Raynorovy krátké povídky

OK, z důvodů, které nechci moc rozmazávat, mě zajímá konstuktivní kritika těhle tří ne SG (a ve svou případech i ne scifi) děl. Není to scénář, takže snad najdete více času, na čtení.

Střípky
Titěrná sněhová vločka se pomalu převalovala větrem, sluneční paprsky se odrážely na jejím lesklém povrchu, až se nakonec definitivně rozrazila o špinavý mokrý chodník. Těsně vedle ní je pevná šedá bota zarostlého muže s plnovousem a tmavě modrou letní bundou na sobě. Vytahuje z kapsy telefon a vytáčí číslo.
Na druhé straně linky ho zvedne perspektivně vypadající doktor, v perspektivně vypadající konferenční místnosti.
“Ahoj… Co je?” šeptne před ostatními do mobilu a odchází do soukromí.
“Chtěl jsem s tebou jen mluvit. Slyšet tvůj hlas.” řekne muž na chodníku.
“Tak to je od tebe nesmírně milé, ale já teď právě něco dělám,” odpoví doktor agresivně “Říkal jsem ti, že mi nemáš do práce volat, ne?” krátce se odmlčí “Tak proč připomínáš všem lidem tady, jak moc velký bordel máš v hlavě!”
“Nemusíš se obávat.” odpoví druhý muž klidně “Dneska s tím skoncuju.”
Doktor projeví znepokojení “Skoncuješ? S čím chceš skoncovat?”
“Zapomenu na ně. Po dnešní noci si na ně už ani nevzpomenu.”
A projeví i úlevu, “To jsem rád. Už jsem myslel, že…”
“Že co?”
“Že uděláš nějakou kravinu.” řekne mu nevybíravě “Jsem na tebe pyšný, tohle jsi měl udělat už dávno.”
Po ulici stejně mokré jako chodník přijíždí auto, moderní mercedes.
“Já vím. Nemusíš se obávat.”
“Kde vlastně jsi?”
“Ahoj, Davide…”
“Petře?” ptá se doktor z druhé strany “Petře!”
Muž v šedé bundě, Petr, pomalu vyčkává před domem, u něhož auto parkuje. Ven vystupuje žena ve středních letech s rudými vlasy na hlavě. Zamkne vůz a přejde k domu.

Vstoupí dovnitř a zavře za sebou dveře. Pomalu přejde z předsíně do nadprůměrně vybaveného obývacího pokoje a položí unaveně na gauč svoji rozměrnou ale stále elegantní kabelku. Šero uvnitř místnosti krájí svit pouliční lampy filtrovaný staženými žaluziemi. Žena odhodí na postel svůj kabát a přejde ležérně ke křeslu. Na stolku vedle leží klasický telefon. Vyvěsí ho, a unaveně se položí do křesla, promíjejíce si prsty klesající víčka.
Vytáhne z kapsy mobilní telefon a přiloží si ho k uchu.
“Ahoj mami,” sdělí potichu přístroji. Po chvilce ve svém monologu odpoví “Ne nic,” přivře oči, “Jen jsem se právě vrátila z dalšího sezení.”
Sedí potichu ve svém křesle a podepře si dlaní bradu.
“Nevím, jak dlouho to ještě vydržím. Už tam nechci jít, ani jednou.”
Následuje další tichá pauza, během které se ovšem zamračí.
“Promiň, že tě ruším!” změní najednou tón do agrese a ukončí hovor. Tiše se snese do křesla, hledíce zamyšleně do stropu.
Upustí i telefon.
Vzdálený zvuk bortícího se skla ji však probudí. Pomalu se narovná a nejistě si stoupá. Nezdálo se ji to jenom? Nebylo to u sousedů?
Vyjde obezřetně k dveřím do chodby, s pocitem akutní paranoie i myšlenkou na bagatelizaci onoho zvuku. Náhle se před ní zjeví postava muže.
Žena se ulekne a škubne sebou dozadu. “Pomoc!” stihne vykřiknout, než ji muž pevně chytí okolo pasu. Pere se s ním. Škrábe! Ale on je silnější, přikládá ji k nosu kapesník. Její odpor slábne…

Pomalu se probouzí, hledíce na zarostlého muže klečícího u ní. Na Petra.
“Nezeptáš se mě, kdo jsem?” prořízne jeho hlas podivné ticho.
“Nebudu prosit, jestli ti jde o tohle.” odsekne mu. Škubne sebou, je spoutaná.
“Ale ano, budeš!” uhodí ji, “Budeš žadonit, abych tě ušetřil, budeš prosit, abych ti odpustil všechny ty, které máš na svědomí! Budeš, rozumíš!” uhodí ji znovu.
Chytí se za hlavu. Mlčí.
“Sto třicet.” hlesne Petr “Sto třicet!” křikne “Nemáš k tomu co říct?”
“Ticho.” odpoví mu.
“Sto třicet!!”
“Zavři hubu!”
Petr se postaví “Nemusíš se bát, nezabiju tě.” plivne na ni “To by jsi z toho vyšla příliš lacino.”
“Jsi cvok! Co chceš?” zeptá se ho žena zespodu, “Pomstu?”
“Chci, abys zaplatila za všechny ty, kteří jsou kvůli tobě mrtví, Marie Ivanová” sdělí ji soudcovským tónem, “A za všechny ty, kteří kvůli jejich ztrátě trpí.”
“Každý nějak trpí.” odpoví mu Marie tiše.
Rozhlédne se okolo sebe, po drahém nábytku a špičkové elektronice. “Nezdá se mi, že by jsi nějak strádala.”
“Líbí se ti to?” křikne na něho pohrdavě, “Vezmi si to, třeba všechno!”
“To by jsi z toho vyšla příliš lacino!” štěkne a kopne do ní tak silně, že se celá položí na koberec.
Projde se krátce okolo ní. Tečou ji slzy, tvář zkřivená beznadějí. Následuje několik sekund ticha.
“O koho jsi přišel?” zeptá se ho šeptem.
“Záleží na tom?”
“Tobě ano.”
“Má žena, moje dvě děti. Všechno, co jsem kdy měl.” Pokyne hlavou k velké televizi před nimi, “Žádné velké bohatství nemám, jen je. Na rozdíl od tebe.”
“Jak… Jak se jmenovali?”
“Chceš jen získat čas tím, že mě budeš zpovídat!” vykřikne znovu “Doufáš, že někdo uslyší můj křik a zavolá policii, ale nikdo se v téhle ulici nebude obtěžovat. Jste všichni stejní, vystudujete vysokou a myslíte si, že jste lepší, než my dole. A pak si spoříte hromady peněz za práci, kterou by zvládla i cvičená opice, povýšeně hledíte na ty, kteří nejsou tak dokonalí, jako vy.” projde se okolo jejího těla “Nikdo se o tebe nestará, nechají tvůj křik bez povšimnutí.”
“Ne, to není pravda,” řekne zahalená do slz, “Někdo sem přijede.”
“Přiznej si to. Někdy to nekončí dobře. Neskončilo to dobře pro sto třicet lidí v tom letadle, neskončí to dobře ani pro tebe.”
“Nebyla to moje chyba.”
“Zvláštní, měl jsem dojem, že jsi byla tehdy zodpovědná za řízení letového provozu.”
“Nebyla to moje chyba!” zdůrazní to znovu, “Nehody se stávají!”
“I když pochybuju, že tvým osamělým sousedům záleží na tvojí osamělé maličkosti, jestli budeš takhle dále křičet, budu mu-“
“Možná jsem měla dávat větší pozor.” přizná se slzami Marie, “Možná jsem měla něco udělat jinak, ale možná by tomu nic nezabránilo.”
“Ty jsi je zabila.”
Podívá se na něho pohrdavě zespoda, “Jak to můžeš vědět, když jsi u toho nebyl?”
Sklonil se kanouce se k ní.
“Vím to, protože-“ chce doříct větu, ale Marie v zoufalém aktu podkopne nohy. Petr padá dolů, Marie se stále připoutaná k židli na něho zuřivě vrhá. Snaží se ho udeřit opěradlem do hlavy, ale vyvlíká se jí. Udeří ji prudce do obličeje a ona dopadne bezvládně na koberec. Popojde plný hněvu k ní, chytí ji za vlasy a křikne “Jen jsi to na mě hrála!”
“Ne!” hystericky žadoní “Prosím!” Najednou se ale scenérie změní.
“Stůj!” křikne na Petra známý hlas. Otočí se rychle po jeho směru. Jakmile spatření nové postavy se v jeho obličeji zračí překvapení a
Ve dveřích stojí David. Dlouhý hnědý plášť jeho drahého obleku se dotýká střepů na podlaze.
“Co tady děláš?” zeptá se Petr, stále klečíce u Marie.
“Prodávám vysavače!” řekne sarkasticky s opovržením David, “Co tím sakra myslíš, co tady dělám? Co tady děláš ty? Kupuješ si jízdenku do vězení?” Pomalu přistoupí blíže k Petrovi.
“Jak jsi mě našel?” zamíří na Davida.
“Jsi jí od té nehody posedlý, není problém ze zpráv zjistit, kde bydlí,” kývne David hlavou, “Po tom tvojem divném telefonátu jsem čekal nejhorší…” dále pomalu přistupuje k Petrovi.
“Zůstaň stát, nebo-“ křikne na něho Petr, agresivně se hrbíce k výpadu, svírajíce zbraň.
“Nebo co? Zastřelíš mě? Vlastního bratra?” pokračuje se znatelným opovržením David, “Polož tu zbraň, ať si můžeme promluvit.” dodá už smířlivěji. Petr ale zakýve nesouhlasně hlavou.
“Ne,” hlesne chraplavě, “Musím to už skončit,” namíří hlaveň pomalu na hrůzou mlčící Marii. David se krátce podívá dolů a zastaví svůj pomalý pochod k Petrovi. “Zastavit co?!”
“Vždyť zabila moji rodinu!” křikne s leskem v očích Petr, ale David odpoví hlasitěji.
“Nemáš žádnou rodinu! Já jsem tvoje rodina!”
Petr rychle zakýve nesouhlasně, “
“Ježiši,” povzdechne ironicky, “Jsi nemocný, pamatuješ? Teď polož tu zbraň, ať si můžeš vzít svoje léky,” řekne mu důrazně, “Odvedu tě ven. Ano?”
Petr se vyděšeně dívá na Davida. Pak nervózně zatřese hlavou. Podívá se rychle dolů na Marii. Zamíří na její hlavu.
“Stůj!”
David skočí na Petra. Marie přivírá oči. Ozve se výstřel…. a ženský výkřik. Oba padají k zemi. Frenetické pohledy obou jeden na druhého. Výpad loktem na Davidův obličej. Petr vstávajíce ze zakrváceného koberce, zatímco David sedí dole, snažíce se zbavit zvonění v hlavě. Petr se sehne a zvedá pistoli.
David se s rozbitým nosem podívá na Marii, která se s průstřelem ramene v bolestech svíjí po koberci.
“Nestůj tam tak hloupě a pomoz mi!” okřikne David Petra, zatímco se rychle plazí k Marii.
“Zaplatí za to, co provedla mojí rodině!” šeptne zmateně Petr, svírajíce pistoli.
David se za ním ohlédne, “Tak už se vzpamatuj! Viděl jsi tu nehodu v televizi, její tvář jsi viděl v televizi!” křičí po něm, “Nikdy jsi neměl ženu, nikdo ti tam neumřel! Jsi jen pošuk, kvůli kterému přijdu o licenci, protože jsem ti předepsal špatné prášky!”
Petr ustoupí o krok dozadu, “Ne,” šeptne, “Ona je zabila.” Dívá se na Davida, jak s krvácejícím nosem tlačí na střelnou Mariinu ránu.
“Odlož tu pistoli a zavolej si a ji sanitku,” adresuje mu pohrdavě David. Petr se chytí za hlavu, hrozíce se, co to provedl. Přerušovaně se nadechne, chce se mu brečet.
“Promiň,” “Nechtěl jsem. Nechtěl jsem nikomu,”
“Seber se!”
Petr si namíří zbraň na spánek.
“Potřebuju něco na-“ sdělí mu David, když se podruhé ozve výstřel. Šokovaně se rychle otočí, jen aby viděl Petrovo bezvládné tělo klesnout k zemi. Muž v hnědém kabátu je doslova paralyzovaný.
Ozve se skuhrající Marie, “Budu žít?”
David se až po chvilce otočí k ní, stále tlačíce na ránu, “Co?”
“Budu žít?”
Kývne, “Je to, průstřel je to.” A dodá, “Budete žít.”
David si povzdechne, přivře oči. S úlevou vydechne. A tak se v tom obýváku s vysypaným sklem na podlaze sklání nad jedním tělem, zatímco to druhé leží opodál.

Rozcestí
Stáli vyrovnaně vedle sebe, jako zbrusu nový plaňkový plot. Z úst jim stoupala pára, ale to bylo v pořádku, chápali, proč se ceremonie odehrává za jarního slunce i jarních teplot na nevelkém školním dvoře obklopeném ze všech stran budovami, z nichž je všechny pozorovali studenti, které podobný obřad za pár let také bude čekat. Tedy, s trochou štěstí.
“Vážená komise, představuji vám maturitní ročník 2003 až 2007,” řekla žena středních let svým pronikavým hlasem. Význam těch slov rezonoval v myslích absolventů.
“Všech 31 studentů splnilo maturitní zkoušku, z toho sedm s vyznamenáním.” Okamžitě se zaculilo sedmero statečných šprtů, dílem pro sebe, dílem na přítomné rodiče. Jedním z pyšných nositelů vyznamenání byl i Martin, se svou vysokou postavou, dlouhými vlasy a kulatými brýlemi vypadající jako mladistvá a hubenější verze Johna Lennona.
Martinův otec, sedící sebevědomě v první řadě diváků, se naklonil ke své ženě a zašeptal: „Za tři roky ho takhle uvidíme přebírat diplom.“ Přikývla.
“Jiní studenti absolvovali i přes značné potíže…” doplnila učitelka.
“Hej, Oline,” zašeptal v druhé řadě jeden menší vysmátý absolvent k blonďatému kolegovi. “To je o tobě,” vysmál se Oldřichovi skrček.
“Polib si prdel!” odvětil mu nespokojeně Oldřich a začal se svou obvyklou hereckou pózou doplněnou zuřivou gestikulací. „Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se,“ řekl s patrnou ironií a usmál se. Snažil se naoko stát stejně hrdě jako ti v první řadě.
„Ne, to vymysleli lóseři, aby se měli jak utěšit,“ šeptl z první řady na Oldřicha Martin.
Oldřich ho zezadu kamarádsky kopl do paty se slovy „Mlč, oposume!“ Po několika sekundách se naklonil k Martinovi stojícímu před ním a pokračoval: „Raději mi řekni, jak večer pojedeš.“
„Autem, vezmu tě, jestli teda chceš,“ odpověděl mu potichu Martin. Oldřich v souhlasné odpovědi mrknul a pak se dále oddával snaze nevnímat zimu.
“Děkuji vám, paní Sýkorová,” stoupnul si jiný učitel, tentokrát s pleší, a významně na ženu s rudými vlasy kývl. “A děkuji vám také za to, že jste úspěšně dovedla svůj ročník až k tomuto významnému okamžiku.”
„A jé, teď přijde proslov,“ prohlásil kolem sebe skrček. Všichni vypadali vystrašeně.
„Před tím, než vám vydáme osvědčení, rád bych řekl pár slov,“ řekl muž s výrazem upřímného politika. „Dovršili jste důležitou etapu svého života. Konec střední školy, máte být právem hrdí! A velmi rád se s mnohými z vás setkám jako s kolegou v oboru.“ Trochu se odmlčel. „Nezapomeňte na školu, kde jste se nejen naučili svým odborným znalostem, ale také zde prožili nejkrásnější léta svého života. Doufám, že na ně budete vzpomínat s láskou,“ dořekl přeslazeně.
„Že bychom mu poslali z lásky k těm krásným létům pohřební věnec Vzpomínáme?“ navrhl Oldřich okolo sebe, ale nikdo ho nepodpořil.
„Takže,“ řekl muž, „Bez dalšího zdržování, jednotlivě přistupte.“

Jednotlivé hloučky frakcí ze třídy nyní vyplňovaly dvůr a absolventi se naposledy loučili, popřípadě si domlouvali plány na večer. Oldřich, s kouřící cigaretou v ruce, se odtrhl od svojí skupinky a popošel k tablu, vystavenému v rohu dvora. Zadíval se na všechny ty tváře s výrazem smutku, polkl a chystal se k odchodu. V tom ale zezadu přišel vysoký kluk sportovní postavy, jeden z jeho ex-spolužáků.
„Ahoj, Oldo!“ křikl na něho energicky, nešla v tom nepoznat dávka hereckého výkonu. Vedle neupraveného Oldřicha sportovec vypadal jako starší, úspěšnější, cokoliv kladného.
„Nazdar, Richarde!“ plácl ho do ramene přehrávající Oldřich a se špetkou ironie dodal: „Rád jsem tě viděl,“ načež jeho směrem vyfoukl dým a vykročil si k rychlému odchodu.
„Tak co, kam jdeš v září?“ zeptal se ho už méně uměle Richard. Oldřich se zastavil a otočil se.
„No,“ krátce se odmlčel, „Čekám ještě na, no, než mi odpoví ze školy. Asi se to někde zdrželo.“ kývl.
„Tak doufám, že tě přijmou a uvidíme se v Brně!“ odpověděl uměle Richard. Oldřich se hraně usmál na celá ústa, otočil se a s očima obrácenýma v sloup odešel zpátky ke své skupince. Tam se zrovna řešilo, kde se večer setkají.
„Chlast si bere každý sebou?“ zeptal se zklamaně Martin.
„Zastavíš po cestě a někde něco koupíme,“ ujistil ho Oldřich.
„Nemůžu, poveze mě tatík…“ otočil se za sebe na otce, bavícího se zrovna s učitelem.
„To je jedno, tak něco budu mít, už jak mě budete vyzvedávat,“ mrkl na něho a pomalu se vydali pryč z dvora.
„Doufám, že budeš mít stejnou starost, taky až budeme na koleji,“ usmál se Martin. Oldřich na to jen bez výrazu přikývl.
„Všimli jste si Markétina starého, jak nás všechny natáčel?“ zeptal se skrček. Oldřich přikývl, Martin se zeptal, kde byl.
„Mezi divákama,“ odpověděl skrček, „Asi jí chybíme,“ pousmál se.
„Jo, zrovna ty, za tři roky s náma prohodila asi pět slov, a kdyby se nenechala nabourat, tak si statistiku určitě nevylepšila ani letos,“ pronesl s mírnou dávkou zklamání Martin. Mezitím došli k východu ze školy, kde se na sebe naposledy otočili.
„Takže večer?“ zeptal se nostalgicky Oldřich.
„Jo, večer se uvidíme…“ odvětil Martin i další kluci a postupně se rozešli svými směry. Jediný Oldřich zůstal stát před budovou školy, otočil se dovnitř a zadíval se na její logo: střecha a pod ní symbol panáčka. Rezignovaně odhodil cigaretového špačka. Ze dveří vyšla jeho matka a mladší bratr, čekal na ně.
„Tak jedeme?“ zeptala se ho. Kývl.
„Už jsi jim to řekl?“ zeptala se ho. Zavrtěl hlavou.
„To má čas…“ ohrnul nos a nastoupil do auta, „Na koleji může být s kýmkoliv dalším a… Stejně polovina z nich tuší, že mě tam nevzali.“ odpověděl. Nereagovala na to a jen nastartovala motor.

„Ty chceš být na koleji s tím klukem, kterého bereme?“ zeptal se Martinův otec, zatímco řídil jejich draze vypadající Mercedes. Martin mu souhlasně odpověděl.
„Měl by sis dávat pozor na to, koho si vybereš,“ poučoval otec za jízdy. „Koleje jsou skvělé co se týče užívání si, ale jestli se na té škole chceš učit, měl by ses brzdit.“
„Děláš, jako bych co večer vymetal místní kluby,“ odpověděl mu a díval se ven.
„Teď možná ne, ale až budeš mimo náš dozor…?“ nadhodil otec a rychle dodal: „Když jsem tam studoval já, tak jsme před odevzdáním projektu dva týdny nevyšli ze školy, jak jsme rýsovali!"
Martin se dále melancholicky díval z okna. „No jo, šak já vím,“ odpověděl mu bez zájmu a přehodil si vlasy na druhou stranu. Pomalu přijížděli k Oldřichově domu.

“Chlastáme!” křikl na ostatní jeden ze zarostlých absolventů, držíce v ruce panáka tequily. Prostředí uvnitř restaurace bylo příjemné a tma venku útulnost ještě zvyšovala. Další dva studenti sedící okolo něho, jeden z nich Martin, si kousli do citrónu, obrátili obsah sklenky do sebe a lízli si soli. Ne nutně v tomhle pořadí. Jejich pohled už delší dobu byl ostrý jako vykastrovaný baset.
„Proč lížete tu sůl?“ zeptal se střízlivý učitel, sedící poklidně vedle nich. Někdo nevlídný by mohl říct, že se nudil a maskoval to za úsměv.
Martin se k němu naklonil a s opilecky nemotorným gestem mu odpověděl, že to zvyšuje kocovinový efekt. Učitel nakrčil obočí a odtáhl se od soli.
“Už víš, co budeš dělat?” zeptala se jedna dívka Olina. Stáli oba v hloučku několika dalších absolventů venku a popotahovali z cigaret.
„Počkám na odvolání…“ řekl nepřesvědčeně Olin a vyfoukl dým. Odvrátil zrak od jejich očí, nikdy mu přímá konverzace s opačným pohlavím nešla.
„A když tě zamítnou?“
„Nezamítnou mě,“ usmál se a kývnul psychoticky hlavou.
„Jo? Jak to víš? Strčil jsi jim k tomu obálku?“ zeptal se jiný kluk vedle ní. Oldřich chvíli odpověď zvažoval a pak začal svými chabými hereckými gesty máchat rukama a k tomu změnil tón hlasu, aby odpověď vypadala zábavněji, než jaký byl její obsah.
„Nezamítnou mě, protože jinak bych byl v prdeli…“
„Můžeš jít makat,“ nadhodil kdosi v davu, načež se Oldřich ještě více usmál.
Hlouček se pousmál a pokračoval v zábavě. Poblíž přišel Martin a paní Sýkorová, jejich třídní učitelka, a rozprávěla s elitnějšími studenty jako s Richardem. Při tom ji rušil nahlas se bavící Oldřich opodál. Když ho upozornila, že by měl být potichu, jen obrátil oči v sloup a obrátil se zpátky ke svému hloučku. Jedna ze spolužaček do něho praštila: „Oline!“
Otočil se k ní se znuděným výrazem, „A co mi asi teď udělá, dá mi týden službu u tabule?“ a pak chytil za rameno Martina a popostrčil ho opodál dění. Hluk davu utichl a Oldřich si zapálil další cigaretu.
„Co je?“ zeptal se ho Martin.
„Chci se zeptat,“ Oldřich ze sebe soukal slova. „Víš, kdyby mi odvolání nevyšlo.“
„Co?“ zeptal se Martin. Byl stále ještě zklamaný z toho, jak mu Oldřich na cestě na oslavu řekl, že ho nepřijali.
„No, jestli bych kdyžtak nemohl pracovat ten rok u tvého tatíka…“ dořekl Oldřich a začal si hryzat rty. Martinovi došel význam těch slov s lehkým zpožděním a okamžitě se projevil ve výrazu jeho obličeje. Zrudl.
„Ou…“ dostal zprvu ze sebe. „Nevím, jestli je to dobrý nápad.“
„Nemusím být nutně projektant, vím, že mi to nejde, ale… Umím dobře anglicky.“
„On obchoduje jen s Rusákama, to ti tam na nic nebude.“
„Ale stejně...“ vyjednával nepříliš úspěšně Oldřich.
„Zeptám se ho,“ dodal nejistě Martin. „Můžeš jít ještě na jinou školu.“
„Můžu, máš pravdu. Ale jen proto, abych nešel makat?“
„Vždyť je plno vejšek, kde tě vezmou. Filda, peďák,“ snažil se ho rozveselit. „Najdeš si zase výšku nejblíže svýmu bydlišti?“
Oldřich se zamračil. „Já nevím. Nevím, kam bych měl jít, nevím, co chci dělat,“ a dodal: „Za čtyři roky na stavárně jsem se sotva naučil rozměry cihly.“ Sklonil hlavu. Ticho.
Zůstali potichu stát. Olda odhodil nedopalek a pomalu se chladně vrátili ke zbytku.

V první okamžik ji ani nemohl poznat. Bylo ranní šero, on si vychutnával kocovinu po poslední rozlučce se svými spolužáky a toulal se městem domů, mlha vyplňovala podloubí nad náměstím, kde se potkali. Ona nečekala a štěkla po něm: „Ahoj!“
Okamžitě ji poznal. Netušil moc, co říct. „Nazdár… Vypadáš, ehm, vypadáš dobře,“ adresoval spíše jejímu břichu než jí.
„Díky, ale vím, že jsem jako balón,“ pomyslela si. Markétino nádherné bříško je pryč a po tomhle zbudou jen vytahané strie.
„Bude to kluk nebo holka?“ řekl Martin a mezitím přemýšlel, na co se jí dále zeptá.
„Kluk, termín mám za měsíc, tak aspoň už po ránu tolik nezvracím,“ ani ji nic nenapadlo. Nakonec si vzpomněla, že na rozdíl od ní, on má, co chtěl, chodí na školu, a hlavně bydlí na kolejích. „Odkud jdeš, pane architekte?“
„Měli jsme rozlučkový večírek, takže…“
„Protáhlo se vám to,“ usmála se. „Viděla jsem vaši ceremonii na videu.“ Odmlčela se. „Cítíš se teď tak nějak prázdný, že?“ řekla mu nezvykle upřímně.
„Jo,“ řekl hned a po chvíli pokračoval. „Myslel jsem, že na kolejích budu s pár lidma, ale nevyšlo jim to. Vlastně ani nevím, jestli tam chci vůbec jít…“ myslel nahlas.
„Buď rád, mohl by jsi dopadnout jako já,“ uklidňovala ho se špetkou závisti.
„Máš manžela, budeš mít dítě, to není tak špatný,“ řekl se zájmem v hlase.
„Jo, jasně,“ usmála se předstíraně a dále už svůj zájem být na jeho místě nenadhazovala. „Já musím běžet,“ podívala se na hodinky. „Tak se měj a užívej si vysoškolského života.“
Kývl k ní: „A ty si užij dítěte,“ řekl neobratně, zatímco ona se při odchodu už jen krátce otočila. Markéta, kdysi třídní slečna, každý den k vidění s jiným klukem, a teď… Záviděl jí, její jistotu, co přijde další den. Její pevný vztah, její rodinu. Paradoxně její svobodu, oproti jeho svázané nutnosti podřídit se vůli rodičů. Obrátil se směrem k tichému rannímu náměstí, na druhý konec nebylo možné kvůli mlze dohlédnout. Jen občas zahlédl lidi jdoucí do práce. Pomalu vykročil skrze náměstí domů, zatímco na východě zazářily první paprsky slunce.

A jedna sci-fi na závěr. Lidé, kteří znají SGO, v ní poznají jistou inspiraci dějem episody Separated, ale, anyway...

Projekt
Jasná bílá záře desítek stropních světel osvětlovala chirurgicky čistou místnost, všechna její zákoutí, všechny ty šedé studené interiéry. I v jídelně, místnosti pro společenské setkávání a odpočinek, působila na všechny naprostá anonymita, kterou byl futuristický komplex vybaven.
Uprostřed tiché poloprázdné místnosti seděla trojice vědců, evidentně unavených. Tvář jednoho z nich, blondýny ve středních letech, byla zatížena nepřetržitými týdny práce i častými depresemi.
„Doktorko?” pohlédl na ni druhý vědec, doktor Anguiano. Podíval se na ni svým mladickým idealistickým pohledem, byť v tuhle chvíli stejně ztrhaným. Na čele měl čerstvou odřeninu.
„Francine, Georgi, neměli byste si jít lehnout?”
Ta slova rozzářila její oči, první rozumný návrh ten večer. Výraz třetího do trojice, doktora George Greena, nejstaršího z celé skupinky a s již patrnými šedinami na hlavě, zůstal stejný. Jako výraz mentálně nemocného člověka nebo svědka šokující situace.
„No, jestli tě náš odchod nerozpláče,” pousmála se. „Co myslíš, Georgi?”
Krátce se na ni podíval. „Nechci spát,” pronesl tichým, chraplavým hlasem.
„To je v pořádku, zlato,” odvětila mu, „Ženy mají mnohem větší mez výdrže bez spánku,” nadhodila trochu humorně. Anguiano ale její tón a snahu o zlepšení nálady nepochopil.
„A to zjistili britští vědci, ne?” pokusil se její bezpochyby skutečný fakt ironicky nabourat Anguiano, avšak silně přestřelil. Zakrátko se začal červenat, „Tedy, neplatí to samozřejmě pro přítomné Angličany,” snažil se zchladit Georgovu britskou pýchu. Ten ale neměl náladu na jakékoliv žerty a postavil se. Beze slova odešel pryč. Anguiano se zatvářil provinile a Francine nevěděla, zda má jít za ním nebo vysvětlit to Anguainovi. Otočila se k mladému doktorovi, zatímco George odcházel pomalu pryč.
„Promiň,” omlouval se jí, „já, nenapadlo mě, že…” nebyl obratný řečník.
„To je v pořádku,” ujistila ho a stoupla si. „To ten dnešní den, moc se nevydařil,” řekla s patrným zlehčením.
„Vím, že bych neměl,” řekl k ní Anguiano, „ale moc by mě zajímalo, co viděl, když…” odmlčel se. Francine kývla a dodala za něho: „Když došlo k nehodě, jo.”
„Zítra ráno to z něho zkusím dostat, pro jeho vlastní dobro,” řekla vážně.
„Spíše by jsi ho měla rozveselit,” zaculil se mladík a Francine s jeho narážkou vyběhla za Georgem. Netrvalo jí to dlouho, čekal na ni za první zatáčkou. Beze slova se vedle sebe postavili a vyšli kupředu.
„Musíš ho omluvit,” řekla po chvilce chůze Francine, „nemyslel to nějak proti tobě.”
„Jo, já vím,” řekl. „Za jiných okolností by klidně mohl být mladý, úspěšný a prachatý doktor v nějaké prominentní nemocnici,” řekl smířlivěji, ale v jeho hlase stále zůstávala ironie a úzkost. „Nevadí mi, když si mě dobíráte, protože platím penězi s královnou. Už dávno ne,” dodal.
„Tak co?” zeptala se. Nereagoval. Zopakovala znovu svou otázku, když vstupovali do výtahu. Ticho, pouze na jediný okamžik přehlušené neznámým výkřikem z nižších pater, kterému nevěnovala pozornost. Zeptala se potřetí.
„Tohle všechno tady!” vykřikl na ni a ona se už dále neptala. Dojeli do svého patra, šestnáctého pod zemí. Stále stejná čistota a odlidněnost, kontrastující se záběrem v televizi na jednom z rohů na zničená města, snad kdesi v Evropě. Mlčky ji minuli a dorazili do svého pokoje.

George si sedl na postel, zatímco Francine mu podala tác s jídlem.
„Stále chceš, abychom jedli v téhle směšné místnosti, namísto v jídelně?” zeptal se jí, jako už mnohokrát předtím.
„Je to jedna z mála věcí, která mi připomíná naše plány,” řekla a vložila si do úst sousto.
„Naše plány,” povzdychl pochybovačně.
„Jsem nehynoucí optimistka,” usmála se vřele a pohladila ho na hrudi. Odstrčil ji.
„Jsi hloupá,” odložil tác a přešel k počítači na druhé straně místnosti. Naštvala se.
„Jediný Angličan v americkém komplexu bude buď vyčnívat, nebo se úplně ztratí mezi zbytkem. Ty děláš obojí, chápu, řekl jsi mi to mnohokrát!” rozzlobila se, zatímco on datloval do klávesnice. Vstala a přešla k němu. „Je mi líto, co se děje u tebe doma.”
„To není ani tím…” šeptl a zavřel před ní panel notebooku.
„Tak co jsi tam dneska viděl?”
„Nic se tím stejně nezmění,” odpověděl rezignovaně a opřel se o zeď.
„Když to řekneš, ulehčí se ti. Změní se to. Budeš pak lépe spát.”
„Znáš ten pocit, že tě někdo budí, a přitom se ti zdá, jako by jsi právě usnula?” zeptal se jí. „Mám ten pocit každé ráno.”
Usmála se. „To proto, že tak nerad bereš stimpacky,” sáhla do kapsy a podala mu ampulku s čirou tekutinou. S díky odmítl.
„Nemůžu vždycky dlouho usnout,” odpověděl. „Mám sny.”
„O válce?”
Usmál se. „Myslel jsem, že jsem na to už příliš otupělý. Že jsem viděl už příliš mnoho těl a bojů, než aby se mi zničehonic objevovaly před očima, ale asi ne.”
„Všechny nás to tíží,” řekla, „zvláště když vidíme každé ráno při briefingu zprávy-“
Přerušil ji: „To je přece vymývání mozků!” křikl, ale pak se utišil. Provinile se na ni podíval. „Co kdybych ti řekl, že to, co tedy děláme, je špatné.”
Překvapeně se zeptala: „Na to jsi přišel dneska?”
Zadíval se na ni.

George seděl v malé místnosti označené jako 120-31 a zíral do monitoru. Staral se o chod nanosond. Zadíval se před sebe. Uviděl sklo dělící jeho místnost od hermeticky uzavřené laboratoře, ve které právě Francine a Anguiano, oděni do biologických obleků, prováděli jisté experimenty. Projekt programování živého viru skrze nanotechnologii pouze na určitou cílenou DNA vyžadoval zástupce technických i lékařských oborů.
„Vkládám vzorek 14 45 B,” sdělila Francine pro záznam a vložila do přístroje před sebou skleněnou nádobku. Unaveně se na Anguiana podívala. „A dneska jsme u čísla třicet!”
„Jen klid,” sdělil jim skrze mikrofon George, „budeme tady ještě dalších pět hodin.”
„Třeba mezitím vyhrajeme válku,” řekl nadšeně Anguiano.
„A nebo ji mezitím prohrajeme, troubo,” uzavřel téma George a vypnul mikrofon. Vzorek se testoval a Francine s Anguianem stáli uvnitř místnosti.
„Myslíš, že nám jednou za tohle postaví pomník?” zeptal se najednou mladý doktor, „Třeba to budeme my, kdo přijde na vítěznou kombinaci.”
„Vsaď si do loterie,” zchladila ho Francine. „Nakonec šance, že virus zmutuje, prorazí naše bariéry a pozabíjí nás, je snad větší,” dodala s dávkou sarkasmu.
Nahnul se k ní, „A proto jsme profesionálové…” řekl sebevědomě, snad to i zahrál. Zničehonic najednou začala rudě blikat poplašná světla.
„Biologická nehoda na patře 31, zahajte karanténní opatření!”
„Myslíš, že na nás zaútočili?” zeptal se pohotově Anguiano Francine.
„Jak to mám sakra vědět?” řekla mu hned, vyběhla do čistící komory.
„Sem by se přece Arabové nedostali…” ujistil Anguiano sám sebe. Francine rychle vešla do řídicí místnosti, hledajíc George. Nebyl tam. Začala se strachovat a otevřela poklop. Po chodbě běželi vojáci, na hlavách plynové masky, a muži likvidační jednotky, v rudých „hasičských” kombinézách. Probíhali kolem jeden za druhým. Vykoukla ven a uviděla v dáli utíkat George spolu s davem. Otočila se na Anguiana, který si právě sundával kryt hlavy, po odření ani stopy. Přišel zezadu k ní. Zoufale se na něho zadívala, mladík se rozhodl zjistit, co se děje a vyšel na chodbu. Sotva tak udělal, jeden z vojáků se natlačil zpátky do místnosti tak silně, že doktor upadl. Když se obrátil zpátky, z čerstvé rány na čele mu tekl pramínek krve.
George běžel dále s davem a zastavil se až o jednoho z vojáků hlídajících perimetr podlouhlé chodby. V dáli mlhavě viděl členy likvidační jednotky, jak vstupují k jedné z laboratoří a spalují plamenomety zdi okolo i interiér laboratoře, snad stejně vybavené, jako byla ta s Francine a Anguianem.
Na krátký okamžik spatřil i její osazenstvo, jak se zoufale plazí ven z laboratoře a zanechávají za sebou při tom směs spálenin a krvavé tekutiny. Záře plamenů poté přebila cokoliv dalšího. Kdyby ihned sám neuhnul pohledem, asi by ho přinutil voják. Doktor George Green ale zavřel bázlivě oči, obrátil se proti proudu davu a vyšel pomalu zpátky, sám proti všem.

„Oba jsme přece věděli, že virus zabíjí rychle, a k tomu musí-” argumentovala Francine, sedící zase vedle George v jejich malé parodii na společný byt. On ji ale přerušil.
„Ušetři mě biologických blábolů. I když nám každý briefing při pouštění zpráv z bojů v Evropě a Asii vtloukají do hlavy, že Aliance ví všechno nejlépe a k chybám dnes už nedochází a nepřítel vyhrává pouze díky své barbarské brutalitě a početní převaze, i přesto,” krátce se odmlčel, „ten virus je něco strašlivého.”
Plácla rukama do vzduchu. „Ty nejlépe by jsi měl vědět, že bez něho nezvítězíme!”
„Vítězství?” zadíval se na ni, „obětujeme vše pro vítězství? Celý národ, všechny ideje, na kterých jsme oba vyrůstali? Co nám po vítězství zbude?”
„A co nám zbude, když nás porazí a vyhladí?” zeptala se. Tón téhle diskuze se ji očividně nelíbil. „Zákon přírody. Zabij, nebo budeš zabit.”
„My vyvineme jadernou bombu, oni také, použití by se rovnalo vzájemné zkáze. My vyvineme protistřely, oni také, použití jaderných bomb se omezí na náhodné proniknutí deštníkem. My vyvineme dálkově ovládané stroje, oni kontrují počítačovými viry. Proč by to teď mělo být jiné?”
„Georgi, nemůžeme si dovolit nyní moralizovat nad správností tohohle nebo jiných projektů. Jako Evropan by jsi to měl vědět.”
Vymrštil paží směrem ven. „A na jak dlouho nám tohle pomůže?”
„Nevěřím, že tohle od tebe slyším,” narovnala se. „Diplomacie dávno skončila. Co navrhuješ, abychom udělali, doktore. Kapitulovali?”
„Pokud virus nezmutuje tak jako dneska nebo pokud nenaleznou způsob, jak ho proti nám obrátit, jako vždy předtím, co potom?” trval urputně na svém.
„A co tedy doporučuješ?” zeptala se a pak si k němu znova sedla.
„Já tohle nemůžu už déle dělat…” odpověděl zoufale.
„Tohle je teď naše nejlepší šance, jak je zasáhnout, jak jednou provždy vyhrát,” odpověděla a přitulila se k němu. “Miluju tě. Překonáme to. Slib mi to.”
Políbil ji.

Když se na druhý den Francine probudila, uviděla nad sebou stát ředitele Langhama, vedoucího celého slavného Projektu.
„Co se děje?” zeptala se a rychle si promnula oči. „Kde je doktor Green?”
Podal ji padd a tiše řekl: „Myslel jsem, že by jste to měla dostat ode mě,” a odešel. Francine okamžite rychle padd aktivovala a tam na ni čekala ustaraná Georgeova tvář.
„Miluji tě. Snad, jestli opravdu zvítězíme, se budeme moci někdy setkat,” zněla jeho první slova. „Myslíte si, že v osvícené době a poučení minulostí můžeme tohle vypustit ven a spáchat genocidu? Myslíte si, že jste lepší, protože souhlasíte s tím, co se tady dole dělá,” volil opatrně slova, zatímco Francine čekala nejhorší.
„Rezignoval jsem na svou funkci v Projektu,” pousmál se. „Vím, že mě teď asi pošlou rovnou na frontu, a možná to tam nepřežiju. Ale jinak bych to tady nezvládl. Ne po dnešku, i když jediný rozdíl mezi námi dvěma je, že mě se bude lépe spát, když špinavou práci uděláte vy,” odmlčel se a protřel si oči. „Údělem každého člověka je přežít i v těch nejtěžších podmínkách. To je moje teorie evoluce. A tomu často člověk obětuje cokoliv. Někdy jiného člověka, někdy ale přežít neznamená pouze zůstat naživu. Já k tomu potřebuju pouze uklidnit svoje svědomí,” sklonil zrak. „Jenom mi prosím slib, že se jimi nenecháš tak snadno manipulovat,” dořekl poslední slova. „Jsem zbabělec. Slíbil jsem ti, že to překonáme, a věřím že ano. Jenom beze mě.”

Francine vyšla upravená ven z pokoje, přede dveřmi stál ředitel Langham i doktor Anguiano. Neobratně si utřela slzy. Oba se na ni s pochopením podívali. Přistoupila k řediteli.
„Můžete nadále počítat s mou naprostou loajalitou k vám i k Projektu,” řekla mu a zvedla v sebevědomé póze hlavu.

Já se omlouvám, že budu hodnotit dřív než dočtu všechny, ale po přečtení první musím uznat, že je to výborné. Už se těšim, že až budu mít více času, tak si přečtu i ty další ....

Skvěle napsané! Přestože povídky byli krátké, tak se mi velice líbyli.

No tak zase nic no ,. Kdbych, tak uměla taky tak psát. Bylo to úžasné, nemohla jsem se od toho odtrhnout. Přečetla jsem zatím jednu povídku a jdu na další. Je to fakt skvělé. Uplně mi to přilepilo nos k monitoru. Dobrá, moc dobrá práce.