SG: Cesta za Herkulovy sloupy

Tak je tu moje první povídka na motivy Stargate. Je to současně moje první sci-fi, tak můžete posoudit, jak jsem se s tím poprala. Normálně totiž píšu raději fantasy nebo pohádky.
No, několik málo údajů, abyste věděli, zda se do toho vůbec pouštět. Je tu toho poněkud hodně. Setkáte se s novou postavou, Wraithy, novou rasou a s hlavními hrdiny (major Lorne a již zmíněná nová postava + dalo by se říct ještě jeden mimozemský důstojník) se vydáme na záchranou misi. Tak doufám, že z toho nevzešla slátanina.
Verdikty jsou na vás. Snesu ostrou kritiku, ale pouze pokud bude věcná. Názory "Stojí to za prd" a podobná ražení prosím pouze v případě, když odůvodníte, proč to stojí za prd.
Taky doufám, že vás neodradí délka.
Tak tedy příjemnou četbu

Povídka byla oceněna 3. místem v literární soutěži "Tauri, kree! 2009"

Nad věžemi Atlantis zářilo zlaté slunce, jehož paprsky se odrážely v kapkách vln roztříštěných o mola a tvořily tak barevnou mozaiku. Moře se vlnilo jen lehce, neboť krom lehkého osvěžujícího vánku panovalo téměř bezvětří, což byla poměrně úleva oproti silným bouřkám posledních dnů, které donutily obyvatele města zvednout ochranný štít. Na západní molo se snášel Daidalos, který krom očekávaných zásob přivážel i nové posily pro tým. Přestože intergalaktický most umožňoval snadnou komunikaci se Zemí, zůstali Daidalos a Apollo, střídající se na cestách mezi Zemí a Atlantis téměř jako pravidelná linka, hlavním způsobem dopravy jak nových lidí, tak zásob.
Kpt. Elena Jordanová sledovala přistání jedním z oken lodi. Nemohla se vynadívat na obrovské město, jež se mělo stát minimálně po několik následujících měsíců jejím domovem. Stále nemohla uvěřit, že její jméno, figurující na seznamu kandidátů pro posílení expedice spíše do počtu, alespoň jak se na to dívali mnozí zahraniční zasvěcenci, bylo nakonec mezinárodní komisí vybráno. Patrně se nakonec odpovědní lidé shodli na tom, že by Elena jakožto vojenský specialista v oboru informačních a komunikačních technologií, absolvent řady speciálních výcviků, důstojník ošlehaný mnoha zahraničními misemi a v neposlední řadě jeden z předních odborníků přes počítačové systémy, mohla přinést expedici užitek. Pro Elenu znamenala cesta na Atlantis výzvu dokázat něco nového, něco velkého, ale i, jak to ona s žertem říkala, připsat si další zajímavý bod do životopisu. Druhým, kdo měl z jejího vybrání radost, byla pochopitelně česká vláda, minimálně ta její část, která o programu věděla, neboť se jí podařilo do expedice „procpat“ dalšího ze svých lidí. Ministr obrany si mohl škodolibě mnout ruce a ukazovat prstem na svůj německý protějšek, s nímž se v soukromí vsadil, že nakonec bude dána přednost české důstojnici před německým odborníkem.
Jakmile se dostala do města, nevycházela z údivu. Nicméně na obdivování technologie a designu neměla čas. Plukovník Steven Caldwell se nabídl, že nováčkům pomůže alespoň tím, že je dovede do kanceláře plukovníka Carterové, velitelky expedice, jenže pro ohromení nováčků moc pochopení neprojevil, takže pokud ho nechtěli ztratit z dohledu, museli jít a nikde se nezastavovat.
Plukovník Samantha Carterová se zdála jako milá osoba. Elena nepochybovala o tom, že si umí vydobýt respekt od svých podřízených, ale ze zkušenosti se svými předchozími velícími důstojníky usuzovala, že nejspíš jinak, než bezduchým „pliváním“ rozkazů. Nevypadala jako někdo, kdo by se často dostával do konfliktů. Podle toho, co o ní slyšela během letu, měla bohaté zkušenosti a její novopečení podřízení je ctili stejně jako její znalosti.
Kapitán Jordanová se probrala ze zamyšlení. Oči všech v jejím okolí se upíraly na ní. Chvilku těkala pohledem sem a tam a pak řekla: „Kapitán doktorka Elena Jordanová, madam.“
Samantha Carterová se usmála. Elena jen zaraženě čekala, jak moc špatně odpověděla na otázku, kterou vůbec nepostřehla.
„Plukovník Samantha Carterová,“ dostalo se jí odpovědi. Přestože se Eleně mělo ulevit, zarazila se ještě víc. Nemohla se zbavit pocitu, že opravdu něco řekla špatně.
„Omlouvám se, madam, já…“ pokoušela se nějak reagovat Elena.
„To je v pořádku, kapitáne. Připadala jsem si stejně, když jsem sem přišla,“ zasmála se plukovník Carterová. „Vy jste informační a komunikační specialista, že ano.“
Elena nesměle přikývla. Pak se ale projevil výsledek mnohaletého vojenského drilu a dodala. „Ano, madam.“
Aniž by z tváře Samathy Carterové zmizel úsměv, zavolala jednoho z vojáků čekajících před kanceláří a vybídla Elenu, aby šla s ním. Měl jí ukázat, kde bude po dobu svého pobytu bydlet.
„Do služby se přihlaste zítra ráno.“
„Ano, madam,“ zněla Elenina reakce, než opustila kancelář velitelky expedice. V duchu doufala, že neudělala dojem úplného pitomce.
…
Noc byla dlouhá. Eleně se podařilo na chvilku usnout až k ránu. Jakmile se trochu zabydlela, vyrazila do chodeb města. Potkala několik zajímavých lidí. Překvapilo jí, jak jsou na Atlantis všichni přátelští. Jeden mladý vědec jí dokonce nabídl, že jí trochu provede a ukáže jí ta nejdůležitější místa. S nadšením souhlasila. Jen by teď bylo záhodno vzpomenout si, jak se vlastně jmenoval. Všechna cizojazyčná jména jí vždycky splývala. Vlastně anglická jména ještě byla schopná vstřebat, na misích se s anglicky mluvícími vojáky setkávala poměrně často. Ostatně i ruská jména si ještě dokázala zapamatovat. Ty roky povinné ruštiny alespoň u ní posloužily k něčemu dobrému, neboť rusky se uměla domluvit poměrně slušně. Nicméně tenhle člověk bohužel nebyl ani Rus ani nikdo z anglicky mluvící země, takže jeho jméno uvázlo někde hluboko v Elenině paměti, kam se pro něj nemohla dostat.
Když se objevila v kontrolní místnosti, aby se přihlásila do služby, uviděla krom spousty techniků i plukovníka Carterovou a dva další důstojníky, které neznala. Oba byli tmavovlasí, jeden menší a druhý vyšší se zajímavým účesem vypadajícím, jako by dotyčný zrovna vylezl z postele a nebo se dostatečně dlouhou dobu prodíral hustým křovím.
Jakmile k trojici došla a pozdravila se s nimi, plukovník Carterová je představila.
„Kapitáne, tohle je podplukovník John Sheppard, vojenský velitel expedice a tohle je major Evan Lorne, váš přímý nadřízený, budete zařazena k jeho týmu.“
Elena oba své nadřízené předpisově pozdravila.
„Vítám vás na Atlantis, kapitáne. Jak jste se zabydlela?“ zeptal se plukovník Sheppard pro odlehčení situace.
„Dobře, pane, děkuji,“ zněla reakce.
„To je dobře. Necháme vás teď v rukou majora Lorna. On vám vysvětlí jak to tu chodí,“ řekl John.
…
Major Lorne provedl Elenu po těch částech města, které včera neviděla. Jednalo se zejména o tělocvičny a zbrojírny. Většinu z toho, co jí říkal vlastně ani nevnímala. Město bylo impozantní a zážitků zkrátka bylo příliš, než aby zvládla poslouchat něco, na co stejně časem přijde sama. Major si nezájmu ze strany své posluchačky všimnul velice brzy, a tak přestal mluvit a čekal, za jak dlouho si toho kapitán Jordanová všimne. Pár chvil to trvalo, než se Elena zadívala na majora a řekla: „Omlouvám se, co jste říkal?“
Major Lorne se pousmál. „Je toho najednou moc, co?“
Elena přikývla.
„No, každopádně budeme muset prohlídku ukončit, protože za půl hodiny máme briefing před misí. Zasedací místnosti jste si nejspíš všimla, tak vás tam budu za půl hodiny čekat. Není nutné, abyste tam chodila s výstrojí, na to budete mít dost času po briefingu.“
…
Elena zvládla svůj první průchod bránou dobře. Samozřejmě pohled na okraj červí díry v ní vyvolal smíšené pocity, ale nechtěla na sobě dát nic znát před svým týmem a obzvláště ne před svým nadřízeným, který ostatně vypadal, že z nováčka moc nadšený není. Přestože během prohlídky města se zdál jako celkem přívětivý důstojník, po briefingu jakoby obrátil o sto osmdesát stupňů a začal se chovat poněkud odměřeně. Nejspíš si teprve úplně uvědomil, co ho vlastně čeká.
Po výstupu z brány se naskytl opravdu úchvatný pohled. Příroda na planetě vypadala vskutku nádherně. Kapitán Jordanová si prohlížela hustý les, přičemž se jí v hlavě objevovaly vzpomínky na ruské tajgy. Ze vzpomínek jí vyrušil hlas majora Lorna.
„Tak půjdeme. Budeme se držet téhle cesty,“ ukázal rukou před sebe na cestu, která se vinula od brány, „a uvidíme, kam nás zavede.“
Vyrazili. Cesta vedla pořád rovně lesem tvořeným převážně vysokými jehličnany, jejichž mohutné větve propouštěly minimum denního světla. Kolem se ozývaly typické zvuky, jaké můžeme v lese slyšet, šelestěním větví počínaje a zpěvem ptáků konče. Našlapování vojáků a praskání větví pod jejich těžkými botami se zdálo v ozvěně mnohem hlasitější, než ve skutečnosti bylo. Dalším narušitelem klidu se stala malá rezavá veverka, která přeskočením z větve na větev shodila šišku, jež zarachotila o kmen stromu a pak dopadla do jehličí.
Po dvou hodinách svižné chůze les začal řídnout, až nakonec přešel v louku, která po pár metrech přešla v pole. Zdálo se, že je něco kolem poledne a tak by člověk čekal na poli nějakou práci, ale kolem bylo úplně mrtvo. Tým přešel pole a pokračoval dál po cestě, jež se poměrně rozšířila. Patrně proto, aby po ní mohly jezdit vozy.
Brzy se na kopci otevřel pohled na vesnici. Vlastně spíše opevnění. Na vrcholu kopce stálo dřevěné sídlo a kolem několik nízkých dřevěných domků s doškovými střechami. Společnost na téhle planetě, jak se zdálo, byla na velmi nízké úrovni vývoje. Celá osada pak byla obehnána mohutnou dřevěnou palisádou. Tým zamířil k bráně, kupodivu otevřené dokořán. Jak se Atlanťané přibližovali, poznali, že v osadě panuje neobvyklý ruch. Tedy neobvyklý nakolik ho oni sami neobvyklým shledávali, neboť, kdo ví, ve zdejších podmínkách mohl být naprosto obvyklý. Jakmile se přiblížili těsně k bráně, kolem nich se do země zabodlo několik šípů vystřelených lučištníky stojícími na palisádě. Major Lorne okamžitě rozkázal krýt se, což šlo poměrně těžko, neboť stáli na otevřeném prostranství, a připravit se k obraně. Další střely už však nepřiletěly. Patrně ty první znamenaly varování. Z brány vyšel postarší vysoký a ramenatý muž spolu s dalšími pěti, přinejmenším stejně mohutnými jako byl on. On sám nedržel žádnou zbraň, ale jeho doprovod svíral v rukou kopí a sekery a lučištníci na bráně založili šípy do tětiv.
„Vy nejste Wraithové,“ poznamenal muž s údivem.
„Ne, to nejsme,“ odpověděl nedůvěřivě major Lorne.
„Ale přesto přicházíte skrze Kruh Předků,“ pokračoval muž.
„To přicházíme,“ kývnul major hlavou.
„Kdo tedy jste?“
„Průzkumníci. Nechceme vám ublížit,“ dodal rychle a podíval se za mužova záda na jeho ozbrojený doprovod.
„Tedy průzkumníci. A co tu zkoumáte?“ zeptal se muž příkře.
„Zajímá nás, jací lidé žijí na jiných planetách,“ rozhodl se major odpovědět co nejstručněji. „Jsme vážně mírumilovní. Nebojujeme, když nejsme napadeni.“ Major se znovu zahleděl na ozbrojence, dávaje jasně najevo, že mu jejich společnost není nijak příjemná.
„Bohužel jste si vybrali pro svou návštěvu velmi nevhodnou dobu. Každým dnem čekáme návrat Wraithů, proto by bylo nejlepší, kdybyste odešli.“
„Vy čekáte návrat Wraithů?“ podivil se major.
„Ano. Vrací se sem každých deset let a ta doba přichází právě teď. Čekáme je každým dnem, proto opouštíme osadu. Odcházíme se ukrýt.“
„Kolik osad tu je?“ zeptal se major.
„V nejbližším okolí ještě dvě. Ukrýváme se na stejném místě jako jejich obyvatelé.“
„A Wraithové vás ve vašem úkrytu nikdy nenašli?“
„To se teprve uvidí. Použijeme ho poprvé. Předchozí úkryt Wraithové objevili při poslední sklizni. Tehdy sebrali spoustu z nás.“
„Je dost dobře možné, že se to stane znovu,“ poznamenal major.
„Co tím chcete říct?“
„Mohli bychom vám pomoci.“
„Jak?“
„Nejbezpečnější bude, když utečete skrze bránu…“
„Bránu?“
„Kruh Předků. Na jiné planetě vás hledat nebudou.“
„Neumíme ovládat Kruh Předků.“
„Ale my ano. Můžeme vás zavést na planety, kde se můžete přinejmenším dočasně schovat.“
„A jak máme vědět, že nás nezavedete přímo k Wraithům?“
„Nemůžete, ale dávám vám své slovo, že…“
„Neznám vás. Vaše slovo pro mě pramálo znamená. Nechceme vaši pomoc a nechceme se s vámi ani bít. Odejděte!“
„Podívejte, nenávidíme Wraithy stejně jako vy, válčíme s nimi. Když odejdeme, spousta z vás sklizeň nepřežije, ale když využijete naší pomoci, můžete přežít všichni.“
Muž se na chvíli zamyslel. Cizincova nabídka ho lákala, ale nakonec přece jen zvítězila opatrnost. „Ne, nechceme vaši pomoc. Jděte pryč!“
„Jak chcete.“ Major dal pokyn týmu. Obrátili se a mířili zpět k bráně.
„Pane,“ oslovila Elena majora cestou.
„Ano?“
„Co zkusit nějakou z těch osad, o které mluvil ten člověk? Třeba by tam byli rozumnější.“
„Ne! Jejich chování se dá chápat, nevěří cizincům. Když nechtějí naši pomoc, nemáme důvod zůstávat na planetě, kde se můžou každou chvíli objevit Wraithové. Bude nejlepší, když se vrátíme na Atlantis.“
„Ale oni zemřou.“
„To je možné, ale co máme dělat? Odvést je odtud silou? Sklizně zažívají odnepaměti, jsou na to zvyklí. Nemůžeme zachránit všechny v galaxii. Navíc proti jejich vůli.“
To, co major řekl, znělo poněkud bezcitně, ale Elena si uvědomila, že má vlastně pravdu. Tauriové operují v Pegasově galaxii pouhých několik let, zatímco Wraithské sklizně jsou zdejší obyvatelé zvyklí zažívat po generace. Lidé, které členové expedice zachránili, jsou mizivým počtem proti těm, kteří zemřeli při sklizních.
Došli na okraj lesa, když uslyšeli pro všechny v týmu, krom Eleny, známý zvuk.
„Co je to?“ zeptala se Elena, když zaslechla podivné bzučení.
„Průzkumná stíhačka,“ odpověděl major. „Sklizeň začne brzy. Musíme přidat do kroku, ať se stihneme dostat k bráně.“
Náhle se jim za zády ozvaly zvuky střelby a výbuchů. Major se ohlédl. Z vesnice na kopci stoupal kouř. Obyvatelé zanechali sbírání majetku a jen s trochou jídla a osobních věcí se dali na zoufalý útek. Několik jich bylo přeneseno do stíhačky, která udělala pár kruhů kolem vesnice a pak se zase obrátila zpět k bráně. Atlanťané celou scénu sledovali zpod stromů. Doufali, že si jich pilot nevšiml. Kdyby oznámil, že jsou na planetě, sklizeň by bezpochyby začala mnohem dřív, než bylo původně plánováno.
„Jdeme! Nemáme moc času!“ zavelel major.
Vojáci se sotva dali do pohybu, když za sebou uslyšeli volání muže, s nímž před chvílí mluvili. Major se zastavil a otočil se k němu.
„Počkejte. Vážně nás můžete schovat tam, kde nás Wraithové nenajdou?“
Major přikývl.
„Vezměte nás s sebou, prosím,“ obrátil muž.
„Přiveď své lidi. Ať se nezdržují sbíráním čehokoli. Ať vezmou jen tolik, kolik je nebude zpomalovat. Veď je ke Kruhu Předků.“
Muž pokýval hlavou a pak se rozběhl zpět do vesnice. Major vyzval Elenu, aby s ním počkala na vesničany. Zbytek týmu poslal k bráně kvůli varování před začátkem sklizně.
„Myslíte, že budou chtít, abychom čekali i na lidi z těch dalších vesnic?“ zeptala se Elena.
„I kdyby, nebude čas,“ odpověděl major. „Budeme rádi, když to stihneme k bráně už takhle.“
Z vesnice vyběhl zmatený hlouček lidí nesoucích v rukou všechno možné. Někdo nesl pokrývky, někdo jídlo, jiný ošacení, některé ženy nesly v rukou malá děcka. Pár vojáků z domobrany se vesničany pokoušelo udržet pohromadě a popohnat je přes louku a pole ke stromům.
„Majore Lorne,“ ozvalo se z vysílačky. Major odpověděl. „Směrem od brány proletělo pět stíhaček,“ pokračoval seržant Dean.
„A kruci,“ zaklel major Lorne.
„Sklizeň začala?“ chtěla se ujistit Elena.
„Jo. A jestli skrze bránu proletělo jen pět stíhaček, tak na orbitě čeká mateřská loď nebo při nejmenším křižník. To znamená, že brzy tu bude stíhaček mnohem víc,“ odpověděl major.
„Tak to abychom si pospíšili.“
„Kdepak. Na bránu teď nemůžeme spoléhat. Nikdy nás k ní nenechají dojít. Navíc i kdybychom se tam dostali, budou jí držet aktivovanou.“
„To ale můžou jen třicet osm minut, nebo ne? Když po té době budeme rychlejší…“
„Když. A když ne? To je moc riskantní.“
„Stejně jako vracet se přes to holé prostranství do vesnice a pak spoléhat na nějaké jejich tajné skrýše. A pokoušet se přečkat sklizeň v lese asi taky nebude to pravé.“
„Ne. I kdyby nás v lese neviděli, budou přelétávat a sbírat naslepo. Ale máte pravdu. Bude lepší to risknout s lesem, než se jim vystavovat na louce. Sakra kde je s těmi vesničany?“ vyštěknul major, když nad hlavou slyšel bzučení šipek.
Elena se ohlédla k vesnici. Lidé se v neurčitém hloučku pokoušeli doběhnout do lesa. Stíhačky se k nim rychle blížily. Eleně okamžitě došlo, že pokud zůstanou pohromadě, stanou se snadným terčem. Vyběhla na okraj lesa a zakřičela, aby se rozdělili, ale nemohli jí slyšet.
„Musí se rozdělit.“
Major Lorne přikývnul. Oba vyběhli vesničanům naproti. Stíhačky už mezitím udělaly několik kol a značnou část lidí sebraly. Tři ze šipek už patrně nabraly, kolik mohly, a tak se piloti rozhodli vrátit k bráně. Zbylé dvě zamířily k vesnici. Major s Elenou toho chtěli využít. Vynaložili značnou snahu, aby přiměli vojáky domobrany lidi rozdělit a přitom je popohánět v běhu. Sami se drželi vzadu, aby hlídali, kdy se stíhačky nad vesnicí obrátí a poletí zpět, což mohlo být každou chvíli. Pilotům nejspíš nepotrvá dlouho, než zjistí, že vesnice je prázdná a rozstřílí ji na třísky.
Konečně se první lidé dostali pod stromy. Měli tendenci zastavit a odpočinout si, ale major poslal Elenu, aby je vedla dál do lesa. Sám zůstal mezi posledními, aby jim udával tempo. Když se ohlédl, spatřil nejen, jak se šipky vracejí k nim, ale také, jak se v dálce snáší wraithský křižník. Patrně se věnoval sklizni jiných vesnic. Major začal střílet na jednu z blížících se stíhaček. Trefil jí, jenže žádné velké poškození patrně nezpůsobil, neboť se dál blížila stejným tempem. Lorne zakřičel na uprchlíky, aby si pospíšili, a pokračoval v palbě na stíhačku. V té činnosti však nemohl pokračovat dlouho. Musel uhnout stranou, jinak by ho piloti sklidili spolu s lidmi, kteří stáli kolem něj. Měl štěstí. Lidé, kteří se ještě nedostali do lesa se rozprchli a stíhačky zahnuly za nimi, takže se jim většinu z nich podařilo s klidit, Lorne však uhnul jen kousek stranou z přímého směru šipek, takže se paprskům vyhnul. Když zjistil, že kolem není, koho zachraňovat, vběhl do lesa. Lidé byli vyčerpaní, ale museli zůstat v pohybu. Elena s Lornem je směřovali k bráně. Nad stromy se neustále ozývalo zlověstné bzučení wraithských šipek. Slétlo se jich mnohem víc. Tu a tam mezi stromy probleskl paprsek. Občas se podařilo pár lidí sebrat. Lorne s Elenou hlídali uprchlíky, které stále drželi daleko od sebe, aby se nezatoulali příliš daleko, a popoháněli opozdilce. K bráně je čekala ještě daleká cesta.
Vesničané začínali ztrácet dech. Už nemohli dál běžet. Major Lorne a kapitán Jordanová se je pokoušeli pobízet, ale už jim to nebylo nic platné. Už prostě nemohli. Jenže šipky jim nad hlavami stále bzučely, a tak přece jen vyvíjeli jistou snahu pokračovat. Od brány je dělilo už jen několik stovek metrů. V křovích kolem se mihotaly tajemné stíny, které vesničany mátly a děsily. Major Lorne se najednou zastavil. Z rytmu běhu ho vytrhl zvuk krátké střelby. Ohlédl se. Nikde neviděl Elenu. Rozhlédl se kolem, ale nikde nebyla. Kus se vrátil. Elena se zmateně rozhlížela kolem sebe a čas od času kamsi do stínu vypálila několik nábojů. Do reality jí vrátila ruka, jež jí pevně stiskla paži a trhla s ní.
„Nic tam není,“ řekl major Lorne přísně. „Je to wraithská iluze.“
„Přísahala bych, že…“
„Nic tam není!“ zopakoval ještě přísněji a znovu trhl Eleninou rukou. „Pojďte, kapitáne!“
Elena byla stále zmatená, ale následovala majora.
U brány se krčilo něco přes padesát vyděšených a vyčerpaných vesničanů. Wraithové kolem ve svých lodích stále kroužili, ale brána byla zavřená. Bylo to sice zvláštní, ale major si řekl, že o tom, proč se nepřátelé nedrželi své taktiky během sklizně držet bránu otevřenou, bude přemýšlet až někde, kde budou všichni víc v bezpečí. Zadal tedy první bezpečnou adresu, na níž si vzpomněl. Nechtěl a ani nemohl uprchlíky přivést na Atlantis.
…
V kanceláři plukovníka Carterové se o budoucnosti hrstky uprchlíků s plukovníkem Sheppardem a majorem Lornem dohadovali dobré dvě hodiny. Nakonec se všichni shodli na tom, že pokud se nebudou moci vrátit na svou planetu, zkontaktují někoho ze svých přátel, zda by je nepřijali u sebe. Prozatím jim poskytnou všechnu možnou pomoc na planetě, kam je Lornův tým přivedl. Když vycházeli z kanceláře, Elena zastavila svého velitele.
„Majore, chtěla jsem vám poděkovat…“
„S Wraithy je to zpočátku složité,“ skočil jí major do řeči, „ale snažte se držet krok. Nebudu na vás na misích brát zvláštní ohledy. Musíte se rychle přizpůsobit, jinak budete pro tým přítěží.“
Jakmile řekl poslední slovo, otočil se a odešel, aniž by Elenu nechal cokoli říct. Chvíli stála a dívala se za ním, pak mu do zad poslala úšklebek a šla si po svém. Věděla, že při misi nezářila výjimečností, ale také si, dle jejího soudu, nezasloužila, aby jí velitel takhle zpražil.
V jídelně bylo živo. Držela v ruce tác s jídlem a rozhlížela se, kde by si v klidu mohla sníst oběd, aniž by jí někdo otravoval, nebo naopak aniž by ona otravovala někoho jiného. Mezi nespočtem cizích tváří objevila jednu známou. Nemohla uvěřit vlastním očím. Nečekala by, že tu potká svého dobrého přítele, s nímž se zná už od dob, kdy byla ještě studentka.
„Radku?!“ podivila se, když se přesvědčila, že muž, kterého si všimla je skutečně Radek Zelenka.
„Eleno, co ty tady děláš?“ doktor Zelenka se zdál ještě udivenější než Elena sama.
„No, pracuju tady,“ odpověděla s úsměvem.
„Jak dlouho jsi tu?“ začal Radek s otázkami sotva se pozdravili.
„Od včerejška. Přiletěla jsem na Daedalu,“ začala Elena odpovídat.
„Teda, normálně se tu nic neutají, ale tohle se ke mně nedostalo. Takže se teprve zabydluješ?“
„No, vlastně už sloužím. Mám za sebou první misi.“
„To je rychlost,“ podivil se Radek. „V jakém týmu sloužíš?“
„Vede ho jeden major. Zapomněla jsem jeho jméno, což bych neměla, ale znáš mě a jména. Začíná na L, to vím jistě.“
„Lorne?“ doplnil jí Radek.
„Jo, Lorne. To je ono. Zní to celkem jednoduše, tak proč si to nepamatuju?“ zasmála se.
„Tak to máš docela štěstí. Je to jeden z nejlepších, co tu jsou.“
„Stále mluvíme o jménech? Protože jestli ne, tak s tebou nesouhlasím.“
„Proč?“
„Je to…jak to říct a neurazit?“
„Neříkej, že se ti s ním špatně slouží?“
„Což o to špatně, ale…“
„Něco ti vytknul, viď?“
Elena kývla hlavou.
„Myslel jsem si to. Jenže to nebude chyba u majora Lorna, ale spíš to, že ty ses ještě nenaučila přijímat kritiku. Měla bys být šťastná jako blecha, že sloužíš právě v jeho týmu. On je sice občas až moc…jako to říct?...nedočkavý, ale vesměs není špatný. Na to přijdeš.“
„Snad.“
„A jak to vypadá doma?“
„No, nic moc se nezměnilo. Já tam vlastně taky moc nepobyla. Poslední dobou jsem jela z mise na misi. Znáš to, Irák, Afgánistán, Kosovo. Sotva jsem přijela z Iráku a pobyla chvíli doma, tak šup do Prahy a po pár týdnech sem.“
„Ne, že bych byl někdy v Iráku, ale musí to být rozdíl, co,“ zaškádlil Radek.
„Ale, tak. Američani jsou tu taky a mám střílet do nějakých mimozemšťanů nebo do Talibanců, vyjde to nastejno. Ve finále je to stejně jen o plnění rozkazů.“
„Bereš to zajímavě,“ zasmál se Radek.
„Však mě znáš.“
„Znám. Dlouho. Ale myslel jsem spíš, jak se mají vaši doma, když jsem se ptal.“
„Hm, no jak? Jako vždycky. Tak nějak žijou, no. Sotva oslavili, že jsem zas na chvíli doma, už jsem se zase loučila.“
„A pořád ještě žiješ s…“
„Ne. Už rok ne. Vadilo mu, že se doma moc neohřeju, ale já ho varovala, když chtěl, abych se k němu nastěhovala. Ale překvapivě se mi ulevilo, když jsme se rozešli, nikdy jsem nebyla na uklízení a vaření.“
„Máš tu velitele,“ ukázal Radek Eleně majora Lorna zrovna přicházejícího do jídelny.
„A jé…ten zas bude něco chtít. Podívej, jak se tváří. Budu se tvářit, že tu nejsem.“
„Tváří se naprosto normálně. A kdyby něco chtěl, máte oba vysílačku, nebo ne?“
„No jo.“
Elena si ještě dlouho povídala s Radkem. Neviděli se víc než tři roky, takže si toho měli hodně co říct.
„Major Lorne a jeho tým ať se dostaví do kontrolní místnosti,“ ozvalo se náhle z éteru.
Elena obrátila oči ke stropu a pokrčila rameny. „Práce nikdy nespí,“ vzdychla a zvedla se k odchodu. Než stačila vykročit, poklepal jí na rameno major Lorne.
„Jdete, kapitáne?“ rýpnul.
„Až po vás, majore,“ odpověděla stejným tónem.
Lorne se zamračil, ale nic neřekl. Ostatně sám si na poznámku naběhl, takže se rozhodl raději mlčet. V duchu už ale začínal tušit, že až si jeho nová podřízená úplně zvykne na nové prostředí, nebude to s ní tak jednoduché.
…
„Zmizel další tým,“ pronesla plukovník Carterová s neskrývanou zlostí.
„To už je druhý,“ vysvětlil major Eleně s překvapením v hlase.
Plukovník Carterová kývnula hlavou. „Poslala jsem plukovníka Shepparda a jeho tým, aby to prověřili, ale nenašli žádné stopy. Stále pokračují v hledání na planetě, ovšem nic si od toho neslibují. Chci, abyste vy šli znovu na planetu, kde zmizel tým kapitána Reeda, a pokusili se něco zjistit.“
„Tu planetu jsme přece prohledali skrz na skrz. Zkoumali jsme jí pomocí jumperů, hledali jsme známky života z Daedala, v okruhu mnoha mil od brány jsme obrátili každý kámen. Nenašli jsme nic,“ oponoval major Lorne.
„Tak to všechno uděláte znovu, majore!“ Plukovník Carterová neskrývala rozhořčení.
„Madam, je to už skoro měsíc. Jak bychom tam mohli po tak dlouhé době něco najít?“
„Majore, to nebyla prosba. Vrátíte se na tu planetu a budete hledat cokoli neobvyklého, co by mohlo mít alespoň vzdálenou spojitost s našimi lidmi,“ začala plukovník Carterová zvyšovat hlas.
Major Lorne se obrátil na Elenu. Nic neříkal, ale ona z jeho výrazu vyčetla poznámku, kterou patrně měl major na jazyku, ale nechtěl Samanthu Carterovou ještě víc rozčílit. Stejná věc napadla i Elenu, a tak se ujala její interpretace.
„Madam, a co když to spolu nesouvisí? Co když okolnosti byly úplně jiné?“
„Za víc jak tři roky působení v této galaxii se neztratil ani jeden tým, tedy tak, abychom ho nenašli, a za poslední měsíc by se beze stopy ztratily dva? To mi jako náhoda nepřipadá.“
Major s Elenou si mysleli své, ale rozkaz je rozkaz, a tak jim nezbylo nic jiného, než poslechnout.

Poviedka sama o sebe je vynikajúca, ale nie som si úplne istý, či jej prílišná dĺžka nespôsobila nejakú chybu na fóre, keďže horné odkazy na zaslanie príspevku nefungujú, design na stránke s poviedkou je rozhádzaný a poviedka sa zdá byť zakončená trochu čudne...

Elena seděla opřená o ovládací panel, v puse stéblo trávy a dívala se na cestu, po níž měl každou chvíli přijít major Lorne se seržantem Deanem. Před několika minutami spolu mluvili rádiem a dohodli se na ukončení mise. Přesně jak čekali, nenašli nic. Náhle se aktivovala brána. Elena se rychle zvedla, aby si prohlédla adresu. Byla to Atlantis. Z rádia se ozval Chuckův hlas. Za celých šest hodin, co byl Lornův tým na misi, se neozval plukovník Sheppard a Atlantis se s ním nepovedlo navázat kontakt. Majorův tým se měl jít po plukovníkovi a jeho týmu podívat. Jakmile major dorazil k bráně, Elena zadala adresu.
U brány byl klid. Kus od ovládacího panelu stála sonda. Elena jí letmo zkontrolovala. Zdála se nepoškozená. Kapitán Jordanová se rozhodla přehrát všechno, co sonda natočila. Záznam byl dlouhý jen několik minut. Ihned po příchodu týmu doktor Mckay kameru vypnul.
„Škoda,“ povzdechla si Elena, „mohlo to být jednodušší.“
Major zadal adresu Atlantis, aby ohlásil příchod na planetu. Současně vybídnul Elenu, aby sondu poslala zpět na základnu.
„Tak se tu jdeme porozhlédnout. Držte se při sobě! Nezapomínejte, že dva ze tří nezvěstných týmů zmizely tady,“ připomněl major Lorne.
Pak se tým vydal na průzkum v okolí brány. Major se pokoušel zkontaktovat plukovníka vysílačkou. Bez odezvy. Ve chvíli, kdy to chtěl vzdát, zaslechl z trávy šumění. Šel kousek za zvukem. V trávě ležela vysílačka. Major rádiem zavolal ostatní. Zajímal se, jestli někdo taky něco našel.
„Nábojnice, pane,“ ozvala se Elena z místa nepříliš vzdáleného od majorova nálezu.
Tým se sešel u Eleny.
„Je to divné, pane. Sem vedou stopy někoho z našich, ale odtud ne. Jakoby odtud odletěl.“
„Lidé většinou sami od sebe nelétají. Možná je napadli wraithové. Tomu by odpovídaly i ty nábojnice.“
„Možná. Jestli to byli wraithové, tak se těžko dozvíme, kam je vzali.“
„Zavoláme Zelenku. Budeme potřebovat…“
„Ticho!“
„Kapitáne?!“
„Vážně, ticho! Slyšíte to?“
Z dálky se nesl bzučivý zvuk. Nezněl však jako wraithská stíhačka ani nebyl tak hlasitý. Rychle se však přibližoval. Brzy se na louce před týmem objevila zvláštní věc. Nevypadala jako loď, ale vznášela se nad zemí. Na loď také nabyla dost velká. Možná sonda, usoudil major. Jakmile to zjistilo přítomnost týmu, zastavilo se to a začalo to pípat a blikat. Neuplynulo ani několik vteřin a bzučení se neslo ze všech stran.
„Proč mi připadá, že si to volá posily?“ poznamenala Elena.
„Protože si je to volá. Zpátky k bráně, rychle!“ zavelel major.
Jakmile se tým dal do pohybu, létající věci se pustili za ním. Letěly rychle. Přinejmenším rychleji, než může člověk běžet, a tak tým začaly brzy dohánět. Major se obrátil a po jedné z věcí vypálil. Ukázalo se, že trefit to bude problém, neboť se to dokázalo pohybovat ještě rychleji. Jak si Elena všimla majorovy nepřítomnosti, ohlédla se. Létající věci ho dohnaly a obklíčili. Lorne se snažil prostřílet, ale bezvýsledně. Sondy se sice při každé salvě trochu rozestoupily, ale nikdy natolik, aby se major dostal z jejich sevření. Elena zastavila a namířila na jednu ze sond.
„Kapitáne, pokračujte k bráně!“ zakřičel na ní major.
Elena vystřelila. Sonda se na ní zaměřila. Jakmile se Elena ujistila, že jí bude pronásledovat, dala se do běhu. Když se létající věc dostala kousek za místo, z něhož Elena vyběhla, ozvala se exploze. Elena vykoukla zpoza balvanu, za nějž se stačila vrhnout. Výbuch granátu stroj zasáhnul, takže se sonda po kouskách válela všude kolem. Po zničení jednoho ze strojů se ostatní na chvíli zastavily. Major dlouho nepřemýšlel proč a rozběhl se k bráně. Stroje se za chvíli pustily do pronásledování. Eleně a Lornovi zbýval už jen kousíček k horizontu událostí, když je sondy znovu začaly dohánět. Tentokrát se střelbou ani jeden z nich nezdržoval. Vběhli do brány těsně následováni sondami.
„Zavřete to!“ zavolal major na Chucka, jen co se objevil na druhé straně. Bylo pozdě. Než stačil technik spustit štít, jedna ze sond stačila projít. Elena s majorem uhnuli z palebné linie, každý opačným směrem. Stroj stál. Nejspíš by stál jen chvilku, než by se pustil buď za Elenou, nebo za Lornem, ale bezpečnostní týmy využily té chvíle k tomu, aby spustily palbu. Střelbě z tolika různých směrů už stroj nedokázal uhnout. Po několika zásazích spadl na zem a zdál se být neaktivní.
„Co to sakra je?“ pronesl major Lorne řečnickou otázku.
„Na to přijdeme. Vezmeme to do laboratoře a podíváme se na to.“ Elena více méně mluvila k plukovníkovi Carterové. Ta přikývla. Okolo stojící vojáci se stroje chopili a odnesli ho do laboratoře doktora Zelenky.
„Jste v pořádku? Co se stalo?“ zeptala se Carterová Lorna.
„Našli jsme několik málo stop po našich lidech a pak se tam objevily tyhle věci a napadly nás,“ odpověděl Lorne.
„Krvácíte!“ poukázala Carterová na malou ránu na Lornově paži.
„Dostal jsem od nich pár šoků.“
„Měl byste jít na ošetřovnu, aby vás doktorka Kellerová prohlédla.“
„Ano, madam. Kapitáne, můžete mě doprovodit?“ zavolal Lorne Elenu.
„Jistě, pane.“
V chodbě, dostatečně daleko od kontrolní místnosti, se Lorne zastavil a přísným pohledem se podíval na kapitána.
„Můžete mi vysvětlit, co měl ten váš kousek znamenat? Dal jsem vám přímý rozkaz.“
„Zůstal byste tam, pane.“
„Na tom nezáleží. Dostala jste rozkaz pokračovat k bráně. Zbytečně jste se ohrozila.“
„Jen jsem vás nechtěla nechat zabít, pane.“
„Ale takhle nás mohli zabít oba. Příště, až dostanete rozkaz, očekávám, že ho uposlechnete, kapitáne. Rozumíte mi?“
„Ano, pane.“
„Odchod!“
Elena odešla uložit výstroj, zatímco Lorne pokračoval na ošetřovnu. Po pár krocích se otočila a podívala se za odcházejícím majorem.
„Nemáš za co, hrdino,“ zasyčela v češtině poznámku.
…
„Vypadáš naštvaně,“ poznamenal doktor Zelenka, který zrovna cosi připojoval ke zbytkům létajícího stroje. „Stalo se něco?“
„Štve mě můj velitel. Dostala jsem vynadáno za to, že jsem mu zachránila zadek,“ odpověděla Elena zatímco na monitoru procházela data.
„Proč by ti za to nadával? Leda bys to udělala proti jeho rozkazu.“
„Tak trochu jo.“
„Tak se nediv.“
„Radku, odkdy mě učíš, jak být vojákem?“
„Od té doby, co neposloucháš rozkazy a pak si stěžuješ.“
„No, jo. Já vím, že jsem neuposlechla rozkaz, ale stejně. Jedno malý dík by ho nezabilo.“
„Leny, jak dlouho jsi v armádě?“
„Víc než patnáct let.“
„A to ještě nevíš, jak to tam chodí?“
„Kdy se z tebe stal odborník na armádu?“ zasmála se Elena.
„Denně se tu mezi vojáky pohybuji už víc než tři roky. Za tu dobu leccos pochytíš.“
„No, jo,“ vzdychla. „Tak ho příště nechám zabít, když po tom tolik touží, hrdina.“
„Leny, dám ti jednu radu. Když už se s ním nenaučíš vycházet, nauč se to, co ti na něm vadí, alespoň ignorovat, jinak to tu pro tebe bude peklo.“
Elena nespouštěla oči z monitoru. „Radku, jak dlouho už se známe?“
„Patnáct, dvacet let?“
„A to jsi za tu dobu nezjistil, že nesnáším, když mi někdo říká Leny?“
Dlouhou dobu pracovali mlčky. Elena se věnovala datům, která získali ze stroje. Snažila se najít něco, co by je navedlo k tomu, odkud stroj pochází a k čemu slouží. Radek Zelenka se zase věnoval rozebírání stroje, snažíc se zjistit, jak vlastně funguje.
Po pár hodinách práce přišel do laboratoře major Lorne s plukovníkem Carterovou.
„Už jste o tom něco zjistili?“ zeptal se Lorne.
„Vlastně něco ano,“ ujala se Elena odpovědi.
„A? Co je to?“
„Jedním slovem? Uklízečka.“
„Co že to je?“
„Uklízečka.“
„Slyšel jsem vás napoprvé, kapitáne. Doufal jsem, že to trochu rozvedete.“
„No, nerozumíme sice úplně jazyku, který to používá, ale podle veškerých dat, která jsme dostali, se dá identifikovat program. Ten je vlastně velmi prostý. Je to klíč k tomu, proč jsme na první planetě nenašli žádné stopy po našich lidech. Ať už se na planetě stalo cokoli, tenhle robot měl za úkol zamést stopy. A jak jsme poznali, svojí práci zvládá dokonale.“
„A proč nás to napadlo? Že by se to bránilo?“
„To je možné, ale neohrozili jsme to. Spíš bych řekla, že nás to nějak rozpoznalo a šlo to po nás. Kdybychom byli někdo jiný, pravděpodobně by nás to nechalo být.“
„Říkala jste, že je to uklízečka. Proč by po vás šlo něco, co má jen zamést stopy? To nedává smysl,“ přidala se do rozhovoru Carterová.
„Dost dlouho měly ty stroje možnost majora zabít, neudělaly to. Ani ho nijak vážně neporanily, spíš ho jen chtěly zadržet. Možná do doby, než by přišel někdo jiný.“
„Možná. Máte něco, co by napovědělo, odkud pocházejí, popřípadě kdo je vytvořil?“
„Jak jsem říkala, nerozumíme úplně jazyku, takže nic konkrétního vám zatím nemůžu říct. Někde v programu to ale musí mít uložené souřadnice, kam se to má vrátit, pokud by si to majitelé nepřišli vyzvednout, o čemž pochybuji.“
„Proč?“ zeptal se Lorne.
„Ty stroje létají. Nejspíš proto, aby nezanechaly stopy.“
„Aha, jistě.“
„Pokusím se najít souřadnice nebo adresu brány.“
„Máte nějaký nápad, kdo by něco takového mohl postavit?“ zeptala se Carterová.
„Rozhodně to není antické ani wraithské,“ odpověděl ihned Radek Zelenka. „Ať už to postavil kdokoli, používá sice písmo podobné antickému, ale jazyk je neznámý.“
„Kdo by chtěl unášet naše lidi a ještě by si dal takovou práci s uklízením?“ přemýšlela Carterová nahlas.
„Mohli bychom zkusit na planetu poslat sondu. Pokud už je tam bezpečno, hodilo by se nám několik posledních adres zadaných z DHD,“ navrhl Lorne.
„Pokud ty stroje nemají vlastní DHD,“ dodala Carterová.
„Zatím tomu nic nenasvědčuje,“ poznamenal doktor Zelenka.
„Že by si ty stroje samy zadávaly adresu?“ podivila se Carterová.
„Proč ne? Jsou to roboti. Sice s jednoduchým programem a umělou inteligencí myčky nádobí, ale pořád roboti. A když můžou roboti vařit kafe a nosit noviny, proč by si nemohli zadat adresu? Stačí jenom mít potřebný aparát na mačkání symbolů. A to oni mají.“ Elena ukázala na vysouvatelná pažím podobná chapadla.
„Dobře. Pracujte dál. Hledejte jakékoli informace. Pošleme na planetu vědecký tým, aby opatřil ty adresy.“
…
Elena postavila na stůl hrnek s kafem a zadívala se na monitor. Něco se jí zdálo divné, jen hned nemohla přijít na to, co.
„Radku, nešahal nikdo na ten počítač?“ zeptala se doktora Zelenky.
„Ne. Proč?“
„Připadá mi, že těch dat tu bylo víc.“
Radek Zelenka se přestal věnovat zkoumání robota a zadíval se na monitor Elenina počítače.
„Jakoby se ta data vymazávala,“ zamručela Elena.
Oba dva se na sebe zadívali.
„Odpoj to ze sítě!“ vyhrkl Radek najednou.
Eleně ihned došlo, proč, a odpojila počítač, aby nemohl sdílet data s ostatními na základně. Radek procházel všechno, co stáhli z robota. Zpočátku se soubory mazaly pomalu, ale po zásahu začaly mizet takřka před očima, až nakonec nezbylo vůbec nic.
„Kruci,“ zaklel Radek. „Ztratili jsme všechno.“
„Jak je to možné? Celou dobu nic a pak si jdu pro kafe a mezitím se začne všechno mazat?“
„Musela tam být nějaká pojistka. Třeba virus nebo něco.“
„Ale proč se to nezačalo mazat hned po zničení robota? Proč až teď?“
„Těžko říct. Hlavní je, že nemáme naprosto nic.“
„Něco jsem zazálohovala, ale ne všechno. Jen věci, které jsem objevila, ale ještě je nestačila projít.“
„Možná tam by mohl být nějaký klíč.“
„Možná.“
„Ne, vážně. Začala jsi na nich pracovat, než jsi odešla?“
„Jo.“
„Třeba právě jejich otevřením se spustila ta pojistka.“
„Kouknu na to. Raději budu pracovat mimo síť. Ten virus bude patrně i v zálohovaných souborech.“
…
V kanceláři plukovníka Carterové bylo nezvyklé ticho. Major Lorne i plukovník Carterová mlčky čekali na nové poznatky, ale Elena i doktor Zelenka mlčeli. Tvářili se provinile, z čehož se dalo usoudit, že výsledky jejich práce nebudou zrovna povzbudivé. Major Lorne, aby dal oběma vědcům čas zformulovat nějaký závěr zkoumání stroje, se ujal slova jako první. Strávil s vědeckým týmem na planetě čtyři hodiny. Znovu prohlédli okolí, ale uklízečky odvedly dobrou práci. Nikde už nenašli ani nábojnici. Z DHD dostali něco přes třicet adres. Bude třeba je porovnat s databází a informacemi získanými ze stroje. Když major skončil, Elena se podívala na Radka. Pohledem se domlouvali, kdo začne se špatnými zprávami, a které řeknou nejdřív. Nakonec se slova jako první ujala Elena. Radek přijal roli zachránce.
„My moc dobré zprávy nemáme. Data, která jsme získali z robota, jsou ztracená.“
„Jak?“ zeptala se Carterová rozhořčeně.
„V programu musela být nějaká pojistka. Nejspíš virus, který data smazal. Dobrá zpráva je, že se nerozšířil do naší sítě, takže nic nehrozí. Bohužel jsme přišli i o data, která jsme stačili zálohovat. Virus v nich číhal taky, takže se smazala. Něco jsme stihli analyzovat, ale většina je nenávratně pryč. Nešlo s tím nic dělat.“
„Tak to vážně není dobrá zpráva. Co tedy máme?“ Carterová zněla čím dál rozladěněji, a tak se slova ujal doktor Zelenka.
„Utvrdili jsme se v tom, že základní funkcí robota je skutečně jenom zamést stopy, případně zadržet další naše týmy, kdyby na ně robot narazil. Vzhledem k tomu, že je sám téměř bezbranný, tak okamžitě po detekování našeho člověka zkontaktuje ostatní a jednají společně.“
„Víme, jak rozezná naše lidi od ostatních?“ zajímal se Lorne.
„Nevíme jistě, ale našli jsme detektor signálu, který po aktivaci reagoval na signál z našich lokátorů. Vypadalo to, že detektor byl do robota instalován dodatečně, takže si myslíme, že tím ti roboti byli vybaveni až po tom, co byl zajat první tým.“
„Nicméně,“ ujala se slova znovu Elena, „přece jen něco máme. Povedlo se mi dostat do navigačních souborů. Tedy, abych nepoužívala svoje pracovní názvosloví, do těch souborů, které jsme chtěli, protože v nich byly souřadnice. Nejsou to navigační soubory v pravém slova smyslu.“
„A našla jste v nich něco užitečného?“
Elena pohledem naznačila Radkovi, že je na řadě.
„Jen co jsme se do nich dostali, začaly se mazat, ale stihli jsme si všimnout adresy brány. Hledali jsme jí v databázi. P4M-783. Antikové jí popisují jako neobydlenou planetu s hustou rychle rostoucí vegetací.“
„Projděte adresy získané z DHD a zkontrolujte, jestli tahle bude mezi nimi.“
„To už jsme stihli udělat, madam. Je mezi nimi.“
„Pošleme tam sondu,“ rozhodla Carterová.
…
Obrázky vysílané sondou ukázaly, že P4M-783 vypadá přesně tak, jak jí popsali Antikové. Krajina kolem brány vypadala jako deštný prales. Z mohutných vysokých stromů visely liány, tráva rostla do úctyhodné výše, křoviny se zdály téměř neprostupné. Ostatně podnebí by teorii o deštném pralese podporovalo. Teplota byla vysoká, vzduch vlhký. Brána, zdálo se, se nacházela někde uprostřed pralesa, a tak porost neponechával místo pro přílet jumperem.
„Tolik k cestě na planetu.“ Carterová se sice tvářila neutrálně, ale dalo se na ní poznat, že není nadšená vývojem situace.
„Jak dlouho potrvá cesta Daedalem?“ zeptal se Lorne.
„Asi tak čtrnáct hodin,“ odpověděl Radek Zelenka.
„No, co se dá dělat? Poletíme Daedalem. Nemůžeme riskovat jít tam pěšky.“
Carterová přikývla. „Majore, vezměte s sebou ještě jeden tým.“
„Jistě. Doktoři,“ obrátil se Lorne k Eleně a Radkovi. „Máte třicet minut.“
V Radkovi hrklo. Doufal, že na misi nebude muset, ale ze zkušenosti už moc dobře věděl, že námitky mu nebudou k ničemu dobré.
…
Elena sledovala z okna let hyperprostorem. V ruce držela hrnek s kávou a občas usrkla. Loď už se blížila k daným souřadnicím, ještě však zbývala asi hodina cesty. Kapitán vzpomínala na svou první cestu Daedalem. Tři týdny strávené na palubě se zdály jako věčnost. Člověk by řekl, že čtrnáct hodin oproti tomu uplyne jako nic, ale čas se neskutečně vlekl.
„Kapitáne,“ vytrhl ji ze zamyšlení hlas jejího nadřízeného. „Za půl hodiny budeme na souřadnicích.“
„Jistě, půjdu na můstek.“
„Ještě máte čas. Nespěchejte…Před misí je lepší se vyspat, než zabíjet únavu kávou,“ poukázal Lorne na hrnek v Eleniných rukách.
„Spala jsem. Chvíli. Nebojte, nebudu přítěží, pane.“
„Tak jsem to nemyslel. Zvláštní výhled z okna, co,“ Lorne raději změnil téma.
„Velmi zvláštní. Za celé tři týdny cesty na Atlantis jsem si na něj nezvykla.“
„Byl jsem na tom podobně.“
„Já myslela, že jste s expedicí od začátku.“
„Ne. Přišel jsem až po roce. Předtím jsem ale pracoval v SGC, takže to zas takový skok nebyl.“
„Raději si půjdu vzít výstroj a půjdu na můstek,“ řekla po chvíli ticha Elena, postavila hrnek a odešla.
…
Daedalos vystoupil z hyperprostoru. Plukovník Caldwell rozkázal zaujmout místo na orbitě a spustit scan planety, když mu bylo oznámeno, že senzory zachytily na orbitě další loď. Podle všeho to nebyli wraithové, nýbrž někdo jiný. Druhá loď si Daedala musela všimnout také, neboť zakrátko navázala kontakt.
„Mluví velitel Ormus Gret z terijské válečné lodi Obren. Žádám, abyste vysvětlili důvod své přítomnosti zde.“
„Tady je plukovník Steven Caldwell z pozemské lodi Daedalos. Nemáme nepřátelské úmysly, jsme na průzkumné misi.“
Na chvíli zavládlo ticho. Pak se znovu ozval velitel Gret. „Stejně tak my. Musím vás však upozornit, že při náznaku agrese jsme připraveni se bránit.“
„To my také,“ odvětil plukovník Caldwell. Pak se začal věnovat svým podřízeným „Začneme se věnovat tomu, proč jsme tady. Co jsme zjistili o planetě?“
„Nic, co by nám bylo k něčemu dobré, pane,“ odpověděl kapitán sedící za terminálem. „Planeta je pustá. Nezachytávám z ní žádné známky života, ani signál našich lidí.“
„Sonda je stále u brány? Přeneste jí na palubu.“
„Půjdeme na povrch, pane?“ zeptala se Elena Lorna.
„Těžko říct, jestli to k něčemu bude. Ale nejspíš ano, když už jsme tady.“
Náhle z hyperprostoru vystoupila wraithská mateřská loď. Plukovník Caldwell okamžitě rozkázal nabít zbraně a bez varování pálit. Wraithy patrně zaskočilo, že na orbitě jsou dvě lodi, nejspíš čekali jen jednu, a tak chvíli trvalo, než začali palbu opětovat. Jakmile začali střílet, soustředili palbu na pozemskou loď. Po chvilce nabila zbraně i cizí loď. Plukovník Caldwell čekal, na koho začne Obren pálit, pro jistotu však vydal rozkaz při náznaku ohrožení střílet. Obren však nezaútočil na Daedala, nýbrž na wraithy. Ti dlouho útoku dvou lodí nedokázali vzdorovat a mateřská loď byla zničena.
Plukovník Caldwell nechal zavolat Obren, aby poděkoval za jeho pomoc. Velitel Gret se zdál poněkud přátelštější než při prvním rozhovoru. Požádal plukovníka o vstup na pozemskou loď pod záminkou osobního jednání. Plukovník mu povolení udělil, současně však poslal k hangáru, který Terijanům určil, bezpečnostní týmy.
Velitel Gret byl vysoký štíhlý muž s prošedivělými vlasy, naznačujícími pokročilý věk. Spolu s ním přišel ještě jeho zástupce, mladší muž, tak mezi třiceti a čtyřiceti lety, středně vysoký, s širokými rameny, delšími černými vlasy uvázanými do culíku, v celku pohledný. Ormus Gret ho představil jako Erana Teroda, prvního důstojníka.
„O čem jste chtěl jednat, veliteli?“ zeptal se Steven Caldwell poté, co představil majora Lorna , doktora Zelenku a kapitána Jordanovou. Na tu se oba dva hosté dívali dosti nedůvěřivě.
„Říkal jste, plukovníku, že jste na průzkumné misi,“ začal Ormus Gret. „Mohu se zeptat, zda hledáte něco konkrétního?“
Na straně pozemšťanů zavládlo krátké ticho a rozpaky. Přemýšleli, zda mají pravý důvod své cesty prozradit. Nakonec se rozhodli, že ano.
„Pátráme po několika našich lidech, kteří byli uneseni. Stopa nás zavedla sem,“ řekl plukovník Caldwell.
„Pak tedy musíte být ti lidé, co osídlili město Předků,“ řekl překvapeně Eran Terod.
„Ano, to jsme,“ přikývnul plukovník.
„Pak si možná můžeme pomoci,“ nabídnul Ormus Gret. „My tady hledáme také jednoho našeho člověka. Je to nebezpečný zločinec. Zjistili jsme, že se občas vyskytuje na této planetě. Nejspíš je do únosu vašich lidí zapleten.“
„Můžete nám říct něco víc?“ vybídnul velitele major Lorne.
„Veritas Sorel býval jedním z našich předních vědců, míval však vždy problémy s duševní vyrovnaností. Když jsme zjistili, že město Předků má nové obyvatele, mezi naším lidem se rozmohl názor, že Předkové se vrátí a potrestají lidi v galaxii za to, že to dopustili. Sorel byl velkým zastáncem tohoto názoru a snažil se naši vládu přinutit k vojenskému zásahu. Přestože naše technologie je na mnohem vyšší úrovni než technologie kohokoli v galaxii, vyjma wraithů, nemůže se rovnat s technologií Předků ani v nejmenším, a tak naše vláda Sorela ignorovala. Když se pak v galaxii objevila rasa disponující technologií Předků, dokonce vypadající jako Předkové, a v krutých bojích se postavila wraithům, bez ohledu na lidské oběti, mnozí uvěřili, že přišel čas trestu. Tehdy Sorel odhalil své radikální náboženské hnutí, ukradl určité méně významné technologie a utekl z planety neznámo kam, následován svými stoupenci. Od té doby po něm bez úspěchu pátráme,“ vysvětlil Ormus.
„A proč si myslíte, že má spojitost se zmizením našich lidí?“ zajímala se Elena.
„Jeho náboženství hlásá, že usurpátoři města Předků musí být odstraněni. Musí být předáni Předkům, aby je potrestali za jejich drzost. Pak se Předkové uklidní a dají galaxii milost.“
„Což znamená, že naše lidi chce předat, nebo už předal Replikátorům,“ zděsil se Lorne.
„Promiňte, říkal jste Replikátoři? Co je to?“ zajímal se Eran Terod.
„Tak říkáme té rase, co vypadá jako Předci,“ vysvětlil Radek Zelenka. „Jsou to vlastně stroje. Nezdařený antický experiment.“
„Něco podobného jsme si vždy mysleli,“ přitakal Eran.
„Nezlobte se, ale uniká mi, proč vlastně toho vašeho Sorela hledáte. Může vám přece být jedno, co kde provádí,“ podotknul plukovník Caldwell.
„To bezpochyby mohlo. Jenže jde o jinou věc. Jistě vás zajímá, jak jsme se dokázali tolik rozvinout, aniž by nás zničili wraithové. Jde o to, že naše planeta je velmi těžko přístupná. Wraithové na ní kdysi sklízeli, ale vždy je to stálo nějaké ztráty, a tak to časem přestali dělat. Tedy hned po tom, co provedli rozsáhlou sklizeň a prázdná sídla, která na naší planetě zbyla, zničili. Tehdy si mysleli, že život na Teriji úplně vyhubili. Naštěstí se několik stovek lidí stačilo ukrýt, aniž by je objevili. Od té doby se v klidu rozvíjíme beze strachu. Není nás sice mnoho, ale naše technologie se dostala na velmi vysokou úroveň. Klíčem k tomu, abychom se mohli v klidu rozvíjet, je neupozorňovat na sebe. Proto se v galaxii příliš neukazujeme, ale Sorel je riziko, které nemůžeme ignorovat. Pokud by byl zajat a prozradil nás, znamenalo by to katastrofu. Proto ho musíme najít dříve, než ohrozí naši bezpečnost. Navíc při útěku z planety a při krádeži technologií způsobil smrt mnoha lidí, kteří se mu v obojím snažili zabránit,“ vysvětlil Ormus Gret.
„Podle toho, co říkáte, se dá usoudit, že když najdeme toho vašeho zločince, tak najdeme i naše lidi. Možná bychom si skutečně mohli pomoci,“ přemýšlel nahlas plukovník Caldwell.
„Máte nějakou představu o naší případné spolupráci?“ doplnil ho major Lorne.
„Naši zvědové, které máme na mnoha planetách v galaxii, nám oznámili, že viděli naše roboty, jak procházejí Kruhem Předků na tuto planetu. Přiletěli jsme to zkontrolovat,“ začal Ormus.
„A co jste zjistili?“ zajímala se Elena.
„Nejsme tu dlouho. Přiletěli jste chvíli po nás. Jakmile jsme se sem dostali, pokusili jsme se zachytit signál z robotů, ale marně.“
„Podle našich přístrojů na planetě nikdo není. Nejspíš odtud pokračovali dál. Bude velmi složité je najít,“ zamyslela se Elena.
„Nebo je tu místo, kam se vaše senzory nedostanou. Na Teriji budujeme řadu krytů, jež nelze detekovat. Přístroje, které tyto kryty zabezpečují, patří mezi technologie, které Sorel ukradl. Umí s nimi velmi dobře zacházet. Ostatně, podílel se na jejich výrobě,“ podotkl Eran Terod.
„Pak se ale může skrývat kdekoli na povrchu planety,“ namítla Elena.
„Nebo pod povrchem,“ napadlo doktora Zelenku. „Což je za dané situace pravděpodobnější.“
„Stejně to bude obtížné hledání,“ trvala Elena na svém.
„To nemusí být nutně pravda. Můžeme využít asgardské senzory pro geologický průzkum. Podzemní komplex může být stíněný, to nám znemožní najít, co je v něm, ale neznemožní nám to najít ho,“ navrhl Radek.
„Těch komplexů může být víc. Jak poznáme, který je ten pravý?“
„Alespoň je to začátek, kapitáne. Udělejte to!“ rozhodl plukovník Caldwell.
„Chvíli to potrvá. Planeta je velká.“ Radek Zelenka se odešel věnovat průzkumu.

Po dvou hodinách zkoumání geologické stavby planety přišel doktor Zelenka s tím, že už komplex nejspíš našli. Začali prohledávat podzemí v blízkosti brány. Zdálo se totiž nepravděpodobné, že by se obyvatelé komplexu do něj přesouvali přes půl planety. Našli několik podzemních systémů, ale pouze do jednoho rozsáhlého senzory nepronikly. Zdálo se možné, aby tento systém byl právě onou podzemní základnou sekty, kterou hledají. Pokud ale ano, neměli nejmenší tušení, co je uvnitř čeká. Nenašli také žádný vchod. Plukovník Caldwell s majorem Lornem se rozhodli poslat na planetu týmy, aby systém blíže prozkoumaly. Svůj záměr sdělili i Terijanům, kteří nabídli svou účast. Sestavili čtyřčlenný tým pod vedením Erana Teroda. Atlanťané měli už od začátku mise připravené dva čtyřčlenné týmy, tým majora Lorna a tým poručíka Burnese.
Atlanťané museli na povrchu planety na Terijany chvíli počkat. Neměli na své lodi tak efektivní způsob přepravy. Jakmile se týmy setkaly, major Lorne se zajímal, zda Terijané nevědí o nějakém způsobu, jak se dostat dovnitř. Eran Terod se zamyslel. Slyšel o experimentu prováděném právě Sorelem, který se týkal transportního zařízení. Když však o experimentu slyšel naposledy, zařízení ještě zdaleka nepracovalo tak, jak původně mělo. Nezdálo se mu pravděpodobné, že by ho Sorel dokončil tak rychle. Majora také zajímalo, jak velkou přesilu mohou čekat. Eran odpověděl, že když Sorel utekl z Terije, měl kolem padesáti stoupenců.
„Padesát stoupenců a k tomu tahle hnusná džungle,“ zavrčel pro sebe major Lorne. „Takže, čtyři týmy po dvou. Půjdeme hledat cokoli, co alespoň vzdáleně připomíná vchod. Dvojice se od sebe nebudou příliš vzdalovat a chci pravidelný rádiový kontakt!“ zavelel major Lorne. Eran Terod připojil ke každé dvojici Atlanťanů jednoho ze svého týmu. On sám se připojil ke kapitánu Jordanové a seržantu Deanovi.
Džungle byla hustá a těžko průchodná. Elena začínala chápat, proč by se někdo ukrýval zrovna na tomhle místě. Cesta od brány k úpatí pohoří nejspíš znamenala dlouhé hodiny prosekávání se hustým porostem. Obzvláště oni uklízecí roboti si museli cestu razit velmi těžko. Elena se zarazila. Průchod robotů by v pralese musel být poznat, tak by podle toho mohli najít vchod do komplexu. Ale po chvíli jí ta myšlenka přešla, neboť nožem usekla kus větvičky a rostlina ihned pustila výhonek. Antikové skutečně nepřeháněli, když v databázi psali o rychle rostoucí vegetaci.
Eran Terod se zdál zamyšlený. Důkladně si prohlížel okolí a svých společníků si vůbec nevšímal. Po chvíli se ztratil kdesi v porostu. Jakmile si Elena všimla jeho nepřítomnosti, zavolala na něj. Neozvala se žádná odpověď. Elena cosi zavrčela a chystala se spojit s majorem Lornem. V tom se nedaleko ozvalo zavolání.
„Něco tu je. Budu potřebovat pomoc.“
Elena a seržant Dean se vydali za hlasem. Eran Terod se snažil prořezat za hradbu z lián.
„Jeskyně,“ řekl, jakmile oba Atlanťané dorazili k němu.
„Vypadá to tak,“ souhlasila Elena a zavolala majora Lorna.
Během čekání na zbytek výsadku se trojici podařilo prořezat cestu, kterou však kvůli rychlosti růstu lián museli stále udržovat. Elena nahlédla dovnitř. Přestože nevěděla, co konkrétně hledat, nepřipadalo jí, že by něco bránilo průchodu.
„Co tu máme?“ zeptal se major Lorne, jakmile dorazil.
„Možná přesně to, co hledáme. Jeskyně vypadá, že se táhne pěkně daleko. Vchod vypadá čistě, pane,“ nahlásila Elena své zjištění.
„Tak se tam jdeme podívat. Kapitáne, my dva půjdeme první, poručíku, vy se držte se svými muži vzadu. A vy, Erane, vás bych rád měl po ruce, kdybychom narazili na něco z vaší technologie.“
Jeskyně se skutečně táhla daleko. Bez odboček pokračovala několik stovek metrů k masivní kovové bráně. Nebyl na ní žádný zámek a ani na zdi žádný panel.
„Nějaký nápad, jak se dostat přes ní?“ podíval se Lorne po Eleně a Eranovi.
Elena sáhla do vesty, vyndala C4 a podala jí Lornovi.
„Tím na sebe buď shodíme tunel, nebo upoutáme zbytečnou pozornost. Nebo obojí,“ odporoval Lorne.
„Jinou možnost nemáme. Nevidím, jak jinak by se to dalo otevřít.“
„Co je to?“ ukázal Eran na C4 v majorových rukou.
„Výbušnina,“ odpověděla Elena.
Lorne váhal. „Tak dobře. Všichni ven!“ zavelel nakonec a připevnil kus výbušniny na dveře.
Jakmile byl celý tým venku z jeskyně, major spustil detonaci Ozvala se rána a z jeskyně se vyvalil prach a dým. Kdyby Lorne nebyl Elenin nadřízený, neodpustila by si komentář, takhle se pokusila tvářit neutrálně.
„Tolik C4 jsem tam nedal,“ bránil se Lorne, kterému bylo jasné, co si asi právě teď všichni myslí.
„Myslíte, že se to zřítilo?“ přemýšlela Elena nahlas.
„To zjistíme. Jdeme znovu dovnitř.“
Jeskyně byla stále plná prachu, nezdálo se však, že by se tunel chystal zřítit. Všechny, zejména Lorna, zajímalo, co způsobilo takovou ránu. Když konečně došli na místo, kde se ještě před chvílí nacházela brána, našli hromadu kamenů.
„A teď co?“ zamračil se Lorne.
Elena mu se škodolibým úsměvem znovu podala C4.
„Vám to jednou nestačilo, kapitáne?“
„Je to tenká vrstva, nebude těžké se dostat skrz,“ přerušil Eran výměnu pohledů mezi Elenou a Lornem.
Skutečně stačilo odházet jen pár kamenů, než se vytvořil otvor, jímž se dalo projít. Jakmile se chystali pokračovat dál, z tunelu přiletělo několik střel jakýchsi energetických zbraní. Lorne s Elenou se připravili opětovat palbu. Ostatní se kryli u stěny za hromadou kamení.
„Než začnete střílet, dejte mi chvilku, majore,“ požádal Eran.
„Poslužte si,“ vybídnul ho major.
„Díky. Tady je Eran Terod, první důstojník terijské válečné lodi Obren,“ zakřičel Eran do tunelu. „Odložte zbraně a vyjděte. Zaručuji vám bezpečný návrat na Teriji, kde se budete moci beztrestně vrátit ke svým rodinám.“
Střelba z tunelu neustávala.
„Neřekl bych, že je to nějak zajímá,“ poznamenal Lorne.
„Jen mi dejte chvilku, uvidíte, že je přesvědčím.“
„Ty kameny nás nebudou chránit věčně. Za chvíli tu hromadu rozstřílí, Erane. Musíme se bránit.“
„Majore, většina Sorelových následovníků jsou ještě děti, zmatení kluci, kteří nevědí, co vlastně dělají.“ Eran znovu promluvil ke střílejícím členům sekty. „Ať už vám Sorel namluvil cokoli, on není spasitel ani nic podobného. Je to zločinec. Při útěku z Terije neváhal zabíjet. Tím, že unesl lidi z města Předků, uvedl v nebezpečí naši planetu, vaše rodiny. Podařilo se nám zjistit, že tito lidé jsou přímí potomci, dědici Předků a zaútočí na váš domov, pokud jim neumožníte osvobodit jejich přátele.“
„Nepřeháníte trochu, Erane?“
„Dejte jim chvilku, majore, ať si to srovnají v hlavách.“
Střelba ustala. Z tunelu se ozvaly vzrušené hlasy, snad hádka, a pak opatrné kroky. Před bývalou bránu vyšel mladík. Atlanťané na něj namířili zbraně. Mladík vyděšeně zvedl ruce.
„Prosím, nestřílejte,“ vykoktal.
„Majore, prosím, dejte zbraně dolů,“ požádal Eran.
Major mu, ač nerad, vyhověl.
„Neboj se hochu, nic se ti nestane,“ uklidňoval mladíka Eran.
„Vy jste důstojník Terod?“ zeptal se mladík. Eran přikývnul. „Já jsem Tales. Je skutečně pravda, že když se vzdáme, budeme se moct vrátit domů? Že nás nepotrestají?“
„Ano, je to pravda. Kancléř vám zaručil milost. Potrestán bude jenom Sorel.“
„Pak se vzdáváme.“ Chlapec se obrátil zpět do tmy tunelu a pospíchal za svými společníky. Eran pobídnul Atlanťany, aby ho následovali. Šli za chlapcem rovnou chodbou poničenou výbuchem asi třicet metrů, než narazili na hlouček dalších zmatených děcek, odhazujících na zem zbraně. Mohlo jich být tak kolem dvaceti. Beze zbraní nevypadali vůbec nebezpečně. Eran Terod se zatvářil co nejpřívětivěji a poslal dva ze svého týmu, aby děti doprovodili na povrch a poté na Obren. Tales zaváhal a otočil se k vojákům. Otevřel jim vchod do podzemí a nabídnul se, že je provede komplexem. Major s Eranem to odmítli, jen se zajímali, kolik dalších členů sekty mohou v podzemí čekat. Tales odpověděl, že ještě asi čtyřicet lidí, nejen z Terije. Většina se jich prý nejspíš nebude chtít vzdát. Věří Sorelovi každé jeho slovo. Jsou to prý lidé, kteří mu pomohli jeskynní systém upravit tak, aby byl obyvatelný, tedy rozvést energii, osvětlit ho, vybudovat větrání, zkrátka ho plně přizpůsobit svému účelu zajmout usurpátory města Předků. Elenu napadlo zeptat se chlapce na plánek. Bohužel žádný neměl, ale poradil jim, kterým směrem by měli jít, aby našli Atlanťany,
Dveře, které Tales otevřel, vedly na dlouhé schodiště. Na stěnách visela světla. Neosvětlovala sice schodiště, ba ani chodbu pod ním, příliš, přesto to stačilo. Chodba pod schody vedla chvíli rovně, bez odboček, pak se však začala rozvětvovat. Vojáci se drželi směru, který jim určil chlapec. Čekali, kdy narazí na další odpor. Obyvatelům komplexu přece musí dříve či později dojít, že děti poslané na povrch je nezadržely. Vojáci postupovali pomalu, obezřetně a hlavně tiše. Nechtěli na sebe upozornit dřív, než si to situace vyžádá. Zároveň se také měli na pozoru před členy sekty, kteří by se mohli objevit v kterékoli z postraních chodbiček
„Měl jsem nechat hlídat východ,“ uvědomil si Eran Terod. „Nesmíme nechat Sorela uprchnout.“
„Nebojte se, z planety se nedostane. Náš tým hlídá bránu a pro jistotu náš vědec vyňal řídící krystal z ovládacího panelu,“ uklidnila ho Elena.
„A co když se ukryje někde na planetě?“
„Dlouho tu nevydrží. A nejdřív to stejně zkusí k bráně. Tam ho naši lidé chytí.“ Elena zněla přesvědčeně.
Další případné dohadování přerušily výstřely. Kdosi střílel od dveří na konci hlavní chodby. Vojáci se přikrčili a kryli se v nejbližší postraní chodbě. Eran zkusil znovu své přesvědčování, tentokrát však bez valného výsledku. Major Lorne v různě dlouhých intervalech do chodby vystřelil. Občas se ozvalo bolestné vykřiknutí. Elena s poručíkem Burnesem prošli krátkou chodbičku na místo, kde se křižovala s jinou. Nikoho tam neviděli, a tak tudy celý tým začal ustupovat. Na další křižovatce narazili na tříčlennou hlídku. Ozbrojenci se chystali střílet, ale Elena s Lornem to stihli rychleji. Stále se drželi stejného směru. Tušili, že dveře, které ozbrojenci chrání, nejspíš povedou k zajatým týmům z Atlantis. Doufali, že tam, kde je drží, povede ještě jiný vchod.
Zlikvidovali ještě dvě další hlídky, než se dostali do tunelu, který vedl zpět k hlídaným dveřím. Tunel pochopitelně ozbrojenci hlídali. Jakmile spatřili vetřelce, začali obránci střílet. Tým palbu opětoval a současně se stahoval za nejbližší roh. Než se tam však všichni stačili dostat, seržant Dean byl zasažen. Poručík Burnes ho odtáhl do bezpečí.
„Jak je mu?“ zajímal se major Lorne.
„Žije, zatím,“ konstatoval poručík Burnes.
Major Lorne chvíli přemýšlel, potom však mezi ozbrojence hodil granát. Atlaťané se přikrčili, čekajíc na výbuch, jenž se ozval vzápětí. Tunel naplnil dým a prach. Elena a Lorne pomalu postupovali kupředu, aby zjistili, zda už je před nimi bezpečno. Jak čekali, výbuch nikdo z obránců nepřežil, a dokonce zamčené těžké dveře byly vyvráceny.
„Dva problémy jedním granátem,“ zamumlala si Elena pro sebe.
Major Lorne pokynul zbytku týmu. Elena mezitím nahlédla do místnosti za dveřmi. Nikdo z nepřátel uvnitř nebyl, a tak opatrně vstoupila. Za dveřmi se nacházel velký sál s mnoha bloky, vypadajícími jako stázové, do nichž se tak akorát vešlo lidské tělo. Většina z nich, krom dvanácti, byla prázdná. Elena rozpoznala jen jednu z tváří uvězněných lidí, tvář plukovníka Shepparda. Podle výstroje se však dalo soudit, že i těch zbylých jedenáct lidí patří k Atlanťanům.
„Co to…k čertu?“ Major Lorne zíral na bloky stejně udiveně jako všichni ostatní jeho lidé.
„A co teď s nimi?“ pronesla Elena řečnickou otázku.
„Můžeme je bez obav probudit,“ odpověděl jí Eran Terod. „Ale potrvá několik hodin, než se plně proberou a budou schopni se hýbat.“
„Určitě je můžeme probudit?“ ujistil se Lorne.
„Ano. S těmito komorami mám letité zkušenosti. Na Teriji v nich přepravujeme vězně. Vaši lidé jsou v pořádku.“
„Tak je probuďte,“ vybídnul ho Lorne.
Eran se postavil k jedné konzoly. Komory se otevřely a všechna světla, co na nich svítila, zhasla. Lidé, kteří v nich byli uvěznění, začali zřetelně dýchat, ba i puls měli v pořádku.
„Jenže jak je odtud dostaneme? Nemůžeme tu čekat hodiny, než budou schopni sami odejít,“ poznamenal Lorne.
„Co přenos na Daidalos?“ navrhla Elena.
„Ale co to rušení?“
„Někde tu musí být zdroj energie, tak ho vypojíme a uvidíme, jestli zrušíme i to stínění.“
„Dobrý nápad, kapitáne. My dva ho půjdeme najít, zbytek tu počká.“
„Majore,“ ozval se Eran Terod. „My musíme zajmout Sorela.“
„Já vás chápu, Erane, ale pochopte vy nás. Pro nás je priorita záchrana našich lidí. Nemůžeme tu riskovat život běháním za Sorelem. Jediné, co vám můžu slíbit je to, že pokud na něj teď někde narazíme a bude to jen trochu možné…“
„Půjdu s vámi, majore.“
„Když už nabízíte pomoc, Erane,“ vmísila se Elena do hovoru, „můžeme skrze tyto konzole nějak zjistit, kde máme rozvodnu hledat?“
„Zkusit to můžu.“
Elena s Eranem se dlouhou dobu dohadovali nad konzolou. Přepojovali kabely a pak se zase dlouho dohadovali. Lorne je většinou neposlouchal. Jen občas zaslechl něco jako „Konzola je určená jen pro ovládání komor“ a „Ne, takhle to nemůže fungovat“. Nakonec se však oba uklidnili a začali spolu mluvit znovu jako dva dospělí lidé. Po další chvíli se dokonce shodli a hrdě oznámili majorovi, že už cestu našli. Lorne raději nedal najevo, co si myslí, jen je pobídnul, aby konečně vyrazili.
Komplex už nebudil dojem složitosti a zmatečnosti, když přesně věděli, kterými chodbami se mají dát. Kupodivu nikde nenarazili na žádnou hlídku. Přišlo jim to divné, ale byli za to rádi. Tedy přinejmenším z toho měli radost Lorne s Elenou, Eran Terod už tak nadšeně nevypadal. Chápal, že prvotní zájem Atlanťanů tkví v záchraně jejich lidí, ale nechtěl se vzdát naděje na zajmutí zločince.
Hlavní rozvodnou energie se tu nazývala velká místnost, v jejímž středu stál jakýsi generátor, do něhož vedly spousty kabelů. Kolem stěn stály přístroje, které různě svítily nebo blikaly. Každé zařízení mělo řadu pák a knoflíků. Trojice se zastavila hned za dveřmi a s vytřeštěnýma očima si všechno prohlížela. Lorne se významně podíval na Elenu, ta zase na Erana. Eran se nepodíval na nikoho. Vypadal stejně bezradně jako oba pozemšťané.
„Má někdo představu jak to vypnout?“ Lorne si změřil Elenu pohledem a pak rychle dodal: „A vy se opovažte zase tahat z vesty C4, kapitáne!“
Elena se k němu uraženě obrátila a s nevinným úsměvem odpověděla: „To jsem neměla v úmyslu, pane. Nemáme tušení, jak velký výbuch by nálož způsobila.“
Lorne se zamračil. Pochopil narážku. Nemohl přece za to, že se vchod do komplexu málem zasypal. U dveří musela být nějaká past, nejspíš výbušnina, která umocnila výbuch C4.
„Jenže co s tím?“
„Generátory jsou trochu mimo můj obor, pane, ale támhleto vypadá jako jistíče, tak když to takhle…kruci, kdyby se to ale hnulo…“ další věty během Elenina snažení pohnout pákami následovaly v rodném jazyce. „Do háje, krám jeden zatuhlej, jak může jistič takhle držet? Sakra, já do toho kopnu. Tak se pohni, ty hajzle! No, vidíš, že to jde.“
Jakmile se Eleně podařilo pohnout pákou dolů, část přístrojů v místnosti zhasla. Neochotně se přesunula k druhé. Ta kladla stejný odpor jako ta předchozí. Přestože major Lorne se při sledování Elenina zápasu s pákou bavil, od té druhé už jí vyhodil a zkusil to sám. Šlo to vážně ztuha, ale podařilo se mu s ní pohnout mnohem rychleji, než jeho podřízené. Zhasla další část přístrojů. Major s Eranem udělali stejný proces se všemi pákami, které našli. Když zhaslo všechno krom generátoru samotného, major se pokusil spojit vysílačkou s poručíkem Burnesem, což se mu podařilo. Řekl mu, ať nechá všechny přenést na Daidalos, on a Elena, že ještě musí něco dodělat.
„Teď přijde vaše velká chvíle, kapitáne,“ řekl Eleně, jakmile domluvil s poručíkem.
„Proč?“
„Protože mám v úmyslu tu nechat pořádnou nálož. A když tak ráda vyhazujete věci do vzduchu, tak to můžete udělat vy. A pospěšte si s tím, protože nám jde společnost.“
Major podal Eleně C4, kterou měl ve vestě, a připravil se u dveří k obraně, neboť tunelem se blížilo několik lidí. Po odpojení energie světla nejspíš přešla na záložní napájení, přesto chodby poněkud potemněly, takže příchozí nebylo dost dobře vidět. Bezpečně je však prozradila střelba, jíž major s Eranem více či méně přesně opětovali. Náhle se Eran zadíval kamsi mezi útočníky.
„To je Sorel.“ Eran Terod vyrazil za prchajícím mužem.
„Zbláznil jste se?!“ zakřičel na něj Lorne. Vzpřímil se, aby ho zadržel, jenže Eran vyrazil s rychlostí útočící zmije. Lornovi nezbylo, než ho krýt střelbou, avšak než stačil znovu zakleknout, střelci ho trefili do boku. Major spadnul na zem. Elena se přestala věnovat přípravám náloží a pomohla majorovi za roh. Sama pak začala střílet na útočníky. Někteří se pokusili uprchnout se svým vůdcem, zbytek Elena nakonec postřílela.
„Běžte za tím šílencem, kapitáne,“ rozkázal jí Lorne, který si kontroloval popáleninu od terijské zbraně.
„Ale...“
„Běžte!“ zvýšil hlas. „Já to tady dodělám a přenos na Daidalos si taky dokážu zařídit sám. Až budu připravený spustit odpočítávání, dám vám vědět rádiem.“
Elena přikývla a vyběhla směrem, jakým se dal nejdříve Sorel a po něm terijský důstojník. Odkudsi z chodeb před sebou slyšela střelbu. Na místo doběhla záhy. Ihned se vložila do přestřelky, jejímiž účastníky byla ochranka terijského zločince a Eran Terod. Díky Elenině podpoře brzy nebylo na koho střílet. Jakmile nikdo nestál v cestě, Elena s Eranem pokračovali v pronásledování. Elena zapochybovala, že by Sorela mohli chytit. Ostatně, znal komplex naprosto dokonale, sám ho budoval, a navíc měl před nimi náskok. Eran jí uklidnil, že bude stačit sledovat krvavou stopu, jíž si kapitán nevšimla, protože Sorela střelil, a tak nebude ani tak rychle utíkat. Sotva dořekl poslední slovo, Eleně kolem hlavy proletěla střela. Kapitán Jordanová zaklekla a pálila do tmy před sebou. Ozvalo se zasténání a střelba na pronásledovatele ustala.
„Máte dobrou mušku, kapitáne,“ pochválil ji Eran. „Na ženu,“ dodal s úsměvem a vydal se zadržet zločince.
Jakmile Sorela zajali, Elena se pokusila spojit s majorem Lornem.
„To je zvláštní,“ podivila se. „Něco mi ruší vysílačku.“ Výhružně se podívala na zajatého Terijana, ten se tvářil neurčitě. „Nejspíš budou znovu rušeny i senzory lodi. Nebudou nás tu moci zaměřit a i kdyby ano, nespojíme se s nimi. Jděte na povrch, já půjdu vyzvednout majora.“
„Měl bych jít s vámi, kapitáne.“
„Ne. Tenhle by nás zdržoval. Stejně tu už asi nebude nikdo, kdo by mi stál v cestě. Co se tak kření?“ poukázala Elena na podivně se usmívajícího Sorela. „Autodestrukce,“ napadlo Elenu.
„Auto…co?“
„Komplex se sám zničí.“
„To se na Teriji nedělá.“ Odporoval jejímu nápadu Eran. I Sorel jejím nápadem vypadal zaraženě, a tak usoudila, že neplánovaný výbuch by hrozit neměl. Poslala tedy znovu Erana na povrch a sama se vrhla do přítmí chodeb.
„Kapitáne!“ zastavil jí Eran. „Díky za pomoc.“
„Však vám to ještě major spočítá,“ odsekla mu s potměšilým výrazem.
Elena v rozvodně majora neviděla. Zkontrolovala nálože. Byly připravené, zbývalo jen nastavit čas a spustit je.
„Patnáct minut by nám mělo na povrch stačit,“ ozval se jí za zády majorův hlas.
Elena přikývla a spustila odpočítávání. Pak pomohla Lornovi vstát. Držel se na nohou taktak, ale s Eleninou pomocí zvládnul jít poměrně rychlým tempem.
Na povrchu netrpělivě čekal Eran Terod se svým vězněm. Když viděl z jeskyně vycházet Elenu a majora Lorna, oddechl si. Elena se s chutí nadechla čerstvého vzduchu. Podívala se na stopky. Do výbuchu zbývalo necelých pět minut.
„Máme dobrý čas, majore,“ zažertovala.
„Nechte si řeči, kapitáne, a zavolejte Daidalos,“ zpražil jí nevrle major.
Elena ho poslechla a požádala Daidalos o přenos na palubu nejen pro sebe a majora, ale i pro Erana a jeho vězně.
…
„Děkujeme vám za pomoc,“ děkoval velitel Gret.
„Stejně tak my děkujeme za vaši,“ oplatil zdvořilost plukovník Caldwell. „Budeme rádi, když o vás v budoucnu ještě uslyšíme,“ pokusil se o začátek diplomatických vztahů. Ostatně spojenectví s vyspělou rasou, jakou jsou Terijané, by nebylo k zahození.
„Je možné, že nás náhoda ještě svede dohromady, ale pochopte naši situaci. Je nás stále málo, naší jedinou nadějí na přežití v galaxii je izolace. Nemůžeme s vámi navázat diplomatické vztahy, i kdybychom rádi.“ Velitel Gret přesně pochopil, kam plukovník míří.
„Jak myslíte. Je to ale škoda. Naše spolupráce byla přínosná,“ nevzdával se plukovník.
„A dá-li náhoda, třeba ještě někdy bude, plukovníku.“ Velitel Gret se rozloučil s plukovníkem Caldwellem, pak se obrátil ke kapitánu Jordanové. „Kapitáne, bylo mi potěšením. Doufám, že major Lorne bude v pořádku.“
„I mně bylo potěšením, veliteli Grete. A věřím, že major Lorne bude brzy znovu na nohou..“
„Plukovníku.“ Eran Terod udělal zdvořilostní gesto. „Kapitáne, vyřiďte prosím majorovi ještě jednou mou omluvu.“
„Vyřídím, Erane, A mně se neomluvíte?“ usmála se Elena poťouchle.
„Za co?“ nechápal Eran.
„Máte dobrou mušku…na ženu,“ připomněla mu.
Eran se kajícně usmál. „Víte, nejsem zvyklý bojovat bok po boku s ženou, na Teriji ženy v armádě neslouží.“
„Tak, to vás alespoň částečně omlouvá,“ usmála se na něj.
„To jsem rád. Tak, sbohem. Byla to příjemná zkušenost.“
Terijané nastoupili do přepravního plavidla a odletěli na svůj křižník. Plukovník Caldwell vydal rozkaz vrátit se zpět na Atlantis.
…
Major Lorne zůstal stát ve dveřích tělocvičny. Kapitán Jordanová se zrovna protáhla do téměř nepřirozené pozice. Z počítače postaveného v rohu se ozývala hudba. Zpěv však nezněl jen z přístroje, nýbrž i z úst kapitána. Jakmile píseň skončila, Elena vypnula počítač a dala se do sbírání věcí. Až po chvíli si všimla nečekaného publika.
„Majore,“ řekla překvapeně. „To už jdete cvičit?““
Lorne se zasmál. „Ještě ne. I kdyby mi to rána dovolila, doktorka Kellerová by mi utrhla hlavu. Pustila mě z ošetřovny jen proto,že je tam teď poněkud těsno.“
Elena neudržela smích při představě, jak by se droboučká doktorka pokoušela rvát majorovi hlavu.
„A jak to vypadá s plukovníkem a ostatními?“ zajímala se. Přitom se stále pokoušela zahnat představu, která jí neustále popouzela k smíchu.
„Už se všichni dožadují návratu do služby, ale doktorka chce mít jistotu, že jsou úplně v pořádku. Plukovník Carterová nás chválí za dobrou práci, jen jí mrzí ty nenavázané styky s Terijany.“
„Je to škoda. Ale kdo jiný než my by je měl chápat?“
„V tom s vámi souhlasím. Poslyšte, kapitáne, přivedla mě sem ale jiná věc. Chtěl jsem vám poděkovat a současně vás pochválit.“
„Mě? Proč a za co?“
„V podzemí jste odvedla kus dobré práce. V boji je na vás spolehnutí.“
„Díky, pane.“
„Končíte tu?“
Elena přitakala „Mám v plánu zajít si na něco k jídlu. Přidáte se?“
„Jistě.“
Pomalu procházeli chodbou.
„Máte moc pěkný hlas, kapitáne? Učila jste se zpívat?“ zajímal se Lorne.
„Ano. Když jsem přestala bruslit, máma mi zaplatila hodiny zpěvu. Prý, aby mi alespoň něco připomínalo, že jsem holka.“
„Krasobruslila jste?“ Lorne si jí prohlédl. Pokoušel se představit si hnědovlasou kapitánku, která v uniformě vypadala, jako by ji nosila od narození, v krasobruslařském úboru.
„Ano. Od pěti let. Ale ve dvanácti jsem závodění na ledě vyměnila za bojová umění. Ale na bruslení jsem nezanevřela, doprovázela jsem sestru na tréninky a občas mi její trenér dovolil s ní jít na led.“
„Nedovedu si vás představit jako krasobruslařku,“ smál se Lorne.
„Protože jste mě ještě bruslit neviděl.“ Elena se rozesmála.
Lorne se zastavil a znovu si svou podřízenou důkladně prohlédl. „Ne. Ne, pořád mi to nejde dohromady.“
Elena pokračovala v chůzi a smála se. Poprvé od zařazení do týmu si připustila, že služba pod velením majora Lorna nebude tak zlá, jak se zdálo.

Lotar píše:

Poviedka sama o sebe je vynikajúca, ale nie som si úplne istý, či jej prílišná dĺžka nespôsobila nejakú chybu na fóre, keďže horné odkazy na zaslanie príspevku nefungujú, design na stránke s poviedkou je rozhádzaný a poviedka sa zdá byť zakončená trochu čudne...

Děkuju za upozornění, rozdělila jsem jí do třech částí, tak snad už to bude v pořádku.

Tak mám za sebou první část a je to fakt dobrý!

Zajímavá a povídka podle ně seti povedla.

Povedené dílko.Opravdu by to mohla být skutečná epizoda SGA.
Doufám že napíšeš něco dalšího

Začátek mě sice trochu nudil,ale nadruhou stranu dostal více prostoru charakter postav,který je vyjádřen dostatečně včetně jejích vzájemných vztahů,takže nemám žádné větší výhrady a po této stránce bych povídku hodnotil kladně.

Trochu mi tam chyběla nějaká pointa,nebo originálnější nápad.Nicméně
výpravná stránka se mi líbila velmi, příběh měl spád a vše podáno velmi čtivě.

Výhrady bych měl snad jen technický:

Nějak mi nesedí služební zařazení Eleny a charakter ve vstahu k profesi.
-osoba která má zasebou mise jako Afganistán apd. by neměla mít potíže z respektováním autorit a plněním rozkazů -taková osoba by ani neprošla psychotestama pro mise, natož něco z takovou důležitostí jako Atlantis.
Snad je ji omluvou že je "jen spojař" a ne "zabiják".
Ale je to jen slabší místo a ne závažná chyba,navíc v samotným seriálu je mnohem víc kopanců a závažnějších :-/ .

Jinak celkově se mi tvá povídka líbila a těším se na něco dalšího z tvé dílny .
Je vidět že jako autor už máš něco zasebou a psát umíš a jeto potěšením číst (aspoň pro mně).

Tak tedy příjemnou četbu

-Děkuji

Wow, nevím co dodat. Ze začátku jsem měla nějaké ty problémy, ale během chvilky jsem se začala a nemohla jsem přestat. Bylo mě líto, že to skončilo, ale pravda je, že bych tu seděla tak dlouho, dokud bych to nepřečetla. Opravdu se ti to povedlo! Doufám že v budoucnu přibude něco jako pokračování, nebo nějaká jiná povídka (ale pokračování by se mě líbilo více )

Tak som to zvládla . Musím ťa pochváliť, že tvoja prvá sci-fi poviedka sa ti veľmi podarila. Trošičku ma zarazilo to počiatočné chovanie Lorna, ale nakoniec som to prekúsla a na konci poviedky to už bol zasa dobre známy Evan. Poviedka sa mi veľmi páčila a ak plánuješ v budúcnosti nejakú ďalšiu tvorbu. Len do toho. Budem sa tešiť.

Bůh ví, jak nerad oživuji stará témata, ale přesto mi to nedá, protože pokud se to "rozzáří na hlavní straně" tak si alespoň někdo této skvělé povídky všimne, protože čtení byl vážně zážitek, velmi působivě napsáno a velmi krásný příběh.

Dark Angel: Děkuji za chválu. Ačkoli tak slavné to zas není, neboť jsem se začetla a po pár řádcích jsem mlátila hlavou o klávesnici a pilně opravovala chyby, které mi utekly

Velmi pěkné!

takže ti tu asi oživím hoooodně staré téma, ale byly mi doporučeny tvoje novější povídky, tak jsem nejdříve začala touhle je to opravdu dobré, čtivé, takže se těším, až se začtu do tvé nynější tvorby

Hele oni tu mluví o mé postavě Tady HerCuleS jak se vede povídky jsou fajne !!!

co říct krásná povvídka

Co říct, skvělá povídka. Máš dobrý sloh, nejsou tam pravopisné chyby, prostě se to čte dobře. Taky se mi líbí že si tam dala prostor rozvoji postav. Takže ještě jednou zopakuji že je to super.

velmi dobre chcelo by to neake pokracovanie

Pokračování je tady: viewtopic.php?f=27&t=6540&start=0
Eleira píše jen, co se jí od klávesnice kouří... ale to neznamená, že by se nehodil další díl

Povídka je sama o sobě úžasná, skvělá..hlavně se tam míhal Lorne, což je dobře (ale jakjinak u této autorky, že? ). Jediná škoda je, že musím nahlásit Mary Sue poplach. Autorka se sama vyobrazuje jako tak trochu zvláštní, všestranně nadaná postava, se kterou si někdy i její oblíbená další postava i něcozačne. Ale jinak skvělá povídka, mockrát díky, Eleiro

No tak na Mary Sue mě nemusíš upozorňovat, o té všichni víme. Když pro mě je úžasný relax tohle psát. To si ani nedovedeš představit, jak já si to psaní užívám. Ono to tak u povídek s Mary Sue bývá, že si je z 90% užije zejména autorka (případně to 1% autorů). Ačkoli musím teda na svou obranu říct, že Elena ještě není tak strašná Mary Sue, znám horší případy. Stále ještě Elena není absolutně andělské stvoření a není dokonalá v každém oboru. Snažím se, aby z ní nevzešlo cosi, čemu se pracovně říká "scifi věděc", neboli odborník v každém oboru. Ona se vyzná v technických věcech, plus nějaké ty koníčky (kytara, krasobruslení), ale je toho spousta, čemu tahle holka nerozumí. Jo a k tomu, že si s ní oblíbená postava něco začne...nezačne. Není to v plánu.

Jinak, pokud chceš povídku z Atlantis bez Mary Sue, tak mohu nabídnout "Všední den", je to sice parodie, ale je 100% bez Mary Sue

elena sadne do poviedky ako rit na serbel. Tú by som si vedel predstavit aj v seriale

Jearynen: Omluvám se Eleiře, ale tohle my nedalo, musím reagovat . Promiň Jearynen, ale Mary Sue je plné forum. Kde není Mary Sue? To by mě zajímalo...prostě jen, myslím, že si všichni uvědomujeme, že máme tu úžanou a nepřekonatelnou postavu . Jak už psala Eleira, jen nás to baví psát a jsou i lidé, které to baví číst ...