Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/aZCahpwdZa

Obsah fóra FanArt Vaše povídky Dokončené povídky SG: Zítra bude hůř...

SG: Zítra bude hůř...


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
Příspěvek 30.10.2008 22:29:34
phoenix17 Uživatelský avatar
Airman
Airman

Příspěvky: 6
Bydliště: Terra Silesia
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Bude nějaké rozuzlení Klenotko? :) Hodně by (očividně nejen) mě zajímalo, jak to vlastně dopadne. Zatím je to skvělé čtení a bylo by IMHO škoda to nedokončit :wink:
"Your assistance on this project will be noted."

Příspěvek 31.10.2008 00:36:45
Klenotka Uživatelský avatar
Administrátorka
Administrátorka

Příspěvky: 6407
Bydliště: Zaseklá někde mezi tady a tam
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Rozuzlení bude, ale začala jsem to psát v dost nevhodnou dobu, kdy jsem na to za a) totálně zapomněla a za b ) na to nebyl čas. Tak aspoň předkládám primitivně napsané kratší pokračování. :smile:

Elizabeth na můstku Daedala také přešlapovala z místa na místo. Byla v jídelně, pak si chvíli sedla v kajutě, kterou ji přidělili, ale nějak nebyla schopná být mimo. Věděla, že cesta potrvá dlouho, ale nevydržela by u sebe. Caldwell bubnoval prsty na sedadlo, protože už před deseti minutami byl nucen kvůli její přítomnosti odložit hlášení, které psal. Vypadala bledě a ustaraně. Víc, než když ji viděl naposledy. Sice měli nějaké spory, ale vážil si jí jako velící expedice a hlavně také jako velmi schopné diplomatky.
„Majore, jak dlouho ještě?“ zeptal se svého pilota, který byl očividně dost nervózní už podle toho, jak svíral ruce v pěst.
„Vlastně, už bychom tam měli být, pane. Ještě pár minut a budeme na místě.“ Caldwell se tedy zvedl, kývl na majora, který tím seznal, že má dočasně velení a pak kývl na Elizabeth, jež ho následovala. V místnosti, kde se konaly porady, seděl Ronon. Civěl do prázdného prostoru, ale v jeho často bezvýrazném obličeji se zračilo napětí.
„Takže…až dorazíme, zvedneme štíty a přejdeme na plnou bojovou pohotovost. Nechci nic riskovat. Budeme to místo prohlížet asgardskými senzory, které nám teď před odletem trochu vylepšili, takže by měli zachytit i méně obvyklé jevy. Pokud zachytíme stopu hyperpohonu, pokusíme se ji sledovat. Ale kdybychom měli vletět do potíží…no, nevím, jak to řešit. Chápu, že chcete své lidi najít, ale nebudu riskovat celou svou loď a její posádku pro čtyři lidi, byť velmi důležité.“
Elizabeth přikývla: „Já tomu rozumím, plukovníku. Nemůžu po vás chtít, abyste riskoval. Taky chráníte své lidi. Ale pokud bude potřeba jednat, ráda bych si to vzala na starost já.“ Caldwell ke svému překvapení zjistil, že Elizabeth už získávala trochu barvu v obličeji a zdála se klidnější. Asi se tak vždycky připravovala na složitá jednání. Ronon neřekl nic. Nevěděl vlastně, co říct.
„Prostě mi ukažte, na co mám střílet a já to zastřelím. Ostatní nechám na vás.“ Elizabeth a Caldwell se po sobě podívali a navzdory situaci se museli usmát.
„Takže dobrá, jestli tam na nás někdo číhá a pokusí se nás vlákat do pasti, hodíme zpátečku. Pokud ne, zůstaneme tak dlouho, jak jen to bude možné.“ Elizabeth přikývla a Ronon pohodil hlavou, což u něj patrně znamenalo, že to taky vzal na vědomí.
Než došli na můstek, volal je major Marks, že jsou na místě. Už z dálky viděli barevné záblesky světla, vycházející z mlhoviny před nimi.
„Majore, hlášení.“ Řekl klidně Caldwell, když se usazoval zpět ve svém křesle.
„Pane, je to zvláštní, ale…na mapě to není. Totiž, ta mapa, kterou jsme získali na Atlantis, neodpovídá tomuto hvězdnému systému.“
„Říkáte, že jsme někde uhnuli z cesty?“ zeptal se zmateně Caldwell a dovolil si hodit trochu ustaraný výraz po Elizabeth. Ta přistoupila blíž, aby se podívala na jejich pozici.
„Ty souřadnice jsou správně, ale jde o to, že tu mají být planety a tady…žádné nejsou.“ Major se nevědomky podrbal na hlavě, což působilo nechtěně komicky.
„Můžete mi to hodit sem na obrazovku?“ zeptala se majora Elizabeth, který přikývnutím a okamžitou reakcí její žádost splnil. Doktorka se podívala na obrazovku, ale nebyla o moc moudřejší.
„Vypadá to, že ta mlhovina zabírá celý tenhle systém a planety…jsou tu, ale mlhovina je pohltila.“ řekla po chvíli ticha, když jí počítač po důkladnějším vyhledávání nasměroval na planety. Ty tam byly, ale schované za mraky barevného spektra, z něhož se mlhovina skládala.
„Nelíbí se mi to.“ Zabručel Caldwell. Neměl ve zvyku dělat nějaká gesta, když přemýšlel. Nemnul si obličej, nedával hlavu do dlaní, ani si ji neopíral rukou. Ale jeho upřený pohled naznačoval, že usilovně přemýšlí.
„Vydává ta mlhovina nějakou energii? Je tam něco? Nebo nějaké lodě, schované uvnitř? Může to být docela dobře nějaký trik.“ Elizabeth se na obrazovce neobjevilo nic, stejně jako Marksovi, který jen zakroutil hlavou.
„Nic pane. Ani stopy po nějaké lodi. Ani Jumperu, jestli se ptáte na tohle. Ale ani asgardské senzory nejsou schopné proniknout tou mlhovinou úplně, takže jsme mohli něco přehlédnout.“ Caldwell tentokrát už trochu znervózněl. Upřeně hleděl na přední sklo, v němž viděl představení barev a tvarů, které mlhovina vytvářela. Být to za jiných okolností, byl by tím jevem možná okouzlen. Ale takhle mu přidělával pouze starosti.
„Počkáme. Pořádně tu oblast proskenujte. Nechci letět dovnitř, dokud si nebudu jistý, že tam na nás nic nečíhá.“
„Ano, pane.“ ozvalo se několik hlasů od lidí, kteří na tom pracovali.
„Um, plukovníku,“ pípla Elizabeth ze svého místa. Caldwellovi se její hlas nelíbil.
„Zvětšuje se to.“
Caldwell sestoupil ze svého velitelského křesla a stoupl si vedle Elizabeth. Ale nepotřeboval obrazovku, aby viděl, jak se fialový oblak zvětšuje.
„Zpátky, otočte loď!“ Na jakoukoliv reakci už ale bylo pozdě. Mlhovina se náhle změnila v masu valící se do jejich lodě, a než se rozkoukali, byli oslepeni fialovým světlem. Pak se objevil záblesk, po němž barevná kaše z můstku zmizela stejně rychle, jako se objevila.
Caldwell se už chtěl ptát, zda jsou všichni v pořádku, ale otázku spolkl. Elizabeth byla pryč.
Kerr Avon: Listen to me. Wealth is the only reality. And the only way to obtain wealth is to take it away from somebody else. Wake up, Blake! You may not be tranquilised any longer, but you're still dreaming.

Příspěvek 31.10.2008 01:09:02
Earman Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 392
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
dobrý pokračování :)
Víš jakej mám názor na čerstvou zeleninu. Ta je pro vegetariány, vitamínový paka, co cvičej! Red Dwarf

Příspěvek 31.10.2008 15:08:25
Dark Angel Uživatelský avatar
First Lieutenant
First Lieutenant

Příspěvky: 1473
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
já bych spíš řekl velmi dobré pokračování :)
Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat.

Mé Povídky ZDE

Příspěvek 31.10.2008 17:47:37
Widlička Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1177
Bydliště: Šaľa (Slovensko)
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Sakra dobré pokračovanie! :) :) A bohužiaľ mi len zostáva čakať, kedy bude ďalšie... ale moc sa naňho tešiiim :D :wink:

Příspěvek 01.11.2008 00:21:18
phoenix17 Uživatelský avatar
Airman
Airman

Příspěvky: 6
Bydliště: Terra Silesia
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Souhlasím s ostatníma. Tohle je všechno, jen ne "primitivně napsané" pokračování :smile: Těším se na další :)
"Your assistance on this project will be noted."

Příspěvek 01.11.2008 02:00:22
Klenotka Uživatelský avatar
Administrátorka
Administrátorka

Příspěvky: 6407
Bydliště: Zaseklá někde mezi tady a tam
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Ehm, asi to nasměruju k rychlejšímu konci... :smile: Tedy, možná... :smile:

„Johne, jestli vyjdeš těmi dveřmi ven, už se nemusíš vracet!“ John Sheppard se zastavil ve dveřích jejich velkého domu, do něhož se vrátil po roce na vysoké a hlas jeho otce ho přimrazil k zemi. Zastavil se na pár vteřin, pak si vojenskou tašku, která mu při prudkém zastavení bouchla o nohu, hodil do levé ruky a pravou zabouchl dveře.
Ve chvíli, kdy se dveře zavřely, Sheppard prudce otevřel oči a zmateně se posadil. Ležel na posteli, v hlavě měl prázdno, jenom ozvěna právě doběhnuvšího, příliš živého snu, mu ještě rezonovala lebkou. Neměl sílu na to, aby se s nimi dohadoval. Nemělo to cenu. Jídlo, které se opět odnikud objevilo, nechal bez povšimnutí a dál je ignoroval. Třeba, když se pokusí držet hladovku, donutí je reagovat jinak, než obvyklými rodičovskými řečmi. Takže se jen otočil, přikrývku si hodil přes hlavu, začal si broukat písničku od Johnnyho Cashe a s jejím textem upadl do dalšího neklidného spánku.

Rodney běžel lesem. Jen matně si uvědomoval, že lapá po dechu a zakopává o pařezy. Musel najít Jeannie. Ztratila se mu u stánku se zmrzlinou. Měl ji odvést z matematického kroužku sebou, ale když ona tolik prosila o zmrzlinu, kterou otec ani jednomu nedovolil. A ten zatracený pes, který se objevil, ji odvedl kdovíkam. Pouze tušil, že by mohla být u malého lesního jezírka, kam spolu chodívali po škole, aby nemuseli hned domů. Jenže to bývala s ním. Při pomyšlení, že by do jezera spadla, se mu téměř zastavilo srdce. Už skoro slyšel svého otce, jak na něj křičí, že není schopen se postarat o sestru a že ho zajímá jenom jeho hloupá hudba. McKay senior udělal ústupek, že se jeho syn může věnovat hraní na klavír, pokud jeho nadprůměrné matematické schopnosti dostanou stejnou pozornost. A když se stejné schopnosti projevily i u jeho sestry, dostal na starost ještě jí. Nevadilo mu to. Byla o šest let mladší, ale přesto byla jeho jediným přítelem a spolu si vytvářeli jediný dětský svět, jaký kdy měli. Doběhl k jezírku, skoro nemohl dýchat, ale toho si nevšímal. Hrůza mu sevřela vnitřnosti, když si všiml kornoutu od zmrzliny, který plaval na hladině. Jen co se ho začala zmocňovat panika, uslyšel za sebou prasknutí. Jeannie stála za ním a brečela. Malá, šestiletá holčička, otírající si oči od slz. „Upadla mi zmrzlina,“ zavzlykala a otřela si svůj malý nos. Dlouhé blond vlasy jí spadly na červenou blůzu, pokrytou listím. Rodney pocítil náhlý nával úlevy a lásky. Nejdřív chtěl Jeannie vynadat, že takhle zmizela, ale nakonec jí jen objal.
„Koupíme novou,“ řekl konejšivě, vzal své sestře tašku a vydal se s ní zpět do města.
A Rodney McKay sebou na studené podlaze prudce smýkl, aby se jen otočil a nevědomky nechal cizí mysl dál analyzovat jeho vědomí…

„Radku, vstávej, musíme pryč!“ Malý, tříletý chlapec nevěděl, co se děje, ale nejspíš to bylo špatné. Jeho maminka byla vyděšená a tatínka nikde neviděl. Zabouchání na dveře, které se ozvalo, muselo probudit snad všechny sousedy….cítil, jak ho matka zvedá z postele a leze ven po lešení, s ním v náručí…“Běžte!“…to byl hlas jeho otce. Pak už viděl jenom několik temných postav, které vpadly do jejich činžovního bytu. Okraj okna mu skryl výhled, jak s ním maminka šplhala po lešení. Měl pocit, že se jedna z těch temných postav podívala přímo na něj, ale to byl asi jen sen, protože za nimi nikdo nešel. Zapomněl doma svého méďu…musí se vrátit…Podíval se do tváře mámě, ale při tom pohledu neměl to srdce jí to říkat. Netušil proč, ale plakala, lapala po dechu, a vypadala naprosto zničeně….myšlenky se mu rozutekly, pamatoval si to špatně…věděl, že tátu už nikdy neuvidí, protože ho máma posadila do auta a tu noc jeli hrozně moc dlouho a zastavili se až po takové době….
Radek se propocený a vyděšený probudil. Snažil se zahnat vzpomínky, které byly zapadlé v jeho mysli, a na něž by nejradši zapomněl. Oni mu je připomněli. Ale nechtěl jim dát to zadostiučinění, aby na ně křičel nebo se s nimi hádal. Pokud nebude spolupracovat, co mu můžou udělat? Zatvrdil svou mysl, a začal si přeříkávat pohádku, kterou mu máma tu noc v autě vyprávěla…ať se ti šťouralové pokusí rozebrat tohle…

Teyla seděla v kolečkovém křesle u okna. Dívala se ven, a sledovala, jak vlny oceánu svádějí věčný souboj o to, která z nich se rozbije o pevnou zem jako první. Město sice nebyla pevná zem, ale těm vlnám to bylo stejně jedno. Doktorka jí odmítala dělat věci moc rychle, a tak jí nechtěla nechat zatěžovat pohmožděná záda a polámaná žebra moc brzo. Nenáviděla to křeslo, ale k čemu by jí bylo, kdyby se vrátila zpět ke svým povinnostem? Ačkoliv, bylo by to lepší, než tu sedět a promítat si ten osudový let v hlavě pořád dokola. Něco se jí na tom nezdálo, náraz si nepamatovala vůbec, ale byla si jistá, že v Jumperu cítila něčí přítomnost těsně předtím…před čím vlastně? Ronon ji chodil navštěvovat každý den, ale intervaly byly stále delší, jako by pocítil, že je jí jeho přítomnost nepříjemná. Připomínal jí, koho ztratila, o koho přišli.
„Teylo?!“ Její jméno zaznělo náhle a ona se prudce otočila. V místnosti s ní nikdo nebyl….
„Teylo!“ Vykřiknuté, a přesto zašeptané…kroutila křeslem dokola, ale nikoho neviděla…nadechla se a zavřela oči. Pohled, který se jí naskytl, když je otevřela, byl stejně překvapivý, jako radostný…Ležela a nad hlavou se jí objevil známý obličej.
“Elizabeth.“
Kerr Avon: Listen to me. Wealth is the only reality. And the only way to obtain wealth is to take it away from somebody else. Wake up, Blake! You may not be tranquilised any longer, but you're still dreaming.

Příspěvek 01.11.2008 10:42:21
Dark Angel Uživatelský avatar
First Lieutenant
First Lieutenant

Příspěvky: 1473
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Úžasné pokračování. Je to stále lepší :)
Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat.

Mé Povídky ZDE

Příspěvek 01.11.2008 15:41:54
Widlička Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1177
Bydliště: Šaľa (Slovensko)
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Teeeda... po dlhej dobe hned dve pokracovania... a skvele pokracovania :) od toho vcerajsieho je toto este lepsie, teda, dej zacina mat rychly spad. Tesim sa na dalsie! :wink: :bounce:

Příspěvek 02.11.2008 20:15:27
Klenotka Uživatelský avatar
Administrátorka
Administrátorka

Příspěvky: 6407
Bydliště: Zaseklá někde mezi tady a tam
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Hmm, tak teď opravdu nevím, jak dál. :D Když tak si zatím můžete přečíst moje ostatní povídky :smile:

Ronon sledoval, jak se mlhovina vrací do své původní podoby a kdyby někdy mohl někdy říct, že mu cvakaly zuby, tak to bylo právě teď.
„Musíme pro ni!“ zakřičel na plukovníka, ten ho ale nevnímal. Caldwell seděl ve svém křesle a přemítal, co dál. Jestli zmizela jen Elizabeth, znamenalo by to, že chtěli jen ji a možná s ní i jednat. Ale kde měl jistotu, že je znovu nenapadnou? Nebyli dostatečně rychlí, aby stihli zmizet.
„Majore, mějte připravenou loď k rychlému ústupu. Chci, abyste byl schopný nás odtud do pár vteřin dostat…ale zatím zůstáváme.“
„Ano, pane,“ pokud měl jeho pilot nějaké námitky, v hlase to nebylo znát a ani nikdo jiný nedával najevo znepokojení. Sloužili pod Caldwellem dlouho, aby věděli, že by je úmyslně nevystavoval nebezpečí. Ronon souhlasil, ale nenapadlo ho nic, co by mohl říct a tak se připojil k prázdnému zírání do mlhoviny.

Když se McKay probral ze stavu, který by se odvážil nazvat i deliriem, všiml si, že v jeho místnosti je s ním i Sheppard a Zelenka. Všichni po sobě chvíli zmateně mrkali, než si uvědomili, co se děje.
„McKayi, jsi v pořádku?“ zeptal se hned Sheppard a hnal se k Rodneymu, který se teprve zvedal ze země.
„Jo, nic mi není. Co vy?“ Zelenka se Sheppardem se na sebe podívali a přikývli, což znamenalo, že na svém stavu neshledali nic zvláštního.
„Otázka je – co tu děláme? A kde je Teyla?“ John se porozhlédl po malé místnosti, jako by si myslel, že Athosianka je někde schovaná.
„Hej, vy! Kde je Teyla?! Co se děje?!“ odpovědělo mu jen ticho, ale nemohl se zbavit dojmu, že je stejně dále sledují. Byl to jen podvědomý pocit, který jim všem naháněl husí kůži, a v němž tušili chladné prsty, hrabající se v jejich vědomí.
„Asi nemají náladu.“ zašeptal Radek, kterému se to ani trochu nelíbilo. Když ale udělal krok k McKayovi se Sheppardem, opět ho zasáhlo do očí známé bílé světlo. Tentokrát cítil, jak se přesouvá prostorem bez toho, aby se ve skutečnosti hnul z místa. A všiml si, že oba dva další muži jsou na tom stejně.
Celé to trvalo jen pár sekund, ale přesně pochopili význam toho, co znamená ve vteřině prožít celý život. Když se za chvíli, stále s pohledy upřenými jeden na druhého, ocitli v pruhu jasného světla, cítili se všichni svorně vyděšení. Nervy jim pracovaly, a tak i Sheppard s McKayem neměli daleko k panice. Tu Radek pociťoval naplno, ale naštěstí se dokázal rychle uklidnit, když si všiml Teyly, která stála také uvězněná v jednom z těch zvláštních světelných kruhů.
Rodney se toho světla dotkl, ale ačkoliv očekával ránu jako při doteku silového pole, stalo se něco jiného. Jeho prsty prostě projely prostorem a v místě, kam světlo nedopadalo, jeho prsty jednoduše zmizely. Zalapal po dechu a ruku zase vytáhl. Ostatní pocítili podobnou úlevu jako on, že jeho ruka byla stále v jednom kuse.
„Kam to asi vede?“ zeptal se, spíš konverzačně, Sheppard. Rodney po něm hodil pohledem, kterým dával najevo, že to rozhodně nehodlá zjišťovat.
„Co se bude dít? Teylo!“ Athosianka na Johnovo zvolání reagovala jen pokrčením ramen a stále se dívala kolem, jako by někoho hledala. Stáli tam, uvězněni ve světelném vězení, jen pár metrů od sebe, když uslyšeli kroky. Tři muži, stále ještě s nervy na pochodu, se jako na povel trochu přikrčili, ale Teyla se usmála a vydechla si.
Elizabeth Weirová se na ně přátelsky usmívala a zastavila se přesně mezi jejich světelnými celami.
„Tak můžeme začít, jsem připravená.“
Kerr Avon: Listen to me. Wealth is the only reality. And the only way to obtain wealth is to take it away from somebody else. Wake up, Blake! You may not be tranquilised any longer, but you're still dreaming.

Příspěvek 02.11.2008 21:10:50
Earman Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 392
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
wow...nemám slov :)
Víš jakej mám názor na čerstvou zeleninu. Ta je pro vegetariány, vitamínový paka, co cvičej! Red Dwarf

Příspěvek 02.11.2008 21:11:12
Dark Angel Uživatelský avatar
First Lieutenant
First Lieutenant

Příspěvky: 1473
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Tak to jsem opravdu zvědavý kam se to vyvine :scratchanym:
Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat.

Mé Povídky ZDE

Příspěvek 03.11.2008 17:19:41
Widlička Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1177
Bydliště: Šaľa (Slovensko)
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
No, keď som niekedy, aj to len možno, mala predstavu o smerovaní príbehu, tak teraz nemám ani najmenšie potuchy! :? :scratchanym: Ale som strašne zvedavá teraz :) A ostatné tvoje poviedky mám prečítané... :D Takže určite niečo napíš, lebo ja a trpezlivosť nebudeme nikdy patriť dokopy :D

Příspěvek 06.11.2008 23:29:24
phoenix17 Uživatelský avatar
Airman
Airman

Příspěvky: 6
Bydliště: Terra Silesia
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Teda... tak teď jsem opravdu zvědavý, kam tohle povede :smile: Je to parádní :) BTW ostatní tvé povídky Klenotko už mám přečtené, je to stejně kvalitní čtivo jako tohle. :ok:
Toto je spoiler!!!:
Nejvíc se mi líbí Teorie přežití, obzvlášť první polovina, kdy jsou Rodney a Elizabeth sami v divočině. :oops:
"Your assistance on this project will be noted."

Příspěvek 29.12.2008 18:58:17
Klenotka Uživatelský avatar
Administrátorka
Administrátorka

Příspěvky: 6407
Bydliště: Zaseklá někde mezi tady a tam
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Takže je tu závěr. Je to hodně narychlo psané, protože už mi v hlavě straší náměty na další povídky, které sice asi hned tak nenapíšu, ale aspoň, že je mám :D A nejsou to jen SG nápady. Zrovna mám jeden nápad na Farscape povídku...:)
Možná jsem něco zapomněla dovysvětlit, nějak jsem už zapomněla, co se dělo na začátku :smile: Ale něco tam snad dobře bude :D Za chyby se omlouvám, nemám už čas to po sobě nějak podrobněji kontrolovat :)

Atmosféra na Daedalu byla napjatá. Všichni měli oči upnuté k barevné mlhovině, která se chvílemi převalovala jako mlha nad jezerem. Když z ní náhle vystřelilo něco velikosti Jumperu, všichni nadskočili. Caldwell jen tak tak stihl zastavit důstojníka po pravém boku, aby nevystřelil. Nebylo to jen velikosti Jumperu – byl to jejich pohřešovaný Jumper.
„Plukovníku Caldwelle, tady Sheppard, slyšíte mě?“ Tváře všech obyvatel můstku obsahovaly všechno od paniky, přes zmatek, až po zvědavost. Jenom tvář jejich velícího byla klidná, a Ronon naopak pokročil k přednímu oknu, jako by jím chtěl vyjít ven a podívat se, jestli to k nim opravdu letí jeho ztracení přátelé.
„Shepparde?“ zeptal se Caldwell opatrně, aby to neznělo příliš idiotsky.
„McKay vám už posílá náš kód, pane.“ odpověděl mu Sheppardův zastřený hlas.
Na obrazovce se objevil číselný kód a potvrzení, že patří Sheppardovu týmu, s posledním číslem naznačující, že odesílatel je McKay. To ovšem moc průkazné nebylo. Kdyby jim vymyli mozky nebo s nimi provedli cokoliv jiného, tak to klidně mohli být obyvatelé té mlhoviny.
Když Caldwell vzhlédl od panelu, na němž zeleně svítil McKayův kód a zalapal po dechu. V hlavě se mu objevila hláška z nějakého filmu, který si nedokázal zařadit. Ale jasně v ní stálo „Máme vylézt ven a zaklepat na okno?“ Protože před předním oknem se vznášel Jumper, z něhož na něj mávali Sheppard s McKayem, s Teylou a Zelenkou stojícími za nimi. Jen Elizabeth tam chyběla. Trochu při té myšlence svraštil čelo.
„Majore, naveďte je do hangáru na přistání.“ Pořád ještě to mohla být jen hra, nějaké divadlo, hologram, cokoliv, ale bylo to příliš šílené na to, než aby to napadlo nějakou přísně racionálně uvažující rasu, proti níž tu očividně stáli. Taková pitomost mohla napadnout jen Shepparda.
Ronon, který stál celou dobu bez dechu u předního okna, se teď usmíval a spolu s Caldwellem vyrazili pozdravit navrátivší se pohřešované.

Elizabeth stála bez hnutí, aby si mohli z její hlavy vytáhnout všechny informace. Jako velící Atlantis a člověk s nejvyšším prověřením, měla v hlavě všechny možné adresy, složky všech členů expedice, podrobnosti o jejich rodinách. Její vzpomínky sahaly až k SGC a misích SG týmů. Věděla, že je to riskantní. S těmito informacemi by je mohli klidně napadnout. V její mysli se jí pořád vracelo těch několik klíčových symbolů adresy Země, po které tolik ras v téhle galaxii prahlo. Podrobnosti o Zemi, jejich Sluneční soustavě, Mléčné dráze…v hlavě se jí, odněkud ze zapadlých končin, začaly objevovat i vzpomínky na to, co jí kdy třeba říkal Rodney o nějaké technologii. Pak vzpomínky, o nichž netušila, že je vůbec má….
Celé to ale nebylo vůbec nepříjemné, jak čekala. Spíš jí to připadalo, jako kdyby se dívala na nějaký film či si prohlížela rodinné album. Při vzpomínce na Simona ji píchlo u srdce…
Pak světlo zhaslo, mysl jí přestala vřít a ona se na chvíli ocitla v naprosté tmě.
„Děkujeme Elizabeth Weirové za pomoc. Sami bychom tyto informace zjišťovali velmi dlouho.“
Do očí ji uhodilo další prudké světlo, tentokrát ale žluté, v němž se objevovaly náznaky zelené a fialové. Ke svému úžasu si uvědomila, že světlo bliká podle rytmu hlasu, jenž k ní mluvil.
„Naši lidé nejsou dělaní pro věznění a násilné vymáhání informací. Člověk potřebuje volně dýchat. Má mysl obsahuje zdaleka nejvíc toho, co jste hledali.“
„Náš úmysl byl najít u vás zdroj bolesti a vyléčit ji. Díky volnému pohledu do vaší mysli ale už chápeme, že to není možné.“ Elizabeth nemohl uniknout detail, že sebe adresují „my“ a je oslovovali „vy“.
Ve chvíli, kdy se světelné kruhy ztratily, chvíli zpanikařila. Ale John jí před pár minutami zavolal, že jsou v pořádku zpátky v Jumperu a letí ven z mlhoviny. Tak, a co teď? „A co bude teď?“ vyslovila svou otázku nahlas.
„Vaše vzpomínky nás obohatí. Vaše planeta a civilizace je fascinující. Na cestě velkého technologického pokroku, bojující mezi sebou, přesto živí a stále tvořící úžasný svět. Rozhodně jste pozoruhodná rasa. Kopete kolem sebe v případě ohrožení, nevzdáváte se a jakýkoliv útlak odmítáte. Ale na vaší planetě přesto útlak existuje. Jste civilizace plná rozporů. Bude nám trvat dlouho, než si všechno důkladně probereme. Možná, podle vašeho kalendáře, i několik desítek let. Neohrozíme vás. Jen na naše území už nevstupujte. Ten sloup dole na planetě byl varování. Očividně nestačilo, takže rozmístíme i nějaká další. Pak, možná, někdy v budoucnosti, až budete připraveni, vás sami kontaktujeme…Víme přece, kde jste.“ Ta poslední věta se Elizabeth moc nelíbila, ale v hlasech, které se postupně začaly ozývat ze všech stran, nebyla hrozba. Vlastně v nich nebylo nic. Ale byla by přísahala, že občas zaznamenala náznak zaujetí. Byla si jistá, že za tenhle svůj čin dostane hodně vyčiněno. Od IOA, od všech možných vojenských velitelů, nejspíš i od vlastních lidí. Byl to obrovský risk. Ale kdyby to neudělala, tak by její tým byl nejspíš uvězněn do konce života, možná ještě déle a to zkrátka nechtěla přijmout. Neměli prostředky, jak je zachránit silou. A ani to nechtěla. Tahle rasa, jejíž představitelé se ani nepředstavili, ani neprojevili zájem o nějaký trvalejší kontakt přímo s ní, je nechala jít a to bylo hlavní. Světla kolem ní pohasla definitivně, a najednou stála na Daedalu. Podle všeho v jídelně, v níž nikdo v tu chvíli nebyl. Zamířila hned do hangáru, kde ji čekalo bouřlivé uvítání.
„Elizabeth! Báli jsme se, jestli se ti něco nestalo.“ Teyla k ní běžela a zcela spontánně ji objala. Ostatní byli zdrženlivější, ale emoce byly zjevné u všech. U Caldwella bylo dokonce skoro slyšet, jak se mu ulevilo.
„Co se stalo?“ zeptal se, když ji Teyla pustila a ostatní ji obklopili.
„Udělala jsem dohodu.“ Tajemně se usmála a dala tak najevo, že jim o tom všem poví ve vhodnou chvíli. Teď jí bylo příliš dobře, než aby poslouchala výčitky za to, že vystavila Zemi a Atlantis nebezpečí. Pravděpodobně ano. Věděla to. Tahle akce ji bude nejspíš stát místo, ale to jí bylo jedno. Když viděla, že jsou ostatní živi a zdrávi, i když očividně unavení, strhaní, napůl zlomeni z věznění, tak to jí stačilo.
„Proč nás a Teylu drželi odděleně?“ zeptal se Rodney cestou do kajuty, když se ocitl vedle doktorky.
„Díky její latentní telepatii. Ten její wraithský gen a to, že v minulosti používala mentální spojení s Wraithy, jí pomohlo vzdorovat tomu zkoumání myšlenek. Pro ně to nebylo tak důležité, aby se snažili dostat do hlavy jednomu člověku, tak ji jen navodili bezvědomí. Nemohla tak vzdorovat a v její hlavě vytvořili fiktivní realitu na základě vzpomínek, které získali z vašeho vědomí. Ale Teyla byla silná i na tohle, a prokoukla to. Asi byste jí měli poděkovat, protože částečně i díky ní jste se odtamtud dostali. Přijali dohodu, když viděli, že jsme zajímavé bytosti. Ale to je nadlouho. Všichni jsme unavení a asi by vás měl vidět doktor.“
Rodneymu přes tvář přeběhl stín, když se mi při slově „doktor“ vybavil Carson, ale byla to jen vteřina. Přikývl a od Elizabeth se odtrhl, následován ostatními na ošetřovnu. Zůstala tam sama s Caldwellem a Rononem. Plukovník pouze kývl hlavu a s prostým: „doktorko“, odešel.
Ronon chvilku přešlapoval, a potom Elizabeth beze slov podal ruku. Po sotva vteřinovém zaváhání ji přijala. Sateďanova tvář vyjadřovala respekt a vděčnost a jeho stisk byl pevný a vřelý. Potom, opět beze slova, taky zmizel v chodbě. Došla do své kajuty, kterou při cestách Daedalem obývala a s hlavou plnou myšlenek si lehla na lůžko. Někdy se věci nehýbou správným směrem a často to dopadne hůř, než by člověk čekal. Ale tohle zase nedopadlo tak špatně. Zůstala po tom taková pachuť, nejistota, že provedla něco špatně, ale zároveň se ozýval silný pocit toho, že to naopak bylo dobré rozhodnutí. A její instinkty ji nikdy nezklamaly. Chvíli zírala do stropu a slyšela zahučení, jak Daedalus přešel na světelnou rychlost. Úlevně si vydechla. Odletěli, všichni byli v pořádku a přítomni. S hlavou plnou barev, světel, a hvězd usnula a nic už ji netížilo.
Kerr Avon: Listen to me. Wealth is the only reality. And the only way to obtain wealth is to take it away from somebody else. Wake up, Blake! You may not be tranquilised any longer, but you're still dreaming.

Příspěvek 29.12.2008 19:32:37
Widlička Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1177
Bydliště: Šaľa (Slovensko)
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Teeeda. Trošku som strádala, že to naozaj bolo rýchle vyriešenie, ale ináč perfektné :wink: Chyby som si nejaké extra nevšimla, ale myslím že pri kvalite čítania sa niektoré dajú odignorovať :)
Tak teda nahor k tým novým poviedkam, už sa tešíím :ok: :wink:

P.S. - a ešte, toto sa mi ľúbilo :arrow:
Taková pitomost mohla napadnout jen Shepparda.

:D

Příspěvek 29.12.2008 19:50:35
Dark Angel Uživatelský avatar
First Lieutenant
First Lieutenant

Příspěvky: 1473
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Tak velmi dobré zakončení velmi dobré povídky, podle mého skromného názoru :)
Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat.

Mé Povídky ZDE

Příspěvek 23.5.2009 22:05:16
bindina Uživatelský avatar
Senior Airman
Senior Airman

Příspěvky: 244
Bydliště: puddle jumper zaparkováný za našim domem
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
užasné zakončení povídky :!: jedním slovem krása :)
nyní pokračuji na mé povídce: Stargate trochu jinak
viewtopic.php?f=27&t=7920

a na nové povídce z prostředí neovladatelné vesmírné lodi která míří směrem k černé díře a z níž není možnost úniku(zatím nemá jméno)

Odeslat nové téma Odpovědět na téma
Předchozí

Zpět na Dokončené povídky