvrt roku.
Co mám dělat? Jsem vyděšený a rozzuřený.
Ale nezbývá mi než se snažit utéct. Už vidím bránu a nikdo kolem ní není. Slyším, jak se Wraithi přibližují. Utíkám směrem k bráně a je mi jasné, že mně v každé sekundě mohou ulovit. Zadávám na bráně kombinaci, brána se otvírá a pořád žádný výstřel. Já ale vím, že tam jsou. Procházím bránou a....
Rozhlížím se na nové planetě. Vidím v dálce kouř. Rozhodnu se, že se tam vydám pro nějaké jídlo...........................
Nejspíš to jsou Wraithové, kteří po mě jdou, už víc jak čtvrt roku.
Jsem vyděšený.
Co mám dělat?
Pomalu mi stéká pot po skráních a začínám uvažovat, jestli by nebylo lepší umřít. Teď hned. Jaký to má vůbec smysl pořád utíkat, před nepřítelem, kterého nemůžu porazit, To je nemožné. Kolikrát jsem si vložil pistoly do úst a chtěl jsem stisknout spoušť. Není přeci možné pořád utíkat. Moje mysl je roztěkaná, nedokáži se soustředit na základní potřeby. Teď mě napadá, kdy jsem vlastně naposledy jedl? Kdy jsem mluvil s nějakým člověkem? Kdy jsem naposledy někomu důvěřoval?
Jsem sám a nemůžu nikomu věřit. Jsem sám a na nikoho se nemohu spolehnout. Jsem sám a Wraithi si mě vybraly jako pochoutku, kterou si dají k večeři. Nevím jak dlouho to budu moci ještě snášet. Ten pocit, že jsem vlastně lovná kořist mnou prolézá. Jak se s tím mám vyrovnat?
Nevím.
24hodin předtím.
Znovu se my to povedlo, utekl jsem jim. Pokolikáté? Nedokážu to spočítat, poslední 3 měsíce, jsou pro mě delší než zbytek mého života. Je to pořád to samé. Ošetřit se, doplnit zásoby a znovu utéct.
Moje domovská planeta Sateda byla vyhlazena Wraithy.
Mé jméno je Ronon Dex......
Procházím na novou planetu, noha mě bolí, roztrhl jsem si lítko o ostrý kmen. Prý jsou na ní farmáři. Doufám, že se tam na čas skryji. Jak často v toto doufám? Častěji než bych si přál. Kamkoliv přijdu, do 24 hodin jsou tam Wraithi. Nevím proč zrovna na mě jsou tak nasraní. Sami řekli, že je ve mě něco co u jiných lidí nenalézají. Ale co to je?
Vždy jsem věřil ve svobodu, vždy jsem věřil, že svůj osud si vybíráme sami. Vždy jsem věřil, že Wraithy je možné porazit.
Ale to samé si mysleli i mí spolubojovníci a ty jsem viděl umírat s odtrženýma rukama a nohama okolo mě. Proč já? Proč si mě Wraithi vybrali?
Nevím.
Jediné co vím je, že ve mě pořád převažuje duch bojovníka, který odmítá podlehnout. Nechci se nechat chytit, aniž bych nedostal alespoň jednoho z těch zasranejch cucáků.
Vystupuji z Hvězdné brány a rozhlížím se. Nevidím živou duši. Doufám, že se na této planetě se na čas ukryji.
Ale poté co se pořádně rozhlédnu okolo sebe, vidím v dálce kouř. Rozhodnu se jít za tím kouřem, pokuď vím tak u Wraithů jsem nikdy oheň neviděl.
Postupuji pomalu lesem a naslouchám všem zvukům.
Zastavím se. Najednou slyším pláč. Není to dospělý člověk, spíš to zní jako malé dítě.
Spadl mi kámen ze srdce. Wraithi totiž děti nechovají, je v nich málo vyživovací energie.
Postupuji tedy dále opatrně, ale už ne s tím nepříjemným knedlíkem v krku.
Jsem na okraji zalesněné oblasti a pozoruji vesnici, jenž leží přede mnou, je totožná s desítkami vesnic které jsem viděl. Zaostalé. Doufám, že mají nějakého doktora. V mé noze začíná poškubávat a dost špatně se mi chodí.
Vystoupím tedy z krytí lesa a jdu směrem k vesnici. První si mě všimne malá holčička, která si háže míčkem o zeď nejbližší chaty. Kouká na mě a její obličej vyjadřuje značné zděšení. Ani se jí nedivím. Už jsem se 14 dní nemil a moje vlasy vypadají spíš jak kořeny, než cokoliv jiného. Dívka stále sedí a kouká na mně dost šokovaně, odhaduju, že jí je tak 9 let.
„ Neboj, já ti neublížím“
Holčička odpoví. „Já se tě nebojím.“ Přitom se jí chvěje brada.
„ Máte ve vesnici doktora?“ Ptám se, protože mě noha bolí víc a víc.
„ A proč to chcete vědět?“ Kouká se na mě dost podezřele.
Chvíli přemýšlím co na to říct. Přeci jí neřeknu, že po mě jdou Wraithi a při útěku jsem si poranil nohu.
„ Mám nějaké bolesti v noze, proto potřebuji doktora. Byla bys tak hodná a dovedla mě k němu?“ Děti jsem nikdy neměl rád, jsou tak nevyzpytatelné. Byl jsem zvědav jak zareaguje.
„ No dobře pojďte za mnou.“ Odpoví holčička, sebere míček a jde směrem k námvsi.
Chvilku přemýšlím, jestli to není past, ale pak si řeknu, že stejně nemám na výběr. Sotva cítím levou nohu a takhle prostě dál pokračovat nemůžu. Jdu tedy za ní přes náves. Vesničané na mně vrhají nevraživé pohledy. Nevšímám si jich a pokračuji dále. Holčička se zastaví před dveřmi domu na návsi a svojí malou pěstičkou na ně zatluče. Mezitím dojdu k ní a čekám co se bude dít.
Najednou se otevřou dvěře a v nich stojí hubený muž, ba přímo vychrtlý, který si mě nejdřív nevšimne a sklopí svůj zrak na holčičku.
„ Keiro, co tady chceš?“
Holčika odpovídá. „ Přivedla jsem vám pacienta pane Kreesi.“
V tom se doktor zaměří na mně.
„ Tak to musíte být vy cizinče.“ zeptá se zvýšeným obočím.
„ Ano to jsem.“ Odpovím.
Doktor ukáže ať jdu dál a já vstoupím do domu. Nějak to v něm zapáchá, nejdřív nemůžu určit čím a pak my to dojde, desinfekce. Takže tenhle doktor by nemusel být až tak zaostalý, jak mi naprvý pohled připadal.
„ Tak co vám je, hochu?“ Hochu? Takhle mě už dlouho nikdo nenazval. Určitě ne od wraithského útoku na Satedu.
„ Mám poraněnou levou nohu, škrábnutí od pařezu.“ Odpovím doktorovy. pak se obrátím na holčičku, která se očividně nechystá odejít.
„ Jak se jmenuješ, má zachránkyně?“ A přitom mrknu okem.
„ Keira pane.“ Odpoví stydlivě. Začínají se jí červenat tváře z nenadálého zájmu.
„ To je hezký jméno.“ Snažím se nevšímat bolesti, kterou mi působí doktorovo obhledávání rány. „Bojíš se mě?“
„ Proč bych se tě měla bát?“ Odpovídá, ale já cítím, že ze mně má stejně strach.
„ Třeba proto jak vypadám?“ Řeknu s žertovným úšklebem.
„ Můj bratr se jednou odmítl mýt měsíc a vypadal strašidelněji jak vy.“ Řekla s přehledem Keira. „ A jak se jmenujete vy?“ I doktor se na mě podívá, protože jsem se dosud nepředstavil.
„ Jsem Ronon Dex a to vám musí stačit.“ Odpovím.
Doktor pokračuje s prohlídkou mé nohy a říká a netváří se moc nadšeně.
„ Máte tam třísku Ronone, je docela hluboko, budu jí muset vytáhnout.“
Podívám se na Keiru, ta při doktorových slovech trochu zbledne.
„ Neměj strach Keiro, to bude v pořádku, už jsem přežil horší věci, než třísku.“ Při tom na ní mrknu.
„ Určitě budeš v pořádku usměje se na mě.“ Nevím proč, ale něco mám s touto holčičkou společného. Její slova mě těší.
„ Jdem na to doktore.“
Doktor kývá hlavou a přinese si mísu s horkou vodou. „Bude to asi dost bolet, tříska se dostala do svalu.“
„ Do toho, věřím vám.“ Sice to není pravda, ale nic jiného mi teď nezbývá.
Keira mi stiskne ruku a já její.
Doktor se mi začne šťourat v noze a bolí to jako čert. Pomalu začínám ztrácet vědomí. Až upadnu do milosrdných mdlob.
Vidím mou snoubenku Sharon. Sedíme v zahradě obrození na Satedě a držíme se za ruce.
„ Proč neodejdeš od vojska a nejdeš dělat, třeba k ostraze banky?“ Ptá se mě má láska.
„ Ale Sharon, o tom se přece bavíme pořád. Ty víš, že jsem patriot. Ty víš, že svou vlast miluji víc jak tebe.“ Pořád jí hledím do očí a snažím se postřehnout jakoukoli reakci.“ Já musím, ne já chci být ve službách Satedy a chránit svou zemi před Wraithy.“ Vypadá to, že jí tato odpověď neuspokujuje.
„ Ronone, vždyť o Wraithech, jsme neslyšeli už 100 let. Proč si myslíš, že jsou pro nás hrozbou? Naše dítě, které chovám, bude chtít víc, než otce patriota. Ono bude ctít skutečného otce. Jdi prosím dělat do banky ochranku a budeš mít pravidelnou práci s pravidleným platem a našemu dítěti se budeš moci daleko víc věnovat.“ Její proslov byl velmi naléhavý.
„ Sharon, prosím k tomuhle mě nenuť. Ještě ne.“
„ Ale tvoje dcera se narodí za 4 měsíce, tak kdy se tedy rozhodneš?“ Je neoblomná.
„ Sharon, potřebuji si to srovnat v hlavě.“
„ Dobře, ale rovnej rychle, čas utíká.“ zvesela mě šťouhla do žeber.
Ani nevěděla jakou má pravdu.
Něco mě pleskne po tváři. Slyším jak ruka podruhé přilétá, ale jednám reflexivně a ruku zadržuji, druhou rukou chytám útočníka pod krkem a snažím se ho udusit.
Najednou začínám vnímat a vidím Keiru, jak jí začíná červenat obličej a nemůže dýchat.
Pouštím své sevření.
„ Promiň Keiro, ale tohle Satedskému vojákovy nikdy nedělej.“
Vypadá vyděšeně a utíká do jiné místnosti, z které vychází doktor.
„ Jak dlouho jsem spal?“ Zeptám se.
„ Osm hodin. Rána je sešitá a tříska se válí támhle v koši.“ Odpoví doktor.
„ Za jak dlouho budu moci chodit?“
„ No, to záleží...“
„ Na čem?“
„ Na tom jak budete odpočívat. Měl byste si dát tak týden pohov. Odkuď vlastně jste?“
Nechce se mi na to zrovna odpovídat, tak jenom mlžím.
„ Z jedné vzdálené vesnice.“ Nevypadá to, že bych ho přesvědčil.
„ No dobře, zůstaňte tady, dokud se nevyléčíte., musím teď obejít své ostatní pacienty.“
„ Jistě doktore, nechci vás zaneprázdnit víc , než je třeba.“ Doktor přikývne a odchází. Keira, ale zůstává.
„ Odkud jsi?“ Zvědavě se ptá. Je vidět, že jí všechen ostych přešel.
„ Z daleké země jménem Sateda.“ Odpovídám po chvíli.
„ Sateda? O té jsem nikdy neslyšela. Jaký jsou tam lidé? Jaké hrajete hry? Kde to je?“ Začínala se ptát zvědavě.
„ Je to odtud velice daleko.... A Sateda vlastně už neexistuje.“
Keira je tím celkem zaražená. „ Neexistuje? Jak je to možné?“
„ Wraithi.“ Procedím skrz zuby, že je tomu sotva rozumět, ale zdá se, že Keira má dobrý sluch.
„ Wraithi? Ti přeci už nejsou!“ Kroutí malou hlavičkou.
„ Bohužel jsou.“ Píchá mě přitom u srdce.
„ Ale to není dobré, slyšela jsem, že jsou hrozní a lidi prý vysávají, jak nějací pavouci. Vždycky jsme si myslela, že to jsou povídačky starých ženských u nás ve vesnici.“ Překvapeně odpovídá Keira.
„ Kéž by, bohužel je pravda, že Wraithi opravdu existu jí a jsou hrozivější, než cokoliv, co si umíš představit.
Keira zbledla. Najednou se jí začala třást brada.
„ A tyhle Wraithi zničili Satedu?“ Ptá se s očekáváním.
Píchne mě u srdce, když si představím poslední chvíle Satedy.
Je ráno nastupuji do služby u Satedské maríny.
Zrovna jsme na nástupišti, když se rozezvučí siréna. Všichni se rozhlížejí co se děje. Velící plukovník vypadá bezradně.
Zdá se, že dostává nějaké pokyny ze sluchátka, které má v uchu. Poté prohlásí.
„ Takže pánové, tohle není cvičení, zrovna jsem dostal zprávu, že na Satedu útočí Wraithi a na nás je abychom je odrazili.“ Pojednou je na nástupišti hlasité ticho. Takové, které dokáže umlčet i ptáky sídlící v korunách přilehlých stromů. Jediné co je jasně slyšet je siréna, která svým pronikavým zvukem drásá uši.
Pomyslím si: A je to tady. To o čem jsme byly přesvědčeni, že je pohádka se stává skutečností.
moje první myšlenky vedou k Sharon.
Najednou se země zachvěje. A znovu, znovu. Je to jakoby to bylo několik zemětřesení střídajících se v nárazech za sebou. Slyším plukovníka jak křičí: Všichni do krytu. Muži se hrnou směrem ke krytu. Panika. Chaos. Vystrašené pohledy. To vše se míchá s touhou přežít.
„ Ano Wraithi zničili Satedu. Jsou to nejhroznější tvorové jaké znám.“ Odpovídám Keiře.
„ Ale nás nechají být, ne?“ Zeptá se ustrašeně.
„ Jistě.“ Lžu. Nemůžu přece té malé holčičce říct, že Wraithi chtějí všechny vycucat. Do jednoho.
„ To jsem ráda. Strýček Ferb, říká, že teď se nám vede nejlíp za posledních 50 let. A strýček Ferb, to je hlava, ten ví co říká.“ Říká s odlehčeným tónem Keira.
Panebože ať má pravdu.
„ Keiro, mohla bys mně prosím nechat odpočinout?“ Jsem unavený, nedostatek spánku za poslední tři měsíce udělal své. Teď se konečně cítím, alespoň na chvíli v bezpečí a musím toho využít.
„Jistě, budu tady, dokud se doktor nevrátí.“
Skoro okamžitě jsem se propadl do hlubokého spánu.
Můj oddíl jde po hlavní ulici Sateda City (hlavní město Satedy). Zatím jsme nenarazili na Wraithy. Nikde není slyšet žádný zvuk. Ulice, které jsou obvykle plné lidí a hluku, jsou teď prázdné a strašidelné. Je mi divné, že tu nejsou mrtvoly. Co s nimi Wraithi dělají?
Pokračujeme na sever a v tom si uvědomím, že jdeme okolo mého domu.
Mávnu na vojáky ať chvíli počkají a vydám se dovnitř. V mém bytě nikdo není. Přitom Sharon tam měla být. Začínám propadat žalu. No tak Ronone seber se. Říkám si v duchu. Ale ve skutečnosti si sedám do křesla před televizi a začínám vzlykat.
Najednou slyším wraithskou stíhačku a běžím k východu z budovy. Mí mužy střílejí po stíhačce a já se k nim připojuji. Najednou nad námi přeletí a z jejího břicha na nás začne svítit bílé světlo.
Od té doby jsem na útěku...
„ Ronone vstávej.“ Vše mám zamlžené, ale pomalu se probouzím.
„ Ronone jsou tu Wraithti.“¨
Okamžitě jsem bdělí.
„ Kde?“ Ptám se Keiry, která se mého rychlého probuzení lekla.
„ Jsou všude Ronone a říkají, že si jdou pro tebe!“ To už jsem zažil, Wraithi použily sensibilní vysílání.
„ Musím pryč.“ Mluvím sám k sobě a přitom i ke Keiře.
Zvedám se z postele a oblékám si své oblečení. Do pouzdra na opasku zasouvám svou pistoli, která dosud ležela na stolku vedle postele.
„ Vem mě sebou, prosím.“ Znenadání se ozvala Keira.
„ Nemůžu, tam kam jdu, není místo pro malé holčičky.“
„ Ale já nejsem malá, už mi bude 10. A umím číst a psát a počítat a jsem taky rychlá.“ Snaží se mě převědčit.
Ta holka mne dojala, na chvíli jsem jen tak stál a koukal na ní a přitom si představoval, jak by vypadal moje dcera, kdyby ti zatracení Wraithi nevrthli na Satedu.
„ Ne, to nejde. Já jsem lovná zvěř. Oni po mě jdou, ať jsem kdekoliv. Vždy mě najdou. Já... já tě prostě nemůžu vzít sebou.“ Keira vypadá zničeně.
Teď mi to teprve dochází, ta malá holka mě miluje. Ale proč? Proč by si mohla oblíbit takového člověka jako já?
Nejspíš proto, že nikdy nikoho takového nepotkala.
„ Prosím.“ Žadoní.
„ Ne, zůstaň tady a ani se odtuď nehni.“ Přikazuju jí.
Sám přitom pomalu vykukuji ze dveří. Nikoho nevidím. Nikoho. To znamená, že už Wraithi s touto vesnicí skončili, nebo to znamená, že čekají.
Rozhodl jsem se že to risknu. Ještě se otočím a říkám.
„ Zůstaň tady nejméně do západu slunce. Sbohem Keiro.“ A vyrážím směrem k lesu.
Dorazím do zalesněné oblasti a najednou uslyším wraithský stíhač. Ohlédnu se a vidím Keiru, jak utíká směrem ke mně. Najednou bílé světlo a stíhač přeletí nade mnou. Keira je pryč...
„ Bože, proč tohle dopouštíš?“ Křiknu směrem k nebi. Žádná odpověď se samozřejmě nedostavuje. Nemůžu normálně uvažovat. Jediné co cítím je hněv. Přímo zuřivost. Nesnáším Wraithy, já je tak nesnáším. V tom my vytrysknou slzy.
„ Bože proč?“ Už jenom šeptám.
Jsem v hustém lese. Slyším okolo sebe šramot.
Nejspíš to jsou Wraithové, kteří po mě jdou, už víc jak čtvrt roku.
Co mám dělat? Jsem vyděšený a rozzuřený.
Ale nezbývá mi než se snažit utéct. Už vidím bránu a nikdo kolem ní není. Slyším, jak se Wraithi přibližují. Utíkám směrem k bráně a je mi jasné, že mně v každé sekundě mohou ulovit. Zadávám na bráně kombinaci, brána se otvírá a pořád žádný výstřel. Já ale vím, že tam jsou. Procházím bránou a....
Rozhlížím se na nové planetě. Vidím v dálce kouř. Rozhodnu se, že se tam vydám pro nějaké jídlo...........................
Mám ještě nápady na další tři. Ale tohle je dobré. Už jsem ji sice četla předtím, ale tohle je uprevené a moc pěkné.
MUAHAHA 
Tak to je super, ale nestyďte se a klidně pište jak je to super 
