Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
Tento deník jsem sepsal jako moje vzpomínky na Noc úsvitu stínů.
Výpadek proudu + 00:00
Hustý vítr šlehá do oken a temnota noci se snaží přemoci slabou žárovku. Povedlo se jí to. Výpadek proudu zahaluje vše do černého pláště tmy. Katoda staré televize pomalu dohasíná a připomíná, že existence lidského života je závislá na miniaturních elektronech proudících od plusu k mínusu. Brzy se dostavuje sžírající nuda. Jdu roztáhnout žaluzie a přinutit alespoň pár slunečních paprsků aby se odrazem od měsíce dostaly do mého pokoje. Chvíli pozoruji tmavé město. Občasně projíždějící auta osvětlují domy podobně ztichlé jako ten můj. Psi štěkají a vyjí. Tento jindy nepodstatný zvuk náhle vyniká.
Po obloze neuvěřitelnou rychlostí utíkají mraky a vytvářejí absurdní obraz nekonečného okamžiku.
Jdu si lehnout.
+00:05
Proud vždy vypadne v noci. Pomocí mobilu se snažím číst knížku. Slabé světlo displeje poblikává a signalizuje, že se mobil každou chvíli vybije. Vypínám ho. Ze takového čtení stejně bolí hlava. Mobil ze zvyku připojuji k nabíječce. Ani si neuvědomuji, že to nemá cenu.
Zkouším usnout.
+00:30
Strašlivá rána mě probouzí z polospánku. Zvuk jde jakoby od vstupních dveří. Jdu to zkontrolovat. Cestou po schodech si všímám, že světlo měsíce slábne. Přistupuji k oknu v mezipatře. Překvapuje mě dokonale čistá obloha přesto bez hvězd. Světla vzdálených televizních vysílačů chránicí je před nárazem letadla už nejsou vidět vůbec.
Psi už neštěkají. Až na vyjímečný průjezd auta město dokonale ztichlo.
Hlad. Zapomínám na svůj cíl a vcházím do kuchyně. Po hmatu nacházím suchý rohlík a láhev s minerálkou. Ukusuji a zapíjím vodou.
V tu chvíli se ozve další rána. Skleněná výplň vchodových dveří dutě zarachotí.
Leknutím pouštím láhev. Voda pleskavě protéká úzkým hrdlem PET láhve na zem. To už ale nevidím. Měsíc zhasnul. Absolutní tma.
Další rána. A další, a další.
Beru ze šuplíku nůž a se zbytky odvahy vyrážím za svým původním cílem: vchodovými dveřmi.
Ztichlá chodba mi neposkytuje žádné vysvětlení. Pozorně naslouchám, ale ve tmě nadělám více randálu než bych chtěl. Dveře už jsou blízko. Ticho. Už jsem u nich. Ticho. Natahuji ruku, druhou mám připravenou k útoku nebo obraně. Ticho. Dotýkám se kliky, studený kov mi připomíná, že to není dobrý nápad. Ticho. Pokládám ruku na čiré sklo výplně dveří, abych zjistil, jestli není rozbité. Jsou v pořádku. Kolem projíždí auto a osvětluje celou oblast. Zamrazí mě. U dveří však nikdo nestojí. Dále se však rozprostírá několik stínů, jejichž majitelé stojí mimo můj zorný úhel. Pravděpodobně odchází. Celá scéna opět potemňuje.
Rána. Do skla něco vrazilo. Úplně se mi zatají dech. Celá ulice byla prázdná přesto někdo právě stojí na dosah ruky ode mě a pokouší se ke mně dostat přes křehkou vrstvu skla.
Utíkám. Bez rozmyslu probíhám prvními dveřmi. Do žil se mi pumpuje adrenalin, dech se zrychlí a krev lépe prokrvuje mozek. Instinkty mi velí chránit se. Další dveře zamykám. Vydávám se do nezazšího pokoje v domě. Další dveře nemají v zámku klíč, pouze je zavírám.
Sklo se tříští. Jsou v domě.
Vbíhám do pokoje a zamykám. Dveře ještě zabarikáduji křeslem a běžím se schovat za pohovku. Chvíli je ticho. Pevně svírám nůž a těžce oddychuji. Adrenalin vyprchává a dostavuje se panika. Vybral jsem si místo bez únikové cesty. Pokud jsem přijdou, tak to k oknům nestihnu. Mám čas se přemístit, strach mi však nedovolí se pohnout.
Ozývá se série dřevěných ran. Došli k prvním dveřím. Sérii narušuje jedna těžká kovová rána. Nevím co to je.
Dveře povolily. Rychleji než skleněné. Očekávám další dřevěně-duté rány u dveří do tohoto pokoje. Nedýchám. Rány nepřicházejí. Místo toho slyším cinkat kov o zem. Jsou v kuchyni a přehrabují se v zásuvkách. Asi hledají cennosti.
+00:36
Hluk z rozsypaného nádobí pomalu ustává. Nahrazuje ho jiný, charakteristický pro obývací pokoj. S lítostí poslouchám jak se tříští na kusy moje nová televize.
+00:52
Podobné se opakuje ve všech místnostech. Čekám. Pomalu by se měli blížit ke dveřím, které oddělují schody od zbytku domu. Nejsou zamčené. Pouhé dva pokoje je tak budou dělit od dveří do této pracovny.
+00:53
Konečně se dostávají k předposledním dveřím. Čekám až bezelstně zavržou. Chci, aby už přišli. Ať to dopadne jakkoliv, hlavně ať to už skončí. To napětí a nejisté vyčkávání je vražedné.
Vrzání se neozývá, místo toho další rány. Podivné.
+00:54
Dveře byly vyraženy. Přemísťují se do prvního pokoje.
+00:55
Jsou ve druhém pokoji. Blíží se.
+00:56
Je to tady. Čekání je nekonečně dlouhé. První rána. Druhá. Třetí. Ohromná síla vráží do dveří. Ty, byť jištěné křeslem, nemohou vydržet. Čtvrtá rána. Křeslo odlítá několik metrů, dveře za ním.
Překvapení.
Naběhl proud. Mobil pípne na znamení, že se začal nabíjet. Stará televize se sama spustí. Publikum se zrovna směje nějakému povedenému vtipu. Svět tam je tak bezstarostný a normální.
Mé překvapení však patří něčemu jinému. Zpoza pohovky opatrně pozoruji dveře a v nich:
Nic. Ale vrhá to stín.
Černý stín je lidský. Jeho nohy se však nedotýkají svého majitele, prostě jen tak leží na zemi. Nemůže jít o optický klam. Stín vchází dovnitř.
Proud opět vypadává.
Srdce mi buší. Mozek si s touhle situací neumí poradit. Tisknu se ke stěně. Šílený strach a napětí.
To opět obchází pokoj a shazuje věci. Mě si asi nevšimlo, nebo mě ignoruje. Přesto se pomalu blíží. Pomaleji než trval jeho celý průchod domem, alespoň mě to tak připadá.
Je 5 metrů ode mě.
4 metry. 3 metry. 2 metry.
Už je u pohovky. Nevím jestli mě vidí, já jeho nevidím. Slyším. Slyším jeho dech. Pomalé hromové a přerušované nadechnutí, divoký a sípavý výdech.
Omdlévám.
+09:21
Probouzím se. Sluneční svit působí jako věc z jiné planety. Ležím za pohovkou, vstávám. Ani si neuvědomuji, co se včera stalo jinak bych se choval tišeji. V průběhu vstávání se rozpomínám. Očekávám rozházený pokoj. Naopak. Vše je na svém místě neporušené. Vše kromě křesla. To leží tam, kam včera asi dopadlo, tak jak asi dopadlo. Dveře jsou neporušené. Pod nimi je však troška opadané omítky. Televize hraje, je však rozladěná. Jdu ke dveřím. Napřahuji se. Klepe se mi ruka. Otvírám. V pořádku. Chodba je prázdná, zběžně nahlížím do dvou postraních pokojů. Oba jsou v původním stavu. Uklidňuji se a scházím ze schodů. Skrz okno vidím dvě televizní věže. Jedna je nalomená.
V kuchyni je rozlitá láhev a nedojedený rohlík. Naproti v obývacím pokoji je také vše při starém. Těší mě, že i moje nová, ne zrovna nejlevnější, televize. Pouštím ji. Hraje, ale je taky rozladěná. Pouštím automatické ladění. Přeskakuji několik filmových kanálů. Nalaďuji zpravodajskou televizi v horší kvalitě, než na jakou jsem zvyklí. Zrovna běží zpráva o hromadné nehodě v důsledku větru. Obraz vypadá povědomě. Dívám se z okna. Ten samý obraz, jen z jiného úhlu.
+10:12
Myslel jsem si, že se mi vše jen zdálo, dokud u mě nezazvonila policie. Neměl jsem v úmyslu někomu svůj zážitek vyprávět, když se mě však ale zeptali, jestli jsem v noci nezažil něco opravdu zvláštního, řekl jsem jim to.
---
5023. Tolik bylo nakonec výpovědí takřka identických s tou mou. Všichni na otázku co viděly, odpověděly: Nic, ale vrhalo to stín. Samozřejmě, že policie nic nevyřešila. Ani se jí nedivím. Chytla se toho ale média. Poprvé jsem na vlastní oči viděl onen pověstný mediální cirkus. Sám jsem několikrát odpovídal na otázky. Noviny tu noc pojmenovaly jako Úsvit stínů.
Do města začaly proudit davy ufologů a záhadologů. Ostatně ještě dnes, takřka rok po té noci, naše město žije z prodeje triček s létajícími talíři. Mohu vás však ujistit že té noci nebyl nikdo unesen, nikdo neotěhotněl ani nepotratil a kromě dvou lidí, kteří se zabily při bouračce v autě, nikdo neutrpěl žádnou újmu.
Objevil se názor, ke kterému jsem se taky chvíli přikláněl, že byly použity halucinogenní plyny. Žádné stopy přímo po Nich. Snad kromě omítky u dveří. Ale nebyly to jen drobnosti, kterých si nikdo předtím nevšímal?
Jedno mi však vrtá hlavou. Já to křeslo rozhodně nehodil.
Výpadek proudu + 00:00
Hustý vítr šlehá do oken a temnota noci se snaží přemoci slabou žárovku. Povedlo se jí to. Výpadek proudu zahaluje vše do černého pláště tmy. Katoda staré televize pomalu dohasíná a připomíná, že existence lidského života je závislá na miniaturních elektronech proudících od plusu k mínusu. Brzy se dostavuje sžírající nuda. Jdu roztáhnout žaluzie a přinutit alespoň pár slunečních paprsků aby se odrazem od měsíce dostaly do mého pokoje. Chvíli pozoruji tmavé město. Občasně projíždějící auta osvětlují domy podobně ztichlé jako ten můj. Psi štěkají a vyjí. Tento jindy nepodstatný zvuk náhle vyniká.
Po obloze neuvěřitelnou rychlostí utíkají mraky a vytvářejí absurdní obraz nekonečného okamžiku.
Jdu si lehnout.
+00:05
Proud vždy vypadne v noci. Pomocí mobilu se snažím číst knížku. Slabé světlo displeje poblikává a signalizuje, že se mobil každou chvíli vybije. Vypínám ho. Ze takového čtení stejně bolí hlava. Mobil ze zvyku připojuji k nabíječce. Ani si neuvědomuji, že to nemá cenu.
Zkouším usnout.
+00:30
Strašlivá rána mě probouzí z polospánku. Zvuk jde jakoby od vstupních dveří. Jdu to zkontrolovat. Cestou po schodech si všímám, že světlo měsíce slábne. Přistupuji k oknu v mezipatře. Překvapuje mě dokonale čistá obloha přesto bez hvězd. Světla vzdálených televizních vysílačů chránicí je před nárazem letadla už nejsou vidět vůbec.
Psi už neštěkají. Až na vyjímečný průjezd auta město dokonale ztichlo.
Hlad. Zapomínám na svůj cíl a vcházím do kuchyně. Po hmatu nacházím suchý rohlík a láhev s minerálkou. Ukusuji a zapíjím vodou.
V tu chvíli se ozve další rána. Skleněná výplň vchodových dveří dutě zarachotí.
Leknutím pouštím láhev. Voda pleskavě protéká úzkým hrdlem PET láhve na zem. To už ale nevidím. Měsíc zhasnul. Absolutní tma.
Další rána. A další, a další.
Beru ze šuplíku nůž a se zbytky odvahy vyrážím za svým původním cílem: vchodovými dveřmi.
Ztichlá chodba mi neposkytuje žádné vysvětlení. Pozorně naslouchám, ale ve tmě nadělám více randálu než bych chtěl. Dveře už jsou blízko. Ticho. Už jsem u nich. Ticho. Natahuji ruku, druhou mám připravenou k útoku nebo obraně. Ticho. Dotýkám se kliky, studený kov mi připomíná, že to není dobrý nápad. Ticho. Pokládám ruku na čiré sklo výplně dveří, abych zjistil, jestli není rozbité. Jsou v pořádku. Kolem projíždí auto a osvětluje celou oblast. Zamrazí mě. U dveří však nikdo nestojí. Dále se však rozprostírá několik stínů, jejichž majitelé stojí mimo můj zorný úhel. Pravděpodobně odchází. Celá scéna opět potemňuje.
Rána. Do skla něco vrazilo. Úplně se mi zatají dech. Celá ulice byla prázdná přesto někdo právě stojí na dosah ruky ode mě a pokouší se ke mně dostat přes křehkou vrstvu skla.
Utíkám. Bez rozmyslu probíhám prvními dveřmi. Do žil se mi pumpuje adrenalin, dech se zrychlí a krev lépe prokrvuje mozek. Instinkty mi velí chránit se. Další dveře zamykám. Vydávám se do nezazšího pokoje v domě. Další dveře nemají v zámku klíč, pouze je zavírám.
Sklo se tříští. Jsou v domě.
Vbíhám do pokoje a zamykám. Dveře ještě zabarikáduji křeslem a běžím se schovat za pohovku. Chvíli je ticho. Pevně svírám nůž a těžce oddychuji. Adrenalin vyprchává a dostavuje se panika. Vybral jsem si místo bez únikové cesty. Pokud jsem přijdou, tak to k oknům nestihnu. Mám čas se přemístit, strach mi však nedovolí se pohnout.
Ozývá se série dřevěných ran. Došli k prvním dveřím. Sérii narušuje jedna těžká kovová rána. Nevím co to je.
Dveře povolily. Rychleji než skleněné. Očekávám další dřevěně-duté rány u dveří do tohoto pokoje. Nedýchám. Rány nepřicházejí. Místo toho slyším cinkat kov o zem. Jsou v kuchyni a přehrabují se v zásuvkách. Asi hledají cennosti.
+00:36
Hluk z rozsypaného nádobí pomalu ustává. Nahrazuje ho jiný, charakteristický pro obývací pokoj. S lítostí poslouchám jak se tříští na kusy moje nová televize.
+00:52
Podobné se opakuje ve všech místnostech. Čekám. Pomalu by se měli blížit ke dveřím, které oddělují schody od zbytku domu. Nejsou zamčené. Pouhé dva pokoje je tak budou dělit od dveří do této pracovny.
+00:53
Konečně se dostávají k předposledním dveřím. Čekám až bezelstně zavržou. Chci, aby už přišli. Ať to dopadne jakkoliv, hlavně ať to už skončí. To napětí a nejisté vyčkávání je vražedné.
Vrzání se neozývá, místo toho další rány. Podivné.
+00:54
Dveře byly vyraženy. Přemísťují se do prvního pokoje.
+00:55
Jsou ve druhém pokoji. Blíží se.
+00:56
Je to tady. Čekání je nekonečně dlouhé. První rána. Druhá. Třetí. Ohromná síla vráží do dveří. Ty, byť jištěné křeslem, nemohou vydržet. Čtvrtá rána. Křeslo odlítá několik metrů, dveře za ním.
Překvapení.
Naběhl proud. Mobil pípne na znamení, že se začal nabíjet. Stará televize se sama spustí. Publikum se zrovna směje nějakému povedenému vtipu. Svět tam je tak bezstarostný a normální.
Mé překvapení však patří něčemu jinému. Zpoza pohovky opatrně pozoruji dveře a v nich:
Nic. Ale vrhá to stín.
Černý stín je lidský. Jeho nohy se však nedotýkají svého majitele, prostě jen tak leží na zemi. Nemůže jít o optický klam. Stín vchází dovnitř.
Proud opět vypadává.
Srdce mi buší. Mozek si s touhle situací neumí poradit. Tisknu se ke stěně. Šílený strach a napětí.
To opět obchází pokoj a shazuje věci. Mě si asi nevšimlo, nebo mě ignoruje. Přesto se pomalu blíží. Pomaleji než trval jeho celý průchod domem, alespoň mě to tak připadá.
Je 5 metrů ode mě.
4 metry. 3 metry. 2 metry.
Už je u pohovky. Nevím jestli mě vidí, já jeho nevidím. Slyším. Slyším jeho dech. Pomalé hromové a přerušované nadechnutí, divoký a sípavý výdech.
Omdlévám.
+09:21
Probouzím se. Sluneční svit působí jako věc z jiné planety. Ležím za pohovkou, vstávám. Ani si neuvědomuji, co se včera stalo jinak bych se choval tišeji. V průběhu vstávání se rozpomínám. Očekávám rozházený pokoj. Naopak. Vše je na svém místě neporušené. Vše kromě křesla. To leží tam, kam včera asi dopadlo, tak jak asi dopadlo. Dveře jsou neporušené. Pod nimi je však troška opadané omítky. Televize hraje, je však rozladěná. Jdu ke dveřím. Napřahuji se. Klepe se mi ruka. Otvírám. V pořádku. Chodba je prázdná, zběžně nahlížím do dvou postraních pokojů. Oba jsou v původním stavu. Uklidňuji se a scházím ze schodů. Skrz okno vidím dvě televizní věže. Jedna je nalomená.
V kuchyni je rozlitá láhev a nedojedený rohlík. Naproti v obývacím pokoji je také vše při starém. Těší mě, že i moje nová, ne zrovna nejlevnější, televize. Pouštím ji. Hraje, ale je taky rozladěná. Pouštím automatické ladění. Přeskakuji několik filmových kanálů. Nalaďuji zpravodajskou televizi v horší kvalitě, než na jakou jsem zvyklí. Zrovna běží zpráva o hromadné nehodě v důsledku větru. Obraz vypadá povědomě. Dívám se z okna. Ten samý obraz, jen z jiného úhlu.
+10:12
Myslel jsem si, že se mi vše jen zdálo, dokud u mě nezazvonila policie. Neměl jsem v úmyslu někomu svůj zážitek vyprávět, když se mě však ale zeptali, jestli jsem v noci nezažil něco opravdu zvláštního, řekl jsem jim to.
---
5023. Tolik bylo nakonec výpovědí takřka identických s tou mou. Všichni na otázku co viděly, odpověděly: Nic, ale vrhalo to stín. Samozřejmě, že policie nic nevyřešila. Ani se jí nedivím. Chytla se toho ale média. Poprvé jsem na vlastní oči viděl onen pověstný mediální cirkus. Sám jsem několikrát odpovídal na otázky. Noviny tu noc pojmenovaly jako Úsvit stínů.
Do města začaly proudit davy ufologů a záhadologů. Ostatně ještě dnes, takřka rok po té noci, naše město žije z prodeje triček s létajícími talíři. Mohu vás však ujistit že té noci nebyl nikdo unesen, nikdo neotěhotněl ani nepotratil a kromě dvou lidí, kteří se zabily při bouračce v autě, nikdo neutrpěl žádnou újmu.
Objevil se názor, ke kterému jsem se taky chvíli přikláněl, že byly použity halucinogenní plyny. Žádné stopy přímo po Nich. Snad kromě omítky u dveří. Ale nebyly to jen drobnosti, kterých si nikdo předtím nevšímal?
Jedno mi však vrtá hlavou. Já to křeslo rozhodně nehodil.
