Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
Farscape – Entremont
John Crichton vyhlédl z podlouhlého okna ven, do širého kosmu. Moya tento týden kotvila nedaleko Gondolthianské mlhoviny a tak mohl vidět překrásnou monumentální mlhovinu zbarvenou do fialové a do červené.
„Tak už hraj!“ okřikl ho netrpělivě Rygel. Hráli spolu totiž obdobu pozemských šachů a dominara tato hra natolik uchvátila, že ji chtěl hrát pořád a pořád dokola. Rygel byl Hynerian a dokonce jeden z nejdůležitějších. Kdyby mu jeho bratranec nepřebral vládu, byl by Hynerii vládl dodnes.
„Uklidni se, Čudlo!“ snažil se ho uklidnit John. Důkladně si prohlédl šachovnici. „Ty jsi podváděl! Ta věž stála tady a ne tady!“ vykřikl.
Rygel vykulil oči: „Kdyby ses soustředil na hru a ne na nějaký shluk plynů, nemusel bych toto opatření učinit.“ Pravil Hynerian a jako vždy se snažil, aby to bylo co nejvznešenější.
„Já za to nemůžu. Už pěkně dlouho jsem nebyl venku. Potřebuji čerstvý vzduch!“ namítl Crichton a opřel si hlavu do dlaní.
Otevřely se dveře. Do místnosti vešla Chiana.
„Co vy dva tady?“ změřila si je zvědavým pohledem. Nejspíš očekávala Crichtona samotného. „Pilot říká, že se blížíme k nějaké planetě. Tak půjdeme dokoupit zásoby. Chcete jít?“ zeptala se.
„Konečně!“ zvolal pozemšťan a vyskočil radostí.
„Ano. Já se taky připojím.“ Hlesl Rygel XVI.
Skupinka vystoupila z D’Argovy lodě. Podle Pilota se tato planeta jmenuje Korana. A jakmile John vylezl z lodě, ihned ho osvěžil svěží přímořský vzduch. Povrch planety byl pokryt jasně zelenou trávou. Nebe bylo šedivé a podmračené. Co nevidět se nejspíš spustí déšť. Spolu Crichtonem na povrch planety šel i Rygel, Chiana a Aeryn.
„Město je tamtím směrem.“ Mávla kamsi za obzor Aeryn, mladá černovlasá Sebaceanka oděná do tmavě zbarveného oděvu Dozorců. Podívala se na Johna a dala se do kroku.
„Nemůžu se dočkat, až si koupím další Hynerianské delikatesy. Už mi téměř došly.“ Mlsně se olízl Rygel a na svém vznášejícím se křesle se dal taktéž do pohybu. Začal foukat silný studený vítr a tráva šustila a komíhala se ve větru, čas od času byl slyšet téměř zpěv.
John si vzpomněl na svůj domov: „Stará dobrá Británie.“ Pronesl a vzpomněl si na jeden z mnoha států na Zemi, který měl tu čest navštívit. A skutečně Británii tato planeta připomínala.
„Co to je ,Brisánie‘?“ zvědavě na Crichtona upřela své tmavé oči Chiana, původem Nebarijka. Otevřela ústa a na její bílé až lehce modré tváři probleskl šibalský úsměv. John se často zmiňoval o věcech, o nichž nikdo další neměl ani tušení, co to je. A tak jí v hlavě vrtaly myšlenky typu „Co to je ,mýdlo‘? Co to je ,raketoplán‘?...“
Crichton odvětil: „Británie. Hm. Británie je západoevropská země, v jejímž čele stojí královna. Británie je proslulá svým nehezkým počasím a teplým pivem.“ Vykládal. Ovšem nevypadalo to, že by něco z toho Chiana pochopila.
Pomalu vyšli na kopec a pod sebou dole spatřili střechy a kopule města. Vzduch voněl letní bouřkou a v dáli se ozvalo burácení hromu.
„Pospěšme si. Nestojím o nachlazení.“ Zabručel dominar ze svého létajícího křesla. Byl to celý on. Líný, měl strach o své zdraví a myslel pouze na sebe. Také tuze rád podváděl a myslel jenom na zisk. Ale v jádru i přes všechny své nedostatky to byl dobrý přítel a společník.
Jak se nově příchozím zdálo, když přicházeli do města, nejoblíbenějším stavebním prvkem místních obyvatel byl kruh. Domy měly nejčastěji kruhový půdorys, střechy byly ve tvaru kopule a mezi tím vším rostly stromy v tomtéž tvaru.
„Najdeme obchodníka a vypadneme z téhle planety.“ Pronesla Aeryn Sun, bývalá důstojnice Dozorců. A přešla k jednomu z místních obyvatel. Chvíli se s ním o něčem bavila, pak se zamračila, přikývla na důkaz díků a přešla zpátky ke svým přátelům.
„Tahle planeta patří do Scarranské říše. Neměli bychom se tady zdržovat moc dlouho.“ Oznámila potichu.
Crichton se rukou dotkl své nejoblíbenější zbraně, Winony, a pravil: „V nejhorším případě je vyřídíme. Ale už nám hrozilo i větší nebezpečí. Nebo ne?“
„Nejspíš máš pravdu.“ Povzdechla si Aeryn.
„Ovšemže má pravdu!“ vykřikla Chiana a obdařila všechny svým úsměvem, „Tak jdeme na to? Přeci se…“ avšak byla přerušena několika výstřely.
Chiana padla k zemi. Všichni zbývající pozvedli své zbraně na útočníka.
Scarran.
Ještěrčí nepřítel se rozesmál, ale vzápětí jej do hrudníku strefilo hned několik výstřelů. To John a Aeryn vystřelili naráz. Scarran padl mrtvý k zemi a všichni se seběhli k Chianě. Ležela v kaluži modré krve a stále se usmívala. John jí změřil tep.
Nedýchala.
„No tak! Pipko, vzbuď se!“ poplácal ji po tváři.
Aeryn se tázavě podívala na Johna. Ten zdrceně zakroutil hlavou.
Dominar Rygel XVI. se nechápavě na mrtvou Nebarijku koukal. Z našedlých očí mu vytrysklo několik slz. A to u něj bylo velmi nezvyklé. Vlastně si John nebyl jistý, zdalipak to vůbec někdy zažil.
„Pilote, odlétáme!“ zavelel Crichton, hned co s D’Argovou lodí přistáli v hangáru. Již nikdy se na tu prokletou planetu nechtěl vrátit. Myslel, že pukne tou hořkostí a zlostí. Smutkem. Chiana nyní ležela na ošetřovně, kde Jool pouze konstatovala, že už nemůže nic dělat.
„Je mi to líto.“ Zašeptala.
John se na ni vděčně podíval. Nemohl myslet na nic jiného, než na to, co se před několika málo okamžiky stalo. Proč jenom s námi chodila? Proč nemohla zůstat na Moye? Prohánělo se mu hlavou. Čísi ruka ho pohladila po rameni.
Aeryn. John se k ní přitiskl. Oba truchlící nad ztrátou milované bytosti se k sobě přitiskli, aby se o svůj smutek a žal podělili se svým druhem. Aby si navzájem pomohli. Jejich smutek byl o polovinu menší, když jej mohli s někým sdílet.
Na ošetřovnu přiletěl na svém křesle i Rygel. Kupodivu se tvářil vesele. Aeryn, John, Jool, a D’Argo se na něj nechápavě podívali. Jak se může v takovéto chvíli smát?
„To ti jí není ani trochu líto? Jsi vážně tolik bezcitný?“ rozzuřil se D’Argo.
„Ne, ovšemže ne. Jen mě napadlo něco, čím bychom jí mohli přivést k životu. Ještě není tolik pozdě.“ Odvětil malý Hynerian.
„O čem to mluvíš?“ přidala se do rozhovoru Jool.
„O Entremontu.“ Vítězoslavně se usmál dominar.
„Co to je?“ zeptal se s jiskřičkou naděje v hlase John.
„Entremont je podle mýtů bájné město zázraků, kde se i mimo jiné nalézá Fontána života. Fontána života dokáže k životu navrátit každou bytost, která se jí dotkne.“ Vysvětloval Rygel.
„Ale to je pouze mýtus.“ Odporovala Aeryn.
„Ba ne!“ nesouhlasil dominar, „dávní Keltové skutečně existovali, tak proč ne Entremont?“
„Protože to je mýtus.“ Odpověděla Aeryn a utřela si slzy z tváře.
„A kde se ten Entremont nachází?“ zeptal se Crichton s nadějí, jež vzrůstala. Konečně, mnoho věcí, o nichž se předpokládalo, že je to mýtus skutečně existovaly. „Kde je?“
„Podle mýtů…Daleko od naší současné pozice. Někde ve středu této galaxie.“ Řekl Rygel. „Již mnoho výprav se město pokoušelo objevit, ale vždy neúspěšně.“ Povídal dominar.
„A my bychom ho měli najít z jakého důvodu?“ nechápal Ka D’Argo, luxanský válečník.
„Hm. Myslím, že jsme již zažili horší věci než toto.“ Odpověděl Hynerian a spokojeně se na svém křesle uvelebil.
„Tak poletíme?“ zeptala se Jool a podívala se na D’Arga.
„Ať rozhodne ten, kdo nás ke středu galaxie převeze.“ Mínil Luxan.
„Moya i já jsme se již rozhodli. Ať už to je mýtus či skutečnost, měli bychom zkusit Entremont nalézt.“ Do vysílačky pravil Pilot.
„Tak tedy vzhůru k Entremontu!“ zvolal John Crichton a postavil se.
Další den ráno, kdy již byli všichni odhodlaní a Moya načerpala nové síly Pilot zavelel: „Třesk!“ a živá loď, Leviathan, v záplavě modrého světla zmizela.
Objevili se poblíž modro-zelené planety. Na malý okamžik si John Crichton myslel, že to je Země, nicméně nebyla to ona.
„To je Entremont?“ otázala se Jool. Opravdu se jí to nezdálo. Proč by tolik výprav skončilo neúspěchem? Proč by nikdy nikdo nic nenašel? „Nezdá se mi to.“
Aeryn souhlasila: „Ani mně.“ Zakroutila hlavou.
„Podle Moyi jsme na souřadnicích.“ Oznámil Pilot. „Tudíž to musí být Entremont. Je to jediná planeta v okolí středu galaxie, která odpovídá jak lokaci, tak vzhledu a dalšímu popisu.“
„Zkusíme přistát.“ Oznámil D’Argo a vydal se po chodbách živoucí lodi k hangárům. Minul odbočky k nervovému centru, k jídelně, k celám a ke kajutám a místo toho odbočil doleva. Cestou na něj a na jeho společníky, kteří mu byli v patách zapípalo několik DRD. John s Jool vzali mrtvé Chianino tělo a naložili ho na nosítka.
Když Lo’Lah přistála na povrchu Entremontu, posádka Luxanské lodi zjistila, že planeta je z velké části zarostlá džunglí. Sem tam se mezi kořeny a plazivými úponky lián a stromů tísnil kámen či ruina, avšak nic, co by se alespoň trochu podobalo Fontáně života. Rygel na svém vznášejícím se křesle poletoval mezi větvemi a snažil se najít co nejvíc cenných věcí.
Bohužel se mu to moc nedařilo. Místo toho našel jenom spoustu prastarých kamenů a sloupů. Nejspíš zde kdysi bylo město. Že by Keltské město? Nebo to byl zničený Entremont? Bájné město? „Bájné město nemůže být zničené, že ne, Crichtone?“ zavolal na pozemšťana hyneriánský dominar.
„Neboj, Čudlo, jistě to najdeme.“ Uklidňoval jej John.
„Něco jsem našel!“ zavolal D’Argo a ihned se k němu všichni seběhli. Luxan stál poblíž vysoké kamenné desky, na níž byl velmi dobře čitelný text. Neznámým písmem.
„To je Keltština!“ vykřikla Jool. Jool byla z posádky Moyi nejspíš nejinteligentnější a tak jí všichni věřili. Do kamene byla vytesána dlouhá vertikální přímka a na ní další, kratší přímky. John Crichton si uvědomil, že to odněkud zná.
„Počkat, podobné písmo měli staří Keltové u nás na Zemi!“ zvolal Crichton.
Ovšem nikdo si ho nevšímal. Posádka bedlivě naslouchala Jool, jež text překládala: „…a tudíž musíte dokázat svoji schopnost být hodni nalézt město Entremontské. Zkoušky čekají vás dvě: býti moudří, jakožto i býti mlčenliví.“ Přečetla část.
„A jak to máme dokázat?“ nadhodila Aeryn a pokrčila ramena.
Jool však četla dál: „Na nedaleké skále jsou kamenné destičky. Pokud je seřadíte ve správném pořadí od nejméně důležité po nejdůležitější, prošli jste. Poté posečkejte a uvidíte dále.“
Výprava se přesunula skrze hustou džungli k velké skále. Ta byla vidět ze všech stran. Na stěně skály byly zavěšeny čtyři destičky. Jool vysvětlila, že na nich jsou nápisy „moudrost, láska, přátelství a život“.
„Tak to je jasné. Na prvním místě, jakože nejdůležitější, bude láska.“ Řekl John a zamilovaně pohlédl na Aeryn. Ta mu pohled opětovala.
„Ne, ne, ne, n,e ne !“ odporoval Ka D’Argo, „Přátelství je důležitější.“
„To tedy rozhodně ne. Nejdůležitější je moudrost.“ Pravil Rygel.
„Jste všichni blázni? Jsme tu kvůli Chianě a ta potřebuje život!“ namítla Jool.
Všichni se po sobě zmateně podívali. Byla to podivná situace, poněvadž všichni měli pravdu. Bez lásky není život, bez života není moudrost, ani přátelství. A co by tedy mohlo být správně? Kdybych byl Kelt, co bych označil jako správnou možnost? Položil si otázku John. „Láska.“ Odpověděl si.
„Nebo označíme všechno?“ otázal se Hyneriánský vladař.
„Ne. To nejde. Pouze jedno lze připevnit.“ Zavrtěl hlavou D’Argo. Rukou si podrbal vousy. „Všechno to je stejně důležité, ale pro nás je nejdůležitější ten život.“ Vydal ze sebe nakonec.
„Takže označíme jako nejdůležitější život?“ zeptala se Aeryn.
„Nejspíš.“ Přikývla Jool.
„A co dál? Co bude následovat?“ podíval se tázavě na D’Arga John.
„Asi libovolné.“
„Já vážně nevím. To je trochu moc riskantní.“
„Ale vždyť všechno je to potřeba pro život stejně!“
„Tak jo. Máš pravdu.“ Musel nakonec uznat John a sestavil tabulky do pořadí, na jakém se dohodli. Na poslední místo umístil život, protože je nejdůležitější a za něj postupně poskládal lásku, moudrost, přátelství.
Hora se otřásla a na blízkém jezeře se vlny zčeřily. Na skále se postupně začal objevovat další nápis, opět v Keltštině. Jool četla: „První zkoušku jste složili úspěšně. Nyní další. Na blízkém jezeře vytvoří se led. Kolem lidí mnoho chodit bude, však vy nesmíte ani hlásku vydati ze sebe. Pakliže promluvíte, led se prolomí a vy bídně zahynete.“
Expedice přešla k jezeru, kde se skutečně vytvořila vrstva ledu. Jakmile spadl, Rygel s nechutí zjistil, že jeho křeslo zde nefunguje. Jakoby ho nějaká neviditelná síla tlačila k zemi. Posadil se tedy na led. Zbytek jej následoval.
A hle! Tu prošel někdo a začal na ně mluvit. Dominar měl sto chutí mu říct, že o jeho kecy nestojí, ale neodvážil se vydat ze sebe ani hlásku. Ani slovíčko. A podobně na tom byli i ostatní. Kolem nich procházely spousty téměř průhledných lidí. John poznal, že se nejspíš jedná o iluzi, ale nemohl nikomu svůj objev sdělit. Ale napadnout by je to mohlo. Pomyslel Crichton.
Konečně, po několika desítkách minut všichni lidé zmizeli a před nimi se zčistajasna zjevil mladý muž oděný do lehkých vzdušných oděvů bílé barvy, který jim pravil: „Prošli jste oběmi zkouškami a tudíž můžete vstoupit do Entremontu.“
D’Argo s Johnem uchopili nosítka s mrtvou Chianou do rukou a šli tudy, kudy je muž vedl. Zbytek je následoval. Rygel opět nasedl na létající křeslo a radoval se, že už nemusí sedět na studené zemi. Když konečně došli k velkému kopci, tmavovlasý mladík mávl rukou a tam, kde dřív byly stromy se nyní objevily štíhlé kamenné věže. Tam co byly skály se objevily budovy a posádka Moyi spatřila město tak neskutečně krásné a starobylé, že popsat důkladně by to trvalo opravdu dlouho.
A tak pomocí křišťálově čisté a chladné vody z Fontány života opět přivedli Chianu k životu, s oním městem měst se rozloučili a vrátili se zpět na palubu své živé lodi. Chianě vše vyprávěli a tak skončilo další z mnoha dobrodružství.
„Život je stejně nejdůležitější.“ Musel ten večer přiznat John Crichton, když spolu se zbytkem posádky seděli v jídelně a jedli skvělou večeři, kterou Chiana jako důkaz vděku uvařila.
John Crichton vyhlédl z podlouhlého okna ven, do širého kosmu. Moya tento týden kotvila nedaleko Gondolthianské mlhoviny a tak mohl vidět překrásnou monumentální mlhovinu zbarvenou do fialové a do červené.
„Tak už hraj!“ okřikl ho netrpělivě Rygel. Hráli spolu totiž obdobu pozemských šachů a dominara tato hra natolik uchvátila, že ji chtěl hrát pořád a pořád dokola. Rygel byl Hynerian a dokonce jeden z nejdůležitějších. Kdyby mu jeho bratranec nepřebral vládu, byl by Hynerii vládl dodnes.
„Uklidni se, Čudlo!“ snažil se ho uklidnit John. Důkladně si prohlédl šachovnici. „Ty jsi podváděl! Ta věž stála tady a ne tady!“ vykřikl.
Rygel vykulil oči: „Kdyby ses soustředil na hru a ne na nějaký shluk plynů, nemusel bych toto opatření učinit.“ Pravil Hynerian a jako vždy se snažil, aby to bylo co nejvznešenější.
„Já za to nemůžu. Už pěkně dlouho jsem nebyl venku. Potřebuji čerstvý vzduch!“ namítl Crichton a opřel si hlavu do dlaní.
Otevřely se dveře. Do místnosti vešla Chiana.
„Co vy dva tady?“ změřila si je zvědavým pohledem. Nejspíš očekávala Crichtona samotného. „Pilot říká, že se blížíme k nějaké planetě. Tak půjdeme dokoupit zásoby. Chcete jít?“ zeptala se.
„Konečně!“ zvolal pozemšťan a vyskočil radostí.
„Ano. Já se taky připojím.“ Hlesl Rygel XVI.
Skupinka vystoupila z D’Argovy lodě. Podle Pilota se tato planeta jmenuje Korana. A jakmile John vylezl z lodě, ihned ho osvěžil svěží přímořský vzduch. Povrch planety byl pokryt jasně zelenou trávou. Nebe bylo šedivé a podmračené. Co nevidět se nejspíš spustí déšť. Spolu Crichtonem na povrch planety šel i Rygel, Chiana a Aeryn.
„Město je tamtím směrem.“ Mávla kamsi za obzor Aeryn, mladá černovlasá Sebaceanka oděná do tmavě zbarveného oděvu Dozorců. Podívala se na Johna a dala se do kroku.
„Nemůžu se dočkat, až si koupím další Hynerianské delikatesy. Už mi téměř došly.“ Mlsně se olízl Rygel a na svém vznášejícím se křesle se dal taktéž do pohybu. Začal foukat silný studený vítr a tráva šustila a komíhala se ve větru, čas od času byl slyšet téměř zpěv.
John si vzpomněl na svůj domov: „Stará dobrá Británie.“ Pronesl a vzpomněl si na jeden z mnoha států na Zemi, který měl tu čest navštívit. A skutečně Británii tato planeta připomínala.
„Co to je ,Brisánie‘?“ zvědavě na Crichtona upřela své tmavé oči Chiana, původem Nebarijka. Otevřela ústa a na její bílé až lehce modré tváři probleskl šibalský úsměv. John se často zmiňoval o věcech, o nichž nikdo další neměl ani tušení, co to je. A tak jí v hlavě vrtaly myšlenky typu „Co to je ,mýdlo‘? Co to je ,raketoplán‘?...“
Crichton odvětil: „Británie. Hm. Británie je západoevropská země, v jejímž čele stojí královna. Británie je proslulá svým nehezkým počasím a teplým pivem.“ Vykládal. Ovšem nevypadalo to, že by něco z toho Chiana pochopila.
Pomalu vyšli na kopec a pod sebou dole spatřili střechy a kopule města. Vzduch voněl letní bouřkou a v dáli se ozvalo burácení hromu.
„Pospěšme si. Nestojím o nachlazení.“ Zabručel dominar ze svého létajícího křesla. Byl to celý on. Líný, měl strach o své zdraví a myslel pouze na sebe. Také tuze rád podváděl a myslel jenom na zisk. Ale v jádru i přes všechny své nedostatky to byl dobrý přítel a společník.
Jak se nově příchozím zdálo, když přicházeli do města, nejoblíbenějším stavebním prvkem místních obyvatel byl kruh. Domy měly nejčastěji kruhový půdorys, střechy byly ve tvaru kopule a mezi tím vším rostly stromy v tomtéž tvaru.
„Najdeme obchodníka a vypadneme z téhle planety.“ Pronesla Aeryn Sun, bývalá důstojnice Dozorců. A přešla k jednomu z místních obyvatel. Chvíli se s ním o něčem bavila, pak se zamračila, přikývla na důkaz díků a přešla zpátky ke svým přátelům.
„Tahle planeta patří do Scarranské říše. Neměli bychom se tady zdržovat moc dlouho.“ Oznámila potichu.
Crichton se rukou dotkl své nejoblíbenější zbraně, Winony, a pravil: „V nejhorším případě je vyřídíme. Ale už nám hrozilo i větší nebezpečí. Nebo ne?“
„Nejspíš máš pravdu.“ Povzdechla si Aeryn.
„Ovšemže má pravdu!“ vykřikla Chiana a obdařila všechny svým úsměvem, „Tak jdeme na to? Přeci se…“ avšak byla přerušena několika výstřely.
Chiana padla k zemi. Všichni zbývající pozvedli své zbraně na útočníka.
Scarran.
Ještěrčí nepřítel se rozesmál, ale vzápětí jej do hrudníku strefilo hned několik výstřelů. To John a Aeryn vystřelili naráz. Scarran padl mrtvý k zemi a všichni se seběhli k Chianě. Ležela v kaluži modré krve a stále se usmívala. John jí změřil tep.
Nedýchala.
„No tak! Pipko, vzbuď se!“ poplácal ji po tváři.
Aeryn se tázavě podívala na Johna. Ten zdrceně zakroutil hlavou.
Dominar Rygel XVI. se nechápavě na mrtvou Nebarijku koukal. Z našedlých očí mu vytrysklo několik slz. A to u něj bylo velmi nezvyklé. Vlastně si John nebyl jistý, zdalipak to vůbec někdy zažil.
„Pilote, odlétáme!“ zavelel Crichton, hned co s D’Argovou lodí přistáli v hangáru. Již nikdy se na tu prokletou planetu nechtěl vrátit. Myslel, že pukne tou hořkostí a zlostí. Smutkem. Chiana nyní ležela na ošetřovně, kde Jool pouze konstatovala, že už nemůže nic dělat.
„Je mi to líto.“ Zašeptala.
John se na ni vděčně podíval. Nemohl myslet na nic jiného, než na to, co se před několika málo okamžiky stalo. Proč jenom s námi chodila? Proč nemohla zůstat na Moye? Prohánělo se mu hlavou. Čísi ruka ho pohladila po rameni.
Aeryn. John se k ní přitiskl. Oba truchlící nad ztrátou milované bytosti se k sobě přitiskli, aby se o svůj smutek a žal podělili se svým druhem. Aby si navzájem pomohli. Jejich smutek byl o polovinu menší, když jej mohli s někým sdílet.
Na ošetřovnu přiletěl na svém křesle i Rygel. Kupodivu se tvářil vesele. Aeryn, John, Jool, a D’Argo se na něj nechápavě podívali. Jak se může v takovéto chvíli smát?
„To ti jí není ani trochu líto? Jsi vážně tolik bezcitný?“ rozzuřil se D’Argo.
„Ne, ovšemže ne. Jen mě napadlo něco, čím bychom jí mohli přivést k životu. Ještě není tolik pozdě.“ Odvětil malý Hynerian.
„O čem to mluvíš?“ přidala se do rozhovoru Jool.
„O Entremontu.“ Vítězoslavně se usmál dominar.
„Co to je?“ zeptal se s jiskřičkou naděje v hlase John.
„Entremont je podle mýtů bájné město zázraků, kde se i mimo jiné nalézá Fontána života. Fontána života dokáže k životu navrátit každou bytost, která se jí dotkne.“ Vysvětloval Rygel.
„Ale to je pouze mýtus.“ Odporovala Aeryn.
„Ba ne!“ nesouhlasil dominar, „dávní Keltové skutečně existovali, tak proč ne Entremont?“
„Protože to je mýtus.“ Odpověděla Aeryn a utřela si slzy z tváře.
„A kde se ten Entremont nachází?“ zeptal se Crichton s nadějí, jež vzrůstala. Konečně, mnoho věcí, o nichž se předpokládalo, že je to mýtus skutečně existovaly. „Kde je?“
„Podle mýtů…Daleko od naší současné pozice. Někde ve středu této galaxie.“ Řekl Rygel. „Již mnoho výprav se město pokoušelo objevit, ale vždy neúspěšně.“ Povídal dominar.
„A my bychom ho měli najít z jakého důvodu?“ nechápal Ka D’Argo, luxanský válečník.
„Hm. Myslím, že jsme již zažili horší věci než toto.“ Odpověděl Hynerian a spokojeně se na svém křesle uvelebil.
„Tak poletíme?“ zeptala se Jool a podívala se na D’Arga.
„Ať rozhodne ten, kdo nás ke středu galaxie převeze.“ Mínil Luxan.
„Moya i já jsme se již rozhodli. Ať už to je mýtus či skutečnost, měli bychom zkusit Entremont nalézt.“ Do vysílačky pravil Pilot.
„Tak tedy vzhůru k Entremontu!“ zvolal John Crichton a postavil se.
Další den ráno, kdy již byli všichni odhodlaní a Moya načerpala nové síly Pilot zavelel: „Třesk!“ a živá loď, Leviathan, v záplavě modrého světla zmizela.
Objevili se poblíž modro-zelené planety. Na malý okamžik si John Crichton myslel, že to je Země, nicméně nebyla to ona.
„To je Entremont?“ otázala se Jool. Opravdu se jí to nezdálo. Proč by tolik výprav skončilo neúspěchem? Proč by nikdy nikdo nic nenašel? „Nezdá se mi to.“
Aeryn souhlasila: „Ani mně.“ Zakroutila hlavou.
„Podle Moyi jsme na souřadnicích.“ Oznámil Pilot. „Tudíž to musí být Entremont. Je to jediná planeta v okolí středu galaxie, která odpovídá jak lokaci, tak vzhledu a dalšímu popisu.“
„Zkusíme přistát.“ Oznámil D’Argo a vydal se po chodbách živoucí lodi k hangárům. Minul odbočky k nervovému centru, k jídelně, k celám a ke kajutám a místo toho odbočil doleva. Cestou na něj a na jeho společníky, kteří mu byli v patách zapípalo několik DRD. John s Jool vzali mrtvé Chianino tělo a naložili ho na nosítka.
Když Lo’Lah přistála na povrchu Entremontu, posádka Luxanské lodi zjistila, že planeta je z velké části zarostlá džunglí. Sem tam se mezi kořeny a plazivými úponky lián a stromů tísnil kámen či ruina, avšak nic, co by se alespoň trochu podobalo Fontáně života. Rygel na svém vznášejícím se křesle poletoval mezi větvemi a snažil se najít co nejvíc cenných věcí.
Bohužel se mu to moc nedařilo. Místo toho našel jenom spoustu prastarých kamenů a sloupů. Nejspíš zde kdysi bylo město. Že by Keltské město? Nebo to byl zničený Entremont? Bájné město? „Bájné město nemůže být zničené, že ne, Crichtone?“ zavolal na pozemšťana hyneriánský dominar.
„Neboj, Čudlo, jistě to najdeme.“ Uklidňoval jej John.
„Něco jsem našel!“ zavolal D’Argo a ihned se k němu všichni seběhli. Luxan stál poblíž vysoké kamenné desky, na níž byl velmi dobře čitelný text. Neznámým písmem.
„To je Keltština!“ vykřikla Jool. Jool byla z posádky Moyi nejspíš nejinteligentnější a tak jí všichni věřili. Do kamene byla vytesána dlouhá vertikální přímka a na ní další, kratší přímky. John Crichton si uvědomil, že to odněkud zná.
„Počkat, podobné písmo měli staří Keltové u nás na Zemi!“ zvolal Crichton.
Ovšem nikdo si ho nevšímal. Posádka bedlivě naslouchala Jool, jež text překládala: „…a tudíž musíte dokázat svoji schopnost být hodni nalézt město Entremontské. Zkoušky čekají vás dvě: býti moudří, jakožto i býti mlčenliví.“ Přečetla část.
„A jak to máme dokázat?“ nadhodila Aeryn a pokrčila ramena.
Jool však četla dál: „Na nedaleké skále jsou kamenné destičky. Pokud je seřadíte ve správném pořadí od nejméně důležité po nejdůležitější, prošli jste. Poté posečkejte a uvidíte dále.“
Výprava se přesunula skrze hustou džungli k velké skále. Ta byla vidět ze všech stran. Na stěně skály byly zavěšeny čtyři destičky. Jool vysvětlila, že na nich jsou nápisy „moudrost, láska, přátelství a život“.
„Tak to je jasné. Na prvním místě, jakože nejdůležitější, bude láska.“ Řekl John a zamilovaně pohlédl na Aeryn. Ta mu pohled opětovala.
„Ne, ne, ne, n,e ne !“ odporoval Ka D’Argo, „Přátelství je důležitější.“
„To tedy rozhodně ne. Nejdůležitější je moudrost.“ Pravil Rygel.
„Jste všichni blázni? Jsme tu kvůli Chianě a ta potřebuje život!“ namítla Jool.
Všichni se po sobě zmateně podívali. Byla to podivná situace, poněvadž všichni měli pravdu. Bez lásky není život, bez života není moudrost, ani přátelství. A co by tedy mohlo být správně? Kdybych byl Kelt, co bych označil jako správnou možnost? Položil si otázku John. „Láska.“ Odpověděl si.
„Nebo označíme všechno?“ otázal se Hyneriánský vladař.
„Ne. To nejde. Pouze jedno lze připevnit.“ Zavrtěl hlavou D’Argo. Rukou si podrbal vousy. „Všechno to je stejně důležité, ale pro nás je nejdůležitější ten život.“ Vydal ze sebe nakonec.
„Takže označíme jako nejdůležitější život?“ zeptala se Aeryn.
„Nejspíš.“ Přikývla Jool.
„A co dál? Co bude následovat?“ podíval se tázavě na D’Arga John.
„Asi libovolné.“
„Já vážně nevím. To je trochu moc riskantní.“
„Ale vždyť všechno je to potřeba pro život stejně!“
„Tak jo. Máš pravdu.“ Musel nakonec uznat John a sestavil tabulky do pořadí, na jakém se dohodli. Na poslední místo umístil život, protože je nejdůležitější a za něj postupně poskládal lásku, moudrost, přátelství.
Hora se otřásla a na blízkém jezeře se vlny zčeřily. Na skále se postupně začal objevovat další nápis, opět v Keltštině. Jool četla: „První zkoušku jste složili úspěšně. Nyní další. Na blízkém jezeře vytvoří se led. Kolem lidí mnoho chodit bude, však vy nesmíte ani hlásku vydati ze sebe. Pakliže promluvíte, led se prolomí a vy bídně zahynete.“
Expedice přešla k jezeru, kde se skutečně vytvořila vrstva ledu. Jakmile spadl, Rygel s nechutí zjistil, že jeho křeslo zde nefunguje. Jakoby ho nějaká neviditelná síla tlačila k zemi. Posadil se tedy na led. Zbytek jej následoval.
A hle! Tu prošel někdo a začal na ně mluvit. Dominar měl sto chutí mu říct, že o jeho kecy nestojí, ale neodvážil se vydat ze sebe ani hlásku. Ani slovíčko. A podobně na tom byli i ostatní. Kolem nich procházely spousty téměř průhledných lidí. John poznal, že se nejspíš jedná o iluzi, ale nemohl nikomu svůj objev sdělit. Ale napadnout by je to mohlo. Pomyslel Crichton.
Konečně, po několika desítkách minut všichni lidé zmizeli a před nimi se zčistajasna zjevil mladý muž oděný do lehkých vzdušných oděvů bílé barvy, který jim pravil: „Prošli jste oběmi zkouškami a tudíž můžete vstoupit do Entremontu.“
D’Argo s Johnem uchopili nosítka s mrtvou Chianou do rukou a šli tudy, kudy je muž vedl. Zbytek je následoval. Rygel opět nasedl na létající křeslo a radoval se, že už nemusí sedět na studené zemi. Když konečně došli k velkému kopci, tmavovlasý mladík mávl rukou a tam, kde dřív byly stromy se nyní objevily štíhlé kamenné věže. Tam co byly skály se objevily budovy a posádka Moyi spatřila město tak neskutečně krásné a starobylé, že popsat důkladně by to trvalo opravdu dlouho.
A tak pomocí křišťálově čisté a chladné vody z Fontány života opět přivedli Chianu k životu, s oním městem měst se rozloučili a vrátili se zpět na palubu své živé lodi. Chianě vše vyprávěli a tak skončilo další z mnoha dobrodružství.
„Život je stejně nejdůležitější.“ Musel ten večer přiznat John Crichton, když spolu se zbytkem posádky seděli v jídelně a jedli skvělou večeři, kterou Chiana jako důkaz vděku uvařila.
. Moji věrní čtenáři 
